10.01.2014 00:05

Podrbal se v řídkém strništi na bradě, kam se uhodil, když padal ze židle a loupl okem po Hermioně, která vypadala značně vyvedená z míry. Už neskutečnou dobu se courali z jednoho místa na druhé, z jednoho zablešeného motelu do druhého, protože tvrdila, že tak budou v bezpečí. On chtěl zakotvit na Grimmauldově náměstí, jenže to by prý bylo příliš nebezpečné jak pro ně, tak pro ostatní, protože by tam prý mohli být a kdyby tam Harry přišel, tak by na ně upoutal Voldemortovu pozornost. Jak se zdálo, z dnešního napadení Smrtijedy přímo uprostřed mudlovského Londýna, nebyli v bezpečí, ani když cestovali z místa na místo.

"Pořád si myslíš, že jsme v mudlovském Londýně v bezpečí?" zeptal se, dobře si vědom jistého sarkasmu, který se mu objevil v hlase. Oba jeho přátelé se na něj podívali, ve tváři jasně vepsáno, že už si to ani jeden z nich nemyslí.

"Asi si měl pravdu," přikývla Hermiona, "Možná bychom se měli do Siriusova domu uchýlit alespoň na den nebo dva."

"A co s nimi?" kývl Ron ke dvou Smrtijedům ležícím v bezvědomí na zemi. Harryho na jazyku zapálila touha říct, že je oba zabijí, ale rychle ji spolkl. Zabíjet, byť Smrtijedy nebo Voldemortovy přisluhovače, bylo špatné a on to moc dobře věděl. To ale neznamenalo, že po tom v koutku duše trochu netoužil. Právě kvůli nim, možná dokonce kvůli těmhle dvěma, byl násilím oderván od dvou milovaných lidí. Celou tu dobu ho v břiše mrazilo při strašlivých představách mrtvého Sirius nebo mrtvého Remuse, nebo dokonce obou, což bylo nejhorší. Už jen za tenhle strach si zasloužil být někdo potrestán.

"Vymažeme jim paměť," navrhl snesitelnější variantu, která se ale taky nelíbila. Alespoň co se zdálo podle obličejů, která přátelé udělali. Někdy měl dojem, že i přes Hermionin proslov na začátku jejich útěku oni nejsou schopní udělat, to, co je třeba.

"Udělám to," svolila nakonec dívka, zvedla hůlku a přistoupila blíž k mužům v bezvědomí. Sledoval ji, jak jim přikládá hůlku ke spánku a něco mumlá. Zřejmě se rozhodla vymazat jim jen část paměti, tu, ve které bylo uloženo, kde by se mohl Harry nacházet. Kdyby to záleželo na něm, tak by jim smazal úplně všechny vzpomínky, včetně těch z dětství a navždy je tak zneškodnil. Nebo možná... kdyby jim vnikl do mysli... trochu tam přeházel pár vzpomínek, myšlenek a emocí... potřásl hlavou, jak tu myšlenku dostával pryč z mozku. Ne, to by také bylo špatné. V poslední době měl dojem, že se mu do mysli vkrádá samé zlo, pomalu prosakuje spodní vodou pod jeho mentálními hradbami a rozežírá je na kousky. Ať se snažil je posílit seč mohl, nedařilo se mu to.

Možná by mohl a měl požádat Hermionu o kapku Vlčího štěstí. Naposledy to jeho mentální bariéry posílilo dokonce bez toho, aby se vůbec snažil nebo na něj soustředil.

"Tak hotovo," prohlásila po chvíli dívka, "Nebudou si pamatovat nic z toho, co se tady dnes stalo, ale obávám se, že si tu mezeru uvědomí."
"Takže k Siriusovi domů?" dotázal se Ron, když se k nim Hermiona připojila, "A budeme doufat, že tam naši budou nebo nebudeme?"

"Nebudeme," odpověděla mu jednoznačně dívka, opatrně překročila hromadu roztříštěného nádobí a sklonila se nad servírkou ležící na zemi. Dotkla se jejího krku, na čele se jí udělaly vrásky a pak zakroutila hlavou.

"Mrtvá. Schytala tu Avadu, co byla mířena na mě," zkonstatovala smutně, zároveň i značně provinile. Měl tendenci říct jí 'vítej do klubu' protože on sám se trápil pocity viny po celé ty roky, co přiváděl ostatní do nebezpečí jen tím, že se s nimi znal.

"Nemohla si jí nijak pomoct," pokusil se jí tedy raději uchlácholit. Mírně přikývla, že to bere na vědomí a racionálně chápe, ale bylo znát, že pocitu viny se tím rozhodně nezbavila. Možná že i naopak. Ron k ní přistoupil a opatrně ji vzal za ruku s veškerou neohrabaností, se kterou k dívkám často přistupoval. Jí to ale evidentně nevadilo, protože mu opětovala stisk a usmála se na něj. Bodlo ho z toho žárlivostí u srdce, když ty dva spolu viděl. Oni měli jeden druhého, zatím co jeho milovaní byli daleko a kdoví jestli živí. Odvrátil od nich tvář, nechtěl a nehodlal se na to dívat, aby ten pocit žárlivosti ještě nejitřil.

"Jdeme," zavelel raději, stejně tu nemohl dlouho zůstávat na jednom místě, protože to bylo příliš nebezpečné. Nikdo se s ním tentokrát nehádal, a vyšli společně před bistro, zabočili a pěšky se vydali směrem k Grimmauldovu náměstí.

Naštěstí je nikdo nesledoval, na což si dali velký pozor, a do domu se dostali. Nikdo tam nebyl, naopak tu Moody zanechal varování, že je dům prozrazen a nebezpečný, takže možná právě proto se sem uchýlili jen blázni jako oni. Dobré ale bylo, že tu kromě tepla a střechy nad hlavou, bylo i nějaké jídlo. Ne že by ho měli vyloženě nedostatek, ale Hermioně se příčilo klonovat mudlovské peníze a těmi pak platit. Prý je to podvod a penězokazectví, říkala vždycky, když množila bankovky a mince. Neměl náladu to poslouchat znovu, až příště půjdou nakupovat.

Usídlili se v přízemí v jednom z několika salonků, který mu připomínal příjemné chvilky, kdy tu byl s Remusem a Siriusem, díky čemuž poměrně rychle usnul. Navíc byl z toho pendlování utahaný jako chrt po závodech, takže stačilo jen, aby se jeho hlava dotkla polštáře a už spal. Nakonec svého rychlého usnutí docela litoval. Nedokázal přesně říct, co se mu zdálo, ale nebylo to vůbec příjemné a rozhodně to pocházelo od Voldemorta. Měl dojem, že zahlédl Ollivandera a Lenku, ale jistý si být nemohl, strach ho ze sna vzbudil dřív, než si mohl tváře víc prohlédnout.

Vstal a všiml si, že se Hermiona během noci nějak záhadně přesunula z pohovky dolů na zem a rovnou do Ronovy náruče, ve které ji mladík pevně tiskl. Bylo to asi tak nenápadné, jako kdyby vykouzlili transparent s nápisem Ron plus Hermiona rovná se srdíčko. Raději rychle odešel z pokoje, aby předešel dalšímu záchvatu bolestného stesku smíšeného se žárlivostí a zamířil rovnou do pokoje, který společně obýval se svými milenci.

Našel ho v prakticky takovém stavu, v jakém byl naposledy, když tu byl. Stejná velká postel, stejný nepořádek všude po zemi, jen se zdálo, že zmizelo všechno decentní oblečení – to Remusovo, samozřejmě – a pár kousků extravagantního. Nedivil se tomu, beztak vypozoroval, že Sirius není zrovna z těch, kteří by se často převlékali. Usuzoval, že je to nepříjemný zvyk, který mu zůstal po letitém pobytu v Azkabanu, kde prý dostávali nové oblečení jednou za půl roku.

Vklouzl pod deku, kterou spolu dřív sdíleli, a zavrtal nos do polštáře. I když už to bylo několik měsíců, co tu jeho milenci byli naposledy, pořád cítil jejich vůni. Směsici vod po holení, kolínských, potu i Remusova příznačného vlkodlačího pachu.

"Lidi, kde jste?!" volal Ron na celý dům po době, kterou nebyl schopen Harry určit, protože bylo dost dobře možné, že znovu usnul. Nechtělo se mu vstávat z vyhřáté a milované postele, jenže kamarádův hlas zněl tak naléhavě, že se donutil vykopat ven z pokoje a jít k místu, odkud ho volal. Uviděl Rona s Hermionou, jak studují jedny ze dveří na konci chodby, ke kterým se on sám, nikdy nedostal za celý čas, který v domě strávil.

"Co tu máte?" zeptal se, jakmile se k nim připojil a také se podíval na dveře.

"Koukni na tu ceduli," vyzval ho Ron a trochu přizavřel dveře, aby na ni dobře viděl, "Regulus Arcturus Black ... nepřipomíná vám to něco? Mě jo. Ten dopis v medailonu, R.A.B." podíval se z jednoho na druhého.

"Souhlasím s Ronem, mohlo by to být ono," přikýval Hermiona, "Sirius se přeci zmiňoval, že jeho bratr byl velkým obdivovatelem a přívržencem vy víte koho, tak je možné, že..."

"Dovoluji si nesouhlasit s výrokem, že jsem byl obdivovatel, Fräulein," promluvil za jejich zády hlas, který Harrymu v prvním okamžiku připomenul Siriuse tak silně, že se prudce obrátil. Svého milence ale neviděl, spatřil jen mladého muže stojícího v rámu obrazu. Ovšem i ten vypadal skoro jakoby Siriusovi z oka vypadl, jediným rozdílem bylo, že měl o několik kilo méně svalů, takže byl dosti štíhlý a jeho oči měly zářivě modrou barvu, místo temně modré. Oblečen byl do elegantního obleku, takového podobného, jaký vídal někdy na svém milenci a většinou v jeho skříni.

O tom, kdo to je, nemohlo být ani té nejmenší pochyby, i kdyby jeho mladší já neviděl na fotografii u Křiklana doma v jeho malé sbírce.

Regulus Black, Siriusův mladší bratr.

"Snad bych to nazval jemnou úctou okořeněnou dávkou obdivu a přislazenou strachem," jedním ladným pohybem ruky si urovnal vlnu vlasů, která mu spadla do tváře, "A co vy tři jste vůbec zač a co děláte v domě vznešeného rodu Blacků? Nevypadáte jako jedni z našich přátel, spíš se mi zdáte jako," sjel je jasně opovržlivým pohledem, "mudlovští šmejdi nebo nějací míšenci. Nehledě na to, že jste první lidé po třech měsících, které jsem tu vůbec viděl," přimhouřil své modré oči, jak na ně zaostřoval.

"Hele moc si nevyskakuj, tady žádní mudlovští šmejdi nejsou," obořil se na něj Ron, v přirozené touze chránit svou skoro dívku.

"Já jsem tak trochu mudlovský šmejd," podotkla Hermiona s klidem, už jí zřejmě ta nadávka nerozčilovala tak moc, jako v prvním ročníku.

"A já jsem zase tak trochu míšenec," dodal Harry, pak se obrátil na Reguluse, který na ně kupodivu dál zvědavě hleděl, bez ohledu na to, že se přiznali ke svému původu, "Já jsem Harry Potter, tohle je Ron Weasley a Hermiona Grangerová," představil je popořadě, "Jsme přátelé vašeho bratra Siriuse," dodal doufaje, že to Reguluse obměkčí. Podobizna se však zamračila tak moc, až se její obočí spojilo v jedinou linku.
"Žádné spolužáky těchto jmen Sirius nemá," zřejmě jim moc nedůvěřoval, "Znal jsem jen jednoho Pottera a to Jamese Pottera za kterým se můj bratříček vždycky táhl, jako smrad za povozem s hnojem. Jsi nějaký jeho příbuzný?" zeptal se s pozdviženým obočím v gestu, které mu zase připomnělo Siriuse. A zároveň se nezdálo, že by se měli ti dva zrovna v lásce. Konec konců, starší bratr o Regulusovi taky nikdy nemluvil v superlativech, ale jen jako o Smrtijedovi a přívrženci Voldemorta. Tedy pokud se vůbec zmínil, což nebylo moc často.

"Jsem syn Jamese Pottera," odpověděl, docela napjatě očekávajíc Regulusovu odpověď. Muž se zase zamračil, tentokrát vypadal jako sto čertů a spíš se podobal na svou šílenou, vřeštící a sprostě nadávající matku, jejíž portrét vysel dole v hale a podle všeho byl na rozdíl od toho Regulusova neschopný přejít do jiného rámu.

"Tak počkat, to nám moc nesedí roky...," začal počítat na prstech, "Tobě je tak sedmnáct... Já si přitom pamatuji, že v době kdy do mne skutečný Regulus naposledy vložil své vzpomínky, byla ta mudlovská šmejdka, co si James vzal, sotva těhotná. To by znamenalo, že uběhlo skoro dvacet let od doby, co tu byl Regulus naposledy, jenže to je divné, protože proč by se sem nevrátil, kdyby byl naživu," odmlčel se a odvrátil pohled od svých rukou, na které do té doby koukal, "Zase by to vysvětlovalo, to v jakém je stavu dům, že je mamá mrtvá a nikdo tady není."

"Uložit vzpomínky do obrazu?" nechápavě se podíval z Reguluse na Rona a pak rovnou na Hermionu, od které očekával odpověď. Ona věděla všechno, tohle bude vědět jistě taky.

"Existují dva druhy obrazů, takové ty obyčejné, co opakují nějakou scénu nebo třeba žijí svým malým životem a pak Portréty," pustila se hned do vysvětlování, "Takový Portrét malíř většinou namaluje už v dětství dotyčného portrétovaného a je nepohyblivý. Portrétovaný k němu pak většinou jednou za rok chodí, položí ruku na plátno obrazu a to plátno si vezme jeho vzpomínky a zkopíruje jeho novou podobu. Tak s ním Portrét stárne, ukládají se na něj vzpomínky, emoce a změny v osobnosti až do kouzelníkovy smrti. Jakmile portrétovaný čaroděj zemře, tak Portrét ožije se všemi jeho vzpomínkami,... tedy samozřejmě s těmi, které stačil předatm...i s city, emocemi a osobností. Kdy jste procitl, jestli se smím zeptat?" obrátila se na Reguluse.

"Je tomu, jak jsem říkal, asi tři měsíce, ale přesně to nevím. Krátura mi nebyl schopen nic pořádně vysvětlit, jen mlel něco o tom, že mě moc rád po dlouhé době vidí. Jaký je rok?"

Vzájemně se na sebe podívali. Harry viděl, že jeho přátelé si myslí to samé a to, že bude Regulusův Portrét opravdu hodně překvapený, až se dozví, jaký je rok. Vyměnili si pohledy, jak si bezhlesně domlouvali, kdo mu to řekne a nakonec se ujal slova on sám.

"Je rok devadesát sedm," odpověděl a Regulusův výraz se v tem okamžik změnil v čirý šok, "Vím, že jste se ztratil, jen mi Sirius neřekl kdy přesně, prý někdy před Voldemortovým pádem. Takže bych hádal někdy v roce osmdesát, těsně před mým narozením, když si pamatujete, že má matka byla už těhotná."

"Pán zla padl? Takže se mi ho podařilo zabít?" vyptával se s upřímnou nadějí v hlasem značící, že chtěl Voldemorta skutečně usmrtit. Zajímavé od Smrtijeda, který by měl zlému černokněžníkovi sloužit až za hrob. Ještě nikdy se žádný z nich přímo proti svému Pánovi neobrátil, byl tu jen Snape, který to dlouhé léta předstíral.

"Ne, toho jehož jméno nesmíme vyslovit, porazil tady Harry, když byl ještě malé batole," kývl ke kamarádovi Ron, "Tedy bylo tam něco o oběti jeho matky a teď je podle všeho předurčen zabít ho, jako úplně zabít, což..."

"To teď není podstatné," přerušila ho Hermiona jen o pár sekund dřív, než by to udělal sám Harry, "Vy jste chtěl Voldemorta zabít? Byl jste přeci jeho Smrtijed, tedy nejvěrnější z věrných, tak proč byste ho chtěl zabíjet."

To bylo velmi dobré konstatování, se kterým naprosto souhlasil. Nebyl důvod, proč by chtěl Regulus zabít svého mistra. Smrtijedi byla elita všech Voldemortových přívrženců.

"Protože to byl blázen," odvětil jednoduše Portrét, "Stal jsem se Smrtijedem ještě dřív, než mi bylo šestnáct a po celé roky jsem mu sloužil jako nejvěrnější z věrných. Pozoroval jsem jak pomalu, ale jistě přichází o rozum, až jsem nakonec pochopil, že v jeho vládě není žádné naděje na čistotu krve a lepší svět. Dlouho jsem uvažoval o tom, že ho zabiju, pak jsem ale přišel na to, že...," v ten okamžik se odmlčel a podezřívavě se na ně podíval, "Proč bych vám to měl vlastně říkat? Jste vetřelci v mém domě, nikdo vás nezval. Odejděte odsud!" vyzval je se stejnou nevraživostí, s jakou jim nadávala a vyhazovala je jeho matka. Jen se prozatím zdržel sprostých urážek, ovšem ani ty možná nebyli vyloučené.

Nemohl se mu divit, že nechce spolupracovat, vždyť měl tak trochu pravdu. Když tu nebyl Sirius, pak tu asi neměli co dělat a možná byl fakt, že tu mohl rozhodovat právě Regulus, jako jediný příčetný obraz, který tu v celém domě kdy viděl. Zatím tedy vypadal příčetně.

"Chápu, že nám nedůvěřujete," pokusil se ho nějak uchlácholit, "ale my jsme na vaší straně. Voldemort se zase vrátil, terorizuje kouzelnický svět ještě víc, než tomu bylo za vaší doby a my ho chceme porazit. A máme ten medailon, za který jste vyměnil Voldemortův viteál... Hermiono, ukaž mu ten medailon," drcl do kamarádky lehce loktem, protože to byla ona, kdo měl všechny jejich věci, včetně falešného medailonu, u sebe v kabelce.

"Hned to bude," zamručela a zasunula ruku až po loket do tašky, kterou měla a stále nosila sebou. Chvilku to trvalo, jak šátrala a hledala něco tak malého, jako byl medailon. Po chvíli, během které začal Regulus netrpělivě poklepávat nohou a Harry s Ronem se snažili tvářit naprosto neškodně, konečně vytáhla repliku viteálu a ukázala ji Portrétu. Regulus se naklonil dopředu, jakoby snad mohl z plátna vystrčit hlavu a prohlédnout si medailon zblízka. Zase se začal mračit, tentokrát zamyšleně a pohledem těkal od jednoho ke druhému, jak se rozhodoval, jestli by jim měl věřit.
"Dobře, tak já vám věřím," neznělo to ani trochu, že by jim skutečně věřil, ale prozatím se rozhodl poskytnout jim nějaké informace, "Poslední myšlenky, které mi skutečný Regulus zanechal, byla touha zničit viteál a pokusit se zabít Pána zla, pokud se mu k tomu naskytne příležitost. Pamatuji se ještě, že se sem vrátil i s viteálem, ale to je všechno co vím."

To byla překvapující a vlastně skvělá informace. Jestli se sem Regulus vrátil a viteál ukryl někde tady, pak ho měli právě teď na dosah. Mohli by ho s pomocí obrazu najít, zničit a pokračovat v hledání dalšího. Jediné, co bylo vážně k vzteku, alespoň jeho to žralo neskutečně, že ho nejspíš měli přímo pod nosem celé roky, aniž by třeba jen tušili, že něco jako viteály existuje.

"Takže skutečně medailon je někde tedy? Kde?" zeptal se rychle Ron, tentokrát byl z nich nejrychlejší on. Stejně si teď bezděky uvědomil, jak krásně jsou sehraná trojka, když dokážou myslet všichni stejně.

"To já nevím," připustil Portrét a promnul si bradu, "Je tu někdo, kdo by to ale vědět mohl. Jestliže medailon skutečný Regulus nezničil, pak by ho určitě dal do úschovy Kráturovi. On je naprosto oddán rodině Blacků, až za hrob, zejména mě a mamá měl rád. Jestli chcete znát osud medailonu, pak se zeptejte jeho."

"Potěš merlin, to bude rozhovor," zabručel Ron, "Pravděpodobně nás pozuráží, pofluše, pokouše a bude po nás házet věcmi." Naprosto v tom s kamarádem souhlasil. Krátura byl nejnesitelnější skřítek, kterého kdy poznal a že jich z návštěv v Bradavické kuchyni, kam chodil za Dobbym, znal hned několik a rozhodně ne všichni byli tak milí, jako 'jeho' vlastní domácí skřítek. Leckteří si také mumlali pod vousy, že nemá v kuchyni co dělat, nikdo ho ale nevyhazoval, neřekl mu mudlovský šmejd ani se mu za zády neposmíval.

"Promluvím s ním. Trochu vlídnosti udělá divy, uvidíte," prohlásila vážně Hermiona, rozhodnuta přemluvit Kráturu ke spolupráci v heslu SPOŽÚSTu, tedy laskavě a jako rovný s rovným. Chtěl se jí za to trochu vysmát, na Kráturu jistě nic takového nemohlo zapůsobit, ovšem Regulus ho předběhl. Hlasitě se rozesmál docela příjemným velmi pobaveným smíchem. Vytáhl jeho hlasitost jako trylek nahoru a pomalu ho snížil do polohlasného uchechtnutí, které zcela zadusil v kapesníku co si přitiskl krátce ke rtům. Modré oči mu zářily nesmírným pobavením, stejně ale tak i schovívavostí a něčím, co by se dalo směle nazvat zalíbením nad Hermioniným postojem a vystupováním.
"Mein lieber," pokroutil hlavou, kapesník zase putoval do rukávu, odkud ho vytáhl, "Když se budeš ke Kráturovi chovat hezky, tak se nejspíš rozbrečí nebo tě utluče k smrti. Skřítci potřebují pevnou ruku a vedení, oni si totiž sami nevědí rady. Promluvím s ním, jestli mě omluvíte" mírně se uklonil, načež zmizel za okrajem rámu, "Ach, za dvacet minut nebo tak, v Modrém salonku," dodal ještě, když na chvilku vystrčil hlavu zpoza rámu a pak byl docela pryč.

"Kde je, u mozkomora, modrý salonek?" položil Ron dobrou otázku. Co si pamatoval, tak tu bylo hned několik pokojů vyvedený ve více či méně modré, i když pravda byla, že tu byl jen jediný, kde bylo modré všechno včetně tapet se stříbrným vzorem.

"Takový ten celý modrý v přízemí napravo od dveří?" navrhl s pokrčením rameny, moc dobře si uvědomujíc, jak stupidně to zní. Však se na něj jeho kamarádi také podívali jako na naprostého idiota, což si za své slova zasloužil.

"Využiju toho času tak, že se konečně pořádně opláchnu" zabručel už odcházející Ron, který mířil směrem k nejbližší koupelně. Taky by měl zájem ponořit se na chvíli, pokud možno dlouhou chvíli, do teplé vody, ale na mysli měl teď ještě něco příjemnějšího, než koupel.

"Hermiono, počkej," zlehka ji zadržel tím, že se dotkl jejího ramene, "přemýšlel jsem... chci říct, že mám zase sny o Voldemortovi," dívka se při těch slovech starostlivě zamračila, "Není to tak strašné, jako před dvěma lety, ale mám dojem... asi se mi bortí obrana," připustil, že má o své mentální Bradavice docela strach. Za poslední dobu, snad proto že ho trápily myšlenky na Remuse se Siriusem nebo protože Voldemort sílil, si všiml, že jeho Bradavický hrad se jakoby se bortil. Hlína mezi kameny se drolila, jezero bylo zakalené a bahnité a pomyslný Filch jakoby ustal ve svém neustálém šmejdění. Docela mu to dělalo starosti, protože si s tím nevěděl rady a nebyl tu nikdo, kdo by mu řekl, co má dělat. Mentální cvičení, jenž ho naučili Snape i Brumbál, nepomáhala tak, jak by měla a jak očekával, ale věřil, že Vlkodlačí štěstí by mohlo.

"Možná bych mohl dostat kapku," podíval se chodbou, kudy odešel Ron, "Vlčího štěstí."

"Je to dva měsíce, co jsem ti dala první dávku. Je to moc brzo na další," odmítla mu pomoct.

"Měsíce? To se mi zdá setsakra dlouhá doba a žádné brzo," trochu ho to vytočilo, že mu nechtěla Štěstí dát, vlastně ho to vytočilo docela dost, "Podívej, ty přeci víš, že bych tě o to nežádal, kdybych si nebyl jistý, že to potřebuji. Je to jen jedna kapka, nechci přeci celou lahvičku. Jen si dodám energii, obnovím své mentální bariéry a pak to bude hned všechno lepší," přešel zase na mírný tón, přemlouvaje ji. Vypadala nalomeně, přesto nedůvěřivě, jakoby se snažila prohlédnout, jestli jí nelže. Nevěděl, jestli lhal, ale naposledy mu kapka Vlčího štěstí pomohla naprosto úžasně, tak věřil, že tomu bude stejně i tentokrát. Zatvářil se tak neškodně a křehce, jak jen dokázal, aby tak obměkčil její srdce.

"Dobře, ale jenom jednu kapku," ustoupila hlasem podobným, jaký mívala paní Weasleyová, když dávala některému ze svých synů čokoládovou žabku navíc. Hermiona opět zanořila ruku do své bezedné kabelky a po chvilce hledání z ní vytáhla lahvičku s rudavou tekutinou. Stačilo se na ni jen podívat a srdce mu poskočilo nadšenou touhou zase zažít ten příjemný pocit naplnění mocí, jaký měl naposledy. Olízl si rty. Do pusy mu to nahnalo sliny se stejnou intenzitou, jako když se podíval třeba na Remusův penis.

"Otevři pusu," vyzvala ho, což rozhodně nemusela říkat dvakrát. Vlastně to nemusela říkat ani jednou, protože už dávno rozevíral rty a vystrkoval jazyk, aby mu na něj vzápětí mohla kápnout jedinou rudou, sladkou kapku. S polknutím se jeho tělem rozlinulo nesmírně teplo a energické chvění, které ho zbavovalo všech obav. Náhle si byl naprosto jist, že v příštím okamžik najdou viteál, zničí ho jedním máchnutím hůlky, stejně jako věděl, že Remus se Siriusem jsou v pořádku, takže není třeba si o ně dělat starosti. Svět byl báječný a on byl silný, tak proč si s čímkoliv dělat starosti. A ano, samozřejmě, hradby jeho Bradavic se začaly vlastně docela samy opravovat jen proto, že byl šťastný.

"Jak ti je?" otázala se obezřetně, pozorujíc jeho tvář se značnou obavou, kterou momentálně vůbec nechápal. Široce a vlídně se na ni usmál.

"Skvěle. Měla bys to taky někdy zkusit," radil jí dobře, ovšem nevypadalo to, že by si jeho radu chtěla vzít k srdci. Spíš se jí mezi obočím udělaly dvě hluboké vrásky, jak se zamračila. Objal ji kolem ramen, přitáhl k sobě a ty vrásky políbil ve snaze její čelo zase vyrovnat. Trochu se v jeho náruči uvolnila. Lidské teplo tohle dělá často.

"Nemrač se, zůstane ti to," poučil ji vesele, když kolem ní procházel. Ron měl s tím vykoupáním se skvělý nápad, každý z nich by to potřeboval, protože přeci jen studená sprcha a erární mýdlo páchnoucí po něčem, co mu připomínalo barvu na plot, nebylo skutečné koupání. Našel si vlastní pohodlnou koupelnu a přinejmenším si oholil to příšerné strniště, co mu stačilo vyrašit nade rtem a trochu na spodku tváře. Už jen z toho řídkého mála, co měl, usoudil, že za pár let, pokud by si nechal vyrůst vousy, by vypadal jako starý Azték s kudrnatou bradkou. S léty cviku u Dursleyových se dokázal osprchovat a omýt si vlasy v rekordním čase, ale raději to ani nezkoušel. Naposledy, když si vlezl pod vlivem Vlčího štěstí pod vodu, tak tam strávit třikrát tolik času než bylo potřeboval ke sprchování.

Alespoň trochu osvěžený zase vyšel ven a připojil se v hale k přátelům, kteří tam na něj zřejmě čekali. Ron se překvapivě stihl vykoupat, dokonce měl čisté oblečení, stejně jako Hermiona, která měla navíc mokré vlasy. Muselo to pro ní být blaho, moci si je konečně umýt v teplé vodě. Neměli si moc co říct, tak zamířili směrem salonku, od kterého k nim brzo dolehl Regulusův hlas.

"... vůbec myslel, že ještě žiješ?! Jsi ostuda domácích skřítků! Jsi plesnivý hadr, do kterého bych si neotřel ani boty od sraček! Jsi odporný zvratek ve špinavé záchodové míse! Jsi pytel koňského hnoje...," neslo se pootevřenými dveřmi, které právě Hermiona rozevřela dokořán a v ten okamžik Regulus přestal ječet jako jeho matka, "Vy už jste tady, mein lieber? Zrovna jsme tu s Kráturou diskutovali o tom, co udělal s medailonem," zamračil se na domácího skřítka, který svíral rám velikého obrazu jarní krajiny, ve kterém právě Regulus stál. Krátura vzlykal, z nosu mu tekly nudle a tloukl se svícnem do hlavy, přičemž si z něho předtím nevyndal svíčku, takže mu navíc na hlavu kapal roztavený vosk. Svíčka byla magicky ošetřená, že ani při prudkém mávnutí nezhasla. Skřítek už měl hlavu pokrytou pořádným bílým nánosem.
"Krátura špatný skřítek! Krátura se omlouvat! Krátura špatný... špatný!" naříkal, "On se omlouvá! On to napraví! Zklamal pána a zaslouží trest, ale on se snažil!"

Překvapeně Kráturu sledoval, v takovém stavu ho nikdy neviděl. Dokonce ani když mu Sirius nadával do podobných odporností, jak teď Regulus, tak se nikdy nerozbrečel ani se skutečně nekál. Omlouval se, ale v pozadí si pak, dostatečně hlasitě, aby to každý slyšel, mumlal o tom, že je starší z bratrů krvezrádce a není hoden pobývat v domě vznešené rodiny Blacků. Živý Sirius na něj neplatil, jak se však zdálo, Portrét mrtvého Reguluse ho dokázal přivést k slzám.

"Kráturo, nech toho!" vykřikla hned Hermiona, která prostě nesnesla, když se skřítci sami trestali, "Co udělal tak strašného, že se teď bije?" Rychle se k němu vrhla a pokusila se mu, nutno podotknout, že víc jak bezúspěšně, vytrhnout svícen z ruky, aby mu zabránila mrzačit se. Pral se s ní o svou zbraň, prskal a vrčel, zřejmě ochoten a schopen se naprosto zmrzačit a předtím pořádně zranit i Hermionu. Věděl, že by jí asi měl pomoct, ale ta scéna byla tak vtipná, že se zvládl jen pochechtávat do dlaně. Proto musel zakročit Ron, který se hned vrhl k Hermioně a odtáhl ji stranou.

"Neblázni, vždyť se popálíš," pevně ale jemně ji držel za za pas.
"Souhlasím, jen ať za svůj čin pořádně trpí," zamračil se Regulus na Kráturu, "Tak, pověz jim, co si provedl a za co si zasloužiš nejméně cruciatus. Pověz, jaký jsi špatný, hloupý, líný a neschopný domácí skřítek!" vyzýval ho prudce, rozhořčený a zklamaný. Krátura se pod jeho slovy zase přikrč a znovu se rozvlykal.

"Ztratil ho... Krátura ztratil pánův medailon," začal chrlit svou zpověď, "Pán ho Kráturovi svěřil a řekl, aby ho zničil. On se snažil, moc se snažil, vzal kladivo... hodil ho z okna... dupal po něm... čaroval... Nešlo to. Nešlo ho zničit, tak ho Krátura u sebe schoval," prudce potáhl do nosu nudle, které mu visely ve dvou obrovských kapkách z nosních dírek, "Pak přišel ten zloděj, ohavný chmatal. Nečistý šmejd... Co ho vůbec zvali.."

"To přeskoč, hovnožroute, a přejde k věci," vyzval ho netrpělivě Portrét. Skřítek se hluboce uklonil, vypadalo to, že se už i trochu uklidnil, a vrhl na Harryho nevraživý pohled, jakoby to snad byl on, kdo ukradl medailon.

"Přišel ten ohavný Mundungus Fletcher a ukradl ho. Ukradl ho Kráturovi z jeho kumbálu," zafňukal, skoro jakoby to byla křivda provedená na něm samotném, "Krátura ho nedokázal zničit. Nedokázal ho ani ochránit. Krátura zklamal svého milovaného pána!"

"To si piš, že si mě zklamal," počal se do něj zase navážet Regulus, "Důvěřoval jsem ti, považoval tě za dobrého a schopného skřítka, ale teď vidím, že jsi stejná hromada sraček jako kterýkoliv jiný."

Skřítek opět upadl do záchvatu potřeby se umlátit k smrti. Sledoval ho a neměl potřebu mu v tom jakkoliv bránit, vždyť to byl Krátura. Ron na tom byl podobně, to jen Hermiona v jeho náruči se kroutíla jako úhoř. Jak mohla dívka ještě stále mít skřítka ráda, když jí nadával do mudlovských šmejdek, špinavých nán a mnoha dalších nepěkných věcí, to prostě nedokázal pochopit.

"Můžete mu už konečně někdo ten svícen sebrat?!" rozčílila se, "Budeme ho potřebovat, pokud možno při vědomí. Mohl by nám pomoct najít Fletchera."

To byl docela rozumný argument, který jako první uznal zřejmě Ron, protože Hermionu konečně pustil, takže se zase mohla vrhnout ke skřítkovi, aby mu vzala svícen z ruky.

"Kráturo, přestaň se bít a dej Hermioně ten svícen," nařídil mu Portrát. Skřítek poslechl okamžitě, s bitím přestal, jen ten svíce podával dívce se sebezapřením a úšklebkem.

"Mudlovská šmejdka nemusí Kráturu chránit," mumlal si pod vousi, "Mudlovská šmejdka se může jít vycpat. Špína v domě mé paní... taková špína."

Bez toho, aby se zúčastnil, pozoroval celou scenerii a trochu se pochechtával. Cítil to příjemné obluzení Vlčího štěstí, které se mu rozlévalo tělem i mozkem, přesto měl dojem, že to není tak extatické jako to bylo naposledy. Spíš jakoby tu část, kdy skotačil s Tichošlápkem, přeskočil a rovnou se propadl do pocitu magického přepětí, které spíš chlácholivě unavovalo.

Rozhodl se, že se musí na věci kolem soustředit, takže poklepal hlavou, dostávaje z ní všechno to pobavení a se zamyslel, co by mohl teď říct inteligentního, čím by skutečně přispěl do diskuze.

"Buď zticha, Kráturo," ano, to bylo první, co ho napadlo, jelikož se nemohl přes jeho frflání soustředit a pak už byl jen překvapen, že skřítek skutečně zmlkl, "Zklamal si důvěru svého pána a budeš to muset odčinit. Najdeš Mundunguse Fletchera a dovedeš ho sem, je ti to jasné?" zaujal ke skřítkovi přísný postoj, rozkazujíc s naprostou přirozeností, jakoby mu Krátura patřil. Ještě nikdy se takhle k žádnému skřítkovi nechoval, dokonce ani k těm v Bradavicích, kteří museli splnit všechny rozumné příkazy studentů. Vysloužil si za to překvapené, od Rona navíc trochu uznalé, pohledy od kamarádů a povytažení obočí od Reguluse. Krátura se nafoukl tak, až vypadala jako ropucha těsně před tím, než expoluduje, včetně toho, že mu na tvářích vyskákaly rudo-zelené fleky, jako když člověk zlostí zrudne.

"Slyšel si Harryho?" dotázal se Regulus, Krátura splaskl a přikývl, "Tak co tu ještě pohledáváš?" Skřítek se se zbytečně hlasitým prásknutím, které asi mělo demonstrovat jeho rozčilení, přemístil pryč. Dokonce se zdálo, že za ním krátce zůstal obláček kouře, nebo možná zvířeného prachu.

"Doufám, že skutečně poslechne a tu krysu nám přivede," podotkl Ron, sledující rozptylujíc se obláček zpod zamračeného obočí. Chápal sice jeho obavu, ale byl si jistý, že se to podaří. Však taky co by se mohlo pokazit, že? Pořád měl v sobě optimismus drogy, kterou si nedávno vzal.

"Jak se zdá, tak Krátura poslouchá Portrét Reguluse Blacka a ten mu to přikázal. Určitě Fletchera najde a přivede sem," byla si jistá Hermiona, "Jen je zajímavé, že skřítci jsou tak zotročení, že poslouchají i obrazy."
"S dovolením, mein lieber, ten obraz stojí tady kousek od tebe," ozval se dotčeně Regulus, "a navíc nejsem jen tak obyčejný obraz, jak jsme se všichni shodli, jsem Portrét s velkým Pé," byl ještě o stupeň arogantnější, než Sirius, "Teď, když jsem vám pomohl s medailonem, co mi říct, co se stalo v posledních skoro dvaceti letech?" navrhl se zdviženým obočím, ruku složenou v prohnutém pase, jak to často dělával i jeho bratr. Sakra, ta podoba byla tak neskutečná, že to bylo pro Harryho až vzrušující. Bezděčně si uvědomoval, že Regulus je možná ještě o fouseček víc sexy, než Sirius, protože je stejně štíhlý jako Remus. Tím to určitě bylo, protože on měl rád štíhlé, pružné a ne příliš svalnaté muže.

"To bude hodně dlouhý vyprávění," zkonstatoval Ron, který už si na to sedal na velkou modrou pohovku u krbu, "Možná byste si na to měl sednout... to asi nemůžete, co?"

"U bohů, Ronalde," povzdechla si Hermiona, ovšem posadila se vedle něj, "Myslím, že by vám to měl převyprávět Harry," navrhla a vytrhla tak jmenovaného z usilovného přemýšlení o tom, kdo z bratrů Blacků má asi hezčí zadek a taky nad tím, že by mohl Reguluse požádat, aby se k němu obrátil zády. Uvědomoval si, že je to bezstarostnost vyvolaná drogou, ale na tom mu celkem nezáleželo.
"Cože?" trhl sebou, jak dívka vyslovila jeho jméno, "Aha, jasně, vyprávět o Chlapci, který přežil, by měl sám Chlapec který přežil, jo to je asi pravda," souhlasil a dřepl si vedle svých kamarádů, "Tohle bude vážně dlouhé, vlastně by to zabralo asi několik knih, kdyby se to začalo sepisovat, protože..."

"Přejdi k věci, Harry, a snaž se trochu soustředit," napomenula ho s jasným podtónem v hlase. Ona věděla, proč je tak roztržitý, beze strachu, ba až bujarý. Uznal, že plácá a pokusil se přejít co nejrychleji k věci.

Regulus poslouchal velmi pozorně. Přecházel po obrazu tam a zpět, naštěstí na to byl dost dlouhý, občas přeskočil na jiný a pak zpátky. Jindy jen strnule stál, mračil a pokyvoval hlavou. Nad Harryho vztahem se Siriusem a Remusem jen mírně pozvedl obočí a pronesl poznámku o tom, že ten blonďák mu byl vždycky podezřelý tím, jak za starším Blackem běhal. Konečně, skoro po hodině, dospěl až ke konci příběhu, kdy mu popsal Brumbálovu smrt. Tentokrát ho vzpomínky na ni nezranily, protože nic nemohlo projít přes hradbu energii a dobré nálady vytvořené Vlčím štěstím. Bylo to dobře, asi by neudělal dojem, kdyby se tu rozbrečel jako malé děcko, což dělal několik nocí po Albusově smrti. Tedy hned po tom, co na ošetřovně nabyl vědomí a zjistil, že to všechno nebyla jen strašná noční můra.

"Tak Brumbál umřel? Inu, nebudu předstírat, že jsem zhroucený smutkem," to byla první věc, kterou Regulus řekl, když mu dovyprávěl, jak se dostali až sem, "Ani se nepodivuji nad tím, že se Pán zla vrátil, on byl vždycky nezmar," s těmi slovy se opřel o rám obrazu.

"Berete to docela s klidem," podotkl Ron, trochu podezřívavě, "Já bych šílel, kdybych se po tolika letech dozvěděl takové věci."
"Jsem obraz, co bych asi tak měl z toho, že budu hysterčit?" zeptal se, "Už mi může být srdečně jedno, co se stane s kouzelnickým nebo mudlovském světem. Jedna věc by mě ale zajímala, proč se skutečný Regulus nevrátil po tom, co Pán zla padl?"

"Protože se bál ministerstva? Byl to Smrtijed, takže by ho chytli a zavřeli do Azkabanu," projevil svůj názor Ron.

"Kdyby řekl Brumbálovi o své snaze postavit se proti svému pánovi, tak by ho jistě ředitel... bývalí ředitel ochránil," nesouhlasil s ním Hermiona.
"Já myslím, že už byl mrtvý," řekl Harry, spíš tak pro sebe v zamyšlení. Ve svých myšlenkách se už před drahno dobou dopracoval k vysvětlení, proč Regulusův obraz ožil až teď, jen zatím nepřišla řeč na to, to vysvětlit.

"Harry, snad už jsem ti vysvětlila, že obraz ožije v okamžiku smrti portrétovaného," připomněla mu kamarádka s trpělivostí, kterou používala, když se do něj v dobách jejich studia v Bradavicích pokoušela dostat nějaké učivo, které nechápal.

"No ano, ale co by se stalo, kdyby ten čaroděj byl a nebyl mrtev?" zeptal se, aby si potvrdil svou teorií dřív, než ji vysloví nahlas.

"Myslím například kdyby byl nemrtvý?" položila řečnickou otázku, po které se zamyslela, "Předpokládám, že za takových okolností by obraz nikdy neožil, protože obdobná kouzla jsou často vázána na absolutní smrt kouzelníka. Tedy na okamžik, kdy jeho duše odejde, stejně jako přestane fungovat tělo a rozplyne se jeho magická podstata. Pokud se z něho stane nemrtvý, pak část magické podstaty zůstává."

"Řeči o nemrtvých se mi vůbec nelíbí," ozval se podmračený Regulus.

"Nejste sám," připojil se Ron, taky se zdál trochu rozrušený takovými rozhovory. Nebylo divu, každý, kdo ho znal věděl, že se bojí dvou věcí, pavouků a mrtvol, které se hýbou. Sice o nich jen četl v loňských hodinách Obrany, ale to bohatě stačilo, aby měl fobii.
"Asi to nebude moc příjemné slyšet, ale no...," snažil se Harry zapojit mozek, aby to řekl co nejšetrněji, "Ty mrtvoly loni... co hlídaly viteál a které z velké části Brumbál zničil... je možné, že jste byl jednou z nich. Časově to sedí a dává to smysl."
Nastalo znepokojivé ticho, při kterém všichni tři živí očekávali, že Portrét vybuchne v záchvatu hněvu, pláče, smích, vzteku, rozhořčení, prostě v nějaké intenzivní emoci. Zároveň snad i trochu prokazovali úctu již mrtvému Regulusovi, který musel strávit tolik let, jako chodící, nemyslící loutka neustále utopená ve vodě. Ještě navíc trochu zahníval. To nebylo moc důstojné.

"Nepřekvapuje mě to," prolomil obraz ticho, "Věděl jsem, že za zradu mě čeká trest horší než smrt."

"Měl by se o tom dozvědět Sirius. Myslím si, že by byl na vás hrdý, kdyby zjistil, jak jste se postavil Pánovi zla," převzala tohle označení, protože Regulus ho používal běžně, "a jak jste za to zaplatil."
Muž na plátně na ni upřel dlouhý pohled modrých očí, ve kterých se ale bohužel nemohly odrážet hloubky citů, jako u lidí – alespoň Harry je tam neviděl – pak pomalu přikývl.

"Možná mu to řeknu," částečně s ní souhlasil, načež se odmlčel a nevypadalo to, že by chtěl ještě něco říct. Jen tak postával ve svém obrazu, prakticky nehnutě a byl velmi nezajímavý. Myšlenky se mu při tom pohledu zase stočily k jeho zadku, než přešly na další akutní problém.

"Mám hlad. Nedáme si konečně něco k jídlu?" navrhl, jen částečně si uvědomujíc, jak nevhodně to teď znělo. Měl prostě hlad, nebylo co dělat, nikdo je nehonil a nepokoušel zabít a Krátura se taky nevracel se svým vězněm, takže mu přišlo jídlo jako logická varianta.

Nechápal, proč na něj Ron, někdo kdo jedl rád a neustále, hledí jako na blázna a Hermiona zase vyčítavě.

 

 

Předcházející

oo0oo

Následující