11.04.2014 21:37

"Harry? Harry! No tak Harry, vzbuď se!"

Nepříjemně hlasitý zvuk jeho jména, vycházející s Hermioniných úst, ho nutil probrat se z kolébavého bezvědomí. Moc se mu to nezamlouvalo, přesto pomalu otevřel oči. Pokusil se zaostřit na tváře kolem, což mu samozřejmě nešlo, protože na nose necítil své brýle. Ze všech byly jen mázlé fleky, které poznával spíš podle délky a typu vlasů.

"Díky Bohu, Harry, konečně jsi vzhůru!" opět vykřikla kamarádka a už mu podávala brýle, "Byl si mimo tak dlouho, až jsme se báli, že už se nikdy neprobereš."

"Co tě to vůbec napadlo pokoušet se vlézt zrovna Jemu do hlavy? To už ti vážně dočista přeskočilo?" projevoval Ron radost pro něj typickým způsobem, tedy křikem a nadáváním.

"Nekřič na něj, Rone, vždyť je to celé moje vina," brala se za něj Hermiona, "Ach, Harry, ani netušíš, jak hrozně je mi to líto. Byla jsem tak hloupá. Co mě to vůbec napadlo…“ Zakroutila hlavou, vypadalo to, že má slzy na krajíčku.

Otevřel pusu, aby se ji zeptal, o čem to u všeho všudy mluví, kde že to vůbec je a co se všechno stalo za dobu – jak vlastně byla dlouhá? - co byl mimo. Nedostal šanci.

"Měli bychom ho nechat ještě odpočívat," navrhovala Fleur, která mu zrovna pokládala ruku na čelo, jakoby chtěla zjistit, jestli nemá horečku, "Je poř-rád ještě hrrozně studený."

"Je mi dobře," odstrčil ženinu ruku pryč ze svého čela a pomalu se posadil, rád, že může využít opory pelesti postele, "Co se vlastně stalo?"

"Jen co si se tam venku napil toho svinstva, tak si prostě upadl do písku a už ses nezvedl. Byl si mimo celou noc a ještě kus dne," informoval ho kupodivu Ron a znovu kupodivu už bez vzteku, spíš s obavou.

"Ano a můžu za to já," pustila se Hermiona znovu do sebeobviňování, "Přísahám, že jsem o Vlčím štěstí zjistila všechno, co se v Bradavicích dalo a opravdu jsem si myslela, že ti pomáhám. Netušila jsem, že to má na nitrozpytce nepříznivý vliv a ničí to jejich nitrobranu."

"Cože?" zeptal se zmateně. V hlavě měl poněkud vymetýno, aby se tak řeklo, nebo ještě lépe, vzpomínky byly přeházené jednu přes druhou, stejně jako myšlenky. Vážně nepříjemný pocit, když si člověk uvědomí, že Harry věnoval poslední tři roky života tomu, aby si mozek uspořádal. Ne že by se mu to nějak extra vedlo, ale takový bordel už tam dlouho neměl.

"Nebýt Fleur, ani o tom nevím," znovu zakroutila hlavou, "Její babička je lékouzelnice, jeden její kolega, nitrozpytec specializující se na léčení duševních chorob, začal brát Vlčí štěstí, aby posílil své schopnosti. Skončil na vlastním oddělení jako pacient. Úplně to rozbořilo jeho mentální štíty."

Uvědomil si, že vehementně kroutí hlavou. Ne, jeho Bradavice se určitě nerozpadly kvůli Vlčímu štěstí, to bylo proto, že není dost silný a disciplinovaný.

"Pomáhalo mi to. Já to cítil, určitě…“

"To byl jenom klám," skočila mu do řeči Fleur, "Zostřovalo to tvou mysl, to áno, ale až moc. Nemohl si věci držet venku, když bylo třeba. Mohlo tě to zabít, když ses pokusil vloupat do mysli toho, jehož jméno nevyslovujeme."

"Já se o to nepokusil, já se tam skutečně vloupal! To bych nikdy bez Vlčího štěstí nedokázal!" zarazil se. Náhle mu ledová ruka sevřela páteř. V jediném okamžiku si vzpomněl, naprosto jasně a čistě, na to, co viděl, slyšel a cítil. Hlavně pak na to, že jsou Sirius a tedy pravděpodobně i Remus, teď ve velkém nebezpečí. Prudce se vymrštil na posteli do sedu, a kdyby kolem nepostávali lidé, tak by nejspíš rovnou vyskočil rovnýma nohama z lůžka.

"Sirius!" vykřikl, "Musíme najít Siriuse s Remusem a varovat je. Oni mají viteál, ani asi nevědí, co to je, ale On ho chce zpátky. Udělá všechno, jen aby ho dostal. Hrozně zuřil, když zjistil, že jsme se vloupali do banky, ale byl potěšený, když zjistil, že pohár má jen Sirius. Určitě je zabije!"

"Harry," přerušil ho Ron a sevřel mu docela dost pevně ramena, navrch s ním dokonce zatřásl, jak se ho snažil vzpamatovat, "O čem to, u mozkomorů, mluvíš? Nerozumíme ti ani slovo."

Nadechl se. V tom měl kamarád pravdu, blábolil tu bez pořádného úvodu a navíc velice nesrozumitelně. Musel se uklidnit a začít uvažovat racionálně, jinak to špatně dopadne.

"Podařilo se mi proniknout do Tomovy mysli a prohledat ji dřív, než si mě stačil všimnout," nenechal se přerušit Hermionou, která chtěla podle výrazu něco namítnout, "Zjistil jsem přesné umístění i podobu zbývajících viteálů... tedy skoro. Vím, že jeden je Nagini, ten obrovský had, co ho sebou pořád tahá. Pak je to pohár Helgy z Mrzimoru, už mi ho ukazoval Brumbál jako potencionální viteál, ale až teď jsem si to potvrdil. Ten pohár byl ukryt u Narcisy Malfoyové v trezoru, ale Siriusovi se tam nějak podařilo dostat a zaměnit ho za kopii. Nevím, proč ho bral, ale určitě ho teď musí mít. Musíme ho varovat, že po něm Smrtijedi půjdou."

"Sirius a Remus jsou v Doupěti. Zrovna dnes rráno jsme od tam dostali správu, že se tam prostě objevili. Jsou zdrravi a živi. Určitě budou rádi, až uslyší o tobě a že jsi tady," informovala ho Fleur. V ten okamžik začal rychle plánovat. Jeden viteál měli Remus se Siriusem, sice nevěděli co je to zač, ale určitě to nikam nezahodili. Museli cítit, že to je něco zlého a nebrali by to, kdyby netušili, že po tom jde Voldemort. Byli schopní se o viteál postarat a chránit ho. A Doupě se dalo považovat za bezpečné místo, kde mohl zůstat Remus se Siriusem, stejně jako viteál.

Zato v jeho vlastních rukách by momentálně mohl být viteál zranitelný. Museli se vydat do Bradavic, získat ten poslední, který je tam ukryt, což jistě přiláká Voldemortovu pozornost. Kdyby u sebe měli oba viteály, pak by je dost dobře mohli naservírovat Voldemortovi rovnou do rukou, kdyby je čirou náhodou dostal. Ne, čím dál od sebe viteály prozatím, než přijdou na to jak je zničit, budou, tím lépe.

"Ne, nesmíte jim říct, kde jsem, ani kam se chystám," zakázal Fleur, "Řekněte jim, že jsem v bezpečí a zdravý, stejně jako Ron s Hermionou, ale to je všechno. Pro teď by bylo příliš riskantní, kdybych se s nimi setkal."

"Neviděl jsi je skoro rok a teď máš šanci se s nimi setkat, i kdyby jen na chvíli. Neměl bys to možná promarnit, i když je to riskantní," řekla, kupodivu Hermiona, u které očekával, že bude spíš proti jeho setkání s milenci.

"Já vím, ale jinak to nejde," zakroutil hlavou, "Měla jsi pravdu, tohle je válka a každý z nás se musí pro vítězství něčeho vzdát. Takhle to bude lepší pro nás oba. Fleur," obrátil se na blondýnku, "mohla bys... jim napsat, nebo já nevím jak..."

"Udělám to 'Arry," přikývla vážně, vstala a rychle, bez jediného váhání, odešla z místnosti. Buď s tím souhlasila, nebo byla prostě zvyklá přijímat příkazy a plnit je, takže jí to ani nepřipadalo neobvyklé.

"A my se musíme vrátit do Bradavic," oznámil, když se za blonďatou ženou bezpečně zavřely dveře.

"Chceš se snad vydat do rukou přímo jemu?" zamračil se Ron, "Bradavice jsou prolezlé Smrtijedy a zrádci od sklepení po astronomickou věž. I kdyby tě nechytil přímo Snape, pak tě nejspíš udá kde kdo jiný. Navíc, co tam chceš dělat a jak by ses tam chtěl vplížit?"

"Tohle já všechno vím, ale jiná možnost není," nenechal se odradit, nebylo cesty zpět, "Jsem si jistý, že v Bradavicích je ukryt jeden z viteálů a my pro něj musíme dojít, jedno jak je to nebezpečné."

"Upřímně Harry, nemůžeš věřit ničemu, co si v jeho mysli viděl," namítl kamarádka.

"Já vím, že to byla pravda. Byl jsem tam a cítil jsem to, co jsem cítil. On si mě nevšiml, byl příliš zaměstnán vztekem na neschopností Luciuse Malfoye. Přišel na mě až pak... až když už jsem všechno věděl, a pak mě chtěl...," lehce se zachvěl při vzpomínce na pařát, který ho honil nekonečnou temnotou, "Zachránila si mě před ním, Hermiono. Nevím jak, ale udělala si to, takže... ať si myslíš, že mi Vlčí štěstí ublížilo nebo ne, já jsem ti za to za všechno vděčný. Díky."

Děkovat mu šlo lépe než před pár lety, asi proto, že už to měl tak nějak vyzkoušené. Natáhl se a sevřel dívce krátce ruku, ona mu stisk oplatila.

"Jdete se mnou do Bradavic?" zeptal se ještě pro jistotu, i když si byl jist, že jeho přátelé, ho nikdy neopustí.

"Kamkoliv řekneš, kamaráde," přikývl souhlasně Ron, přestože nevypadal úplně nadšeně a jeho ruka putovala na jejich spletené. Stiskl je oba zlehka, dávaje najevo, že je s nimi s oběma. Hermiona na jejich spojené ruce shlédla a pak mírně přikývla.

"Já jsem taky s tebou. Za každých okolností," přislíbila vážně, bezmála slavnostně. Klidně by se to mohlo počítat za závazný kouzelnický slib, kdyby na tom Harry trval, což neudělal. Nepotřeboval, aby mu cokoliv slibovali, prostě věděl, že na své nejlepší přátele se může kdykoliv spolehnout.

 

°°0°°

 

Tiskl se ke zdi a poslouchal tlukot vlastního srdce, stejně jako prudké nádechy svých přátel. Od pusy jim všem šly obláčky páry, které v ledové beznaději zmrzaly do jiskřících krystalků. Mozkomoři byli jen pár metrů od nich, tak blízko, že se dalo snadno slyšet, jak nasávají do hnijících plic, jestliže vůbec nějaké měli, okolní vzduch a snaží se zjistit, kde je jejich kořist.

Stiskl hůlku.

Jedinou možností, jak se odsud dostat, bylo vyvolat pořádného Patrona, který je z celé téhle šlamastiky částečně vyseká. Ale opravdu jen částečně, vlastně spíš malinko jim pomůže z akutního nebezpečí, do kterého se dostali hned, co se zhmotnili na ulici Prasinek. Netušili tehdá, že tu všude hlídají mozkomoři, dokud se jim jeden z nich nezašklebil rovnou do obličeje. Nezabývali  se nějakým krytím nebo bezpečností, prostě se jen obrátili a utíkali pryč. Rozsvicející se okna jim svítila na cestu a tváře v nich zřejmě hned zavolaly Voldemortovy přisluhovače, protože je kromě mozkomorů začali nadhánět i sprostě nadávající muži ve stylových černých kápích tak příznačných pro všechny zlouny. A tak prchali i před nimi, zatímco za sebe vrhali po živých kletby a po mozkomorech zářivé koule patronů.

"Si si jistej, že ty tři svině zaběhly někam sem?" ozval se jeden z dvojice pouličních hlídačů, společně s tím se objevila i slabá záře dvou koulí, které kolem mužů obíhaly a odháněly mozkomory ,co se o ně hned začali zajímat.

"Jo, to jsem si kurva hodně jistej!" odpověděl mu vrčivě druhý, "Ten zrzavej mi dluží ještě jednu kletbu. Vředy si budu mačkat ještě zejtra."

"Fuj," odplivl si první, "Nevyserem se na to? Jestli tu někdo je, tak ho ráno najdem tuhýho, až si s ním tyhle obludy pohrajou."

"Víš, co říkal hlavoun z hradu? Jestli uvidíme holku a dva kluky jak se couraj po městě, tak je máme přivést. Sou prej děsně důležitý."

Jen je nechápavě poslouchal, jak se můžou procházet mezi mozkomory a debatovat spolu, jako kdyby necítili vliv azkabanských hlídačů. Copak jim se vnitřnosti neuzlovaly strachem a prsty jim nekřehly zimou? Nevypadalo to.

Podíval se stranou a spatřil Hermionu, bledou jak smrt, jak se bezmála sesouvá podél zdi. Najaté čekání, smíšené s vlivem mozkomorů na ní nemělo dobrý vliv. Ron po jejim boku náhle zbledl a také se skoro zhroutil. Moc dobře si uvědomil, proč tomu tak asi je. Na své tváři ucítil ledový dech, to když jeden mozkomor nakoukl za roh a teď byl jen pár centimetrů od Harryho zátylku. Pomalounku se obrátil a málem dostal infarkt. Srdce se mu v prsou zastavilo mezi tepnutími a proměnilo se v kus studeného ledu. Už byl mozkomorovi takto blízko, měl tu čest pocítit, jak mu dechem vyrvává štěstí z těla, přesto to bylo neskutečně děsivé i kdyby to zažil tisíckrát. Věděl, že se teď nesmí ani hnout, pokud možno nesmí ani moc nahlas dýchat, a mozkomor se třeba rozhodne, že tu není nikdo na snědení a odpluje pryč. Mozkomoři totiž byli slepí, takže jste mohli stát přímo jim tváří v tvář a oni by neviděli ani stín. Zato však měli výjimečně vyvinutý sluch a také čich, kterým cítili svou vyděšenou kořist.

Ústa v hnilobné černé tváři, z části skryté kápí, se pomalinku otevřela, jak se mozkomor připravoval k nádechu. Nebylo jiné možnosti, než se před lidmi vyzradit tím, že vyčaruje Patrona.

Pohnul se prudce. Odrazil se od zdí, zvedl hůlku a vykřikl potřebné zaklínadlo. Vlk vyklouzl z hůlky, obrovský snad ještě větší, než si ho pamatoval, jako kdyby dospěl a vyrostl, a vrhl se proti mozkomorům. Byl tak velký, až trochu připomínal zlovlka, je byl podstatně štíhlejší a obratnější než Siriusův patron.

Nechal na vlkovi práci s mozkomory a rozeběhl se pryč uličkou, ve které se skrývali. Přátele nemusel k útěku pobízet dvakrát, slyšel, jak běží po jeho boku.

Nevěděl, kam běží a prozatím to bylo veskrze jedno, důležité bylo, dostat se z dosahu mozkomorů a pak se co nejrychleji přenést pryč, pokud to tedy vůbec půjde. Něco neblahého, jakýsi tlak, který ho už od okamžiku, co vstoupili na půdu Prasinek tlačil k zemi, mu říkalo, že to s přenosem nebude tak snadné. Vzhledem k tomu, že je Hermiona hned nedrapla pod lokty, aby je dostala pryč, ten pocit nebyl asi jenom jeho zdání.

"Rychle sem!" zavolal na ně mladý, štíhlý muž, stojící ve dveřích jednoho z domů, a mával na ně rukou.

Zarazil se na místě a zvedl proti němu hůlku. Nebyl si jist, jestli by mu měl věřit, nebo ho považovat za nepřítele. Ron mu stanul po pravici, také s hůlkou napřaženou a Hermiona z druhé strany. Za jejich zády se ozývaly přibližující se kroky. Podíval se na Rona, pak na Hermionu, jak váhal, jestli využít náhlé nabídky od cizího muže.

"Co tam ještě stojíte, pitomci!" Z otevřených dveří se vynořil... Brumbál? Když to viděl ,nezmohl se na nic víc, než otevřít němě pusu a nechat poklesnout hůlku. Byl si naprosto jistý, že ho viděl umřít a pak spadnout z astronomické věže dolů na nádvoří Bradavického hradu. I kdyby ho netrefila Avada, ten pád by nemohl přežít, a přesto tu teď stál v šeru noci a zároveň osvícený září z otevřených dveří.

Pohnul se jeho směrem více méně automaticky, zvyklý plnit jeho příkazy, stejně tak učinili i jeho přátelé. Překonali rychle těch deset kroků, které je dělili od otevřených dveří, a vpadl dovnitř. Brumbál zůstal venku, zatím co mladý muž za nimi zaklapl petlici. Oslněnýma očima se rozhlédl, aby zjistil, kde se nachází. Vypadalo to jako zadní místnost Tří košťat, jen to tu bylo podstatně méně uklizeno. Všude sudy, jídlo a velký stůl uprostřed, pokrytý sepraným, ovšem čistým, ubrusem.

"Tady jste v bezpečí," ujistil je muž a usmál se koutkem rtů. Chtěl se ho zeptat, kdo k čertu je, když zpoza dveří uslyšel hlasy jejich pronásledovatelů.

"Hej ty tam, občane, nemáš na ulici co dělat!" to byl zřejmě ten, co ho Ron sestřelil tou kletbou, jak usoudil z poslechu předešlého rozhovoru těch dvou.

"Šel jsem jen vyhodit smetí," odpověděl jim na to poklidně Brumbál.

"To si máš nechat na ráno, ne takhle v noci. Je zákaz vycházení, za to…“

"Ser na zákaz vycházení! Neviděl si tudy utíkat tři vetřelce, dědku?" ptal se ten druhý, jakoby snad nevěděl, s kým to jedná. Oba tak mluvili, jako že Brumbál není Brumbál nejmocnější čaroděj na světě.

"Nevím o žádných třech vetřelcích, co bych měl vidět," dal jim jasnou zápornou odpověď s klidem člověka, co lhal už od plínek.

"Utíkali tudy. Jeden z nich vyslal Patrona, tak si je prostě musel vidět!"

"Opakuji, že o vetřelcích nic nevím, ale o Patronovi bych věděl," odpovídal dál bez váhání, "Vždycky když jdu vyhodit smetí, tak jednoho vyšlu, proti všem těm mozkomorům v okolí. Možná dobře nerecykluji odpadky, ale za to si snad nezasloužím přijít o duši, no ne?"

"Jakej je tvůj patron? Tohle byl velkej vlk… fakt hodně velkej…!“

"Můj Patron je kozel, toho si snadno spletete s velkým vlkem. Obojí to má dlouhé chlupy, čtyři nohy a je to skoro stejně velké. V té tmě, všichni mozkomoři kolem… Jestli vyběhl Patron odsud z uličky, tak byl můj a po těch svých vetřelcích byste se měli porozhlédnout jinde."

"No dobře, starochu," zahučel strážce, "ale jestli je tu budeš přechovávat a chránit je, tak dopadneš bídně. Víš, jaký jsou tresty za buřičství nebo za poskytnutí úkrytu vzpurantům."

"Vzpurantům?" zopakovala Hermiona natištěná ke dveřím po Harryho boku, "To ani není slovo! Měl by si koupit synonymický slovník."

Tomu se nedalo než tiše uchechtnout, protože měla naprostou pravdu a ulehčení, které se všech zmocňovalo, také dělalo své.

"Těch jsem si moc dobře vědom a nemám potřebu někoho skrývat," řekl Brumbál, "Prasečí hlava mi neobvykle dobře prosperuje od doby, co tu vy, hoši, bydlíte a hlídáte. Já jsem se stavem věcí dokonale spokojen. Kdy se zase přijdete podívat do šenku a dát si sklenku režné?"

"Ne, dneska máme službu," zabrblal jeden ze strážců a podle zvuků se bez rozloučení odebrali pryč. Jejich kroky se rychle vzdalovaly, až se nakonec ztratily někde mezi domy. Zhluboka si oddechl, když to uslyšel a rychle, stejně jako ostatní, uskočil od dveří, které se začaly otvírat.

"Albusi, jak jste sakra…,“ vystartoval hned, jakmile starý muž vešel dovnitř, pak se ale zarazil a zůstal na fousatého čaroděje hledět. Chtěl se zeptat, jak sakra Albus přežil a co dělal celí ten rok, kdy se nikde ani neukázal a Voldemort dracoval kouzelnický i mudlovský svět, jenže slova se mu zadrhla v hrdle při pohledu na starého muže. To nebyl Albus Brumbál, ač mu tento čaroděj byl nesmírně podobný. Stejně vysoký, jen podstatně rozložitější. Měl vousy a dlouhé vlasy, ovšem barvy šedé, nikoliv bílé. Jeho oči měly trochu jiný odstín modré a hlavně nebyly skryté za brýlemi a nos, orlí dominanta jeho tváře, byl rovný a hladký, bez známek toho, že by byl v mládí či dětství zlomen a špatně srostl. Ne, tohle nemohl být Albus, jedině tak snad…

"Vy ste Aberforth Brumbál, že ano?" zeptal se hned. Už o něm slyšel před rokem na svatbě, stejně tak o něm přečetl pár řádek v knize Rity Holoubkové, kterou s sebou Hermiona tahala už od Vánoc a k tomu ta podoba. Nemohlo být pochyb o tom, kdo to je.

"Kdo že to je?" zeptal se polohlasně Ron, samozřejmě byl dotaz mířen na Hermionu.

"Přeci Aberforth Brumbál mladší bratr Albuse Brumbála. Ještě jste měli sestru, že? Arianu," odpověděla mu dívka a zároveň upřela tázaví pohled na Brumbála.

"Ano, tak jest," zahučel, modré oči se trochu přimhouřily, "Ty musíš jistě být Hermiona Grangerová. Bratr mi o tobě povídal."

"Jak to vlastně víš, kdo to je?" položil další stupidní otázku Ron, až měl Harry nutkání obrátit oči v sloup. Hermiona to nutkání měla taky, jen ho nepotlačila.

"Při všech zakladatelích, Ronalde, já tě zapřísahám, zkus alespoň jednou za život přečíst nějakou knihu," povzdechla si, "Dočetla jsem se to v Život a lži Albuse Brumbála. Drtivá většina z toho jsou skutečně lži, ale Ritiny lži, ten zbytek je pravda a kdo je jen trochu chytrý, pozná, které části se zakládají na skutečnosti."

"Takže tohle je Ronald Weasley," usoudil Brumbál, nenechaje Rona se ani mručením vyjádřit k Hermionině peskování, "Pak ty musíš být Harry Potter," upřel svůj pohled modrých očí přímo na Harryho, "O tobě Albus zvlášť hodně mluvil a teď už vím proč. Vždycky měl slabost pro mocné a statečné mladíky," významně při svých slovech pozvedl obočí.

Sice se mu nezamlouvalo, jakým tónem to Brumbál řekl, ale nijak zvlášť na to nereagoval, snad jen mu to vrátil zamračením. Co by taky měl říct? Brumbál byl dlouho mrtev a za dobu, co prchali před Voldemortem a hledali viteály, jeho nadšení pro starého ředitele opadlo. Stále chtěl zabít holýma rukama jeho vraha, jen už chápal, že Albus nebyl dokonalý.

"Já o vás nevím nic. Nikdy o vás nemluvil, dokonce se ani nezmínil," vrátil mu s trochou zadostiučinění.

"To se ani nedivím, o Aberfortholdovi nikdy nikdo nemluví," uchechtl se, jakoby řekl nějaký vtip, nejspíš ano, jen byl soukromý, "Úplně jsem zapomněl představit tady toho, to je Filip. Trochu mi tu vypomáhá."

Mladý muž, Filip, jen krátce přikývl na pozdrav, od dveří se však neodlepil, dál u nich zůstal jako stráž. Byl zvláštní, víc než zvláštní. Harry se na něj trochu zaměřil, lépe řečeno na jeho mysl, a narazil na tiché vrčení. Okamžitě poznal mysl vlkodlaka, když ji viděl a vnímal. Stáhl se, držíc se Fleuřiny rady, že by neměl zkoušet nitrozpyt, dokud mu z těla nevyprchá veškeré Vlčí štěstí, což by mohlo trvat i několik měsíců. Bylo dobré, že alespoň věděl, co je Filip zač a co od něj může očekávat.

"Sedněte si. Naleji vám trochu piva nebo chcete režnou? Mám tu taky nějakou vodku a slivovici," pustil se Brumbál do hoštění podobným způsobem, jako to dělal jeho bratr Albus, jenže ten by nabízel čaj, sušenky a sladkosti.

S posezením souhlasil, do alkoholu se, jako žádný z jeho přátel nehrnul. Všichni slušně odmítli, takže jim nakonec na stole přistály jen tři trochu zvětralé máslové ležáky. Brumbál se posadil naproti nim se sklenkou a rovnou celou lahví režné, ze které si mohl kdykoliv nalít. Místnost se s tímto ponořila do naprostého ticha, které přerušoval jedině Filip, co si vytáhl z kapsy žvýkačku a teď hlasitě přežvykoval jako kráva po pastvě.

"Jak jste nás objevil?" přerušil ticho Ron, "Chci říct, věděl jste, že sem běžíme ještě dřív, než jsme tu byli, jinak byste nám neotevřel tak rychle dveře a nepozval nás dál," vysvětlil, jak to myslel, jeho hlas přitom zněl trochu podezřívavě, ale kápl na to.

"Protože jsem vás viděl," odvětil s pokrčením rameny, pak si povzdechl, odložil sklenku a vstal, "Mám tu takové zrcadlo, které vidí všechno, co se v Prasinkách děje."

Došel k jedné stěně a odhalil špinavým hadrem zakryté velké kruhové zrcadlo, na kterém skutečně byla ulice těsně před hospodou nyní ponořena do šera způsobeného pouličními lampami.

"Máte zrcadlo se sledovacím kouzlem na celou vesnici?" podivila se Hermiona, "To musí být neuvěřitelně složité a propracované zaklínadlo, aby zvládlo něco takového. Sledovat se dá vždy jen jeden objekt nebo jeden ohraničený úsek, pro spojení několika sledovacích kouzel je třeba vysoce pokročilé magie."

"To není sledovací kouzlo," zakroutil hlavou Brumbál, "Na každém domě, lampě, stromě nebo patníku mám přidělané další malé zrcátko pečlivě zakryté maskovací kouzlem. Ta přenáší vše, co se do nich odrazí, do tohohle velkého. Pak tím může takhle listovat," vysvětlil a začal prstem přejíždět po okraji zrcadla. Scenerie na něm se skutečně s každým jeho pohybem měnila. Nejdřív to přeskočilo před hlavní vchod Prasečí hlavy, pak dál do ulice, na krámek s prádlem vedle, ke Třem košťatům, k cestě do Bradavic, k Medovému ráji a tak dál z jednoho místa Prasinek na druhé.

"Ale i to je skvělý nápad, něco jako mudlovský pouliční kamerový systém," byla tím dál Hermiona plně zaujatá, "Něco takového by se hodilo na příčné, kde by to zabránilo pouličním krádežím, protože ty jsou nejvýznamnějším problémem…,“ krátce se odmlčela, "Ještě před touhle válkou bylo kapsářství na Příčné hodně závažný problém," opravila se vzápětí. Brumbál se mírně ušklíbl.

"Hezky vymyšleno, děvče, jen co je pravda," pokýval hlavou a přešel, "Jestli tenhle nesmysl s válkou někdy skončí, tak ti ten vynález klidně daruji. Když mi tu necháš prototyp, tak je mi to šuma putna, k čemu bude pár mých vymyšlených zaklínadel použito."

"To nemůžu. Je to váš vynález, vaše kouzla, tak si je nemůžu přivlastňovat," odmítla.

"A proč ne? Aby bylo vidět, že i hloupý bratr velkého Albuse Brumbála něco umí?" mávl nad tím rukou, "Já si vystačím s tím, co mám a nechci nic víc. Štěstí není v moci."

Tomu se musel nostalgicky usmát, přesně to o štěstí a moci mu říkal před dvěma lety Albus, když si spolu po večerech povídali. Něco mu ale říkalo, že Brumbál by nebyl moc nadšený z toho, kdyby mu tu bratra připomínal. Raději, možná trochu bezděčně, stočil pohled k zrcadlu, které zrovna samo od sebe přeskočilo na cestu k Bradavicícm, protože po ní šli dva muži v černých kápích. Nebylo vyloučeno, že to byli ti samí, co je honili. Díky tomu ho něco napadlo.

"To zrcadlo by nám mohlo pomoct dostat se do Bradavic," nadhodil, "Když si ho vezmeme sebou, tak můžeme sledovat, kde kdo je a jestli se někdo neblíží. Až se dostaneme do hradu, pak nám stejně poslouží Pobertův plánek."

"To je dobrý nápad, Harry," souhlasil okamžitě Ron, Hermiona ale vypadala skepticky a Brumbál se doslova mračil.

"A co bys chtěl dělat v Bradavicích, chlapče?" zeptal se, "Tam je to samý Smrtijed, zejména pak ten kluk, jak jen se.... Severus, myslím, že se jmenuje. Není tam nic pro vás. Jestli se chceš vydat Tomovi, tak to můžeš udělat snáz, než se plížit do Bradavic."

"Navíc po cestě k Bradavících se přejít jen tak nedá," připojil se Filip do debaty, "Pozemky kolem hradu obsadili vlkodlaci. Jsou jich tam na dvě stě."

To by mohl být problém, ale jistě ne nepřekonatelný. Jestli s nimi má Filip něco dočinění, pak by jim mohl pomoci se přes ně dostat. Alespoň tak, že by se společně pokusili proplížit k hradu, když už nic jiného. Byl přeci vlkodlak, musel znát slabiny a způsoby, jak svůj vlastní druh obelstít.

"Se Smrtijedy si poradíme," ignoroval trochu nevěřícné pohledy od svých přátel, asi si nebyli jistí, že by si se Smrtijedy poradit dokázali, "a s vlkodlaky byste nám mohl pomoci vy. My se prostě musíme dostat do hradu, je to doslova životně důležité. Pokud se nám to podaří, pak bychom mohli tuhle válku brzy ukončit, chápete?"

Filip se podíval na Brumbála, ten jen upil, a pak se odlepil od stěny, aby se také posadil ke stolu. Jeho oči, Harry si všiml, že má každé oko jiné, což bylo skvělé poznávací znamení, těkali od jednoho k druhému.

"Dostat se přes vlkodlaky je nemožné, oni vás nepustí," prohlásil rázně vlkodlak.

"Když už si poradíme se Smrtijedy, tak snad i s vlkodlaky, ne?" podotkl Ron, že to by přeci mělo být snazší. Asi si nepamatoval to, jak Remus snadno odolával cruciatu od Bellatrix.

"A jak to uděláte? Pošlete na ně hromadné mdloby? Nevidím, že by někdo z vás měl dlouhý bílý plnovous," jen co to Brumbál vyslovil, už se všechny oči upřeli na jeho vousy, "Můj je šedý, ne bílí, nepleťte si mě laskavě s Albusem."

"Pak nás dostaňte alespoň k Medovému ráji. Odtamtud už do Bradavic najdeme bezpečnou cestu," navrhla Hermiona tuto snesitelnější variantu.

"Myslíte tajnou chodbou ve sklepě Medového ráje a pak východem pod Hrbatou čarodějnicí? Tahle cesta už je dávno profláknutá," zamítl to Brumbál, "Navíc, vy jste se nedostali asi až k Medovému ráji, ale dávno je obsazený Smrtijedy a přisluhovači Pána zla. Od začátku roku nebyl jediný Prasinkový víkend a zdejší obyvatelé si na sladké nepotrpí, navíc žít tu je nebezpečné. Medový ráj zkrachoval a byl vyklizen už v listopadu."

Buď jim nechtěli pomoct, což považovala za celkem pravděpodobné, nebo vážně do Bradavic nevedla jiná cesta, než se tam nechat vevláčet Smrtijedy. Přesto… podíval se na Filipa, u něho se mu zdálo, že nejen že jim pomoct chce, navíc i něco skrývá. Na starém čaroději nepoznal nic, jeho mysl byla jako vzdálené hučení úlu, trochu podobná Hagridově ve svém pomalém a líném chodu, ale vlkodlakova byla ochotně otevřená, i když zastíněné vrčením.

"Vy nám chcete pomoct, že ano?" obrátil se přitom přímo na něj, "Znáte cestu jak se dostat kolem svých vlkodlačích… známých?" zvolil opatrně slovo, ale stejně se Filip zamračil.

"Jak si poznal, co jsem zač?" zeptal se přímo.

"Na tom snad nezáleží, prostě jsem to poznal. Dejme tomu, že už mám s vlkodlaky své zkušenosti," odbil ho, aby nemusel sáhodlouze vysvětlovat, že mu oťukával mysl, "Tak dokážete to?"

"Já si nemyslím, že by vůbec chtěl," řekl Ron, zase s podezřením, na to on byl docela dobrý podezřívat lidi, "Vlkodlaci jsou většinou na jeho straně, proč by on měl být jiný. Třeba oba spolupracují s Ním."

"Já s tím, který nesmí být jmenován, rozhodně nespolupracuji!" vyletěl vlkodlak. Brumbál, na kterého to bylo také namířeno, se jen zahleděl do své sklenky, evidentně naprosto nevyvedený z míry. Nebo ještě spíš mu to bylo jedno.

"Sotva třetina z těch, co se usídlili kolem bradavic, je s ním dobrovolně. Možná dřív byl názor jiný, ale to bylo tehdy, kdy nespoutal celí náš druh, jako kdybychom byli zvířata."

"Myslíte ten cejch?" zeptala se Hermiona, "Mluvila jsem o něm s Remusem Lupinem, on je také vlkodlak, a probírali jsme možnost, že je to něco jako Znamení zla, které nosí Smrtijedi na předloktí."

"Ne, je to něco daleko horšího," zakroutil Filip hlavou, "Znamení zla to je prostě jenom značka, že k němu patříte, ale ten cejch…,“ dotkl se svého předloktí, "Já nevím, jak to funguje, ale ovládá to každého vlkodlaka, který ho má. Lépe řečeno to Fenrir Šedohřbet nás ovládá. Cokoliv on řekne, to musí vlkodlaci splnit. Není to jako imperius, kdy ovládá vaší mysl, tady vás neposlouchá tělo. Funguje to sice, jen když vám něco přikáže přímo, ale i tak to vzbuzuje strach. Viděl jsem," stiskl pevně zuby, až to skoro kovově zaskřípalo a celí jako kdyby potemněl, jakoby se jeho stín stal vlčí hrozbou, "donutil otce, aby zbil vlastní dceru."

"To je strašné," vydechla dívka, "Připomíná mi to Rodovou magii, kdy může být člověk donucen ke zlým věcem, aniž by měl nad svým tělem kontrolu. Nevěřila bych, ale že je možné takto svázat vlkodlaky, když každý má v krvi jiné magické vlnění."

"Tomu já nerozumím, jen vím, že to funguje a proto se tu skrývám," potřásl hlavou, "Jediný způsob, jak se z Šedohřbetova vlivu vymanit, je prostě se s ním nestýkat."

"Jenže to je jen dočasné. Šedohřbet by musel zemřít, aby tohle pouto, nebo co to je, povolilo," řekl, nehodlaje se párat se slovy nebo nějakým jemnocitem.

"Harry, zabít ho je myslím příliš drastické řešení," namítla Hermiona, "Vím, co všechno tento konkrétní vlkodlak spáchal, včetně toho, že nakazil Remuse, ale vražda není řešení. Musí se mu dostat řádného soudu, který když rozhodne, že by měl být popraven, pak popraven bude."

Samozřejmě měla pravdu v tom, že všichni si zaslouží spravedlnost, jenže tohle byla válka. Dokud bude Šedohřbet naživu, pak ho budou vlkodlaci poslouchat, proto bude nejlepší, když zemře. Až se tak stane, velká část vlkodlaků nejspíš prostě uteče, protože to mají v povaze. Nebývají statečnými zastánci práv utlačovaných a nevinných.

"Jeho vliv na vlkodlaky musíme ukončit hned, ne po zdlouhavém soudu. Ne. Pokud najdeš jiný způsob, pak prosím, jinak ho bude muset někdo zabít. Když nebude zbytí, tak já," dokončil, ač si nebyl jistý, jestli by to skutečně dokázal. Bylo hned několik lidí, včetně Šedohřbeta, u kterých uvažoval o tom, jak je škrtí, dokud nevydechnou naposledy, ale myšlenky, jak sám moc dobře věděl, jsou většinou na hony vzdálené skutečnosti.

"To bys pro vlkodlaky udělal? Ty, čistokrevný čaroděj, by sis pošpinil ruce a duši, jen abychom byli svobodní?" zeptal se Filip nevěřícně. Sice Harryho slova pochopil o dost slavnostněji, než byly myšleny, přeci jen momentálně uvažoval spíš prakticky, ale měl také pravdu. Když si uvědomil, že stejný osud mohl potkat i Remuse, kdyby se nebránil, tak se mu z toho nepříjemně sevřelo v břiše. Byla to samozřejmě pravda, přes veškeré praktické důvody, nechat vlkodlaky v něčím područí byl dostatečný důvod k tomu, aby zasáhl. Vždyť pro vlky nebylo nic horšího, než když je někdo chytí, nasadí jim obojek a zavře je do klece.

"Ano, to bych udělal," přikývl rázně, rozhodnutý, že má hned další důvod k tomu nenávidět Šedohřbeta, kromě jeho zřejmé krutosti, "A nejsem čistokrevný, moje matka byla mudlorozená."

"Dal bys mi na to i své závazné slovo?" zeptal se, podezřívavě a stále nevěřícně.

Závazné slovo byla vlastně kouzelnická smlouva, jen to mělo jiné jméno. A jestli by mu ho dal? Odpověď byla nasnadě, dal. Mírně přikývl.

"Dávám ti své závazné slovo kouzelníka, že dřív než dnešní bitva skončí," přátelé, dokonce i Brumbál trochu zpozorněli, " budou vlkodlaci svobodní."

"A já tvé slovo přijímám," kývl vážně Filip.

"Teď nám pomůžete dostat se na hrad?" zeptal se Ron, poměrně věcně, už bez nepřátelství.

"Ano," souhlasil vlkodlak, "Existuje tu jedna tajná chodba, o které Smrtijedi nevědí, protože…“

"Ne!" přerušil ho rázně Brumbál, "Nezajímá mě, jak tahle válka skončí, já se přizpůsobím, ale nenechám tři hloupé děti jít na smrt. Dostaneme vás z Prasinek a odtamtud už se přeneste někam pryč. Odcestujte za oceán, schovejte se tam a dožijte svoje životy v klidu."

"To nemůžeme," zamítla Hermiona, "Brumbál nás pověřil důležitým posláním a my ho hodláme splnit až do konce. Jedinou cestou pak je dostat se na hrad a pak… snad i osvobodit Bradavice."

"Navíc, i kdyby oni odešli," připojil se k ní Harry a kývl na oba své přátele, "pak já nemohu. Jsem Chlapec, který přežil, jediný, kdo může zabít toho, jehož nesmíme jmenovat. Půjde po mně a bude mě chtít odstranit za každou cenu. Musel bych se k němu jedině přidat a to nikdy neudělám."

"Aberforthe," promluvil obraz mladé ženy na jedné ze zdí, "Ten mladík se právě zavázal kouzelnickým slibem a dal své slovo, musí být buď velmi pošetilý, nebo velmi odvážný a charakterní. Já doufám v to druhé. Myslím, že bychom jim měli pomoci stejně tak, jako pomáháme těm na hradě," jemně se usmála a odložila knihu, kterou svírala v rukou, na stoleček po své pravici, "A Albus by si to přál, kdyby byl ještě naživu. Mluvila jsem s jeho obrazem, žádal mě, abych pomohla Harrymu Potterovi, pokud se s ním setkám. Měli bychom bratrovo přání splnit."

"Jistěže," zabručel Brumbál a obrátil pohled na ženu na obraze, který byla tedy nejspíše Ariana, "Kdykoliv si náš velký bratr něco přál, tak mi ho poslechli. Ne… neházej na mě tyhle pohledy! Ty už na mě za všechny ty roky nepůsobí!" zašermoval divoce rukou.

"Vaše věčné spory, Aberforthe," s povzdechem pokroutila hlavou, "Už jako malí chlapci jste se věčně jenom prali a hádali. Myslela bych si, že z toho za sto let vyrostete," malinko se zamračila, připomínaje přitom Albuse, když za něco dobrosrdečně káral studenta, "Byla bych šťastná, kdybys Harrymu pomohl."

To byla si ta věta, které měla na jejího bratra ten pravý účinek, protože se mu na čele vyrovnaly vrásky a on jen malinko zakroutil hlavou.

"Dobrá, stejně to není na mě," podotkl spíš pro sebe a mávl rukou, "Je to na tobě, to ty hlídáš to tajemství. Tak jdi a udělej, co udělat máš."

"Děkuji ti, bratře," mile se usmála na bratra a pak se se stejným úsměvem obrátila na ostatní, "Jestliže mě omluvíte…,“ udělala mírné purkle a za šustění dlouhých šatů se obrátila a začala vzdalovat obrazem někam pryč.

"Kam šla?" zeptal se Ron.

"To za chvíli uvidíte," odpověděl Brumbál a dolil si.

Skutečně, za chvíli se odklopil obraz a všichni spatřili Nevillovu strhanou, leč usměvavou tvář, ve které zářily šťastné oči.

 

°°0°°

 

Dotkl se opatrně Remusova boku. Sice to už bylo několik hodin, co si vzal Kostirost, aby se mu zacelily praskliny na žebrech, přesto to ještě mohlo bolet. Podle toho, že milenec pod jeho dotekem neucukl, usoudil, že už to nebolí. I tak se naklonil a místo, už zbarvené do žluta jak se modřina vytrácela, dlouze políbil. Vlkodlakova ruka se mu okamžitě zabořila do vlasů a přitáhla si ho k sobě blíž. Ta přímost a skutečnost, že se to Remusovi všechno zase líbí, byla příjemná věc, jenže… Odtáhl se a zabloudil pohledem ke stříbrnému kruhu visícímu kolem mužova krku.

Nenapadlo ho, že ta změna bude takhle velká a zásadní, až milenci na krk připnou stříbrný obojek. Počítal s tím, že ho to oslabí – což se také stalo – už ale nepředpokládal, že to změní jeho chování. Prostě si neuvědomoval, kolik z toho, co dělá Remuse skutečným Remusem, je vlastně jeho vlčí část, která má, jak se právě přesvědčoval, ve vlkodlakově životě navrch víc, než se na první pohled zdá. Na skutečnost že ho Remus neposlouchá na slovo, by si snadno zvykl, byl by schopen respektovat, že vlkodlak občas vyletí jako čertí z krabičky, ale vadilo mu, jakým způsobem se na něj jeho milenec díval. Zdálo se mu, ne on si by jistý, že ten pohled postrádá všechnu tu nesmírně hlubokou lásku. Zračil se mu v očích sice cit, ale ten cit byl jen prostá lidská láska a náklonost, ne bezmezná oddanost, kterou na Remusovi vždy tak miloval.

A co snad bylo nejhorší, stal se bezstarostným. Dřív pozoroval, jak Remus trpí nad Harryho ztrátou, tížilo ho to vidět, ale mohl pro něj být silný. Jenže teď byl Remus sám silný, schopný se se zármutkem vyrovnat. Sirius si najednou připadal, že ho vlastně jeho milenec vůbec nepotřebuje, protože by všechno zvládl sám. Nedůležitý a bezcenný jako prakticky celou tuhle válku, když musel být pořád zalezlí před světem.

"Vrtá mi hlavou Snape," promluvil Remus a natáhl se pro svou košili. Tak takový úvod do konverzace by Sirius opravdu nečekal, proto jen mírně pozvedl obočí v dotazu. Vlkodlak si natáhl košili, pomaleji než obvykle, což znamenalo, že ho přeci jen pořád něco bolí, a pokračoval, kde skončil.

"Proč nám říkal o protestech v Bradavicích? Proč nás informoval, že je Harry zdravý, živý a dokonce škodí, ty víš komu? Proč nepřešel do protiútoku a jenom se bránil a pak utekl?"

"Proč na mě použil cruciatus, když mohl prostě zrušit mou zvěromágskou podobu?" dodal další otázku, kterou ovšem nemyslel jako obranu Snapea, spíš chtěl poukázat na svou prožitou bolest. Remus však, jak se zdálo, nad bolestí nepřemýšlel, protože jen souhlasně přikývl.

"To je také divné," souhlasil, jakoby nepochopil skutečný význam Siriusových slov, "Proč se choval tak nesmyslně?"

"Protože je to záporák a všichni záporáci v knihách vždycky hned vyzradí, co mají za lubem a chovají se jako idioti, protože to jsou idioti? Srabus totiž je idiot."

"Ne, Severus Snape je parchant, zrádce a vrah, ale hlupák není," namítl Remus, "Přesto, když o tom teď uvažuji, udělal za poslední rok tolik hloupých věcí, že se nad tím dá jen žasnout."

"Copak na tom vůbec záleží?" zavrčel podrážděně, nechápal, proč se milenec zajímá zrovna o umaštěného Snapea, "Tak se třeba prostě pod všemi těmi cruciaty konečně zbláznil. Mě jsou jeho popudy k čemukoliv upřímně lhostejné a tobě by měli být taky. Až tuhle válku vyhrajeme a pokud on přežije, což nezaručuji, jestli se mi dostane před hůlku, tak stejně skončí v Azkabanu a dostane polibek od mozkomora. Nezáleží na tom, proč dělá to nebo ono."

"A jsi si jistý?" přel se dál vlkodlak, "Dřív jsem měl hlavu tak plnou vlčího vytí, že jsem se nad tím nikdy nezamyslel, ale to co udělal… vypadá to skoro, jakoby nás chránil. Nebyl to on, kdo prozradil den, čas a způsob Harryho převozu a to jsme využili jednu z dříve zvažovaných variant, takže ji musel alespoň částečně znát. Nezavedl Smrtijedy do tvého domu, ač tam měl kdykoliv přístup a dům nikdo nechránil. Sice by mu to k ničemu nebylo, ale udělat to stejně mohl. Tobě to nepřijde podezřelé?"

"Jak jsem říkal, je mi to jedno. Snape zabil Brumbála a za to bude trpět, to je všechno co k tomu řeknu. A už se o tom nehodlám dál bavit," utnul započatou debatu. Vzdor v Remusově tváři a očích ho nejen překvapil, skoro by se dalo říct, že ho vyděsil. Dívat se na tvář, která dřív byla oddaná až na smrt, a vidět v ní takový, pro Remuse netypický, hněv bylo nepříjemné.

Vstal, aby tomu nemusel čelit a přešel dva kroky ke konvici z čajem položené na plotně. Když ji zvedal, aby si dolil, zjistil, že se mu třesou ruce. Bylo to už tak dlouho, co na něj dolehla úzkost, rozhodně ne spojená jen s Azkabanem, a ještě déle to bylo, co měl dojem, že nemá nikoho, za kým by se přišel přitulit. Do teď měl při sobě vždy Remuse, který ho objal, pohladil, vycítil, že je mu zle, jenže teď. Nezaznamenal za sebou, že by se jeho milenec vůbec pohnul směrem k němu, aby mu pomohl. Měl chuť se prudce obrátit, vrhnout se na Remuse a servat mu ten proklatý obojek z krku holýma rukama, jenže to nešlo. Proto odložil nedolitý hrnek i konvice a jednoduše se změnil v Tichošlápka.

Byla to, jako vždycky, úleva. Stále mu zůstalo racionální uvažování člověka, alespoň z větší části, jen zlovlk ho obalil do příjemné malátnosti. Až teprve tento jeho čin dokázal Remuse rozhýbat a zvednout ze židle.

"Siriusi," oslovil ho, rozhodně ne tak měkce, jak u něj bylo zvykem, "co to zase vyvádíš? Proměň se zpátky. Tohle ti nijak nepomůže a je to jen útěk od reality a nepříjemného rozhovoru."

Zvedl k vlkodlakovi nevěřícně své modré oči, lépe řečeno, jen pohnul hlavou jeho směrem, protože při své výšce mu viděl do očí prakticky zpříma. Jak k němu mohl být jeho milovaný tak neskutečně krutý. Prostý kus kovu ho změnil doslova k nepoznání. Tichošlápek zakňučel a vlezl pod dlouhý ubrus na stole. Ano, možná utíkal, ale co je na tom? Remus se celí rok choval jako tělo bez duše, tak co by on nemohl být duší v jiném těle, když je mu zle. Stočil se do klubíčka a zoufale doufal, že se teď hned něco stane, co všechno změní, i kdyby to mělo být něco strašného.

"Siriusi přestaň dělat hlouposti a vylez!" obořil se na něj prudce Remus, nadechující se k dalšímu nadávání a hrubým slovům, když tu rádio položené na kredenci zachrchlalo a zachrastilo. Jak si do teď nikdo v době nevšímal jejich rozhovoru nebo hádky, tak v okamžik, kdy se ozvalo rádio, tu byla Molly jako na koni, v závěsu jí běžel Arthur a z druhých dveří se vynořila dvojčata.,

Rádio znovu zapraskalo a pak se ozvalo hlášení zvláštní rozhlasové stanice. Tichošlápek zvedl hlavu z předních nohou a narovnal uši. Neříkalo se toho mnoho, ale bylo to víc, než v co mohl kdokoliv v domě doufat.

Harry se vrátil a bitva konečně začíná.

 

 

Předcházející

oo0oo

Následující