07.02.2014 15:50

 Nikdy nebyl promiskuitní ani náruživý, považoval se za zcela průměrného, co se týče sexuálního života a nikdy se na tom ani nesnažil nic měnit. Nebyl hloupě nezkušený, ale ani neměl na každém prstu deset milenců a až na jedno nebo dvě vzplanutí vášně, například k Lupinovi, se ani nijak nevázal k jiným lidem.

Než si vzal Nevilla, tak mu přišlo normální nemít sex několik měsíců a naopak si připadal zaostávající, když se oženil a měl při sobě mladíka stále toužícího po doteku. Když však o Nevilla přišel, tak se náhle situace otočila. Začal pociťovat frustraci nejen fyzickou ale i sociální, která se jen násobila všemi ostatními problémy, jako byly požadavky jeho Mistra, hlídací psi stále mu běhající za zády a věčná snaha udržet všechny studenty v použitelném a slušném stavu, jak ho o to žádal Albus.

Proto byla ta slova a ta hádka jen přirozeným vyústěním stresu, který se v něm nahromadil. Každý měl svou krajní mez, které když se dotkl, tak vybuchl. Uvědomoval si, že svému mladému manželovi řekl některé věci, které ho musely hluboce ranit, stejně tak i věděl, že mu vyčítal věci, za které nemohl a vyhrožoval mu, ale nakonec to dobře dopadlo. Zřejmě to mezi nimi uvolnilo nějaký tlak, který potřeboval ven. Vždyť přeci jen, nebelvírští byli lidé ohnivých citů, které rádi dávali najevo, ne jako zmijozelští, který vše drželi v sobě a o věcech si uměli, v rámci mezí, rozumně popovídat. Prostě jen zvolil na počátku špatný přístup, když vyčkával a dával Nevillovi prostor. Měl rovnou zaútočit, snad i vyhrožovat a vydírat a donutit ho tak k reakci. To byl ten správný přístup, jen nechápal, proč ho to nenapadlo dřív.

Uchechtl se nad svou pošetilou hloupostí a stočil pohled na záda mladíka, který vedle něho ležel a spal.

Od teď bude všechno zase dobré, o tom byl přesvědčen. Jejich milování nepostrádalo vášeň, kterou Neville jistě ocenil. Lízal jeho slanou kůži, laskal ho po svalech napnutých vzrušením, zase okusil jeho sevření, když se pod ním vzpínalo mladistvé tělo. Oba byli uspokojení a spokojení.

Přisunul se blíž k Nevillovi, tak jako každý večer ho objal, a nakonec přes ně přes oba pořádně přetáhl peřinu. Mladíkovi možná zima nebyla, když si tu polehával nahý a sotva zakrytý, ale jemu zima byla. Spokojeně se usmál do kůže nahých zad.

Dnes večer ho holé nohy rozhodně nezábly.

 

°°0°°

 

Vyl.

Ten zvuk rezonoval sklepem a činil tak pobyt zde naprosto nesnesitelným. Sirius ve své zvířecí podobě se přitiskl ještě víc k podlaze a tlapy si položil zhruba do míst, kde měl uši. Nikdy to nešlo moc snadno, zlovlci a vlastně ani psi, si bohužel uši zakrýt nemohou. Natožpak, aby si je ucpali, i když to bylo přesně to, po čem toužil.

Nedokázal dál snášet vlkodlakovo vytí, které mu přímo rvalo mozek na kousky. Zabodávalo se i do srdce, bylo totiž tak zoufalé že sebou zoufalství neslo na všechny strany. Remus ve své vlkodlačí podobě seděl na zadních nohách pod oknem, jednu přední tlapu opřenou o zem, druhou o stěnu, hlavu zvednutou nahoru k okénku a zas a znova vydával ten žalostný zvuk. Někdy, jen na pár minut, přešlo vytí v kňučení a chraplání, dokud vlkodlak zase nenabral dech a nespustil znovu svou litanií namířenou na měsíc.

Věděl, že si Remus zoufá. Stesk po Harrym se na něj silně podepisoval, přestože změny probíhaly pomalu. První se objevily hluboké kruhy pod očima, které tentokrát neměly co do činění s toxicitou organismu po vlkodlačím lektvaru, ale vznikly z nedostatku nebo, kdo ví jestli ne rovnou absence spánku. Potom se začal Remus pomalu ztrácet. Pokaždé, když se ho dotýkal, cítil jasněji, jak se mu pod kůži rýsují kosti. V posledním týdnu to bylo tak strašné, že už ho to i odpuzovalo. Odjakživa miloval pružné svaly klouzající mu pod rukama, když milence hladil při sexu po těle. Byl zvyklý na to, že občas narazí na kost, třeba když sklouzne rukou po jeho boku, tak zavadí o pánev. Jenže teď cítil všechna jeho žebra, korálky páteře, vystupující klouby ramenou, ostré lokty, kyčle, které čněly jako dvě skály.

Jestli to takhle půjde dál s jeho steskem a dál budou mít spíše méně, než více, jídla, tak by to klidně mohlo Remuse zabít.

A co na tom bylo nejhorší, on popíral, že mu něco je. Nejen to, on se naopak strachoval o Siriusovo zdraví, kdy zas a znovu kontroloval, jestli je jeho prakticky už zhojená rána v pořádku. Vnucoval mu své porce jídla. Hlídal, jestli má dost tepla, pohodlí, tišil jeho noční můry. Prostě tu byl pro něj, místo toho, aby se alespoň trochu staral sám o sebe. A to vše dokázal s úsměvem na tváři, vtipem na rtech a dokonce se zoufale snažil i o veselý lesk v očích. Dokázal se přetvařovat líp, než ten nejlepší herec, ale jen do chvíle, kdy lidské vědomí odešlo a plně ho nahradilo vlčí. Pak všechny potlačené emoce vyvřely na povrch v žalostném vytí trvajícím po celou noc.

Bylo to k uzoufání ho takhle vidět.

Pomalu se zvedl a začal přecházet podél stěny. Neměl tu co dělat, když vlkodlak nebyl ochoten a zřejmě ani schopen si trochu hrát, honit se, prát se nebo mazlit. Od doby, co se měnil ve zlovlka, si byli rovni, jak v boji tak ve hře, a zranění v jeho případě rapidně ubylo. Bylo to příjemné nemít po každém úplňku na těle modřiny a škrábance od drápů. Chtěl toho náležitě využít, využíval dokud měl šanci, ale teď nemohl.

Dřepl si do rohu a zase upřel pozornost na Remuse. Bude mu muset obstarat alespoň jedinou dávku vlkodlačího lektvaru, i kdyby to měl být ten nejhorší blivajz z Obrtlé. Všichni si zasloužili jeden úplněk klid, kdy se nebude ze sklepa ozývat žalostné vytí a i Remus musí dát jednu noc klid svým hlasivkám, jinak nadobro ochraptí. Stejně už po úplňku ztrácel docela hlas, minule dokonce plival krev.

Vlkodlak to buď vzdal nebo mu selhal hlas, protože ztichl a jeho tlapa s rachotem sjela po zdi, jak sebou plácl na zem. Hlasitě sípěl, hrudník se mu prudce zvedal a vypadal vyčerpaně, asi už opravdu nemohl. Odvážil se pomalu vydat k němu. Když byl vlkodlak zoufalý mohli být skutečně agresivní. Všichni si mysleli, že jejich společné úplňky byly jen o tom, že se Tichošlápek násilím snažil vlkodlaka udržet na místě, rval se sním a bojoval, to ale nebyla pravda. Ve školních dobách byl vlkodlak zoufalý z toho že je zavřený, takže nejčastěji ubližoval sám sobě. Když pak nakonec mohl ven, tak byl radostí bez sebe, honili se společně po lese, občas strhli nějakou srnku nebo alespoň plašili ptáky. S vlkodlačím lektvarem to bylo, jako kdyby si spolu hráli dva psi. Ke rvačkám docházelo jen zřídka kdy, nejen proto, že byl Sirius Remusovým druhem.

Šťouchl zlehka do šedavé srsti vlkodlačího těla. Po tím dotekem se Moony zachvěl a jeho velká hlava se pomalu obrátila Tichošlápkovým směrem. Kdyby se mohla zlovlčí tlama usmát, tak by se právě něžně na vlkodlaka usmíval. Pomalu si lehl vedle něj a hlavu si položil na vlkodlakův velký krk, automaticky přitom začal olizovat ucho, které měl na dosah.

Kéž by tak byli doma, v jeho domě, kde měl ve sklepě vlkodlak pohodlný pelech, hračky a... zarazil se uprostřed myšlenky, jak ho napadlo něco zcela jiného. Vzpomněl si na vzkaz, který mu zanechal Brumbál 'Všechny odpovědi jsou na začátku tvého života' a kde jeho život začal? Ano, jistě, narodil se přeci v domě rodiny Blacků na Grimmauldové náměstí. Ta odpověď byla tak neskutečně snadná, že nikoho doposud nenapadla. Připadal si jako hlupák, ale hlavní bylo, že to nejspíš vyřešil.

Bude to muset ráno říct Remusovi a ostatním, s tou myšlenkou s novým nadšením a veselím začal strkat do vlkodlaka, doufaje, že ho přeci jen donutí ke hře.

 

°°0°°

 

Uložil Remuse, i přes jeho protesty, do postele. Fyzicky na tom byl dobře, vlastně lépe, než kdy měl lektvar. Byl to zvláštní paradox. S lektvarem si vlkodlak udržel lidské vědomí, tedy spíš vědomí, jako má zvěromág, tedy s mnoha instinkty zvířete, se kterými se musel vypořádat, a také prý zmírnil lektvar bolest při samotné proměně, zároveň byl ale pro vlkodlačí tělo toxický. Nebylo divu, když obsahoval stopy stříbra, Vlčího moru a několika málo dalších bylin, které by v nezředěném stavu byly pro vlkodlaka dokonce i v lidské podobě smrtelně jedovaté. Díky tomu způsoboval, že byl vlkodlak po proměně slabý a vyčerpaný ještě celý týden, bez lektvaru pak často Remus vyskočil už druhý den a měl vždycky podstatně lepší barvu. Zřejmě samotná bolest a vyčerpání z proměny bylo menší, než otrava lektvarem.

Ale psychicky na tom nikdy nebyl dobře. To bylo, alespoň pro Remuse, to největší mučení, že neví, co ve zvířecí podobě dělá a jestli třeba někomu neublížil. Vždycky se na to horečně ptal, někdy i víckrát, a Sirius mu vždy odpovídal, že nic zlého neudělal a že všechno bylo naprosto v pořádku. Neřekl dokonce ani o tom, že vyje í celou noc bez ustání v návalech zoufalství. Remus by si to vyčítal, kdyby se to dozvěděl. Neřekli mu to ani jeho rodiče zřejmě v nějaké nepsané dohodě, kdy si řekli že by nebylo dobré tím syna trápit.

Donutil ho v posteli zůstat alespoň do oběda, ke kterému byla polévka, a tu ho pak pod svým dohledem donutil také sníst do posledního kousku křupavé mrkve. Nedal na Remusovi sliby, že to za chvíli dojí ani na jeho dlouhé, smutné pohledy, bylo nutné s jeho životosprávou něco dělat. Na jeho naléhání, aby se ještě ten večer vrátili na Grimmauldovo náměstí, nakonec přeci jen dal, zejména proto, že Adelaida byla také pro. Možná měli pravdu v tom, že raději podstoupí riziko, že je napadnou Smrtijedi, než aby strávili další den v tomhle ohavném domě. Jemu to až tak moc nevadilo, spával hůř, ale samozřejmě i lépe.

Ještě ten večer se vrátili do jeho rodného domu.

 

°°0°°

 

Rozkašlal se, jak se mu prach dostal do krku. Naštěstí to bylo jediné nebezpečí, snad kromě běhnic, které je tu čekalo. Ach ano, ještě obraz matky, který se samozřejmě rozeřval hned, jak se otevřeli dveře do haly. Edward ji následně vtipně umlčel, když jí suše oznámil že je čistokrevný mudla a že má v domě děsný bordel. Skleplo jí tak, že ani on sám by jí nadáváním do starých ježibab nemohl lépe utišit.

"Prošli jsme celý dům. Není tu nikdo a prozatím nás ani nic nenapdalo nebo nesklapla žádná smrtijedská past. Snad je to tu bezpečné," oznámil Remus, který se právě kulhavě došoural do Modrého salónku.

"A není tu o moc větší pořádek, než v našem starém útočišti," neodpustila si poznamenat Adelaida. Raději si odpustil poznámku o tom, že v domě Lupinových se okna zrovna čistotou neleskla, nechtěl se jí dotknout. Ona jediná stála mezi ním a Remusovým otcem.

"Teď co?" zeptal se Remus, co si právě pomalu sedl na pohovku, "Myslíte, že tu Brumbál zanechal nějakou další indicii?"

Sirius se podíval na něj, pak na jeho matku a nakonec na jeho otce, všichni vypadali, že nevědí jak dál. Sám také nevěděl, ale alespoň to tu vypadalo lépe, než ve starém profukujícím domě. Takže to vypadalo asi tak, že sice přišli na smysl celého poselství, ale dál jsou zase na mrtvém bodě. Dřepl si vedle Remuse a s povzdechem ho objal kolem ramen, aby si ho k sobě přitáhl a dovolil mu se pohodlněji opřít. Trochu se mu pod rukou chvěl chladem, takže máchutím hůlky rozdmýchal v krbu oheň.

"Proč nemohl, do mozkomora, říct rovnou co chtěl?" zahučel trefně Edward a také se posadil, do pohodlného velkého křesla blízko krbu.

"Protože to byl starý intrikán, co si z lidí rád tropil infantilní a nebezpečné žertíky?" ozval se další hlas. V jednom z obrazů se opíral o rám Regulus Black a měřil si je pobaveným pohledem.

"Regulusi?" zeptal se s nefalšovaným údivem. Bydlel tu několik let, přesto doposud jeho Portrét neviděl. Předpokládal, že se toulá někde po ostatních domech, nebo tráví čas například na Malfoy Manor se svými bývalými kolegy Smrtijedy. Až dnes poprvé ho viděl. Vypadal, jako když mu bylo dvacet, do posledního puntíku, včetně toho arogantního půlúsměvu, který jeho tvář zdobil při každé příležitosti, i při té nevhodné. Bolestně mu tím připomínal, že už je dvakrát tak starý.

"Vítám tě, bratře," zablýskl Regulus zuby v mírném úsměvu a jedním krokem přešel do vedlejšího obrazu, kde bylo zátiší s křeslem, "To je taky dost, že ses tu jednou za čas ukázal. Musel jsem tu jakou dobu trávit čas jen s Kráturou a mamá. A věř mi, že to je horší utrpení, než cruciatus," s dalším úšklebkem nad svými slovy se usadil do křesla a velmi nearistokraticky si hodil nohu přes područku.

"To samé bych mohl říct já," odpověděl mu ledově, nehodlal s ním příliš diskutovat, "Jaké roky už jsem doma z Azkabanu a ty ses ani neobtěžoval přijít podívat. A neříkej, že jsi o mém návratu nevěděl!" utnul jeho případnou obhajobu už v zárodku.

"Přišel bych, kdybych byl mrtev, bohužel Pán zla měl jiné plány, tak jsem se nemrtvě plácal necelých dvacet let," objasnil vesele, jakoby to nic nebylo, takže se nedalo říct, jestli to myslí vážně, nebo si jen vymýšlí. Za života měl podivný smysl pro humor, takže ho musel zdědit i jeho Portrét.

"Možná bys nás mohl představit," nadhodila polohlasně Adelaida a významně kývla směrem k Regulusově podobizně, ta jí odpověděla dalším ze škály úsměvů, kterými jeho bratr pravidelně hýřil.

"To je můj mladší bratr Regulus Arctus Black," mávl k Portrétu rukou, "Remuse znáš ze školy," ukázal na milence, kterého svíral v náručí.

"Regu...," pousmál se Remus a kývl mu na pozdrav v obvyklé vstřícnosti ke všem, včetně prokazatelně usvědčeným Smrtijedů jako byl Regulus.

"Adelaida a Edward Lupinovi, Remusovi rodiče," pokynul k oběma zbývajícím lidem v místnosti, "a Edward je čistokrevný mudla," dodal se zadostiučiněním, doufaje, že tím svého bratra naštve. Překvapivě se tak nestalo, Portrét jen pokrčil rameny a přehodil si přes opěradlo i druhou nohu.

"Těší mě," povytáhl obočí a sjel pohledem všechny cizince ve svém domě, "Tak, zdá se, že v našem domě už byla všechna chátra, co jen existuje. Weasleyové, mudlomilové, polokrevní, mudlovští šmejdi a teď už rovnou i mudla. Nedivím se, že z toho mamá dočista hráblo," založil si ruce za hlavou, "Tak co vy? Taky máte od Brumbála tajný úkol jako ti tři, co tu byli před vámi?"

"Jací tři?" zpozorněl okamžitě Remus, dokonce se napřímil na pohovce a vytrhl se tak z jeho náruče, "Kromě nás tu byl ještě někdo?" Věděl, že se milenec hodně ovládá, přesto se mu do hlasu vkrádalo rozechvění naplněné nadějí stejnou měrou jako strachem.

"Ano," přitakal, "Tři takoví mladí. Dva chlapci a jedna dívka... hmm vím, že to byl jeden Weasley, ona se jmenovala Hermiona a byla to mudlovská šmejdka a ten třetí byl synem Pottera... víš toho, co si mu na škole věčně lezl do zadku," udělal rukou neurčité gesto.

Nestačil si ani úlevně vydechnout, že je Harry živý nebo rozmyslet, jak se bude dál vyptávat, Remus totiž vystartoval z pohovky jak honící pes za králíkem a vrhl se k obrazu. Dale se dost špatně poznat, jestli hodlá Reguluse odtrhnout ze zdi, rozcupovat ho rovnou v rámu, nebo se spokojí s tím, že sevře rám v rukou a začne jím kývat ze strany na stranu.

"Remusi!" zavolal na něj a rychle se přesunul k němu, aby mu případně zabránil v ničení zdejšího vybavení.

"Kdy tady byli? Byl Harry v pořádku? Kdy odešli? Nevíš, kam šli? Nebo proč? Neříkali ti něco.. cokoliv, co by nám je pomohlo najít? Tak mluv! Mluv!" vlkodlakův hlas přeskakoval, jak se překotně dožadoval informací, které mu poněkud vyplašený Portrét nebyl momentálně schopen sdělit.

"Co, do dračí řiti...!" rozlobil se Regulus, kterého třesení obrazem shodilo z křesla, "Tobě přeskočilo, Lupine?!" rozčiloval se, přičemž rychle přeskočil do vedlejšího obrazu, kde doufal, že bude v bezpečí. Stejně musel Sirius popadnout Remuse jednou rukou kolem pasu a druhou kolem hrudi, aby mu zabránil se zase vrhnout na Portrét, který se za tu chvíli přestěhoval na druhou stranu místnosti do obrazu zimní krajiny.

"Klid, lásko, tak se uklidni!" domlouval mu šeptem do ucha, ale zároveň velmi důrazně. Cítil, jak se mu vyhublé tělo v náruči chvěje skoro v zimnici. Napnuté jako struna těsně před tím než praskne. Hubený hrudník se zvedal v rychlém rytmu a svaly na pažích se napínaly, jak Remus zatínal a povoloval pěsti.

Mohl hmatatelně vnímat, jak se muž v jeho náruči snaží uklidnit rozbouřené nitro. Vřele doufal, že se mu to povede, protože muset se prát s vlkodlakem by nebylo nic zábavného. Ostatně to, že by Remus zase upadl do magického spánku, také ne. Naštěstí se ukázalo to, co dávno věděl, a to že je vlkodlak silnější, než by do něj lidé řekli. Napětí v jeho těle pomalu pominulo a naopak ho vystřídala nucená vláčnost. Byl to stav, který svým způsobem u něj už viděl. Kdykoliv, kdy potlačil volání zvířete v sobě, ho to stálo mnoho sil, takže pak býval jako hadrová panenka a zároveň rezonoval ovládnutou včí energií.

"Jsem v pořádku," odpověděl jim tichým unaveným hlasem na jejich nevyřčenou otázku a pohybem naznačil, že by se rád vyprostil z jeho sevření. Chvíli váhal, jestli ho má propustit, jestli je to už bezpečné, nakonec však pozvolna spustil ruce, ale jednu přesto nechal položenou na jeho boku. Milenec se mu v náruči pomalu obrátil, upřel na něj unavené karamelkové oči a usmál se.

"Omlouvám se," řekl Remus, nejdřív to mířil na něj, pak pohledem sklouzlke svým rodičům, "Trochu jsem ztratil sebeovládání," rozhlédl se, jak po obrazech hledal Reguluse, "a omlouvám se i tobě, Regu. Mohl by ses ukázařt a říct nám... nám o... Harrym?" hlas se mu trochu chvěl a zadrhával. Nedostalo se mu odpovědi, protože Regulusův Portrét zatím někam zmizel.

"Tak Regu, neschovávej se!" zavolal, vřele doufajíc, že je někde v doslechu. Mohl se jít schovat do kteréhokoliv z mnoha obrazů v domě, takže by ho hodně těžko hledali. A Remuse by to jistě nepotěšilo, už teď podle napnutých svalů na čelisti se sotva ovládal. Ne že by Sirius sám měl moc velkou trpělivost. Jeho zparchantělý bratr věděl něco o Harrym a místo toho, aby rovnou vymáčkl, se tu někdy zbaběle skrývá.

"Já se neschovávám, já jen takticky ustupuji," ozvalo se z jednoho rámu a pak se vynořila Regulusova hlava, "Uvědomte si laskavě, že nemám hůlku a když mě natrhne, tak skončím bledě... doslova. Už se uklidnil?" s dotazem povytáhl obočí.

"Ano," odpověděl Remus jednoslovně, nejspíš si na delší proslov momentálně netroufal.

"Nemusíte mít obavu, nic vám neudělá," připojila se Adelaida, za což si od obou bratrů Blackových vysloužila bezděčné odfrknutí. Překvapeně se podíval na Reguluse a aniž by si to pořádně uvědomoval, se mu na tváři udělal malý úsměv. Mohl svého bratra nesnášet, ale pořád byli jedna krev.

"Also gut, mein lieber," vyklouzl zpoza rámu bratr, ale tentokrát už se raději do křesla neposadil, "Ti tři tu byli už před delší dobou a měl jsem vám od nich vyřídit, pokud se tu někdo z vás ukáže, že jsou v pořádku a nemáte se je pokoušet hledat, protože je to pro všechny příliš nebezpečné. To bych taky udělal, kdyby se tu na mě Lupin nevrhl jak divoké zvíře," zamračil se k jmenovanému vlkodlakovi, který jen uhnul pohledem.

"A vypadali, že jsou zdraví?" zeptal se. Samozřejmě ho to zajímalo, i když už samotná skutečnost, že tu Harry byl, byla uklidňující. Přesto se neubránil tomu, aby se ho nezmocňoval ještě větší strach, než který měl po celou dobu od chvíle, kdy se jeho kmotřenec a milenec ztratil. Nedával to na sobě znát, spíš si to ani nepřipouštěl, ale cítil to po celou dobu. Pro něj bylo však nezbytně nutné zachovat si veselí, jinak by mu mohlo nadobro přeskočit strachy. To by pak byli dva blázni připoutaní na lůžkách, on a Remus.

"Vypadali trochu pocuchaně, ten Potter se mi zdál chvílemi sjetý, ale jinak to bylo lepší, než bych čekal," alespoň se opřel o křeslo, když si neodvážil sednout si, "V jejich situaci by nikdo nevypadal jako ze škatulky. Vyrozumněl jsem, že dlouho cestovali a ještě cestovat budou, při hledání těch Mistrových věcí."

"Jakých věcí?" vzal mu Remus ty slova rovnou z úst, pravděpodobně i s myšlenkou na pohár, který měl v úschově Edward. Byla to celkem logická dedukce, pohár chtěl Lucius, co chce Lucius, chce vlastně Voldemort, z toho vyplývá že má o Helžin pohárek z nějakého důvodu zájem a vůbec není vyloučeno, že není jediný, kdo se o něj zajímá.

"Vy to nevíte?" povytáhl obočí Portrét, "Koukám, že ten váš slavný Fénixův řád je opravdu založen na vzájemné důvěře, lásce a pravdomluvnosti. Neměl být náhodou poslední a jedinou překážkou mezi Pánem zla a všemi těmi ubohými bezbrannými kouzelníky? Zatím to spíš vypadá, že je to parta otrhanců, kde pravá ruka neví, co dělá levá."

Při Regulusových slovech musel pevně přitisknout Remuse ke svému tělu. Slyšel totiž hluboké zavrčení, nevěstící vůbec nic dobrého a zároveň cítil, jak se svaly na vlkodlakových zádech pod jeho rukou napínají. Mohlo to zase skončit tím, že se po ně vlkodlak vrhne, což by mu ani trochu nezazlíval. Docela rád by bratra také pořádně propleskl, jenže on už byl, merlinžel, mrtev a obrazy se špatně fackují.

"Alespoň nelížeme nohy Vol... , ty víš komu," odsekl bratrovi na jeho provokaci.

"No, vidíš to, ale já v Azkabanu neskončil," ušklíbl se mu Regulus do tváře. Nesnášel, když mu někdo připomínal jeho vězeňské roky, zvláště když to dělal jízlivě nebo účastněně.

"Zase ze mě není karikatura na zdi," zavrčel na něj, tohle bylo na dlouho a Remus v jeho objetí si to uvědomil, protože si táhle povzdechl a jeho hlava mu klesla na rameno, jakoby se vzdával a ztrácel sílu. Objal ho a chtěl utěšit, jen kdyby jeho bratr zase nezaútočil.l

"Jaká karikatura, ty žabí ksichte, já jsem prvotřídní Portrét!" vztekal se s typickou výbušností všech členů rodu Blacků. Nadechl se k další promyšlené urážce, když mezi ně vstoupil Edward a zvedl do vzduchu Helžin pohár, aby ho ukázal Regulusovi.

"Mohla by tohle být jedna z těch jeho věcí?" zeptal se s takovým klidem, jakoby právě nezabránil vzájemné bratrovraždě, která rozhodně hrozila, kdyby se Regulus nepřestal hádat. Plánoval už, jak najde jeho originální plátno a rám a udělá z něj hnízdo pro Kráturu. Každopádně to pak Lupin vyřešil se svou obvyklou laxností a umem, nerozčílit se ani na vlkodlaka. Reguluse to evidentně trochu zmátlo, protože sklapl a zahleděl se na pohár v mužových rukou.

"Viděl jsem to u něj. Pil z toho při některých naši setkáních, takže ano, mohlo by to být ono," odpověděl hlasem už vyrovnaným, bez vztekle hysterického podtónu, "Poznáte to podle toho, že je to prostě zlé. Stačí se dotknout a víte. Je to... nic zlejšího jsem v rukách nikdy neměl... tedy skutečný Regulus neměl a vzpomínky které mi na Salazarův medailon... to byla další z těch věcí... zanechal nejsou moc příjemné."

Vyjádřil se stejně, jako před časem Remus, tedy že je pohár skutečně zlý. Sám by to vyloženě neřekl, nepřipadal mu zlý, i když to také, hlavně byl nesmírně vábivý. Jakoby sliboval nějakou moc, kterou člověka dá, jen když splní jeho přání, většinou velmi krvavé přání.

"Je to tedy nějaká magická past?" to by mu docela dávalo smysl. V kouzelnickém světě kolovaly zlé začarované předměty, které lidi jen tak pro radost nutily například pozabíjet celou svou rodinu nebo se vrhnout na mudly.

"Ne," zakroutil hlavou, Portrét, "Je to ještě něco jiného a zlejšího, než obyčejné magická past. Je to klíč ke zničení Pána zla, protože je v tom uzavřena část jeho moci. Jestli se o tom Regulus dozvěděl ještě něco víc na sklonku svého života, to neřekne, protože mě už to nepředal, ale vím, že ti tři, co tu byli, víc věděli. Neřekli mi to, ale... tedy, Potter mi to říct chtěl, ale ta rozkošná mudlovská čarodějka byla proti."

Z toho mu vyplývalo jediné, že jsou zase na mrtvém bodě. Že pohár patří Voldemortovi a on ho chce zpátky, věděli ještě předtím, než jsem přišli. Možná bylo zajímavé zjištění, že se v něm ukrývá jeho síla, také by to mnohé vysvětlovalo, ale ani to je nenavádělo na stopu, jak pohár zničit případně použít proti Voldemortovi samotnému.

"Ty svitky," ozval se mu unavený Remusův hlas u ucha. Skoro na něj zapomněl, protože jeho teplou tíhu vnímal už dávno jako samozřejmost, stejně jako jemnou vůni. Odtáhl se a tázavě se na něj podíval, Lupinovi udělali to samé a vlkodlak si pod jejich pohled pomalu povzdechl. Vyprostil se z jeho sevření, tentokrát byl tak klidný, že ho nechal jít, a pomalu přešel k pohovce, na kterou se s bolestným povzdechem usadil a natáhl si nohy. Vypadal unaveně a nepatřičně klidně, snad částečně letargicky, což se Siriusovi moc nelíbilo.

"Možná ví něco o Rodové magii," vysvětlil, jak to myslel.

"O tom vážně pochybuji," odpověděl se značnou nedůvěrou, vycházející ve své podstatě ze zkušenosti. Regulus nikdy nevěděl víc než to, co mu jeho matka nebo jeho Mistr řekli, že má vědět. Byl to ten nejpodlézavější z nejpodlézavějších, který tento um dovedl na samý vrchlol dokonalosti a překonal dokonce i Snapea. Takové byly jeho zkušenosti.

"Ty si mě vždycky podceňoval, bratříčku," řekl Regulus tentokrát naprosto bez agrese a obrátil se spíš na Adelaidu s manželem a Remuse, než na svého bratra, "Jedná se o zbavení se vlivu a vůle Rodové magie, že ano?" Sirius překvapeně při těch slovech k Regulusovi vzhlédl, "Věděl jsem, že jednou se toho budeš chtít zbavit a proto jsem svůj přepis vložil do rukou nejpovolanějších, muže, který jediný mohl najít klíč."

"To ty jsi dal přepis těch svitků Brumbálovi?" otázal se Remus, částečně zaujatý, což bylo moc dobré znamení.

"Tak nějak," přikývl, trochu váhavě, "a nejen jemu... je to velmi dlouhý příběh a začíná to mnou," dodal, opatrně si vykasal rukáv na pravé ruce a odhalil tak pruh tetování na zápěstí, "Pro mě jakožto Portrét to samozřejmě nemá význam, je to jen malba, ale... pro skutečného Reguluse...," nedokončil, nechávaje celý proslov vyznít do ztracena.

Sirius jen překvapeně zamrkal.

 

°°0°°

 

Vždy považoval svého bratra za matčin ocásek a jejího velkého miláčka. Cokoliv, co mladší bratr udělal, bylo dokonalé, snad včetně sezení na záchodě ve správně aristokratické póze. Vždycky mu ho předhazovala jako správný vzor Blacka, jedno, že byl mladší a jedno, že ho to vůbec nezajímalo. Stejně tak si byl jistý, že Regulus matku zbožňuje až za hrob a splní jí každé přání, kdo ví, jestli ne nějaké nechutné, o kterém by Sirius ani nechtěl vědět.

Teď se mu léty utvrzené představy o bratrovi rozpadly v jediném pohledu na jeho odhalené zápěstí.

Nebyl jediný, kdo tím byl překvapen. Remusovi rodiče moc nechápali, oč se jedná, takže ti tomu nepřikládali význam, ale Remuse to – díky merlinovi – nesmírně zaujalo. Vzpřímil se ze svého pololehu a překvapeně se zahleděl na Regulusovo zápěstí.

"To koukáš, co bráško," zazubil se vítězoslavně Regulus, moc dobře si vědom toho, že právě teď nakopal jeho iluze pěkně do zubů. Nedopřál mu tu radost, aby uznal porážku, dokonce ani aby koukal.

"Jak si k tomu přišel?" zeptal se s tak předstíranou lhostejností, až to bylo do očí bijící.

"Docela dlouhý příběh, tak byste si na to možná měli sednout," doporučil Remusovím rodičům, ty se na sebe podívali a pak se usadili do křesel, "To je parádní pohled, vždycky jsem si myslel, že až ze mě bude obraz, tak mě budou všichni ignorovat, jenže teď vidím..."

"Mohl bys přejít k věci, Regulusi," přerušil ho unaveným hlasem Remus, prsty si přitom mnul kořen nosu. Starostlivě si ho prohlížel a nebyl jediný, po tom výbuchu mu i jeho rodiče věnovali mnoho dlouhých pohledů a Adelaidě asi jen léta zkušeností zabránila v tom, aby se k němu vrhla a začala ho opečovávat jako malé dítě. To se člověk naučí, když žije s vlkodlakem, vytrénuje si rezistenci proti jeho zraněním, proto nočnímu vytí i proti špatným vlkodlačím náladám nebo záchvatům žravosti.

Portrét zase trochu zaváhal, ale nakonec se posadil do křesla jako na úplném začátku jejich rozhovoru. Zřejmě ani portrétům se dobře nestojí.

"Pro nezasvěcené asi trochu objasním naší rodinou situaci," nakousl a pousmál se na manžele Lupinovy.

"Ještě toho trochu, horory takhle z večera, budeme mít noční můry," zamumlal si pod nos, avšak dost hlasitě na to, aby ho každý slyšel. Však si za to taky od manželů Lupinových vysloužil káravé pohledy. Občas to bylo k nesnesení přátelit se s lidmi o generaci staršími. Jediný, koho to z míry nevyvedlo byl samozřejmě Remus, který si jen povzdechl a Regulus zkřivil obličej tak, až to vypadalo, že potlačuje nutkání vypláznout jazyk. Přesto pokračoval, jakoby nebyl přerušen.

"Já byl vždycky ideální Black, mamá se ve mě zhlédla, zatímco on," kývl na Siriuse, "byl rebel, který se vzpíral matce i našim tradicím, i za cenu toho, že byl trestán. Já to vždycky sledoval a byl jsem... rozpolcený. Měl jsem dojem, že si svoje tresty zaslouží, ale zároveň mě fascinovalo , že se vůbec dokáže vzepřít, odmítnout. A pak v šestnácti utekl," nemohl se ubránit dojmu, že se v Regulusově hlase ozvala bolest, "Já jsem tehdy chtěl zjistit, jak to udělal a pak jsem náhodou narazil na ty svitky..."

"Jasně, náhodou," pronesl sarkasticky ke svému bratrovi, "Prostě si jen tak šel po Bradavické chodbě, když se ti najednou ty svitky zhmotnily nad hlavou a pleskly tě přes týl. Jen nelži, bratře, ukradl si mi je."

"Dobře, máš pravdu," pokrči ledabyle rameny, provinilost na něj nebyla ani trochu znát, "Doufal jsem, že klíč k tvému osvobození od matčiny moci najdu přímo u tebe, že to je třeba nějaký talisman, který bych ti mohl ukrást, tak jsem podplatil jednoho prváka, aby mi vydal heslo a o famfrpálovém zápase se vydal do Nebelvírské věži, protože jsem věděl, že v té době tam nikdo nebude. Nenašel jsem snadnou cestu ke svobodě, ale alespoň jsem ji vůbec našel. Půjčil jsem si tvoje svitky, přepsal je a pak ti je stejnou cestou vrátil."

"A nakonec ses také nechal potetovat," doplnil Remus, alespoň že vůbec mluvil a zajímal se, i když to neznělo úplně remusovsky.

"Ne, ne hned, nejdřív jsem dal ty svitky osobě nejpovolanější," zachmuřil se a odmlčel.

"To jest komu?" zeptala se Adelaida, trochu netrpělivě, její manžel souhlasně zamručel, "Brumbálovi? A on je pak odkázal Siriusovi..."

"Ne, jemu jsem je nedal jako prvnímu," zakroutil hlavou, "V té době jsem byl věrný Pánovi zla, ač jsem ještě nebyl Smrtijed ale považoval jsem ho za svého mistra. Když mi došlo, co to zhruba je, tak jsem jejich přepis poslal právě jemu, doufaje, že mi odpoví na mou nejpalčivější otázku; 'Budu se moci těch tetování zbavit a zase přijmout magii rodu?'"

"Výborně, takže jsi šel a strčil JEMU do rukou svitky s prastarou magií, aby si je jen tak přečetl a zneužil," vykřikl teatrálně, dokonce si nemohl pomoci a začal tleskat, "Bravo, bratříčku, většího idiota jsem už dlouho neviděl."

"Drahý, mohl by si prosím nechat Reguluse mluvit," požádal ho měkce vlkodlak, přidal jeden jemný úsměv, "Začíná mě z toho vašeho handrkování bolet hlava." Znovu si při těch slovech promnul kořen nosu. Siriuse to ale dokázalo spolehlivě umlčet, protože nechtěl, aby bylo jeho milovanému špatně. Nechal popichování svého bratra a přesedl si tak, že si opřel milence o hrudník. V něčem nezvyklá pozice, byl to obvykle Remus kdo svíral jeho, ne naopak.

"Ty nevíš, jaký Pán zla v té době byl," namítl bratr, nevšímaje si Remusova stavu, "Byl charismatický, vtipný a mocný. Myslel jsem si, že přinese spásu našemu světu, očistí ho od mudlovské krve a povede nás ke slávě našich předků, jenže jsem se mýlil," pevně stiskl rty, zřejmě se zlobil sám na sebe, že dříve neodhadl podstatu Voldemorta.

"Dal vám alespoň odpověď na vaší otázku?" zajímala se paní Lupinová.

"Dal, i když si nemyslím, že by mi do budoucna nějak pomohla," zaváhal, rukou si několikrát projel vlasy, jak to měl ve zvyku jeho starší bratr, "Jeho odpovědí bylo, že magie není ve slovech ani v runách, ale je v nás a v přírodě kolem nás, proto prý neexistuje kouzlo, které by se nedalo zlomit samotnou vůlí čaroděje. Tvrdil, že i neodpustitelné se dají vůlí překonat, včetně Avady."

"Přesto si přijal runové znaky a zřekl se rodové magie. Proč?" položil palčivou otázku. Upřímně ho zajímalo, proč jeho bratr zahodil všechno, co ho učila matka, všechny tradice i výhody a rozhodl se žít životem vyvrhela.

"Protože...," odmlčel se, váhal, nevěděl, co říct nebo to říct nechtěl, "Ty si odešel a nechal si mě tu s mamá, která začala pomalu ale jistě šílet. Byla paranoidní, protože si myslela, že se vrátíš a zabiješ ji, aby ses zmocnil vlády nad rodinou. Bála se, že ji pokrevní magie opustila, protože už jí není hodna a přeskočila na tebe nebo na mne. Stranila se i mě, připravená a ochotná mě zabít. Neměl jsem příliš na výběr, buď se stát obětí jejího stihomamu, nebo se vymanit z jejího vlivu. Co bys dělal ty?"

Na to ani nemusel odpovídat, stejně po něm skutečně odpověď nechtěl, jelikož on už ukázal, co by dělal. Prostě se sebral a nechal si zmrzačit tělo i magické jádro, jen proto, aby se dostal od své rodiny a své tyranské matky.

Zachvěl se. Uvědomil si, kolik toho o Regulusově životě. po tom co odešel, nevěděl. Domníval se, že zůstal matčiným rozmazlovaným miláčkem, teď bylo zřejmé, že převzal jeho roli nenáviděného a odvrhovaného syna. Možná zkoušel stejné peklo jako on sám, proto odešel.

"Drahý...?" oslovil ho Remus, jeho ruka se zvedla a spočinula na jeho momentálně neoholené tváři, takže to jemně zašustilo, "V pořádku?" zeptal se starostlivě.

Upřel pohled do karamelkových očí a připadal si jako hrozný sobec. Viděl milencův zbídačený obličej, propadlé tváře, tenké rty, modré kruhy pod očima a přesto bylo jasné, že má Remus větší starost o něj, než o sebe. Jako vždycky, projev vlkodlačí lásky ve své nejčistější podobě.

"Dobrý," odmávl to, aby nedělal nikomu starosti, zejména ne svému milenci.

"Když jste tomu, jehož nesmíme jmenovat, předával ty svitky, říkal něco o tom, že je využije pro vlastní účely?" ptal se Edward, samozřejmě hned myslící na vlkodlaky, "Například ve vztahu k vlkodlakům?"

Chvilku to vypadalo, že Regulus neodpoví, jen si zaujatě a trochu překvapeně pana Lupina měřil, následně potřásl souhlasně hlavou.

"Nevím, jestli to mělo co společného s rodovou magií, ale plánoval svázat vlkodlaky se svým mazlíčkem. Fenrirem Šedohřbetem," odpověděl nakonec, přičemž krátce střelil pohledem po Siriusovi svírajícímu Remuse v náručí. Jeho oči byli vědoucí, jakoby mu byl celý vztah mezi nimi jasný, což nejspíše byl. Harry asi neuměl moc držet tajemství.

"O tom, že se Šedohřbet veřejně hlásí k tomu, kdo nesmí být jmenovám, víme už dlouho, ale nikdy jsem nebádala po přesné povaze jejich vztahu," podotkla, spíš pro sebe, Adelaida.

"Harry...," Remus načal větu, ale na chvilku se zadrhl, na jeden nádech a polknutí, "on mi už loni naznačova,l že Šedohřbet považuje, ty víš koho, za svého druha. Vlastně mi to celkem na rovinu řekl a vyjádřil obavu, že... je stejný jako on, když ovládá Hadí jazyk, má za milence vlkodlaka... Bylo těžké mu to vymluvit."

"Pak jsme získali ale mnoho odpovědí," nadhodil Edward, "Rodová magie se dá použít jen v rámci podobného magického vlnění, je tedy jasné, že ji použije k tomu aby ocejchované vlkodlaky spoutal s Šedohřbetem."

"Na co mu to ale bude?" řekla na to Adelaida a v tu ránu se Sirius zase ztratil. Už jen z toho, jakým tónem začali mluvit, mu bylo jasné, že v příštích minutách mu přestanou jejich slova dávat smysl. Ve škole byl sice jedním z nejlepších žáků, ale tohle už překonávalo akademické znalosti, které může člověk získat v Bradavicích a on se nikdy nestal mistrem ničeho, protože po tom netoužil. Když se na svůj život podíval zpětně, tak vlastně neměl žádné ambice, plány do budoucna ani vysněný život. Prostě nic. Nic a Remuse, který mu začal scházet nedlouho po tom, co se rozešli a jeho milovaný vlkodlak odcestoval do zahraničí, aby se možná nikdy nevrátil.

"Může je sice donutit ho následovat, ale vlkodlak v lidské podobě je veskrze neškodný," názor jasného milovníka vlkodlaků, "Kromě Šedohřbeta a Remuse se neví o žádném vlkodlkodlačím čaroději. Ostatní jsou vlkodlaci bez magického nadání, převážně původně mudlové a pár motáků. Ano, jsou fyzicky silnější a mrštnější než normální člověk, zejména pak ve stresu, ale daleko lépe by mu posloužili trolové nebo obři."

"Existují metody,jak vlkodlaka vydráždit k proměně mimo úplněk," připomenul ji Remus, který už s tím měl velmi nepříjemné zkušenosti.

"A Šedohřbet se umí proměnit sám od sebe," přidal se Regulus, "Viděl jsem to na vlastní oči a musím říct, že... ble, nebyl to moc příjemný pohled. Napůl člověk napůl zvíře."

Bezděky ulpěl dlouhým pohledem na muži ve svém náruči, který se naopak odvrátil stranou. Vzpomněl si na Obor záhad a Bellatrix, ze které toho nezbylo moc k pohřbení, kdyby se jí tedy někdo obtěžoval pohřbít. Předpokládal, že Voldemort její ostatky předhodil buď Šedohřbetovi nebo tomu svému hadovi, když si je tak ochotně vzal s sebou.

"Mohl by ten cejch donutit vlkodlaky změnit sem protože se změnil Šedohřbet?" vyslovil ten dotaz přesně v okamžiku, kdy ho napadl, "Sdílení magie, jestli chápete. Ano, vím, že je to vzácné a nebezpečné, zejména pokud by se to provádělo ve více jak dvou lidech, ale copak si myslíte, že jemu na tom záleží? Každého, kdo není čistokrevný čaroděj, považuje za podřadný druh."

Nastalo ticho, kdy si ostatní, ti zdálivě chytřejší a rozhodně vzdělanější, jak si s nelibostí uvědomil, vyměňovali pohledy. Už měl dojem, že se mu za jeho nápad vysmějí do obličeje, když se Remus v jeho sevření pomalu posadil a obrátil se, tak, aby si viděli do tváře. Na tváři se mu rozlil hrdý úsměv.

"Tichošlápku, ty jsi genius," prohlásil dokonce s veselostí v hlase, i když byla zřejmě z části předstíraná. Ani se nestačil ohradit, že to už se přeci ví dávno, protože ho vlkodlak objal kolem zad a přitáhl si ho do polibku. Sice bylo trochu divné líbat se pár metrů od milencových rodíčů, ale na to kašlal. On se přeci nikdy nestyděl a Remus také ne. Vratil mu objetí tak i polibek.

"Ehm, ehm," odkašlala si po chvilce Adelaida, "My jsme pořád tady," upozornila je rádoby káravě, ve skutečnosti měla v hlase záchvěv smíchu.

Odtrhl se od Remuse, olízl si slinami vlhké rty a pak, a pak, prostě jenom proto, že se mu chtělo, se začal smát. Dobře, vypadal trochu jako blázen a on byl blázen z mnoha důvodů, ale i tak, smích je nakaždlivý. Vždycky byl. Proto se ostatní po chvilce začali alespoň usmívat.

 

Předcházející

oo0oo

Následující