19.04.2014 08:34

Jistěže se proměnil zpátky v člověka, když se všichni vydali do Bradavic, přeci jen zlovlk v ulicích Prasinek by byl trochu nápadný, ale na Remuse se za celou dobu pořádně nepodíval. Nezlobil se na něj, on se bál toho co uvidí a že by mu to vzalo sílu do budoucího boje. Najednou ztratil ve svém vlkodlakovi tu naprostou oporu, kterou měl dříve a cítil se bezradný. Jediné k čemu se momentálně upínal, byl Harry, protože on mu možná mohl dát to, co ztratil. Za celý rok si nepřipustil Harryho ztrátu tak silně, jako dnes a ta krátká cesta tajnou chodbou z Prasečí hlavy byla míle dlouhé.

Konečně se před ním rozevřel prosto Komnaty nejvyšší potřeby zaplněný převážně studenty a pak… hlouček se rozestoupil a tam stál Harry. Nedokázal říct, jestli zestárl nebo je pořád stejný. Zhubl, to určitě ano, opálil se a měl kratší vlasy, jak mu je nejspíš někdo nedávno neodborně ostříhal, ale jinak vypadal pořád stejně, jako si ho pamatoval. Podivně křehce a silně jako vždy.

"Remusi!" vykřikl Harry samozřejmě nejdřív vlkodlakovo jméno, protože jeho přeci miloval víc, "Siriusi!" dodal hned vzápětí a začal se prodírat davem. Vlastně se prodíral jen částečně, protože mu lidé vědoucně ustupovali.

Sirius se pohnul vpřed, aby ho objal, ale Remus byl rychlejší. Asi také proto, že to byl právě on, ke komu Harry zamířil jako první. Mohl sledovat, jak se k sobě ti dva tisknou. Pevně a láskyplně. Jak Remus líbá Harryho a ten mu to oplácí. Tohle bylo čiré štěstí z vzájemného setkání, dokonce se i odráželo ve vlkodlakových karamelkových očích. Ne pouhá tolerance a zalíbení, které tam viděl on sám. Ucítil dusivý pocit v hrdle. Viděl to docela jasně, kdyby si teď, s obojkem na krku, měl Remus vybrat mezi ním a Harrym, pak by jednoznačně zvolil rozcuchaného trochu umolousaného mladíka, ne starého muže, co prošel vězením.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Harry. Trhl sebou a narovnal se, protože si původně myslel, že je to mířeno na něj a nechtěl budit dojem, že mu cokoliv je. Ne před Harrym. Vzápětí si ale uvědomil, že se mladík dívá na Remuse a doslova studuje každou vrásku ve vlakodlakově tváři.

"Ano, všechno v pořádku," přikývl vlkodlak.

"Vypadáš jinak…,“ nadhodil Harry, ještě chvíli ho studoval a pak jen pokroutil hlavu a obrátil se k Siriusovi.

Chvilku měl dojem, že se s ním mladík nepřivítá, protože snad zapomněl nebo odvrhl všechno, co mezi nimi bylo kromě vztahu kmotr a kmotřenec, pak se ale štíhlé tělo pohnulo jeho směrem a ocitl se v objetí pevném a láskyplném. Horké rty se přitiskl na ty jeho a on nemohl udělat nic jiného, než vrátit ten rychlí, ovšem vášniví polibek, který mu jeho nově nalezený milenec daroval.

"Tak rád tě vidím," promluvil Harry, jen co se odtáhl, rukama přitom dál svíral Siriusova ramena, "Vás všechny!" zvolal na celou místnost a pustil ho.

Měl touhu po něm drapnout, zase si ho k sobě přitisknout, ale nechal ho jít. Nebyli tu od nějakého sáhodlouhého vítání, teď šlo o plánování strategie. Nechal Harryho, aby se stal vůdcem, protože to mu skutečně šlo.

"Co teď budeme dělat, Harry?" ozval se jeden z mladíků, nevěděl kdo to je, ale měl nebelvírskou uniformu. Tedy přinejmenším tak nějak, protože už dávno vzalo za své dress code určené školou.

"Prozatím potřebuji vědět, co se všechno stalo, Seamusi," odpověděl Harry, "Už vím, jaké jsou podmínky ve škole a co se všechno stalo tady, takže teď…,“ obrátil svou hlavní pozornost na Siriuse a Remuse, "Potřebuji o něčem mluvit zejména s vámi dvěma. Pak rozhodneme, co bude dál. Tady jsme v bezpečí, takže se ničeho nebojte a zatím buďte v klidu."

Nebyl to zrovna motivační proslov, který by skutečně přidal někomu na klidu, ale zdálo se, že už je samotná Harryho přítomnost, rozzářila zdrchané tváře přinejmenším těch, které poslední dobou vídal, a proto věděl, jak se tváří a co cítí. Například Molly, která zatím nepřidusila Harryho ve svém obrovském poprsí asi jen proto, že se tam momentálně nacházel Ron a hned vedle Ginny. Přeci jen, ruce měla jenom dvě.

Zatím co uvažoval nad tím, kolik lásky dostávají Weasleyovic děti, se Harry s Remusem stáhli ke stěně, kde už na ně čekala i Hermiona. Rychle se k nim připojil. Na dívku jenom kývl a trochu se usmál. I ona zestárla, až na to, že na ní to bylo skutečně vidět. Ztratila všechnu dětskou oplácanost, zejména ve tvářích, a měla obličej i tělo krásné mladé ženy. A oči desetkrát tak staré, než kolik byl její věk. A byla krásně, i přes rozcuchané nezkrotné vlasy, trochu velký noc a pihy, které na něm zářili.

"Máte u sebe zlatý pohár s jezevcem? Měl by patřit Helze z Mrzimoru," zeptal se Harryho hned bez delších úvodů. Vypadal napjatě a tak, že mu na tom poháru opravdu hodně záleží. Remus, sedící vedle něho, se ani nepohnul, ač to byl právě on, který u sebe pohár měl.

"Ano, máme," odpověděl proto za něj, nevšímaje si toho, jak podivně se na něj vlkodlak zamračil, "Remus ho má u sebe."

"Dobře, to je moc dobře," Harry si evidentně oddechl, "Dej mi ho, Remusi," vyzval ho, tak že to byl jednoznačně rozkaz, a natáhl ruku předpokládaje, že mu vlkodlak okamžitě vydá, oč žádá. Netušil, ne tak jako Sirius, že tak už to s Remusem dávno nefunguje.

"Proč?" zeptal se vlkodlak a jak Harry tak Hermiona se zatvářili víc než překvapeně, "Co je to zač a nač tu věc potřebuješ? Je velice zlá, takže si myslím, že by měla zůstat ukrytá tam, kde je."

"Ty mi ho odmítáš dát?" ptal se Harry naprosto nevěřícně, spíš šokovaně a možná i ublíženě. Napadlo ho, jestli teď mladík zažívá stejné pocity zmatenosti a odvrženosti, jako on, když musel v posledních třech dnech sledovat, jak se mu vlkodlak vzdaluje a jak ho odstrkuje.

"Ne, jen si myslím, že by měl zůstat u mě. Chci tě jenom chránit," odpověděl mu Remus vyhýbavě, přesto to stále znělo jako jasné odmítnutí. Možná byl někde na hraně mezi touhou uposlechnout a touhou všechny poslat někam. Přibližně něco takového se zračilo v napjatosti jeho tváře.

"To ten obojek," odpověděl na stále naprosto šokovaný výraz v Harryho tváři, "Vlkodlačí úvaz," upřesnil a natáhl se, aby odhrnul Remusovu košili tak, že bylo vidět stříbrný kruh zavěšený kolem jeho krku. Vlkodlak se mu prudce pod rukou pohnul stranou, dokonce se po jeho paži ohnal a uniklo mu něco, co by jindy bylo asi zavrčení, ale tentokrát to byl jen prostý lidský projev nevole.

"Nasahej na mě," zamručel podrážděně. Kdyby to bylo možné, tak by v tu chvíli asi Harrymu vypadly oči z důlků, čemuž by se nikdo nedivil. Sám Sirius poznal Remuse už v mnoha náladách, od nepříčetně šťastné, přes melancholickou až k opravdovému vzteku, který končil částečnou proměnou, ale nikdy se nesetkal s tím, že by se vlkodlakova agrese obrátila byť jenom trošinku proti němu.

"Od chvíle, kdy jsme mu ho před třemi dny nasadili, se chová… takhle. Je agresivní a podrážděný," řekl to, jako kdyby vedle Remuse neseděl a navíc se na něj při tom ani nepodíval. Když se vlkodlak chová tak, jak se chová, tak proč on by na něj měl být milý.

"Jestli sis nevšiml, tak sedím jen kousek od tebe," zavrčel na něj Remus, "a ty o mě mluvíš, jako kdybych tu nebyl. Navíc, já se nechovám agresivně, jen si nenechám všechno líbit, tak jako dřív. Co ti na tom přijde špatného?"

"Všechno," přerušil je Ron, který se tu objevil zničehožnic nic – zřejmě už ho matka propustila ze sevření – a právě si nervózní rukou urovnával rozcuchané vlasy, "To není tím obojkem, může za to ten pohár. Je to jako s medailonem, pamatujete? Chová se stejně," zagestikuloval směrem k Hermioně a Harrymu.

"Souhlasím," přikývla Hermiona, "Remusi, ten pohár vás ovlivňuje. Je to viteál, předmět do kterého vy víte kdo ukryl část své temné duše a ta zle působí na každého, kdo ji má v držení. Už jsme se s tím setkali u Salazarova medailonu, kvůli kterému jsme se hádali a tihle dva," kývla hlavou k mladíkům, "se dokonce poprali. Je možná, že vás jako vlkodlaka bude ovlivňovat dokonce víc, než nás ostatní. Musíte nám ho dát."

Po Hermionině vysvětlení se váhavě podíval na Remuse. Bylo naprostou pravdou, že až do nasazení úvazu měl u sebe pohár Edward, který jeho magii vůbec nevnímal, proto, pokud pohár skutečně ovlivňoval ty, kteří s ním byli v kontaktu, bylo možné, že se Remus chová agresivně ne proto, že by byl ovlivněný stříbrem, ale že má u sebe tu zlou věc. Ta myšlenka byla nesmírně uklidňující, protože pak to znamenalo, že za Remusův stav nemůže on tím, že dovolil spoutání vlka. A navíc, hned jak se vlkodlak vzdá poháru – nebo mu ho vezmou, to už bude záležet na situaci – mohlo by se jeho chování a počínání zlepšit.

"Dobře," řekl pomalu vlkodlak a strčil ruku do kapsy. Zdálo se, že bez protestů vydá pohár do jejich rukou. Vytáhl ho ven na světlo a zarazil se. Hleděl na něj přímo fascinovaně, v očích se mu odrážel jeho zlatý lesk, takže získali podivnou jiskru. Teď to vypadalo, že ho z ruky prostě za žádných okolností nebude chtít pustil. Harry se váhavě podíval na Hermionu, ta malinko přikývla a zahleděla se na Rona. Zrzavý mladík si povzdech a natáhl se.

"Já si to vezmu, ano?" sice v tom byl dotaz, zároveň ale takoví, že odpověď 'ne' prostě nepřipadala v úvahu. Uchopil pohár svou pihovatou opálenou ruku a doslova ho Remusovi z dlaně vytrhl, div ž mu tím nezlámal prsty. Dlouhý okamžik se zdálo, že se po něm vlkodlak vrhne, aby ukořistil pohár zpět. Celí se napnul a narovnal. Trvalo to chvíli, než se strnulý výraz v jeho tváři uvolnil a on celí jakoby splihl. V ten okamžik začal konečně poznávat Remuse takového, jakého ho znal. Vlkodlak trochu pozvedl své prázdné ruce, které si prohlížel, jako kdyby je viděl poprvé.

"Cítíš se už líp?" s těmi slovy položil Harry ruku na Remusovo zápěstí v chlácholivém gestu.

"Já…,“ ztratil řeč, což se moc často nestávalo, "Lépe, cítím se podstatně lépe. Nevím, co to do mě vjelo, ale měl jsem takovou neuvěřitelnou zlost. Dokonce větší, než kdyby ze mě promlouval vlk a přitom obojek měl…,“ odmlčel a obrátil provinilé oči na Siriuse, "Ach bože, drahý, já se tak strašně omlouvám," zvedl ruku a pohladil ho po tváře, na což mu odpověděl tím, že vtiskl svůj obličej do vlkodlakovy dlaně, "Choval jsem se k tobě otřesně, ale nebylo to úmyslné," znal skutečně kajícně, ale ne tak neuvěřitelně úzkostně a rozbolavěle, jako když se dřív za cokoliv omlouval. Zněl normálně, prostě jako člověk a to bylo… snesitelné. Sice by raději slyšel ten oddaný podtón, kdy měl dojem že vlkodllak upřímně a fyzicky trpí tím, že mu ublížil, ale prozatím to bylo takhle dobré.

"Nic se nestalo, lásko, hlavně že už jsi zpátky," ujistil ho, ač to nebyla zcela pravda. Remus, přesně takoví jakého ho znal celé roky, tu ještě nebyl, ale snad by brzy být mohl.

"Tak je to lepší," přikývl Harry, "Teď ti sundáme ten obojek. Proč sis ho proboha vůbec nechal nasadit? Proč tys dovolil, aby si ho nasadil?" obrátil se na Siriuse.

"Chtěl to," odpověděl prostě, "Nebyl to sice jeho nápad, ale souhlasil s tím a dokonce pomáhal s jeho výrobou."

"Obával jsem se, že se zhroutím stejně jako před dvěma lety a tak nebudu moci být nablízku Siriusovi a chránit ho. Ty ani netušíš, drahý, jak hrozně si mi chyběl," s těmi slovy vsunul prsty do Harryho rozcuchaných krátkých vlasů a přitáhl si ho k sobě, aby ho mohl políbit na čelo. Mladík si povzdechl a trochu zakroutil hlavou, zároveň co se mírně odtáhl.

"Teď jsem tady, takže už ho nepotřebuješ," rozhodl se rázně. Jeho ruce rychle sklouzl po obojku, jak hledal zabírání nebo cokoliv, díky čemu by ho mohl sundat.

"Dá se sundat jenom magicky," upozornil ho Siriuse.

"Navíc," Remus sevřel mladíkovo útlé zápěstí, "myslím, že by si ho ani sundávat neměl. Nemusíš to říkat nahlas, všichni víme, že dnes budeme bojovat. Víš, jak to dopadlo naposledy, když jste ty a Sirius byli v ohrožení života. Ztratil jsem nad sebou kontrolu, což by dnes mohlo způsobit potíže nejen tobě ale i všem ostatním. Každá hůlka se bude hodit. S tím obojkem," pustil jeho ruku a přejel po stříbru prsty, "se cítím klidnější a vyrovnanější. Vlk na mě nemá takový vliv."

"Je to stříbro a to ti nedělá dobře. Stačí mi to proto, abych trval na sundání toho obojku. Sirius souhlasí, je to tak?" podíval se jeho směrem.

Otevřel pusu, aby souhlasil, pak se podíval na Remuse, který měl ve tváři jasný nesouhlas. Takoví Remus, jakým byl jeho milenec teď, se mu líbil. Sice tomu stále něco chybělo, to skutečně Rémusovské, ale dalo se to snést. A zároveň bylo jasné, že je vyrovnaný a klidný, což bylo rozhodně dobře.

"Možná bychom mu ho měli nechat," podotkl spíš nejistě.

"Dlouhodobý vliv stříbra na vlkodlaky má někdy i vážné následky, ale krátkodobě má mnoho pozitiv," přiklonila se na jejich stranu Hermiona, trochu se při tom zamyšleně mračila, "Pravou je že Remus je jako čaroděj daleko užitečnější, než jako napůl proměnění vlkodlak. Vlkodlačí úvaz proměně mimo úplněk zabrání zcela spolehlivě."

"Bill začal nosit stříbrné náramky a řetízky, aby zabránil potencionální vlkodlačí nákaze po tom, co ho napadl Šedohřbet. A taky mu to nic neudělalo," zastal se jich i Ron, nebo tedy zastal se Remusova názoru.

"To je snad sranda?" zamával Harry podrážděně rukou, "Vy všichni jste pro to, aby měl Remus obojek jako ochočené zvíře? Je to člověk, nebo pes," těkal pohledem z jednoho na druhého, ale asi se nikde nesetkal s oporou, protože rezignovaně vzdychl, "Dobře, tak obojek zůstane kde je, ale jen když mis líbíš, že ho co nejdřív sundáš. Nesnesu se muset dívat na to, že jsi spoutaný."

"Slibuji," kývl vážně Remus a znovu pohladil Harryho po tváři.

"Fajn, teď Šedohřbet," přešel Harry k jinému tématu, to donutila Siriuse mírně pozvednout obočí a vyčkával, co z milence vypadne, "Setkali jsme se s vlkodlakem, který tvrdil, že Šedohřbet má možnost ovládat všechny ocejchované vlkodlaky. Víte o tom něco? Dokázali jste rozluštit ten cejch?"

"Dokázali a přesně tohohle jsme se obávali," přikývl. Jasně si pamatoval na několik sáhodlouhých rozhovorů o vlivu Rodové magie a jejím spojením s cejchem a vlkodlaky. Velké části z toho nerozuměl, to si musel přiznat a začít uvažovat o vzdělávání se, ale věděl přinejmenším, že to bude velké problém.

"Má v tom svou roli rodová magie, nebo lépe řečeno její upravení. Podobně jako u Siriusových tetování," ujal se slova raději Remus, člověk povolanější tohle vysvětlovat, "S rodiči jsem o tom dlouho debatoval a dospěli jsme k názoru, že musel, vy víte kdo, sjednotit magické vlnění vlkodlaků pomocí tetování… podobně jako naopak Sirius to své narušil… tak, že je blízké nebo totožné s Šedohřbetovým."

"Ano, ano, jistá možnost, že by to šlo, tu je," pokývala Hermiona zamyšleně hlavou, "Spíš bych ale řekla, že musel vytvořit zcela novou magickou vlnu, na kterou jsou všichni naladění. Tím chci říct, že musel upravit i Šedohřbetovu magii."

"Chápu," přikývl vážně vlkodlak, "Naznačuješ tím, že Šedohřbet má také cejch jako všichni ostatní. To se mi zdá naprosto logické. Pak je řešení našeho problému jednoduché, postačí odstranit Šedohřbetovo tetování a tím se magické spojení přeruší."

"Co?" řekl Ron, evidentně ještě zmatenější než Sirius, který už si od posledně alespoň něco zapamatoval a pochopil. Nikdy se nepovažoval za hloupého člověka, ani ostatní ho za něj nepovažovali, jen nikdy neměl trpělivost si sednout nad knihy a číst je. Podané slovní formou, jako všechny ty rozhovory v minulém roce, to mu šlo do hlavy samo.

"Tím chce říct, že musíme Šedohřbetovi useknout ruku, nohu nebo zadek, podle toho kde má cejch, a pak to pro jistotu spálit na uhel. Jinak vlkodlaky neosvobodíme od jeho vlivu. Pochopeno?" objasnil to ve zkratce nechápajícímu zrzkovi.

"Jasně. To to nešlo říct jednoduše? Usekněte Šedohřbetovi ruku, třeba…,“ rozhodil rukama do strany v trochu bezradném gestu. Zejména Remus s Hermionou se na sebe podívali se schovívavostí v očích, Harry se trochu uculovat, takže těžko říct, jestli pochopil, jak to vysvětlování chytřejší v okolí mysleli nebo se prostě jen dobrosrdečně posmívá kamarádovi.

"Useknutí ruky je lepší plán, než jaký jsme měli doposud," promluvil Harry a přestal se usmívat, "Remusi, měl by ses toho ujmout ty. Vlkodlačí čaroděj proti vlkodlačímu čaroději, tak by měli být vaše síly vyrovnané. Navíc umíš asi nejlépe z nás odhadnout, jaké má vlkodlak slabiny a využít jich. A pak, co jsem usoudil, Šedohřbet se od tebe nechá vyprovokovat, jako tenkrát na Ministerstvu, a jakmile ztratí kontrolu, stane se pro čaroděje snadným cílem. Postaráš se o něj?"

"Ano," odpověděl Remus bez zaváhání, ač to postrádalo oddanost vlkodlačího souhlasu, jaký by byl slyšet v jeho hlase dřív. To znamenalo jediné, vlkodlak skutečně chce jít a bojovat s Šedohřbetem. Nedokázal se rozhodnout, jestli je to správně nebo špatně, přinejmenším ale věděl, že Remus nemůže nad sebou ztratit kontrolu a ublížit si, dokud má na krku stříbrný obojek.

"Teď budu potřebovat pomoc všech ostatních," zamumlal Harry.

Rozhlédl se po davu lidí v okolí, kteří vypadali poměrně šťastně. Když se to tak vzalo, tak se jim ani nedivil, když mnozí z nich viděli své rodiny po mnoha měsících, někteří skoro po roce. Podíval se na Remuse, který sledoval Harryho, a napadlo ho, jestli taky doufal ve shledání s rodiči. Nevypadalo to že, by je tu čekal nebo vítal.

"Vy dva dokážete najít způsob, jak zničit ty viteály, když už nemáme meč?" obrátil se jeho mladý milenec na své přátele. Hermiona s Ronem na sebe krátce pohlédli, jakoby spolu potichu mluvili, pak oba přikývli.

"Už máme nějaký nápad, kámo," ubezpečil ho Ron.

"Dobře, to je moc dobře… je tu ještě jedna věc," Harry se krátce odmlčel a sáhl do kapsy, "Bylo by hezké dát vám to jako oslavu vítězství, ale myslím, že je budete potřebovat už teď."

Jen stěží mohl uvěřit, že Harry vytáhl z kapsy opravdu to, co si myslel. Hůlky. Dvě hůlky. Jedna byla bezesporu Remusova, znal ji už roky, a ty druhá byla jeho vlastní. Někdy se představoval, že ji znovu uvidí, ale nikdy ho nenapadlo, že tak brzo.

"Ukradli jsme se v ministerském trezoru a málem nás kvůli tomu sežral drak," podotkl Ron, Hermiona se kupodivu zlehka zasmála, jako kdyby si vzpomněla na něco zábavného.

"A pak jsme se na něm proletěli. Bylo to vážně děsivé, ale zároveň zábavné," objasnila, proč se směje.

Sice by moc rád někdy slyšel, jak se ti tři prolétli na drakovi, ale hůlka ho zajímala daleko víc. Trochu neslušně po ní drapl, předběhl tak Remuse, který se natahoval po té své a překvapil Harryho. Nakonec se tomu kmotřenec vlastně jen shovívavě pousmál.

Nevěnoval tomu moc pozornosti, protože jeho jediným momentálním zájmem bylo dostat se do tuby s hůlkou. Šlo to ztěžka. Závit byl pečlivě zalepený voskem, ale nakonec povolil a otočil se. Musel víčkem zakroutit snad stokrát, než se mu konečně podařilo nádobu otevřít.

Z útrob skleněného tubusu se vyvalila magii. Cítil ji, jak se mu rozlila po rukou a začala příjemně svědit. Poznával ten pocit být nablízku své hůlce. Nechal si pár okamžiků, aby si to připomněl a pak ji konečně vytáhl ven.

Držet ji v ruce bylo, jako kdyby mu právě přišili kus paže, jenž mu někdo nemilosrdně odsekl. Naprosto už zapomněl, jaké to je svou hůlku držet v ruce, ale dnes si to jasně připomněl. Vybavil si všechny ty problémy, co s ní měl, všechna ta dobrodružství co společně prožili, všechny ty kletby a kouzla co vyčarovali i Smrtijedy, kteří padli právě ranou z hrotu jeho hůlku. A hůlka… smála se na něj. Jinak ten pocit, který z ní měl, nedokázal pojmenovat. Ona se široce usmívala, vrněla jako kočka a zároveň se chvěla nedočkavostí. Pochopila co se kolem děje a vycítila rozpoložení svého majitele, jako kdyby nikdy nebyli odloučeni, takže věděl, že se blíží bitva. Nic ji, stejně jako samotného Siriuse, nemohla přivést do varu tolik, jako boj a nebezpečí.

Zvedl ji do vzduchu a mávl.

Z hrotu se uvolnil mocný proud jisker, ty vystřelili do vzduchu, udělali několik kruhů nad hlavami přihlížejících a pak se rozpadli v zářící prach, který se snesl k zemi.

Vzal hůlku i do druhé ruky a skoro si ji přivinul na prsa, jako když chcete pochovat dítě. Nedokázal by ani slovy vyjádřit, co právě cítí za radost ze skutečnosti, že se opět shledal se svou hůlkou. Bylo to až bláznivé, jenže copak na tom záleželo? Důležité bylo, že teď si byl jistý každým svým kouzlem a věděl, že už ho hůlka nikdy nezklame.

"Harry… asi ti nebudu moci nikdy dost poděkovat," pronesl polohlasně, pak mu došla slova, proto se jen prudce natáhl dopředu a přitáhl si Harryho k prudkému polibku. Vycítil krátké překvapení, pak porozumění a nakonec mu mladík polibek oplatil, ale brzo se stáhl.

"Myslel jsem, že budeš na větvi," pousmál se Harry a zlehka přejel rukou po Siriusových prsou, "Remusi?" obrátil se na vlkodlaka.

"Děkuji, drahý," poděkoval i vlkodlak, "Moje hůlka pro mě hodně znamená, stejně jako pro Siriuse."

"Jo, ale jen tahle," opravil vlkodlaka, pak sáhl do kapsy a vytáhl svou nynější hůlku, "Sorry, zlato, ale naše dobré časy skončily. Není to tvá vina, to já mám teď nějaké těžké období," neodpustil si trochu vtipu a pak svou novou, nepříjemnou a nepadnoucí hůlku jednoduše zahodil stranou, ať si s ní dělá kdo chce co chce.

Harry ji s podivným leskem v očích sledoval, pak si trochu povzdechl a zakroutil hlavou. Nakonec se povzbudivě pousmál. Siriusovi se chvíli zdálo, že by mladík rád něco řekl, ale nakonec to nevyslovil. Zrovna ho chtěl donutit to říct, když Harry promluvil.

"Rád bych teď k ostatním promluvil a informoval je o tom, co se teď bude dít. Omluvte mě," řekl a zvedl se.

Vyprovodil ho pohledem k řečnickému pultíku, který se tu sám od sebe objevil, když Komnata vycítila, že chce Harry něco říct. Byl to pěkný kousek řemeslné práce, ten pultík, ze světlého dřeva s vytesaným lvem a překvapivě hadem dole u paty. Svým specifickým způsobem se svou jednoduchostí hodil k Harrymu.

"Přišel o svou hůlku," odpověděla Hermiona na otázku ohledně toho, proč byl Harry tak zasmušilý. Obrátil na ni tázavý pohled, nejen on ale i Remus pozvedli obočí.

"Byla to nehoda při boji s hadem, vy víte koho. Zlomila se, nebyla mu uzmuta ani nebyl poražen, a to ho myslím tíží nejvíce. Považuje to za další své selhání v ochraně někoho… nebo něčeho… co měl rád."

Její vysvětlení dávalo podivně smysl vzhledem k Harryho povaze. Neřekl jí na to nic, protože ani nevěděl, co by měl říct nebo jak utěšit mladíka. Remus na tom byl teď pravděpodobně podobně, protože jen vysílal dlouhé pohledy směrem k Harrymu, jež o něčem právě mluvil s Nevillem.

Dívka se pousmála, smutně, vstala, vzala Rona za ruku a následovala Harryho, aby mu stále po boku.

Také se zvedl, aby se připojil k davu lidí, kteří od Harryho čekali nějaké prohlášení nebo ještě lépe rozkazy. On sám je nečekal, uměl se rozhodovat sám a vždy úspěšně, a jeho jedinou tužbou bylo chránit oba své milované až do posledního dechu. V tom se s klidem rovnal Remusovi v jeho nejlepší formě a s celou jeho vlkodlačí láskou.

Poslouchal proslov, který mladík měl a musel uznat, že mu to jde dobře. Lidé mu důvěřovali a nacházeli u něj sílu, i když to co říkal, nebyli jen plané řeči. Mluvil o předmětech, které jsou pro Voldemorta důležité, že je nutno je zničit a to včetně hada, kterého Pán zla choval. Každého, kdo by se dostal dost blízko, žádal o to, aby se hada alespoň pokusil zabít, když už nic jiného. Tím dával všem, do posledního člověka zde, kus odpovědnosti, kterou mohl hrdě nést na svých bedrech a zároveň se nemusel bát, že když on sám neuspěje, tak bude vše ztraceno.

Považoval to za dobrý přístup a byl na svého kmotřence, milence a doufal, že i muže, se kterým stráví zbytek života, opravdu hrdý.

 

°°0°°

 

Ještě stále ho bolelo prakticky celé tělo. Nebyli to ani tak přetrvávající následky cruciata, ale modřiny, která si při zmítání se na zemi pod kletbou udělal omlacováním o mramorovou podlahu na Malfoy Manor. Měl je všude po zádech, na zadních stranách rukou a lýtkách. Taky jednu pořádnou bouli na hlavě ve vlasech. Kdyby se včas dopotácel ke svým lektvarům, nebo měl někoho, kdo by mu je dal, tak by mu modřiny ani nevznikly. Teď už s nimi nešlo nic dělat, když krásně zfialověly.

Posadil se na nanejvýš nepohodlné křeslo v ředitelně a jal se otevírat si lahev levné skotské.

Ze svého trestu, za opakované neúspěchy v poslední době, vlastně nebyl ani trochu překvapen, spíš ho ta bolest a nepohodlí po celém roce klidu víc než překvapilo. K tomu byl nejspíš Pán zla extra naštvaný, když ho trestal. Nebylo to příjemné, ale když se to tak vzalo, byl to krok tím správným směrem. Voldemortova zlost byla přímo úměrná Potterově úspěchu. Jinými slovy, čím víc viteálů ten Potterovic spratek zničil nebo získal, tím nepříčetnější a více chybující byl Pán zla. To bylo pro další vývoj této války dobré.

"Hodláš se opít, můj milý?" zeptal se Brumbálův Portrét.

Ani se k němu nemusel otočit, aby si dokázal představit, jaký má asi teď výraz. Takoví nějaký mívají staří pradědečkové, když vidí svá pravnoučata jíst moc sladkostí a vzpomínají přitom na to, že když oni byli mladí, tak sladkosti nebyli a jedli se jablka. Albus se ani za života nebyl přesně schopen rozhodnout, jestli chce být otcem, platonickým milencem nebo Severusovým pánem, jako Voldemort.

"Mudlovská varianta lektvaru proti bolesti," odpověděl mu a dřív, než se starý čaroděj rozhoupal k další více, do sebe rychle obrátil sklenku, kterou si nalil. Měl dojem, že se pozvrací už jen z toho pachu, ale stejně pil.

"Severusi, všechno co děláš nebo zažíváš je pro dobrou věc."

"Já vím," zkřivil koutek rtů, vážně nechtěl vypadat moc pohrdavě, ale nedokázal si pomoci, "Pro zářivé nebelvírské úsměvy, bílé plyšové králíčky a jednorožce prohánějící se po Bradavických pozemcích. Při troše štěstí je v tom methanol a já oslepnu dřív, než ty tvoje krásy budu moci spatřit," zabručel a skepticky pohlédl na lahev. Možná v ní byla nemrznoucí směs, ale methanol bohužel asi ne.

Chtěl si nalít další sklenku, ale neměl ani tu trochu štěstí, aby si ji mohl vychutnat v klidu a o samotě. Dveře se prudce rozrazily a stál v nich Amycus s až fanaticky šíleným výrazem ve tváři. Nejspíš odhodil všechnu tu předstíranou kultivovanost a ponořil se do naprostého sadistického šílen tví, které mu bylo vlastní. Severus se ani nerozkřičel, jen pomalu odložil sklenici na stůl a sáhl po hůlce. Měl už toho vážně dost, takže si rozvažoval, jestli na kolegu Smrtijeda použije cruciatus nebo mu přiškvaří chlupy a vlasy k tělu.

"Potter byl viděn v Prasinkách!" zmrazil ho Amycus dokonale svými slovy, "Těm dvěma pitomcům, co tam zrovna hlídali, unikl. Je to šance, jak ho chytnout a dopravit ho Mistrovi. Dovedeš si vůbec představit, jak nám bude vděčný, až mu dovláčíme Pottera?!"

Severus pomalu zase zasunul hůlku do svého rukávu a zamyšleně si toho hlídacího čokla prohlížel. Zajímavé bylo už samo o sobě, že mu Amycus o Potterovi řekl, natožpak že ho vyzýval, aby ho chytili společně. Pravděpodobně doufal, že ho chytne Severus sám a Amycus se sestrou ho pak někde třísknou po hlavě – rovnou zabíjí, podle toho jaká bude situace – a pak sami shrábnou zásluhy. Ano, to by se k nim přesně hodilo.

A druhá věc byla, že Potter rozhodně nesměl být chycen. Nikým, natožpak Carrowovými, kteří byli Pánovi zla bezmezně oddáni. Ne, bylo třeba zdržovat, ale přinejmenším tak, aby to nebylo podezřelé. Zároveň bylo také dobré poskytnout Potterovi možnost nerušeně se proplížit do hradu, což bylo přesně to, co jistě zamýšlel, když se vrátil do Prasinek. Navíc, Voldemort předpokládal, že to Potter udělá, obával se toho a Brumbálův Portrét mu následně oznámil, že podle své mrtvé podobizny by se jeden z viteálů mohl nacházet někde na hradě.

"Nechte nastoupit všechny studenty do Velké síně," nařídil.

Co mohlo zabrat víc času, než donutit stovku studentů se uprostřed noci obléct do uniformy a seřadit se ve Velké síni. Bude jim to trvat nejméně půl hodiny, protože rychlé vstávání je u puberťáků doslova proti jejich přirozeným biologickým procesům. Konečně se vyplatili ty roky pedagogické praxe.

"Na co?! Chceme chytit Pottera, ne si hrát na profesory a žáky."

Amycus nic nechápal, to bylo dobře, protože nad tím nebude moc uvažovat. Co kdyby se ztrapnil tím, že to v konečném důsledku stejně nepochopí. Jak krásné bylo vědět, že jeho kolegové mají povětšinou nepřirozeně velká ega.

"Potter se bude chtít vrátit do Bradavic, proč myslíš, že se objevil v Prasinkách. Nejspíš chce zachránit své přátele, kteří se tu někde skrývají," to byla asi lež jen částečně, znal Pottera a věděl, že přesně o tohle se ve své pošetilosti také pokusí, "a určitě to nebude dělat sám. Ani by se sám do hradu nedostal. Někdo z žáků mu bude jistě pomáhat a my to z nich dostaneme."

Poslední slova byla zřejmě tím správným impulsem, slibovala totiž mučení nevinných, který zvednul mužovy rty nahoru v úsměvu a donutil ho bez dalšího slova odejít, aby mohl vyhlásit nástup.

"Jestli tě to utěší, můj milý, tak mám tušení, že dnes se vše změní," ozval se Albus, jen co se za Smrtijedem zavřely dveře. Hlas starého čaroděje zněl velmi důležitě, jako by jím chtěl Severusovi něco připomenout a zdůraznit.

Obrátil se k němu a zamračil se. Sám moc dobře věděl, že dnes se stane něco podstatného pro budoucnost. Nikdo, kdo skutečně věděl, nemohl kdy pochybovat, že právě Bradavice budou divákem rozhodujícího boje a smrti buď Pottera, nebo Pána zla. To byl prostě osud a magie tohoto místa. Nebylo mu ani záhadou, co to znamená pro něj a dokonce bylo jedno, kdo zvítězí.

"Slíbil jsem ti, že udělám vše, co bude v mých silách, ale osobně… je to pro mě nerozhodující," hořce se ušklíbl, "Ať vyhraje kterýkoliv z nich, pak já se jistě nedožiji tvého požehnaného věku. Naopak předpokládám, že než tato bitva skončí, tak se spolu uvidíme Albusi."

"Budu ti držet místo na obláčku," pousmál se Brumbál se svým obvyklým smyslem pro humor.

"Spíš požádej Satana, aby podpálil oheň pod vedlejším kotlem," vrátil mu to zlehka. Nikdy nebylo nic tak vážné, aby člověk ztrácel humor. To nebyla Albusova slova, ne, naopak to on naučil starého čaroděje jak se smát i v nejkritičtějších situacích. Sám se svým heslem řídil i dnes, vlastně po všechny ty roky, protože kdyby dvojitý agent nalézající se neustále ve smrtelném nebezpečí bral všechno kolem vážně – ostatně kdyby kdokoliv bral všechna slova Pána zla vážně – tak by se asi zbláznil do několika týdnů.

Zavířil svým pláštěm, když se za Albusova tichého smíchu obrátil a vydal se do Velké síně.

Bylo by bláhové si nalhávat, že se nebojí toho, co přijde, ať už to je samotná smrt, která ho jistě v brzké době čeká, nebo umírání, které nejspíš nebude rychlý úder Avadou. Na to nikdy neměl dost velké štěstí. Úplně nejhorší asi bude, když to přeci jen všechno přežije a Potter si pak na něj vyleje svou dětinskou a jen částečně bezpředmětnou zlost. To už snad raději smrt z rukou Pána zla. Ten na to konec konců měl plné právo zabít Severuse, vždyť ho také zradil a zrádci vždy končili strašlivě.

Vešel do Velké síně a přešel k místu, kde během jídla obvykle býval hlavní stůl. Teď tam, stejně jako nikde v místnosti, samozřejmě stůl nebyl. Celé Velká síň byla dokonale prázdná, včetně toho, že svíčky byli zhasnuté, takže podlahu zalévalo jen měsíční světlo. Jedním mávnutím hůlky svíce zažehl. Jen co se to stalo, samy se zvedly do potřebné výšky a víc rozzářil\, aby osvěcovaly celou místnost.

Zhodnotil to zkušeným zrakem a pro dramatičtější efekt dalším mávnutím polovinu svíček zase zhasl. V přítmí se většina lidí cítí nejistě, to moc dobře věděl, však jak jinak by byl expertem na strašení studentů. Sklonil hůlku, zaváhal, a pak ji přeci jen uložil do rukávu. Zkřížil ruce na prsou a přitáhl si tak plášť víc k tělu. Od doby, co se sem před rokem vrátil, byl Bradavický hrad ještě studenější, než si ho pamatoval a tak se potřeboval zahřát.

Dveře velké síně se otevřely a studenti začali vcházet dovnitř. I když se evidentně snažili vypadat upraveně, uniforma dle předpisů byla základ a za neupravenou uniformu byly tresty, přesto vypadali spíš rozervaně, rozházeně a pomuchlaně. Někteří skoro až ospale. Prostě běžný stav pubertálních dětí, když je donutíte po hodině a půl spánku vyhrabat se z postele a okamžitě se oblékat. Profesoři na tom byli lépe, ti zřejmě ještě ani spát nešli.

Severus tu žalostnou sebranku sjel pohledem a pak sestoupil ze tří stupňů dolů. Nadechl se a promluvil. Nemusel křičet, stačilo mluvit vlastně docela potichu a jeho hlas se přesto nesl tichou Velkou síní skoro s ozvěnou. Přecházel od studenta ke studentovi, vyhrožoval i nabízel odměnu za to, když někdo udá Pottera a nakonec vyzval každého, kdo by něco věděl, ať vystoupí a promluví. Celý proslov mu zabral krásných dvanáct minut, které mohl Potter využít k tomu, aby se nepozorovaně pohyboval po hradě třeba s celou kavalerií za zády.

"Snape!" zavolal na něj někdo a rozhodně to nebyl nikdo z dvojčat Carrowových.

Obrátil se a vůbec nebyl překvapen, že stojí tváří v tvář Harry Potterovi. Přesto pocítil nutkání pozvednout oči k nebi a vykřiknout 'Bože, proč?!'. Ten malý idiot, místo aby využil příležitosti se ztratit v chodbách hradu, prostě vzal celé své ego, nakráčel do Velké síně a začal se tu natřásat před všemi, jako kohout na smetišti.

"Pottere…,“ pronesl pomalu, zároveň co rozvažoval, jak ho správně uvítat. Říct mu 'Ty blbečku co tu děláš?' mu sice přišlo výstižné, ale k jejich situaci se to nehodilo.

"Překvapen, že mě vidíte, pane profesore?" zeptal se Potter s překvapivě povedeným sarkasmem, "Přes veškerá vaše mistrná bezpečnostní opatření se zdá, že se vám se vloupá každý… malý idiot, že? A nejen on."

Ve velmi dramatickém gestu – teatrálnost prostě k Potterové patřila – se otevřely dveře síně a dovnitř vstoupila skupinka rebelantů. Poznával všechny. Zarputile se tvářící Molly, které veškeré útoky na děti v okolí brala jako osobní ohrožení. Odvážně se mračícího Arthura. Jejich děti, včetně Ronalda a Ginny, které měli velmi lehkou ruku s hůlkami. Ano, nejstarší Bill také. Napůl šíleného Blacka, který to nejspíš zdědil po matce a momentálně vypadal doslova nadšení představou boje. Remuse, věrný to stín jak Pottera, tak Blacka, tvářícího se překvapivě klidně a vyrovnaně na to, v jaké situaci se jeho druzi nacházeli. Mnoho dalších lidí, ztracených studentů i tváří zcela neznámých, které se k odboji dostali asi až potom, co se Severus vrátil k Voldemortovi.

A na konci řady, jako vždy kousek stranou od všech ostatních, stál Neville. Mladý manžel nikdy nedokázal skrývat, co cítí, jak už to ostatně bývalo u všech nebelvírů, proto teď mohl jasně vidět rozpolcenost mezi nesmírným hněvem, odhodláním, strachem odvahou a... váháním? Ten odlesk byl jen jemný, téměř neznatelný, ale byl tam. Nebo v to Severus alespoň doufal. Jak moc toužil teď nebýt v místnosti plné lidí, to by mohl otevřít svou mysl a přinejmenším ochutnat, jaké emoce z Nevilla vyzařují.

Nad tím neměl možnost příliš dlouho uvažovat. Potter sám v místností je jedna věc, to by snad Alecta ještě přešla bez výbuchu, ale příležitost se poprat s celým Fenixovým řádem, to si přeci ta šílené fena nemohla nechat ujít. Tak rád by jí vrazil hůlku do oka a tím ji zabil ještě dřív, než se rozmáchla a vyslala první kletbu směrem někam k Potterovi nebo snad za něj směrem ke dveřím, to se přesně poznat nedalo. Rozhodně se při tom bláznivě rozesmála.

Ani se nedivil, že tím narušila ten posvátný okamžik ticha a donutila Kratiknota, aby ji knokautoval jedním přesně mířeným experiarmem do zad. Uspořádala si vyhlídkový let dolů ze stupínku pro profesory a ukončila ho nárazem obličeje do mramorové podlahy. Nečekal na nic, hlavně ne na to, než se rozpoutá peklo, vytasil svou hůlku a namířil ji na Pottera.

"Jediný pohyb a je mrtev," zasyčel na přihlížející. Mělo to žádaný účinek, všichni strnuli a studenti, to už tak žádaný účinek nebyl, se rozhučeli, jak si něco šeptali.

"Schválně, jestli stihneš říct Avada dřív, než já tě rozmáznu jako brouka o támhletu zeď," uchechtl se Black a pozvedl svou hůlku, zřejmě snad i ochoten pro trochu boje riskovat Potterův život. Vážně to byl blázen a jenom ještě větší blázen by mu svěřil ochranu někoho tak cenného, jako byl Harry Potter. Severus byl v ten okamžik jistý, že vzhledem k situaci, se Lupin pomine a začne vlkodlačet. Místo toho se zdálo, že ho nastalé okolnosti nijak moc z rovnováhy nevyvádějí. Jenom pozvedl hůlku a namířil ji, ostatně jako všichni, na Severuse.

"Ne, Siriusi," zadržel případnou kletbu Potter a udělal krok vpřed, "Chceš mě zabít, Snape, tak to udělej. Zabij mě tak, jako jsi zabil Albuse. Jistě z toho budeš mít stejné sadistické potěšení, až mě uvidíš umírat. On tě miloval a prosil o svůj život, zatímco tys ho nemilosrdně zavraždil. Ale já prosit nebudu, takže jestli jsi dost chlap, tak ty dvě slova řekni a ukončíme to."

"Idiote! Copak si za tu dobu, co…“ nedořekl.

Netušil, kdy se připlížila, každopádně najednou mezi nimi stála McGonagallová v celé své výšce a rozzlobenosti a jedním mávnutím vyslala proti Severusovi kletbu. Jen tak tak ji stihl odrazit, než mu vypálila do hábitu, a pravděpodobně i do těla, pořádnou díru. Ustoupil o dva kroky dozadu, hůlku připravenou k obraně.

"Nikdo se pana Pottera nedotkne, dokud budu naživu," prohlásila Minerva rázně s příslovečnou teatrálností vlastní všem nebelvírům. Její ruka se nechvěla, tak jak tomu bývalo v posledních měsících. Teď ji zase poznával s veškerou její silou, odhodláním, odvahou a pevnou disciplínou. Skoro by se z toho mohl radovat, kdyby to neznamenalo ohrožení jeho života a hlavně nemusel hrát svou roly.

Krátce se podíval na Nevilla. Co víc mohl udělat, než jen to. Alespoň si pamatovat, protože nic víc než vzpomínky mu nikdy nezůstanou. Zase pohled odvrátil a pokračoval v ústupu. Vchod do síně byl zatarasený, ale bylo tu ještě dost oken, které mu mohly poskytnout cestu k úniku, a on po ničem jiném neprahl, než právě po tom jednoduše odsud zmizet. Rozhodně se nehodlal střetnout s celým Fénixovým řádem, pár lidmi navíc a učitelským sborem. Horko těžko by vzdoroval jenom McGonagallové, v bitvě s více lidmi by byl naprosto nepoužitelný.

"Nevíte, co děláte," promluvil, doufaje, že tím získá trochu času a vyvede je z rovnováhy, "Potter existuje jedině proto, aby zemřel rukou Pána zla. Celých osmnáct let byl vychováván a pěstován jak sele určené na porážku. Dokud Potter žije, neexistuje vítězství ani pro jednu stranu!"

Nejspíš to přehnal v okamžiku, když nazval Pottera seletem, protože přesně v té chvíli Minervě v očích vzplanul nefalšovaný vztek. Její další kletba byla tak prudká, že ho porazila na zem. Hůlku držel pevně, to ano, ale bolestivě si vyrazil dech. Nečekal na to, až ho bude moci popadnout a jen mávnutím hůlky otevřel okno za svými zády. Lepe řečeno, prostě ho vyrazil, takže se s třeskotem rozsypalo v malých střepech na všechny strany. Vyškrábal se po zdi a opíraje se rukou o parapet odrazil další kletbu. Jestli bude následovat další, to už nehodlal zjišťovat. Vytáhl se na okno a pozadu udělal krok do prázdna. Instinktivně, i když věděl, že spadne, se zachytil rukou o rám okna, takže si dlaň rozetnul o ostrý střep, který z něho čněl. Mohl děkovat všem svatým, Merlinovi i Morganě a zakladatelům za to, že tohle drobné zranění je jediná újma na jeho zdraví, kterou při střetu utrpěl.

V podobě šedavého mračna se prohnal kolem mozkomorů, přes proti přenosové obrany Bradavic a dopadl na mýtinu mezi tábořící vlkodlaky. Skončil na všech čtyřech, v podřepu, protože byl trochu pocuchaný od svého poněkud neobvyklého startu. Opatrně se narovnal, v zádech mu trochu zapraskalo, a rozhlédl se po nevraživých vlkodlačích tvářích, které si ho prohlížely zatím jen z povzdáli. Nepotřeboval pobízení k tomu, aby se přemístil až do Prasinek, odkud zavolal Pána zla. Jinou možnost neměl, protože dál musel hrát svou roly Smrtijeda.

Naposledy se podíval k hradu v dálce, sklonil pohled ke svému prstenu a pak ho napadlo, jestli vůbec ještě někdy uvidí svého manžela.

 

Předcházející

oo0oo

Následující