20.12.2013 20:30

Rozrazil dveře do ředitelny, došel rychlým krokem ke stolu a opřel se o něj rukama. Hlavu svěsil mezi ramena. Konečně si mohl oddechnout, že ho někdo rovnou neskolil Avadou. Ono se to Pánovi zla lehce řeklo 'Jdi do Bradavic a ujmi se postu ředitele' jenže to nebyl on, kdo se bude muset postavit dvěma desítkám ozbrojených a více méně velmi schopných čarodějů, kteří ho, až na jednu možná dvě výjimky, z hloubi duše nenávidí a touží jen po jediném; zabít ho nebo alespoň poslat za mozkomory pro jejich láskyplný polibek.

Stejně tak nemusel čelit Nevillovi...

Neville. Jeho manžel, mladík, nebo spíš muž, se kterým sdílel rok tajemství a pak další rok žili pod jednou střechou, spali v jedné posteli a byli prostě spolu. Když byl na útěku, ještě než Voldemort obsadil ministerstvo, tak se snažil myšlenky na svého manžela vytěsnit z hlavy, jak nejlépe dokázal, skoro se mu to i povedlo, dokud ho tu dnes neviděl. V ten okamžik viděl jasně každý moment jejich soužití, včetně toho posledního okamžiku, kdy ho zavřel ve svých pokojích, aby ho ochránil.

Zvedl ruku a podíval se na svůj prst. Nikdo jiný, kromě něho a Nevilla – dobrá, nejspíše také Pána zla, ale ten se zcela vymykal normám – na jeho prstě nemohl vidět zlatý kroužek, opatřil ho zastíracím zaklínadlem, přesto tam byl po celou dobu, kdy byl psancem ještě ani jednou ho nesundal. Jasně si uvědomoval, že je to uboze romantické gesto. Stejně tak, ale byla pravda taková, že byl s Nevillem ženatý a ženatí muži nosí snubní prsteny, takový byl kouzelnický i mudlovský zvyk.

"Vítám tě zpátky, Severusi," promluvil na něj vlídně Brumbál ze svého obrazu. Jen ten hlas slyšel, už se v něm vzedmula vlna nepředstavitelného hněvu. Byl to právě tenhle starý intrikán, který mohl za mnohá utrpení v jeho životě. Jak on ho strašně nenáviděl, dokonce tak moc, že dokázal vyřknout smrtící kletbu a myslet ji vážně. Bohužel ho stejnou měrou i miloval, jak jen lze milovat člověka, který se o vás stará, který se zajímá a který není Neville Longbottom váš manžel.

"Sklapni, dědku!" okřikl ho vztekle.

"To nebylo moc slušné, chlapče," napomenul ho obraz pedantským hlasem Albuse Brumbála který slýchával dost často už od svých školních let.

"Řekl jsem...," zavrčel a zvedl proti obrazu hůlku, "abys sklapl. Nerozumíš snad?!"

Obraz rozumně ztichl, ale neodpustil si vyčítavý pohled modrých očí, který znal stejně tak dobře. Byla to sice jen podobizna, i tak ho to donutilo pomalu sklonit hůlku k boku.

"Měl si ho vypálit," protáhla Alecta, která vešla do ředitelny samozřejmě bez pozvání, "nebyla by ho vůbec žádná škoda. Starý, plesnivý dědek."

Polkl slova, kterými jí nadával do tupohlavých nevzdělaných nanynek, a přeskočil rovnou k podstatnému sdělení.

"Portréty ředitelů se nedají spálit, sami se opraví, pokud se o to člověk pokusí. Je to stará magie Bradavic, starší než my všichni dohromady," neodpustil si ale jeden ze svých profesorských pohledů jejím směrem, "Nečetla jsi snad Historii Bradavic?"

"Nebuď mrzutý, Sevie," zabroukal pobaveně Amycus, zřejmě s úmyslem ho tou stupidní zdrobnělinou vytočit k nepříčetnosti, "Mimochodem krásný proslov tam venku, jen si nás zapomněl představit našim váženým kolegům. Já se ale nedivím, ty ses vždycky rád poslouchal. Pamatuješ na jeho hlášení z misí?" zeptal se své sestry.

"Ta byla tak rozvláčná, že při nich usínal i Lucius a to už je co říct," vesele se ušklíbla, "Byl by z tebe skvělý politik, jen kdybys... neměla tak výrazný profil!" dodala se zdánlivou a hranou slušností a pak se hlasitě rozesmála, stejně jako její bratr.

Nejraději by je oba zabil. Ano, měl přeci hůlku v ruce, tak by stačilo jen mávnout a udělat z nich dvě krásné mrtvolky. Dokonce stáli tak blízko sebe, že by možná stačila jen jediná Avada k zabití jich obou. Věděl ale, že nic takového nemůže udělat, jedno jak moc ho budou v následující době provokovat. Oficiálně tu byli proto, aby mu pomohli srovnat do latě jak učitelský sbor tak i žáky, ve skutečnosti to ale byli hlídací psi, které na něj Pán zla nasadil. Zabil sice Brumbála, čímž si vydobyl mezi Smrtijedy výsadní postavení, zároveň se ale tím stal tak 'mocným' že ohrožoval samotného Voldemorta, jakožto čaroděj který zabil velkého a mocného Albuse Brumbála. Ten hadí ksicht se tvářil jako největší přítel, nemučil ho, dokonce k němu promlouval skoro jako bratr k bratru, ale Severus moc dobře věděl, že je to jen v duchu hesla 'Přátele si drž u těla, nepřátele ještě blíž'.

Nepochyboval ani na okamžik, že je hned po Potterovi, druhý na seznamu osob určených k trvalému odstranění. Stejně tak věděl, že prozatím je v bezpečí, dokud se tomu nebelvírskému spratkovi bude dařit před Pánem zla utíkat. Doufal, že to bude dost dlouho, aby vymyslel plán, jak se vyhnout nevyhnutelnému.

"Učitelský sbor vás rychle pozná, jsem si jist, že se mu patřičně představíte a moje řečnické schopnosti se budou hodit při přemlouvání Moudrého klobouku ke spolupráci," s těmi slovy se narovnal do celé své výšky a beze strachu se k dvojčatům Carrowovým obrátil zády, aby mávnutím hůlky sundal z police starý klobouk, který si tam hověl a zarytě mlčel. Přenesl ho na stůl, kde ho položil tak, aby se k němu dalo dobře promlouvat.

"Moudrý klobouku," oslovil ho, nevšímaje si znechucených odfrknutí pocházející od Alecty a Amycuse, "Jako ředitel Bradavic k tobě mluvím, tak mi odpověz," nařídil.

"Se zrádci a vrahy nemluvím," zahuhlal klobouk s veškerou zlobou, jako jen mluvící magický předmět umí projevit.

"Nevadí, tak tě prostě spálíme," pokrčil Amycus rameny, jakoby se nechumelilo, "Stejně takovou plesnivou starou čapku ke štěstí nepotřebujeme."

"Nebuď bláhový," zavrčel nad jeho idiotským nápadem, "Modrý klobouk je starý, magický předmět a opět, pokud byste pečlivě četli Historii Bradavic, tak byste věděli, že už se ho mnohokrát pokoušeli zničit různými druhy kleteb a nikdy se to nepodařilo," zase se obrátil na klobouk, "Mluvit nemusíš, ale nakazuji ti plnit svou povinnost, až přijedou noví studenti."

"Neposlouchám někoho, jako jsi ty Snapee," odsekl klobouk. Málem si nad tím povzdechl. Vážně doufal, že s ním Brumbál před svou smrtí promluvil, jak bylo vidět tak nepromluvil a tak Severusovi stěžoval jeho zdejší postavení. Další z mnoha a mnoha důvodů, proč portrét starého čaroděje zkoušet spálit.

"Nač tohle vlastně děláš, Sevie?" povytáhla Alecta tázavě obočí a zhroutila se do Brumbálova bývalého křesla, jako nezvedený puberťák, "Můžeme studenty umísťovat do kolejí , jak my uznáme za vhodné. Konečně se Zmijozel zbaví všech nečistých a mudlovských šmejdů, které tam tenhle kus hadru nastrkal," šťouchal do klobouku rozžhaveným koncem hůlky, až to zasyčelo a z látky se zvedl proužek černého dýmu, jak se vlákna pálila. Klobouk se ani nehnul, jen pevně stiskl své zahnuté 'rty' k sobě v neochotě projevit bolest, pokud ji cítil. Nejspíš ano, protože Severus měl ještě v jasné paměti, jak klobouk kvílel, když se do něj dali magimoly.

"Rozkaz zněl 'přesvědčit klobouk ke spolupráci', to jsem byl na setkání jediný, kdo měl uši a oči nastražené?" dotázal se s takovým klidem, až to znělo jako výhružka. Na studenty a mnoho lidí to vždy platilo, bohužel na blázny, kteří přišli z Azkabanu, mezi které dvojčata Carrowova patřila, nikoliv. Opláceli mu to drzými úšklebky, poznamenanými šílenstvím. Pokoušet se s nimi debatovat by nemělo valný úspěch, raději obrátil svou pozornost zpátky ke klobouku.

"Na druhou stranu Mistr také řekl, že pokud se to nezdaří, máme se uchýlit k jakékoliv metodě rozřazování, která se nám bude zdát adekvátní," pronesl směrem k Modrému klobouku skoro až líným hlasem, který donutil magický klobouk sebou zašít v předtuše něčeho špatného, "Navrhoval bych opakované použití cruciatus a kdo se jako první pomočí, ten půjde do Mrzimoru a kdo první zešílí zase do Nebelvíru. To vidím jako spravedlivé způsoby. Co vy na to?" obrátil se zdánlivě pro souhlas ke svým kolegům Smrtijedům. Ozval se od nich smích a jasný souhlas, který klobouk prostě nebyl schopen dál poslouchat.

"Kdy se v tobě objevil tenhle hněv a nenávist, Severusi?" obrátil se k němu pomyslně a částečně i doslova, když naklonil své ústa a jakoby očka v podobě záhybů v látce jeho směrem, "Pamatuji si tě jako chlapce, když mě položili na tvou hlavu. Byl si zajímavý případ, to vskutku byl. Statečností naplněné srdce, ideály zářící duše, mozek skutečného myslitele a ctižádost hodnou velkých mužů. Přesto jsem neváhal s tvým zařazením do Zmijozelu, protože jsem ti chtěl dát příležitost naplnit matčiny plány, po čemž si z hloubi duše toužil a doufal jsem, že tvůj intelekt ti ukáže všechny cesty, tvoje srdce pomůže vykročit tou správnou, tvá ctižádost ti dodá elánu a záře ideálu prosvítí svět těm, kteří v hadí koleji bloudili v temnotách. Přes mé naděje se z tebe stala nejkluzčí ze všech zmijí."

Z hloubi duše nenáviděl tohle rozpitvávání jeho duše a mysli, zejména od lidí nebo předmětů s názory, jako měl Moudrý klobouk. Všechno, co řekl, byla jen snůška absolutních hovadin. O svém výkonném mozku věděl, ale to bylo asi tak všechno, s čím souhlasil. O mravních ideálech nevěděl zhola nic, vždy mu, jak si sám beze studu přiznal, šlo jen o to získat klid, dostatek prostředků a moci ke své milované práci nad mícháním vzácných nebo doposud nevynalezených lektvarů.

"Jestli jsem někdy měl třeba jen jednu z dobrých," to slovo pronesl s veškerým sarkasmem, co dokázal do hlasu vložit, "vlastností, co si tu zmínil, pak jsem rád, že jsem o ně ve Zmijozelu přišel. Statečnost, mravní ideály a podobné věci jsou jen překážka k cestě k moci a úspěchu. Slabosti, kterých se musí člověk zbavit," opřel se prsty o stůl a naklonil ke klobouku, "Budeš spolupracovat nebo máme použít Cruciatus?"

"Budu spolupracovat. Zařadím chlapce a děvčata do jejich kolejí, ale nedělám to pro tebe, Severusi Snape," kdyby se mohl klobouk tvářit vzdorovitě, pak by se právě tak tvářil, "Dělám to pro ty mladé, protože oni všichni si zaslouží..."

"Rovnou šanci, být zařazeni do toho správného kolektivu a všechny ty ostatní propagandistické řeči, které vedeš každým rokem," přerušil ho netrpělivě, nehodlal poslouchat, než se klobouk znovu vypovídá, "Letos si své písně i proslovy odpustíš, pokud nechceš zbytek roku strávit zamčený v zatuchlé bedně."

Klobouk uraženě skroutil krempu a propadl se do zavilého mlčení, které ostatně Severusovi naprosto vyhovovalo. Nebyl Brumbál, aby se vybavoval s kloboukem, obrazy starých ředitelů a vedl filosofické disputace s fénixem. Mávnutím hůlky zase přenesl klobouk na polici v knihovně, ze které ho vzal. Dělal to opatrně, neměl potřebu ten vzácný předmět zničit, protože k němu, na rozdíl od Carrowových, choval skutečnou úctu. Když už byl v myšlenkách u těch dvou, tak si s nelibostí uvědomil, že ho pobaveně sledují. Jak jen nesnášel ty jejich škleby, které by jim nejraději vymazal z obličeje nějakou pěknou hnilobnou kletbou.

"Pro dnešek vás dva nebudu potřebovat, co kdybyste se porozhlédli po hradě?" navrhl jim více méně konverzačním hlasem, tedy na sebe samého vlastně laskavě, "Brumbál to tu za posledních několik desetiletí rozebral až po samé základy, je proto třeba zjistit, jaké škody napáchal a co budeme muset opravit."

"Nějak se do té role velitele vžíváš," utrousil, tentokrát nenaladěně, Amycus. Tihle dva byli rebelové, které zvládal většinou jen Pán zla osobně, ostatní z nich měli spíš obavu nebo se jim stranili. Další důkaz toho, jak moc ho jeho Mistr nenáviděl, když mu je hodil na krk. Klidně od nich mohl očekávat kletbu vrženou do zad nebo snahu si ho omotat kolem prstu, která bude končit použitím cruciata, vzhledem k tomu, že jeho omotat nešlo. Bude si na ně muset dávat velký pozor.

"To víš, on je teď pan ředitel," pronesl s ironií přímo prvotřídní kvality Amycusova sestra a líně se zvedla ze židle. Přešla Severusovi schválně nebezpečně blízko za zády, jak se na něj snažila udělat dojem, jenže on zachoval ledový klid. Roky byl dvojitý agent a polovinu svého života strávil učením generací drzých, pubertálních spratků, kdy se každý rok sešel jeden nebo dva, kteří se mu snažili podpálit hábit nebo ho jinak ponížit a ohrozit. Jeho nemohlo vykolejit hraní jedné sadistické Smrtijedky, která žije v domnění, že ho vystraší plížením se za jeho zády.

Zůstal obrácen zády, dokud je neuslyšel otvírat, až pak lehce obrátil hlavu jejich směrem, aby je koutkem oka zachytil pohledem přes rameno.

"A nezapomeňte se v nějakém kumbálu na košťata," pronesl ledově chladně jeden ze svých proslavených žertíků, tentokrát narážel na jejich vzájemný, velmi blízký vztah.

"O tom si nech zdát ve své studené posteli, Sevie," odpověděl mu vesele Amycus, který právě objal svou pochechtávající se sestru kolem zad a vyvedl ji ven z ředitelny.

Počkal, až se za nimi zavřely dveře a když si byl jistý, že jsou už daleko, rychle vykročil ke krbu. Letax nemusel hledat, byl hned po ruce nahoře na římse v malé, barevné krabičce s potiskem nějakého mudlovského myšáka – z dětství si na něj matně pamatoval, když ho párkrát vzal otec do kina – a hned ho hrst hodil do ohniště.

"Pokoje Severuse Snapea!" rozkázal, než vstoupil do plamenů. Při nejhorším ho to vyhodí zpátky v pracovně nebo někde jinde na hradě, pokud jeho pokoje už stačili nadobro uzavřít. Bude to sice ostuda, kterou ovšem uvidí jen on sám, ne jako kdyby pobíhal po hradě nebo se vyptával Minervy McGonagalové, jestli vyhodili jeho věci, případně je rovnou spálili, či zda je rozdali chudým.

Byl hodně překvapen, když vystoupil ve svých starých komnatách, které se nezměnili ani trochu, od chvíle, co je před necelými dvěma měsíci opustil. Dokonce měly dveře, i když bylo znát, že je někdo, nejspíše Hagrid, znovu ukotvil do pantů, když je rozrazila celá řada silných a mocných kouzel, které jediné by stačily k rozbourání štítů, jenže kolem svých pokojů rozestavěl.

Přesto tu něco chybělo. Něco nehmatatelného, ale i tak podstatného. Rozhlédl se, nejdřív zkontroloval svou knihovnu, potom psací stůl a nakonec zběžně přejel pohledem samotný nábytek, jestli s ním není něco špatně. Až když jeho pohled padl na pohovku, mu došlo, co tu schází.

Někde v těch místech chyběla deka opatřená ochlazovacím kouzlem, kterou používal Neville, protože byl sklep prý přetopený na leknutí. Stejně tak tu scházely květiny rozestavěné po různých policích a nasvícené speciálními lampičkami. A nikde se tu neválely kartičky z

okoládaových žebek, ze kterých by něj mrkali slavní kouzelníci a čarodějky.

Přešel do ložnice, došel až ke skříni a otevřel ji. Samozřejmě chyběly manželovy věci, zatím co ty jeho tam visely nebo ležely jako černí, chcíplí netopýři, prostě obvyklý pohled do jeho skříně. Neosvěžený hnědou, světle zelenou, nebelvírsky rudou ani bláznivě fialovou, tedy barvami, které má Neville rád. Hleděl do skříně, jako sova do zadrátovaného vikýře, a plně si uvědomoval, jak pateticky vypadá.

Pomalu skříň zase zavřel.

Nebyl ani trochu překvapen, že ten blázen utekl z jejich společného domova v bláhové představě, že mu jinde bude lépe. Za tu dobu, co ho znal, se pomalinku učil poznávat naprosto nesmyslný způsob, podle kterého Nebelvíři volili co je správné a co je špatné. Nepochopitelné zásady, podle kterých žili. Měl by to teoreticky znát od Brumbála, jenže ten byl přímo prototypem Zmijozela, který se do Nebelvíru nejspíš dostal nějakou podivnou intrikánskou machinací nebo ošálil Moudrý klobouk už v útlém věku, jinak to Severus neviděl.

Bylo ale lhostejné, jestli Nevilla chápe nebo nikoliv, jeho manžel se prostě musel vrátit do jejich společných pokojů. Nejen proto, že to chtěl, ne proto, že to nakazoval školní řád, ale hlavně kvůli Carrowovým, kteří by mohli získat falešný dojem, že mohou Nevilla beztrestně týrat. Nehodlal připustit, aby jeho manžel schytal třeba jedinou kletbu za následující rok, který tu ještě bude muset strávit.

Co bude dál, to se ještě uvidí. Plány nelze tvořit na desetiletí dopředu, protože člověk musí být trochu operativní. Teď bylo podstatné, začít mladého nebelvíra chránit.

Obrátil se na podpatku a krbem se vrátil do ředitelny.

 

°°0°°

 

Sibyllu prostě nebylo možno utěšit. Zajíkala se a dusila vlastními nudlemi v záchvatu hysterického pláče, ze kterého už začínala ve tvářích modrat. Minerva se upřímně snažila ji uklidnit, jak jen jí její trochu omezené sociální schopnosti dovolovaly. Sundala jí brýle, přitáhla k sobě – více méně docela blízko – a utírala jí jak oči tak nos, aby se nepřidusila.

"Odstraníme ho," vykřikla náhle Rolanda, "Prostě se mu stane nějaká nepříjemná, malá nehoda... třeba při tréninku vyletí z hřiště splašený potlouk a silně, opakovaně a zuřivě ho uhodí do toho jeho šedého ksichtu a křivého nosu."

Málem si nahlas povzdechla. Rolandina Zmijozelská nátura, která jí poskytla schopnost spolehlivě odhalit a pochopit úskoky ve Famfrpálu, se prostě nezapřela. Zároveň ale, co si budeme povídat, nepobrala tato její vážená kolegyně zrovna moc moudrosti. To, že učila pouze famfrpál, mělo své opodstatnění.

"To by stěží prošlo," odvětila a znovu utřela Sibylle po svém boku slzy z očí. Zdálo se, že se učitelka věštění konečně trochu uklidnila, dokonce možná už i vnímala okolí. Minerva se také rozhlédla po všech tvářích z učitelského sboru, které si troufla pozvat do svého pokoje na malou tajnou poradu, kde se dohodnou, co budou dělat dále.

Byl tu samozřejmě Filius, který by nikdy ani nepomyslel na to, že by sympatizoval s Voldemortem a vždy proti němu, navzdory své malé výšce, hlasitě protestoval. Ani Pomona a Poppy chybět nemohly, protože těm dvěma šlo o blaho studentů víc, než o politiku nebo cokoliv jiného. Rolanda byla z části trol, tedy sotva čistokrevná čarodějka, proto byla na Voldemortově seznamu podřadných bytostí a Pán zla od ní prostě nemohl čekat nic jiného, než odpor a to silný odpor. A nakonec přizvala i Vektorovou a Irmu, i když ani jedna nebyla příliš dobrá čarodějka – na Minevřiny vysoké standardy – a proti Voldemortovi nevystupovaly. Prostě jen byly neškodné a snad potencionálně někdy užitečné.

Ještě se k nim chtěla nenápadně vetřít Sinistrová, ale té se lehce zbavila jedním matoucím kouzlem, které na ní uvrhla, aniž by si toho profesorka astronomie všimla. Rozhodně tu nepotřebovala mít Voldemortovu sympatizantku, který bude jistě hned podlézat Snapeovi, až se z toho ten křivonos nejspíš uvzteká k smrti.

Kdo se ještě překvapivě dostavil, ač nebyl zván, byl Protiva, který teď zkrotle seděl na jedné z knihoven, zasmušile na všechny hleděl a vypadal dokonce docela příčetně. Nechala ho být, dokud jim nezačně házet knihy na hlavu. Věděla, že Protiva nesnáší Snapea a Snape nesnáší Protivu, to bohatě stačilo k tomu, aby byl vítán.

"I kdyby se to podařilo, tak co by to změnilo? Poslal by někoho jiného," argumentoval Filius, "Taky, co bychom dělali s dvojčaty Carrowovými? Já je znám z dob, kdy jsem je učil a už tehdá pro ně byl vrchol zábavy najít si nějaké nebohé zvíře a celé hodiny ho mučit."

"Navíc, hrubé násilí není řešení," připojila se do debaty Poppy, "Snad bychom je mohli otrávit, to by mohlo vyjít. Jed bych dokázala namíchat, jen nevím jak přinutit ke spolupráci domácí skřítky. Nebudou chtít nikomu ublížit, jsou prostě takoví. Snad ta skřítka patřící panu Longbottomovi by nám mohla pomoci."

Nevěřícně na své kolegy hleděla a upřímně, po hodně dlouhé době, nevěděla, co má říct. Mnohé z nich znala dále, než si byla schopna uvědomit, proto jí mozek nebral, že by se v člověku jako Poppy mohly objevit tak násilnické tendence. Oni tu de fakto osnovali vraždu tří lidí. Ne že by se chystala brečet nad hrobem Albusova vraha, ale zároveň se sama vrahem stát nechtěla. Nikdo se jím nesměl stát.

"Copak jsme stejní jako oni, abychom se je pokusili zabít?" položila ten palčivý dotaz a donutila tak všechny se nad sebou pořádně zamyslet. Všechny hlavy v místnosti, samozřejmě až na tu Sibyllinu, která přeci jen ještě nebyla zcela při smyslech, se zahanbeně sklopily k zemi. Hluboce si při tom pohledu oddechla, protože bylo znát, že už nikdy nikdo nenadhodí něco tak hrozného, jako je zavraždění ředitele a dvou jeho spolupracovníků, jak si je v duchu raději nazvala, aby sama sebe nerozčilovala popisy jako Smrtijedi nebo odporní přisluhovači zla.

"Hlavní teď je zůstat silní a chránit žáky, až se sem na začátku září navrátí," opatrně oddělila chvějící se ženu ze svého ramene a vstala, "Musíme si uvědomit, že kdyby tu nebyl Snape, byl by tu někdo jiný. Možná se nám to zdá nemožné, ale já jsem si jistá, že v řadách Smrtijedů jsou ještě strašlivější lidé než on. Namátkou mohu jmenovat například Macnaira."

Toho znali všichni, krvelačná zrůda skrytá za maskou čistokrevného aristokrata a skutečného gentlemana. Jednou rukou dámě pomůže nastoupit na koště a druhou jí do zad ve stejné chvíli vbodne otrávenou dýku. Nejstarší z doposud žijících Smrtijedů, který byl jeho příznivcem po celý svůj život. Nikde nemohl pochybovat o tom, že by byl horší než Snape... možná.

"Pamatujte na Albusova slova 'Harry Potter je naše největší naděje, dokud on žije, pak nic není ztraceno' a já vím, že pan Potter naživu je. Věřme mu a vyčkejme na správnou chvíli, kdy pozvedneme hůlky v odporu. Nezapomeňte, že na to nebudeme nikdy jen my, co jsme se tu dnes sešli. Za námi stojí přinejmenším desítky studentů. Ano, já vím," umlčela jejich protesty zvednutou rukou, "jsou to stále děti... ne, nejsou," opravila se vzápětí, "to jen my je máme tendenci za pouhé děti považovat. Ale oni jsou silní, protože oni jsou pravým srdcem Bradavic. Právě díky nim tenhle hrad ještě stále stojí, jsou jeho největší silou a my musíme být jejich ochránci, aby tato síla zůstala zachována. Bradavice nikdy nepadnou!" pronesla poslední slova nahlas, zřetelně a slavnostně.

"Bradavice nepadnou!" odpověděli ostatní sborově, jako jeden muž.

Srdce, její srdce pravé nebelvírky, teď divoce bušilo skoro až v radosti. Po celý svůj život se držela stranou, byla rezervovaná a vše řešila smírně, dnes v ní ale vzplanul skutečný oheň odvahy a touhy poprat se se vším, který ji příjemně hřál prsou. Někdo by řekl, že po šedesáti letech života už bylo setsakra načase, ale na tohle nikdy není pozdě.

Jejich souznění partyzánských bojovníků přerušil praskavý zvuk bradavického skřítka, který se před Minervou zhmotnil. Uklonil se se vší uctivostí, kterou skřítci oplývali.

"Toto se omlouvá, že ruší. Pan ředitel si žádá profesorku McGonagalovou do ředitelny. Prý se jí nemohl dovolat. Proto posílá Tota," přetlumočil skřítek vzkaz s další z mnoha úklon, "Má Toto řediteli něco vzkázat?"

Rozhlédla se po svých kolezích, trochu odhadujíc, jestli mohl někdo z nich zradit. To by šlo asi stěží, protože nikdo místnost neopustil ani se nepokusil o žádný kontakt s venkem. Navíc, kdyby Snape věděl o spikleneckých plánech, které tu kuli, tak by sem jistě vtrhl se svými hlídacími psy v zádech a dal jim to pořádně sežrat nějakou kletbou. Možná rovnou jednou z neodpustitelných.

"Vzkaž mu... že," nervózně si olízla rty, "tam hned přijdu," poslala řediteli tento vzkaz, přes skřítka, který hned s úklonou zmizel, a v duchu prosila všemocného Merlina, aby šlo třeba jen o její sesazení z postu prozatímní ředitelky nebo třeba zástupce ředitelky.

Každý jí věnoval po cestě ke dveřím povzbudivý pohled nebo půl úsměv, ale jistě i oni trnuli v obavách, co se jí může stát. Snažila se být statečná, ne, ona byla statečná, byla přeci nebelvírka a ředitelka Nebelvírské koleje. Nebála se nikoho a ničeho.

"Jestli mě omluvíte...," rozloučila se s kolegy a vyšla do náhle ledových chodeb Bradavického hradu. Netušila, že by v nich mohl táhnout mrazivý vzduch, který jí bezděky připomněl samotného Snapea, ke kterému spěšně kráčela. I on byl vždy tak studený, to po celých dvacet let co ho znala, včetně jeho studia na škole, kdy byl ještě malý chlapec. Takoví tedy byl až do doby, než se začal sbližovat s Nevillem Longbotomem, což ,jak později zjistila, bylo už někdy v první polovině Nevillova pátého ročníku. Ne že by se ze Snapea stal lidumil hýřící úsměvem a dobrou náladou, ale zdálo se, že občas... když si myslel, že ho lidé nesledují... nebo když bylo příznivé slunce procházející skleněnými tabulkami oken ve sborovně... má na tváři měkký úsměv člověka spokojeného se svým životem.

Tehdy, když se ti dva vzali, tak moc doufala, že ta změna ještě postoupí. Že snad jednou možná bude ze Severuse člověk, se kterým se jiní rádi seznámí a u kterého nepotřebují mít silnou hroší kůži, aby snesli všechny jeho urážky a dopracovali se až k poznání, jak inteligentní je to muž a schopný čaroděj s nesmírným rozhledem a... zarazila se ve svých myšlenkách. Jak jen mohla Albusova vraha ještě pokládat za byť jen trošičku dobrého člověka. Ne, v Severusi Snapeovi nebylo nic dobrého a ona to v něm nikdy neměla hledat. Hluboce teď litovala všech slov, která za někdy utrousila, stejně jako debat s Harrym, ve kterých ho obhajovala. Uvědomila si, že Harry Potter měl naprostou pravdu v tom, že je Snape zrádce, zlý Smrtijed a kreatura ze sklepení.

Jak jen kdy mohla mít toho člověka byť jen trochu ráda.

Heslo nebylo třeba, schválením dokumentů nového ředitele, se všechna hesla anulovala a nový ředitel je musel znovu zvolit, takže se po schodišti rychle dostala ke dveřím ředitelny. Nadechla se, srovnala svůj obličej do zdvořile odtažitého výrazu, za kterém jako jediným byla schopna skrýt svůj hněv a zaklepala.

"Vstupte, profesorko McGonagalová," ozvala se zpoza dveří.

Vešla, došla ke stolu a zastavila se, dokonce ho řádně nepozdravila. Ani tuhle základní slušnost si od ní nezasloužil, tak moc velký byl její hněv. A ještě se zvětšoval, když ho viděla sedět poklidně na místě, které dřív patřilo velkému muži, jehož zabil. Vypadal v tom křesle tak dokonale spokojený, lokty opřené o hranu stolu a konečky prstů sepnuté do stříšky.

"Jsem tu, jak jste žádal," promluvila jako první, protože Snape nehodlal podle všeho přerušit tíživé mlčení.

"To vidím, kolegyně," pronesl výsměšně, jistě, jak jen by si to mohl odpustit, "Zjistil jsem, že Nevillovy věci nejsou v mých pokojí, ač on se v Bradavicích nachází. Kde je má?"

Takže o tohle tu šlo. Hodlal dál týrat nebohého mladíka, jakoby si už za loňský rok nezkusil dost. Tak, jako si ještě před pár okamžiky vzpomínala na Snapeovu změnu, když Nevilla poznal, tak teď věřila, že to byl jistě jen úskok. Jen divadýlko které hrál na všechny a nejvíce právě na mladíka, který mu byl duší, srdcem i tělem tolik oddán, jak nebelvír je vždy, když se zamiluje. Věřila, že si ho nikdy nevzal násilím, ale to, co mu udělal, by znásilněním směle nazvala.

"Panu Longbottomovi jsem dovolila zůstat v Bradavicích, protože neměl na konci roku kam jít," to si pro změnu neodpustila zdůraznit ona, "a stejně tak jsem mu dovolila přestěhovat si věci zpátky do Nebelvírské věže, protože nikdo z nás nehádal, že byste se mohl vrátit."

"Nepřípustné," prohlásil rázně, narovnal se v křesle a složil ruce na prsou, "Je proti školnímu řádu a předpisům, aby ženatý student bydlel nebo jen přespával v ložnicích jednotlivých kolejí. Neville si musí okamžitě přestěhovat své věci zpět a vy se o to jako ředitelka nebelvírské koleje postaráte. Stále je ještě student a spadá pod vaší odpovědnost."

Hezky to na ni hodil, protože jako správný zmijozelský zbabělec se neodvažoval jít za Nevillem a do očí mu říct, že se musí vrátit do pekla, ze kterého se mu sotva podařilo uniknout. Přesto měla dojem, že to možná od ní mladík vezme lépe, než od svého manžela, lépe řečeno náhražky manžela. Jen netušila, jestli to vůbec může dopustit. Možná by nakonec bylo nejlepší Longbottoma třeba potají nějak propašovat z Bradavic, protože přeci nemohla dopustit, aby mu Snape zase ublížil. Jakkoliv.

"Řeknu mu to," přislíbila, jelikož měla dojem, že by to myl být sám Neville, kdo se rozhodne, co bude dál. Jestliže bude chtít utéct, pak mu to nebude vyčítat a pomůže mu. To bylo přirozené. Jestli bude chtít zůstat a postavit se tomu čelem, tak mu dá všechnu svou podporu.

Mírně sklonil hlavu k listinám na svém stole.

Váhavě ho sledovala, jak civí na papír naprosto strnule a jeho oči se pohybují mechanicky ze strany na stranu. On si v pergamenu nečetl, jen to používal jako záminku k tomu, aby se na ní už nemusel dívat. Tenhle trik používal už jako malý kluk a pravděpodobně ještě dřív, než do Bradavic vůbec nastoupil, jen ho během těch let vybrousil do naprosté dokonalosti, kdy dokonce i předstíral pohyby očí. Ale ona ho znala tak dlouho, že dokázala poznat rozdíl mezi klamem a skutečným zabráním se do četby. To by ho nesměla stokrát za rok vyrušit v jeho kabinetu, když se skláněl nad knížkou.

Kdoví proč právě teď v ní vzplanula malinká jiskřička naděje, že možné, přeci jen není Severus tak špatný a nechce Nevillovi ublížit, jen se mu prostě stýská po jeho blízkosti. Mohla si stokrát zavile opakovat, že lektvaristu nenávidí, ona prostě nebyla člověk, který by nebyl schopen a ochoten dát druhou šanci. Navíc ji napadlo, že by to tak možná Albus chtěl.

Zvedla hlavu k jeho obrazu, který na Severuse smutně shlížel, ale neprojevil ani známku hněvu. Vážně to vypadalo, že by to chtěl.

"Severusi," oslovila ho opatrně, vyčkala, než se k ní pomalu zvedly černé oči a pak pokračovala, "tím že ho donutíš přestěhovat si věci k tobě ho nedostaneš zpátky. Upřímně, vážně pochybuji o tom, že se vrátí. Myslím, že by byl klidně schopen spát venku před dveřmi na studené podlaze, spíš než by se k tobě vrátil. Tímhle si jeho důvěru nezískáš, jen ho ještě víc odeženeš."

"Děkuji vám kolegyně za váš mistrný vhled do duše mladého Nebelvíra a za poskytnutí dobrý rad od staré panny," urazil ji s lehkostí, jakoby to byl jeho denní chleba, což vlastně byl, "ale o nic z toho jsem se vás neprosil. Postarejte se o to, aby se Neville vrátil kam patří, nebo budete potrestáni. Ano, oba," dodal na její překvapený pohled.

"Jak myslíš," nechala to tedy být. Věděla, že Snape nezíská to, po čem možná touží, což pro něj jistě bude dostatečným trestem. Obrátila se a vykročila ke dveřím.

"Profesorko McGonagalová," zavolal za ní, takže se k němu zase otočila a viděla, že právě povstal ze svého křesla, "Pokud vím, nedovolil jsem vám odejít. Stejně tak jsem vám nedovolil mi tykat. Pojďte sem!" nařídil jí a ukázal prstem těsně před ředitelský stůl.

Několika kroky se vrátila na určené místo, mlčky, nehodlala se ponižovat ptaním, proč to má udělat. Nebude tu vypadatl a chovat se jako jeden z jeho vyplašených studentů, protože ona se ho nebála.

"Zvedněte ruce, hřbetem nahoru," nařídil a ona mlčky poslechla, aniž by dala najevo strach nebo se jí jen zachvěl sval v obličeji. Vytáhl z hábitu hůlku, což bylo samo osobě docela vyjímečné, protože Snape kupodivu málokdy čaroval. Věci dělal ručně, snad proto, že ho to bavilo nebo proto že tak byl zvyklý, nikdy se ho na to neptala.

"Za vaše nevyžádané a stupidní rady," máchl hůlkou a na hřbetě ruky jí vybuchla bolest, jakoby jí přes něj někdo švihl drátem. Neubránila se polohlasnému vyjeknutí, které jí uniklo spíše z překvapení. Kůže na hřbetech jejích rukou praskla v tenké lince na které se zaperlily kapičky rudé krve.

"Za tykání," další rána dopadla na její ruku, se stejným výsledkem na kůži, jenom ona už stiskla zuby, aby jí bolestí neunikl ani hlásek, "protože tu nebudu tolerovat žádné bratříčkování mezi profesory." V duchu ho poslala ke všem čertům, protože ona se rozhodně hodlala s ostatními bratříčkovat, vlastně mu spíš chtěla kout pikle přímo pod jeho křivým, skobovitým nosem.

"A za váš nedovolený odchod," zdůraznil její třetí prohřešek a další rána jí s mávnutím hůlky dopadla na kůži. Ani tentokrát nevykřikla nebo neucukla, hrdě a s kamennou tváří snášela to ponížení stejně jako bolest, které byla beztak bezvýznamná.

"Teď můžete odejít," propustil ji s předstíranou blahosklonností v hlase. Poslala ho ke všem dušelačným mozkomorům, ale jen v duchu, protože nahlas neřekla jediné slovo. Nehodlala mu poskytnout ani toto potěšení z projevu jejího ponížení. Jelikož byla propuštěna, tak se opět odvrátila od stolu a tentokrát se vydala ke dveřím s obavou, aby ji znovu nezastavil, ale hlavou stále vztyčenou. Zraněné, krvácející ruce si skryla pod rukávy svého červeného hábitu.

"Ještě byste si měla zapamatovat, že tohle by jenom začátek," zavolal za ní, "Čím větší bude váš prohřešek, tím větší bude trest. Nedoporučoval bych vám se mi vzpírat."

"Ano, pane řediteli," pronesl prkenně, opatrně sevřela bolavou rukou kliku a vyšla ven. Kráčela po schodech dolů a i přes bolest opakovaně zatínala prsty do vlastního hábitu, jak potlačovala hněv dusící ji v hrdle. Jestli si tohle dovolil Snape k ní, pak si neodvážila ani hádat, co všechno má připraveno pro studenty. Nejspíš skutečné mučení, jako cruciatus nebo další bolest způsobujíc kletby.

Chtělo se jí brečet, ale ona beznaději nepropadala. Minerva McGonagalová si už dávno, jako malá holčička, zakázala tu slabost, kterou jsou slzy. Ona byla silná a rozhodnutá vše zvládnout.

 

°°0°°

 

Ránu se podařilo zacelit, stejně jako zastavilo vnitřní krvácení, ale infekce trápila Siriusovo tělo několik dní. Dnes naštěstí už horečka polevila a jeho stav se zlepšil natolik, že několikrát procitl, ptal se po Harrym, ale pak zase rychle upadl do spánku. Tak to bylo nejlepší, protože pro něj stejně neměl dobré zprávy.

Neměl je samozřejmě ani pro sebe.

Naposledy svého mladého druha viděl na svatbě, jak utíká společně s Hermionou a Ronem pryč, pak jakoby se po něm země slehla. I přes bolest, která mu trhala vnitřnosti na kusy, a vytí vlka, nemohl dělat nic víc, než doufat, že je Harry v pořádku. Nemohl mu pomoct ani před týdnem na svatbě. Ne, vlastně mohl, ale zvolil si jinak. Dal přednost Siriusovi, jedno jak moc to bolelo, protože on byl vážně zraněný a nemohl se o sebe postarat sám. Ještě teď, po tak dlouhé době, po tom co si stokrát zašpinil a umyl ruce, měl dojem, že když zvedne dlaně k nosu, tak cítí sladkou vůni Siriusovy krve, která jitřila vzpomínky na okamžik, kdy mu v téměř beznadějné snaze tiskl obě ruce na velkou krvavou ránu v břiše. Ani ta vzpomínka ani ten přízračný pach v něm nevzbuzovaly hlad a nenaháněly mu sliny do pusy, jako tomu jindy mohlo být, probouzel v něm jen touhu zkroutit se do klubíčka a kňučet. Připomnělo mu to ten okamžik, kdy si myslel, že přijde navždy o oba své druhy.

Jestli si doposud neuvědomoval, jak hluboko kořeny vlkodlačí lásky sahají, pak před týdnem to v jediném okamžiku konečně zcela pochopil. Došlo mu, že by nesnesl ani jediný nádech, kdyby věděl, že Sirius a Harry jsou mrtví, což by se dost dobře mohlo stát. Sice se tvrdilo, že vlkodlak přežije smrt svého druha, ale Remus si nebyl vůbec schopen představit, jak by mohl někdo něco takového dokázat. A pokud by to dokázal, pak si byl jist, že z něho musela zůstat jen prázdná skořápka bez citů a bez srdce.

Zachvěl se při těch myšlenkách, které se mu zase draly do mysli a raději je rychle zaháněl zpět do podvědomí. Shrnul Siriusovi vlasy z čela a přejel mu po, teď už naštěstí příjemně teplé, kůži prsty. Muž pod jeho dotekem pomalu otevřel oči, stále ještě zalité krví, a obrátil k němu pohled. Tmavé obočí se přiblížilo k sobě, jak se zamračil.

"Remusi... nahoru," povzdechl si, načež udělal pohyb, jako kdyby se chtěl posadit. Pomohl mu. Podepřel ho pod rameny, nadzvedl a přisunul mu pod záda velký polštář, který doposud ležel na druhé straně postele. Díky tomu zvedl jeho hlavu tak, že byl v jakémsi polosedu.

"Takhle?" zeptal se, zároveň s tím, co se jeho ruce rozeběhly, aby pohmatem zkontroloval, jestli rána na břiše nekrvácí. Sirius prudce bolestně vydechl, když se jí dotkl. Rychle ucukl rukou, neměl v úmyslu způsobit svému druhovi, byť neúmyslně, bolest.

"Jo, dobrý," odpověděl mu milovaný ještě dřív, než se stačil omluvit, "A neomlouvej se," dodal navíc, asi by mu zcela znemožnil vyjádřit svou lítost, "Pořád nic?" ptal se hned, hlasem sice zastřeným a chraplavým, ale bylo jasně vidět, že je naprosto při smyslech.

"Hledali jsme ho," odpověděl mu smutnou pravdou, "Neskrývá se na místech, které by mohl znát a považovat za bezpečné, jestli je někde jinde v mudlovské část Anglie, pak ho budeme hledat s obtížemi. Pokusil jsem se za ním vyslat Hedviku, ale odmítá odletět. Myslím, že ho tím chce chránit a má pravdu, je hodně nápadná a mohli by jí sledovat až k němu," odmlčel se, až když to říkal, tak si uvědomil, jak hloupý to byl nápad a nejraději by se za to profackoval.

Sirius mlčel, s očima zavřenýma, takže bylo dost dobře možné, že zase usnul. Jen jeho hrudník se zvedal tak rychle, že o tom Remus pochyboval. Spíš se snažil potlačit příliv bolesti, takže se natáhl pro lahvičku a nalil mu z ní do hrnečku s čajem trochu lektvaru na bolest.

"Napij se," vybídl ho a podával mu hrnek. Netroufl si dát mu ho rovnou ke rtům, protože věděl, že by ho to jen rozčílilo. Nesnášel, když se o něj lidé starali ale zároveň to vyžadoval. Pečovat o Siriuse Blacka bylo jako tančit na špičkách mezi hořícími svíčkami, člověk prostě nikdy nevěděl, když šlápne vedle a svíčka ho pěkně popálí.

Milenec hrneček přijal a pomalinku z něho upil, aby se vzápětí ošklíbl, jako kdyby se pokoušel polykat tekutou smůlu.

"Fuj! Tvoje máma vaří naprosto příšerný čaj," postěžoval si chraplavě, pak si povzdechl, "On to zvládne, je silný. Určitě mu nic není... že ne?" dodal nejistě, obraceje k Remusovi pohled plný nadějného očekávání, že mu to potvrdí. Nemohl jinak, než přikývnout na souhlas a donutit se povzbudivě usmát. Nezáleželo na tom, co cítil ve svém nitru, protože potěšit Siriuse, dodat mu odvahu, bylo ze všeho nejdůležitější.

"Není, je to přeci Harry," ujistil ho měkkce a naklonil se, aby ho políbil do rozcuchaných vlasů.

"A navíc má sebou Hermionu," dodal Sirius s úsměvem, trochu křečovitým, jak za vtipem a veselím skrýval svou bolest. Ovinul mu ruku kolem pasu a přitáhl si ho k sobě, takže Remus musel opřít jedno koleno o postel, aby na něj nepřepadl. Přesto se musel trochu dotknout jeho svalnatého hrudníku. Shovívavě se na něj usmíval, věděl, že to nemyslí sexuálně, ale obával se že i mazlení by mohlo skončit otevřením rány.

"Co kdybych ti donesl ještě čaj? Tentokrát mé výroby," navrhl, zároveň s tím, co se opatrně vyprošťoval ze sevření silné ruky, "Ale tenhle vypij, je v něm lektvar proti bolesti," dodal ještě se vší přísností, o které věděl, že bude na jeho milence působit. Odpovědí mu byl sice úšklebek, ale Sirius poslušně poslechl, co mu bylo nařizováno, to byla situace, která se moc často neopakovala. Přebral si od něj už vypitý hrnek, znovu ho políbil do vlasů a odešel, nezapomínaje na něj ještě od dveří vrhnout pohled, aby se ujistil, že je v pořádku a může ho tu nechat samotného.

Seběhl rychle do přízemí, schody pod ním povážlivě praskaly, a zahnul do kuchyně. Matka se tam zrovna skláněla nad kotlíkem položeným na elektrickém sporáku, se kterým se evidentně trochu potýkala. Ani po tolika letech s mudlovským manželem po boku si nezvykla na mnoho mudlovských vynálezů, jako třeba právě elektřina. V jejich domě sice byla zavedená a vzhledem k tomu, že se nepoužívala velká kouzla, dokonce i fungovala, pořád to byl ale otec, kdo jediný uměl zapnout automatickou pračku.

"Jak mu je?" zeptala se, když přistoupil k lince a odložil na ní hrnek, aby měl prázdné ruce k nalití vody do konvice.

"Je při vědomí, troufám si tvrdit, že tak už zůstane," odvětil a nahlížel do kotlíku, když pokládal konvici na plotýnku vedle, "Krvetvorný lektvar?" napůl se zeptal, protože v té fázi to mohl být také lektvar proti ušktnutí několika druhů hadů, jen netušil, nač ten by matka potřebovala.

"Ano, předpokládám že ho ještě bude potřebovat," razantně třikrát zamíchala a lektvar změnil barvu na modrou, "Pokoušela jsem se kontaktovat přátele na ministerstvu, ale buď je dostali nebo se mnou odmítají komunikovat. Přesto ale; dostala se ke mně ale informace, že Moodyho prý nedrží v Azkabanu, ale někde jinde a že je naživu. Není to z moc spolehlivého zdroje, takže bych se předčasně neradovala, ale možná by se nám ho mohlo podařit osvobodit."

"Tonksová to ráda uslyší," podotkl. Nasypal čaj do konvice, přihodil kus vanilky – nikdy nepochopil, jak to mohl Sirius pít – a zalil horkou vodou. Místností se rozlinula ta podivná vůně, které dokázala jeho milence zvednout doslova ze smrtelné postele.

"Stejně je k neuvěření, že zrovna ti dva... Alastora znám už od doby, co byl ještě řadovým bystrozorem. Poznala jsem ho tehdy, když jsme se s Brendanou a dalšími svlékli do naha, na záda si napsali 'Rovnost mudlorozeným!' a pobíhali tak po Příčné. Už tehdy byl paranoidní, víš že tvrdil, že jsme si schovali hůlky... no ty víš kam," uchechtla se, "Proto se mi nechce věřit, že dívka jako Nymphadora by ho vedle sebe vůbec snesla. Je to rebelka, u jen ty její vlasy... to že je metamorfomág ji neomlouvá, ani ti si nemusí barvit vlasy na zeleno, růžovo, modro nebo fialovo. Je to cvok, podle mého gusta."

"Válka vždy spojí roztodivné lidi v jeden celek," připomenul starý, známý fakt. Když jsou lidé v úzkých, tak k sobě prostě získají silné citové pouto.

"Nevydrží jim to a já se jen bojím, co bude s tím dítětem," projevila svou obavu. Musel jí dát za pravdu. Ze všech lidí, u kterých by nepředpokládal, že utvoří pár, tihle dva stáli na vrcholku žebříčku. Bylo to asi tak pravděpodobné, jako vánice uprostřed léta. Tonksová byla mladá, věčně rozcuchaná a divoká žena, která se nerada vázala ale byla až překvapivě důvěřivá na to, jaké povolání vykonávala a jaká krev jí kolovala v žilách. Moody byl na druhou stranu starý, zmrzačený a paranoidní muž, o kterého by si, kvůli vzhledu, leckteré žena neopřela ani kolo, natožpak aby se do něj zamilovala nebo se ho třeba jen dotkla. Nejednou se smíchem podotýkal, že je tak odpudivý, vzhledem k tomu, že nemá kus nosu a nohu, že i prostitutkám musí dávat příplatky, aby s ním šli. Když se na to podíval s nadhledem, pak si musel uvědomit, že jeho vztah s Harrym, byl asi tak stejně předpokládatelný.

"Už to máš vylouhované a nezapomeň mu donést tuhle čerstvou dávku krvetvorného lektvaru," přerušila jeho dumání matka, která právě nalévala do lahvičky dávku kouzlem zchlazeného čerstvě uvařeného lektvaru rudé barvy a blátivé konzistence.

"Ach, ano, jistě," zamumlal trochu zmateně, byl unavený ze všeho to bdění nad Siriusovou postelí, protože dokonce i vlkodlaci potřebovali jednou za čas spát. Převzal si lahvičku, strčil ji do kapsy svetru a přesunul svou pozornost ke konvici, kterou mávnutím hůlky přesunul na podnos. Rozhodl se mu jí donést celou, stejně by měl víc pít. A čistou vodu by do něj dostal, jedině kdyby byl ve zvířecí podobě.

"Měli byste odjet," nadhodil, když vyplachoval jeden z mála hrnků, které tu vůbec měli, "Někam hodně daleko, nejlépe do Ameriky, tam vás nikdo nebude nadhánět. Zůstat tady je pro vás příliš nebezpečné, i kdyby vás nedostali Smrtijedi, pak pro vás není zdravé žít... takhle," rozhodil rukou ve všeobsažném gestu.

Po tom, co před týdnem dotáhl napůl mrtvého a jen narychlo ošetřeného Siriuse ke dveřím rodného domu, matka zavelela, že tam pro ně není bezpečno, sbalila věci a vyrazili do nejhorší mudlovské čtvrti, které vůbec v Londýně byla. Do míst, kam by si ani Smrtijed jen tak sám neodvážil vejít, protože, ač by se to mohlo zdát nemožné, takové jedna kulka dobře mířen do zad by i z Voldemortova přisluhovače udělala mrtvolu. Kulky se sice daly mávnutím hůlky odrazit, ale nedal se proti nim vytvořit trvalý štít, čehož si byli všichni čarodějové vědomi a raději se nedostávali do hádek s ozbrojenými mudly.

Proto se také ocitli tady. V plesnivém, napůl rozpadlém, smradlavém starém domě, popsaném zvenku i zevnitř sprostými nápisy vyvedenými v neonových barvách. Stačilo sice pár mávnutí hůlkou, aby střechou přestalo zatékat, okna se vrátila do pantů stejně jako tabulky v nich se zcelily, ale to neznamenalo, že to bylo místo vhodné k životu.

"My si tenhle život vybrali, Remusi," zamítla jeho námitky rázným gestem ruky, "Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, není všemocný, jen se proti němu ještě nepostavilo dost lidí, aby ho porazili a my jsme rozhodnuti mu vzdorovat. Táta taky souhlasí s tím, abychom proti němu všichni povstali."

"Mami," povzdechl si, "pro tátu je nebezpečné zažívat takový stres. Má slabé srdce, jestli se rozčílí nebo rozruší, mohl by dostat infarkt."

"To já přeci chápu," zamračila se, "I on si to moc dobře uvědomuje, ale to ho nezastaví. On chce bojovat za dobrou věc, za svobodu. Je to veterán, nezapomínej," pokývala prstem.

"Tři roky služby z něho nedělají veterána," namítl prudčeji, než měl v úmyslu, "A jak vůbec chce bojovat, když není dokonce ani moták? Kdyby jím byl, tak bychom mu dali hůlku nastavenou na několik základních kleteb, ale takhle... to si vezme brokovnici a bude Smrtijedy střílet? Nebo po nich bude házet knihy?" stále se snažil apelovat na její zdravý rozum, věděl ale, že je to celkem beznadějné. Z jeho rodičů byl tím rozumnějším a klidnější právě otec, zatím co matka byla divoká rebelka, takže když on chtěl bojovat, pak nebylo nic, co by je zastavilo.

"Pokud to bude nutné, tak proč ne," přikývla rázně. On pro změnu zakroutil hlavou. Tohle bylo jako pokoušet se přemluvit kůroleza, aby žral maso. Jakmile si matka postavila hlavu, tak nebylo nic a nikdo, kdo by jí dokázal přesvědčit.

"Dobře, jak myslíte," rezignoval dokonce i na snahu, "Jdu Siriusoví donést další čaj a ten lektvar," s těmi slovy se chopil tácu, na který si položil konvici a odešel. Nevšiml si přitom, že na něj matka vrhla nesmírně úzkostný pohled, naprosto kontrastující s odvahou, kterou projevovala před chvílí.

 

 

Předcházející

oo0oo

Následující