Jak je důležité míti Nevilla - 9. kapitola
"Vůbec se nesoustředíte a nesnažíte, Longbotome!"
Několikrát zamrkal, jak se snažil zahnat únavu. On se snažil, upřímně a hodně snažil. Nejdřív se snažil při doučování z lektvarů, pak se snažil při speciálních lekcích dendromagie, nebo co to vlastně bylo to, co spolu dělali, ale Snapeovi to stejně nebylo dost. Stále víc a víc se vztekal, i když se Nevillovi zdálo, že dělá pokroky jak v lektvarech, tak v ovládání rostlin. Tvrdou prací a pílí dokázal zvládat své lektvary dokonce na P, což bylo v jeho případě skoro zázrak. A dařilo se mu i pouhým dotekem ruky přimět květinu vykvést. Jenže nic z toho nebylo lektvaristovi dost, jakoby snad chtěl, aby z ničehož nic přiměl stromy vykořenit a pobíhat okolo Bradavic, nebo jakoby chtěl, aby byl z Nevilla náhle lektvarový mistr, co jen koukne na recept a už má pomalu lektvar hotov.
Čím víc se snažil, tím unavenější byl, čím byl unavenější, tím víc se snažil sám sebe překonat, čím víc se překonával, tím méně mu to šlo, čím méně mu to šlo, tím více na něj Snape řval a čím více řval, tím více se Neville snažil a tak stále dokola v bludném kruhu, který většinou končil tím, že večer napsal své úkoly a padl do postele, aniž by si všiml čehokoliv kolem sebe.
Teď momentálně koukal únavou přimhouřenýma očima na seschlou rostlinu, kterou měl původně donutit vyrůst. Po kolikáté už? Nevěděl, jenže prý opakování je matka moudrosti a cvičení dělá mistra, případně musíte v sobě zlomit omezení a takové ty řeči. Znal už je nazpaměť.
"Jsem unavený," vydechl, chtělo se mu tak moc si odpočinout, že se ani nebál reakce.
"Unavený? Jste jak Potter!" odfrkl si Snape a Neville k němu zvedl zmatený pohled, "Už nemůžu... jsem unavený... tohle nezvládnu... přestaňte na mě tlačit... Jenom fňukat, nic lepšího neumíte. U vás, Longbottome, jsem si myslel, že to bude jiné. Chcete na mě snad udělat dojem tím, že se vzdáte?"
Tohle byla rozhodně podpásovka.
Od chvíle, co se začal věnovat rozvoji své dendromagie, neměl dost energie ani mozkové kapacity na to, aby postupoval podle Lenčiných rad, jako že má začít vymýšlet pro Snapea dárek k vánocům, že se ho má vyptávat na lektvary, které musí být logicky jeho koníčkem, případně její nejbláznivější nápad, že se mu má vloupat do ložnice a prohrabat věci, jestli nemá nějakou zajímavou úchylku – to by neudělal, ani kdyby energii měl. Prostě si jen užíval mužovu přítomnost, to, že cítí jeho chladnou auru pokaždé, když se k němu lektvarista nakloní. Liboval si v poslouchání jeho hlasu, i když mu stále jen nadával a dělal z něho idiota. Užíval si dokonce i to, že z něj dělá idiota. Prostě byl spokojený s tím, že je v jeho blízkosti a že už před ním netají své city. Pro jeho srdce to bylo dostatečné, jeho mysl byla zaměstanána a tělo si vystačilo s fantasií. Byl šťastný.
Až do teď.
Snape jednoduše uměl tnout do živého a odhalit drobnost, i když tohle nebyla zcela drobnost, která člověka trápila nejvíce a pak ji proti němu použít. Tentokrát jasně vytušil, že by na něj Neville skutečně rád udělal dojem. Sakra, vždyť o to se svým způsobem snažil snad od prvního dne letošního roku. Udělat dojem. Přilákat lektvaristovu pozornost. Přesvědčit ho, že je dost dobrý, aby mu věnoval... něco, nejspíš náklonost. A možná by se dalo říct, že něčeho málo dokázal, tak to teď nemohl vzdát.
Natáhl se a položil ruce na květináč. Chvíle soustředění, už v tom měl praxi, a vyslání magiie do rostliny. Jenže, jako obvykle, když se moc snažil, všechno se pokazilo. Místo toho, aby květina začla růst, jí povadly listy, opadaly, stonky se složily na hlínu i přes okraj květináče a pak se rozbředly v zelené lepkavé cosi, co Nevillovi steklo na ruce a odporně to páchlo. Ještě než stačil dát ruce pryč, se mu podařilo nastartovat bujení plísně, takže se povrch celého květináče včetně podmisky změnil v zeleno modrou kopuli sametové plísně. To vše během ani ne půl minuty.
"Skutečně jste na mě udělal dojem. Dojem, že jste jedinec s nízkým intelektem, co není schopen řídit se podle jednoduchého příkazu," setřel ho Snape, tak jak to dělal vždy, když nebyl na sto procent spokojený, což nebylo nikdy.
"Nebo jednoduše nemám dost magie na to, ten příkaz splnit," odsekl. Šlo mu to stále lépe a lépe, protože ač se Snapea dřív bál a nemohl s ním promluvit ani tři slova, čím více času s ním trávil, tím více si byl schopen to dovolit. Tak to měl pokaždé, když se seznamoval s novým člověkem. Úspěch bylo už jen to, že nekoktal.
"Nesmysl," nesouhlasil Snape, "Jste jedině nesoustředěný a líný, to je vše."
Pořád dokola opakoval, že se Neville nesoustředí nebo že se mu prostě nechce. Začínalo ho to vážně už štvát, jelikož to nebyla ani trochu pravda.
"Já prostě nejsem magicky silný... zeptejte se každého, všichni vám řeknou, že čarování mi nejde. Jsem prakticky moták."
"Jste prakticky idiot," znělo to, jako kdyby ho opravoval, ne urážel, "Už jen z principu toho, že máte dendromagii, nemůžete být téměž moták. To je holý nesmysl. Neobvyklá magická nadání se objevují výhradně u nadprůměrně magicky obdařených jedinců. Co se týče aplikované magie, máte jeden mentální problém a to naprostý nedostatek sebedůvěry. A pak je to záležitost uzavřenosti vašeho magického pole. Ovšem i to je pro dendromága naprosto typické."
"Nerozumím..."
"Ne, protože se o nic důležitého nezajímáte."
Nadechl se, aby se ohradil, že se zajímá o hodně věcí, jenže zaprvé neměl odvahu pokračovat v hádání se a zadruhé ho napadlo, že by se možná mohl řídit Lenčinou radou a na něco se Snapea zeptat. Zapříst rozhovor na téma, které ho, alespoň jak se zdálo, zajímá.
"Tak mi to vysvětlete... prosím," pokusil se požádat, ale opravdu jen pokusil, hned na to začal vymýšlet jak se z toho vykroutit, protože lektvaristovy oči se přimhouřily a rty se mu sevřely. Jasná předzvěst toho, že zase vybuchne a nejspíš řekne něco v tom smyslu, že tu není od toho, aby mu něco vysvětloval, jelikož si to nezaslouží. Určitě taky dodá něco v tom smyslu, že se o vysvětlování pokouší už roky a stejně má ve třídě jen tlupu tupců, co nechápe ani základy přípravy lektvarů. A tak dále, vážně si dovedl představit, co všechno se mu chystá říct.
"Dobrá," rozhodl se překvapivě Snape a vstal.
Sledoval ho, jak odchází do své laboratoře, byl tam jenom chvilku a pak se vrátil s úzkým a hodně vysokým flakonkem zářivě zlatého prášku. Položil ho na stůl před Nevilla a opět se posadil na druhou stranu. Mladík nejdřív těkl pohledem po lektvaristovi, pak zvedl ruku a dotkl se flakonku s práškem. Cítil v rukách brnění, které bylo až nepříjemné, takže prášek zase odložil.
"Co to je?" zeptal se automaticky.
"K tomu se dostaneme později," přešel jeho otázku, "Jak jistě víte, vše má svou magickou auru, vyjma řady mudlovských vynálezů, staveb, ale včetně samotných mudlů. Tato magická aura vysílá magii do okolí stejně tak jako přijímá magii z venčí. Některé předměty dovedou magii silně kumulovat nebo usměrňovat, ty se pak používají k výrobě hůlek, ale to je příliš rozsáhlé téma, abychom ho dnes načínali. Teď se budeme soustředit pouze na magickou auru samotných čarodějů. Každý z nás vysílá a přijímá více či méně magie a děje se tak neustále. Nezáleží při tom na síle samotné magické podstaty, ale na tom, jakým způsobem proudí magie v čarodějově těle. Ti z nás, kteří přijímají i vydávají velké množství energie mají takzvané otevřené magické pole. Naopak ti, co vydávají a přijímají jen malé množství magie, mají uzavřené magické pole. A podle toho mají také nadání na určité typy kouzel. U průměrně nadaného čaroděje nejsou rozdíly v otevřenosti nebo uzavřenosti magického pole příliš zřetelné, ovšem u nadprůměrně silných čarodějů už ano. Pokud má čaroděj magické pole otevřené, pak má nadání na přeměňování, bojovou magii nebo například lékouzelnictví. Naopak ti z nás, kteří mají magické pole uzavřené, mívají nadání na bylinkářství, lektvary nebo krocení magických tvorů. Ve vašem případě se ještě přidává silné zaměření na rostliny, způsobené nadáním pro dendromagii. Tím se dostáváme k jádru celého problému," natáhl se pro lahvičku, "Vaše magie je uzavřená a zaměřená, což způsobuje že v jiných magických disciplínách, než je bylinkářství, nevynikáte. Ale lze to překonat," z šuplíku vytáhl rukavice evidentně z dračí kůže, "Jste mladý, vaše magie ještě není zcela ustálená, takže pokud budete trénovat, můžete své magické pole částečně otevřít. Problém tu spočívá v tom, že by to mohlo potlačit sílu vaší dendromagie. Jestli chcete znát můj osobní názor, pak být na vašem místě, raději se vzdám všech jiných druhů magie, než abych přišel o potencionál který vaše nadání skýtá."
Ta slova Nevillovi chtě nechtě vyvolala na tváři úsměv. Už jen to, že se Snape zamýšlel nad tím, jak by se zachoval být v mladíkově kůži nebo že vůbec o něm tak sáhodlouze uvažoval, bylo potěšující.
"Tohle je vílí prach. Víte co to je?"
"Ehm," přikývl, "Je to prach z čehokoliv zpopelněného vílím ohněm. Podle toho, co bylo zpopelněno, se liší jeho vlastnosti a použití. Nejčastěji se používá k odhalování skrytého písma, to když je z prostého listí nebo trávy. Na odhalování nebezpečných předmětů se pak používá prach z magických bylin. Hojně ho využívají bystrozoři."
"Tento je z dřeva stromů obývaných kůrolezi. Používá se do jistý složitých a neobvyklých lektvarů, které nepotřebujete znát. Podstatné pro vás je, že se dá tento druh vílího prachu využít také k zviditelnění magie čaroděje. Chtěl byste vidět svou magii?"
Podíval se na lahvičku v lektvaristových rukách, pak přímo jemu do tváře a zase zpět. Nabízel mu něco, o čem bylo jasné, že je to neobvyklé a vílí prach byl nejspíš drahý, pokud se používal do vzácných lektvarů.
"Já... a-ano, asi ano... nejspíš," nebyl si jist, jestli souhlasit, protože mu něco říkalo, že to nebude zadarmo.
"V tom případě," přisunul mu další květinu, ještě seschlejší než byla ta první, "víte, co máte dělat."
Nemýlil se, nebylo to zadarmo, ale alespoň to bylo něco, co by mohl dokázat. Taky se mohl Snape rozhodnout poručit mu namíchat složitý lektvar pro sedmý ročník nebo třeba obletět na koštěti astronomickou věž.
Přisunul si květináš až těsně k sobě a skepticky se na rostlinu podíval. Byl to druh fialky, vzhledem k pokročilému stavu její destrukce se dalo těžko určit jaký. Neměla ani květy a pouhý jeden jediný list. Znovu se zamyslel nad tím, kde vůbec Snape bere takovou hromadu květin těsně před smrtí. Lenku napadlo, že jsou to květiny ze zmijozelské společenské místnosti, protože zmijozelští se prý nedokážu postarat ani o trs trávy. Souhlasil, i on měl podezření, že květiny prošli tyranií stejného druhou, jakou on sám od zmijozelských často zažíval.
Opět položil ruce na květináč a zavřel oči. Jestliže se pak dál bude tak příjemně bavit se Snape, pak vzkřísit k životu jednu květinu nebude nic těžkého. Pro něj by totiž udělal cokoliv, nebo alespoň pro trochu jeho přátelské pozornosti. Tentokrát to bylo snadné. Stejně lehce jako předtím z květiny udělal kampost, ji tentokrát donutil vyrůst a vykvést nádhernými temně rudými kvítky se zářivě žlutými pestíky, které silně kontrastovaly s okětními plátky a dohromady to budilo dojem, jako kdyby květináč hořel. Zejména to bylo dáno tím, že kromě květů tam byly dva nebo tři listy celé květy překryté, takže prakticky nebyly vidět.
"Tady, pro vás," postrčil květinu dál po stole a usmál se.
"Jsem dojat. Přáníčko a bonbonieru dostanu až k Valentýnu?" zeptal se kamenou tváří.
Úsměv mu zase z tváře rychle spadl. Kdyby to alespoň řekl posměšným tonem, pak by se to při dobré vůli, kterou Neville samozřejmě měl, dalo považovat za vtip. Takhle to bylo jen a pouze ponižující.
"Vstaňte," vybídl ho Snape, když dlouho nezareagoval na jeho provokaci a sám se postavil, "Nedá se přesně říct, jak aura vypadá, ale v okamžiku, kdy ji uvidíte, prostě pochopíte. Snadno rozeznáte, kde magie proudí ven, kudy dovnitř a kde je uzavřená. V zrcadla bohužel vidět není, ale na většinu těla si dohlédnete. Stoupněte si tady na volné prostranctví," poynul bradou k momentálně prakticky jedinému volnému prostoru u dveří ven.
Přesunul se tedy ke dveřím, postavil se rovně a nervozně čekal, co bude. Musel si několikrát přešlápnout z nohy na nohu, nejspíš proto, že kolem něj Snape prošel, jako kdyby si obhlížel vystavený exemplář nějakého zvířete vhodného k nakrouhání do lektvarů.
"Zavřete oči, ať se vám do nich prach nedostane. Není toxický ani jedovatý, ale bylo by to nepříjemné," varoval Nevilla, což od něj bylo docela hezké.
"Jasně," zavřel oči, "Jen bych rád, kdybyste... chrchrl!" rozkašlal se, protože přesně v okamžiku, kdy promluvil, na něj lektvarista hodil hrst prášku.
"A taky nemluvte," dodal už jaksi s křížkem po funuse. Kdyby to měl Neville v povaze, asi by na něj vrhl naštvaný pohled, jenže on neměl, takže prostě jen zvedl ruku k puse a přikryl si ji, aby nekašlal.
Hned si všiml nejdřív jemného stříbřitého chvění, rychle se zviditelňujícího a přecházející hove spleť tenkých nitek kolem celé jeho ruky. V některých místech to vypadalo, jako když jsou provázky zpřetrhané a jejich konce vyčnívají ven. Oddálil ruku od obličeje a shlédl na své tělo. Na většině jeho těla byla magie hladká, jako do sebe se vplétající pavučiny, které na některých místech vypadala skoro neprostupně. Výjimkou byly právě jeho ruce, kde se se zdálo, že je pavučina zpřetrhaná. Oblast uprostřed hrudníku, ze kterého doslova tryskaly paprsky daleko do prostoru – dle Nevillova názoru směrem ke Snapeovi, ale nahlas to neřekl – a naopak se pavučina propadala do hloubky jeho těla. To vše zároveň. A nohy od kotníků dolů, ty vypadaly, jako kdyby se pokoušely zapustit kořeny.
"Vše, co vidíte, má svůj význam. Vaše srdce," začal Snape vysvětlovat a dotkl se prsty svého hrudníku v oblasti srdce, "magie zde silně vyvěrá a je i silně vnímána. To znamená, že jste empatický stejně jako schopný hlubokých a bouřlivých citů. Kdybyste mohl vidět svou hlavu, spatřil byste, že tam je magie spíše vnímána, než vydávána. Obvykle to znamená schopnost přijímat informace, rychle se učit, být intelektuálně vnímavý k okolí, ale zároveň nedokážete své poznatky, dojmy nebo myšlenky s nikým aktivně sdílet. Vaše nohy... to je celkem jasné. Vaše magie touží splynout se zemí, zakořenit. Potřebujete stabilitu, což je u lidí s uzavřenou magie typické."
"A ruce?" zvedl své ruce, jak si je znovu prohlížel. Zdálo se, že se nitky magie trhají a opět spojují.
"To je trochu neobvyklé," přešel ke stolu, zašrouboval lahvičku a pak se vrátil k myšlence, kterou započal, "Pokud by to bylo vlnění, pak bych řekl,že vašim druhým nejoblíbenějším předmětem je přeměňování..."
"Vlastně je to obrana," vyhrkl spontálně, "Byla... než přišla profesorka Umbridgeová, s tou už hodiny nejsou tak zábavné a poučné," odmlčel se, když si uvědomil, že Snapea přerušil, "Omlouvám se," zamumlal.
"ale jiskření znamená agesi," navázal tam, kde byl přerušen, jako kdyby to nic nebylo, "V případě, že by bylo silné, pak by to jednoznačně znamenalo nadání na bojovou magii a zároveň i jistá neschopnost kontrolovat své impulsivní a agresivní jednání. Ve vašem případě v tom spíš vidím nutnou obranu, která ale nevznikla přirozeně. Na to máte magii příliš uzavřenou a mírumilovnou. Ne, musel jste si ten obranný reflex vypěstoval během školních let," stáhl si rukavice a odložil je na stůl, pak si složil ruce na prsou, "Přesto je to v přímém rozporu s vaší dendromagií. Vaším živlem je jednoznačně země. Ta je jako jediná sama o sobě neškodná a dává život, to až ve spojení s jinými živly může být nebezpečná. Takoví jsou i lidé, kteří jsou zemí. Nehodí se to k vám, ale... chápu to," cosi podivného se mu mihlo ve tváři, co přesně nedokázal Neville pojmenovat, "Řekl bych že je to stejná obrana, jako mají květiny trny."
Z určitého úhlu pohledu bylo to, co Snape řekl ,vlastně pěkné, skoro až romatické. Nazval ho květinou, což se silně dotklo jeho duše. Uvědomil si že se začíná usmívat jako naprostý idiot a stejně tak si uvědomil, že Snape se nezačíná mračit, jak by měl.
"To je hezké... být květina," osmělil se po ,podle něj, neskutečné době, kdy nikdo nic neřekl ani se nikdo nepohnul.
"Nebyl to kompliment, ale slovní obrat určený k tomu, abyste si vše lépe představil," popřel to lektvarista, ovšem nebyla v tom ani polovina pohrdavosti nad Nevillovím intelektem, kterou do toho mohl dát, "Zbalte si věci, dnešní hodina končí. Beztak už jsem překročili stanovenou dobu."
"Počkat, ale co to...," odmlčel se, dřív než stačil zcela dokončit a poskytnout tam Snapeovi munici k urážení. Už si totiž odpověděl. Stříbřitá pavučina kolem jeho těla se začala pomalu ztrácet, jako kdyby opadávala nebo jako kdyby něco, co jí zviditelňovalo, mizelo. Trvalo to stejně krátce jako předtím, když na něj Snapeo hodil vílí prach, a pavučina byla zcela pryč. Nezůstalo po ní nic, jen pachuť popela v puse.
Zapolykal. Ta chuť vážně byla odporná. Napadlo ho požádat o vodu, ale to by asi nedopadlo dobře.
Vzal si svoje věci, hlavně všechny svršky, které obvykle při hodinách postupně sundával. Jednou měl dokonce dojem, že nakonec skončí jen ve spodním prádle. To bylo tehdy, když musel třikrát dělat ten samý lektvar, než byl Snape spokojen, a zapotil se při tom jako kůň.
Tím, že by se oblékal nezdržoval, to udělá venku, ještě popadl svou tašku a vydal se ke dveřím,
"Dobrou noc, pane," rozloučil se s ním ve dveřích a usmál se.
"Dobrou noc, Longbottome," odpověděl Snape, hleděl přímo na něj, nečitelný výraz ve tváři a ruce složené pevně na prsou, jakoby se jimi chránil.
Trochu potevřel pusu. On mu nikdy neodpovídal, jakmile řekl, že má Neville odejít, tak se prostě vrátil k nějaké své čiností, které zřejmě dělal, než mladík přišel, a na jeho rozloučení obvykle jen vydal jakýsi zvuk podobný zabručený drážděného ledního medvěda. Dnes se díval přímo na něj a pozdravil, jasně, zřetelně a bez nějakého výsměchu.
Bylo to... přinejmenším zvláštní a určitě příjemné. Další úsměv a la pitomec se mu usadil na tváři a zůstal mu až do chvíle, kdy dorazil do nebelvírské věže a pak o dva hodiny později usnul. Byl tak pitomý, až se ho Hermiona zeptala, jestli čirou náhodou na něj někdo neseslal kletbu, která mu způsobila křeč v obličeji.
Ujistil ji, že ne, a usmíval se dál.
Poznámka autorky: za komentáře k předchozímu dílu děkuji těmto lidem: belldandy, Merope, Profesor, Sectumsempra, Bobo, Casiopea, xinef, Ynne a yellow. Budu se těšit na vaše další komentáře a kdo nechce komentovat, ať prosím alespoň klikne v anketě. Děkuji.