25.04.2014 20:12

"Zbabělý parchant!"

Trhl sebou, jak ty dvě slova slyšel, a obrátil se k jejich původci. Rozechvělo ho to. Netušil jestli proto, že je vyslovila zrovna profesorka McGonagallová, nebo proto, že byly mířen na Severuse. Snad z obou důvodů. Ostatní si postarší profesorku rozhodně prohlíželi proto, že by od ní takové výrazy nečekali.

"Inu co?" malinko pokrčila rameny a snad s nesmělostí si urovnala drdol, "Za poslední rok jsem mu chtěla do tváře říct i hrubější výrazy."

Rozhodně uslyšel několik uchechtnutí, určitě od Siriuse Blacka, ale i odjinud. Jemu samotnému to taky na tváři zanechalo mírný úsměv, ta nereálnost toho, že profesorka McGonagallová by byla schopná sprostě nadávat, byla směšná. Stejně jako mu zůstala pachuť toho, že má vlastně naprostou pravdu. Severus byl parchant a zachoval se zbaběle.

Chtěl sice dostat myšlenky na Severuse z hlavy, ale aby mu do ní mluvil Voldemort, to si zrovna jako správný způsob nepředstavil. Bylo to odporné a bolestivé, ne však tak, aby ho to vyděsilo. Ne, jeho vzpomínky na bolest byly podstatně horší, než tohle. Akorád bylo nepříjemné, že se mu z toho krátce zvedl žaludek. Alespoň že zmatek, který vzápětí nastal, odvedl trochu pozornosti od něj. Potřeboval se nadechnout a na chvíli se stáhnout mimo chumel lidí.

Možná ho lidé v poslední době začali považovat za rozeného vůdce, snad jím i z části byl, nikdy ale netvrdil, že se mu ta role zamlouvá. Když bylo třeba se za někoho postavit, nebo někomu říct, co má dělat, pak to zvládl, dělal to ovšem opravdu jen když to bylo nezbytné.

"Pane Longbottome!" zavolala profesorka McGonagalová a on po jejím hlase zvedl hlavu, "Pane Longbottome!" zopakovala jeho jméno a pokynula mu rukou, aby k ní přišel.

Propletl se davem, který spěchal pryč z Velké síně, a rychle k ní zamířil. Hned, jak stanul u ní, položila mu ruku na rameno. Starostlivost v jejím očích byla jasně čitelná.

"Jste v pořádku?" zeptala se okamžitě.

"Naprosto, madam," odvětil, ač netušil, jestli je to skutečně pravda. Asi by přesně nevyjádřil, co zažívá a co cítí. Jediné, co věděl, bylo, že chce bojovat a bránit Bradavice třeba do posledního dechu. Ničím víc se raději ani zabývat nechtěl.

"Jste si jist? Teď když...," neurčitě naznačila k rozbitému oknu, kterým zmizel Severus. Ani se tam nepodíval, co by tam také viděl.

"Už dávno mi na něm nezáleží," tohle byla zcela určitě z jeho strany lež, kterou však říkal i sám sobě, tak co by nemohl okolí, "teď chci bránit Bradavic. Nic jiného pro mě není podstatné."

"Dobrá," kývla vážně, "Právě o obraně jsem s vámi chtěla mluvit. Chci, abyste vyhodil do povětří severní most. Navrhl to pan Weasley... Ronald Weasley," upřesnila, protože podle počtu zrzavých hlav tu byla celá řada Weasleyů, "a já si myslím, že to je skvělý nápad. Vezměte si s sebou pana Finnigana. Jak vím, oba jste byli na výbuchy skuteční experti a možná by vám mohla pomoct Weasleyovic dvojčata jedním ze svých žertovných vynálezů."

"My to spolu zvládnem jen ve dvou, paní profesorko," ujistil ji Seamus, co se jí zjevil po boku s náručí něčeho, co podezřele připomínalo petardy. Kde k nim tak rychle přišel, bylo nejspíš jeho výrobní a distribuční tajemství, které by nikomu nevyzradil.

A Neville měl také jedno, když se to tak vezme. Jen nevěděl, jestli to bude fungovat a jestli je na to vůbec dost silný a mocný. Nechtě si vzpomněl na manželova slova, kterými ho utvrzoval, že by být mohl. Jenže on tak dlouho svou zvláštní moc nevyužil prakticky, že se až bál, že o ni přišel.

"Madam, měl bych ještě jeden nápad na obranu, jen bych potřeboval zničit stěny vodního příkopu. Myslíte, že bych mohl?" musel se zeptat, přeci jen nechtěl rozložit celý Bradavický hrad.

Profesorka si ho krátce změřila, jako kdyby odhadovala, na co myslí, pak pomalu přikývla na souhlas a nakonec se dokonce i usmála.

"Důvěřuji vám i vašemu úsudku, takže ano, udělejte co uznáte za vhodné a nutné," souhlasila, společně s tím, jak mu i složila poklonu. Nedokázal na sebe nebýt v ten okamžik alespoň trochu hrdý. Přeci jen, kolikrát za život se někomu stane, že ho pochválí někdo tak významný, jako je profesorka McGonagallová.

"Děkuji," poděkoval a už se protáhl kolem ní, aby se dostal na nádvoří. Po cestě se několikrát skoro srazil se stále zmatenými studenty, které se pokoušeli obrazy a Filche nějak uklidnit a vyvést z hradu. Vyšel na nádvoří a rozeběhl se směrem k bráně. Procházel kolem profesorů a dalších, aby se tak řeklo dospělých, kouzelníků kteří vytvářeli nad hradem obranu. Zvážil, že by se k nim mohl později přidat, protože každá hůlka se hodí, ale teď se musel soustředit na něco jiného.

Nadechl se a otevřel se. Lepší výraz pro to nikdy nenašel, prostě šlo jen o to, vnímat okolní svět a hlavně pak rostliny. Takhle aktivně to dělal, jak si až teď s překvapení uvědomil, naposledy před dvěma roky. Tenkrát, ještě v Severusově domě, když je navštívila Narcisa Malfoyová a on musel zastavit Patricii dřív, než blond Smrtijedku rozmačkala nebo zaškrtila. Ta vzpomínka mu nyní pomohla, protože to byla právě Patricie, kterou ve vší té zelené změti v okolí hledal. A našel. Na jednom jediném místě jí cítil nejvíce. Bylo to zrovna pod nohama nějakého vysokého muže oblečeného v černých botách, co vypadaly jak z dračí kůže.

"Mohl byste prosím... jenom o kousek se posunout," požádal ho, aniž by odvrátil pohled od kamenů nádvoří. Nechtěl ten pocit ztratit, takže se plně soustředil na to místo, kde Patricii cítil nejvíce.

"Co děláš, Neville?" zeptal se muž, což teprve donutilo Nevilla aby k němu zvedl hlavu. Nemohl si pomoct, ale trochu v něm hrklo. Už sice dávno věděl že Sirius Black rozhodně není přisluhovačem Voldemorta, ač za něj byl považován, přesto fousatá tvář, vlasy rozčepýřené a sahající až na ramena a bouřkově modré oči nevzbuzovaly zrovna největší důvěru.

Zaváhal, jak by mu měl odpovědět, rozhodně však věděl, že odpovědět musí. Ten pohled, který na něj Black upíral, se nedal snášet moc dlouho. Malinko nervozně se do modrých očí pousmál.

"Snažím se v praxi aplikovat základní teorii černé magie," odpověděl naprosto popravdě a vysloužil si za to zamračeně tázavý pohled, "První a jediné pravidlo černé magii je, chtít moc. Vzít si moc. A použít moc. Já se tím řídím, abych dokázal použít svou zvláštní schopnost."

"Jakou schopnost?" zeptal se Black, což byla vážně dobrá otázka.

Nevillova schopnost spočívala prakticky jen v tom, že mu rostliny rostly pod rukama bez toho, aby se je snažil nějak pěsti. Občas, některá dokázala poslechnout, co po ní žádal. Většinou pomalu, protože rostliny jsou prostě pomalé, ale někdy, jako v případě dusivky, mohl být efekt okamžitý.

"To se ještě uvidí," zamumlal částečně jen pro sebe.

Mávnutím hůlky vyvrátil jednu mramorovou desku a opatrně ji složil, aby ji nerozbil. Musela být hodně těžká, cítil to i v hůlce, když ji levitoval stranou. Jen co byla deska pryč, odhalily se základy. Nebyla to ještě skutečná půda, skutečná země, ale bylo to blíž Patricii než, kdyby se dostal až k půdě. Vždyť jeho milá dusivka bylo přeci hluboko v Bradavických katakombách.

Přiklekl k otvoru v nádvoří a zaváhal, jak dál. Podíval se na svou hůlku. Byla pravda, že k využití své moci nepotřeboval vyloženě hůlku, nejspíš by to dokázal nemít ji vůbec u sebe, ale hůlka byla katalyzátor a usměrňovač, takže by rozhodně mohla pomoci. Nenapadlo ho proto nic lepšího, než ji prostě vrazit do hlíny. Babička by mu za takové chování k hůlce asi řádně vyčinila, ale což, předpokládal, že v dnešním boji může hůlka přijít k horší úhoně, než je trocha hlíny a pár škrábanců.

Chopil se ji oběma ruka. Sice to nemělo nejspíš na proud magii žádný vliv, ale líp se mu tak svírala a vypadalo to frajersky teatrálně. Trochu se sklonil a zavřel oči. Dokázal si snadno vzpomenout na to, jak bránil dusivce, aby nerozmáčkla Narcisu Malfoyovou. Stejně tak si uměl vybavit ten příjemný teplý pocit, když se dotýkal listů rostlin tady ve skleníku. Soustředil se na oba pocity a pokusil se přivolat k sobě dusivku, skrytou kdesi hluboko pod hradem.

"Pojď malá, pojď nahoru," šeptal potichu a nervózně. Byl nejistý, protože na sobě cítil Blackův upřený a zvědavý pohled, jak starší čaroděj čekal, co z Nevilla vypadne za skvost. Pod tím pátravým pohledem se obával neúspěchu ještě víc, než když s tím začínal, ale... Něco cítil. Něco povědomého, co se podobalo Patricii a hlavně se to natahovalo k němu. Natáhl se zpátky a znovu ji podvědomě zavolal. Teď už si byl jistý, že se to vede. Vnímal, jak se natahuje nahoru, stoupá, stoupá směrem k němu, jak se ho chtěla dotknout. Navedl ji tím správným směrem, za hradby hradu, kde bude mít největší efekt, až by se Smrtijedi a Voldemortova armáda přiblížili.

Cítil chvění v hůlce, které zpočátku považoval jen za zdání, nebo možná třes způsobený magií a soustředěním, že se chvěje sama země si uvědomil, až když Black promluvil.

"Co to, do mozkomora, je?!" zeptal se starší čaroděj a pevně se rozkročil, jak se snažil udržet rovnováhu. To už Neville vnímal daleko víc, co se kolem děje, včetně toho, že jsou všichni zmateni a zastavili se uprostřed pohybu.

"To nic není, to jen...."

Nemohl to dokončit, protože z otvoru po desce vyrazil dlouhý zelený úponek a hned po něm následoval stonek končící klapající hlavičkou. Vlastně, slovo úponek už se nehodilo, to byl spíš pořádný úpon. Temně zelený, žlutavě žilkovaný a na mnoho místech z něho vyrůstaly obrovské i malé listy.

Padl na záda a jen na to koukal v naprostém šoku. Naposledy když Patricii byl navštívit v katakombách, to už bylo pár měsíců, tak byla sice obrovská, ale že by až tak? To si neuvědomoval. Navíc, její větší část musela být venku za hradbami, kde ji neviděl, a tohle byl je stonek, kterým se s ním přišla přivítat. Ani se nedivil, když Black, vlastně nejen on, namířil hůlku na úpon, který se kroutil ve vzduchu jako obrovský had.

"Ne!" vykřikl Neville okamžitě a podařilo se mu až překvapivě rychle dostat na nohy, "Ona vám neublíží! Přísahám! Skloňte hůlky!" prudce gestikuloval a stavil se mezi dusivku a čaroděje v okolí. Při Patriciině velikosti by jí nezabila nejspíš ani Avada, ale několik desítek zásahů by jí jistě těžce ublížilo. Přes jeho naléhání ne všichni čarodějové své hůlky zcela sklonili, naopak jich pár ještě zbystřilo, když se úpon ovinul kolem Nevillova pasu a začal ho zvedat. Síla, kterou k tomu dusivka potřebovala, asi nebyla velká, protože jí to šlo naprosto snadno.

"No tak to ne!" rychle se rozkřikl a praštil do rostliny rukou, "Okamžitě mě postav na zem! Já nejsem žádná tvoje hračka!"

Ani v nejmenším se nechtěl ocitnout vysoko ve vzduchu, z toho by mu asi žaludek udělal pořádný kotrmelec a kdo ví jestli by udržel svou chudou večeři.

Rostlina ho samozřejmě nemohla slyšet, ale zareagovala na jeho přání a zase ho postavila na zem. Kupodivu až neobvykle jemně, jakoby chápala, že je křehký a nesmí s ním hodit. Nehodlala se ho ale vzdát, protože ho začala ovíjet, jako kdyby ho chtěla zakuklit do zeleného kokonu. Bylo to příjemné a nepříjemné zároveň. Rozhodně se mu vůbec nelíbilo, že má zmáčknutý hrudník ani to že má v puse list pokrytý hlínou, ale samotná přítomnost rostliny a její dužnatý dotek byl uklidňující. Tak jako vždycky. Rostliny na něj vždy tak působily a až dosud si neuvědomil, jak moc mu chyběly ty skutečné, když byl tak dlouho zavřen v Komnatě nejvyšší potřeby. Vážně se mu to líbilo.

Asi by se mohl nacházet v objetí dusivky po libovolnou dobu, jenže se z něho musel vyprostit, aby pokračoval v obraně. Opatrně se vymotal, nechtěl jí nijak ublížit, a pak vzal do dlaní hlavu s ostrými zoubky, které se k němu sklonila. Neměla oči, nos ani jiné znamení, podle kterého by poznal, že mu rostlina věnuje pozornost, přesto věděl, že čeká na jeho příkazy.

"Chci, abys bránila vstupu úplně každému, kdo by se chtěl do hradu dostat. Každého udusíš a sežereš, pokud chceš. Rozumíš mi?" zeptal se, ač chápal, že takový dotaz byl zbytečný. Dusivka pochopila nejspíš jedině krátké sdělení 'udusit a sežrat', cokoliv složitějšího už bylo nad její chápání. Nebyla ani tak chytrá, jako zvířata. Doufal jen, že se neobrátí proti nim samotným. Dokud tu bude on, tak jistě ne, ale co když někam odejde... no, musel to prostě riskovat.

Pustil ji a ona se mu svou velkou hlavou otřela o tvář a krk. Celkem to bylo i nebezpečné, když člověk uvážil, že zubaté konce jejích listů, sloužících jako hlava, by mohly uříznout kus masa jediným zažmouláním. Dost dobře by mu mohla ucvaknout hlavu, kdyby se k tomu z náhlého popudu rozhodla. On se však nebál, protože věděl, že mu neublíží, na rozdíl od Smrtijedů a každého, kdo se od teď připlete Patricii do rány.

"Jdi!" nařídil, doufaje, že poslechne a porozumí, co po ní vůbec chce. Naštěstí ano. Země se opět trochu zachvěla, když úpon a stonek s hlavou vklouzly zpátky do otvoru, zanechávaje po sobě černou díru hlubokou nejspíš až někam ke katakombám. Zvládla se to rychle a ladně, že člověk sotva mrkl a už byla pryč.

"Jak jsi to udělal?" zeptal se Black, opět to byl dobrý dotaz. Kdyby to tak Neville věděl přesně, tak by mu to řekl. Jenže jemu to prostě fungovalo a to je všechno. Nějak podobně Harry popisoval to, že umí mluvit s hady.

"Víte, jak Harry umí mluvit s hady a když je o něco požádá, tak oni to udělají?" zeptal se a dostal odpověď v podobě kývnutí, "Tak já umím mluvit s rostlinami. Až do teď to nebyla moc užitečná vlastnost, ale dnes... vypadá to, že se bude alespoň trochu hodit," odmlčel se a podíval se směrem, kde na něj mával Seamus, "Musím jít."

Nečekal na rozloučení a rozeběhl se pryč, přesto ho ještě částečně zastavil mužův, ano dalo by se říct vyděšený, hlas, který se mu ozval za zády.

"Počkej! Co když se ta zelená věc zase najednou vynoří?!" volal s jasnou obavou Black, navzdory tomu, že by měl být strašlivým Smrtijedem, vrahem nebo, když znáte pravdu, schopným členem Fénixova řádu.

"Tak utíkejte!" doporučil mu Neville a trochu rozhodil rukama. Jak byl napůl otočený zpátky, tak se máme přerazil o vlastní nohy. Raději se zase obrátil a věnoval plnou pozornost Seamusovi. Kamarád byl obtěžkán dvakrát tak velkou zásobou petard a výbušnin, než jakou měl ještě před chvílí a pohrával si s jedním dělobuchen nebo co to bylo. Ve tváři a v očích měl takový fanaticky nadšený výraz, až by se ho mohl leckdo leknout. Vždy bylo znát, že oheň je jeho nejoblíbenější živel.

"Takže?" pozvedl obočí a podíval se na mladého pyromana, se který měl teď spolupracovat na vyhození mostu.

"Udělá to velké bůůům!" prohlásil teatrálně a rozmáchl se rukou s dělobuchem, až hrozilo, že jím hodí někam do davu. Neville k tomu raději nic neříkal, jen se modlil k Merlinovi a Morganě, případně i všem zakladatelům, aby to Seamus neodpálil předčasně, dokud má nálož ještě v náručí, a neposlal tak do povětří jak sebe, tak jeho samotného.

Následoval kamaráda kolem hradu k mostu a rozhlížel se po tvářích, které ve spěchu míjely. Napadlo ho, jestli je vůbec ještě někdy uvidí. Mnozí z nich mohou dnes zemřít, koneckonců i on sám může umřít jedním máchnutím hůlky. Nebál se smrti, ani se na ni netěšil. Byl srovnán se životem, přičemž jediné ,co by si ještě přál, bylo, promluvit si se Severusem a říct mu do očí, co si myslí a co cítí.

"Já je půjdu umístit a ty zatím hlídej, aby mě někdo nesestřelil," přerušil jeho zadumanost Seamus.

Trochu sebou trhl, protože si ani nevšiml, že už se dostali k mostu a stojí na jeho okraji. Okamžitě se zarazil. Zatímco jeho kamarád už spěchal po mostě někam dál, on zůstal stát a odvažoval se k prvnímu kroku. Bál se výšek, proto se také nikdy nepokoušel o místo ve famfrpálovém týmu, přestože tam jeho otec exeloval. Navíc ho famfrpál nezajímal, to už však byla věc jiná.

"Jdeš nebo stojíš?!" zavolal na něj prudce Seamus a zamával volnou rukou.

"Hned," odbyl ho a udělal ten první krůček na most. Věděl, že se pod ním nemůže prolomit, byl bytelný, v dobrém stavu a opatřený magii chránící ho proti chátrání vlhkem, horkem a chladem, to však jeho iracionální strach moc nezmírňovalo. Použil zábradlí jako oporu a rychle, krok za krokem, se vydal za Seamusem. Vytáhl hůlku a začal si vsugerovávat, že se hlavně nesmí podívat dolů, jinak určitě spadne nebo zpanikaří. To v tom lepším případě.

Zatímco on sám se spíš šoural po mostě, Seamus už se zlehka přehoupl přes okraj a začal šplhat dolů po dřevěných vzpěrách, jako kdyby to byla samozřejmost. Na to se mohl sotva jen dívat, když v několika okamžicích kamarád visel jen na ruce. Nezdálo se ale, že by měl v příští minutě spadnout.

"Mohli jsme to tam umístit hůlkou," zavolal na něj polohlasně a trochu se naklonil nad propast. Po té chvíli, co už na mostě stál, to bylo o něco lepší, stejně se mu ale z té hloubky zatočila hlava. Bylo by mu ještě líp, kdyby se kamarád alespoň tvářil, že se taky bojí.

"S touhle výbušninou se nemůže zacházet pomocí magii, protože právě na ni reaguje," vzepřel se mezi dvěma nosníky sepnutými do trojúhelníku a začal tam přivazovat jednu z náloží, "Nedá se ani načasovat, takže to bude muset někdo odpálit, až přijde čas."

"Udělám to," řekl na to automaticky, ani nevěděl proč. Prostě mu přišlo přirozené, že by to měl být on, zatím co Seamus bude za hradbami, kde je více v bezpečí, než tady venku.

"Jasně, tak já ti pak řeknu jak," přijal to bez mrknutí oka, což bylo dobře, protože hádat se s ním o tom, kdo nasadí svůj život, asi moc nechtěl.

Opřel se ještě víc o zábradlí a trochu se naklonil, aby na kamaráda zavěšeného pod mostem viděl. Sice se mu dělalo z toho pohledu nevolno, zároveň to ale bylo svým způsobem příjemně vzrušující. Začal cítit adrenalin ženoucí se mu tělem a rozpumpovávající mu krev. Nevěděl, kdy si v tomhle pocitu začal libovat, každopádně ho miloval.

Mladík instalující nálože se bravurně přehoupl z jedné strany mostu na druholu a přivázal výbušninu i tam. Pak se několika plynulými pohyby vyhoupl na zábradlí, ze kterého skočil most. Zablýskl úsměvem, který jasně značil, že si to užil. Neville musel uznale pokývat hlavou.

"Parádní," pochválil Seamuse a ten mu to oplatil ještě širším úsměvem, trochu už podobným šklebu.

"Říká se, že jeden z našich předků z máminy strany byl upír," pochlubil se a důrazně zahýbal obočím, pak ovšem trochu zvážněl, "Řeknu ti, jak to máš odpálit. Tady," s těmi slovy začal připevňovatt jakýsi tlustý provaz na jeden sloupek mostu, "je rozbuška. Dá se zapálit prakticky jakýmkoliv kouzlem, ale pro jistotu použij oheň nebo blesk. Vypočítal jsme to tak, že se začne most hroutit nejdřív tímhle směrem," mávl rukou pryč od hradu, "ale je jasné, že se nakonec zhroutí celý. Do té doby se musíš dostat pryč, protože tam dolů bys rozhodně spadnout nechtěl."

Neville se zachvěl a dal kamarádovi mlčky naprosto za pravdu. Jen se dívat do propasti mu bohatě stačilo k tomu, aby měl jasnou představu, o tom jak by se dole rozplácl do krvavé palačinky.

"Nebudu se tu moc zdržovat," ujistil Seamuse, "teď už by ses měl vrátit do hradu."

Byl rád, že ani tentokrát se spolužák nehádal, prostě jen Nevilla poplácal po rameni, sbalil zbylou výbušninu a rychle odběhl směrem k hradu, zanechávaje ho stát uprostřed mostu. Krátce vyprovodil kamaráda pohledem, než se obrátil a vydal se na druhou stranu, tak, aby co nejdříve viděl, jestli obrana kolem hradu povoluje a je nutné odpálit most. Hodlal společně s mostem poslat do propasti tolik nepřátel, kolik jen bude možné.

Opřel se bokem o silný sloup, na kterém most z části visel a který byl zarytý hluboko do země, přehodil si hůlku z ruky do ruky a zahleděl se za tenkou stříbrnou stěnu, která byla jen dva metry od něj, jak kopírovala hranice bradavického hradu. Chvíli uvažoval, pak zvedl hůlku a jedním mávnutím donutil kořeny a rostliny, aby udělaly překážkovou dráhu na svahu, po kterém museli nepřátelé přejít. Pár si jich tam rozhodně zláme kotníky a nohy, nebo přinejmenším natluče ruce.

Napnul se a čekal.

 

°°0°°

 

Ještě nikdy matce v ničem skutečně neodporovala. Jistěže stokrát breptala, že si v pokoji neuklidí, že si ty nové šminky stejně koupí, že už nebude dělat, co jí bráchové nařídí a nenechá se od nich obskakovat. Jenže ani jednou to nemyslela vážně a pokaždé stejně udělala, co jí bylo nařízeno.

Až do dnes.

Když jí máma chtěla, aby utekla z hradu společně s malými dětmi, tak se své matce podívala do očí a řekla prosté 'To neudělám'. Očekávala, že se na ní snese lamentování nebo že se matka rozbrečí, ona však pouze zvedla ruku, pohladila ji po tváři a řekla, že její malá holčička dospěla moc brzo. Otec také neřekl nic, aby ji zabránil se účastnit bitvy. Všech sedm bratrů – ano, sedm, protože Harryho také počítala za svého bratra – to vzalo celkem s klidem, až na Rona, který prohlásil že je blbá, když tu zůstává a měla by utíkat, co jí nohy stačí. Sám se ale vydal do Tajemné komnaty, aby tam ukořistil baziliškův zub, takže neměl o utíkání co povídat.

A navíc... ona přece nemohla odejít. Ne bez toho, aby mluvila s Dracem.

Musela prostě vědět, na čí straně stojí. Iluze o tom, že je svatoušek neměla, byl Smrtijed, to už značilo mnohé, ale mohl se přeci rozhodnout zůstat zde na hradě a nepřidávat se k Voldemortovi. Doufala v to, protože někdy, když se vyjímečně zmínili o tom, co se děje venku za hradbami Bradavic, tak se jí zdálo, že Voldemorta nenávidí a je proti němu. Jenže jindy zase vypadal, jako že nemiluje právě nikoho jiného, než Voldemorta a jeho tyrany, které nasadil do školy.

Nedokázala se v něm vyznat, ale zkusit to musela.

"Promiňte," oslovila jeden z obrazů, který řídil evakuaci a pohyb studentů, "neviděla jste Draco Malfoye?" zeptala se.

Ženu, co se k ní obrátila, nepoznávala, ale ze všeho nejvíc jí připomněla Bellatrix Lestrangovou nebo možná Siriuse, to se nebyla schopná přesně rozhodnout. Každopádně působila dojmem, že jí tu všechno patří a všichni kolem jsou hnůj přilepený na jejích botách. Ještě že obrazy nemohly proklínat.

"Malfoy?" odfrkla si, "Viděla jsem ho běžet za Potterem. Toho jsem poslala do sedmého patra k tomu obrovskému skladu zbytečností, hledal totiž nějaké místo, kde je všechno ukryto, nebo tak něco," mávla rukou, jako kdyby to nebylo podstatné. Pro Ginny ale bylo, dokonce víc než podstatné. Znala Harryho a znala i Draca. Kdykoliv se ti dva vyskytli v jedné místnosti spolu, pak bylo zaručeno, že se porvou nebo budou létat kletby. V dnešní situaci, vzhledem k tomu že už nebyli dětmi, by to nejspíš nebyla jen vředové prokletí nebo svrbivá kletba, ale spíš něco hodně podobného Neodpustitelným.

Nečekala na nic, zvláště ne na další povídaní té už na pohled nepříjemné čarodějnice, a rozeběhla se do sedmého patra. O tom, že tam sklad není, ani nijak víc neuvažovala. Sklad a sedmé patro se jí okamžitě spojilo s Komnatou nejvyšší potřeby, která byla vším, čím si jí přál člověk mít. Tak proč by nemohla být skladem nepotřebných věcí, když ředitel Brumbál jí viděl prý jako záchod.

Vyběhla po schodech, bravurně se přitom protlačovala davem, a zabočila do uličky vedoucí ke Komnatě. Viděla Draca hned, jeho zářivě blond hlavu, stejně jako široké zadky jeho poskoků se v davu přehlédnout nedaly. Zastavila se, ovšem jen na okamžik potřebný k nádechu, pak vykřikla.

"Draco!"

Slyšel ji a obrátil se. Vypadalo to, že je její přítomnosti zaskočen. Oči se mu roztáhly do dvou obrovských, šedých studní, zářících mu obličeje tak jasně, až trochu připomínal nějakou bájnou bytost z Lenčiných vyprávění. Určitě tam bylo něco jako "očotočník" nebo tak, co mělo velké oči a kulilo je na pocestné, případně jiná hloupost. Každopádně vypadal v šoku.

"Draco, počkej!" Zamávala na něj v zoufalé snaze ho zadržet a doufaje, že ji jednou v životě poslechne a vyslechne.

Nestalo se, nebo ne hned. Zacouval několik kroků dozadu, nejistě se obrátil na otevřené dveře Komnaty a pak zpět. Využila té nerozhodnosti a rychle se k němu zase rozeběhla. Byl už to jen kousek, proto ho stačila drapnout za hábit, než zmizet ve dveřích.

"Pusť mě, Weasleyovická špíno!" vykřikl skoro až fistulí a vytrhl se jí ze sevření, "Co si vůbec dovoluješ na mě mluvit nebo se mě dotýkat," mračil se a hrál dobře divadýlko, že on ji vůbec nezná a nic spolu nemají. Do teď to v zájmu vlastního bezpečí, i toho, že se obávala reakce přátel, hrála bez mrknutí oka s ním, dneškem se ale všechno změnilo. Už nebyl čas na předstírání.

"Draco, poslouchej mě," začla naléhat, "nevím, co chceš dělat, ale nedělej to. Máš na výběr tu zůstat se mnou, nebo odejít a vzdát se šance na normální život."

"Co se tu s ní vůbec vybavuješ, Draco," zabručel Crabbe, nebo to byl možné Goyle, nikdy je nebyla schopná poznat, protože vypadali stejně. Tlustí, oškliví, v posledních letech pak nadměrně svalnatí a oškliví. To už spíš rozeznávala dvojčata Patilova.

"Je to mudlomilná husa a nebýt toho, že je čistokrevná a holka, tak by si zasloužila... zabít," pravil ten druhý z vazounů, tentokrát s o něco větší nemilosrdností, "Jsem přesvědčen, že ji ale naši brzy naučí," dodal.

Nevnímala ho, upírala pohled přímo do Dracova obličeje a jeho nejistě se lesknoucích očí. Doufala, že to postačí k tomu, aby svého přítele přemluvila k... vlastně ani nevěděla k čemu, nejspíš ke zradě Pána zla a pravděpodobně k brzké smrti či zotročení, protože nebyla hloupá a věděla, že Bradavice dnes jistě padnou. Mohla doufat, samozřejmě že ano, ale jak zaslechla na chodbách vyděšené obrazy a splašené duchy, došlo jí že před branami se šikuje armáda tak velká,že na jednu hůlku člověka tady v Bradavicích, připadalo deset těch venku. Jak moc velkou měli v takovém poměru šanci na úspěch?

"Jděte napřed," poslala Draco své kumpány pryč. Asi to bylo přesně to, co taky chtěli dávno udělat, protože bez řečí odešli. Jestli nepřemluví Draca, aby se přidal na jejich stranu, pak by mohla alespoň Harrymu poskytnout nějakou šanci a čas ke získání Rowenina diadému, který nejspíš v Komnatě hledal.

"Vzal mi hůlku a já ji chci zpátky," řekl. Snad to bylo vysvětlení, proč jde po Harrym, což bylo rozhodně uklidňující. Není-li to Voldemortův příkaz, pak by ho mohla přemluvit, aby to nechal být. Byla tu šance.

"Je to jen hůlka, Draco," dovolila si zvednout ruku a dotknout se jeho tváře, "Můžeš si pořídit jinou. Hůlka není důvod, abys šel proti Harrymu a tak ohrozil vlastní život i budoucnost."

Hleděl na ni váhavě a zároveň tak, jako že nad něčím usilovně uvažuje. Každopádně nesetřásl její dlaň, takže snad přemýšlel o tom, že se vzdá. Nakonec zvedl ruku a sevřel její paži v zápěstí. Už si myslela že ji od sebe odstrčí, ale jen si sundal její dlaň z tváře a sevřel ve svých rukou.

"Nechám to být, když půjdeš se mnou," navrhl.

Zaváhala. Nevěděla, co přesně po ní chce. Jednou mluvil o tom, že by chtěl mít klid a ženu, se kterou by měl potomka. Mohlo to tedy znamenat, že jí nabízí útěk, jenže to by pak odpovídalo její bláhové iluzi, že ji skutečně miluje a vzal by si ji za ženu. Tomu nevěřila ani v okamžicích, kdy si to představovala.

A druhou, merlinžel, asi pravděpodobnější variantou bylo, že chce, aby se přidala na Voldemortovu stranu. Jenže to ona udělat prostě nemohla. Nezáleželo na tom, co si myslí rodina nebo kde je Harry, v tom to nebylo. Jí samotné, její podstatě, se příčilo, že by měla někomu ublížit nebo se třeba jen dívat, jak je někomu ubližováno.

Zakroutila hlavou.

"Nemůžu se přidat na Voldemortovu stranu. Promiň," odmítla jeho nabídku, nemohla jinak, přestože by chtěla být s ním. Přidat se k Voldemortovi jednoduše nepřipadalo ani v úvahu.

"Ne, nemyslím jít za Pánem zla, ale...," odmlčel se a dlouze nadechl jako kdyby se chystal skočit do vody, "prostě odsud zmizet. Daleko a už se nikdy nevracet, ať vyhraje kdokoliv."

Nemohla uvěřit tomu, že to skutečně navrhl. Vždy to považovala jen za svůj bláhový sen, který se však právě teď stával skutečností. Stačilo jenom kývnout a pak by snad byli oba v bezpečí, možná i šťastní. Vždyť proč by někdo hledal dva mladé, kteří se ztratili v bitvě. Jistě, máma s tátou a všichni bratři ji budou postrádat, ale po nějakém čase se smíří s tím, že už prostě není. A Dracovi rodiče nebo ostatní Smrtijedi? Vždyť každý věděl, že Draco není nejslavnějším a nejznámnějším ze Smrtijedů, tak proč by ho někdo hledal.

"Ale kam...," chtěla se zeptat, kam by společně utekli, jenže to se ozvala hrozivá rána, který jí vzala slova ze rtů.

Dveře Komnaty nejvyšší potřeby se prudce rozletěly dokořám, až narazily do kamenné zdi a na několika místech praskly. Už je to samotné ji, stejně jako Draca, donutilo uskočit stranou a ke zdi. Pak ze dveří vyletěla tři košťata a po nich ohnivé peklo, které olízlo zeď na vchodem. Jedno z košťat, hned poznala Harryho, spíš dopadlo na zem, než aby přistálo. Mladík na něm se dva nebo ti metry kutálel po podlaze, než se konečně zastavil. Vypadalo to, že je snad v bezvědomí nebo alespoň na pokraji mdlob, protože se sotva nadzdvihl na rukách. Druhé koště, které už přistálo s obvyklou ladností člověka, který létá víc než dobře, patřilo Ronovi. Harryho si bratr příliš nevšímal, nechal ho ležet na zemi, místo toho se zaměřil na něco zářivého ležícího na podlaze. Odkopl to do pekelné výhně, které zářila v Komnatě.

"Sakra, jak se ty dveře zavírají?!" vykřikl.

To bohatě stačilo. Dveře zaskřípaly a zabouchly se tak prudce, až se zvedl vítr. Komnata věděla, co má dělat bez toho, aby jí to někdo říkal.

"Harry!" zvolala Ginny. Mladík se válel na zemi, skoro jako v křeči a lapal po dechu. Mohl být zasažený kletbou, nebo ožehnutý tím zběsilým ohněm. Udělala dva kroky k němu, aby se mu vrhla na pomoc, pak se zastavila a obrátila na Draca. Váhala mezi nimi. Buď pomoct Harrymu nebo utéct společně se svým přítelem. Draco se na ni nedíval, sledoval Harryho za jejími zády doširoka otevřenýma šedýma očima.

"Malfoy!" to byl opět Ron, asi si ho právě všiml, "Ustup od Ginny!"

Obrátila se po bratrově hlase. Ani by ho nemusela vidět, aby věděla, že míří na Draca hůlkou, připravený ho proklít, jen co ona nebude stát v dráze kouzla. Právě proto ustoupit nehodlala, naopak tu hodlala stát a dál svého přítele přemlouvat, ať to znamená jakékoliv riziko. Nehodlala promarnit šanci, pomoct Dracovi udělat správnou věc, i když by to byl třeba útěk.

Zase přesunula pozornost k Dracovi, chtěla na něj promluvit, jenže k tomu už nedostala šanci. Šedé oči se na ni krátce upřely v pohledu, který snad říkal vše a možná taky nic, rozhodně byl ale vyděšený a bez odhodlání, které viděla ještě před pár okamžiky. Otevřela pusu, aby vyslovila jeho jméno a tím ho tu zadržela. Bylo však pozdě.

Zcela v rámci zmijozelské přirozenosti zvolil Draco útěk před přímou konfrontací s čímkoliv. ať už s Ronovou hůlkou nebo Ginniným přemlouváním. Obrátil se na podpatku a zmizel za rohem dřív, než někdo stačil vůbec zavolat jeho jméno, nebo ho třeba sestřelit kletbou.

"Blonďatý zbabělec!" prakticky si odplivl Ron. Ona jen dokázala hledat na roh, za kterým její přítel zmizel. Byla tak blízko a jediný okamžik to všechno zkazil. Cítila nepříjemné pálení v očích, které jí napovídalo, že se může každou chvíli rozbrečet.

"Co jsi tu s ním vůbec dělala, Ginny?" zeptal se bratr, ona mu věnovala jeden krátký pohled a pak se podívala na Harryho, kterému Hermiona pomáhala na nohy. Malinko zakroutila hlavou.

"Nic," odpověděla krátce, protože vysvětlit ,co všechno se stalo za rok, co bratra neviděla, by bylo na nesmírně dlouhé povídání. Teď si jasně uvědomovala jen to, že její a Dracova šance na cokoliv, co by mohlo být, byla ztracena.

 

°°0°°

 

Okamžik, kdy obraný štít kolem Bradavic padl, poznal okamžitě, proto ani nečekal, než si toho všimnou jeho nepřátelé, obrátil se na podpatku a utíkal zpátky k hradu. Slyšel za sebou křik, stejně jako nářek, když se jeho rostliny, připravené na zlámání pár nohou, rozhodly nejen zpřerážet přisluhovačům Voldemorta kotníky, ale ještě je i jinak zmrzačit. Netušil, jestli za to může sám hrad, což by rozhodně nevylučoval, nebo on, lépe řečeno potřeba rostlin ho chránit. Ani nad tím nemohl příliš uvažovat, protože měl co dělat, aby se vyhnul kletbám, které na něj vrhali pronásledovatelé. Naštěstí nebyl most zcela rovný, tak se dalo střídavě krýt v zatáčkách a vrhat za záda obranná kouzla.

K zapálení rozbušek mu opravdu stačila jen malá jiskřička, ze které byl vzápětí obrovský výbuch. Něco tak hlasitého a silného necítil, ani když dvojčata poslala na Umbridgeovou ohnivého draka a nebo když Smrtijedi poprvé napadli Bradavice.

Most se otřásl nejen tím, že se začal hroutit, ale i zvukovou vlnou, která jeho doposud stojící část rozkývala ze strany na stranu a tím ještě podpořila jeho hroucení.

Upadl. Samozřejmě že ano, protože on padal vždycky, zejména pokud se mu to nejméně hodilo. Zvedl se rychle a běžel dál, jenže tím pádem ztratil tak drahocenný čas. Čas potřebný k útěku. Po nohama cítil, jak mu prkna ukluzují a padají do propasti, za vřískajícími protivníky. Neohlížel se. Nesnažil se ničeho chytit. Jako jedinou únikovou cestu bral jedině to, že se mu podaří doběhnout až na druhý konec mostu. Nebo přinejmenším na část, která se už nebude hroutit.

Prkno mu podklouzlo rovnou pod nohou. Upadl břichem tvrdě na dřevo. Hůlka mu vyletěla z ruky a odlétla daleko od něj. Další prkno pod tělem se mu uvolnilo a on klouzal dozadu. Nehty se zoufale zaťal, ale nemělo to žádný význam, jen cítil, jak klouže a strhává si kůži na rukou. Nohama zoufale kopal do prázdného prostoru pod sebou.

Podařilo se mu zachytnout okraje, ale držet se opravdu jen za špičky prstů. Trochu se vytáhl. Neměl ale dost síly, aby se dostal až nahoru. Srdce mu bilo tak divoce, až ho cítil narážet do hrudníku. Se smrtí byl smířený, ale nechtěl spadnout. Strach z hloubek pro něj byl strašlivější než vědomí, že zemře. Zoufale se pokusil znovu se vytáhnout nahoru.

Skoro se to podařilo, dokonce nahlédl přes okraj na prkennou podlahu mostu. Viděl také svů hůlku. Ležela daleko, mimo jeho dosah, ale možná... možná by si ji dokázal přivolat. Pustíl se a natáhl jejím směrem ruku.

"Accio hůlka!" vykřikl ochraptělým hlasem.

Hůlka se ani nehnula. Kdyby se třeba zachvěla, tak by mu to dodalo sílu, jenže ona prostě ležela mrtvě na prknech. Ruka mu zeslábla. Zase sklouzl přes okraj a tentokrát už se nedržel oba rukama. Mohl dobře vidět do propasti, která už ho vítala svou temnotou. Zvedl se mu žaludek a snad jen knedlík hrůzy v krku zabránil tomu, aby se pozvracel.

Cítil okraj dřeva zarytý do konečků prstů. Nehty se mu vylamovaly, jak se zoufale držel. Věděl ale, že to je naprosto zbytečné. Už neměl šanci dostat se nahoru. Jeden prst za druhým mu ochabl. A on padal. Stačil jenom zavřít oči, aby neviděl blížící se dno propasti.

Něco ledově chladné mu mu náhle sevřelo pevně zápěstí. Tak moc, až vykřikl v bolesti, protože cítil, jak mu křuplo v kloubu. Ale už nepadal. Otevřel oči a zvedl hlavu. Prvních několik okamžiků, kdy byl ještě zmatený z toho, že neletí vzduchem, si myslel, že ho zachytil mozkomor a teď ho vytáhne nahoru, aby ho mohl sežrat. Tak moc byla ruka, co ho držela ledová a bledá, stejně jako tvář, která se nad ním skláněla.

Pak, přes clonu černých vlasů, konečně rozeznal tmavé oči a tvář, kterou tak dobře znal. Dokázal jentak němě otevřít pusu a hledět na Severuse jako opařený.

"Takhle tě dlouho neudržím. Podej mi druhou ruku!" nařídil a natáhl se do propasti, vybízeje Nevilla, aby se ho chytl. Nereagoval na to, protože byl stále příliš šokovaný tím, že není rozmáznutý o kamenité dno pod sebou.

"Tu ruku, idiote!" zavrčel.

Až ten zvuk ho probral z překvapení. Dobře znal tón, kterým k němu Severus promlouval a už automaticky na něj uměl zareagovat. Natáhl se a sevřel nabízenou dlaň, jako poslední záchranu, kterou skutečně byla. Neřekl nic, ani nevyjádřil svou obavu, že Severus nebude mít dost síly dostat ho nahoru. Jeho manžel nikdy nebyl svalnatý ani silný, vždyť kotlík, který Neville zvedl a přenesl jednou rukou, on musel nosit oběma nebo si ho dát na vozíček. Jak by tedy mohl vytáhnout celého člověka z propasti.

Kupodivu, snad i tomu Severusovu, se sunul nahoru. Nejdřív pomalu, ale jakmile byl dost vysoko,a by se sám zapřel lokty, tak už to šlo naráz. Doslova společně padli na prkna mostu a několik dlouhých nádechů se ani jedne z nich nehnul. První se vzpamatoval Neville.

Netušil, proč ho Severus zachránil, jak se tu ocitl nebo jak věděl, že potřebuje pomoct, a bylo mu to jedno. Vyškrábal se na nohy, prakticky po čtyřech, stále za opory jedné ruky, se dostal ke své hůlce, zvedl ji a obrátil se k Severusovi čelem. Držel hůlku oběma rukama a mířil přímo na něj. Manžel nedělal nic, dokonce se ani nepokusil vytáhnout svou vlastní hůlku, jenom se začal pomalu zvedat. Malátně, jako kdyby měl každou chvíli upadnout a už nikdy nevstat. Když zvedl hlavu a černé vlasy se mu odhrnuly z tváře, tak Neville pochopil, proč se pohybuje tak pomalu. Na jeho bílém krku se lalůčku ucha, podél hrany čelisti, až po okraj límečku táhl krvácející šrám. Vypadal hluboce a krvácel dost na to, aby krev prosákla větší část bílého límečku košile a ještě pořádný kruh a menší kruh na hrudi a ramenou, který na tmavé látce zářil jiným odstínem černé. Určitě to muselo Severuse připravit o dost krve, aby mu bylo zle a když se k tomu navíc připočetla nedávná námaha.

"Nepřišel jsem ti ublížit," prolomil Severus ticho jako první a snad na důkaz svých slov obrátil ruce vzhůru dlaněmi. Na nohách stál trochu nejistě, ale stál.

"Co si hergot myslíš? Co to děláš?!" ptal se, protože nic jiného ho nenapadlo. Jaká by taky měla být správná otázka? Leda tak 'proč si mi sakra zachránil život?' ale na tu si vzpomněl až moc pozdě.

"Tvůj snubní prsten," odpověděl Severus, jako kdyby to vysvětlovalo vše, "Ten prsten na sobě má sledovací kouzlo, které mě upozorní, že jsi v nebezpečí života a dovede mě k tobě," prudce dýchal, snad kvůli ztrátě krve, a v obličeji byl ještě bledší než obvykle, "Nikdy si ho nepřestal nosit u sebe, proto stále funguje."

Bezděky zvedl ruku a dotkl se prstenu spočívajícímu pod vrstvami jeho oblečení až na kůži zavěšený na řetízku kolem krku. Ne, skutečně ho nikdy nedal pryč, ani když se koupal. Nejdřív ho měl na prstě, pak, na konci šestého ročníku ho začal nosit kolem krku. Tak jako tak ho měl při sobě neustále. Nevěděl, že ho díky němu může Severus sledovat, kamkoliv se pohne.

Ruka mu klesla zase zpátky k hůlce

"Ty parchante," zmocnil se ho hněv, "Celou dobu si mě mohl sledovat, jako kdybych byl nějaký tvůj... pes."

"Ne, tak to není," mírně zakroutil hlavou, "To kouzlo není mé, stejně jako jsem nevyčaroval naše prsteny. Ani jsem je nekoupil na Příčné, jak jsem ti tvrdil. Daroval mi je Albus."

"Nevyslovuj jeho jméno! Zabil si ho, tak o něm nemluv, jako kdyby byl tvůj přítel!"

Nikdy dřív ho nerozzlobilo, že Severus mluvil o Brumbálovi, protože to neudělal. To až dnes pocítil hněv, když slyšel Snapea, jak to jméno vyslovuje s takovou přirozeností a lehkostí, jakoby to nic neznamenalo. Hůlka se mu v ruce chvěla zlostí. Měl by teď muže před sebou proklít, proměnit kámen a svrhnout do propasti, ale nedokázal to. Bránit sám sebe i před ním, to zvládl, úmyslně zaútočit jako první nedokázal ani před pár měsíci, kdy se ho Severus pokusil odvláčet za Voldemortem.

"Vypadni," vydechl prudce, hůlka se snad sama sklonila, "Vypadni odsud. Hned!"

Předpokládal a doufal, že se Severus promění v černý dým nebo se přenese, to už by jedno, každopádně že zmizí. On ale jen dál stál, bez pohybu, jedině zvedající se hrudník prozrazoval, že ještě není mrtev a jen tu nestuhl v nějaké podivné křeči.

"Nemám kam jít," promluvil konečně, "Chtěl jsem prchnout, pak se ale můj prsten rozpálil a já věděl, že ti musím jít na pomoc. A teď už nemám, jak bych se odsud dostal. Můžu se vzdát buď vám nebo Pánovi zla. A On mě dozajista zabije."

Otevřel pusu, aby něco řekl, pak ji zase zavřel a upřel pohled na šrám na Severusově krku. Možná k němu přišel v boji, ale na to, aby bojoval, byl příliš čistý a upravený. I sám Neville, přestože se s nikým nestřetl, měl všude na těle prach, odýmená místa a špínu, která byla prostě všudypřítomná. A měl samozřejmě otrhané oblečení a odřenou kůži na různých místech. Severus však, až na skvrnu od krve na plášti, byl dokonalý jako vždy. Nemohl projít boji a střety.

"Kdo...?" zeptal se a dotkl svého krku v místech, kde měl Severus rudý šrám.

"Pán zla," odpověděl prostě, "Pokusil se mě zabít, protože si myslí, že Brumbálova hůlka náleží mě a on chce spoutat její velkou moc. Uhnul jsem kletbě, ale ne dost rychle... částečně mě zasáhla. Takhle to dopadlo," zvedl ruku a bezmála se dotkl své rány, "Nejde zacelit, takže pořád mírně krvácí, pokud tě to zajímá. Myslím, že bez lékouzelníka nepřežiji víc než dvě nebo tři hodiny, než vykrvácím zcela."

Hleděl na Severuse a mlčel. Jeho manžel byl neobvykle zkrotlý, téměř nepřirozeně klidný. A rozhodně na pokraji zoufalství, podle toho, jak podivně se mu leskly oči. Nechtěl umřít, také kdo by chtěl, a Neville mu mohl pomoct. Jak by ho mohl jenom odmítnout, vždyť to byl Severus. Tohle byl jeho Severus, takový, jakého si ho pamatoval. Ne že by jeho Severus snad byl neustále zoufalý, to jen že krutý Smrtijed vedoucí Bradavice pevnou rukou jako kdyby tu už nebyl. Byl tu prostě jen jeho mrzutý, momentálně také zraněný a unavený, manžel, jakého dobře znal.

Rozum mu našeptával, že by neměl Severusovi věřit, ale srdce, které on vždy poslouchal víc než svůj mozek, jasně křičelo, že musí milovanému pomoct. Ano, stále ho miloval, vždyť láska nemůže zmizet jen pro slova zamření, která člověk řekne.

Zastrčil hůlku do kapsy a rovnou odtamtud vytáhl složený kapesník. Bezděky si vzpomněl na babičku, která mu neustále opakovala, že sebou má nosit čistý kapesník, protože se vždycky hodí. Nejen na utření nosu, ale i na postavení stanu nebo vyčarování přikrývky či čehokoliv jiného.

Překonal dvěma kroky vzdálenost, která je dělila a přitiskl kapesník na ránu na bledém manželově krku. Dech se mu zadrhl, když mu byl tak blízko a když se ho dotýkal.

"Pevně si to tam přitiskni, mělo by to zmírnit krvácení," řekl polohlasně.

"Nejsem hlupák. Vím, jak funguje tlakový obvaz," odbyl ho s obvyklou podrážděností, když mu bylo připomíná něco, co už dávno věděl. Bylo skvělé ho tak vidět, protože to byl Severus, jakého znal a jaký byl přirozený.

Odtáhl svou ruku a nechal Severuse, aby si ránu sám přidržel. Tiskl si tam kapesník pevně, přesně jak se má, ale stejně jím rychle prosakovala krev. Nebyl to příjemný pohled, stejně jako na i pro Severuse neobvykle bledou tvář.

"Nemůžeme se tu zdržovat," řekl a podíval se na druhou stranu propasti, kde zatím jejich protivníci přešlapovali, jak nevěděli jistě, jestli se mohou přenést nebo ne. Neville doufal, že bariera proti přenosu je na svém místě a nikdo na druhé straně propasti není dost schopný, aby se na takovou dálku trefil.

"Protipřenosová bariera stále trvá. Mohli by se sem dostat pouze pomocí kouzla Impulso a to neovládají. Nejsou dost mocní ani znalí," jako vždy, odpověděl Severus prakticky na jeho myšlenky. Byl na to tak zvyklý, že si až teď uvědomil, jak moc mu to scházelo za ten poslední rok.

"Stejně odsud vypadneme."

Chytl manžela pod loktem a táhl ho pryč. Až když byli mimo most, teprve si uvědomil, že se muž vůbec nebrání. Za normálních okolností by vrčel, že není malé dítě nebo postižený, aby ho musel Neville vodit za ruku. Vlastně by se bránil i samotnému doteku. Teď ale poslušně kráčel, vlastně se napůl potácel, a neřekl vůbec nic. V Nevillovi to vzbuzovalo velké obavy. Navíc k nim z malé dálky doléhali zvuk probíhající bitvy. Výkřiky, nadávky, svištění kleteb prolétajících vzduchem a třeskot tříštěného kamene.

Vyhlédl zpoza rohu na nádvoří a rychle se zase stáhl zpět, hůlku připravenou v ruce. Pevně se přitiskl k chladnému kameni hradu. To, co viděl, když se vyklonil, bylo strašné. Ležící těla na rozbořeném nádvoří, zčernalé úponky dávno mrtvé dusivky, kterou vyvolal z podzemí a hlavně lidé zoufale se snažící zatlačit Smrtijedy a Jeho přívržence zpátky za bránu a za hradby. Byl jen zázrak, že směrem k mostu, od kterého přišli, se ještě útočníci nevydali.

"Přes to nádvoří se nedostanu," řekl polohlasně Severus.

"Dostaneš. Společně se dostaneme do hradu, tam bude bezpečněji. Jen vytáhni hůlku," nehodlal jen tak přijmout jeho momentální stanovisko, že nic nezvládne a nedokáže.

"Nechápeš," mírně zakroutil hlavou a začal klouzat po kameni, "To není kvůli ztrátě krve. Neprobil bych se ani, kdybych byl při plné síle."

Zamračil se na něj. Ano, Severus mu nejednou tvrdil, že není v boji nejlepší, říkal mu to i Brumbál, ale on tomu přesto nevěřil. Vždyť to byl Smrtijed a ti všichni ovládali bojovou magii lépe, než kdokoliv jiný, včetně větší části bystrozorů. Nebylo přeci možné, aby Voldemort...

Jeho myšlenky byli násilně přervány prudkým přívalem zlosti a radosti tak silné, že ho to donutilo přitisknout si ruce na spánky. Jednou to už dnes zažil, ale tohle bylo tisíckrát horší. Měl dojem, že je Voldemort přímo u jeho ucha a tichounce mu do něj šeptá. Chtěl Harryho a chtěl Severuse.. Toužil po nich po obou až ke zlostné bolesti.

Zpráva se opakovala, znovu a znovu.

"Neville!" uslyšel Severuse, toho skutečného, a zároveň ucítil na svých ramenou jeho ruce, "Ať slyšíš nebo vidíš cokoliv, není to skutečné. Řekni si, že máš kolem sebe zeď, přes kterou se nic nedostane. Zvláště ne hlasy. Je opatřená protihlukovým kouzlem. Rozumíš...? Neve?"

Rozumněl, moc dobře, ale udělat to nedokázal. Nemohl myslet na nic jiného, než na syčivý hlas ve svém mozku. Trvalo by mu nejspíš hodiny, než by vůbec byl schopen najít dost koncentrace, aby kolem sebe postavil zeď, jak ho nabádal Severus. Příliš mnoho času. A stejně to navíc nebylo třeba, protože se rozhostilo ticho.

Nejen v jeho hlavě, ale na bojišti. Přerušovaly ho jen steny zraněných a občasné zapraskání, to když některý kámen hradu změnil své místo. Otevřel oči, o kterých si až teď uvědomil, že je má pevně zavřené, a podíval se na smrtelně bledou tvář před sebou. Temné oči už nebyly tak temné, vypadaly spíš kalně a Severusovy rty se chvěly.

Pak klesl.

Sotva stačil mužské tělo zadržet dřív, než dopadlo na zem. Nebyl v mdlobách, jen už se jednoduše neudržel na nohou. Podepřel ho, jeho ruku si přehodil kolem ramen a vykročil bez váhání. Nastálé ticho, stejně jako Voldemortova slova, mu řekla, že je to bezpečné. Rozhodně bezpečné, co se týče utočících. Že by jeho vlastní lidé mohli být agresivní a chtít nechat Severuse zemřít, to si nechtěl připustit. Nevěřil tomu.

Mýlil se.

 

Předcházející

oo0oo

Následující