Jak je důležité míti Nevilla - 12. kapitola
Je cosi shnilého ve státě dánském, napadal ho citát z Hamleta, když už poněkolikáté viděl v blízkosti Pottera roztodivnou sebranku ze všech kolejí, která se obvykle s Potterem nepřátelila. Viděl je z ochozu, jak spolu mluví na nádvoří. Viděl je, jak si šeptají před učebnami. Občas je zahlédl, jak společně mizí za rohem neznámo kam.
Něco mu napovídalo, že to bude první rodící se odboj proti Umbridgeové, proti čemuž by veskrze nic neměl, kdyby jeho součástí nebyl také Longbottom. Ten malý hlupák se samozřejmě táhl za Potterem a koledoval si tak o pořádný průšvih. Vyhazov ze školy určitě, možná i něco horšího, nehledě také na to, že kde je Potter, tam se brzy také ukáže Voldemort a Longbottom by nikdy nepřežil střet se Smrtijedy. Na to neměl. Opravdu byl jako květina, křehký, zranitelný a zrozený spíš k opečovávání zahrádky, než pozvedání hůlky proti zlu světa.
Ovšem i to by mu ještě prominul, co mu však prominout nehodlal, bylo, že o něj ztrácel zájem. Ano, bylo to tak. V jejich společných hodinách byl myšlenkami jinde, neposlouchal, co mu Severus říká, a ač se zlepšoval ve své dendromagii, tak pokaždé, když se mu něco povedlo, vrhl pohled ke dveřím, jako kdyby chtěl odejít.
Normálně Severuse podváděl s partou usmrkanců vedenou Potterem.
Jako třeba teď; celá ta nebelvírská parta, Potter, všichni Weasleyovi, Grangerová a Longbottom, seděli vedle sebe a cosi si šuškali naklonění nad svým jídlem, až vymetali kravatami a svetry omáčku. A Longbottom jim věnoval veškerou svou pozornost, takže za večeři se ani jednou na Severuse nepodíval. Byl zvyklý, že ho mladík stíhá dlouhými, toužebnými pohledy, nesměle se usmívá, občas i trochu červená, když se k němu Severus obrátí a taky mu jeden pohled věnuje. Dnes nic. Štvalo ho to.
Popuzeně rozřízl stejk a na talíř se z něj vylila stružka krve. Byl málo propečený, měl ho raději jen růžový, ale dnes to kupodivu přišlo vhod. Obrazně řečeno lačnil po něčí krvi a jedení krvavého masa přinášelo jakousi symbolickou úlevu. Navíc to mělo ještě jedno pozitivum, jelikož už si dávat třetí krvák a Umbridgeová neměla ráda pohled na krev, natožpak na to, že ji někdo jí, tak už se dávno odporoučela do pokoje, skočit do močálu mezi žáby, případně si zalézt do rakve jako upír, to podle toho, kde spala.
Rozhodl se, že si zítra k obědu dá tatarák. Dvojitý, se dvěma vejci a hromadou tabaska, aby se z toho ta stará čarodějnice zblila na dvě doby. Prostě jen tak ze srandy, a jelikož ji nesnášel s každým přibývajícím dnem víc a víc.
Neméně vztekle jak si maso ukrojil, ho také strčil do pusy a s pohledem upřeným na Longbottoma ho intenzivně žvýkal. V tento okamžik byla jen jediná věc, kterou měl na mysli, a to jak zase připoutal veškerou mladíkovu přízeň jen a jen na sebe tak, jak byl zvyklý. Odvést ho od té party nezvedených děcek, co ho jen zatáhnou do problému a kteří nejsou... hodni... jeho pozornosti. Kteří se o něj nepostarají tak dobře, jak by mohl Severus, kdyby to nezakazovaly předpisy školy.
Zarazil se.
Jak se dostal v myšlenkách až sem, to netušil, ale když o tom tak uvažoval, tak by možná šlo...
"Severusi," oslovila ho polohlasně Minerva, "Já vím, že je to trochu ošemetné... ale teče ti z koutku krev a půlka Velké síně se na tebe kvůli tomu kouká. Vypadáš jako upír při jídle."
Vrhl na McGonagallovou tak zlý pohled, až starší čarodějka pozvedla obočí. Neshledal její upozornění hodné odpovědi. Vzal ubrousek a otřel si bradu, na bílé látce skutečně zůstala rudá skvrna. Dovedl si živě představit, že opravdu vypadal jako upír při krmení.
Pohledem do vyleštěného povrchu poháru zkontroloval, jestli ještě někde nemá krev, a v duchu poděkoval svému strašlivému vzhledu, protože normální člověk by prostě jen vypadal jako nevychované prase.
Když zvedl hlavu od vlastního odrazu, zjistil, že Longbottom mezitím dojedl a teď vycházel ze dveří Velké síně v doprovodu Pottera a zbytku podezřelé nebelvírské party.
Prakticky dřív, než si to stačil řádně promyslet, stál na nohou, protáhl se za židlemi kolegů kantorů a rychle vyšel profesorským vchodem do postranní chodby. Stačilo jen trochu natáhnout krok a vešel do hlavní chodby přesně v okamžiku, kdy tam byl i Potter s jeho partou. Vstoupil jim do cesty, ne úplně tak, že by do sebe mohli narazit, byl tak tři metry od nich, ale to bohatě stačilo k tomu, aby se zastavili tak prudce, div že se nesesypali na hromadu. Potter zejména si ho podezřívavě měřil, zatímco Weasley se nenápadně posunul po jeho bok, skoro až před něj. Jako obvykle, Weasley byl svaly, Gramgerová ústa a Potter nenápadný mozek za nimi. Ano, on přiznával, že je Potter mozek a že mozek má. Hloupý nebyl, jen drzý a nevychovaný.
"Longbottome, chci s vámi mluvit," vybral si z davu podezřelých individuí toho, s kým opravdu chtěl mluvit, a pohledem Potterovi slíbil, že si to s ním vyřídí, až zjistí, oč tu přesně jde.
"Ehm, ano, pane," odpověděl Longbottom a podíval se po svých kamarádech. "Jděte napřed, já vás pak dohoním," poslal je pryč, zněl přitom provinile, jako kdyby rozhovorem se Severusem měl zradit jejich důvěru nebo opustit nějaký tajný pakt.
Málem vztekle zaskřípal zuby. Jak daleko to už zašlo? Jak moc mu Longbottoma odcizili? A co všechno bude muset udělat, aby ho získal zpět? A jaktože si ho vůbec nechal vzít, když ho měl tak pevně v hrsti? Byla v tom přelétavost mladistvých citů, takže už neměl šanci? Takové a podobné otázky si kladl, zatímco ho Longbottomovi přátelé obcházeli s pozdravem na rtech a nepřátelstvím v očích. Celkem obvyklý obrázek, jen tentokrát jim to nepřátelství oplácel zcela upřímně a ne předstíraně, jelikož oni mu za normálních okolností byli zcela lhostejní.
"Pane?" řekla tázavě mladík, když už byli ostatní nebelvíři pryč, a upřel na Severuse ten svůj pohled podobný pohledu malého chundelatého štěněte. Kdyby byl skutečné štěně, nejspíš by ho ignoroval, i kdyby kňučel hlady, ale tohle byl Longbottom a toho nešlo jen tak ignorovat. Nevěděl od kdy, ale prostě nešlo.
Založil si ruce na prsou a shlédl na něj, tedy pokusil se, vzhledem k tomu že už mladík bázlivě neuhýbal pohledem a byl stejně vysoký jako Severus, tak se shlíželo docela špatně. V hlavě rychle hledal cokoliv, co by mohl říct a nevypadalo to podezřele.
"V pátek začínají vánoční prázdniny a všichni odjíždějí." Vánoce, jistě, o těch mohl mluvit, ale přesně nevěděl, co by o nich řekl. "Doufám, že po svátcích se vrátíme k našim lekcím."
Tohle bylo hodně ubohé, Severusi, víc než ubohé, to bylo uboze ubohé a on si o tobě teď bude myslet, že jsi naprostý idiot a určitě řekne něco posměšného. To se však nestalo, Longbottom se jen usmál a přikývl.
"To budu rád," vypadal potěšeně, dobré znamení.
"Pak tedy vám tedy přeji pěkné svátky s vaší rodinou," dodal přání, což bylo také ubohé a zcela mimo jeho temný charakter. Copak Severus Snape přeje studentům hezké svátky? Ještě že kolem v doslechu nebyl nikdo, kdo by to pak mohl roznést po škole.
"No já vlastně... víte, babička jede do Švýcarska za svým bratrem a já ho nemám moc rád. On nemá moc rád mě, tak jsme se domluvili, že tu letos zůstanu přes svátky... Kdybyste to chtěl vědět," dodal rychle, jako by se bál, že ho teď Severus pošle ke všem čertům a řekne mu, že ho to nezajímá.
Normálně by to samozřejmě udělal, co mu bylo po tom, proč tu někdo tráví svátky. Jemu to vadilo už jen z principu, že nejen musel hlídat ožralé profesory, ale ještě musel kontrolovat, jestli se neožral nějaký student. V tomto případě to však bylo jiné.
Longbottom tu trávil svátky. Docela sám je tu bude trávit, protože, jak moc dobře věděl, Potter odjížděl do Štábu, kde ho bude nadšeně hostit Molly. Tím pádem zmizí také všichni Weasleyovi a Grangerová. Pravděpodobně se ztratí i celý Nebelvír, však také kdo by chtěl být dobrovolně jen o jedinou minutu déle v místě, kde je Umbridgeová, i když je to obrovský hrad. Zbytek studentů na tom bude stejně.
"Tak to se jistě potkáme, protože i já tu zůstávám. Tak jako každý rok," oznámil mu a s potěšením shledal, že se mladík ještě víc usmál a navíc trochu zčervenal.
Docela by ho zajímalo proč to druhé, ale slíbil si, že už se znovu nepokusí zjistit, co si Longbottom myslí. Každopádně odhadoval, že to nebude nic zcela mravného, alespoň soudě právě podle červeně a sklopených očí.
"To jsem rád, pane," odvětil, stále ten úsměv a ještě větší červeň. "Mohu jít?" dodal dotaz a pohlédl kamsi za Severusova záda.
Když se obrátil přes rameno, spatřil Láskorádovou, jak postává v chodbě, v ruce drží něco, co připomínalo jeden z Brumbálových přístrojů, jen to bylo z pestré směsice kovů a doplněné stuhami, a civěla na ně doširoka roztaženýma modrýma očima, které připomínaly bezedné studánky. Velice nebezpečné bezedné studánky, jelikož, jak už se Severus nejednou přesvědčil, za nimi dlela velice výkonná a inteligentní mysl plná potenciálu, jen kdyby ta holka nebyla tak šílená a věnovala se něčemu rozumnému, jako třeba lektvarům.
"Jděte," propustil ho.
Mladík ještě chvíli váhal, než se protáhl kolem Severuse, nutno podotknout, že až nepatřičně blízko. Mohla to být úmyslná provokace, nebo jednoduše jen neodhadl vzdálenost, faktem bylo, že tak zachytil jeho vůni stejně jako teplou a živou auru magie. Byla velice rozdílná od jeho vlastní, spíš protikladná, přesto podobná. Nebylo to poprvé, co si jí všiml, ale poprvé ji cítil tak intenzivně. Natolik intenzivně, že mu z ní přeběhl mráz po zádech.
Vyprovodil Longbottoma pohledem. Připojil se k Láskorádové, ta mu položila ruku kolem ramen a s hihňáním mu ukazovala přístroj, co měla v ruce. Z dálky zachytil jedno hodně nahlas řečené slovo 'láskoskop'. Podezřele to připomínalo 'lotroskop', až na to, že nic takového neexistovalo a Láskorádová si to zřejmě vyrobila sama z nějakého železného odpadu. Přesto ho to štvalo. Ani ne tak samotná skutečnost, že nějakou hračkou mířila na něj a snažila se odhalit jeho lásku, ale spíš to, jak dokázala svým vynálezem připoutat Longbottomovu pozornost. Zase. Každý to v poslední době zvládal líp než Severus svými dlouhými, pravděpodobně také nesmírně nudnými proslovy o teorii magie, lektvarologii, obraně nebo čemkoliv jiném, na co se ho mladík ze slušnosti zeptal. Potter pro něj měl boj proti nesnášené profesorce Obrany, Láskorádová láskoskop, jenže co měl Severus, co by ho skutečně...
Zastavil se ve vlastních myšlenkách. Věděl moc dobře, co má a ostatní nemají. Čím by mohl zcela strhnout mladíkovu pozornost jen a jen na sebe. Prostě by jen stačilo udělat z něj svého milence. Bylo tu pořád to 'ale' říkající, že je Neville – říkat mu jménem by možná pomohlo lépe vyřešit jeho dilema ke spokojenosti – jeho studentem, takže veškeré předpisy jasně říkají, že je to nemorální ba až trestné, pokud by to někdo označil za zneužití moci. Faktem však bylo, že už před časem dostal od Brumbála neoficiální povolení, kterým tenkrát pohrdal, ale dnes o něm uvažoval jako o něčem užitečném. Navíc by přece mohl celé předpisy trochu obejít, no ne?
O vánočních prázdninách, pokud by se střetli v Prasinkách, tak by nebyli na půdě školy, tím pádem by oficiálně nebyli profesor a žák. Stejně tak to platilo i během velkých prázdnin. Kdyby se tohle nepovedlo nebo kdyby bylo nutno udržovat setrvalejší kontakt – to by usoudil podle toho, jak by se Neville choval – tak stačilo zajistit, aby tedy Neville zůstal panicem a tím pádem nebyly žádné fyzicky zjistitelné důkazy jejich poměru. V případě jasně nepodložených podezření, to by se postaral, aby se podložit nedala, nebylo možno použít veritaserum ani pravdomluvná kouzla. Ještě, Neville byl velmi mladý a Starostolec se vždy zdráhá použít veritaserum na hodně mladé čaroděje. Některé studie totiž tvrdili, že mozek ve vývoji může veritaserum poškodit a dotyčném velmi ztížit lhaní, proto se také nikdy nedávalo těhotným ženám.
"Od profesorky Umbridgeové přináším smutné zprávy," vyděsil ho svým hlasem Brumbál, jediný člověk, který se uměl plížit ještě tišeji než sám Severus. "Zdá se, že chce na Vánoce navštívit své příbuzné a tak nás opustí. Lituješ toho stejně tak silně jako já?"
"Nesmírně," zavrčel. "Nevím ani, co si počnu bez její přívětivé přítomnosti," sarkasmus mu ze slov přímo odkapával.
"Jsem na tom stejně," přikývl stále usměvavý ředitel. "Není jediná, kdo nás z učitelského sboru letos opustí, ovšem zůstane tu pár žáků, takže se jim budeme muset hodně věnovat a vynahradit jim nepřítomnost jejich přátel. Co myslíš, Severusi? Budeme se jim věnovat?" vrhl na Severuse tak významný pohled, že by klidně mohl použít sonorus a začít do světa vykřikovat, že Neville Longbottom je zamilovaný do Severuse Snapea a ten se ho o prázdninách chystá zneužít.
"Nic neudělám raději," zavrčel podrážděně, že ten starý intrikán odhalil jeho plán, a rychle se vzdálil, než by mohli zapříst další konverzaci. To si nechá na páteční večer, až spolu budou popíjet jejich obvyklý čaj.
Poznámka autorky: Ano, jsem si plně vědoma že je kapitola kraťoučká - však je také druhá za týden - a obhajuji se tím, že v následujícím díle nás konečně čeká skutečně zvrat. Tak snad vás to upokojí až do pondělka.
Za betování tentokrát děkuji Adelaine.
Za nesmírné množství potěšujících a dlouhých komentářů děkuji těmto lidem: Profesor, xlovexx, Merope, Bobo, Lynn, Casiopea, xinef a belldandy. K tomu také lidem, kteří by napsali (či napíšou) komentář k předchozí kapitole, jen se prostě ještě nedostali k jejímu přečtení. Těším se na další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň zahlasujte v anketě, děkuji.