21.11.2013 20:01

Přehmátl si, aby měl oba hrnky v jedné ruce a mohl tak otevřít dveře ven. Vyšel před Doupě a nadechl se čerstvého vzduchu. Miloval Mollyinu kuchyni, muset ji ale čuchat celý den a navíc být nemilosrdně také zatažen do vaření, bylo vážně nad jeho síly. Sice uměl vytvořit v hrnci víc než polívku z pytlíku, ale chtít po něm, aby pekl svatební sušenky by mohl jen blázen. Molly to naštěstí pochopila hned po tom, co připálil první plech a raději ho poslala se dvěma hrnky kakaa ven za Hermionou.

Posadil se vedle dívky na dřevěnou lavičku. Seděla s nohama pod sebou, vlasy jí padaly až na pergamen, který měla v rukou a do kterého byla usilovně začtená. Těšilo ho, že se tak snaží vyřešit jím samotným předložený problém, ale kruhy pod očima vypovídaly o tom, že poslední noc nespala. Měl z toho pocit viny, přesto byla touha pomoci druhovi daleko silnější, než potřeba chránit Hermionu. Mohl se za to stydět, ale nemohl by s tím nic udělat.

"Tohle ti posílá Molly," přerušil její zadumání slovy i tím, že jí podstrčil hrnek pod nos. Prudce zvedla hlavu, krátce zmatená vůbec z toho, kde je, pak se vděčně usmála na vonící hrneček, který jí podával.

"Ach... díky," s tím povzdechem si od něj hrnek přebrala a rovnou si z něho krátce upila. Odložila svitek opatrně na stranu, při jeho věku už byl křehký, načež se opřela, podle vzdechu, o bolavá záda.

"Takže, k jakému si došla závěru?" zeptal se přímo. Když už tu oba byli, měli chvíli času i pohodlí, mohli probrat problém, který jí dal k vyřešení.

"Je to komplikované," řekla mu to, co už dávno věděl, navíc se přitom mračila.

Sám ty svitky přečetl nejméně desetkrát od doby, co mu je Sirius s nadějí svěřil a dospěl jen k tomu, že se nedá nic dělat. Napsal Minervě, jestli mu s tím může nějak pomoci, ta mu obratem odpověděla, že se má zeptat Hermiony, až dorazí do Doupěte. Profesorka měla ve svou nadanou studentku velkou důvěru a tvrdila, že pokud někdo něco vymyslí, tak to bude sám Remus a Hermiona. Chovala tedy stejnou důvěru asi i vůči vlkodlakovi.

Poslechl její radu a zapůjčit svitky mladé dívce společně s žádostí, aby se na ně podívala a pokusila se najít řešení. Byla tím sice překvapená, ale přijala a hned se pustila do studia. Zpočátku, jak si všiml, to brala jen rozptýlení od problémů s Voldemortem stejně jako od starostí se svatbou, rychle jí ale došlo, že se svitky týkají Siriuse a přímo se zeptala, oč se jedná. Vypověděl jí celou historii se Siriusovou snahou vymanit se z vlivu rodiny a matky, tak jak ji znal on sám, a vyslechl si od Hermiony několik peprných výrazů ohledně druhova intelektu. Souhlasil s nimi, vlastně by v duchu vymyslel celou řadu dalších, ale samozřejmě Siriuse bránil. Dívku to neodradilo a zatvrzela se, že toho ‘starého idiota’ dostane z potíží.

"Řekni mi něco, co nevím," požádal ji s půl úsměvem, spíš pobavený ale i částečně rozmrzelý z toho, že na nic nepřišla.

"To asi těžko zvládnu," složila mu jemně kompliment, doplněný úsměvem, "Je to stará magie run, odhaduji že by mohla být tak z roku pětset možná šestset. To tu ale mluvím jen o samotném svitku, domnívám se ale že přinejmenším některé části rituálu by mohly být starší. Usuzuji tak z lingvistického hlediska," odložila hrnek na zem pod své nohy a zase si položila svitky na klín, "O Rodové magii toho moc nevím a dokud se nedostanu k pořádné literatuře, tak ani vědět nebudu, ale něco vím o magii krve. Zajímala jsem se o to v druhém ročníku, kdy byla otevřena Tajemná komnata. Tehdy jsem se pokoušela najít odhalovací kouzlo, kterým bych našla případného Zmijozelova potomka. Proto si myslím, že tyhle runy," poklepala prstem na pergamen, "působí přímo na magii krve. Deformují ji, nebo, lépe řečeno, přepisují magické krevní linie v čarodějově těle. Dělají na nich zatáčky, kličky, objížďky, takže když se takhle pokroucená magie dostane do kontaktu s krevní magií na kterou by měla reagovat, tak toho není schopna."

Několikrát během její definice přikývl na souhlas, protože dospěl k naprosto stejnému názoru, když sám studoval svitek a runy na něm.

"A bohužel je to zřejmě nevratné," dokončila s lítostí v hlase, "Buď by se nám nějak muselo podařit přerušit runové vzorce, což jste už prý zkoušeli, nebo narušit přímo dráhy magie a modlit se k Merlinovi i Bohu, aby se samy zacelily a to ještě navíc tak, jak byly dřív," odhrnula si ze zamračeného obočí neposlušný pramen kudrnatých vlasů, "Neznám ani nikoho, kdo by vám mohl pomoct, snad...," hlas se jí vytratil a v očích probleskl jak smutek tak i slzy, "Chtěla jsem říct, že by vám mohl pomoct profesor Brumbál, jenže...," nechala vyznít do ztracena.

Albusova smrt zasáhla všechny velmi silně, ale u některých, jako Hermiona, by lidé prostě nečekali tak intenzivní reakci. Neznala Brumbála příliš osobně, jak sama doznala, prohodila s ním za život jen pár slov, přesto k němu vzhlížela jako k ikoně a stejně tak silně ho oplakávala.

"Požádám profesorku McGonagalovou, aby se zeptala alespoň jeho obrazu, jestli by něco nevěděl," spíš, než aby to chtěl skutečně udělat, jí tím připomněl, že rozhodně ne všechno zmizelo s ředitelovou smrtí, "Musíme ale bádat dál, přeci jen pokud by nám skutečně mohl Sirius Rodovou magií nějak pomoct, pak čím dřív tím líp," souhlasně mu na to přikývla, "O přerušení magických cest bych se pokoušel až jako tu úplně poslední možnost. Nechci, aby se stal ze Siriuse moták a on by mi to jen tak neodpustil. Uvažoval jsem o zničení runového vzorce pomocí dračího ohně."

"To jistě nemyslíte vážně?!" protestovala okamžitě, "Už jen jeho samotné získání by bylo nesmírně nebezpečné, to nemluvím o uskladnění, použití a následcích takového zásahu. Popáleniny od dračího ohně se nedají léčit magicky, takže jejich uzdravení trvá celé týdny. Navíc v takovém rozsahu...,"

"Já vím," přerušil ji s povzdechem, "Věř mi, že to moc dobře vím, ale původně to byl Siriusův nápad vypálit to. A já...," stiskl pevně zuby k sobě, jak se sám na sebe zlobil, "souhlasil jsem. Neumím mu říct ne, pokud něco chce a navíc, pokud bych se toho ujal já, bylo by to bezpečnější, než kdyby to udělal on sám. A on by to udělal, Hermiono, to mi věř."

Bezděky se zachvěl, jak si vzpomněl na druhovo nadšení z představy, že by mu mohl Charlie přivést dračí oheň ,pomocí kterého by se mohl zbavit svých tetování. Rovnou i Remuse požádal o pomoc. Po tom, co si málem ukousl jazyk, vlk mu udělal v hlavě ze všech argumentů krvavou kašičku a v nitru propadl hysterickému záchvatu strachu, souhlasil s tím, že se toho nápadů zúčastní. Se vším sebezapřením a sebeovládáním si však kladl za podmínku, že to ještě s někým zkonzultuje.

"Myslím, že si ani neumíš představit, jaké je pro mě utrpení jen myslet na to, že bych mu ublížil," srdce mu z toho bilo i teď, když nebylo třeba se bát, "jenže on si to umanul. Je to s ním někdy moc těžké... s nimi oběma."

Kupodivu se soustrastně pousmála, jakoby chápala, jaká je to velká práce, zvládat někoho jako jsou Sirius a Harry. I když vlastně, ona to věděla, měla přeci na krku celé roky Rona s Harrym. Sice spolu neměli milostný vztah, ale hlídat je musela stejně tak pečlivě.

Zase se zachmuřila.

"I kdybychom se o to pokusili, tak některá tetování... pokud jsem tomu správně porozuměla... no musí být," tváře jí vlastně docela roztomile zrůžověly, "na poněkud choulostivých místech."

"Myslíš na stydké sponě?" položil ten dotaz s jemným pobavením a na odpověď nečekal, "Zrovna v těchto místech bychom asi nezačali. Nejdřív bych se pokusil osvobodit jeho ruce a pak jeho hlas. Okovy na zápěstích symbolizují jeho neschopnost dotýkat se magie svých příbuzných a tetování na hrdle a hrudní kosti zase neschopnost jim něco zakázat nebo poručit. To jsou dvě omezení, kterých se chce a musí zbavit nejdřív."

"Nevím, jestli půjde zničit jen jedno z tetování a zbytek nechat neporušený. Řekla bych, že tvoří uzavřený celek," částečně s ním nesouhlasila, ale nebyla vyloženě proti plánu pokusit se zničit nejdřív tetování na rukách.

"Toho se také obávám," chtěl ještě něco dodat, ale to už se k domu přenesl Arthur a mířil cestou ke dveřím, jen chabý úsměv na tváři. Na ministerstvu pracoval každým dnem méně rád, každý to věděl, navíc ho trápilo mnoho dalších věcí.

"Nechal bych to někdy na později," usoudil, ona přikývla, "Teď je nejpřednější Harryho převoz sem a pak svatba, kterou si musíme užít." Usmál se na ni, poklepal ji po ruce a zašel zase zpátky do domu i se svým vypitým hrnkem.

 

°°0°°

 

Nepřiznal by to ani sám sobě, ale po tomhle domě se mu bude stýskat. Nebylo to tím, že by na něj měl nějaké dobré vzpomínky, ovšem bylo to místo, kde se naučil něčemu velmi důležitému. Samostatnosti. Tomu, že člověk se musí spolehnout hlavně na vlastní schopnosti, až pak na všechno ostatní. Ne všichni jeho přátelé by s tím souhlasili, pro ty byla soudržnost a vzájemná pomoc hlavní, avšak on věděl své.

Překontroloval, už asi potřetí, zda má všechno zabaleno. Věděl, že kdyby si tu něco zapomněl, tak už se pro to nebude moci nikdy vrátit. Ne že by tu vůbec měl co zapomenout, když si kufr ani nevybaloval jen do něj přidal jednoho polámaného vojáčka jako připomínku svého dětství a všechny ty školní pitomosti, jako diplomy, vysvědčení a několik sešitů. Opravdu jen několik, protože na všechny předměty v mudlovské škole měl nanejvýš jeden sešit ročně a stejně prospíval z jedničkami a dvojkami.

Měl všechno. Kufr zavřel se slibem, že už ho dneska otvírat nebude, hodil ho na podlahu a položil na něj Hedvičinu klec, aby ho to tak nelákalo. Pak se rozhlédl po svém pokoji, který obýval posledních několik prázdnin. Dohromady by to snad nedalo ani jeden celý rok.

Jedna rozvrzaná postel, jedna rozskřípaná skříň, jeden houpající se noční stolek, jedna věčně poblikávající lampa a hromada viklajících se prken v podlaze. Prostě pokoj v prvotřídním hotelu, jak si hned s úšklebkem pomyslel, zároveń v duchu dodal, že je to jeho první a poslední ložnice, ve které bude spát sám a přepadla ho trocha nostalgie. V Bradavicích bylo dalších pět kluků a u Siriuse doma, až se tam jednou po válce nastěhují, bude spát s oběma svými milenci.

Potřásl hlavou, jak odmítal teď myslet na příjemnou budoucnost a raději se vydal dolů naposledy se porozhlédnout po vyprázdněném domě. Strýc Vernon totiž dostal lukrativní nabídku na skvělé místo ředitele nějaké pobočky až v Americe, takže se rozhodl sbalit rodinu – samozřejmě vyjma Harryho – a přestěhovat je do země nekonečných možností. Gratuloval mu k tomu celkem i upřímně, i když věděl, jak strýc k tak skvělému místu přišel. Jistě za to mohl Řád, který na konci minulého ruku požádal, aby odklidili Dursleyovy někam hodně daleko, tam, kde se jim nemůže nic stát.

Spojené státy byli na tohle ideální místo, protože jak vyrozuměl, neměl o nich Voldemort valné mínění. Tamní čaroděje považoval za podřadné a neschopné, takže se jeho větší pozornost upírala k získání moci v Evropě a Asii. Nikdy by nevěřil ,že se s Voldemortem na něčem shodne, ale taky neměl rád Spojené státy a měl o tamních obyvatelích, i když spíš té mudlovské části, obdobné mínění.

Stanul ve dveřích do obývacího pokoje. Teta Petunie stála uprostřed, už připravená k odjezdu a pohrávala si s kabelkou.

"Zařídil jsi to ty?" zeptala se náhle. Musela to vycítit, protože na ni nepromluvil a ona se na něj pro změnu nepodívala.

"Co jsem zařídil?" zeptal se, i když tušil, nač Petunie naráží. Zatím se ale nehodlal přiznat k jakékoliv spoluúčasti na Vernonově povýšení.

"Že dostal Vernon tu práci," objasnil a pohlédla na něj, "Nedělám si o něm iluze, takže vím, že nikdy neměl na to stát se skutečným šéfem a teď najednou tohle místo... Nechci vědět jak si to udělal, jen chci vědět, jestli tam přijedeme jako idioti, abychom zjistili, že je to celé bouda a zůstali tam bez peněz, bydlení, práce a všeho."

"Není to bouda," byl si tím jistý, i když to osobně nezajišťoval, "Už jsem se vám snažil vysvětlit, že tady v Anglii vám hrozí nebezpečí. Dokonce ještě horší nebezpečí než vlkodlaci, kteří se vás pokusili napadnout o loňských Vánocích. Musíte se ukrýt do bezpečí a to je právě v Americe. A nestačí, že tam jen odjedete, musíte tam zůstat, alespoň ten rok, během kterého...," odmlčel se, "Chci to celé letos ukončit, tak nebo tak, prostě to skončí."

"A pak se budeme moci vrátit domů?" položila ten správný dotaz.

"Ano, pak se buď vrátíte domů do nového a lepšího světa, nebo bude úplně jedno, kde na planetě budete."

"Co když si to všechno jen vymýšlíš?" zeptala se, to ho donutilo překvapeně pozvednout obočí, "Možná nás chceš jen vystrnadit z tohohle domu, nechat si ho pro sebe a ubytovat si tu ty svoje úchylné přátele. Nechce se mi totiž vůbec věřit, že by malý kluk jako ty byl tak hrozně důležitý, jak tvrdíš."

Jen stěží zadržel smích, ale nakonec se mu podařilo se ovládnout. Zlatá dobrá nitrobrana, díky které uměl už udržet emoce relativně na uzdě. Kdyby ne, tak by asi právě padl na zem v hysterickém záchvatu veseli a tlouk pěstmi do podlahy, při představě Petuniina výrazu, jaký by měla, až by jí vyprávěl, jaký obrovský majetek vlastní. Byla to ironie že on, člověk co by si mohl koupit třicet domů jako byl ten Drusleyových a ani by si nevšiml, že mu ubyly galeony, jim vlastně celý svůj život sloužil skoro jako domácí skřítek. Vážně, kdyby se o tom teď teta dozvěděla, tak by jí to asi složilo. Raději si to nechal pro sebe.

"Pochybuju že v následujících měsících mě bude trápit zrovna to, jaký mám majetek. Spíš se budu snažit přežít," odpověděl ji vcelku i upřímně. Pokud bude někde bydlet, tak nejspíš v Doupěti nebo u někoho jiného spolehlivého člena Řádu.

Petunie na to neřekla nic, jen ho probodávala pichlavým pohledem plným zášti. Byl na něj zvyklý, takže se ho už vážně ani trochu nedotýkal. Jemně se pousmál, snad pořád ještě kvůli té ironii, možná se tím chtěl se svou tetou rozloučit, a pak se obrátil záda.

"Je to všechno jenom tvoje vina," nařkla ho náhle, "Když tě pohodili jako kus odpadu na náš práh, tak nám tím zničili život. Nikdo nechce mít doma děcko, co zvedá skříně pohybem obočí. Našla jsem si toho nejobyčejnějšího muže, abych měla to nejobyčejnější dítě, ale stejně mi do domu přibyla zrůda jako ty."

Zase se k ní otočil a změřil si ji pohledem, přičemž uvažoval, jestli by se teď neměl rozčílit. Ne, neměl, bylo mu to srdečně jedno, co o něm říká nebo co si o něm myslí. Ona celá mu byla ukradená, stejně jako Vernon a Dudley... dobře, ten mu možná až tak moc ukradený nebyl, protože poslední měsíc se choval až překvapivě přátelsky a Harry zjistil, že dokonce nemá intelekt trola, bylo to o trochu lepší, měl inteligenci obra.

"Pláčeš sice dobře, ale na špatném hrobě," odvětil jí poklidně na všechny její nadávky a výčitky, "Mně byl rok, když jsem se k vám dostal, takže co já bych měl asi dělat s tím, že jsem překážel? Měl jsem si snad ve tvé mysli přečíst, že mě už od samé podstatě nenávidíš, vyskočit na vratké nožky, přitáhnout si peřinku ke krku a směle vyrazit do světa jako tulák? Promiň, jsem sice poměrně mocný čaroděj, ale tohle bych skutečně nedokázal. Jestli si chceš někde stěžovat na svůj zničený život... a já nebudu posuzovat, jestli je nebo není zničený... tak si zajdi za Voldemortem, protože to byl on, kdo zabil moje rodiče."

"Jsi stejný jako ona. Úplně stejný," to nebyla stížnost, spíš to vypadalo jako povzdech.

"Chápu, čarodějnický úchyl," pokýval hlavou, "Nemusíš mi to znovu opakovat, je mi jasné, že si ji nenáviděla stejně, jako mě nebo mého otce nebo jakéhokoliv čaroděje, kterého bys potkala."

"Tak to není," tázavě pozvedla obočí, "Já ji milovala, tak moc, že si to ani neumíš představit. Byla to moje malé sestřička, o kterou jsem se chtěla starat, chtěla jsem ji chránit. A ona... vždycky ke mě vzhlížela," krátce se odmlčela, aby se zhluboka nadechla a hřbetem ruky se dotkla obličeje, jakoby stírala neviditelnou slzu, "Když byla malá, tak jsem to byla já, kdo jí všechno naučil. Zavazovat tkaničky, psát první písmena, vyslovovat R, aby neráčkovala. Foukala jsem její naražená kolena a pomáhali jí, kdykoliv to potřebovala, dokud... Dokud nezačala dělat ty divné věci. A pak odjela do Bradavic, ze kterých se vrátila jako jiný člověk. Už jsem pro ni nic neznamenala, protože její kamarádi ve škole bylo proti mě úžasní, lepší než její starší sestra, která nezvládne jediné kouzlo. Už ke mě nevzhlížela, protože jsem byla jen obyčejný.... mudla," vyplivla poslední slovo se stejným jedem, s jakým Harryho nazývala zrůdou.

Hleděl jí do očí, nahlédl i do její mysli a pochopil. Její nenávist, kterou k němu po celé roky projevovala, nepramenila ze strachu z jeho moci nebo z toho, že by nesnášela čaroděje. Ona se bála, že to on bude nesnášet jí a že ji opustí, stejně jako ji opustila její sestra. Bála se přiblížit, aby nebyla stejně zraněná a nenáviděla, když se na ni jako malý díval stejnýma velkýma zelenýma očima jako Lily. Myslela si, že když mu projeví lásku, tak on tím citem pohrdne, až zjistí, že je čaroděj.

"Já bych tě nikdy neopustil," odpověděl na její myšlenky, ne na slova, "Nepovažoval bych tě za podřadnou jen proto, že nejsi čarodějka, a nepovažuji. Mohl jsem tě dokonce milovat, kdybys mi jen jedinkrát projevila kousíček lásky. Teď už s tím ale ani jeden z nás nic neudělá," dořekl a znovu se obrátil k odchodu, doufaje, že tentokrát už ho nezadrží, přesto měl dojem, že by jí ještě měl něco vysvětlit, "Mimochodem, ty nejsi mudla, ale moták. Motáci byli i tvoji rodiče, protože jedině dva motáci mohou mít mudlovského čaroděje nebo dalšího motáka, nikdy ne čistokrevného mudlu bez magického jádra. Nevím, jestli tě to potěší nebo spíš zhnusí, každopádně bys měla vědět, že nejsi o tolik jiná než moje matka nebo já," prohodil ještě přes rameno, než ji tam zanechal jejím vlastním myšlenkám a raději se vrátil do svého pokoje.

Přešel k oknu, vyroloval roletu a vyhlédl ven na Vernona, tahajícího poslední kufry do auta. Petunie už seděla na předním sedadle, hleděla strnule před sebe, dokonce se na svůj dům ani nepodívala. Zato Dudley postával neurčitě na cestičce ke dveřím, jakoby se chtěl vrátit. Podezřívavě se ho změřil. Ne se strachem, že by se mu bratránek vrátil něco udělat, jen se obával, aby mu samým přemýšlením neexplodovala hlava.

Zvedl překvapeně obočí, když rozložitý mladík vdusal do domu a jeho rychle kroky se nesly nahoru po schodem směrem k Harryho pokoji. Rychle se obrátil od okna připraven čelit nájezdu nosorožce, kdyby si přeci jen přišel ještě naposledy bouchnout. Dveře se sice rozrazily, ale bratranec v nich zůstal stát, jako ledová socha a poulil oči. Možná se zmohl tím během.

"Dudley?" otázal se, když se mlčení protáhlo.

"Pojeď s náma," vyjevil svoje přání bratranec, náhle naprosto nesvůj. Ruce měl stisknuté obě v pěst kolem okraje svého trika.

"Co prosím?" otázal se znovu, překvapen tou nabídkou. Neměl o ni samozřejmě zájem, jen se mu zdálo neuvěřitelné, že ho bratranec skutečně chtěl vzít sebou. Přesto z něho necítil žádnou zášť nebo touhu po pomstě, vnímal z jeho mysli naprostou upřímnost. Vlastně, Dudley byl takový vždycky, neuměl skrýt nic, ani kdyby na tom záležel jeho život. Co na mysli to na jazyku.

"Pojeď s námi," zopakoval důrazněji, "Nemůžeš tu zůstat, když ten... no tamtem chlápek, když tě chce zabít. Měl bys jet s náma do Ameriky, aby ti nemohl ublížit. Zasloužíš si to, protože si mi zachránil život. Já... já jsem ti za to vděčný, víš? Nikdy ti to nezapomenu, protože... myslím že bych dopadl hůř, než že bych natáhnul brka."

Tohle byl asi nejdelší Dudleyho monolog, který v životě slyšel, navíc byl obohacený o nabídku smíru, omluvu a projev vděčnosti. Harry pojal podezření, že jeho bratrance musel někdo začarovat nebo že je pod imperiem. Nebylo totiž možné, aby se takhle korpulentní mladík dobrovolně choval, přesto však se zdálo, že to myslí vážně.

"Ach, to je... děkuji," bylo první co mu přišlo na mysl, "ale nemůžu. Moje místo je tady, věř mi. Budu v pořádku, pokud se o mě bojíš."

Podle výrazu, který se převlnil přes tuk v obličeji, se zřejmě skutečně bál. Jaké to nečekané překvapení. Začínalo to pomalu vypadat, že by z nich mohli nakonec být přátelé, až tahle zatracená válka skončí.

"Tak fajn," přikývl a dlouze váhal. Harry si ho tázavě měřil, jak se snažil vyznat v tom, co se jeho bratranec chystá udělat. Vzápětí ho zavalil nosorožec. Dudley se k němu vrhl, pevně ho objal kolem zad a přitáhl ho do tak silné a velké náruče, že i Sirius by se měl před ním stydět. Málem mu přitom srazil brýle a přidusil ho ve svém mohutném hrudníku.

"Kyslík... dochází," zahuhlal do bílého trika, které na sobě bratranec měl. Vážně se mu poněkud nedostávalo vzduchu a také soukromí. Oceňoval to objetí jako silné gesto, pořád to ale bylo něco, co si nepřál nikdy v životě vyzkoušet.

Naštěstí stačilo jaho zafunění nesouhlasu, aby ho bratranec pustit trochu prudčeji než bylo zdrávo, jakoby se nakonec přeci jen štítil. K tomu dodal omluvný pohled drobných očí. Vrátil mu to chápavým úsměvem. Věděl že některé předsudky z dětství ze sebe člověk jen tak snadno nevytluče a přesvědčení Dudleyho rodičů, že kouzelníci jsou nečistí a mají svrab, byl rozhodně velmi silný a nezdolný předsudek.

"Tak se tu měj," rozloučil se Dudley.

"Budu a opatruj se, vazoune," poplácal ho po rameni.

Zakroutil nevěřícně hlavou, jen co se za bratrancem zavřely dveře. Možná se mu právě povedlo to, k čemu ho nabádal Sirius, tedy smířit se se svou rodinou. Přinejmenším s Dudleym se smířil, alespoň jak se zdálo. Ještě krátce vyhlédl z okna, aby už jen viděl koncová světla auta, ve kterém Dursleyovi opouštěli Kvikálkov a pak sešel i se svým kufrem dolů do přízemí, připravený kdykoliv odjet.

Posadil se a čekal.

I když neuběhla ani hodina, jemu se to zdálo jako celá věčnost, než se konečně u dveří ozval zvonek. Sice nepředpkládal, že by Smrtijedi před útokem zvonili, ale stejně si vytáhl hůlku. Trhnutím otevřel dveře, ale ulici neviděl, protože mu celý výhled zahradilo Hagridovo mohutné tělo.

"Hagride!" vykřikl vesele, aby mu viděl do tváře, tak musel zvednout hlavu. Nepřívítal se s ním ale pořádně, protože se kolem něho protáhl Remus, který ho hned objal. K polibku se však nedostali, jelikož do nich strčil Moody a oba je postrčil do místnosti.

"Nádherná romantická scéna, slečinky, ale nech si svoje vášně až do Doupěte, vlkodlaku, nebo budeš taky možná objímat jeho mrtvolu," zahučel hlasem příjemným asi jako zvuk, který vydává vrzající bota.

"Homofobie a rasismus v jedné větě. Na Pošuka nikdo nemá," prohodil k němu polohlasně Remus. Na rozdíl od jeho poslední návštěvy v tomhle domě, tentokrát vypadal zdravě. Dokonce vypadal zdravěji než celý minulý rok, přičemž si Harry jasně pamatoval, že před třemi dny byl úplňek. Očekával by, že jeho milenec bude zničený, možná dokonce o holi, přitom se zdálo, že je naprosto v pohodě. Docela zvláštní věc.

Vymanil se jemně ze sevření vlkodlakovy paže, kterou měl kolem zad a chtěl se přivítat s Ronem a Hermionou, kteří už taky vešli. Nedostal k tomu bohužel šanci, jelikož se k němu vrhlo cosi štíhlého, blonďatého, vonícího po květinách a šišlajícího jeho jméno.

"'Arry!" vykřikla a objala ho, "To je tak strrašné, 'Arry! Když jsem to slyšela, tak jsem se ták rrozlobila na ty ohavné mudly. Jak jen mohl ublížit tak úžasnému a laskavému mladému hrrdinovi. Měli bychom je všechni žaklít do bežvědomí," štěbala, přičemž ho tiskla na svou, nutno podotknuot, velmi bujnou hruď. Nijak zvlášť se tomu nebránil, protože přeci jen tohle nebyl jeho bratránek Dudley ani Molly Weasleyová, ale krásná napůl víla.

"To už to vyšlo i v Denním věštci?" neodpustil si ale tuhle poznámku, přestože se ani nekroutil, aby se uvolnil se sevření. Žádný rozumný sedmnáctiletý mladík by se přeci nechtěl dostat z objetí nádherné ženy, jedno jak moc už je zadaný. Navíc vůně Fleuriných vlasů byla vážně omamná, sladká a peprná zároveň, takže ho z fascinace nedostalo ani jemné nespokojené odfrknutí za jeho zády, pocházející od žárlícího Remuse.

"Ne, ale v rodině Weasleyů se nic neutají a stejně jako já se to dozvěděla až letos na začátku prázdnin," promluvil k němu vysoký zrzavý mladík s jizvami na tváři, který vzápětí vzal Fleur za ramena a jemně ji odtáhl do Harryho, "Raději pojď miláčku, než tě tu někdo kousne," významně, ovšem pobaveně se podíval po Remusovi, "Mimochodem já jsem Bill Weasley a tady Fleur je moje snoubenka," dodal ještě, ale to už svou budoucí ženu raději strkal dál do domu, aby se mohl mladík přivítat i s ostatními.

Po Hermioně a Ronovi dovnitř vešlo mnoho dalších lidí. Tonksová, pan Weasley, Pastorek, dvojčata a také jeden neznámý mužíček, který se mu za horlivého potřásání rukou představil jako Mundungus Fletcher. Jelikož to byla společnost vskutku početná, tak se přesunula do obýváku, který jediný pro ně pro všechny byl dostatečně velký. Harry šel jako poslední, ještě za sebou ze zvyku zamknul hlavní dveře, a pak stanul na prahu. Přejel pohledem po všech tvářích v místnosti. Nedivil se, že je tu tolik lidí, očekával, že tentokrát bude potřebovat velký doprovod, ale měl zvláštní pocit.

Kdesi v hlavě mu začalo blikat varovné světýlko, že tady něco nebo někdo není docela v pořádku. Moody mu s poklidem vysvětloval, že až překročí práh domu a navždy ho ho opustí, tak pomine krevní ochrana, což znamenalo, že on neměl podezření na nikoho v místnosti, jinak by nebyl tak klidný. Spíš by tomu dotyčnému teď rval hůlku nosem do mozku. Donutil se to tedy také vypustit z hlavy, včetně hloupého nápadu prohledat všem v místnosti mysli, a přešel k Remusovi, který ho hned objal kolem boků v trochu majetnickém a zároveň ochranářském gestu.

"Počkat, jak sedm Potterů?" zeptal se, když se Pošuk dostal ve výkladu k téhle části plánu. Měl totiž neblahé tušení, že ví ,jak to starý bystrozor myslí.

"Takhle, Pottere," zabručel a vytáhl svou placatku ve kterého to po zaklepání začvachtalo, "Předpokládám, že víte, co to je."

"Vím a ne!" zamítl rázně, "Nikdo za mě takhle život nasazovat nebude. To nedovolím."

"Nebylo by to poprvé, kámo," připomněl mu tuto smutnou skutečnost Ron.

"To ale bylo něco jiného," pokračoval v protestech, "Proměnit se ve mne znamená, že budete přímo ve Voldemortově hledáčku. Jeho osobně, ne Smrtijedů. To je úplně něco jiného, než bojovat s jeho přisluhovači. Věřte mi, z půlky z vás by tu mávnutím ruky udělal hromádku ohořelých kostí."

"Ten ale umí zdvihnout sebevědomí, což?" zahučel Fred ke svému bratrovi.

"Jasnačka. Není nad ohořelé kosti," pokýval George hlavou.

"O tom se nebudeme dohadovat, Pottere, bude to tak jak řeknu," nenechal se Moody zastrašit, "Všichni, co tu jsou, jsou zletilí a přihlásili se dobrovolně..."

"No, já jsem se vlastně ne...," pokusil se něco říct Mundungus Fletcher, bezúspěšně.

"Ticho, Mundungusi! Nikdo tu není zvědavý na tvoje žvásty!" zchladil ho Moody rázně, pak pokračoval, "Všichni to dělají dobrovolně, takže si nemáte na co stěžovat. Grangerová!"

"Z toho nebude nadšený," zahučela Hermiona a dřív, než se stačil rozkoukat, k němu přiskočila a vytrhla mu nejméně tak půlku vlasů na hlavě, jak příšerně to bolelo. Se svým úlovkem rychle prchla ke starému bystrozorovi, aby jí ho ještě nemohl sebrat.

"Au! Zbláznila ses, Miono?!" ohradil se dotčeně a protřel si bolavé místo na hlavě, "Neměl bys tomuhle náhodou zabránit, když si můj vlkodlak?" zafrflal směrem k Remusovi, který za celou dobu neudělal ani pokus přiklonit se na jeho stranu. Vlastně mlčel jako zaříznutý.

"Udělám, co si přeješ, ale instinkt tě chránit je nadřazený," podotkl s útrpným výrazem, "Promiň, drahý," dodal nezbytnou omluvu, která na Harryho ale moc dojem neudělala. Věděl, že za to vlkodlak nemůže, dokonce mu bylo jasné, že to nějaké jeho části je asi hodně proti mysli, muset jednat proti jeho přání, to však neznamenalo, že si na něm nemohl vybít zlost ,když tu byl tak hezky po ruce.

"Dnes tu asi někdo bude spát na pohovce," podotkl Greorge, který si právě přebíral od Pošuka placatku s mnoholičným lektvarem.

"Nech slečinky dejchat," zavrčel na něj bystrozor, vytrhl mu placatku a poslal dál.

V duchu s Greorgem souhlasil, alespoň to spaní na pohovce by si vlkodlak za svou neloajálnost zasloužil. Jak tak sledoval své přátele proměňující se v jeho samotného, tak mu to připadalo čím dál tím víc jako špatný nápad.

Jak moc nebezpečný a špatný by,l to se dozvěděl asi o dvacet minut později, ale to už s tím nemohl nic dělat ani si u nikoho stěžovat, protože měl plné ruce práce s Voldemortem.

 

°°0°°

 

Zrada. To slovo mu hořko v ústech a tížilo mysl. Nebylo to nic jiného, než že někdo zradil a prozradil, kdy a jak ho budou převážet. Napadl ho jako první Snape, ten ale nebyl členem Řádu už přes dva měsíce, během kterých snad – pro merlina všemocného – museli vymyslet nějaký plán převozu, který on neznal. Tak hloupí nemohli být, kdyby přeci jen, tak tu byl pořád ten podivný pocit.

Nedokázal ho definovat předtím stejně jako ani teď. U Dursleyových mu nevěnoval dost dlouhou pozornost, aby ho dokázal dešifrovat a teď mu hlavě bily zvony, které mu lebku tříštilyi zevnitř na malé kousky. Ten pocit už znal, zažil ho před lety na Odboru záhad, ale tehdy to bylo jiné. Byl tam s ním Brumbál, který k němu vlídně promlouval a vedl ho k tomu, aby Voldemortovi vzdoroval. Dnes na to byl úplně sám, protože, ač byl Hagrid jeho přítel a byl mu nesmírně oddaným ochráncem, tak v něm v tomhle případě nenacházel oporu. Poloobr ani neměl pořádně zdání, co se děje, ale přinejmenším ho dostal do bezpečí, i když si přesně nebyl jistý, jak k tomu došlo. Nebo to byl on sám, kdo opět a zase zahnal Voldemorta? Nevěděl, moc si toho nepamatoval a že při pádu rozflákali motorku jeho otřesenému mozku taky příliš nepomohlo.

Pomalu se zvedl na ruce a už automaticky si setřel kapku krve klouzající po jeho horním rtu. Byl si jist, že jednou na to věčné krvácení z mentální námahy vážně umře. Jednou se prostě nezastaví, mozek mu zrosolovatí, pak zkapalní a nakonec vyteče ven na podlahu. Možná se to dělo právě teď.

Nahmátl svou hůlku, kterou pevně stiskl v ruce. Neměl skutečnou zlost, hněv, který by mu lomcoval tělem, ale nebyl ochoten připustit, aby zrádce vyvázl bez trestu, jako se to povedlo Snapeovi. To si vynucovalo jednat a to velmi přísně, nekompromisně, proto se vrávoravě postavil a namířil hůlku na Hagrida, který se právě brodil ven z bažiny. Byl sice velký, takže mu bahno sahalo jen po kolena, ale zase daleko těžší, takže se víc propadal.

"Hej, Harry, si dobrej?" zeptal se hned starostlivě, trochu se však zarazil při pohledu na hrot hůlku, "Co to děláš?"

"Nepřibližuj se!" varoval ho relativně klidným hlasem, jen trochu rozechvělým prožitým šokem, "Někdo zradil, Hagride. Neříkám, že ty, ale nemůžu nic riskovat. Nech svůj deštník na motorce a jdi pomalu do domu... přede mnou!"

"Hele, Harry, nikdo z nás by nedopustil, aby se ti něco stalo, jasný?" snažil se ho přemluvit, ovšem poslušně kráčel k domu dokonce s rukama mírně zvednutýma, aby na ně viděl, "Eště ani nevíme, co se stalo. Třeba to je celý nějaký nedorozumění," ač to říkal s nadějí v hlase, bylo znát, že i on se obává zrady. Cítil, že tomu tak je, protože poloobr měl mysl tak otevřenou, jako rozevřená kniha a doslova co na mysli, to také na jazyku. Možná ani neměl schopnost lhát bez toho, aby se nečervenal.

"Harry!" s výkřikem se k němu blížil Remus, ale zastavil se, když viděl jeho hůlku stejně jako Hagrida se zvednutýma rukama. Samozřejmě že to byl vlkodlak, kdo jako první vyběhl z domu, a za ním až pak další lidé, Sirius a nakonec pan Weasley. Všichni tři se zastavili, když viděli vytaženou hůlku.

"Nepřibližujte se!" varoval je, "Jděte dovnitř. Všichni. Hned!" rozkazoval jim, dobře si vědom toho, že jich je několik na jednoho, všichni jsou dospělí čarodějové se zkušeností z boje. Přesto se neobával, že by mu mohli ublížit nebo ho překvapit. Dokud byli jejich mysli otevřené, nechráněné, tak tu byla velká pravděpodobnost že si je všechny udrží od těla. On v to rozhodně věřil.

"Co blázníš, lásko," spíš ho napomenul Sirius, který udělal dva kroky dopředu, přičemž ho zadržela Remusova ruka, stejně jako jeho prosebný pohled. Muž krátce přikývl, že to tedy nechá na něm.

"Harry, skloň hůlku. Tady už si v bezpečí za ochranou hranicí Doupěte," přemlouval ho chlácholivým hlasem, kterým se spíš mluví na děti, než na dospělého muže. Útok a zrada mu nezvedla mandle tolik, jako tenhle tón. Nesnášel, když s ním někdo jednal jako s dítětem, navíc když měl ještě k tomu v ruce hůlku, takže by z něj dotyčný měl mít spíš strach.

"Nemluv tak se mnou!" obořil se na něj prudce, jasně velitelským hlasem, který donutil vlkodlaka sklonit poslušně hlavou.

"Promiň, drahý," odpověděl automaticky, i když bylo znát, že to nemyslí zcela upřímně.

"Okamžitě odlož tu hůlku, mladý muži!" nařídil pan Weasley autoritativním tónem otce mnoha dětí v bláhovém domnění, že to na něj bude fungovat také. Netušil, že Harry si z autorit dělá asi tolik vrásek, jako z věčných výhružek smrtí. Prostě si zvykl je ignorovat.

"Hele, já bych ho radši poslech," nadhodil Hagrid, rozumný to člověk, "Dneska jsem ho viděl porazit, vy víte koho, tak možná neni rozumný ho dráždit."

"Má pravdu, Arthure," přiklonil se k poloobrově názoru Sirius, "Nemůžeme stát venku a mířit na sebe hůlkami. Není to úplně bezpečné," krátce pohlédl na Harryho, nerozluštitelný lesk v očích, "Jdeme dovnitř."

K Harryho spokojenosti se všichno pomalu obrátili a zašli do domu, jen Remus několikrát vrhli přes rameno pohled, dokonce se zastavil mezi futry, než vešel. Jak poslední šel Hagrid, takže až když ustoupil stranou, si mohl prohlédnout všechny v místnosti.

Fred nebo Georgy, to ani po těch letech řádně nerozeznával, ležel na gauči s ustřeleným uchem, takže příště už s poznáváním nebude problém. Hermiona vypadala pomuchlána, když se opírala, nebo přímo byla v Ronově náruči. Ostatní vypadali zdravě, až na nazelenalou barvu, nejen vlasů, u Tonksovou.

A zase tu byla ta pachuť zrady, která se vznášela ve vzduchu, jako otravný plyn. Bylo tu příliš mnoho lidí, aby se dokázal vyznat v jejich myšlenkách. Musel by se soustředit vždy na jednoho, ale ani pak by nepoznal víc, než že něco tají. Vlastně, to dokázal poznat hned, bez toho, aby se silněji soustředil. Stačilo mu každému pohlédnout do očí, lehce se dotknout jejich myšlenek a vycítit, přirozenou uzavřenost mysli každého lháře a podvodníka.

"Co je tohle za šarádu?" zavrčel Moody, který koulel okem a na rozdíl od ostatních nevypadal, že by se Harryho bál nebo se mu obával nějak ublížit, "Co si myslíš, že tu vyvádíš, když máváš hůkou kolem sebe, kluku?"

"Nekdo zradil a já nehodlám jen tak stát a nechat sebou zase manipulovat," zamračil se mu nebojácně do tváře, opět tu bylo to s těmi autoritami.

"Hloupost. Proč jste mu tu hůlku už dávno nevzali?" částečně se obořil zřejmě na Remuse se Siriusem a pana Weasleyo a vzápětí klapl holí o zem, "Expelliarmus!"

Záblesk vystřelil k jeho hůlce, prudce s ní pohnul tak, aby se střetl s jejím hrotem a pak po něm sklouzl dolů. Sice se mu hůlka v ruce povážlivě zacukala, ale nadále ji pevně svíral mezi prsty, naprosto neochotný se jí vzdát. Uměl si s obyčejným expelliarmem poradit, i když daleko raději ho odrážel štítovým kouzlem, které zatím nemohl kvůli ministerstvu použít, než takhle. Z tohohle ho rozbrněla celé ruka, až po pravý prsní sval. Vážně nepříjemné, ale alespoň to nezachytil ministerský hlídáček, protože to nebylo vlastně žádné skutečné kouzlo.

Moodyho to ale donutilo mírně pozvednou obočí zdravého oka. Asi nečekal, že by dokázal sedmnáctiletý kluk odrazit, nebo spíš přijmout do hůlky, odzbrojovací kouzlo, aniž by třeba jen promluvil nebo alespoň zakymácel v kolenou.

"Tohle ne... nemůžete... on... to," snažila se cosi říct Hermiona, které se ale pletl jazyk. Zřejmě následek nějaké ošklivé kletby, kterou schytala.

"Chce říct, že jsme ještě neviděli nikoho, ani Smrtijedy ne, kdo by dokázal Harryho odzbrojit," promluvil za ni Ron, "A to jste ho ještě ani neviděli používat štíty a útočná kouzla....," Moodymu se to podle výrazu nelíbilo, ale o další kouzlo se kupodivu nepokoušel, ani nikdo jiný, "Nevím, co blbneš, ale měl bys k tomu mít zatraceně dobrej důvod mířit na nás na všechny hůlkou!" obrátil se na něj prudce, se svou typickou hádavostí, a přitáhl si Hermionu víc do ochranitelské náruče.

"To mám. Někdo zradil a já hodlám zjistit kdo." Putoval pohledem po tvářích, některých rozlobených, jiných sevřených v chlácholivém půlúsměvu, jednom vyděšeném a jednom bledě zeleném. Někdo z nich zradil, jen ani teď nebyl schopen zjistit kdo. Cítil úzkost spojenou se skrýváním, lhaním a slyšel jemné šeptání jejich myslí, stále dokola opakující,že to nikdo nesmí zjistit, jen nedokázal určit, které dvě mysli promlouvají.

Ostrá bodavá bolest mu zase začala vystřelovat v mozku někde z oblasti čelních laloků dozadu do temene, o které se tříšila. Čím víc se snažil ve změti myšlenek orientovat, tím víc ho hlava bolela a navíc začal pociťovat nevolnost, motala se mu hlava a bylo mu na zvracení, jakoby se už půl hodiny vozil na horské dráze.

"Drahý," přerušil jeho soustředění Remus, "Máš pravdu v tom, že někdo zradil, to je víc než zřejmé, ale i tak bys měl položit hůlku a společně přijdeme na to, kdo to byl."

"A já ti slibuju, že s něj potom udělám zkroucený škvareček," připojil se Sirius, "George to skoro stálo život, Hermiona je v šoku, bude zábavně trpět, až ho dostanu do ruky."

"Mám stejný názor," zavrčel rozlobený Ron, do kterého by to přinejmenším jeho matka neřekla, podle toho, jaký překvapený pohled na něj vrhla.

"Nemůžu vám věřit. Někdo z vás nemusí být tím, za koho se vydává," uvědomil si, že mluví docela paranoidně a souhlasné zamručení od Moodyho, který začal všechny v místnosti zkoumat svým okem, ho ani trochu neuklidnilo. Zaprvé to mohl být samotný starý bystrozor a zadruhé, když s ním souhlasí paranoidní Pošuk Moody, pak je to všeobecně docela průser ať je tím, kým se zdá nebo jen hraje svou roli.

"To nemusí, ale já jsem já a dokážu tě ochránit před kýmkoliv," trval na svém vlkodlak, "Podívej se na mě, poznáš čím a kým jsem a pak uvěříš mému slovu, že stejně tak i Sirius je skutečným Siriusem. Vlkodlak svého druha pozná, jedno v jaké je formě nebo podobě. Pozná co je jeho za každých okolností."

V tom měl Remus pravdu. Vlkodlaci své druhy poznali, i kdyby byli proměněni ve zvíře nebo požili mnoholičný lektvar. Naopak rozeznali, že ten, kdo se vydává za jejich druha, jím ve skutečnosti není, i kdyby si namíchal ten nejlepší lektvar nebo použil to nejlepší kouzlo na změnu podoby.

Přesto přese všechno si nebyl jist tím, jestli je Remus skutečně jeho vlkodlak. Určitě byl vlkodlakem, protože jeho myšlenky byli zamlžené vzteklým vrčením vlka, takže ani když se soustředil přímo na jeho mysl, nedokázal je pořádně rozeznat. To ale samo osobě neznamenalo, že je to Remus. Třeba nějaké maskovací kouzlo by mohlo...

"Já nevím, jestli jsi to ty," připustil potichu, vnímaje, že se mu chvěje hlas. Nesnášel se za to, protože si připadal náhle jako slaboch, kterého skolí trocha bolesti hlavy a zrosolovatělý mozek.

"Vlkodlačí vlasy a ani nic jiného se nedají použít do mnoholičného lektvaru a když uvedeš vlkodlaka pod imperio, tak ztratí kontrolu nad svou zvířecí částí, protože zvířata, jak známo, se nedají imperiem ovládat, " připomněl mu vlídně a měkce Remus skutečnost, kterou věděl, ale momentálně si na ni nevzpomněl.

Měl sice pravdu, přesto váhal, jestli by nakonec měl hůlku sklonit, nebo ne. Cítil, jak pomalu kroutí hlavou. Ne, nebude ji rozhodně skládat, jak po něm chtěli, protože zrada visela ve vzduchu v podobě přízraku, který ho strašil. Nejdřív odhalí zrádce až pak skloní hůlku.

Znovu si rukávem otřel nos, stejně jako rty a bradu, na kterých cítil teplé vlhko. Musel určitě už i zakrvácet své promočené triko, možná i košili, ale na tom samozřejmě nezáleželo. Podstatné bylo pátrat. Přeskakoval pohledem od jednoho k druhému. Sirius s Remusem mu hleděli do očí beze strachu, mysli naprosto otevřené a neobsahující skutečné tajemství, které by nebyli ochotni kdykoliv říct nahlas. Hermiona s Ronem byli sice váhaví, dívčina mysli byla jako zpřeházené puzzle, ale ani oni neměli skutečné tajemství. Stejně tak na tom byli manželé Weasleyovi, jejich zbylí synové a Fleur, která byla navíc dotčená a vyplašená. Moody měl mozek jako velkou nedobytnou skříň, doslova, ale byl to skutečný Pošuk, tím si byl jistý. Jediní dva, kteří zbývali ,byla zelená Tonksová, tentokrát nebylo myšleno, že měla zelené vlasy, i když to taky, ale že měla zeleně bledý obličej a vypadala, že za chvilku bude zvracet. A pak tu byl Mundungus Fletcher, který se schovával za všemi ostatními, jako zajíc skrývající se v noře.

Oni oba, něco tajili a hodně jim na tom tajemství záleželo.

"Tonksová," pronesl nejdřív ženino jméno, "Ona něco tají a bojí se to prozradit. Co tajíš, Tonksová?" udeřil na ni přímo. Jeho hlas zněl chrčivě, do pusy se mu dostala krev z nosu, který stekla po patře, když potáhl.

Jako na povel se k ženě obrátily tváře všech v místnosti, které se rozhodně netvářily přívětivě. Bylo uspokojivé vědět, že věří jeho schopnosti nitrozpytu, i když se o ní dozvěděli, aniž by jim cokoliv předvedl. Tedy až do dnes, protože dnes se předváděl, jak si rychle uvědomil, až nad své síly.

"Já nic netajím!" ohradila se jen z části upřímně. Jakoby netajila nic ohledně převozu, ale přesto něco skrývala. Něco, co je pro ní opravdu hodně důležité. Nedokázal to přečíst, nechápal proč, ale její myšlenky byly tak proměnlivé, že nezachycoval ani slova. Nebo to bylo tím, že se mu bolestí hlavy dělali před očima mžitky?

"Lže," vydechl. Po nosu si tentokrát utřel čelo, na kterém mu vyrazily velké krůpěje ledového potu a začaly stékat po spáncích dolů.

"Tak se na tebe podíváme blíž," zahučel Moody, hlasem který byl neobvykle pohnutý, na muže, který byl jinak ledově chladný. Vypadal, jako kdyby se cítil Tonksiným činem zrazen na hluboké, čire osobní rovině. Nechápal ten přístup a neměl sílu ho řešit.

"Já vůbec nic netajím! Nikdy bych se nespolčila s... vy víte kým!" začala se upřímně rozčilovat, až jí vlasy zrudly a postavily se na hlavě v podobě něčeho hodně podobného bodlinám, "A už vůbec nejsem nějaké smrtijedská kreatura, jestli si to o mě jako myslíte. Nic netajím! Nikdy bych ani nepomyslela..."

"Je těhotná," skočil do jejího výlevu zlosti Sirius. Žena okamžitě utichla, vlasy jí zase změnily barvu, tentokrát na růžovou a slehly podél hlavy v náznaku studu. Co bylo ale hlavní, pocit nutnosti něco skrývat se z její mysli okamžitě vytratil jako pára, když zvednete pokličku hrnce. Uvolnil se v ní přetlak, který ji asi tížil celé týdny. Ona tedy nebyla tím zrádcem.

"Je to Fletcher," rozhodl se rázně, nikdy jiný, kdo by zapíral, tu nebyl. V jeho případě byla reakce ostatních daleko bouřlivější, než u Tonksové.

Moody se k němu pohnul docela překvapivou rychlostí, ovšem Remus byl samozřejmě rychlejší a Sirius mu zdatně sekundoval. Mužíček se sice pokusil utéct směrem ke dveřím, ale neměl ani tu sebemenší šanci. Tolik hůlek rozlobených čarodějů asi v životě neviděl a kdyby ho nezastavily ty, tak by to zručně udělal vlkodlak, který ho vzadu drapl za sako i košili oběma rukama a prudkým trhnutím ho povalil na zem. Do Mundungusova prasečího vykvíknutí se přimísilo ostré vlčí zavrčení následované lidským, od Siriuse, které mělo jen kousek do zlovlčího.  

 

Úvod - Následující