Jak je důležité míti Nevilla - 4. kapitola
Přešly tři hodiny doučování s Longbottomem a Snape měl několik poznatků. První, u kterého si poctivě přiznal. že ho šokoval, bylo. že ten kluk ho snad o doučování požádal vážně proto, že se chtěl naučit míchat lektvary a nepropadnout u NKU. Pořád měl jistá podezření, ovšem uklidnil se natolik, aby nebyl věčně jako na trní, když k němu Longbottom přišel.
Další, co pochopil je, že Longbottom nikdy nesplete postup při přípravě lektvaru, který zná – myšleno lektvary z nižší ročníků – a přesto se mu nedaří. Problém tedy spočíval v něčem jiném, což Snapea rovnou přivádělo k třetímu bodu. Ve vzorcích, ať už v orchideji, plísni nebo dalších rostlinných přísadách které mladíkovou rukou došli zkázy, nenašel žádný katalyzátor, který by se dal určit. To ani dokonce v případě, že odebral a prozkoumal vzorky přímo při procesu hnití nebo růstu plísně. Dovedlo ho to k logické myšlence, že tu vůbec nejde o chemikálii, nýbrž o projev spontánní magie, kterého si nejspíš Longbottom ani nebyl vědom. Jestli si mladík kazil rostlinné ingredience pouhým dotekem, pak nebylo divu, že jeho lektvary nestály za nic. On sám by z plesnivých a nahnilých přísad také neuvařil pořádný lektvar, tak jak by mohl pouhý student.
Nepřekvapila ho ani ta samotná skutečnost, že se Longbottom spontánně projevuje, dnes a denně se musel vypořádávat s nahodilou magií zejména u žáků prvního a druhého ročníku, ale pozastavil se nad skutečností, že si toho doposud nikdo nevšiml. Dokonce ani Pomona, protože její nadšené prohlášení, že Longbottom je vážně dobrý na bylinkářství, bylo víc než laxní. Tohle nebylo 'být dobrý', to znamenalo že celá mladíkova magie je zaměřena na rostliny. Teď už záleželo jen na tom, jak moc je ta magie silná a jestli ji bude Longbottom schopen vědomě kontrolovat.
Zaměřil se na něj, rozhodl se ho studovat, to proto, že byl už od dětství fascinován vším, co bylo neobvyklé, deformované nebo odporné.
A dendromagie byla rozhodně neobvyklá.
V poslední řadě, což si nerad přiznával, že ho studium schopností Nevilla Longbottoma odvádělo od Potterovy naprosté neschopnosti v nitrobraně. Ne jednou myšlenky na to, jak skvělé by bylo mít ve svém okolí dendromága a co vše by to obnášelo pro jeho lektvary, uchránily Pottera před vážným úrazem. Správně by za to měl ten spratek Longbottomovi poděkovat, jenže Severus nechtěl míchat dohromady práci a zábavu.
°°0°°
Usilovně míchal svůj lektvar. Měl požadovanou barvu i konzistenci, což bylo velice dobré znamení. Jestli teď ještě dvakrát zamíchá a nestane se nic strašného, pak by mohl být dnešní výsledek přijatelný. Jedno míchnutí. Druhé míchnutí. A vytáhl míchačku ven z kotlíku. Napjatě čekal, jestli lektvar nějak podezřele změní barvu, ale nezměnil. Zůstal modrý a fialově probublával. Teď tedy stačilo ještě deset minut povařit a bude hotoví.
Užasle koukal do kotlíku, že se nic nepokazilo a on zvládl namíchat barvami hýřící výsledek.
"Prozatím přijatelné," ozvalo se mu za zády.
Málem upustil míchačku na zem, jak se příšerně lekl. Někde během toho, co nakukoval do kotlíku, se Snapeovi podařilo neslyšně se mu připlížit za zády, nahlédnout mu přes rameno na lektvar a rovnou ho i ohodnotit. Zároveň se tak muž dostal nesmírně blízko, až mohl Neville jasně vnímat jeho podivnou aureolu odtažitého chladu a fascinující temnoty. Část krve opustila jeho mozek a spravedlivě se rozdělila do jeho obličeje a slabin.
"Půjdu do své laboratoře, protože potřebuji zatřídit dnešní zásilku přísad. Až bude lektvar hotov, naplňte ampulku a přineste mi ji. A až za mnou půjdete, tak se po mé laboratoři pohybujte pokud možno po špičkách, ničeho se nedotýkejte ani prstem a nejlépe ani hlasitě nedýchejte, je vám to jasné?"
"Naprosto, pane, " mírně přikývl, že to moc dobře chápe a zmocnila se ho jistá obava, že teď když to Snape řekl, tak určitě v jeho laboratoři zakopne, spadne a strhne sebou vybavení, které bude nejkřehčí a nejdůležitější, případně nejdražší. Nebo ještě lépe to všechno dohromady.
Připravil se, že to bude hodně zlé a setřel si rukávem pot z čela. Nad tím lektvarista trochu pozvedl obočí, načež se bez dalších slov obrátil a zamířil do rohu místnosti. Na to Neville trochu nechápavě koukal. Předpokládal, že laboratoř bude někde venku, kus chodbou, proto mohl jen kulit oči, když Snape odsunul jednu poloprázdnou polici na knihy stranou a odhalil tak dveře. Otevřel je, nejspíš heslem, protože nesáhl na kliku a zašel dovnitř. Neville si v duchu položil otázku, proč muž skrývá svou laboratoř. Možná tam měl schované nějaké úžasné lektvarové experimenty, jako třeba lék na vampyrismus nebo lykantropii. Snape totiž nebyl jen neuvěřitelně tajemný a sexy, on byl také geniální, tím si byl Neville jist.
Obrátil se ke svému lektvaru, tedy k časovači, co mu říka, kdy má lektvar odstavit, a sledoval ho upřeným pohledem. Byl docela nervózní, jelikož to byl první lektvar, který by se mu mohl povést alespoň na M plus, pokud by tedy byl Snape ochotný dávat pluska, což rozhodně nebyl. Možná by to dotáhl i na P. Lektvar si bublal a časovač zazvonil, Neville proto rychle vypnul oheň pod kotlíkem. Vyvalila se z něho bělavá mlha, sklouzla po stole až na zem a pak se rozplynula. A světe div se, po provaření měl lektvar zelenou barvu, jak mít měl. Nebyl to sice přesně ten správný odstín, ale byla to zelené. Ne hnědá, ne kávová, né jako dětské hovínko, ale zelená.
Nabral naběračkou jednu dávku a vlil ji do připravené skleněné ampulky ve které se testovaly a hodnotili lektvary. Pečlivě ji zazátkoval, aby neunikla jemná mlha, stále stoupající ze zelené hladiny. Se svým výtvorem se pak vydal do laboratoře za Snapem.
Místnost, do které vstoupil vypadala úplně jinak, než laboratoře určené k pokusům studentů. Tahle byla opravdu tak čistá a uklizená, že by se tam dalo z podlahy jíst. Křivule, baňky a soustavy trubiček měly takové lesk, až to oslňovalo. Podél jedné stěny bublala celá řada kotlíků, kde se zřejmě připraovaly lektvary, jež bylo nutné dlouhodobě vařit, odstávat a nebo míchat. Zrovna v jednom samostatně pracovala měchačka. Ve vzduchu se vznášela směsice libých vůní různých bylin, květin a stonků a pach čerstvého masa nebo smrad z žab. Podobný nádech měl i sám Snape, když se k Nevillovi hodně blízko naklonil. A ještě zemitý mužský pach a vůni levandulového mýdla. Sečteno, lektvarista vlastně docela smrděl, ale pro mladíka to byla spíš vůně.
Odtrhl pohled od Snapeova pracovního stolu a rozhlédl se. Zpočátku muže neviděl, ale spatřil otevřené dveře, takže k nim zamířil. Vedly do skladu s přísadami, kde také lektvaristu našel.
Stál na žebříku, něco nahoře rovnal v nejvyšší polici a neměl na sobě svůj obvyklý dlouhý plášť. Ten ležel přehozený přes stoličku v rohu místnosti. Jenže to Nevilla ani moc nezajímalo, kde má muž hábit, on měl totiž oči jedině pro jeho dlouhé nohy v černých kalhotách a naprosto parádní zadek.
Nasuchu polkl.
Do teď lektvaristu snad nikdy neviděl bez jeho dlouhého pláště, proto netušil, co se pod ním skrývá. Teď viděl, že větší část Snapeovy výšky tvoří neuvěřitelně dlouhé, štíhlé a prostě sexy nohy. A nad nimi se klene dokonale pevný zadek. To vše bylo dobře vidět, protože, ač nebyly černé kalhoty upnuté, měli přesně tu správnou velikost a byly přesně tak akorát úzké, aby neukázaly moc a zároveň aby zdůraznily všechny ty dlouhé linky, plynule přecházející v obliny. Nejspíš to nebyl záměr, už vůbec to nebylo kvůli Nevillovi, ale účinek to mělo jasně patrný.
Zatoužil jít až k objektu své touhy a dotknout se rukama těch vyklenutých půlek. Moc dobře si uvědomoval, že s těmito myšlenkami a penisem namačkaným v kalhotách, je spíš sexem posedlý úchyl, ale momentálně prostě nemohl myslet na nic jiného, než na Snapeúv zadek.
"Longbottome!"
Vyjekl a upustil lahvičku z lektvarem na podlahu, kde se roztříštila a její obsah se rozlil do všech stran. Ruce se mu okamžitě spojily a rozklepaly, jak si myslel, že byl konečně přistižen. Právě teď určitě Snapeovi došlo, že mu civěl na zadek a vzrušovalo ho to.
"Idiote," napomenul ho nevrle Snape a sklouzl po žebříku na zem, "a nevychovaný spratku. To vás nenaučili že je neslušné někomu zírat do zad? Takhle to pak dopadá."
Oddechl si. Kdyby lektvarista měl podezření, pak se jistě začal vysmívat a nebo by se vztekal. Takhle byl prostě jen rozčílený, že Neville upustil na zem lahvičku.
"Omlouvám se, pane," zamumlala omluvu a už si klekal, aby mohl střepy posbírat.
Silná a studená ruka ho chytla za košili na zátylku a zase vytáhla nahoru. Ocitl se tak překvapivě blízko Snapeova těla, přímo v jeho auře chladné magie. Podruhé za velice krátkou dobu a mělo to na něj silný vliv. Zase se opotil, dávno už však ne proto, že v lektvaristových pokojích bylo horko.
"Chcete si rozřezat ruce?" zeptal se Snape podrážděně, "Jděte vedle, zkontroluji lektvar přímo z kotlíku. Běžte!" s tím postrčil Nevilla směrem ke dveřím.
Poslušně šel, jen zahlédl, jak Snape mávnutím hůlky zlikvidoval rozbitou ampulku. Stoupl si ke kotlíku a podíval se na jeho zelenou hladinu. Doufal,že by pohled na něco tak odporného mohl zmírnit jeho vzrušení, jenže to by nesměl Snape vzápětí stanout těsně vedle něj, opět tak, že mohl Neville cítit jeho hmatatelnou přítomnost. Pak muž nabral lektvar, vlil ho do další ampulky a nastavil proti světlu. Štíhlými prsty přejel po skle nádobky, jako kdyby ji hladil. V tu chvíli Nevilla napadlo, jak skvělé by to bylo, kdyby takhle lektvarista pohladil jeho. Kdyby tak přejel po penisu, co se právě mladíkovi tísnil v kalhotách.
Snape si dal ampulku k nosu a nasál vzduch. Otevřel při tom trochu pusu, takže Neville mohl vidět jeho rudý jazyk, který se několikrát pohnul jako kdyby byl lektvarista had a ochutnával vzduch. Na to mohl Neville jen fascinovaně hledět prakticky bez dech.
Pak Snape namočil špičku dlouhého prostředníčku do lektvaru, přenesl ji k puse... Nevillovi se docela zadrhl dech v krku, když spatřil jak se prst noří mezi tenké rty a pak ten červený jazyk jak, když špičku prstu olízl. Ještě nikdy, ani v časopisech které kolovaly po ložnicích, neviděl něco tak erotického a smyslného, jako tohle.
"Strašné, ale lepší než jindy," usoudil Snape, jasně si naprosto nevědom toho,jak na něj mladík hledí nebo co momentálně prožívá za tíseň a nesnáz. To bylo pro Nevilla velké požehnání.
"Ano, pane," vypravil ze sebe a uvědomil si, že musí honem rychle pryč, "Mohl... potřeboval bych... si odskočit," požádal, jelikož musel okamžitě zdrhnout na chlapecké toalety. Jen ještě přesně nevěděl, jestli si ho tam vyhoní nebo raději strčí hlavu pod studenou vodu, aby se uklidnit. Rozhodně tu nemohl zůstat, jinak bylo prakticky jisté, že by lektvarista na všechno přišel.
"Nutně?" zeptal se Snape, nevrlý výraz ve tváři, tak mu na to odpověděl jen přikývnutím, "Tak zmizte," mávnutím ruky poslala Nevilla milosrdně pryč, takže se mladík okamžitě sebral a prchl ze Snapeových pokojů.
°°0°°
Sledoval Longbottomova mizející záda a mračil se. To bylo už podruhé, co kluk utekl, jako kdyby mu za patami hořelo, tentokrát ale alespoň nenechal otevřené dveře. V duchu nad tím mávl rukou. Už dávno dospěl k názoru, že Neville je opravdu tak neškodný, jak se zdál. Někteří lidé a některé věci jsou totiž přesně takové, jak vypadají na první pohled a člověk se v nich nemá tolik pitvat, i když je to podezřívavý zmijozel, jako byl Severus.
Jelikož už oznámkoval jeho dnešní práci – malý pokrok byl, možná, že Longbottom nebude muset opakovat praktické lektvarové zkoušky na NKU – tak kotlík mávnutím hůlky vyprázdnil. Tak jako tak ho bude muset kluk ještě umýt ručně, takže mu práce moc neubude. Stejně měl ještě jeden experiment, jež si pro Longbotoma tajně připravil, takže mu mohl malinko ulehčit práci. Asi jako když dáte pokusné kryse pamlsek předtím, než do ní nalijete prudký jed, co jí za strašných bolestí během následujících deset minut rozežere vnitřnosti zaživa.
Severus Snape byl prostě veskrze laskavý člověk, jen si toho zatím nikdo nevšiml.
Kotlík měl vyprázdněný, vrátil přísady do sklenic a ty automaticky vyskládal podél hrany stole, přesto se Longbottom ještě nevrátil. Trvalo mu to nepatřičně dlouho a když se konečně objevil ve dveřích, tak vypadal jako uřícená myš.
Přimhouřenýma očima si kluka měřil. Ve tváři měl mnoho červených skvrnek, dýchal povrchně a oči měl trochu skelné. Buď si na záchodě něčeho šlehl, což bylo v jeho případě prakticky neuvěřitelné, nebo si jednoduše udělal dobře. Klidně během Severusova doučování. Dopálilo ho to, že si ten spratek dovolil myslet na prsa Lenky Láskorádové, zatím co se ho Severus snažil něčemu naučit. Pak tu samozřejmě bylo to, že tím možná naprosto zkazil dnešní experiment a nebo, jak ho vzápětí napadlo, dodal docela jiný rozměr.
Jestli je teď Longbottom uvolněný, v dobré náladě a uspokojený, pak by mohla mít jeho spontánní dendromagie na vzorky jiný účinek, než kdyby ho vystresoval na pokraj slz a nechal všechny vzorky shnít. Hnijící a plesnivý materiál měl, teď by mohl dostat do ruky pučící a rostoucí.
"Pomůžete mi zařadit ingredience do skladu. Je to prajednoduchá práce, kterou, doufám, zvládnete. Jednoduše mi budete podával nádoby s přísadami, abych pro ně nemusel běhat po žebříku nahoru a dolů. Myslíte, že to zvládnete?"
"Ano, pane," přikývl pomalu mladík a usmál se.
Měl jemný úsměv, příjemný na pohled a uklidňující. Takový obvykle mívali lidé, jako byl právě Neville Longbottom. Lidé bez velkých ambic, zaměření na vlastní drobné a pro všeobecné povědomí nepodstatné cíle. Ve své podstatě, jak si s úšklebkem Severus uvědomil, byl Longbottom jeho přesným opakem. Poklidný, snadno zvládnutelný až submisivní mladík. Snad právě proto, dokud mu nevybuchl kotlík, ho dokázal ve své přítomnosti snášet bez nutkavé potřeby srážet mu hřebínek při všech možných příležitostech. Vlastně, pokud by nebylo zbytí, snesl by Longbottoma i delší dobu, než dvě hodiny doučování týdně.
Napadlo ho, že pokud se nakonec ukáže, že je mladík skutečně dendromág, by bylo výhodné se s ním spřátelit. Dokázal by se k němu chovat přiměřeně slušně za což by, při Longbottomově dobrosrdečnosti a typické nebelvírské vše a všechny přijímající povaze, mohl dostávat nadmíru kvalitní rostlinné ingredience z Longbottomovy osobní zahrady za rozumnou cenu. To byl samozřejmě plán až do budoucna, kdy nebude ten kluk jeho studentem, ale byl to podle Severusova mínění docela přijatelný a dobrý plán.
Obrátil se, sobře si vědom že bez vířícího pláště to není tak děsivě efektní, a vrátil se do své laboratoře. Věděl, že jde Longbottom za ním, protože slyšel jeho stále zrychlený dech.
"Začněte zprava... to je ta strana, kde máte ruku, jež používáte při psaní," nakázal mu, pro jistotu ještě upřesnil i tím, že na první láhev zprava ukázal. Pletení si něčeho tak jednoduchého jako byla pravá a levá bylo zásadním problémem až příliš velkého počtu studentů, takže jeho zdůrazňování ani tak nebyla urážka Longbottomovy inteligence, jako praktická věc.
Kupodivu se zdálo, že si to snad mladík ani nevzal osobně, protože prostě uchopil první láhev a čekal na to, kdy Severus vyleze po žebříku ve skladu.
Změřil si ho a v duchu pokroutil hlavou, jak může být někdo po vlastnoručně způsobeném orgasmu tak naprosto mimo. Možná to byla schopnost lidí s nulovým sebeovládáním, co umožňovala, že se do jakékoliv činnosti ponořili s veškerou vášní. No, nemělo smysl to řešit nebo nad tím přemýšlet, dnešní experiment byl důležitější.
Vylezl na žebřík, přejel rukou po vyprázdněném místě a shledal, že jeho stínící kouzla jsou plně aktivní a na svém místě. Pak se natáhl pro první láhev. Další a další. Longbottom mu je podával bez řečí a bez nehody a Severus je vyskládával vedle sebe na místa s popisky, aby věděl, co je co a že přišlo do kontaktu s Longbottomem.
Nakonec už nebylo co skládat, sklenice byli postaveny vedle sebe ve fochu a vypadaly zdánlivě nečinně, pokud se člověk dobře nepodíval na první sklenku, kterou mu Neville podal. Byla v ní umístěna jednoduše jen větvička jabloně, na čemž by nebylo nic zvláštního, když by ta větvička za pouhou půlhodinu neměla na sobě nové zelené pupeny. Upřímně, fascinující pohled.
"To je vše, Longbottome, můžete jít a uvidíme se zase na čtvrteční hodině," poslala ho pryč, aniž by se na něj vůbec podíval. Daleko víc ho totiž zajímaly lahvičky. Klidně byl schopen tu teď několik hodin stát na žebříku a sledovat, kterak větvičky, výhonky, listy a květy pučí, račí, klíčí a rostou.
"Ano pane a dobrou noc," rozloučil se s ním Longbottom, což zaslechl jen na půl ucha. Věnoval jeho odchodu jen takovou pozornost, aby si byl jist, že nikde nic neshodil nebo nevzal, načež se plně ponořil do zkoumání lahviček s předměty experimentu.
°°0°°
Měl schůzku s Lenkou, aby se prý poradili o další bojové strategii v operaci snaville – spojenina jména Snape a jména Neville, kterou dívka vymyslela jako krycí název pro svou vizi, že dá Nevilla se Snapem dohromady. On sám celkem nevěděl, o čem že by se to spolu měli bavit a co by měli plánovat.
Uznal, že mít u lektvaristy doučování je pěkné. Mohl mu být nablízku, nejen to, zjistil, že pokud nejsou v okolí lidé, tak se profesor tak moc nemračí, věčně ho neponižuje a nenadává mu za zkažený lektvar tak moc, jako v učebně, což bylo všechno moc pěkné. Taky mu sledování Snapea, jak škrabe brkem o pergamen, tiskne rty a přesouvá své dlouhé nohy pod stolem, přineslo mnoho námětů na erotické fantasie, se kterými si sám v posteli či sprše nadšeně vystačil. Ještě k tomu byl malý bonus, že se snad přeci jen o trochu zlepšil v lektvarech. Žádná sláva to sice nebyla, ale všechny lektvary, co se pokoušel udělat v hodině, dopadly jenom jako hnědá břečka a ne jako prskající a překypující hnědá břečka. To byl rozhodně krok kupředu.
Faktem ale bylo, že už nebylo, co by mohl udělat, proto aby se dostal Snapeovi blíž. Pořád to viděl jenom jako nesplnitelný sen.
"Takže," prohlásila Lenka s veškerou vážností, kterou mohla mít s růžovým ručníkem omotaným kolem hlavy, "došla jsem k závěru, že je potřeba zjistit, co má profesor Snape rád. Cesta k něčímu srdci vede přes oblíbené věci... a pak taky přes žaludek."
Nedůvěřivě na ni hleděl. Nebylo to ani tak tím, že měla z neznámého důvodu ten růžový ručník na zcela suchých vlasech, ani proto, že jí kolem krku viselo veliké zrcátko, bylo to proto, že se mu její strategie nezdála. Taky se mu docela nezamlouvalo, že sedí ve vytápěném výklenku, který obvykle sloužil jako šmajchlplácek.
"Už před dvěma dny jsem nasadila na Snapea několik prváků, kteří to dostali jako speciální bojový úkol," pokračovala.
"Počkej, tys nechala Snapea sledovat?" nevěřil vlastním uší. Bylo ta nejspíš drzost toho nejvyššího kalibru pokoušet se sledovat Severuse Snapea, to ani nemluvil o skutečnosti, že se to dotklo i jeho osobně. Vzplanula v něm silná touha lektvaristu před Lenkou chránit, ač věděl, že mu dívka nijak nechtěla a nechce ublížit. To se v něm jen aktivoval ochranářský pud, velící mu starat se o muže, do kterého byl zamilován.
"No, jasně," přikývla a usmála se, "Hrozně je to bavilo, protože to byla velká zkouška jejich důvtipu. Nejen, že museli sledovat Snapea, což je samo osobě těžké, ještě se museli vyhýbat Umbridgeováé co teď všude slídí po chodbách."
Měl by jí na to něco říct, jenže on nebyl z těch, co by si pouštěli pusu na špacír a někomu vynadali, tak spolkl všechno rozzlobenost a raději to nechal v klidu. Pořád mu ale vadilo, že Lenka brala s takovým klidem omezování Severusovy svobody.
"Hmm... no a co zjistili?" zeptal se tedy. Zajímalo ho to, to nezapřel ani sám před sebou a styděl se za to. Nebylo správné lektvaristovi zasahovat do soukromí a on si proto připadal jako šmírák. Jenže tím vlastně byl už jen proto, že se přihlásil na doučování, jen z toho důvodu, že mohl být Severusovi Snapeovi nablízko.
"Sepsali mi jeho nejoblíbenější činnosti do seznamu podle jejich četnosti," hrdě se vytasila s pergamenem, rozvinula ho a zamračila se do něj, "Bod první; Strašidelné povlávání po ztemnělých chodbách hradu a vybafávání zpoza rohů."
Nemohl jinak a musel se začít smát. Každý, kdo kdy vstoupil na půdu Bradavického hradu věděl, že Snape se dokáže po chodbách pohybovat opravdu dramaticky. Jeho černý plášť se za ním vzdouval dokonce i v případě, že vzduch kolem byl stojatý. Převládal proto názor, že je jeho plášť nějak očarovaný, aby za ním vlál v každé situaci. Dříve se toho Neville bál, v poslední době mu to přišlo děsivé a přitažlivé zároveň.
"Právě jsem si představil, že si taky koupím takový plášť, jako má on a budeme po chodbách povlávat společně," svěřil se kamarádce se svou veselou vizí, ta se zahihňala a upravila si turban na hlavě.
"Ale vážně... někdy bys mu mohl pochválit, jak mu plášť hezky vlaje," řekla s dalším hihňáním, on jí odpověděl opět smíchem.
To byla ještě grotesknější představa, než že by si pořídil stejné oblečení. Viděl to docela jasně, kterak přistupuje k muži svého srdce, koktavě mu sděluje, že má hezké oblečení a pak od něj dostává políček doplněný o hromadu urážek mířených na velikost jeho mozku a poukazujících na stupiditu takových vtipů. Byla sice pravda, že by se v tu chvíli nejspíš ze Snapeova hlasu udělal do kalhot, ale stejně nechtěl takové ponížení zažít.
"To by asi nešlo," otřel si slzy smíchu, "Další bod je jaký?"
"Bod číslo dva: strhávání bodů a udílení trestů. Ne, tak to asi taky nebude cesta k jeho srdci. Bod číslo tři: Dlouhé proslovy o nízké inteligenci, nulových schopnostech a vzhledu studentů... tak to také nemáte společné, ale... ha, tohle by možná šlo," mrkla na něj, "Bod číslo čtyři: Popíjení kávy ve velké množství. Dáš mu k Vánocům plechovku s kávou nebo kávový hrnek."
Koukal na ni a viděl, že to myslí vážně. Dokonce viděl sám sebe, jak balí černý kávový hrnek do krabičky, dává kolem něj barevnou stuhu a pak ho anonymně posílá Snapeovi po školní sově. Asi už se od kamarádky nakazil jejím bláznovstvím tak moc, že byl ještě větší podivín, než předtím.
Zase se začal smát, tentokrát představě Severuse, jak rozbaluje ten hrnek, užasle si ho prohlíží, zjišťuje svým šestým smyslem kdo mu ho poslal a pak ho jde Nevillovi hodit na hlavu. Rozhodně by to byl projev silného zájmu, který Neville vítal.
„Musíš to brát vážně,“ napomenula ho zlehka kamarádka, ovšem také se usmívala, „Koukneme tedy na další bod...“
„Počkej. Mám dojem, že sem někdo jde,“ zarazil ji a zaposlouchal se.
Po chodbě k nim skutečně někdo kráčel. Rychlé klapání dámských podpatků, které mohlo zvěstovat jedině to, že se k nim blíží Umbridgeová. Žádná jiná profesorka nenosila boty, které by tak hlasitě klapaly o podlahu.
„Rychle to schovej.“
„Co má schovat, pane Longbottome?“ promluvila žena v růžovém, co právě stanula u rohu chodby. Bylo tedy pozdě na to, aby Lenka skryla jejich bodový seznam Snapeových nejoblíbenějších činností. A že bude ten seznam Umbridgeovou zabaven hned, jak k nim dojde, o tom vypovídal upřený pohled, jež na něj profesorka upírala.
„Co to je?“ zeptala se, ale jenom sama pro sebe. Na odpověď nečekala, jednoduše vytrhla pergamen Lence z ruku a nahlédla do něj. Nejdřív to vypadalo, že vůbec jeho obsah nechápe, než se ošklivě zamračila. Na to, jak se snažila růžovými kostýmky a mašlemi budit dojem něžné ženskosti, tak se uměla vážně děsivě šklebit.
„Vůbec neoceňuji váš smysl pro humor, ani,“ pohlédla na dívku, který k ní nahoru mrkala velkýma modrýma očima, „styl oblékání. Oba máte následující dva týdny každý den školní trest u mě.“
„Ehm madam,“ ozval se opatrně, „Já nemohu, protože mám ob den doučování u profesora Snapea,“ sdělil jí s obavou, že se rozzlobí a uloží mu dvojitý trest.
„Tak budete chodit ve zbývající dny!“ zlobila se, ale trest navíc neurčila, „Tohle si nechám a ukážu to profesoru Snapeovi. Jistě ho to bude velice zajímat.“
Lenka neřekla za celou dobu nic, ani bránit se nepokoušela, Neville též ne, protože byli přistiženi při činu, ač ten čin nebylo nic, za co by si skutečně zasloužili trest. Každopádně to Umbridgeovou potěšilo, jelikož se zatvářila nadmíru samolibě a zase si to odkráčela dál chodbou. Prostě její typická přepadovka, při které někam vlétla, rozdělila školní tresty a pak se zase vzdálila dřív, než se stačili žáci začít bránit. Postupovala trochu podobně, jako Snape, jenže ten měl o něco větší autoritu.
„Tak to je docela v háji,“ podotkl tiše Neville.
O samotný školní trest mu nešlo. Trochu bolesti při opisování textu snese, on beztak bolest nevnímal tak silně, jako ostatní, jeho děsila skutečnost, že se pergamen dostane ke Snapeovi. Upřímně děsila. Po tom, jak, skoro by se dalo říct že slušně, se k němu lektvarista choval, měl stále větší strach z toho, že zjistí proč vlastně za ním Neville chodí na doučování. Už se mu párkrát v mysli vynořila myšlenka, že je muž něco jako zemnička. Rostlina, která se uměla celá schovat do země, když se k ní někdo přiblížil a jediný způsob jak ji dostat ven bylo jí hrát na panovu flétnu nebo zpívat, pokud to člověk uměl. Byli to velmi krásné, ale nesmělé rostliny. Jako Snape.
„Není,“ zamítla Lenka a poplácala ho po ruce, „Bude si myslet, že jsem to napsala já. Je to můj papír, moje písmo, můj duhový inkoust, moje kytičky a srdíčka.“
Neptal se, proč tam měla namalované kytičky a srdíčka, byl si jist, že to nechce vědět. S Lenkou musel člověk opatrně vybírat to, nač se zeptá. Stejně tak se neptal, prčo má na hlavě ručník a proč má to zrcátko. Jestli mu to bude chtít říct, tak řekne, když ne, pak to bylo zaručeně něco, co vědět nepotřeboval.
Musel doufat, že má pravdu.
Poznámka autorky: Na dendromagii a dendromága mám autorský patent, toho kdo to zneužije si patent najde a kouskne ho do zadku. Ne, samozřejmě si dělám legraci. ;-) Dendromagie byla jistě už vymyšleně a aplikována do příběhu skrz Nevilla nebo Pottera (i když ten je většinou prostě a jednoduše všemocný a neexistuje na něj žádný kryptonit), takže mohu jen doufat že se vám moje podání bude líbit.
Za komentáře k předchozí kapitole děkuji těmto lidem: mathe, Bobo, Casiopea, Merope, belldandy (odhaduji, nepodepsala si se. :-D), Profesor, mariaa a Sanqvi. Budu se těšit na další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.