22.05.2014 18:44

Epilog... o patnáct let později

 

Už od rána se usilovně snažil, aby na Reguluse nevyletěl. Vážně, to dítě bylo prostě k nezastavení. Létal domem, dokonce doslova, protože si zkoušel nové koště, vytahoval věci z kufru a chtěl je zaměnit za jiné a nebo otravoval skřítky s tím, že chce jinou svačinu do vlaku, než jakou mu připravili. Málem už z něho měl tik v oku.

Sirius, ten se tomu pochechtával a dokonce ho ještě ve skopičinách podporoval a Remus jen stále dokola opakoval, že je nutné se uklidnit a pořádně nadechnout. Vážně, Harry měl dojem, že snad vlkodlaka přetáhne jeho vlastní holí, jestli ještě jednou řekne, že se musí všichni uklidnit.

Navíc on byl klidný. Byl ledově chladný hrdina kouzelnického světa, co porazil Voldemorta, pořídil si dítě s Blackem a do budoucna hodlá nastoupit do Bradavic jako učitel. A učitelé, jak známo, musí mít velkou trpělivost.

„Regulusi Jamesi Pottere-Blacku okamžitě se zastav!“ zavolal teď, když už byli na nástupišti v King's Cross, protože už to jednoduše nemohl vydržet, ač si myslel, že nikdy nebude jako Molly, které na své děti i vnoučata řvala uprostřed chodníku mezi cizími lidmi a dělala jim ostudu.

Kupodivu to zabralo. Chlapec, doposud se nadšeně klouzající s vozíkem po nástupišti mezi uskakujícími mudly, se zastavil. Zabrzdil podrážkou své, nutno podotknout ,že dle Harryho názoru, zbytečně drahé boty o kamennou podlahu, až to vydalo ohavný zvuk a zbyla tam černá čára. To znamenalo, že ty nové a drahé boty jsou v pytli.

„Ale tati!“ zakňoural Regulus a našpulil v protestu rty. V takových chvílích stejnou měrou připomínal Siriuse, jako jeho bratra, alespoň co mohl podle Portrétu Harry posoudit. Vlastně, když se to tak vzalo, měl dojem, že kromě zelených očí po něm jeho syn nezdědil vůbec nic, včetně toho, že byl na svůj věk dost vysoký. Spíš hodlal v brzku dohnat Siriuse ve výšce, Reguluse v útlosti a Jamese v nepodajnosti vlasů, která byla ještě horší než u Harryho.

„Kolikrát jsem ti říkal, aby ses s tím vozíkem neklouzal po nástupišti?“ zeptal se s veškerou přísností, dojem však kazilo to, že se mu Sirius za zády trochu pochechtával.

„Asi stokrát, nebo tak, přestal jsem to počítat,“ odpověděl mu drze syn a prohrábl si vlasy, takže z toho něčeho, co vzdáleně připomínalo účes, udělal vrabčí hnízdo.

Harry se jen zamračil.

„Díky Bohu, že jedeš do Bradavic,“ nedokázal si to odpustit, protože už byl vážně dneska naštvaný a unavený, jenže jak se zdálo, Reguluse se to ani nedotklo, protože se jen široce usmál.

„Díky Merlinovi,“ opravil ho jakoby se nci nedělo, „Kouzelníci říkají díky Merlinovi a nevěří v Boha, to z dobrého důvodu. Mudlové v něj věří a on jim říká, že mají čaroděje a čarodějky upalovat.“

Koukal na svého syna s jeho rozumováním, obočí se mu přiblížilo k sobě a trochu naklonil hlavu na stranu, aby přes rameno zafixoval pohledem Remuse, jenž se právě tvářil jako nejmenší z nejmenších, a Siriuse, objímajícího ho kolem pasu, který se málem dusil smíchy.

„Remusi!“ zavrčel. Nemohl to být nikdo jiný než vlkodlak, který Regulusovi něco takového řekl. On ho všeobecně vzdělával na celé roky dopředu, takže právě jen díky Remusovi měl Harryho syn v kouzlech náskok stačící ještě v druhém ročníku.

„Promiň, drahý,“ omluvil se Remus naprosto automaticky, natáhl se a položil mu ruku na rameno, „Zeptal se mě, co je to Bůh, tak jsem mu to vysvětlil.“

„Hlavně mi neříkej, že si mu předčítal z Bible,“ zamrmlal spíš sám pro sebe, už byl daleko klidnější a spíš rezignoval na veškerou zlost.

„Ne, to jsem nepředčítal,“ odpověděl Remus.

„Nepředčítal, ale přibalil mu ji do toho stohu knih, co ho donutil do školy táhnout. Knihy... do Bradavic. Není to nošení dříví do lesa?“ připojil se se svým smysluplným příspěvkem Sirius.

V ten okamžik to vzdal. Vážně, nač se rozčilovat. Měl by se spíš pořádně rozloučit s Regulusem, protože ho následujících deset měsíců neuvidí a až se jeho syn vrátí, tak už z něho bude velký dvanáctiletý chlapec.

„Jako rád vás poslouchám, když se hádáte. Fakt, je to někdy sranda. Ale můžeme už konečně jít? Ujede nám vlak!“ dožadoval se chlapec a mával rukou k přepážce.

„Jdi, prosim tě,“ mávnutím ho poslal pryč. Chlapec toho využil okamžitě, bravurně vybral s vozíkem obrat a zafrčel bez mrknutí oka do přepážky mezi nástupištěm devět a deset jakoby to udělal předtím už stokrát.

Povzdechl si, když mu zmizel z očí.

„Bude v pořádku,“ ujistil ho Remus, jako vždy vědouc na co před chvíli myslel. Sjel rukou po Harryho paži, až ho mohl chytit za dlaň, kterou si pak zvedl k ústům a políbil ji, „Jen se zbytečně obáváš.“

„A chováš se jako jeho matka,“ přisadil si Sirius, který bral výchovu vždycky docela lehkovážně, což mu nikdo nevyčítal. V každé rodině musí být ten komický element a oni tři se dle jeho názoru dobře doplňovali. On sám dával Regulusovi všechnu tu obyčejnou péči, jako že se staral, aby byl vždy čistý, najedený, šel včas spát a nebo měl dost přátel. Remus pak byl učitelem, trochu víc strýčkem než otcem, a chlapce s nadšením vzdělával, protože Regulus sám chtěl víc a víc vědomostí, které vsakoval jako houba. Nakonec tu byl Sirius, co nikdy nezkazil žádnou srandu a vždy společně se svým synem přidělával ostatním dvou zodpovědnějším tatínkům práci.

Co jen by si víc mohl přát? Měl dva muže, které miloval, syna kterého by bez mrknutí oka nazval dokonalým a domov. Snad jen...

„Neříkej mi, že jsem holka,“ ohradil se proti Siriusovu nařčení, „a navíc já jsem vážně jeho máma. Jasně si pamatuji, jak jsem si kvůli němu málem vyzvracel žaludek a pak že 'na první příznaky těhotenství nedojde, lásko',“ zaškaredil se na Siriuse s veškerou výmluvností, jak mu připomínal Regulusův vznik. Dostalo se mu odpovědi v podobě svatouškovského úsměvu. Pozvedl nad tím oči v sloup.

„Jdeme, než tak někoho shodí pod kola bradavického expresu nebo tam spadne sám,“ rozhodl, že tu nebudou postávat, a prošel přepážkou na nástupiště devět a třičtvrtě.

Hemžilo se to tam lidmi jako vždy, když měli studenti odjíždět do Bradavic, když však vstoupil Harry a konec konců i jeho dva milenci, tak se hemžení ještě znásobilo a lidé si začali šuškat. Klouzal po nich pohledem, na tváři profesionálně přátelský úsměv a hledal záchranu v podobě nějakých přátel, kteří by ho mezi sebou mohl skrýt. A pak samozřejmě Reguluse, který tu zanechal svůj vozík bez povšimnutí a už byl k vidění u lokomotivy společně s mnohými dalšími prváky a hlavně s Hugem Weasleym, se kterým si právě živě vykládal. Ke všem prvákům pak rychlým tempem mířil Nathaniel Moody, Nynfadořin syn a podle odznaku prefekt a hned je začal rázně od lokomotivy vyhánět. Rozhodně tedy McGonagallová zvolila správně, když ho udělala prefektem.

„Tolik let je to, co válka skončila, až by si člověk řekl, že lidé konečně pochopili,“ ozval se Sirius, zatím co skládal popadané Regulusovy tašky na vozík, „Pořád chlapec, který přežil, a pořád vraždící Smrtijed.“

„Neviděl bych to tak ponuře, drahý,“ uklidňoval ho Remus, „Prostě jsme jen velice slavná rodina. Tedy vy dva jste slavní, já vám jen lehce sekunduji.“

Skepticky se na vlkodlaka podíval, stejně tak i Sirius. Sice nebyl Remus jediný, kdo za zásluhy v boji o Bradavice dostal Merlinův řád, ale zrovna o tomto vlkodlakovi věděl snad každý, že měl ve válce daleko větší úlohu, než bylo veřejně známo. Tiché šeptanda o Fenixově řádu založeném Brumbálem se roznesla do všech stran v podobě jakéhosi strašáka pro případného rebela brojícího proti míru. Každý, ale úplně každý, věděl, že porazit Harryho Pottera a jeho nesmírně mocnou hůlku je prostě nemožné a že je to právě on, kdo vede ten skoro bájný Řád. Pravda byla samozřejmě taková, že aktivně Řád už dávno neexistoval a i kdyby přece, tak by ho jistě nevedl Harry, ale spíš McGonagallová, ale proti i obyčejným zlotřilcům to jako výhrůžka dobře posloužilo.

Zrovna se nadechoval, aby také něco řekl, když kolem něj prosvištěla malé Rose, za běhu je pozdravila, a také si to zamířila k lokomotivě. Nemohl jinak, než se zasmát.

„Já chtěl holku, protože jsou klidnější,“ pokroutil hlavou.

„Nesmí být Weasleyovy,“ informoval ho Ron, co k nim právě dorazil zezadu, takže ho Harry nemohl vidět, „Nazdar, kámo. Dlouho jsem tě neviděl... vás všechny,“ pozdravil se s ním objetím, stejně jako pak objal Remuse a Siriuse. Po něm přišla na řadu Hermiona, která byla stejně nadšená z jejich setkání jako Ron.

Debata se rychle stočila k běžným tématům jako potencionální opětovné zvolení Pastorka, protože po jedném volebním období součastného ministra Berličky, už nechtěl toho starého dědka o holi na ministerstvu nikdo ani cítit. Každý rozumný volič chtěl návrat nejlepšího ministra kouzel za posledních padesát let, několik hlasů dokonce volal po tom, aby Pastorek získal místo ministra nadoživotí.

Od politiky plynule přešli k Bradavicím a tomu, jak to tam v poslední době vypadá. Už pátým rokem tam Nymfadora učila Obranu bez toho, aby byla zabita, ztratila paměť, zmrzačila sebe nebo studenty a letos měl jako nový učitel bylinkářství nastoupit Neville. Když byli u svého starého kamaráda, museli vzpomenout na Snapea.

Severus Snape váleční hrdina s Merlinovým řádem a jedna z obětí války. Neville to s ním nedávno vzdal, všichni to věděli a nikdo mu to nevyčítal. Zvláště Harry ne. Dovedl si představit, jak těžké je starat se o milovaného člověka, který stěží poznává vaší tvář, hlas a nepamatuje si vlastní jméno. Nemusel to být ani milovaný člověk, prostě jen člověk, co si zasloužil víc, než být považován za duševně chorého. Například smrt. Zasloužil by si v míru zemřít, místo toho se mu stalo něco stokrát horšího, co Harry pokaždé, když přišel na uzavřené oddělení u Sv.Munga, nutilo přemýšlet o tom, jestli je úmyslné zabití skutečně zločin, když tím ulehčíte něčí trápení.

Jedno však po Snapeově brilantní avšak ztracené mysli zůstalo. Jeho rozsáhlý, podrobný a hlavně prakticky dokončený výzkum léku na lykantropii, který byl nalezen pečlivě uložený v jeho trezoru v bance. Pravda, několik let trvalo, než Hermiona a její tým dali vše dohromady a provedli první testy na dobrovolnících, ale ten ztracený čas nebylo nic proti výsledku. Šlo to, vlkodlačí nemoc bylo možné vyléčit a vždy, když si někdo vzpomněl na Nevilla a tím na Snapea, se mluvilo o tomto zázračném léku. Tak so tomu stalo i dnes. Zároveň, pokaždé když se mluvilo o léku na lykantropii, se náhle ztišení lidé podívali na jediného vlkodlaka ve svém středu. Remus se vždy jen usmál a zavedl řeč jinam, stejně jako teď, když začal předstírat, že ztratil děti z očí, ač všichni byli jen kousek od nich a živili se cukrovím, které malé Rose vytahovala z bezedného sáčku.

Neřekl k vlkodlakovu chování nikdy nic, ani Sirius to nekomentoval, ač měl často ve zvyku hnípat hnisající mentální rány. Před třemi roky, kdy se zázračný lék objevil poprvé, se oba snažili Remuse přesvědčit, aby se nechal vyléčit, jeho jedinou odpovědí bylo „Udělám vše, co mi nařídíte, drazí, ale pamatujte na úvaz.“ Se svou typickou vychytralostí jim tak připomněl, jak to vypadalo, když byl vlk spoután a umlčen. Nemohl mluvit za Siriuse, ale on sám už by to nikdy zažít nechtěl. Remus bez vlka by nebyl Remus, kterého tak miloval. Jen nevěděl, jestli je sobecké nutit milence prožívat bolest úplňků, nebo jestli to vlastně bylo plnění Remusova přání. Nikdy se na to na nezeptal. Věděl totiž, že by nedostal odpověď, protože by se z toho vlkodlak nějak vykroutil, aniž by porušil pravidla vlkodlačí lásky a začal lhát.

Nestačili probrat ani polovinu toho, co chtěli, kdy je hodiny nad jejich hlavou zazvoněním upozornily, že se přiblížila doba odjezdu vlaku. Slíbili si, že se zase sejdou na nějaké velké rodinné oslavě v Doupěti a pak odspěchali postarat se o své děti.

Společně se Siriusem pomohl Regulusovi naházet zavazadla do příslušného vagonu, Remus je jen pozoroval a šetřil svou revmatickou nohu. Nakonec, když byli všechny kufry uloženy v zavazadlovém prostoru vagonu, se společně usadili na vozík.

Sirius objímal Reguluse kolem ramen, jakoby ho nechtěl v životě pustit a Harry měl dojem, že se snad za chvíli jeho kmotr a milenec rozbrečí jako kluk. A pak že to byl on, kdo se chová jako matka pluku, co měl teď Siriusovi říct k jeho psímu pohledu?

„Tak mě napadlo...,“ promluvil Regulus, hned potom co naštěstí vytáhl lízátko z pusy, „co když mě Moudrý klobouk zařadí do Zmijozelu? Tvoje předci tam přece všichni chodili, no ne, tati.“

„Tak to je jasné, co bude. Vydědíme tě,“ zazubil se Sirius, „nebo přinejmenším ti i pošleme hrozivého huláka, jako to udělal moje matka, když jsem se dostal do Nebelvíru. Dobře si zapamatuj, od teď jsou všichni Blackové jedině lvi.“

„Táta si dělá legraci, Regu, nikdo by tě nevydědil, ani kdyby ses dostal do Zmijozelu,“ uklidňoval ho Remus, „Znal jsem a znám několik čarodějů, kteří do hadí koleje chodili a jsou to skvělí lidé. Stateční a dobří.“

„Jako Draco Malfoy?“ nadhodil Regulus s postřehem jemu vlastním, při kterém se Harry málem rozesmál.

Draco byl kapitolou sám pro sebe, protože byl nejdřív ke své hrůze zatažen do kruhu Weasleyových, kteří se ho po válce ujali dokud nebyl vyřešen soud s ním a jeho rodinou. A pak z něj byl vykopnut se vší Weasleyovskou parádou, když se rozešel s Ginny, údajně jí zlomil srdce – Harry ve skutečnosti věděl, že to byl celé Ginnin nápad a že už si dávno našla někoho jiného – a oženil se s nějakou zmijozelskou dívkou, kterou Harry moc neznal. Vlastně ji dnes na nástupišti, po boku Draca a jejich syna, zahlédl snad potřetí v životě a na jméno si ani za boha nemohl vzpomenout.

„Ano, jako naše zmijozelská fretka,“ souhlasil se smíchem v hlase, „Podívej, Regu, ať se dostaneš kamkoliv, budeme na tebe pyšní a budeme tě milovat. Ano, dokonce i když přijdeš do Mrzimoru,“ předešel dotaz, ke kterému se chlapec nadechoval, „Odtamtud vzešlo také mnoho velkých, silných a statečných čarodějů.“

„Přesně tak,“ přikývl Remuse, „a teď už by sis měl nastoupit, aby ti někdo nezabral nejlepší místo v kupé. Jedno objetí nebo se nechceš ztrapnit?“ dodal s úsměvem.

„Hmm, rozmyslím si to,“ teatrálně si poklepal na ret, „Dobře, jedno objetí, ale nikdo to nesmí vidět,“ rozhodl se, ale to už beztak vlkodlakovi prakticky visel kolem krku. I tentokrát Harry skryl úsměv a rozevřel náruč, protože byl druhý v pořadí. Syn ho také objal, pevně a láskyplně, i když pravda ne na moc dlouho.

Jako poslední byl Sirius, který se k Regulusovi prakticky přicucl jak chobotnice a pevně ho držel, i přesto že se chlapec začal kroutit. Teď už bylo jasné, že se strašlivé hlava rodu Blacků asi rozbrečí. Harry nad tím jen kroutil hlavou, ovšem nepokoušel se Siriuse odtrhnout, Remus se o to samozřejmě také nesnažil, ne proto, že by to bylo proti jeho přirozenosti, on se jen dobře bavil.

„Na rok mi odjedeš, to je tak strašný,“ vzdychal si Sirius, „Celý rok tě neuvidím... budeš muset hodně psát... informovat mě, jakou pobertovinu si udělal... taky chci vědět, jaké máš známky... všechny známky... a snaž se Sybilu neshodit při hodinách věštění z věže... taky dělej čest Nebelvíru a snaž se nerozčilovat ředitelku... rozumíš?“

„Ano, tati, rozumím všemu. Můžeš mě teď už konečně pustit?“ žádal ho velmi důrazně, leč bezúspěšně, protože Sirius se jen ještě víc přilepil, „Tati! Tati! Můžete ze mě tátu konečně sundat?!“ začal se rozčilovat a v zoufalství volat o pomoc.

Zželelo se svého syna a jal se Siriuse sundavat. Šlo to trochu ztuha, vážně nechtěl Reguluse pustit, ale nakonec se to společnými silami s vlkodlakem podařilo a mladý Potter-Black byl konečně volný. Zřejmě proto, že se nechtěl dostat do dalšího ponižujícího či potencionálně smrticího sevření, se ještě jednou rychle rozloučil a vylezl do vlaku. Ve dvířkách mu ještě Remus předal příruční zavazadlo a klec se sovou, pak jim na chvíli zmizel z očí, dokud se neobjevil v okně jednoho z kupé, které sdílel s Hugem. Krátce jim zamával a pak opět zmizel, zřejmě neměl totiž potřebu dalšího zdlouhavého loučení a daleko víc ho lákala dobrodružství čekajících Bradavic a poznávání spolužáků.

Nezazlíval mu to, jen to bylo těžké poslat své dítě na rok pryč. Sirius dobře vyjádřil emoce jich všech. Strach a úzkost, stejně jako nadšení, radost a pýchu, protože to vše Harry právě cítil. Jeho syn odjížděl do školy, aby se z něj stal velký kouzelník. Kdyby měl sklony k tomu brečet, pak teď by jistě byla ta nejlepší příležitost.

Bylo mu smutno.

Tak jako vždy, už posledních patnáct let, vycítil milovaný vlkodlak jeho náladu, takže ho objal kolem zad a přitáhl si ho do konejšivého náručí. Z druhé strany přitom držel Siriuse. Remus sám vypadal poklidně, ostatně jako on vždycky, snad jen trochu dojatě a zamyšleně. Harry se v jeho náruči uvelebil a sledoval průvodčího, jak zavírá dveře, kontroluje kola a nakonec dává signál k odjezdu. Vlak se rozjel, z okýnek se začaly vyklánět dětské tváře a mávající ruce. Na nástupišit zase mávali rodiče, trochu jako zástup pitomců, ke kterému se Harry s velkou radostí přidal a Sirius také, jen chudák Remus měl plné ruce práce, tak jen tak naznačoval mávání.

Vlak nabral rychlost a nakonec už z něj byli vidět jen koncová světla vzdalující se po kolejích pryč.

„Tak a je pryč,“ povzdechl si Sirius, „Jen doufám, že se při toulání po hradě nenechá nachytat, aby nám hned Minerva nepsala, co jsme jí to tam poslali za dárek. Když se bude držet mapy, tak by se to stát nemělo.“

„Počkej, ty si mu dal Pobertův plánek?“ zeptal se a pozvedl obočí.

„No... možná mi upadl mezi všechny ty učebnice, co mu Remus nabalil... ale on mu dal Bibli!“ zdůraznil tento fakt a ukázal nevychovaně na vlkodlaka po svém boku prstem, jak na něj sváděl veškerou vinu.

„Díky Merlinovi, že mě zase mezi jeho oblečení upadl neviditelný plášť,“ řekl s úsměvem, ujišťujíc milence, že neudělal nic špatného.

„Předpokládám že to není TEN plášť, že ne?“ přisadil si tanktéž se usmívající Remus.

„Jistěže ne,“ ohradil se v předstíraném dotčení, „Za koho mě máš? Neviditelný plášť je přeci jedna z Relikvií smrti, jakožto takový náleží Oboru záhad, kde je také pečlivě ukryt. Hned vedle Kamene vzkříšení, který rozhodně nezdobí náš květináč s fíkusem a taky tam zaručeně mají bezovou hůlku, jenž vůbec teď není v mé kapse od kalhot.“

Rozesmáli se. Všichni jako jeden muž a Harry se cítil spokojeně. Slyšel smích mužů, které miloval, světu vládl mír, jizva ho nebolela a všechno bylo tak, jak mělo být. Byl šťastný a byl doma.

 

KONEC

 

 

Předcházející

oo0oo