08.05.2014 23:47

 

Nemohla to nikomu říct, ani Harrymu ne, ale věděla to. Hermiona věděla, že její nejlepší kamarád a hrdina kouzelnického světa v sobě nosí kus Voldemortovy duše. A nikomu to neřekla.
Neuvědomila si to náhle, ani po tom nepátrala, prostě jí to došlo v logické souvislosti díky všem událostem. Harryho schopnost mluvit s hady, jeho nesmírná provázanost s Voldemortem, výbuchy hněvu a záchvěvy nemilosrdnosti… Když to spojidla s tím, co věděla o viteálech, jejich tvorbě a zničení, bylo jí všechno jasné. Musel v sobě tu černou duši nést už od dětství a po celou dobu ho musela provázet jako štít toho, čím se nechce stát, i kdyby to bylo jen podvědomé. Snad právě proto byl Harry takovým, jakým byl. Laskavím ke všemu co bylo spoutané, ochotný pomáhat, pokoušející se chápat a schopný se obětovat.

Mohla o svém zjištění všem říct, když se s nimi Harry loučil a upozornit je, že se chystá nechat dobrovolně zabít, ale k čemu by to vedlo?

Jestliže by se jim podařilo zničit jak Voldemorta samotného, tak hada do kterého úmyslně vložil část svého bytí, pak by přesto kousek stále ulpíval v Harrym. A ona si nedělal iluze, že neexistuje možnost, aby se dostal na povrch. Ne, to vůbec ne, ona nebyla taková, že by viděla svět přes růžové brýle a proto asi také jako jediná byla dost otevřené mysli, aby viděla, co v sobě Harry má. Lidé jako Ron, paní Weasleyová nebo konce konců Neville viděli ve všech jen to nejlepší, nepřipouštějíc si, že by mohli být i dobří lidé občas krutí a to i přesto, že sami v některých okamžicích byli schopni přinejmenším kontroverzních věcí. Navíc ani jeden z nich nebyl dost chytrý, aby dokázal složit kousky skládanky dohromady.

Tak chytrý byl Snape, Remus a možná Sirius, jenže Snape byl mrtvý a Remuse se Siriusem by si něco takového nebyli ochotni připustit už ze samotného principu, že Harry je prostě Harry, jejich milovaný chlapec, kterého musí chránit a starat se o něj. I kdyby případné zlo v něm snad i spatřili, pak by to před všemi i před sebou zapřeli a dál by se usmívala, hladili svého mladého milence po vlasech a říkali, jak jsou spolu všichni šťastní.

Hermiona milovala Harryho nadevše, jen Rona milovala ještě o kousek víc, ale vždy myslela mozkem a volání srdce podléhala, jen když si to sama dovolila.

A to dělala právě teď, když objímala kolem ramen Ginny a snažila se jí utěšit, ač sama nevěděla, jak se má postavit k Fredově smrti. Přinesli ho s vážným zraněním krátce poté, co se Harry vytratil, a pak jim podlehl dřív, než stačila Poppy třeba jen zastavit krvácení.

Když teď hladila Ginny po zádech, sledovala Rona brečícího u bratrova těla a zároveň těkala pohledem k Fredovi ležícímu na zemi, tak jí s podivným mrazením došlo, že je to první blízký člověk kterého ztratila a že necítí vůbec nic. Byla prázdná, připravená na dalších mnoho mrtvých i na to, jak se bude dívat na Harryho tělo, až ho sem Voldemort přivláčí jak kořist a pochlubí se jeho smrtí. A ona si byla jistá, že to černokněžník udělá.

Udělal.

Zavřela oči a snažila se ignorovat Voldemortův hlas, znějící teď naštěstí jen z nádvoří, a svolávající je ven. Věděla ale, že ho nemůže přecházet věčně. Nanejvýš tak pár vteřin. Udělala to a pak vstala, stejně jako všichni ostatní, a vydala se směrem ven z hradu na nádvoří, aby se vyhotovila k poslednímu boji, kterým je Harry před svou smrtí pověřil.

Kráčela až vzadu, nechávala ostatní jít před ní, zejména pak starší kouzelníky. Ne že by se chtěla schovat, jen chtěla tu chvíli naděje, že to Harry přežil, ještě zachovat ve svém srdci. Rozhlížela se kolem dokola, předpokládající že to tu možná už nikdy neuvidí. Díky tomu spatřila Nevilla sedícího docela u stěny v rohu, kam si vzal prakticky mrtvého Snapea a teď ho prostě držel, kolíbal a brečel. Vůbec to nevypadalo, že by se chtěl v následující chvíli zvednout a jít jim pomoct. Napadlo ji, vydat se za ní, zvednout ho ze země a donutit vyjít ven společně s ostatními. Třeba na něj křičet, že je zbabělec a že není jediný, kdo někoho ztratil. Jenže bylo vlastně jedno, jestli se k nim Neville, připojí nebo ne, co bude následovat, jeho přítomnost nijak nezmění.

Odvrátila pohled, udělala krok a na něco látkového šlápla.

"Au!" ozvalo se to dotčeně a zaklepalo se to, jak se to pokoušelo ze sebe setřást prach, "Dávej pozor, mladá dáma, kom pokládáš nohu, mohl by tam na zemi ležet odhozený klobouk."

"Moudrý klobouk!" vydechla překvapeně a okamžitě se pro něj sklonila, "Co ty tady děláš? Myslela jsem, že budeš nahoře v ředitelně uložený na polici, jako obvykle."

"Kdoví co tady dělám," odvětil jí klobouk, "Možná mě sem pro vás někdo přinesl, možná jsem sem přišel sám, možná mě tu někdo zapomněl. Jak jsem se sem dostal, na tom nezáleží, podstatné je, že jsem tady," krempa se usmála, jinak se to nazvat nedalo, "Vezmi mě ven, mladá dámo, ať na vlastní staré knoflíky a mašle vidím, co se stalo z Toma za nelidského tvora."

"Ne, raději tě tam brát nebudu," odmítla, "Položím tě ke zdi, kde budeš v bezpečí. Venku by tě mohl někdo spálit, proklít nebo jinak poškodit," rozhodla se zanechat klobouk i přes jeho přání tady, to aby ho ochránila.

"Víš, leží tu už delší dobu a ty jsi první, která po mě přešla a slyšela můj nářek. Všimla si mě," začal klobouk, alespoň podle hlasu, mudrovat, "Je to zvláštní, protože doposud mě slyšel každý, ke komu jsem promluvil. Každý, kdo toho byl hoden. Dnes nejen že mě lidé neslyší, ti co mě slyší, zase ignorují mé dobré rady a má přání. Vezmi mě ven, Hermiono Grangerová, a věz, že mě budeš potřebovat."

"Při vší úctě, klobouku, pochybuji, že nám můžeš nějak pomoci," snažila se mluvit vlídně a vstřícně, hlas ji ale trochu zrazoval a přecházel do sarkasmu.

"Vskutku?" teď by asi klobouk povytáhl obočí, "Tak zkusíme, jak moc jsem vám užitečný či ne. Sáhni do mě, mladá dámo… no jen se neostýchej, hezky hluboko do mě sáhni… já se také nestydím, když si mě lidé pokládají na hlavu."
Nedůvěřivě na klobouk hleděla, ale udělala, co jí řekl. Zanořila do něj ruku, nejdříve narazila jen na polstrovaný vnitřek klobouku. Starý, přesto hladký na dotek, takoví, jaký si ho pamatovala z prvního ročníku, kdy se jí sesunul po čele skoro až na oči. Pak sáhla dál, do nekonečného prostoru, který jakoby se rozprostíral za polstrováním klobouku a narazila na… něco tvrdého, chladného na dotek co mělo tvar jílce meče.

Překvapeně se narovnala v zádech.

Věděla, že Harry v tajemné komnatě vytáhl Nebelvírův meč právě z Moudrého klobouku, jenže to už bylo mnoho let zpátky a teď ho měl u sebe ten proradný skřet. Pravděpodobně s ním byl na útěku někam za hranice Británie, alespoň to předpokládala a proto ho ani nehledala u Moudrého klobouku.

"Pchá!" uchechtl se Klobouk, jak jí možná četl myšlenky, "Snad si nemyslela, že zůstanu u skřeta?" zeptal se a pozvedl tázavě krempu.

"Darovali jsme mu ho, tak jako ho předtím daroval Brumbál Harrymu, tak jsem si myslela.,“ odmlčela se, protože ani nevěděla, co si myslela.

"Darovat magický předmět může jen ten, kdo ho skutečně vlastní," začal ji klobouk poučovat, "Meč dříve vlastnil Godrik Nebelvír a ten ho daroval všem," to slovo zdůraznil, "nebelvírům a přislíbil, že jim meč přijde na pomoc, když jim bude nejhůře. Aby meč přestal patřit nebelvírům, museli by ho darovat nebo prodat všichni, ne jen jeden z nich."

To dává smysl. Sice to byla trochu pokřivená logika, ale z náhledu magii a magických předmětů to bylo dokonale vymyšleno.

"Pořád si ještě myslíš, že mě venku nebudeš potřebovat?" zeptal se klobouk s rozhodně nepřehlédnutelnou ironií. On se tomu zdá se nebránil v jejich rozhovoru. Oplatila mu to mírným úšklebkem, jen doufala, že ho vůbec nějak vidí, jinak by přišel vniveč. Každopádně měl ale pravdu. Jedině Godrikův meč nebo bazališčí zub mohli zničit viteál a co bylo lepší při zabíjení hada, než právě meč. Mohla by mu snadno setnout hlavu, pokud se k němu dostane dostatečně blízko.

Pustila jílec meče, uvnitř klobouku byl naprosto v bezpečí, a s kloboukem v náručí vyšla ven. Protáhla se do první řady, což nebylo vůbec těžké, protože řídký hlouček obránců ji pouštěl před sebe. Zastavila se vedle Rona a strnula.

I když jako jediná věděla, co ji čeká, že se Harry obětoval, tak i ji šokoval pohled na kamarádovo mrtvé tělo v Hagridově náruči. Poloobr smáčel mladíkovo triko krokodýlími slzami stékajícími po vousaté tváři, tu a tam přidal i vzlyk, který nepříjemně protínal ticho rozléhající se nádvořím Bradavic.

Voldemort, sám Pán zla, stále před svými následovníky, s úsměvem ve kterém cenil ostré hadí zuby a vychutnával si beznaděj, co právě pohltila všechny jeho nepřátele. I Hermiona ji pocítila, jen se ji nehodlala poddat. Podívala se na Rona, nebrečel, ale zřejmě k tomu neměl daleko. Sirius vypadal spíš šokovaně, než skutečně smutně a Remus měl obličej bez jediného záchvěvu, jako kdyby byl ponořený do hloubky své mysli. Jediné co prozrazovalo jeho hluboký zármutek a tíseň byla ruku drásající kůži pod obojkem.

Vzala Rona za ruku, naklonila se k němu a promluvila:
"Je čas zaútočit."
Překvapeně na ní pohlédl, upřímně nevěřící, že teď mají ještě nějakou naději na vítezství. Pokusila se o povzbudivý úsměv, který kazil snad jen knedlík bolesti dusící ji.

"To je váš hrdina," promluvil Voldemort a tím veškerou Hermioninu snahu o povzbuzení naprosto zhatil. Jeho hlas, chladný, jízliví, syčiví, byl ostřejší než čerstvě nabroušený meč. A jedovatější snad než baziliščí zub. V ten okamžik se zdálo, že nikdo nemůže dlouho poslouchat Pána zla, aniž by neutrpěl trvalou duševní újmu.

Zpoza zad se Voldemortovi vyplazil obří had, Nagini, jak říkal Harry, a zvedl svou trojúhelníkovou hlavu. Její syčení, překvapivě hlasité, bylo jako posměch vůči nepřátelům jejího majitele nebo čím pro ni Voldemort byl. Nikdy by nevěřila, že se had může posmívat, nebo být vůbec tak inteligentní.

"Spása kouzelnického světa, ve kterou jste tak věřili. Přišel ke mně a padl první ranou, dokonce se ani nepokusil na mě zaútočit. Zbabělec a zrádce," pokračoval Voldemort s úšklebkem, "A vy… jste obklíčeni mými věrnými. Já sám stojím na nádvoří Bradavic a pouhým mávnutím hůlku může tento hrad navždy poslat do zapomnění. Bylo by od vás bláhová ještě se snažit mi vzdorovat a já bych zase udělal chybu, kdybych vás všechny pozabíjel. Mnozí z vás jsou čistokrevní, silní a vzdělaní. Byla by škoda o tak kvalitní krev přijít, protože se bude v nadcházejícím věku vlády čistokrevných čarodějů hodit. Mám," rozmáchl ruce, jako kdyby je všechny chtěl vzít do náruče, "místo i pro vás, jejichž krev byla zkažena některým z vašich nerozumných rodičů. Chápu, že to není vaše vina a pomohu vám se očistit."

Hermiona ho poslouchala jen částečně, pokoušela se nenápadně dostat k ostatním, aby jim řekla, že je čas se bránit. Podařilo se jí dostat k McGonagallové, k Weasleyovým, Remusovi se Siriusem – oba na ni pevně pohlédli, zároveň viděla jejich touhu se Voldemortovi pomstít – a k dalším členům řádu, včetně Tonksové a Moodyho, kteří si stáli po boku a drželi se za ruce. Docela zvláštní pohled.

"Proto vám dávám možnost přejít na mou stranu a já zapomenu na to, že jste kdy proti mně bojovali. Samozřejmě," obrátil se s úsměvem ke svým věrným, "i vy máte možnost změnit strany, ale nemyslím si, že by někdo z vás byl tak hloupí, že by to skutečně udělal."

Voldemort se odmlčel a Hermiona v se v tu chvíli obrátila od Pastorka a podívala se kolem sebe, tak jako všichni, hledajíc někoho, kdo vykročí z davu a přejde k Voldemortovi. Z nich to nebyl nikdo, všichni statečně stále tváří v tvář přicházející smrti. Skuteční nebelvíři bez bázně. Mrzimorští, kterým to nedovolovalo jejich přesvědčení. Havrasparští, kterým logika říkala, že svět pod nadvládou Pána zla by byl nesnesitelný.

Od Smrtijedů, kteří se také rozhlédl, se ozval smích, pobavený a pohrdaví, který ale rychle umlkl, když Draco Malfoy udělal dva kroky vpřed. Upřeli se na něj pohledy všech, zejména ten Voldemortův byl silný a pak… k Hermionině údivu se na něj Ginny široce usmála a v uslzených očích se jí objevila radost a hrdost. Mladý Malfoy se na ni také podíval a i přes chvění stranu mu koutky zacukali v úsměvu a on udělal další dva kroky.

"Inu, jak vidím, tak jsem se zmýlil," připustil Voldemort, kupodivu bez hněvu, ale spíš s pobavením, "Malfoy… to jsem měl čekat. Malá zbabělá krysa, která spíš, než aby mne ctila jako svého pána, se nechá zabít, protože je naprosto neschopná. Hmmm, co Luciusi, vydařil se po tobě, že ano?" zeptal se a poklepal si dlouhým prstem na ret, "Je ti vážně podobný."
"Pane já…,“ vykoktal Malfoy starší, odmlčel se a vyjeveně sledoval, jak se Draco pomalu vzdaluje, krok po kroku směrem k Bradavickému hradu. Vypadalo to, že je nerozhodný v tom, co by měl udělat. Podíval se na Pána zla, který si ho posměšně měřil, a pak zpět na Draca. Hůlka z jeho hole vyjela rychlostí blesku a on ji namířil na svého syna.

"Draco…!“ vydechla Ginny a vztáhla k němu ruku, jako kdyby se po něm mohla natáhnout a vtáhnout si ho do bezpečí své náruče. Draco sám pak prudce strnul, ale neobrátil se. Buď věděl, že na něj otec míří hůlkou, nebo to ani vědět nechtěl a proto se raději oddal nevědomosti a pohledu na stěny hradu.
"Já Lucius Malfoy, pán Domu Malfoyů, ti nařizuji obrátit se a přijít ke mě!" rozkázal starší s Malfoy v jasném očekávání, že ho Draco poslechne. Všichni si byli také jistí, včetně Hermiony, že se mladý Malfoy otočí a vrátí se ke svému otci. On o tom byl také zřejmě přesvědčen, protože se napnul jako struna v očekávání jistého. Nestalo se ale nic. Neobrátil se z vlastní vůle ani proto, že by ho neposlechlo tělo. Evidentně tím byl víc než překvapen, protože na dlouhých několik okamžiků docela zkameněl, než se odhodlal udělat další krok. Pak další a další, daleko rychleji než postupoval předtím. Nakonec už skoro utíkal.

Voldemort se nahlas rozesmál, nejvíc asi Luciusovu částečně vyděšenému, ale hlavně nesmírně šokovanému výrazu. Vypadal jako člověk, který spatřil něco víc jak nepravděpodobného.

"Tak se zdá, můj drahý Luciusi," přistoupil k němu a položil ruku na aristokratovo rameno, "že tě opustila rodová magii. Tvým předci tě opustili a nechali bez moci. To je tak… směšné!" znovu se zasmál, "že ti utíká i někdo tak neschopný, jako tvůj syn, i když… přeci jen je o trochu lepší než ty."
"Můj pane, já nedovolím, aby..."
"Ty," sevřel Luciuse v zátylku, až ho donutil se zaklonit, "už neuděláš nic. Ty i celá tvá rodina jste ostudou čisté rasy a nezasloužíš si mi ani ležet u nohou. Už není nic horšího, co by tvá rodina mohla zpackat. Nebo snad ano?" rudé oči mu zableskly směrem k Ginny, která právě uchopila rozechvělého Draca za ruku a přitáhla si ho k sobě, aby ho objala kolem zad.

Mnoho lidí to překvapilo, Hermionu ani tak moc ne. Dávno se jí Ginny svěřila, že se jí Draco líbí. Zvláštní na tom bylo jedině to, že světlovlasý mladík vůbec kdy obrátil svou pozornost na někoho, koho považoval za spodinu a svoloč. Zase, válka lidi mění, stejně jako služba u Pána zla a zrovna Draco nebyl tak krutý, jak Smrtijedi, které Hermiona za svůj život poznala.

"Tahat se s Weasleyovou je rozhodně horší," spíš tak pro sebe nadhodil Voldemort a srazil Malfoye ke svým nohám, "Užívej si své potupy, Luciusi, ještě dlouho se o ní bude povídat. Ach… jak já na ni budu vzpomínat!" pochechtával se, to bylo hodně nepříjemné slyšet, pak si o zvedajícího se Malfoye opřel bosou nohu, takže mu zabránil se narovnat.

V ten okamžik Hermiona litovala Draca, jenž musel sledovat, jak se jeho otec, ke kterému vždy tak vzhlížel, válí na zemi v bahně a krvi. Muselo to být skutečná potupa, ztráta ideálů, co mladík kdy ve svém životě znal. Pokud už tedy o ně nepřišel podstatně dříve.

Protáhla se směrem k jejich novému spojenci a naklonila se k jeho uchu, dost blízko, aby ji slyšel jenom on a nejspíše Ginny stojící těsně vedle.

"Pokud jsi s námi a chceš nám pomoct, tak se připrav zaútočit na Voldemorta," pošeptala mu.

Pohled, který si za to vysloužila, se dal popsat snadno a dobře se mu rozumělo. Draco jí jasně říkal 'jsi úplný cvok a já se s vámi rozhodně nenechám zabít!'. Pousmála se mu v odpověď a ujistila ho tak, že ho nebude nutit bojovat, pokud nebude chtít. ne. Jestliže chce Draco utéct, jen co to bude možné, pak ho tu držet rozhodně nebude.

"Co si tam šuškáš, děvče?" obrátil Voldemort pozornost přímo na ni, "Jestli nám chceš něco říct, tak předstup a směle promluv. Všichni chceme vědět, co si tam povídáš. Jen to prosím moc neprotahuj a určitě vynechej výčitky smrti toho či onoho. Kdyby si tu měla vyjmenovat všechny, kteří mou rukou nebo příkazem zemřeli, tak jsme tu do Vánoc a já bych rád strávil svátky v klidu u krbu a s punčem v ruce."

Z jeho pozornosti jí přecházel mráz po zádech, ale byla to dobrá příležitost, jak se dostat k Nagini a zabít ji, takže pomalu vystoupila vpřed. Ron se ji sice pokusil zastavit, ale nebyl dost rychlý. Kráčela po volném prostranství, hlavu skloněnou a prohlížela si bahnitou zem. Neodvážila se zvednout pohled a podívat se do očí Pána zla, protože věděla, že tak může nejsnáze číst myšlenky pomocí nitrozpytu. Oční kontakt byl důležitý a usnadňoval proniknutí do mysli. A ona rozhodně nechtěla, aby předem věděl, že se pokusí utnout jeho hadovi hlavu.

Došla na pár kroků k němu a pomalu zvedla hlavu, ovšem jen tak, aby mu viděla na hruď zakrytou zřejmě celými metry černého hedvábí. Pokud to vůbec bylo jenom hedvábí, na pohled se totiž zdálo živé a přelévalo se, jako kdyby to byl hustý lektvarový kouř. Bylo to až fascinující, stejně jako podivná chladná aura sálající z Voldemorta.

Polkla.

"Kdo jsi?" zeptal se Voldemort, pak ale zvedl ruku a pokračoval, "Ne, počkej, já tě vlastně poznávám. Hermiona Grangerová, malá mudlovská šmejdka, co se ráda vtírá do přízně čistokrevných čarodějů. Jsi v tom vážně dobrá. Brumbál, Weasley, Black, Potter a dokonce i můj drahý Mcnayr… je to tak, Waldene? To je to děvče, co jsi mi o něm povídal… to, jak tak krásně křičí…,“ obrátil se na jednoho ze svých Smrtijedů.

"Ano, můj pane, to je ona," souhlasil odněkud hlas, který Hermiona moc dobře znala a přejel jí po zádech jako ledová ruka, společně s tím přinesl bolest do hrudníku, kde měla vyřezáno 'mudlovská šmejdka'.

"Pak ji tedy odtud nechám odejít živou a zdravou, aby sis ji mohl chytit a nechat. Ale musíš se o ni dobře starat, protože já nesnáším lidi, co ubližují svým domácím zvířátkům," kdo ví, co tím myslel, rozhodně to ale nebylo nic dobrého, pak se obrátil zase na Hermionu, "Tak mluv… mluv děvče, ať tu nezestárneme."

"Já…,“ nadechla se a strčila ruku do klobouku ve své náruči, meč jí dobře padl do dlaně, "vlastně jsem toho moc říct nechtěla, abych byla upřímná. Snad jedině…,“ zvedla k němu hlavu, dokonce si uvědomila, že se usmívá, "Chcípni, Tome!"

Vytáhla meč. Pustila klobouk z ruky. A rozmáchla se se vší silou, kterou v sobě našla. Meč opsal ten správný oblouk, aby přesně trefila hada, jenže se Voldemortovi ovíjel kolem nohou. Had prudce zasyčel, jak viděl blížící se nebezpečí a zvedl hlavu až nepřirozeně vysoko. K ničemu by mu to nebylo, i tak by ho meč zasáhl, kdyby netrefil neviditelnou barieru.

V první chvíli si myslela, že je to ochranné kouzlo, to až když se zorientovala, spatřila Voldemortovu rozzlobenou tvář a to, že zvedá paži nahoru, dlaní proti ní, jako kdyby tnoucí meč zastavil vlastní rukou. Cenil ostré zuby ve zlém šklebu, který byl prakticky totožný s hadím. Nagini otevřela tlamu doširoka a ze zubů ji na zem začal kapat jed. Oba syčeli, vztekle, v hadím jazyce, který ani nepotřebovala znát, aby věděla, že jí, nejspíš hodně sprostě nadávají.

"Mudlovská kurvo!" tomuhle Voldemortovu zasyčení už rozuměla. Rozzuřilo jí. Mohli jí nazývat mudlovskou šmejdkou, póvlem, otrokem, šprtkou, ale ona rozhodně nebyla kurva!

Kdyby mohla, tak by veškerý svůj hněv vyslala přímo na Voldemorta, takhle jen víc zatlačila na meč ve snaze prorazit neviditelnou barieru. Nedokázala to, jistěže ne, ale na šedé, napůl hadí, dlani se objevil dlouhý rudý šrám, ze kterého se vyřinula krev a začala po šupinatém zápěstí stékat kamsi do útrob širokého rukávu. Přineslo jí to jistý pocit zadostiučinění, ale ne na dlouho.

Voldemort zavrčel, vztekle jako rozzuřený tygr, a pohnul rukou.

Ani netušila, jak se to stalo, ale náhle letěla vzduchem. Krátce, než dopadla na kamennou podlahu. Strašná bolest jí doslova rozřízla z pravé strany hrudník. Ruka, kterou si dala instinktivně pod sebe, praskla, cítila to i slyšela, jak se lámou kosti předloktí a naráží na sebe. Dech jí unikl z hrdla v tichém zachrčení a vyplivla krev na kámen, co si ho právě zblízka prohlížela. Nejspíš si prokousla jazyk, protože krev nebyla zpěněná jako z plic. Stejně se ale nemohla hnout. Vnímala celé své tělo. Věděla, že může pohnout všemi končetinami, ale vstát pro ni bylo naprosto nemyslitelné. Nejspíš si také při úhozu do hlavy o dlažbu rozrazila obočí. Tmělo se jí před očima a točil se jí svět, vlastně i ta temnota se točila.

Poslední, co slyšela, než ji objala tma docela, byl hromadný výkřik vyvolávající Harryho jméno, který byl plný euforie a nadšení z nadcházejícího boje. Pak už bylo ticho.

 

°°0°°

 

Zaryl nehty do kůže pod obojkem a prudce vydechl, což znělo jako přidušený sten. Zvířecí část v něm se krátce vzepjala, v ten okamžik ho stříbro přiškrtilo, a pak jen klesl do kouta. Momentálně by nejspíš ani nemusel být spoután stříbrem, protože by se beztak nemohl hnout.

Byl mrtev. Jeho Harry. Jeho milovaný mladý druh. Jeho všechno.

Nepochyboval o tom, že by ho to naprosto zlomilo, nebýt naděje v podobě Siriuse stojícího mu po boku. A nebýt obojku, který dokázal vlka z části zkrotit. Pak také nebýt toho, že Remus byl veskrze racionální člověk a věděl, že tahle možnost existuje. Přesto to bylo… nepopsatelné.

Přisunul se k Siriusovi, tak že se ho bezmála dotkl a podíval se na něj s prosbou. Doufal, že milenec změní názor a přijme ho, i když ho ještě před chvílí odmítal, stejně jako celí svět.

Sirius měl oči zavřené, i tak bylo vidět, že brečí a spuštěnými víčky se jen snaží udržet slzy, aby nesklouzly po tváři do vousů. Stejně se mu to nepovedlo, protože musel oči otevřít. Podíval se na Remuse. V modrých očích se zračila stejná bolest, jakou cítil i sám vlkodlak. Pak zvedl svou velkou ruku a ovinul ji Remusovi kolem pasu.

Byla to úleva. Malá, ale byla.

Vděčil úvazu a Siriusovi za to, že tu neklečí na zemi a nebrečí jako malé dítě. Bohužel tak také mohl sledovat Voldemortův výsměch a slyšet jeho odporná slova a hlas. Chtěl se rozzuřit, tak moc toužil změnit se ve zvíře a vrhnout se tomu šedému grázlovi po krku, jenže to nešlo. Hněv v něm sice vystoupil ve zvířecím vrčení, ale zarazil se těsně před vrcholem. Mohl prostě jen s násilným klidem sledovat, jak e Draco vzdává svého osudu být Smrtijedem a jak Hermiona statečně předstupuje před Voldemorta, aby mu čelila a pokusila se zabít hada svíjejícího se u jeho nohou.

Zatnul prsty do Siriusova saka, když viděl Hermionu letět vzduchem a pak…

jen otevřel pusu a s naprostým šokem sledoval Harryho, jak se zvedá a bez mrknutí oka útočí na Voldemorta, jako kdyby ještě před pěti vteřinami nebyl mrtvý. Tedy on nebyl mrtvý asi nikdy, to už bylo jasné, ovšem to nezmírnilo šok, jenž každý zažil. A rozhodně to nevzalo náhlý nával sily. Nebyl to jen Remus, který ho pocítil jako eforii, to i všichni ostatní se s výkřikem plným odhodlání vrhli proti Smrtijedům a Voldemortovým přisluhovačům.

V prvním okamžiku se chtěl nechat strhnout davem, pak jeho pohled přilákal vysoký a ramenatý muž sedící v pokleku na hromadě kameni z rozbořených hradeb. Šedohřbet. Nemusel by cenit napůl proměněné zuby, aby každý poznal, že je to nebezpečná dravá šelma. Rukáv levé ruky měl vysoko vykasaný a dlaň ruky druhé tiskl ke svému předloktí. I takhle z dálky viděl Remus černý runový vzor, který mu zářil na opálené kůži.

Volal tak nebohé vlkodlaky, kteří byli spoutáni falešnou rodovou magií. Přicházeli a Remus v jejich tváři viděl nefalšovaný strach, už jen z toho, kolik je kolem lidí s hůlkami. Štval zvířata veskrze samotářská a skoro až zbabělá do bitvy, která nebyla jejich a vítězství ani jedné ze stran jim nic nepřinese. Šedohřbet se zpronevěřil nejzákladnějšímu ze všech pravidel, které vlkodlaci měli. Nikdo neublížíš bratrovi, který se nemůže bránit. Pouhé pozůstatky dřívější vlkodlačí kultury velely, že Šedohřbet musí být za svůj zločin potrestán. Stejně tak si to přál Harry, jež ho vyslal, aby se Šedohřbeta zbavil.

Zvedl hůlku a vyslal kletbu rovnou proti němu.

Minul, protože starý vlkodlak si ho všiml a včas stačil seskočit z kamenů na zem. Přistál na všech čtyřech a zvedl k Remusovi hlavu. Zavrčel a Remus to slyšel. Bylo to, jako když v hale plné mluvících lidí někdo vysloví vaše jméno, vy se po něm otočíte a pak už dokážete poslouchat jenom jeho hlas. Stejně tak teď dokázal sledovat starého vlkodlaka couvajícího pryč z bitevní vřavy v přirozené zbabělosti každého vlkodlaka.

Pustil se za ním s loveckým nadšením, které bylo vlkodlakům také vlastní. Dovedl se snadno vyhnout létajícím kletbám, stejně jako padajícím tělům nebo jakémukoliv jinému pokusu ho zastavit. Když se na něco upřel s veškerým zbytkem své zvířeckosti, pak nebylo nic a nikdo, co by mu mohlo stát v cestě.

Následoval ho z nádvoří pryč směrem k lesům, přestože věděl, že je to jen past. Šedohřbet ho chtěl odlákat od ostatních, aby byl sám a zranitelný. Starý princip lovu, nejdřív oddělit kořist od stáda a pak ji zatnout zuby do zátylku. Jenže Remus nebyl srnka, on byl také vlkodlak a navíc momentálně uvažoval racionálněji, než napůl proměněný Šedohřbet, jehož mysl musela být zastřená zvířetem v něm. Krom toho, Remus tady strávil skoro deset let, znal lesy a louky kolem hradu lépe, než kdokoliv jiný. Proběhl si okolí za mlada stokrát a na to, aby se vyznal, nepotřeboval konkrétní vzpomínky. On prostě věděl, kde jsou a kam míří.

Přesto se starému vlkodlakovi podařilo ztratit se mu z dohledu. Nejspíš to bylo tím, že Remus měl sice výhodu křišťálově čisté mysli, ale Šedohřbet momentálně disponoval instinkty zvířete. Bylo to snad poprvé, co se Remus za svůj život cítil v lese jako člověk, honící zvíře, ne jako vlkodlak jdoucí po kořisti.

Opatrně našlapoval mezi větvemi a ke své nelibosti dělal neskutečný hluk. Díky úvazu přišel o mrštnost vlka, který se projevovala, když byl ve stresu. Proklínal se za to a zároveň byl rád, že nemusí ovládat nelidský vztek, co by ho jinak trýznil.

Narovnal se skoro do pozoru. Byl si jistý, že za sebou něco slyší. Otočil se právě včas, aby viděl Šedohřbeta, jak se na něj vrhá zpoza stromu. Už se mu nepodařilo se proti němu bránit hůlkou, protože do něj narazilo těžké tělo a strhlo ho k zemi. Vzepřel se proti hrudi, jež ho tížila, a pokusil se vlkodlaka ze sebe strhnout. Podařilo se mu jedině to, že se společně několikrát převalili a začali se kutálet po krátkém, mírném svahu vedoucímu do nějaké vymleté strouhy. Dopadli tam do čerstvého bahna, páchnoucího po žábách. Nebylo ani divu, když sotva co zvedl obličej, uviděl nádhernou obrovskou ropuchu zlostně nafouklou a orosenou. Neváhal, podebral rozzlobené zvíře a hodil ho za sebe po Šedohřbetovi.

I když ho dobře neviděl, protože ho měl za zády, stejně se mu podařilo starého vlkodlaka trefit rovnou do obličeje. Plesklo to a muž začal řvát a vyvádět. Mít ropuchu v obličeji jistě nebylo příjemné. Remus využil svého času a zanořil ruce do bahna, kde začal hledat svou hůlku. Byl si jistý, že během kutálení se po svahu ji měl ještě stále při sobě a ztratil ji až tady. Musela být někde pohřbená dole v bahně.

Nahmatával hromadu klacků, ale nic z toho jistě nebyla jeho hůlka. Ani ji pořádně necítil. Chtěl se zanořit hloupěji, když ho starý vlkodlak chytl za vlasy a prudce mu ponořil hlavu do bahnité vody. Jen stěží se stačil nadechnout a zavřít oči. Stejně mu to nebylo pořádně platné, protože se mu sliz dostal do nosu a do pusy. Bylo to odporné a on v bahně nehodlal zůstat moc dlouho.

Sáhl dozadu, chytl Šedohřbetův kotník a vší silou trhl. Podařilo se mu protivníka srazit na zem, takže se také pořádně rozplácl do bahna. Remus se nadechl, setřel si jednou rukou z tváře bahno a druhou už se sápal po Šedohřbetovi. Jestli si to hodlal vlkodlak rozdat ručně, pak s tím tedy souhlasil. Věděl, že jeho šance jsou malé, ale s hůlkou někde v bahně stejně neměl jinou možnost.

Vrazil Šedohřbetovi několik pěkných pravých háků, než se starý vlkodlak dostatečně sebral, aby Remuse drapl za košili a doslova jím hodil za sebe.

Remus přistál na suché zemi v listí a klaccích, takže se to na něj všechno nabalilo a jeden klacek ho trefil rovnou do hrudní kosti. Bolelo to a bylo to k vzteku. Zuřil. Uvnitř něj se zmítal jeho vlk toužící se projevit, ale přidušený obojkem, jenže se právě Remusovi opět pevně stáhl kolem krku. Právě teď nepotřeboval, aby ho úvaz škrtil a bral mu sílu. Musel bojovat, ne tu klečet na zemi a pokoušet se strhnout si obojek z krku nebo ho alespoň uvolnit dost k nádechu.

Uslyšel chraplavý smích, podobný vrčení. Přiblížil se, ale zůstal stát dost daleko, aby na něj Remus nemohl.

"To je tak ubohý pohled!" vrčel Šedohřbet, jeho hlas přitom zněl trochu zastřeně, jak se snažil mluvit přes ostré tesáky, "Ani vlkodlak ani čaroděj. Troska. Nicka. Nevíš, co jsi."

Opřel se rukou o zem. Čím víc ho starý vlkodlak urážel a dráždil, tím větší měl vlk v něm vztek. Na sebe. Na Remuse, že je člověk. Na skutečnost, že nedokázal ochránit Harryho ani Siriuse. Na Šedohřbeta za to, že tak zotročil ostatní vlkodlaky. Jak se jeho vztek násobil, tak i sílil stisk stříbra. Hněv jen ponoukal úvaz k tomu, aby se snažil vlkodlaka udržet uvnitř, což byl jeho účel, až na to, že teď by se spíš hodilo mít ostré drápy a nebezpečné zuby. Šedohřbet si zasloužil zemřít, stejně jako si to zasloužila Bellatrix. Ne pro pomstu, ale proto, aby všichni, které Remus a Vlk milovali, byli v bezpečí.

"Nejsi vlkodlak… nejsi dobrý čaroděj," ve stejnou chvíli, kdy ho Šedohřbet urážel, ho zároveň chytil za zátylek a znovu jím hodil do bahna, "Obojek na krku… jako pes. Chovají se k tobě jako k psu? Odporní malí hlupáci. Umřou. Zabiju ho sám. Sežeru maso a vnitřnosti tvého druha."

Přímé vyhrožování jeho milovaným bylo příliš. Jakási poslední kapka do poháru trpělivosti. Ne, nedokzal se zbavit svého obojku, ale dokázal se uklidnit. Tohle už nebyl zvířecí vztek, to byl Remus člověk, který chtěl Šedohřbetovi ublížit, jednoduše proto, že může.

Dokázal si představit, jak zvíře spoutané řetězy a vrčící v koutu jeho mysli náhle strnulo, sklopilo uši dozadu a tázavě se podívalo na svého lidského společníka. Vlk nikdy nepoznal, když se zlobil Remus sám. Vždy to bylo Remusovo vlkodlačí já, které zuřilo z toho či onoho důvodu a lidské část ho tišila, věčně racionální a neschopná někomu ublížit. Proto bylo pro vlka tak překvapující, že by jeho člověk dokázal chtít někomu ublížit

Remus se vkleče narovnal. Pohlédl na bahnitou stoku, kterou měl na dosah ruky a spatřil svou hůlku, jak poklidně vyplavala na hladinu, kde se vznášela. Neměla na sobě jediný škrábanec, dokonce ani nebyl pokrytá bahnem a slizem. Vyzívala, aby ji použil. A on rozhodně neměl nic jiného v úmyslu. Natáhl se a vylovil ji celkem poklidně z vody, nevšímaje si Šedohřbeta, který podivně ztichl. Snad vycítil, že Remus a jeho vlk jsou v podivné shodě, která by pro něj nemusela být dobrá. A že skutečně byli ve shodě. Zvíře vědělo, že teď se jeho lidská část s velkou radostí postará o veškerá nebezpečí hrozící jeho druhům a tak se zklidnilo. Jako když by mu Remus hodil kost.

Zvedl se ze země, hůlku měl volně v ruce, a postavil se Šedohřbetovi tváří v tvář. Pociťoval klid, který mu dodávalo uvědomění, že má ve své moci magii, co je rozhodně silnější, než ta starého vlkodlaka.

"Na co si hraješ, štěně?" zamručel Šedohřbet, ale překvapivě začal couvat. Nahrbený, s jednou rukou prakticky opřenou o zem a zuby vyceněnými.

Remus se pousmál. Mohli teď být oba jako divá zvěř, kousající se, drápající a vzájemně ničící svá těla. Vyhrál by nejspíš starý vlkodlak, vzhledem ke zkušenosti v boji a velikosti, ale to by nesměl být Remus klidný a odhodlaný postarat se o něj kouzly.

Jen tak zlehka pozvedl hůlku a vyslal první kletbu, která roztříštila kámen, co doposud ležel někde u Šedohřbetových nohou. Vlkodlak stačil uskočit stranou a dokonce i tasil hůlku. V jeho podání to bylo neobratné, skoro jako kdyby ji nedokázal v prstech udržet. Možná to bylo tím, že je měl nepřirozeně zkřivené a opatřené drápy. Nebýt toho, držela by se mu jeho silná a sukatá hůlka líp.

"Nemůžeš mi ublížit," Šedohřbet to řekl tak přesvědčeně, jako kdyby za ním stála celá garda, "Nemáš na to."

Mohl na to odpovědět něčím štiplavým, ale nač ztrácet drahocenný čas. S hůlkou mu nebyl starý vlkodlak rovný. Kletba střídala kletbu. Nutil Šedohřbeta couvat dál a dál, zatímco vlkodlak odrážel zoufale Remusovy kletby. Vztek do té doby v jeho tváři patrný se měnil ve strach. Uvědomoval si, že dřív než vysloví své obranné kouzlo, Remus už stačí vrhnout další dvě kletby neverbálně. Remus to všechno sledoval poklidně i se zadostiučiněním, ovšem bez vzteku.

"Experiarmus!" vyslovil to nahlas spíš jen tak pro formu, beztak nebyl Šedohřbet schopen zareagovat Protegem a proto mu hůlka vyletěla z rukou. Další, stejná kletba, poslala starého vlkodlaka na zem. Rozplácl se tam jako pták, co vrazil do skla. Pokusil se zvednout, ale Remus ho snadno připoutal jedním Awinio Radix. Tuhé kořeny omotaly vlkodlakovo tělo a drželi ho pevně připoutaného k zemi. Mohl se ještě hýbat, kopat nohama a házet sebou, ale kořeny v Zapovězeném lese byli příliš silné a staré, aby měl šanci se z jejich sevření vyprostit.

Pomalu došel ke spoutanému vlkodlakovi a stanul nad ním.
"Zpronevěřil ses snad nejposvátnějšímu přikázání, které ještě z naší civilizace zbylo. Vzal si svému vlastnímu druhu svobodu a zotročil ty, kteří se ti nemohli bránit. Víš, že za takový čin by tě dřív čekala smrt?"

"To neuděláš," namítl Šedohřbet a vycenil zuby, "Ty mě nezabiješ, protože jsi.... jsi zbabělý… jsi to, co jsi… a on by mě pomstil."
"Ty hlupáku, je mi tě skoro líto," pozvedl svou hůlku proti ležícímu muži, "Nikdy nepoznáš jaké to skutečně je mít milujícího druha, který tě přijme bez výhrad a o kterého můžeš pečovat a pak se rozplynout, v jeho vděčnosti. Jsi ubohý a je mi tě opravdu líto."

Rozpřáhl se. Šedohřbet strnul a doširoka otevřel oči, jak očekával poslední okamžiky svého života. Remus dokončil pohyb a vlkodlak hrozivě zavyl do temnoty v okolí.

Šedohřbetova ruka se s praštěním kostí v lokti oddělila od těla a odkutálela se půl metru stranou. Proud krve, co vystříkl z pahýlu, pokropil jak zem v okolí řvoucího vlkodlaka, tak i Remusovy boty a kalhoty a krev se dostala až do blátivého jezírka. Muž řval z plných plic, jako kdyby právě přišel spíš o všechny orgány v těle, než jen o pouhou ruku.

Nemohl tu nechat Šedohřbeta jen tak vykrvácet, proto přidřepl a přiložil hůlku na ránu. Šeptaná slova hojivého kouzla zacelila cévy a tepny ve zbytku ruky tak, že už prakticky nekrvácela. Jen občas pár kapek vyklouzlo a steklo do kaluže krve pomalu se vsakující do lesní půdy.

"Zkurvysyne!" zaskřehotal Šedohřbet.

Nevěnoval mu pozornost a obrátil se k ruce ležící opodál. Černý runový vzorec na kůži se tetelil magii. Ještě nebyl zcela mrtvý, ale umíral a pomalu zpřetrhával pouta násilně vytvořená mezi vlkodlaky. Hodlal to urychlit.

Stoupl si do dostatečné vzdálenosti, kouzlem pojistil kruh kolem ruky a pak vyslal živý oheň přímo na runový vzorec. Vzduch naplnil pach škvařícího se masa a praskání kostí, které se horkem lámali. To vše bylo doplněné o syčení vody náhle se vypařující ze země pod kusem useklé paže a vůni hořícího dřeva. Dohromady to bylo cítit, jako když si na ohništi člověk opéká sele.

Sklonil hůlku a čekal, dokud plameny zcela nepohltily celou odťatou ruku a nezbyl z ní jenom doutnající popel, pak mávnutím hůlku oheň zcela uhasil. Zbyl jen dokonale vypálený kruh v podrostu a pár zuhelnatělých kusů kosti, tak dobře dokázal živý oheň zničit vše, co mu přišlo do cesty.

Tím byl jeho úkol završen, splnil, co po něm Harry chtěl a stejně tak se pomstil za své bratry vlkodlaky takovým způsobem, aby se nestal vrahem. Bylo to uspokojivé a zároveň ne, ale muselo to stačit. Zabít Šedohřbeta by bylo špatné a on se nechtěl stát úmyslně bezcitným vrahem. Jedna smrt na rukou mu stačila. S tou myšlenkou se jednoduše otočil ke starému vlkodlakovi zády. Slyšel jeho výkřiky, proklínání a výhružky, po kterých následovaly i prosby, aby ho tu Remus nenechával, že ho tu roztrhají nestvůry z hloubi lesa. Nedbal na to, prostě jen šel pryč a zanechal Šedohřbeta jeho osudu, ať už bude jakýkoliv.

Bitva ještě neskončila a on tu nemínil ztrácet čas s někým takovým, jako je Šedohřbet.

 

°°0°°

 

Hrůza z Harryho smrti se změnila v naprostou euforii z toho, že je vlastně naživu, takže se ani nestačil zamyslet nad tím, jak se to vůbec mohlo stát. Navíc Harry se vždycky naprosto vymykal normám a to byl jeden z důvodů, proč ho tak silně miloval, tedy samozřejmě kromě toho, že byl jeho kmotr a milenec… to druhé snad ještě pořád.

Pro teď byla nejistota zcela zapomenuta a pohltil ho boj. Málokde se cítil tak dobře, jako v dešti kleteb a mezi smrtelným nebezpečím. Věděl, že je to příznak bláznovství, ale prostě to k němu patřilo. Nejen k němu a jeho hůlce, která právě s nasazením a nadšením jí vlastním kosila nepřátele. Mít ji v ruce a bojovat s ní bylo prostě přirozené stejně jako dýchání.

A on se bavil.

Smál se Smrtijedům a Voldemortovým přisluhovačům rovnou do tváře, čímž v nich vzbuzoval strach. Šílený vrah Sirius Black je hodlal všechny do posledního vyvraždit. Někdy bylo dobré mít příšernou pověst. Jenže ne všechny ta špatná pověst mohla odstrašit. Na prvním místě byli vlkodlaci, nebo spíše stvoření někde mezi člověkem a vlkem, která proti nim poštval Šedohřbet. V jejich očích a tváří – přinejmenším v tom co z tváří zbylo – nebyla vidět touha po zabíjení, ale spíše strach nejen o svůj život ale i sami ze sebe. Přesto byli prostě posláni do útoku pomocí magii starší a silnější než byli oni sami, tak útočili bez rozmyslu, jako divoké šelmy.

Většinou skončili špatně, ač se zdálo, že Siriusova strana nechce zbytečně zabít nikoho. Všichni tam, dobrá i včetně něho samotného, byli trochu úzkostliví, pokud šlo o zabití člověka nebo koneckonců kohokoliv jiného.

Vyhnul se jedné kletbě, o které ani nevěděl, z čí hůlky vyšla, klidně mohla být z 'domácí' a vyhoupl se na hromadu kamení. Byl na ráně, takže kolem sebe okamžitě vztyčil statické protego a rozhlédl se kolem sebe. Hledal v první řadě Remuse, po něm hned Harryho a když už na to přišlo, tak by se také mohl poohlédnout po Voldemortově hadu…

Neviděl nikoho z nich a štít začínal rychle slábnout. Nemohl se tu déle zdržovat. Přesně ve chvíli, kdy ochrana praskla jako bublina, se stačil sklonit, takže další kletba mu proletěla nad hlavou a podle výkřiku zasáhla někoho za ním. Mohl jen doufat, že to byl některý ze zlých.

Nestačil se ani pohnout k ústupu, když se před ním objevil jeden z vlkodlaků. Nemohl si ani zanadávat, jelikož se stačil sotva nadechnout, když mu muž sevřel ruku s drápy kolem krku. Jeho stisk byl jako železné kleště. Nedalo se z něho jen tak vyprostit, přesto se pokusil odpáčit vlkodlakovy prsty ze svého krku. Druhou rukou zvedl hůlku a namířil ji na mužovo břicho. Nemohl mluvit, ani se řádně soustředit, protože se mu těžce nedostávalo kyslíku, ale to přeci neznamenalo, že se nepokusí vlkodlakovi udělat do hrudníku pořádnou díru.

Měl smůlu v tom, že byl příliš pomalý a vlkodlak stačil jeho ruku s hůlkou zadržet. Ostře mu do ní zaryl drápy, až vystříkla krev. Nebyla první, ale stejně to naštvalo. Nechtěl upřít udušením, protože to vůbec nebyla smrt hodná bojovníka a člena Fenixova řádu.

Vlkodlak se přiblížil, dost na to, aby mohl Siriusovi rozervat krk a pak náhle strnul. Zastavil se uprostřed pohybu jakoby nerozhodný, co má dělat. Sirius společně s vlkodlakem zadržel dech a též byl nerozhodný, jestli teď zemře nebo bude žít.

Muž se odtáhl, jen kousek, načež Siriuse pustil a začal se potácet dozadu. Svíral si tvář a vydával zvuky, jako kdyby se dusil a brečel zároveň. Nebyl v okolí jediný. Postihlo to všechny vlkodlaky. Měnili se zpět a pak prchali pryč rychleji, než si člověk vůbec připustil, že je možné. Někteří ale druhou proměnu nesnesli, takže se zhroutili rovnou na zem. Na tom celkem v konečném důsledku nezáleželo, protože když odpadli vlkodlaci, tak bylo hned podstatně méně protivníků a zdálo se, že obránci Bradavic začínají být pomalu v převaze. Snad se jim dokonce i počínalo dařit zatlačovat útočníky zpátky za hradby, aby se tu opět mohli opevnit a vzdorovat proti případné další vlně útoku.

A za to vděčili Remusovi, protože to musel být jistě on, kdo zabil Šedohřbeta nebo ho přinejmenším připravil o cejch na ruce.

"Jo! Dokázal to!" vykřikl Sirius bezprostředně a poskočil na kameni, "Zatraceně, to je prostě můj chlap!" radoval se bez zábran, nebo strachu z toho, že je tady tak na ráně. Byl na svého milence nesmírně hrdý a věren své povaze to spontánně projevoval do okolí.

Stalo se mu to ale osudným a řádně si za to v následující minutě vynadal, když ho do zad trefila kletba. Složil se obličejem na hromadu trosek, co na ní právě stál, div že si při tom nerozrazil bradu. Po zádech se mu rozléval kyselinový oheň spalující mu kůži a možná i oblečení. Cítil, kromě strašné bolesti, jak se mu ze zad valí lymfa z praskajících vřídků. Nějaký grázl mu rovnou za zad střelil vředovou kletbu, ne jen tak obyčejnou, pěkně silnou a houževnatou, jelikož se mu bolest a pálení začalo pomalu rozšiřovat dolů po zádech na bedra a obával se, že by mohlo postoupit i níž.

Válet se tu nehodlal, i přes bolest se nadzdvihl a obrátil, aby viděl, kdo ho trefil.

Zlost, kterou v okamžiku, kdy spatřil útočníka, pocítil, by se dala stáčet a prodávat jako suvenýr z bitvy o Bradavice a stejně by mu jí ještě hektolitry zbyly.

Stál tam Červ, celý rozechvělý a zároveň usmívající se, a držel napřaženou hůlku. Nebylo pochyb o tom, že to byl právě on, kdo Siriuse trefil.

Ohrnul vůči té ohavné kryse zuby, lidské zuby, ale jen na okamžik. Zloba mu dodala sílu tak mocně, že se prudce vymrštil a skočil po Červovi. Ještě během letu se proměnil v Tichošlápka v celé jeho zlovlčí podobě. Proměna jeho bolest znásobila, kůže na zádech nechtěla pořádně spolupracovat, jenže to ještě přidávalo olej do ohně jeho vzteku. Klidně by mu teď mohli sedřít srst i s kůží ze zad a stejně by se vrhl po Červovi.

Jenže ta krysa byla příliš rychlá. Doslova krysa, jelikož Pettigrew se změnil v krysu, zřejmě doufaje, že tak Tichošlápkovi snadněji uteče, a rozeběhl se bleskově k hradu, v jehož chodbách se nejspíš chtěl ztratit. Siriuse v jeho zvířecí podobě to vůbec neodradilo, ba naopak ho to ještě povzbudilo. Probudily se v něm lovecké instinkty, které mu říkaly, že musí Pettigrewa vystopovat a rozdrtit ho tlapou na krvavou kaši. Nebránil své momentálně z části zvířecí mysli, aby si dělala, co chce a hnala se po kryse dle svého uvážení. Už jednou tak Petra dostal, tak proč by nemohl znovu.

Krysa vběhla do hradu hlavní branou, hnala se podél zdi někam směrem ke sklepení a Tichošlápek se řítil za ní. Několik čarodějů, dokonce i obránci hradu, se ho pokusili zadržet, ale buď byla kletba moc slabá na zlovlka, takže mu sklouzla po srsti, nebo se jí stačil vyhnout. Většinou mu lidé ale uskakovali z cesty bez ohledu na to, k jaké straně patřili. Když se na vás řídí dvě stě kilo černých chlupů a ostrých zubů, tak vás většinou nenapadne ze sebe dělat hrdinu, ani když jste Nebelvír.

Pettigrewa v podobě krysy si nevšiml nikdo.

Proto se rychle dostali do spodních částí hradu, odkud bylo snadné seběhnout do podzemí, jenže to Červ neudělal. Prudce změnil směr a vydal se směrem ke kuchyni, odkud nejspíš plánoval utéct ven východem pro skřítky. Tichošlápek ho následoval, ale ztratil se mu v jedné z mnoha chodeb, které se dole začínaly větvit do podzemního labyrintu.

 

 

Předcházející

oo0oo

Epilog