05.12.2013 21:16

S nově nalezenou, tentokrárt sexuální energii se mrštně vrhl na Siriuse, kterého hned povalil zcela na zem a přesunul se obkročmo nad jeho stehna. Dřív než se muž vzmohl na nějaký odpor, než by se k tomu snad vůbec chystal, mu pro jistotu zabránil mluvit dychtivým polibkem. Už zase mu tělem probíhal ten chtíč, jako předtím v koupelně, jenže tentokrát měl po ruce někoho, kdo ochotně spolupracoval, ne jen vlastní ruce. Jen měl na sobě Sirisus příliš mnoho látky, která velmi překážela. Rychle porozepínal všechny ty knoflíky košile a vrhl si na líbání jeho krku.

"Hmm, už je mi fuk, co sis dal, lásko," zapředl mu do ucha, jeho ruce sklouzl po Harryho zádech pod triko, "Líbí se mi to."

S prudkou iniciativností, které byla pro Siriusu příznačná, mu jedním pohybem přetáhl tričko přes hlavu a hodil ho někam stranou za hlavu.

"Můžu se přidat?" ač to vlkodlak formuloval jako dotaz, zřejmě nehodlal čekat, jestli svolení dostane, protože se přesunul za Harryho, zřejmě do kleku mezi Siriusovy nohy. Dozadu neviděl, jen ucítil jeho pátrající ruce na prsou, které si ho k sobě dozadu zároveň přitáhly. Opřel se proto o mužův štíhlí hrudník a naklonil hlavu na stranu, tak aby se jejich rty spojili v polibku. Od rtů se vlkodlak přesunul na krk. S každým dotekem jeho jazyka a vlhkostí polibků mu vystřelovala příjemné vzrušení do celého těla.

Znovu si povzdechl.

Cítil jak se Sirius posunul dost na to, aby se mohl vzepřít na loktech a rozepnout mu poklopec. Pak si odfrkl, částečně pobaveně ale zároveň i nevěřícně.

"Další cvok co nosí zip a ještě naostro," protestoval proti Harryho oblečení, který tak trochu nevěděl o čem je řeč. Zmateně se shlédl dolů, krátce vyvedený z mlžného oparu, a podíval se mezi vlastní nohy. Kromě počínajícího vzrušení rýsujícího se pod Siriusovými kalhotami, které bylo akorát tak ve správných místech, aby se o něj mohl sám třít, viděl i vlastní rozevřené kalhoty a rovnou i vlastní napůl vzrušený penis.

Rozesmálo ho to. Smál se tak moc, že se musel opřít rukou i čelem o Siriusův hrudník, jinak by padl na stranu jako podťatý strom. Ve své podstatě to tak hrozně vtipné nebylo, uvědomoval si to, ale prostě měl chuť se smát, tak proč by se nesmál.

"Já si ráno zapomněl oblíct spodky," vyrazil ze sebe, jen co se mohl pořádně nadechnout, protože oba jeho milenci ustali ve svém laskání a rozhostil se kolem přímo hmatatelný zmatek z jeho reakce. Konečně oba pochopili, proč se tak hrozně směje a také se zasmáli. Ne tak šíleně jako on, ale bylo to příjemné.

"Ty si ale pitomec," informoval ho s úsměvem Sirius. Zvedl si jeho hlavu k sobě, aby ho mohlo znovu políbit. Remus se sklonil k jeho zádům a přitiskl vlhké rty doslova na každý obratel jeho páteře, rukou mezitím vklouzl mezi Harryho a Siriusovo tělo. Dokončil tam načatou práci v rozepínání jeho kalhot a vlastně rovnou porozepínal knoflíky těch Siriusových. Hned jak byli jeho džíny úplně rozepnuté je začal někdo stahovat dolů z jeho boků. Upřímně si nebyl přesně jistý kdo z jeho dvou milenců to byl, protože tu bylo nějak moc rukou. Cítil hlazení jejich rukou po celém těla, doteky vlhkých rtů zepředu na hrudi, stejně jako vzadu na zádech nebo na krku. Čísi ruku cítil také na svém penisu, podle toho že byla dlaň jemná a dost velká, v kout mysli uvažoval, že je nejspíš Siriusova. Zároveň vnímal ještě druhou ruku, která zároveň třela Siriusův penis. Rukou měl pod břichem nějak moc, tak se zaklonil dozadu a zase se opřel o Remusův hrudník. Díky tomu velmi jasně ucítil jeho tvrdost, která se mu tlačila do zad.

Zasténal, vlastně skoro zakňoural. Naprosto nechápal, proč se tomuhle celou dobu vyhýbal. Jak jen ho mohlo napadnout, že by mohlo být nepříjemné být sevřený mezi jejich těly. Vždyť to byla naprostá slast, která se nedala s ničím srovnávat. Tolik vjemů najednou, o které se ochudil. To už nehodlal znovu opakovat, od teď bude vždycky jen uprostřed.

"Musíš se odsunout, abychom se mohli pořádně svlíct," zašeptal mu do ucha Sirius, který se momentálně věnoval oždibování jeho krku.

Neochotný byť se jen pohnout udělal, co mu bylo řečeno. Vážně se vyprostil z jejich sevření, penis mu přitom nepříjemně ovanul chladný vzduch i ho lítostlivě zamrazilo při ztrátě kontaktu teplých mužských těl. Na druhou stranu moci sledovat, jak se oba jeho milenci rychle vysvlékají donaha taky stálo za to. Pomyslel si že má štěstí, když má takové dva krásné chlapi, jako byli Remuse se Siriusem. Vůbec mu nevadilo, že je Remus pokrytý jizvami, jediná, které ho skutečně bolela, byla ta na boku od kletby, která byla ještě živě růžová A Siriusova tetování byla vlastně docela sexy.

"Pojď sem. Chci, abys byl nahoře," prakticky si ho k sobě přitáhl Sirius v jasné známce toho, co chce.

Ochotně se vrátil na své místo nad milencovým rozkrokem, celkem při tom ani nemyslel na nějakou přípravu. Jediné po čem toužil, bylo konečně ho cítit hluboko v sobě. Nejlépe Siriuse a hned po tom i Remuse. Dokonce ho bezděky napadlo, jestli by to nešlo i dohromady a zase zatoužil po tom, mít víc použitelných otvorů než jen jeden.

Sirius ho sevřel za boky, taktéž zřejmě odhodlán vykašlat se na jakoukoliv přípravu a rovnou si ho vzít. Mohl to být docela bolestivě vzrušující zážitek, kdyby tu neměli Remuse. Vždy a za každých okolností přemýšlejícího vlkodlaka, který nedovolí, aby se jim něco stalo.

"Jen chvilku, drazí," zastavil je hlasem, zároveň i objal Harryho kolem pasu, aby mu zabránil bezmyšlenkovitě se oddat své potřebě. Frustrovaně zasténal bolestným vzrušením. Remus byl ale naprosto neoblomný v tom zařídit jejich největší pohodlí, dokonce nedbal ani na Siriusovo nespokojené zavrčení.

Musel použít hůlku, protože neviděl, že by se natahoval pro cokoliv, co by jen vzdáleně připomínalo oleje nebo gely, které používali. Přesto ucítil jeho kluzké prsty mezi půlkami. Bylo to rychlé, více méně jen pro utišení vlkodlakova špatného svědomí, přesto mu to tělem vyslalo další vlnu chvějivého vzrušení, zejména pak do skoro bolestně tvrdého penisu.

Konečně měl volné pole působnosti. Posunul se trochu dozadu, ještě víc opřel o Remusovu hruď a pomalu nasedl na Siriusův penis. Cítil, jak tvrdost vniká hluboko do jeho těla, centimetr po centimetru. Do teď si neuměl ani představit, jak mu ten pocit být celý naplněn, vlastně scházel.

"Sakra!" vydechl prudce Sirius, jeho prsty se prudce zatnuly do Harryho boků, "Miluju, jak si těsný!"

Bez Siriusova přisprostlého mluvení byl jejich sex už nebyl skutečně vzrušující. Vždycky se mu líbilo rovnou slyšet, jak se právě jeho milenec cítil. Trochu se předklonil, opřel rukou a začal pomalu zvedat a poklesávat boky. Nejdřív jen zlehka, kousek nahoru a dolů, ale každý jeho příraz byl rychlejší a tvrdší, jak ho víc uspokojoval, když se dotýkal přesně toho místa, které mu způsobovala největší rozkoš. Líbilo se mu, jak má všechno v rukou.

Remus sevřel jeho penis v ruce a třel ho ve stejném rytmu, jaký si Harry sám zvolil. Zároveň na zádech cítil vlkodlakův penis, jak se mu k nim tiskne. Horký, tvrdý a žadonící po uspokojení. Vnímal i mužův horkých, zrychlený dech, jen jeho steny byli přehlušené Siriusovými vzdechy povzbuzení a hlasitými projevy, ve kterých nešetřil jako vždycky peprnými výrazy.

Nechal se tím příjemným souzvukem jejich hlasů stejně jako těl unášet skoro až mimo tělo. Bylo zvláštní, jak se k sobě všichni tři hodili, jakoby je něco vzájemně spojovalo. Teď momentálně to bylo jen fyzično, které bylo snad intenzivnější, než kdy dřív. Prudké a uspokojivé. Vlna orgasmu sevřela jeho slabiny v náhlé příjemné křeči a vyloudila mu ze rtů hlasitý sten uspokojení. Remusova ruka, laskající jeho penis, prodlužovala ten okamžik doslova do nekonečna.

Vnímal, že Sirius je na tom stejně. Mohl jasně slyšet jeho uspokojený výkřik, stejně jako cítil jak vrcholí do jeho těla.

Jelikož ho Remus pustil, tak klesl uvolněně na Siriusovu hruď. Ten ho začal hladit po zádech, probíral mu vlasy a znovu líbal krk, jakoby si klidně hned teď chtěl dát další kolo. Harry ale cítil jeho povadlý penis, opírající se mu o stehno, který rozhodně nejevil zájem o další sex. Kdo ho ovšem určitě měl, byl Remus, který vzápětí vnikl do jeho těla. Harry prudce vydechl, když ho znovu naplňoval ten úžasný pocit, mít v sobě milencův tvrdý penis. Tak brzy po orgasmu o nečekal, zároveň mu to do těla poslalo další vlnu vzrušení.

Jeho penis, o kterém si myslel, že bude určitě tak půl hodinu odpočinku, se začal zase zvedat novým přívalem rozkoše. Uslyšel tiché, spokojené a částečně pobavené uchechtnutí od Siriuse, který tu pod nimi byl v pasti, ze které se určitě nesnažil nijak dostat, a pak ucítil jeho ruku na svém penisu. Stejně jako předtím Remus i on ho začal rytmicky třít.

Nemohl momentálně dělat vůbec nic, než jenom sténat, dokonale uvězeněn mezi dvěma zpocenými, horkými mužskými těly. Uvědomoval si, matně přes chtíč a vášně a mlhu Vlkodlačího štěstí, že by se za jiných okolností možná cítil nepohodlně, ale teď byl dokonale spokojen. Oddával se tomu, co právě prožíval a ač by to za normálních okolností nebylo možné, jeho milenci ho velmi rychle dovedli k druhému orgasmu. Byl stejně strhující jako ten první, i když s jistým nádechem bolesti, které ale nebyla nepříjemná.

Chvíli na to ucítil a uslyšel, že i Remus dosáhl vyvrcholení, přičemž mu pak částečně klesl na záda. Cítil jeho hrudník, přitištěný na své kůži zad a naopak pod sebou cítil Siriuse. Sice ho tělo nad ním tížilo, ale když se to tak vzalo, klidně by takhle mohl zůstat delší dobu. Bylo to příjemné.

"Uch... Merline, mě tu praskají žebra," postěžoval si Sirius, který samozřejmě musel všechno zkazit, "Dolů.. dolů... dolů...," opakoval, dost nedočkavý na to, až zátěž z jeho těla zmizí, dokonce je i rukama postrkoval pryč. Vlastně se mu nikdo nemohl divit, když mu na hrudníku leželo přes sto kilo živé váhy.

Díky jeho protestům se vyprostili z vzájemného propletence a oba s Remusem, klesli zády na deku. Nebyl si jistý, jestli to bylo tím báječným sexem, nebo Vlčím štěstím, případně tím že přestávalo působit, ale motala se mu hlava. Přes to motání si uvědomoval nepříjemný pocit vracející se bolesti do hlavy, navíc teď ještě lepkavé vlhko na mnoha částech těla. Rozhlédl se po své hůlce, aby ji už celkem automaticky použil k očištění – přeci jen byl čarujícím čarodějem deset měsíců v roce, tak si na kouzelní zvykl – načež si uvědomil, že ji nemá a i kdyby měl, tak by ji nemohl použít. Navíc ani nevěděl, kde všude se momentálně nachází jeho oblečení, takže by se k němu nedostal.

Vlkodlak ale zdá se měl povědomí o všem, včetně toho, co si jeho druzi přejí a kde se momentálně nachází jeho hůlka, protože ji odněkud vytáhl a jedním mávnutím je zbavil všech nánosů spermatu a potu, které na sobě všichni tři měli. Nebylo to docela, jako kdyby se vykoupal, ale lepší to než nic.

Nikdo nic neříkal, kupodivu ani Sirius ne, protože to nebylo vůbec třeba. Harry rozhodně cítil to krásné poklidné souznění, které nechtěl rušit dokonce ani tím, že by se oblékl. Sice už ho napadlo, zároveň se za to i zastyděl, že tu leží docela nahý prakticky nedaleko doupěte, ale kupodivu to byl překvapivě příjemný pocit, když člověka netížilo oblečení. Možná to byly ještě dozvuky vlivu Vlkodlačího štěstí.

Ucítil z boku, kde ležel Sirius nějaký pohyb, pak šustění a vzápětí zaznamenal že se mu do nosu dostal štiplavý pach kouře Obrátil hlavu a spatřil svého milence, jak má jednu cigaretu strčenou v koutku a celý jejich balíček odhazuje stranou na hromádku jejich oblečení. Potáhl a vyfoukl obláček vysoko do vzduchu. Byl si jistý, už podle té podivné vůně, že to nebudou obyčejné mudlovské cigarety, jaké znal od Dudleyho. Zaujalo ho to, tentokrát opravdově, protože se zdálo, že se mu rozplynul opar moci na mozku a mysl se mu zase vrátila do normálního stavu. Zajímavé bylo, že nepociťoval žádné příznaky, které by člověk po dávce drogy cítit měl, jako třeba nevolnost. Jediné co vnímal, byla touha, ten pocti síly zase znovu zažít.

Snad by mohl později, až se vrátí, říct Hermioně o další dávku.

"Tohle jsme měli udělat už dávno," ozval se kupodivu Remus, v hlase naprostá spokojenost, jakoby pro něj bylo ležet nahý na dece v lese něco neskutečně příjemného. Kromě toho, se mu jakoby zázrakem v ruce objevila tabulka čokolády, kterou z rohu ocucával.

"Co?" zeptal se, trochu nechápaje o čem je řeč, a narovnal si brýle na nose. Docela se divil, že mu během sexu neupadly na zem a nebyli rozmačkané na kousíčky skla, kovu a umělé hmoty.

Sirius se nad jeho dotazem uchechtl, vypouštěje další obláček kouře.

"Lehnout si nazí do trávy," objasnil, společně s tím, co ulomil plátek čokolády a podal ho Harrymu, "Copak to není nádherně uvolňující vyhřívat si tělo na slunci, jemný větřík..."

"Ti profukuje pod ptákem," pronesl vesele Sirius, což donutilo mladíka vyprsknout smíchy.

"Ano, to je na tom to nejpříjemnější," nedělal si s tím vlkodlak vůbec žádné starosti, naopak si pohodlně zkřížil kotníky nohou a složil ruku za hlavou.

"Je to vážně příjemné, ale," trochu se zamračil, "divné. Normální lidé tohle nedělají, řekl bych." Usoudil sice, že je to zvláštní tu tak ležet a upřímně se i styděl, ale jeho milenci nikoliv, tak nechtěl vypadat jako bábovka, co se bude zakrývat před případnými pohledy.

"Normálnost je pro normální," usoudil tmavovlasý muž.

"Jo, to asi jo," s tím souhlasil, on normální nebyl, "jen bych řekl, že tobě, Remi, by to mělo vadit. Vždycky jsi mi připadal takoví hodně... spořádaný, jestli rozumíš jak to myslím," dořekl neurčitým hlasem a začal si nevědomky bubnovat prsty do propadlého břicha.

"Spořádaný?" zopakoval vlkodlak a pak vybuchl smíchy, vlastně nejen ho, Sirius se taky zasmál, ale od Remuse to bylo méně obvyklé. On se hodně usmíval, to ano, ale hlasitý smích jako teď od něj člověk neslýchal často.

"To je vážně hezky řečeno," usoudil po chvíli, "Jsem vlkodlak, drahý, pro mě je chodit nahý docela přirozená věc."

"Ano, protože jsi starý nemrava," nadhodil pobavený Sirius, "Kdyby si mohl, tak pobíháš pořád bez oblečení."

"To zase ne," zamítl, "ale, stejně jako staří Řekové, považuji lidské tělo za největší umělecké dílo, předčívající veškeré slavné sochy a obrazy, stejně jako básně nebo prózu od autorů zvučných jmen. Vždyť," chopil se hůlky - nebyla to ta Harryho, jak si vzápětí mladík všiml, a navíc vypadala dost nespolehlivě už od oka, ani ji v ruce neměl – a začal s ní malovat ve vzduchu, "nejdřív jsou tu štíhlé nohy, pomalu přecházející v křivku zadku, která se lehce prohýbá v oblasti pasu, aby přešla...,

"K velkým prsům?" navrhl Sirius s úsměvem, s tím by celkem Harry i souhlasil, ale už se smířil s tím, že má dva chlapy a o dívkách tak moc nepřemýšlel. Snad jen ta sbírka pornočasopisů kterou na začátku prázdnin vyhazoval, by ho prozradila.

"Ano, klidně i prsům," souhlasil Remus, taktéž s úsměvem, "tady totiž nejde o sex, ale celkově o krásu. Krása lidského těla nespočívá jen v sexuální přitažlivosti, ale... au! Sakra!" s tím výkřikem pustil hůlku na zem, protože ho podle zablesknutí pořádně kopla, "Já ten krám nenávidím!"

"Měl by sis zkusit pořídit jinou. Nemůžeš čarovat s hůlkou, která s tebou nechce spolupracovat," zvážněl Sirius, doopravdy zvážněl, protože to on také uměl.

"Úděl odsouzeného," zahučel vlkodlak, ne příliš naladěný, protože na prstech se mu začaly dělat drobné puchýřky.

"Jak odsouzeného?" zneklidněl, to slovo se mu nelíbilo. Jednoho odsouzeného po boku už měl, nechtěl aby další z jeho milovaných měl před sebou budoucnost, kdy ho rovnou čeká mozkomoří polibek. Samozřejmě věděl, že je Remus stále hledaný zločinec za to zničené Oddělení pro registraci a kontrolu nebezpečných druhů, ale to bylo o ždibíček něco jiného.

"Ty o tom vlastně ještě nevíš. Neměla jsem příležitost ti to včera říct, když jsme tě museli uložit," opřel se o loket, aby na ně na oba viděl, "Po tom, co jsem vyhodil do povětří kousek Oddělení pro registraci a kontrolu nebezpečných druhů, se ministr Brousek rozhodl osobně ujmout vyšetřování toho, jak k tomu došlo a proč... on je totiž bývalý bystrozor a velmi schopný..."

"Jo, to rozhodně je," ušklíbl se kysele Sirius, "Velice schopně a statečně mě napůl bezvědomého v řetězech vláčel ministerskou halou, zatím co jsem jim tam krvácel na podlahu. Kéž bychom měli na naší straně tolik statečných a schopných lidí," ironie z jeho hlasu doslova čišela.

"Máš pravdu. Omlouvám se," souhlasil přirozeně vlkodlak, ale Harry už poznal, že to není úplně jeho skutečný názor, "Takže, Brousek je bývalý bystrozor, a proto se rozhodl, že to prošetří osobně a samozřejmě přišel na to, že se mu po ministerstvu potulovali lidé, lépe řečeno jeden vlkodklak, který měl dávno hnít v Azkabanu. Nemohl si dovolit nechat to vyjít na povrch, tak moje stíhání přerušil, tvrdíc, že to byl docela jiný, neznámý vlkodlak, který udělal tu spoušť a pak zrušil i celou vyhlášku o cejchování vlkodlaků. Myslím, že ho k tomu navedl Brumbál, jako jednu s posledních věcí, kterou udělal," pochmurně se zamračil, "Říkal mi, že to vyřeší a zdá se, že vyřešil."

"To on vždycky," pousmál se vzpomínce na starého čaroděje a vybavily se mu jejich společné lekce nitrozpytu, rychlém zamrkáním přitom zahnal slzy, které se mu drali do očí. "Takže už nejsi stíhaný zločinec, ale hůlku ti nevrátili."

"Ne. Za to, že jsem se v řádném termínu nedostavil k cejchování si ji tam ponechají ještě následující dva roky, během kterých bych teoreticky vůbec neměl mít možnost čarovat."

"Jak tě můžou potrestat za nedodržení zákona, který už byl zrušen?!" rozčiloval se. Nedávalo to smysl a měl takové metné tušení, že v mudlovském světě nemůže být člověk trestán zpětně za to, že v minulosti porušil zákon, který už v době jeho chycení nebyl platný.

"Je to ministerstvo, lásko," ozval se jeho druhý milenec, který si právě zapaloval další cigaretu, "Cokoliv si usmyslí, to se stane skutečností. Zejména v poslední době to tak je. Za mých mladých let se lidé víc ozvali, když se jim nějaký ministerský zákon nelíbil, dnes jich třetina sympatizuje s Voldemortem, který část těch zákonů sám vymýšlí. Druhý třetina se ho bojí, stejně jako ministerstv, tak drží hubu a krok. A třetí si myslí, že je tím chce ministerstvo chránit, takže nejen že souhlasí, ještě oslavují, jak jim krásně ministerští úředníci serou na hlavu."

"Nemůžeš ale zůstat bez hůlky." Nelíbila se mu představa, že Remus bojuje s tím kusem klacku, který se mu před chvilkou pokusil upálit kus ruky.

"Nejsem bez hůlky. Tuhle," vzal opatrně do prstů hůlku co předtím odhodil, "jsem si koupil v Obrtlé u Breptáka. Má vypálený podpis, takže s ní můžu čarovat i přes hlídáček, který na mě Ministerstvo nasadilo. Pak mám samozřejmě ještě hůlku, kterou jsi vyrobil ty. Tahle," poklepal si hůlkou do dlaně, "se hodí spíše na malé kouzla, protože na ní není ani gram stříbra a proto mě taky kopla. Tvoje hůlka se mi naopak osvědčila i včera v boji, zvládá překvapivě silná kouzla bez toho, aby to zabilo i mě."

"Pořád si ji pochvaluje, co kdybys mi taky nějakou udělal?" podotkl Sirius spíš pro srandu, "Nebo se rovnou stal výrobcem hůlek, hmm?" pozvedl obočí.

"Napadlo mě to, ale blány z dračího srdce se jen tak na ulicích nepovalují a vyrábění hůlek všeobecně by mě stejně nebavilo. Pořád jen sedět někde v dílně... Ne, to bych nesnesl," pokroutil hlavou.

Mezi stromy se modře zablesklo, jak někdo nad Doupětem vypustil do vzduchu spršku jisker. Za ní druhou a pak ještě třetí. Dokonala tím ozářil střechu domu, stejně jako bílí stan před ním, od kterého se modrá záře odrazila.

"Koukám, že kvočna svolává kuřátky," podotkl Sirius, "Nejspíš se po nás shánějí, protože jsme dlouho pryč nebo už Molly dovařila oběd. Doufám že to druhé, začínám mít hlad."

"Já vlastně taky," konstatoval překvapeně Harrhy. Uvědomoval si, kolik toho předtím snědl, jindy by mu to vystačilo na několik hodin, ale dnes jakoby to spálil během chvíle. Nejen to, vypadalo to, že stále ještě intenzivně spaluje. Přestože necítil euforické nadšení jako ještě před hodinou, tak měl dojem opakovaných přílivů energie, společně s potřebou hodně jíst, jak musel tu energii vyrábět.

"Jsem na tom stejně," připojil se Remus a tak bylo rozhodnuto.

I když jim všem bylo polehávání na dece příjemné, Harry si dokonce zvykl poměrně rychle i na tu nahotu, tak se oblékli a vydali k domu. Sirisus se po pár ujitých metrech změnil zase do strašného zlovlka, vrátil se pro svou okousanou a oslintanou větev, kterou si pak hrdě nesl až k Doupěti. Zaujalo ho to už dřív, jak zvířecky se Sirius chová, když je v Tichošlápkově těle, stejně jako to, že je v něm vlastně rád. Sice už uvažoval nad tím, pokusit se stát zvěromágem, ale nikdy ho to – kupodivu – příliš silně nelákalo. Udělal by to kvůli Remusovi, aby s ním mohl být o úplňcích i teď, když pravděpodobně neměl lektvar, ale samotná schopnost proměny ve zvíře mu nepřišla zajímavé.

"Harry!" klusal k nim s křikem Ron, ve tváři překvapení, "Harry! Nevěřil bys, kdo tu je," doběhl k nim a srovnal krok, takže se společně vraceli do domu, "Když jste byli pryč, tak se tu objevil sám ministr, máma ho teď hostí v kuchyni, prý je tu kvůli... Brumbálově závěti," dokončil se skoro posvátnou úctou, Remus při jeho slovech zvedl obočí a Tichošlápek napřímil uši, "Chce vidět tebe, Hermionu a mne. Vypadá to, že nám ředitel Brumbál něco odkázal. Není to divné?" svraštil nedůvěřivě obočí, "Víš, že by zrovna něco odkazoval mně... u tebe bych to pochopil. Hermiona je zase nejlepší studentka z Nebelvíru a on měl nebelvíry vždycky rád, ale já? Dobře. Možná jsem dobrý brankář, ale to je asi tak všechno."

Harry se neubránil úsměvu a to z mnoho důvodů. První byl, že ho potěšila skutečnost, že mu Albus něco odkázal. Obával se, že jediné co bude po něm mít, je hedvábný vyšívaný kapesník, který nosil prakticky stále u sebe, teď se zdálo, že dostane ještě něco. Nedoufal v peníze, ty nepotřeboval a nechtěl, ale líbilo by se mu mít třeba jeden z těch úžasných malých stroječků které tikaly, cvrnkaly, pípaly a vrzaly v ředitelně pokaždé, když tam přišel. Jejich zvuk by mu Albuse Brumbála pokaždé připomněl.

Pak se usmíval také proto, že byl Ron tak zmatený a nedůvěřivý. Věděl, že o něm měl bradavický ředitel dost vysoké mínění, podle něhož byl Ronald nejlepší kamarád, kterého si mohl Harry vybrat ze všech lidí na celé škole. Prý byl věrný, laskavý, s velkým srdcem a otevřenýma očima, díky kterým viděl Harryho nešvary a mohl mu je ukázat. Toho by si prý měl vážit a on si i vážil.

"Asi by ses divil," podotkl jen tak na půl úst, "ale měl o tobě dobré mínění."

"Vážně?" podivil se upřímně zrzaví chlapec, "I když nejsem hrdina kouzelnického světa?" trochu se ušklíbl.

"Já bych řekl ,že jsi," vložil se do toho Remus, zlovlk po jeho boku souhlasně frkl, "Který šestnáctiletý chlapec se beze strachu postaví Smrtijedům nebo mozkomorům? Jedině hrdina."

Ron ve tvářích zrudl do podobného odstínu, jako měly jeho vlasy. Prostě nebyl zvyklý moc často slýchat pochvaly a jak si Harry uvědomil, nikdo mu ani moc často neděkoval. Rozhodl se, že by to možná měl do budoucna napravit.

Vešli dveřmi doupěte a dřív než se stačili ohlásit, už se z kuchyně vynořil ministr Brousek. Díky dlouhým světlým vlasům a kotletám značně připomínal lva v lidské podobě, něco trochu jako Zbabělý Lev ze starého zpracování Čaroděje ze země Oz. Zarazil se při pohledu jak na Remuse tak na Tichošlápka, který si poklidně dřepl na zadek, jakoby to bylo naprosto přirozené, že se zlovlk pohybuje po Doupěti.

"Máte na to zvíře povolení?" zeptal se ministr bez úvodu. Harryho v duchu napadlo, koho myslí, jestli zlovlka nebo vlkodlaka. V dnešní společnosti by se nedivil ani u jednoho.

"Jistěže ano," uklidnila ho paní Weasleyová, která se vynořila za ním, "Charlie má prověření na zacházení a cvičení draků, kteří také spadají do čtvrté kategorie. Vlastně si... Čmuchala pořídil na jejich hlídání a nadhánění. Jistě dobře víte, že zlovlci jsou jediné zvířata, které dokážou skolit mladého draka."

Tichošlápek se nadšeně a hrdě vypnul do celé své výšky, jak chtěl ukázat, že on by to rozhodně dokázal. Harry o tom věděl, stejně tak věděl, že takových zlovlků musí být nejméně pět a drakovi musí být méně jak dva roky, aby se to povedlo. Takže ta zlovlkova pýcha trochu nebyla na místě.

"Inu, když to říkáte...," pronesl nedůvěřivě, ale víc se nehádal, "Nejsem už dávno bytrozorem, takže to není moje starost.... K práci, kterou tu dnes mám; jestli bych s dovolením mohl požádat pana Harryho Pottera, pana Ronalda Weasleyho a slečnu Hermionu Grangerovou, aby se mnou šli někam, kde je klid?" tázavě se podíval na Molly.

"V obýváku nikdo teď není," ukázala mávnutím rukou k příslušné místnosti.

"V tom případě, jestli bych vás mohl požádat...," pokynul tamtéž a nechal je jít jako první.

Podíval se po Hermioně a pak po Ronovi, oba se tvářili poněkud rozpačitě. On sám se necítil momentálně nijak, zase mu tepalo v hlavě a zároveň měl dojem, že emoce odešly někam pryč. Došlo mu, že to bude asi další fáze vlivu Vlkodlačího štěstí a stejně jako předchozí dvě, ani tahle vlastně nebyla nepříjemná.

Navzdory ministrovým nelibým a zároveň obavou naplněným pohledům se do obývacího pokoje protáhl také Tichošlápek. Posadil se vedle pohovky, na kterou sí vzápětí všichni tři mladí sedli a pozoroval ministra, sedajícího si naproti nim do křesla, pohledem inteligentních modrých očí. Ministra Brouska to evidentně znervózňovalo, protože mu složky, které vytahoval z aktovky, několikrát málem vypadly z rukou. Potom už se pustil do předčítání závěti a rozdávání toho, co měl u sebe k předání.

Brumbál jim ani jednomu neodkázal nic skutečně cenného. Ronovi dal své zhasínadlo, které sice bylo zajímavé, ale ve své podstatě nemělo žádnou praktickou funkci, protože mudlovská světla se dala zhasnout jedním mávnutím hůlky. Byla to spíš dětská hračka. Hermiona dostala knihu nějakých příběhů pro děti, které nikdy nečetl a upřímně ho to ani nelákalo, vypadalo to jako pro malé cvrčky, alespoň podle výrazně barevného obalu. Přesto si ji krátce půjčil a jen tak prolistoval, zejména první a poslední stranu, protože tam bylo věnování a tiskárna, kde byla kniha vytištěna. Jemu samému dal zlatonku, první kterou kdy chytil, což mu na tváři vyloudilo úsměv. Přesně něco takového chtěl, aby mu po Albusovi zůstalo. A pak tu byla ta záležitost s Nebelvírovým mečem, který mu starý čaroděj také odkázal, ale který náležel škole potažmo tedy ministerstvu. Hermiona sice tvrdila, že už mu dávno patří, protože jako magický předmět si vybírá majitele, pokud není darován nebo se nedědí po krvi, ale ani to ministra neobměkčilo. Harrymu to nevadilo, taky co by dělal s mečem, že? Ani s ním neuměl pořádně zacházet a po baziliškovi se jím před lety rozháněl ve stylu amerických filmů. Neuměle a nešikovně.

"Je tu ještě jedna věc, která se týká přímo vás, pane Pottere," vytáhl z brašny další dokumenty, tentokrát to vypadalo jako magická smlouva, "Albus Brumbál také něco odkázal... Siriusi Blackovi," Tichošlápek při těch slovech prudce narovnal uši jak zpozorněl, "Lépe řečeno se jedná o dokumenty, pravděpodobně také drobný majetek jako šperky nebo magické předměty, které měli být v okamžiku Brumbálovy smrti přesunuty z jeho trezoru do soukromého trezoru Siriuse Blacka. Nejedná se přímo o součást závěti, nýbrž o smlouvu sepsanou se skřety od Gringottů. Díky tomu proti tomu nemohlo ministerstvo podniknout žádné kroky," zlovlkovi uniklo zavrčení, když to slyšel a ministr na něj proto vrhl krátký pohled, "Samozřejmě jakožto usvědčený vrah a Smrtijed nemá právo dědit a všechen případný majetek, který by mu byl odkázán, by propadl ministerstvu, tohle je ale něco jiného."

"Dobře, ale co já s tím mám společného?" zamračil se Harry. Neviděl důvod, proč mu to ministr vůbec říká. Jestliže nějakým způsobem Brumbál převedl cokoliv do Siriusova trezoru, tak ho to sice zajímalo, ale nehodlal s tím nic dělat, jedině tak pokusit se to z kmotrova trezoru vyzvednout, pokud by to nějak šlo.

"Myslím ,že bychom měli tenhle Brumbálův krok napadnout a pokusit se ty věci získat zpět," nejen Harry se na něj přitom zamračil, "Vyrozuměl jsem, že jste společně v posledním roce jeho života trávili mnoho času, takže byste snad mohl poskytnou výpověď, že už se na něm podepsal jeho vysoký věk a..."

"Vy po mě chcete, aby tvrdil, že se Brumbál zbláznil nebo byl senilní?!" vybuchl okamžitě, ani nenechal muže domluvit, "Nezbláznil ste se?! Albus Brumbál byl ten nejchytřejší a nejschopnější člověk kterého jsem kdy viděl a byl jím až do posledního okamžik, než ho Smrtijed Severus Snape chladnokrevně zabil. Kdyby to neudělal, tak by tu Brumbál byl další padesát let. Nebudu tvrdit, že byl starý dědek!"

"Jo, přesně tak!" připojil se na jeho stranu velmi rázně Ron, "Ředitel rozhodně nebyl mimo. Já ho viděl jen den předtím, než umřel, dokonce jsem s ním mluvil a byl docela normální. On byl vždycky, normální, teda až na jeho vrták, brekot, veteš, cuk, ale to přeci..."

"Prosím tě mlč, Ronalde," usadila ho prudce Hermiona, "Oni, vlastně my všichni, tím chceme říct, že neuděláme ani neřekneme nic, co by mohlo Albuse Brumbála kompromitovat," uzavřela sice s hněvem v hlase, ale ne tak agresivně, jak to předtím předvedl Harry s Ronem. Tichošlápek po jejím boku měl mírně vyceněné zuby, trochu se chvěl a docela vážně to vypadalo, že uvažuje o trvalém odstranění ministra Brouska. Toho faktu si byl čaroděj asi vědom, protože opět a opět vrhal na zlovlka pohledy plné obav.

"Já to chápu, ale to, že cokoliv předal Siriusi Blackovi, je ještě více kompromitující. Black je jedním z nejvěrnějších přisluhovačů toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, a vy, pane Pottere, byste to jistě měl vědět," naléhal dál Brousek, "Když si Black tu věc nebo věci vyzvedne ze svého trezoru a použije pro spáchání nějakého zločinu, tak bude pro Brumbálovu pověst smrtelná rána."

"A jak by si pro ně asi tak došel, když ho hledají bytrozoři?" nadhodil Harry, ač věděl, že to tak těžké není, ostatně Sirius jim unikal už několik let a dokonce byl přímo na ministerstvu, aniž by to někdo věděl, "Projde Příčnou ke vchodu do Gringottovy banky, v klidu si tam vybere něco z trezoru a zase odejde?" Zarazil se, že se nikdo nebaví jeho ironií, spíš na něj koukají jako na blázna. Došlo mu hned, že asi zase udělal nějakou botu.

"Harry," trochu se k němu naklonila Hermiona, "Půda Gringottovy banky je neutrální území, na kterém zákony ministerstva neplatí, jen smlouvy mezi ministerstvem a skřety a ty nenakazují vydávání zločinců. Musela by to být libovůle skřetů, aby ho vydali. Sirius... Black by se klidně mohl přilatexovat přímo do banky, vyzvednout si svoje věci z trezoru a odlatexovat se v klidu pryč, i kdyby tam byla celé četa elitních bystrozorů včetně vrchního velitele."

"Aha," vypadlo z něj inteligentně. Uvědomil si, že to není poprvé, co se nevyzná v kouzelnických zákonech tak, jak by měl. Vlastně se mu to stávalo poměrně často, takže by se na to asi měl podívat. Když zvládl lektvary, tak kouzelnické právo bude jistě hračka.

"Přesto v tom nevidím rozdíl," postavil se znovu za své, "Jestli mu něco daroval, tak k tomu měl jistě důvod."

Jeho kamarádi souhlasně pokývali hlavou, že oni to vidí úplně stejně jako on. Kdyby se Brousek víc zaměřil na Tichošlápka, pak by uviděl, že i zlovlk pokyvuje svou obrovskou trojuhelníkovou hlavou.

Ministr se na ně zamračil.

"Jak vidím, jste mu věrný i když už je dávno mrtev. Inu s tím nic neudělám," zaklapl aktovku, "Pokud si to rozmyslíte, pane Pottere, pak jistě víte, kde mě hledat. Jsem si jist, že s vaším jménem a jizvou se snadno dostanete až ke mě do kanceláře, stačí jenom chtít," postavil se, načež se mírně uklonil, "Přeji krásný zbytek dne a užijte si svatbu."

Vyprovodil ministra pohledem, nejen ze dveří, ještě se obrátil, aby ho oknem viděl rychle odcházet pryč a nakonec se přemístit. Podle pohybů vedle něj udělali přátelé to samé.

"Co myslíš že ti Brumbál dal, Siriusi?" zeptala se Hermiona.

"To nemám zdání," odvětil tázaný, který se právě proměnil v člověka.

"Hernajz!" cukl sebou vylašeně Ron, "Na tohle proměňování si nikdy nezvyknu," postěžoval si přes nechápavé pohledy zbylých tří lidí, "Možná si jediný, komu odkázal peníze," navrhl, nedalo se nepostřehnout že se stopou závisti

"O tom vážně pochybuji," zamítl rázně Sirius, "Mám majetku prakticky na rozdávání, ne že bych rozdávat chtěl," dodal nezvykle rychle, prostě jako boháč co chce vypadat jako lidumil, ale ve skutečnosti nedá ani svrček, "Co já vím, tak chtěl svůj majetek darovat po smrti Bradavické škole, takže tam pravděpodobně obsah všech trezorů rodu Brumbálů také putoval nebo alespoň větší část," prohrábl si zamyšleně strniště na bradě, "Zítra je svatba, ale pozítří bych se mohl vypravit podívat, co mi předal."

"Jen aby tě nechytli," odmávl rukou pohledy, které se na něj upřely s výrazem, jako že je úplný tupec, "Už vím, že půda Gringottovy banky je neutrální území, ale co když tě budou chtít střeti vydat. Je to příliš nebezpečné."

"Nebudou mě chtít vydat," zakroutil zamítavě hlavou, "Jsem odsouzen k mozkomořímu polibku a to je to nejhorší, co by se jim mohlo stát. Vlastním tam kromě svého trezoru i několik trezorů našeho rodu, opravdu obrovské úspory a to vše mi náleží do mé smrti. Myšleno absolutní smrti, fyzické, mentální i duševní. Po mozkomořím polibku zůstává člověk naživu, jen není schopen uvažovat a díky tomu ani zasvěceně podepisovat kouzelnické smlouvy. Nemohli by tak spekulovat s majetkem rodiny Blacků, protože bych jim nemohl podepisovat dokumenty, takže by ty tuny galeonů jen ležely v jejich trezorech a přibývaly na nich úroky. Nijak by z nich nevydělávali."

"Až na poplatky z vedení účtu," poznamenal více méně ze srandy, ale Sirius nechápavě zvedl obočí.

"V mudlovských bankách se platí za to, že si tam můžeš uložit peníze," objasnila mu Hermiona, vlastně nejen jemu, ale i Ronovi.

"To je přeci hloupost. Vždyť oni s těmi penězi obchodují a část si z výdělku si nechávají, nač by jim za to měl ještě člověk platit?" nechápal zrzavý mladík, "Dokonce i z našeho malého trezůrku vydělají spoustu peněz. To si ani neumím představit, co z tvého nebo tady ze Siriusova."

"Mudlové jsou asi chamtivější než skřeti," podotkl, trochu uražený, protože měl mezery nejen v zákonech ale i v mnoha jiných věcech a to už si myslel že ví všechno, "Je to tedy úplně bezpečné?"

"Naprosto. Mohl by tam klidně přijít sám Voldemort ,vybrat si peníze ze svého trezoru a nikdo by proti němu nezasáhl," odsouhlasila přesvědčeně Hermiona.

"On tam má trezor?" Teď už si vážně připadal jako naprostý idiot, vzhledem k tomu že loni Voldemorta pečlivě s Brumbálem studoval. Jenže starý čaroděj se mu neobtěžoval říct, jaké má černokněžník majetky, jeho spíš zajímalo to, aby Harry věděl, proč dělá co dělá. Jaké k tomu má pohnutky a jaké má skutečně cíle.

"Předpokládám že ano, ostatně já ho tam mám už také," informovala ho se známkou hrdé důležitosti v hlase. Přeci jen, byla z mudlovské rodiny, takže pro ní trezor u Gringottů něco znamenal. Pogratuloval by jí k tomu, kdyby mu právě něco nedošlo.

"Jestliže musí být člověka dočista, ale úplně mrtvý, aby přišel o svůj trezor, tak skřeti museli vědět, že Tom Raddle není mrtvíý Proč to nikomu neřekli?" nechápal že se dávno kouzelnické společnost nepřipravovala na Voldemortův návrat, když měli tady jasný důkaz, že není po smrti a je tedy riziko že se znovu objeví a opět bude chtít získat moc. Náznaky, které viděli jen zasvěcení jako Brumbál nebo členové Řádu byla jedna věc, tomu nikdo nemusel věřit, ale výpovědi skřetů by věřil jistě každý.

"Tipoval bych, že jim to bylo jedno," usoudil Ron, "Oni si totiž myslí, že se jich jeho plány na získání moci a všechny ty kecy o čistokrevnosti, netýkají. Jsou si moc jistí ve svých podzemních tunelech a galeonech v rukách."

"Chce udělat čistokrevné čaroděje pány světa a všechny ostatní bytosti zotročit. To by se jich mělo týkat, když patří k těm ostatním bytostem," namítl.

"Ale jsou to skřeti," nechápavě se na Hermionu podíval, protože tím prohlášením mu nic nevysvětlila, takže dívka s povzdechem pokračovala, "Musíš si uvědomit, že jsou jedinou kouzelnickou bankou v Anglii a také jedinými raziči galeonů. Pokud by se jim někdo pokusil uzmout jejich moc nebo je dokonce napadl, tak prostě zavřou všechny trezory, utečou do podzemí a vyhodí za sebou ústí tunelů do povětří. Vrátí se pod zem, ke sbírání a hromadění zlata, jak bylo jejich přirozeností, než se vyhrabali na povrch a stali se finančníky. Oni by to přežili ve zdraví, ale kouzelnická společnost by se z toho dlouho vzpamatovávala. Proto si myslí, že jsou nedotknutelní."

"A jsou?" zeptal se automaticky.

"To nikdo přesně neví. Ještě se nevyskytl dost velký a troufalý blázen, aby se pokusil střety napadnout," odpověděl Sirius, na první pohled tou myšlenkou docela zaujatý.

"Na to, že s,i ty víš koho, studoval s Brumbálem celý loňský rok, toho o něm víš málo. Vždyť si ani nevěděl že má u Gringottů trezor," podotkl Ron.

"Zato vím, že má rád osmažený celer," odpověděl naprosto po pravdě a ve skutečnosti mu to ani moc vtipné nepřišlo. Poprvé snad, ale když už ho viděl se ládovat celerem ve třetí vzpomínce, tak se mu z toho začal zvedat žaludek.

"Cože!" vykřikl jeho kamarád se smíchem, pochechtávali se i ostatní. Zamračil se na ně něco ve stylu, že to vůbec není vtipné.

"Nedělám si srandu a poslední člověk, který si ji udělal, to nepřežil," mluvil sice vážně, ale nezdálo se, že by to na ostatní mělo nějaký vliv. Pochechtávali se vlastně ještě víc než předtím, až upřímně zalitoval, že si tu zcela nevinnou poznámku nenechal pro sebe. Sledovat vybírání Smrtijedských noviců bylo samo o sobě nepříjemné, když tam jednoho zabil proto, že se ušklíbl nad celerem, to už hraničilo s hrůzou. Voldemort byl prostě těžce psychicky narušený jedinec.

A ostatní se tomu pošetile smáli.

 

Předcházející - Následující