04.04.2014 11:42

Nebránil se, když ho vedl do kuchyně, kde se to všechno mělo odehrát. Ani se nepokusil utéct, stejně by neutekl daleko, protože pravé noha bolela takovým způsobem, až měl po ránu dojem, že už se na ni nepostaví. Revma se z kyčle rozšířilo do kolene a postoupilo už i do kotníku. Zachvátilo mu to celou nohu, snad kvůli tomu, že se přestal léčit, možná proto, že vlk se jednoduše vykašlal, ve své zkroušenosti, na to, aby Remusovi pomáhal s jeho fyzickými problémy. Vždyť bylo dávno potvrzenou pravdou, že duševní stav člověka má vliv i na jeho tělo.

Ve dveřích do kuchyně se zarazil a couvl o půl kroku dozadu. Dál už nemohl, ač chtěl, Sirius ho totiž pevně držel za ruku, odhodlaný ho nepustit, přesně jak si sám Remus přál. To ale neznamenalo, že nepomýšlel na útěk. Dlouze se nadechl a výdechem se ze sebe pokusil dostat nervozitu, ba až paniku, která se ho zmocňovala. Nebyl by Nebelvírem, kdyby teď skutečně utekl, proto směle vykročil do místnosti.

Krátce se podíval na Siriuse po svém boku, který se povzbudivě usmíval, pak na matku, která se naopak mračila a nakonec na otce. U toho se zarazil na delší dobu. Byl ve tváři neobvykle bledý, ještě bledší než jindy, také se zdál trochu zpocený a neudržel oční kontakt, stejně jako nedokázal mít ruce v klidu. Pořád si mnul loket levé ruky.

"Jsi v pořádku, tati?" zeptal se pro jistotu, natolik to zvláštní otcovo chování upoutalo jeho pozornost, až se přestal bát sám o sebe a začal se bát o něj. Přirozený instinkt bránit rodinu.

"Co? Jo... ano, jen jsem unavený," zabručel v odpověď. Alespoň to připoutalo pozornost ostatních, kteří se na otce také tázavě zahleděli, matka k němu dokonce přistoupila, aby se dotkla jeho paže.

"Vážně v pořádku, Ede?" zeptala se starostlivě.

"Ano... jistě... jdeme.. udělat tu věc," mluvil roztržitě, přerývaně, skoro jakoby se nemohl pořádně nedechnout. Ať mu chtěl pomoct jakkoliv silně, věděl, že dokud si otec o pomoc neřekne – což neřekne prakticky nikdy – nebo se něco vážného nestane, tak nemá šanci se o něj starat. Odvrátil od něj částečně pozornost a zase pocítil nával úzkosti z toho, k čemu se schylovalo.

Bez řečí nebo váhání se posadil na židli. Tak to bude bezpečnější, co když by se zhroutil nebo začal vyvádět. K tomu druhému snad šanci nedostane, také vzhledem k tomu, že mu Sirius přistoupil za záda a položil mu ruce pevně na ramena, opíraje se o něj prakticky celou vahou. Tou by snad mohl konkurovat vlkodlačí síle. Navíc, jeho druh byl vždycky silný a svalnatý, kupodivu s tím ani Azkaban moc neudělal.

"Nebude to bolet, jen... asi to bude nepříjemné," řekla tiše matka, s upřímnou lítostí a bolestí v hlase.

"Já vím, mami. Nezlobím se za to na tebe," ujistil ji, přestože lhal, a sevřel krátce její ruku v povzbudivém gestu. Nechtěl jí nijak přidělávat starosti, kterých už beztak měla dost a dost. Odpověděla mírným přikývnutím, vyprostila svou ruku z jeho a zvedla ji, aby ho jemně pohladila po tváři. Nezáleželo na tom, že je tu Sirius, tak by to mělo být trapné, prostě se otřel tváří o její jemnou dlaň. Miloval svou matku a co? Bylo to přirozené. Naopak mu přišlo podivně nesmyslné všechno to distancování se od rodičů, které viděl zejména u mladých lidí. Pro něj byla rodina a jeho dva druhové to nejdůležitější na světě. Tak smýšlel. Brali to tak všichni vlkodlaci. Teď ho napadlo, jestli to tak bude pociťovat i po tom, co se mu úvaz sevře kolek krku. Mělo by to ztlumit jeho vlčí část, držet ji na uzdě a víc v pozadí. Zabránit výbuchům hněvu, proměnám mimo úplněk, stejně jako záchvatů deprese a stesku. Zejména to poslední byl důvod, proč tohle všechno dělali.

Matka jedním mávnutím hůlky odstranila látku položenou na stole a odhalila tenký obojek. Byl sotva tak silný jako malíček dítěte. Byl pevný, bez pantů nebo zámků, prostě jen stříbro, dokonale vyleštěné, hladké a stočené do kruhu. Jediný způsob, jak jen nandat nebo sundat byla magie. Nešel by dolů ani hrubým násilím, řezáním nebo tavením, proti čemuž všemu byl pojištěn kouzly.

"To je dobré, lásko," šeptal mu Sirius. Slyšel jeho hlas těsně u ucha a cítil jeho vodu po holení, stejně jako nezaměnitelný pach, který ho prostě doprovázel. Miloval ho a vždy ho uklidňoval. Zavřel pevně oči, vědom si toho, že když se nebude koukat, tak to snad bude snazší. Milencova ruka se přesunula z jeho ramene, kolem hrudníku a pevně ho sevřela. Teď už by se nehnul, ani kdyby stokrát chtěl.

Stiskl ruce kolem okraje sedadla židle. Trochu to zaskřípalo, jak sevřel dřevo. Závan magie, nejen té matčiny ale i samotného stříbra, ho pohladil na tváři a pak na krku. Když cítil čarovat matku, vždy to bylo uklidňující. Navozovalo to vzpomínky na dětství, když kouzly rozhýbávala mudlovské hračky nebo malovala do vzduchu světelné obrázky. Ale ani to nedokázalo přehlušit mrazivý chlad stříbra, který vnímal. Snad ho to trochu ztlumilo, dodalo špetku klidu.

Náhlá tíha mu skoro zlámala vaz. Bylo to, jako kdyby mu někdo na krk pověsil závaží o sto kilech, se kterým se musel dovláčet na vysokou horu. Bezděky si vzpomněl na Sisyfa kutálejícího svůj kámen. Zároveň se v jeho nitru rozhostil podivně otupělý klid. Z nějakého důvodu si představil, že vlka v něm stříbro zavřelo do pevné krabice bez otvorů, takže je slyšet nanejvýš jeho hlas kňučící nebo vztekající se .

Byla to úleva. Opravdová, skutečná úleva, stejně jako když seslal mdloby sám na sebe, nebo vypil pořádně velkou dávku Relaxačního lektvaru. Bylo to tak silné a uvolňující, že cítil ochablost ve vlastních svalech, kdy hrozilo že se tu sesune ze židle na podlahu možná dokonce rovnou v mdlobách.

Tupí náraz těla na podlahu ho donutil prudce otevřít oči. V prvních vteřinách zmatenosti ho napadlo, že se možná zhroutil on sám, ale hned zjistil, že sedí pevně na židli, stále objímán a přidržován Siriusovými silnými pažemi. Když to nebyl on, pak kdo? Sklouzl pohledem k zemi a spočinul na otcově těle. Nedokázal se ani hnout, jen tupě civěl na muže zkrouceného na zemi, jak si tiskne ruce k prsům. Veškerá ráznost, prudká rozhodnost, kterou v kritických situacích měl, kdy mu vlk jednoznačně řekl 'kousej' nebo 'utíkej' byl pryč. Zůstal po ní jen zmatek a šok.

"Ede!" vykřikla matka a okamžitě se k němu vrhla.

Trvalo mu to jen o pár vteřin déle, než matce, pak od sebe odstrčil Siriusovy paže a dvěma kroky byl u otce. Přesto mu to trvalo na jeho poměry příliš dlouho vzpamatovat se. Dokonce i před dvěma lety, kdy se zhroutil, protože byl v tom nejhorším stavu, měl lepší reflexy a rozvahu, než dnes. Obojek na jeho krku jakoby ho stahoval k zemi, když se nakláněl nad otcem a rozepínal mu košili.

"Tati, slyšíš mě?" oslovil ho, ruku mu přitom tiskl na krk, kde cítil jak mu divoce pulzuje tepna. Kůže pod jeho dlaní byla celá zpocená a studená. Nemusel se dvakrát rozmýšlet, aby mu bylo jasné, v jakém stavu jeho otec je. Dobré na tom bylo jedině to, že byl zatím při vědomí a částečně i reagoval.

"Myslím, že má infarkt."

"Merline všemocný...!" zašeptala matka. Vypadala strašně vyděšeně, tak, jako ji ještě nikdy neviděl. Ona neztrácela hlavu nikdy, až do dneška. Sirius na tom nebyl o moc lépe, na to, jak se dokázal orientovat v boji nebo poskytnout pomoc zraněnému člověku, tak teď jen tupě hleděl na muže ležícího na podlaze. Měl chuť se na ně na oba rozkřičet z plných plic, ale neudělal to. Stejně by nedokázal řvát, jak měl hrudník a krk stažený strachem.

"Zvedni ho k sobě na prsa a drž v polosedu," s těmi slovy vyskočil na nohy, "Venku je automat, jdu tam a zavolám záchranku."

"Tenhle dům má protimudlovskou ochranu, nedostanou se sem, ani kdyby nebyl ještě navrch pojištěný Fideliovým zaklínadlem," upozornil ho Sirius na to, co věděl, jen na to hloupě zapomněl. I tak to v něm vyvolalo další touhu začít na svého druha křičet, jaký je všetečný idiot a že by měl dělat něco lepšího, než jen postávat a poučovat. Hlásek, tichý a vzdálený, na něj křičel, že tak se nesmí k milenci chovat za žádných okolností. Prostě nikdy. Byl ale tak daleko, že ho šlo ignorovat.

"To já k čertu vím!" vykřikl vztekle, "Dostaňte ho za ochranná kouzla domu."

"Co máme dělat, když na tom bude hůř? Nějaký lektvar? Do té doby ,než..."

"Je to mudla! Lektvary na něj neúčinkují nebo ho rovnou zabijí!" skoro k tomu dodal, že je Sirius pitomec. Každý jen průměrně inteligentní čaroděj věděl, že lékouzelnická magie působí na samotnou magickou podstatu a iniciuje přirozenou kouzelníkovu schopnost regenerace. Věděl, že Sirius se jen stará a strachuje, ale jediné, čeho tím dosáhl bylo, že zdržoval. Na další nápady nebo poznámky už nečekal, i když za sebou uslyšel svoje jméno, a vyběhl ven z domu. Vydal se přes ulici směrem k parku, kde svítil skromě osvětlený telefoní automat. Kdyby v té době měl všechny své instinkty a vlkodlačí smysly, tak by si jistě všiml muže postávajícího ve stínu stromů. Stejně tak by postřehl, jak se muž přesouvá blíž k němu, aby slyšel všechno, co říká do telefonu. Ale on své smysly neměl, byly zastíněny magii stříbra. Měl jen těžkou váhu na krku, kterou si během rozhovoru s operátorkou zas a znovu upravoval. S každým jeho rozlobeným slovem a přibývající úzkostí se obojek jakoby stahoval více kolem krku, to když se vlk v něm chtěl prodrat víc na povrch v touze chránit svou rodinu, ale stříbro mu v tom bránilo.

Záchranka dorazila rychle. Naložili otce a matce dovolili jet s nimi, takže Remus se Siriusem na ulici osiřel. Sledoval vzdalující se světla a teprve až teď si plně připustil nepříjemný pocit strachu svírající jeho žaludek. Přál si, aby tu byl nejen Sirius, ale i Harry. Prostě si to přál, nebyl tam ten bolestný stesk, který ho doposud ničil. I když vlastně ano, někde hluboko, kde bylo zavřené jeho zvíře, ale to bylo natolik vzdálené, že se to dalo snadno ignorovat.

"Vzal jsem si od Edwarda ten pohár," promluvil na něj Sirius polohlasně, jakoby se bál, že je v prázdné ulici někde uslyší, "Musíme se s ním někam ukrýt. Jsem si jist, že nás někdo viděl, jak jsme vycházeli z domu, tím jsme mohli porušit jeho obrany. Skřítci ho sice budou chránit před vetřelci až do posledního dechu, ale přesto je příliš nebezpečné tu zůstávat. Půjď...," s těmi slovy ho jemně uchopil za loket, aby ho spíš odtáhl někam pryč. Ani se na svého druha nepodíval, jen se mu prostě vysmekl prudkým pohybem ramene. Bylo to k překvapení jich obou, jelikož on nikdy neprotestoval proti žádnému Siriusovu rozhodnutí.

"Ne," tohl eslovo bylo ještě víc překvapující, protože 'ne' prostě nepatřilo do slovníku, kterým mluvil se svými milovanými, "Musím se přesvědčit, že je táta v pořádku a má patřičnou péči. Odvezli ho ke svaté Anně, buď pojď se mnou nebo se někam ukryj a já si tě pak najdu," dal milenci ultimátum s takovou samozřejmostí, až se tomu sám divil a Sirius vypadal doslova šokovaně. Stál s pootevřenou pusou, čemuž se nedalo divit. Ještě před ani ne hodinou, by mohl Remusovi rozkázat, aby se svlékl do naha a pobíhal po ulici plné Smrtijedů jako návnada a on by nejspíš neřekl ne, zejména pokud by to znamenalo, že sám Sirius bude v bezpečí. Tímhle způsobem se vlkodlak choval vlastně po celý život, pokud šlo o jeho druha, až do dnes.

"Ne?" to bylo Sirisovo překvapené vyjádření nad odmítnutím, neuznal to vhodným odpovědi, "Ach... ne, dobře, půjdeme do nemocnice a pak se ukryjeme. Alespoň si ten pohár vezmi k sobě, já ho nemám pořádně kam dát."

Podal Remusovi pohár a ten si ho se zakroucením hlavy odmítl převzít. Neděsil ho tak jako předtím, to ovšem neznamenalo, že s ním bude chtít zacházet.

"Nechci mít u sebe něco tak zlého. Je mi z toho na zvracení," překvapil opět svým zamítnutím. I tentokrát to vyvolalo na Siriusově tváři údiv, mírně smíšený s nevolí, možná dokonce rozlobeností. Věděl, že si to jeho starší druh vždycky hrozně užíval, moci mu rozkazovat, rozhodně to tedy miloval víc, než Harry. Nebude na něj vzpomínat, ne teď, když má jiné starosti. Aby předešel komentářům, poznámkám nebo čemukoliv jinému, ze Siriusovy strany, tak ho prostě chytl pod paží a přenesl ho, aniž by předtím řekl slova upozornění. Však to o pár vteřin, když se rozkoukal, bylo na pobledlém muži po jeho boku znát, že se docela lekl a nebyl připraven.

"Co to kurva bylo?!" vyletěl Sirius okamžitě, doslova jako čertíček z krabičky. Ani tohle neměl touhu komentovat, takže se jednoduše ke svému milenci obrátil zády a rychlým krokem se vydal přes ulici směrem k proskleným, zářícím dveřím mudlovské nemocnice.

 

°°0°°

 

Až opožděně se dozvěděl, že to celé byl nějaký plán o tom, jak donutit Nebelvírův meč setrvat na místě. Mistr si myslel, že by mohl přijít Nevillovi na pomoc – proč by to ten meč dělal, si ani nechtěl představovat, protože živě viděl, jak jeho manžela Voldemort mučí, aby toho dosáhl – a pak že by se mu ho podařilo spoutat na místě kouzly. Kdyby tohle Severus věděl, tak by se možná zachoval jinak. Nebo by možná postupoval opatrněji. Každopádně měl postupovat opatrněji, ne zazmatkovat a vytáhnout manžela rovnou z Velké síně. Jenže to už se napravit nedalo.

Zato dostal skvělou příležitost, jak si to u Pána zla, po tomto fiasku, vyžehlit. Stačilo jen zajít do nemocnice svaté Anny a přinést pohár Helgy z Mrzimoru, o kterém každý zasvěcený, tedy Severus a prakticky už nikdo jiný, věděl že je to nejspíš Mistrův viteál. Proč by se taky po něm jinak tak hrozně sháněl a tak zuřil nad jeho ztrátou. Problém toho celého spočíval hned v několika bodech. Hlavní byl, že Pán zla rozhodně nesměl dostat svůj viteál zpět do ruky, naopak čím vzdálenější mu ten zlatý pohárek byl, tím lépe. Zadruhé, dostal Severus na starost Dracea a ten se měl shánění zmiňovaného poháru také účastnit. A pak tu taky byla ta drobnost s tím, že pohár měli v držení Sirius s Remusem. Na Blackovi mu záleželo asi tolik, jako na špinavé ponožce prožrané moly. Kdyby natáhl brka, tak by se Severus ani trochu nezlobil.

Docela jiné, to bylo s Remusem, protože to byl prostě on, vlkodlak, přítel, bývalá láska... vlastně spoustu dalších věcí, které se jednoduše skrývaly pod jménem Remus Lupin. Nebylo to vůbec logické nebo racionální, ale prostě to bylo tak. Záleželo mu na tom muži a netoužil po tom, aby zemřel nebo se mu něco stalo. I když by to samozřejmě přežil ve zdraví, kdyby ano.

Pak tu byla čistě pragmatická část celého problému. Co kdyby, čirou náhodou, která byla velmi nepravděpodobná, přežil celou válku a musel se zodpovídat ze svých činů. Za Brumbálovu vraždu měl trest deseti let v Azkabanu jistý, to věděl. Potter ho za to nenáviděl, skutečně nenáviděl. Co by se asi tak stalo, kdyby zabil i Potterovy milence? Nejspíš by to byl sám hrdinný nebelvír, který by do jeho cely v Azkabanu nahnal mozkomora a pak sledoval, jak požírá Severusovi duši.

Takže zabíjet, nebo jen být přítomen úmrtí Remuse Lupina a Siriuse Blacka, byl velký problém. Ovšem řešení celého dilematu bylo vlastně docela snadné. A možná by mohl přidat ještě něco navíc.

 

°°0°°

 

Matka nervozně přeházela po nemocniční chodbě jako lvice v kleci. Tak rád by ji utěšil, jenže věděl, že to ona si nenechá jen tak líbit. Tak rád by utěšil i sebe a svůj strach, jenže Sirius na něj byl naštvaný a on byl naštvaný na Siriuse. Každý k tomu měl své důvody, které jim přišlynaprosto racionální a zřejmé, ale jen v jednom případě bylo zvláštní, že vůbec projevil svůj názor. Remus se zlobil na svého druha proto, že nebyl vůbec schopen nebo ochoten také projevit trochu zájmu o otce a jediné co ho zajímalo, byl nějaký prokletý pohár. Mohl klidně patřit samotnému Voldemortovi, který do něj ukryl část své magie, jenže to neznamenalo, že musí s ním v podpaží hned utíkat pryč. Kdo ví, jak dlouho tahle válka bude trvat. Mohou to být roky. To pokaždé jen prchnou na nové místo, aby je čirou náhodou nechytli a pohár jim nevzali, a to všechno i za podmínky, že kolem budou zranění nebo nemocní blízcí? Ne, tak to prostě nešlo. Ne, pokud šlo o jeho otce, matku nebo Harryho. To vše cítil, samo o sobě to nebylo zvláštní, divné bylo jen to, že dal průchod svému hněvu a uražení. Tak by se k milovanému chovat neměl, uvědomoval si to, jenže to prudké nutkání vyhovět a chránit se zmenšilo. Mohl konečně, snad poprvé v životě, uvažovat jen a čistě nad svým blahem a nad tím co zajímá jeho.

Přesto... Podíval se stranou na Siriuse kroutícího se na nepohodlné umělohmotné židli a uvědomil si, že se prostě na něj zlobit nemůže. Byla v tom jen špetka vlka, daleko víc tam bylo prosté lásky. Sice teď nehodlal změnit názor sebrat se a odejít, ale alespoň se mohl Siriusovi omluvit.

"Tichošlápku," oslovil ho tak měkce, jak uměl a aby na sebe upoutal pozornost, "Promiň, jestli jsem na tebe byl hrubý nebo jsem vylítl, já se prostě jen hrozně bojím o tátu. Odpustíš mi to? Přísahám, že hned jak se dozvím, že bude v pořádku, odsud spolu...," krátce se podíval na matku, která zrovna nahlížela do jednoho pokoje a zjevně jí výjev v něm děsil, "jenom my dva, odejdeme. Stejně je to pro mé rodiče moc nebezpečné," dodal ještě a dotkl se hřbtem ruky Siriusovy tváře.

Prvních pár slov se druh mračil, asi neochotný se usmiřovat, ovšem když se ho dotkl, jeho tvář se trochu rozjasnila a zároveň zase vypadal překvapeně. Sevřel Remusovu ruku a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl zlíbat. Dlaň, zápěstí i kousek předloktí. Dělal to s podivným zápalem, stejně jako s radostí, jakoby se dlouho neviděli. Bylo to nahoru a dolů, jak už to u Siriuse bývalo, ale dnes to bylo ještě zvláštnější.

"Co je, Siriusi?" zeptal se obratem, bezděčně, "Mám to brát jako ano?" dodal druhý dotaz, netrpělivě a podrážděně. I když byl jeho otec nemocný, tak se snažil být na milence hodný a dostával od něj tyto podivné odezvy. Co tím muž chtěl naznačit mu totiž nebylo vůbec jasné.

"Nic... jen vítej zpátky. Tak trochu...," Sirius se usmál a Remus se nechápavě zamračil nad další hádankou, "Netušil jsem, co všechno s tebou ten oboje udělá. Myslím... asi ti to vzalo trochu z tvé obětavosti, ale to je fuk, protože... jsi skoro normální. Už žádné dlouhé pohledy do země, do zdí nebo na mne. Žádné smutné vzdychání. Nic, prostě jen Remus takový, jakým jsi byl před rokem."

Teď už asi chápal, jak to milenec myslí. Před rokem byli ještě všichni tři spolu. Tenkrát, v lese u Doupěte, jak si lehli do trávi a jen se tak dívali skrz mraky na nebe. Ano, tehdy byl naprosto spokojený, šťastný a vyrovnaný. Dnes by neřekl, že je štastný nebo spokojený, vždyť kdo by mohl být, když mu možná umírá otec, ale vyrovnaný se cítil. Rozhodně vyrovnanější, než ještě před pár hodinami. Ani ruce se mu netřásly tak moc, že v nich sotva něco drobného udržel, vlastně se netřásly vůbec. Navíc se necítil tak beznadějně unavený a otržený od reality. Zrovna teď by se mu hodilo být trochu mimo, nemusel by zažívat takový strach, na druhou stranu strach byl přirozený a Sirius ho mohl utěšit.

"Vím, jak to myslíš," odpověděl upřímně.

Přesedl si na židli těsně vedle Siriuse, vlastně prakticky seděl na železné tyči, která spojovala řadu sedaček v jedno dlouhé cosi, přišroubované ke zdi. Objal milence kolem pasu a přitáhl si ho blíž k sobě, tak že se bradou opřel o jeho temně hnědé vlasy. Sirius se přirozeně sklonil a trochu nahrbil. Takhle se objímali často, už když byli v Bradavicích. Vždycky to byl Sirius, kdo se tiskl k Remusově hrudi, jen málokdy to bylo naopak. Ovšem tak jako tak nezáleželo na tom, kdo je nahoře, podstatné bylo prostě jen to, že jsou spolu.

"Paní Lupinová?"

Nejen matka se okamžitě obrátila na doktora, který k nim právě přišel. Remus ani nemusel Siriuse pořádně pouštět, protože on také vstal a přistoupil blíž k postaršímu mudlovi, který k nim promlouval. Díky tomu ho mohl držet kolem pasu a být v jeho uklidňující blízkosti. Kupodivu na ně doktror ani nevrhal podivné pohledy, alespoň někteří mudlové jsou osvícení.

"Jak je mu?" zeptala se hned matka.

"Bude v pořádku," ujistil ji doktor s naprosto upřímným úsměvem, "Byla to jen lehká srdeční slabost. Podali jsme mu léky, takže bude za pár dní v pořádku."

Ulevilo se mu a to moc. Spadla z něho tíha obrovská jako balvan, takže zůstal jen nepříjemný tlak obojku na krku, který ho momentálně jediný, v jeho uvolnění a radosti, rušil. Muž po jeho boku si evidentně také oddechl, přinejmenším se uvolnil.

"Ach děkuji ti, Morgano, velká léčitelko!" obrátila se matka s poděkováním, jak by se tak dalo říct, k magickým božstvům, "A vám děkuji také... eh... doktore. Budu se modlit k Morganě, aby požehnala vašim rukám... a všem těm nástrojům co na léčení používáte."

"Není za co. Je to má práce," ujistil ji, na tváři úsměv, který by se spíš dal považovat za shovívavý nad podivnou vírou, kterou žena jeho pacienta zjevně měla, "Pokud chcete svého manžela vidět, pak vás za ním zavedu. Je při vědomí a dobře komunikuje, takže...,"naznačil směrem ke dveřím, ze kterých před chvílí vyšel.

"To budu moc ráda," souhlasila matka.

Také by chtěl otce vidět, ale takhle mu to muselo stačit. Mohl se na Siriuse sice zlobit, zároveň však musel také uznat, že má jeho milenec naprostou pravdu. Museli se s pohárem ukrýt, taková byla nepříjemná skutečnost, kterou si teď, po tom co si oddechl a zbavil se strachu, bolestně uvědomoval. Odvrátil pohled od vzdalující se ženy a upřel ho na Siriuse.

"Můžeme jít," řekl polohlasně, přeci jen se mu odtud nechtělo.

"To asi těžko. Dívej...," Sirius pokynul rukou k začátku chodby. Podíval se tím směrem a strnul. V chodbě stáli Smrtijedi, konkrétně Snape s Šedohřbetem a Malfoymem, kupodivu mladším. I když se více méně snažili budit dojem naprosté přirozenosti, tak se jim to logicky ani trochu nevedlo. Snape ve svém černém, vlajícím hábitu vyčníval všude, stejně jako vlkodlak po jeho boku, který měl dva metry a sto padesát kilo ve svalech. Ani Malfoy junior nebyl se zářivě blond vlasy zrovna nenápadný.

"Do háje...," zamumlal a sáhl okamžitě do rukávu pro svou hůlku, načež si z hrůzou uvědomil, že mu prostě nepadne do ruky. Byla to ta od Harryho, ta která ho nikdy nezklamala, ač to nebyla skutečnáp profesionálně vyrobená hůlka, ale jen pokus o ní. Přesto teď cítil, naprosto jasně pod prsty, že s ním nehodlá spolupracovat. Nemohl se teď pořádně zamýšlet proč, jestli za to může úvaz nebo ne, protože musel čelit blížícím se Smrtijedům.

"Mírně řečeno," souhlasil Sirius a konečně se pořádně odpoutal od Remusova boku. Opatrně, hůlku vytaženou, se přesunul kousek dál, aby vytvořil prostor potřebný k čarování. Remus udělal to samé, také trochu ustoupil. Měli kolem sebe dostatek prostoru pro jakékoliv rozmachování, pro všechny vedlejší efekty kleteb, a zároveň byli dost blízko, aby se mohli vzájemně chránit.

Tiskl svou hůlku a snažil se jí vnutit svou vůli, přestože proti němu bojovala. Tohle nebude snadné, jestliže se se Smrtijedy bude muset střetnout, což nejspíš bude. Pohyb po jeho boku ho upoutal. Ohlédl se. Matka se k nim připojila, také už v ruce držela svou hůlku a měla na tváři výraz, který se dal jednoznačně označit za sveřepý.

"Mami, měla by si jít za tátou a chránit ho," zamumlal směrem k ní.

"To tu taky dělám," odpověděla příkře a bleskla po něm výchovným pohledem, "Tak nemluv, soustřeď se a vymýšlej, jak se odsud dostaneme."

"Já bych plán měl," konstatoval Siriusus, ovšem nehodlal se s ním svěřovat. Naopak udělal dva kroky vpřed, narovnal se a rospřaženýma rukama uvítal Smrtijedy, kteří byli už prakticky u nich.

"Vítám vás, přátelé," zahlaholil, tak že ho slyšeli všichni a také se po něm všichni obrátili. Mělo to na všechny tři útočníky ten nejlepší účinek, strnuli na místě v očekávání zákeřného útoku. Mladíček už dávno svíral svou hůlku v ruce, Šedohřbet mírně cenil zuby, jedině Snape zůstával klidný, ani neučinil pohyb naznačující, že by se své hůlky chtěl chopit.

"Velmi vtipné, Blacku," odpověděl Snape na sebe samého velice mírně a naprosto bez potřebné ironie. Až teď, když ho měl tak blízko, si Remus všiml, že je lektvarista ještě bledší než obvykle býval,kruhy pod očima už mají hnědou barvu, takže jsou na tváři setrvale a byl by přísahal, že muž má tik v pravém oku.

"Vy víte, proč tu jsme a já nemám čas ani náladu na hraní," promlouval Snape dál, "V Bradavicích jsou nepokoje, takže se tam musím vrátit a Potter nám všem znepříjemňuje život úspěšnými útoky proti Mistrovi," při Harryho jméně Remusovi malinko poskočilo srdce a sevřelo se v kleštích, "Proti tomu jsou jeden zablešený čokl, prašivý vlkodlak a mudlofilní nevěstka nic," v tenhle okamžik by Remus nejspíš zavrčel, jenže ten zvuk rozlobeného zvířete se mu prostě v hrudi nezrodil, nebyl tam, "Proto pro vás mám návrh. Jednoduše mi dejte ten pohár a my vás necháme odejít. To je myslím celkem fér pro všechny a nikdo s tím nebude mít starosti." Tohle bylo ještě slabší, než jeho první slova. Postrádalo to všechnu potlačovanou zlost, stejně jako jízlivost a přirozenou nenávist k Siriusovi. Byl to úskok, který je měl uchlácholit, před tím, než je zabijí, nebo měl Snape nějaké problémy, které ho činily slabým? Bylo by to dobré vědět, případně využít. A proč jim povídal o stavu v Bradavicích, stejně jako Harryho zjevných úspěších v boji.

"Dobře, nech mě si to rozmyslet," pronesl vesele Sirius. Člověk by si snadno mohl myslet, že se docela zbláznil pobytem v Azkabanu, ovšem jeho potřeba dráždit autority a vysmívat se nepřátelům i smrti přímo do tváře, pramenila z jeho samotné podstaty, nikoliv v toho, že byl zavřený pod dohledem mozkomorů. Jedním pohybem vytáhl pohár, což Remus pozoroval s jistou obavou, a pak ho vyhodil do vzduchu. Hůlkou mávl tak rychle, že jí bylo sotva vidět, takže vzápětí už svíral tři poháry.

"Klidně ti ho dám, ale musíš přijít na to, který je ten správný," v jeho hlase byl posměch. Ruce se rozeběhly rychle. Vyhazoval poháry nahoru a zase je chytal. Kde se Sirius naučil žonglovat, to vlastně nikdy netušil, ale pamatoval si, že s tím prostě v šestém ročníku přišel a bavil spolužačky a spolužáky. O samotném žonglování to nebylo, to bylo o tom, že to zvládal bez kouzel.

"Ty malé svině, já tě naučím!" zavrčel šedohřbet a kupodivu zvedl hůlku. Připravil se, že bude Siriuse chránit před vlkodlakovým útokem, ale Snape sevřel tu obrovskou paži s hůlkou a zadržel ji.

"Nemůžeme riskovat, že bude ten pohár poškozen," zadržel Šedohřbeta, zřejmě nevědouc, že pohár se nedá rozbít žádný kouzlem, "Blacku, tímhle se jedině odsuzuješ k smrti. Vlastně nejen sebe, ale i svého poslušného psíčka a jeho matku. Prostě mi dej ten správný pohár!" vztáhl ruku dlaní vzhůru v očekávání, že mu Sirius pohár jednoduše vydá.

"Jak říkám, Srabusi," s nadšeným úšklebkem použil Snapeovi starou přezdívku, přičemž začal pomalu couvat dozadu, "chyť si ten pravý. Nedokážeš to, že ano? Nerozeznáš je od sebe takhle na pohled," krátce vyčkal, když se lektvarista jen zle zamračil, tak se zasmál, "Já si to myslel. Když ho máš v ruce, tak slyšíš jak na tebe šeptá a syčí, ale z dálky nevíš, který je pravý a který je jen iluze. A na to jsem taky spoléhal. Remusi! Ado! Běžte!"

Chytl pohár, který mu Sirius hodil a okamžitě mu došlo, že je to ten pravý. Bylo to jako sevřít v ruce rozžhavený kámen. Ta věc byla ještě nabuzenější než obvykle, jakoby vnímala, že se kolem děje něco zlého a lidé že jsou rozčilení. Živila se tím. Potřeboval se toho pocitu pálení zbavit, takže strčil pohár do kapsy a obrátil se na podpatku. Když běžet, tak tedy běžet, to mu problém nedělalo. Tedy dělalo, ale nehodlal se nechat bolavou nohou omezovat v útěku, když se mu o zeď u hlavy roztříštila první kletba. Světla, díky poryvu magie, povážlivě zablikala. Pokud se tu dojde na skutečný souboj, tak by to mohlo vyhodit proud v celé budově. Doufal, že se tomu vyhnou, na rozdíl od Siriuse a své matky si uvědomoval, že pro mudly, zejména v nemocnici, je elektřina až životně důležitá.

Zabočil za první roh, vyhnul se sestře, přičemž se praštil do ramene, jak narazil do zdi. Podařilo se mu na chvilku obrátit a pohlédnout za sebe na to, kdo ho honil. Nebyl ani překvapený, že vidí Šedohřbeta. Kroky které slyšel, byly spíš dusáním, než během a navíc vlkodlak by si nikdy nedal ujít příležitost pomstít se za to, jak ho Remus před lety ponížil a že se nehodlal chovat jako poslušné štěně.

"Experiarmus!" vrhl po Šedohřbetovi to nejsnažší kouzlo ve snaze minimalizovat škody na zdejším zařízení. Bylo však dost silné, aby mu to získalo potřebný čas k odlepení se od zdi a zběsilému útěku další chodbou. Věčně se tu honit nemohl, proto zamířil k nouzovému schodišti, po kterém chtěl seběhnout do přízemí a pak ven, doufaje, že to Siriuse napadne také. Vůbec nevěděl, kde ten je ani kde je matka, jen si matně uvědomoval, že cítil závan zvěromagie, když se otáčel. Navíc mudlovský křik, který doléhal až sem, také napovídal, že tu po budově běhá zlovlk.

U dveří na schodiště se zarazil. Byli zamčené, což by samozřejmě nebyl žádný problém, kdyby nebyly na kod. Mohl by odstřelit celé bezpečnostní zařízení, to ale nezaručovalo, že se dveře otevřou, nezbývalo tedy nic jiného, než je vyrazit. Couvl si o dva kroky dozadu, nechtěl, aby ho kusy kovu a skle trefily do obličeje a rozmáchl se...

Nestačil ani vydechnout kletbu, když ho těžké tělo v běhu srazilo na zem. Hůlka mu vyletěla z ruku a on sám se, i s celou Šedohřbetovou váhou na zádech, sklouzl přes dva metry po hladké nemocniční chodbě. Jasně slyšel, jak mu zapraštěla žebra a do toho se ozývalo vlkodlačí vrčení za jeho uchem. Normálně by odpověděl stejně, už jen ten zvyk, by ho přivedl k zuřivost. Jeden vlkodlak proti druhému. Dnes se to ale nestalo. Cítil, jak mu hněv stoupá z hrudi krkem, ale zarazil se u stříbrného obojku, který se mu náhle prudce sevřel kolem hrdla, jakoby se ho snažil udusit. Stříbro vlkovi bránilo se projevit tak silně, že to doléhalo i na Remusovu lidskou část.

Spíš ve strachu, než nějak promyšleně či agresivně, vrazil loktem dozadu. Cítil, že zasáhl něco tvrdého a vlhkého, nejspíš mužovy vyceněné zuby. Nestalo se nic, dál ho tížila váha těla a navíc mu do zad, v oblasti jater, přistála pořádná rána pěstí.

Bolestně vyhekl. Vlk zuřil a toužil bojovat. Obojek se stáhl ještě pevněji, až mu z nedostatku vzduchu smíšeného s bolestí rozlévající se po zádech, vhrkly slzy do očí.

Znovu prudce vrazil loktem dozadu, tentokrát s podstatně větší silou. Vlastně veškerou silou, kterou vůbec měl. Narazil na něco měkkého, poddajného, co mlaskalo a podle toho, jak Šedohřbet zavyl a že padl na bok, usoudil, že to muselo být oko.

Načekal na to, jestli se starý vlkodlak vzmůže k útoku a začal se škrábat na nohy. Nešlo to vůbec snadno. Obojek byl těžší, než kdyby si na krk zavěsil kámen z Bradavických hradeb. Musel se rukou opřít o zeď, aby se vůbec dostal na nohu.

Ani se nestačil rozkoukat, když se z dálky ozval výbuch a po něm se rozezněla siréna požárního hlásiče. Ten zvuk sám o sobě byl nepříjemný, řval na celou nemocnici, ale ještě tam byl navíc vysoký podtón, který mu rval uši. Znal ho dobře z dětství od souseda, který si na svého psa pořídil speciální píšťalku. Jako dítě sebou pokaždé trhl a přikryl si uši, když se soused rozhodl svého psa zavolat. Tohle byla stejně nepříjemná tónina, ale stokrát hlasitější a hlavně trvala ne pár okamžiků, ale snad celé minuty. Se zaúpěním si přikryl uši a zase padl na kolena. Matně si přitom uvědomoval, že Šedohřbet dělá to samé. Tiskne si dlaně k hlavě a pokouší se ztlumit ten nepříjemný zvuk. Příliš to nepomáhalo.

Světla nad jeho hlavou se náhle nepřirozeně rozzářila a pak prudce zhlasla. S nimi zhaslo také všechno ostatní, stejně jako přestaly pípat přístroje v okolních pokojích a k jeho nesmírné úlevě výpadek proudu, nebo možná samotné kouzlo, které ho způsobilo, přerušil i požární poplach, takže se utišila jak samotná siréna, tak i nepříjemný podtón. Dlouze, úlevně se nadechl a odtáhl ruce od svých uší. Na jedné dlani měl krev. Zřejmě mu, podle toho, že na ucho slyšel pralticky jen tiché pískání, praskl bubínek. Malé daň za tak strašlivý rámus.

Znovu se opřel o zeď a chtěl vstát, bohužel by příliš pomalý ve vzpamatovávání se, takže Šedohřbet byl na nohou jako první. Chytl Remuse za sako límec a jedním pohybem ho poslal proti protější zdi. Prudce do ní narazil a bolestivě si vyrazil dech. Obrátil se ale obrovskému vylkodlakoví vstříc, odhodlán mu čelit bez váhání. Šedohřbet cenil zuby, jako vždy vypadal, že je někde napůl mezi člověčím vzhledem a tím zvířecím. Někdy až Remus pochyboval, že si dokáže tento vlkodlak dlouhdobě podržet lidskou tvář.

"Accio hůlka!" zavolal a natáhl ruku směrem ke své hůlce, která ležela na zemi. Mělo to fungovat, rozhodně si takto hůlku nepřivolával poprvé, ale tentokrát se dokonce ani nepřevalila na místě. Nedalo se říct, jestli je to zapříčeněno jejím původem, nebo jestli za to může odmítnutí, které z její strany před chvílí pocítil. Ať to bylo cokoliv, byl ve velkém problému. Vlkodlakův škleb ho ujistil, že v jak moc velkém. Když šlo o magický souboj, pak pravděpodobně zvítězí, ale v boji tělo na tělo věděl, že nemá šanci. Přesto se o to pokusil. Přesně jako ho to učil Sirius, se rozmáchl a snažil se udeřit vlkodlaka do obličeje a tím ho zneškodnit, alespoň na tak krátkou dobu, aby se dostal k hůlce. Šedohřbet byl ale v boji zkušený, takže jedním plynulým pohybem nejen že zadržel Remusovu pěst, ještě jeho energie využil k tomu, aby ho obrátil čelem ke zdi a třískl jím o ni, až mu málem vyrazil zuby. Dalším úderem pod žebra ho zbavil dechu.

Jednou se mu podařilo zbavit se tíhy na těle úderem lokte, tak se o to pokusil znovu. Tentokrát to nemělo valný účinek. Šedohřbet to zřejmě očekával, uhnul, popadl ho za košili a smýkl jím na podlahu. Tvrdě dopadl na všechny čtyři a dřív, než se stačil zvednout na nohy ho znovu srazil kopanec do břicha. To už nebylo jen o vyraženém dechu, tentokrát mu nejspíš prasklo nějaké žebro, jak moc to bolelo. Bolest byla však jeho stará známá, tak mu nedalo moc práce se ovládnout a před dalším útokem se odvalit kousek stranou a začít se rychle po čtyřech plazit k hůlce. Ona byla jeho jediný cíl, jakmile ji bude mít v rukou, tak si dokáže se Šedohřbetem poradit.

Už se skoro dotýkal dřeva hůlky, když ho velká ruka drapla za vlasy a zvedla trhnutím do kleku. Musel se prohhout v zádech dozadu, jinak by mu Šedohřbet tahem zlámal vaz. Chytl ho za zápěstí a zaryl do něj prsty. Nemělo to takový účinek jako jindy. Žádná nadlidská síla pocházející z hněvu vlka v něm. Zvíře bylo uvězněné, sevřené a přidušené obojkem, tak mu nemohl pomoct.

Jak se zaklonil, tak se obojek pohnul a teď se zaleskl ve světle přicházejícím velkým oknem na konci chodby.

"Zdá se," zavrčel mu vlkodlak do ucha, "že tu byl někdo zkrocen," posměšný hlas přešel do hlasitého smíchu. Remus ucítil na krku druhou Šedohřbetovu ruku, zejména pak nehty, pevně se zarývající do jeho kůže na hrdle. Tohle tedy byl zřejmě jeho konec. Teď mu starší vlkodlak rozetne hrdlo, jako kdyby byl jenom nějaké prase a tím ukončí jeho život. Ne že by z toho měl strach, ale představa to nebyl příjemná.

Dobře známý hlas vykřikující prokletí a závan stejně tak známé magie mu přinesl vysvobození. Sevření v jeho vlasech i kolem jeho krku povolilo a vlkodlak se zhroutil po jeho bok, tělo pevně ovázáno silnými řetězy. Bohužel už teď bylo podle skřípání kovu jasné, že dřív nebo později, se rozlícená šelma dostane na svobodu. Byla to jen otázka času, kterého, jak doufal, oni budou mít dostatek.

"Nikdo nebude bít mého chlapce," řekla rozlobeně matka a dalším mávnutím připojila další vrstvu řetězů na svázaného vlkodlaka. Už neváhal, natáhl se pro hůlku a postavil se. Sám by rád Šedohřbeta pořádně proklel, ale nemohl se míchat do matčiných kouzel. To by mohlo způsobit problém.

"Myslím, že ho to na chvíli zdrží. Jdeme!" Uchopil ji za ruku, aby ji odvedl pryč, ale ona se mu vykroutila.

"Ne," zakroutila hlavou, "Můj pohár byla jen iluze, takže ten skutečný máš buď ty nebo Sirius. Musíte se odsud do bezpečí. Zůstanu tady a zdržím je tak dlouho, jak jen to bude možné."

"Nemůžu vás tu nechat!" protestoval. Rozhodně neměl v úmyslu nechávat tu své rodiče napospas Smrtijedům. Otec byl slabý a matka rozhodně nebyla žádná velká bojovnice. Její zbraní byl spíš jazyk, než hůlka, proti Smrtijedům neměla dost velké šance, aby ji nechal samotnou.

"Já se o sebe umím postarat," nesouhlasila, "Jakmile půjde do tuhého, tak se stavím pro otce a přeneseme se pryč. Slibuji, že nebudu riskovat ničí život a teď už běž. Říkám jdi!" důrazným, vlastně spíš panovačným pohybem ruky ho poslala pryč. Váhal. Dřív by bylo jeho rozhodnutí snažší, prostě by šel a chránil by svého druha, ale dnes když za něj nerozhodoval vlk, to bylo vše o poznání složitější. Na rodině mu záleželo stejně, jako na Siriusovi. Nemohl si zvolit.

"Jdi za Siriusem! On je tvůj druh, máš povinnost ho chránit, copak jsi nevzpomínáš?" naléhala dál matka, "No tak ,Remusi, nezáleží na tom, co máš na krku. Jsi to, co jsi. Jsi vlkodlak, tak se tak chovej."

V tom měla pravdu. Možná, že ho stříbro na krku tížilo a dusilo, možná že zkrotilo jeho vlčí část tak, jak je to bylo možné, ale nezničilo ji zcela. Pořád byla tam uvnitř a živá. Uposlechl ji i tedy.

Sevřel matce krátce ruku na rozloučenou a v příslibu toho, že se brzy uvidí a rozeběhl se chodbou pryč. Slyšel za sebou Šedohřbetovo hlasité zavrčení doprovázené třeskotem kovu, jak železo kolem jeho jeho těla povolilo a pak matčina prokletí, které na něj vrhala. Skoro se otočil a rozeběhl zpátky za ní, když uslyšel uklidňující lupnutí přenosu, jak se matka uchýlila do bezpečí. Pro něho to sice znamenalo, že ho Šedohřbet nejspíš bude zase pronásledovat, tentokrát vůči němu měl ale velký náskok.

Proběhl chodbou, kde mluvili s doktorem, kolem otcova pokoje a rychle po schodech dolů do haly, kam doufal, že Sirius zamířil. Ignoroval vyděšené mudly, kteří se povětšinou choulili u stěn, nebo zmateně pobíhali z místa na místo, tak jak to bývalo, když se setkali s magií. Protáhl se napůl otevřenými skleněnými dveřmi a krátce se zastavil, jen aby během vteřiny zhodnotil situaci. Na zemi leželo pár lidí, nikdo nevypadal mrtvý, spíš byli v mdlobách nebo zasaženi nějakou kletbou. I tady se jim mnoho choulilo u stěn, jedna žena hlasitě vřískala až její hlas občas přešel do chraplavého chrčení, než zase nabrala vzduch a sílu. Uprostřed místnosti, kousek od recepčního pultu, ležel na zemi Tichošlápek, naprázdno v bolestech hrabal nohama a vydával kňučivé zvuky. Snape, rozzlobeným ba až zlým šklebem na tváři na něj mířil hůlkou. Musel zlovlka na zemi držet pod cruciatem, jiná kletba takovou bolest, jaké se odrážela v modrých psích očích, nemohla způsobit.

Zvedl hůlku a vyslal proti Smrtijedovi kletbu. Ten si ale včas všiml, přerušil cruciatu a kletbu odrazil. Snadno, jen pohybem zápěstí, přesto ustoupil o dva kroky dozadu. Rovnou proti němu vyslal další a další, doslova ho jimi zasypával a nutil couvat. Věděl, že to bude stačit. Znal Snapea, pamatoval si na školní léta i roky nedávno minulé, a věděl, že může Smrtijed znát stovky obranných i útočných kouzel, jen na ně prostě není dobrý. Nikdy nebyl v přední linii Pána zla právě proto, že neuměl bojovat. Když se Tichošlápek proměnil v Siriuse a ten se také připojil k boji, tak udělal Snape to nejlepší pro všechny. Přemístil se pryč. Závan magie rozzářil všechny světla v hale tak intenzivně, až to zářivky nevydržely a s třeskotem se rozprskly do všech stran v záplavě jisker, hořících tekutin a rozbitého skla. Automaticky se nahnul na Siriuse, aby ho chránil před popáleninami nebo pořezáním od střepů. Samotnému se vysypalo sklo rovnou za límec košile. Bylo to nepříjemné, ale proti bolesti ze zmláceného těla vlastně ne moc zajímavé.

"Zbabělec a sketa!" zavrčel Sirius a odstrčil Remuse stranou, "Měl tu zůstat, abychom z něj vymlátili tu jeho černou duši."

"Určitě šel pro posily," ignoroval Siriusův výlev vzteku, "Jdeme, než se vrátí s dalším tuctem Smrtijedů."

"Tvoji rodiče...?"

"Už jdou dávno pryč... doufám," připustil, že to neví jistě, "ale na tom nezáleží, musíme dostat do bezpečí ten pohár."

Na krátko snad viděl v Siriusově tváři záblesk nesouhlasu nebo možná nerozhodnosti, pak muž mírně přikývl na souhlas a nabídl svou ruku. Už bylo jen jediné bezpečné místo, kam se mohli přenést a kterému se doposud vyhýbali, protože to tak bylo lepší. Dnes ale už neměli na výběr.

 

 

Předcházející

oo0oo

Následující