21.03.2014 22:25

Zažil si pár krušných chvilek, kdy si vůbec nebyl jistý, že je ještě naživu. Mohl se sice čehokoliv dotýkat, ale to přeci v nebi mělo být možné. Nebo snad ne? Nakonec, po zevrubné prohlídce místnosti, ve které se ocitl, shledal, že pokoj, který vypadal jako zkříženina jeho ložnice v bytě na Příčné a ložnice v Nebelvírské věži, asi nebude nebe. Navíc ho o skutečnosti, že rozhodně není mrtev, přesvědčil také fakt, že po pár hodinách posedávání a polehávání dostal hlad. Mrtví ani duchové jistě jíst nepotřebují.

První, co ho napadlo v ten okamžik udělat, bylo zavolat Typy. Za poslední rok si zvykl ji volat kdykoliv, kdy něco potřeboval nebo třeba i když mu chyběla společnost veselejší, než byl jeho věčně uštěpačný manžel. A skřítka pokaždé přišla, stejně jako teď a byla to ona, která mu potvrdila, co už chvíli tušil, že se nachází v Komnatě nejvyšší potřeby. Byl si sice jistý, že se nedostal až do sedmého patra, ale nikdo přeci nikdy netvrdil, že má Komnata vchod jenom tam. To si jen všichni zvykli chodit ke zdi v sedmém patře, ve skutečnosti, alespoň co slyšel, byla Komnata tam, kde ji člověk skutečně potřeboval. A Neville ji potřeboval ve slepé chodbě přesně v okamžiku, kdy po něm Amycus nemilosrdně vrhnul Avadu. Stačil tehdy jediný krok vzad, aby propadl zdí a dopadl na zem. Kletba ho díky tomu naprosto minula, vlastně se nejspíš roztříštila o neproniknutelnou zeď, takže před ní byl v bezpečí. Merlinžel si proto nemohl gratulovat, že je jeden ze dvou lidí na světě, kteří přežili zásah nejstrašnější z Neodpustitelných. No co, to že byl jediný, kdo se po mnoha hodinovém cruciatu nezbláznil, mu bohatě ke štěstí stačilo. Samozřejmě i fakt, že je stále naživu.

Když mu tehdy skřítka vypověděla, jaké zmatky po jeho útěku nastaly a že se zdvojnásobily počty mozkomorů kolem hradu, dostal neskutečný vztek. Tak veliký, že se okamžitě chtěl dostat ven a někoho zabít, jenže ať hledal jakýkoliv východ, nenacházel ho. Stokrát si přál dveře kamkoliv, křičel to do holého stropu. Prosebně šeptal. Pokoušel se použít hůlku a různá zaklínadla, jenže Komnata ho, zdá se, hodlala udržet uvnitř sebe, ať si přál cokoliv.

Nakonec ho křičení a nadávání vyčerpalo, stejně jako ho oslabila žízeň a hlad, takže požádal Typy, jestli by mu byla schopna obstarat nějaké jídlo. Skřítka jen řekla, že bude za chvilku zpátky, jednoduše se přenesla pryč a po chvíli se skutečně vrátila s jídlem a pitím, jak jí nařídil. Nevypadalo to, že by měla s přenášením tam i zpátky jakýkoliv problém. Napadlo ho, že by ji mohl požádat, aby ho vzala sebou. Nelíbilo se jí to, měla slzy na krajíčku, ale udělala, co jí chtěl. I tento pokus selhal. Typy sice zmizela, on však zůstal stát v Komnatě s prázdnou dlaní, ve které okamžik předtím svíral drobnou skřítčí ruku. Pokoušeli se o to hned několikrát, jednou se dokonce s Typy vzájemně objali, ovšem ani tak ho Komnata a magie hradu nehodlala propustit.

Byl tu, zdálo se, nadobro uvězněný.

Tak strávil celé krásné dva týdny a dneškem začínal třetí. Po celou dobu nebylo nic, co by mu chybělo. Měl pohodlnou postel, pěknou koupelnu, prvotřídní oblečení, Komnata se změnila v les, louku nebo cokoliv jiného si přál, Typy mu nosila jídlo… jediné, co postrádal, byla možnost jít ven a tak potřebná svoboda. Připadal si jako vzácný pták ve zlaté kleci a to se mu ani trochu nelíbilo. Byl Nebelvír, člověk činu a boje, ne zvířátko, které je potřeba chránit, nemohl být bez volnosti spokojený. A Typyina vyprávění o Severusově hněvu, tomu, že se podmínky ve škole ještě zhoršily, že profesorku McGonagalovou zavřeli v nemocničním oddělení, protože ji Alecta zmučila, mu přidělávaly další a další vrásky na čele.

Dnes navíc Typy odešla pro jídlo a dlouho se nevracela. Začínal mít strach, že se jí něco stalo, takže vyskočil z postele a usilovně si začal přát nějaký východ. Tušil, že to nebude mít žádný smysl, přesto se o to musel pokusit, stejně jako se musel pokusit najít svou skřítku. Zrovna když se rozhodoval, jestli Komnatě nejdřív začít vyhrožovat nebo ji prosit, se mu za zády ozvalo lupnutí.

"Díky, Morgano, že už jsi zpátky!" vykřikl a obrátil se, právě v čas, aby viděl jak zmlácená a krvácející skřítka padá na zem. Okamžitě se k ní vrhl. Klekl si a přitáhl si ji do klína. Nezamýšlel se nad tím, že je to jen skřítek a jeho majetek, pro něho byla kamarádkou a měl ji rád, jedno jak hloupé nebo pošetilé to někomu mohlo připadat.

"Merline… co se ti stalo?" Dotkl se veliké modřiny, která se právě vybarvovala na jejím pravém boku.

"Typy se snažila," vzlykla skřítka, "Chtěla pánovi přinést jídlo, ale bylo to tak těžké. Nic víc nesehnala…,“ s dalším vzlyknutím zvedla ruku a ukázala jablko, "Špatná, špatná skřítka, se nepostarala o svého pána."

Upustila jablko a s pláčem se mu vydrápala z náruče, ve které ji beztak nijak pevně nedržel. Jakoby Komnata vyslyšela i její prosby, se na podlaze objevil svícen, kterého se Typy hned chopila a začala se jím tlouct po beztak už zbité hlavě. Několik dlouhých vteřin ji dokázal jen s pootevřenou pusou sledovat, jak si ubližuje. Věděl samozřejmě, že skřítci sami sebe trestají, pokud nejsou schopní splnit pánův příkaz nebo si myslí, že ho splnili nedostatečně. Jenže Typy si nikdy skutečně neubližovala, snad jen párkrát jí viděl, jak si dala facku nebo se praštila rukou přes ruku. To se nedalo srovnat s tím, co dělala teď.

"Přestaň s tím!" vykřikl a vytrhl jí svícen z ruky, "Tohle už nikdy nedělej, rozumíš? Už nikdy se ničím nebij, ani kdyby sis myslela, že si to zasloužíš. To je můj příkaz!"

Dostalo se mu odpovědi v podobě přikyvování a popotahování, se kterou se spokojil. Nikdy neviděl svou skřítku v takovémhle stavu a to nemluvil o ranách, škrábancích a modřinách na jejím těle.

"Teď mi řekni, co se stalo. To… to je taky můj příkaz. Chci vědět, kdo tě tak hrozně zbil," nařídil jí raději mluvit, což by jí mohlo zabránit se pokusit zmrzačit za jeho zády. Až teď, opožděně, si uvědomil, že jí zakázal se něčím bít, nezakázal jí ale se popálit, pokousat, něco si useknout, pořezat se a stovky dalších možností sebepoškození, které jí ještě zůstaly. Něco mu říkalo, že jakmile se k ní otočí zády, tak třeba strčí ruku do krbu, pokud ji nepřesvědčí, že nemá důvod se trestat.

"Typy šla splnit pánův rozkaz, tak jako vždycky," posmrkla a otřela si nos do rukávu košilky, co měla na sobě, "Vždycky jí ostatní skřítci nechali vzít si něco v kuchyni, aby to přinesla pánovi. Dnes ne. Dnes skřítci řekli, že Typy si nesmí vzít nic. Ředitel to zakázal. Jenže ona musela něco vzít. Musela pánovi donést jídlo, pán to nařídil. Typy se pokusila něco vzít, skřítci se na ni vrhli a ona… ona," začala naříkat a z očí se jí valili slzy velké jako hrachy, "Zklamala pána! Je zlá, zlá! Dala přednost tomu uvnitř a utekla! Typy je zlý skřítek! Neposlušný skřítek! Hloupý skřítek! Zbabělý skřítek! Ošklivý skřítek!"

"Přestaň!" nařídil jí, trochu prudčeji než měl v úmyslu a Typy okamžitě zmlkla, navíc se přikrčila, jakoby čekala ránu. Nikdy ji neuhodil, neviděl ani babičku nebo Severuse, že by ji bili, jenže u skřítků bylo očekávání trestu v podobě rány normální. Nedivil se tomu, jediné co mu nedávalo smysl, byl důvod jejího útěku, který ve svém příběhu uvedla. Nechápal ho.

"Typy, já se na tebe nezlobím, že si mi nepřinesla jídlo, dobře?" počkal, až mu skřítka odpoví kývnutím, a pak pokračoval, "Teď ošetříme ty rány, ano? Pojď sem," přilákal Typy zpátky k sobě.

Přisunula se přesně podle příkazu, sedla si na zem a začala si pro sebe něco mumlat. Potichu, takže by se musel soustředit, aby jí rozuměl, což by ho zase rozptylovalo při čarování. Vzal hůlku, promnul ji v prstech a zamračeně si prohlížel rány, které utržila jeho malá pacientka.

Nevěděl přesně, jakou magii na ni může použít a čím by jí naopak mohl uškodit. Byl si dobře vědom toho, že se několikrát zranila, ale to si to buď rovnou ošetřila sama, nebo jí nařídil, aby se šla ošetřit. Dneska, sám ani nevěděl proč, to chtěl udělat osobně. Nejspíš proto, že její zranění byla rozsáhlá a i na místech, kam si neviděla nebo nedosáhla. Nakonec se rozhodl, že čistícím kouzlem nemůže nic zkazit, stejně jako jednoduchým 'episkey' na největší rány. S povzdechem si sedl na paty a prohlédl si své dílo. Léčitelská magie, stejně jako vlastně všechna kouzla, asi nebudou jeho doménou. Bylinky a snad pár kouzel bojové magie byly to jediné, co mu šlo.

„… bude teď pořád tak špatná. Pán potřebuje pomoc. Dnes potřebuje moc pomoc, ale Typy se bude bát. Věděla, že to bylo špatné, ale pán je tak hodný. Její pán je hodný. Nezaslouží si tak hodného pána. On se o Typy postaral. Nechtěl by ublížit tomu uvnitř. Typy ví. Ví, že to musí pryč. Pán je tak hodný," zachytil skřítčino mumlání, které se jí nepřetržitě linulo z malých úst. Už zase mluvila o 'něčem uvnitř' a on vůbec netušil, co to žvatlá.

"O čem to mluvíš, Typy? Co uvnitř?" musel se jí prostě nakonec zeptat, protože z jejího monologu by nebyl zřejmě moudrý, ani kdyby ho poslouchal celé dny. Skřítka se odtáhla, doširoka otevřela oči, jakoby řekl něco, co jí neskutečně vyděsilo.

"Ona se omlouvá, že to udělala. Ví, že to neměla dělat, když jí to pán nenařídil," škytla a přitiskla si ruce na břicho, "Typy se toho zbaví. Nechce, aby se na ni pán zlobil. Její pán je tak hodný a ona mu chce dobře sloužit."

Nadechl se, jak ji chtěl požádat o vysvětlení, jenže pak strnul, pohled upřený na její ruce složené na břiše. Sklapl pusu. Byl šokovaný natolik, že chvilku nevěděl, co by vlastně měl říct nebo jak se zachovat. Němě zvedl ruku a ukázal na její břicho, přičemž si připadal jako naprostý idiot.

"Ty si… chceš mi říct, že budeš mít… ech.. skřítče?" zeptal se.

Velká hlava se rozkývala nahoru a dolů a modré oči se zalily další vlnou slz. Neviděl ty oči ale dlouho, protože Typy si přitiskla ruce na obličej, takže si ho celý zakryla. Hleděl na ni, v celé její schoulenosti, a nevěděl, co by měl teď říct.

Ze školy si pamatoval, že domácí skřítci se více méně rozmnožují jako lidé. Měli prakticky stejné pohlavní orgány, styk probíhal stejně, takže i těhotenství. Lišilo se to jen v tom, že těhotenství – nebo jak bylo psáno v knihách březost – trvalo pouhé čtyři měsíce a skřítčí mládě bylo brzo po porodu schopné se o sebe postarat samo, dokonce i pracovat.

"Tak to je… páni, budeme mít skřítčí!" kdoví proč mu to vyvolalo veliký úsměv na rtech. Cítil asi něco podobného, jako když některá z jeho květin měla semínko nebo odnož, případně jako když babiččina kočka přitáhla domu koťata. Typy byla sice inteligentnější než rostliny nebo kočky, ale stále měla status zvířete a Neville ji tak jednoduše bral, ač znal lidi jako Hermiona, kteří by s ním nesouhlasili. Nikdo ale nikdy neříkal, že člověk musí být ke svým zvířatům krutý nebo je nemít rád. Nebyl necitelný prevít, on rozhodně ne.

"A kdo je ten… no… tatínek? Některý z hradních skřítků?" upřímně ho to zajímalo.

"Ne," zakroutila hlavou, uši jí přitom zapleskaly o lebku, "Pán se bude zlobit, je to hanba.... je to," sklonila hlavu, "Dobby, skřítek který nemá pána," špitla.

Vůbec ho nepřekvapilo, že Dobby byl otcem Typyina mláděte. Vždyť to byli právě jen oni dva, kteří po celou dobu pomáhali studentům, jak nejlépe dokázali. Stále jim museli být Nebelvírští vděční za to, že jim na začátku roku nosili jídlo, když se Severus nechal hladovět. Tedy přinejmenším Dobbymu by měli být vděční, jelikož on to dělal zcela dobrovolně.

"To vůbec není hanba. Dobby je dobrý a statečný skřítek," ujistil ji. Veliké oči se k němu zvedly, skřítka si ho chvíli prohlížela, jako kdyby nevěřila a pak se s výkřikem vrhla na jeho kolena, které pevně objala a zavrtala mu mezi ně hlavu. Byl z toho trochu rozpačitý, protože mu vzlykala do kalhot přímo v rozkroku. Zlehka ji poplácal po zádech.

"No… no… nebreč," bylo jediné, čím ji dokázal utěšovat. Ne, rozhodně nebyl na tohleto dobrý, zejména proto, že to skřítku ještě víc rozbrečelo.

"Pán je tak hodný! Čím si Typy zasloužila tak skvělého pána! Miluje svého pána! Miluje!" vyznávala se mu ze svých citů jedním výkřikem za druhým, on se jí zmohl jen konsternovaně sledovat, "Typy teď půjde a donese pánovi jídlo, i kdyby měla jít na konec světa!" rozhodovala se rázně skřítka, dokonce Nevilla i pustila.

"Ne, dneska už ne," zastavil ji dřív, než se stihla někam přenést, "Jsi zbitá, musíš si chvíli odpočinout a já beztak nemám hlad," usmál se na ni.

Lhal, jako když tiskne Denní věštec, ale Typy mu to možná uvěřila, protože rozvážně přikývla. Mohl jí poslat pryč, byla jen skřítek a ti často a snadno umírají kvůli rozkazům svých pánů, jenže bez ní by byl naprosto ztracený. Komnata mu nemohla vyčarovat jídlo ani pití, do tří dnů by Typy následoval, kdyby zemřela. Udržet ji zdravou bylo důležité i pro něj samotného.

 

°°0°°

 

Přecházel podél zdi tam a zpět už dobrou půl hodinu. Kdyby někdo řekl, že je nervózní a vzteklý, bylo by to ještě mírné přirovnání. Možná že kolem sebe neházel věcmi ani neřval jako protržený, ale on zuřil. Roky snášel Nevillovy lektvarové výbuchy, jeho nutkavou potřebu zařizovat rozkošnou domácnost, jeho hloupé nebelvírské kamarády a všechny ty nebelvírsky stupidní výstřelky, jako je čestnost, přátelskost, odvaha a kdo ví co ještě. Ale tohle už manžel přehnal. Kdykoliv, když riskoval ten svůj malinký živůtek, to Severuse vytáčelo takovým způsobem, že pro to ani nebyla slova. A skutečnost, že Nevilla minula Avada jen o pár centimetrů, přivedla Severuse k nepříčetné zuřivosti.

Zastavil se, zahleděl na hladkou zeď a promnul si kořen svého orlího nosu.

Když viděl Amycuse, jak zvedá hůlku a vykřikuje nejhorší ze všech Neodpustitelných, se s Nevillem v duchu rozloučil. Nemohl dělat nic. I kdyby byl tak pošetile statečný, že by se chtěl vrhnout mezi Amycovu hůlku a svého manžela, tak by to stejně nestihl. Válel se na zemi se zlámaným nosem a pusou plnou krve, hůlka přitom ležela někde u zdi, takže ani kouzlo nepřipadalo v úvahu. Mohl tehdy jen pozorovat, jak Neville padá vzad, jak se zeleně zablesklo a chodbou se ozval rachot, to když kletba narazila do kamenné stěny. V prvním okamžiku nechápal, Carrowovi samozřejmě také ne, ale rychle mu to došlo. Komnata nejvyšší potřeby. Objeví se tam, kde ji člověk potřebuje a kdy ji člověk potřebuje. V pátém ročníku v ní trénovala Brumbálova armáda a v šestém ji Draco používal jako skrýš, když opravoval Rozplývací skříň. A letos zachránila Nevillovi život.

Zvedl ruku a položil ji na chladný kámen.

Chodil sem každý večer od chvíle, co Neville zmizel. Ani nevěděl, jestli se tu vůbec vchod ukáže nebo jestli by měl jít do sedmého patra a zkoušet to tam. Ať tak nebo tak, nezdálo se, že by hrad a Komnata chtěly spolupracovat zrovna s ním. On si to vlastně ani nepřál, protože, kdyby se dostal k Nevillovi, musel by ho odvést k Pánovi zla. Tentokrát určitě ano, ne proto, aby se vyhnul opakování trestu cruciatem, ale proto, že Carrowovi by ho k tomu donutili. Kdyby byl manžel rozumný, nebyl zbrklý a impulsivní Nebelvír, tak by se mu ho podařilo vyvést z hradu a dostat do bezpečí, jenže on prostě musel být takovým, jakým byl a utíkat. Přesto přese všechno bylo cíle dosaženo. Ať chtěl Mistr Severusova manžela z jakéhokoliv důvodu, nebylo to nic dobrého, zejména pokud ho chtěl donutit přijmout Znamení zla.

Spustil ruku. Nemělo cenu tu pocházet nebo postávat, přesto se ještě zdržel.

Jedno pozitivum Nevillův útek měl. Vlastně hned dvě. První, osobní bylo, že se mohl pomstít Amycovi za tu ránu do nosu a to tím, že ho na pár měsíců připravil o funkčnost orgánu každému muži nejmilejšímu. Kolega Smrtijed to vzal statečně a přijal to jako trest za zlámaný nos. Neměl totiž na výběr, protože Severus mu odmítl vydat protilátku na lektvar, který mu podal, a Poppy úspěšně předstírala, i přes veškerý Amycův řev, že vůbec netuší, co je to za lektvar a jak jeho účinky zrušit. To byla ovšem jen drobnost proti náladě, která panovala na hradě.

Ten večer Nevillova útěku se jim podařilo všechny srovnat do latě, zejména kvůli tomu, že osobně použil na McGonagallovou cruciatu a tak všem ukázal, že není radno si s nimi zahrávat, ale napětí se nesmírně vystupňovalo. Teď, když šel po chodbě, na sobě cítil pálivé a zuřivé pohledy některých studentů, členů odboje, jako Finnigana, Weasleyové, Macmillana a dalších. Už to nebyla pouhá zášť nebo odpor k tvrdé disciplíně, tohle byla nefalšovaná nenávist otroků, jež se brzy vzbouří proti svým pánům, aby je pranýřovali a setli  jim hlavu.

Vřele doufal, že se Potter někde nefláká a poctivě hledá kousky Voldemortovy duše, protože jestli vzpoura v Bradavivích vypukne dřív, než bude Pán zla dostatečně oslaben, tak bude muset začít plnit Mistrův poslední rozkaz. Zabíjet mudlovské šmejdy, nečistokrevné a všechny kteří se vzepřou proti novému řádu ve škole.

Zvedl ruku a strčil prsty mezi límeček a svůj krk, jak se snažil trochu uvolnit své stažené hrdlo. Mohl studenty nesnášet, ne on je skutečně nesnášel, mohl tvrdit, že by je nejraději všechny otrávil jedem na krysy, ale nikdy si ve skutečnosti nepřál jejich smrt. Ale udělal by to. Postavil by na nádvoří šibenici, kde by pověsil každého studenta nebo profesora, který by se vzepřel jeho nařízením, pokud by to Potterovi poskytlo více času pro jeho úkol.

Spustil ruku ze svého krku a dotkl se prstenu svírající mu jeho prsteníček. Přejel po něm, vnímala chladivou strukturu kovu. Nedával mu signál, že by byl Neville ve smrtelném nebezpečí, nebo vůbec v nějakém. Buď kouzlo nefungovalo, jak mělo, nebo byl jeho manžel skutečně naprosto v bezpečí. Taky proč ne, do Komnaty nejvyšší potřeby by se násilím nedostal nikdo, dokonce ani Pán zla, i kdyby spojil síly s Brumbálem. Komnata byla živena magií hradu, všech, kteří ho kdy obývali, proto byla její síla neskutečná a žádný čaroděj se jí nemohl rovnat.

Spustil ruku z prstenu a zamračil se na studené kameny zdi. Bylo zbytečné tu postávat, proto se obrátil a vydal se k Velké síni. Byl čas na večeři, a dokud on nebude přítomen, pak se nebude podívat jídlo. Nemohl nechat studenty o hladu.

 

°°0°°

 

Stála tváří v tvář Severusi Snapeovi a rozhodně mu nehodlala říct, kde jsou pohřešovaní studenti, ani kdyby to třeba věděla. Mohl si ji třeba mučit, mohl ji zabít, ona by prostě nic neprozradila.

"Já vás varuji, profesorko McGonagallová, pokud o jejich zmizení něco víte a neřeknete mi to, pak ponesete následky," zasyčel nebezpečně tichým hlasem a hypnotizoval ji očima černýma, jako samotná jáma pekelná.

"Já, ani žádný jiný člen sboru, o tom nic nevíme," zvedla hrdě hlavu, "Pokud vím, je to vaše povinnost hlídat si, kde se nacházejí žáci školy. Jste přeci ředitel." Nedokázala držet jazyk za zuby, i když to pravděpodobně znamenalo, že se v následujícím okamžiku zhroutí na zem pod jeho cruciatem. Na to, aby jen slepě poslouchala, držela hlavu skloněnou a mlčela, byla příliš vzdorovitá. Příliš Nebelvír.

"Zmizte mi z očí," poslal ji pryč mávnutím ruku bez toho, aby jí cokoliv udělal. Nečekala na to, jestli si to rozmyslí, rychle se obrátila na podpatku a opustila ředitelnu. Mohla stokrát vzdorovat, stejně byla jenom člověk a bolesti se bála, stejně tak se bála i smrti. Navíc, kdyby zemřela, kdo by tu zůstal, aby stál mezi Smrtijedy a učitelským sborem? Kdo by chránil studenty? Ne, přežít musela, stejně jako musela být schopná bojovat, až přijde ten správný čas.

Vydala se prázdnou chodbou směrem ke sborovně. Byla ráda, že tu nejsou žádní studenti, protože si mohla dovolit se nahrbit a ulevit svým bolavým zádům. Od začátku roku zhubla přes deset kilo na pouhých ubohých čtyřicet kilo, díky čemuž občas sotva vláčela i vlastní hábit. Dělala vše pro to, aby neztrácela sílu, jenže stáří na ni v posledních deseti měsících dopadlo takovou silou, že si poprvé připadala skutečně na devadesát. To ale neznamenalo, že se vzdávala, vůbec ne. Vlastně naopak, v posledních dnech se cítila… skoro šťastně, rozhodně měla potměšilou radost ze Snapeova neúspěchu.

Postupně mu zmizela půlka žáků z Nebelvíru, hromada Mrzimorských, celá řada Havraspárských a dokonce tři Zmijozelští. Prostě jakoby se po nich zem slehla. Skřítci, učitelský sbor, stejně jako Smrtijedi a žáci Zmijozelu je hledali po všech temných koutech hradu, ale nenalezli po nich jedinou stopu. Obrazy se Snapeovi převážně posmívaly za zády, duchové si to troufli rovnou do tváře a Protiva tomu nasadil korunu, když na zeď za profesorský stůl namaloval oběšeného Snapea, tancoval na stole, dělal obscénní gesta a posmíval se, že je ředitel neschopný a dokonce si troufl nazvat ho Voldemortovou děvkou. Jen stěží tenkrát ona a pár dalších zadržovali smích. Merlinžel ještě ten večer Protiva kamsi zmizel a Minerva jen doufala, že Snape nenašel způsob, jak ho zabít – o což se pokoušeli celé generace profesorů – nebo přinejmenším někam zavřít. Za poslední rok si Protivu oblíbila za jeho partizánské akce natolik, až jí to samotné bylo divné.

Koutkem oka zachytila, jak za rámem jednoho z obrazů mizí fialkově zbarvený hábit a dlouhé bílé vlasy. Nemusela se dvakrát zamýšlet nad tím, kdo to je, a okamžitě se za ním rozeběhla. Bylo to tak hrozně dávno, co si mohl naposledy s Albusem popovídat, nebo alespoň s jeho Portrétem. Ten starý muž z nějakého důvodu trávil veškerý svůj čas v obrazu v ředitelně, místo aby se zastavil za ní nebo se třeba jen zajímal o situaci ve škole. Zlobila se na něj za to a hodlala mu pořádně vyčinit, až ho dostihne.

"Albusi! Albusi!" volala, ale hlas se jí brzy zlomil. Už nebyla svěží mladice, která může běžet a vykřikovat si. Její plíce už měly svá léta. I tak to ale pomohlo, protože v jednom z obrazů se objevila celé Brumbálova podobizna a zvědavě si ji prohlížela.

"Minervo. Tak rád tě zase po dlouhé době vidím," zazářil starý čaroděj širokým úsměv a pokynul jí rukou, "Jak se ti vede? Nezhubla si nám trochu? Měla bys víc jíst, jsi docela pobledlá v obličeji. To děti tak hrozně zlobí?"

Němě na něj hleděla. Svými slovy jí dokonale vzal z úst všechny výčitky, které se na něj chystala vychrlit. Už za života byl Brumbál zvláštní, někteří tvrdili, že je blázen, ale ona jim nikdy nevěřila, až do teď. Jestli nebyl blázen jako živí, tak jako portrétu mu dokonale přeskočilo. Při vší úctě, kterou k němu chovala…

"To jistě nemyslíš vážně, Albusi," zmohla se nakonec na zakroucení hlavou, "Školu ovládají Smrtijedi a Snape je ředitelem. Děti jsou mučené, týrané, vyhladovělé a zbité. Půlka učitelského sboru se hroutí, druhé je odhodlána vraždit. Kolem hradu proplouvají mozkomoři a hemží se temná stvoření. Pan Potter zmizel, v poslední době zmizel také Neville Longbottom a mnoho dalších žáků. A ty si mě ptáš, jak se mám, jestli jsem nezhubla a jestli děti nezlobí?"

Shovívavě na ni pohlédl spod svých pověstných brýlí.

"To já přeci všechno už dávno vím, Minie," ujistil ji klidně, "Krásně se nám to všechno povedlo, nemyslíš? A teď se usměj, úsměv ti vždy slušel. Vždyť není třeba chmuřit se, všechno jde přesně podle plánu. Ano, ano, přesně podle plánu," pokýval hlavou a narovnal si brýle, "A teď mě omluv, už dávno jsem měl někde být," omluvil se a zmizel za rámem.

Nevěřícně sledovala místnost s ovocným zátiším, kterou Brumbál právě opustil. Teď si byla jistá. Zůstali v tom sami a nikdo už jim nepomůže.

 

°°0°°

 

Výborné bylo, že Komnata byla nafukovací prakticky do nekonečna. O něco méně výborné bylo to, že ať se nafoukla jakkoliv a dala jim cokoliv, co potřebovali, jídlo prostě vytvořit neuměla. To se právě stalo zásadním problémem celé jejich malé komunity.

První uprchlíci, mezi kterými byla třeba Ginny nebo Seamus, sebou přinesli nějaké zásoby jídla, stejně jako vodu, jenže ti si to, podle zavazadel, naplánovali předem. Většina ostatních sem prostě vběhla nebo vpadla a někteří ani netušili, kde že se to ocitli a proč. Pár z nich se prý do Komnaty dostalo docela náhodou, jako jeden mrzimorský třeťák, který se jen opřel o stěnu v učebně Obrany, aby se po ní vydrápal po cruciátu na nohy, a prostě vpadl dovnitř jako zralá hruška. Dovedl si živě představit, že po takovém zážitku musel být Amycus úplně běsný, když si člověk uvědomil, že to nebylo poprvé, co mu někdo propadl zdí rovnou před nosem.

Právě proto jim docházelo jídlo i voda a on odmítal Typy kamkoliv poslat. Mohl by, ale tím by ohrozil její život a to prostě nechtěl. Ne dokud to nebude naprosto nezbytně nutné, což časem prostě bude. Přesto doufal, že se to nějak vyřeší nebo že by ji třeba mohl poslat až do Prasinek, kde by dozajista také našla nějaké jídlo. Zrovna když se chystal jít si o tom s Typy promluvit, uslyšel Ginnin rozzlobený hlas.

"To snad nemyslíš vážně, Cho!" rozčilovala se zrzavovlasá dívka. Ohlédl se po jejím hlase a zjistil, že se v rohu udělal hlouček sedmáků, kteří tam spolu vedou živou diskuzi. Alespoň podle toho, jak Ginny gestikulovala rozčileně rukou a křičela, musela být hodně závažná. Zvedl se ze země a vydal se k nim, aby slyšel, co si povídají a proč nebyl také přizván k rozhovoru.

"Ne, já jen říkám, že je to divné. Možná je to účel," odpověděla jí Cho normální hlasitě a mračila se při tom, "A nejsem jediná, kdo si toho všimla. On tu byl první, my přišli až po něm a teď se nemůžeme dostat ven. Nemáme pořádně co jíst a jediný, kdo by nám mohl obstarat jídlo je jeho skřítka, jenže on ji nikam nepošle a ani nám neřekl důvod proč. Jen že je to prý pro ni moc nebezpečné. Je to skřítka, u merlinova vousu, nezáleží na ní."

"A jaký v tom je, podle tebe, prosím tě, účel?" zlobila se Ginny. Její výraz byl naprosto neústupný, ruce měla zkřížené na prsou, přesto vypadala, že by mohla každou chvíli vytasit hůlku.

"Zabít nás přeci," doplnila za Cho její kamarádka Padma, "Možná celé tohle místo ovládá nějakou černou magií a dělá to na Snapeův příkaz."

"Přesně tak a možná je dokonce i Smrtijed," přisadila si Cho.

"A vy jste blbí jako tlustočerv po amputaci hlavy," urazil je s lehkostí jemu vlastní Seamus, "Je to Neville, on určitě není proti nám. Vždyť víte, jak to s ním všechno je. On nás vždycky chránil před Snapem. Navíc si uvědom, že ho chtěli zabít. Všichni jsme při tom byli, když ho Smrtijedi honili po hradě."

"Nebyli jsme vůbec při ničem," argumentovala Cho, "Všechno to víme jen od něho, ve skutečnosti nikdo z nás neviděl Carrowa, jak po něm vyslal Neodpustitelnou. Dokonce jsme ani neviděli, že by ho stíhali. Třeba si to všechno vymyslel jako krytí, abychom mu věřili, a ve skutečnosti je Smrtijedem, který nás má zabít."

"A jak mu něco takového dokážeš? Prohledáš ho, jestli náhodou nemá někde na těle znamení zla?" Ginny tentokrát přidala do svého hlasu i trochu sarkasmu, "Neville by nás nikdy nezradil, tím jsem si jistá. Harry mu vždycky věřil a to mi stačí k tomu, abych věřila taky."

Poslouchal jejich debatu celkem s klidem, dalo by se říct. Očekával, že ho někdo obviní ze zrady, vždyť to dělali celí rok, tak proč by s tím teď měli přestat. Navíc když byli ještě vystresovaní z nedostatku jídla. To ale neznamenalo, že to nebolelo nebo že se na ně nehněval.

"Ukážu vám předloktí, když si myslíte, že jsem Smrtijed," zasáhl do jejich rozhovoru. Všichni sebou trhli, u Cho a Padmy to bylo jednoznačně provinilé cuknutí.

"Neville, my jsme nechtěli…,“ pokoušela se Padma zachránit situaci.

"Ale ano, chtěli," vložila se do toho její sestra Parvati, která doposud mlčela a jen se mračila. Vždycky byla z nich dvou ta, které více jednala a méně mudrovala.

"Chceme, abys nám ukázal, že nejsi Smrtijed," ujala se Parvati slova přímo, za souhlasného pokyvování hlav Cho, Padmy a Levandule. Vážně to byl spíše drbací kroužek bab, které rády každého z něčeho podezřívaly, než regulérní sněm o Nevillově věrnosti. Nevadilo mu to. Neměl co skrývat, takže jim poklidně oplácel upřený pohled, zatím co si rozepínal rukáv na levé ruce a pak ho vytáhl, odhalujíc své předloktí. Neměl na něm samozřejmě vůbec nic, jen svou bledou kůži, pár skvrn od hnojiva, které nedokázal smýt ani po tak dlouhé době a několik drobných jizev od škrábanců způsobených trny nebo popálení od různých silic a míz z některých jedovatých a toxických květin.

"Moje předloktí je čisté, ale to nic neznamená," zase si rukáv shrnul, "Nemusím být Smrtijed, abych byl Jeho přisluhovačem."

"Správně, nebo sis Znamení zla mohl skrýt případně nechat vypálit jinam," doplnila ho Cho, Ginny po jejím boku si jen odfrkla a Neville sám málem taky.

"Tak to nefunguje," zakroutil hlavou, v paměti měl ještě dokonale zachovaný rozhovor, který kdysi vedl se Severusem, "Člověk si nemůže vybrat, kam chce Znamení zla umístit, je prostě vždy na levém předloktí. Bez výjimek. A nedá se skrýt nějakým zastíracím kouzlem, ať by bylo sebesilnější. Jediný, kdo ho dokáže zneviditelnit, je Pán zla, takže pokud jsem Smrtijed a přesto na mém předloktí nevidíte Znamení zla, pak jste pěkně v prdeli, protože pravděpodobně plním nějakou záhadnou, nesmírně tajnou misi, kterou mi zadal sám Pán zla." Uvědomoval si, že nakonec se mu do hlasu dostala trochu sarkasmu, ale ještě to nebylo tak strašné, jak by po třech letech v Severusově společnosti mohlo být.

"Nějak moc toho víš o Znamení zla," konstatovala podezřívavě Padma.

"To je tím…,“ odmlčel se. Musel by jí vysvětlovat, jak byl od svatební noci tak posedlý Severusovým znamením na předloktí, až se nakonec jeho manžel naštval a vyprávěl mu několik děsivých historek z přijímání noviců, kdy jen tak mimo jiné zmínil pár drobností ohledně samotného Znamení zla. V první řadě vůbec nechtěl myslet na chvíle, kdy byl ještě se Severusem šťastný – poslední dobou se mu opravdu dařilo na ně nevzpomínat – a za druhé by to bylo na hodně dlouhé povídání.

"Pravděpodobně mu to řekl Snape, což by ti došlo, když bys neměla v hlavě piliny," zachránila ho Ginny se svou typickou rázností, "Vážně, někdy žasnu, koho to Moudrý klobouk zařadil do Havraspáru."

"Myslíš si snad, že je to nějaké uklidnění nebo vysvětlení?" obořila se na ni Cho, "Naopak to na Nevilla vrhá ještě silnější stín podezření. Spíš nás to utvrzuje v tom, že je věrný Snapeovi, protože ho miluje a...."

"Já ho nemiluji!" slyšel sám sebe říct nesmírně ostrým hlasem a užasl. Jeho srdce, stále naplněné láskou k manželovi, strnulo a překvapeně sledovalo, co vypouští z úst za slova a jak se chová.

"Vzít si ho byla největší chyba v mém životě!" vnímal, jak mluví, ale měl dojem, že to přeci nemůže říkat on, "Myslel jsem si, že má uvnitř něco krásného, ale… ale je tam j-enom zlé hnijící srdce a černá duše. Není v něm nic dobrého. Není v něm žádná láska. Já ho nenávidím!"

Srdce se mu zastavilo, stejně jako dech. Měl dojem, že ho vlastní slova právě udusila jako silný provaz. Nechápal to. Dokázal se Severusovi vzepřít, vrhal po něm kletby, když utíkal, stokrát ho v duchu proklel za to, co všechno mu udělal a přesto se necítil tak strašně jako teď, když vyslovil všechny své myšlenky nahlas. Udělal to poprvé od okamžiku, kdy zjistil, že je Severus všechny zradil. Bylo to stejnou měrou osvobozující jako drtící.

"My ti věříme, Neve," prohlásil Seamus a podíval se po ostatních, snad aby je umlčel, snad aby u nich vyhledal souhlas, "Ve skutečnosti si nikdo z nás určitě nemyslí, že si Smrtijed, jen nechápeme, proč se tak zdráháš poslat svou skřítku pro jídlo. Tím celá naše debata začala."

Teď nastal okamžik, kdy jim měl říct, že změnil názor a chtěl Typy vyslat do Prasinek, jenže se k tomu prostě neměl. Asi k tomu nebyl konkrétní důvod, snad jen kromě velkých očí, které se upírali do jeho zad. Obrátil se a podíval se do modré záře, které k němu vzhlížela s veškerou věrností. Ať si sám sebe nazýval bláznem nebo to přisoudil zkrácenému dechu, který mu ubíral v mozku kyslík, rozhodl se situaci vyřešit svérázným způsobem. A možná to bylo také tím, že se v posledním roce cítil sám spoutaný jako skřítek.

"Protože ona nechce jít a já už jí neporoučím," odpověděl a dostalo se mu reakce v podobě nechápavých výrazů. Rozhodl se jim ukázat, jak to myslel. Lehce uvolnil uzel na své kravatě a tak jak byla, stále zavázané, si ji přetáhl přes hlavu. Obrátil se k nim zády, došel k Typy a stanul nad ní.

Chvíli ji sledoval a ona sledovala jeho. Byl nerozhodný, ona vyplašená a obezřetná. Pak natáhl ruku s kravatou.

"Tady.... ber. Dávám ti svou kravatu, dávám ti něco na oblečení, takže si volná," ujistil ji o svých úmyslech ještě slovně. Skřítčí hlava byla skoro příliš malá, aby pojala modré oči, které se roztáhly do takové velikosti, ale až to bylo s podivem. Několik vteřin to vypadalo, že už se Typy asi už nikdy nehne z místa, protože se proměnila v sochu, pak však náhle zakvílela, jakoby do ní někdo vrazil nůž a vrhla se mu k nohám.

"Nééé!" křičela a sápala se mu po lýtkách, div že ho tím neshodila na zem, "Typy bude hodná! Typy udělá všechno, co pán řekne! Ona najde jídlo! Bude víc pracovat! Ona pro pána umře! Prosí! Prosí, aby jí pán nevyháněl! Ona nechce! Omlouvá se, že pána zklamala! Ona se omlouvá… omlouvá… omlouvá..." křik přešel ve vzlykané mumlání, kterému už nebylo rozumět.

Takovou reakci nečekal. Dobby byl rád svobodný, vyhovovalo mu to, a Typy navíc čekala jeho mládě, takže měl dojem, že sdílí jeho náhled na svět. Teď se zdálo, že možnost být svobodná vůbec neoceňuje.

Opatrně, i když musel použít poměrně velkou sílu, si ji oderval z nohou, aby mohl předepnout na zem a být jí tváří v tvář. Navíc s ní musel zatřást, jen proto, aby ho vůbec začala trochu vnímat.

"Typy…,“ odmlčel se, vlastně jí nedokázal nijak vysvětlit, proč ho napadlo dát jí svobodu, když si tím sám nebyl jistý, "Já… já tě nevyháním, víš? Jsi moc dobrá skřítka a tak… moje… asi jsi moje přítelkyně. Celý rok si se o mě starala a já jsem… vděčný," bylo to trochu zvláštní říkat jí taková slova, pro něj a pro ni, podle výrazu, také, "Jen si myslím, že bys nám tu neměla posluhovat, pokud to není tvoje skutečné přání. Tohle už není o tom, že se staráš o svého pána, tohle je boj… válka. Nikdo by neměl být nucen bojovat, pokud sám nechce. Proto chci, aby sis vzala tuhle kravatu a pak se rozhodovala sama za sebe, chápeš?" skřítka zakroutila hlavou, že nechápe, "Vidíš, já vlastně taky ne. Myslím, že je to tím, jak jsem sám byl v posledním roce uvězněn a nucen dělat něco, co jsem nechtěl. Prostě si jen vezmi tu kravatu," naléhal, další zakroucení hlavou ho ujistilo o tom, že to nebude tak snadné.

"Tak... tak pomysli na Dobbyho. On je svobodný, ne? Myslíš, že by chtěl, aby jeho mláď... dítě svobodné nebylo?" pokusil se na to jít z úplně jiné strany, "Když zůstaneš v mých službách, tak dítě, které se ti narodí, mi bude také patřit. Mám dojem, že to Dobby... třeba byste si pak mohli založit rodinu spolu... někde," tohle bylo vážně divné takhle k ní promlouvat.

"Dobby už není," oznámila polohlasně skřítka, zato tak, že hned pochopil. Nevěděl, jestli by jí měl třeba nějak vyjádřit účast, říct, že je mu to líto. U člověka by to jistě udělal, ale u skřítka? Kdo věděl, jak brali skřítci smrt, vzhledem k tomu, že zejména v některých rodinách, umírali jako na běžícím pásu. Prostě jen pro pobavení pánů.

"Dobby už dlouho není. Typy zůstala sama," pokračovala vážně, snad trochu smutně, "I pán ji posílá pryč, ale ona chápe a udělá, co pán chce." S těmi slovy pomalu spustila ruce podlé těla a trochu víc zvedla hlavu, takže jí mohl snadno přetáhnout kravatu kolem krku. Udělal to. Pevně utáhl kravatu k hubenému krku a urovnal ji na drobném hrudníčku. Když se odtáhl, aby si ji lépe prohlédl, musel zkonstatovat, že jí ta kravata vlastně sluší. Měla stejně rudý odstín, jak červená sukničk,a co na sobě Typy měla a hezky se vyjímala na zářivě bílé blůzičce. Skřítka zvedla ruce a ještě trochu si kravatu urovnala, pak se trochu usmála a otřela si oči do ruky. Jak ji tak pozoroval, začal mít dojem, že se sem vážně hodně hodí. Malá a přesto statečně přijímající svůj úděl skřítka bez pána, který před chvíli pláčem odmítala.

"Víš co, ty? Vypadáš jako správná nebelvírka," řekl s úsměvem a plácl ji do ramene, až se skřítka trochu zapotácela.

"Pán říká, že je Typy stejná jako on a jako kouzelníci?" zeptala se, oči na vrch hlavy. Trochu se zarazil, pak ovšem s mírným pokrčením rameny přikývl.

"Asi ano... ano, jsi jako kouzelníci," odpověděl. Nebyl si jistý, jestli si to opravdu myslí, doposud nikdy o žádném skřítkovi neuvažoval tímto způsobem, ale když už byla svobodná, tak si snad zasloužila někam patřit.

"To je...," jakoby jí došla slova, nakonec je však opět našla, to když se hrdě narovnala a vystrčila bradu, "Dobby často Typy vyprávěl o ušlechtilosti pana Harryho Pottera a jak je hrdý, že ho zná. Typy je také hrdá, že zná pana Nevilla Longbottoma. Pan Neville je stejně velký pán a kouzelník, jako Harry Potter," zašermovala ručkou, chtěl ji přerušit a říct, že určitě není jako Harry, ale nedostal šanci, "Typy teď půjde a přinese jídlo pro všechny. Ne proto, že musí. Protože chce! Protože Typy chce, aby na ni byl pan Neville pyšný."

"Počkej!" vykřikl, ale bylo moc pozdě, skřítka už se přemístila pryč. Jen koukal na prázdné místo u svých nohou. Tohle byl přesný opak toho, čeho chtěl dosáhnout. Myslel si, že když dá Typy svobodu, tak se skřítka sebere a uteče, aby chránila sebe a své mládě. Zároveň že se tak zbaví i nátlaku ostatních, aby ji poslal rozkazem do nebezpečí. Tohle nečekal.

"Neville," položila mu Ginny ruku na rameno, "To od tebe bylo moc krásné, že si ji propustil," usmála se, jemně a snad i vděčně, "ale nečekal si, že uteče, že ne?" zeptala se.

"Já vlastně... ano myslel jsem, že...," neurčitě naznačil do prostoru.

"Ty náš hlupáčku," zakroutila hlavou, "Copak by někdo jako ty mohl mýt zbabělého nebo podlého skřítka? Jsem si jistá, že se vrátí a bude v pořádku."

Přikývl. Možná to bylo směšně emocionální, ale opravdu doufal, že se Typy nic nestane.

 

°°0°°

 

Měsíc od jejich příchodu do Lasturové vily uběhl tak rychle, až si to skoro nestačil ani uvědomit a nastal den D, kdy se všichni duševně připravovali na to, co přijde. Hermiona vytáhla svůj pečlivě střežený poklad v podobě dvou vlasů, jednoho neskutečně dlouhého dokonale peroxidově blond barvy a jednoho podstatně kratšího šedivého. Když házela dívka ten dlouhé vlas do pohárku, tak Ron neopomněl poukázat na její zážitek s kočkou, za což si zasloužil drcnutí loktem a Hermionino začervenání zakryté širokým úsměvem. Naštěstí samozřejmě nemohl být ten dlouhý vlas nikoho jiného, než Narcisy Malfoyové, i když si Bill zaspekuloval, že Lucius Malfoy svou manželku v délce vlasů dohání. S pochechtáváním pak Ronův bratr zpracoval fakt, že z Malfoye seniora je troska závislá na alkoholu, co vypadá jako nenajedená zombie. Škodolibost asi byla vlastní všem Weasleyům a všichni ji uměli, více či méně, schovávat za neškodnou pihovatou tváří.

Hermiona byla v Narcisině těle okouzlující. Neschopná třeba jen napodobovat aristokraticky povýšené chování, které se dalo u tak vysoce postavené ženy očekávat. U Rona to bylo ještě horší, on se o takové chování v Macnairově těle pokoušel a dopadlo to opravdu prachbídně a komicky navrch.

Jenže oni si neměli co stěžovat na své těla, alespoň nevláčeli na zádech skřeta. A tak se, toto podivné procesí, vydalo do Gringottovy banky, aby ji vykradlo a to se jim do teď skutečně i dařilo.

 

Předcházející

oo0oo

Následující