Nedostupnost přátelství - 14. kapitola
Cítil, že ho někdo připoutal, někdo, koho určitě znal podle hlasu, který k němu v zápětí dolehl. Pettigrew? Bylo to možné? Asi ano, proč by taky ne, vždyť kdo jiný než Smrtijed by ho tu svazoval. Uslyšel žbluňknutí, šustění hlíny, výkřik bolesti a pak ucítil vlastní bolest, když mu něco rozťalo předloktí. Teprve až v ten okamžik pomalu otevřel oči a zaostřil na to, co se děje.
"T-ty, krvi nepřítele... uzmutá násilím... ty... vzkřísíš svého soka," koktal zrovna bezruký Pettigrew. Z nože nechával skapávat krev do obrovského kotlíku stojícího nad ohněm jen kousek od Harryho. Něco se v něm hýbalo společně s tím, jak tekutina vřela, ale Harry ani v nejmenší nechtěl pomyslet na to, co nebo lépe řečeno kdo, to tam uvnitř je.
Zase oči zavřel. Bylo to zbabělé, to věděl, jenže on neviděl jinou možnost. Všechny city jakoby v něm v jediném okamžiku, kdy uslyšel Cedrikovo tělo dopadnout na zem, uschly. Momentálně necítil nic, dokonce ani smutek, vztek nebo strach. Prostě se jen modlil, aby ho někdo rychle zabil.
Magie, která se kolem něj vzedmula, byla tak silná, že ji dokonce cítil i on, mladý chlapec necvičený a nevzdělaný v tom, jak moc vycítit. Převalila se přes něj jako obrovská vlna, která byla doslova dusící jako pára nad hrncem a stejně rychle jak se objevila, i zmizela.
Nastalé ticho ho donutilo zase oči otevřít, aby ho spatřil.
Lorda Voldemorta.
Hleděli si do očí jen pár krátkých okamžiků, než se muž, nebo alespoň tomu to bylo nejpodobnější, obrátil a přešel k Pettigrewovi, choulícímu se opodál a svírajícímu si ruku.
"Ruku," rozkázal, Pettigrew na něj upřel vděčný pohled a podal mu pahýl ruky. "Tu druhou, červe, tu druhou," řekl kupodivu velmi poklidně, skoro znuděně, a drapl Červíčka za druhou ruku. Vyhrnul jeho rukáv a přitiskl hůlku na vybledlé Znamení zla, které tam na kůži měl. To zčernalo a vyjasnily se jeho doposud rozpité kontury.
"A teď uvidíme," odstoupil dozadu, "kdo mi zůstal věrný a kdo zbaběle zradil."
Voldemort přešel do středu malého prostranství mezi hroby, v rukou držel hůlku, ke které skláněl zrak a pohrával si s ní, až to vypadalo skoro rozpačitě. Nezvedl pohled, ani když se kolem něho začaly přenášet postavy v kápích, které k němu opatrně přicházely. Smrtijedi vypadali opravdu nerozhodně, jako kdyby nemohli uvěřit, že tam skutečně stojí jejich pán nebo že to, co vidí před sebou, by mohl být skutečný Voldemort.
"Mí drazí přátelé," až teď zvedl rudý pohled od své hůlky, "musím říct, že jsem překvapen, kolik vašich zrádných tváří vidím. Ano, zrádných! Třináct let jsem hnil v močálech a ani jeden z vás, mí drazí a milovaní, neučinil byť jen pokus mi pomoci."
"Mistře... můj pane," promluvil jeden ze Smrtijedů, podle hlasu Harry jednoznačně poznal Luciuse Malfoye, "kdybychom jen tušili... kdybyste dal o sobě vědět..."
"Já o sobě dával vědět, jen vy jste byli všichni hluší a slepí!" zahřímal, až se všichni stáhli o půl kroku dozadu.
"Pane, my..." pokusil se znovu Malfoy.
"Ticho, Luciusi!" zavrčel na něj. "Padni na kolena a skloň svou tvář k zemi. Je mi na zvracení z tvého vyděšeného a podlézavého výrazu! Padněte všichni a odproste mě za svou zbabělost, když jste svou nečinnosti porušili přísahu, kterou jste mi dali. Žádný z vás se ke mně nevrátil, když jsem vás volal!" Nemusel to říkat dvakrát a Smrtijedi poklesl všichni, jako jeden muž, na kolena.
"Já se vrátil, mistře," zamumlal Červíček a prakticky po čtyřech se doplazil k Voldemortovi, aby políbil jeho hábit.
"Ano, ale ne z věrnosti, nýbrž ze strachu," opovržlivě se na muže u svých nohou podíval. "Jsi jen ubohý červ a vypelichaná plesnivějící krysa, kterou jsi byl po celé roky. Přesto... Přesto!" zvedl hlas tak, aby ho všichni slyšeli, "je jediný, který podnikl něco na mou záchranu. Podívejte se, kdo zastínil vaše prastaré rody, vaše jména, vaši krev a vy plačte, že se vám ode mne nedostane takové odměny jako jemu. Ruku!" nařídil. Tentokrát už byl Červíček odměněn, jak očekával. Voldemort několikrát mávl hůlkou a místo jeho ztracené končetiny mu daroval novou, krásně se stříbrně lesknoucí.
"A nyní," pronesl Voldemort rozvláčně, zatímco se rozhlížel kolem sebe, jako kdyby si vychutnával, že má opět oči, "nyní se podíváme, co to tu máme za mrtvolu," dořekl, když mu spočinul pohled na Cedrikově mrtvém těle ležícím na zemi bez jakékoliv ochrany před odporným černokněžníkem, který k mrtvému mladíkovi vykročil.
"Ne," zašeptal Harry, který se doposud nezmohl na slovo, protože necítil potřebu se jakkoliv projevovat, až tak moc byl prázdný. Ale skutečnost, že Voldemort položil nahé chodidlo na Cedrikův hrudník, v něm vyvolala nečekaně prudkou, ba až zuřivou reakci.
"Né!" skoro vyvřískl, začal se v poutech zmítat, jedno, že byla pevně utažena a nedovolila mu se ani pohnout od náhrobku, ke kterému byl přivázán. "Nedotýkej se Cedrika, ty parchante! Nedotýkej se ho!" Ze všech sil kopal nohama, které měl relativně volné, až kolem odletovala hlína.
"Ach ano, Harry! Můj předrahý Harry Potter," vyslovil syčivě a obrátil se k Harrymu. Ulpěl na něm pohledem, dlouhým a velmi nebezpečným, takovým, že donutil mladého nebelvíra, aby se schoulil. Byla pravda, že chtěl odpoutat pozornost od Cedrika, jen si neuvědomil, jaké to bude, až svůj zrak upře Voldemort na něj.
"Vím, že ti na tom pěkném malém chlapci tady záleželo. Četl jsem zábavné historky v Denním věštci, zatímco jsem čekal na tento okamžik, kdy budu mít možnost nabrat své plné síly. Ach ano, nudil jsem se, přiznávám," jak mluvil, tak pomalu přistupoval k Harrymu. "Kdybych měl v té době dost prstů, tak bych snad i luštil křížovky na zadní straně." To donutilo připoutaného mladíka překvapeně zamrkat, Voldemort říkal vtipy… "A proto mě zajímá, co je na tvé vztahu k němu... a tom ostatním pravda? Jen tak pro zajímavost, abych věděl, jestli má moje nemesis alespoň dobrý vkus, než ji vymažu z povrchu zemského."
"Táhni k čertu," odpověděl Harry chraplavě a v duchu kupodivu nevraždil Voldemorta, nýbrž Holoubkovou, která sepsala ten ohavný článek, co ho měl pořád na paketě. Dokonce i od nejstrašnějšího černokněžníka posledních let a to už byl opravdu vrchol. Jestlipak, napadlo ho bezděky, by byla Holoubková potěšena, že i Voldemort sám se zajímá o její sloupek a čte ho.
"To nebylo příliš slušné. Crucio!" nevykřikl to, jen zlehka zašeptal, přesto byl efekt naprosto strašlivý.
Bolest jako by Harrymu vybuchla v každém kousku těla, v každé buňce, v každém svalu. Kroutila jeho kosti do vrtulek, vyvracela klouby a trhala maso i orgány na malé kousky. Bylo to naprosto neskutečné, nepopsatelné, přesto si nedovolil vydat jediného hlásku. Nehodlal Voldemortovi poskytnout to potěšení, že ho uslyší křičet a škemrat o milost.
"Abys mi správně rozuměl, já mám eminentní zájem na vztazích s vlkodlaky. Vlastně jsou to moji oblíbení domácí mazlíčci, hned po hadech. Zejména pak můj drahý Šedohřbet. On pro mě udělá cokoliv, protože mě bezmezně miluje," mluvil mezitím, co Harryho tělo spalovala bolest, jakmile dokončil svůj proslov, sklonil hůlku a kletba pominula. "Odpověz mi na otázku!" nařídil.
"Jdi... do... háje!" vydechoval mezi posledními záchvěvy bolesti, které mu svíraly tělo potom, co Crucio přestalo účinkovat. Byly to jen lehké odezvy, svou krutostí vzdálené samotné kletbě, přesto mu braly dech z těla.
"Tak to zkusíme jinak. Imperio!" použil další z neodpustitelných, jako kdyby to byla jen dětská hra. Harryho jen napadlo, že tímhle tempem se k té poslední, smrtelné, dostane poměrně rychle.
"Řekni mi, jestlipak máš vlkodlačího druha. Povídej," vyzval ho bezmála snad s nadšeným zájmem člověka, který mluví o nějakém svém koníčku.
Na jeho příkaz otevřel pusu, aby odpověděl... co vlastně? Měl by říct ano? Ale proč by měl říct ano? Proč by vlastně měl vůbec odpovídat? Nač by měl Voldemortovi říkat cokoliv o Remusovi. O jeho objetích. O jeho laskavých slovech. O jeho radách. Co to vůbec tu ohavnou kreaturu zajímalo a jakým právem si odpověď vyžadoval Imperiem. Neměl na to nárok, stejně jako neměl právo dotknout se Cedrika. Rozhodně...
"Neřeknu!" řekl razantně a zakroutil hlavou. Svou odpovědí byl sám překvapen, Voldemort podle všeho trochu také, vzhledem k tomu, že jeho beztak už tenounké rty se ještě zúžily. Takže takhle to vypadalo, když člověk překonal dvě ze tří neodpustitelných? I když počkat, on už přeci překonal všechny tři. Kdo ví, proč mu to na tváři vykouzlilo vítězný úsměv člověka, který si před šibenicí uvědomí, že je sice věšen jakožto nevinný, ovšem na jeho popravu se nepřišel nikdo podívat, takže každý v jeho nevinu věří.
"Zajímavé," pronesl pomalu černokněžník. "Dokáže nekřičet pod Cruciatem, překoná Imperius... Myslím, že to bude dobrý a rovnocenný soupeř pro jeden malý, krátký čestný souboj. Co si myslíte?" obrátil se na své Smrtijedy, od kterých dostal neurčitě souhlasnou odezvu. "Vstaň a chop se své hůlky!" vyzval Harryho, aby vzápětí uvolnil jedním máchnutím své ruky řetězy, které mladíka poutaly k náhrobku.
Byl volný, ale nemohl utíkat, když všude kolem v kruhu stáli Smrtijedi a proti němu se tyčil sám Voldemort v celé své opravdu značné výšce.
Překulil se na bok, s pomocí náhrobku se pomalu zvedl na roztřesené nohy a pak vyrazil ke své hůlce. Byl zády k Pánovi zla, přesto neschytal jedinou, byť třeba jen malinkou kletbu. Skoro to vypadalo, jako kdyby černokněžník skutečně chtěl souboj čaroděje proti čaroději. O rovnocennosti sice nemohla být řeč, ale to už byla věc jiná.
Sebral svou hůlku ležící kousek od Cedrikova těla, sevřel ji pevně v prstech jako poslední záchranu a opatrně se obrátil, aby Voldemortovi čelil tváří v tvář. Teprve teď si prohlédl jeho bledý obličej připomínající smrt a zauvažoval, jestli tohle bude poslední věc, co ve svém životě uvidí, nebo jestli to bude nebe, až bude padat po zásahu Avady.
"Teď se sobě hezky ukloníme, jak přikazují tradice," pronesl poklidným, naprosto konverzačním hlasem, aby se vzápětí skutečně skoro snad i uctivě uklonil, pokud to u člověka, ze kterého sálala arogance jak z kamen, bylo možné.
Hary krátce zaváhal, než prkenně udělal to samé, jak ho to učili v druhém ročníku v soubojovém kroužku. Kdyby nebyl tak rozbolavělý a poloprázdný, tak by mu to všechno vlastně přišlo jako docela vtipné divadlo a zasmál by se.
"Výborně! Výborně! A teď...." Mávl hůlkou, ze které se oddělila zářivá kletba světle stříbrné až bílé barvy. Jako dnes už jednou, Harry nevěděl, co je to zač, ale tentokrát byl dost duchapřítomný, aby uskočil stranou a překulil se za náhrobek, kde se schoval. Jen za sebou zaslechl, jak se kletba zaryla do země zřejmě tak, jak by se zaryla do jeho těla, kdyby před ní neuhnul.
Přitiskl se k chladnému kameni zády a pohlédl na pohár, který ležel vpravo, skoro na dosah. Stačilo by jenom zvednout hůlku a přivolat si ho, jenže stihl by to vůbec? Neměl dojem, že by ho Voldemort nechal tak snadno uniknout a jistě by z poháru udělal zlatou drť dřív, než by k Harrymu doletěl. To nemohl riskovat, protože to byla jediná úniková cesta odsud.
"To není zrovna příliš nebelvírské, mladý muži," promluvil na něj Voldemort, kupodivu ale nevrhal kletby proti náhrobku ani se ho nepokoušel obejít. "Schovávat se zbaběle za cizí náhrobek jako malé vyděšené dítě. Copak by si o tobě pomyslel tvůj milovaný Cedric, který ti dnes tak hrdinně zachránil život i nohu, jen aby mi tě nechtěně naservíroval... ve zlatém Poháru tří kouzelníků."
Další vtip, jak se zdálo. Navíc, jak mohl vědět, že ho Cedric zachránil před sežráním akromantulí a pak dal na jeho nohu dlahu. Pohlédl na svou pravačku, kolem které se ještě stále mihotalo něco, co trochu připomínalo vodní bublinu a drželo to jeho kosti na správném místě.
"Když můj nejvěrnější dokázal vhodit tvé jméno do Poháru, aniž by ho někdo zpozoroval, proč myslíš, že pro něj bylo obtížné vložit na samotný pohár sledovací kouzlo?" položil řečnickou otázku, díky které získal Harry dojem, že mu snad čte myšlenky. "Mohl jsem vidět vaše poslední zamilované, patetické divadýlko, když jste si vzájemně zachraňovali životy a v slzách si slibovali věčnou lásku. Naštěstí nemám žaludek, abych mohl nad tím ubožákem zvracet odporem."
S každým Voldemortovým pohrdavým slovem svíral hůlku stále víc a víc v přívalech zlosti, která narážela zevnitř do jeho žeber. Nemohl dopustit, aby někdo s takovým despektem a odporně mluvil o Cedrikovi, který mu zachránil života, který byl laskavý a miloval ho.
Zlost ho ovládla, vztekle vykřikl něco neartikulovaného a vyrazil zpoza náhrobku, jedno, že to zřejmě bude znamenat jeho smrt.
"Expelliarmus!" vykřikl.
"Avada Kedavra!" zvolal Voldemort ve stejný okamžik.
Z Voldemortovy hůlky vytryskl proud zeleného světla a z Harryho zároveň vyrazil proud červeného, aby se oba následně srazily ve vzduchu. V ten okamžik se hůlka v Harryho ruce rozkmitala, jako by jí procházel elektrický náboj. Prsty se mu samy od sebe sevřely; nedokázal by ji už pustit, ani kdyby chtěl. Obě hůlky teď spojoval úzký paprsek světla, ani červený ani zelený, ale zářivě sytě zlatý.
Zlatá nit spojující Harryho a Voldemorta, se rozštěpila, jejich hůlky sice zůstaly spojeny, ale na tisíc dalších praménků vyletělo obloukem do výše a křižovalo se nad nimi, dokud je neobklopily zlatou pavučinou ve tvaru kupole, jakési zářící klece, kolem níž pobíhali zmatení Smrtijedi. Křičeli na Voldemorta a dožadovali se příkazů.
"Nic nedělejte!" vykřikl na ně Voldemort a Harry viděl, jak se rudé oči lesknou v úžasu nad tím, co se děje. Viděl, jak se snaží přetrhnout pramen světla, jenž dosud spojoval jejich hůlky, a sám tu svou stiskl oběma rukama ještě pevněji; zlatý pramen zůstal neporušen. Něco mu podvědomě říkalo, že když svou hůlku sklopí, tak zemře. To rozhodně nechtěl, život mu byl velmi drahý.
Hůlka se mu rozkmitala mocněji než předtím a také se změnil paprsek mezi ním a Voldemortem, jako by po nitce spojující obě hůlky klouzaly sem tam veliké kapky světla. Harry cítil, jak se mu hůlka roztřásla v prstech, neboť světelné krůpěje začaly pomalu, zato trvale klouzat k němu.
Paprsek teď směřoval od Voldemortovy hůlky k jeho a on cítil, jak zlobně sebou jeho hůlka zaškubala.
Jakmile se nejbližší krůpěj světla ocitla téměř u špičky Harryho hůlky, dřevo v jeho prstech se tak rozpálilo, že měl strach, aby nevzplálo plamenem. Čím víc se kapka blížila, tím víc sebou hůlka trhala. Harry si byl jist, že jakmile na ni skápne, hůlka ten dotek nevydrží. Měl pocit, že se mu co chvíli rozštípne mezi prsty.
Soustředil se i nejmenší částečkou své mysli na to, aby krůpěj obrátil zpět k Voldemortovi. Krůpěje světla se pomalu, velice pomalu zachvěly a zastavily a pak stejně pomalým pohybem zamířily na opačnou stranu.
Teď to byla černokněžníkova hůlka, která se zmítala jako posedlá. Pán zla to jen se šokovaným překvapením sledoval. Jedna světelná krůpěj se už chvěla v nepatrné blízkosti od špičky Voldemortovy hůlky.
Harry netušil, proč to dělá, nevěděl, čeho tím může dosáhnout, ale soustředil se jako ještě nikdy, aby ji dotlačil až k protivníkově hůlce. Krůpěj kanula pomalu, pomalinku klouzala po zlaté niti stále dál, na okamžik se zachvěla a potom se jí dotkla. Náhle začala Voldemortova hůlka vyrážet bolestné skřeky, které ozvěna opakovala znovu a znovu... a pak z hrotu hůlky vyletěla hutná, jakoby kouřová ruka a hned zase zmizela. Byla to přízračná ruka, kterou vykouzlil pro Červíčka.
Vzápětí následovaly další bolestné skřeky a ze špičky hůlky začaly prýštit chuchvalce velice hutného šedého kouře, které se začaly formovat.
Byla to hlava, po ní trup a paže, až z hůlky vyklouzlo celé Cedrikovo tělo. Pokud by měl Harry samým zděšením hůlku upustit, pak ten okamžik právě nastal. Srdce se mu rozbušilo zčásti nepředstavitelným strachem, nabyl dojmu, že je mrtev a Cedric si ho přišel vyzvednout, aby ho převedl na druhý břeh, a zároveň i radostí, že vidí svého přítele opět, skoro jako by byl ještě naživu.
Cedrikův duch, či snad přízrak, se pomalu obrátil k Harrymu a přívětivě se usmál, jak to dokázal jenom on.
"Drž, můj malý princi," promluvil na něj hlasem trochu vzdáleným, přesto známým. "Drž a nepouštěj."
Harrymu očí mu vytryskly slzy, začaly se mu koulet po tvářích, a v krku se objevil knedlík, který ho skoro dusil, přesto vážně přikývl a pevně držel s vypětím všech sil. Z Voldemortovy hůlky se začali pomalu hrnout další a další lidé, které Harry neznal, ale vnitřně věděl, že jsou to všichni, které černokněžník v minulosti zabil. Mohli by tu být i jeho...
"Když jsem ti sliboval, že budeme společně až do konce života, netušil jsem, že přijde tak brzo. Omlouvám se, jestli jsem tě zklamal," ozval se znovu Cedric. Omlouval se, on, který zemřel jen proto, že Harry byl zatracený Chlapec-který-přežil.
"Ne... ne... já se omlouvám. Je mi to líto," mumlal Harry polohlasně, doufaje, že ho přízrak světlovlasého mladíka slyší a pochopí i přes třaskání a hučení magie všude kolem.
"Šššš," zazněl mu u ucha ženský hlas, pootočil za ním hlavu ke své matce, které se usmívala. "Není to tvá vina, chlapečku, a on to ví. Všechno mu vysvětlíš, až se s ním jednou setkáš," chlácholila ho povzbuzujícím hlasem.
"Ale nebude to dnes," zazněl po jeho druhém boku mužský hlas jeho otce, "o to se postaráme. Ty se musíš dostat zpátky k poháru, přepraví tě do Bradavic. Dáme ti čas, abys k němu doběhl, na chvíli je dokážeme zdržet, ale budeš si muset pospíšit. Rozumíš?"
Přikývl, že chápe všechno, co mu říkají, ale nemohl mluvit, protože ho dusily jak slzy, tak námaha, kterou vkládal do toho, aby udržel zlatavý proud mezi jeho a Voldemortovou hůlkou.
"Vezmi domů moje tělo, Harry, a... miluji tě," požádal ho Cedric.
Otevřel pusu, jak mu chtěl odpovědět, ale uvědomoval si, že vyznání lásky by nebylo skutečné, tak ji zase zavřel a přikývl, že rozumí. Cedrikovi to zdá se stačilo, protože se znovu usmál.
"Pusť, Harry, a pak utíkej... Pusť!" vykřikla jeho matka. Poslechl.
Zvedl hůlku prudce nahoru, doslova cítil, jak vlákno prasklo, a pak spatřil, jak se všechny bílé přízraky jako jeden muž, vrhly proti Voldemortovi. Zavalily svou neprostupnou mlhou jak samotného černokněžníka, tak i Smrtijedy, kteří kolem něj stáli.
Nečekal už ani okamžik, vrhl se k Cedrikovu tělu, jednou paží ho objal kolem zad, jak to často dělal, když byli spolu v mrzimorské posteli, a druhou mávl hůlkou, přivolávaje si k sobě pohár.
"Chyťte ho!" uslyšel za sebou výkřik patřící Voldemortovi, který se právě prodral bílou mlhou a napřáhl hůlku. Už mu to ale nebylo nic platné, protože Harry ucítil ve svých rukou chladný kov poháru a jeho tělo se zhouplo, jak se přenos aktivoval.
°°0°°
Stejně jako prve i teď dopadl na zem jako kus masa, tentokrát se ovšem cítil i stejně prázdný. Ze všech stran se ozýval jásot, tleskání a nadšené výkřiky vyvolávající jak Harryho s Cedrikem, tak i Bradavice samotné.
Nevěnoval jim pozornost, ani mužům, kteří k němu běželi – jen si matně uvědomoval, že je to Brumbál a ministr Popletal – pustil pohár, který doposud svíral, stejně jako svou hůlku, a zvedl si Cedrikovo tělo do náruče, kde ho pevně stiskl. Ještě byl teplý a na dotek měkký, jako by byl snad i živý. Nahlas se rozvzlykal, slzy mu prýštily z očí naprosto nezadržitelně, a on tiskl hlavu do rozčepýřených vlasů, které ještě voněly po bylinkách. Byl prostě jako živý, ale to bylo jen zdání.
"Je mrtvý. Je mrtvý. Cedrik je mrtvý," slyšel sám sebe tiše šeptat tuhle opakující se mantru.
"Merline všemocný, on je mrtvý!" slyšel Popletalův doposud nechápavý hlas a měl touhu se na něj rozkřiknout, že je naprostý hlupák.
"Chlapče," šeptl kdosi, Brumbál, a ucítil ruce na ramenou. "Pusť ho, synku, pusť ho. No tak, Harry!" už nařizoval společně s tím, jak táhl Harryho dozadu od mrtvého těla, které mu zároveň někdo vyrvával z náruče.
"To je můj syn!" slyšel výkřik Amose Diggoryho někde nahoře, snad na tribunách, nebo někde u nebe. Nevěděl, svět jako by byl celý naruby a houpal se. Zvedl uslzené oči. Přes mokrý závoj viděl Brumbálovu tvář zcela jasně odrážející strach, pak i Popletalovu, která vypadalo doslova panicky.
"Harry! Harry!" další hlas, tenhle určitě znal a miloval. Ano, tohle byl přeci Remus Lupin. Obrátil hlavu směrem kde tušil, že by mohl vlkodlak být, a taky že byl. Prodíral se náhle panikařícím davem na tribunách dolů na famfrpálové hřiště a před bránu. Rozrážel dav rukama, takže několik lidí popadalo, a vypadal, že by se klidně postavil vlaku, kdyby se teď odněkud na Harryho vyřítil.
Výhled na Remuse mu zahradil Brumbál. Chtěl vstát, ale to už ho za pas uchopily další ruce, velmi silné, a vytáhly ho nahoru na nohy. Bolest v pravačce se zase začala ozývat, dokonce sílila.
"Jdeme, pane Pottere," zazněl mu u ucha Moodyho hlas. "Tady nejste v bezpečí, musíte pryč."
"Ne... Cedriku," zašeptal a vztáhl ruce k mrtvému tělu. Nechtěl odsud odejít, dokud neuvidí, že Cedrikovo tělo bude dobře chráněno. V hlavě stále viděl Voldemorta, jak se ho dotýká svýma špinavýma prackama. Zároveň si vlastně s překvapením uvědomoval, že pořád brečí a nahlas vzlyká jako malé dítě.
"Muži pláčou na pohřbech, hrdinové jenom v soukromí," řekl mu Moody do ucha. "Zachovejte si tvář. Dejte ostatním odvahu. Pojďte odsud."
Nevzmohl se na protest, který by mu beztak nebyl nic platný, protože bývalý bystrozor byl daleko silnější než on. Táhl ho pod tribuny. Harry vedle něj jenom dokázal klopýtat, podpíraný silnou rukou kolem pasu. Nejen podpíraný, zároveň i mačkaný a spoutávaný.
"Nech ho být, Alastore!" skočil jim do cesty Remus, doslova, protože Harry si byl jist, že se přehoupl přes hrazení tribuny a seskočil tak dva metry rovnou před ně dva.
"Uhni mi z cesty, prašivý vlkodlaku!" zavrčel, vlkodlak mu vrčení oplatil – to přišlo Harrymu moc zvláštní, protože takového Remuse neznal – ovšem Moody měl lepší zbraň než jen vrčení.
Poznámka autorky: V této části jsem použila kus přímo z originálu, protože by bylo docela zdlouhavé popisovat to vlastními slovy a svým způsobem i zbytečné. Každý kdo si pamatuje jistě ten vytržený kousek pozná.
Za betování opět děkuji Adelaine, která má svatou trpělivost a jde jí to opravdu moc dobře.
Děkuji za komentáře k předešlé kapitole těmto lidem: xlovexx, Saskya, samuel, Bobo, bacil, kiki a belldandy. Budu se těšit na vaše další komentáře, pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.