23.01.2014 23:13

"Byl na ministerstvu!" vykřikla Adelaida, jen co vběhla do místnosti, kterou vznosně nazývali obývák. Ne že by si Sirius skutečně stěžoval, už přebýval i na horších místech.

"Vol... , vy víte kdo, byl na ministerstvu?" dotázal se a včas se přitom zastavil, aby neřekl nahlas jeho jméno. V poslední době se to vážně nevyplácelo, protože spousta lidí po vyslovení jeho jména prý záhadně zmizela. Mohla to být fáma, stejně tak ho skutečně mohl očarovat tak, aby člověku způsobilo něco zlého. Nikdo nechtěl riskovat a zkoušet to, dokonce ani on ne.

"Ne, on ne," zakroutila hlavou, "Harry Potter."

To jméno bylo jako nějaké zaklínadlo, velmi mocné zaklínadlo, které způsobilo, že z vedlejší místnosti, improvizované kuchyně, se ozval třeskot tříštěného nádobí a okamžik na to se ve dveřích objevil Remus. Ve tváři měl smesici obav, nadšení a horečné touhy, kterou by asi normální člověk nepochopil. On však chápal moc dobře.

Za poslední týdny mu výraz milovaného muže stále víc a víc připomínal tu trosku, která z něho byla v době, kdy se snažil udržet vztah s ním i s Harrym a všechno to mít pod pokličkou jako tajemství. Výrazně omezil jídlo, ještě méně spal, hubl a ve obličeji bledl do smrtelného odstínu. Postupovalo to pomalu, pomaleji než tenkrát, ale bylo to tam. Snad za pomalejším nástupem zoufalství byla i skutečnost, že nebral Vlkodlačí lektvar, který mu otravoval tělo a částečně otupoval mysl. Zase díky tomu trávil úplňky tím, že seděl ve sklepě tohohle rozpadlého domu a vyl skrz malinké okýnko na měsíc, tak žalostně, že to trhalo uši. Ani sám sobě neubližoval, nedbal, že je zavřen v malém prostoru, prostě jen brečel vstříc měsíci v touze po svém ztraceném druhovi.

"Oni Harryho našli a přivlekli na ministerstvo?" strachoval se okamžitě a tím rozpoutal obavy i u Siriuse. Nedostal šanci se ani nad informací zamyslet, ovšem to, že by Harryho našli a ukazovali ho lidem jako trofej, mu přišlo jako logická možnost. Popadl ho stejný strach jako Remuse.

"Ne, drahoušku, jistěže ne, klid," chlácholila vlkodlaka hned jeho matka, dvěma kroky byla u něj a pohladila ho po tváři, "Podle mých informací tam jednoduše přišel a pak zase s velkou parádou odešel. Proč tam byl, to nikdo neví, ale nebyl sám. Byla tam s ním prý jedna dívka a zrzavý chlapec. Nejspíš tedy Hermiona s Ronem... tak se ti dva jeho přátelé jmenují, je to tak?"

"Ano, to jsou oni," přikývl Sirius a zhluboka si oddechl, nejen v duchu. Srdce mu poskočilo, když slyšel, že je jeho milovaný kmotřenec a milenec naprosto v pořádku, navíc ještě dělá rumrajch na ministerstvu. Díky tomu na něj byl zároveň i hrdý. Jakákoliv věc , kterou provede Voldemortovi a jeho Smrtijedům byla vítaná, i kdyby to měla být hloupá Pobertovina, jako že Pánovi zla pošle k vánocům vybuchující obálku se svrbivým práškem. To by vlastně byla asi ještě větší statečnost, než vyrazit na ministerstvo.

"Díky bohu," oddechl si i Remus, podstatně procítěněji a obličej mu začal pomalu nabírat tu trochu barvy, co měl a před chvilkou ji na čas ztratil. Sirius vstal, nešlo to moc snadno, protože rána stále bolela. Těsně po útoku s ní sice Molly s Remusem udělali, co jen se dalo, ale ani jeden z nich nebyl profesionální lékouzelník a k Poppy se nedalo dostat, navíc to následné přenášení a stěhování také moc neprospělo. Nakonec to skončilo tak, že rána se musela zacelit sama, protože běžná zcelovací a léčivá kouzla na ni řádně nepůsobila. Ani netušil, jaké to je, když se musí řezné, sečné nebo dokonce bodné rány samy uzdravit. Bylo to naprosto nesnesitelně bolestivé a zdlouhavé. A to se prý mudlové zotavovali ještě pomaleji, protože neměli magii, které by podpořila regeneraci buněk.

"Nevím, co se tak strachuješ," ušklíbl se se svou typickou, docela často předstíranou, přezíravostí, "Je to přeci náš chlapec, tak dělá potíže rovnou v srdci diktatury," informoval ho do hlasu dávaje všechnu tu hrdost, co cítil a překrývaje strach, co by se mu tam chtěl vloudit. Objal Remuse kolem pasu a přitáhl si ho k sobě do náruče. Adelaida ustoupila půl kroku dozadu a vědoucně, navíc něžně, se usmála. Světe div se, ona Remuse podporovala ve všem, jak měl Sirius obavu, zřejmě i v jeho mnohých záletech, o kterých ani raději nechtěl vědět.

"Je to cvok," povzdechl unaveně vlkodlak, z čehož bylo dobře znát, jak moc špatně na tom je, "Musel mít ale důvod k tomu, aby tak riskoval život, jen mně nenapadá, co by to mohlo být. Tak málo toho víme vůbec o tom, co mu Brumbál řekl nebo co má za úkol."

Nemohl než s ním souhlasit, vlastně nevěděli zhola nic. Už před mnoha měsíci na něčem Harry pracoval, alespoň to tvrdil, a týkalo se to Křiklana. Jak to nakonec dopadlo, to se ho nikdy neměl příležitost zeptat, vlastně po tom ani nijak důsledně nepátral, čehož teď litoval.

Zamyšleně se mračil a hladil milence ve své náruči jemně po zádech, spíš jen tak ze zvyku, než aby k tomu měl nějaký důvod. Navíc se mu líbilo, že mu to oplácí vlastními objetími, jakoby mu nevadilo, že kousek od nich stojí jeho matka. Tohle bylo na vlkodlacích skvělé, nestyděli se.

"Jen stěží na to teď přijdeme. Dobře, že alespoň víme, že je naživu. Ta nejistota, že ho ze svatby pronásledovali a zabili, byla strašná," řekl Remus s dalším povzdechem, ovšem výrazně klidnější, než byl ještě před chvilkou, pak se v jeho objetí trochu pootočil směrem ke kuchyni," Rozbil jsem všechny nové skleničky, můžu to jít uklidit?" požádal o povolení odejít.

Další věc, které si všiml. Čím psychicky hůř na tom vlkodlak byl, tím víc ztrácel sám sebe. Sám by to asi nepřiznal, kdyby se ho na to zeptal někdo jiný než jeden z jeho druhů, ale dalo se to vypozorovat. Někdy měl dojem, že pohledem prosí i o to, aby mohl jít na záchod. Nelíbilo se mu to, nebylo to to, co chtěl a nikdy ho ani nenapadlo, že něco takového dostane. Vždyť i Remus sám mu tvrdil, že v tom není žádná magie, která ho k němu poutá a nutí plnit všechna přání.

"Jasně, jen běž," skoro by se dalo říct, že ho propustil slovy i ze svého objetí. Sledoval ho, jak se vzdaluje, trochu kulhavě na pravou nohu, zpátky do kuchyně. Uvažoval, jestli tam zase upadne do nějakého stavu beznaděje, kdy stojí u okna a hledí celé hodiny ven bez sebemenšího pohybu.

"Snáší to lépe, než bych čekala. Asi také díky vám," promluvila Adelaida po chvilce, kdy společně sledovali pootevřenými dveřmi, jak Remus ukládá sklenky do nově opravených skříněk.

Obrátil se k ní a střetl se s vlídným pohledem jejich temně hnědých očí. Musel si přiznat, že tu ženu skutečně nechápe. Věděla velmi dobře, jak moc před lety Remusovi ublížil, přesto vítala, že byli zase spolu a svého syna mu s klidem svěřila do péče, aby se tak řeklo. A všeobecně to byla zajímavá bytost.

Vysoká a štíhlá jako McGonagallová, možná dokonce o chloupek hubenější. V hnědých vlasech už jí prokvétalo stříbro, přesto měla tvář mladistvou a takovou, že se za dvacet let bude řadit k těm čarodějkám, co překročí stovku bez toho, aby to do nich někdo řekl. Byla energická, průbojná a typická anarchistka, kterou si dost dobře dokázal představit, jak za svých mladých let pobíhá po Bradavicích jako kluk a provádí podobné neplechy, jakých se účastnil i Remus, když byl student. Hodně se své matce podobal, nejen statečnou povahou, ale i vzhledem. Jen vlasy a oči zdědil po svém otci.

"Doufám, že nejen díky mně, protože ho moc nepotěším," odmlčel se, ale jen proto, aby vytáhl hůlku a jejím mávnutím zavřel dveře od pokoje, "Chci se pokusit dostat do svého trezoru pro dokumenty, které mi Brumbál daroval. Ještě před pár měsíci by to nebyl problém, ale dnes když ministerstvu vládne… vy víte kdo," neurčitě mávl rukou.

"Chápu," přikývla skutečně chápavě, ale zamračila se, "Předpokládám, že ho vezmete s sebou? A předpokládám, že bude v nebezpečí?" částečně se ptala a částečně konstatovala. Uvažovala spíš jako bojovnice, než jako Remusova matka a to byla další věc, která se mu na ní opravdu líbila.

"Na obojí ano," odvětil.

"Nebude rád, že se ve svém stavu pouštíte do nebezpečí, ale…“

"neřekne mi ne," dokončil za ní, ona na oplátku přikývla. Možná by si měli ještě něco vzájemně říct, on jí měl poděkovat za důvěru a za přízeň, ale to už se ozval signál, že někdo vešel do domu. Naštěstí to byl jenom Edward, který se vrátil se zásobami. Mudlovský způsob nakupování, jak se ukázalo, byl nejbezpečnější, vzhledem k tomu, že všichni byli na Příčné persona non grata. Adelaida se omluvila a vydala se svému manželovi pomoct s vybalováním, zatím co Sirius se vrátil do více méně pohodlného křesla.

 

°°0°°

 

Mela, co se strhla kolem jeho návštěvy banky, byla tak velká, že to vážně nečekal. Že ho Edward Lupin nesnáší, věděl už dvacet let, od chvíle co si byli představeni, jen netušil, kam až jeho hněv sahá. Hádka ale nakonec stejně skončila tím, že si to mám rozhodnout Remus, takže teď, logicky, doufali, že je nechytnou bystrozoři nebo Smrtijedi, zatím co se plížili domem Lupinových ke krbu spojenému s veřejnou letaxovou sítí. Oba přitom na sobě měli to nejlepší, co se dalo koupit v mudlovském obchodě a překouzlit do něčeho dle nejnovější módy. Malichernost a marnivost, ale pořád byl sakra Black, tak si musel udržovat před skřety renomé.

"Připraven?" dotázal se Remuse.

"Na cokoliv," ujistil ho vlkodlak. Kdyby mohly oči křičet, tak ty karamelkové by teď doslova vřískaly, plny hrůzy, 'né, nedělej to! Já tě nemůžu ztratit!'. Oči však naštěstí mluvit nemohly, daly se snadno ignorovat odvrácením hlavy, a sám jeho milenec by neřekl ne ani na to, kdyby ho požádal skočit do chřtánu pekelného. Velká výhoda mít v rukou vlkodlaka.

Hodil letax do krbu a zvolil místo určení. Chvíli na to už byli vrženi krbovou sítí směrem ke Gringottovic bance. Nevyplivlo je to nikde v hlavním sále, ale v salónku pro privátní hosty, kde už Sirius v mládí několikrát byl. Ne v tomhle konkrétním, ale docela často sem přicestoval právě tímhle způsobem.

Čekal tam skřet, sice asi ne na ně, ale hned se jich ujal. Což znamenalo, že se uráčil zvednout hlavu od písemností, které měl na stolu před sebou. Jedno jestli vládl řádně zvolený ministr, nějaký starý kouzelnický rod nebo, jako právě teď, Voldemort, skřeti se přizpůsobili s klidem čemukoliv, dobře si vědomi toho, že v rukách svírají veškeré finanční prostředky kouzelnické Anglie, tak se nemají čeho bát.

Podíval se na Remuse po svém boku a pak na skřeta, načež nasadil pánovitý výraz, který si za poslední roky moc neužil. Vlastně by se spíš dalo říct, že je to Blackovský výraz, což bylo synonymum pro aroganci. Na skřetí tváři se nedalo poznat, jestli to na něj udělalo dojem, spíš ne, byl na to zvyklý, zato muž po jeho boku vydal tichý povzdech.

"Jsem Sirius Black a chci si něco vybrat z trezoru," řekl bez pozdravu nebo bez úvodu, natož aby se obtěžoval představovat svůj doprovod. Tak se Blackové nechovají a on musel udržet dobré zdání.

"Jistě, pane Blacku," přikývl skřet a postavil se na svou stoličku, aby mu viděl do očí, "Mé jméno je Gorderk," představil se a pak na něj utkvěl přísným zrakem, "Vzhledem k vašemu výjimečnému postavení usuzuji, že u sebe nemáte svou originální hůlku, abychom mohli ověřit vaší totožnost?" zeptal se, přičemž pravděpodobně pozvedl obočí, u skřetů se veškerá mimika špatně rozpoznávala.

"Ne, to skutku nemám," zamračil se, "To, předpokládám, nebude problém," řekl to takovým tónem, aby bylo jasné, že by to problém být mohl, ale pro skřety.

"Ne, jistěže ne," skřet sklouzl ze své stoličky, "jen budete muset jít, prosím, se mnou vedle do hlavní síně, abychom s mým nadřízeným provedli krevní kontrolu pro zjištění toho, který majetek vám náleží," docapal ke dveřím, jinak se to popsat nedalo, a otevřel je dokořán, "Prosím tudy, pánové," pokynul jim.

To šlo naprosto snadno, i když to také mohla být past. Pro jistotu se dotkl hůlky skryté v pouzdru v rukávě a viděl, že Remus zase pokládá svou ruku na kapsu, kde měl vlastní hůlku. Oba byli připraveni v případě, že by je chtěli skřeti vydat, i když to považovali za spíš nepravděpodobné.

Jak prošli dveřmi, tak za nimi skřet zavřel dveře, předešel je a vedl krátkou chodbou vystlanou luxusním kobercem a s luxusními tapetami na zdech. Když šlo o to decentně ukázat, kolik má člověk peněz, tak byli skřeti mistři, i když jejich pravým domovem byly doly hluboko pod zemí. Další dveře už vedly rovnou do hlavní haly, která přiměřeně hýřila životem. Bylo tu pár lidí, kteří si šli vybrat peníze, ale velký nápis 'dodržujte prosím klid a soukromí' je nutil šeptat, plížit se po špičkách a občas místo slovních odpovědí jen přikyvovat hlavou.

Přesto byl Sirius uchvácen.

Tolik let byl zavřený, jediné, co viděl, byly stěny cely a pak stěny různých bezpečných domů. Snad jen běhání kolem Doupěte mu dodalo trochu pocitu volnosti, ale tohle byl pocit volnosti v civilizaci. Ještě něco úžasnějšího.

"Nikdy jsem si neuvědomil, jaké je to paráda!" zaradoval se, hlavu zvednutou nahoru k obrovskému, lesknoucímu se křišťálovému lustru. Strach, že by tu na ně čekali bystrozoři nebo rovnou Smrtijedi, ho prostě přešel při vší té nádheře kolem. Navíc svůj názor projevil tak nahlas, že se k němu obrátilo několik tváří a následně se zvedla vlna šeptání, které bylo podbarvené strachem. Byli to jen obyčejní lidé, nevědoucí, jak to je ve skutečnosti, takže si nejspíše mysleli, že je Sirius jedním ze Smrtijedů. Bylo s podivem, že to nikdy nikdo veřejně nezačal vyvracet.

"Ano, to je," souhlasil Remus se shovívavým úsměvem, který ale rychle opadl a jeho pohled se upřel někam za Siriusova ramena, "Ale veselé to nebude," konstatoval a ruku strčil rovnou do kapsy ke své hůlce. To donutilo Siriuse odvrátit pohled od lustru a obrátit se, aby spatřil Luciuse Malfoye, který stál kousek od nich a civěl na ně, jako kdyby viděl samotnou smrt.

Znal Luciuse roky, vlastně už od školy, kdy byl Malfoy v jeho prvním ročníku Prefektem Zmijozelu, ale ještě nikdy ho neviděl v tak příšerném stavu. Mohl mít stokrát drahý hábit, stejně za něj nemohl zakrýt vyhublost, kruhy pod očima nebo splihlé řídnoucí vlasy. Se skoro sadistickým potěšením shledal, že on sám po návratu z Azkabanu nevypadal tak příšerně, jako Lucius teď, a to tam strávil přes deset let, zatím co tenhle s vílou křížený parchant sotva jeden rok.

"V klidu, je tu jenom on," připomenul rychle skutečnost, že tu byl Lucius.

"A Šedohřbet," dodal Remus přes stištěné zuby, pohled zamířený někam kousek za blonďatého aristokrata. Také se tam podíval a spatřil, ve snad štítivé vzdálenosti, mohutného vlkodlaka, jednoho z nejvěrnější přisluhovačů Voldemorta. Tak jako Lusius nevypadal, že by je tu čekal nebo proti nim chtěl zasáhnout, tak i Šedohřbet si je prohlížel se směsicí překvapení a zlosti.

"Půjdeme je pozdravit, co myslíš?" nemohl si odpustit, aby trochu svého starého známého nepoškádlil.

"Jak chceš," souhlasil jeho milovaný automaticky, ač jeho pohled jasně vyjadřoval nesouhlas, vlastně víc než jen ten, také strach o jeho zdraví. Skřet po jejich boku neřekl nic, jen je sledoval bedlivým zrakem, zatím co je doprovázel směrem k Malfoyovi. Nepředpokládal, že by zasáhl, dokud se budou všichni slušně bavit a nikdo nevytáhne hůlky. Pokud by to neudrželi na gentlemanské bázi, tak by je skřeti jedním stištěním tlačítka nejspíš poslali na vyhlídkovou cestu skluzavkou až do Temže. Tvrdilo se totiž, že pod obrovskými mramorovými deskami jsou desítky tunelů, o kterých nikdo nevěděl, kam vedou. Když se pod člověkem některá z desek propadla, tak už ho prý pak nikdo nikdy neviděl, nebo se v lepším případě vrátil mokrý a v hrozném stavu.

"Zdravím tě, Lucii," skoro zašvitořil s předstíranou přátelskostí a jen si užíval, jak se Malfoy kroutí jako červ na háčku, když se snaží poskládat svůj zešedlý obličej do přátelské masky.

"Zdravím tě, příteli," snažil se budit dobrý dojem, ve skutečnosti byl asi tak příjemný, jak násada Pometla vražená hluboko do rekta, "Je to překvapení tě tu vidět. Pročpak jsi sem přišel?" položil naprosto stupidní otázku, která ho donutila se vesele uchechtnout, a Remus se k němu přidal jemným pozdvižením koutků v pobaveném úsměvu. Lucius se prudce nadechl, jak zřejmě potlačoval počínající výbuch vzteku nebo možná rozdýchával mdloby. Momentálně u něj člověk nevěděl.

"Co myslíš, že dělá člověk v bance? Jdu si vybrat něco z trezoru," odpověděl po pravdě, také co by zapíral, beztak nemohl mít jiný důvod. Ještě mohl něco do trezoru vkládat, ale to už bylo celkem jedno. Dokud neřekne, oč jde, není to tajná informace.

"Co jdeš vyzvednout? Z jakého trezoru?!" začal okamžitě panikařit blonďatý aristokrat, vlastně se rozklepal strachy jako toulavý prašivý ratlík při pohledu na rasa. To bylo nejen nesmírně zajímavé, ale také zábavné.

"Ze svého osobního, přirozeně," odpověděl poklidně, přičemž si Lucius viditelně oddechl, "Měl bych snad mít důvod nahlížet ještě do nějakých jiných?" tentokrát směřoval otázku na skřeta, který stále tiše postával opodál a trpělivě vyčkával, až se jeho dva vážení zákazníci spolu vypovídají. Když šlo o peníze, tak přeci nikdy nebylo kam spěchat, když je člověk nepustí z otěží, tak se sami zpeněží.

"Vzhledem k tomu že paní Bellatrix Black-Lestrangeová zmizela," při těchto skřetových slovech se Remus po jeho boku napnul, "a nebyla nalezena žádná závěť ani jiný dokument pojednávající o jejím soukromém majetku, tak byl veškerý obsah jejího trezoru po příslušné roční lhůtě převeden do velkého trezoru rodu Blacků," vysvětlil důvod, proč se Lucius podle všeho tak rozčiluje, "Přirozeně nám už bylo před rokem známo, že madam Bellatrix Blacková-Lestrangeová již, merlin žel, zesnula, ale naše vnitřní předpisy nařizují, v případě, že není nalezeno tělo a není vydáno ministerstvem úmrtní oznámení, ustanovit tuto roční lhůtu kdyby se přeci jen… vrátila," možná to byla narážka na Voldemortovo zmrtvýchvstání, "Je to ústupek Ministerstvu kouzel," krátce pohlédl na Luciuse, "Pokoušeli jsme se vás kontaktovat a sdělit vám, že roční lhůta skončila, takže si můžete zrevidovat svůj nově nabytý majetek, ale zdá se že se naše dopisy ztratily. Pokud vám touto prodlevou vznikla nějaká škoda, pak Gringottova banka přirozeně bere veškerou odpovědnost na sebe a nabízí patřičné finanční odškodnění společně s veřejnou omluvou."

Podle toho, jak Lucius měnil barvu, skřípal zuby a svíral hůl, až mu bělely prsty, usoudil, že mu zatím žádná škoda nevznikla, ale brzy by mohla, kdyby se sem dnes nevypravil. Měl velké štěstí a moc ho zajímalo, co asi tak Malfoy chce z Bellatrixina majetku, protože to byl dle jeho výrazu jistě důvod, proč tu byl. Existovalo pár cest, jak se k němu dostat bez Siriusova dovolení, ty ovšem teď padly, když tu byl.

"Ne, mám dojem, že zatím mi žádná škoda nevznikla, tak omluvu ani odškodnění nechci," skřet přikývl, až to trochu připomínalo mírnou úklonu, "ale asi se k tomu schylovalo, pokud se nemýlím."

Světlovlasý muž zvedl hůl ze země a sevřel ji i druhou rukou, to Siriuse donutilo napnout se v očekávání, že vzápětí bude následovat vytažení hůlek a kletby. Remus po jeho boku temně zavrčel, na což mu stejně tak odpověděl Šedohřbet, co se zrovna připlížil za Luciusova záda. Čím víc se ti dva Smrtijedi zlobili, tím zvědavější byl na to, co přibylo do jeho trezoru po sestřence Belle.

"Pan Lucius Malfoy přišel v zastoupení své ženy a přál si nahlédnout do rodinného trezoru Blacků," informoval ho skřet, "Není možné, aby z něho cokoliv odnesl, protože není příslušníkem rodu Blacků, ale po vyřízení všech příslušných listin, povolení a předložení plné moci má právo si jeho obsah prohlédnout. Pokud samozřejmě nenecháte trezor zapečetit, aby do něj nikdo, kromě vás neměl přístup. V tom případě bych se vás předem dovolil upozornit, že rodinný trezor rodu Blacků nebyl zapečetěn již tři sta let."

"Nemůžeš ho nechat zapečetit," zavrčel Lucius dřív, než se k tomu vůbec stihl nějak vyjádřit, "Moje žena... ona je nemocná a pouze mě požádala, abych zkontroloval, jestli se z trezoru její sestry přesunuly jisté osobní maličkosti, které jí milovanou sestru připomínají. Moje kladná odpověď by jistě výrazně zlepšila její zdraví, aby si ty maličkosti mohla jít vyzvednout," snažil se hrát na city, "Jsou to maličkosti, na kterých nebudeš trat ný a navíc, ona má právo si z rodinného trezoru vzít cokoliv chce. Od toho byl založen."

"Ale jistě, Luciusi," přikývl vážně, "já Narcise její práva neodpírám a odpírat nehodlám, ale zapomínáš na dvě věci. První, členové mojí rodiny se nenávidí až do morku kosti," vyčetl na prvním zvednutém prstě, "a druhá, jsi hrozně špatný lhář," od navztekaného Malfoye se obrátil ke skřetovi, "Kromě vlastního trezoru chci navštívit i ten rodinný, jako první, pan Malfoy a jeho žena ještě hodinku jistě počkají."

Hodinka byla asi pro Luciuse příliš, protože v šedých očích mu probleskla jiskra šílen tví pocházejícího z hrůzy a jeho hůlka byla v okamžiku vytažena z hole. Zareagoval stejně rychle, ale Remus byl, jako vždycky, ještě o chloupeček rychlejší. Postavil se mezi ně, jako štít před jakoukoliv kletbou, kterou by Malfoy vyslal. Ramena měl mírně nahrbená a z hrudi se mu ozývalo tiché, ale zřetelné vrčení varující každého, kdo by se chtěl přiblížit, že bude mít velký problém. To Lucius zřejmě velmi dobře pochopil, protože udělal půl krok dozadu. Musel si jasně pamatovat na to, jak dopadla Bellatrix, když se pokoušela Siriusovi ublížit, takže bylo jen s podivem, že to vůbec v Remusově přítomnosti zkoušel.

Jediný, kdo by si to mohl troufnout, byl Šedohřbet, který byl ale pozoruhodně klidný, na to, jak mohl Lucius v příštím okamžiku skončit. Z toho bylo jasně vidět, že tu není proto, aby Malfoye chránil.

"Musím vás, pánové, důrazně požádat, abyste sklonili své hůlky, nebo budeme muset podniknout protiopatření," vložil se do nastalého ticha skřet svým velmi nevlídným hlasem, který tentokrát postrádal jakoukoliv uctivost.

"Až si odvolá svého hlídacího psa!" nehodlal ustoupit rozčilený Malfoy. Mohlo by to být i k smíchu, kdyby to nebylo vážné. Nechtěl se vydat na cestu do neznáma skřetími chodbami, ani za předpokladu že dráždit Luciuse by mu přineslo orgasmické potěšení. To si to raději ušetří. Pomalu vrátil hůlku do rukávu, kam patřila a rukou spočinul na Remusově ramenu, které smířlivě stiskl.

"To je dobré, lásko," chlácholil ho, "Tady se mi nic nemůže stát, tak hezky ustup," milenec se sice pod jeho dotekem uvolnil a ukročil stranou, to ovšem, neznamenalo, že ztratil obezřetnost. Přesto oni dva projevili dobrou vůli, dali skřetům najevo, že nechtějí dělat problém, takže Lucius musel udělat to samé, jinak by byl eskortován ven. Věděl to moc dobře, protože sklonil hůlku. Falešný úsměv mu zkřivil tvář v křečovitém šklebu.

"Vznešená hlava rodu Blacků má samozřejmě přednost," zlehka se uklonil, jako rovný rovnému, "Má žena ještě chvíli počká."

"Nemůžeš ho nechat jít do trezoru," promluvil Šedohřbet, do teď uvažoval, jestli vůbec umí tenhle vlkodlak mluvit, "Když tam přijde a najde…“

"Ticho!" okřikl ho prudce Lucius. Jeho hlas přitom vyskočil o několik tónin nahoru. Musel být doslova na pokraji psychického zhroucení, když tu pištěl jako kastrát, kterého nakopají do pozůstatků toho, co má mezi nohama. Chtěl na to říct nějakou vtipnou poznámku, jenže jeho vlkodlak se chtěl asi trochu vybouřit, protože promluvil jako první.

"Možná jsme hlídací pes, ale alespoň inteligentní a vychovaný," řekl se svou vtipnou sebekritičností, "I když pravda, on tu není k tomu, aby tě chránil, je tu proto, aby zajistit že nevezmeš do zaječích."

Blonďatý, čistokrevný a dříve snad i vznešený aristokrat málem explodoval potlačovaným vztekem, že si k němu něco takového dovoluje obyčejný, prašivý vlkodlak. Natobane měl dost práce s tím, aby udržel na uzdě náhle rozzlobeného vlkodlaka, kterého mu Voldemort přiřadil jako laskavý doprovod. Situace to byla sice docela vážné, to mu ale nezabránilo pochechtávat se jak v duchu tak i nahlas.

"Já věděl, že musí být důvod, proč tě miluji," zašeptal Remusovi, když se obrátili k Malfoyovi zády a vykročili za skřetem směrem k jedné z přepážek. Vlkodlak se k němu trochu naklonil, jemný úsměv na rtech, a rukou se dotkl jeho předloktí, jak ji jemně pohladil. Oplatil mu stejně, také si odpouštěje projevy náklonosti na tomhle veřejném místě, i když měl chuť ho samým veselím popadnout kolem pasu a zlíbat rovnou přede všemi.

Tes totožnosti spočíval v tom, že ho bodli do prstu a krev vmíchali do lektvaru. O tomhle moc nevěděl, nebyl to druh magii, který ho zajímal, ale Remus mu to začal automaticky vysvětlovat. Jediné co z toho pochytil, bylo, že milenec ví, o co se jedná, zbytek šel jedním uchem dovnitř a druhým ven, daleko víc pozornosti věnoval Luciusovi sedícímu u stěny v pohodlném křesle trochu jako prvák na hanbě.

Na jízdu vozíky se těšil a ne, nebyl blázen, prostě měl rád adrenalin, který to přinášelo. Remus, který mu seděl po boku, měl trochu jiný názor, sice párkrát také vykřikl – on sám řval nadšeně celou cestu – ale moc potěšeně to neznělo. Spíš jakoby byl ve vlčí podobě a někdo mu utahoval kolem krku provaz z Oměje. První zastávka, Siriusův osobní trezor, byla dle jeho názoru zbytečně brzo, klidně by si dal okružní jízdu. Dokonce se i zeptal skřeta, jestli ji nakonec nezavedli, jak před dvaceti lety navrhoval v otevřeném dopisu vedení. Prý to bylo zavrhnuto z finančního hlediska, ale stejně to vypadalo, že si o něm skřet myslí, že je blázen.

Majetek, který mu Brumbál zanechal, byly boty samochodky, které vyrobil pro Snapea ve třetím ročníku. Pořád ještě, k překvapení všech zřejmě i Brumbálově, podupávaly na místě, připravené aby si je oblékl nějaký blázen. Správně by tak dlouho fungovat neměli, takže jak se zdálo, zcela nevědomky a nechtěně vytvořil svůj první a prozatím jediný magický předmět. Byl za ně rád, vtipná připomínka dětství. A druhá věc byl tlustá obálka obsahující zřejmě mnoho pergamenů. Na jejím lícu bylo napsáno pouze 'Všechny odpovědi jsou na začátku tvého života'. Zřejmě jeden z Brumbálových rébusů, který bude moci vyřešit až po tom, co obálku otevře. Tady na to nebyl prostor, tak ji strčil do náprsní tašky a krabici se samochodkami nekompromisně vrazil Remusovi do jeho bezedných kapes.

Druhou zastávkou byl pak obrovský trezor sloužící všem členům jeho rodiny jako poslední zdroj financí, neboli záchranný trezor, jak se mu také říkalo. Kdykoliv jste byli na mizině, ne že by se to stávalo často, tak právě z něho si mohl každý Black vzít co jemu libo a jakoukoliv částku. Samozřejmě běda mu, když si vzal moc. Kdysi to pár Blacků zkoušelo, nedožili se důchodového věku.

Po tom, co na velkém kruhu klíčů od různých trezorů, ale i pokojů v domě a jiných, o který ani nevěděl, k čemu jsou, pohledal ten příslušný klíček, je skřet konečně pustil do trezoru. Byl sice zvyklý na to, že může z měšce vytáhnout kolik chce a stejně nikdy nesáhne na dno, ale vidět všechny ty galeony na jednom místě donutilo zamrkat i jeho. Remus po jeho boku na tu hromadu, přesněji řečeno hromady, hleděl užasle, v očích lesk jako dračí samec v období páření, když ho popadne Zlatá horečka. Nezazlíval mu to. Jedno jak byl člověk čestný a s pevnými zásadami, tváří v tvář pohádkovému bohatství to alespoň na pár vteřin šlo všechno stranou.

"Která část původně patřila Bellatrix nebo je to tu snad rozptýlené?" zeptal se a částečně zděsil, protože prohledat tohle všechno by je stálo asi několik let života. Tolik času opravdu neměli, protože za chvíli už jim bude za zády podupávat rozčílený a vyděšený Lucius Malfoy nárokujíce si svá práva.

"Tady ta hromada byla přemístěna z trezoru madam Bellatrix," pokynul skřítek k jedné kupě, který naštěstí nebyla tak velká, aby u ní strávili měsíce hledáním něčeho, co ani nevěděli co je zač.

"Dobře. Nějakou chvíli se tu zdržím, abych si prohlédl, co všechno mi po sestřence zbylo," oznámil, neptal se, nebyl tu přeci hostem, a kdyby se tu chtěl v tom zlatě vykoupat, tak by to bylo jeho právo.

"Jistě, pane Blacku. Váš přítel tu zůstane s vámi?" pohlédl skřet na Remuse, který už se vydal k hromadě a zatím jen tak z povzdálí si ji prohlížel, zřejmě ještě neměl odvahu se ničeho dotknout.

"Ano, zůstane," potvrdil. Skřet se samozřejmě ptal z bezpečnostního hlediska, když dostal odpověď, tak se mírně uklonil a vyšel ven z trezoru, aby jim poskytl soukromí.

"Tichošlápku, tohle je... fíjů!" dokončil Remus svůj krátký projev ohromení zahvízdáním. Když tenhle vlkodlak při konverzaci ztrácel řeč, tak už to znamenalo hodně.

"Postavil se ti ze všeho toho zlata?" zeptal se, vtip to byl přitom jen částečně. Pohledem bezděky zamířil mezi Remusova stehna, ale samozřejmě nebylo poznat nic. Ten chlap nosil proklatě volné oblečení, za což ho tisíckrát v duchu proklíval, nebo dokonce uvažoval, že ho donutí nosit něco upnutého.

"Trochu," připustil, nejspíš i pravdivě, vlkodlak, pak už věnoval pozornost podstatnějším věcem, "Máš alespoň matnou představu, co mohlo být v Bellatrixině trezoru, že po tom ty víš kdo tak touží? Napadlo mě něco, co by náleželo jeho vznešenému předkovi Salazarovi Zmijozelovi. Mohli byste mít něco takového v držení? Nebo mohla by ona k něčemu takovému přijít?"

Zamyslel se nad tím. Věděl, že v jeho rodině se pohybuje celá řada podivných věcí, jako třeba gilotina, která sťala nejednu mudlovskou šlechtickou hlavu za Francouzské revoluce, ale o ničem jako bájný předmět některého ze zakladatelů Bradavic případně přímo Zmijozela, nevěděl.

"Moje rodina není tak stará, aby se k některému z artefaktů zakladatelů dostala přímo, a nevím o tom, že by něco někdo koupil z druhé ruky či ukradl," odvětil a konečně se také připojil k hledání. Galeony ho nezajímaly, bral do ruky jednotlivé předměty, většinou šperky, a prohlížel si je, doufaje že by třeba vycítil, kdyby byli něčím zvláštní. Mívali na sobě magii, ale jen lehkou, jako samočistící kouzla, kouzla na udržení lesku, pár bylo opatřených slabými kouzly lásky nebo vášně, které mu vždy trochu zvedli krevní tlak. Nic co by bylo jakkoliv výjimečné.

Remuse, přehrabujícího se ve zlatu na druhé straně hromady, si příliš nevšímal, dokud se od něj neozval přidušený výkřik, po kterém následovalo zachrastění, jak tělo narazilo do hromady galeonů a poslalo je k zemi. Po tom všem se trezorem rozhlehlo velmi rozzlobené vrčení. Prudce se k němu obrátil a skutečně ho spatřil přilepeného zády na napůl zhroucenou hromadu zlatých mincí.

"Co se stalo?" zeptal se obezřetně, s napůl vytaženou hůlkou vykročil k němu. Teoreticky by nemělo být v trezoru nic, co by je ohrožovalo na životě a pokud bylo, tak by je na to skřet předtím upozornil, ale za opatrnost člověk nikdy nic nedá.

"Ta věc je zlá," konstatoval vlkodlak s absolutním přesvědčením a zároveň, docela nedůstojně, ukázal prstem na převržený pohár ležící na zemi, "Viděl jsem kolem něho černou auru, který byla… nedokážu to popsat ale asi odpudivá a přitažlivá zároveň a když jsem se toho pak dotkl… Syčelo to na mě a dalo mi to ránu do ruky," když to říkal, tak si prudce a tvrdě mnul palcem dlaň pravé ruky, "Ať je to cokoliv, jsem si jist, že přesně tohle hledá."

Věřil mu, samozřejmě, ale přesto si pohár skepticky prohlédl zpovzdálí. Jemu připadal docela normální, i když to byl opravdu pěkný kousek, pravděpodobně skřetího, zlatotepectví. Ale takhle od pohledu nevypadal o nic méně nebo více zvláštně, než jakýkoliv kus zlatého či stříbrného nádobí v okolí a že tu takových kousků bylo pro sto posledních večeří. Krátce pohlédl na mračícího se Remuse. Jeho milenec nebyl z těch, co by podléhali nějakým bludům nebo propadali do bezpředmětných obav o své zdraví.

Dvěma kroky se dostal k poháru a zvedl ho prostě ze země.

"Siriusi!" vykřikl vlkodlak varovně a vrhl se k němu skoro tak, až to vypadalo, že mu pohár vytrhne z ruky. Neudělal to, vzhledem k tomu, že se nic nestalo. Remus strnul uprostřed pohybu, když ho zadržel zvednutou rukou.

"Klid, nic mi to nedělá," odkál jeho obavy bez zájmu, protože věnoval pozornost předmětu ve své ruce. Byl to zlatý pohár, spíš pro ženu, protože pro něho byl do ruky malí. Nebyl nijak okázale zdobené, žádné kýčovité rubíny a diamanty velikosti palce na noze. Ani na něm nebyli sprosté obrázky, které se vyskytovali na až překvapivě velkém množství nádobí, co kdy bylo vyrobeno. Ne, byl zdobený jezevcem, z čehož se dalo usuzovat, že patřil buď milovníkovi jezevců, dobrému lovci nebo příslušníkovi Mrzimoru.

A skutečně budil zlým dojmem.

Nemohl říct přesně, co to bylo, ale měl dojem, že k němu pohár promlouvá, nabádaje ho k neurčitým špatnostem. Bylo to stejně tak děsivé, jako příjemné. Mohl doslova cítit, jak se všechna ta temná krev jeho rodiny, která mu kolovala žilami, ať chtěl nebo ne, vzpíná směrem k poháru, skoro jakoby od něho žádala nějaké rozkazy.

Sevřel ho oběma ruka a palci začal přejíždět po jeho lesklém povrchu bez jediné poskvrnky.

Chtěl si ho vzít sebou, ale ne proto, aby zjistil co je zač, nýbrž prostě jen proto, aby ho měl u sebe. Protože to bylo něco, co hladilo jeho nejtemnější skryté stránky, které se by se teď tak rády dostali na povrch.

"Drahý?" oslovil ho s obavou Remus a položil mu na rameno. S trhnutím ho ten prostý dotek dostal z transu, ve kterém se ocitl ani sám nevěděl jak.

"Jsem v pořádku," ujistil ho už podruhé a zamračil se na pohár ve své ruce, kterého už se teď nechtěl vůbec dotýkat, "Zjistíme si, jestli ten skřet neví, co je to zač. Pane,.... no jak se jmenuje?" žduchl do Remuse loktem.

"Gorderk," dostalo se mu povzdechnuté odpovědi.

"Pane Gorderku! Mohl byste sem na okamžik," zavolal na skřeta, který postával ze dveřmi. Jen co doznělo jeho jméno, už se dovnitř vkolíbal na svých krátkých nohách a stanul v takovém vzdálenosti, aby nemusel ke kouzelníkům zvedat hlavu.

"Potřebujete s něčím pomoci, pane Blacku?" zeptal se uctivě, oči přišpendlené na poháru v Siriusových rukách. Zřejmě ho zlatý předmět zaujal stejně intenzivně, jako předtím je samotné. I když, v případě skřeta to mohlo být prosté zalíbení nějakou pěknou zlatou tretkou.

"Tohle bylo v majetku sestřenky Belly, věděl byste co je to zač?" dotázal se, předávaje pohár do lačně natažených skřetích rukou. Gorderk si převaloval pohár v rukou, jakoby se s ním spíš mazlil, než aby ho zkoumat. Pravděpodobně také podléhal jeho podivnému vábení, jenže když o okamžik na to zvedl oči, tak vůbec nevypadal šíleně, vyděšeně či připravený spáchat něco zlého. Prostě to byl jenom skřet.

"Je to předmět udělaný skřety již velmi dávno a darovaný jednomu ze čtyř mocných a ctihodných čarodějům," odpověděl jim a oni si vyměnili pohledy, "Před mnoha generacemi vytvořili skřeti dary pro zakladatele Bradavic za to, že jim pomohli získat… tohle všechno," mávl rukou kolem dokola, obsahujíc zřejmě celé podzemní bludiště trezorů, "Godriku Nebelvírovi darovali meč, protože byl statečný v životě i v boji. Roweně Havraspárské stříbrnou korunku, která byla ozdobou její inteligence. Salazaru Zmijozelovi medailon, ve kterém by bylo v bezpečí jedno jeho největší tajemství, jelikož on byl velký tajnůstkář. A nakonec Helze Mrzimorské darovali toto," pozvedl pohár, "jako důkaz její štědrosti a mravní síly, kdy vyšla z Bradavických hradeb mezi nemocné a žíznivé kouzelníky a dala jim napít. Možná je to jenom pověst, ale vím jistě, že tento skvost vytepali skřeti a že patřil Helze Mrzimorské," dokončil své vyprávění a podal s naprostým klidem pohár zase zpátky do jeho rukou.

Podíval se na Remuse a hned věděl, že si myslí to samé. Pokud by měl o něco Voldemort zájem, pak cennosti zakladatelů by to byly rozhodně. Navíc, když se zdálo, že to není jen tak obyčejný pohár. Ať už by začarovaný jakkoliv, tak to byla temná, zlá magie, ke které měl Pán zla blízko.

"Vezmu si ten pohár sebou," rozhodl se, odpovědí mu bylo mírně uklonění se, "ale, potřeboval bych, aby sem byla umístěna kopie. Bylo by to možné?" zeptal se spíš jen tak pro formu, tady bylo možné všechno, za co si člověk zaplatil.

"Ale samozřejmě, kopii vám můžeme zhotovit během několika dnů, za příplatek do hodiny," skřet bleskl černými očky, opět lačně a zároveň vypočítavě, "Mám nechat informovat pana Malfoye, že si vybíráte z trezoru a musí mít chvíli strpení?" položil zdánlivě neškodný dotaz, který měl ale naprosto jasný podtext.

Přimhouřil oči, doufaje že dostatečně výhružně, jen kdyby to ještě tak mělo na skřeta nějaký vliv. Ani se nedivil, že na tom chce trhnout nějaké peníze, když viděl, jaká mela se strhla dole v hale. Skřeti milovali peníze a byli naprosto neutrální, jako Švýcarsko nebo jak se jmenovala ta neutrální mudlovská země. Vlastně ani nevěděl proč zrovna Švýcarsko, jen věděl, že to často používal Remus.

"Myslím si, že pan Malfoy to nepotřebuje vědět," nadhodil stejně neutrálním tonem, "Jistě rád vyměníte svou diskrétnost v této věci za moje… přátelství."

Gorderk – několikrát si to slovo zopakoval, aby si ho zapamatoval – si ho prohlížel bedlivým zrakem někoho, kdo hluboce uvažuje a odhaduje, co všechno si může dovolit.

"Měl bych zajímavý obchod v Paraguayi. Jedná se o těžbu žlutých diamantů neboli také vajec fénixe. Bohužel ale nemám potřebný počáteční kapitál, takže by se mi hodil společník."

"Siriusi," naklonil se k němu Remuse s jeho šeptaným jménem na rtech. Zarazil ho zvednutou rukou. Podle varovného tonu věděl, na co ho chce milenec upozornit. Že žluté diamanty jsou před vybroušením prudce nestabilní, takže jejich dolování většinou skončí výbuchem. Nebyla to ani trochu stálá investice, spíš sázka do loterie.

"Dobře, rád bych se stal společníkem. Kolik by byl prvotní kapitál?" dotázal se. Přeci jen pár milionů galeonů by asi jen tak z rodinného sejfu stopit nemohl a v tom svém by je nenašel. Byl ale ochotný přistoupit na nějakou menší částku.

"Devět set tisíc galeonů," nadhodil skřet poklidně. Buď to byl naprostý cvok, nebo mistrný obchodník, případně zloděj, ale to kupodivu nebylo tak časté. Skřeti sice měli vlastní kodexy a čest, ale řídili se jimi, takže pokud se člověk se skřetem na něčem dohodl, tak to platilo.

"Souhlasím," svolil tedy. Bude sice muset rovnou vzít celou Bellatrixinu hromadu a dát ji tomu vydřiduchovi se kterým se právě dohodl, ale očekával, že to za všechnu tu námahu bude stát. Skřet se mu usmál do tváře, tentokrát opravdově. Z ničeho nemohl mít jistě větší radost, než z dobře uzavřeného obchodu.

Hned po tom, co odepsali položku 'zlatý pohár s jezevcem' ze seznamu obsahu trezoru, strčil Helžin pohár také do Remusovy kapsy, ač se přitom vlkodlak netvářil moc nadšeně. Přinejmenším mu ulevil tím, že předtím pohár strčil do pytlíku z dračí kůže, který odolal mnoho prokletím a snad i odstínil to podivné něco, co ze zlatého kusu nádobí vyzařovalo.

Po podepsání ne moc výhodné smlouvy s tím proradným skřetem, tentokrát bylo vidět že Remusův souhlas s označením proradný skřet je skutečný, se poklidně vydali halou zpátky ke krbům spojeným z letaxovou sítí. Zahlédl Malfoye, který si dal sprint k nejbližšímu okénku, jen co viděl, že je odbavený. Pobavilo ho to, opět.

 

Předcházející

oo0oo

Následující