Jak je důležité míti Nevilla - 6. kapitola
Vůbec dnes nechtěl vylézt z postele, jak mizerně se cítil. Jen tu tak ležel stočený do klubíčka pod silnou vrstvou pokrývek a u těla si držel baňku se semínkem dusivky. Nic se mu nedařilo. Dokonce ani jeho dusivka nevypadala, že by měla v brzké době, nebo vůbec někdy, vzklíčit. Byl v hluboké depresi, zahanbený a bolelo ho srdce. Nepředstavoval si svůj první polibek ani vyznání lásky tak... děsivé.
Závěsy kolem jeho postele se rozevřely a bodavé sluneční světlo, procházející oknem, zastínila silueta dívky s rukama opřenýma v bok.
"Neville Longbottome, co ještě děláš v posteli?" zeptala se přísně Ginny tónem, který podle Rona používala jejich matka.
"Není mi dobře, Ginn," odvětil vlastně pravdivě. Cítil se mizerně a celkem nezáleželo na tom, jestli za to může nemoc nebo jeho vlastní mysl.
"Bolí tě něco? Nebo máš teplotu?" vyptávala se starostlivě a to už seděla na kraji postele a přikládala mu ruku na hlavu zkušeným hmatem člověka, co neměří něčí teplotu poprvé, "Ne, teplotu zdá se, nemáš. Tak co ti je?"
Povzdechl si. Bude ji muset něco říct, jinak ho nepřestane otravovat. Pravda nepřicházela v úvahu, to by nejspíš neřekl ani Lence, která byla jeho nejlepší kamarádka. Mohl ovšem říct něco neurčitého.
"Včera... to lektvarové doučování... já jsem to pěkně pokazil," to bylo víc než mírně řečeno, "Vybuchl mi kotlík a pokropil profesoru Snapeovi hlavu, hábit a všechno. Bylo to strašné," ani toto nebyl zdaleka popis hrůznosti situace, ve které se včera v podvečer ocitl.
"A proto tady ležíš a nechceš vstát?" ujišťovala se, že mu správně rozumí.
"Nemůžu se ukázat na lektvarech. Po tomhle prostě nemůžu."
Kdyby šlo vážně jenom o vylití kotlíku na lektvaristovu hlavu, pak by se přes to se zatnutými zuby přenesl a věděl že přesně,že to mu Ginny taky doporučí, jenže ona nevěděla, co se vlastně stalo. A kdyby to nakrásně věděla, nejspíš by mu neuměla poradit jinak, než že se má zvednout a bojovat jako správný nebelvír. Ovšem Neville nikdy správný nebelvír nebyl, tak co.
"Ale jdi!" plácla ho přes stehno, "Co by za to jiní dali vidět Snapea pokropeného lektvarem a ty tu kvůli tomu depresíš v posteli. Vylez ven, obleč se a hezky všem povyprávěj, jak se ten umaštěnec tvářil. Uvidíš, že je to pobaví."
"On není...," už chtěl muže bránit, ale včas si to rozmyslel, "Ono není tak snadné nechat se jím urážet a teď si na tom dá určitě ještě víc záležet, než předtím. Prostě zajistí, abych neprošel NKU a zůstanu tu jako věčný student. Ostuda celé rodiny Longbottomů."
"Když před ním bude utíkat, jen mu tím poskytneš munici. Na to on dá... na náš strach z něj. Proč myslíš, že tak nesnáší Harryho? On se mu dokáže postavit, nebojí se a řekne si své bez ohledu na to, jestli dostane trest nebo mu Snape odebere body. Jo, dobře, dost často nám to neprospívá, ale stejně je to obdivuhodné... někdy," mluvila s jistým zasněným a jasným zápalem jako vždycky, když přišla řeč na Harryho. V jejím případě to jasně nebyla posledlost chlapcem, který přežil, ale skutečný zájem dívky o chlapce, lépe řečeno dívky, co ví, že nemá šanci, a přesto po chlapci touží.
Možná měla pravdu.
Posadil se, složil si nohy pod sebe a položil semínko dusivky na koleno. Nedíval se na Ginny, jen na své ruce, složené v klině, pak si povzdechl a konečně pohled zvedl.
"Asi máš pravdu," připustil, "Sedět tady a utápět se v sebelístosti nic nevyřeší. Díky, že si sem za mnou přišla, nikdo jiný by to asi neudělal."
"Vlastně mě sem poslal Harry," překvapila ho svými slovy, "Chtěl, abych zavolala Lenku, ale já si řekla, že snad budu na popovídání stačit i já, no ne?" usmála se.
"Ano, to ano," přikývl.
Byl jí vděčný, že sem za ním přišla, ale možná by mu vážně víc pomohlo, kdyby poslechla Harryho a pozvala sem Lenku. Právě jen Lenka a Harry věděli o tom, že je zamilován do Snapea. Kamarád prohlásil,že mu to nevadí, ale nechce se o tom bavit, nic o tom slyšet nebo vědět, což bylo víc, než v co Neville doufal, když uvažoval o tom, co všechno by si kamarádi pomysleli, kdyby to zjistili. Zejména co si Harry pomyslí, protože ať chtěl nebo ne, ať byl Holoubkovou a ministerstvem zostuzen nebo ne, pořád mělo jeho slovo v Nebelvíru velkou váhu. Možné ještě lépe by se dalo říct, že se ho lidé zvláštním způsobem obávali. Trochu podobmě, jako se obávali, měli respekt a zároveň měli rádi ředitele Brumbála.
"Tak vstávej, myslím, že kluci už na tebe dýl čekat nebudou," rozloučila se s ním dalším poplácáním, vstala a odešla. Tím se bravurně vyhnula tomu, že by jí mohl odpovědět něco v tom duchu, že oni na něj beztak nikdy nečekají, takže je jedno, jestli si pospíší nebo ne.
Rozhýbal svoje končetiny, našel svoje oblečení stejně jako tašku s učebnicemi, a dusivku strčil do kapsy kalhot, jako vždy. Nikdo si samozřejmě nevšiml toho, že chybí, jak by také mohl. Dokud na sebe hlasitě neupozornil, tak ho uvítali u snídaně jen obvyklým 'ahoj', které mohlo patřit prakticky neznámému člověku.
Jediní tři lidé, kteří mu u snídaně věnovali velkou pozornost, byl Snape, Harry a Lenka.
V zátylku cítil Lenčiny tázavé pohledy, jelikož havraspárský stůl byl postaven vedle zmijozelského, takže kdesi za Nevillovými zády. Přímo do tváře mu chvíli co chvíli zvedal Harry pohled od jídla, trochu se mračil a také měl snad bezmála na jazyku dotaz, co se stalo. Zprava pro změnu cítil těžký, skoro až dusivý pohled jedněch uhrančivých, krásných a milovaných očí, u kterého si přesně nebyl jist, co znamená. To by se musel otoči a podívat se lektvaristovi přímo do tváře, jenže tolik odvahy v sobě prostě neměl.
Půlky snídaně se vzdal, jelikož už to nemohl vydržet a stejně tak vynechal oběd. Odpoledne, když měli mít hodinu, tak si zašel na ošetřovnu s tím, že ho bolí hlava. Strávil u lékouzelnice dvacet minut vyšetřování, kdy samozřejmě nepřišla na nic, a pak se ho na rovinu zeptala, jestli to není kvůli tomu, že nechce jít na Obranu, co měla být po lektvarech a jasně při tom poukázala na jeho ruku poznamenanou trestem profesorky Umbridgeové.
Vycítil v tom příležitost a řekl, že ano, že tomu je skutečně tak a že se mu navíc dělá špatně z lektvarů. Lékouzelnice se rozhořčila, že by měla Umbridgeová táhnout ke všem mozkomorům a Snape že by si měl v učebně pořídit okna a větrat. Neville se cítil provinile, že lhal, předstíral a všechno tohleto, ale stejně se nepřiznal, že se prostě jen nechce setkat se Snapem. Lékouzelnice ho nechala na ošetřovně, dala mu čaj a něco na uklidnění k tomu, dokonce mu vnutila nějaké sušenky. Byl jí vděčný a snažil se nerušit. Aby se zaměstnal, tak se jí postaral o květiny na parapetu. Po všech vyučovacích hodinách byl propuštěn, zamířil rovnou do nebelvírské věže a nevystrčil z ní nos ani na večeři. Přišla ho navštívit Lenka, přinesla stolní hru, kterou vymysleli se svým otcem, takže logicky obsahovala vědomostní otázky na neexistující příšery. Nevyptávala se na nic, jen nutila Nevilla hrát znovu a znovu, takže se nakonec o strachopudech a boubelnicích dozvěděl pomalu víc, než vůbe chtěl. Kupodivu mu to trochu zvedlo náladu, ovšem jen do chvíle, když musela kamarádka odejít a on zase osaměl.
Myšlenky se mu samozřejmě stočily ke Snapeovi. Zatím, co ležel v posteli a dotýkal se prsty svých rtů, přemýšlel o karikatuře polibku, který s lektvaristou zažil. Taky ho napadaly všelijaké myšlenky o mužových slovech, zejména o dvou částech. Jestli chce být Nevill přiražen ke stolu a ošukán a že je buclaté hloupé dítě.
Spánek měl neklidný, zase se dostavil sen, takže se uprostřed noci probudil s hrůzou. Naštěstí jen s tou a s propoceným pyžamem. Vyhrabal si ze svých věcí lektvar na uklidnění a rovnou si dal celou pořádnou dávku, ač mu lékouzelník, co mu lektvar namíchal, doporučoval dávat si jen půl dávky. Dávno ale věděl, že usne a spí jen po celé dávce.
Jeho následující den probíhal zhruba ve stejném duchu, jen se mu podařilo jít na všechny hodiny, protože neměl mít Snapea a nakonec se k odpoledni snažil rozptýlit v davu. Věděl, že kdyby se lektvarista naštval, že nedorazil na doučování, tak ho zaručeně bude hledat v nebelvírské věži, ve společnosti Harryho nebo Lenky a pak ve skleníku. Všem těmto místům se proto vyhýbal a nakonec zakotvil mezi partou starších havraspárských, se kterými se pustil do debaty o květinách. Tedy on mluvil a oni se podle jeho rad vypracovávali úkoly z bylinkářství.
Ano, na rostliny byl až tak dobrý, že mohl poučovat vyšší ročníky havraspáru, jen o tom nesměl nikdo vědět.
°°0°°
Poslední dva dny byly docela mizerné. Včera samozřejmě zaznamenal, že se Longbottom nedostavil na Lektvary a po jeho dotazu, kde je, se na něj Potter podivně podíval a pak neméně podivným tónem odpověděl, že je Nevillovi nejspíš špatně, tak zůstal na pokoji. Shledal jeho chování drzým, takže odebral Nebelvíru body. Možná by mu i uložil školní trest, ale večerní hodina nitrobrany byla pro Pottera dostatečně velkou odměnou za jeho chování.
Večer mu to pak dal pořádně sežrat. S velkou radostí se pohrabal v klukových vzpomínkách na Lupina a konečně, poprvé za svůj život, mohl vůbec vlkodlaka vidět nahého, i když jen zprostředkovaně. Bylo vážně zábavné sledovat, jak se Potter klepe jako ratlík, na pokraji výbuchu vzteku a snaží se dělat, že vůbec nic s Remusem nemá.
Přes veškerou radost si Severus uvědomoval komplikovanost situace, do které se vlkodlak dostal, když se zapletl do trojuhelníku on, Black a Potter, ovšem rozhodl se do toho prozatím nezasahovat. Pro Remusovo vlastní dobro a také proto, že doufal v mužovu racionalitu, která by snad mohla ovládnout vlka a pomoci mu se se vším logicky vypořádat. Nebo alespoň přijít za Severusem pro pomoc, protože to by se muselo stát něco hodně zásadního, aby to byl on, kdo půjde za vlkodlakem a nabídne mu řešení.
Nakonec Pottera propustil s pocitem, že opět ničeho nedosáhl a že se ten spratek nesnaží, ani co by se za nehet vešlo. Měl mysl otevřenější a čitelnější, než jsou stránky Denního věštce. Nejraději by ho profackoval, aby si uvědomil, jak moc jsou hodiny nitrobrany důležité a že to rozhodně není jen plýtvání časem.
A dnešek nebyl o nic příjemnější. V první řadě musel vyslechnout Brumbálovy stesky nad skutečností, že se musí od Pottera držet dál. Kdyby neviděl, že je starý čaroděj ve špatné náladě, tak by mu doporučil, že si to s ním s klidem vymění, protože on se rozhodně chtěl držet od Pottera co nejdál. Pak si vyslechl neméně emotivní proslov na téma Popletal a Umbridgeová, který vyústil v ředitelův výbuch hněvu, končící tím, že si smetl pohybem ruky své milované tikající strojky z jednoho z mnoha stolů, stojících v ředitelně. Z toho Severus usoudil, že začínat hovor o Longbottomovi a jeho nadání by nejspíš nemuselo být momemtálně rozumné.
Jen co Albusovi pomohl všechno uklidit a vyslechl si jeho omluvy, že je starý blázen, včetně toho že snesl mužovo hlazení po paži, se mohl odebrat do sklepení ke své práci. Lépe řečeno ke svému výzkumu.
Proto teď seděl ve studené laboratoři a pozoroval hodinovou ručičku, jak se vleče. S každým jejím pohybem vpřed mu v žilách stoupal adrenalin a měnil se ve vztek. Upřímný a hluboký vztek. Jak se mohl Longbottom opovážit nedostavit se na smluvenou hodinu a nechat tu Severuse čekat, jako kdyby byl nějaký jeho pochybný kamarád a měli si dojít do Medového ráje pro cukroví. Byl profesor, ba co víc, byl obávaný Severus Snape, a jen hlupák nebo veliký odvážlivec si troufl nechat ho čekat, pro oba tyto případy existovalo pak jedno jediné synonymum – Potter. Jenže Longbottom měl do Pottera hodně daleko, takže snad právě proto Severuse tak naštvalo a překvapilo zároveň, že se mladík opovážil nepříjít.
Vymrštil se ze židle a vztekle vyletěl do chodby. Po schodech nahoru vyběhl tak rychle, jak jen to bylo možné, aby to ještě vypadalo důstojně. Poháněn vztekem se vydal chodbami bradavického hradu rozhodnut toho kluka najít a za ucho ho dovláčet do sklepení.
První místo, kam zamířil byla nebelvírská věž. Jen kousek od vchodu chytil mladou Weasleyovou v podezřele družném rozhovoru s Lee Jordanem. Ještě než se jí zeptal jestli je Longbottom v nebelvírské věži – na což dostal zápornou odpověď – odebral za každého z nich Nebelvíru osm bodů za bezpředmětné a nesmyslné postávání ve výklenku. Slyšel za sebou rozlobený hovor těch dvou, že neměl právo jim odebrat body, když nic neudělali. Jaké to spravedlivé nebelvírské rozhořčení.
Když nepochodil v Nebelvíru, tak se odebral směrem ke skleníkům. Po cestě narazil na jednoho havraspárského chlapce, nesoucího květináče. Okamžitě na něj vybafl, jestli neviděl Longbottoma. Mladík se polekal, div že květináče neupustil na zem a pak zablekotal něco v tom smyslu, že ho snad viděl na druhém patře. Odebral mu deset bodů za to, že nemá dost vysoký intelekt, aby poskytl lepší informace a vydal se do druhého patra.
Druhé patro byl opravdu značně široký pojem, takže, jak by řekli studenti, plachtil chodbami tam a zpět, vyzařujíc auru rozčilení a touhu se někomu pomstít, čili mu vše živé včetně paní Norrisové uskakovalo z cesty. Jedna mrzimorská dívka to bohužel nestihla, takže si stanuli tváří v tvář.
"Slečno Taylorová, odebírám mrzimoru deset bodů za to, že mi stojíte v cestě," zavrčel na ni.
"Pane já...," nejspíš se pokoušela omluvit, neposkytl jí k tomu možnost.
"A smyjte si to svinstvo z obličeje. Jste zmalovaná jak nevěstka za deset srpcí z Obrtlé," ohodnotil její výrazné nalíčení.
Dívčiny oči se naplnily slzami upřímného ponížení, zavzlykla tak nahlas, až nebylo vůbec možné, že by člověk mohl vydat takový zvuk a s obličejem v dlaních, brečící se vrhla k nějbližší dámským toaletám.
Nevěnoval jejímu zármutku pozornost a pokračoval v cestě. Prudce zabočil za roh, až jeho plášť zavířil v dramatickém efektu, jen podporovaném aurou nespoutané magie, jež z něj momentálně vyzařovala a zastavil se. Na druhé straně chodby viděl Longbottoma, jak si povídá se skupinkou starších havraspárských. Zkřivil při tom pohledu rty ve zlém úšklebku. Ten malý spratek si dovolil klidně trávit čas klábosením o famfrpálu nebo jiným hloupým rozhovorem, místo toho, aby se dostavil na doučování. Za tohle musel zaplatit.
"A jéje," ozval se Zabini, postávajíci v rohu s kamarády, "Snape už má zase ten pohled. Nejaký Nebelvír bude nejspíš rozpárán a jeho kůži si Snape hodí jako lví předložku před krb," pochchtával se společně s ostatními zmijozely.
"Výborné postřeh, pane Zabini," bleskl po něm pohledem, "Patnáct bodů pro Zmijozel za váš pozorovací talent."
Nadechl se a vykročil směrem k Longbottomovi. Už se trochu uklidnil, jen to klidnění přišlo mnoho lidí velice draho. Za normálních okolností odebral všem kolejím dohromady okolo padesátí bodů za týden. Dnes už se dostal na číslo třicet šest jen za jediné odpoledne, navíc se mu podařilo naštvat dva nebelvíry, urazit jednoho havraspárského a rozbrečet jednu mrzimorku, čímž opravdu prakticky splnil svou týdenní kvótu. Logicky pak, aby nebyli zmijozelští v nevýhodě vůči ostatním, rovnou přidal své koleji těch patnáct bodů, aby to prostě bylo vyrovnané. Spravedlivost nade vše, že?
Stanul na mladíkem, doposud k němu otočeným zády, takže o Severusově přítomnosti nevěděl. Složil si ruce na prsou a použil jeden ze svých osvědčených pohledů, který zapříčinil, že hlouček havraspárských se jakoby zázrakem rozplynul, díky čemuž si Longbottom všiml, že asi není něco v pořádku a otočil se.
Jakmile se jejich pohledy střetly, tak Longbottomův obličej nabral nejdřív barvu odtučnělého sýra a pak změnil odstín na krvavě rudou. Oči se mu doširoka roztáhly, až připomínal skřítka při své bledé pleti a světlých vlasech.
"Longbottome," pronesl potichu s veškerou zlostí, kterou cítil.
°°0°°
Už si myslel, že ho Snape nenašel a nenajde nebo že to prostě nechá být, ovšem když na něj padl stín a spolužáci se zázračně vytratili, nebo dělali ,že tu nejsou, tak mu bylo hned jasné, že ho lektvarista právě objevil.
Obrátil se a skutečně. Muž jeho snů i nočních můr, pohroma jeho života, stál nad ním, ruce složené na prsou a ve tváři výraz, jasně říkající, že za všechny své přečiny Neville zaplatí školním trestem s Filchem a nebo rovnou vlastní krví.
"Longbottome," spíš tak zašeptal Snape přesně tím tónem, u kterého si nikdy nebyl jist, jestli ho víc děsí nebo vzrušuje. Momentálně asi to první, když si uvědomil, čeho se dopustil a proč ho lektvarista vyhledal.
"Drzý opovážlivý spratku. Vážně jste si myslel, že mě můžete nechat čekat a nedostavit se na doučování, to vše bez trestu? Jste tak hloupý od narození nebo se na vašem intelektu podepsalo přátelství s Potterem?"
Nadechl se k vykoktání nějaké odpovědi, nejspíš něco v tom smyslu, že je mu to opravdu líto, ale myslel si, že už ho Snape nikdy nebude chtít vidět po tom, co se stalo. Nebo ještě lépe říct, že to on se bojí lektvaristy momentálně tak moc, že se k němu nemůže přiblížit. Těžko říct, jestli by k tomu doopravdu našel odvahu, každopádně ani nedostal příležitost to zkusit.
Snape ho drapl za límec, což by samo o sobě mělo dvojitý účinek, jen kdyby se lektvaristovi za zády neobjevil ropuší ksicht profesorky Umbridgeové. Tehdy to bylo jenom děsivé... z větší části... nejspíš... a možná taky ne, vždyť tak jako tak se dostal do Snapeovy těsné blízkosti.
"Je nějaký problém, profesore Snape?" dotázala se mile Umbridgeová, na tváři jeden z těch úsměvů, co mají působit upřímně a smířlivě, ale možná tak na mozkomora.
Snapeovi přeběhlo přes tvář cosi, co by Neville nejspíš nazval znechucením, než se to něco vytratilo a jeho obličej se vyjasnil do výrazu, který byl dozajista podlézavý, pokud by byl mladík tak odvážný a troufl si výraz slovy popsat.
Lektvarista se pomalu otočil, čímž Nevilla mírně postrčil před sebe, skoro jako štít vůči profesorce Obrany. Díky tomu byl mladík přitištěn zády k mužovu tělu. Celkem by se dalo říct, že to bylo postavení, ve kterém chtěl být, jen mu pohled na profesorku Umbridgeovou trochu kazil celkový dojem. A taky strach, které momentálně měl.
"Ne, profesorko," odpověděl ji Snape, tentokrát se vůbec nezdálo že je naštvaný, spíš jako kdyby se snažil chovat vstřícně a přátelsky, "Jenom mám tady s panem Longbottomem menší debatu. Zdá se, že zapomněl na naše společné hodiny doučování."
"Ach, a potřebujete s ním pomoci?" usmála se profesorka ještě víc, "Dnes mám v odpoledním rozvrhu okno, tak by si u mě mohl odpykat trest."
"Ne," zamítl muž rázně, k Nevillově upřímné radosti, "Chci se o něj postarat sám. Je to jeden z Potterovic party, takže potřebuje opravdu pevnou ruku, že pane Longbottome?" naklonil se k Nevillově uchu, do kterého mu zasyčel, "Zkrotím ho i kdybych ho měl svázat."
Neville se zachvěl a téměř zaúpěl. Ta slova, hloubka hlasu a tón, kterým byla pronesena, mu vyslala zamražení po páteři rovnou do rozkroku. Bylo celkem lhostejné, kde byl, že se na něj dívali lidé a Umbridgeová, prostě se vzrušil a v duchu se jen modlil k Merlinovi, aby si toho nikdo nevšiml. Bezděky dal ruce s učebnicemi dolů, jak se snažil zakrýt.
"Zdá se, že to máte vážně pevně v rukou," usoudila Umbridgeová potěšeně, zřejmě si Nevillovo rozechvění vyložila jako strach. Jak za to byl vděčný.
"Samozřejmě, copak jste čekala něco jiného?" zeptal se s typickou zmijozelskou ješitností, "Mám celou řadu metod, jak spratkovi jako jen on ukázat, kde je jeho místo."
V ten okamžik ho napadlo, úplně samo od sebe, že jeho ideální místo je momentálně na kolenou před Snapem. A čím usilovněji se snažil ty myšlenky zaplašit, tím víc se mu do mysli vkrádala představa, jak klečí na zemi a dělá... úplně přesně nevěděl co, ale rozhodně to zahrnovalo jeho pusu a lektvaristův penis.
Učebnice mu vyklouzly z ruky, dopadly na zem a jeho dnešní domácí úkoly se rozsypali na všechny strany.
"Chápu," kývla Umbridgeová s dalším úsměvem, tentokrát spíš šelmovským, "Inu, já vás tu nechám, vy si jistě už poradíte," pokynula Snapeovi na rozloučenou, obrátila se na podpatku a skoro až nadšenou chůzí se odkolébala pryč. Nespíš při tom myslela na to, jak lektvarista využívá jejích mistrných metod trestání studentů nebo jak některým z nich strouhá prsty do lektvarů.
Snape ho držel, ale jen tak dlouho, než profesorka zmizela za rohem, pak ho pustil tak prudce, že Neville skoro ztratil rovnováhu. Trochu se zapotácel a zády na muže narazil, naštěstí si za to nevysloužil záhlavec nebo jiné potrestání.
"Na kolena a seberte ty věci," nařídil mu Snape stroze.
V myšlenkách skončil jen u toho na kolena, které skvěle odpovídalo fantasii, jež momentálně měl. Klesl na zem a rozechvělýma rukama začal shrabávat pergameny, brky a učebnice. Pokoušel se nastrkat úkoly mezi desky knih a přitom se nedívat nahoru. Byl tak blízko Snapeovým nohám a zrovna v té ideální výšce ,že stačilo jen trochu zvednout oči a viděl jeho rozkrok. Na kalhotách tam měl přesně pět látkou obšitých knoflíků. Pět. Pět pohybů prsty a pak sáhnout dovnitř... v duchu se proklel. Musel přestat myslet na to, jak je blízko, jinak za chvíli nebude moci snad ani chodit, jelikož ho nohy jednoduše neunesou.
Natáhl ruku pro poslední pergamen a strnul. Jeho roh totiž spočíval pod Snapeovou nohou, ač bylo přesně jasné, jak se tam dostal. Nejspíš musel muž přešlápnout a omylem dupnout rovnou na něj. Tak nebo tak nemohl pergamen zvednout, dokud lektvarista nepohne nohou a to udělá jedině v případě, že ho o to Neville požádá.
Poznámka autorky: Za kometáře děkuju Merope, Casiopea, Bobo, Blesk, Profesor, mathe, mariaa, belldandy, Adelaine a xinef.