14.03.2014 12:24

Raději to Hermioně s Ronem ani neříkal, ale ráno mu zase lila krev z nosu. Probudil se z noční můry o rozčileném a zároveň veselém Voldemortovi na krví promáčeném polštáři. Zatímco si tiskl kapesník k nosu ,pod sebou rychlým mávnutím vyčistil postel, tak že nezůstala ani červená šmouha, a vyšel ven do chladného vzduchu proudícího od moře. Sedl si pak na schody a seděl, dokud k němu nepřišla Lenka s hrnkem kakaa a novým kapesníkem. Jak vůbec věděla, že ho potřebuje, nebo že je mu zima, to netušil a neptal se jí na to. Znal jí dost dlouho, aby prostě věděl, že ona některé věci vycítí. Byla to podivná dívka, jedna z nejpodivnějších, které znal, včetně toho, že zvládla zůstat krásná po půl roce stráveném ve sklepě Malfoy Manor a ještě si zachovala svůj příznačný humor a nevinně zasněné modré oči. Budila na něj dojem stálice, které se bude vzdáleně usmívat, i kdyby jí mučili a stahovali z kůžé. Bylo to děsivé a uklidňující zároveň.

Po chvíli mlčení nad šálkem kakaa mu Lenka položila ruku kolem ramen a znovu zopakovala, že je jí líto Dobbyho. Opět věděl, že právě na něj a jeho krátký pohřeb myslel. Neodpověděl jí na to nijak, jen dál seděl a mlčel.

Když se pak konečně probrali i všichni ostatní, tak dostal odpovědi na otázky, které den předtím položil. Hlavní byla, co je s Remuse a Siriusem. Bill tvrdil, že jsou oba naživu, jen neměl zdání,kde se právě nachází a posílat jim sovy by bylo nebezpečné. S tím každý souhlasil, Harryho nevyjímaje, přesto Billa s jeho ženou pověřil tím, aby předali jeho milencům zprávu, že je v pořádku a že tu byl, pokud by měl někdy možnost.

Od Ollivandera se dozvěděl něco víc o Bezové hůlce, starý muž byl přesvědčen, že by opravdu nějaká nesmírně mocná hůlka mohla existovat, ale kde se nachází, to netušil. Domníval se, že ji vlastnil Brumbál, protože vždy přecházela z nejmocnějšího čaroděje na nejmocnějšího čaroděje, na tom ale dle Harryho názoru až tak moc nezáleželo. Vždyť Brumbálova hůlka byla ukrytá pod tunami kamene společně s ním v hrobce, navíc zajištěná tolika kouzly, že by se tam nemohl vloupat ani Voldemort, pokud by ho to vůbec napadlo. Nehodlal se hledáním Bezové hůlky momentálně zatěžovat a rozhodl se najít viteály, což sice Hermiona schvalovala, ale stejně si myslela, že by měli hledat hůlku. Ollivander přinesl však dobrou zprávu v tom, že Harry měl zase vlastní hůlku, i když ji vybojoval na Dracovi a z vlasů víly se mu dělalo skoro fyzicky špatně. Bylo to, jako kdyby v ruce držel nějaké chapadlo rostliny, které se mu kroutilo a ovíjelo mezi prsty. Žádné pevná ráznost, jako u jeho hůlky, ale nedivil se tomu po tom, co nahlédl do Malfoyovy mysli. I tam to bylo jako v pralese vysokých, dužnatých lodyh, které se kroutí jedna přes druhou v dokonalém zmatku a ohýbají se jednou na tu a pak na onu stranu, podle toho, odkud fouká ten správně silný vítr. Jeho vlastní hůlku Ollivander nedokázal spravit, prý ani kdyby měl dostatek sil a vybavení.

Skřet Griphook, bytost asi tak příjemná, jako střep zaražený do zadku, byl další s kým mluvili a dozvěděli se od něj, že Godrikův meč měl být údajně před časem vložen do trezoru Narcisy Malfoyové, ale byla to prý jen kopie. Co bylo překvapivé, že tu kopii tam dal Snape, ale podle skřeta to nemohl poznat, protože to pozná právě jenom skřet – dle Harryho domýšlivost, stačilo se meče dotknout, aby každý poznal, že je to Godrikův meč. Tak zvláštně pálil v ruce a každý při doteku s jílcem získal pocit neporazitelnosti a nesmírnou odvahu.

Po tom krátkém rozhovoru dostal prostý nápad, že se vloupají do banky a ukradnou z ní to něco, co by tam údajně mělo být ukryto a o čem byl přesvědčen, že je další viteál. Prostě musel být, jinak by Narcisa Malfoyová tak nevyšilovala. Netvrdil, že je to snadné, ale Ron ho snad nemusel nazývat debilem a Hermiona nemusela kontrolovat svoje zásoby Vlčího štěstí, jestli jí náhodou potajmu nevykrádá z kabelky. Měli mu trochu důvěřovat v tom, že ví co dělá. Nakonec se oba kamarádi umoudřili a pomohli mu to, společně se skřetem, celé naplánovat.

Největším problémem bylo připravení mnoholičného lektvaru, do kterého se pustili ještě ten den. Následující měsíc života měli zabraný.

 

°°0°°

 

Malfoy po ránu kulhal. Nevšiml by si toho, kdyby ho Ginny nestíhala dlouhými, podmračenými pohledy. Buď zmijozel spadl z koštěte, které měli zakázáno i příslušníci hadí koleje, nebo byl v noci povolán stejně, jako Severus. Spíš to druhé, protože se tvářil nadmíru podivně, tedy podivněji než jindy. Jediné, co bylo zarážející, bylo, že Severus tu ještě nebyl. Nevrátil se, tedy přinejmenším do jejich společných pokojů ne.

"Jde sem Snape," upozornil šeptem Seamus, Sebastian o několik míst dál zbledl jako stěna a rozklepal se. Uvědomoval si, že by mu měl říct nějaká slova utěšení jako, že Severus by nedělal scény na veřejnosti nebo že už se ho znovu otrávit nepokusí, ale bylo by to zbytečné riziko. Tak jako to bylo, tedy že se se svým spolužákem vůbec nebavil, to bylo nejbezpečnější.

"A co já s tím?" uniklo mu polohlasně, přičemž si další příval slov v puse udusil tím, že si do ní strčil toust. Nechtěl by, ani ho někdo slyšel, jak sprostě nadává na svého manžela a že by se k něčemu takovému dostat mohl. Merline, on měl takovou zlost.

"Vy jste se pohádali?" zeptala se s obavou Ginny. Nemohl určit, jestli se bojí o něj samotného, nebo o to, že jen díky jeho vztahu se Severusem už není z půlky nebelvírských studentů parta cruciatem retardovaných blbečků. Neodpověděl jí, nemohl by ani kdyby chtěl, protože za sebou ucítil známý stín svého manžela.

"Vstaň a pojď se mnou," nařídil mu Severus. Nežádal, on prostě předpokládal, že Neville vyskočí jako poslušný psíček a poběží za ním. O to víc se mu nechtělo ho poslouchat.

"Ještě jsem nedojedl," konstatoval, aniž by se otočil. Pár lidí u stolu projevilo svého obavy nad rozvíjející se hádkou zamračeným výrazem, úzkostným pohledem nebo slovy pošeptanými sousedovi do ucha.

"Irelevantní. Řekl jsem ti vstaň a pojď se mnou," zopakoval ledovým hlasem, dokonce příkřejší než obvykle. Pomalu obrátil tvář a zadíval se na Severuse. Byl ve tváři ještě bledší než obvykle, hluboké kruhy pod očima naznačovaly, že nespal a podle pomuchlaného hábitu usoudil, že měl v noci zřejmě mnoho Smrtijedských povinností. Z toho pohledu mu hned došlo, že dnes Severuse dráždit by nebyl nejlepší nápad. Bez dalších okolků nebo poznámek vstal a vydal se za manželem, který už kráčel ven z Velké síně. Spolužáci se po nich otáčeli, ale to bylo asi tak všechno, co mohli dělat. Za jiných okolností by zřejmě začla vřava rozhovoru, pochechtávání a frivolních poznámek, ale to už bylo dávno, co by někoho něco takového napadlo udělat. Pomalu si začal připadat jako jediný pamětník.

"Chci aby si se převlékl nejlépe do cestovního hábitu. Vezmi si něco teplejšího, je tam dnes chladno, a nezapomeň si hůlku. Budeš ji jistě potřebovat," instruoval ho Severus, ovšem aniž by se otočil, jen kráčel směrem ke schodům do sklepení.

"My jdeme pryč z Bradavic?" ujišťoval se o tom, co bylo z manželových slov docela zřejmé. Přinejmenším měli jít na pozemky, když už ne rovnou mimo ně. Nenapadal ho důvod, proč by měli odcházet ani kam by měli jít.

"Ano," dostalo se mu krátké odpovědi.

"Kam jdeme?" ptal se dál, na to co chtěl vědět. Bylo mu naprosto jasné, že Severus jeho první dotaz pochopil správně, to tak že chce znát místo kam půjdou, jen to úmyslně ignoroval.

"To není tvoje starost."

Zastavil se. Ta odpověď mu zvedla krevní tlak tolik, že tím byl sám překvapen. Jak ho něco tak prostého mohlo vytočit tak silně, až měl dojem, že nahlas skřpe sevřenými zuby. Stiskl ruce v pěst, jak se snažil nevybuchnout v záchvatu zlosti, zatímco sledoval Severuse, jenže udělal další tři kroky, než se konečně zastavil, protože si uvědomil, že ho Neville nenásleduje. Lektvarista se prudce obrátil a zlobně se na něj podíval.

"Na co čekáš?" zasyčel vztekle. Dlouho už ho tak nahněvaného neviděl, ale bylo mu to fuk. Stejně se nehodlal nechat odvláčet někam pryč, když neměl ani potuchy, kam by to mělo být.

"Nikam nepůjdu, dokud mi neodpovíš na otázku," zatvrdil se.

"Na tohle nemám čas," s těmi slovy byl dvěma dlouhými kroky zpátky u Nevilla a drapl ho pevně za loket. Ten stisk bolel, protože hubené prsty se mu zaryly do masa i kloubu, s tak velkou hrubostí ho manžel uchopil. Nikdy dřív proti němu násilí nepoužil ani se ho hrubě nedotkl. Vlastně, jednou ano, ale tehdy byl opilý a nemyslel to tak. Ten obraz se mu vynořil v mysli křišťálově jasný, stejně jako doslova slyšel Severusova tehdejší slova. Donutil ho tenkrát složit podivný slib, kterým se doposud nezabýval a nikdy doopravdy neznal jeho význam. Nejspíš až do teď. Náhle ho udeřilo poznání a věděl, co tenkrát slíbil muži, jehož miloval a kterým se cítil být milován. Přísahal, že si nenechá od něj ubližovat a to také hodlal dodržet.

"Nesahej na mě!" vykřikl, že ho dozajista museli slyšet i ve Velké síni a násilím se vyrval z pevného, bolestného sevření. Zároveň ustoupil o dva kroky dozadu, jak se snažil Severusovi ztížit další uchopení.

"Longbottome! Okamžitě se přestaň chovat jako rozmazlené malé děcko, nebo se neznám!" skoro šeptal, když to vyslovoval, ale o to to mělo znít hrozivěji. Přistupoval k Nevillovi velmi pomalu, narovnaný do celé své výšky a budící dojem upíra sklánějícího se nad svou kořistí, aby ji nadobro vysál. Měl by se ho bát, ale nebál. Nepociťoval ani záchvěv strachu, úcty nebo obdivu k jeho hrozivosti, jak tomu bylo dřív. Jen hněv a bolest nahromaděnou ve svém nitru.

"Nebo se neznáš?" zopakoval z lehkým dotazem, "A co mi uděláš? Odebereš mi body? Udělíš školní trest? Zlomíš mi srdce? Donutíš mě trpět? Donutíš mě brečet? Znásilníš mě nebo zbiješ? Pozabíjíš moje přátele, jak si chtěl zabít Sebastiana?" při jeho slovech se zdálo, že Severus trochu bledne ve tváři.

"Já jsem Morana neotráv..."

"Asi tě zklamu, ale to všechno už si mi udělal!" nedbaje, vlastně ani nevnímaje, manželova slova, "Nemůžu být víc zlomený, nešťastný a využitý než už jsem. Vycucal si mě až na dno, tak teď táhni do nejhlubší propasti pekelné!"

"Já se nebudu... ty naprosto nechápeš! Ty kluku hloupá, copak nerozumíš, že tě chce vidět?!" zvýšil hlas, ale nekřičel, "Pán zla tě chce poznat a já musím..."

"Ty bastarde!" nenechal ho domluvit a vykřikl. Teď naprosto jasně pochopil, kam ho Snape vede. Chtěl ho dovláčet k Voldemortovi a předhodit ho k jeho nohám. Už se ani sám sebe nedokázal zeptat, jak toho mohl být manžel schopen, protože už věděl, že ten je schopen čehokoliv. Zároveň začínal mít dojem, že i on sám dokáže udělat vše, co jen bude nutné k tomu, aby byl Pán zla nadobro poražen. Kdyby se ho někdo zeptal, jak se to stalo, pak by nedokázal odpovědět, ale najednou měl v ruce hůlku a mířil jí na Severuse. Nedokázal v sobě sice potlačit něco, co mu říkalo, že tohle není správné, ale dokázal to ignorovat.

Severus strnul. Kupodivu se nezdálo, že by chtěl sám vytáhnout hůlku nebo Nevilla počastovat nějakou štiplavou poznámkou. Prostě jen stál, černé oči doširoka otevřené, až vypadalo, skoro že se diví tomu, co vidí.

"To neuděláš," pronesl sice klidně, ovšem jistota nadřazeného, kterou vždy tak oplýval, jakoby byla rázem pryč. Ten tón mu dodal sílu. Zdálo se, že Severus před ním má přinejmenším malinko respekt, nebo že by se snad bál, aby mu neublížil? Na tom až tak moc nezáleželo, hlavní bylo, pokusit se dostat odsud pryč.

"To si jenom myslíš," odpověděl, více méně proto, aby získal čas a velmi neochotně začal couvat před přibližujícím se mužem. Jen koutkem oka se ohlédl po doposud překvapivě zavřených dveřích Velké síně. Kdyby se nechat zatlačit dovnitř, tak by pravděpodobně neměl šanci. Jeden z přítomných Smrtijedů – kdo ví jestli ne Synistrová či jiný člen původního učitelského sboru – by ho okamžitě zneškodnil ranou do zad.

"Nemáš ponětí, co právě děláš, Neville," dál se přibližoval, ale hůlku nevytáhl, "Kdyby si šel se mnou a jen na okam..."

"Já s tebou nepůjdu nikam!" ani tentokrát nechtěl poslouchat, co se mu muž snažil říct. Nezajímalo ho to, stejně jako mu bylo jedno, že jeho hlas zní trochu hystericky. Kdo by nebyl rozčilený v situaci, kdy je uvězněný na starém hradě, čelí svému manželovi a má být předhozen Voldemortovi.

"Jdi mi z cesty!" křičel na něj udýchaně. Severus zvedl ruce dlaněmi nahoru. I když měl v očích zlost a jeho bledá tvář se chvěla napětím, tak se teď snažil vypadat tak neškodně a vstřícně, jako ještě nikdy předtím. Ne že by to v jeho případě bylo nějak zvlášť patrné, stejně to vypadalo, že v příštím okamžiku vybuchne v přívalu urážek, posměšků nebo ironických poznámek.

"Neville... lásko," Neville sebou trhl, tohle bylo od Snapea zase co? "Potřebuji, abys teď šel se mnou a já ti všechno vysvětlím, jen... Ne!"

Ten výkřik ho dokonale probral z překvapení a donutil ho, právě včas, se obrátit. Zahlédl Amycuse, jak proti němu vysílá kletbu. Prakticky na poslední chvíli stačil vyčarovat štít, ale i tak skončil na zádech na zemi, jak ho kletba srazila vzad. Nemeškal ani vteřinu a obratem, ještě ze sedu na zemi, mu to vrátil, dobře si pamatujíc na Harryho lekce v Komnatě nejvyšší komnaty, kdy kamarád stále opakoval, že v boji je nejdůležitější rychlost. Okamžitý útok, stejně tak i razance kletby, která překvapila i jeho samotného, donutila Smrtijeda, aby při odražení o štít ustoupil o dva kroky dozadu. Zatvářil se zmateně a toho právě Neville využil k tomu, aby vyskočil na nohy a bleskově se vydal na útěk chodbou. Nebylo to příliš nebelvírské, ale rozhodně se nehodlal nechat chytnout a odvést za Voldemortem, ať po něm ta hadí stvůra chtěla cokoliv.

"Neve!" slyšel za sebou Severusův výkřik, nedbal však na něj.

Proběhl krátkou chodbou a zarazil se nad schodištěm směrem dolů k hlavnímu východu. V cestě mu stála Alecta Carrowoviová, která se na něj šklebila z paty schodiště. Hůlku proti němu pozvedlou neměla, ale svírala ji mezi prsty zlehka, jak byla připravena kdykoliv ji použít. Výraz zračící se jí ve tváři jasně říkal, že ho z největší radosti zmučí klidně až k smrti. Vypadala jako blázen.

Tudy cesta nevedla. Stejně tak se nemohl vrátit zpět a přivolat si pomoc ve Velké síni, chodbu k ní mu totiž zahradil Severus a Amycus. Snape tam byl o chloupek dřív, teď rukou zvednutou bránil druhému Smrtijedovi, aby se na něj vrhl.

"Neville, odhoď hůlku a promluvíme si," řekl klidně, skoro tak, jakoby se pokoušel zaříkávat zvíře. Nic momentálně Nevilla nemohl rozčílit víc, než když s ním někdo jednal jako s malým dítětem. Nepocítil ani špetku strachu nebo viny, když bombardem odpálil stropní výklenek nad manželovou hlavou a tak na něj a Carrowovyho poslal hromady rozdrceného kamene. Dva muže tím na okamžik zadržel, ale Smrtijedka, který stačila vyběhnout do půlky schodiště, po něm vrhla kletbu. Podařilo se mu uskočit stranou, přestože ho něco ostrého seklo do paže a pak se to z kovovým třeskem roztříštilo o zeď za jeho zády.

Neohlížel se, aby pátral po tom, co to bylo za kouzlo stejně tak se nestaral o ruku, na které cítil horké vlhko, a rozeběhl se do útrob hradu. Překvapivě až teď za sebou kromě trojice běžících nohou, uslyšel i křik, který musel pocházet od studentů. Měl dokonce dojem, že zaslechl i nějaká prokletí a kletby, doslova vyřvávané na celé kolo. Neměl moc času nad tím přemýšlet, přesto ho s jistým záchvěvem hrdosti napadlo, že možná právě svým vzdorem konečně rozpoutal vzpouru studentů.

Neměl jinou možnost, než utíkat směrem nahoru, do pater a doufat, že tam najde místo, kde se schová. Několikrát jen tak tak unikl kouzlu, které většinou rozflákalo nějakou sochu, kus zdi nebo z ní případně udělalo rosol. Kdyby to zasáhlol člověka, nejspíš by ho dohromady nedala už ani Poppy s celým regimentem lékouzelníků. Občas se mu podařilo přes rameno, aniž by mířil, vyslat také několik kouzel, které většinou skončila stejně nevyužitá, jako ta jeho pronásledovatelů. Snad jen jednou měl dojem, že uslyšel ženský výkřik, tak doufal, že se mu podařilo Alectu zasáhnout kostilámavým kouzlem.

Při svém útěku neměl jasný cíl, prostě jen chtěl pryč, což byl asi důvod, proč se brzy ocitl v pasti. Zabočil do uličky a zjistil, že je prostě slepá. Sice se hned obrátil, aby se pokusil uniknout, ale bylo to příliš pozdě. Tři Smrtijedi, v čele se Severusem, mu zahradili cestu. Podle toho, jak měla žena vyvrácenou levou ruku a visela jí z ramene usoudil, že ta tříštivá kletba se mu vážně povedla. Neměl si co vyčítat, ona byla zlá a navíc jí jen oplatil bolest, která i jemu teď tepala v nadloktí.

Z nedostatku jiných východisek začal couvat, hůlku napřaženou před sebe, schopen okamžitě vyčarovat štít. Věděl ale, že Protego, sebevíc silné, ho nemůže ochránit navždy. Byl si jist, že by dokázal štít udržet možná dvě nebo tři minuty i při útoku tří lidí, ale co byli tři minuty, když tu byl uvězněný. Začala se ho díky tomu troch zmocňovat panika. Až teď mu docházelo, že svým útěkem si vůbec nepomohl, jen všechno zhoršil a pravděpodobně to zavařil všem studentům, nejen sobě. Nejspíš i pár učitelům. Navíc, vzhledem ke křiku, který k nim doléhal, to bude všeobecně hodně zlé.

"To už by stačilo," zavrčel Severus, nadmíru naštvaný, což snadno poznal podle černého lesku v jeho očích, "Tady tvá cesta končí, Neville, takže v klidu skloň hůlku..."

"Jdi do prdelle, Snape!" zavrčel Amycus s takovým vztekem, až to hraničilo s hysterií a jeho ruka se vymrštila. Fyzický útok asi nebylo něco, co by lektvarista čekal, protože ho loket zasáhl přímo do naprosto nechráněného obličeje a poslal ho k zemi. Než se tak stalo, tak si byl Neville jist, že slyšel jednoznačné prasknutí lámajícího se nosu. Byl tím také překvapen a jasně si uvědomoval, že bezhlesně vyslovuje manželovo jméno. Dokonce se přistihl, že chce vykročit vpřed a pomoci Severusovi, momentálně se válejícímu na zemi jako netopýr spadlý ze stropu jeskyně.

"Ublížil si Alectě, tak seru na to, čí si manžel," zavrčel Smrtijed do smíchu své sestry a zvedl hůlku.

"Avada Kedavra!"

Věděl, že nemá šanci. Nikdo neměl proti Avadě šanci, zvláště když stál uprostřed prázdné chodby docela sám a jedinou cestou k úniku by bylo, projít zdí. Jediný kdo to dokázal přežít byl Harry a to je díky tomu, že jeho matka zemřela místo něj. Ale on se i tak nebál., necítil úzkost, jen ho napadlo, jak na tom asi jsou jeho přátelé... Kde je Harry s Ronem a Hermionou... Zda-li Voldemort bude poražen a zemře... Jestli tuhle válku vyhrají... A co bude se Severusem...

Udělal půl kroku dozadu a pak padal.

Jestli dopadl na zem, to si nebyl schopen uvědomit, jediné co viděl, bylo jasné bílé světlo které ho doslova bodalo do očí. Vzpomněl si na Nicka, kterého viděl na začátku pátého ročníku, jak Harrymu v jedné zapadlé chodbě vypráví o tom, jak vypadá smrt. Říkal, že poslední co viděl, byla jasné záře, které ho oslňovala a že on, místo toho aby vstoupil přímo do ní, se obrátil a utíkal pryč. Tak se z něj prý stal duch. Neville nechtěl skončit jako duch a proto byl odhodlaný vykročit vstříc světlu, které viděl.

Jeho poslední myšlenkou byla jistota, že tohle je konec jeho života.

 

°°0°°

 

Zlost. Zloba. Nenávist. Rozčílení. Touha mučit a ubližovat. Prosáklo to mezi kameny hradeb, stékalo po nich dolů. Valilo se to pod vraty a v mezeře za panty. Prosakovalo ve sklepení. Rozlévalo se to po všech místnostech jeho Bradavic, jako když Protiva ucpal veškeré záchody a splašky se valily po chodbách za hrozného křiku a nadávek od Filche, smichu Protivy a pokřiku studentů. V tomhle případě to ale nebyla zábava, byla to hrůza hrozilo, že se v té ohavnosti utopí a to on nechtěl.

S výkřikem se vymrštil do sedu, hůlku okamžitě připravenou v ruce a ochotný vrhnout uřknutí na prvního člověka, kterého uvidí.

Drahnou dobu si vůbec nebyl schopný uvědomit, kde právě sedí, jak moc byl zmatený. Hlavně mu bylo jasné, že neležel v posteli, nýbrž na nějaké lavici a pak kolem sebe uviděl kuchyň. Usnul v kuchyni, jenže v jaké kuchyni? Mozek mu pracoval nepředstavitelně pomalu, jakoby byl oddělený od těla. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl na Lasturovou vilu, Billa, Fleur a vaření mnoholičného lektvaru. A další co mu došlo, bylo kapání krve dopadající na dřevo mezi jeho roztaženýma nohama. Už se nad tou skutečností ani nepozastavoval, jednoduše si přitiskl ruku k nosu, strčil hůlku do kapsy a vstal, aby si došel pro utěrku na nádobí přehozenou na nedaleké židli. Nic lepšího po ruce neměl, pamatoval si, že všechny své kapesníky museli nechat vyprat – právě od krvavých skvrn – takže teď pravděpodobně visely někde venku na šňůře s prádlem.

"Ach 'Arry!" vykřikla Fleur, která se právě objevila ve dveřích, "Ty už zase krrvácíš!" prohlásila to takovým tonem, jakoby to snad byla jeho vina, že mu leje krev z nosu. Raději to nijak nekomentoval, jen setřel krev ze rtů a brady.

"Kde je Ron s Hermionou?" zeptal se raději, než aby s mladou ženou probíral svoje noční můry, nitrobranu a nitrozpyt. Dost mu stačilo, že ho od ní zavalila vlna obav. V lesích, když ještě byl jen s Hermionou a Ronem, bylo tak snadné dostat se z dosahu veškerých myšlenek,ale tady, kam se hnul, tak někdo myslel, cítil, strachoval se nebo rozčiloval. Doposud si neuvědomoval, jak strašlivý má vlastně nitrozpytec život, když si neustále uvědomuje přítomnost myslících, inteligentních bytostí ve svém okolí, vnímá jejich emoce jako jakousi marmeládu, která mu pomazává mozek nebo čas od času dokonce zachytí jednu či dvě zbloudilé myšlenky. Aby se tomu všemu vyhnul, musel by jít buď hodně daleko do pustiny nebo ani na okamžik nepovolit ve své nitrobraně. Navíc si byl jistý, že je to den co den horší, jakoby všechno vnímal intenzivněji a jasněji. Už to dávno nebyla ta zábava, jako loni, když si jen tak pro legraci četl Colinovi myšlenky, pokoušel se podívat do hlavy Snapeovi nebo zkoumat Nevillovu mysl, aby se přesvědčil o jeho věrnosti.

O něco málo snazší to bylo, když se jim nedíval do očí. Oční kontakt zajišťoval, že mu byly jejich mysli blíž, přesně podle hesla, že oči jsou okna do duše. Právě proto odvrátil pohled od Fleur a podíval se ven z okna, kde viděl po pláži kráčet dva vysoké zrzavé muže. Billa a Rona.

"Billí s R-onaldem šli nalovit rryby," potvrdila mu vzápětí jeho doměnku Fleur, "a Herrmiona ještě pořád vaří tu břečku."

Krátce na ni pohlédl. Dost dobře nechápal, proč se pořád nutí vyslovovat "r" když při tom ráčkovala a ještě šišlala. Bylo to strašné. Proč že mu to vlastně někdy připadal francouzský přízvuk zajímavý a přitažlivý? Po čase rychle zjistit, že se to vlastně nedá poslouchat.

"Je to mnoholičný lektvar, ne břečka," opravil ji téměř bezděčně. Ne že by lektvary nějak miloval, aby se jich zastával, jen se naučil, že můžou být užitečné a přestal jim říkat 'ty odporné břečky'. Za to nesl odpovědnost zejména Remus, protože mu ukázal jejich kouzlo.

Remus... neviděl ho už skoro rok. Nedostal od něj jediný dopis. Jedinou zprávou bylo, že je v pořádku. Kdyby se tak nebál o život jeho a Siriuse, tak by se vykašlal na celé hledání viteálů, bezové hůlky, Voldemorta a kdo ví čeho ještě a jednoduše by našel svoje milence, zabalil by jim kufry a odcestovali by se někam schovat. Ale jasně, on byl Harry Potter, Chlapec který přežil, takže musel být zodpovědný, obětovat se a to všechno kolem.

Jenže jeho to tak hrozně sralo.

To natolik, že uvažoval o té nevyslovené nabídce. Ano, napadlo ho, že by mohl říct Voldemortovi jednoduše ano a všechno to ukončit. Nevěřil mu, to netvrdil, ale pořád byl příliš nedotknutelný. Ať je poutalo cokoliv, tak oba instinktivně věděli, že vzájemně se zabít nebude tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát.

"Konečně jsi vzhůru. Už jsme myslela že prospíš celý den," zahudrovala Hermiona a rychle přešla k lince, aby si natočila vodu a napila se, "Od doby, co jsme tady, pořád jenom spíš. Není ti něco? Nepotřebuješ něco?" teď její hlas přešel do starostlivého, už jen čekal, kdy mu dá ruku na čelo, aby změřila teplotu.

"Nudím se a co potřebuji mi nedáš, tak o tom nebudu ani začínat," zabrblal polohlasně. Zaprvé proto, že to Fleur neměla slyšet a pak také proto, že by to neměla slyšet ani Hermiona. Byl rád, když na to kamarádka nijak neodpověděla, což bylo částečně způsobeno i tím, že přišli oba Weasleyovi a on se zase stal křenem. Trochu mu to vadilo, nedokázal popřít jak moc se mu stýská po jeho milovaných, ale jednoduše vzal všechny ty špatné myšlenky a emoce a narval je do lektvarové učebny. Trochu víc se musel opřít do zpráchnivělých dveří a vypomoc si silou, aby se mu vůbec podařilo zavřít všechno uvnitř, ale povedlo se. Uvědomoval si, že jednou, až už toho tam uvnitř bude moc, to jednoduše vybuchne s ohlušujícím třeskem v podobě křiku nebo pláče, jenže k tomu se zatím neschylovalo, takže tomu nehodlal prozatím věnovat pozornost.

Seděl u stolu a potichu upíjel čaj, který mu Billova manželka připravila. Jasmínový, krásně voněl, ale chutnal odporně. Nestěžoval si na to, on si nikdy na nic nestěžoval, zvláště ne na jídlo. Sledoval, jak se Hermiona baví s Ronem, naklání se k němu a dotýká se jeho ruky. Poprvé za celou dobu, co věděl o kamarádčiných citech, měl dojem, že to pochopil i Ron. Skutečně pochopil, plně a dokonale. Nebylo to z toho, co dělal, říkal, jak se k ní nakláněl nazpět, ale něco z něho prostě vyzařovalo. Uvědomění a strach z poznání.

Obrátil pozornost na ostatní v místnosti, Fleur dodělávala jídlo a Bill si hrál s hrnkem. Naklonil hlavu na stranu a zahleděl se dlouze na staršího Weasleyho. Měl z něj takový pocit....

"Nechceš mi něco říct?" zeptal se přímo, když nemohl identifikovat, co to z muže vyzařuje. Do hlavy mu lézt nechtěl, nebylo to slušné a Bill byl jeho přítel, který mu k tomu nedal svolení. Navíc, pořádnou migrénu si velmi rád odpustil, když to bylo možné.

"Já?" pozvedl obočí, "Vůbec nic. Proč si to myslíš? V klidu se najezme a nelamme si s ničím teď hlavu."

"Pokoušíš se mi lhát, i když víš, že to není tak snadné," lež safra ještě poznal bez toho, aby se mu mozek změnil v kaši, "Jestli se to týká Pána zla, tak mi to řekni. Nesnáším, když jsou přede mnou zatajovány informace. Pokaždé, když jste to dělali, dopadlo to špatně. Něco se stalo, někdo umřel, já sám jsem se zranil. Už mi není deset, nepotřebuji, aby mě někdo chránil!" na konci slyšel, že trochu zvedl hlas, ale nekřičel. Tak rozčílený zatím nebyl. Každopádně to připoutalo pozornost jeho přátel, takže se k němu otočili.

"Nechtěl jsem ti nic zatajovat, Harry, jen jsem si myslel, že by ses měl nejdřív v klidu najíst... my všichni... a až pak bych ti to řekl. Navíc, ani nevím...," krátce se odmlčel, povzdechl si a odložil hrnek na stůl, "Tvoji příbuzní, Dursleyovi, jsou mrtví."

Nikdy skutečně neuvažoval nad tím, že Dursleyovi umřou, i když si mnohokrát přál, aby prostě zmizeli z jeho života. Zejména ve chvílích kdy seděl hladový a zbitý ve svém přístěnku a nemohl usnout. To bylo ale deset let nazpět, pak se to všech nějak... ne zlepšilo, ale dalo se to lépe snášet, když s nimi nemusel trávit každý den v celém roce. A nakonec, dalo by se říct, že se spřátelil s Dudleym a možné že těsně před odjezdem vyřešil něco málo se svou tetou. Nepředpokládal, že je znovu uvidí, stejně jako nečekal, že je bude pohřbívat.

Hermiona se nadechla, snad chtěla něco říct, ale to už se mu podařilo se vzpamatovat.

"Jak se to stalo?" zeptal se polohlasně, "V Americe měli být v bezpečí a vy jste se o ně měli postarat. Jak to, že jsou mrtví?"

"Dělali jsme co se dalo, měli permanentní dozor tamních bystrozorů, ale ani to by nemělo... nemělo to žádný význam, protože Jeho by nezastavily ani dvě desítky kouzelníků," odpověděl mu Bill sice klidně, přesto zamračený.

"Moment, chceš říct, že tam byl přímo ten, jehož nesmíme jmenovat?" ujišťoval se okamžitě Ron, přičemž Harry zvládl jen němě koukat a Hermiona se mračila. Od Fleur se ozval tichý povzdech, plus nějaké šeptané slůvko ve francouštině, které zřejmě obvykle nepatřilo do slovníku dámy, podle toho, jak se na ni její manžel krátce překvapeně podíval.

"Ano, přesně tak a," podíval se na náhle ztichlého Harry, "zanechal tam pro tebe vzkaz."

Skoro očekával, že teď Bill vytáhne z kapsy obálku naditou metrem pergamenu popsaného ve Voldemortově teatrálním duchu, nic takového ale starší Weasley neudělal. Jen se předklonil a opřel rukama o stůl.

"Bylo to napsáno na zdi, krví tvé rodiny, a vzkaz zněl 'Dárek za tvé pilné studium, Harry Pottere. S láskou, Tom'," nezmohl se na to, aby Billovi cokoliv řekl, jen na něj koukal doširoka roztaženýma očima, "Prý to bylo dost strašné, co udělal s nimi a dvěma bystrozory, kteří je hlídali. Je mi to líto, Harry," dodal ještě tuhle drobnost, dokonce se při tom zatvářil dostatečně zkroušeně.

"Dobře, to je strašné, přesto proč si myslíte že to byl přímo On? Stejně tak dobře to mohli být jeho Smrtijedi. Ne že by na tom záleželo, přesto...," Hermiona svou řeč zakončila neurčitým gestem.

"Byl to on," potvrdil Harry, byl si tím jist, jedno jak moc byl vyvedený z míry, "Nikdo, kromě Brumbála a mě, by si netroufl mluvit o něm jako o 'Tomovi', nebo jeho pravé jméno napsat. Myslím to skutečně pravé jméno, ne to co si vymyslel," proti tomu, zdá se, nemohl nikdo argumentovat, "Jediné, co nechápu, je proč až teď? A co myslel tím vzkazem?"

Smrt Dursleyových jím otřásla, to bezesporu, ale nebylo to takové, jako kdyby Voldemort zabil Remuse se Siriusem nebo Rona a Hermionu. Nechtěl tvrdit, že ho to nezasáhlo, cítil jistý smutek, ztrátu stejně jako vinu, jenže nepřivedlo ho to k záchvatu vzteku nebo to neznásobilo jeho touhu Voldemorta zabít. Uvědomnění jejich smrti bylo stejně podstatné, jako skutečnost, že kvůli němu a jeho neschopnosti zabít Voldemorta už dávno, umřely nebo trpěly desítky a desítky lidí. Možná by měl cítit víc, alespoň k Dudleymu, jenže to nedokázal. Měl kvůli tomu dojem, že je špatný člověk a že je necitelný.

"Ten vzkaz je myslím docela jasný," řekla Hermiona, "Je jen jediná věc, kterou by chtěl... ocenit," zvolila opatrně slovo, "a to tvoje nitrobrana a možná nitrozpyt. Jsem si jistá, že tohle tím myslel."

"To došlo asi nám všem, Miono," konstatoval Ron, s čímž se Harry nemohl ztotožnit, protože jemu to jasné nebylo, "spíš by mě zajímalo, proč si myslel, že zabití Harryho příbuzných je dárek. Chápal bych, kdyby ho tím chtěl mučit, jenže takhle..."

"To není záhada, Rone," namítl, tohle zase věděl on moc dobře, "Myslí si, že jsme stejní."

"To rozhodně nejste 'Arry," nesouhlasila okamžitě Fleur, "Ty si hrrdina, čestný mladý muž a on je odporný... monstre... srůda."

"Přesně tak," kývla Hermiona rázně hlavou, "Nemáte spolu vůbec nic společného. Nijak se nepodobáte."

"Vážně ne?" jemně pozvedl obočí. Těšilo ho, jakou k němu mají přátelé důvěru, i to že ho tak milují, ale nemohl s nimi souhlasit, zejména proto, že Voldemort měl částečně pravdu.

"Vychovatelky v sirotčinci se ho bály a čím větší měly strach, tím krutější k němu byly... Víte co bylo jeho první kouzlo?" zeptal se, ale na odpověď nečekal, byla to jen řečnická otázka, "Když mu byli čtyři roky, tak si hrál na pískovišti v zahradě sirotčince a jeden strarší chlapec mu rozšlapal hrad. Hodil po něm bábovičkou, což by nevadilo ani by to tomu klukovi neublížilo, jenže ta bábovička se odrazila a bila toho chlapce znovu a znovu, dokud nepraskla. A i potom, až mu celý obličej rozřezala a roztloukla na krvavou kaši. Vychovatelky se jí marně snažily zastavit, docílily jen toho, že zbila i je a Tom... ten se jenom smál a tleskal. Jedné z vychovatelek to došlo, nějak věděla, že to udělal on, i když netušila jak. Tak ho popadla, odnesla do domu a pak mu nařezala vařečkou na holou," odmlčel se a nahlédl na dno dopitého hrnku, "První kouzlo, na které si pamatuji, jsem udělal v šesti letech. Ve škole se mi všichni smáli, že nosím dětské oblečení, zatím co Dudley měl krásné moderní kousky. Přes noc se všechno moje oblečení smrsklo na velikost kojence, takže mi Petunie musela dát Dudleyho věci a dokonce mi jít koupit vlastní oblečení, jinak bych chodil nahý. Vernon mě za to pak zbil a křičel na mě. Navíc, jsem si jist, že to nebylo mé úplně první kouzlo, ani úplně první trest, který jsem za čarování dostal," zvedl pohled od hrnku k mlčícím prátelům, "Už vidíte tu podobu? Zabil je proto, že mě týrali, jen nevím, proč s tím otálel tak dlouho."

"Podoba nebo ne, měl by přeci být rád, že ti někdo ubližoval. Měl by spíš dát Dursleyovým metál, než je zabíjet," argumentoval Ron.

"Ne, ty to nechápeš," zakroutil hlavou, "Patřím jenom jemu, on jediný se mě smí dotknout a smí mi ublížit. Špatně se to popisuje, protože je to celé hrozně zvrácené, ale je tomu prostě tak."

"Já to chápu, Harry, on tě chce zabít osobně, to je nám všem jasné," prohlásil rázně kamarád.

"Nechce mě zabít... a chce," teď se dostával k tématu, které se mu nedobře bude probírat s přáteli a bojovníky proti Voldemortovi, kteří už toho tolik obětovali, "Člověk má vždy na výběr a já také. Už v prvním ročníku mi nabídl, že můžeme být spojenci a ovládnout svět společně. Ta nabídka stále platí, stále jsem si ji vědom, ba co víc, vím, že je myšlena vážně. Něco v jeho pokroucené mysli ho přesvědčuje o tom, že bychom spolu tvořili dokonalou dvojku, která by byla neporazitelná a že jedině já mu můžu porozumět až do morku kostí. Neptej se mě, jak to všechno vím, prostě vím. A je to děsivé," bylo zřejmé, že to přátelé nevzali moc s nadšením, "Právě proto Dursleyovy zabil, abych mu byl za jejich smrt vděčný, protože on by byl vděčný, kdybych pozabíjel každého, kdo mu kdy v životě ublížil. Věř mi, že takových lidí bylo víc, než si vůbec umíš představit, alespoň z jeho pohledu ano. Počínaje jeho mudlovským otcem a konče Brumbálem."

"Říkáš to skoro tak, jako bys mu za to byl vděčný," zamračil se kamarád.

"Rone, to snad nemyslíš vážně?!" napomenula ho prudce Hermiona a zřejmě by se přidal i Bill nebo Fleur, kdyby je Harry nezastavi zvednutou dlaní.

"Vděčný? Tak bych to nenazval, ale nebýt jeho rozkazu, že mi nikdo nesmí ublížit, by mě už dávno Smrijedi zabili. A vás taky. Na Odboru záhad nebo na Malfoy Manor, vlastně kdykoliv mezi tím. Když jste se mnou, tak vám hrozí nebezpečí toho, že vás budou stíhat, ale zároveň si můžete být jistí, že po vás nikdo nevrhne Avadu. Klidně by mohla zasáhnout mě, nebo bych kteréhokoliv z vás chránil vlastním tělem. Ten, kdo by mě zabil, by dlouho a strašlivě trpěl, až by nakonec doslova žebral o smrt. Vím, co říkám... viděl jsem to."

Rozhostilo se ticho, které bylo příznačné pro rozhovory o Voldemortovi. Jako kdyby se lidé po pár myšlenkách a slovech o něm museli nadechnout, podobně, jako kdyby se pokoušeli plavat v odpadní stoce. Udusili by se spíš, než v čiré vodě.

Nač mysleli ostatní netušil, nechtěl to vědět a tak se to ani nepokoušel zjistit, on sám myslel na Petunii.

"Petunie chtěla být pohřbena vedle svých rodičů," řekl náhle nahlas svou myšlenku vycházející ze staré vzpomínky, "Kdysi to říkala Marge, alespoň tak jsem to slyšel. Měl bych zařídit, aby se tetino přání splnilo. A Vernona s Dudleym bych měl nechat pohřbít také s ním, ona... vážně je oba milovala."

"Jejích těla určitě budou převezena do Anglie, pak najdu někoho, kdo se o všech postará," ujistil ho Bill.

"Díky, ale možná bych měl já sám...," něco mu říkalo, že by alespoň tohle měl udělat, když nepocítil intenzivní lítost, jakou by nad ztrátou své rodiny měl.

"To je příliš nebezpečné," zamítla to hned Hermiona, "Vím, že pro ně chceš něco udělat, ale nejlepší bude, když vyhraješ tuhle válku a zabiješ ty víš koho. To pro ně bude skutečná pocta."

Zadíval se na ni. Co řekla, myslela naprosto vážně, jenže ona nechápala, jak to mezi ním a tetou nakonec bylo. Netušila, že Petunie nejvíc toužila po tom, aby jí měl Harry v úctě, i když byla jen moták. A on jí řekl, že by tomu tak mohlo být, vlastně že tomu tak skutečně je, přes to všechno, co mezi nimi bylo. Právě proto si zasloužila, aby se o její pohřeb postaral osobně.

"Možná máš pravdu," odstrčil hrnek a vstal, "Nemám hlad, půjdu se projít. Nebojte, zůstanu v bezpečí ochranných kouzel kolem domu," ujistil je, ještě než odešel od stolu.

Vyšel ven z dobu a zvedl hlavu, aby se podíval na modré nebe. Už jenom týden než bude mnoholičný lektvar hotový a pak zasadí Voldemortovi další tvrdou ránu zničením viteálu v trezoru Narcisy Malfoyové. Právě jedině to bude tou správnou odpovědí na gratulaci psanou krví.

 

 

Předcházející

oo0oo

Následující