17.01.2014 00:05

Tepavě a ostře zároveň ho bolela hlava. Člověk by řekl, že být ředitelem zotročených Bradavic bude zábava, opak byl pravdou. Hlídací psi, jak si v duchu trefně nazval dvojčata Carrowova, mu byli stále v patách. Nejvíc se do něj naváželi ohledně jeho neschopnosti zkrotit Nevilla, která byla, jak si sám moc dobře uvědomoval, vysoce nežádoucí, jenže on nevěděl, co má dělat. Nedokázal si představit, že by svému mladému manželovi ublížil. Ne, vlastně si to ve skutečnosti představit dokázal, moc dobře věděl, že je v mnohém jako jeho otec, ale nehodlal to udělat. Nehodlal klesnout tak nízko, pokud to nebude nezbytně nutné.

Prudce otevřel dveře do jídelny Malfoy Manor a strnul.

Neměl zdání, že už tady všichni jsou, včetně samotného Pána zla, sedícího v čele stolu. A co neměl tušení tuplem bylo, že tu bude také Šedohřbet, který by měl být, dle Severusova názoru, během úplňku zavřený někde v kleci. Ve skutečnosti, kdyby to záleželo na něm, tak by v ní byl neustále. Ale Mistr si liboval v tom, že lidi kolem sebe děsí, třeba tím, že mu po jedné straně leží stočený pětimetroví had a z druhé zase obrovský vlkodlak.

"Vítej, Severusi, už jsme na tebe čekali," přivítal ho přívětivě Pán zla, to nikdy nebylo dobré znamení, a pokynul mu rukou na místo po svém boku

"Omlouvám se můj pane, že jdu pozdě," mluvil když rychle kráčel ke svému místu, "ale zdá se, že jsem byl sourozenci Carrowovými špatně informován o času setkání," svalil na hlídací psy trochu viny a oprávněně, i když to neznamenalo, že nebude potrestán. Od obou psisek se mu dostalo potměšilého úšklebku.

"Jistě, jistě," zamával Voldemort rukou, blahoskonnost sama, "teď se hlavně posaď, nesnáším, když mi lidé postávají za zády."

S další úklonou se posadil na židli, který byla až nepříjemně blízko Voldemortovi. Když Pána zla poznal, tak vypadal jako člověk, choval se jako člověk, jen občas, když byl člověk dost blízko a Mistr se rozčílil, z něj vyvřelo cosi ledového. Teď, po svém návratu, se to ledové kolem něj vznášelo neustále a Severus byl po celou dobu jejich setkání přímo na okraji chladné aury. Nepochyboval o tom, že je to záměr, který ho má znervóznit a dařilo se. On prostě bytostně nesnášel zimu, jako každý člověk trpící nízkým tlakem.

"Výborně, konečně jsme tu všichni," zaradoval se Voldemort a mávl rukou kamsi směrem do prostoru na druhé straně stolu, který byl nejspíš chráněn zastíracím kouzlem, protože se tam vznášela podivná temnota, "Některým z vás bych z potěšením představil Charity Burbageovou, která ještě donedávna učila studium mudlů v Bradavicích."

Sledoval tělo, které pomalu levitovalo nad stolem, jak si rychle uvědomil, směrem k němu. Takže další z mnoha malých, vtipných, samozřejmě jak pro koho, provokací od Voldemorta. Nehnul ani brvou, přestože mu žaludek dělal v břiše uzel. Nebyli s Burbageovou přátelé, ale oba byli stejně staří a oba vychovaní mezi mudli, takže jako jedni z mála ve sboru chápali některé narážky, například na mudlovské filmy nebo mudlovskou populární literaturu, které byli pro ostatní španělská vesnice. Snad právě proto doufal, že za jejím zmizením ještě před začátkem roku je její vlastní zbabělost, ostatně chodila do Mrzimoru, ten neoplývá statečností, teď však viděl, že se jí stalo něco strašného.

Zaznamenal pohyb po svém boku, to když se vlkodlak prudce vyhoupl předními tlapami na stůl a začal pohledem hladových očí hypnotizovat tělo putující také i jeho směrem. Prudce si olízl tlamu dlouhým jazykem tak, až si byl Severus jistý, že mu z tlamy uletěla sprška slin, které skončila na jeho černém hábitu. Bude na něj po příchodu domů muset použít silná desinfekční a čistící kouzla... ne, spálení bude nejlepší, možná hned po tom, co vyjde z hlavních dveří Manoru.

"Pozval jsem slečnu Charity na večeři a dohodli jsme se, že její další působení v Bradavicích už není žádoucí," tělo se zastavilo tak blízko Severuse, až mohl natáhnout jen kousíček ruku a dotknout se ho, "Samozřejmě dostane patřičné odstupné, aby nebyla tratná."

Vlkodlak zakmital ocasem ze strany na stranu, znovu si olízl tlamu a naklonil se dopředu, až se skoro čumákem dotýkal polomrtvé ženy. Vypadal jako pes, který se chystá skočit na stůl, aby zblajzl všechny zákusky jedním hltem. Bezděky ho při pohledu na Šedohřbeta napadlo, že jestli ho teď na ženu Pán zla pustí, tak pár lidí u stolu nejspíš vyvrhne svůj oběd, v případě Luciuse asi tekutý, podle toho, kolik toho v poslední době vypil.

"Fuj, chlapče, to není pro tebe," odehnal ho, naštěstí, Voldemort a přitáhl si jeho hlavu k tělu, "To je večeře pro Nagini, tobě pak najdeme jiného mudlu na hraní a k jídlu," vlkodlak si pod jeho slovy frustrovaně povzdechl, pokud by tak člověk jeho zavrčení byl schopen pochopit, a sklouzl zase dolů ze stolu, "Nagini...," vyzval měkce hada.

Severus se obrnil, Lucius zbledl jako sama smrt a ostatní Smrtijedi vesměs klopili oči nebo si usilovně prohlíželi vzory na tapetách, když se obrovský had vyplazil a jedním prudkým pohybem strhl visící ženské tělo na stůl. Tupě to zadunělo, navíc se podle všeho ozval i poslední, téměř neslyšný smrtelný vzdech hadovy oběti, a pak Charity Burbageovou ovinulo hadí tělo v několika smyčkách a stisklo tak pevně, až bylo slyšet zapraskání kostí. To bylo ještě celkem snesitelné na pohled, ostatně některé kletby nadělaly větší nepořádek, křik a hluk, ale to, jak posléze had rozevřel tlamu do takové velikosti, že to nebylo možné a pohltil jemně kudrnatou ženinu hlavu, bylo vážně na zblití.

Přesto na to upřeně hleděl, zároveň co se pokoušel nevnímat skoro dávivé zvuky které při krmení had vydával, a pokoušel se budit dojem naprostého klidu. Nemohl dát najevo slabost, on by nejvěrnější z nejvěrnějších a Pán zla čekal na sebemenší záminku, aby z něho mohl udělat malinký ohořelí škvareček, který pak rozdupá na prach.

"Tak jsem slyšel Severusi, že máš potíže v ráji," vysvobodil ho Voldemort svým hlasem."

"Můj pane?" obrátil se k němu tázavě, ač tušil, o čem asi Pán zla mluví. Pochechtávání Hlídacích psů, kteří se pozoruhodně rychle dostali přes počáteční šok z krmící se Nagini – neměli ji půl metrů od rukou položených na stole jako Severus – se rozlehlo sálem.

"Alecta mě informovala, že ti vychladla postel. To je myslím docela mrzuté, ne? Alespoň já bych byl za takových okolností rozmrzelý," poklepal si prstem na bradu, "Musí to být nepříjemné vědět, že tvůj manžel spí v ložnici s pohlednými chlapci, zatím co ty ležíš sám na druhém konci hradu a civíš do stropu. Upřímně tě lituji a rád bych ti nabídl v této těžké manželské krizi nějakou pomoc. My všichni tě podpoříme, že ano?" vyzval ostatní u stolu, kteří to ocenili více méně pobaveným smíchem.

"Zkus kytici bílých růží, Severusi," navrhl svým kultivovaným, docela tichým hlasem, Macnair a dvěma prsty si elegantně urovnal brýle na nose. Jak on tohohle starého parchanta nenáviděl v jeho nonšalantní krutosti skryté  za gentlemanstvím staré školy. Všichni se jeho vtípku zasmáli.

"Nebo si nechat magicky upravit nos, to by určitě taky ocenil," uchechtl se Dolohov, ten už byl o něco méně vychovaný než Macnair, ale i tak si vysloužil další vlnu pobavených uchechtnutí. Severus jen sevřel pevněji čelisti, čelíc jejich výsměchu bez toho, aby hnul jediným svalem ve tváři. Byl na výsměch zvyklý už ze školy a o to víc ho rozčiloval, někdy až k nepříčetnosti.

"Dost zábavy," přerušil případné další návrhy Voldemort, náhle velmi vážným a snad i trochu naštvaným hlasem, "Ty, Severusi, si zkrotíš svého manžela, než se to stane problémem nás všech. Rozumíš?" vytáhl to, co asi mělo být obočí, kdyby se mu tvoření nového těla povedlo o chloupeček víc.

"Udělám vše, co bude v mých silách," ujistil ho, což bylo také přesně to, co dělal. Nebylo toho ovšem moc co dělat, protože, jakmile došlo na milostné vztahy, byl stejně bezradný jako Potter v prvním ročníku při pohledu na kotlík. Před víc jak rokem se s tím problémem potýkal poprvé a teď podruhé s jeho ještě drastičtější verzi, navíc bohužel nikdo nesepsal knihu na téma 'Jak zmijozel získal srdce Nebelvíra, kterého zradil'. Sakra, nebyla ani příručka na téma 'Jak si získat srdce Nebelvíra'.

"Ne, neuděláš co bude v tvých silách, ty to prostě vyřešíš," řekl pánovitě Voldemort, protože co on nakáže, to se stane, "Moc dobře vím, kdo je Neville Longbottom. Nechal jsem ti ho jen proto, že jsi o něj tak krásně prosil a měl pod kontrolou, teď už nemáš," rudé oči se zlobně zaleskly, "Tvoje neschopnost udržet ho doma podrývá tvou autoritu jakožto ředitele a navíc se nechci po Potterově smrti muset vypořádávat s další modlou těch pošetilých hlupáků!"

Tohle  byl okamžik, kterého se bál už před rokem. Pán zla samozřejmě poukazoval na to, že Neville se mohl snadno stát Chlapcem, který přežil. Vlastně tomu byl tak blízko, až bylo s podivem, že ho Mistr dávno už nezabil čistě jen preventivně, když mu navíc, po Potterově boku, překazil jeho mistrovský plán na vykradení Oboru záhad. Přikládal to na vrub kupodivu ne tak bláhové myšlence jak by se mohlo na první pohled zdát, a to že to udělal Pán zla kvůli němu. Lidé se sice domnívali, že je naprosto sobecký parchant, což také byl, ale znal míru, do jaké může své přívržence utiskovat. Byl to dobrý pán.

"Já si nemyslím, že by kdokoliv...," pokusil se obhájit stanovisko, že Nevilla by nikdo nenásledoval, ani kdyby v jedné ruce třímal Merlinovu berlu a v druhé Godrikův meč.

"Ty tu nejsi od toho, abys myslel," okřikl ho, dle očekávání, Voldemort, "Po Potterově smrti by se snadno mohli najít tací, co budou tvrdit, že skutečným vyvoleným, o kterém se mluví v té stupidní věštbě, je Longbottom a nikoliv Potter a mohli by mít tendenci ho následovat. Byla by to sice jen drobná překážka, ale obtížná a zbytečná, v naší cestě k vítězství a novému řádu. Jestli si k tomu rozkošnému blonďáčkovi přilnul nějakým patetickým citem, tak ti vřele doporučuji si ho rychle umravnit nebo to udělám já sám," v ten okamžik Severusovi zatrnulo, "Mimochodem, bylo by ho vážně škoda. Dendromág by se v našich řadách dobře vyjímat." Severusovi zatrnulo podruhé, neméně silně.

"Rozumím pane," odpověděl mechanicky. Už věděl, že klidně umučí Minervu k smrti, pokud to zajistí, že se k němu Neville vrátí a tím že od mladíka odvrátí Voldemortovu pozornost. Navíc, jak si sobecky uvědomil, teď má k opravdu zmijozelským nátlakovým metodám i morální obhajobu, protože přeci nemůže dopustit, aby se do Voldemortových rukou dostali další vzácné magické schopnosti, než ty, které už beztak měl.

 

°°0°°

 

Když mu profesorka McGonagallová řekla, že Snape chce, aby se nastěhoval zpátky k němu, tak nevěděl, co si počít. Nechtěl to, měl strach a zároveň ho ta představa lákala. Mohl Severuse stokrát nenávidět za to, co udělal Brumbálovi a ostatním, ale ani to nedokázalo zahubit lásku, kterou také cítil. Napadaly ho takové myšlenky, že je možná všechno jinak, že je jeho manžel stále na jejich straně, že ho miluje. To křičelo jeho bolavé srdce, zatím co mozek mu jasně říkal, že jsou to jen bláhové výmysly.

McGonagallová mu navrhla, aby utekl a dodala, že mu s tím pomůže. Nechtěl utéct, i jí to řekl, protože útěk byl zbabělý. On nebyl zbabělec, který vezme nohy na ramena při prvním záchvěvu nebezpečí. Překvapiéí bylo, že mu to profesorka začala vymlouvat a snažila se přimět, aby s útěkem souhlasil. Tvrdila, že to tak pro všechny bude snazší a že nebude vypadat jako zbabělec.

Právě proto nakonec souhlasil.

Při útěku se nedostali ani z hradu ven. Prakticky okamžitě je chytli ti dva příšerní Smrtijedi, které Snape přivedl do školy. V ten okamžik očekával, že na ně sešlou kletbu nebo je rovnou zabijí, jaké proto bylo jeho překvapení, kdy ten muž odvedl profesorku pryč a jeho Smrtijedka eskortovala zpátky do Nebelvírské věže. Bez mučení, bez prokletí dokonce bez větších nadávek, snad jen trochou posměchu. Strachoval se o McGonagallovou, co jen se jí mohlo stát, ovšem druhý den ji prostě uviděl u učitelského stolu, jakoby se nic nestalo. Byla sice ve tváři pobledlá a vrhala na něj omluvné pohledy, přesto nevypadala zraněně.

A pak se nedělo nic.

Prostě vůbec nic. Nevěděl, co má dělat, tak se jednoduše večer vrátil zpátky do své postele ve věži a zůstal v ní s obavou, že si tam pro něj někdo přijde, aby ho odvláčel za Severusem do sklepení. To se nestalo. Ani první noc, ani druhou, ani třetí. Po týdnu se dokázal trochu uklidnit, dost na to, aby usnul na víc než dvě nebo tři hodiny za noc. Přesto to pořád nechápal, stejně jako nechápal počínání svého manžela.

Nepřišel za ním ani spolu od doby, co se tak dramaticky vrátil do Bradavic, nemluvili. Jediné, co Severus dělal bylo, že ho sledoval. Vídal ho na koncích chodeb, jak s rukama zkříženýma na prsou hledí přímo na něj. Všimnul si ho často při práci ve skleníku – madam Prýtová ho tam z radostí dál zaměstnávala a nikdo nic nenamítal – jak stojí za sklem a pozoruje, co dělá. Vnímal jeho pohled od učitelského stolu, když jako jediný při každém jídle seděl u Nebelvírského stolu.

Bylo to znervózňující, protože nevěděl, co v příštím okamžiku lektvarista udělá. Skoro by byl raději za to, kdyby ho náhle jednou popadl v chodbě, odtáhl do sklepení, znásilnil a zmučil. Nehledě na to, že až na to mučení to byla docela vzrušující a příjemná myšlenka. Alespoň by věděl, že k němu Severus chová nějaký cit, byť třeba nenávist.

Stejně jako se srdce hádalo z mozkem, tak jeho tělo souhlasilo s oběma, jako nerozhodný třetí, co neví, co dělat. Tvrdlo strachy stejně intenzivně jako vzrušením, kdy viděl Severuse postávat v chodbě jen kousek od sebe, jako mlčenlivou sochu.

Před týdnem, jen jediný den po začátku školy, se ale něco drasticky změnilo. Snad to bylo tím, že přijeli studenti, takže to byla ostuda, že nespí ve sklepení a nebo za to mohlo něco jiného. Jediný, kdo by mohl dát odpověď byl Severus, který se ale neuráčil nic vysvětlovat, prostě jen vyhlásil, že všichni Nebelvírští, včetně učitelů dříve do této koleje zařazených, nedostanou až do odvolání najíst. Nikdo se neptal po důvodu tohoto trestu, protože ho všichni znali a v okamžik, kdy byl vyhlášen, se tváře všech ve Velké síni obrátily na Nevilla sedícího na svém místě a snažícího se tvářit, jakoby byl ten nejmenší z nejmenších.

Předpokládal, že by ho alespoň někteří z jeho vlastní koleje mohli odvrhnout, jako tu udělali v pátém ročníku Harrymu, ale pokud někdo takový byl, tak Ginny ho svým proslovem dovedla k rozumu. Postavila se z něj velmi intenzivně s bojovností vlastní každému Weasleymu a zejména pak, jak slyšel, její matce.

Byl jim za to vděčný

 

°°0°°

 

"Máme tu ještě troje mudlovské krekry, ovoce propašované z okolí školy a spoustu krabiček bertíkových lentilek," vypočítával Seamus s podmračeným obličejem. Ginny po jeho boku se netvářila o nic lépe, navíc byla ve tváři tak silně bledá, až měl dojem, že se každou chvíli zhroutí. Dívky hladovění snášely podstatně hůř, než chlapci, a to by se řeklo, že jsou z věčných diet už otužilé.

"To není moc," pronesla zrzka velmi kulantně. Nebylo to vůbec nic, vlastně to bylo méně než nic. I když by se starší ročníky vzdaly jídla a rozdělili se do skupin s příděly, tak se nedalo propašovat dost pro všechny. A až na Dobbyho – který tu byl beztak nelegálně – a Typy, které to nařídil, se skřítci neodvážili přinést jim jídlo z kuchyně proti vůli ředitele. Snad to byla jejich přirozená oddanost nebo prostě jen strach.

Rozhlédl se po sklesle vypadajících spolužácích ve svém okolí, skákal pohledem od jedné tváři k druhé a dospěl k názoru, že prostě není zbytí. Musí se konečně postavit všemu čelem, statečně jako správný Nebelvír, a jít za Severusem prosit o slitování, i kdyby to znamenalo, že skončí v jeho spárech bez možnosti se osvobodit.

"Omluvte mě," zamumlal a vstal, vydávaje se rychle ke dveřím.

"Počkej, Neve!" zadržela ho Ginny a doběhla k němu, "Kam chceš jít?" zeptala se důrazně. Jistě rychle uhodla, k čemu se právě rozhodl a podle všeho to vůbec neschvalovala. Povzbudivě se na ni usmál, jelikož se začínala tvářit jako u umučení.

"Kam myslíš?" odpověděl otázkou, "Takhle to dál nejde. My to možná chvíli vydržíme, ale co ti malí, Ginny? Je jim jedenáct některým ani to ne, jsou to děti a... a máme za ně zodpovědnost. Není možná, aby kvůli mě trpělo tolik lidí."

Nadechla se k protestu, který jí ale zmrzl na rtech, s výdechem sklopila oči. Moc dobře si uvědomovala, že jejich statečnost a odhodlání je momentálně vede do záhuby, takže mlčela. Nechtěla ale, aby si svůj souhlas s jeho argumenty vykládala jako vlastní provinění, jen nevěděl, co by jí měl říct nebo udělat.

"Bude to dobré, já se pokusím přesvědčit ho, aby nám dal už večeři, ale nevím, jestli s tím bude souhlasit" odmlčel se, zvažujíc, co by ho mohlo všechno stát. Zachvěl se při tom. Netušil, kde se v něm všechny ty myšlenky berou jestli je to strach smíšený se sexuálním nevybitím, ale naskytl se mu v mysli výjev jeho samotného jak klečí v ředitelně mezi Severusovými stehny a přesvědčuje ho, aby dal spolužákům najíst.

"Dobře. Já budu... ti držet palce," dokončila malinko nepatřičně a podle úsměvu to myslela jako vtip na odlehčení atmosféry. Pokusil se ho ocenit co nejméně křečovitým úsměvem, ale asi se mu to moc nepodařilo. Raději to nechal bez dalších komentářů, kdo ví, kam by se v loučení dostali, a odešel.

Najít jednoho z Carrowových šlo snadno. Narazil na Amycuse hned na první chodbě, jak vrhá jiskry na jednoho mrzimorského druháka, který se před nimi snaží uskočit, až to vypadalo, že tancuje. Smrtijed se bavil, zato druhák vypadal, jakoby se měl každou chvíli zhroutit, což pravděpodobně vážně hrozilo. Mrzimorští měli mnoho kladů, ale odvaha a duševní vyrovnanost mezi ně nepatřily.

"Hej!" vykřikl bezděky dřív, než si stačil uvědomit, co dělá. Alespoň tím upoutal Carrowovu pozornost na sebe, takže nechal druháka na pokoji, dokonce bez povšimnutí, a obrátil svou veškerou pozornost na Nevilla. Chvíli to vypadalo, že z jeho hůlky vyklouzne zlé kletba, podle toho, jak hrozivě se zamračil. Okamžik na to, se ale jeho tvář zkroutila do pobaveného úšklebku.

"Ale, pan Snape osobně," zanotoval vesele, vlastně spíš šíleně, "Sevie mi říkal, že máš kuráž, netušil jsem, že až takkovou," namířil na Nevilla hůlku, ten strnul v očekávání čehokoliv, včetně cruciata, nic se ale nestalo. Carrowov se hlasitě zasmál, nutno podotknout, že to znělo jako smích skutečného blázna, a zase hůlku sklonil. Vydechl ulehčením. On sám ještě nikdy pod cruciatem nebyl, ne tak jako třeba Harry, a vůbec se netěšil na to, až to poprvé pozná. Asociovalo mu to nepříjemné vzpomínky a vyvolávalo sny, které by raději neměl.

"Tak copak chceš, drzoune, že si na mě tak nadšeně volal?" zeptal se Carrowov. Očima ho přitom probodával s neskrývaným odporem, ale také zvědavostí.

"Chtěl bych mluvit s ředitelem, pokud je to možné," odpověděl s veškerou svou kuráží, takže se mu dokonce ani nechvěl hlas. Smrtijed si odfrkl znechucením.

"Už?" řekl nespokojeně, "Je to týden, co hladovíte a ty už utíkáš kleknout si před Snapea, abys mu podržel a vysvobodil své spolužáky? To je ostuda! Myslel jsem, že Nebelvíři jsou statečnější, alespoň se to o nich za mých mladých let říkalo."

Bylo by to ho hodně, co by chtěl říct, lépe řečeno vykřičet tomu parchantovi do očí, ale pro jistotu mlčel. Jen si skousával zevnitř tvář tak pevně, až ucítil slaně železitou chuť krve. Nebál se sám o sebe, snesl by i ten cruciatus, jen se obával, co by se mohlo stát jeho spolužákům a ostatně také profesorce McGonagallové.

"Vidím, že máš asi takový smysl pro konverzaci, jako spící tlustočerv," zamlaskl nespokojeně muž, ale ani tentokrát se neuchýlil k žádné kletbě jen tak pro zábavu, "Tak pojď. Sevie žádal, abychom tě přivedli hned, jakmile o to požádáš." Obrátil se na podpatku a vykročil chodbou směrem k části hradu, kde byla ředitelna.

Neville ho následoval a v duchu si bezděky uvědomil, že to už je podruhé, co Severusovi řekl Smrtijed zdrobnělinou. Moc dobře věděl, že jeho manžel nesnáší zdrobněliny a přezdívky všeho druhu, včetně takových těch obvyklých, jako "miláčku" a je ochoten  je tolerovat jen v určitých, výjimečných situacích. Zajímalo ho, jestli ho tak Smrtijed nazývá proto, že ho chce urážet – to by nevylučoval, dávno věděl,  že spousta lidí Severuse nesnáší, tak proč by jeden z nich nemohl být i kolega Smrtijed – nebo proto, že spolu mají blízký vztah. Nechtěl to, ale stejně pocítil bodnutí žárlivosti a vzedmutí majetnickosti.

"Víš, se sestrou jsme se o tom už dlouho dohadovali...," nadhodil další téma k hovoru, Neville tušil, že se mu nebude líbit, "Máš rád, když ti to dělá tvrdě nebo si na jeho choutky přišel až ve chvíli, kdy tě o svatební noci přivázal k posteli a natrhl ti zadek?" vyptával se konverzačním tonem, jakoby bylo naprosto normální se takhle zeptat docela cizího člověka.

"Cože?" bylo jediné, na co se Neville zmohl. Nesnášel se za svou stydlivost, která mu momentálně bránila rozumně odpovídat. A navíc vůbec nechápal, o čem že to Carrowov mluví. Samozřemě rozuměl samotnému smyslu slov, už slyšel a věděl o lidech, kteří mají rádi v posteli bolest. Někteří ji rádi způsobovali a jiní rádi přijímali. Nebyl naivním chlapcem. Ovšem Severus nikdy ani nenaznačil, že by ho něco takového lákalo a jeho by zajímalo, jak k takovému názoru Smrtijed vůbec došel, že by to Severus mohl chtít. Bylo by snad možné, že celý loňský rok jen hrál svou roli, krotil své skutečně choutky a hodlá je dát najevo až teď, když měl Nevilla na talíři jako housenku určenou k nakrájení.

Žaludek se mu z toho zhoupl.

"Inu, debatovali jsme, proč si vybral zrovna tebe, až nám došlo, že jsi asi skvělým objektem pro jeho malé hry a slabůstky," mluvil o tom s takovou samozřejmostí, jakoby toho snad někdy býval svědkem. To Nevillovi vůbec na klidu nepřidávalo, vlastně se začínal docela děsit toho, co ho čeká, až vejde do ředitelny.

Došli k chrliči, který stále hlídal vstup a zastavili se. Nebyl si jist, jestli tu stát je vysvobození z hrozného rozhovoru nebo naopak předzvěst něčeho ještě horšího.

"Hadí jed," oznámil chrliči Carrowov a ten jim okamžite otevřel cestu ke schodišti. Sladká hesla byla samozřejmě pryč, protože byl pryč Brumbál a nahradilo je heslo, které se krásně hodilo jak k novému řediteli, tak k nové nadvládě, které v Bradavicích panovala.

"Hezky si to užijte," popřál Carrowov a zůstal stát na místě, jak hlídal, aby Neville nastoupil na schodiště. Sadisticky potměšilý výraz jeho tváře ho vyprovázel po celou cestu nahoru ke dveřím ředitelny. Naposledy tu byl, když se Severus v loňském roce dopotácel do Bradavic napůl mrtvý. Na tu událost si jasně pamatoval i na to, jak v ten okamžik nesnášel Harryho za to, že manžel musí snášet takové příkoří a utrpení. Jak jen se za sebe teď styděl.

Po typicky úsečně zpoza dveří proneseném 'dále' vešel do kanceláře a zůstal stát těsně za dveřmi. To místo se změnilo, ale ne až tak moc, jak by mohl očekávat. Zmizely  všechny Brumbálovy tikající a lesknoucí se stroječky, stejně jako křesla u krbu nebo dvě polstrované židle, které stále u stolu naproti řediteli, ale jinak tu bylo všechno při starém. Buď to Severus nehodlal měnit nebo se k tomu ještě nedostal.

Muž za stolem nejdřív trochu pozvedl hlavu, takže se krátce zableskly jeho černé oči, až pak se úplně v křesle narovnal od pergamenů, které četl. Jedním potřesením hlavy si odhodil vlasy z očí. Ten pohyb dřív Neville miloval, vlastně miloval všechno, co jeho manžel dělal, takže ho rozechvíval i dnes.

"Neville?" pronesl tázavě, hlasem poklidným, bez uštěpačnosti. Nebyl to stav vyjímečný, často se s ním setkával, dokonce tak často, že by většina lidí nevěřila, jen ho neočekával. Pomalu postoupil dopředu, blíž, blíž až ke stolu. Částečně proto, že tak projevoval svou statečnost ale také proto, že prostě chtěl být černovlasému muži tak blízko, jak jen mohl.

"Udělám, co chceš," řekl vážně, hlas se mu nechvěl, "Vrátím se do sklepení, jen dej nebelvírským zase najíst."

Necítil strach, ten prostě odplynul, když vešel dovnitř a uviděl Severuse, přesto se ale vnitřně chvěl. Bolestí ze zlomeného srdce a nervozitou z toho, že s manželem zase po tak dlouhé době mluví. A samozřejmě také částečně hněvem.

"To udělám, až uvidím tvé věci ve skříni," odpověděl stále tak klidně. Dokonce se při tom ani nehnul, neudělal obličej, neblýáskal očima. Zřejmě se snažil budit uklidňující dojem, což se u něj rovnalo křeči. Jediné, co Neville nechápal, bylo, proč to dělá. Nejdřív vyhladoví spolužáky jen proto, aby ho dostal zpátky do sklepení a pak se snaží tvářit mile? Nemohl si přeci myslet, že trocha vlídnosti ho přesvědčí o tom, že nemá zlé úmyslx. Že snad není vrah a Smrtijed.

"Slibuji, že večer budu... zpátky," vyhnul se slovu 'doma' které dřív používal, už bylo nepatřičné, "tak bys snad mohl dát Nebelvírským večeři," navrhl opatrně. Chápal, že se pohybuje na tenkém ledě. Dřív věděl,  jak se Severusem jednat, dokonce i to, jak ho požádat, aby jeho odpověď byla ve většině případů ano, ale to byl starý zdánlivě milující Severus, ne tenhle nový, od kterého nevěděl, co by měl očekávat.

"Nebudu za hlupáka," odfrkl si, dlouho ho ta mírumilovná křeč nedržela, "Dám jim jídlo a ty si zůstaneš v pohodlí své nebelvírské postele. Nepokoušej se mě ošálit, Neville, za ty dva měsíce si zapomněl, kdo jsem."

Nadechl se, aby poukázal na to, že on nikdy nelhal ani nepodváděl. Že on své slovo, pokud nějaké dal, dodržel beze zbytku. Jenže k čemu by to bylo připomínat něco, co si Severus jistě uvědomoval. Byl chytřejší, než většina lidí, které Neville znal, stejně tak lstivý a vypočítavý. S tím vědomím do manželství šel, jen nepředpokládal, že budou ty vlastnosti někdy použit proti němu.

Musel to ale nějak vyřešit, vždyť Ginny prakticky slíbil, že dostanou večeři, navíc prváci prostě jíst potřebovali. Byly  to ještě malé děti, vystrašené už jen z toho samotného faktu, že jsou od rodičů, navíc v tak strašném prostředí, jakým se Bradavice staly. Musel něco udělat...

"Severusi," natáhl bez rozmyslu ruku a položil dlaň na hřbet manželovy ruky, "jí ti to slibuji. Vrátím se jen... dej jíst alespoň prvákům. Někteří ti malí bez jídla nevydrží ani do zítřka. Když nebudou dost silní na to, aby udělali jen to nejednoduší kouzlo, tak k čemu budou?"

Škemráš jako malý, poslušný manžílek, zazněl mu v hlavě posměšný hlásek, který se pozoruhodně mnoho podobal hlasu Draca Malfoye. Však to taky bylo něco, co by ten zmijozelský bastard řekl. Na tom ale nezáleželo, podstatné bylo, jestli to bude mít nějaký vliv. Vypadalo to, že má, protože pomalu sklonil temné oči k jejich rukám a pak zase vzhlédl. Ten pohled, který Nevillovi věnoval, byl tak intenzivní, až měl dojem, že se mu vpaluje do hlavy. Bylo to skoro podobné tomu, co před časem zažil u Harryho, jakoby byl Severus přímo v jeho mysli. Bylo to možné?

"Dobře," svolil s mírným přikývnutím, "Prváci dostanou dnes večeři, ale jenom oni, nikdo jiný, ani profesorka McGonagallová, a já tě očekávám ještě před večerkou v mých pokojích. Jestliže tam nebudeš, pak tě ujišťuji, že celý nebelvír zažije horší věci, než je hladovění." Když to dořekl, tak stáhl svou ruku pryč z Nevillova dosahu, naznačujíc,  že sice částečně ustoupil, ale skutečně sebou manipulovat nenechá. Signál  byl zachycen a rozluštěn, takže se také stáhl. Tím zdá se celá jejich rozhovor skončil, což bylo s podivem, protože to šlo lépe, než čekal. Tedy pokud Severus splní své slovo a dá prvákům dnes večeři.

"Půjdu si zabalit a řeknu Typy, aby mi odnesla věci do tvých pokojů," promluvil jako první po dlouhé době mlčení, která už byla opravdu trapná a nepříjemná, "Pokud tedy smím... no využívat její... ruce," to bylo stupidně řečeno a zkřivené Severusovy rty mu jen naznačily,  jak moc stupidně.

"Jistěže ano, je to tvůj skřítek," zavrčel v odpověď, "Je tvým majetkem a pokud jí nerozkážeš nic, co by narušovalo chod školy, tak je mi veskrze lhostejné,  k čemu ji využíváš. Taky se mě nebudeš ptát, jestli si smíš obout botu."

S tím majetkem ho přivedl na myšlenku, které ho doposud nenapadla a to skutečnost, že byl asi jediný ze školy, kdo měl skřítka. Alespoň tedy z Nebelvírských byl jediný, tím si byl jistý. Možná, že Malfoy měl taky jednoho při ruce, přeci jen, jeho rodina vlastnila obrovský dům, vlastně hned několik domů, a celé zástupy skřítků připravené podržet, přinést a cokoliv udělat.

"Ano, jen jsem myslel... chci říct.. ani nevím, jestli tu může být a jestli je moje, tak jsem...," přeskočil do modu koktavého zadrhování, jak už to tak u něj bývalo, když mluvil se Severusem,  naladěným na profesorskou strunu, jako právě teď.

"Jsi čistokrevný a můj manžel, máš takové privilegia, která ti dám," odpověděl na prvním otázku, "A jestli je tvoje? Tohle je zase co za hloupou otázku? Samozřejmě že je tvoje, pokud by sis lépe přečetl naší manželskou smlouvu, tak bys věděl, že naše majetky zůstaly rozdělené a naše jména jsou si rovnocenná. Společný majetek je pouze ten, který nabudeme spojenými magickými, obchodními či jinými silami. Pro příště doporučuji si nejdřív přečíst, co podepisuješ a až pak naškrábat svoje iniciály."

Trochu mu sklaplo. Stáhl se  jako vždy .když ho Severus za něco káral nebo vysvětloval to, co by zjevně pochopilo dítě, jen Neville ne. Nechápal ,jak to jeho manžel dělá, ale prostě to dokázal. Uměl se – alespoň tedy dřív – v jeho přítomnosti uvolnit stejně snadno, jako strnout a breptat jako hlupák.

"Ano... ehm, ano," bylo načase jít, než přeci jen schytá nějakou kletbu, kdo ví, jak to teď bylo, "můžu jít?" zeptal se pro jistotu. Jeden student včera vstal se zvonkem, aniž by ho Carrowoviová propustila a v následující minutě se válel po zemi v bolestech způsobených zlámanýma nohama.

"Jdi," poslal ho, k jeho značné úlevě, pryč, dokonce bez toho, aby přidal nějakou uštěpačnou poznámku. Obrátil se na podpatku a utekl z ředitelny tak rychle, aby neztratil důstojnost a punc statečného nebelvíra.

Rychelese vracel zpátky do věže, protože studenti nesměli jen tak sami pobíhat po chodbách, a v duchu se ujišťoval, že to všechno bude jistě dobré. Severus se nechoval jako naprostý sociopat, za jaké Smrtijedy považoval, to ani teď, když už nemusel držet svou masku a předstírat. Takže možná... když nebude dělat moc rozruchu... když nebude moc nahlas projevovat nevoli... tak by to možná mohlo být dobré.

Zpráva o tom, co vyjednal,  byla přijala s nefalšovaným nadšením a stejnou měrou také se soucitem, o který moc nestál. Uklidil se do pokoje, odkud odmítl vyjít, dokonce i když ho Ginny žádala, aby šel dolů k nim. Nechtěl se potýkat s tím, že mu budou mladší spolužáci děkovat, také nechtěl, aby ti starší projevovali účast nad 'tím vším, co bude muset vytrpět' jak to hned velmi kulantně řekl Seamus. Dokonce ani mentálně retardovaný by nepochyboval o pravém významu jeho slov, tedy že se nebude jednat o krájení hmyzích nožek ani vymačkávání hnisu z Dýmějových hlíz.

Zabalil si své věci a pak řekl Typy, aby mu je odnesla do Severusových  pokojů ve sklepení. Když jí to říkal, tak skřítka vůbec nevypadala udiveně ani soucitně, naopak se rozzářila a řekla jak je ráda, že se mladý pán vrací k panu Snapeovi. Nechápal ji, nebo spíš ona nechápala situaci, v jaké se nacházel, a nechal to být. Babička Typy nikdy nepotrestala, tak neviděl důvod s tím teď začínat, když ona prostě jen nedokázala svým mozkem zpracovat všechny nuance lidského světa.

Nebýt Ginny, který mu připomněla, kolik je hodin, asi by prostě zapomněl odejít. Cítil se tady, ve svém pokoji, tak bezpečně, jako dřív Severusově kabinetu, jejich společných pokojích nebo prostě v jeho přítomnosti. Dnes byl opak pravdou, s ním se necítil vůbec dobře.

Společenská místnost byla dle jeho názoru nesmyslně velká, takže se během těch mnoha kroků k němu nachomýtlo příliš lidí, tisknoucích mu soustrastně rameno, ruce, poplácávajících ho po zádech nebo pokoušejících se ho jinak povzbudit. Křečovitě se na ně usmíval. Přece se nemohl rozeřvat na své přátele, kteří ho chtěli podpořit, to vše jen proto, že měl rozklepaná kolena. Dobrá, mohl se na ně rozkřiknout pro pokrytectví, ale byl nebelvír a chápal nebelvíry. Ode zdi ke zdi. Jednou velká láska, pak zase velká nenávist, proto se také ztrácel v tom, že byl rozpolcený mezi láskou a nenávistí.

"Pane Longbottome," ozvala se za jeho zády profesorka McGonagallová, jen co vyšel zpoza obrazu Buclaté dámy, "já vás doprovodím."

"To nemusíte, trefím... jeho pokoje jsou pořád tam, kde byly nebo ne?" zeptal se pro jistotu, co když je přestěhovali.

"Jsou tam kde byly, ale stejně vás musím doprovodit. Studenti nesmějí chodit po chodbách bez doprovodu nebo bez pádného důvodu. A žádný důvod není dostačující," trvala si na svém, takže vykročili společně chodbou ke sklepení. Měla samozřejmě pravdu, jenže ona s ním nešla jen kvůli novým školním pravidlům, hlavním důvodem byl určitě podpora. Profesorka byla vždy rezervovaná žena, neprojevující příliš citů, ale nikdy neváhala v rozpoznání okamžiků, kdy její svěřenci potřebovali pomoct, poradit nebo podržet. Tak tomu bylo i dnes, i když to byla spíš ona, kdo by podle výrazu potřeboval trochu povzbudit.

Váhal, jestli to udělat, ale nakonec se odvážil, zvedl ruku a položil jí dlaň na předloktí ruky, kterou si při chůzi křečovitě svírala sukni. Žena sebou trochu trhla, obrátila k němu hlavu a jemně se usmála.

"To je dobré, paní profesorko," nasadil tak chlácholivý hlas, jakého jen byl přes ztažené hrdlo schopen, "Nejdu na mučení, jen se vracím za manželem. On mi nic neudělá."

Sice to tvrdil, ale jist si tím vůbec nebyl. Zato si moc dobře pamatoval, jak v loňském roce vedl podobnou debatu s Harrym a hrozně se mýlil. Profesorka, stejně jako předtím Harry, se na něj usmála a přikývla.

"V to také doufám, pane Longbottome," odvětila. Tak, tím se asi vyřídilo vzájemné ujišťování, že budou všichni v pořádku. Ne že by to Nevillovi nějak přidala na jistotě nebo odvaze. Prošli pochmurnými chodbami ke schodům do sklepení, které bylo jen o chloupeček temnější, než místa, kterými prošli. Profesorka ho zavedla až k Severusovým dveřím, kde ho teprve nechala samotného. Při odchodu mu povzbudivě stiskla rameno, jenže to ho ani trochu nepovzbudilo, spíš mu to zase ubralo kousíček odvahy.

V duchu se za to propleskl, styděl se za to, že někdo, kdo se dokázal postavit Smrtijedům v přesile není schopen se postavit čelem jedinému muži. Nezáleželo přeci na tom, co ho čeká, dělal to pro své přátele, tak to musel nést hrdě a statečně.

Poměrně razantně zaklepal a počkal. Nic se neozvalo, ani zvuk, ani výzva natož aby se dveře otevřely. Zkusil to znovu se stejným výsledkem, pak ještě jednou, ale ani tentokrát ho nikdo dovnitř nepozval. Buď tam Severus nebyl, což bylo víc jak nepravděpodobné, nebo byl v laboratoři, to se zdálo být pravděpodobnější. Pomalu si tedy otevřel sám, obezřetný, protože co kdyby už nebyla na něj naladěna místní poplašná a zadržovací kouzla. Nestalo se nic, tak vešel do známých pokojů, které se od okamžiku, co je před dvěma měsíci opustil, ani trochu nezměnily. Vlastně, jeho květiny, které vzal do pokoje v Nebelvírské věži, byli zase usazené na policích, stojanech a v několika místech v knihovně a navíc pečlivě osvětlované koulí slunečného světla. Bezděky ho napadlo, že tohle neudělali skřítci, ale spíš Severus, protože on věděl o rostlinách po profesorce Prýtové a samotném Nevillovi asi nejvíc ze všech bytostí na hradě. Možná pak ještě Hagrid.

Obrátil pozornost ke krbu, kde zachytil sedící mužskou postavu. Byl to Severus poklidně si čtoucí knihu, jakoby si snad ani nevšiml, že někdo vešel.

"Jsem tady," oznámil po chvilce, kdy mu muž nevěnoval pozornost, naopak bez zájmu obrátil stránku. Až jeho slova donutila manžela pomalu zvednout oči, stejně jako jedno obočí.

"Očividně," konstatoval a zase sklonil pohled k řádkám textu.

Váhavě přešlápl z nohy na nohu, jak nevěděl co dělat nebo co teď očekávat. Bylo klidně možné, že v příštím okamžiku se po něm Severus vrhne, aby udělal... cokoliv, co chce udělat, třeba ho praštit, proklít, prostě něco. Protože on přeci musel něco chtít udělat. Musel mít důvod, proč ho donutil vrátit se sem dolů, když mu to předtím tak dlouho nevadilo. Severus Snape měl totiž důvod k veškerému svému jednání a většinou byl ten důvod prospěšný jen jemu samému. Přesto co o manželovi věděl to nevypadalo, že se bude něco dít.

Byl unavený. Z toho postávání, z toho napětí, ze strachu i předstírání, že se nic neděje. Jestli bude následovat něco nepříjemného, tak prostě bude a utéct se před tím nedá. Zato by se mohl osprchovat, převléct, lehnout si a doufat, že usne dřív, než Severuse napadne přijít za ním. I když to bylo nepravděpodobné, ač ho únava zmáhala, nebyl dost klidný, aby usnul v posteli, do které se má vrátit jeho manžel.

"Jdu do koupelny a lehnout si," oznámil hlasem který byl dle jeho názoru nepříjemně přiškrcený.

"Hmm," odpověděl mu souhlasně muž usazený u krbu a ani oči nezvedl. To mu nesmírně připomnělo jejich vzájemné soužití v loňském roce, kdy se Severus do něčeho začetl na celu noc a pak ho našel spícího v křesle. Potřesením hlavy se té myšlenky zbavil a rychle vyrazil do ložnice a koupelny.

Do postele se dostal v poměrně rekordním čase, rychle pod peřinu, obrátit se zády k druhé poloviny lůžka a zavřít oči. Zklidnil dech a doufal, že se spánek rychle dostaví. To se samozřejmě nedělo, jenom se mu zbystřily smysly, díky kterým slyšel Severuse z vedlejší místnosti jak přechází, něčím tam pohybuje, mluví do krbu s jedním z Carrowových, s překvapeně si uvědomil, že Severuse vážně oslovují Sevie, a pak i to, že manžel vešel do místnosti. Napnul se v očekávání toho, co bude, ale opět nebylo nic. Severus prostě prošel ložnicí do koupelny, kde se zavřel jako vždy a jako vždy tam zůstal déle, než by člověk očekával. Nic neobvyklého, vlastně se choval tak přirozeně, jakoby se nikdy na dva měsíce neodloučili nebo jako kdyby Brumbál nikdy nezemřel. Vážně to bylo tak přirozené, až Neville  zapochyboval, jestli se všechno to co si z konce loňského roku a začátku letošního jen nevymyslel.

Severus zase vyšel z koupelny, potichu jak to uměl jen on, pak se postel za Nevillovými zády zhoupla, jak si do ní muž lehl. V ten okamžik se napnul v dalším očekávání čehokoliv. Napětí se změnilo skoro v křeč, když ucítil, jak se k němu zezadu sune mužské tělo. Teplá ruka – srdce se mu rozeběhlo až bolestně naráželo do hrudní kosti – spočinula na jeho boku, na lýtku ucítil studený dotek Severusových holých chodidel – srdce přestalo bít stejně náhle, jako se předtím zběsile rozechvělo – a k jako zádům se přitisklo tělo. Ani nemusel vzápětí ucítit vlhké rty na krku, aby věděl, co manžel chce.

Mohl teď říct ne nebo se rovnou bránit, ale k čemu by to mohlo vést. Nějak tušil, že za jeho odmítnutí by byli trestání všichni jeho spolužáci. Taková už byla praxe, dobře osvědčená, tak proč by ji Severus nepoužil i tentokrát.

Pevně zavřel oči a sevřel v ruce prostěradlo. Snažil se nevnímat rty, laskající jeho krk ani ruku klouzajícímu po boku. O slabinách tisknoucích se mu k zadku ani nemluvě. Bude to všechno dobré, tohle jsme dělali stokrát a on ti zatím nijak neubližuje. Stačí se jenom uvolnit, nebo dělat, že se to vůbec neděje. Ano, to je dobrý nápad, představit si, že se to neděje. Od pasu dolů se tě nikdo nedotýká, ta část těla vůbec ani neexistuje. To si opakoval stále dokola, dokud sám sebe skoro nepřesvědčil, že tomu je tak, jenže pak ho vyrušila z jeho soustředění skutečnost, že vlhkost na jeho krku zmizela. Ustal i pohyb Severusovy ruky, která během jeho pekelného soustředění, doputovala až pod vrchní díl jeho pyžama na břicho.

"Dobrou noc, Neville," ozval se mu za zády melodický baryton, který ho dříve dokázal pár slovy vzrušit stejně jako uspat.

A tím to všechno skončilo. Severus ho držel kolem těla, jak to dřív dělával pravidelně, když usínali, a podle všeho už se k ničemu víc nechystal, přestože Neville stále cítil jeho pomalu polevující tvrdost vzadu na zadku. Nechápal to. Ani se to nesnažil pochopit. Jen se snažil nerozvzlykat úlevou, kterou to přineslo a čím víc se snažil, tím víc byl unavený.

Nevěděl jestli to trvalo jen pár minut nebo hodiny, ale nakonec prostě usnul.

 

°°0°°

 

Jediné co ho napadlo, když civěl do temného stropu své ložnice, bylo, že ten zatracený Nebelvír prostě neví, co chce. Že všichni nebelvíři nevědí co chtějí a cítí se ukřivdění tím, co je vlastně dar nebo pozornost.

Musel dostat Nevilla pod kontrolu, to bylo prostě nevyhnutelné, ale zvolil nejméně drastickou metodu, jaká ho napadla. Přitáhnout ho a připoutat k posteli, by sice bylo efektivní, ale nevedlo by to ke skutečnému 'zkrocení' to muselo proběhnout dobrovolně. A jediný způsob, jak donutit skutečného nebelvíra, a že jím Neville rozhodně byl, spolupracovat  proti jeho vůli, je ublížit přátelům nebo někomu nevinném. Mohl klidně nakráčet do nebelvírské věže, nechat si vodit jednoho spolužáka po druhém a před Nevillem je mučit cruciatem až do bezvědomí, ale on byl milosrdný a jen jim nedal najíst. Navíc by to nikdy nenechal dojít tak daleko, aby někoho zabil nebo skutečně ohrozil na zdraví.

Přesto mu za to manžel nebyl ani trochu vděčný.

Mohl ho po jeho návratu do společných pokojů uvítat nějakou hrubostí. Mohl si okamžitě vyžadovat sex, dát mu nesplnitelná pravidla... Sakra, mohl ho alespoň seřvat a ponížit. On se však choval tak, jako vždycky. Ovládal všechny ty rozbouřené emoce, které cítil a tvářil se, jakoby Neville nikdy neodešel. Navozoval atmosféru rutiny, na kterou byli zvyklí. Nejen to, on se dokonce postaral o ty jeho pitomé desítky plevelů, co mu je před rokem rozestavěl po všech volných místech. Mohl je přeci klidně vyhodit, prostě proto, že k tomu měl právo a moc. Neudělal to

Ale ani za to mu nebyl Neville vděčný.

A pak tady to v posteli. Napadlo ho, že možná projev lásky v podobě trochy hlazení a mazlení, které měl mladík dřív tak rád, by mohlo prolomit ledy. Nechtěl sex, ne se vším všudy, i kdy zoufale toužil zase vrazit penis do toho krásného zadku. Chtěl jen vyjádřit to proklaté 'miluji tě', kterého si Nebelvírští tak považovali a za kterým si tak stáli.

Ocenil to snad Neville? Ne, naopak, choval se, jakoby se ho tu pokoušel Severus znásilnit. Napnutý, chvějící se a dýchající jako zvíře chycené v pasti. Připadal si jako skutečný, násilnický a vraždící Smrtijed. Bylo to odporné. Musel toho prostě nechat a nechal. Popřál mu dobrou noc a čekal, dokud mu v náruči neusnul vyčerpáním. Teď tu ležel, koukal do stropu a cítil, že dnes v noci nejspíš nezamhouří oka.

A navíc ho děsně zábly bosé nohy.

 

Předcházející

oo0oo

Následující