Jak je důležité míti Nevilla - 8. kapitola

"Pane?" zeptal se opatrně, jelikož lektvarista dlouho nic neříkal, jen si ho prohlížel

"Nechci naše doučovací hodiny zrušit, Longbottome, a to i přes to všechno, co jsme si řekli. Naopak bych je rád rozšířil jiným směrem," jeho slova Nevilla docela mátla, jakým směrem myslel? "Všiml jste si někdy svých zvláštních schopností? Toho, že jste výjimečný mladý muž?"

Otevřel pusu a zůstal tak. Dokonce i hlupák nebo největší skeptik by Snapeova slova považoval za chválu, což bylo nemožné. Strašlivý Snape nechválil nikdy nikoho jiného, než žáky vlastní koleje. Dokonce ani v bradavických análech nebyla zmínka, že by se kdy byť jen pokusil pochválit nebo projevit uznání jinému žákovi ze školy, než háděti.

"Já... nemám žádné... schopnosti. A nejsem výjimečný. Nejsem nikdo. Jen Neville Longbottom, kterého nikdo nevnímá, nevidí a neslyší."

"To zní, jako kdybyste chtěl ze své bezvýznamnosti učinit axiom. Nebuďte tak domýšlivý."

Domýšlivý? Neville, že byl domýšlivý? Něco takového mu ještě nikdo neřekl. Používali v jeho případě mnoho přízvisek, ale většinou to byli slova jako slušný, vychovaný, laskavý, tichý... rozhodně ne domýšlivý.

"Navíc je to nepravdivé tvrzení. Hledím na vás, mám nastražené uši a jsem tu s vámi, takže vás jak vidím, tak i slyším a logicky také vnímám. Ovšem nebudeme zabředávat do filosofických debat o struktuře vnímaného a definici reality pomocí našich smyslů."

Rty bezhlesně vykroužené 'Co?' byla adekvátní reakce od patnáctiletého, průměrně vzdělaného mladíka. Slovům rozuměl a poskládána do jedné věty mu dávala leda ten smysl, že Snape ho nepovažuje za bezvýznamného. Na to následovalo logicky další bezhlesné 'Cože?' které bylo tentokrát projevem údivu nad tím, že by mohl být pro lektvaristu jakýmkoliv způsobem zajímavý nebo důležitý, vlastně že by byl vůbec pořádně vnímaný.

Srdce mu zaplesalo.

"Předpokládal jsem, že si svých schopností nevšimnete. Vaše nadání není takové, aby měnilo váš vzhled nebo ovlivňovalo chování lidí v okolí. Není ani takové, že by si ho lidé běžně všimli," sepjal ruce a položil je na stůl, "Víte co je to dendromagie?"

"Dendron je latinsky strom nebo také rostlina," to byla jediná odpověď, kterou Snapeovi poskytl. Slovo dendromagie mu sice něco říkalo, nejspíš o tom něco četl, ale nebyl si jistý významem, tak raději mlčel, než aby se ztrapnil svými dohady.

"Takže nevíte," odhadl přesně a stejně Nevilla ztrapnil, "Dendromagie je vyjímečná vrozená magická schopnost. Je ještě vzácnější než například telepatie nebo přirozené zvěromagie. Ve skutečnosti vím, kromě vás, už jen o třech dendromázích v celé Anglii. A všichni tři jsou... řekněme indisponováni. Jeden je zavřen v Azkabanu, druhému je přes sto padesát let a třetí leží ve vegetativním stavu u Munga."

"Já ale nejsem..."
"Nepřerušujte mne, když mluvím," napomenul ho, "Na rozdíl od telepatie o které, skoro bych si troufal říct, ví postižený čaroděj již od samého počátku života nebo na rozdíl od vrozené zvěromagie, která je velmi nápadná... když se vám dítě promění v myš, tak si toho jistě všimnete... zůstává dendromagie často dlouho nepovšimnuta. Pokud se někomu daří při zahradničení nebo bylinkářství, tak se mu prostě daří a nikdo tomu nevěnuje větší pozornost, než se pochválí velikost květů pivoňky nebo silná vůně kvalitního rozmarýnu, přesto to, co dendromág dokáže, považuji za pozoruhodné. Zejména pokud své schopnosti dokáže ovládat. Už jen to, že se pod jeho rukama rodí nejkvalitnější rostlinné přísady do lektvarů, je podstatné. Dovedete si představit, co byste dokázal, kdybyste ovládl své schopnosti a tím například vrbu mlátičku?"

Představa, kterou tu Snape předestíral, se zdála Nevillovi docela neskutečná. Ač miloval rostliny, ač opravdu pod jeho rukama vzkvétaly, tak k mlátičce by se nepřiblížil ani na deset metrů. Viděl, co udělala s autem Ronova otce i s pár hlupáky, kteří se k ní přiblížili a nedejmerlin se jí třeba pokusili dotknout. Při jeho štěstí by skončil s uraženou hlavou.

Zakroutil hlavou.

"Nechci být nevychovaný, ale myslím... mýlíte se, pane," odvážil se to říct nahlas, dokonce i k vlastnímu údivu.
"Podívejte se za sebe," řekl a Neville poslechl, "Vidíte tu orchidej? Je to přesně ta samá, o kterou jste se mi zde jednou jedinkrát postaral. Do druhého dne, tedy za pouhých pět hodin, nejen že jí vypučely nové listy, ještě začala kvést. A kvete od té doby až do teď. Jeden květ za druhým a bez péče. Navíc to není jediný důkaz vašeho nadání," předešel Nevillův argument, že jedna orchidej nic neznamená, "Pamatujete si na přísady, které jste mi pomáhal ukládat do skladu?" mladík na to souhlasně přikývl, "Ve skutečnosti to nebyly přísady, ale testovací vzorky. Chtěl jsem si být jist, že vaše spontánní magie má na rostliny vliv a jak rozsáhlý ten vliv je. Teď už zbývá jen poslední test; zjistit do jaké míry svou schopnost teď ovládáte. Pak bychom, pokud budete souhlasit, začali s tréninkem koncentrace a uvědomění si magické podstaty. Jste ještě mladý, ve vašem věku není magické jádro zcela vyvinuté a ustálené, takže bychom mohli společným úsilím dosáhnout toho, že budete schopen dělat neuvěřitelné věci."

Poslouchal ho a snažil se zpracovat, co mu tu Snape říká. Tvrdil, že má nadání, o kterém nevěděl, což považoval za nemožné. Jak by mohl někdo nevědět o tom, co umí. Všichni věděli, že Levandule umí zpívat, že Harry je skvělý na Obranu a Ron zase nepřekonatelný v šachu, ale Neville neměl žádnou zvláštní schopnost, zvláště ne tak vzácnou, o jaké lektvarista mluvil. Jenže...

Byl to Snape, prostě Snape. Dal by mu cokoliv, o co by si řekl, včetně toho, že se tedy podrobí tomu poslednímu trestu, i když nepovažoval za reálné, že by jím prošel k mužově spokojenosti.

Dlouze si povzdechl.

"Co mám dělat?" zeptal se polohlasně. Jestliže tohle prodlouží okamžiky ve Snapeově společnosti, než bude nemilosrdně vyhozen na studenou chodbu, tak je to menší cena, než jakou myslel, že bude muset zaplatit. Spíš očekával celou řadu urážek a posměšků.

Snape přikývl, sáhl pod stůl do šuplíku a chvilku v něm něco hledal. Na světlo po chvilce vytáhl zkumavku, obsahující asi deset jablečných semen. Byla čistá, dobře rostlá a na první pohled čerstvá. Musela pocházet z nějakého druhu výběrového jablka, alespoň to Neville soudil podle jejich velikosti a až nepřirozeně tmavé barvy.

"Jsou z dnešního rána. Odrůda Rubínová královna," odpověděl Snape opět na nevyřčenou otázku o původu semen, "Znáte ji?"

"Jasně," přikývl s mírným úsměvem, měl nastudované všechny odrůdy kouzelnických i mudlovských jabloní, protože jablka byla jeho oblíbené ovoce, "Středně velký vzrůst, hladká kůra, ostré listy. Jsou velkým lákadlem pro škůdce, takže jejich pěstování chce hodně manuální práce. Plody mají temně rudou baru a jsou soudkovitého tvaru, proto ten název. Někomu připomínají nevybroušené rubíny. Na můj vkus moc ostře sladká, u jablek mám raději, když...," ztichl a zastyděl se za to, že tu plácá a to dokonce i když Snape nevypadal, že ho chce přerušit. Tvářil se relativně bezvýrazně s lehkým nádechem netrpělivosti, ale vypadalo to, že chce počkat, dokud se Neville nevypovídá.

"Jablka jsou jediná sladká věc, kterou jím," oznámil lektvarista k Nevillovu překvapení, pak otevřel zkumavku a jedno semínko si vysypal na dlaň, "Tady... nastavte ruku."
Do mladíkovy nastavené ruky vložil to jedno jediné semínko, lesklé a na dotek sice hladké, ale struktury kůže. Ucítil na dlani chvění, tak příznačné pro všechny rostliny. Tohle bylo jako vždy, když se dotkl semínka, plného očekávání na nový život. Popohnal semeno po dlani tam a zpátky, připitomělý úsměv na tváři, jehož si nebyl ani vědom.

"Co mám dělat?" zvedl ke Snapeovi tázavý podhled a semínko bezpečně uschoval v dlani, aby se nikam nezakutálelo.

"Přimějte ho vlastní vůlí vyklíčit," odpověděl mu, jako kdyby to měla být pro Nevilla ta nejsnazší a nejpřirozenější věc na světě, ani při tom nemrkl nebo se nezatvářil zvědavě. Vlastně, spíš by se dalo definovat jako rozkaz, podobně jako 'vyčistěte ty kotlíky Longbotome!' nebo 'Přestaňte se flákat, Longbottome!'. Prostě něco, na co nebyla přípustná odpověď ne nebo to nedokážu.

Zvažoval, jestli se má vykrucovat a upozornit Snapea na to, že má právě teď v kapse semínko dusivky, které se pokouší vzkřísit k životu už měsíce, nakonec neřekl nic. Jen se sklonil k semínku a pokusil se udělat to, co mu bylo nařízeno.

Koukal na černou pecičku, koukal a koukal a koukal a nic se samozřejmě nedělo. Ani nepředpokládal, že se dít bude, tak to jednoduše vzdal. Mohl by si vykoukat důlek do vlastní dlaně a semínko by stejně nevzklíčilo.

"To nejde."
"Nebelvíři," zamručel Snape, "Když nemohou překážku prorazit hlavou, tak prohlásí, že je nepřekonatelná. Zkuste používat víc, než jen hrubou sílu a svou omezenost," odmlčel se, koutky rtů se mu chvěly, jako kdyby chtěl říct ještě něco, ale snažil se to nevyslovit, "Já věřím že to dokážete, Longbottome, tak se pořádně soustřeďte. Představte si, jak musí ze semínka nejdříve vyrůst první kořen, pak první list, druhý list... vybavte si to v hlavě jako hmatatelnou iluzi a přeneste ji do svých dlaní. Stačí jen v hlavě. Magie nepochází z okolí, vychází z nás, z naší podstaty. To co se děje v našich myslích ovlivňuje to, jakým způsobem se naše magie projevuje," natáhl se a položil dlaně na hřbety Nevillových rukou, takže svírali semínko společně, "Udělejte to pro mě," upřel na mladíka silný pohled, kterému se dalo jen obtížně vzdorovat.

Polkl a po zádech se mu rozeběhly horké prstíky. Miloval Snapea a pro milovaného člověka by udělal cokoliv, včetně překonání vlastních zábran. Právě jen proto se pokusil udělat, oč ho lektvarista tak podmanivým hlasem žádá.

Odtrhl, s jistými obtížemi, pohled od stroze řezané bledé tváře a podíval se na semínko ve své dlani. Představil si, jak roste. Sledoval to už stokrát, kterak první kořínek vklouzl do hlíny, uchytil semínko na místě a vsál první vláhu. Dokonale si dovedl vybavit první, zářivě zelený lísteček, natahující se po slunečních parscích. Nesměle, ale s hladem po teple a světle. Vzpomněl si samozřejmě i na první dlouhý stonek, který následoval po prvních listech. Nemohl nepamatovat na radost, kterou mu přinášelo vidět, jak se rodí nová rostlina. Jak byl šťastný společně s ní, když se poprvé narovnala, vystavila dva nebo tři své lístečky světlu a pustila se do horlivého růstu.

Jak si to představoval, tak semínko na jeho dlani začalo hřát. Probouzelo se k životu. Oči se mu rozšířily v nelíčeném úžasu. Přesně jak si představoval, ze semínka vyklouzl tenký bělavý kořínek, po něm následoval list, druhý, třetí a pak i stonek táhnoucí se skoro deset centimetrů do výšky. Během chvíle měl sazeničku, co už by klidně mohl dát ven do hlíny a ona by určitě řádně zapustila kořeny. Při troše péče, za pět nebo za šest let by tahle malá jabloň mohla plodit první rubínová jablka.

"To by bylo pro začátek postačující," ohodnotil jeho práci, dle mladíkova názoru značně nedostatečně, Snape a odtáhl ruce pryč, "Příště bychom mohli zkusit, do jaké míry jste schopen navrátit životní energii dospělým, seschlým rostlinám."

Byl zmaten, koukal na sazeničku ve své dlani a nějak se nebyl schopen orientovat v čase ani prostoru. Nejenže dokázal něco neuvěřitelné – pokud to vůbec byl on, hlodal v něm stále červík pochybnosti – navíc k němu lektvarista mírně, skoro až laskavě, na jeho poměry samozřejmě, promlouval, vedl ho, sám a dobrovolně se dotkl jeho ruky. A teď prostě jen řekl, že to bylo dostačující a vypadalo to, že hodlá Nevilla vykázat pryč.

Bylo to spravedlivé? Neměl ten dojem. Všechno to, co se stalo a jakým způsobem s ním Snape zacházel, bylo deprimující. Na záchodech u Ufňukané Uršuly se vykrucoval a vysmíval, načež se o Nevilla postaral, pak se zase vysmíval a byl rozzlobený a následně se zklidnil, nabízeje mu, že ho naučí ovládat nějakou tajemnou schopnost, o které ani nevěděl. To bylo jako na houpačce. Nahoru a dolů. Nemohl si být jist, na čem je nebo jak v dalším okamžiku lektvarista zareaguje.

A každopádně se ho to dotýkalo. Přišlo mu, že to není fér a že si zaslouží trochu respektu za to, že projevil své city, strpěl všechen ten posměch a neutekl při první možné příležitosti.

"Vnímáte, Longbotome?"

Luskl mladíkovi dlouhými prsty poměrně těsně před obličejem. Nebylo to ani trochu příjemné, ale pomohlo mu to se vzpamatovat. Zamračil se, jen tak zlehka, takže to Snape pravděpodobně ani nezaznamenal jako předzvěst něčeho špatného.

"A-ano, pane."
"Takže jistě víte, že jsem vám doporučil, abyste prozatím o svém nadání na dendromagii nikomu neříkal. Bude to naše malé tajemství, dokud se situace ve škole neuklidní, souhlasíte?" pozvedl obočí ve významném gestu a nečekal na zápornou či kladnou odpověď, zřejmě příliš si jist sám sebou, "Pak jsem vás poslal zpátky do věže, abyste si odpočinul. Na jednoho nebelvíra bylo dnes výdaje magie víc než dost," znělo to jako posměch, jako kdyby nebelvíři byli méně nadaní a mocní než zmijozelští.

Jistě, pro Snapea byli všichni zmijozelští nejlepší a nebelvíři nejhorší. To si ale myslel jen proto, že vůbec nebelvíry neznal. Jak za čas, co spolu dnes strávili, se ta neznalost projevila mnohokrát. Taky jednal tak, jako kdyby všechna jeho rozhodnutí byla správná, všichni ho museli poslouchat, zvláště pak Neville. Zamračil se o něco víc.

"Nemáte pravdu," řekl, dle Snapeova výrazu zcela mimo debatu, "Nebelvíři se nezastaví před překážkou, co nejde prorazit. My ji taky umíme přelézt nebo obejít. Nevzdáváme se, pokud jste to tím chtěl říct, víte? Já se taky nevzdám!" jak mluvil, hlas mu nabýval na intenzitě, ne do křiku, ale byl zřetelnější než obvykle, "Chováte se ke mě, jako kdybych byla experimentální krysa. Cukr a bič. Jednou mě urážíte, říkáte, že jsem hlupák, když vás miluji a pak se ke mě chováte zase hezky. Navíc si myslíte, že jsem si toho nevšiml. Já si toho moc dobře všiml a nenechám se sebou manipulovat! Taky se budu pořád snažit vám dokázat, že vás skutečně miluji a možná pak časem i vy...," hlas se mu vytratil. Na to, aby dokončil, že se do něj Snape možná časem také zamiluje, už neměl dostatek odvahy. Během svého proslovu ji všechnu vyčerpal asi tak na měsíc dopředu a v duchu se teď proklínal, že se nedokázal rovnou dostat k jádru problému a vyjádřit se jasně.

"Skončil jste, Longbottome? Ano? Pak tedy; jděte," komentoval Nevillův výlev bez větších reakcí, jako kdyby si právě vyslechl sáhodlouhý nudný projev ministra při jeho nástupu na místo a kdo ví, jestli vůbec poslouchal, co mu Neville řekl. Za černou lesklou hladinou očí mohl muž klidně bloudit kdesi v dálavách a nikdy by ani nepoznal, že není duchem přítomen. Jak se mohl s někým takovým hádat.

"Ano, pane," řekl už zase svým typickým zastřeným hlasem, sbalil se a tentokrát opravdu odešel. Už ho Snape nezadržel v půlce odchodu, dokonce se s ním ani nerozloučil nějakým nevrlým zamručením jako jindy. Sám Neville řekl jen tichounké 'dobrou noc' a vyklouzl do chladné chodby sklepení. Teprve až když v půli schodů si uvědomil, že kromě svých věcí má s sebou také vyklíčené semínko jabloně. Proto, aby se cítil lépe, nedbal Snapeovy rady, že by měl nechat zraněnou ruku v klidu, se vydal se do skleníků, kde jak doufal zastihne padem Prýtovou a poradí se s ní, kam ve skleníku by mohl sazeničku prozatím umístit.

Nechystal se jí říct o svém, jak i stále myslel, spíše údajném nadání. Ne, že by na to nepomyslel, jenže Snape mu řekl, ať mlčí, tak prostě mlčel. Možná na krátko získal odvahu říct svůj názor, neměl ji však tolik, aby za názorem bezpodmínečně a v každé situaci stál. Nenáviděl se za to až do morku kostí.

Nebyl vůbec skutečný Nebelvír.

°°0°°

Porušil jeden z bodů svého soukromého desatera a udělal to. Nahlédl Longbottomovi do mysli a pak toho hluboce litoval. Ne, že by se ho zmocnily výčitky svědomí nad tím, že se cizím lidem vrtá ve vnějších vrstvách jejich vědomí. Ani se nezalekl Brumbálova hněvu, protože ten starý intrikán si téměř až z radostí četl v myšlenkách lidí kolem a pak je šokoval tím, že ví, na co myslí. Bylo to jedině tím, že viděl v mladíkově mysli přesně to, co se obával, že tam uvidí. Jeho zvědavost byla po zásluze potrestána, aneb, kdo se moc ptá, ten se moc doví.

V žádném případě nechtěl vědět, kterak si Longbottom představuje, jak mu rozepíná knoflíčky na kalhotách a kouří ptáka. A už vůbec netoužil zjistit, že to ten hloupý kluk považuje za lásku a dokonce si myslí, že Severus je jeho jediná a pravá láska, jak později svým plamenným proslovem a nešikovnými pokusy o sblížení jasně dokázal. Tak to holt dopadá, když věnujete pozornost ztroskotancům.

Víc rozfajroval oheň, bylo mu totiž chladno, a vztáhl k němu ruce.

Teď v soukromí a klidu svých pokojů si připustil, že v prvním okamžiku nevěděl, co má s Longbottomem dělat. Jedna věc byla vědět, že vás někdo obdivuje a tajně po vás touží a druhá věc byla konfrontace s takovým nebelvírem. Musel tenkrát krátce zanalyzovat celou situaci, aby věděl, jak postupovat. Hned mu bylo jasné, že příčinou je klukovo nízké sebevědomí, díky kterému stačilo jen malé množství pozornosti, které mu Severus věnoval při doučování, aby to Longbottomovi popletlo hlavu. Řešením tedy nebylo mu ho ještě víc snížit, to je by jen posílilo jeho posedlost, proto se ovládl a pokusil se mu to poklidně vysvětlit. Jenže ten hlupák si nedal říct, trval na svém, projevil špetku odvahy a odhodlání, co v sobě měl, a pak udělal tu osudnou chybu, že se Severuse dotkl.

Protřel si zápěstí. Neměl ho spálené jako Longbotom, ale nepříjemně ho celou dobu brnělo.

Dopad jeho slov mohl být větší, kdyby se nemusel o kluka postarat a zahladit tak stopu vlastní slabosti, kdy nedokázal ovládnout svou magii. Nemohl dopustit, aby všichni ve škole včetně učitelů šeptali o tom, že Severus Snape nemá pod kontrolou svou moc a ta se spontánně uvolňuje pokaždé, když se cítí ohrožený nebo uvězněný. To by mu zničilo pověst dokonale se ovládajícího muže.

Zavedl tedy Longbottoma sem, ošetřil ho, ač věděl, že to bude mít přesně opačný efekt než proslov, co k němu měl. Poskytl mu totiž další pozornost. Sice se dozvěděl zajímavou věc a to, že už i samotná žádost o doučování byla jakási neobratná snaha o to být Severusovi nablízku, snadno si také vyvodil, že v tom bude mít prsty ta podivínka Lenka Láskorádová, jak usoudil podle seznamu oblíbených věcí Severuse Snapea psaných její rukou, jenže to nic na situaci ani příčině Longbottomovy posedlosti neměnilo. Pořád za tím bylo sebevědomí, jenže tentokrát se zamiloval do Severuse proto, že byl nejméně dostupnou osobou v okolí, díky čemuž by byl pak neúspěch přeci pochopitelný a omluvitelný.

S hořkostí si uvědomil, že chápe Longbottomovy pohnutky víc, než by chtěl. Jako mladík stejného věku si prošel obdobným, kdy zoufale toužil po Remusovi, který byl zadaný a bláznivě zamilovaný do Blacka, a pronásledoval ho podobně, jako Longbottom pronásledoval jeho. S ještě větší hořkostí si uvědomil, že v posledních letech se posedlost vlkodlakem zase vrátila, i když v podstatně menší míře a byla to spíš taková... setrvačnost. Jako když pořád dokola kupujete stejnou značku kávy, přestože víte, že existuje i jiná, které je lepší.

Ať tak nebo tak, on ho nechtěl ani chápat ani živit jeho posedlost, nebo ji třeba jenom přijmout. Nejednoduší co by mohl udělat je, prostě nechat Longbottoma, ať se dál tupě snaží a trápí se neúspěchem, jenže on tak hrozně moc chtěl jeho schopnost. Toužil být nablízku dendromágovi, aby měl přísady do svého lektvaru. Úplně nejlepší by bylo, aby Longbottomovi buď nějak jeho moc vzal, nebo ho přivázal u sebe ve sklepě, kde ho nikdo neuvidí, nikdo se ho ani nedotkne a nikdo jiný ho nebude moci využívat.

Uchechtl se takové představě. Ani v nejmenším neměl potřebu něco takového skutečně udělat, byla to jen bláznivá myšlenky jeho trochu sadistického já, které například rádo trápilo studenty předlouhými esejemi nebo přepadovými testy. Takhe ne, to nebylo řešení. Prostě a jednoduše bude ignorovat mladíkovu snahu o cokoliv víc, než jen vztah učitel/žák, která se beztak bude skládat jen z toužebných pohledů, protože Longbottom neměl na nic jiného kuráž. A možná, za pár let, až ten kluk dostuduje by mohl uvažovat o nějaké vzájemně výhodné dohodě spočívající v přátelské výměně přísad z rukou dendromága za trochu sexu. Ostatně, Longbottom nebyl ošklivý, během let získá i trochu mužného vzhled a pro Severuse by to nebylo poprvé, co vyměnil sex za něco pro něj výhodného. Vždy, tak jako teď, to byl milostný poměr s někým přijatelným, tedy ne se šílencem, co má rád sadomaso nebo nějaké perverznosti a je ohavný jako noc. Tak hluboko by neklesl, nebyl děvka, co se dá za pár svrčků, jednoduše jen netrpěl představou, že by měl člověk spát jen s lidmi, které miluje. Sex byl jednoduše nejlepší způsob, jak plně udržet něčí pozornost nebo přízeň.

Prostě se tedy bude chovat k Longbottomovi vlídně, jak se chová učitel ke svému oblíbenému žákovi. Nebude první a nebude to podezřelé, vždyť to dělali všichni, včetně McGonagallové, o Brumbálovi a jeho zlatém chlapci ani nemluvě, tam už to snad hraničilo s posedlostí. Všichni budou moci být jedině rádi, že chladný a jízlivý Snape taky trochu roztává.

Uštědřil si další úšklebek.

Nikdo tomu ve skutečnosti neuvěří, protože každý, kdo zná Severuse jen pět minut, chápe, že on nemůže jen tak někoho mít rád a být k němu vlídný. Nejspíš jim to tedy bude podezřelé, ale vzhledem k tomu, že se nic nestane anebo nebudou žádné stopy čehokoliv – samozřejmě si dával i zadní vrátka, kdyby se mu Longbottom moc vzdaloval – tak neudělají nic ani nic neřeknou. Nebude to tedy problém.

A navíc... Severuse vážně hodně zajímalo, s čím se Longbottom do budoucna vytasí. Nakonec by to totiž mohlo být docela zábavné. Být stíhán... vážně, ten nápad mu pohladil ego. Pro sebe se usmál.

Předcházející - Následující

Poznámka autorky: Axiom je tvrzení které je automaticky považované za platné, nevyvrací se ani se v debatě nepodpírá důkazy. Synonymem je "postulát". Obojí se používá jak v metematice tak ve fyzice tak i v běžné konverzaci, jen axiom zní v debatě úderněji kvůli tomu "x" a proto ho taky Snape zvolil. Neplést s oxymóronem, to je zase spojení dvou slov co si odporují jako třeba "oslepující temnota".

Za komentáře k předešlé kapitole děkuji těmto lidem: Casiopea, mariaa, Profesor, Blesk, Bobo, xinef a Merope. Na další vaše komentáře se hrozně těším a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.