Jak je důležité míti Nevilla - 21. kapitola
Nehledě na Severusovi instrukce se přesunul na okraj zástěny, vyhlédl spoza jejího rohu a poíhledem zkontroloval Harryho ležícího na posteli. Byl bledší než obvykle, na krku se rýsovali blednoucí modřiny a jednu zápěstí měl zafixované, ale jeho dech byl pravidelný a hluboké. Evidentně spal. To Nevillovi dodalo klid.
Jak už byl zvyklí, nikdo mu nevěnoval pozornost, takže se bez jediného problému dostal z ošetřovny, aniž by si lékouzelnice všimla, že prchá. Nechtěl se sem vůbec dostat, vždyť měl jen malou ránu na hlavě, toužil běžet za Severusem a vmést mu do obličeje, že nepřišel, když ho potřeboval. Teď k tomu měl šanci a rozhodni ji nehodlal promarnit.
Prakticky běžel po chodbách, které jakoby dýchali novím životem a ztratili všechno napětí, co z nich bylo dříve cítit. Seběhl po schodech do sklepení a vmžiku byl u Severusových dveří. Netušil jak to lektvarista udělal, ale aniž bvy zaklepal, už se před ním otevírali. Možná za to mohl vlkl na tapiserii, který na něj jakmile dorazil trochu vycenil zuby v rozlobení.
Vešel dovnitř a strnu.
Přišel sem proto, aby Severusovi vyčetl jeho nezájem, jenže pohled na muže opřeného o stůl mu vzal veškeré slova z úst. Lektvarista vypadal doslova hrozivě. Stál opíral se o desku stolu uprostřed místnosti jen konečky prstů, zároveň byl trochu nakloněný dopředu, takže černé prameny mastných vlasů z větší části zakrávali bledý obliče. Co však zakrýt nemohli byli černé oči hnoucí takovím hněvem, že ho Neville neviděl ani ve chvílých Severusovi největší zlosti, kdy se muž rozkřikoval na Harryho. V tu chvíli, když viděl jejich temný jas a cítil napětí ve vzduchu mu na krátký bolestný okamžik došlo, že je Severus skutečně Smrtijed. Nevypadal totiž momentálně méně krvelačně než před pár hodinami Malfoy.
"Severusi..."
Prudký úder pěsti do stolu ho dokonala umlčel. Jen tiše zalapal po dechu a udělal půlkrok dozadu. Jak se nikdy skutečně nebál, že by mu Severus ublížil, tak teď si dovedl živě představit, kterak se k němu lektvarista vrhá a fackuje ho. Bylo to strašné, ne pro ten samotný čin, ale proto že dokázal vůbec na něco tak zlého myslet. Styděl se. Severus by mu přeci nikdy neublížil.
"Ty malá hloupá a neschopná náhražko kouzelníka. Co sis hergot myslel že děláš?" Severusův hlas byl nebezpečně tichý, "Jít po Smrtijedech a pkoušet se s nimi bojovat. Tvým cílem snad bylo se zabít? Jestli ano mohl si to udělat snáz, jako skočit z astronomické věže nebo si upéct koláč z rulíku. Ale ne, ty ses musel vydat na stupidní výpravu za pomstou."
"Já nešel za pomstou," bránil se neobratně.
"Ne? Tak proč si tam šel? To sis se jenom jako obohá panenka táhl za Potterem? Klečíš mu snad u nohou a líbáš ruce? Naší zářivé, statečné a naprosto debilní hvězdě kouzelnického světa. Hnusí se mi to. Lidé co podlázají tomu spratkovi jsou mi odporní, protože jsou to slaboši bláhově doufající v nějaký zázrak, kdy se Potter obrodí v druhého Nebelvíra a půjde je s mečem v ruce zachránit," zhnusené odfrknutí, "Jsi stejný obožák jako oni!"
"Tak to není!" vykřikl v počínající zlosti, "Nešel jsem s Harrym kvůli tomu že je chlapec který přežil ani jsem nešel za pomstou. Harry je můj přítel a ano, jsem mu věrný, ovšem jen proto že si to zaslouží! Protože on se přátelí se mnou! Protože ho mám rád! Copak je to tak těžké pochopit?! Nedokážeš přijmout, že jsou pro mě důležití i jiní lidé, než ty?! Já vím co chci!"
Tohle asi zastáhlo to správné místo, protože Severus krátce překvapeně zamrkal, načež sevřel rty tak pevně, až mu zcela zběleli.
"Namyšlenče! Myslíš si, že jsi středobodem mého vesmír?! Pak tě vyvedu z omilu, chlapečku, protože mě na tobě vůbec nezáleží! Jsi mi zcela lhostejný a jediný důvod, proč trpím tvou přítomnost je, že máš vyjmečnou schopnost!" vmetával to Nevillovi do tváře, zatím co obcházel stůl a pomalu se k němu blížil, "Jsi jen bezvýznamný šestnáctiletý kluk, co nemá absolutně zdání o životě a proto nemůže být pro mě přitažliví! Tvrdíš že víš co chceš, ale svými činy, včetně toho že mi dáváš všanc své sladké tělo, se jenom ženeš do záhuby! Skončíš jedině sevřený mezi dvěma mlýnskými kameny, jež tě budou drtit na prach! Hloupé dítě! Zmiz odsud a už se nevracej!" s každým slovem jeho hlas nabíral na intenzitě, teď už křičel, rukou ukazoval ke dveřím a celí se chvěl.
Neville se taky třásl. Ty slova byla bolestivá, ale on jim nevěřil. Nemohla být pravdivá, protože je Severus opakoval nesmyslně často. Pořád dokola, že mu na něm nezáleží. Nevěřil tomu a nechtěl. Ne, Severus se na něj po právu zlobí, protože riskoval svůj život. Taky by se sám na sebe zlobil být na lektvaristově místě. Nejspíš by na sebe křičel uvnitř celí stuhlí hrůzou o život milovaného člověka. Jediné co by v takové chvíli skutečně potřeboval, co vlastně opravdu potřeboval od chvíle co viděl zemřít Lestrangeovou, bylo pevné obětí.
Překonal vzdálenost které ho dělila od Severuse a pokusil se ho obejmout. Dal mu ruce kolem krku a chtěl ho přitáhnout, jenže Severus se začal bránit. Ne skutečně, jen vspíral dlaně proti jeho hrudi.
"Co to k čertu...," pokoušel se odtáhnout, "Nesahej na mě!" vrčel, ovšem prohrávla svůj boj, jelikož se jeho tělo začínalo uvolňovat, "Říkal jsem ať odsud zmizíš..." to už byl jenom dlouhý povzdech skončený tím, že se zcela uvolnil a teď hluboce dýchal.
"To bude dobré," začal Neville tiše mumlal do Severusova ucha a přitulil se mu tváří ke krku, "Jsem tady, nic mi není a už nikam nepůjdu. Bude to dobré."
Necítil už žádný odpor, proto se k Severusovi ještě pevněji přivinul, nebo spíš si ho přítáhl do náruče. Pod rukakama položenýma na zádech cítil rychel tepající srdce a zvedající se hrudým v dlouhých a pomalých nádeších. Vypadalo to, jako kdyby lektvarista prováděl nějaké dechové cvičení, které mu mělo dodat klid. Nevillovi bylo jedno co dělá, hlavní bylo, že ho může držet, dotýkat se ho a být v jeho náruči. Ještě lepší by bylo, kdyby Severus alespoň položil ruce na jeho boky, nenechával je svěšené podél těla, ale i tak to bylo dobré.
"Obával jsem se o tebe," promluvil Severus tak tiše, že to klidně mohlo být jen zdání.
"Teď už nemusíš," ujistil a trochu se odtáhl, to jen proto, aby mohl milovanému muži pohlédnout do očí a usmát se.
Úsměv mu sice vrácen nebyl, ale cítil jak se mu za zády zvedli ruce a pak jejich příjemný chladný dotek nízko pod pasem, vlastně skoro až na zadku. Jedna ruka pomalu klouzala nahoru po Nevillovích zádech, zároveň s tím se Severus naklonil blíž. Mladík tak mohl cítit jeho dech, pro tentokrát měl vůni kávy. Nadechl se vzduchu jež mu muž tak daroval a dech zadržel v očekávání, toho co přijde. Jejich rty se vzápětí střetli a on opět vydechl.
Tentokrát to bylo jiné. V polibku, tom jak se ho Severus dotýkal, byla všelá naléhavost která byla předzvěstí něčeho víc. Neváhal, s radostí by to přijal, jenomže malí alarm v jeho hlavě hlásající, že by tím mohl dostat Severuse do problémů, se náhle ozval z něsměrnou intenztou jako snad ještě nikdy. Tak moc toužil nechat se zatáhnout do ložnice, milovat se Severusem, celí se mu odevzdat, jenže jeho svědomí bylo příliš silné.
"Severusi... tohle ne... nechci abys..," šeptal jakmile se mu podařilo odtrhnout se od sladných rtů.
"Nebuď idiot," zavrčel Severus, sevřel mu tvář v dlaních, jak mu bránil se odtáhnout, "Mlč a líbej mě."
Jak by mohl odmítnout tak lákavím rozkaz. Oplacel nový polibek a zároveň se snažil, s počátku dost neúspěšně, odepnout spony, kterými držel Severusův těžký plášť na jeho ramenou. Podařilo se mu to a černá látka, jedním pohybem mužových ramen, sklouzla na zem a rozlila se mu u nohou jako kaluž. Severus neměla žádné problémi ani s Nevillovím sakem ani kravatou, měl obojí rozeplé a rozvázané dřív, než se mladík vítězně utkal s přezkami. Teď se jen na okamžik odtáhl, aby mohl Nevillovi sundat sako z ramen, pak ho nechal spadnout na zem a znovu mladíka políbil.
Nevillovo srdce bušilo až ho slyšel v uších a cítil v krku. Bylo to jak vzrušením šířícím se po těle, tak i strachem a nervozitou, přesto by nechtěl být nikdy jinde a dělat nic jiného, než tohle. Trochu rozechvělími prsty se pokoušel rozepnout snad stovku drobných látkových knoflíků na milencově kabátci. Podkluzovali mi ve spocených prstech a zároveň ztrácel oporu v nohou, to protol, že ho Severus spíš tak postrkával ke dveřím vedoucím do ložnice. Narazil do nich, získal tak potřebnou stabilitu a konečně se vypořádal s posledním knoflíčkem, takže mohli Severusovi stáhnout černé sako.
Jakmile to udělal, tak byl přitažen těsně k hubenému tělu a tenkré rty se mu doslova přisáli ke krku v upířím polibku. V tu chvíli mohl jen zalapat po dechu. Ten dotek mu vyslal do slabin doslova elektrický šok. Nevšiml si proto, že dveře za jeho zády jsou už dávno otevřená, takže jimi málem propadl do ložnice, když se chtěl opřít o vzduch. Zapotácel se, ale Severus ho pevně uchopil za lokty a rovnou využil toho okamžiku, kdy byli od sebe dál a nasměroval ho do posletel. Nestihl si příliš všimnout kam dopadl, jen vnímal že závěsy na posteli jsou zelené, pak už jen zevřel oči a objal Severuse, sklánějícího se nad ním, pevně kolem krku.
Už dávno nerozpoznával kde je hranice nervozity a vzrušení, všechno se to smývalo do krásného pocitu lehké hlavy. Tohel byl přesně ten okamžik, dokonalí pro milování. Zajel rukama pod Severusovu bílou košili a konečně měl pořádnou možnost se ho dotýkat. Jeho hladké kůže. Žeber které se pod ní ostře rýsovali a korálků páteře, co ej mohl snadno spočítat. Naprosto bezděky roztáhl nohy od sebe v prosté touze se svým tvrdým penisem o něco otírat a pustil tak Severuse ještě blíž k sobě. Cítil jeho erekci, i přes všechny vrstvi látek. Úžasný pocit nutícího ho jemně stánat. Svým způsobem ještě lepší, než když ho Severus laskal pusou.
Podle Nevilla bylo vše naprosto dokonalé, když náhle Severus prudce strnul a vzepřel se na rukách. V ten okamžik by přísahal, že se přes milencovu bledou tvář přehnal stí silně podobný bolesti. Okamžitě ho napadlo, že udělal něco špatně, ač si toho vůbec nebyl vědom. Možná Severuse příliš stisl, moc zaryl nehty, příliš divoce přirážel boky. Jakákoliv jiná začátečnická chyba za kteoru mu milenec vzápětí vynadá. Vlastně doufal že jen vynadá.
"Co je Severusi? Co... co jsem udělal špatně?" zeptal se po pro něj nesnesitelně dlouhé době.
Nedostalo se mu odpovědi. Místo toho se Severus převalil stranou, úplně pryč a až překvapivě mrštně se posadil na okraj postele zády k Nevillovi. Rukama se opíral o kraj postele a zároveň ho pevně svíral, až mu běleli klouby na prstech. Hlavu měl sklopenou tak nízko, že mu nebylo vidět do tváře, když se Neville zvedl na lokti a pokusil se k němu naklonit.
"Promiň... omlouvám se... prosím... jen.. jen řekni, co bylo špatně? Já... já pak...," začínal koktat, zoufalí z toho, že se ten krásný okamžik tak rychle rozplývá.
"Musíš se vrátit do svého pokoje," nařídil Severus ochraptělím hlasem.
Natáhl se k němu, k jeho shrbenému rameni, jak se chtěl svého milence utěšit v jeho náhlé odtaitosti a znovu mu slíbit že udělá cokoliv, jen že ho nemá vyhánět. Skoro se mu podařilo dotknout shrbených zad, když před ním Severus prudce ucukl a postavil se. Už stál čelem a shlížel na Nevilla pře své mastné vlasy. Ne rozlobeně, spíš jako kdyby litoval, omlouval se, loučil se a měl... strach?
"Severusi, pro Merlina, co se děje?" zašeptal naléhavě.
"Řekl jsem že máš jít," zavrčel muž, drapl Nevilla za loket a zvedl ho naprosto snadno z postele.
Tak jak byl ještě před malou chvílí postrkován sem do ložnice, byl teď tažen z ní pryč. Pokoušel se chabě bránit, spíš zmatený, než rozčílený nebo ukřivdění. Měl dojem že ať se stalo cokoliv, tak on za to nemůže. Jediné co mohlo Severuse tak hrozně rozrušit byl jedině on, Voldemort. Harry říkal, že existuje způsob, jak svolává své věrné a že jde nejspíše o jejich znamená zla na předloktí. Mohlo se tedy stát tohle? Byl Severus povolán?
Ani nevěděl jak, ale náhle se ocitl za dveři na studené chodbě a Severus stál proti němu se kusy školnní unifromy v rukách.
"Je to on?" vypadlo z něj náhle bez přemýšlení nebo obav že by ho někdo mohl slyšet, "Zavolal tě?"
V černých očích problesklo krátce upřímné překvapení, možná až šok, že o tom Neville ví, po čemž následoval záblesk hněvu, až měl mladák nutkání se přikrčit. Udělala to a do rukou mu vzápětí byli vstrčeny jeho šaty.
Dveře se s prásknutím zavřeli, aniž by Severus odpověděl nebo alespoň popřál dobrou noc.
Neville osamněl na chaldné sklepní chodbě se svým oblečením v rukách, rozepnutou košilí a stále tvrdou erekcí v kalhotách. Chápal že jeho milenec musel jít, pokud ho zavolal Voldemort, přesto, jak tu tak stál, si náhle připadal použitý. Kolikrát ho napadlo, že by mohl skončit vyhozený na chodbě s oblečením v náručí jako poslední děvka a teď se mu to skutečně stalo.
Zachvěl se zimou a natáhl si alespoň sako, tak ustrojený se vydal zpět do nebelvírské věže. V srdci měl obavu, ponížení a smutek.
°°0°°
Vržené křeslo se roztříštilo o zeď do hromady dřeva a potrhané látky. Hněv Pána zla se nesl místností jako oheň spalující všechno co mu přijde do cesty, jedno jestli jsou to živé bytosti nebo nábytek. Nedělal statečného ani vzdorovitého, krčil se u zdi stejně, jako všichni ostatní. Sice byl zvědem a zrádcem, takže se naučil brát všechno trochu z humorem a odprostit se od mnohého co Mistr dělá, ale jeho zuřivost z neúspěchu byla příliš nebezpečná, aby ji ignoroval. Cítil to na kůži, brnivé a bolavé. Jen hlupák, a tím Severus rozhodně nebyl, by se teď nebál. Takže on se bál. Hodně se bál, zejména když si uvědomil, že je vlastně příčinou celého neúspěchu. Nebýt jeho, Řád by se nikdy nedozvěděl, že byl Potter obelstěn a vydal se na Obor záhad. Kdyby to Pán zla vědl, tak by se teď Severus válel na zemi v nejhorším mukách svého života.
Sledoval svého Místra jak běsní a v koutečku mysli, tam kam by ani Pán zla nedokázal nahlédnout, se sám sebe tázal, proč přišel hněv tak pozdě. Bezděky ho napadlo, že možná Potter, ten hloupí malí kluk, uštědřil Voldemortovi přeci jen nějaké to mentální zranění. Celou dobu, když musel stát v houfku idiotů na ošetřovně, místo toho aby byl s Nevillem, od Brumbála zas a znovu slyšel, jak je úžasné že se dokázal Potter ubránit. Nejspíš to úžasné bylo a nejspíš to Pánovi zla ublížilo. Zajímavé.
"Jste neschopní idioti!" křičel Mistr, vzhledem k jeho intenzivním sykavkám tomu nebylo úplně rozumnět, "Zadal jsem vám jednoduchý úkol, půlku práce udělal za vás, a vy jste to stejně nebyli schopní dokončit. Nechat se pochytat bystrozory! To se odvažujete říkat si Smrtijedi?! Musel jsem vás zachraňovat, jako kdybych byl zatracený Brumbál! Učinil jsem vás svými věrnými proto, že je na vás spolehl, nebo alespoň býval. Dřív jste nebyli spolek namyšlených hlupáků!"
V návalu dalšího výbuchu vzteku poslal ohnivou kouli k jedné ze zdí. Rozstříštila se o ni a několik jisker dopadlo se zasyčením na tělo obrovského hada, který se podél inkrimonované zdi nenápadně plazil. Nagini zareagovala okamžitě, zučivě zasyšela zvedla hlavu a otevřenou tlamu hrozila Voldemortovi. Jedině ona si mohla troufnout mu vzdorovat, nejen to, ona byla jeho miláček se vším všudy.
"Ach Nagini... lásko... královno moje... omlouvám se," přešel okamžitě do jemného tonu a vykročil k ní se vztaženou rukou, "Ty za nic nemůžeš, má milovaná," dotkl se její hlavy, had se okamžitě uklidnil a začal se mu třít o ruku, "Oni jsou budižkničema... hlupáci.. chátrta....," hlas přešel do stoupajícího a klesající syčení, to když se naprosto ztratil v rozhovoru s Nagini a začal mluvit Hadím jazykem.
V místnosti byl napnutý vzduch, přesto se lidé začali trochu uvolňovat. Zdálo se, že první vlna Voldemortova hněvu odezněla a teď se klidní mazlením s hadem. Sledoval, jak si Pán zla tiskne trojuhelníkovou hlavu na hrudník a rty se bezmála dotýká šupinaté kůže. Dávno už si zakázal příliš o tomto chování uvažovat, protože ho pak napadali jen zvrhlé a odporné myšlenky o tom, že vztah Mistra k jeho hadovi není založený jen na tom, že jsou z části stejný druh. Někdy totiž, v tom jak se Nagini dotýkal, bylo něco mileneckého. Stěží při té myšlence zadržel prudké zachvění, když si uvědomil že to nebylo ani hodinu, kdy k sobě tiskl svého milence vlastně podobně, jako to teď dělal Pán zlas se svou hadí společnicí. Rychle zákázal svým myšlenkám ubírat se tímto směrem.
"Mistře," odvážila se velmi troufale promluvit Narcisa, "můj manžel je..."
"Lucius je přesně tam, kde si zaslouží být," obrátil se na ni Voldemort s prudkostí, ovšem ne tak zuřivou, jako ještě před pár minutami, "Zaslouží si být potrestán za svou neschopnost a za to že mne zklama. Myslím že Azkaban a jeho mozkomoří obyvatelé jsou přesně to správné místo, kde si svůj trest může odpikat. Až uznám za vhodné ho propustit, tak věz, že ho ven dostanu... za rok možná za dva, to se ještě uvidí," krátce se odmlčel a propodával Narcisu ostrým pohledem rudých očí. Severus byl upřímně rád, že to není on, na koho se Mistr tak dívá. Znel ten pohled, věděl, že se právě ženě prohrabuje mozkem s nadšením, které vždy projevoval, když mohl někomu vstoupit do tak intimních míst, jako je jeho vlastní mysli. Narcisa se proti němu nedokázala bránit, její nitrobrana byla vždycky děravé jako řešeto, vlastně to byl spíše pokus o ni. Zmohla se jen na to zblednout ve tváři do nezdravě zelené barvy a rozklepat se.
Raději odvrátil pohled, co kdyby si Pán zla všiml, že se o Narcisu zajímá jakýmkoliv způsobem. Vlastní prohlídku mysli si nemohl dovolit, ne tak bryzy po tom, co Mistra zradil a pomohl Řádu. Neměl totiž čas všechny opravdu inkriminující vzpomínky skrýt v myslánce, vzhledem k tomu, že strávil hodiny potřebného času tím, že ho naprosto ztrácel. Ne že by jakákoliv chvíli strávená s Nevillem byla skutečnou ztrátou času, ale měl ty okamžiky využít plodněji, než tím, že se bud klepat strachy o mladíkův život a pak se bude snažil seřvat ho do bezvědomí. No, vlastně spíš to skončilo tím, že se ho pokusil ošukat do bezvědomí, jen by k tomu potřeboval ještě hodinu času k dobru. Kdyby nebyl v tak vážné, život ohrožující situaci, tak by snad Pánovi zla vyčítal, že mu pokazil postelové hrátky. On však v ohrožení života byl, tak se již podruhé donutil nemyslet na svého mladého nebelvíra.
"Ty by ses spíš měla zajímat o smrt své sestry," zasyčel Voldemort a vydal se pomalu k rozechvělé ženě, "Ona je tvá krev, vyrůstali jste bok po boku, přesto jsem neviděl, že bys za ní uronila jen jedinou slzu. Viděla jsi vůbec její ostatky? Musel jsem si na ubohou, milovanou Bellu vyčarovat pytel, abych ji mohl přinést zpět domů," zastavil se před Narcisou a dotkl se rukou její tváře, v ten okamžik se zdálo, že se žena nejspíš zhroutí přimo do náruče Pána zla. Ten nevypadal, že by mu to nejak zvlášť vadilo, naopak ji sevřel rukou kolem pasu a prudce si ji přitáhl k sobě. Vyděšené modré oči se upírali nahoru k hadí tváři.
Bylo mu Cissi líto, to si musel přiznat, ač k ní nechoval žádnou skutečnou náklonost, jen pro něj byla snesitelnější než ostatní. Nikdy si nedovedl ani představit, že by o něj Pán zla projevil sexuální zájem. Kdyby se to stalo, nejspíš by utíkal za Brumbálem a schoval se za jeho purpuroví hábit. Dřive snad, když měl Mistr ještě lidskou tvář, by se dokázal překonat, protože tehdy to byl skutečně krásný muž připomínající samotného Salazara, ale dnes to bylo něco docela jiného. Dnes to byli šupiny, ledová kůže a hadí zuby. Tentokrát se myšlenkou na Nevillovo teplé obětí utěšil, aby nemusel myslet na chlad šupin.
"Měla bys být čestnou a zastoupit její místo. Hmm, drahá Narciso, chceš být mou milenkou?" syčel jí zblízka do tváře, těžko odhadnout, jestli ji chtěl děsit nebo to mělo být svůdné, "Pověz, líbím se ti?"
Viděl v tom chytát, věděl, že ať Narcisa odpoví jakkoliv, Pán zla toho nějak využije k tomu, aby ji ponížil a zranil. Možná dokonce fyzicky potrestal, pokud se ještě dost nevyvztekal. Když řekne, že 'ano', pak ji obviní ze lži, pokud řekne 'ne', bude to brát jako zradu. Tak snadno dostal Narcisu do slepé uličky, až to bylo trochu zábavné.
"Můj... můj pane, já... ano," řekla polohlasně, zřejmě odhodlané čelit trestu za lež, spíš než za zradu. Odpovědí jí bylo odfrknutí, spíš znechucené, než pobouřená.
"Když už mi chceš lhát, drahá Cisso, tak se alespoň pokus o nějakou nitrobranu," s těmi slovy ji jednoduše pustil. Vyvázla z toho ještě víc než dobře, však se taky semím ulehčením sesunula do křesla, které měli příhodně po pravé ruce. Vypadala tak vyděšeně, že jí nejspíše Mistr odpustil ten projev naprosté neúcty, kdy se posadila ač on sám stále stál. Byla žena, což, i když se to mohlo zdát překvapiví, mělo pro Pána zla velký význam. Neměl žen ve svých řadách mnoho, vlastně Severus věděl je o třech nebo čtyřech, ale i těch pár, mělo privilegie vycházející z jejich ženství. Bylo jim více odpouštěno, byly méně trestány, stejně jako dostávali méně obtížné a nebezpečné úkoli. Nedělal si iluze, že by snad byla ve Voldemortovi hluboce zakořeněné nějaká rytířskost, vše bylo čistě pragmatické, vzhledem k novému řádu, který chtěl nastolit. Muži byli postradatelní, zatím co ženy byli pro vzestup nové rasy důležité. Vždyť jediný muž může mít desítky dětí, ale potřebuje k tomu ženy. Celí ten plán byl stejěn tak geniální, jako zvrhlí a odporný. Musel mistra obdivovat, i se hnusit metodám a cílům, které měl.
"Chci, aby každý kdo byl na Oboru záhad zemřel," promluvil Voldemort už docela s klidem, "Počínaje otravnými členy Fénixova řádu a konče tou partou pubertálních výrostků, kteří vás tak ponížili a zahambili. Když zemře i pár bystrozorů, případně sám minist Popletal, tak se vůbec nebudu zlobit."
"Můj pane!" promluvil Severus dřív, než si vůbec stačil uvědomit, že chce něco říct.
Byl to reflex, který se mu mohl stát smrtelným, přesto se nehodlal vzdát. Prudká bolest v žaludku, jasný projev strachu nejen o vlastní život mu nedovolovala mlčet. Nutila ho prosti o život svého mladého nebelvíra.
Poznámka autorky: Kapitola je speciálně věnována všem, kteří měli potřebu si stěžovat na "pár gramatických chybiček" ať zde v komentářích nebo na FFDeníku; to co jste právě četli je můj text jak vyleze z klávesnice, tedy ještě předtím, než projde jakoukoliv opravou.
Všem kteří komentovali, jmenovitě Bobo, Profesor, Adelaine, mariaa, belldandy, Merope, sectumsempra a Blesk, děkuji a budu se těšit na vaše další komentáře, i když budou záporné a kritické. ;-) Kdo nechce komentovat nechť prosím alespoň klikne v anketě. Děkuji.