15.02.2014 20:31

 Mávnutím hůlky odstranil z parapetu sníh, ať si ho za to třeba zmučí, i když už nepředpokládal, že se něco takového stane, a vysypal na něj hrstku zrní a sušených brouků pro sýkorky. Bylo to poprvé od doby, kdy nastal v Bradavicích nový řád, kdy se někdo odvážil nasypat ptáčkům jídlo. Dřív to bylo zvykem, že se v učebně přeměňování krmila zvířata, zejména proto, že se zvířata používala k výuce, takže sýkorky a jiní ptáci měli na parapetu krmítko. To bylo všechno dřív.

Zvonek nad dveřmi se rozezněl a tak oznámil začátek hodiny. Posadil se na své místo, docela sám, úplně vepředu u katedry, kam si nikdo nechtěl sedat. Spolužáci mu sice do očí stokrát tvrdili, že nejsou proti němu zaujatí, ale situace byla jiná. Když neměl po boku Ginny, tak se ho všichni stranili, včetně Seamuse, který si chtěl zachovat tvář. Nevyčítal to nikomu a na samotu byl vždycky zvyklý, když byli jeho nejlepšími kamarády Harry s Ronem, kteří beztak byli spíš spolu.

"Přeji dobrý den," promluvila profesorka McGonagallová, "Ještě než začneme s dnešní výukou, ráda bych oznámila, jak to letos bude s vánočními prázdninami. Jsou zrušené," vyčkala pár okamžiků na případné protesty od studentů, ale ty nepřicházely, takže s povzdechem pokračovala, "Volno budou mít studenti pouze dvacátého čtvrtého a dvacátého pátého. Stejně tak bude volno třicátého prvního a prvního. To je vše, co jsem vám chtěla říct, teď přistoupíme k výuce," s těmi slovy se obrátila k tabuli a mávnutím hůlky na ní vyvolala text. Zadala text dvacetkrát přepsat, byla to formule a postup, a pak se posadila za stůl, nasadila si brýle a pustila se do nějakých pergamenů. Takhle probíhaly všechny hodiny, jen psaní. Vyjma černé magie nebo případů, kdy to bylo nutné, se nečarovalo.

"Myslíš, že to platí i pro Nedotknutelného?" uslyšel od dvojice mrzimorských, kteří s nimi měli hodinu. Trochu víc se při těch slovech sklonil nad svým stolem a usilovně začal předstírat, že píše a rozhodně neposlouchá, jak si o něm ti dva šeptají.

"Pochybuju," odpověděl druhý, stejně potichounku, ne však dost, na to, aby je Neville neslyšel, "Určitě dostane parádní koště nebo nový hábit a spoustu jídla. Však se na něj podívej… tvářičky jak růžičky, svetříček z nejlepší vlny, určitě opatřený zateplovacím kouzlem a... viděl si vůbec někdy, že by ho někdo potrestal nebo mu udělil trest u sebe v kabinetu?"

Měl sto chutí vyskočit, vytasit hůlky a zaklít je do bezvědomí, ale to neudělal, protože byl přeci Neville Longbottom a ten neproklíná ani své největší nepřátele.

"Děje se tam vzadu něco?" zeptala se profesorka, která je díky magií posílené akustice také slyšela, takže teď zvedla hlavu a upřela dlouhý pohled na mrzimorské, kteří mu seděli za zády. Poděkoval by jí alespoň pohledem, ale musel budit dojem, že nic neslyšel, zejména proto, že se za to styděl. Měli ve všem pravdu. Byl jen protekční spratek, kterého se nesměl nikdo dotknout, stejně jako třeba Malfoye a vždy dostal to nejlepší. Styděl se za to, zároveň v něm byli kousíček já, který si to užíval, tu trochu spokojeného života, kdy si mohl ze Severusových pokojů objednat jídlo navíc nebo si mohl zateplit svetr. Měl na to právo, vždyť to nedostával zcela zadarmo a staral se i o ostatní. Nejen to, bojoval proti zdejší Smrtijedské nadvládě tak usilovně, jak jen bylo v jeho silách. Vzkřísil Brumbálovu armádu v takové síle, v jaké jen to bylo možné, i když to znamenalo jen třeba připepřit jednomu z dvojčat Carrowových polévku nebo jim hodit pod nohy banán. Bylo to víc, než co dělala většina ostatních. Cítil se občas trochu jako kolaborant, když užíval pohodlí, které mu skýtalo manželství, ale on si to sakra zasloužil.

Opisoval a opisoval soustředěně jen ten jeden text, aby si nemohl všímat dalšího, proto si skoro ani nevšiml, že profesorka začala vybírat práce. K čemu jí budou, netušil, nejspíš proto, aby ukázala, že dodržuje nařízené osnovy. Předal jí svůj pergamen a začal si sklízet věci do tašky. V hodinách přeměňování to bylo přeci jen méně napnuté, než v hodině černé magie, mudlovědy nebo i lektvarů. Křiklanovi nikdo nevěřil ty jeho utrápené pohledy, starostlivé rozdávání mastiček na popáleniny nebo lektvarů proti bolesti. Byl příliš slizký, aby lidé věřili, že je na jejich straně, tedy proti Smrtijedské invazi.

Nahodil si těžkou tašku na rameno a pomalu přešel ke katedře, kde si profesorka sklízela věci, aby je mohla odvést do další hodiny. Zaváhal jen krátce, než přistoupil až k ní, tak blízko, aby ho mohla slyšet jen ona a nikdo jiný.

"Víte o něm něco?" položil otázku, která ho trápila už delší dobu. Strachoval se o Harryho, protože od doby, co byl prý vidět na ministerstvu, jakoby se po něm slehla zem.

Profesorka k němu zvedla tvář. Obličej měla šedavý, pobledlý, pod očima tmavé kruhy a brýle jí už řádně neseděly na nose, protože jí obličej příliš zhubl. Vlasy měla stále pevně sepnuté, jako vždy, ale zdálo se, že jsou buď dlouho nemyté, nebo to přehnala s olejem.

"Jsem si jistá, že vy byste o něm věděl dřív než já," konstatovala to bez agrese, ona nepatřila k těm, co by mu vyčítali, "ale vzhledem k tomu, že jeho hlava nevisí na astronomické věži, můžeme předpokládat, že ho ještě nechytil."

"To je dobře." Uvědomoval si, že to neznělo zcela účastně, ale lepší tak, než aby všichni kolem poznali, o kom nebo čem se baví. Jemným úsměvem se s ní rozloučil, oplatila mu stejně, a odešel se zařadit, jak kázaly nové předpisy. Už si ani nevšímal, že na něj několik žáků vrhlo ne příjemný pohled.

Hodina Dějin čar a kouzel byla tak nádherně nezáživná, že lidé k obědu přišli v polospánku, takže jim ani nevadily malé porce, které dostali. Natožpak to, že neměli dnes žádné maso, které nejlépe dodávalo energii všem čarodějům. Byl na tom podobně. Neměl sílu na to sníst ovesnou kaši s restovanou zeleninou, ani kdyby mu jí Severus osobně rval do krku, takže je pomalu přesouval mrkvičky do kaše a zase je vytahoval ven.

"Hej, Neve!" zašeptala mu Levandule prakticky do ucha. Prudce sebou trhl a obrátil se jejím směrem.

"Vím, že nebudou vánoční prázdniny, ale napadlo nás…,“ podívala se na Parvati sedící naproti, "co kdybychom si udělali vánoce jen ve věži… víš, prostě malinký stromek, jen iluze, možná trochu koled. Co ty na to?"

Co by tak na to mohl říct? Pomalu zakroutil hlavou, dost důrazně na to, aby bylo jasné, že to opravdu není dobrý nápad a nechce se jen vykrucovat.

"Ne, Levandule, to by neprošlo," zamítl její návrh doufaje, že ho někdo podpoří, alespoň třeba Ginny. Ta jemu ani rozhovoru moc nevěnovala pozornost, hleděla kamsi za jeho záda, snad dokonce ke Zmijozelského stolu. Neměl dost odvahy se obrátit a kouknout, kam její zrak míří.

"Mohl bys ho přesvědčit… však víš," nadhodila šeptem Parvati. Raději nevyřkl první věc, která mu přišla na mysl a to, že není děvka. Udělal to hlavně proto, že jí vlastně byl. Malá nebelvírská děvka Neville, jak ho trefně nazývali zmijozelští, když si mysleli, že je nikdo neslyší.

"Nemohl," odmítl podruhé, "Nezrušil Vánoce proto, že by to po něm někdo chtěl, zrušil je z vlastní vůle. On totiž nemá rád Vánoce. Nesnáší vánoční stromky, obtěžují ho koledy a nejí sladké. Nedovolí nám to, ať bych udělal cokoliv." Doufal, že už se ho na to nebudou ptát ani ho k ničemu nutit, přinejmenším to řekl hodně důrazně, aby jim to mohlo dojít. Vzhledem k tomu, že obě dívky umlkly, taky i došlo, i když to mohlo být způsobeno i tím, že se Alecta Carrowová zvedla ze svého místa a vydala se směrem Nebelvírský stůl.

Neřekl nic ani nezvedl hlavu, když profesorka Carrowová požádala Levanduli, aby šla s ní. Možná by něco udělal, kdyby na sobě necítil varovný pohled černých očí. Existovaly hranice, které nemohl neustále překračovat, protože Severusova trpělivost nebyla věčná. Nebylo dobré ji stále pokoušet.

Na druhou stranu ale udělat si Vánoce by bylo hezké. Přeci jen by mohl s manželem promluvit, jestli by jim dovolil alespoň jeden den odpočinku od drilu, který ve škole panoval. Prospělo by to všem, nadechnout se, na chvíli… být utiskován se nedá snášet věčně a on dávno věděl, že brzy nastane okamžik, kdy přeteče sklenka trpělivosti. Neměl by ji pomáhat odlévat, to věděl, ale nechtěl, aby se Severusovi něco stalo. A že by se stalo. Pokud vypukne vzpoura, bude to on, kdo první pocítí hněv profesorů i studentů.

Nechal to být, alespoň do večera, kdy v jejich sklepních pokojích usedl na pohovku, na kolenou desky, a začal pracovat na domácích úkolech. Jak měl protekci od Severuse, tak úkoly mu nikdo z profesorů neodpouštěl a ani by to nechtěl, protože jen takhle si připadal trochu normálně. Přes nohy si přitáhl krásně chladivou deku, která příjemně kontrastovala z jinak přetopeným sklepením a ještě si navíc sundal vestu, rozepnul košili a vykasal rukávy. Víc už si toho stáhnout nemohl, leda tak že by tu chodil polonahý.

Zaregistroval, že se Severus vrátil, ovšem jen podle toho, že kolem něho proletěl jako temný stín odrážející se na stěně a zapadl do své laboratoře. Nestihl ho ani pozdravit, nebo se za ním pořádně otočit. Tím všechny naděje na Vánoce padly jako poslední list z mlátivé vrby. Zase se sklonil nad svými úkoly a pustil se do práce.

"Nebudeš zdobit krb?" otázal se Severus po neurčitě dlouhé době, kdy se vynořil z laboratoře a připlížil za Nevillova záda, jak to uměl jen on. Málem mu z toho leknutím vypadaly z rukou všechny jeho úkoly a dost dobře mohly skončit v ohni.

"Cože?" zeptal se inteligentně, však si za to také vysloužil pohrdavé odfrknutí.

"Ptal jsem se, jestli hodláš letos na krb věšet ty svítící, blikající a létající nesmysly," zopakoval manžel svůj dotaz, čímž mu toho ale moc nevysvětlil. Podíval se na krb, na Severuse, na krb a na Severuse. Bylo to možné, nebo se mu to jen zdálo? Opravdu se zajímal, jestli budou mít vánoční výzdobu? Někdo jiný by si Severusův tón jistě vyložil za nevraživý a odmítavý, ale kdyby nechtěl výzdobu, tak by prostě řekl 'Neopovažuj se vytahovat ty létající nesmysly!', neptal by se.

"Já jsem… ještě jsem o tom neuvažoval," připustil. Ani ve snu ho nenapadlo myslet teď na vánoční výzdobu. Dobře, loni se sice Severus oslavám Vánoc nebránil, chvílemi to vypadalo, že si to i užívá, vařil ten svůj špiritus, ale letos… letos bylo všechno jinak, protože teď měl co do činění s novým Severusem, kterého neznal.

"Dobře," prostá odpověď, ani podrážděná ani nadšená, natožpak zklamaná. Jen vzal na vědomí, že se ještě nerozhodl, to bylo vše. Sledoval, jak se otočil a odešel ke svému stolu, aniž by řekl cokoliv dalšího. Ne, konverzace na bezpředmětná témata nebyla nic pro Severuse, ale… projevil zájem o Vánoce, to bylo dobré znamení. Možná by se s tím dalo pracovat.

Nastrkal učebnice i úkoly do tašky, co nemá hotové, stihne rychle dopsat ještě ráno před snídaní, a přešel do zadní části místnosti, kde byl Severusův stůl, za kterým se právě jeho manžel skláněl. Přisunul si jednu z židlí a posadil se na ni tak, aby seděl naproti manželovi a ruce si složil na dřevěnou desku. Pokoušel se vypadat co nejuvolněněji, jako že nic nechce, prostě tu je jen proto, že touží být Severusovi nablízku. Merlinžel to muže nespletlo, na to byl moc zmijozel a Neville zase moc nebelvír.

"Co chceš?" zeptal se rovnou, aniž by zvedl hlavu od svitku, na kterém pečlivě něco črtal. To bylo vše, co se dalo říct k Nevilově perfektnímu předstírání naprostého klidu.

"Napadlo mě, že by si mohli studenti udělat Vánoce," předestřel opatrně, "Jen malé… něco u nich v kolejních místnostech, nemyslím velkou oslavu jako…“

"Ne," přerušil ho chladně, stále bez toho, aby zvedl hlavu. Vždycky nesnášel, když ho dokázal Severus tak ignorovat nebo dělat dvě věci najednou a zároveň mu to přišlo vzrušující. Bylo to stejné jako s jeho fascinující temnotou.

"Když by si pustili koledy a předali dárky u stromku, to by přeci nikomu…“

"Které části ze slova 'ne' si nerozuměl?" zeptal se, alespoň odpoutal pozornost od pergamenu a zvedl hlavu, "Písmenku 'n' nebo písmenku 'e'? Pokud máš problémy s písmeny a abecedou, tak si to spolu můžeme trochu promrskat."

Sklaplo mu, ostatně jako vždycky, když měl Severus urážlivé komentáře, nebo jízlivé poznámky mířené přímo na něj. Případně když se vyloženě vysmíval, jako teď. A tolik pro změnu k jeho umu v přemlouvání.

"Ještě něco?" povytáhl Severus černé obočí v napůl tázavém a pořád ironickém gestu. Neodvážil se na to udělat nic jiného, než že zakroutil hlavou a vstal s úmyslem prchnout do ložnice. Podařilo se, manžel se po něm ani neotočil, natož aby zavolal, prostě se jen vrátil k byrokracii, které ho čekala na stole.

Zavřel za sebou koupelnové dveře, dokonce je i zamkl, jak si na začátku roku osvojil, a přešel k zrcadlu. Podíval se do něj, zrcadlo se podívalo na něj, a pak mu taktéž nevěnovalo pozornost. Tady se o něj nikdo nezajímal. Ne že by mu to až tak neskutečně vadilo, jen si to tak bezděky uvědomil. Stáhl si košili přes hlavu a hodil jí do koše na prádlo, protože byla zpocená. Opět. Musel si jich nakoupit do zásoby tolik, že to až považoval za nemravné mít tolik oblečení, ale co mohl dělat, když v jejich pokojích bylo nejméně třicet stupňů.

Dal si dlouhou sprchu, stáhnul strniště nad rtem a trochu na tvářích a zahleděl se na zamlženého zrcadla.

"Co takhle se jednou za čas oklepat," doporučil mu trochu rozmrzele, když ho musel ručníkem sám otřít. Zahleděl se sám na sebe už podruhé za krátký čas a zamyslel se. V poslední době bylo všechno jako dřív, skoro, protože on si pořád připadal, jako když tančí na hrotech nožů. I kdyby na něj spolužáci netlačili, tak jako dnes Levandule, aby jim u manžela a ředitele vyhandloval nějaké výhody. Často se zeptal, občas požádal a někdy to i vyšlo tak, že Severus souhlasil, ale musely k tomu být velmi dobré argumenty. Zajímavé bylo, že třeba povolil jednou za čtrnáct dní zkoušku sboru a to by zrovna nečekal a Vánoce povolit nechtěl.

Ne zadarmo, uchechtl se v něm hlásek, jako obvykle, nápadně podobný posměšnému hlasu Draca Malfoye. Dlouze vydechl a opřel se o umyvadlo oběma rukama, přenášeje na něj celou váhu svého těla. Tak, byl čas rozvažovat, jestli spokojené Vánoce stojí za to, aby se ponížil. Ne, že by se Severusem jinak nespal, to ano, ale když šlo o to, položit mu otázku nebo říct své přání, v ten správný okamžik – nejlépe tedy do deseti minut po orgasmu – bylo něco trochu jiného. To bylo být Nebelvírskou děvkou.

Spolužáci si Vánoce zasloužili, on chtěl slavit Vánoce, bez Vánoc by svět nebyl úplný, takže potlačil všechno své svědomí, sebral odvahu, natáhl kalhoty a vyšel ven.

Severus stále ještě nepřestal pracovat, to mu ale nebránilo ho vyrušit. Věděl, nebo spíše doufal, že vyrušení, jaké plánuje, jeho manžel přijme s nadšením. Možná to dělal účelově, mohl se za to stydět, to ale neznamenalo, že ho jen samotné představa milování se Severusem nezačala vzrušovat. Cítil to příznačné chvění ve slabinách, stejně jako jemné mrazení v zádech, když přistupoval k pracovnímu stolu.

"Severusi…,“ oslovil ho, ale nečekal, až muž pořádně zvedne hlavu. Sevřel mu tváře v dlaních a políbil ho. Nejdřív se chtěl kontrolovat, ale vzrušené chvění jeho těla, jako vždycky přebralo kontrolu, takže z toho byl dravý polibek. Docela zapomněl na skutečnost, že tím chtěl něčeho dosáhnout. Bylo to teď fuk. Důležité byly jen Severusovy rty, které se proti těm jeho pohnuly se samozřejmostí a lehkostí a pak jeho jazyk, který mu obratně vklouzl do pusy. Mohl se tisíckrát stále cítit podvedený, jeho srdce plné naděje milovalo Severuse až za hrob a jeho tělo bylo dychtivé po dotecích staršího muže jako po ničem jiném.

Pokusil se vměstnat mezi stůl a židli, dokonce toužil sednout si Severusovi na klín, ale nebylo mu to dovoleno. Silné ruce ho sevřely v bocích a donutily ho couvnout, ale jen proto, aby se muž postavil a zase si ho přitáhl do náruče. Cítil, jak ho Severus tlačí do ložnice a neměl proti tomu ani těch nejmenších výhrad. Zároveň s tím, jak couval do vedlejšího pokoje a líbal Severuse, se taky snažil rozepnout všechny ty knoflíčky milencova hábitu. Mohl se o to pokoušet stokrát, stejně jich bylo moc. Dostalo se mu od té namáhavé práce vysvobození, jako vždy.

Vnímal, koutkem mysli, že Severus odtáhl jednu ruku a vylovil hůlku, pak mávnutím rozepnul knoflíčky, aniž by přestal plenit jeho ústa. Ukázka neverbální magie, která sice nebyla neuvěřitelná, přesto to bylo vždycky vzrušující, když Severus čaroval. Donutilo ho to sténat, už je tou lákavou představou, jak je jeho manžel mocný.

Dopadl do postele a zároveň, i když to nechtěl, ztratil kontakt se Severusovými rty. Zato se mu naskytl pohled na manžela, který se nad ním tyčil a budil ten sexy hrozivý dojem, který tak miloval. Ten pohled způsoboval, že veškerá krev z jeho mozku změnila adresu a přesunula se do slabin. Tvrdá erekce se mu nepříjemně třela o látku kalhot, tak si je hned začal stahovat z boků. Nespouštěl ale pohled ze Severuse, který na ně upíral černé pronikavé oči, zatím co se účelně a rychle svlékal, hojně při tom používaje hůlku na všechny knoflíky všech vrstev oblečení.

Když se k němu Severus konečně, už docela nahý, přesunul na postel, tak začal couvat, ovšem jen proto, aby mu poskytl dost místa. Jen co měl sám pohodlí, tak ovinul ruce kolem Severusova krku a přitáhl si ho k sobě pro další polibek. Jejich teplá těla se k sobě přitiskla, kůže na kůži, a penisy o sebe zavadili.

Chladné ruce, jeho manžel je měl takové neustále, pokud nepoužil ohřívací kouzlo, se mu rozeběhly po těle v dychtivosti i promyšlenosti, která pro něj byla jediným druhem milování, a on ji miloval. Trhl sebou, když se studená ruka dotkla jeho penisu, protože to bylo nepříjemně příjemné nebo snad příjemně nepříjemné? To se doposud nedokázal rozhodnout. Vzepjal se proti laskající ruce, vycházel jí boky vstříc a sám se vydal na pouť po Severusově těle. Všech těch kostnatých výběžcích, které mu byly tak vlastní. Bylo to známé a příjemné.

Přejel rukou po vystouplé kosti na boku a vklouzl mezi jejich těla. Bylo tam moc málo prostoru pro ně pro oba, tak jen frustrovaně zakňoural do Severusova krku. Chtěl se ho také dotknout, poskytnout mu stejnou rozkoš, jakou od něj dostával. Odpovědí mu bylo prudké, pobavené vydechnutí, které rozechvívalo do hloubky až k srdci.

"Otoč se," nařídil mu manžel. Nebylo ani myšlenky na to, že by neuposlechl. Více než ochotně se pod Severusovým tělem obrátil, vzepřel se na kolenou, rozkročil a vystavil nestydatě svůj zadek Severusovým dotekům. V tenhle okamžik by to mohl být sám ďábel, převlečený za milovaného manžela, a on by se mu nebránil. Dokázal jen začít polohlasně sténat, jak ucítil štíhlé prsty, které ho rychle připravovaly. Už to dávno nebylo dlouhé hlazení prostaty, jako dřív, tedy pokud nešlo jen o to, ale na tom nezáleželo, protože to co následovalo, bylo vždy daleko lepší.

Zalapal po dechu, jak ucítil penis pronikající do jeho těla. Pomalu, kontrolovaně, tak že necítil ani záchvěv bolesti. Vyšel mu velmi ochotně vstříc, protože ho toužil mít co nejhlouběji v sobě. Prohnul boky a pohnul jimi dozadu, dokud necítil tvrdost pulzující hluboko v jeho těle. Slyšel se jak při tom sténavě fňuká. Ten pocit miloval a dával to najevo.

Jednou rukou ho Severus uchopil za boky a druhou vklouzl pod jeho tělo, aby se zase chopil bolestně tvrdého penisu. Znovu zasténal. Krásně se to doplňovalo, pohyb Severusovy tvrdosti v těle a rytmické tření ruky na jeho penisu. Nedalo se dělat nic jiného, než se tomu poddávat, sténat, ochotně vycházet vstříc a nechat to plynout. Nechat všechnu to rozkoš, aby se mu přelévala pod pasem a soustředila se ve slabinách v předzvěsti brzkého výbuchu, po kterém nesmírně toužil.

Netušil, jak to Severus dělá, snad to bylo v rytmu jeho přírazů nebo v pevnosti stisku ruky, ale dokázal ho udržet na hraně vyvrcholení nekonečně dlouho, dokud i on sám nedospěl na okraj a pak ho jen pár stisků dostalo přes tu pomyslnou hranici. Často se při tom slyšel fňukavě sténat, někdy, jako dnes, ty steny ztlumil v polštáři, do kterého vtiskl tvář.

Na svou výšku lehké tělo se mu opřelo celou svou poměrně malou vahou o záda a on cítil na krku horký Severusův dech. Vnímal jeho tělo i to, že i jeho ruce jsou teplé, stejně tak jako je jeho kůže horce zalitá potem. Musel se do polštáře usmát, i když to Severus nemohl vidět, nebo možná právě proto. Vždy se cítil podivně hrdě, že je to zrovna on, kdo zbavuje Severuse Snapea části jeho rezervovanosti a situace mezi nimi na tom nemohla nic změnit.

"Ano," uslyšel za krkem a nepochopil.

"Hm?" otázal se proto. V mozku ještě pořád neměl dost krve na to, aby dokázal rozumně konverzovat a nechápal, jak to jeho manžel dokáže.

"Moje odpověď je ano," upřesnil udýchaně milenec, "Můžete si udělat Vánoce."

Ta slova vzala Nevillovi úsměv ze rtů. Obrátil pomalu tvář stranou a podíval se na pootevřené dveře koupelny, ve které se rozhodl, že půjde za Severusem, aby ho nenápadnou manipulací přes postel dovedl k souhlasu s vánoční oslavou. Teď, když se mu to povedlo, to nepřinášelo žádné uspokojení, naopak to bralo to, které před chvilkou získal při milování. Vždy tomu tak bylo, tak proč byl tak naivní, že to zkoušel znovu nebo že se teď divil.

"Děkuji," odpověděl mu na to a i jemu samotnému zněl odpověď dutě, bezvýrazně, bez lásky.

 

°°0°°

 

Sledoval, jak pomalu vycházející slunce probleskuje přes zamrzlá okna. Byl vděčný za to, že má výhled do nějaké krajiny kdesi nad blaty a lesy, protože koukat z okna na ušmudlaný Londýn pokrytý blátem jemně zasypaným sněhem by ještě víc přidalo na jeho depresi. Beztak už mu bylo zle víc, než si myslel, že je možné.

Byly Vánoce a on nevěděl, kde je jeho milovaný. Mohl být mrtev, někde umrzlý u cesty, stejně tak jako mohl slavit Štědrý den někde s někým cizím. Nevěděl, co zvíře v něm přivádělo k bolesti víc. Zaplašil takové myšlenky a raději se obrátil na bok, takže se celým tělem přitulil k Siriusovu hrudníku. Cítil chlad nahé kůže, která byla delší dobu nezakrytý, proto přitáhl peřinu na obě jejich těla a vtiskl polibek na rameno.

"Už jsou dárečky, mami?" zabručel Sirius, hlas se mu chtěl veselím. Takový byl celou dobu, jakoby si na Harryho ani nevzpomněl, nebýt toho, že často seděl celou noc dole v kuchyni nad hrnkem a sledoval ten proklatý pohár, jakoby mu mohl dát odpověď, kde je jeho kmotřenec a milenec. Jenže tu jim nemohl dát nikdo a Remus to moc dobře věděl.

Nadechl se a připravil k odpovědi, která ho rozveselí a přinese mu potěšení. Nemohl, nedokázal, přidělávat svému druhovi starosti. To bylo naprosto nepřípustné.

"To záleží na tom; byl jsi letos hodný chlapec?" odpověděl, jak doufal, se stejným humorem v hlase. Zdálo se, že se mu to povedlo, protože Siriusův hrudník se zachvěl, jak se jeho milovaný tiše zasmál. Sjel dlaní po břiše a spočinul v místě, kde cítil srdce stejně jako dech. Pořád bylo trochu zvláštní probírat se tam řídkým černým porostem, ale už si na to pomalu zvykal. Když se druh rozhodl nechat se zarůst, včetně toho že mu na tvářích rašil plnovous, tak kdo byl on, aby mu v tom mohl bránit. A proč by na tom vlastně mělo záležet. Miloval by Siriuse až k bolesti i kdyby byl pokrytý slizem a měl na hlavě deset rohů.

"Já a hodný chlapec?" podivil se na oko muž v jeho náruči a zavrtěl se tak, aby vtiskl zadek do jeho slabin. Věděl, jak Remuse dráždit, když už na to přišlo. Kéž by ho milování naplňovalo tolik, jako dřív. Jakmile jednou poznal, jaké je to mít oba své druhy v jedné posteli a moci se jich dotýkat bez zábran, pak pochopil, že milování jen s jedním z nich je o něco ochuzené. Ne že by ho to naplňovalo štěstím, nenutilo ho to vnitřně vrnět, ale něco tam scházelo.

"Moc dobře víš, že já jsem jedině zlobivý," zavrčel Sirius a konečně se mu obrátil v náruči, "Hodné hochy stejně nemá nikdo rád."

"V tom případě lituji," políbil ho jemně na klíční kost a naklonil se k jeho uchu, "ale dostaneš jen uhlí, brambory, tlustočervy a kousanec do zadku od vlkodlaka," laškovně se mu při těch slovech zakousl do krku, čímž z hrdla milovaného vyloudil jemné zasténání.

"A to není odměna?" zabroukal vesele. Cítil, jak se mu Siriusovy daleko větší ruce rozeběhly po zádech a jasně vnímal, jak se vzrušený penis otřel o jeho vlastní. Reakce jeho těla byla okamžitá, hladová, jako vždycky. Neváhal, nechal se tím unášet, a naklonil se pro vášnivý, snad i trochu hrubý polibek, který mu Sirius hned daroval. Klouzal rukama po jeho těle, vychutnával si vzdechy a mumlaná přisprostlá slova a přitom si kromě Siriuse nechával za víčky běžet také obraz Harryho. Jeho drobného, štíhlého a pružného těla, které se ale vůbec nepodobalo tomu Siriusovu. Nemohl za to, nedokázal si pomoct, prostě toužil po svém druhém druhovi, ať byl kdekoliv a dělal cokoliv.

 

°°0°°

 

Dýchl si na zkřehlé prsty a uvědomil se, že to byl vážně debilní nápad pokoušet se malovat venku mimo stan, kdy bylo všude kolem nuly. To si rovnou mohl zamrazit prsty do kostky ledu. Navíc se zdálo, že dokonce i samotný uhel se drolí a rozpadá. Kdo sakra dneska ještě kreslí uhlem, když existovaly tužky a leckdy viděl v mudlovské škole spolužačky jak si čmárají do sešitu propiskou. Jenže to ne, v kouzelnickém světě se psalo brky a kreslilo uhlem.

S povzdechem stiskl uhel mezi dlaněmi, začal ho třít a dýchat si na ruce. Doufal, že zahřeje jak sebe, tak i ten uhel, i když to znamenalo, že si tak neskutečně ušpiní ruce.

"Zahřát!" řekla Hermiona a jen mávla hůlkou a už byly jak jeho ruce, tak uhel příjemně teplé, "Ty se asi nikdy nenaučíš používat kouzla jen tak mimochodem, je to tak?" s pozvednutým obočím a malým úsměvem se posadila vedle na něho na deku.

"Nejspíš ne," připustil trochu neochotně, "ale, pro tentokrát…,“ usmál se trochu, když sahal pro svou hůlku. Odložil uhel stejně jako výkres opatrně na deku před sebe a mávl hůlkou jednou, jak si očistil jednu ruku, pak si ji přehodil do druhé a stejně tak si očistil i druhou ruku.

"Vidíš," zvedl obě dlaně, aby je viděla, jak jsou zase krásně čisté bez uhlu, "Bělejší než porcelán."

"Nepoužil si slova," podotkla, odpověděl jí tázavě pozvednutým obočím, "Předpokládala jsem, že budeš schopen provozovat kouzla neverbálně, jsi na to dost mocný, ale ostatní s tím začínají většinou o něco později. Ani já bych si netroufla použít třeba jen obyčejné accio bez toho, abych si to alespoň pošeptala."

"Já s tím začal už v pátém ročníku," zamračil se, jak si na ty časy vzpomněl, "Vlastně za to může Snape.... stále mi opakoval 'Uzavřete svou mysl, Pottere, a přestaňte kouzla vykřikovat jako bába na pavlači, nebo vás Pán zla zabije jedním mávnutím hůlky.' a nedal mi s tím pokoj ani při jediné lekci nitrobrany. Tehdy mě to vážně štvalo, ale pak na Odboru záhad… pochopil jsem, že má pravdu. Smutné co? Já souhlasím s tím umaštěným, odporným vrahem a zrádcem." Už jen ta představa, že měl Snape v něčem pravdu, dokonce i v mnoho jiných věcech než v kouzlech, se mu příčila a nutila jeho obličej kroutit se do neuvěřitelných grimas.

"Snape nás sice zradil, ale musíme si přiznat, že je to dobrý čaroděj. Vlastně víc než dobrý, je to opravdu skvělý čaroděj," souhlasila s ním Hermiona, sice také zamračená, ale evidentně jí to přiznat nečinilo až tak velké problémy, "Budeme si na něj muset dát velký pozor."

"Jako bych to nevěděl," zavrčel podrážděně. Poslední dobou se tak cítil často, navíc věděl, že to nejsou jeho vlastní pocity. Netušil proč nebo jak, ale velmi jasně si uvědomoval, že zdi jeho Bradavic chátrají a chodbami jakoby se proháněla ledová meluzína – mudlovský název pro kvílivý vítr, ne skutečná meluzína, ta by alespoň mohla být užitečná. Kdy jedině se jeho obrana zpevnila, bylo, když dostal kapku Vlčího štěstí.

"Hermi," nadhodil opatrně, "Víš, napadlo mě, co kdybych zase dneska dostal…“

"Ne," přerušila ho rázně, jakoby to byla ona, kdo umí číst myšlenky, "Dostal si už minulý týden, úplně zbytečně, nebudu ti dnes dávat další dávku."

"Já vím, ale když moje štíty…,“ ani tentokrát mu nebylo dovoleno pokračovat.

"Tím spíš nic nedostaneš. Nemůžeš se spoléhat na výpomoc drog nebo lektvarů, naopak se v tomhle musíš spoléhat jen sám na sebe. Vždyť víš, jak je důležité, aby se ti už nedostal do hlavy. Mohl by snadno zjistit, kde jsme nebo o co se pokoušíme," naléhala na něj, jako kdyby snad nevěděl, jaké hrozí riziko. Byl si toho moc dobře vědom, stejně jako toho, že Voldemort se už velmi dlouho nepokusil do jeho mysli proniknout. Držel se dál, tak daleko, že ani Harry, i když se o to pokoušel, nedokázal s jeho myslí získat větší kontakt než jen neurčité šumění kdesi v dálce.

"Vím to daleko lépe, než si umíš představit. Ty si v hlavě jeho nikdy neměla," odsekl prudce a odvrátil pohled stranou. Za jiných okolností by vstal a někam se zašil, kde by vychladl, ale tady to nebylo dost dobře možné. Ve stanu by ho našla a do okolí mohl jít jen na dohled, jinak by se dostal mimo oblast chráněnou zaklínadly. Tak zoufale se chtěl urazit a neměl k tomu jinou možnost, než civět před sebe na zem. Už vážně začínal mít ponorkovou nemoc.

"Ach, Harry," povzdechla si Hermiona. Takové Harryování na něho nepůsobilo, dál zarytě mlčel a koukal do země, doufaje, že jí to dojde, vstane a zaleze si do stanu. Jenže to by nebyla jeho nejlepší kamarádka, aby do všeho – zejména když se jednalo o něho – nešťourala. Vlastně by to ani nebyla holka, kdyby to nedělala.

Chvilku vydržela vedle něj sedět potichu, bez pohybu, pak se ale natáhla pro jeho výkres a začala si ho prohlížet. Chtěl jí ho vytrhnout, jenže to by pak nebyl už uražený, tak se jen otočil a sledoval, co s ním děla.

"To je moc hezké," zkonstatovala, Harry nedokázal potlačit odfrknutí, když to slyšel, "Dobře, potřeboval bys trochu cvičit, ale to se časem poddá. Nikdo učený z nebe nespadl," tentokrát skepticky pozvedl obočí, "Fajn… fajn," zvedla ruce v obraném gestu a papír mu podala, "Je to docela příšerné a myslím, že ani hodně tréningu to nespraví. Předpokládám, že to měl být Remus se Siriusem, ovšem spíš to připomíná… no, obrnou postižené křížence ptáka a kokršpaněla."

Nedokázal se ovládnout a hlasitě vyprskl smíchy. Měla naprostou pravdu v tom, že jeho obrázky byli skutečně otřesné. Chvilku trvalo, vlastně jim obou, než se dostali přes lehký záchvat smíchu, pak ji bezděčně objal kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Kdy se přesně stalo tohle, že se lidí rád dotýkal prostě jen tak přátelsky, to si nebyl jistý, ale měl dojem, že za to může Sirius a jeho sklon lidi objímat, popleskávat po zádech a dokonce i líbat na tvář. Několikrát to udělal u Molly Weasleyové, ale to bylo všechno už opravdu dávno.

Hermiona to oceňovala. Zdálo se, že, zejména od doby co odešel Ron, vítá každou příležitost k doteku a vždycky jí to vyloudí na tváři jemný úsměv. Nebylo v tom nic erotického, nic ani trochu nemravného, oni dva prostě byli jen přátelé, jedno do jaké krásy Hermiona vyrostla dokonce i za ten poslední půl rok.

"Chtěl jsem něco namalovat pro Remuse a Siriuse jako vánoční dárek a poslat jim to…, vím, že je to hloupý nápad," zadržel jí dřív, než mohla poukázat na to, jak je to nebezpečné, "Chtěl jsem zkusit poslat nějakého jiného ptáka než je sova, ale mám podezření, že by mi to asi moc nefungovalo, i kdybych mohl odesílat dopisy. A navíc je to jedno…,“ vytrhl papír z bloku, zmuchlala ho, vyhodil do vzduchu a jednou pečlivě mířenou ranou ho zpopelnil. K zemi se už snesl jen černý popel, který vytvořil na bílém sněhu podivné ornamenty, jak ho pod sebou roztavil.

"Stýská se ti po nich, že?" byl to dotaz, ale jen napůl. Nemusel se zamýšlet nad odpovědí, jistěže se mu stýskalo a právě proto se ho tak hrozně dotklo, když Ron řekl, že nemá nikoho, o koho se strachuje. Že je necitelná hajzl, co se nezajímá o lidi, které údajně miluje. Jenže Ron to vůbec nechápal, netušil, oč jde a proč je Harry takový, jaký je.

"To je těžké říct," začal pomalu, doufal, že by to mohl vysvětlit alespoň Hermioně, "Ze začátku se mi nestýskalo, protože jsem myslel, že je oba brzy uvidím a přesvědčoval jsem se, že jsou v pořádku. Jenže pak to bylo horší a horší, někdy se mi dokonce chtělo i brečet, jenže… no kluci nepláčou," řekl napůl s úsměvem, který mu kamarádka oplatila, "Tak jsem… Víš, co je dobré na tom být nitrozpytec? Můžeš vzít některé své myšlenky, vzpomínky a pocity a někam je zavřít. Všechno jsem to prostě vzal a zavřel do lektvarové učebny, protože tu nesnáším a nezajdu tam co je rok dlouhý, pokud nemusím," odmlčel se s úmyslem pokračovat, Hermiona to vycítila a také mlčela, "Někdy v noci se ale probudím a celé moje Bradavice jsou vzhůru nohama. Vzpomínky a myšlenky si pobíhají po chodbách jako splašené, to pak… hrozně se mi stýská," uzavřel to, jelikož nevěděl, jak jí to má všechno vysvětlit, "Jsou Vánoce, mi tu sedívá uprostřed lese, místo u stromku a jíme… krekry."

"Můžu ti na ty krekry vyčarovat čokoládovou polevu," navrhla po chvilce mlčení. Nebyla to skutečně útěcha dokonce by to ani nebyla skutečná poleva, jenže on věděl, že není nic, co by mohla říct, aby ho utěšila. Stejně tak, jako nemohl nic říct ani on. Usmál se a políbil ji do vlasů.

 

°°0°°

 

Minerva nebyla hloupá, aby si myslela, že si toho nevšimne, ona byla jen hloupě statečná. Dávno věděl, že většina učitelů kuje pikle proti němu a nenápadně se spolčuje se studenským odbojem v podobě znovuvzkříšené Brumbálovy armády vedené Nevillem. Ani jedno mu nervy nedrásalo, tedy samozřejmě ano, ale dokud se to drželo v přijatelných mezích, pak to bylo v pořádku. O manžela měl sice strach, prozatím však neudělal nic, co by bylo skutečně nebezpečné nebo mohlo přilákat pozornost Pána zla. Nápisy na zdech hlásající 'BA žije!' nebo 'Pryč se Smrtijedy!' se daly snadno odstranit, a očarované potlouky, které mu rozmlátily celou kancelář, mohl zase lehce odčarovat. Za nic z toho nehodlal nikoho střílet, ale...! Dovolit si uspořádat tajný dýchánek rovnou ve sborovně, to už prostě bylo moc. Naštěstí ne všechny obrazy na hradě byly věrné Brumbálovi tak, jak si ten starý blázen dřív myslel. Pár jich s radostí donášelo novému řediteli, tak jako tomu starému.

Neměl v úmyslu nikoho zabít nebo vyhodit, ale zasloužili si trest. Zejména pak Minerva, která si pokaždé bláhově myslela, že už ji znovu neozdobí ruce šrámy od magického biče. Nebo vlastně, věděla, že to udělá, ale byla příliš nebelvírka, aby ustoupila.

Prudce rozrazil dveře sborovny a pustil na všechny v ní veškerou svou temnou hrozivost, kterou disponoval. Pak strnul. Co spatřil, se rozhodně nepodobalo odbojářské schůzce, tedy pokud by to nebyl odboj vánočních skřítků proti Otci Vánoc.

Byli tu prakticky všichni, až na Sinistrovou, která byla už na začátku roku naprosto vyloučena z kolektivu pedagogů, ještě víc než Křiklan, co to měl u všech také nahnuté. Všichni měli na hlavách zelené nebo červené čepičky, jak už bylo každý rok o vánocích zvykem, v rukou třímali sklenky naplněné punčem nebo vínem a vypadali, že je vyrušil z družného a veselého rozhovoru. Tiše ho sledovali, s obavou v očích, někteří se sklenkou napůl cesty k ústům, a kolem jejich hlav mezi tím poletoval malinký mužíček na sáních křičící v pravidelných intervalech 'Hou, hou! Nesu vám dárečky, milé dětičky! Hou, hou!'.

Nevěděl co říct, jen se prudce nadechl do ticha, které bylo vzápětí přerušeno vzlykem a třeskotem upuštěné sklenky, to když hrůza plně pohltila Sibyllu Trelawneyovou a ta upustila na zem sklenku s punčem. To jakoby narušilo ten začarovaný okamžik a všichni v místnosti se rázem nadechli a pohnuli.

Vectorová se přesunula k Sibylle a začala jí s tichým šeptáním poplácávat po rozechvělých ramenou, zároveň s tím jí podstrkovala svou sklenku vína. Nejlepší lék pro alkoholika na smutek je zase alkohol. Kratiknot si seskočil z židličky, na které stál a zamračil se jeho směrem, jakoby chtěl ze své výšky ani ne metru třicet říct, aby Severus vypadl. Minerva naopak nasadila profesionálně společenský výraz, když vykročila jeho směrem.

"Pane řediteli," pozdravila, už dávno si zapamatovala, že mu nemá tykat a říkat jménem, "Potřebujete něco?" zeptala se zdvořile. Nemohl jí na to odpovědět, že hodlal přerušit spikleneckou schůzku a teď je zaskočený tím, že se tu koná vánoční večírek.

"Co se to tu děje?" to byl sice dotaz, který by položil jen debil bez mozku, co je pravděpodobně i slepý, na druhou stranu však požadovat vysvětlení toho, že tu pořádají večírek za jeho zády, bylo logické.

"Když bylo studentům povoleno udělat si malé Vánoce, tak jsme předpokládali, že to platí i pro profesory," odvětila Minerva, kupodivu bylo z jejího hlasu i postoje jasně patrné, že to myslí naprosto vážně, "Byl náš předpoklad špatný?"

"Ne," odpověděl po krátkém zvážení celé situace. Studenti byli děti, většinou vyděšené už jen tím, že ho viděli chodit po chodbách. Dali se snadněji ovládat. Profesoři byli dospělí kouzelníci, kteří ho povětšinou nesnášeli, vlastně ho nesnášeli všichni, a jen někteří z nich z něho měli strach. Ti někteří byli Trelawneyová, a pak, kupodivu, Křiklan, který se ale bál všech Smrtijedů jako čert kříže nebo jako mozkomor Patrona. Nemohl jim proto odepírat trochu radosti, protože frustrace vedla k agresi a s tou by si nemusel v případě profesorů umět poradit.

"Váš předpoklad byl správný, ale je nepřípustné, aby nebyl dozor na chodbách," odůvodnil svůj vpád logicky, "Profesoři Carrowovi nemohou dělat práci i za vás. Dva z vás si musí odpustit slavení toho primitivního a zbytečného svátku a jít dozorovat chodby." Složil si ruce na prsou a sjel všechny temným pohledem.

"Já se toho ujmu," ozvala se hned Hoochová a vstala ze svého místa, nutno podotknout, že malinko vratce. Nedělal si s tím starosti, bylo to jedno, navíc profesorka fanfrpálu se svými trolími geny byla zdatným konzumentem alkoholu, takže nebyla opilá ani po dvou lahvích pálenky.

"Půjdu s vámi kolegyně," připojil se Křiklan, který chtěl být nejspíš ze Severusova dosahu. Oba profesoři kolem něj prošli, aniž by mu věnovali delší pohled a vyšli ven na chodbu. Vyprovodil je pohledem, ale neřekl nic, taky co by říkal, když jen plnili svou povinnost.

"Ještě něco, pane řediteli?" zeptala se Minerva. Obrátil se k ní a trochu se zamračil. Sklouzal očima po lahvím připraveným na stole, několika prázdným čistým sklenkám, jídlu, vánoční buchtě a vší té výzdobě, které se kolem leskla. Pamatoval si moc dobře, že byl tohoto všeho kdysi součástí. Každý rok byl přinucen sedět mezi kýčovitými lesknoucími se koulemi, srdíčky, tepetajícími se stromky a zářícími čímsi, co ani nemělo tvar. Albus ho nafutroval vánočními sušenkami, i když hlasitě protestoval a opakovaně mu připomínal, že nesnáší sladké. Donutili ho dokonce vypít jednu či dvě sklenky jeho 'špiritusu' a pak byl nucen se dívat, kterak Hoochová a Prítová zpívají v objetí námořnické písně a vyznávají si lásku, nebo jak McGonagallová ukazuje, že se v dětství naučila stepovat, případně pozorovat Brumbála pokoušejícího si podpálit plnovous.

To bylo tak dávno, až měl dojem, že by se to mělo počítat do historie Bradavic. Možná vážně časem bude.

"Ne, to je vše," odpověděl, jen stěží potlačujíc nabroušený tón, který se jemu samotnému nelíbil. Nebyl přeci důvod k tomu, aby byl vztekl,ý, jen proto, že jeho kolegové mají vánoční večírek. Jeho tyhle věci nezajímali, protože Vánoce byli ubohost, den kdy lidé předstírají, že se milují, i když to nebyla pravda.

Obrátil se k odchodu a snad by i odešel bez výbuchu, kdyby se za jeho zády neozvalo vzlyknutí. To mu zavdalo dokonalou příčinu vyventilovat svou nelogickou zlost. Prudce se obrátil, upřel temný pohled na Sybillu a zle se ušklíbl.

"Přestaň už konečně fňukat, Sybillo!" obořil se na ni prudce. Žena skutečně přestala popotahovat, zato na něj upřela obrovské oči podobné muším, tak moc, až měl člověk tendenci kontrolovat, jestli nemá pár končetin navíc.

"Znám tě už tolik let a jediné, co jsem tě za tu dobu viděl dělat, bylo, že si pokřikovala o zatemnění tvého vnitřního oka a brečela si, že tě nikdo nemá rád a nikdo tě nepozve na schůzku. Začni se konečně chovat přiměřeně svému věku a postavení nebo alespoň jako člověk, který netrpí závažnou mentální retardací. Jestli to nezvládneš, tak si zbal kufry a odejdi. Stejně tu tebe a tvůj nesmyslný předmět jen trpím," vylil si zlost na bezbranné ženě a bez výčitek svědomí za sebou práskl dveřmi. Za zády uslyšel dveřmi tlumený hlasitý vzlyk, pak hemžení a ševelení, jak se profesoři shlukli kolem Trelawneyové a začali ji utěšovat. Poskytlo mu to dětinský pocit zadostiučinění, když rychlým krokem zamířil k ředitelně. Vyprchal však dřív, než tam stačil dojít a jemu se vrátila jeho depresivně truchlivá nálada, tak příznačná pro svátky.

Mávnutím hůlky za sebou zamkl dveře a usadil se za stůl. Zatoužil po sklence něčeho k pití, jenže tady zaprvé nic neměl a zadruhé už delší dobu úspěšně abstinoval a nehodlal to období čisté hlavy ničím přerušit. Neměl alkohol rád, nechtěl ho pít, jen si občas nemohl pomoct a pak si připadal jako slaboch.

"To jsi nějak rychle zpátky, chlapče. Myslel jsem...," oslovil ho přátelsky Brumbálův Portrét, který jakoby vůbec nevnímal, v jakém stavu je škola nebo jak se cítí Severus. Byl prostě stále tak příjemně rozpustilý, vlídný a zábavný, jako Albus v nejlepší části meziválečného období a proto ho prostě nemohl nechat domluvit.

"Nemám náladu na konverzaci, Brumbále. Ať si chtěl říct cokoliv, nech si to pro sebe," odbil ho zhrublým hlasem.

"Jak myslíš, jen jsem ti chtěl říct; Šťastné a veselé Vánoce, Severusi," stejně si řekl svoje a pak, se širokým úsměvem, zmizel za rámem svého obrazu, jak šel nejspíš popřát veselé svátky dalším lidem na hradě a rozdávat úsměv mezi zamlklými obrazy a duchy.

Severus se opřel v křesle. On nesnášel Vánoce, byl to hloupý svátek a rozhodně mu nevadilo, že ho Minerva nepozvala, aby si dal s učitelským sborem skleničku punče. Tak proč se teď cítil jako ty první Vánoce po matčině smrti, kdy dostal od otce výchovnou lekci a pak musel v kleče na studené zemi předčítat z Bible o tom, jaké je čarodějnictví zvěrstvo, zatím co se Snape senior ožíral do němoty?

 

Předcházející

oo0oo

Následující