Jak je důležité míti Nevilla - 7. kapitola

"Pane... mohl byste... chci ten pergamen," začal blekotat , oči zabodnuté do kamenné podlahy.

"Longbottome," oslovil ho Snape, nepohnul se ale ani o centimetr, "Zvedněte hlavu... podívejte se na mne... přímo mně do očí. A řekněte mi, co chcete." Nic z toho nebyla žádost, ale rozkaz, který se nedalo jen tak neuposlechnout.

Zvedal hlavu, pomalu. Očima klouzal po dlouhé noze v dokonale vyžehlených kalhotách, přes rozkrok a těch pět proklatých knoflíčků, nahoru po řadě knoflíků na kabátci až ke krku. Přes ostrou bradu, stištěné bledé rty, majestátní nos k černým očím. Podíval se přímo do nich a přál si, aby se mu hlavou v tu chvíli honily úplně jiné myšlenky, než ty, že vztáhne ruku a dotkne se Snapeových dlouhých nohou. Že se k nim přivine tváří, políbí je a pak začne rozepínat knoflíčky poklopce. Nemohl ty myšlenky ale potlačit. Šlo to ještě obtížněji než před chvilkou, jako kdyby onyxová čerň Snapeových očí byla zrcadlo, ve kterém se všechny Nevillovy představy a sny o lektvaristovi odrážely ve vší své kráse.

V ten okamžik si byl jist, že Snape se právě dozvěděl úplně všechno. Polkl.

"Chci," ti rozepnout poklopec a vzít tvůj penis do pusy a chci tě milovat až do konce života, "vás požádat, jestli byste nemohl trochu... trochu ustoupit. Ten pergamen je pod vaší nohou."

Snape mrkl. Dlouze, takže Neville mohl vidět pomalý pohyb jeho dlouhých řas, které nakrátko překryly černé oči. Když pak na něj lektvarista znovu pohlédl, tak už to nebyl takový všeodhalující pohled, jako ještě před pár vteřinami. Už to byly jen obyčejné tmavě hnědé oči, shlížející na něj přes ruce složené na prsou. Snape se pohnul, jen tak přesunul váhu těla z jedné nohy na druhou a tím uvolnil szod svého chodidla pergamen. Zhoupl při tom boky nesmírně ladně, skoro jako tanečník.

"Vstaňte a pojďte za mnou," dal Nevillovi další rozkaz a to tak klidným hlasem, až to bylo zlověstné. Vypadalo to, jako kdyby z něj všechen hněv náhle vyprchal, podobně, jako když z kotlíku sundáte poklici a ven se vyvalí všechna pára. Tak náhlý klid nikdy nevěsil nic dobrého.

Poslušně šel za lektvaristou, pro jistotu si udržoval půlkroku odstup jak dozadu tak i stranou, to aby si čirou náhodou nezapletl do vlajícího pláště, nešlápl mu na nohu, kdyby se náhle zastavil a všeobecně aby ho nedráždil svou přítomností.

Jak Snapeův nepřirozený klid, tak i dlouhá chůze spolehlivě zajistily, že se mu zase krev rozproudila po těle a neobtěžovala v dolních partiích. Zároveň pojal podezření, že ho lektvarista nevede dolů do sklepení, což ho značně znepokojilo. Když nejdou do sklepení, tak kam tedy jdou? Skutečně měl pravdu v tom, že do laboratoře nešli. Snape zabočil do dveří Uršuliny umývárny, otevřel je dokořám a podržel otevřené.

"Dovnitř," nařídil a ukázal rukou dál do místnosti.

Bez jediného slůvka protestu vešel a zvažoval, co se tu teď bude dít. Jako nejlogičtější možnost byla, že mu muž vyčaruje kartáček na zuby, leštidlo a řekne mu, aby to tu všechno vypucoval do leskla. To byl asi ten nejpravděpodobnější důvod.

"Uršulo!" zavolal Snape a z jedné z kabinek se vynořila tvář dívky, která se hned usmála, "Vypadni odsud... a stropem nebo zdí, nechci mít postříkané oblečení."
"Ale, Severusi...!" začal hned kvílet duch dávno mrtvé studentky a dlouze potáhl nosem.

"Řekl jsem vypadni, nebo na tebe použiji vymítací kouzla," zavrčel jejím směrem.

Uršulal zakvílela, jako když ji na nože berou, a opustila záchodky stropem místnosti, to k Nevillově velkému překvapení. Nejspíš mu věřila, že by na ni skutečně použil vymítací kouzla, ač to byla černá magiie a zakázaná praktika. Duchové byli chránění a dle vyhlášky ministerstva se vůči nim nesmělo použít žádné prostředky, díky kterým by mohli dojít ujmy. Zcela vymítit a tím zničit ducha se právně rovnalo vraždě, ač už byl dotyčný dávno mrtev.

"Mlčte, Longbottome, a poslouchejte mě pozorně," přerušil Nevilla pomalu dřív, než si mladík uvědomil, že vůbec chce něco říct, "Ač oceňuji vynalázavost a schopnost plánovat slečny Láskorádové, stejně jako vaší odvahu a schopnost až překvapivě dobré přetvářky, tak vám říkám, abyste toho okamžitě nechali. Oba a vy zvlášť. Nejsem zvědavína žádný druh citových výlevů studentů vůči má osobě."

On to ví, uvědomil se Neville s hrůzou a ulehčením zároveň. Jestliže byl ještě naživu, tak to Snape nehodlá řešit drasticky. Vlastně se zdálo, že to bere víc než s klidem, skoro až jako kdyby to přijímal. I když to nemělo ani logiku ani smysl, tak mu to uvědomění dodalo hřejivý pocit naděje. Když nebyl zle odmítnut, tak by přeci mohl být nakonec neochotně přijat. Bylo by to skoro víc, než v co kdy doufal.

"Pane, já jsem..."

"Říkal jsem, abyste mlčel, Longbotome!" přerušil ho ostře, proto taky Neville poslušně zmlkl, "Možná si myslíte, že jste jediný hormony ovládaný puberťák, co si myslí, že mě miluje, mohu vás však ujistit, že tomu tak není. Najde se spousta naivních hlupáků, co si myslí, že pod mým černým pláštěm a chladným chováním tluče srdce poety, jež se otevře právě jen jim jediným a nikomu jinému. Domnívají se, že jim začnu psát milostné básně, stíhat je dlouhými zamilovanými pohledy, pět serenády pod okny za doprovodu kytary, na kterou budu hrát a před nastoupeným učitelskou sborem a napěchovanou Velkou síní si s nimi zatančím tango. Já nejsem ani Romeo ani Patrick Swayze!"

Nevillovi rty vyslovily neslyšné 'kdo?', jelikož neměl zdání, kdo že je to ten Patrick Swayze. O takovém čaroději nebo románové postavě nikdy neslyšel. U Romea si byl jen částečně jist, že je to nějaký milovník z mudlovské literatury.

"Je mi jedno, kdo jste, já vás stejně miluji," osmělil se to říct nahlas a ve střízlivém stavu, i když vůbec netušil, kde se v něm ta síla a odvaha vzala. Snad mu byla poslána Merlinem odněkud z Avalonu.

"Naivní hlupák," odfrkl si Snape, "Milujete jen představu Severuse Snapea v podobě temného záhadného rytíře na černém koni, který se pro vaší čest a lásku prodírá růžovými keři. Typický nebelvír," další odfrknutí, "Nevíte o mě zhola nic a já nemám náladu poslouchat vaše patetické pravdy o mé osobě. Sklidněte se a upusťte od mého pronásledování, nebo z toho vyvodím patřičné následky," pro důraznost svých slov se narovnal do celé své výšky a zvedl bradu. V ten okamžik si Neville náhle proti němu připadal tak maličký, jako kdyby byl dítě sotva desetileté. Byl bezvýznamný. Byl odmítnut a navždy odvržen.

"Doufám, že jste to pochopil," dodal, ještě neméně důrazně než předtím, a obrátil se k odchodu.

Hleděl na černě oděná záda, chápal, ale nechtěl přijmout. Probudila se v něm nebelvírská lví bojovnost, který mu velela, aby se pokusil Snapea zastavit a říct mu, co si o něm myslí. Třeba když to udělá, tak lektvarista pochopí, že jeho náhled na něj není tak zkreslený, jak to je u většiny ostatních lidí, a prakticky všech studentů tady ve škole.

Ani si pořádně neuvědomil, že to udělal, nebo jak se pohnul, a už stál Snapeovi opět tváří v tvář a bránil mu v odchodu dveřmi pryč.

"Nemůžete odejít, aniž byste mě vyslechl," řekl naléhavě a pokračoval dřív, než stačil muž nějak úštěpačně odpovědět, "Nemyslím si že jste záhadný princ. Já nevěřím, že mě chcete zachraňovat ani o to nestojím, protože když budu chtít, tak se o sebe postarám sám. Nejsem tak velký neschopný hlupák, jak si o mě všichni myslí. A vy zase nejste zlý...," uviděl Snapeoúv velice jízlivý úšklebek a tak se opravil, "Nejste skutečně zlý... ne zlý jako... jako Bellatrix Lestrangová nebo vy víte kdo. Jste jen... jen... prostě Severus Snape," vzdal snahu mu to vysvětlit, protože to sám nechápal. Neuměl slovy vyjádřit, co ho k Snapeovi přitahuje nebo proč. Ani to, co na něm vidí a jak ho vidí. Prostě tu byl a Neville věděl, že ho miluje a touží po něm. Nic víc se k tomu nedalo říct.

"Prostě Severus Snape. Ó, jak hlubokomyslné! Hodné intelektu skutečného nebelvíra!" posmíval se mu se sadistickým potěšením jemu vlastním, "Obával jsem se patetičnosti, teď vidím, že to budou jenom žvásty. Jste ubohý, Longbotome, ubohý," zatnul Nevilloviv posledních slovech ostré zuby jízlivosti a pohrdání do krku.

Krátký okamžik, kdy Neville jen strnul v bolestném šoku, se pokusil Snape využít k tomu, aby proklouzl ven, jenže zřejmě nečekal, že se mladík tak rychle probere a chytne ho za ruku.

Sevřel pevně to chladné zápěstí a pokusil se muže k sobě strhnout zpět. Nehodlal ho pustit, dokud si to s ním nevyříká. Jenže, sotva se dotkl lektvaristovy kůže, mezi jejich rukama probleskla fialová záře a Nevillova dlaň byla náhle jako v ohni.

S výkřikem bolesti uskočil stranou, učebnice, co zatím tiskl na hruď místo štítu opět popadaly na podlahu. To ho ovšem ani trochu nezajímalo, když viděl jak se mu na dlani, zápěstí a prstech vytváří drobné praskající puchýře. Vypadalo trochu, jako když se dotkl nějaké žahavé rostliny a popálil si o ni kůži.

Přiskočil k umyvadlu a pustil si na bolavou ruku proud studené vody, jak se pokoušel bolest otupit a vymýt to, co ho mohlo popálit. Snad to byla nějaké jedovatá lektvarová přísada na Snapeově rukávu nabo na jeho rukách. Možná to byl druh štítového kouzla. Nevěděl, jen se chtěl zbavit bolesti tak velké, že mu to vhánělo slzy do očí.

"Voda nepomůže," přistoupil k němu lektvarista a drapl ho za zápěstí. Nemohl se ubránit tomu, aby se nepokusil ucuknout v obavě, že se zase popálí. Tentokrát se však nic nestalo, cítil prostě jen dotek chladných prstů na své kůži.

"Necukejte se a ukažte mi tu ruku pořádně," přitáhl si ji blíž k obličeji, "Je to jenom povrchové, ale potřebuje to ošetřit. Budiž vám to ponaučením do budoucna že nemáte bez dovolení sahat na lidi kolem vás. Zejména na mě ne."
Přikývl. Tohle si rozhodně bude pamatovat už jen kvůli podmíněnému reflexu. Už teď měl v hlavě první pravidlo života se Severusem Snapem; nikdy se ho nedotýkat, pokud to výslovně nedovolí nebo o tom neví. Ani ho v tu chvíli nenapadlo, že by mu mohl být takový soubor jednoduchých pravidel do budoucna hodně užitečný.

"Pojďte se mnou, postarám se vám o tu ruku sám."
Jelikož byl opět, nebo by se dalo říct nadále, Snapeův hlas celkem normální, žádný posměch ani předzvěst urážek, tak se rozhodl, že ho bude mlčky následovat. Jestli se ještě někdy vrátí k tématu, které před chvílí probírali, nevěděl, ale přinejmenším by si mohl nechat ošetřit ruku. Ten náhlý projev emocí z obou stran ho podivně vnitřně vyčerpal. Nikdy nepatřil k těm, co by dokázali dlouze debatovat na emotivní témata bez toho, aby nezabředl do síly svých citů a tím se unavil. Věděl to o sobě a možná právě proto se nikdy s nikým nepokusil zblížit. Nebo taky proto, že byl natolik stydlivý, že většinou nedokázal ze sebe vypravil půl věty.

Až do dneška. Se Snapem mu šlo mluvit líp, než si vůbec kdy dovedl představit.

Zraněnou ruku držel daleko od těla a pokud možno nehybnou, pak vytáhl hůlku z rukávu a mávnutím doplněným o zašeptání patřičné formule si zvedl ze země všechny věci. Proč ho to nenapadlo už poprvé, když mu vypadly, to netušil, nejspíš byl tak rozrušený a vzrušený lektvaristovým rozkazem, že prostě slepě uposlechl. Stejna jako poslouchal teď, když kráčel za mužem chodbami dolů do sklepení a skrýval při tom svou popálenou ruku v rukávu hábitu, protože nechtěl, aby se někdo vyptával, co se mu stalo. Tedy ne že by se kdokoli ze spolužáků odvážil zeptat se studenta, jdoucího se Snapem, kam jde nebo co se mu stalo, případně co provedl, ovšem vždy se mohlo při Nevillově smůle stát, že by narazili na nějakého profesora a taky že ano. Na profesorku Hoochovou, která kolem nich jen prošla a prohodila k naprosto zmatenému Nevillovi: 'Hnojíte skleníky kravským hnojem?' a s úšklebkem kráčela dál. Ještě méně pro něj bylo pochopitelné, proč se Snape zatvářil tak, jako kdyby se někoho, pravděpodobně Hoochovou, pokoušel nezabít.

Byl zaveden do dávno známých míst, Snapeových pokojů, a jejich obyvatel mu pokynul ke křeslu u stolu. Posadil se do něj, knihy odložil na stůl a pak se zavrtěl. Křeslo se spíš podobalo mučícímu nástroje, než místu k sezení, ač přesně nebyl schopen říct proč. Snad bylo příliš tvrdé, nebo kůže na něm špatně vydělaná, možná za to mohly hřeby, kterými byl potah přitlučen ke kostře, každopádně by tu dlouho sedět nechtěl.

A navíc se začal opět potit.

Snape odešel do své laboratoře bez jediného slova a potom bylo slyšet, jak tam něco míchá a ztlouká. Vypadalo to, že to bude na delší dobu, proto se pokusil sundat ze sebe školní hábit a svetr, jinak by se mohl v místnosti zalknout. Hábit, ten ještě jednou rukou šel, ani ho neměl sepnutý, takže ho stačilo shodit z ramena a on už sám sklouzl dolů.

Se svetrem už byla větší potíž, protože se musel přetáhnout přes hlavu. K tomu člověk zpravidla potřebuje obě ruce, které on neměl k dispozici, přesto se pokusil si svetr sundat. Povedlo se mu to jen z části, přičemž si ještě zvládl nechtěně vykasat košili někam nad pas, takže teď seděl od pásku kalhot do půl těla nahý, přes hlavu měl přetažený svetr, takže se pořádně dusil. K tomu si nějak zamotala kravata do vlny svetru a její uzel se mu teď utahoval nepříjemně kolek krku.

Nešlo to nahoru ani dolů. Byl v pasti vlastního oblečení.

"Co to zase děláte, Longbottome?" slyšel přes svetr Snapeův látkou tlumený hlas.

"Je tu horko," zamumlal v odpověď a ještě usilovněji se pokoušel uškrtit se na svém oblečení.

"U Merlina všemocného!" zavrčel Snape, "Vaše nešikovnost už hraničí s tělesným postižením. To vás tu mám i svlékat?"
V ten okamžik se Neville zarazil a Snape podivně ztichl. Trvalo to několik okamžiků, kdy zřejmě oba zpracovávala podivnost a dvojznačnost mužova prohlášení. Následně uslyšel, jak se k němu lektvarista přesunul, kameninová nádoba třeskla o dřevo stolu a pak svetr z jeho zorného pole náhle zmizel, ja mu ho Snape stáhl jedním pohybem přes hlavu.

"Díky," řekl, protože jaksi nevěděl, jak by se měl zachovat a navíc ho prudce zabolely spáleniny na ruce, když se přes ně otřela vlněná látka.

Na poděkování mu lektvarista cosi zavrčel v odpověď, co Neville nerozeznal, protože to bylo řečeno moc potichu. Potom, k mladíkově velkému úžasu, Snape prostě přiklekl na jedno koleno a popadl ho za zraněnou ruku. Sice to bolelo, studené ruka ho svírala vážně až moc pevně, ale už jen samotná skutečnost, že se ho obdivovaný muž opět dotýkal a že byl tak blízko, tišila všechnu bolest. Sledoval, bez jediného slova ale i dechu, jak mu bledé prsty roztírají zářivě rudou mast po puchýřích na ruce. Pečlivě, systematicky a s umem skoro až lékouzelnickým. Rozhodně bylo znát, že to Snape nedělá poprvé. Jen co byla mast hustě nenasena na Nevillovu spálenou kůži, tak začal zraněnou ruku až překvapivě opatrně ovinovat obvazem.

Zapolykal. Ani ne tak z bolesti, jak z podivného teplého chvění v hrudi. Nebylo to vzrušení, byl to jen prostý pocit štěstí, že se o něj milovaný muž tak stará. Věděl, že to je vlastně v popisu jeho práce, byl profesor a jeho povinností bylo pečovat o studenty, ale přesto to bylo příjemné.

Sklopil pohled ke své ruce. Měl dojem, že by tak neměl uvažovat, tak se raději soustředil na něco jiného. V duchu se zamyslel nad tím, jak vůbec k těm popáleninám přišel.

"Jakou máte o svém zranění teorii, Longbottome?" zeptala se náhle Snape.

V Nevillovi hrklo a překvapeně zamrkal.

"Vy... čtete mi myšlenky?" napadlo ho se okamžitě zeptat, bez toho, aby si to vůbec rozmyslel.

"Momentálně?" černé oči se krátce zvedly k jeho tváři, "Ne. Byla to pouhá logická dedukce. Takže, jaká je vaše teorie?"
"Permanentní štítové kouzlo na plášti nebo šatech," vypálil nahlas svůj první a také jediný nápad. Dostalo se mu na to odpovědi v podobě nespokojeného úšklebku tenkých rtů.

"Do teď jsem si myslel, že teorii zvládáte dobře, ovšem vidím, že jste si nezapomatoval ani základní pravidla lektvarologie," utnul jeho nadšení Snape a ještě prudkým utažením uzlu na obvazu způsobil, že Neville zalapal bolestivě po dechu, jak se mu obinadlo zatnulo do zraněné kůže na zápěstí. Zároveň si uvědomil, co to plácl za hloupost, tak uhnul pohledem a zabodl oči do podlahy.

"Máte pravdu, hloupost," zamumlal, "Jedno ze základních pravidel práce v lektvarové laboratoži je, že... člověk tam nesmí nosit magické předměty ani nesmí mít na sobě začarované oblečení. K výrobě ochraných plášťů se proto používá vlna ze speciálního druhu magické ovce. Boty a rukavice se pak vyrábí z dračí kůže. Dřív byli i z obří, ale od doby, co byli obři uznáni jako právolatné členy kouzelnické společnosti, je jejich zabíjení považováno za vraždu."

"Ano," mírně přikývl, "Naštěstí je Starostolec složen převážně z čistokrevných kouzelníků ze starých rodin, takže za zabití obra ještě nikdy nikdo nešel do Azkabanu. Vždy to bylo uznáno jako sebeobrana," defakto tak připustil, že na ministerstvu a ve Starostolci vládne korupce a nadržování kouzelníkům, "Obvaz si nechte na ruce alespoň do zítřka, pak ho sundejte, ruku omyjte a následujících dvacet čtyři hodin příliš nezatěžujte, jinak vám kůže zase popraská," nakázal, vstal a ustoupil dozadu o dva kroky zcela mimo Nevillův dosah, možná trochu, jako kdyby se obával.

"Dobře... pane," mírně přikývl a zatahal za obvaz jak byl nervozní, "Tak jak jste to udělal? Jak... no... jste mě spálil, když to nebylo kouzlo... nějaký lektvar, který..."
"Myslíte si že se poleji žíravým lektvarem a pak chodím po chodbách jakoby nic? Vypadám snad jako hlupák?" vyklenul obočí nahoru ve známém posměšném gestu a semkl ještě pevněji své, už beztak stištěné rty.

"Ne to n-ne," připustil, že tak hloupý by Snape rozhodně nebyl, "Takže jak..."

"Zkuste se nad tím zamyslet a možná vám to dojde. Jestli ne, pak jste prostě jen idiot," uzemnil veškeré Nevillovi snahy o další vyptávání, vzal ze stolu nádobku s mastí a přešel s ní k druhému stolu, který tu ještě stál a stále byl zabarven do oranžova od poslední mladíkovy lektvarové katastrofy.

V tom, jak Snape poodešel, opatrně pokládal misku na stůl i v celém držení jeho těla a vzhledem k faktu, že se k Nevillovi postavil zády bez známky toho, že by se chtěl otočit, bylo cosi nerozhodného, nervozního možná by se při hodně velké fantasii dalo říct rozpačitého. Něco v tom smyslu, že lektvarista neví co si má momentálně s Nevillem počít, protože ho nechce vyhodit, ale ani se s ním nechce bavit.

"Omlouvám se," řekl tedy do nastálého ticha, jak trochu doufal, že tím přiměje Snapea mluvit.

"Za co?" s tím dotazem se k němu muž prudce obrátil a složil si ruce na prsou, "Za to že jste nevychovaný spratek co se po mě sápal nebo za to, že jste hlupák, co si nepamatuje ani základy z první hodiny lektvarů?"

"Za to taky," proč by se neomluvil, jeslti to k něčemu bude, "ale hlavně za to že... zlobí vás, že vás miluji, tak se za to omlouvám, jenže já si nemůžu pomoct."

"Už zase začínáte?" spíš to znělo jako povzdech, než jako výčitka nebo zavrčení, kterým to nejspíš mělo být, "Poslouchejte Longbottome," postoupil o dva kroky dopředu a zastavil se, stále dost daleko od Nevilla, "To, co cítíte, není láska. Vy nejste ve škole moc oblíben, ani nemáte moc přátel, jste, jak moc dobře vím, spíš outsider. Já s vámi při doučování trávil čas, věnoval jsem vám víc pozornosti než kdokoliv jiný ze školy a proto jste získal dojem, že mě milujete. Je to jen pobláznění hormonů a pubertální deprese. Seberte se a přeneste se přes to."

"Tak to není," zamítl okamžitě Snapeovo tvrzení, "Já vás miloval ještě předtím, n-než jsem požádal o doučování. Vlastně jsem... myslel jsem, že bych vám mohl být nablízku, když mě budete doučovat, tak..."
"Víte že to už by se dalo klasifikovat jako obtěžování?" zeptal se prudce, tím Nevilla přerušil a donutil ho jen naprázdno sklapnout pusu.

Nikdy ve své podstatě neuvažoval o tom, že by mohla být Snapeovi jeho náklonost nepříjemná. Přemýšlel o jeho vzteku, až to zjistí. Představoval si jako ho všichni přátelé a spolužáci zejména z nebelvíru odsoudí. Dokonce viděl i šílené titulky ve školních novinách hlásající, že se zamiloval do umaštěného bastarda. Ovšem to, jestli je vůbec Snape na muže a jestli by mu jakékoliv pozornost mohla být proti mysli, nad tím nikdy nepřemýšlel.

Hluboce se za to zastyděl a zrudl snad až na prstech u nohou.

"Omlouvám se," přidal svou druhou omluvu za velice krátký čas, "Nechtěl jsem... půjdu a už se nevrátím."

Připadal si jako spráskaný pes, když se zvedal z křesla, bral svoje učebnice a šoural se ke dveřím. Klidně by si tu i zapomněl svoje svršky, jak špatně se cítil. Jenže to by nebyl Snape Snapem, aby mu to patřišně jízlivě nepřipomněl.

"A svršky mi tu necháte jako důkaz lásky?" zeptal se s typickým pošklebkem v hlase, čímž srazil Nevillovu náladu na samé dno, že už snad hlouběji ani klesnout nemohla.

Vrátil se zpátky ke svým věcem a začal si natahovat svetr. Zraněnou rukou mu to pořád šlo špatně, i když už tak nebolela, navíc na něj Snape upíral temný pohled, což mu rozhodně na obratnosti nepřidávalo. Spíš mě dojem, že není ani schopen zjistit, kde má oblečení předek. Nakonec to vzdal, jednoduše nevěděl, ani kudy se do svetru leze, takže ho prostě přehodil přes ruku, nějak neobratně na sebe natáhl hábit a znovu pobral učebnice.

U dveří zaváhal, jak a jestli se má vůbec rozloučit. Prosté naschledanou mu přišlo jako rušení nějakého posvátného momentu ticha. Váhavě se nadechl.

"Počkejte, Longbottome. Pojďte sem a zase si sedněte," překvapil ho svou žádostí Snape, "Už dávno jsem s vámi o něčem chtěl mluvit, tak využiji toho, že vás tu mám."

Překvapeně se po Snapeovi ohlédl. Vážně nečekal, že by s ním muž zrovna teď chtěl cokoliv probírat. Byl zmatený tak, jako snad ještě nikdy, což bylo překvapivé vzhledem k tomu, že on byl zmatený prakticky neustále už od dob, co si pamatoval. Zase se vrátil na křeslo, pokolikáté už?

Za zády mu zašustěl plášť, jak Snape přešel kolem jeho zad, pak obešel stůl a posadil se na svoje místo. Vypadal tak skoro jako ve třídě, když seděl za katedrou a pouštěl na všechny kolem hrůzu svým temným pohledem. Tentokrát vypadal ve tváři o něco méně zlověstně, než jindy. Trochu se mu vyrovnaly vrásky kolem očí a rtů, stejně jako hluboké rýhy na čele. Neville při pohledu na Snapeovu tvář s jemnějším výrazem usoudil, že přesně tak se mu líbí nejvíce.

Předcházející - Následující

Poznámka autorky: Jo, jo, štěňata umí taky občas kousat a štěkat. Tož Seve, měl bys srolovat noviny a nařezat štěněti na zadek.

Za komentáře k předchozí části děkuji: mathe, Merope, xinef, Blesk, Bobo, moon, Casiopea a yellow. Budu se těšit na vaše další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.