08.03.2014 13:36

Byla pravda, že byl doposud nejmladším Smrtijedem ze všech, co kdy zasvětili svůj život Pánovi zla, ale to neznamenalo, že má nějakou moc nebo vliv. Zejména po otcově naprostém selhání při získání Věštby byli Malfoyovi pěkně v loji. Draco sám samozřejmě nepřiznal, že na tom nese jistý podíl díky tomu, že nebyl schopen zabít Brumbála. Vždyť on se snažil. Upřímně a opravdově se snažil a dostal Smrtijedy do Bradavic i přes veškeré ochrany, tak to sakra mohl také někdo ocenit.

Vrátil se do společenské místnosti a posadil se k šachovnici proti Zabinimu. Jeho figurky už byli připravené, černí, vysocí, svalnatí bojovníci, silně otřískaní z lítých bitev a se sveřepými výrazyna tvářích.

Oproti nim byly Dracovy bílé figurky velmi štíhlé, vysoké, postrádaly jakékoliv brnění, ale také jakékoliv zranění. Jak jednou řekla Pansy, připomínaly elfské bojovníky z prastarých legend a to včetně toho, že byly extrémně zákeřné a rády se tvářily neškodně. Zejména Dracova královna, neustále koketující s protihráčovými figurkami, byla pěkná mrcha, která častokrát překvapila nepřítele tím, že zpoza své dlouhé sukně vytáhla obrovský obouručák a rozmázla nepřátelskou figurku na prach.

Po třech Dracem vyhraných partiích Zabiniho figurky jen kvílely a chytaly se za otlučená místa, zatímco jeho královna si znuděně pilovala nehty, král usnul, dva pěšci blízko u sebe hráli karty a jeden kůň se pokoušel natáhnout přes okraj šachovnice k váze s květinami. Jejich majitel na tom byl podobně, jen stěží se udržel ve vzpřímeném sedu. Dal by asi cokoliv za trochu rozptýlení.

"Draco!" zaslechl za svými zády otcův hlas, což rozhodně nebylo rozptýlení, které si přál. Obrátil se a spatřil hlavu Malfoye seniora v krbu, naneštěstí byli plameny kolem zelené, takže nemohl oslavovat otcovu smrt, po které by si vzal za ženu Ginny a žili spolu šťastně až do smrti v nějakém malém domku na kraji světa. Ano, takové představy občas měl, když v noci nemohl spát, protože Pansy chrápala po jeho boku.

"Otče, co...," kéž by ho tak jednou nechal otec pořádně dokončit.

"Okamžitě se vrať na Manor, potřebujeme tě tu!" neobtěžoval se vysvětlovat a zmizel. Draco se bezděky dotkl svého předloktí trochu v obavě, že tu zadříml a nevšiml si, že ho Pán zla volá, ale to dozajista nebyla pravda. Volání se nedalo přehlédnout, na to bylo příliš nepříjemné a po čase dokonce bolestivé, jako když vám někdo reje pod kůží rozžhaveným drátem.

"Musím jít," řekl napůl úst k Zabinimu, který si ho zvědavě prohlížel. On se zase pro změnu neobtěžoval čekat, jestli mu spolužák a protihráč nějak odpoví, jednoduše vstal a odešel ze zmijozelských místností. Nejjednodušší pro něj bylo se přenést, na což se musel dostat mimo hranice bariér kolem hradu. Rychle vyběhl po schodišti a jednou z tajných chodeb ven na Bradavické pozemky. Klusem to vzal dost daleko na přenos, doufaje, že ho při jeho cestě hradem neviděl nikdo nepovolaný.

Musel se zastavit a soustředit, přeci jen byl v přenášení nováček, ale dělal to rád. Zavřel oči a s prásknutím, neúměrně hlasitým a delším než bylo dobré, se přemístil před Manor. Kovová brána se otevřela a světla kolem cesty se rozsvítila, jako kolem nich rychle kráčel k hlavnímu vchodu. I ten se před ním otevřel, poznávaje svého majitele a obyvatele. Ani se nestačil pořádně rozkoukat po vstupní hale, když ho za loket drapla otcova ruka.

"Co ti tak trvalo?!" zavrčel mu zblízka do ucha a už ho táhl směrem k jednomu ze salonků.

"Letaxová síť není v Bradavivích otevřená ven a na pozemcích školy se nedá přenášet, to určitě víš," vrátil mu stejně podrážděně, ovšem poslušně klusal směrem, kam byl tažen, "Musel jsem se dostat ven a ještě kus k lesu, skoro jsem běžel. Nemám v zadku vrtulku, abych byl všude za půl minuty."

"Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit, ty spratku?!" vypěnil otec, což ho donutilo trochu se přikrčit. Zatím se nestalo, že by ho Malfoy senior uhodil, ale vzhledem k neblahé situaci celé rodiny a skutečnosti, že byl otec neustále v lihu, by se nedivil už vůbec ničemu.

"Na tohle není čas, Luciusi," zachránila ho matka, i když to pravděpodobně jako záchranu neplánovala. Prudce otevřela dokořán dveře, ve kterých stála, a zašla dovnitř. Otec zaskřípal zuby, ale neřekl nic, jen ho táhl do Bronzového salónku. Vstrčil ho dovnitř, až Draco skoro zavrávoral a musel si nechat chvilku na rozkoukání.

Byla tu skupinka lapků, společně s jejich pohledným velitelem, který dostával do oka koketní tik, pokaždé když viděl Draca. Raději se na něj proto moc nedíval, muži ho nezajímali natolik, aby si hodlal začít s nějakým hrdlořezem. Pak tu byl také Macnair, ze kterého mu jako pokaždé přeběhl mráz po zádech. Kromě Šedohřbeta ho považoval za nejstrašidelnějšího ze všech Smrtijedů a Mistrových přisluhovačů, protože vypadal jako spořádaný, starší muž pocházející ze staré a čistokrevné rodiny. Takový milý praotec, který si ochotně vezme dítě na klín a bude mu číst pohádky o zeleném hypogrifovi, protože přeci i čistokrevní čarodějové potřebují trochu milého přístupu.

Pak tu byla matka s otcem a tři další lidé, které zpočátku nepoznával, je mu bylo hned jasné že jsou to vězni. Až při bližší pohledu rozeznal Grangerovou a nejmladšího Weasleyho, plus nějakého oteklého mrzáka, nebo kdo to byl.

"Pojď sem, Draco," vyzvala ho matka a mávnutím ruky ho přivolala k tomu s podivným obličejem. Neochotně se k ní vydal, nechtěl být té zrůdě moc blízko, co kdyby mu pupence na obličeji začaly vybuchovat nebo tak něco. Nebo co když má nějakou vážnou, zákeřnou a nejspíš smrtelnou chorobu, kterou by od něj mohl chytnout.

"Podívej se na něj pořádně, synu, a řekni mi, jestli ho nepoznáváš," z matčina hlasu čišela nesmírná netrpělivost, chvěl se také očekáváním a částečně strachem.

Aby jí udělal po vůli, tak se trochu víc naklonil k mrzákovi a lépe si ho začal prohlížet. Mladík funěl, až se mu mezi ztištěnými zuby dělaly malinké bublinky. Nebylo to ovšem nejspíš jen tím, že měl ucpaný nos otokem, ale také vztekem, protože sebou zároveň cukal v pevném sevření pout ovíjejících mu tělo. Poznal, že je to někdo velmi naštvaný a momentálně i vzteklý, ale to bylo asi tak všechno.

"Ne. Měl by to být někdo, koho znám?" zeptal se a podezřelé ticho mu napovědělo, že je hlupák. Jistěže byl, došlo mu v zápětí, když tu byla Grangerová s Weasleym, tak jediný, kdo tu před ním mohl klečet, byl Potter. Na to se ho jistě ptala, což mu také vzápětí potvrdila.

"Není to třeba... Harry Potter?" řekla to jméno se stejným zdráháním, jako lidé dříve vyslovovali Voldemort. Když mu došlo, že by to mohl být on, že to tedy zcela určitě je on, tak jasně poznával tu zelenou zář očí probleskující zpod opuchlých víček, stejně jako neurčitý pocit hněvu, které se kolem Pottera často šířil silněji, než kolem leckterého zmijozelského studenta po školním trestu u McGonagallové.

Nadechl se, aby potvrdil domněnku všech ohledně totožnosti znetvořence, ale pak se zarazil. V hlavě mu vytanula otázka, co se stane, až si budou všichni jistí, že je to Potter. Jistě zavolají Pána zla, ten z Pottera udělá ogrilovanou kotletku pro Nagini nebo Šedohřbeta, a co z toho pak bude plynout? Nejspíš to, že Pán zla zvítězí, takže by se měl Draco radovat, jenže... Vzpomněl si na Ginny, jeho malou Ginny, tak nepodobnou nikomu, koho zná a tak oddanou Potterovi. Skroro až za hrob, skoro až tak, že by ho mohla milovat. To by byl bod pro to, aby nechal Pottera odstranit. Tak zmijozelští postupovali, likvidovali potenciální soky  ještě dřív, než by se do nich jejich partnerky mohli zamilovat. Jenže tu pořád bylo to 'ale', díky kterému věděl, že by mu to Ginny nikdy neodpustila. Nejen to, on sám by si neodpustil být s ní a vědět, že zabil někoho, koho měla ráda. Bylo to slabošské tak uvažovat, nehodné Malfoye a Smrtijeda, ale on si nedokázal pomoci.

"Já nevím... mohl by," řekl to tak neochotně a neurčitě, jak jen dokázal, "Co má s obličejem? Kdo na něj poslal kletbu, která znemožnila jeho indentifikaci?"

"To je vskutku trefný dotaz," souhlasil Macnair a sjel pohledem lapky, "Který z vás tu kletbu seslal a jaká to byla, abychom ji mohli zrušit."

"To jsem nebyli my," odpověděl mu značně naštvaný velitel, "Když jsme ho chytali, tak už takhle vypadal. Nesesíláme na nikoho kletby, když to není nezbytně nutné. Pamatujete? Sami jste to zakázali a dali do smlouvy, teda váš šéf to udělal."

Celkem vtipný název pro Pána zla – šéf, ještě, že tu nebyl, jinak by se nejspíš rozpoutalo peklo končící smrtí nejednoho z přítomných, který by neuměl dost rychle utíkat. I když, třeba by to Mistr vzal jako vtip a zasmál se. Pravdou však bylo, že v poslední době dost ztrácel humor.

"Jsem si jista,  že to udělala ta mudlovská šmejdka," usoudila matka, také na Grangerovou upřela větší část své pozornosti, "Řekni mi, drahá, co si na toho kluka použila za kletbu, ať ji můžeme...," ztichla a zahleděla se na jednoho z lapků, "Kde si přišel k tomu meči?" vydechla překvapeně. Díky tomu se také podíval na meč, který u sebe muž měl. Poznal ho hned, byl to Godrikův meč, který léta letoucí visel v ředitelně ve vitríně, dokud se ho Brumbálova záškodnická armáda nepokusila ukrást. Pak zmizel neznámo kam, lépe řečeno, Severus ho někam odnesl a nešířil se kam.

"Ta holka ho měla ve svý tašce," odpověděl jí lapka se širokým úsměvem chamtivého hlupáka, "tak sem si ho vzal, protože je parádní a teď je můj. Můžeš si vzít všechno, co...."

"Okamžitě mi ho vrať!" vykřikla matka tak strašně, až mu to připomnělo její, naštěstí už mrtvou, sestru Bellatrix. Chápal, proč se tak zlobí a vůbec se nedivil, když se vzápětí k lapkovi vrhla a meč mu vytrhla od pasu, až ho div nedrápla špičkou do boku. Chtěl se bránit, meč si vzít zpátky, dokonce i vytasil hůlku. To neměl dělat, matka nepoužívala útočnou magii často, ale když už se do ní pustila, tak byla překvapivě dobrá na ženu, která se svou bledou pletí a blond vlasy vypadala nesmírně křehce. Jedním máchnutím hůlky ho poslala proti zdi, využila energii pohybu a rovnou se plynule obrátila na ostatní lapky, kteří se k ní začali zezadu přibližovat. Sice také tasili své hůlky, ale prozatím je nepoužili, matčina rozlobená tvář a energie, kterou sršela, jim v tom bránila.

"Už ani krok, polomudlovská chátro!"

"Narciso!" zavřčel otec, z velké části to bylo varovně, ale zároveň v tom byla i otázka. Matka si jeho varování k srdci nevzala, zato mu alespoň odpověděla na nevyřčený dotaz.

"Ten meč byl v mém trezoru a ta šmejdka se svými kamarádíčky ho ukradla!" dvěma kroky byla u Grangerové a drapla ji surově za vlasy, až dívka vykřikla, "Co ještě si v mém trezoru vzala? Mluv, ty husu hloupá!" zacloumala s ní.

Draco, vlastně i jeho otec, jen trochu šokovaně sledovali, jak matka běsní. Ona byla vždy velmi klidná, někdy skoro až tichá a zakřiknutá, takže výbuch hněvu, ne nepodobný tomu, který často předváděla teta Bella, pro ni nebyl typický.

"My nic neukradli!" vykřikla Grangerová, bezúspěšně se pokoušela vytrhnout z matčina sevření.

"Nesahej na ni, ty čarodějnice!" vykřikl Weasley, který se také zmítal ve svých poutech. Od Pottera – už dávno si byl naprosto jist, že je to on – se ozývalo huhlání plné zloby, to jak mladík nemohl pořádně mluvit přes oteklé rty a pravděpodobně i jazyk.

"Narciso, měl by ses chovat více jako dáma," napomenul ji zlehka Macnair, rovnaje si při tom brýle, "Pokud ti zde přítomná slečna něco ukradla, pak nám to jistě poví. Stačí si s ní jenom chvilinku přátelsky popovídat." Své slova doplnil úsměvem skoro až laskavým, ze kterého Dracovi přeběhl mráz po zádech. Zřejmě nebyl jediný, protože Grangerová přestala úpět a Potter s Weasleym ztichli. Člověk nemusel být génius, aby si pod slovem 'popovídat' představil mučení.

"Máš pravdu, Valdene. Nebudu si s ní špinit ruce," s těmi slovy pustila Hermioniny vlasy. Dívka hned zacouvala o dva kroky dozadu, jak jen jí sevřený kruh lapků dovolil.

"Draco, doprovoď naše hosty do žaláře, počkáme, až kletba pomine, abychom viděli, s kým máme tu čest a strýček Macnair si popovídá s tou mudlovskou holkou," pokynul mu otec. Musel si zkousnout ret, aby ho neposlala k čertu. Měl by mít strach, ale neměl, kdykoliv se něčeho bál, tak dostal vztek. Nevěděl, jestli je lepší zuřit nebo utíkat, skoro si myslel, že ta druhá varianta.

"Ano, otče," zamumlal jen tak pro formu přes sevřené rty, "Vstávej," nařídil Potterovi a vytáhl hůlku z rukávu. Už to bylo dlouho, co mohl proti svému starému sokovi vyslat kletbu. Dnes ho to lákalo podstatně méně, než ještě před dvěma roky. Stejně, co by byla jeho kletba proti hněvu Pána zla, který se na Pottera a jeho kamarádíčky upře, až ho sem zavolají.

Oba jejich zajatci poslušně poslechli a vykročili směrem, kterým jim pokynul. Neopomněli si ho při tom ale měřit zlými pohledy. Dnes už to v něm nevzbuzovalo žádné silnější emoce, prostě mu jen vadilo, že musí být v jejich společnosti byť jen na pár minut.

Sešli dolů po schodech, Weasley s Potterem byli klidní, šli bez známky, že by se chtěli bránit, dokonce i mlčeli. Tak mu to ostatně vyhovovalo. Mávnutím hůlky odblokoval zámek na mřížích.

"Dovnitř," přikázal a počkal až se zajatci přesunou za hradbu kovových tyčí. Dalším mávnutím za nimi zavřel a zajistil zámek. Tím byl jeho úkol splněn, tak se otočil k odchodu, když tu ho někdo chytl za ruku. První reflex bylo se otočit a vyslat kletbu, ale však se zastavil. Byl to Potter kdo ho držel a ten byl nedotknutelný. Žádný Smrtijed, ani věrní a oblíbení jako Macnair, nesměli Potterovi ublížit, nebo ho, nedej merlin, zabít. Za to by je stihl trest horší než smrt.

"Draco," promluvil sípavě, asi už otok pomalu ustupoval, "Tychs posnal, kdo sem..." Trochu huhlal, ale rozuměl mu každé slovo. Vymanil se z jeho sevření a zamračil se. Nechtěl a nehodlal s ním o tom diskutovat, nebo mu snad vysvětlovat své důvody. Všechny je považoval za hloupé, ať už to byla myšlenka na Ginny nebo podivný nápad, že kdyby Potter vyhrál, tak by svět byl lepší než pod vedením Pána zla.

Znamení zla na jeho ruce začalo svrbět, takže vsunul ruku pod rukáv saka a začal si ho přes košili usilovně drbat. Uvědomoval si to koutkem mysli, přesto nepřestal. Potřeboval se poškrábat, jinak by se z toho zbláznil. Ne že by tedy škrábání ve skutečnosti pomohlo, ale měl dojem že je to trochu lepší.

"Nemusel jsem tě poznávat. Je tu tvůj mozek a tvé svaly, bez kterých nikam nejdeš," myslel samozřejmě Grangerovou a Weasleyho, což oba vězni velmi dobře pochopili.

"A přesto si to neřekl," nadhodil Weasley, alespoň, že jeho slova nemusel luštit, "Proč, ty malá fretko? Co tím získáš?" podezřívavě si ho prohlížel zpod rozcuchaných a přerostlých zrzavých vlasů. Od loňska, kdy se naposledy viděli, se Ronald hodně změnil. Zestárl, než by dospěl, opravdu zestárl, protože ač byli stejně staří, mladý Weasley měl kolem očí a rtů vrásky od slunce a stresu. Draco věděl, že jeho vlastní tvář by vypadala podobně, kdyby nebyl Malfoy. Jenže Malfoyovi nikdy nestárli tak, jako normální kouzelníci. Pořád vypadali dobře, dokonale a pak prostě umřeli.

"Nic," odpověděl krátce a naprosto pravdivě. Že Pottera hned neudal, dokonce že i pomlčel o totožnosti Grangerové s Weasleym, pro něj nemělo žádný užtek. Právě naopak, kdyby hned řekl pravdu, tak by ho Pán zla jistě odměnil a projevil by opět přízeň vůči rodině Malfoyových, ale... bylo tam pořád to 'ale' a Ginny.

"Pomos nám. Nemušíš mu sloužit. Vememe tě s sebou," navrhnul Potter, až to vypadalo upřímně. I kdyby bylo, tak to na věci nic neměnilo. Nahoře bylo několik lapků, dva plnohodnotní Smrtijedi a velmi naštvaná Narcisa Blacková. Kdyby se pokusili o útěk, pak by z nich všech byli mrtvoly, možná jedině tak z Pottera ne, ale jeho by Macnair jistě zabil. Váhal. Strach z trestu a strach z budoucnosti v něm sváděly těžký boj.

"Tvoje ruka," přerušil Weasley jeho myšlenky. Nechápavě shlédl dolů a spatřil krev prosakující sakem školní uniformy. Rychle vytáhl prsty spod látky. Byly od krve a za nehty měl kousky kůže. Rozdrásal si vlasní předloktí až do krve, ta mu teď stékala do dlaně. Neuvědomil si, že to dělá, dokonce ani necítil bolest, ta byla přehlušeno neutuchajícím svěděním. Vytáhl kapesník a nejdřív si jím rychle setřel krve z prstů, které už se mu začaly lepit k sobě, potom se pokusil vměstnat hedvábný kus látky pod košili.

"Draco... pomoz nám," zopakoval Potter, už poměrně normálně, "Tohle nemusíš dál snášet. Jám vím ,že si lepší, než ti nahoře. Ty nechceš zabíjet, nemáš to v sobě a to je dobře. Já to viděl, když si..."

Zavřísknutí přerušilo Potterovu dojemnou řeč, to když se se Macnair nahoře pustil do výslechu té mudlovské šmejdky. Weasley něco neslyšně vydechl, vypadal při tom značně otřeseně, čemuž se ani nedivil. Každý byl poprvé vyděšený, když viděl nebo v tomto případě slyšel, mučení. Draco také, dokonce se tenkrát pozvracel, ale to už bylo skoro dva roky, teď už ho to nechávalo klidným. Povětšinou, dnes ne. Pomalu obrátil hlavu ke schodům, po kterých se linul křik, pak na Pottera a zase ke schodům. Váhal nad Potterovými slovy, i když neměl jasnou představu proč. Snad za to mohl všechen ten čas strávený s Ginny, která mu ukázala, že svět může být také jiný, než jaký ho zná. Otevřel pusu, aby Potterovi poradil, jak se odsud dostat. Sám ho pustit nemohl, ale věděl, že má dobré vztahy s tím falešným a ohavným skřítkem, který tu kdysi sloužil. On by je mohl všech dostat pryč, protože měl možnost projít přes ochrany Manoru.

Chtěl říct 'Jestli chcete odsud, tak zavolej Dobbyho a on vás dostane pryč' ale nedostal se k tomu. Prudká řezavá bolest mu proběhla předloktím. Nevolal, to se jen svědění změnilo v oheň, který mu spaloval beztak už rozdrásanou kůži. Bylo to varování před zradou, kterou se právě chystal spáchat. Bylo to tak jasné, že nehodlal dál pokoušet štěstí.

"Nemůžu vám pomoci." Rychle zacouval ke schodišti, obrátil se a vyběhl po něm nahoru do patra a do salónku. Nebylo to zrovna nejlepší útočiště, protože po vstupu dovnitř uviděl Grangerovou roztaženou na zemi a Macnair jak jí sedí obkročmo na nohách. Dívka měla rozevřenou halenku, dokonce i roztrhlou podprsenku, takže celé její ňadra byla všem odhalená, a hlasitě vzlykala, přičemž se jí z očí valily slzy. Matka klečela u nich – k Dracově velkému překvapení – a nakláněla se hlubpce nad Grangerovou, jak jí něco polohlasně šeptala. Lapkové někam zmizeli, asi je Macnair nebo otec vyhodili, a otec sám byl, jak jinak, než nad sklenkou whisky a v blízkosti láhve. Věnoval mu jeden trochu znechucený pohled a pomalu přešel blíž k dění uprostřed místnosti.

Napadlo ho, že možná když uvidí cizí bolest, pak ho vlastní pálící předloktí nebude tak trápit. Zachytil otcův pohled, který se mimo jiné upřel i na jeho rukáv zašpiněný krví, ale neobrátil se k němu ani mu nevěnoval pozornost, protože jedině tím se vyhnul otázkám. Raději se soustředil na Macnaira, který pomalými tahy stříbrného náprstku s bodcem na konci vyřezával na Hermionina bledého hrudníku jakýsi ornament. Každý, kdo Macnaira znal, věděl, že za maskou dokonalého gentlemana se skrývá tvor, milující bolest, která jediná ho dokáže skutečně vzrušit. Jen když někoho týral, tak se mu z tváře ztratila maska společenského úsměvu a odhalil se vlk lačnící po krvi.

Draco raději zacouval směrem ke svému otci a obrátil se k celé scenérii zády. Vidět Grangerovou trpět mu vůbec nepomohlo, jen to rozdráždilo svědění, které tak neskutečně nesnášel. Další vřískání, pláč a mumlané slovo o tom, že nic nikde neukradli, rozřízly vzduch a zaryly se mu do uší. Pokoušel se jim nevěnovat pozornost. Vytáhl hůlku a několikrát s ní mávl, proto, aby odstranil krev na svém rukávu a na ruce. To bylo vše co udělal, věděl, že samotnou rozdrásanou kůži zahojit nedokáže. Na Znamení zla a jeho blízké okolí nefungovala žádné kouzla, lektvary, masti ani jiná magie, stejně tak jako ho nebylo možné vypálit nebo jinak zničit.

Nedokázal se ale od křiku odprostit, naopak se mu v mysli zjevila Ginnina tvář, která jakoby ho prosila, aby pomohl jejich přátelům. Jenže on nemohl. Nechtěl, byl by za to hrozně potrestán, ale snad by mohl... možná by mohl zastavit to mučení.

"Třeba říká pravdu," slyšel se sám sebe říkat a vzápětí by si nejraději vypálil jazyk rozžhaveným pohrabáčem, protože všichni naráz utichli, včetně Grangerové, a on cítil, že se na něj dívají. Zamrazilo ho z toho v zádech, ale místo toho, aby zbaběle zablekotal něco v tom smyslu, že to tak nemyslel, se pomalu obrátil a pokusil se jim čelit tváří v tvář.

"Myslel jsem, že...," podíval se na Grangerovou, která se chvěla jako osika a oči měla zavřené, "Nevím, proč si měla ten meč v trezoru, matko, nebo co je tam ještě cennějšího a nebudu se ptát. Neřekla bys mi pravdu, tak bych jen zbytečně plýtval slovy... Ale ten meč," podíval se na meč opřený o křeslo, "Legenda praví, že Godrikův meč přijde na pomoc každému, kdo je tělem, duší i srdcem Nebelvír a jeho pomoc potřebuje. Je to magický předmět, velice starý magický předmět, a ty, jak známo, mají vlastní vůli a vlastní prostředky, jak se dostat tam, kam chtějí nebo ke komu chtějí. Prostě... se jí v tašce mohl objevit sám."

Znovu zauvažoval o tom rozžhaveném pohrabáči, když viděl, jaké pohledy na něj všichni upírají. Otec s matkou byli vyloženě rozhněvaní, mírně řečeno, a Macnair se tvářil nanejvýš pobaveně.

"To jsem netušil, Luciusi, že má tvůj syn takovou slabost pro mudly," ušklíbl se Macnair, ale alespoň přestal týrat Grangerovou. Teď už jí jen pohodlně seděl na stehnech, jakoby se tam rozhodl strávit zbytek večera.

"Já nemám slabost pro mudly!" ohradil se prudce, prudčeji než chtěl, "Jen říkám, že tu možná prostě ztrácíme čas, který bychom mohli využít účelněji."

"A k čemu asi tak? Chceš si jít udělat úkol z Přeměňování a pak si zalést k Pansy Parkinsonové?" vrčel jeho směrem otec. Dřív by si z toho dělal těžkou hlavu, nedávno ale pochopil, že ho otec prostě nenávidí a považuje ho za zodpovědného za pád rodiny Malfoyových – i když to byla vlastně vina jeho samotného – a tak už se jeho urážkami netrápil tolik, jako dřív.

"Ne, třeba něco tak produktivního, jako jít se podívat do údajně vykradeného trezoru," navrhl s úšklebkem a těžko potlačovanou ironií v hlase.

"To vidím jako rozumné," uznal alespoň Macnair, "V naléhavých případech vás skřeti obslouží i po zavírací době a já tu mezitím budu dál bavit naší milou návštěvu," skoro by se dalo říct, že sladce zavrkal, pokud by něco takového bylo u muže jako on možné. Každopádně zněl jeho hlas nepříjemně zdvořile, až ho jen za něj museli lidé nesnášet.

"Ani se jí nedotkneš, prase!" s tímto výkřikem se mladý Weasley vyřítil na scénu a jedním, "Expelliarmus!" poslal značně překvapeného Macnaira proti zdi.

Otec byl v tak příšerném stavu, jen merlin věděl, kolik toho dnes už vypil, že ho ho srazil k zemi Potter hned vzápětí, Macnair snad ani nestačil dopadnout. Špatné na tom bylo hlavně to, že Potter nevydal ani hlásku, což pro změnu Draca donutilo v duchu zaklít a okamžitě vytasit hůlku. Ten zatracený nebelvír používal neverbální magii k boji, přičemž on byl rád, že si bez vyslovení zaklínadla přivolá knížku. Na nic víc si prozatím netroufal, pokud nechtěl zpopelnit všechno kolem.

"Defodio!" zašeptal tak potichu, aby ho nemohl protivník slyšet. Nebyla to zrovna nejlepší kletba pro boj, ale Pottera překvapila, protože jen tak tak stačil zvednout štít, o který se kletba s zanačným rachotem roztříštila. Na tváři se mu udělal nepěkný úšklebek, když Potterovi posílal další a další kletbu, kterou si hezky šeptal pod nos. Šlo to lépe, než si myslel. Koutkem oka viděl matku, jak snadno bojuje s Weasleym a Grangerovou, které se pokoušela najít nějakou hůlku, aby se taky mohla připojit. Chtě nechtě musel uznat, že je ledově chladná, když se ani nepokusila zakrýt krvácející hrudník a jediné, co jí zajímalo, bylo aby mohla někoho proklít. Kdyby nebyla mudlovská šmejdka, mohla by z ní být i dobrá zmijozelka.

Prudké vyvřísknutí proťalo vzduch a třeskání kleteb utichlo, jak se všichni obrátili ke zdroji toho křiku. Strýček Macnair se samozřejmě vzpamatoval z šoku utrpěného ránou do temene a teď svíral Grangerovou kolem hrudníku, prsty s ostrým hrotem přitištěny pod jejím krkem. Dívka se podle všeho nedostala ani blízko k hůlce, prototže byla naprosto bezmocná, jen sebou trochu cukala a zarývala prsty do ruky, které jí vedla přes hrudník.

"No tak chlapci, přestaňte se pošťuchovat, nebo této překrásné slečně podřežu její bělostné hrdlo," doporučil laskavým hlasem postaršího pána, který byl v naprostém protikladu k výhrůžce. Ta měla ale okamžitý efekt, Potter s Weasleym pomalu sklonili hůlky, které okamžik na to pustili na zem, ani je o to nemusel nikdo žádat.

"Pokud se nepletu, tak právě vidím Pottera v celé jeho kráse," konstatoval Mcnair a trochu víc k sobě přitiskl Grangerovou, až dívka vyloudila neurčité zasténání přidušené pevně sevřeným hrudníkem, "Mistr bude velmi potěšen, že vás uvidí, pane Pottere. Velmi často a intenzivně o vás mluví, vlastně bych bez rozpaků tvrdil, že jste jeho hlavním zájme a jeho srdci jste se dostal blíž, než kdokoliv z nás, včetně mě. Lucius," obrátil se na otce, "zavolej Pána zla, abychom..." nedořekl, protože zvedl hlavu nahoru. Draco stejně, jako všichni ostatní, jeho pohyb napodobil a spatřil Dobbyho, jak odšroubovává lustr. Skřítek se na ně dolu zašklebil, ale to už hák povolil a lustr se řídil dolů. Grangerové se podařilo včas uskočit, protože Macnaira hryzla hluboko do ruky, takže ji pustil. Starý Smrtijed ale neměl takové štěstí, podařil se mu uskočit jen kousek, takže ho rameno obrovského křišťálového lustru udeřilo do ramene a poslalo k zemi. Sklo se roztříštilo, střepy odletěly do všech stran a Draco se jen tak tak stačil krýt před letícími kusy, které mu beztak roztrhaly nohavice a možné i kůži, protože byl nebezpečně blízko. Ani se nestačil rozkoukat a musel uskočit před kletbou, kterou na něj Potter vrhl. Ten okamžik klidu, zdálo se, žádného z nebelvůrů z rovnováhy nevykolejil, protože Weasley se bez sebemenšího strachu pustil do jeho otce – ne že by to bylo tak těžké, bylo záhadou, že se Malfoy senior vůbec drží na nohách – a Grangerová ukořistila Macnairovu hůlku, kterou se bravurně bránila matčiným útokům.

Takže Potter zůstal na Dracovi, opět, jakoby to snad mohl být on, kdo mu dokáže nejlépe vzdorovat. Rozhodně se nepovažoval za někoho, kdo dokáže Pottera porazit, na to se spolu střetli v příliš mnoha bitkách, ve kterých dokonce nešlo o život, tak jako dnes. On byl na boj prostě skvělý to se mu nedalo zapřít a den ode dne se zlepšoval, přesto... vypadalo to, že ho zatím zvládá. S obtížemi, couval, po tvářích se mu řinul pot a v ústech měl sucho od toho, jak šeptal své kletby, ale hůlku prozatím držel pevně v ruce.

Neústupně se zahleděl Potterovi do očí a pokusil se proti němu použít Inferno, ohňovou kletbu, která by z roztomilých kadeří a kulatého obličeje svého protivníka udělala ohořelý karbanátek, ale Potter jeho kletbu zastavil vodní bublinou ještě dřív, než ji pořádně stačil vyslovit. Celého ho promočil a hůlka mu díky tomu klouzala v ruce. Jak bylo možné, že Potter použil protikouzlo dřív, než vůbec stačil sformovat své myšlenky tak, aby jeho ústa vyslovila formuli. Vzedmul se v něm kvůli tomu vztek, tak silný, že se pořádně rozmáchl a odhodlal se k pokusu o Avadu.

"To nechceš udělat," řekl k jeho naprostému překvapení Potter podivně klidným hlasem. Zarazilo ho to, doslova strnul na místě a zahleděl se do hlubin protivníkových očí, které náhle, jako kdyby získaly stovku nových odstínů. Jasně, skoro až fyzicky, si uvědomil, jak hluboce a intenzivně zelené jsou. Zelenejší než cokoliv, co kdy viděl. Podobné listí, podobné trávě ale také podobné zelenému paprsku Avady, kterou se chystal použít. Byly tak hluboké a pronikavé, jako oči Pána zla nebo Severuse. Nikdy, za celé ty roky co Pottera znal, si tak jasně neuvědomoval jeho pohled.

"Expelliarmus," vykřikl Potter, přesto to znělo líně, jako kdyby to bylo nejjednoduší kouzlo na světě. Ucítil, jak jím kletba praštila o zem, nepříjemně mu to vyrazilo dech, a jeho hůlka vyklouzla z prstů, jakoby byly namydlené. Další Potterovo mávnutí, hůlka se zvedla z podlahy a přistála v protivníkově ruce. Draco zůstal bez ochrany, napospas jakékoliv kletbě nebo uřknutí a navíc si bolestně uvědomoval, že přišel o hůlku. Nebylo to, jako když ji zapomněl v učebně a pak ji nemohl najít, teď bytostně cítil, že už mu nepatří a bylo to jakoby mu někdo odřízl kousek ruky. Ten pocit byl tak náhlý, že ho na chvíli ochromil, takže jen sledoval, jak se Potter obrací k otci a dobře mířenou ranou ho opět posílá k zemi. Viděl Dobbyho, který se zjevil za matkou a pořádnou ranou svícnem do kolen ji donutil padnout s výkřikem bolesti k zemi. Hůlka jí vypadla z ruky, kousek odlétla, čehož využila Grangerová a okamžitě ji sebrala, takže už měla v rukou rovnou tři hůlky. Zřejmě musela najít vlastní hůlku, někde v tom zmatku kolem.

"Musí utíkat s Dobbym!" s tímto  trochu hysterickým výkřikem vztáhl skřítek ruku k Potterovi a ostatním. Chystal se je přenést pryč a Draco tomu musel zabránit. Nijak zvlášť se nerozmýšlel, jeho ruka prakticky sama sáhla po pohrabáči opřenému vedle krbu. Trochu pálil do ruky, ale to je jen popohnalo v tom, aby se vrhl ke skřítkovi a vrazil mu ho zezadu hluboko do těla.

Sevřel bledé nelidské rameno, pevně, aby se mu to zvíře nemohlo vysmeknout a zarazil ostrý kus kovu ještě hlouběji. Cítil mírný odpor tkání, stejně jako daleko větší, když lámal žebra. Slyšel mlaskavý a křupavý zvuk, jak pohrabáč pronikal skrz drobné tělo a pak z lupnutím vyrazil ven ze skřítčího hrudníku celý zbrocený krví a s kusy zachyceného masa a orgánů. Z toho pohledu se mu trochu zvedl žaludek, ale nehodlal skřítka pustit a poskytnout mu tak možnost, přenést Pottera s ostatními pryč v posledním záchvěvu života. Naopak ho přitáhl blíž k sobě, z dosahu hňapajících rukou nebelvírských a pevně sevřel. Byl na to sám, jen on držící umírajícího skřítka, jedinou Potterovu záchranu, a parta velmi naštvaných čarodějů. Neměl dokonce ani hůlku, ale to nevadilo. Stačilo jenom přivolat Pána zla. Jenže jak, když neměl možnost se dotknout svého Znamení zla.

"Voldemort!" vykřikl z plných plic, až to rezonovalo místností, "Voldemort! Voldemort!"

Jedinkrát vyřčené pravé jméno Pána zla přivolalo nejbližšího Smrtijeda nebo lapku, ale kdo se ho dovážil říct třikrát za sebou, měl zaručeno, že sám Mistr se přijde podívat, kdo tak moc touží po jeho pozornosti.

Cítil vítězství na dosah. Oni možná Pottera s jeho kamarády nezvládli, ale proti Pánovi zla nemají šanci. Zvedl pohled k těm třem, chtěl si vychutnat jejich vyděšené obličeje, až se tu Mistr zjeví. Potter vypadal ve tváři spíš rozzuřený, než vyděšený a z nosu mu kolem rtu na bradu tekl pramínek krve. To Draca na zlomek sekundy překvapilo, protože si nebyl vědom, že by během bitky někdo Pottera zranil nebo proklel a žihadlová kletba nemohla způsobit žádné krvácení. Na tom ale nezáleželo, podstatná byla jen odměna a náklonnost, které se Malfoyům dostane, až vydají Pottera Pánovi zla.

Nestačil se ani nadechnout k úšklebku a smíchu, když ho něco praštilo do obličeje. Od koho kletba přišla nebo co to bylo zač, ani nevěděl. Cítil, jak padá, jak pouští skřítčí tělo a jak jeho zátylek naráží do mramorové podlahy naštěstí pokryté kobercem. Ještě dřív, než ho obestřela temnota, slyšel prásknutí skřítčího přenosu. Napadlo ho, že by měl teď jen doufat, že to Dobby nezvládl a vytrousil Potterovy orgány někde po cestě.

 

°°0°°

 

Z mdlob ho probralo Enervate, což je samo osobě hnusná věc. Ještě horší bylo, že ho po probuzení za krk uchopila ledová, částečně šupinatá ruka s drápy, které ho zvedla vysoko do vzduchu. Drápy se mu zaťaly hluboko do krku, cítil každý  v nepřirozeně hubeném prstu a co bylo nejstrašnější, hleděl do rudých očí rozhněvaného Pána zla. Ještě nikdy mu tak zpříma do tváře nekoukal, nejspíš proto, že jeho Mistr byl skutečně nepřirozeně vysoký. Rozhodně musel měřit přes dva metry, tak že Draco, který sám nebyl zanedbatelné výšky, visel nohama skoro deset čísel nad zemí a teprve pak, mu hleděl z očí do očí.

Bezmocně sebou zacukal a zahýbal nohama. Sevřel oběma rukama překvapivě svalnaté předloktí pokryté šupinami, na které marně pověsil část své váhy, aby ulevil krku a získal trochu vzduchu. Bolest mu tepala v hlavě, v pravé tváři, v boku a v dalších nezanedbatelných částech těla. A hleděl do tváře samotné smrti. Měl dojem, že se strachy asi počůrá.

"Malfoyovský červe!" zasyšel Pán zla, doslova, protože on vždy vysloval sykavky, jako kdyby mluvil had, "Jak se opovažuješ vyslovit moje jméno?!"

"Potter," zasípěl, což bylo asi tak jediné, co dokázal přes sevřené hrdlo říct. Mělo to ale očekávaný a vítaný účinek, protože stisk povolil a on padl na zem. Sice se bolestivě praštil do beztak už otlučené kostrče a rukou, ale mohl se nadechnout. Do pusy se mu dostalo něco lepkavého, slaně-železitého, co rychle identifikoval jako krev. Musel se zranit buď na hlavě nebo na tváři, ale neměl šanci to teď  zjišťovat, pouze tušil, že to má co dělat s trnoucí bolestí na levé líci.

"Byl tady Potter?" došel k opravdu brysknímu úsudku Pán zla a trochu do něj drcl bosou nohou, jako když pán šťouchá do psa, co se nechce hnout, "Mluv!" nařídil prudce.

"Můj pane, chtěli jsme vás...," začal se podlezavíý tonem vnucovat otec, místo toho, aby alespoň prosil o to, aby Dracovi Mistr neubližoval.

"Ticho! Tebe jsem se na nic neptal, Luciusi!" odbyl ho prudce, zřejmě tedy očekával odpověď od Draca samotného. Zvedl ke svému pánovi tvář a podíval se krátce do jeho očí. Byli jasné, všepohlcující a rozhněvané, tak raději pohled zase sklopil zhruba někam do úrovně Voldemortova pasu, pokud by byl pod vrstvami látek nějak vyrýsovaný.

"Zaj-zajali jsme tři... čaroděje," začal přerývaně, kromě strachu, který ho dusil a namoženého hrdla, ho ještě bolelo mluvit, protože při každém slově jeho tvář vzplanula jako v ohni, "Byli to Grangerová a Weasley... oni jsou... Grangerová je Potterův mozek a Weasley je jeho svaly, proto jsme si mysleli, že ten třetí by mohl být on... Potter."

"To mě nezajímá, přeskoč k té části, kdy jste byli neschopní a kořist vám utekla," přerušil ho Pán zla nesmírně netrpělivě. Hulka v jeho kostnatých prstech se chvěla v předzvěsti nějakého strašného kouzla, nejspíše cruciata, které v brzké chvíli vrhne právě zřejmě na Draca.

"Snažil jsem se ho zadržet, můj pane. Já jsem... bojoval jsem s ním... probodl jsem toho skřítka... zavolal jsem vás... ale stejně se dostali pryč," prakticky škemral o odpuštění a smilování, i když ani jedinkrát neřekl prosím. Jedno o čem uvažoval ještě před půl hodinou, kdy ho napadlo, že by mohl Potterovi pomoct, v tento okamžik ho svírala nesmírná hrůza z muže či snad tvora, který se nad ním tyčil. Ještě víc sklopil oči a spatřil na koberci kaluž krve, do které práve zkápla kapička z jeho brady.

"Snažil ses, ale neuspěls. Jsi neschopný. Nemáš právo se nazývat Smrtijedem... ani jeden z vás nemá!" zařval na ostatní, "když nejste schopni zadržet tři náctileté kouzelníky. A nezajímá mě, že jeden z nich byl Harry Potter. On je jenom malinká překážka na naší cestě k úspěchu, kterou byste měli být schopií odstranit jedním mávnutím hůlky, jen kdybyste měli třeba jen mizivé množství inteligence a talentu."

"Omlouvám se, pane," zašeptal Draco, v očích ho začaly pálit slzy strachu z bolesti, která bude následovat a zkroutí jeho už beztak otlučené tělo do křeče, "Já se snažil... přísáhám, já se snažil, jenže on... bylo to jakoby mi četl myšlenky. Věděl, co na něj chci použít za kletbu dřív, než jsem mohl... než jsem ji vyslovil... já... já," zakoktal se.

"Četl myšlenky, říkáš?" zeptal se Mistr, místo toho, aby ho za neschopnost ztrestal cruciatem, "Zvedni hlavu, Draco, podívej se mi do očí a řekni mi něco víc o Potterovi."

Rozechvěle učinil, co mu bylo přikázáno. Málokdo se rád díval Mistrovi do očí, vlastně to nedělal rád nikdo a jen málo lidí to dokázalo dlouho snést, například Severus. Jenže ten měl skoro stejně pronikavíý a vnucující se pohled, jako sám Pán zla, proto nebylo divu, že mu dokáže vzdorovat. Navíc to byl Voldemortův nejoblíbenější Smrtijed, zatímco Draco byl jen novic a k tomu ještě Malfoy.

"Bojovali jsme, používal neverbální magi, pak se na mě podíval a já měl dojem...," hlas se mu vytratil, jak přesně nedokázal popsat ten okamžik, kdy se na něj upírali dvě zelené oči s takovou intenzitou, že prostě jen strnul.

"Podíval ses mu do očí a ztratil se v nich," dořekl Pán zla a Draco se skutečně ztratil. Tentokrát ne v zelené záři, která byla vlastně přívětivá, jak si uvědomil, ale v rudém ohni spalujícím ho na kousky. Náhle si připadal malinký jako mravenec. Otevřený. Odhalený. Doslova vykuchaný, jako kdyby někdo vzal obrovský řeznický nůž, vyvrhl mu vnitřnosti a pokoušel se z nich věštit budoucnost. Podvědomě věděl, že Pán zla ví teď úplně vše, co se stalo, včetně toho, jak dole váhal a chtěl zradit. Za to ho nemohl minout trest, před kterým se schoulil hned, jakmile ten pocit rozervanosti odezněl do neurčité bolesti v hlavě i duši. Čekal tak několik nádechů a tepů srdce, ale nestalo se nic. Dokonce nevnímal ani pohyb, dokud se jeho ramene nedotkla chladná ruka.

"Vstaň, Draco," promluvil k němu Pán zla vlídným hlasem. Doposud ho tak nikdy neslyšel mluvit, nebo si to alespoň neuvědomoval. Bylo to tak nesmírně osobní, až se mu z toho točila hlava. Náhle měl dojem, že tu je jen a pouze on a Mistr, který mu hodlá věnovat něco velmi cenného.

Pomalu, jak jen mu to roztřesené nohy a bolavé záda dovolily, se postavil a narovnal se. Měl pocit, že by měl působit reprezentativně, budit prostě ten nejlepší dojem, jako pravý člen rodu Malfoyoů. Pán zla jeho snahu ocenil něčím, co se dalo jistě považovat za úsměv. Určitě to tak cítil, vnímal spokojenost a viděl ji v rudých očích, protože hadí tvář toho nedokázala moc prozradit o emocích jejího majitele.

"Pojď," pokynul mu a dvěma kroky přešel k zrcadlu, které pokrývalo větší část stěny. Následoval ho, postavil se vedle něj a podíval se na svůj obraz. Zděsil se tak strašně, jako snad ještě nikdy. Jeho levá tvář byla zbrázděná ohavnou černající ránou, která vypadala, jako kdyby ho do ní drápl drak svých žhavým pařátem. Byla sice rozervána jen kůže, ale o to to bylo horší, protože řez nebyl čistý. Naopak byl celý otrhaný a odřený. Takové rána, zejména byla-li způsobena bojovým kouzlem, se bude hojit neuvěřitelně pomalu a i on, pouhý laik, poznal, že nejspíše nezůstane bez následků. Mohlo být považováno za zázrak, šok či snad vliv jeho vnitřní magie, že se tu neválel v bolestech po zemi, ale klidně si sám sebe prohlížel.

Zvedl ruku a dotkl se vzduchu nad černajícím strupem krve.

"Má tvář...," zašeptal, strup praskl a pramínek čerstvé krve se mu spustil po krku na bílou košili, "Má krásná tvář... je pryč," vzlykl. Už nedokázal udržet slzy, ty se převalily přes hradbu hustých řas a začaly se spouštět po lících dolů. Na té levé to neuvěřitelně pálilo, ale toho on nedbal ani ho to nedonutilo přestat brečet. Potter zničil jednu z mála věcí, které si na sobě cenil, krásu. Vždyť právě jen to zůstalo jemu a matce po tom, co je otec tak potupil svou neschopností. Obličej, vlasy, oči a tělo, které jim každý mohl jen závidět. O to právě Draco přišel a nemohl s tím nic dělat.

"To ti udělal on," zašeptal mu do ucha Pán zla a jeho ledový dech mu ovanul rameno na kterém měl částečně spálenou košili, "Chtěl si mu pomoci a on se ti takto oplatil. Znetvořil tvou krásnou tvářičku, pravděpodobně natrvalo," ruka Pána zla spočinula na jeho rameni, takže ho objímal kolem zad, "To je jediné, co kdy od nich dostaneš. Jen zmar, hrdinské sebeobětování, lítost a slabost. Já ti ale nabízím všechno, po čem jsi kdy toužil a co bys mohl skutečně milovat."

Nadechl se, aby řekl, že jediné co momentálně chce a po čem touží, je zpátky jeho tvář, jenže to nikdy nepůjde. Po kletbách zůstávají často jizvy, ty na obličeji jsou nejhorší a on bude jediný ošklivý Malfoy v celé hyistorii jeho rodiny. Jen znetvořená zrůda mezi bytostmi podobnými vílám.

"Ukaž se mi," obrátil si ho Voldemort k sobě jedním prudkým a zároveň jemným pohybem. Stanul mu tváří v tvář, jednu jeho ruku kolem zad a druhá mu spočinula na velkém strupu hyzdícím obličej. Byl Pánovi zla tak blízko, jako ještě nikdy. Mohl vnímat auru moci a chladu, která ho obklopovala. Viděl každou šupinku na jeho krku, lesknoucí se ve světle svíček, jakoby byla z perleti. Jasně si uvědomoval ostré zuby skryté pod bledými rty i drápy, které zdobily ruce, jenž se ho dotýkaly. Byl tím pohledem a tou blízkostí natolik fascinován, že bolest způsobenou dotekem na obličeji prakticky ani nevnímal. Jen mlhavě cítil i chvění magie, které ho vzápětí pohladilo po celém obličej. Daleko víc ho přehlušil dlouhý povzdech a závan chladného vzduchu z Mistrových rtů.

"Tak je to daleko lepší," znovu si povzdechl Voldemort a jemným tlakem ho donutil otočit obličej. Podíval se na sebe do zrcadla znovu a tentokrát užasl. Odporný strup a rána z jeho obličeje zmizela, jakoby tam nikdy nebyla a dokonce po ní nezůstala ani památka v podobě rozmazané krve nebo zašpiněného límečku košile. Všechno to bylo pryč bez toho, aby Pán zla vyslovil jediné zaklínadlo nebo vytáhl hůlku. Jeho moc byla v ten okamžik stejně nepopiratelná  jako fakt, že existuje země a nebe.

"Můj pane... já... jak mohu," blekotal v touze poděkovat, přislíbit naprosto cokoliv za to, že mu navrátil jeho krásu. Vyléčil prakticky neléčitelné zranění, které ho mělo po zbytek jeho života činit naprosto odpudivým.

"Netřeba děkovat, Draco," znovu ho pohladil, tentokrát byla ruka hmatatelně studená a dotek byl, jako když se mu o kůži otře hadí tělo, "Stačí si jen pamatovat, co já ti dávám a co ti také snadno mohu vzít. Vědět, že oni nenabízí vůbec nic, jen o tebe žádají, zatím co já tě obdaruji. Uvědomovat si, že ač se zlobím, ač křičím, ač tě třeba i trestám, tak tě nesmírně miluji. Jsi můj Smrtijed. Nejváženější z vážených. nejcennější z cenných. Nejmocnější z mocných. Jsi elitou nového věku, která bude vládnout vší té chátře, která si doposud myslela, že má právo na svůj ubohý život a vykřikovala něco o tom, že je nám rovna. Není. Ty jsi jedním z pánů Věku skutečných mágů, ke kterému spějeme," obrátil si Dracovu tvář zase k sobě, "Pojď... pojď ke mě a obejmi mě, můj milovaný draku."

Pohnul se, snad aniž by sám chtěl. Do této chvíle se Pána zla neskutečně bál, doslova z něho měl hrůzu, ovšem ta zmizela, když se jeho čelo dotklo jemného hedvábného hábitu který měl jeho Mistr na sobě. Strach zmizel a nahradilo ho naprosté uvolnění smíšené se spokojeností a pocitem blaženosti, který doposud nepoznal. Byl v bezpečí. Tady v objetí svého Mistra mohl konečně poklidně vydechnout, zapomenout na Ginny, které ho lákala svými svody štěstí. Vykašlat se na spolužáky, kteří dolézali a zároveň se dívali skrz prsty. Nechat plavat všechny neúspěchy své i rodu Malfoyů, které se v poslední době tak nahromadily. Ginny byla jenom zrzavá lasička Weasleyová. Jeho spolužáci neměli lásku a přízeň Pána zla tak  jako on. A vše zlé se jednou v dobré obrátí, stačí jen vyčkat.

"Můj drahý," zaševelil mu Voldemort do ucha, dokonce byl přesvědčen, že cítil dotek rtů na ušním lalůčku, "udělej teď pro mne, prosím, něco."

"Cokoliv, můj pane," vydechl Draco, když se odtáhl a utkvěl na hadí tváři naprosto oddaným pohledem. V tento okamžik by mu mohl Mistr rozkázat, aby zabil vlastního otce a on by neváhal ani okamžik, než by splnil jeho přání.

"Umyj si vlasy," překvapil ho svým prostým požadavkem, proneseným přes odporem zkřivenými rty, "Páchnou po spáleném mase, což je skutečně odporné."

"Ano, můj pane," souhlasil bez okolků, připraven jít se vykoupat klidně i před jeho zraky. Byl přesvědčen, že Pán zla má na něho naprostý nárok. Právo si žádat cokoliv, včetně něčeho tak malicherného, jako je jeho nově nabytá krása. Kdo ví proč, ale napadla ho i tak bláznivá myšlenka, že by Mistr zatoužil po jeho těle. A, přestože byla ta představa naprosto odpudivá, věděl, že by neřekl ne a ani by se nebránil.

Voldemortovi koutky se pomalu zvedly nahoru. Nelidské rysy získaly výraz, který se jednoznačně dal považovat za spokojený, stejně jako trochu posměšný. Mohl číst jeho myšlenky, to bylo jasné, a bavil se jimi. Cítil, že ve tváři rudne do barvy rajského jablka a jazyk se mu lepí na patro, jakoby už nikdy neměl být schppný promluvit

"To je můj chlapec," řekl Pán zla pobaveně a pak ho propustil ze své náruče. I když ze samotného Mistrova těla sálal chlad ne nepodobný chladu obojživelníka, tak když ustoupil, pocítil Draco to samé, jako když se vzdálil od ohně do studené chodby Bradavického hradu nebo zašel z prosluněné louky do stínu lesa. Otevřel pusu v protestu a pak ji zase zavřel, jak nevěděl, co by vůbec mohl říct, aby to neznělo drze. Mohl jen sledovat, jak se Pán zla od něj odvrací a upírá svou pozornost, tentokrát rozhněvanou, na zbytek lidí v místnosti.

"Jak se zdá, Luciusi, tvůj syn je ve svém nízkém věku schopnější než ty a dokonce než Macnair... zejména ty si mě nesmírně zklamal," sklouzl pohledem ke starému muži, který dřepěl na zemi a tiskl si k poraněné hlavě už do ruda zakrvácený kapesník.

"Omlouvám se, pane," zaznělo sborově skoro jakoby to řekl jediný člověk, tak dobře byli zbylí tři lidé v místnosti vycvičení svou hanbou.

"Narciso, ty půjdeš zítra do banky a postaráš se o nejvyšší zabezpečení svého trezoru, i kdyby vás to mělo stát veškeré mění rodu Malfoyů, rozumíš?"

"Ano, pane," zamumlala matka a mírně se uklonila.

"Pane, ale ten meč... byl v trezoru a...," promluvil otec, navíc udělal půlkrok vpřed. Byl zadržen prudkým mávnutím ruky, kteréžto gesto naznačovalo prudký hněv, který v Mistrovi opět vzplanul a znovu donutil Drace se ho bát.

"Nemyslím si, že se Potter vlámal k tvému a tak i k mému majetku," krátce šlehl rudým pohledem po matce, "ale teď, po vaší etudě, kterou jste mu tu sehráli, se o to pokusí."

"Pak ovšem nechápu, jak se meč dostal do rukou té mudlovské dívky," podotkl Mcnair, sice znepokojený, ale ne tak vyděšený jako Malfoyovi, "Domníváte se snad, že za Potterem opravdu přišel sám?"

"Já o tom nepochybuji, Waldene," zasyčel, "Ten meč si bude dělat, co je jeho vůle. Bylo by bláhové si myslet, že ho udrží stěny trezoru nebo hloubka skřetích šachet. Ne, musíme na to jít jinak. Musíme jej získat zpět za pomoci jeho vlastní touhy chránit a sloužit každému pravému nebelvírovi," mluvil o meči jako o živé, myslící bytosti a zamyšleně si poklepával prstem do brady, "Pokud bychom ho donutili uvěřit, že jej někdo potřebuje víc, než Potter a přilákali ho sem, pak bychom ho možná mohli připoutat kouzlem. Potřebovali bychom k tomu ovšem najít pravého Nebelvíra, kterého bychom...," nechal to vyznít do ztracena, ošem  ne proto, že by nevěděl co říct. Naopak, jeho rty se zkřivily do sadistického a vítězoslavného úsměvu, který mu dodával na hrozivosti.

"My ho nemusíme hledat, my už ho máme. Musím si promluvit se Severusem," spokojeně si promnul ruce, "a ty se jdi vykoupat," máchl ještě směrem k Dracovi rukou, než se proměnil v černý dým a vylétl oknem, až okenice zatřískaly o sebe.

Všem v místnosti se viditelně ulevilo, Dracovi natolik, že ho nohy roztřesené strachem a extatickou věrností, neunesly a on se odporoučel na kolen. Opřel se rukama o zem a zhluboka dýchal.

 

°°0°°

 

Šli spát brzo. Lépe řečeno on šel spát brzo a Severus si přilehl dřív, než stačil usnout. Neobrátil se k němu čelem ani se nepokoušel o rozhovor, prostě jen hleděl na svůj noční stolek a jednoduše manžela ignoroval. Jestli se do té události ve Velké síni pokoušel zachránit zbytky jejich manželství, snažil se být milý, doufal v to, že by se Severus ještě mohl změnit, tak dnes už to nedělal. S hořkostí si uvědomoval, že ho miluje, ale už na tom nezáleželo tak jako dřív.

Muž za jeho zády se obrátil na bok a pak se rozhostilo naprosté ticho. Severus už se nesnažil si ho v noci přitáhnout do náruče a Neville za to byl rozhodně rád. Tohle už mezi nimi nebylo. Žádná něha, žádná vzájemná ochrana. Prostě nic a oba se s tím museli dřív nebo později smířit. Jak se zdálo, bylo to dřív. Byl už rozhodnutý vydržet to do konce školního roku, složit zkoušky a pak jednoduše utíkat pryč, seč by mu nohy stačily. Z tohoto bezútěšného manželství, stejně jako ze školy, ne však před Voldemortem. Naopak, tomu se hodlal začít stavě na odpor tak silně, jak jen to bude možné.

Zavřel oči, ale hned je zase otevřel. Severus se za jeho zády prudce posadil, jakoby ho někdo bodl šídlem do zad. Napnul se, moc dobře věděl, co to znamená, když manžel tak vystřelí.

Snažil se předstírat, že spí, i když věděl, že to nemá smysl, Severus to beztak vždy poznal. Tak tomu bylo i dnes. Jen co se oblékl – a že mu to zabralo opravdu jen pár minut – stanul nad posteli a založil si ruce na prsa.

"Musím jít," prolomil ticho prostým sdělením. Neobrátil se na něj, aby mu pohlédl do tváře. Nezajímalo ho, jak se Severus tváří nebo co si myslí.

"Jdi klidně ke všem mozkomorům," odpověděl polohlasně. Očekával odměnu za svou zlost v podobě jízlivé poznámky, ale nedostal ji. Naopak, Severus neřekl jediné slovo, natož aby se rozloučil, a jenom za ním kleply dveře, když odcházel.

Ještě nějaký čas zůstal vzhůru, ale když se manžel nevracel, tak ho únava přemohl a on usnul.

 

Předcházející

oo0oo

Následující