4. kapitola
Jít proti systému
V zoufalství jsem si přitiskl na hlavu polštář a zároveň narazil kolenem do Gilla, který se sem za mnou přišel schovat. U víc jak čtyři týdny se případ nijak nepohnul, oba jsme byli plní energie a tuďíž frustrovaní. Já jsem svoje nálady vypisoval v krátkých povídkách a neumělých básních, Holmes zase hrou na housle,kterou provozoval právě teď v půl druhé ráno.
Bylo to strašné.
Za normálních okolností jsem jeho skladby miloval, stejně tak jsem zbožňoval, jak hrál moje oblíbené skladatele, ale když se dostal do téhle své nálady, měl jsem sto chutí hodit mu housle z okna nebo do krbu. Věděl jsem ale, že by je chránil vlastním tělem, jak moc je miloval.
Táhlé, skřípavé tóny se prostě nedaly poslouchat. Musel jsem před nimi někam prchnout. Ven se jít nedalo, takhle uprostřed noci, takže jsem se jen v županu vydal do kuchyně. Byla trochu oddělená od domu a prakticky nic z ruchu domu do ní nebylo slyšet. Dokonce i domovní zvonek tam musel být zavedený, aby paní Hudsonová vůbec slyšela, že má někoho za dveřmi, když vařila.
Naplánoval jsem, si že si svařím trochu teplého mléka a pak zkusím znovu usnout, tentokrát se špunty v uších.
Vešel jsem do místnosti a v první chvíli jsem si ani nevšiml, že tu je, přestože lampička vedle dveří hořela, proto jsem se lekl, když se paní Hudsonová najedou vymrštila ze židle jako bodnuta šídlem.
„Doktore!“ vykřikla vyplašeně. Přitáhla si rozevřený župan těsně k tělu. Očima těkala do všech stran, jak hledala nějaký neutrální záchytný bod.
„Omlouvám se,“ začal jsem couvat zpátky ke dveřím, „Netušil jsem, že tu jste... Nenapadlo mě, že nespíte.“
„Ne, to je vpo řádku, doktore,“ utáhla si pevně pásek kolem pasu a nenápadně si hřbetem ruky setřela slzy z tváře, „Potřeboval jste něco?“
„Nemohu spát, tak jsem si chtěl uvařit sklenici mléka,“ odpověděl jsem a váhal, jestli se mám ptát proč pláče. Navzdory tomu, jak často a dlouho naše bytná mluvila a tomu, že jsem si s ní rád povídal, to byla, co se týče osobních věcí, velmi uzavřená žena. A tohle bylo jistě osobní, když si vylévá srdce sama v kuchyni uprostřed noci.
„Já vám to udělám. Nesluší se, aby pan doktor stál u plotny,“ nabídla se hned a jala se vytahovat hrnec na vaření mléka. Nebyl jsem, co se týče domácích prací, tak neschopný, abych je nezvládal, nebo tak , abych nebyl ochotný je dělat. Uvařit si něco jednoduchého k jídlu, umýt nádobí, nebo zamést nebylo něco, čemu bych se záměrně vyhýbal, když to bylo třeba udělat.
„Klidně bych se o sebe postaral sám.“ Posadil jsem se ke stolu, jelikož se nezdálo, že by moje slova odmítnutí brala na vědomí. Byla prostě paličatá a měla zažité ještě staré dobré zvyky.
Pozoroval jsem ji, jak přinesla lahev mléka ze spižírny, nalila jí do hrnce a začala pomalu, pravidelně míchat. Neříkala nic, ale hrbila se nad vařením jakoby jí na ramenou ležela váha celého světa.
Nemohl jsem se na to dívat. Byla sice o pouhých patnáct let starší než já, ale bral jsem jí skoro jako matku. Snad to vzniklo proto, že se o nás s Holmesem staral právě až s mateřskou látkou, vlastních dětí nemaje.
„Stalo se vám něco, paní Hudsonová?“ odvážil jsem se zeptat a hned toho zalitoval. Zavzlykla a přitiskla si ruku na pusu, aby ztišila pláč. Vyskočil jsem a jednoduše jí objal. Potřebovala to, to bylo víc než zřejmé. Přitiskla mi obličej na rameno a rozbrečela se. Jak mi tak vzlykala do županu, uvědomil jsem si ,že je to podruhé, co jí za krátkou dobu musím chlácholit.
„Je to tak strašné, doktore,“ zamumlala, „Ona se ztratila. Moje Susan se ztratila.“
Až teď jsem si uvědomil že jsem jí tu skutečně asi tři dny neviděl, ale myslel jsem si že jí vzali do učení a dostala pokoj někde jinde. Ne že se ztratila.
Odtáhl jsem se, abych viděl nebohé paní Hudsonová do očí.
„Jak se to stalo? Proč jste nám to s Holmesem neřekla?“ Nechápal jsem, proč nepožádala o pomoc, když měla v domě toho nejlepšího detektiva na světě.
„Je to asi dva dny co odešla a už se nevrátila,“ odtáhla se úplně a přešla k židli, na kterou spíše spadla, než aby se posadila, „Nechtěla jsem vás a pana Holmese zbytečně obtěžovat hloupou holkou, co podlehla kouzlu velkého města,“ povzdechla si, „Myslím, doktore, že jednoduše utekla z domu. Brzy potom co sem přišla, začala chodit pryč z domu a odmítala mi říct kam. Zase měla ty svoje řeči o tom, že by chtěla být doktorka, starat se o lidi, dokonce začala mluvit o volebním právu pro ženy. Takové směšné věci! Volební práva a doktorka!“ zakroutila hlavou, „Dočista se zbláznila a teď utekla pryč kdoví s kým. Takové ostuda!“ Složila si hlavu do dlaní.
Zamyslel jsem se nad tím. Nepřišlo mi, že Susan byla typ ženy, co by se zbalil a jednoduše odešel z domu. Měla sice sny, kuráž a vlastní rozum, zároveň jsem ale měl dojem, že ctí a miluje svou rodinu. Že by bez ní nemohla být, ale neznal jsem jí natolik dobře, abych to mohl tvrdit s jistotou.
„Byla jste na policii?“
„Jistě,“ přikývla, „Byla jsem tam, nahlásila, že zmizela, ale nezdálo se, že by je to moc zajímalo. Koho by taky zajímala taková obyčejná dívka,“ to řekla s hořkostí a nedůvěrou k našemu soudnímu systému.
„Paní Hudsonová,“ vzal jsem ji za ruce a stiskl je ve svých, „řeknu o tom Holmesovi a ujištuji vás, že jí najdeme. Ano?“ Povzbudivě jsem se na ni usmál. Úsměv mi opětovala, ale nebylo v něm ani trochu štěstí a jen špetka naděje. V ten moment hrnec na plotně vzkypěl a mléko se začalo pálit. Strašlivý zápach naplnil místnost.
Bytná vyskočila a vrhla s k plotně, zatím co já jsem jí nechal, aby se o to nadělení postarala a vydal se nahoru za Holmesem.
Byl tak ponořen do hry, s očima zavřenýma, že si ani nevšiml, když jsem vešel. Nepostřehl ani moje decentní odkašlání a dál vyluzoval z nebohých houslí strašlivé dlouhé táhlé steny, jak chaotick přejíždět smyčcem po strunách.
Vytrhl jsem mu je přímo zpod brady, div mě přitom neřízl do ruky.
„Susan se ztratila,“ řekl jsem bez přání dobrého rána, nebo spíše noci. Nic na ní totiž nebylo dobré. Zůstal bez hnutí stát, ruce pořád zvednuté, jakobo držel svůj hudební nástroj a oči zavřené. Po chvilce je pomalu otevřel a ruce spustil podél těla.
„Já vím,“ pronesl prostě, tak prostě, že jsem v první chvíli nevěděl jak reagovat. Podivit se, nebo rozlobit, že mi to neřekl, či se snad hloupě zeptat, jak to ví.
„Vím a je to má vina.“ Sklonil hlavu. Měl výčitky svědomí, ty měl sice poměrně často, ale málokdy je dával znát. Odložil jsem housle opatrně na stolek, tedy spíše na knihy, co byly na stolku vyskládany.
„Požádal jsem ji, aby infiltrovala do společenství Madam B. a pokusila se pro mne získat nějaké informace. Poslední, co mi poslala, byl dopis, který Kristína Hamsterová poslala Ebony Hollystrové,“ Vytáhl složený dopis a podal mi ho. Jelikož to nevypadalo, že by chtěl ještě něco říct, pustil jsem se do čtení.
„Drahá Eb,“ začal jsem nahlas předčítat, jak už bylo u nás zvykem, když šlo o dopisy týkající se nějakého našeho případu, „Měla jsi pravdu. Nemůžu to snášet věčně. Dnes mu řeknu, že je konec a když neodpřísáhne, že toho nechá, tak odejdu. Nechci, ale musím, protože jinak se snad zblázním. S láskou, Kristýna.“
„Povšimni si data,“ vybídl mě. Sklouzl jsem pohledem až na úplní horní pravý kraj, kde bylo drobným písmem napsáno dvacétého druhého června, tedy datum Kristýnina zmizení.
„Stejně jako v den odeslání dopisu zmizela Kristýna tak, jako teď zmizela i Susan. Já doufám, že se jen rozhodla zůstat u někoho ze spolku, ale obávám se, že příčina jejího zmizení je mnohem vážnější.“
„Posílat jí tam bylo nezodpovědné,“ vytknul jsem mu, „Proč zrovna ji?“
„Neznám žádnou jinou ženu odvážnou, smělou a zároveň svobodomyslnou, která by byla ochotná takovéhle riziko podst natolik podstupit.“
„Pak se tedy musíme vydat za nějakou vedoucí členkou toho spolku a požadovat, aby nám řekla, kde by Susan mohla být, pokud je ještě u nich.“ Byl jsem rozhodnut vyrazit klidně teď hned v noci, kdyby to bylo nutné, ale Holmes mě zadržel zvednutou rukou.
„Neřeknou nám nic, stejně jako mlčeli když zmizeli předchozí dvě. Dávají přednost dobru kolektivu než jednotlivích členek... Něco se stalo, právě před naším domem zastavila drožka,“ přerušil vlastní řeč v půlce. Já jsem nic neslyšel, jak jsem byl zabraný do debaty, ale Holmesovo tvrzení se okamžik na to potvrdilo. Dole nastal ruch, slyšel jsem paní Hudsonovou a inspektora Lestrada, který taky za moment vtrhl do našeho pokoje. Byl neučesán, bez vázanky a vypadal, jakoby právě vstal z postele a ještě si nestačil vypít ranní čaj, což byla sai pravda.
„Pane Holmesi! Pane Holmesi!“ sotva popadal dech, „Našli jsme Susan Hudsonovou. Tedy celá zakrvácená, se zraněními odpovídajícími týrání se vpotácela na jednu policejní stanici. Když se jí policista zeptal, kde jí to udělal, odpověděla „Holmes“ a pak omdlela. Ještě jí ani nevyslechli, ale superintedant Wyatt už na vás shání zatykač za její únos a vraždu a znásilnění těch dvou předešlých obětí. Strážník Pettison, který mělzrovna službu, když se to stalo, běžel hned ke mně domů a já vás přijel varovat,“ vychrlil ze sebe v rekordní rychlosti velké množství informací. Superitendanta Wyatta jsme už znali. Nebylo to tak dávno,co ho Holmes zesměšnil tím, že vyřešil případ vydírání a předal pachatele spravedlnosti během dvaceti čtyř hodin, zatím co superintendat se tím zabýval bezúspěšně tři měsíce. Měl na Holmese pořádný vztek, ale že by se uchýlil k nepodloženému obvinění jsem nepředpokládal.
„To je ale absurdní!“ vykřikl jsme pobouřeně, „Každému hlupákovi je jasné, že Holmes s tím nemá nic společného. Vždyť ty ženy před jejich smrtí ani neznal. Co neznal; ani je neviděl, tak proč by je zabíjel.“ Byly to trochu chabé argumenty, když vezmu v potaz, že se stávaly i náhodné vraždy, ale přece by nikdo nemohl věřit, že Holmes by byl něčeho takového schopen.
„Už jste o tom řekl paní Hudsonové?“ otázal se Holmes a nepokoušel se nijak bránit.
„Právě před chvílí. Šla se obléct a já jí odvezu do nemocnice, kde je Susan Hudsonová hospitalizovana. Holmesi,“ přistoupil k němu blíž, „Nejsem tu jako úřední osoba a proto vám radím; utečte. Wyatt na vás má pivku a chce vás zničit. Už jen samotné zatčení za vraždu by pošramotilo vaší pověst, což je přesně to, oč mu jde. Já vím, že jste to neudělal, Wyatt to ví také a slečna Hudsonová to potvrdí, až se probere z bezvědomí, ale vám zůstane černá skvrna. Až bude pod tíhou výpovědi oběti nucen obvinění stáhnout, tak vám zůstane na krku maximální bránění se zatčení. Z toho se při své dobré pověsti a stycích vyvléknete jen s pokutou, nanejvýš podmínkou. Dejte alespoň projednou na mou radu.“
„Inspektor Lestrade má pravdu, tady nejde o vinu, ale o pomstu,“ přidal jsem se na inspektorovu stranu. Nedovedl jsem si představit, že by Holmese zatkli, bylo to prostě celé absurdní.
„Děkuji vám za varování, Lestrade, jsem vám opravdu zavázán,“ poděkoval můj přítel a znělo to provinile, až jsem se bál, že se nechá zatknout jen proto, že ho hryzalo svědomí, „Zavezte paní Hudsonovou za její neteří a já zvážím, co udělám. Stejně dřív jak v devět ráno superintendat Wyatt zatykač nezíská. Mám ještě spoustu času.“
„Jak myslíte, Holmesi,“ odvětil Lestrade, krčíc přitom rameny, nebylo mu to jedno, ale nechtěl se s paličatým detektivem hádat. „Jen byste ještě měli vědět, že pouze my, policie a paní Hudsonová vědí, že je Susan Hudsonová stále naživu, tak doufám, že to tak zůstane. Zítra vyjde v novinách zpráva o další nalezené oběti,“ dodal ještě a otočil se na podpatku.
Zato já se hádat rozhodně chtěl.
„Sherlocku, on má opravdu pravdu. Nemůžeš se nechat zatknout a to i v mém zájmu,“ snažil jsem mu domluvit, „Když už tě jednou bude mít ve vězení, určitě bude pátrat po tvojí minulosti. Sám moc dobře víš že ani jeden z nás nemá před zákonem zcela čistí štít. Vždy to sice bylo z hlediska skutečné spravedlnosti to menší zlo, ale to na věci nic nemění. Navíc,“ odmlčel jsem se, protože tohle se mi hodně špatně říkalo, „kdyby se dozvěděli o nás, tak....“ Dva prsty přitištěné na pusu mě umlčeli.
„Johne, já se nehodlám nechat zatkout,“ ujistil mě měkce. Hleděl jsem mu do očí, do očí co viděly věci, jaké nikdo jiný nepostřehl. Na tvář, co měla zvláštní usměvy a výrazy určené jen mě. Na rty, co líbaly tak zvláště, s chvějivou energií přecházející v sílu, která mě strhávala stejně jako celá jeho osobnost.
Poslední rozpaky, poslední nejistota v mé hrudi se rozplynula. Teď, v tento okamžik jsem byl rozhodnut zpečetit náš vztah. Proč zrovna teď, nevím. Možná právě kvůli uvědomnění, že ho můžu kdykoliv ztratit, které se mi v poslední době několikrát vkradlo do myšlenek a možná taky ne. Na tom nezáleželo.
„Udělám cokoliv,“ řekl jsem, doufajíc, že mě pochopí a nebudu muset nic vysvětlovat.
„Nechci, aby nás policie naháněla oba,“ nepochopil moje slova. Musel jsem mu to tedy podat jinak.
„Tak jsem to nemyslel... tedy, odešel bych s tebou, kdybys řekl, ale tentokrát to bylo myšleno jinak.“ Slova mi trochu vázla v krku, cítil jsem úzkost a také strach z odmítnutí.
Přitáhl jsem si jeho hlavu k polibku. Snažil jsem se do něj dát tolik vášně, kolik jsem jí cítil, aby pochopil že je to jiný, nový a vyjímečný polibek. Chvíli byl, myslím, zaskočen, ale brzy se vzpamatoval a objal mě rukama pevně kolem těla. Tiskl se ke mně a líbal mě se stejnou, novou naléhavostí jako já jeho.
Vklouzl mi dlaní pod župan, dokonce i pod vrchní díl pyžama. Ruku měl teplnou a jemnou. Po páteři mi přeběhlo příjemné zamrazení, přecházející v teplo rozlévající se po celém těle, včetně těch nejitimnějších míst.
Stačil jeden jeho polibek a dotek ruky na kůži, abych se začal cítit jako mladíček v pubertě, co nedokáže odhadnout reakce svého těla. Bylo to trochu trapné, ale mě to bylo fuk.
Ač nechtíc, musel jsem se odtáhnout a přerušit polibek, abych nabral vzduch do plic.
„Johne,“ zamumlal mi u ucha takovým tónem, až jsem měl dojem že se mi podlomí kolena. Věděl jsem, že se jeho hlasu od teď nebudu moci nabažit.
Znovu jsem ho políbil.
*
Nemusel jsem ani otvírat oči, abych věděl že postel vedle mě je prázdná a dávno vychladlá. I tak jsem přejel rukou po prostěradle kde by mělo ležet jeho tělo. Pomalu jsem otevřel oči a povzdechl.
Pocítil jsem samotu skoro tak hmatatelnou, jako když mě navždy opustila Mary. Zvláštní, že jsem se právě takto cítil, kdy jsem věděl, že Holmes mě rozhodně neopustil napořád.
Neochotně jsem otevřel oči, jelikož dole u dveří někdo zvonil. Vlastně spíše střídavě třískal klepadlem na dveře jako hluchý do vrat a tahal za šňůrku zvonku, div jí nestrhl.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ležím v Holmesově posteli v jeho sice uklizené, ale zbytečnostmi přeplněné ložnici a že paní Hudsonová ještě asi není doma, takže naším netrpělivým hostům nemůže otevřít dveře. Také mi došlo, že to bude zřejmě superintendat Wyett se zatykačem na mého přítele a hordou policistů.
Ještě neochotněji, než jsem otevíral oči, jsem na sebe natáhl kalhoty a košili a sešel dolů otevřít, přičemž bych je nejraději nechal stát před dveřmi. Nebo, to by bylo ještě lepší, nechal je ty dveře vyrazit a pak je zažaloval za obtěžování.
Po otevření dveří na mě vykoukl nevraživý obličej superintendanta Wyatta, už jen svým výrazem říkající, že se s nikým, zvláště se mnou a Holmesem, nebude mazlit.
„Doktor Watson,“ vyplivl, jakoby to byla nadávka. Od doby, co jsem znal svého přítele, ke mně někteří lidé z neznámých příčin hned po setkání začali cítit odpor, opravdu jsem netušil proč, když jsem se k nim vždy choval slušně.
„Také vám přeji dobré ráno, superintendante, a rád vás zase vidím,“pozdravil jsem ho slušně. Byla to provokace, vím to, ale já si jednoduše nemohl pomoct.
„Je tady Holmes?“ Ignoroval naprosto to, co jsem mu řekl.
„Netuším, ale tady není,“ odvětil jsem klidně a naprosto pravdivě.
„O tom se přesvědčíme sami.“ Prakticky mě odstrčil z cesty a sám se pozval dál. Tři policisté, kteří ho následovali, poněkud méně nadšeně, na mě kývli řekl bych omluvně a podle Wyattových příkazů se vydali prohledávat dům. Slyšel jsem je, jak vrzají dveřmi, dupou po parketách a nahlíží snad i do spížírny, jakoby byl Holmes tak hloupý, aby se schoval právě tam.
Zůstal jsem stát dole a snažil se přehlížet vpád do našeho soukromí. Ti policisté za to nemohli, jen plnili příkazi. Brzy se k nám všichni připojili a samozřejmě s nepořízenou.
„Není tu,“ konstatoval superintendant zřejmé, „ale jsem si jist, že vy víte, kde je.“
„Už jsem říkal, že to nevím,“ trval jsem na své pravdě, neměl jsem co bych mu jiného řekl.
„Nedělejte ze mě hlupáka!“ zavrčel.
„To ani nemusím. S přehledem to zvládnete sám,“ odsekl jsem, krev už se mi v žilách vřela vzteky.
„Tohle,“ přistoupil ke mně tak blízko, že jsem musel kousek couvnout a narazil křížem do stolku u zdi, „bych mohl považovat za urážku veřejného činitele.“
„A já bych zase tohle,“ řekl jsem příkře, nebojácně mu hledíc do očí, přestože byl o půl hlavy vyšší a ukázal jsem rukou kolem sebe, „bych mohl zase já považovat za obtěžování a zneužití moci.“
Nepěkně se ušklíbl.
„Myslím, že jste se právě dobrovolně přihlásil jako svědek,“ posmíval se mi.
„Klidně půjdu vypovídat,“ zase jsem se narovnal a donutil ho tak ustoupit, „nemám co skrývat. Nevím, kde Holmes je. Jen se s dovolením obléknu.“
Sjel mě pohledem od rozčepýřené hlavy, přes rozhalenou košli, kalhoty, co vypadaly jakoby je přežvýkalo zvíře až po bačkory na nohou.
„Myslím, že jste oblečený dost. Na stanici se nám objeví mnohem méně oblečené ženy.“
Musel jsem se hodně ovládat, abych mu nevmetl nějakou sprostou nadávku rovnou do obličeje za to že mě oznažil, byť nepřímo, za nějakou lehkou ženu. Ale já jsem na rozdíl od něj skutečný anglický gentleman, takže jsem držel jazyk za zuby.
„Doufám, že si alespoň mohu vzít plášť, klobouk a klíče od domu?“ zeptal jsem se s jasně postřehnutelnou uštěpačností v hlase.
„Ale prosím!“ pokynul přehnaně rukou.
Trochu jsem doufal, že to byla jen plané výhružka, ale zřejmě nebyla. Obul jsem si boty, oblékl plášť, nasadil klobouk a z věšáku vzal svoje klíče. S povděkem jsme musel kvitovat, že ty Holmesovy jsou také pryč, takže se sem hodlal v brzké době vrátit.
Policisté mě obklopili, jako bych snad byl mezinárodně hledaný zločinec, a vyšli jsme ven. Lidé, kteří šli po ulici se zastavovali a koukali po nás oči navrch hlavy, protože to opravdu vypadalo, jakoby se Scotland Yardu podařilo zatknout několikanásobného vraha, kterým jsem byl já, když přitom jim jeden skutečný doposud běhal svobodně po ulici.
Touhle hanbou jsem prošel s hlavou vztyčenou a kamenou tváří. To jsem ještě netušil, co mě čeká.
*
O nějakým pět, možná šet hodin později, to jsme nevěděl přesně, protože jsem s sebou neměl hodinky, hladový, unavený a na pokraji výbuchu vzteku jsem už snad po sté zopakoval jednu větu.
„Já netuším, kde Holmes je.“
„Ano, to mi opakujete stále dokola, ale vy jste přeci doktor Watson. Jeho životopisec posedlý...,“ přestal jsem Wyatta poslouchat , stejně stále dokola omílal ten samý proslov, raději se zahleděl do depresivních šedivých zdí výslechové místnosti. Napadlo mě, co teď asi dělá Holmes, kde je a jak se mu vede. Nepochyboval jsem jsem otom že i kdyby prohledali město nenajdou po něm ani stopu, to ale neznamenalo že se mu nemůže nic stát.
Z myšlenek mě vyrušil náraz dlaně do stolu tak silný až se hladinka vody ve sklenici vedle mé ruky zachvěla.
„Vy mě vůbec neposloucháte,“ zavrčel naštvaný superintendant Wyatt.
„Ne, neposlouchám, stejně jako vy mně,“ odpověděl jsem a už neměl daleko k tomu, aby ve mně vzkypěla pořádná vlna vzteku.
„Já poslouchám každé vaše slovo, vy jen neříkáte, co chci slyšet,“ složil si ruce na prsou a zřejmě se snažil dělat nebezpečného policistu, moc valný dojem to na mě neudělalo, „Jediné, co chci slyšet, je kde je Holmes, nebo si vás tu mám nechat ve vazbě,“ pro změnu se předklonil přes stůl, „Co by asi dělali naší hosté, kdyby se dozvěděli, kdo je s nimi v cele?“
„Nic,“ opáčil jsem klidně, měl jsem jen čím dál tím větší vztek, strachu by ve mně nenašel, ani co by se za nehet vešlo, „Holmes nestíhá zloděje peněženek, žebráky a opilce. Nemají na něj vztek, naopak spousta z nich si ho váží, protože jim neodmítne pomoc, pokud jí potřebují a to i přesto, že mu nemohou zaplatit. Na rozdíl od policie,“ trochu jsem ho tím vyvedl z konceptu a to se mi skutečně moc zamlouvalo, „Nechcete už tuhle frašku ukončit a nechat mě jít domů?“
„Nepůjdete, dokud mi neřeknete, kde je!“
„Převlékl se za poutníka, odplul na Svatou Helenu a bude se tam do konce svých dnů věnovat studiu Napoleonova života,“ odsekl jsem. Prudce se vymršil ze židle, až jsem pojal obavu, že se po mě vrhne a já skončím stejně jako Holmes s pěknou ránou na puse.
„Myslím, že to by snad stačilo, superintendante,“ ozval se ode dveří Lestradeuv hlas.
„Kdy to stačí, řeknu já,“ zavrčel v odpověď.
„Ne, myslím, že ne,“ odporoval mu Lestrade statečně a vešel do místnosti, dveře však zasebou nezavřel, „Doktor Watson je svobodný člověk, nebyl zatčen, takže může kdykoliv odejít domů. A to kdykoliv je právě teď.“
„Předvolal jsem ho jako svědka.“
„Tak mi ukažte soudní předvolání,“ dožadoval se inspektor, něčeho co Wyett samozřejmě neměl „Nemáte, to jsem si myslel. Můžete jít domů, doktore,“ vyzval mě, abych odešel, vstal jsem a popošel ke dveřím. Moc jsem se ale k odchodu neměl, vypadalo to totiž, že Lestrade bude mít problémy a taky že ano.
„Za tohle si ponesete následy, Lestrade,“ varoval ho.
„Rád je ponesu,“ založil si ruce na prsou a zároveň si stoupl mezi mě a superintendanta, „a rád za doktora nastavím svou, protože on za mě nasazoval život. To je posvátné pouto mezi muži, které vy nemůžete chápat. Jdeme doktore.“ Chytl mě pod loktem a spíše vystrkal ven z místnosti. Nestačil jsem se divit, kde se v něm vzala taková kuráž a solidarita. Ne že bych nevěděl, že je inspektor Lestrade veskrze čestný a dobrý muž, ale nečekal jsem, že se za mě postaví za téhle situace.
„Děkuji, Lestrade,“ řekl jsem mu, když jsem si vyzvedával svoje věci, „Mockrát děkuji, že jste se za mě postavil i za to, co jste tam říkal...,“ naznačoval jsem, že mu jsem opravdu zavázaný a zároveň že sdílím vzájemnou úctu, protože úcta bylo přesně to, co si dnes u mě inspektor vysloužil.
„To nechte být, doktore,“ odbil mě mručivě se sklopenýma očima, „Trochu jsem se rozčílil, když jsem zjistil, že vás tu drží a pak jsem plácal hlouposti, jak mám ve zvyku, když mám vztek.“
„Já jen doufám, že z toho nebudete mít skutečné nepříjemnosti.“
„Nebudu. Byli jsme v právu, nesměl vás tu jen tak bez důvodu držet a vyslýchat. Na to jsou zákony a předpisy. Hlavně Wyattova kariera je už v troskách, tohle byl myslím poslední hřebíček do jeho rakve. Víte, už předtím, než ho Holmes tak vypekl, tu měl nějaké nepříjemnosti a resty.“
„A co Holmes?“
Zachmuřeně zakroutil hlavou.
„Pokoušel jsem se využít některých svých kontaktů, aby byl ten zatykač zrušen, ale zdá se, že se k celé situaci staví dost laxně.“
„To mě ani nepřekvapuje,“ přiznal jsem, „v nedávné době se Holmesovi stala jedna taková menší nepříjemnost.“ Už jsem nedodal, že tím stát přišel o pořádně tučnou částku.
„Tak to si na chyby vybral ten správný čas.“ Nemohl jsem s ní než souhlasit Ne že bych nebyl Holmesovi vděčný za záchranu živata, ale následky které jeho čin měl nás teď bily mezi oči.
„Doufám, že se brzy uvidíme, doktore,“ sevřel mi ruku, „a že to bude při zatýkání vraha těch dvou žen.“
„Také doufám,“ opětoval jsem mu stisk. Ještě než jsme se úplně rozloučili, požádal jsem ho, aby mi řekl, kam odvezli Susan. Ze stanice jsem zamířil domů, jen abych se vykoupal a převlékl, pak jsem zamířil do nemocnice, abych se přesvědčil, že se jí dostane té nejlepší péče.
Susan byla stále v bezvědomí, ztratila hodně krve a prodělala velký potřes, takže nebylo ani divu. Sobecky jsem si ovšem přál, aby se co nejdříve probrala vypověděla o Holmesově nevinně.
Nebyl důvod se v nemocnici moc zdržovat, nemohl jsem nic udělat, tak jsem jen ujistil paní Hudsonovou která bděla u jejího lůžka že se o sebe dokážu postarat sám a vrátil se domů.
Když jsem zasebou zavíral domovní dveře a rozhlédl se po předsíňce napadlo mě jestli bude v tomhle domě někdy klid. Dospěl jsem k názoru, že nebude a že je to tak naprosto v pořádku.