Nedostupnost přátelství - 10. kapitola
12.10.2012 19:34
Leželo se mu velmi pohodlně, až se mu ani nechtělo otevírat oči, přestože se ho někdo jemně dotýkal na tváři a tichým hlasem ho žádal, aby se vzbudil. Když už nemohl ten hlas dál ignorovat, tak otevřel oči a první, na co mu padl zrak, byla mužská hruď, na které ležel. Cedrikova hruď. Vzpomněl si na věci, co spolu v noci dělali. Na horkou vlhkou pusu, která laskala jeho penis. Na doteky rukou hladící jeho prsa. Na rty, které ho líbaly... Raději ty myšlenky rychle zatlačil do pozadí, než na něj mohly mít nějaký ten tělesný vliv.
"Musíš se vzbudit, malý princi." Ta slova se mu ale vůbec nelíbila, mohla totiž znamenat jen jediné, že bude muset vstát a jít pryč. To nechtěl.
"Už musím jít?" zamumlal, v hlase pořád spánek smíšený s nelibostí a rozmrzelostí. Přestože by moc by rád dál spal, se vytáhl trochu nahoru, obrátil na záda, natáhl se po brýlích a nasadil si je.
"Ještě ne," uklidnil ho. "Jen bychom se měli probrat, jinak tu zůstaneš až do rána a dovedu si živě představit, jak by Prýtová a McGonagalová řádily, kdyby tě tu našly."
"Neděláme přeci nic špatného," podotkl. Jelikož to vypadalo na rozhovor, tak se posadil pohodlně tak, aby si opřel záda o polstrované čelo postele.
"Ne, to určitě ne, ale ani jedna by nebyla ráda, že se jim hrdina kouzelnického světa na celou noc ztratil." Z jeho úst to kupodivu neznělo jako urážka, když ho nazval hrdinou. I když obvykle mu tak říkal Snape a od něho byla urážka všechno, včetně žádosti, aby mu předal svou esej k opravení. O poznámkách pod čarou ani nemluvě.
"Neztratil jsem se, byl jsem tu s tebou, to je rozdíl."
"Ale jen malý," objal Harryho kolem ramen a opět si ho k sobě přitáhl. "Vzhledem k tomu, že byl ples, by si taky mohli myslet, že ses opil a spadl z věže.
Pokud jde o tebe, zdá se mi, že jsou profesoři občas... úzkostliví, jak jsem si všiml. Mimochodem, líbil se ti ples?" připojil dotaz s nadějným podtónem, asi chtěl, aby Harry pochválil jeho taneční schopnosti, nebo možná sex, který pak následoval.
"Upřímně, bylo to dost strašné. Nemám rád davy, tanec a společenské hábity," ušklíbl se při té vzpomínce, a dokonce si přejel bezděky rukou po krku, kde si byl jist, že má otlačeninu od límečku. "Nechápu, že se to někomu může líbit. Já vím, že tobě asi ano, ale stejně..."
"Mně se líbí hlavně tančit s tebou," ubezpečil ho, že samotný tanec v tom nebyl. "Víš, že dřív se tu plesy konaly každý rok? Ještě za dob našich rodičů tomu tak bylo."
"Vážně? Studenti to museli nesnášet." Nehodlal ustoupit ve svém názoru, že plesání je hovadina.
"Tvůj otec by možná nesouhlasil." Harry na něj překvapeně pohlédl. "Nevíš, že tvoji rodiče byli králem a královnou závěrečného plesu v roce sedmdesát osm?"
"To jsem netušil..." nikdo mu neřekl o tom, že by byli jeho rodiče královským párem nějakého plesu, protože to asi všem přišlo přirozené a nezajímavé. Pro Harryho to ale bylo podstatné, i když to třeba byla pro všechny jen běžná maličkost.
"Jak ty to víš?" zeptal se.
"Jejích fotka je v absolventském albu," odpověděl Cedric prostě, taky nevypadal, že by byl překvapený.
"V Bradavicích jsou absolventská alba?" podivil se. Věděl, co to je, byly to vlastně ročenky, ale nebyli v nich každý rok všichni studenti, jen absolventi toho dotyčného ročníku.
"Samozřejmě že ano," Cedric pokroutil hlavou, že to neví. "Chtěl bys je vidět?"
"Určitě," nadšeně zakýval hlavou. Přeci by si nemohl nechat ujít příležitost, vidět své rodiče v jejich šťastných dnech. Měl doma sice jedno jejich album, ale to už prohlédl odpředu dozadu a zase zpátky. Dokonce už se naučil i odezírat z mlčenlivě se pohybujících rtů lidí na fotografiích, takže si byl jist, co jeho rodiče kde říkají. Taky si dokázal představit, nebo si ho možná pamatoval, matčin smích.
"Tak radši skrč nohy, aby ti na ně nic nespadlo... a drž mi palce, abych to nepomrvil," nabádal ho Cedric a natáhl se pro svou hůlku pohozenou někde na zemi mezi jejich oblečením. Harry udělal, co po něm chtěl, skrčil nohy, takže půlka postele byla prázdná. Jeho spolunocležník cosi zamumlal, mávl hůlkou a pak řekl 'Absolventské album sedmdesát osm'. Nad postelí to zajiskřilo, zakouřilo, a vzápětí na postel dopadla poměrně tenká kniha v kožené vazbě. Uprostřed byl znak Bradavic, celá vazba byla rozdělená na čtyři části, kdy každá měla příslušnou kolejní barvu.
"Netušil jsem, že tohle v Bradavicích jde." V hlavě měl zafixováno, že se tu nedá přenášet, dokonce ani předměty ne. Na to je upozornila profesorka McGonagalová hned na první hodině.
"Jedna z mála výhod toho být primusem. Můžeš si z knihovny dopravit jakoukoliv knihu chceš... tedy, skoro jakoukoliv. Jak to funguje, přesně nevím, ale má to něco společného s magickým podpisem. Stejně jako třeba všichni profesoři můžou vejít do dívčích ložnic, zatímco studenti nikoliv," vysvětlil, jak se to s tím přenášením má. "Poprvé, když jsem to zkoušel, jsem si hodil na nohu šestikilovou knihu. Od té doby raději chodím do knihovny pěšky," zatímco mluvil, listoval absolventským albem. "Tady to je!" vykřikl a podal Harrymu knihu na klín.
Na fotce, kterou mu Cedric ukazoval, byli jeho rodiče v lehkém vzájemném objetí. Jeho otec, oblečený do společenského hábitu ovšem dozdobeného na rukávech a na okraji pláště rudým a zlatým proužkem, držel kolem ramen jeho matku, která na sobě měla bílé dlouhé šaty. Oba se usmívali do objektivu, občas se podívali na sebe a pak zase zpátky na fotografa. Pod jejich fotkou bylo napsáno 'James Potter (Nebelvír) a Lily Evansová (Nebelvír), Absolventský ples 78'.
"Tuhle fotku znám," řekl, jak by ji taky neznal. "Mám ji v albu, které mi dal Hagrid už v prvním ročníku. Není tam ale psáno, že by byla z absolventské ročenky nebo z absolventského plesu."
"Je možné... inu, vím, že máš Hagrida rád a já taky, je milý... ale možná by neuměl slovo 'absolventský' napsat," navrhl docela logickou variantu, se kterou Harry souhlasil, takže přikývl a krátce, pobaveně se na Cedrika usmál.
Pak ho něco napadlo. Jestli jeho otec šel na ples s jeho matkou, pak nebylo vyloučeno, že i Remus si na ples vzal svého 'druha', jak muži, kterého jediného v životě miloval, říkal. Samozřejmě si nemohl být Harry jistý, že byl ten muž ve škole. Mohl ho Remus potkat třeba někdy potom. Zkusit to ale musel, protože si potřeboval vyvrátit, že by snad bylo jen vzdáleně možné, že by měl Remus něco se Snapem. Ano, přátelé říkali, že mohl Snape žárlit na něj, že to on je ten, kdo lektvaristu přitahuje, ale pořád tomu odmítal uvěřit. "A co Remus Lupin? Má tu taky fotku jako tady moje rodiče?" zeptal se.
"Ale jistě," přikývl Cedrik a začal zase listovat v knize. "Taky jsem si ho vyhledal, už v loňském roce, protože mě to zajímalo. Až uvidíš, s kým byl na plese, tak se budeš hrozně smát a ztratí pro tebe polovinu vážnosti. Tak, tady," zase vrátil knihu zpátky Harrymu na klín a poklepal prstem na obrázek, kde bylo mladší Remusovo já.
Mladík na obrázku měl o něco delší vlasy, než jaké měl Remus dnes, ale účes byl víceméně stejný. Postavu měl poměrně hodně štíhlou, skoro by se dalo říct vychrtlou, a černý hábit jen víc upozorňoval na jeho bledou pleť, které měla bezmála odstín hnijícího masa – možná bylo krátce po úplňku. Navíc sám hábit nevypadal tak draze a kvalitně jako ten, který měl na sobě James Potter, i když Remusovi dobře padl. Harrymu se tenhle mladík nesmírně líbil. Snad ještě víc než dnes ve skutečnosti, kdy si zkrátil vlasy a získal zdravou barvu. Mohlo to být zvláštní, ale muž na fotografii vypadal tak, že by ho rád sevřel v náruči a chránil, což bylo něco, co se mu vnitřně zamlouvalo. Obejmout Remuse, bránit ho před světem. Být s ním.
Potřásl hlavou, jak si tyhle myšlenky z ní dostával pryč a raději se obrátil k druhému člověku na fotografii. Dívčí tvář, která na něho hleděla, znal. Velké brýle, orlí nos i nacuchanec vlasů po obou stranách obličeje, mu byly povědomé, ale za boha si nemohl vzpomenout, koho mu to připomíná.
"Sibylla Trelawneyová!" vyprskl smíchy společně s tím, jak si přečetl popisek pod fotografii. "On šel na ples s profesorkou Trelawneyovou!"
Asi se neměl Remusovi takhle posmívat, ale vidět ho zrovna vedle profesorky věštění, která byla nejen blázen, ale dokonce i ošklivá jako noc, bylo prostě doslova k popukání. Zejména když se k němu tak nadšeně tiskla, zatímco vlkodlak na ni i na fotografa vrhal napjaté úsměvy a pohledy plné panické úzkosti, kterou se bezúspěšně snažil zakrýt.
"A to jsi ještě neviděl, s kým šel Snape,"pochechtával se Cedric, když listoval v knize kousek dál, aby našel fotografii profesora Snapea.
I ten měl na fotce delší vlasy, vlastně o hodně delší než měl dnes, musely mu jistě padat až do půli zad, takže vypadal trochu jako hippík. Ale až na ty vlasy se moc nezměnil, snad mu jen přibylo pár vrásek kolem očí. I jeho mladší já se tvářilo, jako kdyby ho celý svět obtěžoval a oči žhnuly silnou arogancí a pohrdáním ke všem. Po jeho boku pak stálo něco, Harry si přesně nebyl jistý, jestli je to muž nebo žena, protože to bylo poměrně rozložité, vlasy neurčité délky a obličej neurčitých rysů. Až když koukl na popisek a přečetl si jméno, zjistil, že to asi byl nějaký chlapec ze Zmijozelu.
"Tak nevím, byl to vážně jeho spolužák nebo si to vyčaroval?" nezadržoval smích, který klidně nechal proniknout jak do hlasu, tak do tváře a očí. "Vypadá to jako horský trol s parukou."
"Skoro si to trefil, řekl bych," souhlasil se smíchem Cedric. "Víš, že bych tě za tohle vlastně měl předvést ředitelce tvé koleje? Je neslušné urážet profesory."
"Já urážím Snapea?!" zamrkal, nevinnost sama. "Vždyť já urážím leda tak jeho trola."
Společně se zasmáli, jejich smích po chvíli utichl a oba se odmlčeli. Harry si znovu nalistoval fotku Remuse, na kterou se dlouze zahleděl. Když o tom tak uvažoval, byla to jediná jeho fotka, o které věděl, že vůbec existuje. V jeho albu, co měl ve svém pokoji, nebyl nikdo jiný než jeho rodiče. Chápal, že do něho Hagrid nedal Siriuse, o kterém si tenkrát, jako všichni, myslel, že zradil a je Smrtijedem a vrahem. Proč tam ale nedal třeba právě Lupina, to mu na rozum nešlo. Přece určitě musela existovat nějaká fotka, kde je jen on a Harryho otec. Nebo že by ne?
"Harry," oslovil ho Cedric, když už se mlčení moc protáhlo. "Měl bys už jít. Bude půlnoc, tak aby o tebe neměl někdo strach."
"Jasně," zabručel neochotně. Neviděl nic špatného na tom, že by tu zůstal, vlastně mu to přišlo přirozené. Uvědomil si, že má ale moc romantické představy, zejména když dneska ještě nedělali všechno, co by mohli... Odkašlal si a i tuhle myšlenku odložil stranou.
Vymotal se z peřin, našel své oblečení a začal se do něj soukat. V zádech cítil Cedrikův pohled, který byl dychtivě upřený na jeho zadek a nohy. Obrátil se přes rameno, vykouzlil široký úsměv a vesele mrkl. Bylo skvělé moci dostávat svého přítele do rozpaků, jako se mu to povedlo teď pouhým mrknutím. Cedric si trochu odkašlal a odvrátil konečně pohled od všech těch nebezpečných partií.
"Brzy bude Prasinkový víkend. Nechtěl by ses naobědvat se mnou a mým otcem?" navrhl. Alespoň to bylo téma, které každého muže, zejména toho v pubertě, dokonale zbaví veškerých myšlenek na sex.
Setkání s rodiči jeho protějšku.
"Ehm s tvým otcem?" ujišťoval se. Vyloženě neměl nic proti panu Diggorymu, to jen, že to byl Cedrikův otec, což bylo samo o sobě docela znervózňující. Ještě v létě, na mistrovství, si muže vlastně nevšímal, nebyl pro něj podstatný, ale dnes to byl rodič jeho přítele a setkání s ním znamenalo udělat závažný krok směrem k upevnění vztahu a jeho plánování do budoucnosti. To si Harry moc dobře uvědomoval. Možná byl mladý, ale nebyl hloupý.
"Ano, s mým otcem," odsouhlasil. "Už ho vlastně znáš, takže to nebude oficiální představení, jen spolu poobědváme, a pak se rozloučíme. My bychom si ještě mohli zajít se projít do města, nakoupit, na zmrzlinu."
Pořád ještě váhal. Neměl ani tu nejmenší chuť se s panem Diggorym setkat, na druhou stranu mu ale bylo jasné, že když nebude souhlasit, tak se Cedrika dotkne a dá mu signál, že to s ním nemyslí vážně. To nechtěl. Myslel to vážně. Tak vážně, jak to jen může mladík jeho věku myslet, což tedy bylo pořád jen dva nebo tři měsíce dopředu.
"Dobře," donutil se k úsměvu, snad i upřímně vypadajícímu. "Tak... půjdeme se všichni najíst... a... uhm pak půjdeme někam spolu. Souhlasím."
Cedric se rozzářil jako sluníčko. Dobře, byl rád, že svého přítele tak potěšil, ale zároveň ho to ještě víc vyděsilo. Prostě se necítil na závazky a tohle jím docela dost zavánělo.
"Budu už muset...," nedořekl, jen naznačil ke dveřím. Svůj hábit, stejně jako motýlka a vestu držel v rukou.
"Jít. Já vím,"dokončil za něj Cedric, natáhl se, naneštěstí ne dost, aby se mu svezla přikrývka z rozkroku – to by si Harry klidně nechal líbit, takový pohled – a krátce ho na rozloučenou políbil.
°°0°°
Sově, která právě prakticky vpadla do pokoje otevřeným oknem, odvázal od nožičky ledabyle zabalený balíček. Ještě předtím, než se pustil do jeho otvírání, zvedl nebohého ptáka ze země, postavil ho na parapet a dal mu kousek slaniny, který sova hned zhltla.
"Co ti to Tichošlápek naložil, že tě to poslalo k zemi?" mluvil na ni, zároveň co ji drbal na hlavě. Chvíli si tuhle péči i krátký odpočinek nechala líbit, pak se otřepala a zase vyletěla ven. Zavřel za ní okno a přešel ke stolu, na který odložil balíček.
Po zevrubném prohlédnutí uzlu, který pravděpodobně vázal čtyřletý nešikovný skaut, se rozhodl, že ho normálně nerozváže, takže ho rozpletl jedním mávnutím hůlky. Stejným máchnutím se zbavil i hnědého papíru, a na stole se před ním na zaleskla spona na koženém pásku.
Se zájmem zvedl pásek, společně s ním taky kousek pergamenu, na kterém ležel, a sponu si důkladně prohlédl. Zvíře, které na ní bylo částečně vyryté a částečně vymodelované, vypadalo jako hlava velikého vlka, jehož by člověk klidně mohl považovat za zlovlka.
Zakroutil hlavou a přejel očima pár slov v dopisu. Rychlým, ovšem elegantním písmem na něm bylo napsáno pouze 'Abys nezapomněl'. Nemusel ani poznat Siriusovo písmo, aby věděl, že je dárek od něj. Jeho starý přítel a druh byl sice kreativní, co se týče vymýšlení vtípků, kleteb a útočných plánů, ale v dárcích měl málo inovace. V případě žen zamrzl na drahých špercích a v případě Remuse na neméně drahých drobných kusech oblečení, co by si vlkodlak normálně nekoupil. Buď by na ně neměl nebo, jako v případě velké spony na pásek, by ho koupě něčeho takového ani nepřitahovala. Díky tomu ještě do teď jeho šatník obsahoval motýlky a kravaty z drahého hedvábí, manžetové knoflíčky s rubíny nebo pár luxusních bot, které na sobě nikdy neměl. Od jejich rozchodu žádnou z věcí nevyhodil ani neprodal, dokonce ani v době, kdy všichni tvrdili, že Sirius zradil, a jeho samého hlodala jistá obava, že mají pravdu.
Nehodlal tenhle pásek nikdy nosit, spona byla na jeho vkus moc nápadná a přitahovala pozornost k partiím, které raději používal, než ukazoval. On nepotřeboval náznaky jako výrazné spony, aby připoutal něčí sexuální pozornost. Prostě to měl, až do nedávna, v krvi.
Přestože si na sebe nechtěl pásek nikdy vzít na veřejnost, vytáhl ten, který mu nyní držel kalhoty, natáhl si do nich tenhle nový a zapnul ho. Samozřejmě padl dokonale, ostatně od školních let v pase nepřibral ani centimetr, takže to měl Sirius stále ještě v oku, ale vypadal vážně hodně nápadně a kýčovitě.
Klepání ho vyrušilo z dumání nad tím, na kolik společných večeří a obědů si ho bude muset vzít někam ven, aby udělal Siriusovi radost. Vydal se ke dveřím a v duchu si pochvaloval, že jich moc nebude, když nemůže jeho druh vyjít ven z domu, a vevnitř ho s přezkou nad rozkrokem nikdo neuvidí.
"Severusi," přivítal muže za dveřmi. "Už jsem na tebe netrpělivě čekal."
"O tom nepochybuji," zabručel lektvarista, vstoupil dovnitř a okamžitě svou pozornost zaměřil kam jinam, než na vlčí hlavu a přesně, jak bylo u tak velkých spon zamýšleno, jeho pohled sklouzl ještě o kousek níž.
Remus si povzdechl a sponu zakryl svetrem, naneštěstí svůj rozkrok zakrýt nemohl, na to byl svetr moc krátký.
"Tu jsem dostal od Tichošlápka," objasnil hned, trochu si tím žehlil svou reputaci muže známého tím, že chodí v pěkném a střízlivém oblečení bez nápadných a konfliktních barev nebo vzorů. Tedy samozřejmě přesný opak Snapea, co svým černým hábitem ukazoval světu vztyčený prostředníček a všechny posílal někam. Nepřístupnost sama.
"Je vidět, že se za léta v Azkabanu dobrému vkusu nenaučil a to by člověk řekl, že mozkomoři jsou dobří učitelé," řekl jako vždy odměřeně a přesunul se sám ke stolku, na který začal z brašny co měl přes rameno vyndavat lahvičku a pohár.
Remus ho následoval a v mysli s ním naprosto souhlasil. Na dárek, zdá se, sdíleli stejný názor jako na kupodivu hodně věcí. Někdy Remuse napadlo, že kdyby tu nebyl Sirius a láska, kterou k němu cítil, pak by si možná se Severusem rozuměl. Nikdy to ale nahlas neřekl, nechtěl lektvaristovi dávat plané naděje pro cit, který k němu už beztak uzavřený muž dávno choval.
"Žádný alkohol," nařídil stroze, když míchal stříbrnou lžící v poháru, do kterého nalil lektvar.
"Na to mě upozorňuješ vždycky," odsekl nevrle. Neměl rád, když mu lidé věci opakovali, zvláště takové věci, které by si zapamatoval i hlupák. Normálně by to asi nechal být, ale těsně před úplňkem byl prostě trochu podrážděný. Za ty roky se to naučil ovládat a dobře skrývat, takže už mu neujíždělo vrčení, sprosté nadávání, nebo dokonce projevy fyzické agrese, ale nějaké to podrážděné zabrblání ano.
"Já vím," odpověděl klidně. "Tady," podal mu pohár.
Převzal si lektvar a jejich ruce se krátce dotkly. Severusova kůže byla jako led, až se podivil, že vůbec s tak nízkým tlakem stojí na nohou. Nebylo to poprvé, co si chladu všiml, a vzhledem ke spotřebě kávy, která byla v lektvaristově případě opravdu enormní, si troufal odhadovat důvod.
"Už jsi na to našel lektvar?" zeptal se automaticky, ani si neuvědomil, že asi Severus neví, o čem mluví. Nadechl se, zacpal nos, trochu jako malé dítě, a rychle do sebe obrátil vlkodlačí lektvar.
"Na tvé vlkodlactví? Jistěže ne! O tom bych ti řekl hned, hlupáku," zavrčel v odpověď.
"Ale fuj!" prskl, otřásl se a zamlaskal. "Ne, na vlkodlactví jsem nemyslel. Měl jsem na mysli nějaký účinný lektvar na tvůj nízký tlak. Musí se ti špatně vařit lektvary, když ztrácíš cit v prstech. Navíc si dovedu představit, jak je to nepříjemné."
"Ty sis všiml?" bylo slyšet, že se podivil, ale nechce to na sobě dát znát.
"Jistěže ano," zakroutil hlavou nad tím, jak může Severus pochybovat. "Znám tě už od dětství, rok jsem vedle tebe seděl u učitelského stolu... jen slepý by si nevšiml, že jsi schopný dát si dva šálky kávy k snídani, dva k obědu, dva k večeři a kdo ví kolik během dne."
"Jsi jediný, kdo si všiml, vyjma Albuse," podotkl, ruce sepnul k sobě, jasné gesto nerozhodnosti. "Zkoušel jsem něco vytvořit, ale stále je nejúčinnější káva a povzbuzující lektvar."
Rozhostilo se ticho, které k Remusově nelibosti přerušovalo kručení jeho žaludku, protestující proti lektvaru, co do něj právě nalil. Stávalo se to pokaždé, občas při tom i Snape byl, ale ještě nikdy takhle nemlčeli. Bylo to trapné.
To si asi uvědomil i lektvarista, protože odvrátil pozornost od Remuse a začal očima bloudit po místnosti. Nejdřív spočinul na otevřené skříni, kde si Remus předtím zkoušel, jak mu padne pásek a používal k tomu zrcadlo na vnitřní straně dveří. Následně se přesunul pohledem k posteli, sjel ji pohledem a pak na mísu se sladkostmi, stojící na parapetu.
"Čekáš Pottera?" zeptal se přímo, oči stále upřené na sladkosti. Nabyl z jejich přítomnosti dojmu, že Remus očekává Harryho, což sice byla pravda, ale z nějakého důvodu se mu to nechtělo potvrdit.
"Ne, ty jsou pro mě. Před úplňkem mám chuť na sladké."
"Ne, nemáš, máš chuť na maso," nenechal se splést. "Navíc jíš prakticky jen čokoládu a lékořicové tyčky nesnášíš. Když k tomu přičtu, že je Prasinkový týden a Potter se tu vesele prohání se svými přáteli, jasně mi vyjde, že má přijít."
"Dobře, tak Harry mě má navštívit. A co?" pokrčil rameny.
"To mi řekni ty," pozvedl obočí, temně hnědé, bezmála černé oči jiskřily tím, co Remus bez váhání nazval žárlivostí. "Proč, když se zeptám, jestli má Potter přijít, to ty popřeš? Má to nějaký konkrétní... zvláštní důvod, který bych... třeba jako učitel neměl znát?" Když by normální člověk v řeči dělal tolik pomlk, tak by ho ostatní považovali za nerozhodného, rozpačitého nebo zmateného, v případě Severuse to kdoví proč znělo výhružně. Snad to bylo tím, jak odděleně vyslovoval slabiky.
"Bože můj," povzdechl si po mudlovsku a přešel k pohovce, na kterou se posadil. "Prostě jsem jen nechtěl, aby sis tu na něj za rohem počkal a dělala na něj 'bu, bu, bu'," zlehka zagestikuloval rukou a druhou si položil na bolavý žaludek.
"Já nedělám žádné...," prudce se nadechl, jak to ani nechtěl vyslovit, "bu, bu, bu!"
"Právě jsi to udělal," upozornil ho vesele.
"Ne, to jsem rozhodně...," další prudký nádech, následovaný pomalým výdechem. "Jak tohle děláš, Lupine? Vždy jsem na to chtěl znát odpověď, jen jsem se na to nikdy nezeptal." Studenti by to do něj nikdy neřekli, ale dokonce i jejich obávaný profesor dokázal mluvit docela normálně bez toho, aby svým hlasem pouštěl hrůzu nebo syčel nadávky na všechny kolem sebe. Nedělal to často, nanejvýš tak v přítomnosti dvou, tří lidí na celém světě, ale občas ano.
"To je moje vlkodlačí kouzlo," odpověděl s úsměvem, ve kterém cenil své zuby.
"Nic takového neexistuje," odsekl, přešel k pohovce a kupodivu se na ni taky posadil, Remu se jen posunul, aby mu udělal místo. "Proč Potter ano a já ne?" zeptal se. On prostě nikdy nechodil moc dlouho kolem horké kaše, když na něco chtěl znát jasnou odpověď.
Remus pocítil silnou touhu popadnout lektvaristu za hábit pod krkem a prohodit ho zavřenými dveřmi za takový dotaz. Vzápětí si uvědomil, jak je jeho smýšlení špatné a podivné zároveň. Samozřejmě, byl úplněk a on chtěl Harryho za všech okolností chránit, ale že by ho zvíře v něm dovádělo až tak k nepříčetnosti, že mu vnucuje násilné myšlenky? Ne, to si nemyslel, že by se mělo dít. Kdyby takhle mluvil Snape například o Siriusovi, pak by se nedivil... ale o Harrym?
Poznámka autorky: Jako vždy děkuji za obetování Adelaine Dále pak děkuji za komentáře: bacil, Adelaine, belldandy, Bobo a Saskya. Jakékoliv komentáře potěší, kdo nechce komentovat, tak prosím alespoň klikněte na anketu. Děkuji.
Kdo má zájem tak z nudy další díl Lexikonu pojednávající o slavnostech v Bradavicích.