Jak je důležité míti Nevilla - 3. kapitola
Hleděl za mladíkem, který právě vyběhl ze dveří. ani je za sebou pořádně nezavřel, a mračil se jako tisíc čertů.
Až do teď považoval Nevilla Longbottoma za vlastně veskrze neškodného studenta. Jistěže míchal strašlivé lektvarové katastrofy a v Severusově mysli bylo jeho jméno synonymem pro pohromu, vlastně nejen v Severusově, ale jinak to byl druh studenta, ovšem i člověka, který nedělá potíže. Neodmlouval, plnil pečlivě všechny zadané úkoly, míchat lektvary se opravdu snažil, jen na to měl doslova ne-nadání, nedělal vtípky na cizí účet ani jiné vylomeniny. Nebýt těch lektvarů, tak by ho vlastně znal jedině z pochvalného Pomonina vyprávění, která se zaručeně zakládalo na pravdě. Prýtová byla sice každý coulem mrzimor, přesto se jí nestávalo, že by nějakého studenta měla ráda a pak se nakonec ukázalo, že je to parchant. Na lidi měla až překvapivý čuch, ač v nich i tak viděla jen dobro.
Právě proto Severuse tak překvapila Longbottomova žádost o doučování, za kterou se nemohlo skrývat nic jiného, než nějaká lumpárna připravená buď dvojčaty anebo Potterem a jeho strašlivými kamarády. V prvním případě to bylo jenom nepříjemné, v druhém už i nebezpečné. Jestli se Potterovic spratek rozhodl vyslat za Severusem někoho zdánlivě neškodného, aby lektvaristu sledoval a slídil v jeho soukromí, pak by to mohlo znamenat velký problém. Potter prostě nebyl ochoten akceptovat skutečnost, že je Severus členem Fenixova řádu, navíc velmi ceněným členem, a že je na Brumbálově straně a právě proto se mohl pokoušet vypátrat v Severusově životě nějakou špinavost.
Naštěstí Severus nebyl ten typ člověka, co by třeba i ve svém soukromém pokoji měl něco kompromitujícího. Všechno podstatné měl uloženo v hlavě a lpěl jen na velmi malém množství fyzických předmětů, které by se daly všechny nacpat do kapsy nebo přinejhorším do krabice od bot. Právě proto prostě nebylo možné, aby Longbottom objevil cokoliv, z čeho by Potter odvodil cokoliv si odvodit chtěl.
Přitáhl si hábit víc k tělu, otevřenými dveřmi dovnitř hrozně táhlo a jemu začínala být zima. Ušklíbl se nad naivitou jak Potterovou tak Longbottomovou.
"Dobře, vy rozmazlení spratci, chcete se dostat do soukromí netopýra z podzemí, tak já vás do něj s největší radostí zavedu," mávnutím hůlky zavřel dveře, aby nebyla taková zima, "Navíc nebudu muset trčet v téhle ledové učebně."
Znovu se zachvěl chladem a zasedl k známkování lektvarů.
°°0°°
Koukal na dva svetry, jeden byl zelený a druhý byl fialový, další už neměl. Usilovně přemýšlel, který z nich by si měl na doučování vzít a cítil se, jako kdyby se připravoval na první rande. Že si vezme uniformu, to bylo jasné, ale ve sklepeních bylo chladno, tak bylo třeba pořádný svetr, ne jen ten tenoučký od uniformy, proto to zásadní dilema. Měl ten zelený rád, ale nerad ho nosil, protože se ho už pár nebelvírů zeptalo, proč nosí zmijozelskou barvu. Neuměl jim vysvětlit, že má prostě zelenou rád, ne proto že je zmijozelská, ale protože drtivá většina rostlin byla zelená. Snape by si myslel také, že si vzal zmijozelskou barvu a to nejspíš proto, že chce podlézat. Proto zelený svetr zahodil a natáhl si světle fialový. Neměl ho tak rád, měl výstřih do velkého V a barvou se bil s nebelvírskou kravatou, ale nouze naučila Dalibora housti.
Vzal si věci, které očekával, že bude potřebovat, a sešel dolů po schodech do společenské místnosti. Nejdřív chtěl něco někomu říct, ale nikdo, včetně prefektů, mu nevěnoval pozornost, a řešili hádku mezi Harrym a Seamusem.
"Jdu na doučování ke Snapeovi," oznámil do zad svých spolužáků od kterých nedostal žádnou odezvu, splnil tím ale povinnost nahlásit, že má doučování nebo výjimečnou hodinu, to aby ho pak prefekti nehledali.
Opustil nebelvírské místnosti, zanechávaje za sebou křičícího a vztekajícího se Harryho, a vydal se dolů do sklepení. Hromada pater a rychle mu docházel čas. Nakonec si i popoběhl, aby to stihl, takže tam nakonec byl dřív, přesto na něj Snape už čekal, ruce složené na prsou a mračil se.
"Longbottome," kývl, což snad byla obdoba pozdravu, "To je pro vás. Doporučená literatura a seznam lektvarů, které budete moci zkoušet bez mého dozoru. Tady to je klíč od této laboratoře," vrazil Nevillovi do rukou pergamen a kroužek s klíčem a ukázal na dveře po své levici. Nebyla to učebna lektvarů, ale laboratoř sloužící pro procvičování lektvarů, při kterých nebyl vyžadován dozor profesora nebo postačil dozor primuse či prefekta. Případně sloužila k soukromým experimentům nejnadanějších žáků z pokročilých lektvarových hodin. Neville v ní byl několikrát v loňském roce při Hermionině a Cedrikově dozoru, když se tam ještě z dalšími nešťastníky učil míchat lektvary alespoň tak, aby prošel do dalšího ročníku.
"Vezmete si tam pokaždé k ruce Grangerovou nebo nějakého z prefektů, aby na vás dali pozor. Po završení všech svých lektvarových katastrof laboratoř uvedete do původního stavu, vyčistíte tak, že by se dalo z podlahy jíst a pak za sebou zamknete. Klíče si můžete nechat u sebe, odevzdáte mi je na konci roku, pokud ne, budu požadovat patřičnou peněžitou náhradu za jejich ztracení. Rozuměl jste mi?"
"Ano, pane," přikývl, momentálně příliš zahlcen informacemi a tónem Snapeova hlasu, který ho rozechvíval, aby řekl cokoliv víc.
"Teď pojďte za mnou," vyzval ho Snape, obrátil se až za ním hábit zavířil a otřel se Nevillovy o kotníky, a pak se vydal chodbou pryč.
Chvíli se za profesorem zmateně díval, protože předpokládal, že půjdou spolu do učebny nebo do laboratoře, přitom lektvarista zamířil hlouběji do sklepení. Rychle ho následoval, jelikož za tu chvilku co váhal, mu muž skoro zmizel za ohybem chodby. Musel popoběhnout, ale rychle profesora dohnal a srovnat s ním krok. Nedělalo mu problémy následovat Snapea stejnou rychlostí, protože uměl běhat a chodit docela rychle, samozřejmě do té doby, než zakopl o vlastní nohu a někde se natáhl. Vřele doufal, že to se mu tentokrát nestane.
Snape mu prakticky vstoupil do cesty, když prudce zabočil a zastavil se proti perskému koberci s vyobrazením vlka, který na lektvaristu shlížel žlutýma očima.
"Mnoho zmijí, lvova zhouba," pronesl Snape něco znělo jako heslo a skutečně to heslo bylo.
Koberec na zdi totiž vůbec nebyl na zdi, nýbrž na dveřích, které se teď před Nevillem otevřely a ukázaly kousek setmělé místnosti, co vypadala jako hodně ponurý obývací pokoj.
Snad ho Snape nevedl rovnou do svých komnat. To byla prostě bláznivá představa, při které mu vyschlo v krku a krve by se člověk u něj dořezal nejspíš jen ve slabinách. Nevěděl sice přesně, co to znamená vejít do Snapeových pokojů, ale asi to nebude nic dobrého. Představu konkrétní neměl, jen ho napadlo, že tentokrát by vážně mohl přijít k úrazu, což bylo zároveň něco, co ho vzrušovalo.
"Nedělejte si plané naděje, Longbottome, heslo si hned po vašem odchodu určím jiné. Navíc ho měním nahodile... jednoduše, když mám náladu," s těmi slovy šlehl po Nevillovi pohledem, pod kterým mladík ztuhl. Tentokrát vážně ztuhl, ne že by mu ztvrdl penis. A to proto, že to byl podezřívavý a vyloženě nepřátelský pohled. Jestli kdy měl třeba jen bláhovou představu, nasazenou do hlavy Lenkou, že by ho Snape mohl v daleké a nepravděpodobné budoucnosti chtít, tak ta představa právě zahynula.
"Ano, pane," zamumlal tiše a vešel za Snapem, který už dávno zmizel uvnitř.
Potichu za sebou zavřel, když to dveře neudělaly samy, nadechl se vzduchu uvnitř v místnosti, který byl podivně těžký a byl cítit po kůži, a pak se opotil až na patách. V pokoji bylo horko na padnutí, skoro jako v parníku. To bylo první, čeho si všiml, pak, jen co si otřel rukávem náhle zvlhlé čelo, upřel pozornost kolem sebe.
Nebylo tu zhola nic k vidění.
Obdélníková místnost, na jedné straně hořící krb po jehož stranách byly police s knihami – bylo jich podstatně méně, než Neville očekával – před krbem pohovka, patřící evidentně k obvyklému bradavickému vybavení. U další stěny byl stůl, za kterým byly jedny dveře, a u kterého bylo z každé delší strany jedno křeslo. Další věc v místnosti byl druhý stůl, o dost vyšší, na kterém stál kotlík a přísady v lahvích, lahvičkách, ampulkách a všechny potřebné lektvarové nástroje.
Tím to haslo. Ta místnost neměl v sobě nic osobního, nic domáckého, nic příjemného ale ani Snapeovského. Bylo to takové, že se člověku v hlavě smyla v jednu tmavou skvrnu a nakonec zmizla v propadlišti zapomenutých vzpomínek.
"Prozraďte mi, Longbottome, co jste se svými kamarádíčky očekával spíš? Mučící nástroje rozvěšené po zdech a nebo růžovou tapetu s jednorožci?" zeptal se, Neville nevěděl jak odpovědět, přesto se o to chtěl pokusit, kdyby ho muž nepřerušil, "Na to už celkem nezáleží. Můžete jim s hrdostí oznámit, že už v prvním kole jste se dostal na území nepřítele. Jistě budou pyšní", posmíval se s lehkostí a pobavením jemu vlastním, "Teď jděte ke stolu. Najdete tam návod na přípravu jednoduchého lektvaru proti bradavicím a několika dalších z prvního ročníku. Tím začnete a pomalu se při doučování propracujete nahoru. Na co ještě čekáte?! Na zlatem orámovanou poznámku?! Pracujte!"
Neville se lekl prudkosti posledního slova, vrhl se ke stolu a přitom si o jeho nohu ukopl palec na noze. Za zády kvůli tomu slyšel pohrdavé odfrknutí, které svým tonem jasně říkalo 'Jste hlupák, naprosto nemehlo a nehodný mého jediného pohledu, pane Longbottome.'. Zatlačilo ho z těch nevyslovených, ale jasných, slov vzadu za očima, jak se mu náhle začalo chtít brečet. Snape ještě ani pořádně nezačal se svým ponižováním, které jistě vbrzku přijde, a on už si přál, aby nikdy nedal na Lenku a její bláznivé nápady, a aby sem nikdy nelezl nebo aby alespoň mohl utéct.
Pustil se do přípravy něčeho, co by mu mělo jít snadno, místo toho se mu nedařilo. Prakticky jakoukoliv rostlinu, kterou měl nakrájet, nadrtit nebo nasekat a proto ji vzal do ruky, musel vyhodit, protože na ní byla plíseň, hniloba, napadení hmyzem nebo jiný kaz. Snad ještě nikdy nepracoval s tak nekvalitními přísadami. Snape mu to určitě musel udělat naschvál, aby mu práci ještě ztížil.
Soustředil se na svoji práci, bublající kotlík a koutkem mysli poslouchal Snapea, jak škrabe brkem na papír. Nezvedl k němu pohled, protože k čemu by to bylo. Jedině by se tak mučil pohledem na lektvaristu, jež byl nedostupný jeho srdci. Jedna zmařená naděje a rozmetaná bláhová představa za večer bohatě stačila.
"Co vám tak trvá, Longbottome?" přerušil ho Snape zrovna ve chvíli, kdy obracel stonek měsíčku lékařského a snažil se zjistit, jestli je v pořádku.
"Já pane... kontroluji jestli je ta přísada dobrá," odpověděl opatrně, nadmíru opatrně, ale stejně ne dost opatrně, aby si nevysloužil lektvaristův zamračený výraz.
Muž se prudce postavil a dvěma kroky se dostal až k Nevillovi. Ač byli stejně vysocí, což dost dobře mohlo znamenat že ho mladík jednou přeroste, tak měl Neville dojem, že se nad ním Snape tyčí nejméně o dvě hlavy.
Štíhlé bledá ruka sáhla do sklenice, kde byl měsíček uskladněn, a vytáhla celou hromadu stonků. Černé oči se na ně upřely, dobu je zkoumaly, pak se na chvilku rozšířily, než v nich vzplanul hněv, který se následně soustředil na nebohého mladíka, jenž nechápal, proč se na něj lektvarista zlobí.
"Všechny ty přísady byli v dokonalé pořádku. Nenakupuji pro studenty zboží nejvyšší kvality, ale rozhodně nakupuji takové, které není plesnivé a nahnilé. Co jste s ním udělal?" zeptal se důrazně, potlačovaný vztek jasně znějící v hlase, a zamával Nevillovi před obličejem hrstí stonků.
"Já... já... nic, pane," bránil se chabě, ovšem pravdivě. Neudělal s přísadami nic, prostě tak vypadali, když je vzal do ruky. Copak on mohl za to, že Snapeovi prodali v bylinkářství nějakou vadnou várku. Tohle dozajista nebylo zboží od paní Lesníčkové, takže on s tím neměl nic společného. Do teď žádnou z přísad ani neviděl, natož aby měl možnost dostat se k ní natolik blízko, že by ji mohl jakkoliv zničit. I kdyby to nějakou neuvěřitelnou náhodou nebo v pomatení smyslů udělat chtěl.
Chvíli se zdálo, že ho snad profesor uhodí nebo na něj bude křičet, pak se však lektvarista narovnal a složil si ruce na prsou. Shlížel na Nevilla tak podivně, že mu z toho mrazilo v zádech jak v tom pěkném slova smyslu, tak v tom špatné.
"Pro dnešek končíme, takže ukliďte stůl a přísady. Kotlík nechtě jak je, vyčistím ho sám," nakázal mu, takže to vypadalo, že snad i uvěřil mladíkovým slovům, že nic neprovedl. Nebo to přinejmenším nehodlal řešit hned.
Neřekl nic na to, že má už teď skončit a pustil se do uklízení, při kterém mu Snape stál celou dobu za zády, pozoroval ho a znervózňoval natolik, že několikrát málem upustil na zem sklenici s přísadami. Nakonec však úspěšně vše uklidil, přísady seřadil na stolek tak, jak byl, když přišel a obrátil se na muže, zabodávajícímu své černé oči do jeho zátylku. Bezděky mu při tom padl pohled za Snapeova záda, kde spatřil květináč s orchidejí, lépe řečeno z jejím pozůstatkem. Dva lehce nažloutlé listy a seschlý stonek zakončený něčím, co byl dříve asi květ. V tom de fakto prázdném pokoji vypadala květina nepatřičně a Nevillovi něco říkalo, že není Snapeova.
"Ta květina by potřebovala zalít," uvědomil si, že mluví až ve chvíli, až když slyšel svůj hlas, "Tedy já... postarám se o ni, jestli třeba nevíte..."
"Jsem dostatečně kompetentní se postarat o orchidej," přerušil ho Snape, ani se přitom nemusel podívat, o čem to mladík mluví, "Jako mistr lektvarů mám zároveň diplom z bylinkářství, který je pro mistrovskou úroveň nezbytný. Jediný důvod, proč je ta kytka suchá, spočívá v tom, že to Prýtová jednou vzdá, až ji dostatečně množství chcípne a přestane mi je neustále dávat."
Takže se nemýlil, skutečně to bylo tak, že květina nebyla Snapeova, ale dala mu jí profesorka Prýtová. Bylo až překvapující, že se k tomu lektvarista tak přiznal a pak...
"Když zůstane naživu, tak vám už jí nebude moci dávat," odpověděl logicky. Dává-li mu květiny proto, aby tu nějaké měl, tak když už tu nějaké mít bude, tak mu další nedá.
"Jestliže zůstane jeden naživu, pak mi jich dá deset další a o to já nestojím. Nemám čas, náladu ani potřebu starat se o vonící barevný plevel," odsek Snape, což se ale ve své podstatě dalo považovat za konverzaci, tedy něco, co, jak Neville moc dobře věděl, s jiným studentem nikdy nepraktikoval.
"Řeknete jí, že se máte rádi, dáte jí jméno a budete tvrdit, že by žárlila a uschla, kdybyste tu měl jinou květinu," navrhl, nebráníc se přitom úsměvu, který se mu dral na rty a u kterého doufal, že ho lektvarista nebude považovat za posměšný.
Opět se zdálo, že lektvarista řekne něco zlého, načež bez mrknutí nebo uštěpačné poznámky ustoupil stranou a pokynul rukou ke květině.
"Tak prosím, Longbottome, ohromte mě svou grácií v bylinkářství, kterou Prýtová tak vychvaluje, a zachraňte pro mně ten plevel. Budu vám neskonale vděčen," i tentokrát to byl veskrze jen posměch, ale byla v tom i trocha pravdy. On moc rád udělá něco pro profesora Snapea, i kdyby to měla být hloupá maličkost, jako je postarání se o jeho květinu.
Opatrně přešel kolem muže, stále se při tom nervózně ohlížel, jestli nebude zastaven, a došel ke květináči. Okamžitě zjistil, že orchidej nemá vodu, není přivázaná na klacík, aby se nakácela a rozhodně by potřebovala o něco větší květináč. Suma sumárum byla v dost špatném stavu, ale on si starosti nedělal. Dokázal vzkřísit i podstatně uschlejší a prakticky polomrtvé rostliny, takže tohle pro něj byla hračka.
"To bude dobré, malá," začal na rostlinu promlouvat, dotýkat se ji, doslova ji hladil po listech, "Zalijeme tě a příště přinesu nějakou podporu, aby se nevylamovala z hlíny. Můžu si dojít pro vodu?" zeptal se opatrně lektvaristy.
Profesor vytáhl hůlku, mávl jí a na stole vedle přísad se objevili velká sklenice vody. To byla taky odpověď, dodal vodu, ale nenechal Nevilla, aby si pro ni došel sám... kam vlastně? Nejspíš na záhony tady ve sklepení a nebo do Snapeovi koupelny, která tu určitě někde byla. Nejspíš za těmi dveřmi vzadu. Krátce na ně pohlédl. Kromě koupelny tam tedy jistě musela být i ložnice, což si uvědomil s náhlou silou až těď. Snapeova ložnice, od které byl jen pár metrů a vůbec mu to nepřišlo na mysl. Postel, ve které tajemný muž spí, kde si čte, kde možná... olízl si rty a rychle přešel ke stolku pro sklenici s vodou. Rozhodně nebylo dobré, aby zrovna teď uvažoval o tom, jestli se Snape sám sebe dotýká. Vážně ne. Ne před ním, protože to způsobovalo jedině to, že rudl ve tvářích jako rajče.
"Děkuji, pane," poděkoval za tu vodu a vrátil se ke květině, "Jak ti budeme říkat malá? Brigit? Líbí se ti to?" nalíval vodu do květináče pomalu, aby se stihla vsáknout a na hlíně se nedělala hladinka. Na tváři se mu, jako vždycky když se staral o rostliny, udělal jemný úsměv. Cítil, že ta orchidej je ráda, že se o ni někdo konečně stará a on se o ni staral rád, jedno komu patřila. Vnímal pod prsty jemné chvění a jiskření, jak rostlina získávala vláhou novou sílu a energii.
"Tak a je to," naposledy pohladil jeden list a ustoupil dozadu, pak se obrátil ke Snapeovi, "Potřebovala by uvázat. Mohl bych příště přinést nějakou tyčku a provázky, abych se o to postaral?"
"Dělejte co chcete, Longbottome. Je mi srdečně jedno co s ní uděláte nebo jestli chcípne," dal mu lektvarista v péči o rostlinu volnou ruku, "Teď běžte," vyhodil ho, jen před tím natáhl ruku, aby mu do ní Neville mohl vrátit prázdnou sklenici.
Udělal to a omylem se při tom dotkl prsty Snapeovy ruky. Překvapilo ho, jak je hrozně studená, ba co víc, ona byla spíš ledová, skoro jako kdyby byl mrtvý. Málem se začal smát, když si vzpomněl na všechny ty pověsti, že je Snape upír nebo alespoň napůl upír, spí zavěšený od stropu a chodí vysávat zvířata do zapovězeného lesa.
I vnitřně ho rychle přešel smích vzhledem k tomu, jak na něj lektvarista nahlížel. Nejspíš zamumlal něco jako omluvu, ani si nebyl jist, jestli to vyslovil nahlas, rozloučil se pak spěšně opustil Snapeovy pokoje.
To až pak, když stál u schodů nahoru, si uvědomil, že se mu sevřelo hrdlo, jak se chtěl rozesmát a potlačoval to. Tak to pustil a opravdu se začal hihňat do dlaně. Ať si ještě před hodinou říkal cokoliv o hlouposti nápadu vůbec lézt na doučování, teď měl v hlavě jedině to, že byl u Snapea doma. Zvládl se jen po celou cestu do věže usmívat od ucha k uchu a připadat si proto jako naprostý debil.
°°0°°
Severus se spíš tak potácel po svém pokoji a zapínal si kabátec. Bylo celkem jedno, jak dlouho spal, stejně se po probuzení cítil unaveně a dezorientovaně. Jako právě teď. Kávu v sobě ještě neměl, lektvaru na povzbuzení trvalo deset minut, než zabere, proto se nacházel ve stavu polobdělém, kdy měl dojem, že je ručník právě vytažený po dvojím ždímání z automatické pračky.
Navíc bylo nechutných šest hodin ráno a on vážně nesnášel brzké vstávání, jenže musel být na nohou a při smyslech dřív, než všichni z jeho koleje nebo ostatně kterékoliv jiné. Kdyby měl nebelvíry, tak by to nebyl až tak velký problém. Leckteří vstávali v osm, i když výuka byla od půl deváté a vůbec ji nedělalo problém přijít pozdě s tím, že se ještě museli nasnídat. Jenže háďata byla už v půl sedmé ráno na nohou, tak nebylo přípustné, aby on se válel.
Zarazil se v půlce kroku, s knoflíkem napůl strčeným v dírce, a koukal na stůl ,stojící v obvykle prázdném pokoji. Zpracoval celkem rychle, že ho sem včera přistavil kvůli Longbottomovým extra hodinám a že to udělal proto, aby z něj vymámil, proč ho sem Potter vůbec poslal. Vzpomněl si taky, že nezjistil vůbec nic.
Longbottom po celou dobu stál u stolu, pečlivě pracoval, mračil se, třásly se mu ruce, ale neudělal ani náznak, že by se třeba chtěl rozhlédnout po pokoji. Že by chtěl udělat... cokoliv proč sem byl tím Potterovic klukem poslán. Po celou dobu, kdykoliv Severus k němu upřel mysl, cítil z mladíka frustraci s nádechem smutku, ponížení a ztráty něčeho. Ve své podstatě mentální rozpoložení, které mělo devadesát procent všech pubertálních chlapců, zejména pokud byli zamilováni do nějakého jiného chlapce nebo dívky. To mu o Longbottomových plánech zde nic neřeklo. A díky tomu měl jedině celou dobu dvě silná nutkání. Buď si přečíst mladíkovy myšlenky a nebo z něj odpovědi vytřást.
Nakonec se ovládl, dokonce nejen co se týkalo čtení myšlenek. Rozhodl se pro pozorování, kdy bude jednoduše vyčkávat, o co se ten spratek pokusí a pak mu to rázně zatrhne. Díky tomu ho neseřval, když zničil ty lektvarové přísady ani když se zajímal o plevel, co mu sem dala Pomona. Kdyby to udělal, zaplašil by ho, nemohl by je pak chytnout všechny, grázlíky jedny dotěrné. Už dávno si nedělal ani tu malinkou iluzi, že by Potter dostal vyhazov, ale mít legální důvod, proč ho týrat, by bylo příjemné.
Prohrábl si vlasy prsty, což bohatě stačilo k tomu, aby je na hlavě upravil do požadovaného tvaru. Ušklíbl se. Po škole kolovala už roky debata, jestli jsou jeho vlasy mastné, pokryté voskem chránícím je proti lektvarovým výparům nebo jen tak moc lesklé. Odpověď byla prostá. Ano, byly mastné a nezáleželo na tom, kolikrát si je umyl. Mohl z toho mít trauma, jednu dobu snad i měl, jenže po čase zjistil, že mastné vlasy jsou vlastně praktické. Nikam nelítaly. K učesání stačilo prohrábnout rukou a navíc byly tak odpudivé, že mu lidé dali pokoj.
Lektvar začal působit, takže přešel ke stolu a chtěl z něj sklidit přísady, co tu od včera nechal. Vzal do ruky lahvičku se stonky měsíčku lékařského a překvapeně hleděl na její obsah. Všechny stonky, do jednoho, byli shnilé tak moc, že se rozbředly a hladinku slizu, co z nich zbyl, porůstala vysoké plíseň kuřátkově žluté barvy. Bylo prakticky nemožné, aby se něco takového stalo za méně jak dvanáct hodin. Aby se plíseň tak rozrostla, potřebovala katalyzátor.
"Co s tím ten kluk udělal?" zeptal se sám sebe, ani ne tak naštvaný, jako zvědavý. Látka, která by dokázala něco takového, by byla ceněná. Neuvěřitelně by se tím urychlil proces zrání některých vzácných hub. Ještě by se samozřejmě muselo otestovat, jestli nedeformuje jejich účinnost, ale i tak by to byl objev.
Rozhodl se, že večer plíseň otestuje a proto si chtěl sklenici uložit soukromé laboratoře. Když k ní zamířil čekalo ho další překvapení. Na polici, jež zakrývala vstup do laboratoře, byla včera do žluta seschlá orchidej, teď tam stála snad docela jiné květina. Za pouhou noc, období, kdy by rostliny vůbec růst neměly, jí vypučely tři nové listy a stonek, který se z ní táhl vzhůru, byl jednoznačně budoucím květem. To znamenalo, že i na ni musel Neville použít ten samý katalyzátor jako na plíseň. I orchidej proto musela na testy. Vzal ji společně s plísní k sobě do laboratoře a pak vyrazil na snídani v daleko lepší náladě, než ji měl ještě těsně po probuzení. Nebylo to lektvarem ani ranním hrnkem kávy, nýbrž tím, že dostal zajímavý problémek k přemýšlení.
Poznámka autorky: Za komentáře k minulé kapitole děkuji těmto lidem: Bobo, Merope, Casiopea, belldandy a mariaa. Budu se těšit na další komentáře od vás. Pokud nechcete komentovat, tak alespoň prosím klikněte v anketě. Děkuji.