28.03.2014 20:17

Díky jejich mistrnému plánu teď stáli před dveřmi trezoru Narcisy Malfoyové a čekali, až jim skřet odemkne. Zámek cvakl a způsobil, že mu zacukaly končetiny, protože to nápadně připomínalo brzdu na vozíku. Jak moc miloval rychly let na koštěti, tak moc nesnášel vozíky v bance. Nešlo o to, že to s ním hází na všechny strany, to by mohla být i sranda, ale o skutečnost, že to není on, kdo řídí.

Dveře trezoru se potichounku otevřely, i když by při své velikosti mohli skřípat jak divé, a ukázaly jim hromady zlata a šperků tak obrovské, že se nestačili ani divit. I jeho samotného to překvapilo, přestože jeho vlastní trezor rozhodně nezel prázdnotou.

Pomalu udělal krok dovnitř a rozhlédl se kolem sebe.

Ostatní ho následovali, dokonce i Griphook vešel dovnitř a vydal se na obhlídku klenotů které v trezoru byly. Harry se rozhlížel, klouzal pohledem z jedné hromady na druhou, ale nenacházel vůbec nic. Nic, co by ho lákalo nebo odpuzovalo. Nic, co by k němu promlouvalo tichým hadím šepotem, který mu byl tak blízký. Tohle místo nebylo černé magie prosté, ale nebyl tu žádný viteál.

"Spletli jsme se," prohlásil s jistotou, nepotřeboval k ní ani se hnout z místa, "Jestli Malfoyová vlastní něco, na čem Jemu záleží, pak to není viteál. Jestli to přeci jen byl viteál, pak ho přemístili jinam za ten měsíc příprav, ale...," odmlčel se a znovu rozhlédl, "Ne, tady viteál nikdy nebyl, žádný. Nebyl tu ani On."

"To nemůžeš vědět, Harry, ještě jsme to tu neprohledali," namítl Ron, zřejmě odhodlán strávit tu třeba několik hodin prohrabáváním zlata

"Nemusíme to tu prohledávat," zakroutil zamítavě hlavou, "Nic tu není a ani nikdy nebylo. Spletli jsme se nebo byli podvedeni, nevím."

"Takže nám chceš tvrdit, že jsme strávili měsíc zbytečným otálením na místě, místo toho, abychom něco dělali?" vystartoval po něm kamarád, jakoby to snad byla jeho vina. Zamračil se jeho směrem, dávaje do svého pohledu všechnu vlastní frustraci a počínající zlobu, kterou cítil. Nemělo to na Rona valný účinek, navíc se z něj docela nepříjemně valila zloba. Zase mu začalo tepat v čelních lalocích. Jestli se bude jeho citlivost i nadéle zvyšovat, tak měl dojem, že brzy skončí v nějaké uzavřené cele u svatého Munga, kde ho budou dopovat Živou smrtí, aby jeho mozek konečně přestal pracovat a přestal vnímat.

"To je ale vlastně jediné, co my děláme. Potulujeme se z místa na místo a kempujeme," vrčel, už více méně pro sebe, protože se k Harrymu obrátil zády a demonasrativně se zahleděl na hromadu zlata, jakoby z ní mohl vykoukat samotného Voldemorta. Nadechl se, aby mu něco řekl, pak mu došlo, že by to bylo zbytečné a jen by ho z toho bolela hlava, tak zase vydechl a obrátil se k odchodu.

Vyšel ven. Bylo tu chladno, jeskyně vypadala nekonečně a všude se táhly dveře trezorů. Některé se zdály velikánské, jiné byly obehnané plotem a viděl jeden, od kterého visel dolů dračí ocas a nebyl od nich zase tak daleko. Vůbec to nebyl uklidňující pohled.

Někdo do něj strčil, hodně nízko, takže automaticky sklonil hlavu a střetl se s pohledem Griphookových, skoro by si troufal tvrdit nemilosrdně chladných očí. Skřet trochu pozvedl obočí ve výrazu absolutního pohrdání, které by se dalo přirovnat tomu Snapeovu.

"Zavedl jsem vás sem, teď chci Godrikův meč. Ven už se umíte dostat sami a já mám také vlastní cesty," oznámil příkře svůj záměr si vzít meč a nechat je tu na pospas potenciálnímu nebezpečí.

Zkoumavě se na něj zahleděl. Extrémně zkoumavě, jak chtěl zjistit, jestli je skřet hodlá nakonec podrazit, až mu vydají meč. Neslyšel nic. Dokonce ani necítil. Prostě jen prázdnota, jakoby tu skřet vůbec ani nestál. Na mysli mu vytanula potřeba se natáhnout a dotknout malého muže po svém boku, aby se ujistil, že tu skutečně je a není to jen iluze.

Žasnul, že si toho nevšiml dřív. Tak moc byl ponořen do vlastního přehrabování se a přeskupování myšlenek, stejně jako do fňukání nad vnímáním lidí ve svém okolí, až přešel tento znepokojivý a důležitý fakt. Teď ho jen tak bezděky napadlo, že by bylo obrovské blaho, pracovat ve skřetí bance. Třeba jednou, až tohle všechno skončí, si takové pohodlné místo vážně najde.

"Meč vám nedám," odpověděl na původní otázku, "sice jste nás dostal dovnitř, ale není tu to, co jsme hledali. Ten výlet nám byl na nic."

"Nezajímá mě, že jste nenašli, co jste hledali!" zvedl skřet, poprvé za celou dobu co ho znal, hlas, "Naše dohoda zněla, že vás dostanu do trezoru Narcisy Malfoyové a vy mi za to dáte Godrikův meč. Nemůžete svoje slovo jen tak zrušit, čaroději, nejste všemocný! Chci svůj meč!"

"Ne, meč zůstane v Hermionině tašce, tedy přesně tam, kde je," nemilosrdně si trval na svém a nepociťoval přitom žádnou hanbu, prostě ne, "ale můžeme spolu uzavřít další dohodu," navrhl. Vzpomněl si, ani nevěděl jak, na to, že hůlky jeho milneců jsou uloženy v ministerském trezoru tady v bance. Když už tu nenašli viteál, pak mohl alespoň ukrást jejich hůlky, které by jim mohl pak při nejbližší příležitost vrátit. Krásný dárek na uvítanou, navíc i užitečný, protože přeci právě jen s těmi hůlkami mohli Sirius s Remusem čarovat nejlépe.

"Nebudu s tebou uzavírat jiné dohody, čaroději, konej, jak si slíbil!"

"Možná bychom mu prostě měli ten meč dát," nadhodila Hermiona, která asi vzdala hledání, protože se vynořila z trezoru, "Nevím, co s ním chceš uzavřít za další dohodu, ale on už svou část té první splnil. Dostal nás sem, ten meč mu právem náleží. Jednou si mu to slíbil, Harry, tak bys to měl dodržet. Nezapomeň, že to byla závazná kouzelnická smlouva, po jejímž nedodržení tě můžou stihnout následky."

"Souhlasím," připojil se konečně i, jak to vypadalo, značně zchladlý Ron, "Viděl jsem pár následků nedodržení kouzelnických smluv, jako třeba vypadané vlasy, nehty a zuby. Nebo vředy po celém těle. Není radno si s tím zahrávat."

Malinko zakroutil hlavou. Jeho přátelé ho opět podceňovali, stejně jako si zatím nevšiml, že on opravdu nestrávil všechen čas v Bradavicích jako oči pulící žába, co nic nechápe nebo se vrhá Voldemortovi do chřtánu. Někdy se mu zdálo, že alespoň Hermioně to došlo, ale pak zase, jako dnes, viděl, že ho stále bere jenom jako toho vykuleného kluka bez informací z prvního ročníku.

"Náhodou toho vím o kouzelnických smlouvách docela dost," informoval je polohlasně, "Přijetí Znamení zla je také určitý druh kouzelnické smlouvy, konkrétně ústní a velmi vágně sestavené. Na tom stojí celé věrnost Smrtijedů. Každé smlouva musí podchytit i ten sebemenší detail smluvního vztahu, protože jinak se dá obejít. Ústní smlouvy se často za potřásání rukou odříkávají celé hodiny, některé prý i dny, aby se podchytila každá skulinka. Je to tak?" zeptal se a podíval na Griphooka. Skřet zlobně sevřel rty, ovšem, s veškerou neochotou, přikývl na souhlas.

"Já jsem vám řekl, že dostanete meč pokud," zvedl důrazně prst, "nám pomůžete dostat se do trezoru Narcisy Malfoyové a vykrást ho. Vzhledem k tomu, že jsme z trezoru nic neukradli, tak vaše část dohoda nebyla splněna, je to tak?" ujišťoval se. Až tak moc se v tom nevyznal, jen mu utkvělo v hlavě, že se mu to snažil Albus vysvětlit, když se zeptal, proč jsou někteří Smrtijedi Voldemortovi tak oddáni a jiní ne. Lépe řečeno ho tenkrát starý ředitel poslal do knihovny, aby si něco zjistil o kouzelnických smlouvách a tak to udělal. Zbytek mu došel až časem, během nesčetných probdělých nocí ve stanu, kdy neměl co dělat.

"Jsi podlý, čaroději, ale ano, je to tak," zamručel nevrle skřet.

"Chci tu smlouvu rozvinout," vrátil se k původnímu tématu nové smlouvy, "Když nám pomůžete dostat se do ministerského trezoru, jen dostat, tak vám dáme Godrikův meč. Co vy na to?"

"Nemožné!" vykřikl skřet, "Dostat se do Malfoyovic trezoru byla pořádná práce, ten ministerský je hlídán ještě o trochu víc, než trezory rodiny Brumbálů nebo Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Tam nechcete, abych vás dostal? Vždyť beztak hledáte předmět, který patří jemu, tak proč by neměl být v jeho vlastním trezoru."

"To je správný dotaz. Tam bychom se také měli porozhlédnout," souhlasil kamarád se skřetem a vysloužil si od všech zúčastněných pohled plný neuvěření. Griphook to myslel nejspíš jako vtip, proto tak koukal, Hermiona s Harry sice vzali vážně, ale na Rona se dívala tak divně proto, že to byl prostě bláznivý nápad.

"Má to sice určitou logiku, ale pokoušet se dostat do jeho trezoru by bylo..."

"Zbytečné," nenechal Hermionu domluvit, "Nic by tam neukryl, protože ví, jak moc jsem troufalý. Zná mě, tak, jako znám já jeho. Ví, že pokud bychom se odhodlali k tomuhle," mávl rukou v neurčitém gestu, kterým naznačoval, že myslí celou akci s vykradením banky, "tak by jeho trezor byl první místo, kam bych se chtěl jít podívat. Svůj viteál přesunul někam úplně jinam, mimo banku. Hledat ho budeme později, ale teď, když už jsme tady, chci Siriusovu a Remusovu hůlku," vyjevil konečně důvod své touhy vloupat se do ministerského trezoru.

Hermiona se podívala na Rona a on jí pohled oplatil v jakési neverbální komunikaci, které se mezi nimi za roky vyvinula. Ten pocit dobře znal, podobně dokázal mluvit s Remusem, takže věděl, že se teď jeho přátelé domlouvají jako milenecký pár o tom, jestli půjdou s ním.

"Tak fajn," souhlasil Ron, za ně za oba, "Odhodlali jsme se vykrást Gringotty, tak to alespoň dotáhněme do konce a fakt něco ukradněme. Cokoliv, třeba i záchodové prkénko samotného ředitele, aby to mělo trochu šťávy. Dvojčata by nám to schválila."

"A vy souhlasíte, pane Griphooku?" zeptal se skřeta.

"Jste blázni, když se chcete o něco pokusit, ale moje starost to není. Já na rozdíl od vás znám stovky cest, jak se odsud dostat," potřásl hlavou, "Dobrá, dostanu vás do Ministerského trezoru a vy mi dáte meč. Ruku na to, čaroději," vztáhl k Harrymu svou překvapivě velkou a chlupatou ruku.

"Souhlasím a ruku na to," přijal nabízenou smlouvu a stiskem ji dotvrdil, "A teď, jak daleko je Ministerský trezor?"

"Vlastně jen kousek, odsud ho můžete klidně vidět," konstatoval Griphook takovým jaksi potměšile pobaveným hlasem.

"Kde je?" zeptala se Hermiona, to už se, stejně jako Harry a Ron, začala rozhlížet po vzdálených dveřích trezorů přilepených na stěnách jeskyně. I její pohled, jako předtím jeho, se zastavil na dračím ocasu visícím dolů z jedné s plošin.

"Přeci támhle," Griphook ukázal svým křivím prstem přesně na draka a pak se chraplavě zasmál, "Jste mrtví," dodal, vlastně docela vesele, a vydal se k vozíku.

"Má pravdu, jsme mrtví," souhlasil s ním Ron mdlým hlasem, plným smíření i obav.

"Nebude to tak zlé," pokusil se dodat naděje, "S drakem jsem se už setkal, porval a přežil to. Zvládneme to."

O pár minut cesty později, když vystoupili na plošinu a stanuli kousek od draka, musel svoje stanovisko přehodnotil. Zvíře, které si je podezřívavě prohlíželo zrakem kalným od neustálé tmy, bylo tak třikrát větší, než drak, se kterým se setkal při Poháru. Už chápal, když mu tenkrát Cedric vysvětloval, že draci, které jeho otec přivezl, jsou pouhá nedospělá mláďata a že plně vzrostlý drak, je prakticky neporazitelný. Upřímně si nedovedl představit, že by si s něčím tak obrovským v souboji poradil Brumbál či Voldemort, on sám měl jen miniaturní šanci, že zůstane v jednom kuse, aby pak jeho kousky před pohřbem nemuseli sešívat dohromady. Nebo ještě spíš by mohl být rád, že by všechny ty kusy našly a nemuseli je lovit z dračího trusu.

Naštěstí nebyli draci příliš inteligentní, takže se dali snadno vycvičit na strach z bolesti. Nahlas to, na rozdíl od Hermiony neřekl, ale připadalo mu to barbarské. Asi by si dovedl představit, že by draka z nutnosti zabil – pokud to vůbec bylo proveditelné – ale týrat by ho nikdy nedokázal. Přesto, byl pohled na zvíře krčící se v rohu morbidně fascinující.

Až u dveří trezoru mu došlo, že od něho nemají klíče, takže se dovnitř asi nedostanou. Kupodivu to nebyl tak velký problém, Griphook si jednoduše promluvil s druhým skřetem – stále pečlivě uvězněným pod Imperiem – a světe div se, ten vytáhl univerzální klíček a trezor jim otevřel. Když se nad tím tak zamyslel, tak to bylo logické. Skřeti samotní se přeci museli nějak dostávat do trezorů, aby zkontrolovali jejich obsah, převedli galeony z jednoho do druhého, nebo třeba vymetli pavučiny. To všech museli dělat bez toho, aby sem neustále tahali právoplatné majitele i s jejich klíči případně hůlkami.

V trezoru, do kterého vešli, byla pořádná hromada zlata a to ještě větší, než ta v Narcisině trezoru. Alespoň se tedy zdálo, že ekonomika anglického kouzelnického světa není postavena na fiktivních penězích, ale že to všech má, jak by se tak řeklo, ministerstvo pevně v ruce. Kromě zlata, vršícího se kamsi do stropu a ztrácejícího se doslova za obzorem, tu byli obrovské police naplněné tenkými lahvičkami obsahujícími hůlky. Bylo jich tu tolik, že z toho až zrak přecházel. Jedna naskládaná vedle druhé, podobě jako bývali u Snapea poskládané ampulky s tekutými přísadami do lektvarů. Oči z toho přecházeli a kůže svrběla. Tohle bylo rozhodně jedno z nejmagičtějších míst, na kterém kdy byl, Bradavice nevyjímaje. Tolik hůlek způsobilo, že člověk jen stál s otevřenou pusou a vnímal jejich magické chvění, hladící ho po kůži.

Napadlo ho, že by bylo zajímavé, otevřít každou ampulku a vzít si každou hůlku do ruky. Co by se tak asi dozvěděl o jejích majitelích? Neřekli by mu jméno, to samozřejmě ne, z hůlek nevyskakovaly cedulky s nápisem 'Vraťte tam a tam do rukou toho a toho', ale přesto se dalo odhadnout, jaký člověk který ji vlastní nebo vlastnil, vlastně je. Jestli je dobrý nebo zlý. Zda je to mocný čaroděj, či snad průměrný člen společnosti. Jestli vykonal velké věci, byl odvážný, byl nevrlý nebo naopak veselý. Hůlky mohly vyprávět příběhy tím, jaký dojem, na člověka jež je držel v ruce, udělaly.

"Prosil bych ten meč," přerušil jeho fascinaci, vlastně nejen jeho, kamarádi si hůlky prohlíželi s nemenším zájmem.

"Dej mu ten meč, Hermiono," vyzval kamarádku. Ta mírně přikývla a s velkou neochotou vytáhla ze své kabelky meč, který pak předala skřetovi. Ten si ho od ní převzal se skoro náboženskou úctou, skoro to vypadalo, že se tu s ním začne mazlit.

"Děkuji," poděkoval, kupodivu, skřet, "Upřímně doufám, že se vám podaří porazit toho, jehož jméno nevyslovujeme, ale obávám se, že u toho slavného vítězství už nebudu. Teď, když mě omluvíte...," rozloučil se a nesmírně rychle zmizel z trezoru pryč.

"Vřele doufám, že nás nenapráská," zamumlal Ron, "Zkusíme ty hůlky přivolat nebo to uděláme ručně? Bojím se, že by kouzla mohla spustil poplach."

"Souhlasím, nekouzlila bych tu," přikývla Hermiona, "Hůlky jim byly zabaveny nedávno a jak vidím, je to tu řazeno chronologicky, takže budou někde vepředu. Já se podívám tady a vy s Ronem se koukněte na druhé straně."

Nebyl důvod nesouhlasit. Vydal se, Ronovi po boku, podél polic. Na každé ampulce bylo zaneseno celé jméno a datum narození, pod tím běžel text, který hlásal jakého je hůlka typu, proč byla odebrán, kdo ji odebral, kdy ji odebral a kdy, případně za jakých podmínek, bude vrácena. Z poslední doby tam bylo mnoho hůlek odebraných z důvodu nečistokrevného původu nebo krádeže v případě, že čaroděj byl mudlorozený – to bylo pečlivě označeno přímo u jeho jména – což byla blbost, protože hůlka se nedala jen tak ukrást. Jednotlivé hůlky se hodně lišily, některé bylo rovné a přímé, jiné se všelijak nakláněly, našel jednu, co byla stočená do spirály, až si nebyl vůbec jistý, jestli se něčím takovém dá čarovat. Většina jich byla hladká, nanejvýš byl vidět nějaký ten suk, ale pár jich mělo na sobě rýhy, praskliny nebo něco, co vypadalo, jako když do nich někdo řezal.

"Sirius Orion Black druhý. Narozen devatenáctého desátý padesát devět. Může to být on?" ptal se Ron zkoumající jednu hůlku, "Než mi sem dojede co provedl, tak to chvilku potrvá."

"Jaká je to hůlka?" zeptal se, jistý si, že to pozná.

"Patnáct palců, javor... blána z bílého draka? Těch už moc po světě nelítá."

"To je určitě jeho hůlka," ta schoda by byla neuvěřitelná, aby to nebyla Siriusova hůlky, "Hermiono, našla jsi tu Remusovu? Měla by na sobě mít stříbrný pruh u rukojeti," zavolal na kamarádku a převzal si od Rona ampulku s hůlkou, kterou hned zastrčil do kapsy. Připadalo mu, že tam bude hůlka nejvíce v bezpečí. Ač se jí nedotýkal přímo, ucítil příjemné mrazení v nohavici, jakoby magický kus dřeva dával najevo, že je rád, že si ho konečně někdo po těch letech všiml a vezme ho pryč.

"Myslím že ano," přikývla a přistoupila k nim s vlastní ampulkou v ruce, "Remus John Lupin, vrba, testrálí žíně a stříbrný pruh na rukojeti. Byla tam taky poznámka, že majitel je vlkodlak. A... vypadá jako Remus," dodala a měla pravdu. Tak nějak stačilo se na tu hůlku kouknout a člověk měl dojem, že vidí vlkodlaka, kterému patří. Bylo to... bolestivé uvědomění. U Siriuse to bylo jiné, vždycky to bylo jiné, než u Remuse.

"Vezmu s...." chtěl říct, že si ji vezme, ale Ron ho vyrušil.

"Kurva dveře!" vykřikl nevybíravě, rozhodně k tomu však měl důvod. Trezor se začal sám od sebe zavírat. Těžké dveře poměrně hladce klouzaly, hrozíc, že za chvíli nebudou mít jak odsud utéct a při nejlepším se dřív udusí, než umřou na dehydrataci. Neváhali ani okamžik a vrhli se k východu. Hermiona se pohotově snažila zavírání nějak zastavit, ale samozřejmě bez úspěchu. Ron se dostal ke dveřím jako první, zapřel se o ně, jak se je pokoušel zadržet. Samozřejmě to nemělo příliš význam, ale bylo to hrdinské gesto. Pomohl nejdřív Hermioně, aby se protáhla značně se zmenšujícím otvorem za Ronovými zády, pak jednoduše strčil do zrzavého mladíka a tak ho poslal ven. Sám šel jako poslední. Měl velké štěstí a děkoval svému zvyku nic nejíst, stejně jako hubenému drobnému tělu, protože jinak by se malou škvírou rozhodně neprotáhl. I tak cítil, jak mu zapraštěla žebra, když se protáhl mezi dvěma kovy. Nohu mu to tam však bezmála stisklo, takže padl na zem jako švestka, rovnou k nohám svých přátel, kteří byli podivně potichu.

Zvedl hlavu ze země a viděl, že na ně míří desítka hůlek a mračí se několik velice rozhněvaných skřetů. Polkl.

Pak se spustila obrovská mela, kde létaly kletby tříštící na padrť skály a Hermiona dostala jeden ze svých nejšílenějších, a zároveň nejlepších, nápadů v celém jejím krátkém životě, za který by jí s radostí dal pusu, kdyby kvůli němu, nakonec neskončil ve vodě.

 

°°0°°

 

Vychrchlal vodu na písčitý břeh, kam se z posledních sil vydrápal. Asi už by měl konečně někomu říct, že se nikdy neučil plavat a vůbec to vlastně neumí. Ale to udělá až za chvíli, až mu přestane mozek pulzovat ukrutnou bolestí ne nepodobnou té, když mu do něj na Odboru záhad vnikl Voldemort. Však se také stalo skoro to samé.

Když polykal vodu, s tím také samotnou smrt, tak se jeho zdi zbortily, jako kdyby do nich udeřil blesk. Voda, nebo spíš horoucí láva, se nahrnula na jeho mysl a mozek. Spalující hněv, zuřivost tak obrovská, že nechtěl ani sám sobě přiznat, že by někdo mohl něco takového cítit. Že by to mohl cítit i on sám, ač to nejsou vlastní emoce. Nikdy, dokonce ani když viděl Brumbála, jak Snapea prosí o život a ten odporný zrádce ho bez mrknutí oka zabíjí, nepocítil takovou nenávist a takoví vztek. Ještě teď, když z posledních sil navršil val z hlíny a pozůstatků jeho mentálních Bradavic, za který se skryl, pociťoval ten hněv jako žhavé jehličky na mozku i těle.

Obrátil se na záda a zhluboka dýchal. Ne proto, že by potřeboval do plic dostat vzduch, to se snažil uhasit chladem ten oheň. Zvedl ruce a přikryl si jimi oči, bráníc bodavému slunečnímu světlu v tom, aby ho mučilo.

"Harry!" To byla Hermiona, starostlivá a vyděšená Hermiona, která se k němu podle hlasitého dusotu hnala. Bude se muset zvednout dřív, než k němu doběhne, jinak bude zase opečováván a ochrańován. Obrátil se na bok, vzepřel se na pažích a vyšplhal do kleku. Zázrakem měl brýle stále na nose, tak si je stáhl a zadíval se na ně. Nebyly dokonce ani rozbité. Už toho s ním tolik prožily, přesto se nikdy nerozbily. Bezděčně a zcela mimo problém s Voldemortem a jeho zuřivým hněvem, se zamyslel, jak je to vlastně možné. Napadlo ho, že jsou jeho brýle očarované, jen si nepamatoval, že by je kdy očaroval.

"Harry? Je ti něco?" ptala se dívka, která si před něj klekla. Vzala mu hlavu do dlaní a donutila zvednout obličej. Její ruce byly teplé a mokré, když se dotýkala jeho tváře. Příjemně teplé, ale zároveň nepříjemně blízko. Prudce se odtáhl jak nejdál mohl. To už si k nim dřepl i Ron, zamračený a také mokrý jako myš.

"Dost dlouho si si nevynořoval. Už jsem tam pro tebe chtěl skočit zpátky, když tě voda vyvrhla na břeh. Jsi v pořádku?"

"Ne, nejsem," odpověděl chraplavým hlasem, "Bože, ne nejsem v pořádku. Moje hlava, asi mi shoří hlava," mumlal si více méně pro sebe. Mozek měl v jednom ohni a zároveň byl tomu žáru podivně vzdálen. Napadlo ho, že by bylo docela fajn, otevřít si lebku a nalít dovnitř trochu vody z nedalekého jezera.

"Harry...," oslovila ho znovu Hermiona a on přesně věděl, co chce říct. Chce se vyptávat, co se děje, jak se cítil, jestli mu může nějak pomoct. Začal kroutil hlavou v odpovědi na její otázky. Nechtěl od nich vůbec nic, chtěl jen, aby Voldemort přestal zuřit. To jediné by mu mohlo ulevit, ovšem jen to nedokázal ovlivnit.

"Moje hlava... on to ví, přesně ví, že jsem byli v bance a že jsme něco ukradli. Myslel si, že to byl jeho viteál, ale nebyl... ví, že tam vůbec nebyl, i když měl být... bože, moje hlava," šeptal, přerývaně a drtil si rukama spánky. Byl održen od sebe, za valem z hlíny, a nahlížel na svou bolest a na škody, které v jeho hlavě Voldemort napáchal, s naprostým odstupem nezúčastněného diváka. Divák... ano, to byl skvělý nápad, napadlo ho a začal se smát. Přátelé na něj vyjeveně koukali. Smál se dál. Bude taky divákem. Voldemort se zlobí a ubližuje mu, tak se taky rozzlobí. Ano, přesně to udělá, vřítí se rozhněvaně do mysli Pána zla a udělá mu tam bordel. Hodí mu tam všechnu bolest a všechen strach, který se teď volně poletovaly jeho myslí, a bude se koukat, jak to všechno vybuchne. Až to vybuchne, tak udělá to, co měl udělat už před rokem, prolustruje tu shnilou mysl od sklepa po půdu a zjistí, kde se nacházejí ty zasrané viteály, i kdyby to mělo být poslední, co udělá jako příčetný člověk.

Přestal se smát. Vůbec to nebylo k smíchu. Byl to plán hodný skutečného génia, za kterého se momentálně chtěl považovat. Zvedl hlavu a podíval se na Hermionu, přímo do jejích karamelkových očí. Ona sebou trhla a stáhla se dozadu, jako kdyby spatřila ducha, nebo spíš hodně zlého ducha.

"Dej mi Vlčí štěstí," pronesl smrtelně vážně, stejně tak i chladně, a napřáhl dlaň v požadavku. Potřeboval se povzbudit, dodat si magickou sílu a hlavně odvahu a k tomu mu zatím nejlépe posloužila droga z vlkodlačích slin. Proč ji nevyužít i teď, ke svému smělému plánu.

"Ty máš Vlčí štěstí? Tu drogu? Kde si k ní přišla?" vyptával se, jako obvykle debilně, Ron, který, jako obvykle, nevěděl vůbec nic a vůbec nic nechápal. Pohrdavě se uchechtl, když viděl obličej zrzavého chlapce zářící překvapením a nevírou. Malý, hloupý Ronald Weasley, který neví zhola nic o tom, co se kolem něho děje. Vždycky byl jenom na obtíž, jen svaly, přesně jak to říkal Malfoy.

"To teď není podstatné, Rone," odbyla ho Hermiona, "Nic ti nedám Harry, ne když si v takovémhle stavu. Pojď, vstávej, dostaneme tě do tepla a..." nedokončila, lépe řečeno, už nechtěl poslouchat ty její mravokárné řeči a jednoduše jí drapl po kabelce.

Nestačila ji ubránit. On měl na tyhle věci vždycky dobré oko i hmat, jinak by z něj nebyl tak skvělý chytač. I sám sebe překvapil, jak rychle se mu podařilo dostat se na nohy a odcouvat řádný kus pryč od nich, ještě před tím, než se oba jeho kamarádi zvedli z kamenitého břehu.

"Vrať mi tu kabelku, Harry!" žádala ho prudce Hermiona, prozatím ale ne skutečně rozčilená. Zato Ron se odhodlal rovnou k akci, když se po Harrym a kabelce vrhl s veškerou vervou pro něho typickou. Rychlým obratem a úskokem, se mu vyhnul, zároveň s tím vytasil svou hůlku.

"Nepřibližujte se!" zavrčel, "Hodlám konečně udělat něco pořádného, ne se jenom hnát z místa na místo."

"Proboha, snad se nechceš nadopovat drogama a jít rovnou za Ním!" zděsil se a zároveň i rozzlobil Ron. Nepokoušel se znovu mu kabelku vzít, ale podle postoje a napnutých svalů byl odhodlán to kdykoliv se o to pokusit.

"Ne, hodlám se mu podívat do hlavy, jen co... jen co najdu tu zatracenou lahvičku!"

V jedné ruce držel hůlku, stejně tak i ucho kabelky, a druhou měl až po loket zanořenou dovnitř a hmatal v jejích nekonečných prostorách. Do ruky se mu dostávaly knihy, stan, oblečení a předměty, o kterých si na omak nebyl jistý, co to vlastně je. Konečně se dostal k lahvičce, lépe řečeno lahvičkám, protože jich byla celá hromada. Začal je jednu po druhé vytahovat a prohlížet.

"Přeskočilo ti?" zeptala se Hermiona, když první lahvička s třeskotem dopadla na zem a rozbila se na střepy, "Co chceš vůbec dělat? Naleješ do sebe Vlčí štěstí a pak budeš na všechny strany házet Legilimens a doufat, že se přes ty tisíce kilometrů trefíš zrovna do Něho? Nebo si ho snad chceš pustit do hlavy?" při těch slovech k ní krátce zvedl hlavu, "To nemyslíš vážně! To je příliš nebezpečné! Nejen že zjistí, kde jsme a co děláme, mohl by ti i přímo ublížit. Nedovolím ti, abys nás i sebe vystavil takovému nebezpečí!" Přes veškerá její silná slova se zatím nechystala na něj vrhnout kletbu, dokonce ani nevytáhla hůlku, zato Ron na tom byl jinak. Hůlku už měl v ruce a blížil se jeho směrem v bláhovém přesvědčení, že ho snad nevidí. To by musel být slepý, hluchý a úplně hloupý.

"Acci kabelka!" zvolal Ron, opravdu velmi originálně, a kabelka Harrymu skutečně vylétla z ruky, aby skončila v té Ronově. Zasáhl však pozdě, protože flakónek s Vlčím štěstím už dávno bezpečně odpočíval v Harryho sevřené pěsti. Zasmál se tomu a flakónek sevřel ještě pevněji.

"Na tom už stejně nezáleží!" zamával rukou, ve které držel hůlku, "Všechno je to v luftu. Celé moje Bradavice jsou jen prach a kamení," znovu se uchechtl, "Navíc jsem přece vždycky byli s Tomem sousedi, víš? Stačilo vyhlédnout ven a on tam byl, nakukoval mi do polívčičky, tak mu to teď oplatím."

"Sakra! Přestaň dělat ptákoviny a okamžitě mi dej tu lahvičku!" zlobil se Ron, "Accio lahvička!" pokusil se o další kouzlo. Harry cítil, jak se mu zmiňovaný předmět zacukal v ruce, ale držel ho příliš pevně, aby si ho k sobě mohl jeho kamarád přivolat. Přesto nehodlal riskovat, že se o to pokusí znovu.

"Protego stativ...," zamumlal si spíš sám pro sebe, než aby to vykřikl nahlas a rázně, jako předtím čaroval Ron. Bohatě to stačilo. Z jeho hůlky, která ani nebyla pořádně napražená, vyklouzla vlna stříbřitého světla, které ho okamžitě obklopilo, jako ochranná bublina. Vnímal i slyšel, jak se k němu přes bublinu snaží dostat, ale nedělal si s tím pražádné starosti. Věděl, že proti jeho štítovým kouzlům nemají ani jeden žádnou větší šanci. Možná, po delší době vrhání kleteb, by ho dokázali rozbít, ale tak dlouho to ani nepotřeboval.

Strčil si hůlku do kapsy a rozšroubovall lahvičku. Krátce zvažoval, že si dá třeba jen dvě nebo tři kapky, ale v ampulce už stejně bylo jenom po dně, tak co by se omezoval. Jedním hltem do sebe obsah ampulky obrátil. Na jazyku ucítil příjemně sladkou chuť. Tělem se mu hned začalo rozlévat teplo. Bylo to tak silné, jako poprvé, když si vzal Vlčí štěstí skoro před rokem. Od té doby, byl s každou dávkou účinek menší nebo méně zřetelný. Dnes zase pocítil tu eforii z moci, kterou spolknutím drogy získal. V ten okamžik byl rozhodnutý udělat cokoliv, aby dostal další dávku. Zároveň si uvědomoval, že tu není proto, aby se sjížděl. Ne, stanovil si cíl, tak ho hodlal splnit.

Zavřel oči a ponořil se sám do sebe. Už mu to šlo snadno, rozhodně to nedělal poprvé. Vždyť každý večer trávil tím, že si čistil mysl, utříďoval myšlenky a jako pečlivý dělník stavěl, nyní naprosto rozbořenou, zeď Bradavic, na které tak lpěl.

Měl dojem že padá, ano určitě padal...

 

....a také dopadl. Tvrdě na něco, co na pohmat ruky identifikoval jako mramor. Mramor na břehu jezera? To dozajista nebylo možné, tam se mohl nanejvýš tak vyskytovat mramorový štěrk. Opatrně otevřel oči a zahleděl se do dokonale modré oblohy, kterou tu a tam rušil jen bělaví bachratý beránek. Vzduch voněl čistě, nikde nebyl ani závan skutečného zla, z čehož usoudil, že se jedině tak propadl do vlastní mysli nebo je naprosto sjetý, až z toho má halucinace. Vřele doufal, že to je to první, jinak byl jeho geniální plán v troskách.

Postavil se. Prostě rovnou, žádné vstávání, jednoduše stál a rozhlížel se. V krajině mysli se člověk nemusel namáhat stovkou úkonů, které byly nezbytné v normálním životě, jako třeba zdlouhavé vstávání. Přejel pohledem krajinu kolem sebe. Byl v místech, kde se nachází Bradavický hrad, až na to, že z něho zbila jen obrovská mramorová podlaha posetá troskami a občas přerušená otvorem, kde se svažovala schodiště do sklepení. Tak to byl asi důvod, proč ho nezaplavily vzpomínky na Remuse se Siriusem jako vlna cunami, ale jen tak zlehka prosákly. Místo, kam zastrčil všechny emoce s nimi spojené, bylo stále nenarušené hluboko pod zemí. Dobré vědět. Věděl, kam sáhnout, až se bude prát s Voldemortem.

Odvrátil pohled od trosek a podíval se do okolí, jak se snažil najít směr, kterým vykročit. Jezero to nebylo, Prasinky tu neexitovaly, v místech, kde by měly být vidět vzdálené střechy, se nacházela jen zelená pláň. Jediné, co tu kromě trosek jeho Bradavic a jezera bylo, byl Zapovězený les. Tyčil se v celé své černé strašlivosti, s velkým nápisy 'Zákaz vstupu!' a 'Vstup pouze se zasvěceným doprovodem' a lákal na cestu do temnot. Tedy ten správný směr, který chtěl zvolit. Jedním krokem se ocitl u jeho okraje.

Nebylo to jako obvykle, kdy les na kraji vypadal docela jako normální les, ovšem když jste zašli dál jak deset metrů, tak vás obklopila temnota. Ne, tady byla jakási pomyslná čára, nakreslená černou křídou, kterou stačilo překročit a byli jste... vlastně ani nevěděl, kam se tím jedním krokem dostane¨, ale směle ho udělal. Připravený na cokoliv, od slizkého bahna, přes žhavý rybník lávy, až k samotnému chřtánu pekelnému. Kdo ví, co měl Voldemort v hlavě. Zároveň se smělostí byl i opatrný, snažil se budit dojmem co nejmenšího a co nejnenápadnějšího, přesně jako mu stokrát vštěpoval Brumbál, když spolu měli lekce a on ho chtěl naučit, jak se plížit v něčí mysli, aniž by si to dotyčný uvědomil. Nutno podotknout, že se mu to nikdy nedařilo, Albus ho vždycky objevil.

Ocitl se na poušti. Tak to opravdu nečekal. Široko daleko se netáhlo nic jiného, než neuvěřitelně horká, zářivě rudá, písčitá poušť. Nikde ani stromek, dokonce ani skála, navíc zde chyběly i duny. Bylo to, jako když vezmete něco hladkého, jako skleněnou desku, a nasypete na ni písek. Stejně tak dokonale rozvrstvené, hladké a překvapivě pevné pod nohama. Mohl si tam zadupat, aniž by se propadl po kolena do písku. Vlastně, sotva se mu tam ponořily podrážky.

Ušel pár desítek metrů na každou stranu a nenarazil na nic. Očekával, že to bude třeba jako Brumbálovo moře. Někde nějaký kámen, který otočí a z pod něj vykoukne vzpomínka, myšlenka, cokoliv. Jenže to tu nebylo. Všechno to bylo až příliš dokonalé, bez poskvrny, spíš to připomínalo Snapeovu kamennou hradbu, než mysl.

Jistě, to bylo ono. Proto mu to bylo podezřelé. Tohle nebyl předobraz Voldemortovy mysli, tohle byla jeho mentální bariera, podobě jako u něj samého to byla Bradavická zeď a krajina jeho mysli byl až vnitřek hradu. V náhlém, nevysvětlitelném popudu, padl na kolena a začal hrabat. Usilovně, ale to ani nemusel, sotva po deseti centimetrech se dostal na hladkou, skleněnou plochu která byla průsvitná jako baňka k testování kalovosti lektvarů. Naklonil se vpřed a propadl se.

Padal, padal temnotou plnou slizkých chapadel, na kterých byly zavěšené vzpomínky a myšlenky. Pokaždé, když se o něj chapadlo otřelo, bylo to, jako kdyby ponořil ruku do slizu, který mu ji zároveň rozežírá jako kyselina. Jen stěží se dokázal ovládnout, aby nezačal vřískat, jako naprostý blázen na pokraji zhroucení strachy. Bylo to strašlivější, než co za celý svůj život, plný hrůz a nebezpečí, zažil.

Přesto... byl tam, kde chtěl, a musel toho využít. Natáhl se a pevně uchopil jedno kluzké chapadlo, které mu okamžitě spálilo ruce a do mysli vyslalo obraz muže, zkrouceného na zemi pod kletbami, co ho pomalu zaživa stahovaly z kůže. Dávno už neměl obličej, tak se nedalo poznat, kdo to byl a vlastně se ani nedalo poznat, jestli je mučitelem sám Voldemort, nebo je to vzpomínka kdy byl jen přihlížejícím. Nepátral po tom, ne rozhodně ne. Nechtěl to vědět, naopak si rychle přehmátl k jinému chapadlu. Tentokrát viděl mladou ženu, uklízející pokoj a Toma, tak desetiletého, jak ji sleduje zkoumavým pohledem. Žena, až teď mu došlo, že to byla nejspíše vychovatelka ze sirotčince, alespoň podle stejnokroje tak usuzoval, byla vyděšená tak moc, jakoby viděla vlastní smrt. Nebyl to nejpříjemnější obrázek, ale natolik bezpečný, že se tu mohl několikrát v klidu nadechnout a utřídit si myšlenky.

Pak se znovu ponořil do chapadlovité propasti, tentokrát s jasným cílem, zjistit, kde jsou ukryté Voldemortovy viteály.

První, na který narazil, byla Nagini, had, co Voldemorta všude doprovázel. Vnímal, že to zvíře je pro něj důležitější, než prakticky cokoliv na světě a že ho... upřímně miluje? Lásce byla ta posedlost asi nejblíže, takže tak si to pro sebe, díky nedostatku jiných pojmenování, označil. Pán zla miloval hada jménem Nagini a byl to jeho viteál. Takovou poznámku si udělal pro další použití.

Po dlouhém, opravdu dlouhém pátrání, kdy měl dojem, že je celý oslizlý a popálený, si nejasně uvědomil obraz dalšího předmětu stejné důležitosti, jako byla Nagini. Nebyl schopen to přesně identifikovat, ale zdálo se mu, že je to šperk. Něco hodně lesklého, plného kamínků a stříbra. A Bradavice, bylo to tam, všem na dosah ruky, po všechny ty dlouhé roky.

Co bylo další... co ještě skrývalo kousky Tomovy duše? Tu otázku si kladl, celý pmlácený a popálený, zatímco se natahoval po nejasném obraze zlatého poháru, který sliboval mnohé. Dotkl se ho a výsledek byl naprosto neočekávaný. Už nebyl v krajině mysli, mez chapadly a žíravinou, nýbrž kráčel po mrtvých tělech skřetů v hlavní síni Gringottovy banky.

V prvním okamžiku z toho byl tak zmaten, že sotva vnímal. Rychle se ale vyrovnal s náhlou změnou, tak velkou, až to bralo dech a pokusil se rozhlédnout. Hlavou pohnout nemohl, jakoby byl uvězněn v krabici se dvěma otvory a mohl s koukat jen skrz ně. Uslyšel zachrčení a obrátil se po něm. Ne, on se neobrátil, on dál stál, to... Voldemort se po tom nelibém zvuku obrátil a odfrkl si.

Tohle nebyla vzpomínka, on byl přímo na místě, přímo v mysli Pána zla a nahlížel na svět jeho očima. Proto snad bylo všechno kolem podivně zbarvené, jako kdyby spektrum viditelné pro člověka zde neplatilo a zrak se mu posunul o kousíček víc k červené.

"Ty si ještě dovoluješ chrčením obtěžovat můj sluch, červe?" zašeptal nanejvýš rozhněvaný Pán zla, "Crucio..." pronesl líně a zkroutil muže ležícího na zemi v krvi a vlastních výkalech prakticky do epileptického oblouku. Ten muž – matně v něm Harry poznávám Luciuse Malfoye – už ani nekřičel, jen bolestně chrčel a z pusy se mu valila pěna ze slin a krve. Musel zažít už celou řadu cruciatu, možná nejen těch. A Voldemort... nebo snad Harry sám?... byl z jeho bolesti sadisticky nadšený. Tišila jeho neutuchající hněv, jako když se rozlobený člověk, začne ládovat čokoládou, aby si obalil nervy sladkým. Pro Pána zla byla čokoládou cizí bolest.

"Můj pane...," šeptaná slova, sotva na hranici lidské slyšitelnosti, přerušila Voldemortovo soustředění a on obrátil hlavu, takže Harry mohl spatřit Draca Malfoye, klečícího na zemi. Taky vypadal trochu pocuchaně, ne však tak moc, jako jeho otec. Nejlíp na tom byla asi Narcisa, protože ta, jak ji koutkem oka viděl, stála opodál a jenom se třásla jako ratlík v průvanu.

"Chceš se připojit ke svému neschopnému otci?!" zasyšel mu Voldemort v odpověď, "Zadal jsem mu prajednoduchý úkol. Přenést jediný zlatý pohár z jednoho trezoru do druhého. Nebyl to schopen splnit. Žádný člen vaší rodiny nedokáže udělat nic, co vám nařídím!"

Jak se Voldemort vztekal na Draca, tak začal i Harry pociťovat vzrůstající nevraživost proti bývalému spolužákovi. Nesnášel ho vždycky, dvojnásob do doby, co jim nepomohl, ač nechtěně poskytl cennou radu, tohle se však předešlé nelibosti nedalo rovnat. On se jím cítil zklamaný, stejně jako se cítil zklamaný i Voldemort. A nebyli tu jenom oni dva, kteří se na Draca zlobili. Spoza mladíkova ramene se vynořila Nagini, pomalu ho oblezla v úzké smyčce a zvedla hlavu, kterou si hned položila na chvějící se rameno v drahém hábitu. Její jazyk sebou zakmitl, jak ochutnávala mladíkův strach.

"Já... pane... já, myslím, vím, kdo vzal ten pohár," v ten okamžik nastražil uši jak Voldemort tak i Harry, "Byl to Sirius Black... jsou o tom záznamy... tam," Dracova rozechvělá ruka se zvedla, jak ukázal někam k bankovním okénkům, "Vzal originál a podplatil skřeta, aby v tichosti udělal kopii. Je to... tam je to všechno napsáno."

Jak vidno, skřeti byli ještě větší bykrokraté než Ministerstvo, takže si dokonce vedli záznamy o padělání, kdo ví jestli ne o zpronevěrách nebo vydírání. Přes údiv nad takovou precizností papírování se ozval jasný hlas, křičící strachy. Pokud měl Sirius, pravděpodobně tedy i Remus, protože vlkodlak ho věrně doprovázal všude, u sebe viteál a Pán zla se to právě dozvěděl, pak se Harryho milenci stali číslem jedna na seznamu Voldemortem hledaných budoucích mrtvol. Společně s tou hrůzou, se dostavila také špetka úlevy. Jestliže Sirius ukradl pohár, pak to znamenalo, že je naživu a v bezpečí, když se odvažuje k takovým akcím. Všechen ten potlačovaný strach, který měl v sobě nahromaděný a uzamčený, se rychle proměnil v úlevu stejně jako radost.

Neuvědomoval si, co tím způsobil a nedocházelo mu to ani ve chvíli, kdy vnímal, že Voldemort zaklonil hlavu a vzhlédl k obrovskému lustru visícímu od stropu. Kromě něho, lesknoucího se jako diamanty, se do jeho zorného pole dostala vyzáblá ruka, šedé barvy opatřená dlouhými drápy, které byli naopak indigově do černa. Viděl na té ruce každou šupinku, každý záhyb kůže podobné plazí. Obrátila se dlaní k Voldemortově obličeji, prsty se ohnuly, jako když by se chtěl bodnout vlastními drápy do očí a pak se začala ruka pomalu přibližovat. Dotkla se tváře, ale nezastavila se. Pokračovala dál, dovnitř do Voldemrotovi lebky. Už dávno nebyla skutečná, byla to jen iluze mysli vztahující se po něm, jakožto nevítaném návštěvníkovi.

"Hárrý...," zaševelilo mu v uších a ruka se po něm dal natahovala, jedno jak zběsile couval a hmatal kolem sebe, aby našel třeba jediné slizké chapadýlko.

"Hárrý..."

Obrátil se a utíkal. Tmou, který nikam nevadla a odnikud nepřicházela. Jen temnota a natahující se paže, klouzající vzduchem s tichostí sovy.

"Já tě chytím..."

Ten hlas se vlastně bavil. Přešel ve smích, plný nadšení z lovu a prosté radosti. Strašlivý chechot, kvůli kterému si zakryl uši a raději i zavřel oči, protože měl dojem, že se mu dostává do hlavy přes oční bulvy.

Dál utíkal. Ruce přitištěné na uších, oči zavřené. Klopíýal. Zakopával. Padal a zase se zvedal. Věděl, že musí pryč jenže nebylo úniku. Tohle místo bylo prostě jenom prázdnota, ve které byl uvězněn společně s pařátem, který se ho chystal sevřít a rozmačkat na kašičku. Podvědomě věděl, že pokud se Voldemortovi podaří ho chytnout, pak už z jeho mozku a mysli nezůstane dost ani na to, aby se naučil na povel zvednout zadek k výměně plínky. O tom, že by se pak o sebe dokázal sám postarat, si mohl nechat jenom zdát.

"Harry Pottere!" ozval se další hlas, přes všechen ten smích vzdálený, ale dostatečně rozkazovačný, "Okamžitě se vrať!"

Znělo to, jako Hermiona, když zjistila, že s Ronem místo učení hráli Řachavého petra, nebo že má v učebnici Dějin čar a kouzel mistrně schovaný pornočasopis, kterým si, opět společně s Ronem, listuje, zatím co profesor Bins se jim snaží vysvětlit, proč vypukla druhá skřetí válka. Ten tón, ten hlas, byl tak nádherně známý, až mu dodal naději. Rozeběhl se za ním, ač přesně nevěděl, odkud vychází. Prostě změnil směr, jak ho napadlo, a utíkal ještě rychleji než předtím.

Temnota se před ním náhle propadla do rozzářené propasti. Pokusil se ještě dobrzdit, ale nepodařilo se. Přepadl přes okraj a padal. Předpokládal ,že to je jeho konec. Že dopadne přímo na dlaň Voldemortovy šupinaté ruky, která ho sevře a vymáčkne z něj všechnu krev, jako se vymačkává mošt. Místo toho však, ke svému obrovskému překvapení, dopadl na měkké křeslo stojící uprostřed obrovské knihovny.

Tohle místo bylo něčím známé. Snad za to mohla ta vůně květin smíšená s pachem knih, pergamenu, brků a inkoustu. Vonělo to tu po Hermioně. Krásné, laskavé, milované Hermioně, jeho nejlepší kamarádce, která mu vždy poskytla pomoc a oporu. Nestačil se ohřát, nebo třeba jen rozhlédnout, když na něj únava padla jako obrovská těžká deka, která ho doslova srazila na zem. On se ale nebál, protože věděl, že tady je v bezpečí.

 

°°0°°

 

Roztřesenými prsty se pokoušel zapálit cigaretu. Nepomáhalo ani když se opřel o zábradlí, vedle kterého seděl na předposledním schodě. Konečně se mu to povedlo a nasál štiplavý, hnusný a jedovatý kouř do plic. Všechno v něm se proti tomu, aby kouřil, bouřilo, ale nějak mu na tom nezáleželo. Už mu záleželo na hodně málo věcech, vyjma Siriuse, a právě cigarety mu ho připomínaly.

"Lásko."

Lekl se tak hrozně moc, až si upustil hořící cigaretu do klína. Jak ho prudce zapálila v intimních místech, tak s hlasitým zavrčením vyletěl ze sedu a málem by se zřítil dolů, kdyby ho pevné paže majetnicky nechytly kolem pasu. Úlevně se o Siriuse opřel. V poslední době, velmi dlouhé době, si připadal neuvěřitelně malinký, až bezvýznamný a nepotřebný. Už nebyl žádný stesk po mladém druhovi, projevující se kňučením vlka, jen jeho útrpné mlčení. Připadalo mu, že celý opelichal. "Všechno už jsme připravili, chybíš nám už jen ty." To byl asi pokus o humor, ale copak nasazení obojku mohlo být zábavné.

Hrdlo se mu stáhlo odporem z pouhé vidiny na blízkost stříbra. Pocítil neklid nutící ho utíkat odsud někam hodně daleko. Chvěly se mu z toho svaly na zádech i na nohou. Sirius si toho musel všimnout, protože mu dlaní začal záda pomalu rozmasírovávat.

"Budeš mě muset držet," spíš konstatoval, než požádal. Pokud ho nebude milovaný po celou dobu pevně držet na místě, pak si jistě obojek na krk navléct nenechá. Ne po tak dlouhé době napětí, kdy to byla jen vzdálená vidina něčeho nepříjemného. Zlobil se kvůli té neskutečné době otálení na rodiče – na Siriuse se zlobit nedokázal – ač věděl, že to není jejich vina. Připravit plnohodnotný vlkodlačí úvaz nebylo snadné, potřebovalo to čas, několik kouzel a jeden lektvar. Nestačilo jen ukout obojek ze stříbra, to by skončilo jedině tím, že by si rozdrásal kůži v místech, kde by se ho stříbro dotklo. A to v lepší případě. Našly se případy vlkodlaků, dlouhodobě uvázaných stříbrnými řetězy, kteří kvůli tomu měli řídnoucí kosti v místech, kde stříbro přiléhalo a na stejných místech se jim tvořili nádory. Byla pravda, že magie stříbra, musela působit několik let, jenže kdo mohl tušit, jak dlouho bude muset obojek nosit.

"Já tě přeci vždycky držím," ujistil ho měkkce Sirius, "Tak pojď...," vyzval ho, odtáhl se a pevně, opět majetnicky, ho chytl za ruku.

 

 

Předcházející

oo0oo

Následující