21.02.2014 20:24

 Levandule s Parvati zpívaly koledy, Seamus dělil pozornost mezi ně, tedy zpěv koled, a Ginny, věšíc na krb obrovské punčochy. Nutno podotknout, že se mu to moc nedařilo a byl ve své snaze svádět hned tři dívky najednou spíš směšný, ale to už tak k Vánocům patřilo. Každou chvíli někoho oslnil blesk, to Colin odněkud vytáhl fotoaparát – podobné věci byly při prohlídkách pokojů zabaveny, tak bylo záhadou, kde ho schoval a jak se k němu dostal – a pilně všechny fotil. Toho zase pro změnu obtěžovala Romilda tím, jak se mu pořád stavěla před fotoaparát a špulila rty, vykřikujíc, že si ji rozhodně musí ještě jednou vyfotit.

Vypadalo to, jakoby se nic nedělo. Skoro. Dojem by byl dokonalý, kdyby každý chvíli co chvíli nevrhl pohled směrem k východu s obavou v očích, že tamtudy někdo vtrhne a jejich vánoční radovánky naprosto zničí. Neville ale věřil, ne on věděl, že to se nestane. Severus doposud vždy své slovo dodržel, pokud ho dal a on by nemohl žít bez toho, aby svému manželovi alespoň malinko věřil. Jak známo, Nebelvíři bez důvěry usychají, stejně jako bez lásky nebo bez možnosti prokázat odvahu.

"Ahoj."

Zvedl hlavu od punče ve své ruce a podíval se na mladíka, který ho oslovil. Byl o rok mladší a Neville musel chvilku pátrat v paměti, jak že se to vlastně jmenuje. Jeho obličej znal moc dobře, věděl, že se s ním mnohokrát bavil, ale jména pro něj byla vždycky problém.

"Ahoj... Sebastiane," pozdravil nazpět, doufaje že trefil správné jméno. Snad ano, protože mladíkovy rudé rty se roztáhly v širokém úsměvu. Byl, co by si nalhával, krásný, zejména když se takhle usmíval. Světlá pleť, tmavě hnědé trochu vlnité vlasy a hnědé oči.

"Můžu si sednout?" zeptal se Sebastian a naznačil rukou k místu na pohovce hned vedle něj. V prvním okamžiku chtěl odmítnout, ale přistihl se, jak pomalu přikyvuje a posouvá se na kraj. Mladík se vedle něj posadil, skoro až moc blízko na to, že se až tak dobře neznali.

"Proč tu sedíš tak sám?" začal konverzaci jednou z mnoho otřepaných frází určených k seznámení, tak otřepaných, že je znal i Neville, a navíc přidal něco, co by se docela dobře dalo považovat za svůdný úsměv. Otevřel pusu a zase ji zavřel.

Na to, že by mu mohl někdo nadbíhat, a byl přesvědčen, že o tohle se Sebastian pokouší, nebyl vůbec zvyklý. Nejdřív se o partnerství a sex moc nezajímal, začal poměrně pozdě, a to rovnou tím, že se zamiloval do Severuse Snapea. Pak se stal pro všechny naprosto nedostupný, protože měl nejdřív oči jen pro Severuse a všechny tím odpuzoval, následně byl ženatý, nakonec dokonce s ředitelem, tak nebylo zdravé se k němu ani přiblížit. Proto netušil, co by měl teď dělat. Nejlepší by bylo poslat ho prostě rovnou pryč, ale to by bylo neslušné a on byl dobře vychovaný mladý muž, který se k nikomu nechová hrubě.

"Nikdy jsem na tohle nebyl," odpověděl s úsměvem a pravdivě. Miloval Vánoce, ale že by nutně potřeboval kolem sebe hromadu lidí, to říct nemohl. Oslavit je v pokoji s Ronem, Harrym, Seamusem a Deanem a ostatním jen popřát ve Velké síni u jídla, považoval za naprosto ideální strávení svátků. Nebo ještě se Severusem a učitelským sborem, jako tomu bylo loni. A samozřejmě pak Vánoce trávené s babičkou, na kterou si díky tomu dotazu vzpomněl a zastesklo se mu po ní.

"Ale stejně si to zorganizoval," podotkl a kupodivu to neřekl způsobem, jakoby naznačoval, že se Neville pelešil se Snapem, aby něco dostali, "Nedáš si ještě punč? Dojdu ti pro něj," navrhl, ale na odpověď moc nečekal, jednoduše mu vzal prakticky prázdnou sklenku a odešel mu dolít. Vrátil se se dvěma sklenkami, opět se posadil vedle něj a zapředl hovor o rostlinách, které podle Sebastiana byly jejich společná vášeň. Tmavovlasý mladík oi nich sice netušil tolik co Neville, ale nadšeně naslouchal, když se rozpovídal o léčivých vlastnostech výtažku z blatouchu nebo o neobvyklých mutacích u dusivek.

Byl to příjemný večer, jak si při odchodu z nebelvírské věže uvědomil, jen netušil, co si má se Sebastianem počít. Líbil se mu, byl doslova krásný a milý, jenže on byl ženatý, navíc za Severuse Snapea.

Neville byl ztracen.

 

°°0°°

 

Nervozně sledoval Pána zla, jak chodí od jedné zdi ke druhé. Byl bosý, on byl stále bosý, přesto jeho nohy neplácaly do podlahy, ale šustily, jako když se hadí kůže dotkne kamene. Napadlo ho, a ne poprvé, jestli má jeho Mistr na chodidlech šupiny. Čistě vědecký zájem. Už věděl, že se mu táhnou po vnější straně paží přes zápěstí až na hřbety rukou, když naklonil hlavu na stranu, tak viděl i jemné šupinky na jeho krku. Drobné jako na břiše mladého hada.

"Mistře, byl to jen jeden ubohý, zmrzačený bystrozor, nevím, proč se tak...," načal Goyle, ale samozřejmě nedořekl.

"Ztichni! Crucio!" nejdřív ho jedním elegantním pohybem ruky připravil o hlas, kdo ví, jestli ne natrvalo, a druhým, o poznání razantnějším ,ho zkřivil na podlaze do epileptického oblouku. Bylo obtížné nezačít nad svým kolegou Smrtijedem kroutit hlavou. Tolik let Pána zla znal, tak oddaně mu sloužil, přesto se ještě nenaučil, že nesmí mluvit, když není tázán nebo pokud to není vhodné a to zejména tehdy, když má Mistr v ruce hůlku. Lítosti se mu ale samozřejmě od Severuse nedostalo. Goyle si to zasloužil už jen proto,že zplodil tak stupidního syna.

"Copak to tu nikdo nechápe?!" vykřikl Pán zla rozezleně a dalším mávnutím ukončil kletbu, kterou mučil muže ležícího na zemi, "Severusi!"

Odvrátil pohled od Goyla, kterého po celou dobu mučení netečně sledoval a upřel ho na svého Mistra. Věděl, že je vyzván k odpovědi, jako pravděpodobně jediný inteligentní, střízlivý, nešílený a nevyděšený Smrtijed v místnosti. Jinými slovy, byl tu ještě Goyle, Lucius, Amyca a Červíček.

"Moody sám o sobě nemá největší cenu, ale skutečnost, že se pro jeho záchranu spojilo mnoho lidí z Fénixova řádu značí, že jsme ho nerozprášili důsledně a bude v budoucnu dělat problémy," odpověděl skutečně klidně, věděl totiž s jistotou, že tohle je správná odpověď a že dokud tu jsou všichni ostatní, tak ho nebude Mistr mučit. Pořád si hráli na nejlepší přátele, kteří spolu plánují ovládnout svět, stejně jako v dětství pod dekou plánovali, jak ukrást na ošetřovně alkohol, aby si udělali bouli. Zajímalo ho, kdy s tímhle předstíráním přestanou.

"Ano, přesně tak!" zamával hůlkou, až z ní odletěly zelené jiskry, které donutily Smrtijedy trochu couvnout v očekávání Avady, "Jak vidím, Severus je tu pravděpodobně jediný, který nemá v hlavě místo mozku testrálí výkaly!" v dalším mávnutí hůlky zpopelnil jakousi komodu u zdi. Hostit Pána zla znamenalo, že vám radikálně ubude nábytek, protože tohle nebylo poprvé, co tu něco zničil.

"Rozkázal jsem, aby byl celí Řád rozprášen, jeho členové pochytáni, mučeni a nakonec zabiti. Tak jak to, že nebylo...," hlas se mu podivně vytratil. Mistr se nikdy nezakoktává, dokonce si ani nešlape na jazyk, přestože ho má, stejně jako zuby, poněkud nevhodný pro mluvenou řeč. Teď se zdálo, jakoby nejen nemohl mluvit, ale jeho mysl vůbec nebyla přítomna. Rudé oči upřel kamsi do dálky a ruka z hůlkou klesla podél jeho, náhle nepřirozeně vláčného, těla. Rty, tedy spíše ústa, se bezhlesně pohybovala. Zdálo se, že je v tranzu.

"Můj... pane?" zkusil to opatrně Lucius, nesmírně opatrně, a udělal jeden půl krok vpřed, jako když se zbitý pes plíží ke svému pánovi, co stále v ruce svírá hůlku. Severus se o nic tak hloupého a pošetilého nepokoušel.

Pán zla bezhlesně otevřel pusu dokořán, jakoby vykřikoval, ale neměl na to dost vzduchu a pak se prudce zapotácel. Než ho stačilo jen napadnout, mu jít na pomoc, než to napadlo kohokoliv v místnosti, odkudsi se vynořil Šedohřbet a beze strachu ho podepřel v zádech. Šedavá ruka sevřela vlkodlakovo rameno, jak o něj Mistr přebíral rovnováhu a zároveň to vypadalo, že se o Šedohřbeta opřel celým tělem.

"Milovaný...," zašeptal rozechvěle Šedohřbet, k nikomu jinému tímhle hlasem nepromlouval, nikdy, "Jsi v pořádku? Můj pane, mám něco...?" starost z jeho hlasu sálala tak intenzivně, až se nad tím dalo jen kroutit hlavou. Nechápal že může Pána zla tak oddaně milovat, přestože racionálně věděl, jak hluboký a bezpodmínečný cit je vlkodlačí láska. Jak mohl milovat někoho, kdo ho mučil, bil, ponižoval, dokonce mu kradl magii, jako kdyby to byl jen zákusek po večeři.

"Ne...! Jsem v pořádku. Bolest byla jen chvilková," vydechl Mistr polohlasně, ale dostatečně pevně, aby se už nikdo další na nic neptal. Přesto si Smrtijedi vyměnili pohledy, Severus jim nevěnoval pozornost, dál upíral pozornost jenom na Voldemorta. Jemu se na tváři obava o jeho zdraví nezračila, to by nikdo nemohl čekat, protože on se nestrachoval o ničí zdraví. Navíc nebyl vyzván k tomu, aby se strachoval. Další věc, kterou nechápal, byli s Pánem zla tak dlouho, přesto se ještě nenaučili všechna ta jednoduchá pravidla kontaktu s ním. Ano, sám je porušoval, ale jen když k tomu byl nezbytný důvod.

"Můj Fenrire," promluvil Voldemort k vlkodlakovi také s něčím jako něha, pokud toho byl schopen a pokud se to syčení mohlo vůbec považovat za hlas schopný citu, "Čí jsi vlkodlak? Komu patříš?"

Mistrova ruka putovala po vlkodlakově tváři v parodii mileneckého pohlazení, alespoň tak to občas vypadalo. Někdy se zase zdálo, že má Šedohřbeta skutečně rád. A jak to bylo ohledně sexu, nad tím raději moc usilovně nebádal, nechtěl dospět k nějakým strašným poznáním toho, co má Voldemort po dvacet metry hedvábí, které se mu vlní kolem těla.

"Tvůj, jenom tvůj, Zbožňovaný" mumlal vlkodlak skoro v extázi z toho, že se ho Pán zla dotýká. Tiskl mu nos do šedé dlaně s dlouhými prsty, otíral se o ni tváří, dokonce ještě pevněji objal Voldemortovo tělo a přitáhl si ho k sobě, do objetí.

"Tak mě polib," vyzval ho Mistr, zatím co mu rukou vjel do vlasů a přitahoval si ho blíž k sobě. Z toho vypadal Šedohřbet méně nadšeně, v očí se mu objevila úzkost, přesto se sklonil a přitiskl své rty na Voldemortovy. V ten okamžik byl Severus vděčný, že dnes ráno nesnídal, protože by se mu nejspíše zvedl žaludek. Opravdu existovaly v životě věci, které nikdy nechtěl vidět a tohle byla jedna z nich. Přesto to bylo svým způsobem fascinující moci sledovat přízračné vlnění magie, když Pán zla natáhl své pomyslné ruce lačné po síle a zabořil je do vlkodlaka v tomto jediném polibku. Místností se ozývalo kňučení, když si hrubě bral Šedohřbetovu moc stejně jako jeho rty. Vlkodlak pustil svého druha z náruče, protože se mu začala podlamovat kolena. Klesl na ně, Voldemort se nad ním skláněl a dál ho lačně líbal, přesto neučinil klečící muž ani ten nejmenší pohyb, aby se osvobodil. Jen trpělivě snášel, že je mu kradena síla, jako kdyby byl jen konzerva, kterou si právě Voldemort otevřel, aby se najedl.

Nakonec byl milostivě propuštěn.

Severus sledoval, jak mohutné vlkodlakovo tělo dopadlo na zem, spíše podobné kusu odhozeného a odkrveného masa, a pak se muž zkroutil do klubíčka, ruce vtištěné do břicha a bolestnou grimasu na tváři. Skoro, opravdu jen Skoro, mu ho bylo líto, snad proto, že si sám sebe dovedl představit na jeho místě. Nikdy nezažil, že by se ho Voldemort jenom pokusil vysát, vzít si jeho magii, ale viděl čaroděje, které pozřel, cítil, tak jako teď, všechno to chvění a věděl, že to nemůže být nic příjemného. Ne, jen z té představy se mu v žaludku usazoval kámen. On miloval svou magii, takže představa, že by mu ji někdo uzmul, byla děsivá.

Pán zla se k nim obrátil a prsty si utíral kapky krve ze rtů. Nebylo divu, že Šedohřbeta při líbání zranil, když měl zuby na první pohled ostré jako zmije. Vystrčil rozeklaný jazyk a jeho mrštným pohybem si slízl krev z konečků prstů.

"Chci, abyste našli toho kluka," nařídil hlasem tak poklidným, vzhledem k předcházející události a slabosti, že to zvěstovalo jednoznačně něčí smrt nebo další potrestání, "Dlouho jsme byli laxní, ale to už nemůže pokračovat. Musíte ho najít, to má přednost před všemi ostatními úkoly a ten kdo mi ho přivede, dostane odměnu a můj vděk," odmlčel se s jel je všechny svým rudým zrakem, před kterým měl Severus vždy tendenci couvnout dozadu. Bylo těžké ji potlačit a tvářit se vyrovnaně, jenže často projevit před Mistrem slabost bylo horší, než odmlouvat, ovšem to spousta lidí, například Lucius, nechápal.

"Proč tu ještě stojíte!" zařval náhle Voldemort tak mocně, až to rozechvělo skleničky na stole, jak se z něho vyvalila magie. Její chladný temnota se jim všem otřela o tělo, čímž donutila i ty nejotrlejší, jako by on sám, zdrhat pryč. První samozřejmě byla ta krysa Pettigrew, ten vyběhl z místnosti přímo rychlostí blesku, Lucius ho vzápětí následoval přibližně stejně rychle. Ostatní si při útěku udrželi alespoň trochu glancu, Severus také, přestože odsud chtěl být hned pryč. Bohužel nebyl v prchání tak rychlý, jak by měl být za ty léta zkušeností v Bradavicích – možná právě proto ho vždycky všichni chytli – takže se dostal ke dveřím jako poslední.

"Severusi, ty zůstaň," vyzval ho, k lektvaristově velké nelibosti, Voldemort, aby se vrátil. Pomalu se otočil od dveří, kterými skoro už prošel ven do bezpečí a klidu, a vrátil se několika kroky do místnosti.

"Můj pane...?" začal tázavě, pro jistotu s mírnou úklonou. Ať bylo Pánovi zla před chvílí cokoliv, nebude z toho příjemně naladěný, přestože to překonal překvapivě snadno, zejména pokud to bylo to, co předpokládal. Jestli se ten spratek přestal flákat a konečně zničil nějaký viteál, tak očekával, že to Mistr vezme víc osobně. Vlastně celkem doufal, že z toho bude několik týdnů naprosto mimo, přitom to teď vypadalo, že je mu to vlastně jedno. Spoléhal tak moc na svou nesmrtelnost, že se ani nebál. Nebo že by snad opravdu neměl důvod se obávat, protože byl nesmrtelný, přesně jak se tím neustále chvástal? Vřele doufal, že klíč k nesmrtelnosti neexistuje a pokud ano, že Voldemort ho rozhodně nikdy nezíská.

"Potter se vrátí do Bradavic," vrátil se k pomalému přecházení místnosti, nevšímaje si přitom Šedohřbeta kroutícího se a fňukajícího na podlaze, "Ne dnes ani zítra, ale už velmi brzy a ty ho musíš zastavit. Zabít ho dřív, než tak vůbec stačí vkročit a porozhlédnout se."

"Zabít, mistře?" zeptal se, upřímně překvapený. Do teď Voldemort vehementně trval na tom, že to musí být pouze on, kdo Potterovic spratka zabije, nejlépe že ho předtím bude osobně mučit, přitom teď tu výsadu svěřoval a nabízel jemu.

"Začínáš mluvit jako Crabbe nebo Goyle," odfrkl si, "Ano, říkal jsem zabít. Jen ty to dokážeš, jen ty budeš mít to výsadní právo to udělat, protože," pomalu přešel k Severusovi a šedá paže klesla na jeho rameno, "tobě jedinému plně důvěřuji, můj drahý příteli. Já vím, že ty jsi mi naprosto oddán."

V hlavě si jeho slova velmi rychle přeložil; 'Zabiješ za mě Pottera, já se s tím nebudu muset obtěžovat, pak řeknu, že jsi neposlechl můj rozkaz a zabiju za to tebe.' Přes páteř mu proběhlo nepříjemné zachvění a nebylo to jen ledovým dotek Mistrovy ruky, ze které sálala temná, chladná magie, ale, co si budeme zapírat, strachem o vlastní život. Jakoby nestačilo ho jen přidat na seznam budoucích zesnuvších, ještě ho předtím musel obvinit ze zrady. Dobře, on ho sice zradil, ale to už byla věc úplně jiná.

"Tak jest, můj pane, má věrnost k vám je absolutní. Udělám, co nařizujete s velkou radostí," znovu se mírně uklonil a vší silou přitom překonával nutkání střást ze sebe šedou ruku, která mu zatínala prsty do hábitu. Ještě že měl několik vrstev, dlouhé nehty jeho Mistra uměli velmi snadno rozetnout kůži jako drápy. Ony to vlastně byli drápy.

"Ach ano, já věděl, že se ti ten nápad bude líbit," usmál se, ceníc ostré zuby podobné jehlám, a, k Severu sově nesmírné radosti, dal ruku dolů a ustoupil zase stranou, "Teď Severusi... Co tvůj manžel?" zeptal se, překročil vlkodlaka, který se zřejmě v nejbližší době nechystal vstát, a přešel ke křeslu, do kterého se pohodlně usadil.

"Jak vám jistě informovala dvojčata Carrowova; je naprosto pod kontrolou," odvětil, předpokládaje, že pravdivě, vždyť Neville se choval jako dřív, co víc chtít, "Byla to mezi námi jen malá... rozepře, která se rychle vyřešila. Nebelvíři jsou, jak jistě víte, už prostě takoví. Rychle se rozzlobí, rychle se rozbrečí a stejně rychle se i uklidní. Mám ho plně pod kontrolou."

Ujistil by o tom Voldemorta, i kdyby byl jeho manžel stále stejně vzdorovitý a hysterický. Severus si navíc neby jist, jak to s nimi vlastně je. Pořád cítil odtažitost, která byla frustrující a nepříjemná, ale nebyl to ten odpor, hněv ani ublíženost, jaké sálala z Nevilla ještě na začátku roku. Stokrát zatoužil nahlédnout mu do hlavy, ale byl věrný svému předsevzetí, že už to nikdy znovu neudělá, dokud budou manželé. Že tak nikdy nepošpiní vzájemnou důvěru. Jedna z osobní zásad, která dávala smysl jen jemu, protože všichni ostatní by nechápali, proč Smrtijed vůbec nějaké zásady má, zvláště takové, které jsou postavené na důvěře někoho a vůči někomu.

"To rád slyším, drahý Severusi," pochvaloval si Voldemort, "V tom případě bys mi ho brzy mohl přivést ukázat. Do dnes lituji, že jsem nebyl pozvaný na svatbu, tak bych si to snad mohl vynahradit. Od sňatku Luciuse a Narcisy jsem nebyl na žádné tak šťastné události. Jediný slavnostní obřad byl, když jsme házeli Bellu z jejího oblíbeného útesu do moře."

Něco takového rozhodně slyšet nechtěl. Vlastně to bylo ještě horší, než když před časem vyhrožoval Nevillovou vraždou. Smrt by byla rychlá, alespoň Severus by se postral o to, aby byla, pokud by se jeho manžel měl dostat do rukou Pána zla, ale být donucen stát se Smrtijedem bylo horší. Zejména, pokud by Potter a jeho neschopní blbci kolem skutečně, nějakou obrovskou náhodou a díky jeho vydatné pomoci, vyhráli válku. To by pak Neville skončil ve vězení, nebo hůř, rovnou by ho políbil mozkomor.

"Řeknu mu to, bude jistě poctěn," dovolil si lehké podlézání, spíš aby zakryl obavy o manžela, které se ho zmocňovaly.

"O tom pochybuji, ale já ho přesvědčím, aby byl," propletl si štíhlé prsty, "Možná bych měl pár zajímavých věcí, které by ho jako dendromága mohly zajímat. Každý má něco, nač se dá nalákat, a co se týče rozkošného Nevilla Longbottoma, tak já jich v rukou držím hned několik, včetně tebe."

"Samozřejmě, pane," souhlasil automaticky ale i skutečně. Měl v tom krutou pravdu, že on sám byl velkým lákadlem pro Nevilla, i když mladíkova láska byla možná jen mladistvá pošetilost. Vlastně, právě proto, že to byla jen mladistvá pošetilost.

"Teď odejdi," mávnutím ho poslal pryč, načež kopl do napůl zemdlelého Šedohřbeta, nebo možná vlkodlak spal, to se nedalo poznat, "a ty vstávej pse. Jsem rozmrzelý a bolavý, chci abys mě potěšil. Vstaň a pojď ke svému Zbožňovanému!"

Na to, jestli se Šedohřbet zvedne ze země, případně co se bude dít, rozhodně nečekal. Vidět to nepotřeboval, navíc odsud chtěl být co nejdřív pryč. Rychle se obrátil a velmi nedůstojně prchl z místnosti, jako předtím jeho vážení kolegové Smrtijedi.

Po hlavních schodech Manoru to bral prakticky po dvou, nezbržděn Dracem, který se mu pokusil zatarasit odchod. Na jeho bledých, tenkých rtech se zračila úzkost, stejně jako v jeho šedých očích a navíc byl nadechnutý k dlouhému rozhovoru, o který rozhodně Severus nestál, takže se protáhl kolem něj a halou rychle pryč.

Plně si oddechl až za železnou bránou Malfoy Manor, která za ním sama zapadla. Už dávno, ještě v Bradavicích, se odnaučil mluvit sprostě. Hrubé výrazy byly znakem primitivismu a používal je jeho otec, když se napil, přesto...

"Zatraceně!" zavrčel si pro sebe a s nepřiměřeně hlasitým prásknutím se přenesl pryč.

 

°°0°°

 

Věděl, že by se měl zvednout, rozhýbat ztuhlé svaly, ale bylo mu na to příliš špatně, cítil se až moc unavený. Jinak než běžně po přeměně, ta vlastně nebyla tak strašlivá, dokonce mu bylo ještě hůř, než když pil ten jed zvaný vlkodlačí lektvar. Bolelo ho hluboko v prsou. Slyšel vlka v sobě výt ztrátou a zároveň se zlobit nad tím, že tu není pro Siriuse. Nechoval se jako správný vlkodlak, protože svému druhovi neplnil všechna přání, nechránil ho, nepomáhal mu, ale nedělal to úmyslně. Jen ho všechno příliš bolelo na to, aby se pořádně hýbal a občas už nedokázal být veselý nebo se alespoň usmívat, když to jeho milovaný chtěl. Byl špatný vlkodlak, špatný partner, špatný druh a nezasloužil si mít dva tak úžasně muže, jako byl Sirius a Harry... jeho milovaní.

Uniklo mu vzteklé zavrčení.

Nesnášel sám sebe, když takhle uvažoval. On přeci nebyl žádná fňukna, která se tu bude celé dny válet na posteli a jen se litovat. Ne, musel vstát a začít něco dělat. Cokoliv, i kdyby měl prosmejčit celý dům, zbavit ho všech odporných kleteb a špíny jen vlastní hůlkou a rukama.

Prudké trhnutí prostěradla ho přerušilo v jeho odhodlání a zároveň ho to donutilo se posadit na posteli. Pohledem vyhledat toho záškodníka, který se mu bez rozpaků pokoušel vytáhnout prostěradlo přímo spod zadku.

"Leží si tu jako pán...," frflal si Krátura pod nos, "Rozvaluje se na prostěradlech rodu Blacků... takoví špinavý, ohavný vlkodlak... A ubohý Krátura to po něm musí prát...," skřítek se odmlčel, protože si všiml, že se na něj Remus dívá, "Krátura přeje pánovi dobré ráno. Bude si pán přát snídani?... nestvůra, co žere jenom maso... ohavné zvíře," dodal plynule mumlavě.

Vždycky ho ten skřítek urážel, častoval těmi nejhoršími výrazy, ale dnes se tomu rozhodl učinit přítrž. Ve skutečnosti to tak docela nebyl on, ne jeho racionální já, to jen byl vlk v něm tak dlouho drážděný a provokovaný, až jeho hněv dnes vzkypěl a zaplavil i jeho lidskou mysl.

"Kráturo," oslovil ho podezřele měkce, počkal, až k němu skřítek zvedne své zlobné oči a pak se usmál, "Zabiju tě, stáhnu z kůže, ty malí zasraný prevíte, pak roztahám tvoje vnitřnosti po celém domě a ohlodám tvé kosti doběla."

Skřítek nejdřív překvapeně otevřel pusu,jak by šokován jeho proslovem. Remus se k němu vždy choval dobře, vlídně mu domlouval, aby se choval lépe a dokonce se s ním několikrát pokoušel promluvit, proto nebylo divu, že ho teď vlkodlak svých chováním a slovy překvapil. Ten stav ale netrval dlouho, vzápětí se nadechl, zkřivil rty a pokusil se vykřiknout nějakou nadávku. Nebyl dost rychlý. Remus ho drapl za ucho a vytáhl, za strašlivého řevu a kvílení, na postel.

Cítil jeho pach, odporný, zatuchlý, jakoby stařecký a zároveň zvířecí. Zvedal se mu z něho žaludek tak moc, že by své výhrůžky nebyl schopen naplnit pravděpodobně ani v plné vlkodlačí podobě, přesto však pevně sevřel tenké hrdlo, aby zamezil dalšímu řevu. Skřítek jen zachroptěl, jak přišel o vzduch a strnul nejspíš v očekávání smrti.

"Už mě nebaví, jak mě špína jako ty uráží," jemně zesílil stisk, když viděl vzteklý lesk v obrovských skřítčích očích, "Nejen, že jsem kouzelník, jsem i vlkodlak a takové jako ty si dávám místo svačinky. Ještě jednou přede mnou otevřeš zobák a urazíš mě, Siriuse nebo mou rodinu, tak se připrav, že si tě ugriluji jako prase. Rozuměli jsme si? Kývni, jestli mě chápeš."

Byla tam dlouhá chvíle váhání, než se skřítkova hlava pomalinku pohnula několikrát nahoru a dolů, jak jen to pozice a Remusova ruka dovolovaly. Smýkl jím na podlahu, kam ho doslova hodil, a konečně pustil jeho krk. Skřítek zasípěl, podlezl pod postelí a prchl pryč pootevřenými dveřmi. Sledoval ho celou cestu, pak si povzdechl. Stalo se to oficiálním. Je teď jedním z těch velkých pánů kouzelníků, co týrají své skřítky a křičí, já jsem čaroděj, já můžu všechno. Nechal to být, jak to je, ať se jím třeba i stal, po tolika letech boje proti Voldemortovi měl nárok na nějaké výsady.

Spustil nohy z postele a opatrně se postavil. Pravá kyčel bolela víc než obvykle, navíc se mu zdálo, že ho začíná nepřirozeně pobolívat i koleno. To by mohlo znamenat, že se mu revma rozšířilo do dalšího kloubu. Prostě nádhera, jeho život byl naprosto skvělý, když byl tady v tom zatuchlém domě, postrádal milovaného Harryho a teď mu navíc asi za chvíli upadne noha. Necítil sebelítost, jen vztek sám na sebe, na své tělo, na svou neschopnost najít ztraceného druha, sevřít ho v náručí, nebo ještě lépe ohnout o nejbližší vhodnou hranu, a ukázat mu, jak moc ho miluje a že si vzájemně patří.

Natáhl na sebe svetr jinak přehozený přes 'domácího sluhu', pevně se do něj motal, ještě navíc přidal jedním mávnutím hůlky ohřívací kouzlo a takto vybaven na zimu se vydal dolů do kuchyně. Musel najít Siriuse, protože jedině s ním se cítil dobře, když se ho mohl dotýkat, líbat ho nebo prostě jen být v jeho přítomnosti. Sešel pozvolna po schodech, na nějaké pobíhání se necítil, i když chtěl být dole co nejdříve. Došel ke dveřím jídelny a zarazil se, protože jasně slyšel rozčílené hlasy. Opatrně pootevřel, jen tak, aby mohl lépe poslouchat každé slovo. Sluch měl sice výborný, nejspíš lepší než většina lidí, ale stejně přes tlustý buk toho člověk moc neslyší a ani vlkodlak ne.

"... je to barbarské a vy to víte!" rozčiloval se zrovna Sirius. Na něho jediného pořádně viděl, takže spatřil, jak si jeho druh prudce odhrnuje vlasy z tváře, které mu tam spadl, protože potřásal hlavou a rozmachoval se rukama, jak to měl během ohnivé debaty nebo hádky obvykle ve zvyku.

"Nikdy bych to nenavrhovala, kdybych si nemyslela, že je to nutné a že mu to pomůže," odpověděla na to matka úzkostným hlasem a také se objevila v průzoru dveří, protože se právě posadila vedle Siriuse. Oči měla trochu zarudlé, podle čehož poznal, že nejspíš nedávno brečela. Ona brečela jen z jednoho důvodu, když šlo o něj, lépe řečeno, když šlo o jeho malý chlupatý problém.

"A jak mu to pomůže? No jak? Povězte!" rozčiloval se dál jeho druh v přirozené touze chránit ty, které miluje, což bylo něco, co na Siriusovi vždy nesmírně miloval.

"Kdy zklidníme a ovládneme jeho vlkodlačí část, pak jeho... touha po ztraceném druhovi bude menší. Uleví se mu," odvětil otec svým poklidným, hlubokým hlasem, který uměl člověka ukolébávat a v hádkách ho naopak rozčílit do nepříčetnosti. Remusovi při jeho slovech vyschlo v krku.

Chtěli ovládnout vlka a to znamenalo jediné; vlkodlačí úvaz. A nejen to, ne tu magickou verzi,kterou loni se Siriusem použili, aby získali vlkodlačí sliny, museli by mu dát nějakou trvalejší, jako třeba oboje. Stříbrný, těžký, bolestně se zarývající vzadu do zátylku. Svírající krk, dusící a podvědomě pálící. Bezděky si přitiskl ruku k hrdlu, kde tušil budoucí tíhu stříbra. Jak jen mohl třeba koutkem mysli uvažovat o tom, že by mu na krk nasadili tu strašnou hrůzu a svázali ho. Byli to přeci jeho rodiče, kteří dělali pro jeho pohodlí, i přes nemoc kterou trpěl, co je to šlo. Jeho matka, která z něho nikdy neměla strach a když byl docela malý chodila si ho chovat dolů do sklepa jejich domu, kde měl svou ohrazenou část. Byla pravda, že už jen samotným držením v omezeném prostoru mu ubližovali, šli proti jeho přirozenosti, a proto sám sebe kousal a škrábal, ale bylo to to nejlepší, co mohli udělat. Vždyť ho mohli každý úplněk spoutat řetězy, jak by to udělal nejeden jiný čaroděj. Tolerovali jeho výstřední chování, jako když na celé dny utekl z domova, aby se mohl válet v posteli se zcela cizím chlapem, bez toho, aby si stěžovali a přitom ho mohl držet zavřeného doma. Mohli mu už před lety nasadit obojek, který by ho oslabil víc než pití lektvaru, ale neudělali to, tak proč to chtějí udělat teď.

Opřel se rukou o zeď a sevřel pevně kliku, v tom, jak potlačoval touhu utíkat, která se rovnala touze vtrhnout dovnitř a začít se aktivně bránit. Nemohl si pomoci, zvíře v něm prostě chtělo něco udělat, bylo to skoro silnější než on, ale jen skoro.

"My to spolu zvládneme. On to zvládne. Neporazí ho, jen že...," Sirius se odmlčel, ne však proto že mu došla slova, jeho hlas vypovídal o záchvěvu vlastního strachu, "Všichni se o Harryho bojíme, sakra, já se o něj bojím tak, že mám občas chuť vyběhnout ven na ulici a začít křičet, jenže to nikomu nepomůže. Nikomu nepomůže ani to, že budeme ubližovat Remusovi."

"Neublížíme mu," zamítl otec, "Nechceme ho spoutat řetězy a nechceme mu na krk zavěsit sto kilo."

"Má pravdu, Siriusi," připojila se matka, "Ty přece víš, že bych nedokázala svému chlapci zkřivit jediný vlásek... nebo chlup, když už na to přijde... ale někdy musí rodič pro dobro dítěte učinit rozhodnutí, které ho bolí. Je to stejné, jako když jsme ho jako skoro nemluvně museli zamykat do klece. On křičel, Siriusi, a plakal," natáhla ruku a položila ji Siriusovi na zápěstí, "Kdyby si ho viděl... museli jsme se s ním prát, abychom ho před západem slunce dostali dovnitř. Celou dobu prosil, sliboval, že bude hodný, přísahal, že nic neudělal. Tohle je v podstatě to samé."

Chtěl vtrhnout dovnitř a vyčíst jí, že si vymýšlí. On nikdy nebrečel, věděl, že být zavřený je pro bezpečí jeho i všech v okolí, protože jako vlkodlak nemůže jen tak pobíhat po mudlovské čtvrti. Pak se zarazil. Matka říkala, že byl skoro nemluvně, muselo to tedy být těsně po tom, co byl pokousán. Vzpomínky na tu dobu neměl jasné, vlastně neměl prakticky žádné, bylo to příliš mnoho let, takže klidně mohla mít pravdu. Oba jeho rodiče ji mohli mít... měli. Vlkodlačí úvaz by ho oslabil celkově, nejspíš by navíc ještě částečně umlčel vlka. Možná by mu to skutečně mohlo pomoct, to se však nedoví, dokud to nevyzkouší. Jeho zvířecí část chtěla utíkat před potenciální bolestí, jak to dělají všechna zvířata. Ta lidská, které měla naštěstí většinou navrch, to chápala racionálně.

Rázně otevřel dveře.

"Udělám to," oznámil všem pevným hlasem, který ho potěšil, protože zněl jako dřív, "Chci, abyste mi nasadili vlkodlačí úvaz," upřesnil, když viděl jejich nechápavé tváře. Trochu kulhavě se vydal těch pár metrů ke stolu, u kterého seděli. Odtáhl si židli a sedl si, nemohl zůstat dlouho stát.

"Remusi..," nadechla se matka, nejspíš k omluvě.

"Nesouhlasím s tím. Nebudeme ti dávat obojek, jakobys byl pes," předběhl ji Sirius svým rozhodným ne. Otevřel pusu, aby snad zaprotestoval a pak ji zase zavřel. Mohl s tím nesouhlasit, ale 'ne' říct nedokázal. Cokoliv si druh přál, to muselo být splněno.

"Jak si přeješ, Sirius," odpověděl automaticky, zase už unavený.

"A je to tady zase," vydechl rudce otec, neobvykle rozezlený, "Cokoliv, co potřebuje Remus, je pro vás nepodstatné, protože vy... mocný, čistokrevný Black.. dostanete úplně všechno, nač si pomyslíte a nikdo jiný pro vás není podstatný."

"Tati, nech Siriuse být!" vypadlo z něj neméně prudce prakticky dřív, než si stačil třeba jen uvědomit, že to chce říct. Ba co víc, slyšel sám sebe, jak mu duní v hrudníku předzvěst zavrčení. Tohle byla ošemetná situace, když ho stavěli mezi sebe, byť neúmyslně. Zmocnila se ho obava, že to špatně dopadne.

"To je v pořádku, Remi, já se umím bránit sám," doslova i obrazně ho odmávl Sirius, "Zato vy jste vrchol všech mudlovských cností, že? Pan všechno vím-všechno znám, co sice nemůže čarovat, zato si všechno nastuduje, aby mohl dělat děsně chytrého."

"To měla být urážka? Spíš mi přišlo jako chvála mého vysokého intelektu," jeho otec uměl být pěkně arogantní, když už na to přišlo, dokud nezasáhla matka.

"Tak už toho nechte!" okřikla je oba svorně, oba se pokusili znovu promluvit, ale byli umlčeni zvednutou rukou, "Tobě je skoro sedmdesát a chováš se jako puberťák a ty, Siriusi, ty už si taky dávno dospělý, tak si to laskavě uvědom. Od první chvíle, co Sirius vkročil do našeho domu se vy dva chováte jako pitomci. Nevím, co vám na sobě navzájem vadí nebo jestli je to jen výbuch testosteronu a upřímně mě to ani nezajímá. Dokud jde o Remuse, tak toho prostě necháte!"

Nastalo ticho, ve kterém očekával, jestli někdo z rivalů něco řekne. Sirius usilovně sledoval vzor na trochu ušmudlaném hedvábném ubrusu a otec zase pro změnu pozoroval kávovou sedlinu ve svém hrnku, jakoby z ní chtěl vyvěštit svou budoucnost. Sice měl na matku trochu zlost, že se tak obořila na jeho druha, zároveň mu tahle situace přišla veselá, a to natolik, že mu uniklo krátké uchechtnutí. Všichni k němu obrátili hlavu, jako kdyby se zbláznil nebo teprve teď přišel, oblečený do kostýmu klauna.

"Omlouvám se," řekl hned, přestal se smát a trochu sklonil hlavu. Všichni měli právo se na něj zlobit za to, že se směje, ale nevypadalo to tak. Sirius naklonil hrnek ze strany na stranu, až to zažbluňkalo, pak promluvil:

"Chceš to vážně udělat?"

Samozřejmě že mu dával na výběr, i když se prostě mohl postavit proti a trvat si na svém, to by pak rodiče nezmohli nic, protože Sirius měl vždy přednost.

"To není o chtít a nechtít, drahý," zakroutil hlavou, "To je o tom, co... co je správné. Bude to i bezpečnější, protože nad sebou nebudu moc ztratit kontrolu. A že k tomu mám v poslední době blíž, než za celý svůj život."

Další výhoda. Proměna mimo úplněk byla s Vlkodlačím úvazem prakticky nereálná. Samo o sobě byla vyčerpávající víc, než ta úplňková, pokud byla vlkodlakova síla menší, díky stříbru, pak byla magicky nemožná. Prostě to nešlo, ani kdyby se rozzuřil do krvavé nepříčetnosti.

"Ach dobře," povzdechl si druh, "Cokoliv chceš, Remusi, ale nebudu tvrdit, že je mi to příjemné."

"Děkuji," poděkoval, uchopil ho za ruku a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl políbit a přitisknout si ji na tvář. Sirius ho prstem několikrát pohladil po lícní kosti, na tváři se mu při tom objevil jeden z těch úsměvů, které dokázaly prozářit celý Remusův den, i když byly jen krátké.

"Budeme potřebovat nějaké stříbro k roztavení," nadhodila už ryze prakticky matka, "Cokoliv... příbory, svícen... a nějaké železo, protože z čistého stříbra se úvaz vytvořit nedá. Bylo by to příliš... zraňující."

"A dostatečně velký kotlík," dodal otec.

"Vezměte si příbory a nejčistší železo, co tu máme, je naběračka do kotlíku. To snad bude stačit."

Matka přikývla na Siriusovu nabídku, možná chtěla něco dodat, ale byla přerušena procítěnou francouzskou nadávkou, která se nesla skrz otevřené dveře, chodbou až z haly.

"Zablešená vlkodlačí špína nebude sahat na můj majetek!" ječela tam Walburga, to už tady opravdu dlouho nebylo, "Nikdo jako on na tebe nebude sahat, Kráturo! Přiveď sem tu odpornou zrůdu a já jí ukážu kdo je Walburga Blacková!"

"Co to?" zeptal se Sirius s pozvednutým obočí. Odpověděl mu nejdřív jen povzdechem, protože se za svou chvilku ztráty sebeovládáníí styděl.

"Trochu jsem se... nepohodl s Kráturou," vysvětlil ve zkratce, ale podle všeho to nestačilo ani Siriusovi ani rodičům, "Pohrozil jsem mu, že jestli na mě bude dál sprostý, tak ho vykuchám, stáhnu z kůže, uvařím a... sním," dokončil neochotně to, čím vším skřítkovi vyhrožoval, jen to řekl víc kulantně, než že roztahá jeho vnitřnosti po domě. Sirius se pobaveně uchechtl, zatím co rodiče vypadali trochu znepokojeně, přinejmenším matka, otec jen mírně zvedl obočí.

"A ta hromada hoven si šla stěžovat matince, typickej Krátura," opatrně vyprostil svou ruku, kterou mu Remus před chvílí zabavil, a vstal, "Jdu je oba umravnit, zejména toho ohavného skřítka."

Takové umravňování většinou skončilo tím, že na sebe s matkou velmi sprostě řvali. V poslední době se vždycky objevil i Regulus, který je sledoval a smíchy se popadal za břicho, někdy dokonce doslova.

I když by rád zůstal sedět, možná si nalil i hrnek teplého čaje, tak musel za vzdalujícím se Siriusem, aby mu nejen stál po boku ale hlavně ho držel v přijatelných mezích. Obraz se sundat nedal a vrhání ohnivých kleteb končilo jedině tím, že vzplanuly tapety a někdo – obvykle to býval Remus – je musel pak hasit a opravovat.

Omluvně se podíval na rodiče, vstal a vydal se za Siriusem. Trvalo mu to příliš mnoho času, protože už slyšel, jak na sebe s matkou pokřikuji. Promnul si spánek v počínající bolesti hlavy a vystoupil do haly.

"Udělám z něho předložku před krb, jestli se ještě jednou dotkne mého majetku, ty jeden krvezrádný prevíte!" vztekala se zrovna Walburga, máchaje divoce rukou ztištěnou v pěst. Regulus už tam byl, asi v předzvěsti něčeho zábavného, a opíral se o kmen stromu v nedalekém obrazu Merlinovy zahrady, která nápadně připomínala mudlovský Ráj. Však taky nejspíše podle ní se mudlové píšící Bibli inspirovali. Pochechtával se do kapesníčku a už teď si sušil oči. Nikdy neměl Siriusova bratra nijak v lásce, protože byl arogantní a odmítal uznávat autority, zejména jeho Prefekskou, ale po zjištění, že také bojoval proti Voldemortovi, přinejmenším už netoužil spálit jeho Portrét, i když by si to možná zasloužil.

"Nejen, že sem taháš vlkodlaky, polokrevné bastardy a toho zvrhlého Brumbála, ještě si sem přivláčel špinavého mudlu! Všichni tvoji předci se musí obracet ve svých hrobech, když to vidí! Celé to tvoje ohavné zrádné chování... zabilo to otce, rozumíš?!"

Nepatrně pozvedl obočí, do teď žil v domnění, že Oriona Blacka otrávila sama Walburga, protože si dovolil nesouhlasit s vyděděním Siriuse. To byl tenkrát docela překvapivý vzdor od muže, který byl do té doby dokonala pod pantoflem té staré čarodějnice. Jen co se k tomu kroku Orion odhodlal, tak ochořel podivnou nemocí, kterou žádný lékouzelník nemohl identifikovat a za tři roky na to zemřel ve své posteli. Prostě takové rodinná klasika, kdy se člověk musel hodně ohánět, aby se dožil stovky.

"A mně ani nedáš po smrti klid. Pořád se musím rozčilovat pohledem na tvůj zrádný a zbabělí ksicht, který mi tu podstrkuješ! Měl si zůstat v Azkabanu a shnít tam nebo se nech sežrat krysama! Dávno už jsem tě pohřbila, ještě předtím, než tě zavřeli, a zatančila si na tvém hrobě! Neměl ses vracet!"

Řečnila takhle už delší dobu, takže se jen divil, že jí Sirius zatím nenadal do ježibab nebo čubek Salazarových. Byl podivně zamlklý a zamračený, takže vypadal jako bomba pár vteřin před výbuchem. Celá situace se vtipně podobala scénám v béčkových amerických filmech, kdy skupina lidí čučí na digitální ciferník časované bomby a vůbec nic neudělá.

"Ty nemáš vůbec právo si říkat Black! Už nejsi členem rodiny, však se podívej kolem sebe. Tenhle dům tě nechce, nepatří ti a nepatří ti ani můj domácí skřítek! Nepatří ti tu ani ten prach, protože ty nejsi zdejší pán! Jsi tu jen vetřelec, který..."

"Mám tě rád, mami," a těmi slovy časovaná bomba jménem Sirius bouchla. Stejně jako po výbuchu i po těchto slovech se rozhostilo absalutní ticho. Walburga jen naprázdno sklapla pusou, ve které jí uvízly další přívaly nadávek, Regulus spustil ruku s kapesníkem a pozvedl obočí a on sám se zastavil v kroku, kterým mířil k Siriusovi, aby mu předem zabránil vytáhnout hůlku. Nikdo nečekal, že by něco takového Sirius vypustil z pusy, on to čekal ještě míň, vzhledem k tomu kolik let strávil tím, že poslouchal Siriusovo nadávání na vlastní rodinu, zejména pak na panovačnou a dle jeho názoru sadistickou matku, která nikdy nešla pro ránu daleko.

"Co prosím?" vypadlo z překvapeného Portrétu postarší čarodějky.

"Říkám, že tě mám rád," zopakoval Sirius trpělivě, klidným hlasem, "Vždycky jsem tě měl rád a vždycky jsem tě nenáviděl. Chceš na mě plivat urážky? Klidně, jsem za to rád, protože je to jediná tvá pozornost, které se mi kdy dostalo. To a rány holí do zad. Jako malý jsem se snažil, abys mě měla ráda jako Reguluse, ale časem jsem zjistil, že toho nikdy nedosáhnu, tak jsem tě alespoň nasíral tolik, aby sis mě vůbec všimla. Snažil jsem se žít podle tvých představ a nebylo to k ničemu. Snažil jsem se proti tobě bojovat, ale ani to nepomohlo. Víš co? Mě už je jedno, jestli ti na mně záleží a jestli je v tvém prohnilém srdci pro mě třeba jen špetka přízně. Dokonce i s Remusovým otcem, který mě nesnáší, se cítím víc v kruhu rodinném, než s tebou. Chceš si tu pokřikovat a nadávat až se tvoje malované hlasivky rozpadnou v prach? Tak prosím," vyzval ji s pokrčením rameny a obrátil se.

Znovu k němu vykročil, tentokrát proto, aby ho objal, projevil hrdost a utěšil ho. Poznal, podle lesku modrých očí, že je Siriusovi smutno, že cítí bolest. Vše v něm, nejen vlk, velelo zlíbat milovaného muže a dodat mu trochu úsměvu na tvář. Bohužel se k tomu nedostal, protože obraz staré čarodějky znovu promluvil.

"Zase utíkáš, zbabělče!" odfrkla si, ovšem byla v tom o poznání menší agrese, než předtím, "Kdykoliv ses mi pokusil postavit na odpor, tak si pak zbaběle utekl. Dělal jsi to už jako malé dítě. Pokaždé si se jen ztratil do svého pokoje schovat se pod postel, místo toho, abys svůj trest přečkal s hrdě vztyčenou hlavou. Vyvrcholilo to tím, že si odvrhl celé své dědictví, jen ze strachu ze mě. Kdybys byl jen trochu muž, tak si mě zabil a zaujmul moje místo. Chtěl si moji úctu, ale nikdy si neudělal nic, čím by sis ji zasloužil."

Zamračil se a nadechl se, aby Walburze řekl, co přesně si myslí o ní a jejím názoru na Siriuse. Byl ale zadržet Siriusovou zvednutou rukou, který si to podle všeho chtěl vyřídit sám. Zase se obrátil zpátky ke své matce.

"A co jsem měl dělat? Kdybych od tebe neutekl, tak mě umučíš k smrti a ještě mě donutíš se na tom vlastnoručně podílet. Neumím za tebou běhat jako pejsek, nebo jako Regulus. To on byl zbabělec, který ti byl vždy a ve všem po vůli, jen aby od tebe neschytal trest," odpověděl ji stejně klidně, jako promlouval předtím.

"Já jsem tady, jestli jste si nevšimli," skočil jim do toho krátce portrét Siriusova bratra, jenže jeho si hádající se dvojice zřejmě skutečně nevšimla.

"Myslíš si snad, že nikdy nedostal trest?" pohrdavě se odvrkla, "Dostal ho a snášel hrdě. Myslíš si, že mi nikdy nevzdoroval? Udělal to tisíckrát, ale tak, že jsem na něj mohla být pyšná, na jeho lstivost, odvahu a inteligenci, když jsem na to přišla. Myslíš, že mi nikdy do tváře neřekl 'ne'? Udělal to stokrát, ale na rozdíl od tebe se mi dokázal podívat do očí a vytrvat, i kdyby to znamenalo trest. Pohrdám tebou, protože..."

"To by stačilo," utnul její řeč nepříjemně mrazivým hlasem, "Už se mnou takhle nebudeš mluvit. Dál to nestrpím," vytáhl hůlku, velmi pomalu a plynule, to Remuse nesmírně znervóznilo a udělal další krok vřed ,až byl na dosah ruky od Siriuse, "Já jsem svým pánem!" namířil hůlku přímo na obraz, žena na něm se pohrdavě ušklíbla a vztyčila hlavu, dobře si vědoma toho, že jí nemůže ublížit, "Já jsem pánem rodu Blacků! Já jsem pánem tohoto domu! Já tu vládnu!"

Ve skutečnosti to nebyl oslňující výbuch světla, hřmot nebo vichr. Byl to jen prostý a pouze pomyslný praskavý zvuk, jako když otočíte klíčem v hodně starém rezavém zámku. Pak až přišla magie. Ano, zdrcující, potenciálně zraňující, ale přesto hřejivá a přinášející do domu novou naději. Vyvalila se ven ze Siriusova těla, jako když přeteče sklenka s máslovým ležákem. Pěnila, vzdouvala se a šuměla v Remusových uších. Bylo to krásné a opojné. Hladilo to po celém těle, jemnější a teplejší než kašmírový svetr, který měl na sobě.

Kolem milovaného těla obdivovaného a zbožňovaného muže, se objevila záře. Nenápadná, nevýrazná, ale byla tam, i když si z počátku myslel, že se mu to jen zdá a několikrát pro jistotu zamrkal. Tetování na Siriusových zápěstích jemně zazářilo, téměř neznatelně a pak zhaslo. V ten okamžik věděl, že pouta praskla a zmizela navždy, i když černý inkoust pod kůží zůstal. Nemusel se tetování dotknout, aby si byl jist, že už je to jenom barva a nic víc.

Stejně nenápadně, jako byla Siriusova magie a krev spoutána a přepsána, se teď obnovila. A on tam stál, dokonalý ve své kráse, až měl Remus touhu, prostě jen padnout před ním na kolena. On padl. Cítil jak klesá na zem proti vůli svého racionálního, lidského já a nechává se ovládat jen vlkem, který se prostě jen toužil přitisknout tváří k druhově noze a začít slastně mručet.

Tak daleko nezašel, byl stále člověk, ale vzhlížel nahoru se zbožným výrazem. Klidně by tu tahle mohli zůstat věčnost, protože Sirius se nehnul. Oči měl zavřené a ruka s hůlkou se jemně chvěla. V duchu ho napadlo, jestli to také cítí, jestli vnímá, jak se jeho magie vrací do své přirozené podoby. Určitě ano, jinak by neměl ten podivně uvolněný výraz.

Ozvalo se chrastění dřeva narážejícího do dřeva. Tohle už nebyl Sirius, ne, tohle byla magie domu, která roztřásala obraz Walburgy Blackové. Stará čarodějnice se chytla rukama rámu stále chvějícího se obrazu a ve tváři se jí, pravděpodobně poprvé za celou její existenci, objevil nefalšovaný strach, ba až panika. Zeď za rámem praskala, pukliny se rozbíhaly do všech stran v tenkých pavučinkách, tapeta se na několika místech odloupla a visela v zakroucených chuchvalcích a nakonec... obraz se divoce zakymácel a s třeskotem dopadl na mramorovou podlahu, jen div, že se nepřevrátil dopředu. Žena na něm vypadala doslova v šoku z toho, že leží na podlaze, jako nějaká odhozená špína nebo nepovedené umělecké dílo, které se nikdo neobtěžoval pověsit, jen ho tak opřel o zeď, aby se neřeklo.

 

Předcházející

oo0oo

Následující