13.12.2013 20:44

Na svatbě nikdy nebyl, ale zjistil, že se mu to vlastně líbí. Pokud tedy nemusel s nikým tancovat, což, dokud vedle něj seděl Remus jako čestná stráž, opravdu nemusel. Zřejmě všichni přítomní, včetně těch co přicestovali z daleké ciziny, věděli, že je Remus vlkodlak a jsou milenci a druzi.

Sirius si to užíval zjevně také a vůbec mu přitom nevadilo, že musí být celou dobu ve zvířecí podobě. Naopak, bylo jasně vidět, že to naprosto miluje. Nejdřív se ho lidé báli, dokonce úmyslně budil hrůzu vrčením, pak se ale Gabrielle, mladší sestra Fleur, osmělila a požádala Remuse, jestli si může jeho "pejsáška" pohladit. Dovolil jí to, protože Tichošlápek vypadal tím nápadem absolutně nadšený, takže si ho pohladila. Nadšený výkřik, že je Tichošlápek naprosto úžasný, pomalu přehlušil i hudbu a přešel ve francouzské šišlání, které bylo ještě méně přeslechnutelné. V ten okamžik si dodali odvahu všichni, takže se na zlovlka sesypali snad všechny ženy i muži, staří i mladí, z okolí a začali ho drbat, hladit, líbat a tisknout si ho k sobě. Tichošlápek si lehl na bok a se spokojeným mručením si nechával líbit úplně všechno, včetně hlazení chundelatého ocasu. Vypadal přitom velmi blaženě.

"Stanu se zvěromágem," ozval se mu za uchem Ron, který právě dopadl na židli, po tom co ho Hermiona donutila si zatancovat, "Celou dobu se tak namáhám někoho sbalit a ono přitom stačí, stát se psem."

"Samozřejmě," odfrkla si Hermiona, "K čemu jinému bys použil tak vzácné nadání a schopnost, než provádění prasečinek." Sedla si na druhou židli, trochu zády k zrzavému chlapci, aby mu tak dala hezky najevo, že ji opět urazil. Jak byla jindy racionální, tak když šlo o Rona, chovala se často trochu jako malá. Ani se jí moc nedivil vzhledem k tomu, že byl jeho nejlepší kamarád pravděpodobně hluchý, slepý a tupý jako tlustočerv, protože jinak by si už před dvěma lety všiml, jak na něj dívka vrhá pohledy a že ho má evidentně ráda víc než jen jako kamaráda.

Nejraději by Rona nakopl do zadku, třeba by se mu konečně rozsvítilo.

"To už je dávno ohraný kousek, Ronalda. Však se podívej," kývl Remus směrem k houfku obklopujícímu přeměněného Siriuse, přičemž se mu na tváři objevil křečovitý výraz. Nebylo divu, když právě deset čarodějek a čarodějů, někteří opravdu hodně pohlední, jak si nemohl nevšimnout Harry, osahávali jeho druha. Možná byl ve zlovlčí podobě, ale to jistě nemohlo být pro vlkodlaka snažší. Bylo to znát z toho, jak vzpřímeně sedí a pevně svírá sklenku v ruce, div že jí stiskem nerozdrtí.

Uchopil ho za druhou ruku, na které musel rozpáčit pevně stištěnou pěst, a přitáhl si jejich spojené ruce na klín. Muž se na něj obrátil a křečovitý úsměv se hned změnil v o poznání jemnější a silně oddaný. Sice vzápětí ruku stáhl, ale jen proto, aby ji Harrymu položil kolem ramen.

"Jenže se mnou se jinak žádná pořádná holka nebaví," postěžoval si kamarád dosti netaktně, vzhledem k tomu, že vedle jedné pořádné holky právě seděl.

"To bych neřekl, Rone," nadhodil opatrně, "Jen se musíš víc dívat kolem sebe."

"Jenže to on moc neumí, že?" spíš konstatovala Hermiona, "Omluvte mě, jdu si ochutnat Jitřní duhu," vstala a po cestě ke stolu s občerstvením si poklepáním hůlky vyčistila svou sklenku a naplnila si jí pitím, které bylo u dna rudé jako červánky a nahoře duhově zbarvené, probleskující, jakoby skrz něj prosvítalo slunce.

Ron ji po cestě pozoroval, trochu zasmušilý výraz ve tváři, zřejmě totiž nedokázal nebo nechtěl pochopit, jak svou narážku dívka myslela. Byl u stolu jediný, protože Harry s Remusem nad ním jen kroutili hlavou.

"Tak šup, Rone, jdi za ní," vybídl ho konečně rovnou, když se zdálo, že kamarád bude dál sedět na svém místě jako pecka v blumě, "Dej si s ní to pití... co to říkala, že si dává? Jitřní duhu...," už jen to jméno mu nešlo pod nos, ochutnávat by to nechtěl.

"Souhlasím s Harrym, tentokrát doopravdy," pousmál se vlkodlak, "Dívka by prý neměla Jitřní duhu pít sama, protože to pak není rozjitřená ale lítostivá. Alespoň tak jsem to slyšel."

"Myslíte, že za ní mám jít?" zeptal se nervózně, zjevně v obavě z odmítnutí, "Co když mě pošle k mozkomorům?" nadhodil, teď už dokonce vystrašeně, jak před důležitým famfrpálovým zápasem o kterém si je jist, že ho musí projet.

"Nesmysl. Hermiona by tě nikdy neodmítla," řekl mu na to rázně. Dávno už věděl, že ho má jeho kamarádka ráda a chtěl je vidět šťastné společně, když on sám už měl hned dva milované lidi. Ron si to taky zasloužil.

"Tak jo, jdu na to," pravil se skutečnou statečností, povolil si vázanku a rázně vyskočil na nohu, načež jasně zaváhal, "Bez něčeho ostřejšího ne," zamumlal a překlopil do sebe skleničku whisky, kterou si tu nechal Sirius, až pak vyrazil směr Hermiona. Pokroutil hlavou nad tím, jak to do sebe hodil, snad ještě víc, než když hodinu předtím lil podobnou sklenku Remus do Tichošlápkovy tlamy.

"Smím prosit?" ozval se nad nimi hebký, mladý hlas s francouzským přízvukem nějakého z Fleuřiných přátel nebo známých, co si sem pozvala.

"Ne, já netančím," odpověděl mu automaticky, dokonce aniž by k němu vzhlédl, protože pozoroval Rona neobratně se pokoušejícího Hermionu rozesmát nějakým vtipem. Smála se, ovšem bylo zřejmé že to bylo spíš duhovým vousům, které kamarád měl nade rtem.

"Ach, ne... ne, vy pane 'Arry, ale váš sličný vlkodlak," objasňoval hned mladík, což Harryho donutilo odtrhnout pohled od cukrující dvojice a překvapeně se na něj podívat.

"Děkuji, ale jsem zadaný," odmítl Remus, který na rozdíl od něj nevypadal ani trochu vyvedený z míry. Tvářil se zdvořile odmítavě, jako někdo kdo nenápadně blýská snubním prstenem, aby svůdci ukázal, že nemá zájem. Vlastně, jak se zdálo, je pro něj tahle situace tak normální, že mu nezpůsobuje sebemenší nepohodlí, dokonce se poklidně napil a jemně usmál. Zato mladík vypadal zaraženě, také trochu zklamaně.

"Jestli si chceš zatancovat, tak jdi," prohodil k Remusovi polohlasně. Uvědomoval si, že tu sedět mlčky jako kapusta na záhonu asi nebude něco, co by chtěl vlkodlak provozovat. Navzdory tomu že byl starý mládenec, tak se vždy spíš držel u lidí. Ne přímo v centru dění, ale rád se i účastnil. Harry sám takovou potřebou vzplanul jen zřídkakdy, proto mu vůbec nevadilo sedět docela vzadu mimo hlavní chumel a pozorovat, co dělají ostatní.

"On nechce jenom tančit," upozornil ho milenec vzápětí na něco, co mu došlo. Právě proto se vlkodlakovým směrem jemně ušklíbl, znechucen, že tak podceňuje jeho inteligenci a zároveň donutil Remuse omluvně sklonit oči.

"Tanec není... tamto," dokončil neurčitě. Ne, že by se stále bál vyslovit slovo 'sex', ale přeci jen takhle ve společnosti to byla trochu ošemetná věc.

"Tak dobře," souhlasil nakonec vlkodlak, plavně se postavil a usmál na mladého muže, "Jeden tanec, prosím?" byl stále zdvořilý, když nabízel mladíkovi rámě. Ten z toho, zdálo se, byl velice nadšený, protože zářil jako malé slunce. Pokroutil nad odcházející dvojicí hlavou. Možná by měl na ně žárlit, vlastně malinko i žárlil, ale to, jakým odtažitým způsobem uchopil Remus mladíka v tanci, všechny jeho obavy zažehnalo. Neměl o něj vůbec žádný zájem, zato to vyrušilo Tichošlápka z jeho extatického záchvatu v rukou krásných dívek, opřel se alespoň o přední tlapy, zadní část těla stále složenou na zemi, a zahleděl se na tančícího Remuse.

Harry se podíval na dno své prázdné sklenky, kde předtím bylo cosi fialového, u čeho si nepamatoval jméno a bezděky si vzpomněl na smrtonoše, kterého měl ve třetím ročníku ve své sedlině. Jak se později ukázalo, jediným smrtonošem byl Sirius a zvěstovaná smrt se nakonec nekonala.

"Mohu si přisednout, pane Pottere?" zeptal se někdo další, "Xenophilius Láskorád, jméno mé prosím. Jsem otec Lenky Láskorádové, určitě ji znáte," představoval se rychle, nadšeně a chopil se Harryho ruky, aby mu ji samým potřásáním vytrhl z ramene. Raději ji rychle vyprostil, vážně o ni nechtěl přijít.

"Ano, jistě, Lenka je kamarádka," narovnal si brýle, "Těší mě a ehm... určitě si můžete přisednout," neobratně postrčil židli, na které předtím seděl Remus, jak ji muži nabízel k posazení. Ten ji ochotně přijal, samí úsměv a dobrá nálada, přesně tak, jak to bylo i u Lenky. Vlastně mu byla hodně podobná.

Jen co se usadil a rozpovídal pan Láskorád, už se nenápadně přisunuli další lidé. Převážně staří lidé. Ne že by měl vyloženě něco proti starým lidem, ale stejně litoval, že raději Lenčina otce neposlal do háje, když přišel. Dozvěděl se pár drbů o Brumbálovi, to bylo zajímavé, ale do mdlob ho to nepřivedlo, snad jedině ho hodně překvapila zpráva, že měl ředitel bratra. Zeptal se ho také Láskoráda na podivný symbol, který ho na jeho šatech zaujal, a muž mu odpověděl, že se jedná o Relikvie smrti, ovšem než se stačil dotázat, co že to je, tak mu do toho skočila nějaká postarší čarodějka se svým vyptáváním se ohledně jeho vlastní svatby. Něco v tom smyslu, jestli si hodlá vzít vlkodlaka – to slovo zdůraznila, nejspíš byla čistokrevná – Remuse Lupina, když je čistokrevný čaroděj. Jasně jí řekl, že čistokrevný není, vzhledem k tomu, že jeho matka byla mudlovská čarodějka. To ženu trochu usadilo.

Hovor ale pokračoval dál i za jeho malé až žádné asistence. Tu a tam přikývl nebo něco dodal, ale více méně sledoval Remuse, který se jakoby zázrakem ocitl ve společnosti hned tří pohledných mužů, kteří s ním flirtovali. Zamračil se. Jak jen to vlkodlak dokázal, že ho pustil jen na chvilku z očí a už se o něj prali jiní. Přitom Remus pohledem, gestem natožpak dotekem nenaznačil zájem, naopak se tvářil spíš tak, že je nechce urazit svým odchodem a občas vrhal na Harryho nebo Siriuse tiché prosby o pomoc. Rád by mu pomohl, ale sám byl v obležení, nakonec se smiloval Sirius, který se konečně pořádně zvedl ze země a vydal se líným krokem k němu.

Jedno zavrčení stačilo, aby měl kolem sebe Remus rázem pusto. Lidé zřejmě ve zvědavosti dokázali potlačit strach z vlkodlaka v lidské podobě, ale černý zlovlk se svými ostrými drápy a zuby byl něco jiného. Tichošlápkovi se za to hned dostalo poděkování. Remus se posadil na nejbližší židli, přitáhl si podnos s jídlem a začal zlovlka krmit hezky z ruky do tlamy.

"Uh, jestli mě omluvíte, hodně jsem toho vypil, takže musím...," vykroutil se ze svých povinností slušně vychovaného chlapce, který spořádaně poslouchá starší tím, že naznačil rukou k Doupěti a vyjádřil potřebu si odskočit. Vlastně se mu na záchod nechtělo, jen se chtěl porozhlédnout po kamarádech – Hermiona s Ronem někam zmizela – a pak nejlépe zamířit do bezpečné náruče a společnosti svých milenců.

Vydal se davem směrem k nim, trochu se přitom motal, ale ne proto, že by byl opilý, to všichni ti ostatní opilci mu vskakovali do cesty. Nejméně tucetkrát řekl 's dovolením' nebo 'pardon' a přesto ještě nebyl ani v půlce stanu. Remus se Sriusem ho pozorovali a pochechtávali se jeho bezúspěšné snaze se k nim dostat, oplatil jim to úšklebkem a pak strnul. Nad jejich hlavou do stanu vklouzla zářivá koule, o které si v prvním okamžiku myslel, že je to nějaké svatební atrakce, ale něco mu říkalo, že není.

Koule přelétla několikrát nad místnosti, aby si získala pozornost a pohledy všech, pak prudce sletěla do jediného volného prostoru, který se náhle udělal na tanečním parketu jak lidé uskočili stranou. Nastalo hrobové ticho, ve kterém všichni očekávali výbuch, po kterém bude následovat strašná smrt. Harry také strnul v očekávání něčeho takového, přesto pohledem zachytil jak se zpoza jedné plachty vynořují Ron s Hermionou i to, jak Remus vstává, hůlku nenápadně připravenou v ruce.

"Ministerstvo padlo!" zahřímal z koule hlas, který mu byl podivně známý, jen ho momentálně nedokázal přiřadit k žádné tváři, "Ministr Brousek je mrtev. Pán zla se chopil vlády. Chce rozdrtit poslední odpor. Smrtijedi přicházejí sem! Utíkejte!"

Ještě několik další tepů srdce byl klid, ticho, jako když člověk nahlédne do márnice a pak se strhla neskutečná panika. Stoly a židle byli převrženy, lidé se s hlasitým praskáním přenášeli pryč, sklo a nádoby s třeskotem padalo na zem. Hosté se tlačili jeden přes druhého k východu. A do toho všeho vtrhl do stanu první černý dým, který se vzápětí zhmotnil do podoby Smrtijeda v černá kápy a bílé masce.

Už neváhal ani okamžik, vytasil hůlku z kapsy a namířil na něj. Měl ho v plánu skolit hned, protože viděl, že nikdo jiný se moc k odporu nemá a on je z těch, co měli hůlky připravené k boji, momentálně jediný, kdo má Smrtijeda na mušce. Nestačil dokončit kletbu, která se mu formovala na rtech, protože ho někdo zezadu razil k zemi pod nohy utíkajících lidí. Hůlka mu vylétla z ruky a hned ji noha v rudé lodičce odkopla pod nebližší stůl. Pokoušel se postavit, přes všechny ty lidi, to ale nedokázal. Byl příliš drobný a štíhlý, než aby si vydobyl své místo.

Po čtyřech se proto začal plazit ke své hůlce, jen tak tak uhýbaje před dupajícíma nohama. Všude nad ním by křik, slyšel třeskot kleteb, výkřiky zlosti stejně jako bolesti, když byl někdo zasažen. Neviděl nikoho, na kom mu záleželo, jen doufal, že jsou všichni v pořádku.

Konečně se mu podařilo zanořit se pod stůl, kam mu upadla hůlka a našel ji tam mezi střepy vinné lahve. Pevně ji sevřel, i když byla kluzká a lepkavá od alkoholu a vylezl ven spod stolu. Napřímil se a rozhlédl. Už tu bylo o poznání méně 'civilistů, zato množství černě oděných Smrtijedů bojujících s členy Řádu. A nebyl to zrovna rovný souboj.

Spatřil Siriuse, zrovna odrážel jednu kletbu ve tváři vesele afektovaný výraz, jako měl vždy, když bojoval. Máchl hůlkou vystavujíc před sebou štít, ale něco se nepovedlo. Sprška jiskřících hrotů, které proti němu Smrtijed vyslal, se od štítu odrazila, až na jednu jedinou zbloudilou šipku, který prošla skrz a zaryla se muži hluboko do břicha.

"Siriusi" vykřikl zoufale, když to viděl. Byl přiliš daleko, aby se k němu dostal včas před tím, než muž padne k zemi, přesto se o to pokusil. Snažil se prodrat davem, který tu pořád byl, protože ne všichni byli, zdá se, dost rozumní a schopní se jednoduše přenést. Odstrčil nějakou starou ženu stranou, ale to už byl Sirius na kolenou, obě ruce přitištěné k boku. Byl nechráněný, odsouzený k tomu, aby ho nějaký pozorný Smrtijed dorazil, kdyby... Remus se objevil jakoby odnikud, oči žlutě žhnoucí hněvem a jedním mávnutím hůlky poslal útočícího Smrtijeda obloukem proti jednomu ze stožárů stanu.

"Siriusi!" vykřikl znovu. Už byl jen kousek. Mohl jasně vidět, jak vlkodlak tiskne ruku pevně na krvácející ránu, téměř i slyšel hojivá kouzla, kterými se jí pokoušel stáhnout a krvácení zastavit.

"Ne! Harry ne!"

Někdo ho uchopil pevně za ramena. Někdo skoro o hlavu vyšší, od koho by nečekal, že se ho pokusí zastavit. Ron ho pevně svíral kolem pasu jednou rukou a druhou kolem hrudníku. Táhl ho s veškerou svou fyzickou převahou pryč.

"Pust mě!" křičel, zmítal se a snažil ze stisku osvobodit. Věděl, že nemá šanci. Se svým nejlepším kamarádem, který ho převyšoval jak výškou tak i ve váze, se prát prostě nemohl. Vždyť Ron by si ho s klidem mohl přehodit přes rameno jako pytel brambor a takhle odnést pryč. Přesto, jak moc to byl zoufalý boj se nevzdával a dál se zmítal.

"Musím pomoct Siriusovu a Remusovi!" Kdyby nebyla kamarádova ruka tak nízko, nejspíš by se sklonil a nedůstojně by se do ní zahryzl, aby se osvobodil ze sevření.

Remus zvedl hlavu. Jejich pohledy se setkaly, ten vlkodlakův byl plný strachu a zoufalství. Zvedl jednu zkrvavenou ruku, jakoby se k němu chtěl natáhnout, ale musel ji rychle přitisknout bledému Siriusovi na břicho. Dávno vzdal snahu zastavit krvácení kouzly, teď už jen tiskl vší silou dlaně na ránu na milencově břiše, jak se krev snažil zastavit po mudlovsku.

Zrzavý mladík Harrym smýkl stranou, krátce ho pustil, ale jen proto, aby si přehmátl. Jednou rukou ho chytl za zápěstí a druhou drapl Hermionu, která se k nim připojila zpoza dalšího sloupu. Než se stačil pokusit znovu vytrhnout, dívka ho chytla za druhé zápěstí.

"Promiň, Harry," omluvila se Hermiona polohlasně.

Nenadechl se ani k výkřiku zlosti, kterým jí chtěl odpovědět, když mu vnitřnosti začal někdo protahovat potrubím a vyndávat ven z těla. V posledním okamžiku, kdy ještě měl hmotné tělo, sevřel pevně víčka k sobě. Nechtěl nic během přenosu vidět, protože věděl, že by se mu obrátil žaludek vzhůru nohama. Beztak už ho měl strachem kdesi v krku.

Nejdřív uslyšel zahoukání a hned jak otevřel oči jen mihnutí rudé barvy. Hned na to je Hermiona, naštěstí velmi duchapřítomně, strhla stranou, jinak by je srazil autobus. Narazil zády do hrazení kolem silnice. Vyrazilo mu to dech a hůlka málem vypadla z ruky.

"Musíme ze silnice," zavelela Hermiona, ale to už se protahovala mezi tyčemi hrazení na chodník, kde jedině byli v bezpečí před projíždějícími auty. Ron ji následoval, značně zmatený z hluku a chaosu kolem něj, protože nebyl zvyklí na mudlovské části města. Vlastně přes hrazení prakticky propadl. Jemu samotnému nezbývalo nic jiného, než se také protáhnout na chodník, dřív než ho sejme ta babča ve starém žigulíku nebo co to bylo za prdící auto.

"Musíme se tam hned vrátit, Hermiono!" začal na ní s křikem naléhat, sotva byli v bezpečí mimo vozovku, "Musíme jim pomoct. Přemísti nás zpátky!" prakticky jí to nařizoval. Před očima měl obraz krvácejícího, kdo ví jestli ne mrtvého, Siriuse a Remuse jak se mu zoufale snaží zachránit život. Žaludek mu z té vzpomínky vyhrknul až do krku, srdce mu silně bušilo, téměř k bolesti a cítil chvění v celém těle. Nebyl to jen strach o milence, ale i adrenalin z boje, na který byl připraven, který se ale nekonal.

"Nemůžem se tam vrátit, mohli by tě zabít, Harry," zamítla okamžitě jeho žádost a rychlým krokem se vydala pryč, "Nemůžeme zůstat ani tady. Je to příliš nebezpečné."

"Mě je srdečně jedno, jak je to nebezpečné, chci se dostat zpátky!" Musel za ní klusat, stejně jak Ron, mohl se jen bezděky podivovat, jak dokáže v podpatcích tak rychle utíkat pryč.

"Hermiona má pravdu," postavil se na její stranu zrzavý chlapec, "Ty jsi ze všech nejdůležitější, nesmí se ti nic stát."

Krátce na něj při těch slovech pohlédl, naštvaně a nechápavě. Doufal, že zrovna on nepatří k těm pověrčivým bláznům, co si myslí, že jednoho dne nastane čas, kdy se v Harry vzedme nějaká zázračná moc, ještě silnější, než jakou vládl Brumbál, a jedním mávnutím hůlky odstraní Voldemorta z povrchu zemského. Možná to skutečně bude on, kdo hadímu ksichtu zasadí smrtelnou ránu, ale válku vyhrají jedině společně.

"Kydy!" zavrčel a drapl Hermionu, aby si ji k sobě přitáhl, "Okamžitě nás přemísti zpátky!" zavrčel ji do obličeje. Moc dobře si uvědomoval, že se k ní chova hrubě, ale hněv a frustrace, která se mu rozlévala tělem, ho nutily přesně takhle jednat.

"Hej, hned ji pust!" odtrhl ho Ron, zřejmě naštěstí, dřív než stačil dívce udělat na ruce pořádnou modřinu, "Jak se to k ní vůbec chováš? Zachránila ti život, ty imbecile!"

"Najednou se děsně staráš, že jo, Ronalde!" odsekl a vytrhl se mu, "Chci zpátky a ty mě tam přemístíš, nebo..."

"Nebo co?!" vystartoval podruhé kamarád, dokonce mu rukou drcl do hrudníku, "Co uděláš? Použiješ na ni neodpustitelnou? V tom si dobrý, že? Pokoušet se lidi mučit," narážel jasně na příhodu s Šedohřbetem, což Harryho ještě víc vytáčelo, "A kdo ti vůbec dal právo tady rozkazovat? Nejsi o nic lepší než my, vlastně si spíš horší, než tady Miona!"

"Však on se tě taky nikdo nikdy neprosil, aby ses za mnou táhnul jako smrad!" vrátil mu to stejně agresivně, taktéž přidal pořádné žduchnutí do prsou hezky oběma rukama, "Ani jsem nežádal, aby se kolem mě motala lůza a mudlovští šmejdi!" Ani to řádně nedořekl a už měl Ronovu pěst v obličeji. Dopadl bokem na chodník, málem tedy vzal druhou o zem, a jasně cítil, že mu po bradě teče krev z roztrženého rtu. Setřel si ji hřbetem ruky a podíval se na krvavou šmouhu, která mu zůstala na kůži. Před očima se mu rudě zatmělo vztekem skoro až do barvy vlastní krve, vymrštil se na nohy a okamžitě se na Rona vrhl, na hůlku přitom ani nevzpomněl. Povalil ho na zem, pod nohy nějakého postaršího páru, který s výkřikem odskočil stranou, aby jim uhnul.

Nebyl to skutečný pěstní souboj, je se tak váleli po zemi a vzájemně do sebe strkali ve snaze získat dost prostoru k pořádnému nápřahu rukou. Bylo mu jasné, že Ron má hodně navrch, když už se potřetí ocitl na zemi, celý omlácený a oválený. Kamarád měl bohaté zkušenosti z nespočetných rvaček se svými sourozenci, takže věděl jak se bít.

"Depulso!" křikla Hermiona, ponechávaje zákaz čarování mezi mudly stranou. Její kouzlo je prudce odtrhlo od sebe a poslalo přes metr každého na opačnou stranu chodníku. Mudlové v okolí na to jen valili oči, neschopní pochopit, jak to dívka udělala. Několik se jich zastavilo a začalo utvářet kolečko, jakoby se dívali na nějaké pouliční představení.

"Chováte se jako malí hloupí kluci!" rozkřičela se na ně skoro až hystericky, rozhodně velmi rozhněvaná, "Urážet se a prát uprostřed ulice!" zamávala výhružně hůlkou, vypadala tak rozzlobeně, že si ani jeden z nich nedovolil pípnout, dokonce se doposud váleli na zemi a jen k ní vzhlíželi, "Je mi líto, Harry, že jsi tam musel nechat Remuse se Siriusem, ale musíš si uvědomit... vy oba si hergot musíte uvědomit, že jsme se už dávno vydali na cestu, kdy budeme muset něco obětovat. Naše blízké, milované možná i vlastní život. Copak nechápete, že teprve teď vypukla ta skutečná válka?!" hrudník se jí prudce zvedal, jak rychle dýchala, "Všichni jsme o něco přišli nebo během ní přijdeme! Já přišla o svoje rodiče! Vymazala jsem jim paměť, stejně jako jsem zničila všechny věci, které mě jim připomínaly, takže už nemám nikoho.. jasné?! Na mě nikdo nečeká, na vás čekají vaše rodiny," kývla k Ronovi, "nebo milovaní lidé," mávla rukou k Harrymu, "Tak se přestaňte chovat jako rozmazlení fracci, zvedněte se z té země a vypadneme odsud! Není to tu bezpečné a civí na nás mudlové!"

Ještě nikdy neviděl Hermionu v tomhle stavu, to dokonce ani v prvním ročníku, kdy ji všichni včetně jejích vlastních spolužáků uráželi, dobírali si a neustále ji provokovali. Vypadala skoro nepříčetně, rudé skvrny ve tváři, chvějící se ruce i hlas a hlavně, snad poprvé za celou dobu, co ji znal, neměla zcela pod kontrolou svou magii. Vypadalo to, jakoby stála v jemném vánku, který jí čechrá vlasy a nadzdvihává šifon na šatech, ale vůbec to nevypadalo sexy a roztomile, jak by mohlo, spíš to budilo strach. Pro něj to byl první projev spontánní nebo nekontrolované magie, který zažil u někoho jiného, než u sebe a nebo částečně u Brumbála, který díky ní dokázal budit strach.

Stále měl nesmírný strach o Siriusův život, toužil se za ním vrátit, ale tohle ho donutilo vystřízlivět. Nebylo to přeci poprvé, co byl jeho milenec zraněn – alespoň co věděl z vyprávění – a uměl se o sebe vždycky postarat. Navíc měl přeci Remuse, který mu bude věrně stát po boku. Musel doufat, že to přežili.

Pomalu se zvedl, pohybem ramen narovnal slavnostní hábit na zádech a pohlédl na Rona. Tvářili se oba stejně, naštvaně, ale zároveň se snahou se trochu smířit a uklidnění Hermioniným výbuchem.

"Co teď?" zeptal se Ron, rozhlížeje se po lidech, kteří je sledovali.

"Teď odsud vypadneme," ujala se dívka hned vedení, chytla je oba za ruce, protáhla davem a vláčela dál ulicí. Ani jeden se nebránil, nechali se vést, doufaje, že Hermiona ví, co dělá.

 

°°0°°

 

"Ještě medruňkouvou marmeládu, chlapče?" zeptala se ho vlídně profesorka Prýtová. Alespoň se o to pokoušela, ale příliš jí to, přes úzkostnou křeč v obličeji, nešlo.

"Ne, děkuji, paní profesorko," poděkoval opravdu vděčně a podíval se stydlivě na svůj toust hustě pomazaný medově zbarvenou marmeládou. Ještě pořád si nezvykl, že sedí u učitelského stolu jako rovný s rovnými, i když byl stále jen student. Profesorka McGonagallová však na tom trvala, aby se posadil k nim, protože byl jediným studentem z Bradavic, který zůstal přes velké prázdniny. Ostatní žáky si jejich rodiče vzali, do posledního, některé pravděpodobně proto, aby je už zpátky nikdy neposlali. Zejména ty starší, kteří už měli NKU a proto mohli po dosažení sedmnácti samostatně čarovat bez rizika, že by to bylo protizákonné.

Zvedl pohled a podíval se na vedoucí Nebelvíru a prozatimní ředitelku celé školy. McGonagallová mu pohled oplatila a vlídně se pousmála.

Vděčil jí za hodně. Bez ní by pravděpodobně putoval do ústavu pro kouzelníky bez domova, neměl se totiž kam z Bradavic vrátit. Jako malý bydlel s babičkou v bytě pronajatém na Příčné, ale ten samozřejmě pustil, když se oženil se Severusem a přestěhoval se do domu svého manžela. Takže na Příčnou se vrátit nemohl, nemohl ani ke Snapeovi do baráku, protože tam kdoví co by se mu stalo a ani netoužil se tam vracet. Stejně ten dům bytostně nesnášel od chvíle, co do něj poprvé vkročil, jen to přenesl přes srdce, protože tam s ním byl milovaný manžel. Nemohl si ani pronajmout nový byt, protože dle zákona za veškerý jeho majetek až do dovršení zletilosti odpovídal právě Severus Snape, který ho pravděpodobně už dávno 'vyvedl' z trezoru rodiny Longbottomových do vlastního a zanechal tak Nevilla bez veškerých úspor. I když... pohlédl krátce za sebe, kde stále u zdi stála Typy a čekala věrně na jeho příkazy. Kdyby mu vzal majetek, tak by tu skřítka zřejmě nebyla a neplnila by jeho příkazy, že? Jemně se na ni usmál a ona mu úsměv vrátila, přičemž se její velká ústa roztáhla doslova od ucha k uchu.

Znovu se obrátil ke svému toustu, prohlédl si ho a odložil ho na talíř. Neměl hlad, ne v prostředí, jaké u stolu panovalo. Bylo samá lež, předstírání a falešná zábava. Nejfalešnější ze všech byl profesor Křiklan, který vyprávěl zábavné historky ze své profesorské praxe a, ve své podstatě marně, se snažil rozveselit zasmušilou Hoochovou. Ostatní se tvářili neutrálně, někteří se pokoušeli i usmát, až tedy na Sinistrovou, která, zdá se, byla přímo bujará.

Zamračil se nad tím, jak do světa ta prohnaná ježibaba původem ze Zmijozelu, vrhala veselé úsměvy a ládovala do sebe snídani, jakoby se nic nedělo. A přitom se stalo něco strašného.

Nikdo, vůbec nikdo, nevěřil, že by ministr Brousek rezignoval. To prostě nebylo možné, stejně jako nebylo možné, že byl do jeho funkce během dvou dní dosazen Břichnáč a to prý jednomyslným hlasováním Starostolce. Zavánělo to Voldemortovým intrikováním tak silně, že po ministerstvu se musel šířit pach sraček a pronikal okny ven do mudlovského Londýna.

BUCH!

Rána, která se rozlehla hradem, ho prudce vyrušila z uvažování nad prohnilostí ministerstva. A nebyl jediný, kdo přestal dělat to, co dělal. Všichni profesoři u stolu strnuli, s hrnky napůl zvednutými k ústům, jídle napíchnutým na vidličkách a s konvicí čaje v ruce. Oči se zvedl k hlavnímu vchodu z Velké síně, tím pádem také k hlavní bráně Bradavického hradu.

BUCH!

Druhá rána se ozvala o poznání hlasitěji, než ta první. McGonagalová vyletěla ze svého místa rychlostí blesku, oběhla stůl a téměř pádila Velkou síní k jejímu východu.

"Někdo se pokouší dostat hlavní branou dovnitř!" křikla za sebe, což vzburcovalo ostatní profesory. S tasenými hůlkami se rozeběhli za ní. Neville také neváhal, vytáhl vlastní hůlku a rozeběhl se za ostatními. Nebyl tak mocný nebo vzdělaný jako profesoři, samozřejmě že ne, ale jestli tohle byl další útok, tak hodlal přiložit svou hůlku k dílu, jak nejlépe dokázal.

BUCH!

Rána se ozvala potřetí, tentokrát ji doslova cítil v nohách, protože právě společně s ostatními vybíhal ven na nádvoří. Zároveň viděl lesknoucí se obraný štít na bráně, jak se chvěje a vlní, jako vodní hladina rozčeřená kamínkem.

Profesoři v čele s McGonagalovou se zastavili uprostřed nádvoří a s napřaženými hůlkami čekali, co se bude dít dál. Jestli brána odolá, nebo se naopak poddá případnému útoku zvenčí. Napětí by se dalo krájet a ještě víc tížilo, protože rány ustaly. Zadoufal, že se dovnitř třeba dobýval jen ztracený testrál, který hledal pomoc, protože byl třeba zraněný. Ne, to nebylo pravděpodobné, takový tesatrál by zamířil rovnou za Hagridem do jeho nově postavené boudy.

BUCH!

Rána se ozvala počtvrté, přesně ve stejný okamžik, kdy hodiny na věži začaly odbíjet osmou ranní. Brána se zachvěla jak pod náporem vichřice a pak se prudce rozletěla dokořán. Zvedl se vítr, který dovnitř vehnal závoj prachu a v něm se rýsovali tři osoby.

Zůstal strnulý v šoku, když jednu z nich poznal a nebyl jediný, komu se to stalo. Jeho ale pohled na vysokého černovlasého muže zranil hlouběji, než kohokoliv jiného v okolí. Cítil, jak jeho prasklé srdce znovu puká ve stažené spáře a začíná krvácet. Ruka s hůlkou se mu rozklepala, stejně jako kolena, která se náhle změnila ve sloupy z rosolu, o který se obával, že ho neudrží. Oči ho samy od sebe začaly pálit, slzami a prachem, který mu ovanul tvář, to rozhodně nebylo.

"Severusi...," zašeptal tak tiše, že ho nikdo nemohl slyšet, zvláště ne jeho manžel stojící mezi vraty brány se svým typickým arogantním úšklebkem ve tváři a povýšeným pohledem.

Severus Snape se vrátil do Bradavic s veškerou parádou, jako když je v naprostém zmatku opouštěl. Vkročil za bránu snadno, hrad proti jeho přítomnosti neprotestoval, a pomalu kráčel směrem k McGonagalové, jejiž hůlka skoro jiskřila touhou ho jedním máchnutím poslat až do Bradavického rybníku.

"Snape," pronesla s jasně patrným znechucením, které, podle jejich výrazů, cítilo mnoho členů učitelského sboru. Co cítil Neville, to sám nevěděl. Momentálně to asi byla silná bolest, svírající mu hrudník v kleštích smutku. Severus se na něj ani nepodíval, nevěnoval mu jediný pohled, utvrzujíc ho tak v názoru, že byl jen zábavnou hračkou a prostředkem k upevnění jeho postavení špeha v řadách Řádu. Myslel si, že už se dávno smířil s tím, jak byl využit, prakticky znásilněn, ale teď viděl, že tomu tak není. Stačilo se zase setkat s mužem, kterého dřív zbožňoval až za hrob, aby všechny zdi vybudované v duši a kolem srdce spadly jako domeček z karet.

"Profesorko McGonagalová," jemně sklonil hlavu spíš v parodii pozdravu, "Tohle je myslím pro vás," vytáhl z hábitu svitek a pohybem hůlky – v ten okamžik se půlka učitelského sboru stáhla a druhá ještě víc zvedla hůlky – ho poslal směrem k profesorce. Ta ho zlehka zachytla vlastní hůlkou a nechala ho rozvinout v bezpečné vzdálenosti, tak aby ho mohla přečíst, ale ještě by stačila vyčarovat štít v případě, že by z něj vytryskla nějaká kletba.

Její oči se rychle míhaly po papíře a s každým slovem, které četla, z jejího obličeje mizela krev a vkrádal se nelíčený úžas, šok, trochu zlosti a hodně obav. Snad ještě nikdy neviděl její jindy pečlivě kontrolovanou tvář střídat tolik rozdílných a protichůdných emocí, jako teď. Prýtová a Hoochová, které jí četly přes rameno, na tom byly podobně, profesorka bylinkářství dokonce vypadala, že asi v příštím okamžiku padne v mdlobách na zem.

"To... to nemůže být pravda," vydechla McGonagalová rozechvělým hlasem, dokonce si přitáhla pergamen až k sobě, aby ho uchopila do ruky a začala znovu číst.

"Je to přesně tak, jak čtete, drahá kolegyně," odpověděl Snape s předstíranou vlídností, který spíš zněla jako výsměch – ne, on to byl skutečně výmpěch – a složil si pomalu ruce na prsou v gestu pro něj naprosto typickém, které dřív a vlastně i dnes, posílalo Nevilla do kolen, "Jmenování podepsal předseda školní rady Lucius Malfoy stejně jako nový ministr Pius Břichnáš. Já, Severus Snape, jsem nyní ředitelem Bradavické školy čar a kouzel se všemi právy, povinnostmi a výsadami k tomu patřícími."

Od profesorů se ozvalo hučení plné překvapení a jeden nadšený potlesk od Sinistrové, který byl doplněn o uchechtnutí dvou zbylých lidí, kteří se Severusem přišli do Bradavic. Až teprve teď k nim Neville krátce obrátil pohled, aby toho vzápětí zalitoval. Muž a žena doprovázející nového ředitele, byli dva strašliví lidé. Ne že by byli odpudiví na pohled, vypadali normálně jak každý druhý, ale zlo, touha ničit a týrat stejně jako šílenství, z nich sálalo na mnoho metrů. V očích měli krutost, která sama o sobě člověka zažene s výkřikem hrůzy do kouta. O tom, že jsou to také Smrijedi, nemohlo být ani sebemenších pochyb, protože někdo tak zlý, nemohl být nikým jiným.

Snape se ušklíbl, opět jeden výraz, který mu nepříjemně připomněl minulost, jejich šťastné chvíle, stejně jako skutečnost, že ho manžel využil, všechny zradil a zabil největšího a nejlaskavějšího čaroděje, co kdy žil.

Nový bradavický ředitel si nevšímal ani šeptání ani úšklebků a vykročil směrem přes nádvoří. Profesoři mu ustoupili z cesty, ne však proto, že byl ředitel nebo Smrtijed, ale čistě jen proto že byl Severus Snape. Ani když byl prostým profesorem lektvarů, si nikdo kromě Brumbála a McGonagalové netroufl vstoupit mu do cesty nebo v čemkoliv bránit. Budil vždy respekt, dnes dvojnásobně, protože ani ředitelka nebelvírské koleje se mu nepostavila na odpor.

Připojil se k davu, který Severuse následoval do haly, kam právě vstoupil. Ředitel se po ní rozhlédl jako dravý pták, hledající svou oběť, kterou asi měl být jeden z obrazů. Možná by se mu ani nedivil, kdyby byl v jeho kůži a slyšel, co o něm obrazy povídají.

"Zrádce... co tady dělá? Vrah... Zabil Albuse... jak se opovažuje vrátit?!... Odporný Smrtijed!... Zabijte ho někdo a jeho mrtvolu hoďte psům!... Umaštěný bastard ze sklepení... Malý Srábek, pamatujete?" šeptali, ale i pokřikovali lidé na obrazech, zvyklí říct, co mají na srdci.

"Ticho!" zahřímal Severus takovým tónem, že to Nevilla donutilo se přikrčit, protože věděl, že tohle je skutečný nefalšovaný hněv, "Jestli od kohokoliv uslyším jediné slovo, týkající se mé osoby, tak jeho obraz vypálím do poslední nitečky! Je vám to jasné?!" hrobové ticho, který se rozhostilo, jasně říkalo, že to všechny obrazy pochopily a jeho výhružku vzaly vážně, "Tato škola prodělá změny, které už tu mělo být dávno udělány a nikdo není zvědav na vaše stupidní řeči. Na řeči kohokoliv!" zavrčel přes rameno, aby bylo jasné, že to je myšleno i pro profesorský sbor. Nikdo neprotestoval, snad stále neschopní pochopit, že se to děje, možná neochotní zaútočit na někoho, koho znali patnáct let. Nebo byli tak vystrašení, že se nezmohli na odpor, ani to nebylo vyloučeno.

Snape se ušklíbl, jeden koutek úst přitom krátce zvedl nahoru v dalším z mnoha gest, které měl Neville vryté do paměti a které mu vždy způsobovaly chvění v žaludku. Někdy strachu a někdy vzrušení, teď spíš toho strachu. Ředitel vykročil po schodech nahoru a jako vždy za ním jeho černý plášť velmi efektně vlál, odpuzujíc každého, kdo by se k němu chtěl přiblížit stejně jako ukazoval sílu a i jistou aroganci.

"Severusi Snape," oslovila ho konečně McGonagalová hrdým slavnostním hlasem a donutila ho se zastavit, "Bradavice mu nikdy nebudou patřit. Bradavice jsou svobodné. Nikdy je nikdo nedokázal donutit padnout, kleknout si před nepřítelem a jejich hradby jsou nedobytné. Musel by je rozebrat kámen po kameni... vypálit jejich základy a vyrvat kořeny, aby je získal. Dokud v těchto zde žije jediný čestný, dobrosrdečný a statečný čaroděj, pak existuje naděje."

Ze Snapeových úst uniklo pobavené uchechtnutí, naplněné pohrdáním a arogancí pro něho tak samozřejmou, že bez ní by už nejspíš nebyl ničím. Pomalu se obrátil a ulpěl temným pohledem svých černých očích na profesorce McGonagalová.

"Všichni a všechno se vždy přizpůsobí novým pořádkům, to je nevyhnutelné. Tak svět funguje a vždy fungoval. Co je dnes nové, zítra bude zvykem a pozítří tradicí," potřásl hlavou, další úšklebek mu rozvlnil rty, "A pokud se Bradavice skutečně nebudou schopny přízpůsobit, pak... může ještě dojít na tvá slova."

Dech mnoha se zatajil, dokonce uniklo z několika úst i cosi jako zajíknutí. Představa, že by někdo zboural bradavický hrad, nebo se o to třeba jen pokusil, byla pro mnoho z nich strašná věc. Byl to jejich domov, nejen práce, do které se vraceli. Byl to konec konců i Nevillův domov, který byl nyní v ohrožení, ale on přesto nedokázal udělat nic, dokonce ani promluvit.

"Draco Dormiens Nunquam Titillandus," odpověděla na to McGonagalová samotným heslem Bradavic, které říkalo vše podstatné. Naznačovalo Snapeovi, že když se pokusí hradu nebo jeho obyvatelům ublížit, dopadne to stejně, jako kdyby přistoupíl k drakovi a začal do něj píchat klacíkem. Uvrhne na sebe strašlivý hněv.

"To bude první věc, která se změní. Viděl bych to na něco jako 'Čistota krve především'," konstatoval spíš pobaveně, než aby byl znepokojen její výhružkou. Obrátil se prudce, plášť za ním zavlál a on se vydal rychle nahoru po schodech k Velké síni.

Sledoval, dokud jeho záda nezmizela v obrovských dveřích síně, a pak prostě musel pryč. Kamkoliv, možná dokonce pryč z Bradavic, ale hlavně někam, kde nebude on. Tak daleko, jak jen to půjde. Nebylo těžké utéct, stejně mu nikdo nevěnoval pozornost, takže o pár minut později už za sebou pevně zavíral dveře od umýváren Ufňukané Uršuly, kde jedině snad mohl být na chvilku v bezpečí. Ne, ve skutečnosti tu v bezpečí nebyl, protože tady by ho jeho manžel asi hledal hned na prvním místě, přesto sem zamířil.

Pomalu se sesunul podél zdi na studenou podlahu, které ho nepříjemně chladila do nahých zad, jak se mu vykasala košile z kalhot. Bezděky si vzpomněl na to, jak ho vždycky Severus napomínal, aby se pečlivě oblékal a hezky si zastrkával košili do kalhot, protože jinak vypadá jako strašák v poli. Vlastně ani nevěděl, co ten strašák je, asi ale nejspíš něco nebo někdo špatně oblečený.

Neubránil se krátkému úsměvu, když si to vybavil, ten se ale rychle rozplynul a obličej se mu sevřel bolestným výrazem. Zvedl ruku ke své hrudi a přes látku košile se dotkl prstenu zavěšenému na řetízku kolem krku. Nedokázal se ho zbavit, i když se domníval, že už Severuse nikdy neuvidí. Měl ho sice rovnou hodit na dno Bradavického jezera, ale to bylo příliš těžké. Vyčaroval si proto zlatý řetízek, na který prsten navlékl a pak si ho pověsil na krk. Někdy ho tížil, jindy o něm ani nevěděl, dnes přinášel smutek a bolest. Sklouzl rukou níž na levou stranu hrudníku. Cítil své srdce, jakoby ho měl vyndané na podnose a připravené k naporcování, nebo přinejmenším, jakoby měl otevřený hrudník. Objal ho pevně oběma rukama a pokusil se vypadávající vnitřnosti zadržet ve svém těle. Nebylo to snadné, ani trochu ne, vlastně...

Nevěděl, jestli se mu to kdy ještě podaří.

 

Předcházející - Následující