Jak je důležité míti Nevilla - 16. kapitola

Zmijozelští ho začali týrat, ale on svůj trest přijímal statečně. Co jiného by to také bylo? Nevěřil, že by se najednou všichni z hadí koleje scodli na tom, že ho nesnáší a potřebují ho nutně urazit, sebrat mu učebnice, zničit jeho květiny, zamknout ho na celé odpoledne na záchodech nebo mu přilepit ruce k příborům. Musel je k tomu navést Snape, jako pomstu za odmítnutí a ten polibek s Lenkou, jehož byl lektvarista svědkem.

Trpěl tiše, pravidelně se bez mrknutí oka účastnil treningu BA, i když měl například popálená předloktí, držel se stranou a nikomu nic neřekl. Uvnitř v něm to ale vřelo. Jistě, byla tam bolest ze skutečnosti, jak ho Snape týrá za jeho lásku, ale hlavně tam byl pocit dotčení a vztek nad nespravedlností. Chtěl se omluvit, všechno vysvětlit, možná se i usmířit, on měl snahu, to Snape odmítal cokoliv slyšet, nebo si třeba jen promluvit. Proto nebylo spravedlivé, že mu lektvarista nechal ubližovat.

Dnešní hodina lektvarů byla doslova utrpením. Ve své podstatě byli ve třídě jediní dva lidé, o které se Snape staral a vůbec jim věnoval třeba jen zlomeček své pozornosti. Samozřejmě Harry, jeho prostě nemohl lektvarista opomenout za žádných okolností a urážet ho byla prostě už doslova tradice. Dělal to vždy se sadistickým leskem v očích a skoro až rozkoší ve tváři. Nějak tak si ho Neville občas představoval při orgasmu, i když samozřejmě nevěděl, jak to vypadá doopravdy.

A druhou celebritou hodiny byl on sám. Dříve by se rozplýval nad tím, že mu Snape věnuje všechny ti štiplavé poznámky, že se kolem plíží, naklání se mu přes rameno a uráží ho. Pravděpodobně by mu to i způsobilo pnutí v kalhotách tak silné, že by se musel omluvit a prchnout na záchodky, jenže po všem tom vzájemném tancování kolem sebe, věčných nadějích a zklamáních, náhle neměl dost síly na to, aby se vzrušil. Rozčilovalo ho to, kdesi uvnitř mu cosi bublalo a chystalo se to vzáchvatu vyvřít ven. Zároveň jednoduše prostě jen chtěl, aby to skončilo a on mohl jít do svého pokoje, ke svým květinám a ke své posteli.

°°0°°

S potěšením sledoval, že po víc jak týdnu práce jeho studentů se dostavily výsledky. Neville byl dokonale separovaný od houfku nebelvírských, doslova se vyhýbal Láskorádovic holce, neustále se ohlížel a měl v obličeji výraz štvaného zvířete, což bylo přesně to, čeho chtěl docílit. Už byl jen krůček k tomu, aby se sebral a šel Severusovi vynadat. Musel být. Musel se rozčílit, přejít opět do útoku, to bylo přirozené.

Nezapíral si, že udělal pár chyb, některé nechtěně, ale tohle chyba nebyla. Vyprovokovat ho, přitáhnout tak veškerou jeho pozornost k sobě a pak už jenom blahosklonně souhlasit. Byl to přeci dokonalý plán, no ne? Tak proč uběhly další dny, kdy se Nevillův výraz změnil ve skoro až zoufalý, a přesto se nic nedělo. V čem byl problém? Byl ten kluk opravdu tak zbabělý, že se mu nechtěl postavit? Nemohl být, protože přeci musel existovat důvod, proč ho Moudrý klobouk zařadil právě do Nebelvíru. Logické teď bylo, že se bude zlobit a nakonec svou zlost projeví a přileze. Jenže ono nic.

Začínal se bát, že se v něm docela mýlí a celý jeho převratný plán způsobí jedině to, že se Longbottom ještě víc stáhne do své ulity a nebude z ní chtít vylézat ven. Už se chystal odvolat útok své koleje, ale nejdřív to ještě musel vyzkoušet poslední zbraň. Osobní urážení přímo při hodinách lektvarů a pokud ani to nezabere, pak bude muset vymyslet něco jiného. Možná dojde i na to, že sám půjde za ním, to si však nechával jako poslední možnost.

Šlo to výborně, doslova jako po másle. S každou poznámkou, kterou Nevilla počastoval, viděl, jak se mu kdesi hluboko v očích odráží vzteklost. Nejen viděl, on ji cítil. Když se k němu přiblížil, aby se naklonil přes jeho rameno a negativně okomentoval celkem přijatelný lektvar, cítil z něho, že je napnutý až k prasknutí. Sliboval si, že nebude pátrat v jeho mysli, ale tohle si snad mohl dovolit. Vnímat ovoce svého snažení.

Celou dobu se snažil, že Neville vypění, bude mu muset dát trest nebo že třeba teď, po skončení hodiny, bude mít nějaké poznámky. Prostě že konečně už dojde ke konfrontaci. Longbottom však byl doslova jak z kamene, nebo možná spíš z želé, protože to bylo tvárné a člověk do něj mohl kopnout, aniž by si sám ublížil. Bylo vůbec normální, že sebou někdo nechal tak dlouho zametat bez jediné reakce? Potýral a urazil Nevilla tolik, že i Grangerová, jinak se pyšnící trpělivostí a racionalitou, by na něj řvala. Ale mladík? Nic, prostě nic, žádná reakce. Kdyby to momentálně nebylo tak frustrující, tak by si skoro řekl, že je to vlastně dobře, protože ze zkušenosti věděl, že s ním delší dobu vydrží jen lidé extrémně laskaví a nebo naprostí flegmatici.

Přesto prostě musel, když tu už byli sami, něco udělat a naposledy zaútočit.

"Zbabělec," bylo první co řekl, dokonce aniž by se pořádně obrátil, ale i tak to zaúčinkovalo. Slyšel, jak se Neville zastavil. Potěšeně se usmál, když získal mladíkovu pozornost jen jediným slovem. Taky koho by to nepotěšilo mít takovou moc.

Obrátil se a podíval za zád oblečených ve školním hábitu. To nebylo zcela uspokojivé, ale byl si jist, že ho tentokrát dokáže vyprovokovat k reakci. Viděl, jak se mu tresou ramena, vnímal jako potlačenou zlost jako statickou elektřinu praskající ve vzduchu.

"To přesně jste, Longbottome, jen prostý zbabělec. Místo toho, abyste čelil následům svého neuváženého činu, tak se mi jen vyhýbáte a schováváte se mezi tou podezřelou nebelvírskou partou a pod sukní Láskorádovic holky. Nejen to, nemáte ani dost odvahy, se teď otočit a podívat se mi do očí."

Neville se pomalu obrátil a podíval se přímo na Severuse. Lepší, než to bývalo ještě na začátku roku, kdy strachy a studem jen neustále klopil oči. S tímhle se dalo pracovat, včetně toho potlačeného hněvu, jež se mu zračil ve tváři.

"Jsem skoro ohromen vaší odvahou," teprve se dostával do varu, ale už ho to začínalo skutečně bavit, "když vím, že jste doposud nesebral dost síly a odhodlání, abyste se mi přišel omluvit za své chování. Oh ano, já chtěl a chci pořádnou omluvu, odprošení a něc,o co mi vynahradí ponížení. Například to, že vás nechám týrat. To mě dokonale uspokojuje," dodal tišším hlasem a pozoroval, jestli to už není moc. Nebylo, mladík se nadechl, až to v tiché učebně zaznělo skoro nepatřičně.

"Ale já jsem přišel...," pokusil se hájit nepravdou.

"Nelžete mi, Longbottome!" zavrčel a s podivem seznal, že mladík vůbec není citit lží ani podvodem, přesto pokračoval, "Kdybyste přišel, pak vás ujišťuji, že bych si všiml. Myslíte, že jsem slepý a hluchý?"

"Ne, ale mě si lidé často nevšimnou, tak možná..."
"Ubohý malý nebelvíre, kterému nikdo nevěnuje pozornost," ušklíbl se, "A dobře dělají, protože na vás kromě dendromagie není zhola nic zajímavého. Jste nemastný, neslaný, dokonce nejste ani chlapecky sladký. Bez barev, bez kontur, jen jakýsi obrys mdlého, hloupého kluka bez špetky přitažlivosti. Byl jsem to ochoten kvůli vašemu nadání snášet, ale asi bych to nezvládl. Nemáte v sobě ani žhavou jiskřičku ohně, kterou u mužů oceňuji," nadechl se a v nádechu sledoval, jak Neville začíná skutečně vřít a tiskne rty pevně k sobě, "Co je? Další zachvěv strachu, který vás drží na uzdě? No tak, Longbottome! Pusťte to ven! Křičte na mě! Urážejte mě! Tak dělejte, alespoň trochu se projevte. Jsem tady a chci to!" rozhodil rukama, jakoby naznačoval, že Neville může cokoliv bude chtít, "Pojď do mě, jestli si troufáš!" dodal polohlasným šeptem s náznakem výhružky.

Snad právě to byla ta poslední kapka, jež prolomila mladíkovu hradbu umírněnosti. Upustil brašnu na zem a pohnul se vpřed.

Severus instinktině couvl, protože na fyzický útok skutečně nebyl připravem. Nečekal, že by ho mohl dohnat až k něčemu tak strašnému, jen chtěl, aby vybuchl v záchvatu zlosti a pak se sesypal, aby ho mohl utěšovat tím a tím si ho k sobě pevně připoutat. Tohle bylo překvapení. Pohnul se opět dozadu, jak chtěl udělat další krok, ale Neville byl podstatně rychlejší, než by čekal nebo než by člověk odhadoval vzhledem k jeho nešikovnosti.

Prakticky bezděky sáhl po hůlce.

Kolem ramen se mu sevřely silné ruce a potom ho Neville políbil. V prvním okamžiku byl naprosto šokovaný, nejen samotným polibkem, ale i tíhou těla, jež se k němu přitisklo. Vlastně se o něj opřelo plnou vahou. Neustál to, při své hubenosti ani nemohl. Zavrávoral dozadu a narazil do katedry. Zaskřípělo to, protože starý stůl nebyl na nic takového zvyklý, natožpak připravený. Jeho to ale probralo. Vdechl Nevillův dech a ochutnal jeho sliny. Musel dnes jíst čokoládu, jasně ji cítil, když otevřel rty a mladíkův jazyk napadl jeho ústa. Tenhle druh útoku a prudkosti se mu zamlouval. Zvedl ruce a objal Nevilla kolem zad, přitiskl si ho k sobě a převzal vedení polibku.

Doslova se koupal v bouři touhy, převalující se mu přes tělo ve vlnách. Zřejmě by si nikdo nepomyslel, že to v sobě Neville má. Skutečnou bojovnou vášeň pravého nebelvíra. Teď ji cítil na vlastní kůži a vůbec se nedivil, že mu to nahnalo krev do slabin. Byla v tom jistá dávka nebezpečí, které pro něj bylo vždy vzrušující na mnoha úrovních.

Pohnul boky dopředu a díky naprosto ideální výšce a postavení otřel svůj trvdnoucí penis o prakticky plné mladíkovo vzrušení. Dělilo je mnoho látek, ale on to cítil.

Neplánoval to teď, tady a takto, ale co by to byl za zmijozela, a ostatně i chlapa, kdyby pohrdl nabízeným.

Musel se doslova odtrhnout od mladíkových rtů, protože Neville ho nechtěl pustit. Trochu se odtáhl a podíval se mu do tváře. Bylo naprosto nezbytné, aby získal plnou kontrolu nad celou situací, což znamenalo, že se musí oba nadechnout a sklidnit. Doslova s nadšením bude pokračovat, kam až mu Neville dovolí, ovšem pouze v případě, že bude jasně vědět, kam jde.

"Neville... co chceš?"

°°0°°

Dlouho to v něm vřelo, kdesi těsně pod tenkým povrchem klidu a ten pak náhle praskl. Všechno to muselo ven. Vrhl se na Snapea s veškerou vzteklou odvahou, co posbíral, a políbil ho. Nejspíš ten polibek ani nebyl prvoplánovitý, spíš ho prostě chtěl umlčet a políbit stištěné rty bylo v žebříčku toho, co chce udělat, nad dát Snapeovi ránu pěstí.

Líbal ho zoufale, neobratně, tlačil na něj tak moc, až jeho hubené tělo narazilo do stolu. Dělal to proto, že v každém okamžiku očekával buď další fialový výboj nebo rovnou kletbu, co mu zláme žebra. Nebyl ale potrestán za svou drzost, vlastně naopak. Zdálo se, že se to muži líbí, když se chová s prudkostí a hrubě ho líbá. Objal Nevilla kolem zad a přitáhl si ho ještě blíž. Pak se ujal vedení polibku, zmírnil ho, prohloubil a dodal svou naprostou kontrolovanost, která vyvážila mladíkovo nezkrotné nadšení.

Byl rád že se to stalo. Ochotně se bude učit všemu, co by mu Snape nabídl, byť by to bylo jen líbání. Což možná nebude. Cítil, jak se lektvaristovi boky pohnuly proti němu a pak jasnou tvrdost, jež se otřela o jeho vlastní naběhlý penis a o stehno. Snape se vzrušil jen tím, že se k sobě tiskli a líbali. Vůbec se vzrušil z Nevillovy přítomnosti. Nic lepšího snad v životě nezažil, nikdy. Ničemu se to prostě nemohlo rovnat.

Prudce se nadechl, když mu byla ukradena chuť mužových rtů. Uniklo mu i nespokojené zasténání. Klidně by se tu s ním mohl líbat celé dny, až by měl rty bolavé a krvácely by mu dásně.

"Neville... co chceš?"

Ten dotaz, pronesený hlubokým, hypnotickým hlasem, mu vyslal zamražení po zádech. Doširoka otevřenýma očima hleděl do Snapeovy tváře. Nabízel mu skutečně to, co se zdálo, protože by byla tak stovka věcí, které by chtěl udělat. O kterých během posledního půl roku snil minimálně jednou za týden, které si představoval, když byl v bezpečí své postele, na toaletách ve sklepení nebo ve sprše, či kdekoliv jinde, kde měl soukromí. Chtěl Snapea líbat po celém těle, dotýkat se ho, poznat, jestli je svlečený stejně hubený, jak by napovídaly jeho dlouhé kostnaté prsty. Toužil si kleknout na zem, rozepnout pět obšitých knoflíčků a ochutnat ho.

Sklouzl pohledem po černé vestě a dlouze spočinul na poklopci lektvaristových kalhot.

"Tak to udělej," vyzval ho Snape, přesunul své ruce na jeho ramena a zatlačil. Jen tak zlehka, ale signál to byl naprosto jasný a pochopitelný i pro někoho tak ostýchvě nemotorného, jako Neville.

Klesl na zem. Podlaha byla tvrdá a studená, ale to nevadilo, protože z těla muže, u kterého byl tak blízko, doslova sálal žár. Vztáhl ruce a nejdříve je položil na stehna v černých kalhotách. Klouzal po nich rukou směrem nahoru ke knoflíčkům kalhot. Ujišťoval se, že je to všechno skutečné. Prudký Snapeúv nádech, co uslyšel v okamžiku, kdy přejel prsty po rýsující se vyboulenině v kalhotách, ho jasně ubezpečil o tom, že je to naprosto skutečné a navíc nesmírně vzrušující. Ten zvuk dodal Nevillovi odvahu, dokonce se mu i tolik netřásly prsty, když rozepínal první knoflíček. Po něm druhý, třetí a čtvrtý. U pátého se na krátko zastavil, protože prostě nešel a on měl touhu ho jednoduše urvat. To by mu ale lektvarista nejspíš neodpustil, takže se ovládl a rozepnul ho. Látka kalhot trochu sklouzla ze Snapeových boků a díky tomu vykouklo bílé spodní prádlo.

Olízl si rty a vnořil ruku do látky prádla. Sevřel penis, horký a tepající, a uslyšel nad hlavou další nádech, tentokrát zněl skoro jako tlumené zasténání. Merline, dotýkal se Snapeova penisu a slyšel ho nad sebou sténat rozkoší. Nic na světě pro něj v tom okamžiku nemohl být vzrušující víc.

Vytáhl penis ven a krátce zaváhal. Nevěděl, co má dělat, samozřejmě že ne, ale snil o tom už tolikrát, že si dokázal představit, co by se líbilo jemu samotnému. A také to, co by chtěl sám svými ústy dělat, kdyby se náhodou dostal právě až sem, ke Snapeovým nohám a jeho vzrušenému penisu.

Přejel po celé délce rukou, vyloudil z mužových rtů další tiché zamručení, a pak se naklonil kupředu, aby jazykem ochutnal špičku. Obava, co ho doposud svírala někde uvnitř, jako kdyby se rozplynula přesně v okamžiku, kdy se jeho rty dotkly lektvaristovy tvrdosti.

Nechal si penis vklouznout dál do pusy. Uchutnával nahořklou příchuť unikajícíh šťáv, vnímal jemný pach potu, smíšený s mýdlem, a na jazyku a patře cítil horký tlak. Nemusel se ani zamýšlet, aby si byl jist, že tohle je to nejlepší, co kdy v životě dělal, a že to s radostí bude dělat znovu, kolikrát jen bude Snape chít.

Do vlasů se mu zapletly dlouhé prsty, které ho vzápětí víc přitiskly do lektvaristova rozkroku, až tvrdý penis narazil na Nevillovo patro. To bylo rozhodně nepříjemné probuzení vzhledem k extázi, kterou ještě před pár vteřinami cítil, ale nebránil se. Jen se pokusil nadechnout, což nebyl vůbec dobrý nápad. Do očí mu vhrkly slzy a hrdlo se mu sevřelo. Pokusil se odtáhnout, trochu se při tom obával, že mu to Snape nedovolí, ale nestalo se. Dostal dostatek prostoru pro to, aby zcela pustil penis z pusy, pořádně se nadechl a pak ho opět ponořil mezi rty jen tolik, kolik chtěl. Znovu už ho ruce, vlastně teď už jen jedna ruka, nenutily pohltit erekci až po kořen. A jemu to tak dokonale vyhovovalo.

Zkoumal rty kůži penisu. Přejížděl po něm jazykem. Experimentoval a zkoušel, co se bude Snapeovi nejvíce líbit. Chvíli co chvíli zvedl oči nahoru, aby se mohl pokochat uvolněnou tváři muže, jehož laskal. Nikdy ho tak neviděl, ale věděl, že ten pohled miluje. Stejně tak miloval tiché vzdechy, občas s drobným zavrčení nespokojenosti, doléhající mu k uším. Líbila se mu i ruka, probírající a tisknoucí jeho vlasy. Druhá bledá dlaň byla opřená o hranu stolu, nehty zaryté do dřeva, jak lektvarista udržoval rovnováhu.

Po době, kterou nedokázal odhadnout, protože to mohly být jak minuty tak hodiny, už ho bolely rty. Jazyk měl celý odřený a v puse mu začalo vysychat. Měl dojem, že už nikdy nebude moci sevřít čelisti, ale nepřestával. Ne, když nad hlavou slyšel, jak se Snapeovy vzdechy stávají hlasitějšími, přicházejí těsně po sobě a jeho tělo se chvěje. Nesmírně ho toužil přivést k vrcholu, nejlépe přímo pusou. Tak si to vždy představoval a přál.

Ruka v jeho vlasech zesílila tlak stejně, jako na začátku a donutila ho spolknout penis víc, než bylo příjemné. Tentokrát se ale nepokusil bránit, jelikož cítil, jak se milovaný muž zachvěl, zasténal v orgasmu a okamžik nato mu vyvrcholil do pusy. Hořká, lepkavé tekutina se mu rozlila v puse, dráždila ho na patře a prakticky sama klouzala dolů krkem. Nemohl se odtáhnout a vyplivnout ji, tak prostě začal polykat. Slýchal, že je to lidem odporné, ale jemu nebylo. Sám se bezmála udělal už jen z myšlenky, že Severus Snape, jehož obdivoval tak dlouho, mu právě explodoval do pusy a jeho sperma teď polyká.

Líbilo se mu to, proto frustrovaně zasténal, když tlak na zátylku povolil a z pusy mu vyklouzl Snapeův ochabující penis. Nechtěl se vzdát té chuti a hlavně toho pocitu, ale musel. Vše dobré jednou skončí a pak přijde většinou to zlé, jako právě teď.

S náhlou prudkostí si uvědomil, co se právě stalo. Srdce se mu z toho rozbušilo a do obličeje stoupla krev, až mu tvář zahořela studem. Vykouřil Severuse Snapea v učebně lektvarů, kde se před ním celé ty roky třásl strachy. Snapea, toho Snapea, který, ač byl Nevillem mylován jakkoliv silně, zůstával prostě zmijozel každým coulem, od kterého se asi člověk nedočká nějakého laskavého gesta nebo skutečné náklonnosti. Nahořklá chuť v puse, co ji doposud považoval za skvělou, se měnila v něco skutečně odporného, díky tichu, jež se kolem rozhostilo.

Trochu zvedl oči od podlahy, kam mu padl zrak hned po tom, co ve studu uhnul pohledem od ochablého penisu, a spatřil štíhlé prsty, jak obratně a rychle zapínají pět knoflíčku na Snapeových kalhotách. Dech se mu při tom pohledu zadrhl v krku. Takže takhle to dopadne? Ještě pár minut tu bude klečet na zemi s tvrdou erekcí v kalhotách, která až bolí, a pak bude prostě jen vyhozen někam na chodbu? Jistě, taky proč by ne, když Snape svou dávku uspokojení dostal. Nemohlo mu záležet na tom, jak se cíti Neville Longbottom, protože na tom přeci nezáleželo nikomu.

Trochu sebou cukl v okamžiku, kdy se Snapeova chladné ruka, ještě chladnější než obvykle, dotkle jeho brady a donutila ho vzhédnout. Střetl se s černýma očima, jejiž temná záře, jako kdyby se rozplynula. Vlastně už nebyly ani tak černé, jako prostě jen tmavě hnědé. Lidské oči, ne oči zvířete či víly. A tvář, ve které byli zasazeny... Nemohl by říct, že se lektvarista usmívá nebo má obličej změklý něžným výrazem, ale některé vrásky na čele se vyrovnaly a zmizla strnulost v ostře řezané čelisti. Ten pohled byl rozhodně krásný.

Snape se skloníl. Přibližoval se k Nevillovi pomalu, až se mu v hlavě vybavil jeho starý sen o tom, jak se k němu lektvarista naklání v celé své temné nádheře, a pak se jejich rty opět spojily. Políbil ho s naprostou přirozeností. Oplácel polibek šťasten, že nebude vyhozen. Snape ho chytl za límec, pevně sevřel a zatáhl, jak mu naznačoval, aby se postavil. Poslechl bez váhání, jelikož to znamenalo, že se znovu bude moci přitisknout tělem k milovanému muži.

Trochu se zdráhal ho obejmout, ale nebyl odstrčen, naopak, jeho rty byly laskány v dlouhém, skoro až uklidňujícím polibku. Objal proto Snapea kolem těla, přitiskl se k němu a přitlačil svou bolestivou erekci k mužově stehnu. Jestli tohle bude jediné, co dostane, pak mu to prostě bude stačit. Moci se o něj třít, dokud se neudělá, a byl si jist, že to nebude trvat dlouho.

"Takhle ne," zašeptal mu Snape ve chvili kdy na pár okamžiků přerušil polibek, "Chceš, abych ti oplatil?" zeptal se, tentokrát už se víc odtáhl.

Slyšel ta slova dokonale jasně, jako kdyby se mu vpalovala do mozku, vnímal jejich význam, způsobující ještě silnější pnutí ve slabiných a zároveň nevěřil, proto se zmohl jen na souhlasné zasténání.

Netušil přesně, jak se tam ocitl, ale najednou byl opřený zadkem o stůl přesně naproti křeslu pro profesora. Snape seděl, ani nevěděl, kdy se stalo, a rychle bez jediného zaváhání mu rozepnul kalhoty. Překonal snadno jak pásek, tak všechny knoflíky a nakonec i knoflíčky na spodním prádle. Pak nekompromisně všechny vrstvy oblečení stáhl přes Nevillovy boky až dolů pod kolena. Chladný vzduch lektvarové laboratoře ho zaštípal na vzrušeném penisu. Nestihl ani pořádně zauvažovat nad tím, že by se měl stydět, nebo se dokonce pokoušet zakrýt, protože dvě silné ruce mu zatlačily do kyčlí. Musel zacouvat, prakticky se posadil na stůl, a rukama se opřel o jeho desku. Do něčeho skleněného narazil zápěstím, s cinknutím a žbluňknutí se to převrhlo. Bezděky střelil pohledem po tom, co to bylo. To už se rudý profesorský inkoust na poznámky rozlil po půlce stolu a zalil písemné práce, jež dnes odevzdávali. Všechny byly jistě nenávratně zničené, tedy ne že by na tom zrovna teď nějak záleželo.

Nevillovi byli jeho spolužáci, nebo jejich známky srdečné ukradené, zejména když se ani pořádně neusadil a už byl jeho penis pohlcel horkými ústy. Zalapal po dechu a zasténal. Měl představy o tom, jak ho Snape kouří, ale tomuhle se to prostě nevyrovnalo. Ani samotnému pocitu vlhkého horka, jazyku klouzajícího po celé délce nebo zubech jemně škádlících jeho kůži. A už vůbec ne pohledu, jež se mu naskýtal. Jeho penis, střídavě mizící mezi za normálních okolností přísně stištěnými bledými rty milovaného a zároveň stále ještě obávaného muže. Ta kombinace vjemů se nedala dlouho snášet.

Vykřikl a ruce, o které se opíral, se mu rozechvěly v příval, orgasmu, jaký ještě nezažil. Přišel rychle a rozhodně nečekaně. Prudce zachvátil jeho tělo, sevřel jeho slabiny a pak stejně náhle odezněl, přecházeje ve chvění svalů, co byli doposud napnuté v křeči rozkoše až na samý kraj bolesti. Jakmile jeho mozek začal víc vnímat, došlo mu, že v klíně stále cítí vlhký jazyk a teplý dech. Snape, skoro jako kocour lízající smetanu, očišťoval jeho penis. Kdyby na to měl ještě dost síly, což merlinžel neměl, tak už jen ten pohled by ho vzrušil. Cítil napětí v zádech, leč tělo bylo slabé, jak by řekl klasik.

Nadechl se, aby něco řekl, prostě cokoliv, ale to už byl zase o dech připraven, protože se Snape od něj odtáhl a Nevillovi se naskytl pohled na jeho tvář, stále tak uvolněnou a doplněnou o bělavou stružku, stékající od rtu po bradě. Opět ucítil, jak se červená. Měl na jazyku omluvu, protože tohle přeci... jenže to už Snape zvedl ruku, otřel kapku ze své tváře a pak ji slízl.

Neville zalapal po dechu a raději uhnul pohledem ke svým kalhotám, spuštěným u kolen. Pohled na Snapea ho zaplavoval zvláštním pocitem vlastnictví, jako kdyby si ho právě poznačil tím, že se mu udělal do pusy. Bylo to příjemné, mrazivé a teplé, přesto si byl jist, že je to špatné. On mu nepatřil, ani po tom, co spolu dělali.

Nešikovně si natáhl nejdřív prádlo a po něm i kalhoty. S knoflíky u spodků se nezdržoval, stejně byli tak malé, že by je teď ve spěchu nezapnul, hlavní bylo se prostě jen trochu zakrýt. Knoflíky na kalhotách mu taky činily problémy, ale dařilo se mu je zapnout. Pomalu, velice pomalu, za což byl vděčný. Vždyť právě jen ty knoflíky ho dělily od konce celé této vzácné chvíle, kterou chtěl prodloužit, jak nejvíc to bude možné, ještě předtím, než mu bude řečeno že to byl omyl nebo jen chvilková slabost.

"Inu... neproběhlo to přímo podlé mého plánu," promluvil mu Snape vedla ucha, kdy vstal a kdy se naklonil, to Neville nepostřehl, "ale rozhodně to bylo uspokojivější."

Podíval se na lektvaristu a s jistým úžasem seznal, že je muž skutečně spokojený a navíc, že se ho podle všeho nechystá vyhodit. Tedy snad. Objal ho rukou kolem zad a druhou přejížděl po Nevillově krku, což by se dalo považovat za dobré znamení. Nevypadal ani, že by se chtěl posmívat.

"Pane... já...," promluvil, i když vlastně netušil, co by chtěl říct, jen měl dojem, že by měl něco říct.

"Severus, moje jméno je Severus," opravil ho Snape... tedy vlastně Severus pedanským tónem, "Říkej mi jménem, když budeme sami."

Otevřel pusu a zase ji zavřel. Naznačoval tu snad, že budou sami ještě někdy v budoucnu? Znamenalo to snad... srdce se mu rozbušilo štěstím. Jistě, o Vánocích už o něj Severus zájem projevil, na polibek pod jmelím se přeci nedá zapomenout, ale tehdy byl opilý, vlastně oba byli. To bylo docela něco jiného, než to co se odehrálo dnes tady v učebně. Dech se mu zadrhával, jen na to znovu pomyslel

"Severus," slyšel se opakovat a viděl, jak zvedá ruku nahoru a pokládá ji na ostře řezanou tvář. Nebyl zastaven, tak pokračoval dál přes ucho a zabořil prsty do černých mastných vlasů. Naklonil se. Odstrčí ho Snape, když ho teď políbí? Musel to zkusit. Jen tak zlehka zavadil rty o ty mužovy, přešel na bradu a pak na tvář. Nebyl za to nějak potrestán, proto pokračoval dál až k uchu, než nakonec zabořil nos do vysokého černého límce. Na tvář mu padaly Severusovy vlasy, které probíral rukama. Cítil z nich dost intenzivní vůni šamponu. Kdyby mohl o čemkoliv z dnešních události říct svým kamarádům, tak první, co udělá, bude, že jim povypráví o tom, jak krásně Severusovy vlasy voní a že vůbec nejsou nemyté a špinavé. Mastné ano. Špinavé ne.

"To myslím stačí," přerušil jeho fascinaci Severus, odtáhl se a vypletl Nevillovu ruku ze svých vlasů. Nelíbilo se mu to, ale chápal, že se tu nemohou objímat donekonečna, i když by to bylo vážně úžasné.

Bez řečí spustil ruce podél těla a trochu se odklonil. Prostor mezi nimi se nepříjemně zvětšil, jednoduše to tak muselo být. Zvedl oči k Severusovi a pokusil se o úsměv, opravdu jen pokusil, jelikož mužova tvář se z příjemného výrazu přesunula k nečitelné masce. Možná si to teď všechno rozmyslel a přeci jen byla jeho nabídka tykání s předzvěstí věcí příštích jen postorgasmickým zateměním mysli.

"Je ti doufám jasné, že to co jsme teď dělali musí zůstat jen mezi námi?" pozvedl černé obočí, "Ne kvůli mně, ale kvůli tobě. Jistě víš, co by si o tobě tví přátelé pomysleli. Řekli by, žes je zradil a..."

"Ne," přerušil ho sice tiše, ale přerušil, "Nemusíte... nemusíš říkat takové věci. Nezáleží mi na tom, co by si o mně spolužáci pomysleli nebo že by mě považovali za zrádce. Důležité pro mě je, že by to mohlo uškodit tobě. Myslíš, že nevím, jak riskuješ? Mohli by tě kvůli mně vyhodit a to bych nikdy nedopustil. Já... miluju tě, opravdu. Nedovolil bych, aby se ti kvůli nmně... nebo vůbec... stalo něco zlého," když mluvi,l trochu mu docházel dech, částečně i v obavě, že se mu za to lektvarista vysměje. Prozatím to tak nevypadalo, naopak měl dojem, že v jeho tváři a očích spatřil krátký záblesk nevěřícného nepochopení.

"V tom případě je mezi námi jasno," uzavřel debatu Severus, jakoby snad nebylo co ještě víc říct, jenže to přece bylo. Neville potřeboval ujištění, že to nebylo poprvé a naposledy. Že to nebyla jen slabá chvilka. Chtěl to slyšet nahlas.

"Měl bys jít, než se po tobě budou u oběda shánět," tentokrát už ho opravdu posílal pryč, alespoň to bylo řečeno prostě, bez úštěpačnosti nebo netrpělivosti nad tím, že tu ještě straší.

Severus zcela ustoupil dozadu, obral ho tak o oporu svého těla, takže měl Neville chvíli dojem, že zavrávorá na stále ještě trochu vratkých nohách. Nebýt stolu, tak by se to vážně stalo. Narovnal se, trochu ho bolelo v zádech, jak byl zakloněný nad stolem.
"Oni by se nesháněli," neodpustil si polohlasně odporovat, ale poslechl Sseveruse a vydal se pro svoje věci, ležící na zemi. Cítil se docela podivně, uspokojeně, ale taky trochu prázdně, což bylo možná tím, že musel odejít. Kdykoliv, kdy mu přišly myšlenky na jeho poprvé, v jakémkoliv slova smyslu, tak si představil něco pohodlného jako postel, pohovku, nebo alespoň výklenek, ke bude moci se svým milencem zůstat chvíli ve vzájemném obětí. Prostě spolu.

Natáhl si brašnu přes prsa a odhodlával se odejít, jenže se k tomu stále nemohl přinutit. Pořád ještě nedostal jasnou odpověď na svou palčivou otázku. Obrátil se, docela prudce, a zarazil se, protože Severus na něj upíral neurčitý pohed svých černých očí, který ho doslova přikoval k zemi. V první chvíli se chtěl k němu vrátit, znovu se ho dotknout a pak se zeptat, kdy se znovu uvidí, teď ale stál opět v silném váhání.

"Tohle... my... budeme ještě někdy...," vyjadřoval se zadrhávaně.

"Neville," přerušil ho Severus, nebo taky možná ne, vždyť ani nevěděl, co chcěl říct, a přešel dvěma kroky až na dosah ruky, "nebuď hlupák," vzepřel dlouhé prsty pod mladíkovu bradu a donutil ho pořádně zvednout hlavu, "Myslíš si, že bych riskoval svou práci pro jedno mucholování na katedře? Ne, jsi můj dlouhodobý projekt," znělo to jako slib, možná by se dalo říct, že to bylo i něžně řečeno, vzhledem k tomu, že mu Severus přejel palcem po čelisti, "Teď už jdi."

Možná by se mohlo zdát, že být označen za projekt vlastně není nic pěkného, ale Neville to chápal. Vnímal to, jako dobré ohodnocení. Za ty čtyři měsíce, kdy trávil hodiny ve Snapeově společnosti, se pomalu začal učit rozlišovat urážky a pochvaly zabalené do urážek. Tohel bylo jednoznačně kladné ohodnocení. Na tváři mu to vyvolalo připitomělý úsměv.

Natáhl se a ještě jednou lektvaristu políbil na rty, než se s daleko lepší pocitem, než měl před chvílí, obrátil úplně k odchodu. Prázdnota byla vyplněna něčím teplým, takže mu ani nevadílo, že spolu nezůstali schouleni v objetí. Vlastně, když o chvíli později dorazil k obědu, zářil štěstím tak, že se po něm všichni podivně ohlíželi.

°°0°°

Počkal, až se za Nevillem nadobro zavřou dveře a pak se opřel zády o stůl přesně v místě, kde před chvíli stál, zatím co mu mladík trochu neobratně, zato nadšeně a vášnivě, sál penis. V zádech mu přeběhlo příjemné zamrazení a cítil se uvolněně.

Usmál se, sice tak, že většinu lidí by pohled na jeho zkřivené rty spíš vyděsil, ale on to byl vážně potěšený úsměv. No, možná právě v tom byl ten háček, že se obvykle stávaly jen zlé věci, které potěšily hrozného Snapea.

Tentokrát šlo o to, že jeho plán se podařil bez chybičky a dokonce rychleji, než předpokládal. Původně měl v plánu mladíkovou zlostí narušit tíživé ticho mezi nimi a pak až někdy do budoucnu se opět pokusit připoutat ho k sobě mileneckým poměrem – tentokrát nejlépe za plně střízlivého stavu, aby nebyly žádné pochobnosti. Neville to však vyřešil po svém a urychlil, když se tu na Severuse vrhl s veškerou nebelvírskou vášní, které se, co by si zastíral, mu rozhodně líbila. Přidal k tomu i své už jednou nebo možná vísckrát řečené, miluji tě, se kterým si Severus úplně nevěděl rady. Tedy, věděl že to je základní věc, která Nevilla drží u něj a bez ní že by mladík spíše zděšeně pohrdl zájmem staršího muže. Byl nebelvír, ti dělali věci z lásky, ne pro zisk nebo proto, že to bylo jednoduše výhodné. Musel by se hodně snažit, aby ho přesvědčil o svém druhém já, co vlastně není vůbec tak zlé, úštěpačné a nesnesitelné a které, podle Albusova tvrzení, snad někde uvnitř měl. Nejspíě by si ho za takových okolností vymyslel.

Takže ne, Nevillovo vyznání mu problém nedělalo, vadil mu pocit tepla, jež se mu rozvinul v hrudi a jistá dávka zmatené potřeby nějak odpovědět. Bylo to matoucí, z velké části proti jeho přirozenosti, ač věděl, že v životě znal a ostatní zná několik lidí, ke kterým chová dobré city. Z těch mrtvých to byla jeho matka a Lily. Ze živých hlavně Albus, po něm rozhodně Draco a konec konců i ten Remus mu byl blízký. I v jejich případě cítil nutkání je chránit, čas od času vyhovět jejich přáním, i když mu to nepřináší výhody, jen prostě stejné teplé něco uvnitř.

Jenže Neville Longbottom přeci nebyl nikdo z nich. Jak by se, sakra, mohl dostat do úzké skupiny lidí... mozkomor to vem... které má rád. Byl to student a jediný důvod, proč kolem něj spřádal své sítě a věnoval se mu, byla jeho moc a skutečnost, že být zadobře s dendromágem je prostě pro lektvaristu víc než výhodné.

Promnul si spánek.

Byl stupidní nápad pokoušet se pár minut po orgasmu racionálně přemýšlet. Copak se za celé ty roky nenaučil, že v téhle době má zatím krev ještě všude jinde, než v mozku. I kdyby čirou náhodou dost krve v hlavě měl, tak by se tím stejně nechtěl zabývat. To byl jeho způsob, jak se vyrovnat s city, prostě je odsunout stranou. Albus by nejspíš řekl, že je nechává zahnívat, jenže to nebyla pravda. Silné emoce, zejména ty dobré, člověka většinou jen brzdily, jen se jich bohužel nedalo trvale zbavit ani černou magií.

Odpoutal se od stolu a točil.

Na dřevěné desce byla pořádná spoušť. Červený inkoust zničil všechny práce studentů, co mu dnes odevzdali. Nijak zvlášť ho to netrápilo, prostě jim to v příští hodině zadá za úkol znovu, takže budou mít dva. Však nikomu z nich neuškodí si to zopakovat nebo si napsat dvakrát tři dlaně eseje. Mrzel ho snad jen trochu ten stůl, který bude muset teď nejspíš vyhodit, protože nepůjde vyčistit.

Vzal do ruky odpadkový koš a opatrně do něj shrnul zničené pergameny.

Přecházející - Následující

Poznámka autorky: Zmatenost; to myslím dobře definuje příští kapitolo. Vlastně to dobře definuje jakýkoliv vztah Nebelvír a Zmijozela.
Za komentáře děkuji: Bobo, Merope, Sectumsempra, matha, belldandy, Casiopea a (kritické :-D) xinef. Těším se na vaše další komentáře a pokud komentovat nechcete, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.