Jak je důležité míti Nevilla - 22. kapitola
"Můj pane... Mistře," postoupil rychle kupředu a padl na jedno koleno, "Jako váš nejoddanější služebník tu klečím a poníženě vás žádám o život Nevilla Longbottoma," vyslovil to pomalu, se vší úctou, kteoru opravdu cítil, a svůj pohled upíral na zem, jak proto, aby Pána zla nedráždil, tak proto, aby mu nemohl tak snadno číst v mysli. Už beztak odhalil všechnu svou slabost tím, že tu klečel a škemral o něčí život.
"Neville Longbottom... to jméno mi něco říká," zamumlal Pán zla, spíš ztracený ve vzpomínkách, než naštvaný, "Kdo je to?"
"Byl jedním z lidí na Odboru záhad, můj pane," odpověděl zcela po pravdě, vynechávaje jistý podtext znějící v Mistrově hlasu, "Ale je to ještě skoro dítě. Mladík ani ne šestnáctiletý, hloupý a pošetilý. Hlavu má plnou bláhových ideálů a ještě nezná skutečný život ani správnou cestu pro čistokrevného čaroděje," to zdůraznil, protože by to mohlo Mistrovo srdce obměkčit.
"A ty o jeho život prosíš proč, Severusi?" zeptal se Pán zla, leč na odpověď nečekal, "Tobě na něm záleží? Pověz, můj drahý příteli, ty to, jak si řekl dítě, miluješ?"
Tohle byla také past. Prozradit, že by choval k Nevillovi city, tedy pokud bezpředmětný strach o jeho život byl to, čemu nebelvíři říkali láska, by vyvolalo jen výsměch. Říct, že mu na něm nezáleží, by zapříčinilo jednoznačně odmítnutí. Váhal. Teď, když tu klečel a prosil, mu teprve docházelo, jak se unáhleně zachoval. Pán zla se Smrtijedy nemohl zabít nikoho ze studentů, kteří se vloupali na Obor záhad. Buď byli příliš blízko Řádu nebo dokonce Pottera. Byl si jist, že Pán zla nechce Pottera naštvat, protože ten kluk je jako buldok. Dlouho utíká do rohů, dlouho se nechá bít holí, ale jakmile ho jednou skutečně naštvete, tak vás drapne ostrými zuby a už nepustí. Byla to snadná rovnice, kdyby Pán zla zabil Potterovy přátele, tak se Potter sebere, vykašle na všechny plány řádu a rovnou naběhne přímo sem na Manor, aby Mistra vyzval na souboj. Ať byl kluk líný jakkoliv, věštba hovořila jasně a jejich šance byli za všech okolností padesát na padesát. Pro zmijozela, kterým rozhodně Pán zla byl, to bylo příliš velké riziko.
Kdyby nejdřív myslel a pak konal, tak tu teď nemusel klečet a počítat květinové vzory na koberci.
"Je mým milencem, ano, můj pane," odpověděl dost vyhýbavě. Nepřiznal přímo, že by Nevilla miloval, ale připustil, že spolu mají vztah. Pán zla si bude moci klidně myslet, že tu jde jen o sex s krásným mladým mužem, nepodmíněný žádným citem. Vždyť lidé také udělají cokoliv, když onemocní jejich domácí mazlíčci. Tohle bylo přeci skoro stejné.
"Tak náš Severus si konečně našel chlapce! Já už se začínal pomalu bát, že umřeš sám a nemilovaný," smích naplněný sykavkami, které tam vůbec neměly být, se rozezněl místností, "Škoda jen, můj milý, že máš takovou odpornou úchylku a vybíráš si ty, co nejsou hodni zájmu mého Smrtijeda. Dnes Nebelvír a co to bylo minule... oh, ano, už vím, ta mudlovská šmedka, co zplodila Pottera. I za ní si prosil, jako kdyby na jejím přežití závisel i tvůj život a i v jejím případě si byl tak vyhýbavý. Tak mi řekni, Severusi, proč bych ti měl tentokrát vyhovět, když minule se mi má snaha vymstila?"
Přesně nechápal, jak to Pán zla myslí s tím, že se mu snaha vymstila. On se přeci nesnažil Lily zachránit, jednoduše ji zabil, když se postavila mezi svého syna a hůlku Pána zla. Nad tím nemělo teď smysl bádat, protože to byla dávná minulost. Ovšem takové minulost, kterou by mohl využít ve svůj prospěch. Před lety mu Mistr slíbil, že nechá Lily naživu, neučinil tak a tím svůj slib porušil. Lidé si mohli myslet o Pánovi zla jen to nejhorší, většinou to také bylo pravdivé, ale on kupodivu dodržel své sliby a nic nesnášel víc, než když někdo zpochybnil jím dané slovo.
"Protože před lety jste mi přislíbil Lilyin život," zvedl hlavu a podíval se Mistrovi do tváře, "a svůj slib jste nesplnil. Myslím, že mi tedy stále jeden život dlužíte."
V rudých očích vzplál prudký hněv. Pán zla se pohnul jeho směrem. Severus padl nazad a pokoušel se dostat pryč. Byl příliš pomalý, Mistr u něj byl během okamžiku rychlý jako had a jeho šupinaté noha brutálně zasáhla Severusův krk a srazila lektvaristu k zemi. Uhodil se bolestivě do hlavy, cítil jak mu v krku skřípá ztištěný hrtan a rychle mu docházel vzduch. Srdce divoce naráželo do hrudní kosti. Byl přesvědčen, že tohle je, díky jeho vlastní hloupostí, posladní minuta jeho života.
Zvedl obě ruce v poslední obraně. Zaryl nehty do Mistrova kotníku, ale mělo to jen pramalý účinek. Narazil na hustou síť tvrdých šupin. na které by nejspíš potřeboval velice ostrý nůž, aby je rozřízl. Nehty rozhodně nestačily. Vzduch mu sípavě přecházel přes stištěný krk a hlava se mu pomalu začínala motat, jak ztrácel potřebný kyslík.
"Ty se opovažuješ mi říct do očí, že ti něco dlužím?" zasyšel Pán zla a naklonil se dolů, bylo jen s podivem, že má tak pružnou páteř, "Zřejmě si zapomněl, s kým mluvíš."
Vnímal jeho slova jen částečně, pustil jeho nohu jednou rukou a pokusil se nenápadně dvěma prsty vytáhnout svou hůlku. Nepodařilo se mu to, protože si jeho nenápadného pohybu Pán zla všiml. Jedním lusknutím prstů mu hůlku vytrhl z ruky, pak začal jen tak zlehka pohybovat ukazováčkem v kruzích a roztáčel ji Severusovi před obličejem v gestu jasného výsměchu.
Sledoval svou hůlku, rotující v protisměru ke stropu místnosti, a uvědomoval si, že právě toto je opravdu jeho konec. Umře tu udušen šupinatou nohu nečlověka. Rozhodně o něco příjemnější smrt, než být mučen k šílenství a pak vykuchán zaživa nebo sežrán hadem, také zaživa.
"A dokonce mi hrozíš hůlkou," kupodivu po prvním návalu vzteku se zdál být spíš pobavený, to když Severus slyšel, tak jen odevzdaně zavřel oči, "Ty si byl vždy neuvěřitelně troufalý, Severusi. Jako jediný z mých Smrtijedů máš dost odvahy na to ,abys mi odporoval nebo mě zradil. Upřímně, příteli, nikdy jsem nevěděl přesně, jestli se mi to líbí nebo tě za to mám zabít," mluvil konverzačním tónem, jakoby si moc nevšímal, že už mu Severus začíná trochu modrat, "Pro tentokrát...," odmlčel se a vycenil ostré zuby v úsměvu, "se mi to líbí," rozhodl se a dal nohu pryč.
Nabral zprudka vzduch přes pochroumaný hrtan. Bolelo to, až mu do očí vhrkly slzy. Nejen pohmožděný krk, ale i plíce se mu svíraly bolestí při každém pokusu se naechnout. Strop se přestal točit, ale světla svíček se odtrhla od svých knotů a začala mu tancovat v zorném poli. Mrkáním se je pokusil zahnat, ač věděl, že je to naprosto zbytečné. Byli to šmouhy způsobené nedokysličením oční sítnice.
S kašláním, co mu doslova trhalo jazyk a patro, se zvedl na jeden loket. Nemohl tu zůstat ležet na zemi, protože to by byla známka slabosti, zejména když se válel u nohou Pána zla. Jeho hůlka konečně spadla na zem, vlastně mu spadla přímo na hlavu, odrazila se a až pak spadla na zem a kamsi sklouzla po podlaze. Až tak moc mu na tom nezáleželo, beztak cítil, že už není jeho, tamkže ji klidně mohl zlomit vejpůl a nic by se nestalo. Nesmutnil nad tím, nikdy to nebyla JEHO hůlka, ta ona, co se k němu dokonale hodí. Jednoduše si půjde koupit jinou, tak jak to dělal vždy, když o svou použitelnou přišel.
"Teď k tvému požadavku," pronesl Pán zla ozvolna a konečně ustoupil kousek stranou, takže Severusovi poskytl prostor se vrávoravě postavit.
Udělal to a zachytil pohledy kolegů Smrtijedů. Samozřejmě žádný soucitný, ale od Narcisy k němu mířil jeden značně hněvivý a také vyčítavý. Žena si zřejmě myslela, že měl prosit o život jejího manžela a o Nevillův.
"Předpokládám, že platí do daleké budoucnosti, protože jen hlupákovi by bylo nejasné, že má předchozí slova byla jen ze zlosti," blesk po lektvaristovi rudým pohledem a ten sklopil oči zahambeně k zemi, dobře si vědom skutečnosti, že se unáhlil a málem za to zaplatil, "Nemohu si dovolit v nynější situaci pozabíjet všechny Potterovy přátele a Brumbálovy mazlíčky. Ale ano, Severusi, do budoucna bych ti mohl dát život toho tvého Nevilla...," náhle vybuchl v záchvatu smíchu, jak ho zřejmě v jeho pokrivené mysli něco napadlo, "Ach, právě jsem měl nádhernou vizi tebe v bílém hábitu, jak se ženíš... U Salazarova jazyka, to je tak úžasné představa... Fenrire nepřijde ti to nádherné? Svatba... svatba...," zopakoval, dvěma kroky byl u vlkodlaka jako vždy postávajícího v rohu, popadl ho ruce a vytáhl do místnosti. Skoro to vypadalo, jako kdyby se chystal tančit. Kuriozní to pohled.
"Je to vtipné, milovaný," vyjádřil se Šedohřbet s obvyklou pokornosti vlkodlaka naprosto ztraceného ve své lásce.
"Co ty, Fenrire, chtěl by sis mě vzít?" zasmál se a zatlačil rukama na vlkodlakova ramena, nejspíš aby muž klesl na kolena a zvedl oddaně hlavu nahoru, "Chtěl by sis vzít svého hadího muže, můj rozkošný chlupatý miláčku? Miluješ mě tolik, aby ses vzdal své svobody?" prohraboval Šedohřbetovi šednoucí vlasy a nepěkně se při tom usmíval.
Severus se zahleděl na trosky židle a pomalími nádechy si dokysličoval mozek. Nechtěl raději ani myslet na to, jestli Mistr své řeči myslí vážně. Svatba samotného Pána zla by byla spojena nejspíš s obrovským počtem mrtvých, zabitých jen tak pro zábavu. Nic, co by chtěl skutečně zažít. Nehledě na to, že to bylo natolik komické, že by se nejspíš začal smát uprostřed obřadu a zemřel by.
"Cokoliv, zbožňovaný," odpovědělo vlkodlak hlasem plným naděje, jako kdyby to bral vážně.
"Ty jsi tak sladký," zašvitoři Pán zla, což znělo stejně příjemně, jako když jezdíte nehty po křídové tabuli pak se krátce ohlédl přes rameno na Severuse, načež se pomalu otočil a bezděčně si tak přitáhl Šedoihřbetovi hlavu k boku. Toho vlkodlak okamžitě využil, naprosto bez zábran Pána zla objal kolem pasu a doslova se mu zavrtal nosem do záhybů černého hábitu, vrníc při tom jako obrovský kocour. Nebyl vyhnán ani odstrčen, naopak mu Mistr přenechal jednu svou ruku, aby se s ní mohl muž, momentálně spíš karikatura muže, mazlit a líbat ji.
"Jedno jsem se v dětství naučil, že týrat zvířata je špatné. Jestli ti mám svěřit něčí život, Severusi, pak chci mít jistotu že se o něj budeš starat až do konce a ne že ho zahodíš, až tě přestane bavit," domlouval Severusovi jako správný rodič, mělo to být vtipné, tak proč to bylo spíš ponižující? "Dám ti život tvého milovaného Nevilla, ale mám dvě podmínky. První je nasnadě, jestli s ním chceš být, pak si ho vezmeš za manžela."
Zvedl oči od země a vytřeštil je v upřímném šoku na svého Mistra. Nedokázal se v tomto okamžiku rozhodnout, co ho šokuje víc, jestli samotný rozkaz nebo to, kdo ho vyslovil. Nejspíš asi samotný požadavek. Manželství pro ně bylo něco velice vzdáleného, snad i obávaného. Nebyl v tom strach ze závazků, nepovažoval se za člověka, co by toužil střídat partnery a naopak měl rád jistý řád věcí. Daleko víc v tom byla obava o to, jak mu to půjde. Ve svém životě neviděl příliš šťastných manželství, sňatkem jeho rodičů počínaje, přes Malfoyovy a podobné rodiny, až ke zdánlivě šťastným manželstvím, která skončili smrtí všech zúčastěných, myšleno zejména Potterovi. Racionálně si připouštěl, že jeho schopnost udržet dlouhotrvající vztah se rovná jeho schopnosti bojové magie. Teorii zná dobře, ale v praxi zvládne porazit jedině tak někoho neschopného jako byl Lockhart. To tu ani nemluvil o skutečnosti, že mladý nebelvír nemusí souhlasit s celoživotním svazkem. A že by rozhodně byl celoživotní. Pokud by se Severus jednou rozhodl si někoho vzít, pak on by nikdy nepožádal o rozvod ani by s rozvodem v klidu nesouhlasil. Prostě jen tak z principu. Sňatek byl pro něj posvátný, neporušitelný, trvalý, žádné teď se vezmeme a za rok se rozvedeme. To by spíš snesl diskrétní odluku, než veřejné rozdělení.
"Můj pane," začal opatrně, jeho hlas byl tichounký a chraplavý, víc ze svého zraněného krku nedostal, "nemohu mluvit za jiné... nemohu slíbit něco, co... udělám to," dořekl, dobře si vědom toho, že když přizná neschopnost, tak jím bude pohrdáno, což nikdy není dobré.
V duchu velice usilovně uvažoval, jaký podá Nevillovi argument pro sňatek. Prvním byl majetek a peníze. Jeho trezor u skřetů sice nepraskal ve švech, ale ani neobracel každý galeon třikrát jako Weasleyovi. Měl dům, byť mudlovský, což snad byla taky jistá deviza. K učitelskému platu si mohl začít ještě přividělávat mícháním složitých lektvarů, kdyby Nevillovi jeho plat profesora nebyl dost. Nevěděl, na co je mladík zvyklý nebo co má za nároky do budoucna. Chudý nebyl, to rozhodně ne, alespoň co podle oblečení soudil. Kvalitní, dražší konfekce, vždy letošní, takže si oblečení kupoval každý rok, rozhodně nezašívaná a už vůbec ne doma dělaná. Průměrný kouzelník, to však neznamenalo, že by nechtěl víc, když přijme svazek se starším mužem, který už by měl být patřičně zajištěný.
Taky tu byla otázka mravnosti a faktu, že Neville ještě nebyl plně zletilý. Ke sňatku by stále ještě potřeboval povolení zákonného opatrovníka, pokud by samozřejmě nebyl těhotný, to by pak za sebe rozhodoval sám. Jenže udělat z něj ženu a přivést ho do jiného stavu bylo poněkud špatně proveditelné. Severus pochyboval, že bude Pán zla čekat následující rok, dokud mladému Nebelvírovi nebude sedmnáct, takže by bylo nutno přesvědčit jeho babičku, že je pro Nevilla dobrou partií. To by bylo nejspíš značně obtížné. Jeho profesor, pravděpodobně černokněžník, zdánlivě (ne)Smrtijed, ve věku Nevillova otce, starý mládenec a navrch ještě lektvarista, kteří byli v kouzelnickém světě považováni za divné patrony ne-li vyloženě za paranoidní zatrpklé parchanty, toužící všechny kolem sebe otrávit. Možná by Nevillova babička slyšela na peníze a nebo by snad vyslechla Brumbála, pokud ten by byl ochoten se za celý sňatek postavit. Ti dva se znali ještě z války s Grindelwaldem, takže by ho stará žena mohla vyslyšet, navíc to byl prostě Brumbál a to stačilo.
"Výborně! Výborně!" zarodaval se Pán zla a popleskal vlkodlaka bezděky po hlavě jako psa, "K druhé podmínce... mé zmařené plány nemohou zůstat nepomstěny. Nebylo by moudré pokoušet se zabít někoho z Řádu ani Potterovy přátele nebo příbuzné. Nechceme rozpoutat spravedlivý nebelvírský hněv, který by byl nepříjemnou překážkou v mých plánech. Přesto musí zemřít někdo dostatečně blízký, aby všichni pochopili, že je to odplata a varování. Nikdo, po kom by tesknil celou kouzelnický svět nebo jehož smrt by oslavovali. Někdo prostý, ale blízký komukoliv z Brumbálových psíčků. A ty ho vybereš."
Dokonale chápal, co Mistr myslí. Znal mnoho Albusových přátel, měl jich víc než kdokoliv, koho kdy poznal. Někteří přátelství opláceli ochotně, jiní spíš zdráhavě, bylo pár těch, co ho jen předstírali. Byli tu nezajímaví lidé, jejichž smrt by si starý ředitel nevzal dost k srdci a kdo ví, jestli by ji vůbec spojil s Oborem záhad. Našli se tací, co byli důležití pro Řád, takže ti nepřipadali v úvahu. Byl tu Brumbálův bratr, jenže nikdo nepočítá Aberfortha, sám Albus možná také ne. Když se nad tím zamýšlel, vyšel mu docela nepříjemný fakt, že jediný, kdo připadá v úvahu jsou členové rodin dětí, co vtrhli na Obor záhad nebo například Lupinovi či Tonksini rodiče. Remusovy vyřadil hned, to by mu nemohl udělat a o dalším se zamyslel. Rodiče Tonksové se taky nehodili, samotné jméno Andromeda Black bohatě stačilo. Čokl Black by ji chtěl hned pomstít, vrhl by se na krvavou stezku a Remus by ho věrně následoval. Ohrožení jedině pro vlkodlaka, pro Blacka ne.
Zbyli rodiče zaiteresovaných stundentů.
První odpadl Láskorád, jeho smrti by si všimla veřejnost a tutíž nesplňoval kriterium 'nikdo veřejně známí'. Po něm i rodiče Changové, měla malou sestru, kdo by se o ni postaral. Ze stejných důvodů odpadli rodiče i některých dalších. Pak tu zbyli Finigenovi rodiče a Nevillova babička. Těžké rozhodnutí.
Finigenovi rodiče byli mladí, Nevillova babička stará. Ze smrti Finigenových mu nic neplynulo, ze smrti paní Longbottomové plynulo, že Neville neměl opatrovníka, tudíž by skončil v Ministerské péči. To mělo dvě výhody, ministerstvo se z radostí zbavilo každého dítěte, o které by se muselo starat a živit ho, takže povolení ke sňatku by nejspíš nebyl problém. A sám Neville by mohl snáze souhlasit vzhledem k tomu že by jistě nechtěl do ústavní péče a Severusův dům, zajištěný život a Severus sám by byla lepší vyhlídka.
Jen by se to mladý nebelvír nikdy nesměl dozvědět, že zaprodal jeho babičku.
"Augusta Longbottomová," zachraptěl svou volbu, téměř to nebylo slyšet. Krev v pohmožděném hrtanu měla čas se řádně usadit, takže se mu mluvilo ještě hůř, než před pár minutami. Doufal, že to nebude muset opakovat. Nedokázal by to vyslovit jak kvůli krku, tak kvůli bodnutí otravného svědomí, co ho právě kousalo někde vzadu v mysli. Nejraději by na něj jako na psa udělal 'huš,huš, pryč!', jenže to nebylo tak snadné. Bude to chtít nějaký čas, aby sám sebe přesvědčil, že udělal správnou věc.
Pán zla pozvedl to, co bývalo dříve obočím a následně se nahlas rozesmál. Smál se poměrně dlouho, dokud mu zřejmě nedošel dech, pak potřásl pobaveně hlavou.
"Moji Smrtijedi mají uklízet tvoje překážky?" zeptal se s přimhouřenýma očima, tentokrát v nich blesklo něco hrozivého, až Severus bolestně zapolikal přes zraněný krk.
"Ne...," prudce se nadechl, "To chjen žechr...," rozkašlal se, mluvit bylo nemožné a začínalo být těžké i dýchat.
"Morgano, proč nic neřekneš," pozvedl Pán zla rudé oči k nebi, mávl rukou, jako když odchání mouchu.
Příval teplné magie jako kdyby mu vnikl nosem a otevřenými ústy do těla. Klouzal po pochroumaném hrtanu do bolavých plic a zase zpátky v příjemných vlnách jemného mravenčení, odnášejícího s sebou všechnu bolest, pocit oteklosti i fakt, že nemohl pořádně dýchat. Magie se rozplynula přímo v jeho těle, jako když kapka barvy dopadne na hladinu vědra s vodou a zahřála i jeho věčně ledové ruce. Konečně se mohl volně nadechnout stejně jako mluvit.
"Děkuji, můj Mistře," sklonil hlavu v částečně upřímném vděku, byl rád že zase může dobře dýchat, "Je ideální, pane. Zamlada vedla zvláštní skupinu bystrozorů, vyšetřujících a zatýkajících Grindelwaldovy stoupence. Tak se seznámila s Brumbálem. A Neville byl na Oboru záhad. Je důležitá a lze snadno ji spojit s vašimi zmařenými plány. Že nebude stát v cestě mému sňatku, je pro mě jen drobný přínos, který mi usnadní splnit rozkazy k vaší naprosté spokojenosti, můj mistře," mírně se uklonil na znamení úcty a pokory.
"Někdy jsi tak nebzpečně lstivý, až mě to děsí," zablýskl dravčími zuby v pobaveném úšklebku, "Budiž tedy, zabijeme váženou paní Longbottomovou. Tvou volbu přijímám... Fenrire!" vykřikl a vytrhl vlkodlakovi svou šedou ruku, "Zase jsi mi oslintal ruku. To je vážně odporné...," zhnuseně si otřel ruku, kterou mu nejspíš vlkodlak vážně poslintal, vzhledem k tomu, že se posledních deset minut věnoval jejímu olíbávání, "Zlobivý pejsek!" s lehkostí uhodil Šedohřbeta po tváři tak silně, že spadl na zem a z koutku mu začala téct krev. To vše jako kdyby bylo naprosto přirozené bít vlkodlaky. Kdyby tu šlo o kohokoliv jiného, tak by Šedohřbet ani nenechal ránu dopadnout, rovnou by preventivně tomu drzounovi odhryzl ruku v lokti.
"Doufám, že víte, co máte dělat a nepotřebujete ode mne podrobný návod?" zeptal se Místr, přehlížeje Šedohřbeta, sedicího na zemi, olizujícího si ze rtu vlastní krev a hledícího do země s výrazem zbitého psa. I když tím vážně byl.
"Já ano, můj pane," ujal se slova Severus, znovu se mírně uklonil.
Hned na to se místnost souhlasně rozhučela, i když od nikoho nebylo slyšet nadšení. Pořád ještě byli trochu v šoku jak z výbuchů Mistrova hněvu, tak z jeho rozkazů a nejspíš i z toho, že Severus stále ještě žije, i když si dovolil Pána zla tak urazit.
"Správně," pokývla svou holou hlavou, pak je všechny jedným pánovitým gestem poslal pryč, klidně se k nim obrátil zády a vydal se ke dveřím, "Co se tam válíš, Fenrire? Jdi napřed a zahřej mi postel," zavolal na svého věrného vlkodlaka, když procházel dvoukřidlými dveřmi do chodby.
Šedohřbet poslechl okamžitě. Bleskově vyskočil na nohy, protáhl se kolem Pána zla – docela náročný úkol vzhledem ke jeho velikosti – a kamsi se vydal. Co bylo dál už Severus neviděl, ani vidět nechtěl, dveře se za Mistrem samy zavřely jedním jeho krátkým pohybem ruky a slyšení skončilo. Všichni v místnosti se viditelně uvolnili a konečně si troufli naplno se zamračil na něj. Ani se na ne nepodíval, zvláště na Narcisu ne, a opustil místnost také, jako první z nich. Vůbec neměla zájem s kýmkoliv mluvit o tom, co udělal. Ne, měl momentálně jiné věci na řešení než tohle.
Poznámka autorky: Vy, moji čtenáři, jste anonymně i veřejně vymysleli tak strašné věci, že z pohledu nezaujatého pozorovatele se zdá být smrt Nevillovi babičky jako nic. Já na to ale nahlížím z Nevillova pohledu pro kterého je její zabití jednou z největších životních ztrát a vina kterou na její smrti Severus nese je tak velká, že dozvědět se o ní, tak by stěží odpustil. Nicméně, anonymní tip "Severus zlikviduje, i fyzicky, každého kdo mu bude bránit stýkat se s Neville, ať ten dotyčný bude kdokoliv", který měl celých 28 hlasů, je svým způsobem pravdiví, protože Nevillova babička by nikdy nedovolila, aby Severus Snape o kterém ví s jistotou že není dobrý člověk, byl s jejím milovaným vnukem. A Severus si to také uvědomuje, proto jí také nechal zabít.
Ještě pár slov předem k Voldemortově chování; on je prostě labilní osoba žijící částečně v naprosto jiném světě než ostatní lidé.
PS: Ten tip byl trochu delší, ale opravdu jsem nemohla nacpat do ankety seznam všech osob, které by musel Severus zabít či jinak odstranit, aby mohl být s Nevillem. Ono to začínalo Brumbálem a Voldemortem, byl na něm Potter a půlka Nebelvírských žáků, a končilo to McGonagallovou. Zabít je by Severusovi trvalo hrozně dlouho. :-D Tím chci říct že jsem ten tip trochu zkrátila.