Jak je důležité míti Nevilla - 5. kapitola
Stál u samovaru a cítil, jak se mu do zad zabodávají nevraživé pohledy jeho kolegů. Co ho to vůbec napadlo jít si udělat kávu do sborovny? Snad to bylo tím, že krátce a nesmyslně zatoužil po pozornosti. Každopádně se mu to pořádně vymstilo.
Konvice zapískala. Slil černou kouřící tekutinu do svého hrnku. Ano, jeho hrneček byl černý, protože už od prvního dne, kdy vkročil do Bradavic jako učitel, mu Hoochová hrneček pravidelně na černo přebarvila a děsně se při tom bavila. Jednou si prostě koupil černý hrnek se zeleným hadem, který byl opatřen kouzlem proti přebarvování, jelikož to bylo umělecké dílo a originál. Tím vzal trenérce famfrpálu a učitelce létání všechen vítr zpod koštěte.
Usrkl kávy a málem ji zase vyplivl zpátky do hrnku. Byla odporná. Ne snad proto, že by si ji špatně uvařil, on měl s vařením kávy na sto a jeden způsob své bohaté zkušenosti, jenže to byla odrůda chutnající jako pneumatiky ze starého mudlovského auta.
"Nechutná?" nadhodila Hoochová konverzačním tonem, "To víš, to je to šetření."
Umbridgeová, nechť ji pohltí bezedná propast, velmi důrazně žádala Brumbála, aby snížil výdaje školy, protože se prý moc plýtvá a hýří. Ředitel souhlasil, neměl moc na výběr. Severus také veřejně souhlasil, ač si osobně myslel, že je to pitomost. Jemu se líbil vysoký standart života, který tu vedl. Navíc, ta stará ježibaba naznačovala, že by bylo dobré snížit výdaje za topení. To už Severus nevydržel, vletěl k Albusovi do kanceláře a velmi důrazně mu dal najevo, že jestli bude v jeho pokojích kvůli Umbridgeové zima, pak kašle na všechno nutné podlézání a jednoduše tu ženskou shodí z ochozu Astronomické věže. Brumbál ho smířlivě ujistil, že bude mít doma obvyklých pětadvacet stupňů i kdyby mu tam měl nosit dřívá vlastnoručně. Severus věděl, že na Albuse je spoleh.
Jenže přijít o kvalitní kávu...
"Pro potřeby školy jsem ochoten se uskromnit," pronesl pomalu a obrátil se, aby Hoochové čelil, "Studenti jsou pro mě, jak jistě víš, Rolando, na prvním místě a profesorka Umbridgeová se pouze snaží zvednout upadající standardy školy. K tomu samozřejmě patří i šetření."
Například by se dalo na jídle šetřit tak, že by se zprovoznila hladomorna a umístilo by se do ní pár obtížných studentů, na prvním místě samozřejmě Potter. Tuhle drobnost o hladomorně už nedodal, jelikož hodlal odkráčet z místnosti. Vážně si totiž nebyl jist, jestli by dokázal dál bránit Umbridgeovou, kdyby se dostal s Rolandou do upřímné hádky. Nemohl prozradit, že sdílí na novou profesorku Obrany stejný názor, jako prakticky celý hrad, včetně obrazů a duchů. Jediný, kdo byl upřímně rád, byl Filch.
"Cítím tu kravský hnůj. Netáhne to z nějakého řiťolezce?" řekla Hoochová směrem k Vektorové dostatečně nahlas, aby to slyšeli nejen všichni kolem stolu, ale i odcházející Severus, ten ovšem dělal, že to přeslechl. Tohle už byla natolik silná urážka, že kdyby se přiznal k tomu, že ji slyšel, pak by musel na Rolandu použít nějakou vhodnou kletbu z černé magie, aby očistil své jméno.
Odejít mlčky bylo bezpečné pro všechny, jen mu to nebylo umožněno. Ve dveřích se prakticky srazil s Umbridgeovou.
"Ach, Severusi, přesně vás jsou hledala," zaradovala se jen co ho spatřila a on kdesi za svými zády uslyšel dramatické odkašlání, které znělo jako 'podlézač'. Tím to měla Hoochová spočítané, v jejím letošním vánočním punči se zřejmě zázrakem ocitne celá lahvička projímadla vhodného i pro troly a po půl hodině ve střevech zcela nezjistitelného. A Severus bude mít klidné Vánoce.
"Profesorko Umbridgeová," pozdravil ji s mírnou úklonou, "Mohu pro vás něco udělat?"
"Naopak, spíš já udělala něco pro vás," přátelsky ho vzala za loket a měla při tom jen velké štěstí, že bylo kolem tolik lidí, protože jinak by jí Severus tu ruku urazil, "Pojďme tady kousek dál... ano tak," odtáhla ho do rohu místnosti a ztišila hlas, "Toto jsem dnes zabavila jedné havraspárské studentce, Lence Láskorádové," s těmi slovy mu podala srolovaný pergamen.
Rozevřel ho a začal rychle číst. Celí text byl nadepsán 'Nejoblíbenější činností Severuse Snapea' a obsahoval skoro dvě desítky bodů hlásající takové věci jako, povlávání po chodbách – představil si sám sebe jak ho studená bradavická meluzína nese chodbami a otřásl se; vyhrožování studentů – představil si trest, jaký by mu Albus uložil za skutečné vyhrožování a ušklíbl se. Byl to klasický havraspárský seznam sloužící buď k tomu aby našli způsob, jak Severuse ponížit nebo jak se mu dostat do postele.
Druhé varianta byla častější, než by se mohlo na první pohled zdát. A příslušníci každé koleje na to šli svým specifickým způsobem. Havraspárští na to šli přes sáhodlouhé logické úvahy a složité plány, jak zůstat se Severusem sami v lektvarové učebně nebo jiné nejčastěji sklepní místnosti. Mrzimorští posílali cukrovinky a pozorovali z povzdálí. Zmijozelští většinou bez rozpaků přišli s oboustranně výhodnou nabídkou vzájemné sexuální a jiné výpomoci. Těch pár nebelvírů, kteří výjmečně vzplanou zakázaným citem, mělo tendenci posílat básně a milostné dopisy.
Řešení na to bylo celkem jednoduché. Svým vlastním žáků naznačil, že po milostném vztahu s ním by nemuseli vyváznout bez zranění, takže drtivá většina z nich rychle vycouvala v obavě o svou čistokrevnou kůžičku. U havraspárských využil svůj ostrý jazyk, aby je přesvědčil o tom, že jejich intelekt je velikosti rozumu čivavy a že by se jich nedotkl dvoumetrovou latí, jelikož mu nesahají ani po kotníky. Vždy to mělo účinek na havraspárské ego, které se prakticky rovnalo tomu zmijozelskému. Milostná psaníčka od nebelvírů používal jako topivo a vůbec si jich nevšímal. Mrzimorské zase přivedl urážkami k slzám a cukrovinky, často bohatě naládované lektvary lásky nebo vášně, naházel testrálům. Pak se nemohl nikdo divit, že se jejich populace během posledních deseti let zdvojnásobila.
Na tomto případě ho překvapilo jedině to, že Láskorádová podle jeho zběžných pozorování měla něco s dvojčaty Weasleyovými vzhledem k tomu, že se ti dva kolem ní neustále točili. Nebo s Longbottomem, protože kolen toho se pro změnu točila havraspárská dívka. Takových věcí si všímal jen náhodou, prostě se k němu dostávaly drby a byl pozorný, tak viděl, co se kolem děje.
"Děkuji, že jste jí to zabavila a předpokládám, že jste i uložila náležitý trest," poděkoval Umbridgeové, přeložil pergamen a zasunul si ho do kapsy.
"To jsme rozhodně uložila," kývla rázně, "Ve vás to nevzbuzuje znepokojení?"
"Ani v nejmenším, alespoň budu mít čím topit. Teď když mě omluvíte, tak mám rozdělaný lektvarový experiment a musím se k němu vrátit," na pozdrav mírně kývl hlavou a s nadšením ji zanechal stojící celou překvapenou v rohu.
Nejspíš očekávala, že se bude vztekat, poletí za Láskorádovou, aby jí uložil další školní trest nebo ji co on věděl... třeba proklel, jenže to by stejně nemělo žádný smysl a jedině by tím získal pověst hysterického blázna. Navíc mu dívčin zájem byl veskrze lhostejný, ne z toho důvodu že ho ženy sexuálně ani romanticky nikdy nepřitahovaly, ale protože to byla studentka a hloupé dítě. Jak by mohl mít kdy jen ten sebemenší sexuální zájem o studenta. Taková nedorostlá, hloupá chamraď, zajímající se jen o jídlo a sex.
Vyšel na chodbu, zapomněl při tom i na nalitý hrnek kávy, a vydal se do své laboratoře. Už třetím týdnem mu tam rašily výhonky, jež svou magií Longbottom přivedl k životu a Severus musel zapsat, jakou rychlostí rostou a o kolik se jejich růst od posledního měření zpomalil.
Jeho malý projekt s názvem Neville Longbottom zdárně pokračoval.
°°0°°
Seděl ve skleníku na zemi, na holé půdě, obklopen květinami a vnímal jejich přítomnost. Na kolenou položený pergamen, co na něj zrovna sepisoval úkol z přeměňování, ale momentálně mu nevěnoval pozornost. Drásal si vnitřní stranu pravého předloktí kde měl vyryté 'Jsem ošklivý chlapec'. Pravděpodobně to bylo hodnocení jeho chování, ale mělo to i jinou pravdu. Neville si nikdy nepřipadal příliš přitažlivý. I když v posledním roce zásadně zhubl a od všeho toho přehazování, rytí a kopání co se mu věnoval i během prázdnin mu i celkem narostly svaly a vytáhl se, pořád si připadal nehezky široký všude. Pořád proklínal svůj předkus a vlasy barvou připomínající slámu. Kdo má rád slámu? Když si na ní člověk sedne, tak píchá. Takže vyrytá slova měla pravdu, Neville byl ošklivý.
Povzdechl si a rozhlédl se.
Pokoušel se na svém úkolu pracovat na koleji, jenže tam bylo ovzduší plné falešné lítosti. Harry dostal od Umbridgeové trest zrovna v ty dny, kdy byl famfrpálový trénink, takže celý nebelvír, ač mu většina z příslušníků koleje nevěřila ani slovo ohledně Voldemorta, teď stál za Harrym a tvrdil, jak strašně je to od nové profesorky Obrany nespravedlivé. Jediný důvod byl, že chtěli vyhrát famfrpálový pohár a Harryho skutečné štěstí je nezajímalo. Jestli se tomuhle neříkalo pokrytectví, pak Neville už nevěděl čemu.
Kvůli tomu přišel psát úkol sem, jenže to vůbec nepomohl. Čas mu utekl jako splašený a on se musel dostavit na další doučování. Pobral tedy své učebnice, očistil si kalhoty, světe div se nepodpálil si je, a pak vyrazil zpátky do nebelvírské věže. Když dorazil zjistil, že falešné ovzduší se nerozplynulo a Harry tráví čas depresením v ložnici, tak prostě odložil učebnice a rovnou se vydal do sklepení.
Snape ho dole uvítal obvyklým nijakým pozdravem, zadal mu míchání lektvaru a usedl ke stolu. Jak už měl Nevile zvykem, stál si svetr, co musel díky chladným chodbám hradu nosit neustále, a odložil ho stranou. Nad kotlíky byla beztak hrozná pařírna a vzhledem k všeobecně horkému a těžkému vzduchu, co měl Snape v pokojích, to bylo ještě dvakrát tak strašné. V půlce procesu vaření byl už tak zpocený, že mu po pažích tekly čúrky slané vody a nepříjemně štípaly v nápisu na předloktí. Několikrát si předloktí utřel, naposledy zůstala na kapesníku krvavá skvrna. To ho ovšem nedonutilo říct Snapeovi, že má problém, jelikož ho nechtěl obtěžovat s takovou malicherností, jako je bolavá paže.
A vymstilo se mu to... nebo taky ne, to se nebyl po následujícím incidentu nikdy schopen rozhodnout.
Zrovna odměřoval tři kapky z ampulky krokodýlích slz, když mu jedna obzvláště zákeřná kapka potu sklouzla přesně do místa na zranění, které bylo ze všeho nejcitlivější. Napůl se lekl, napůl to byl reflex z bolesti, každopádně upustil lahvičku do kotlíku. Lektvar vněm okamžitě vzkypěl v záplavě zelených bublinek a dřív než od něj stačil uskočit vytryskl do vzduchu gejzír oranžové tekutina, která ho z velké části pokropila. Pak se lektvar rozlil po celém stole.
"Longbottome!" zaječel Snape a jeho křik byl doplněn třeskotem křesla dopadnuvšího na zem, jak se z něj lektvarista prudce vymrštil, "Idiote! Nešikovný hlupáku! I pavián s kocovinou by dokázal ten lektvar uvařit!" zuřil muž a zamířil si to k Nevilovi třemi dlouhými kroky.
Mladíkovi byl ten hněv lhostejně příjemný. Neustoupil před zuřícím mužem ani neuhnul dozadu, jen omámeně stál a sledoval, jak se lektvarista vzteká. Vnímal jeho hlas, zřejmě mu nadávající do pitomců, jen jako hluboké monotonní mručení, které bylo na poslech neuvěřitelně příjemné. Sledoval každý Snapeuv pohyb. Nejen rukou, kterými zlehka gestikuloval, tak hlavně rtů pohybujících se v přívalu jedovatých nadávek. Jak to tak sledoval, tak si náhle uvědomil, že nejlepší teď bude říct milovanému muži co k němu cítí a políbit ho. Přišlo mu to přirozené, jakoby veškeré jeho dosavadní zábrany zmizeli.
"Miluju tě, Severusi," oznámil Snapeovi a dokázal ho těmi třemi slovy naprosto umlčet. Alespoň na tak dlouho, aby ho mohl uchopit za propadlé tváře s výraznými lícními kostmi a přitáhnout si ho k polibku.
Ještě nikdy nikoho nelíbal, tak pořádně nevěděl, co by měl dělat, prostě se tedy nechal vést instinktem. Stejně to, jak si moc dobře uvědomoval, nebyl polibek v pravém slova smyslu. Lektvarista mu nijak neodpověděl, rty měl sice uvolněné, ale nepoddal se pohybům Nevillovy pusy ani tlaku mladíkových rtů. To Neville líbal Snapea, ten mu to však ani náznakem neoplácel. Nebyla v tom sveřepá neochota, jen prosté překvapení, které však trvalo jen pár vteřin, ač se to mladíkovi zdálo jako celá věčnost.
Tehdy se Snape konečně vzpamatoval, chytl Nevilla za ramena a prudce ho od sebe odtrhl, jako kdyby vytrhával zakouslé klíště. Přesně s takovým odporem a zlostí to bylo uděláno. I když by se měl mladík právě stydět nebo se bát, necítil nic z toho. Spíš částečné uspokojení nad tím, že uděl něco po čem usilovně toužil a teď bylo na řadě něco dalšího.
Svléct lektvaristu a konečně se pokochat tím, jak vypadají jeho nohy bez vrstev látky. Určitě musely být ještě stokrát tak sexy.
"Longbottome...!"
"Máte krásné oči a nohy," projevil nahlas svoje nynější myšlenky a vztáhl ruce, aby se mohl začít sápat po knoflíčkách mužova hábitu.
Jeho tápající ruce se však vzápětí ocitly v železném stisku ledových dlaní. Byl odstrčen stranou, kam až ho mohl lektvarista odsunout natažením paží.
"Imbecile," zavrčel podivně zhrublým hlasem, "Dotkl ses mě rukama špinavejma od toho lektvaru. Jestli to byla nějaké sračka vyvolávající vášeň, tak si užiješ dost nepěkný chvilky, chlapečku. Jedinej způsob, jak se vlivu takovýho hnoje zbavit je vyšukat si ho z hlavy. Chceš ohnout o stůl a ojet?" jak to říkal, tak si pro změnu přitáhl Nevilla až těsně k sobě, tak že se jejich tváře málem dotýkaly. Přesně to byla blízkost, kterou mladík vítal doslova s otevřenou náručí, kdyby jen měl volné ruce a mohl lektvaristu obejmout.
"Co si to, kurva, namíchal za dryják?!" opět byl odstrčen, tentokrát sám Snape od něj pro jistotu odcouval, "Nemůžu doprdele ovládat svoje mluvení ani dělání. Sakra!" obrátil se na patě a za stálého mumlání převážně značně sprostých slov zamířil do své laboratoře.
Neměl potřebu lektvaristu následovat, přestože zvědavě postoupil o krok dopředu když ho z laboratoře slyšel mumlat něco o tom, že by mu otec za tolik sprostých slov vymyl pusu mýdlem. To, co momentálně chtěl, bylo svléct se donaha a nechat Snapea, aby si s ním dělal co chce. Jindy by se toho obával, to si uvědomoval, ale teď se cítil tak lehce a bez zábran. Začal si bez spěchu rozepínat knoflíčky na koši a ani si při tom nevšiml, že sprosté nadávání z laboratoře docela utichlo. Stejně tak si příliš nevšiml lektvaristy, jež se vynořil ze dveří a krátce v nich strnul, jak sledoval Nevilla s rozepnutou košilí. Pak byl byl dvěma kroku u něj, drapl mladíka za bradu a zvedl hlavu tak, aby mu mohl do překvapením otevřených úst vlít obsah lahvičky, kterou s sebou přinesl.
"Spolkněte to, pane Longbottome. Neutralizuje to účinky lektvaru," rozkázal mu už svým normálním hlasem a lil Nevillovi do pusy tolik hořké tekutiny, že by musel polykat, aby se neudusil, i když by nechtěl.
Jak hořkost klouzala jeho krkem do žaludku, tak začínal jasněji vnímat, až si nakonec s hrůzou uvědomil celou okolní situaci a měl dojem, že se musí buď pozvracet a nebo propadnout někam hodně hluboko.
Stál tu, urpstřed Snapeových pokojů, vyznal mu lásku a pak si jednoduše rozepnul košili, protože chtěl, aby si ho temný muž odtáhl do své ložnice a tam se s ním pomiloval. Nejen že to chtěl, byl natolik uvolněný a otevřený všemu, že by to klidně doopravdy dovolil. Teď navíc hleděl přímo do uhlíkově černých očí a na prsou ho podivně chladilo, jak mu tam stydl pot.
Zajíkl se a rychle si přitáhl cípy rozepjaté košile k sobě. Na to bylo od lektvaristy jedinou odpovědí jen ušklíbnutí.
"Gratuluji Longbottome. Díky své neschopnosti jste byl schopen vytvořit směs lektvaru pro ztrátu zábran a nějakého druhu lektvaru vášně. Kdyby nebyla vaše směs tak výbušná jistě by se dobře prodávala na černém trhu jako znásilňovací droga," nakrčil tenké rty, "Mohu vás ujistit, že by byl velmi žádaný, když i mě na chvíli dokázal obludit a donutit myslet si, že jste třeba jen minimálně přitažlivý. Takové boubelaté malé dítě..." snižoval Nevillovo seběvědomí a dováděl ho k ještě hlubšímu ponížení s takovým nadšením, až to v mladíkových očích hraničilo s projevem sadismu. Nejhorší na tom bylo, že to narozdíl od sprostých nadávek tnulo do živého.
Rozechvěla se mu kolena, v krku mu naběhl knedlík a oči zapálily. Vážně se tu nesměl rozbrečet ponížením zrovna před Snapem. Nesměl, prostě ne. To by se pak už vážně nemohl muži ukázat na očích ani při hodině. Že se sem už nevrátí kvůli doučování věděl jistě, i kdyby si za to měl vysloužit školní trest a drhnout holýma rukama mech z bradavických hradeb až by si vyrval nehty a rozdrásal kůži o kamení.
"Já... pane... chci... můžu," pokoušel se za sebe dostat, jenže začínal koktat. Ještě aby se zakoktal k tomu všemu. Už beztak nevěděl, jak to přežije.
"Jděte. Bude mi týden trvat, než to tu vyčistím a vyvětrám ten smrad. Nechci už vás tu ani vidět," vrčel Snape, "Příště se uvidíme v erární laboratoři."
Neuvidíme se už nikde, protože Neville se nevrátí, leda tak si půjde procvičit balancování na koštěti, aby se dostal k mechu na nejvyšším bodě věže. Teď musel pryč. Pryč odsud a hned, dokud ještě drží na uzdě slzy a rozklepaná kolena.
"A ještě něco, Longbottome, jestli o tom, co se dnes stalom někomu jen ceknete, pak pochopíte že jsem se k vám v hodinách choval víc než laskavě. Je vám to jasné?"
Přikývl na souhlas, že rozumí, a nejspíš zamumlal něco jako rozloučení, to usoudil jen z toho že za ním lektvarista nezavolal nic ve smyslu, že mu odebírá body za drzost. Vypotácel se ven z pokojů a došoural se do nejbližší umývárny, kde už tolikrát trávil příjemné chvilky s penisem v ruce a vzpomínkou na Snapea, dlícího jen kousek chodbou. Tentokrát ale jeho návštěva záchodové kabinky nebyl ani trochu tak veselá.
Nejdřív se vyzvracel, jak se mu z hořkého neuralizátoru udělalo špatně a pak se tam sesunul do rohu. Přitáhl si nohy pod bradu, těsně jak jen to šlo, zabořil hlavu do nich, aby nikdo neslyšel jeho vzlyky a pak se rozbrečel.
°°0°°
Proklínal se do desátého kolena za to, že vůbec kdy přivedl Longbottoma sem do svého pokoje. Copak byl tak posedlý tím přichytit Pottera při nějaké rošťárně, že ani pořádně nezvážil, jaké by to pro něj mohlo mít následky? Longbottom byla chodící lektvarová katastrofa, proto bylo pravděpodobné, že dřív nebo později něco porádně podělá. Jen zázrakem to bylo později. Ohrozil tak svou nerozvážností i vlastní lektvarové experimenty a svou milovanou laboratoř. Bylo sice nepravděpodobné že by jakkoliv silný výbuch normálního nepovedeného lektvaru prorazil bariery kolem laboratoře, ale jen mozkomor věděl, jak byly rostlinné přísady ovlivněny mladíkovou magií. Příliš riskoval, zaslepen zkoumáním neobvyklých schopností, kterým Longbottom disponoval. To muselo skončit a také skončí. Příště už budou vařit v bezpečí lektvarové laboratoře daleko chodbou od Severusových pokojů a budou tam společně mrznout. Na to se netěšil, tady byl spokojenější, ale bylo to nezbytné.
S unaveným povzdechem se rozhlédl po nepořádku.
Došel si pro lahvičku do skladu a vrátil se pro vzorek lektvaru. Ať Longbotom jednoduše něco podělal nebo to byl vliv jeho magie, muselo se to prostě ověřit a případně zdokumentovat. Zatímco nabíral vzorek, v hlavě si rekapituloval, kam až v pozorování zatím dospěl. Už byl naprosto přesvědčen, že Longbottom má opravdu na rostliny silný vliv. Jednoznačně byl vliv podmíněný jeho náladou. Jestliže byl vystresovaný, rozčilený nebo zahanbený, pak se u rostliny spustily a urychlily autolytické procesy a porostly je plísně. Naopak v případě, že byl v dobré rozpoložení, jako tenkrát jednou po tom, co se vrátil z toalet, tak rostliny bujely. To bylo celkem logické. Jediné, co zatím nedávalo Severusovi v této jednoduchém rovnici smysl, byla orchidej vesele bující a kvetoucí na jeho polici. Rostlinné přísady z toho dne byly za pět hodin rozbředlé v kaši, zatímco květina vykvetla. Možná to bylo způsobeno tím, že se orchidej Longbottomovi jednoduše líbila.
S nabraným vzorkem se vrátil do laboratoře. Tentokrát chtěl zjistit nejen, co se vůbec stalo, ale i co to vlastně kluk vytvořil za podivnou břečku. Jejich vzájemnou interakci v podobě polibku bral vědecky. Byl to prostě vliv lektvaru a tečka. Nepředpokládal že o tom bude Longbottom vyprávět na každém rohu a to i v případě, že by ho nevaroval. Jenže on ho varoval, to velmi důrazně a srozumitelně varoval. I kdyby přesto někde něco ten pitomec řekl, tak to jednoduše svede na lektvar a Brumbál to nakonec zahladí. Sice by to bylo problém vzhledem k Umbridgeové, jenže co by ředitel neudělal pro Severuse, že?
V první sadě testů zjistil, že lektvar neobsahuje žádné známé afrodisiakum a ve své podstatě je to jenom lektvar uvolňující mentální i fyzické zábrany. To by vysvětlovalo jak polibek od Longbottoma, tak i Severusovu sprostou mluvu, které se během dospívání zbavil, stejně jako následné myšlenky, které vůbec nebyli počestné. Nebyto to sice úplně příjemné zjištění, vlastně bylo celkem znepokojivé, ale pořád si řekl, že za všechno může lektvar.
Longbottomovi bylo patnáct, ovládaný hormony a toužící po jakémkoliv sexuálním kontaktu. Tak to prostě v pubertě bylo. Jakmile přičtete ztrátu zábran, tak zůstane jenom chtíč směřovaný na nejbližší osobu, v tomto případě Severuse.
A že i on sám obdobně zareagoval? Nu a co? Od lektvarového kongresu, konaného na konci prázdnin, s nikým nebyl, když Umbridgeová neustále slídila po hradě, takže nedostal příležitost odejít z hradu a obstarat si známost na jednu noc. Byl prostě trochu sexuálně deprimovaný. Nepotřeboval něčí zadek každý týden, ovšem nějaké to potěšení si tělo žádalo. Když k sexuálnímu nevybití dospělého muže přidáte lektvar opět vám vyjde, že skočí po všem, co je v okolí.
Jasné a zřejmé všem, co vědí něco o lektvarech. Netřeba se tím vůbec rozptylovat.
Poznámka autorky: Ano, trochu jsem si tam vetkla nějaké to Snarry klišé, no. Však jsem také říkala že je to Snarry jen s jedním jiným hlavním hrdinou.
Za komentáře k předchozí kapitole děkuji těmto lidem: Casiopea, Bobo, mathe, Merope, belldandy, Profesor a mariaa. Budu se těšit na další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Jinak se s touto povídkou opět uvidítě v prvním lednovém týdnu, nejspíše v úterý prvního.