31.01.2014 20:17

Kdyby měl tu možnost nejspíše by vyhodil ten pohár hned po tom, co se vrátili letaxem do jeho domu. Už jen to mít ho v kapse bylo jako nosit v ní tikající bombu, alespoň takový měl pocit. Možná to skutečně byl pohár Helgy z Mrzimoru, ale také to jistě byla nepředstavitelně zlá věc, ke které by se normální člověk neměl ani přibližovat. A jeho milovaný to podle všeho nechápal nebo vůbec nebyl schopen vycítit. Jemu stačil jen pohled na zlatý povrch zahalený černým nejasným a skutečně ne existujicím kouřem, aby věděl, že nic zlejšího nikdy v životě neviděl.

Zároveň ale chápal, že to musí vzít sebou, protože se po tom sháněl Voldemort. Racionálně mu to bylo jasné, ale vlk v něm protestoval, jelikož by to mohlo ublížit jeho druhovi. Copak nestačilo, že se ztratil Harry, to by teď měl přijít i o Siriuse?

S radostí pak tu věc ze svého hábitu vyndal, když konečně dorazili do jejich skrýše. Vlastně ji spíš tak hodil na stůl i s pytlíkem, ve kterým byla uschována, a navíc ještě ustoupil dozadu, kde byl mimo její dosah.

"Co to je?" dotázal se otec, který už pytlík bez obav otevíral. Kupodivu ho nikdy, co si Remus pamatoval, neznervózňovala žádná kouzla. Jeho vlastně neznervózňovalo nic, flegmatičtějšího člověka snad neznal, leda tak profesora Binnse, ale ten už nějaký pátek nebyl člověk.

"Dobrý dotaz, pane," odvětil na to Sirius, jeho hlas přitom zněl jako vždycky, když s Remusovým otcem mluvit, trochu úštěpačně. Ti dva se nesnášeli, proč, to do teď nebyl schopen pochopit.

"Pohárek?" zeptala se překvapeně matka, načež se její obočí nakrabatilo. Musela jistě také vycítit podivnou auru, které se kolem zlatého předmětu šířila. Jediný, kdo si jí nebyl vědom, byl otec, protože ten s klidem a bez zamračení otáčel zlatý pohár v rukou.

"Pohár Helgy z Mrzimoru," upřesnil Remus a přitáhl si židli, na kterou se posadil. Pořád zůstával v bezpečné vzdálenosti, protože se nechtěl k té věci už nikdy ani přiblížit. Spíš překonával touhu utíkat někam pryč, nejlépe ven, ulicí ke kraji města a dál do polí, kde by byl v bezpečí.

"To je to, co Siriusovi zanechal Brumbál?" podivovala se matka, "Není to zrovna dobrá věc, to vidím na první pohled."

"Ne, to mi nezanechal Brumbál," odmítl Sirius, "ale sestřenka Bellatrix. Tuze moc to chtěl Lucius Malfoy, kterého jsme u Gringottů potkali, alespoň to tedy předpokládáme. Pokoušel se dostat do rodinného trezoru Blacků, prý aby se tam podíval na nějaké 'drobnosti po Belle, které mají pro Narcisu osobní význam'. On si vážně myslel, že jsem se v Azkabanu zbláznil a tohle mu uvěřím," odfrkl si.

"Je to důležité pro toho Smrtijeda, protože...?" nechal otec vyznít do ztracena a v poklidu položil pohárek na stůl. Vážně ho ani trochu neznervózňoval, možná proto, že byl čistokrevný mudla. Podle průzkumů mudlové reagovali na různá kouzla ve svém okolí různým způsobem. Zajímavé bylo, že čím bylo kouzlo mocnější, tím spíše ho přehlédli, jakoby se dostalo přes stupnici jejich citlivosti.

"To právě nevíme," obezřetně se podíval na předmět stojící na stole, "Je to zlé a mocné a on to chce, což bohatě stačí k tomu, abychom se to pokusili zničit nebo alespoň schovat. Jestli je to magický předmět, a já o tom nepochybuji, tak zničení nebude nijak snadné."

"Tak to rovnou zkusíme, když už jsme u toho," rozhodl se Sirius, který už vstával, hůlku připravenou k vyslání nějakého kouzla. Byl k tomu, že by se mu to podařilo dost skeptický, vlastně se spíš obával, že se zraní. Vstal, aby mu v tom zabránil.

"Siriusi, možná bys neměl...," zbytek jeho slov zanikl ve výbuchu. Jeho druh seslal na pohár ničivé kouzlo, to se od něj však odrazilo, vymrštilo ho do vzduchu a ještě z ohlušujícím výbuchem rozmetalo stůl na ohořelé kusy dřeva. Všechny to donutilo uskočit stranou a očadilo jim to oblečení a obličeje, jen poháru se to netklo. Ten se poklidně na podlaze s vrzáním pohupoval tam a zpět a neměl na sobě dokonce ani škrábaneček.

"Hups," řekl na to Sirius s neviňoučkým úsměvem a honem rychle zase hůlku zastrčil, odkud ji vytáhl. Kdyby mu v tom nebránil vlk, asi by ho teď pořádně seřval za to, že je naprostý idiot, takhle si ho jen měřil nevraživým pohledem. A nebyl jediný, kdo se na Siriuse tak příjemně mračil.

"To byl vážně stupidní nápad," řekl matka to, co měl beztak na jazyku, "Mohl si nás všechny zabít, pro merlinovy špinavé spodky! Mohlo to kletbu znásobit a vyhodit celý dům do povětří. Mohlo to odrazit kletbu proti tobě. Mohlo to samo vybuchnout. Mohlo to sem přivolat ty víš koho. Tisíc věcí se mohlo pokazit, protože nejdřív vytahuješ hůlku a až pak myslíš. Copak jsi desetileté děcko, co má hůlku poprvé v ruce a tak si chce vyzkoušet všechny kouzla, co mu o nich vyprávěli jeho nezvedení starší sourozenci? Chovej se chvíli dospěle!" peskovala ho s razancí sobě vlastní, čímž mu občas připomínala Molly. Na Siriuse to mělo podivuhodný vliv, on se skutečně styděl, protože sklopil pohled do země, jako malý chlapec, kterému hubuje jeho vlastní matka. I když racionálně věděl, že si to jeho milovaný opravdu zaslouží, vlastně by si zasloužil ještě delší kárný proslov, nemohl to nechat zajít dál. Veškeré Siriusovo nepohodlí, včetně studu, bylo prostě nepřípustné.

"Mami, to by snad stačilo," přerušil ji při nádechu, po kterém by asi následovala další litanie, "Nic se nestalo, tak z toho přeci nedělejme drama. Stejně bychom to dřív nebo později zkusili."

Pozvedla jeho směrem obočí a založlai si trochu bojovně ruce na hrudi, dávaje najevo, že se teď zlobí i na něj, ale přinejmenším přestala Siriusovi spílat.

"Předpokládám, že tohle reparem nespravíme," spíš skonstatoval otec, který už beztak sbíral pohár ze země, aby mohla matka vzápětí jedním máchnutím hůlk nechat zbytky stolu prostě zmizet. Zbyly jen třísky, s tím neudělají nic ani kouzla.

"Nejde to zničit, tak co s tím?" položil Sirius příhodný dotaz, na který museli najít odpověď. Možnost to prostě zahodit nepřipadala v úvahu, jedno jak moc po ní toužil.

"Prozatím to u sebe schováme a pokusíme si zjistit, co je to zač. Všechno se dá zničit, Tichošlápku, jen se musí vědět jak na to," předestřel jednoduchý plán. Taky co jiného s tím.

"A do té doby to budu používat jako těžítko," konstatoval otec, který si dál pohrával s pohárem, jakoby ho vůbec neobklopovala zlá aura. Podíval se nejdřív na Siriuse a pak na matku, jestli jim to také připadá tak divné a připadalo. Nikdo na to ale nic neřekl, prozatím, a nechali pohár v rukou Edwarda Lupina, kde byl podle všeho zcela v bezpečí a nemohl muže donutit dělat něco nepředloženého.

"Možná bychom se měli podívat, co ti napsal Brumbál," převedl prozatím řeč na něco jiného, než byl pohár, který beztak už odputoval do kapes otcova saka. Nevěděl sice přesně, jak moc bezpečné je mu tu věc svěřit, jenže jedině na něho neměla žádný vliv, takže se musel spokojit s tím, že otec ji bude mít u sebe a matka ho bude chránit před útokem. To stejně dělala celé ty roky, co byli svoji.

"Ano... dobře, někde bych to tu měl mít," zašátral ve své náprsní kapse, odkud po chvilce vytáhl obálku, "Nepůjdeme si s tím sednout vedle? Vypadá to na dlouhé čtení a na to je potřeba pohodlí," navrhl, ale to už beztak mířil do sousední místnosti. O pohodlí sice pochyboval, jistě nebyl jediný, protože stará, kouzly vyspravená, pohovka byla asi tak pohodlná, jako fakírské lehátko, ale přeci jen o chloupek pohodlnější, než stání uprostřed kuchyně. Nechal Siriuse a své rodiče, aby se posadili na pohovku a jelikož se tam víc lidí už nevešlo, tak si sám přiklekl na zem. V kyčli mu při tom sice luplo jako stoletému starci a pekelně to zabolelo, jenže nikoho ze své rodiny a milovaných, by přeci nenechal sedět na zemi.

"Všechny odpovědi jsou na začátku tvého života?" přečetla matka s jemným otazníkem na konci, "Předpokládám, že jedna z Brumbálových šifer, což? Už když jsem chodila do školy já, tak byl podivín, co rád lidem dával k řešení hádanky a rébusy."

"Tak to, potěš koště, co bude uvnitř," nadhodil otec, přirozeně se orientující v kouzelnické mluvě.

Nemohl než souhlasit, nahlas však neřekl nic, jen zvědavě sledoval, jak Sirius otevírá obálku a vytahuje z ní stohy pergamenů. Rozložil je na kolena a všichni se k nim naklonili. Zpočátku to nepoznával, protože viděl text a obrazce vzhůru nohama a navíc byly všemožně přeškrtány desítkami v purpurovém inkoustu vyvedenými poznámkami. Při bližším soustředěném pohledu zjistil, že jde o nejspíš o přepis svitků, na kterých byl zanesen postup odvrhnutí krevní magie.

"Ale to je přeci...," Sirius nedokončil a jen zmateně a nevěřícně zakroutil hlavou, "Jak se k tomu Brumbál dostal?"

"To netuším, ale musí to být ruční přepis. Ty svitky se nedaly kopírovat." Moc dobře si pamatoval, že je chtěl zkopírovat pro Hermionu, ale nešlo to. Samotný pergamen se zdvojil, ale text na něm chyběl. Nebylo to prosté ochranné kouzlo proti kopírování, protože to by při troše úsilí, které vynaložil, zlomil. Zdálo se, že samotné znaky nešly přenést na papír pomocí magie, musely by se jedině ručně přepsat.

"Nedá se to kopírovat, ale ještě bychom rádi věděli, co to je," zeptala se matka.

"Tohle," Sirius si vykasal rukáv, aby ji ukázal vytetovaná pouta na svých zápěstích, "Vymanil jsem se z vlivu Rodové magie a tím jsem ji sám ztratil. Už od loni jsme se s Remusem snažili přijít na způsob, jak ty pouta zlomit, ale prozatím jsme na nic nepřišli. No... ne, že bychom se tomu v poslední době věnovali," připustil tento nemilý fakt, měli jinou práci, "Tenhle svitek vypadá přesně jako můj, s jehož pomocí jsem se nechal potetovat, ale nemůže to být on, protože ten má při sobě po celou dobu Moony. Navíc tohle je určitě opoznámkováno Brumbálem, protože jedině on používal růžový..."

"Purpurový," opravil ho automaticky.

"... purpurový inkoust. Jen mi dost dobře ty poznámky nedávají smysl. To vypadá jak magický těsnopis nebo přímo neznámé vlastní písmo. I toho by byl ten starý podivím schopen."

Matka se ani nepodivila nad Rodovou magii, což měli lidé většinou ve zvyku, a otec o tom zřejmě nic nevěděl, nebo byl něčím na pergamenech zaujatý, protože se na ně intenzivně mračil a mnul si neoholenou bradu.

"Poznámky sice nepřečtu, ale některé ty obrazce a runové věty jsem už někde viděl," konstatoval, obočí se mu nakřivilo, jak se usilovně soustředil a pátral v paměti, "Ano, jistě, už si vzpomínám!" lusk prsty a obrátil se na svou ženu, "Ten vlkodlačí cejch, co jsme společně v minulém roce zkoumali, pamatuješ? Přesně ten mi to neskutečně připomíná... mohu?" vyžádal si svitky od Siriuse, který mu je předal. Otec si vytáhl z kapsy brýle, nasadil je a začal se přehrabovat ve svitcích se zručností člověka, který to rozhodně nedělá poprvé. Kdyby nevěděl, že je to čistokrevný mudla, tak by si ho klidně mohl splést se starým kouzelnickým archivářem v knihovně Kouzelnického národa.

"Tady ta runová sekvence tam byla doslovně," vytáhl opatrně jeden z pergamenů a ukázal všem, kterou část textu a jaké znaky myslí, "Rozumím-li tomu správně, tak je to část pojednávající... hmm... o věrnosti?" tázavě zvedl obočí.

"Podívám se," sám se naklonil nad pergamen a prohlédl si několik řad run, "Ano, to je pasáž, kdy se žadatel vzdává nároku na věrnost své rodiny a odvrhuje povinnost jí být věrný. Dříve bylo zvykem, že pokud byl jeden člen rodu napaden někým z jiného klanu, pak bylo povinností ostatních mu v boji pomoci, pokud o to požádal. V rámci Rodové magie šlo o to, že hlava rodu mohla svolat všechny členy rodině ke své obraně."

"Jinými slovy poslat je na smrt místo sebe," zkrátil to Sirius s typickou nevraživostí proti vlastním příbuzným.

"Co by to dělalo na cejchu pro vlkodlaky? Vlkodlaci nejsou jedna rodina, to je mylný dohad neznalých. Vlastně se také dělí na několik rodů, podle toho, kdo koho kousl a mají dokonce i jiný původ. Například Remus... původ jeho vlka je z oblasti karpatské Rusi, zatím co znám několik vlkodlaků, jejichž vlk pochází ze střední Evropy," pustila se do zasvěceného vyprávění matka, "Nemají stejný magický podpis a totožné vibrace magického jádra. Dosud se už se vyskytly předpoklady, že dva vlkodlaci pocházející z jiných oblastí spolu nemůžou mít životaschopného potomka, protože se ještě žádný takový nenarodil," zamračeně zakroutila hlavou, "Jestli tím chtěl nějakým způsobem spoutat šelmy v těch nebohých vlkodlacích, pak se mu to nemohlo povést."

Představa, kterou tu matka nadnášela, se mu vůbec nelíbila. Šedohřbet naznačoval, že po cejchování budou všichni vlkodlaci náležet Voldemortovi, když teď viděl poutací kouzla krve, které by to potencionálně mohla zajistit, tak se obával nejhoršího. Že se to Voldemortovi přeci jen povedlo, i přes matčinu skepsi.

"To jsou jen nuance, Ado," nesouhlasil otec, "Když si přečteš pojednání od Agáty Matisnové. Jasně tam poukazuje na základní magické vlnění u humanoidních magických bytostí..."

"Ano, tati, ale to bys mě klidně mohl srovnávat i s upírem," pustil se také do rozprouděné debaty, "Uvědom si například, že vlkodlaci i upíři jsou citliví na magické vlnění stříbra, ale jsou to stejné bytosti? Nemyslím."

"To jistě, jenže to už...," navázala plynule matka. Tisickrát spolu po večerech vedli dlouhé debaty na mnohá akademická téma, zejména pak samozřejmě o vlkodlactví a jeho léčbě, ale i na mnohé jiné teoretické problémy magie.

"Hou, hou!" přerušil je prudce Sirius a zamával rukama na všechny strany, jak na sebe strhával pozornost, "Můžete prosím mluvit anglicky?" požádal podrážděně, on samozřejmě ničemu z toho příliš nerozuměl, "Co to znamená?" obrátil se s přímým dotazem, na koho taky jiného, než na Remuse. Nepodivil se, kdykoliv Sirius něco nevěděl, tak se obrátil na něj. Nebyl jediný kdo to dělal, taky Harry... bodlo ho prudce u srdce a vlk zakňučel. Dařilo se mu myšlenky na svého mladého druha tlačit do pozadí, více méně i úspěšně, zejména pokud musel řešit nějaký problém, ale nešlo je vymazat úplně. Musel sám sebe přesvědčit, že musí být klidný, vyrovnaný a veselý pro Siriusovo blaho, pak to bylo o mnoho snazší. Průchod skutečné bolesti, kterou cítil v srdci, dával většinou až večer.

Potřásl hlavou a soustředil se na milencův dotaz.

"Pamatuješ, jak mi Šedohřbet o cejchu řekl, že jím, ty víš kdo, ovládne všechny vlkodlaky?" dostalo se mu přikývnutí, "Nejspíš je celé to cejchování založeno na pokrevní magii. Něco obdobného, jako tvoje tetování, jen vypalované, ne kreslené magickým inkoustem a krví."

"Aha! To jste to nemohli říct rovnou?" zamručel mrzutě. Remus jen stěží odolal nutkání pozvednout oči v sloup, jeho rodiče se o to ani jeden nepokoušeli a prostě je pozvedli.

"To jsme taky udělali," prohlásil rozhodně otec, "Chtělo by se to víc zajímat o vlkodlačí problematiku, když s jedním vlkodlakem... žijete," doplnil kulantně. Prakticky vzato měl ale pravdu, on žil de fakto se Siriusem, ať už v jeho rodném domě Blacků nebo teď tady v té schátralé barabizně, kde spávali na staré rozvrzané posteli a plesnivých matracích.

Sirius, ve své obdivuhodné schopnosti ignorovat všechny urážky na něj mířené, si slov postaršího mudly nevšímal a zvedl z podlahy obálku, ve které byly všechny ty svitky uložené.

"Brumbál to zřejmě věděl nebo tušil a chtěl, abychom na to přišli. Myslíte, že tohle s tím má taky něco společného?" poklepal si obálkou do dlaně.

"Nejspíš ano. On nikdy nic neříkal ani nepsal jen tak pro zábavu, vše mělo svůj význam," usoudil a převzal si od Siriuse obálku, aby si vzkaz znovu přečetl, "Bylo to určeno tobě, musí to mít tedy s tebou souvislost. Netušíš, co by to mohlo znamenat?"

"Nemám zdání a ani to nemám sílu dnes zjišťovat," promnul si spánky s bolestným výrazem ve tváři, "Od těch dokrvovacích dryáků mám hlavu jako střep."

I kdyby na rozluštění tajemného vzkazu záležel jeho život, teď to šlo stranou. Sirius si potřeboval odpočinout, zase už byl ve tváři bledý a rána na jeho břiše se ještě neuzdravila a jen tak neuzdraví. Všechny momentální problémy bledly v porovnání s touhou postarat se o svého druha, což mu prostě nemohl nikdo zazlívat.

"Pomůžu ti do postele," sundal mu z klína zbylé svitky a předal je matce, které je ochotně a chápavě přebrala, "Je už pozdě a všichni bychom si měli odpočinout. Zítra se pokusíme kontaktovat někoho dalšího z Řádu a probrat s ním, co jsme dnes zjistili," zatím, co plánoval strategii, tak pomáhal Siriusovi na nohy. Musel ho lehce podepřít v zádech, protože muž zavrávoral. Povzbuzovací lektvar, který si vzal před odchodem do banky, už nejspíš přestal působit, proto začínal být zase vyčerpaný a jistě rozbolavělý. Bylo nutné se o něj postarat.

"Souhlasím. Necháme to na zítřek," přikývla matka, chápavá k jeho potřebě postarat se o druha.

Rozloučili se, popřáli tak dobrou noc, jak je to v zablešené díře šlo, a pak pomohl Siriusovi nahoru a do postele. Ten se při tom sice bránil, že nepotřebuje, aby se o něj někdo staral nebo ho ukládal ke spánku, ale to bylo jen jeho klasické frflání nad láskyplnou péčí. Už dávno věděl, že tím chce jen budit zdání velkého frajera a chlapáka, co nikoho nepotřebuje a ve skutečnosti oceňuje možnost schoulit se mu v náruči a usnout.

Držel ho na své hrudi a probíral mu pramínky vlasů, momentálně opět scuchaných, díky nedostatečnému mytí a česání ,do několika dredů vzadu na zátylku. Bude mu muset vyčarovat nějaký pořádný hřeben, který se po dvou tazích nerozpadne. Nebo ho třeba ostříhat, i když to by byla velká škoda.

Opřel si tvář o jeho hlavu. Chtělo se mu neskutečně spát, přesto byl tak neklidný, že nedokázal usnout. Teď, když nebyla jeho mysl zaměstnána a o druha bylo postaráno, tak se jeho myšlenky i vlčí touhy plně upnuly na Harryho někde bloudícího samotného v nehostinných časech. Odvrátil hlavu od Siriuse a vyhlédl ven ušmudlaným oknem na šedavou oblohu, skrz kterou neprosvítala ani jedna hvězda. Tak se cítil i on sám, zahalený oparem ale zároveň v naději, že za tou temnotou je zářivý měsíc a hvězdy.

Povzdechl si a zase se obrátil k muži ve svém náručí. Únavu nepřemáhal, přesto pět probděl celou noc.

 

°°0°°

 

Vláčel se se ztěžkými knihami, div že mu ruce neupadly. Studenti už nesměli používat kouzla mimo hodiny, pokud někdo kouzlo použil, třeba jen nadlehčovací, aby ho netížila taška s učením, tak byl potrestán. Všichni se raději den co den tahali s deseti kily na rameni nebo v rukách, než aby dostali trest. Raději namožené svaly od těžkého nákladu než od cruciata.

Celé třída se ploužila za vznášejícím se profesorem Binnsem. Mezi hodinami museli žáky doprovázet učitelé, dokonce včetně tohoto ducha, který by nemohl nic udělat v případě, že by se studenti rozhodli utéct nebo jinak se vzbouřit. Ne, že by to někdo plánoval, jejich chmurné a pobledlé tváře nebyly prozatím předzvěstí vzpoury, byli to prostě jen důkazy jejich naprostého vyčerpání.

Ozval se žalostný výkřik mučeného, nebo, jak se tu vzletně říkalo, trestaného. Sice sebou v prvním okamžiku trhl, ale neměl se, stejně jako všichni ostatní, k tomu, aby dotyčné křičící dívce pomohl. Ze začátku se o to čas od času pokusil, ale nikdy to k ničemu nevedlo a navíc za to jako jediný nedostal trest, takže na něj všichni hleděli jako na protekčního spratka. On jím vlastně byl, měl přeci za manžela ředitele celé školy a nejvěrnějšího Smrtijeda, no ne? Za to už si zasloužil nějaké výhody, jak si neustále se sebeironií říkal.

Při druhém výkřiku mu však došla hrozivá skutečnost. Ten, kdo křičel, byla Ginny. Malá Weasleyová, která byla jeho nejlepší kamarádkou do doby, co Lenka nebyla ve škole. Nemohl dopustit, aby jí někdo mučil, musel se tentokrát pokusit to zastavil. Pustil těžké učebnice na zem a přes volání jak spolužáků tak profesora Binnse se vrhl chodbou směrem po hlase výkřiku.

Vyběhl zpoza rohu a spatřil Alectu Carrowovou, jak s rozkošnickým výrazem míří hůlkou na Ginny válející se v bolestivých křečích na zemi

"Byla tady se mnou, Alecto," pokoušel se paní váženou profesorku trochu zklidnit Draco. Co mělo zase znamenat tohle, že se do toho plete Malfoy? A proč by tu měla být Ginny s ním? Tyhle otázky mu vyvstávaly v hlavě, když se dvěma kroky dostal ke Smrtijedce a sevřel jí zápěstí, aby zabránil dívčině mučení. Když dělal tyhle šílenosti, tak se nikdy nezamýšlel, jaké to bude mít následky. Jen slepá odvaha.

"Nechte už ji na pokoji!" vykřikl, dokonce strhl ženinu ruku stranou, takže se kouzlo přerušilo a Ginny se s úlevným povzdechem spíš tak rozplácla na podlaze.

"Co si to dovoluješ, ty hajzlíku!" zavrčela profesorka Carrowová, její volná ruka se vymrštila a uhodila ho prudce do obličeje. Cítil, jak se prsteny, které nosila na rukou, zaryly do jeho kůže, pak jak padá a nakonec jak jeho druhá tvář naráží do kamenné podlahy chodby. Svůj pád dokázal rukama zmírnit jen částečně, protože byl překvapený nesmírnou silou, které byla čarodějka schopna vyvinout. Od ženy by to nečekal.

Nadzdvihl se na lokti a setřel si ze rtu krev. Vzhlédl na rozlobenou Smrtijedku, stejně jako na kolečko studentů, které už se kolem nich udělalo. Všichni vypadali, jako kdyby právě viděli smrtku stojící mu za zády a dotýkající se jeho ramene. Kdo ví, jestli neměli pravdu. Tohle byla jasná vzpoura, za kterou ho klidně mohla Alecta potrestat něčím horším, než cruciatem, pokud vůbec něco takového existovalo.

"Moc spoléháš na to, že ti Snape zobe z ruky, chlapečku, ale tak to nebude věčně. A s tebou," odvrátila se od něj a zase se zaměřila na Ginny, co už se pokoušela vstát a někam dopotácet, "jsem ještě neskončila. Crucio!"

"Ne!" vykřikl, spíš než vyděšeně to znělo vzdorovitě. Vyskočil na nohu a v plánu přitom měl se na Smrtijedku znovu vrhnout, třeba ji skutečně fyzicky zranit. Na hůlku nepomyslel, to on ostatně skoro nikdy.

"Co se tady děje?" doslova zahřímal Severusův hlas, který všechny přimrazil na místě. Neville strnul v prostřed pohybu, studenti ztichli a Alecta, světe div se, přerušila kletbu, kterou znovu začala mučit Ginny.

"Tahle mudlomilka se toulala po chodbách, tak jsem ji umravnila," odpověděla laxně Smrtijedka, dávaje, alespoň v jeho očích, Severusovi najevo neuvěřitelnou neúctu. Manžel se podíval nejdřív na Ginny, teď už klečící na podlaze, pak na Alectu a nakonec spočinul pohledem na něm. V ten okamžik jeho černé oči vzplanuly hněvem a obočí se přiblížilo k sobě, stejně tak jako jeho tvář ztratila jakýkoliv výraz. Lidé, kteří ho znali, věděli, že právě potlačil vztek a vyhostil ho do pustil nevědomí, jak tomu sám říkal.

"Které části z 'nedotknete se ho ani prstem' jsi nerozumněla?" dotázal se mrazivě a to natolik, že i suverenní čarodějka malinko znejistěla a podívala se na Nevilla, "S Weasleyovic holkou si dělej co chceš, ale na Nevilla už nikdy ruku nevztáhneš."

Neměl slov. Manžel ho bránil přede všemi tady, před žáky i před profesorem Binnsem, který jenom valil svoje jinak netečné průsvitné oči. Nečekal, že by Severus byl něco takového ochoten udělat, protože on vždy razil názor, že se o sebe má každý starat sám a kdo to nedokáže, toho sežerou vlci.

"Nebo co?" dotázala se drze profesorka Carrowová v opakující se snaze podrývat Severusovu autoritu. Netvářil se tak, že by mu to vadilo, vlastně se netvářil nijak, jeho obličej byl jakoby vytesán z kamene. To nikdy nevěstilo nic dobrého.

"Nebo bych ti doporučil, dát pozor, co piješ a jíš... na co saháš, co si oblékáš, jaký používáš brk a inkoust... vlastně bych ti doporučil sledovat i co dýcháš," pravil poklidně. Od něho mohly výhružky klidně znít, jako když se vás snaží uchlácholit ke spánku. Nemohl se při těch slovech ubánit zacukání koutků. Znal Severuse na osobní bázi už dlouhou dobu, proto s ním už snad stokrát mluvit na téma lektvary, takže věděl, že jedy se dají vpravit prakticky do čehokoliv, nejen do jídla nebo pití, dokonce se dali rozptýlit v podobě arosolu, prášku nebo plynu.

Alecta zaprskala jako vzteklá kočka, ale k dalšímu útoku se neměla, spíš svůj hněv hodlala uvrhnout na Ginny, kterou si velmi zle prohlížela. To Severuse podle všeho pramálo zajímalo, obrátil se na podpatku, zavířil pláštěm a vyrazil směrem pryč. Musel ho nějak zastavit a pokusit se přemluvit ho, aby pomohl Ginny, protože sám nemohl nic dělat. Možná by jeho samotného Alecta už znovu nenapadla, ale nejspíš by to za něj odnesl ještě někdo další. Když zasáhne sám ředitel, tak snad...

"Severusi!" vykřikl bezděčně a udělal dva kroky dopředu. Manžel se zastavil jak přikovaný, chvilku to vypadalo, že se jen nadechne a bude pokračovat pryč chodbou, pak se ale velmi pomalu obrátil a upřel na něj černé oči napůl v dotazu, napůl s výhrůžkou. Ta říkala, že si má dát Neville velký pozor na to, co říká nebo co řekne, což měl beztak v úmyslu.

"Já.... prosím," vydechl polohlasně, zatím co žáci v okolí zatajili dech v předzvěsti něčeho zlého. Sledoval manželovu tvář velmi bedlivě, hledaje všechny ty náznaky, které mu dříve pomáhaly určit, kdy ve svém dolézání zachází moc daleko. Viděl spíš záblesk váhání, doslova vnímal, jak se myšlenky v Severusově hlavě přeskupují z místa na místo v bleskovém sledu, který se nemohl rovnat nikomu, koho znal osobně, snad vyjma Hermiony. Zvažoval své postavení a svou strategii.

"Profesorko Carrowová, ještě bych vám rád připomněl, že výuka měla začít už před deseti minutami. Dodržujte laskavě rozvrh a časy," obrátil se k Nevillově obrovské úlevě a střípku nadšeného štěstí na Smrtijedku, "Vezměte žáky do učebny a pan Malfoy odvede slečnu Weasleyovou na její hodinu," po těch slovech se obrátil, tentokrát jistě na pořád, a odplul při se vší parádou a temnou aurou, jaká mu byla vlastní. Úlevně si oddechl, sledujíc jeho mizející záda

"Padejte všichni do třídy!" zavrčela podrážděně profesorka studia mudlů a máchnutím hůlky prudce rozrazila dřevěné dveře učebny, kterou mělo dřív tolik lidí rádo. Teď se jí báli skoro stejně, jako bývalé učebny Obrany proti černé magii. Neville se nebál, dokonce statečně vešel do třídy jako první, jen se ještě obrátil po Ginny, jak je na tom. Malfoy ji, k jeho nesmírnému úžasu, pomáhal na nohy a pak ji odváděl chodbou pryč, to vše způsobem, jakoby mu nebylo lhostejné její zdraví. To viděl u Draca poprvé za celou dobu, co ho znal.

Na hodině se nesoustředil, taky co by se tam mohl dozvědět nového, když každá hodina začala slovy 'Ta mudlovská špína'. Někdy už ho napadalo, jestli to profesorka ještě myslí vážně, nebo to má místo pozdravu, třeba jako Severusův projev na každé první hodině prváků. Spíš uvažoval o tom, jak se jeho manžel choval. Možná Ginny nepomohl proto, že by byl dobrosrdečný – Severus a dobrosrdečný, to byla směšná představa – ale přinejmenším dal na jeho slova. Něco pro něj ještě znamenala a to bylo podivně uklidňující. Hřálo to bolavé srdce, které tím získávalo naději. Navíc, když se na to celé podíval, na jejich soužití, tak Severus se stále choval stejně vlídně, samozřejmě na jeho poměry, jako předtím, pokud tedy spolu vůbec nějaký čas trávili. Neville se zdržoval co nejvíce v Nebelvírské společenské místnosti, proti čemu manžel ni nenamítl, a do sklepení se vracel až na noc.

Noci... to byli také zajímavé okamžiky. Snad každý večer, pokud nebyl Severus někde pryč nebo se nezdržel v ředitelně, si lehal s obavou, jestli po něm nebude vyžadován sex. Nikdy se to nestalo. Od první noci na začátku roku chodil manžel vždy do postele v ponožkách a jediné k čemu došlo bylo, že ho někdy v noci objal kolem pasu, takže se Neville budil v jeho náruči. To nebylo nepříjemné. Vždy ho miloval. Štíhlé ruce, které uměly vyvinout překvapivou sílu, svírající jeho tělo. Vždy mu to dodávalo pocit bezpečí, dokonce i teď, občas se ten pocit získal.

Po hodině si zašel na ošetřovnu, aby mu Poppy spravila jen roztržený ret. Stačilo jedno mávnutí hůlkou a obličej měl zase jako nový. Rány nevzniklé kouzlem se daly zhojit nepředstavitelně snadno.

Na večeři ani během dne Severuse neviděl, ne že by se moc coural po chodbách, ale u jídla rozhodně nebyl. Stejně tak předtím vynechal i oběd. Pokud se nenajedl v ředitelně, tak to znamenalo, že zase celý den jede na deseti hrncích kávy a povzbuzujícím lektvaru. Za těch podmínek se moc domů netěšil, protože když byl jeho manžel nenajedený, tak se choval jako medvěd probuzený ze zimního spánku nebo ještě lépe kobra drážděná klackem. Těšil se na návrat do sklepení ještě méně, než předtím, ale vrátit se musel a navíc plánoval Severusovi poděkovat za jeho intervenci.

Po příchodu do jejich pokojů ho našel sklánějícího se nad nějakými dokumenty. Člověk by řekl, že když je škola pod nadvládou Voldemorta, tak nebude žádný byrokracie pro jejího ředitele, ale opak byl pravdou, alespoň podle toho, jak moc se manžel zabýval papírováním. Chvíli Severuse sledoval, čekaje, jestli si ho muž všimne, když se to nestalo, tak si šel nejdřív uložit věci. Když se vrátil tak shledal, že se situace nijak nezměnila a Severus si nejspíš snad ani nevšiml, že se vrátil domů.

"Echm, ahoj," zkusil opatrně začít konverzaci. Ani si nepamatoval, kdy spolu naposledy mluvili. Muselo to být hodně dávno, jejich rozhovory se totiž smrskly na 'ahoj', 'uvidíme se večer' a 'dobrou noc'. To bylo dokonce ještě míň, než kolik spolu prohodili slov, když byl Severu ještě jenom učitel a Neville jenom jeho žák.

Severu zvedl hlavu od psaní a upřel na něj chladný pohled, neříkal nic a to nevěstilo nic dobrého, přesto se pokusil pokračoval.

"Chtěl jsem ti za dnešek poděkovat," mluvil smířlivě, alespoň doufal, že to tak zní i manželovým uším, "za to že si mě bránil a nedovolil, aby Ginny dál mučili. Jsem ti vděčný." Usmál se, skutečně, ne předstíraně, ale mělo to opačný účinek, než předpokládal a doufal. Severusův koutek se zvedl v skoro nevraživém gestu, které nikdy nevěstilo nic dobrého, protože poté následovala nějaká hrubá urážka.

"Tak vděčný?" parodoval ho, "Z toho jsem celý nadšený. Můj manžel je mi vděčný a dokonce se mnou mluví. Má srdce se nejspíš samým blahem rozplizne v hlen a já zemřu. Co asi tak budu mít na náhrobku?" zaklonil se v křesle a sepjal ruce do stříšky, "Zemřel v extázi nad tím, že mu jeho vlastní manžel věnuje pozornost," prudce se vztyčil, Neville instinktivně ukročil dozadu, "Pověz mi, můj milovaný, k čemupak je mi tvůj nebelvírský vděk? Koupím si za něj něco? Dostanu za něj něco? Potěší mě snad a uspokojí? Přestane mě po něm alespoň bolet ta zapráskaná hlava?" s každým dotazem postupoval vždy o krok blíž k němu. Tentokrát už neustoupil, nebude se ho bát a bude mu čelit tváří v tvář. Narovnal se v zádech a pohlédl mu spříma do očí. Za ty poslední dva roky se ještě o chloupek vytáhl, takže už byl stejně vysoký jako Severus a o půlovinu širší. Ne, on se rozhodně neměl důvod bát, dokud byla manželova hůlka skrytá v hábitu.

"Tak co bys ode mně chtěl, když je ti vděk málo?" obořil se na něj s počínajícím hněvem. Málokdy se zlobil, na Severuse se nezlobil nikdy, jenže tohle celé... Trápil se, dlouhé měsíce se trápil, dnes měl špetku naděje, která se právě rozplývala. Brečet nechtěl, nechtěl utíkat, tak mu zbyla jen zlost.

"Cokoliv!" vyplivl vztekle, "Cokoliv výměnou za to, co všechno ti dávám já! Alespoň přestat vídat tvé otrávené obličeje jen z toho, že se sem musíš vrátit. Chci, abys byl můj manžel, ne cizinec ploužící se po mých pokojích po špičkách jako zloděj, abych si ho nevšiml," v prudkém gestu, vždy naznačujícím že je rozlobený, si odhodil vlasy z tváře, "Jenže ty si jen myslíš, že budeš využívat svých výhod manžela ředitele a ničím se mi za to neodvděčím. Ale takhle ne, chlapečku. Takhle svět nefunguje, protože v něm se za všechno platí."

"Já jsem se tě nikdy ani náznakem neprosil, abys mi nadržoval a chránil mě!" odsekl vztekle,"Já bych se o sebe postaral sám. Nejsem malé dítě!"

Co si to vůbec o sobě Snape myslel, že mu vyčítal něco, co nebyla jeho vina. On by z radostí zůstal mezi svými spolužáky a už s ním nikdy nepromluvil jediné slova. Nebylo by to snadné, to ne, protože ať chtěl nebo ne, stále Severuse miloval, ale zvládl by to. Časem by láska zmizela, jeho srdce by se zacelilo a všechno by bylo v pořádku.

"To jsem dneska viděl," odfrkl si, "Při tvé pošetilé nebelvírské statečnosti a ideálech by tě mučili každý den až do bezvědomí, takže bys nakonec skončil jako bezduchá mrtvola a odvezli by tě na stejný pokoj s tvými rodiči."

Prudce zatnul pěsti. Tohle přehnal, tak moc ho ještě nikdy neurazil ani tak hluboko nikdy nevrazil čepel zloby. Nedokázal už spočítat, kolikrát mu nadal do hlupáků, nešiků nebo pošetilých bláznů, ale nikdy nezaútočil přímo na jeho nejcitlivější místa. Ponižoval ho, už když byl nenáviděným profesorem, to ano, dokonce se snažil využívat něco z jeho osobního života, ale když se sblížili, tak přestal. Zmínka o jeho rodičích byla skutečná podpásovka, která bolela.

"A já už mám dost toho, abych chránil tebe a celý Nebelvír. Končím a postarej se o něj sám, když si ten velký Potterův nástupce," naklonil se dopředu, jejich tváře a rty se téměř dotkly, "Dokud za to něco nedostanu, můj milovaný, tak se přestávám snažit a ať všichni ti vaši milovaní mudlovští šmejdi, co považujete za sobě rovné spolužáky, pochcípají," zasyčel a nechal tam šokovaného Nevilla stát samotného, jen za ním práskly dveře od ložnice.

Nelhal. V tomhle případě jasně poznal, že vše co Severus řekl, také myslel vážně. Naznačoval, ne doslova tvrdil, že ochraňuje nebelvírské, nejspíš před sourozenci Carrowovými a možná před dalšími Smrtijedy. Mohla to snad být tak velká pravda? Příslušníci jeho koleje na tom byli nejhůře ze všech studentů a dostávali nejvíce bolestivých trestů. Nebylo to jen proto, že do jejich koleje chodil Harry Potter, ale také proto, že byli bláhově stateční, vzpurní a neschopní se podřídit autoritám. Nedokázali být tvární jako mrzimorští a nebyli ani tak chytří, jako havraspárští, aby pochopili, že vzdorem si jen ubližují.

Jestli to teď bylo dobré, protože je Severus chránil, tak jak mohli dopadnout, kdyby s ochranou přestal. Divil se že už dávno nepadaly hlavy, doslova, a předpokládal, že až na to jednou dojde, tak lidé jako Ginny, Seamus nebo malý Colin budou první. Zejména Ginny, protože ona byla Weasleyová, o kterých se dávno už vědělo, že intenzivně bojovali a bojují proti Voldemortovi.

A co kdyby je přestal chránit kvůli tomu, že se naštval na něj? S tím by asi nedokázal žít. Ne asi, určitě by s tím nedokázal žít, jenže jak si Severuse zase uchlácholit? Byl opravdu hodně naštvaný, tak moc, jak už ho dlouho neviděl. Nejen to, byl zlý až agresivní a Neville sám mu vracel stejnou mincí. Kdyby to byla jen manželská hádka, pak by si možná věděl rady, protože to by stačilo jen jít... Ve svých myšlenkách se zarazil a zachvěl.

Jeho manžel vyjmenoval několik několik věcí, která by za ochranu chtěl, vesměs to byly jen plané řeči, ale jejich podtext byl jasný. Kdyby řekl 'Chci sex výměnou za ochranu tvých spolužáků' tak by to nemohlo být o moc jasnější. Svým způsobem se nedivil, když si uvědomil, že Severus za celou dobu, co byli v rozluce, s nikým jiným nebyl. Alespoň neviděl nikoho, ke komu by se jeho manžel přiblížil a navíc věděl, že on není typ běhající po všech čertech, aby po barech hledal zajíčky na pobavení. Musel být jen samotným ležením v posteli stejně frustrovaný jako Neville.

Nemohl přeci jít vedle do ložnice a vyspat se s ním, proto, aby ochránil své přátele. Milování je akt lásky, důvěry, není to artikl k obchodování. Tedy samozřejmě věděl, že i s ním se obchoduje, ale nedělají to lidé jako je on. Poctiví, dobře vychovaní, čistokrevní, laskaví a všechny ty superlativy, kterými ho lidé za jeho život zahrnuli. Kupodivu jich bylo víc, než by se dalo čekat, i když je pravda že 'slušně vychovaný mladík' se na seznamu vyskytovalo opakovaně.

Na druhou stranu však, když mu byl Severus nablízku, když se ráno probudil v jeho náruči, tak se nedalo zapřít, že po něm toužil, to jen vždy strach a vzpomínka na zradu převážila nad všemi příjemnými pocity. Takže by to možná šlo, kdyby se pokusil od pocitu zrady zžírajícímu jeho nitro, oprostit, poddat se lásce která v hlouby jeho srdce stále dřímala a navíc si i uvědomit, jaké výhody by to mělo pro jeho spolužáky.

První noc na to byl připravený, tak proč by to nemohl udělat dnes. Nebyl v tom přeci vůbec žádný rozdíl.

Pomalu se vydal k ložnici, kde zpoza dveří slyšel pohyb. Severus tam musel přecházet od zdi ke zdi jako zvíře v kleci, které se snaží uklidnit. Pomalu otevřel a vešel dovnitř, takže přecházející muž strnul uprostřed kroku a upřel na něj zlobně žhnoucí oči.

"Omlouvám se, Severusi," řekl polohlasně, v ten okamžik černé doutnající uhlíky v očích jeho manžela zhasly, "Nechtěl jsem na tebe křičet ani se chovat... chovat se hloupě, to jen já, že... vážně jsem ti vděčný a...," co by měl říct za tím 'a' nevěděl, tak jen překonal vzdálenost, které je dělila, a natáhl ruku. Nejdřív se jen dotkl napnutého ramena, pak se přisunul ještě o kousek blíž a přitiskl své rty na tenkou linku v Severusově tváři. Muž pod jeho dotekem zůstal nehybný, strnuýí, snad šokem a možná odporem, každopádně to bylo stejné, jako když ho políbil poprvé.

Odtáhl se a pohlédl mu do tváře v očekávání toho, co mělo přijít, ať by to byl hněv nebo výbuch potlačované touhy. Byl připraven na cokoliv, včetně toho, že bude vyhozen ven na chodbu.

"Neville...?" Kdo si myslel, že Severuse zná, by nevěřil, ale bylo to nesmělé vydechnutí.

"Chci...," olízl si rty, nadechl se a řekl to, "Chci tě, Severusi."

Vida, bylo to snadnější, než by sám očekával a vyvolalo to prudkou reakci. Severusovy ruce vystřelily jako dva hadi, ovinuly se mu kolem pasu a přitáhly ho do dobře známá náruče milovaného muže. Sotva se stačil nadechnout, když byl umlčel vášní zhrublým polibkem. Snad nikdy takový od svého manžela nedostal.

"Neville... Neve," šeptal Severus, když ho tlačil k posteli, jeho rty přitom laskaly mladíkův krk a ruce putovaly po jeho těle v naléhavé potřebě dostat se pod látku školní uniformy. Skáceli se společně na postel ve vášni, která nebyla pro jinak se velmi dobře kontrolujícího Severuse, příliš obvyklá. Která byla vlastně hodně znepokojivá. Pokoušel se s ní vyrovnat, přizpůsobit se, ale byl zvyklý na promyšlené, pomalé a dlouhé milování. Vždyť to bylo jediné, co znal.

Tohle bylo, jako když se na něj vrhne dravé zvíře, které mu che rozervat oblečení a zahryznout se mu do masa. Nelíbilo se mu to. Tak moc se mu to nelíbilo, až měl touhu začít od sebe milence odstrkovat, ale neudělal to. Věděl, že nemůže, ne když se dostal tak daleko. Proto ho naopak objall pevně kolem zad a tiskl ho zoufale k sobě.

Když se ledová ruka poprvé dotkla jeho holého hrudníku, rozechvěla ho a vyvolala husí kůži na jeho tělo, jen zavřel oči a nechal to plynout.

 

Předcházející

oo0oo

Následující