Jak je důležité míti Nevilla - 11. kapitola

"Crabbe! Goyle! Pusťte ho," nařidil černý mladík svým kumpánům, což mělo okamžitý efekt.

Jako když mávnete hůlkou a náhle byl Longbottom volný a oba hromotlukové stáli v uctivé vzdálenosti, předstíraje, že se nebelvíra nikdy nedotkli ani prstem. Dalo se říct, že jsou opravdu dobře vycvičenkv poslouchat ty chytřejší a schopnější. Budou z nich svělí Smrtijedi, nejlepší na mlácení a zabíjení, méně už na vymýšlení plánů, politikaření nebo třeba jen kreativní mučení. Tedy celí jejich otcové.

"Jdeme," zavelel Zabini. I tentokrát zbývající zmijozelové poslechli bez jediného slova a následovali černého mladíka pryč.

"Pane Zabini," oslovil ho, vyčkal, než se k němu mladík obrátil a věnoval mu svou pozornost, "o tomto incidentu se nebudete nikde zmiňovat, že ne? Bylo to jen mezi námi."

"Chápu, pane," odvětil, ovšem podle jiskření v očích bylo znát, že si myslí, jakou má teď výhodu a tajnou informaci o svém profesorovi. Bylo to nadějné, jeho tendence k vydírání, lhaní, podvádění a dalším, pro běžného člověka nekalým věcem, pro zmijozela přirozeným součástem života, jenže ještě v tom nebyl tak dobrý, jako Severus.

"To jsem rád. Nechtěl bych být nucen zasahovat do vašich obchodních aktivit. Jste činorodý mladý muž a já vám to nechci pokazit, doufám, že si rozumíme."
"Naprosto, pane," kývl Zabini a bylo skoro vidět, jak mu spadl hřebínek. Nechtěl přijít o své malé podnikání spočívající v tom, že prodával, kupoval a vyměňoval všechno, co bylo ve škole obchodovatelné. Kartičkami z čokoládových žabek počínaje, přes eseje a referáty z různých předmětů, až po lehčí drogy jako konopí, listy mandragory a nebo Šťavnatou směs. Severus o tom samozřejmě věděl, ostatně bylo jen málo věcí v jeho koleji, o kterých by neměl zdání, a prozatím to nechával tak, jelikož to nebylo nikomu životu nebezpečné ani se nezdálo, že by kdokoliv jiný z učitelského sboru měl také podezření. Zmijozelští se uměli dobře skrývat a být nenápadní, to jim musel nechat a byl na ně pyšný.

Zabini kývl na rozloučenou a konečně, i se svými momentálněmi kumpány, zmizel za rohem. Vyprovodil ho pohledem a až když si byl jist, že je nadobro pryč, se obrátil k mlčenlivému Longbottomovi. Složil si ruce na prsou, zamračil se a čekal, co mu mladík řekne. Chvilku to vypadalo, že tu budou stát celou věčnost, protože se Longbottom nikdy nevymáčkne, ale nakonec se přeci jen odhodlal.

"Neměl jste to dělat, pane," řekl k Severusově jistému překvapení, "Stejně si mě zase najdou a pak mi dají do těla dvakrát tolik."
Jeho slova nezněla ani tak lítostlivě, jako prostě rezignovaně. Přesně tak mluví člověk, který je na šikanování a týrání od spolužáků zvyklý už po celé roky a nikdy mu nikdo nepomohl, tak už i přestal volat o pomoc.

"Tak se braňte. Hůlku nemáte jen tak pro okrasu, ale také k používání. Možná je nedokážete přeprat, ale přinejmenším si ze střetu s vámi odnesou nějaké prokletí," ano, naváděl ho k výtržnostem na chodbě a hůlkovému souboji, který byl proti pravidlům školy, jenže se jednoduše nemohl dívat na to, jak se ten kluk nebrání a jen se tváří, jako když nadloube volovi.

"No já...," zadrhl se a zaváhal, "Však víte... jsem jako květina, neumím se prát... když nemusím. A to jsem teď nemusel... nakonec."

Měřil si ho a nechápal. Jeho také v dětství zavírali do brnění a to nejen Potter a jeho parta, jenže on se nikdy nedal tak lehce. Šikanovat umaštěnce Snapea byla sice oblíbená školní zábava, ovšem každý věděl, že je to adrenalínový spor, ze kterého si zpravidla útočník odnesl nějaká ta chapadla, vředy, hnisající vyrážku nebo alespoň modřiny, kousakce a škrábance. Proto na něj také vždy chodili alespoň ve dvou a nejlépe jeden ze zálohy. Zato Longbottom by se prostě nechal zavřít bez odporu, jak před chvíli viděl.

"Chcete-li být za otloukánka, pak je to vaše volba. Já za vámi nebudu chodit jako stín a chránit vás. Nejsem váš rodič ani milenec nebo manžel. Nemám k vám žádnou zvláštní odpovědnost," to nebyla zcela pravda, částečně si Nevilla už přivlastnil, vlastně aniž by si to zcela uvědomoval, "Každopádně jsme rád, že jsem na vás narazil, protože s vámi potřebuji mluvit. Budeme muset omezit naše společné doučovací hodiny," oznámil mu a mladík zbledl.

"Cože? To ne! To přeci... ne... proč?" zadrhávaně se ptal po důvodu a odmítal připustit, že by měli hodiny omezit, "Já je nechci rušit! To přeci nemůžete... vždyť... chcete abych se naučil ovládat rostliny... lektvary... taky se musím učit lektvary... jinak propadnu. A nechci... jsem rád když...," postoupil o kousek vpřed a opět, proti zákazu, který mu kdysi Severus dal, položil svou ruku na lektvaristovo předloktí, "Já chci být s vámi."

Vypadal upřímně vyděšený představou, že by se už neměli nikdy vídat. Chtěl se na něj obořit, že jejich doučování není žádné rande nebo romantické schůzky, jenže on byl tak... Severus přesně nevěděl, jak by to popsal, ale líbila se mu představa, že s ním chce Longbottom být tak usilovně, až je z odloučení vyděšený. Racionálně si uvědomil, že se mu prostě líbí to, jak ho mladík miluje a jak je na něm závislý Ještě nikdy nikdo ho tak intenzivně nemiloval ani po něm tak moc netoužil a to bylo přitažlivější, než všechny výhody, který by mu z přátelství či milostného vztahu z Longbottomem plynuly.

Štvalo ho to. A nejen skutečnost, že se mu líbilo něco tak uboze nebelvírského jako láska – vždyť romantické city jen člověka brzdí – ale i skutečnost, že mu Brumbálova slova vnukla do mysli tu hloupost o spřízněných duších. Ne že by si myslel, že by byl Longbottom jeho spřízněná duše, na takové pitomosti nevěřil, ale byl snesitelný. Dokonce tak snesitelný, že by s ním dokázal trávit život, využívat výhod jeho dendromagii i si užívat mladíkovu náklonost a lásku.

Pohrdl sám sebou a rozhodl se, že přeci jen musí dnes stihnout večeři s Umbridgeovou, jako pokání za své hloupé myšlenky a cestu k tomu, aby se zdravě znechutil a naštval.

"Nehodlám je rušit," uklidnil Longbottoma, vzal ho za ruku, co měl položenou na rukávu a dal ji pryč, "Říkal jsem omezit, ne ukončit nebo zrušit, laskavě důsledně poslouchejte, co říkám. Budeme se vídat jednou týdně, stále u mě v pokojích, a budeme se věnovat výhradně vašemu dendromagickému nadání. Co se týče lektvarů, budete muset o doučování požádat Grangerovou a konečně využít laboratoř, od které jsem vám svěřil klíče."

Bylo viděl, že si mladík výrazně oddechl, zklidnil se a trochu zčervenal v obličeji do zdravé barvy. Zejména aasi proto, jak Severus odstranil jeho ruku ze svého předloktí. Hned se stáhl a začal třít dlaně o sebe kdesi v úrovni žaludku. Bylo to buď nervozní gesto, nebo si vzpomněl na to, jak se naposledy popálil, když se Severuse dotkl. Ať to bylo jedno z toho, nebo obojí, zřejmě už se k dalšímu kontaktu nechystal.

"Dobře, ale... proč to?" ptal se dál, spíš jako kdyby se chystal prosit, "Je to proto, že se mi poslední dobou moc nevede, nebo... nevím... z jiného důvodu?" upřel na Severuse takový pohled, že zřejmě chtěl ujištění, že on za to odpovědný není.

"Ředitel se mnou o vás dnes mluvil a zdá se, že začaliy po škole kolovat nadnesené zvěsti o našem doučování. Chci se jenom vyhnout pomluvám a nedráždit Brumbála, to je vše. Váš pokrok považuji za přijatelný, pokud vás to potěší," dodal proto, aby se kluk netvářil tak spráskaně, jako se momentálně tváři. Mělo to požadovaný účinek. Longbottom se upřímně usmál. Jen málo kdo byl rád, že bude se Severusem trávit čas, nejspíš vlastně nikdo kromě Brumbála a teď tohoto mladého, najspíš částečně šíleného nebelvíra.

"Děkuji pane," další úsměv, ještě širší než ten předešlý,, "A těším se na další hodiny."

Nejen, že se usmíval, on přímo řekl, že se těší. Jak moc se ta skutečnost Severusovi líbila, tak moc nevěděl, co si s tím počít. Probodával Longbottoma jedním ze svých patentních temných pohledů, které většinu lidí děsily nebo alespoň znechucovaly, ovšem v případě tohoto mladého muže se spíš zdálo, že ho to ještě víc těší. Teď se usmíval doslova jako měsíček na hnoji, ještě trochu a roztrhne si koutky rtů.

"Zmizte mi z očí, Longbottome, usmíváte se, až z toho mám diabetický záchvat. Padejte!" ustoupil a ukázal prstem pryč z chodby.

Mladík se nehádal, ani se nepřestal usmívat – vlastně se zdálo, že se zahihňal, jen co popošel pár kroků – a pak zmizel Severusovi z dohled, když zašel za roh.

Zakroutil hlavou. Zahihňal se? Proč? Co řekl nebo udělal, že to Longbottoma tak pobavilo či potěšilo? Uznal, že udělal pokrok a řekl že jejich hodiny nekončí, ale to zase nebylo nic tak převratného, aby díky tomu kluk vypadal, jako kdyby právě vyhrál v loterii. Nejraději by někoho seřval, ale nebyl nikdo, kdo by mu byl k dispozici, takže se vrátil ke svému původnímu nápadu, jít se nechat naštvat Umbridgeovou.

°°0°°

Vidět Snapea jen jednou týdně bylo zlé a dobré zároveň. Přestal být tolik unavený, protože Hermionino doučování lektvarů bylo podstattně méně náročné a přísné, díky tomu mohl na lektvaristu víc myslet. A víc se těšit na čas, který spolu mohli strávit. Čas, kdy si povídali. Dřív jenom dokola a dokola trénovali jeho magii a účinky na rostliny, ale po tom, co už se nevěnovali také lektvarům, spolu začali mluvit.

Tedy, Neville většinou něco nevěděl ohledně teorie magie nebo třeba lektvarů, a Snape mu to začal vysvětlovat. Mluvil obvykle dlouho, někdy zabředl do vod, kde se mladík neorientoval, ale to mu neřekl. Jednoduše poslouchal ten úchvatný hlas, pokoušel se si zapamatovat co nrjvíc z toho, co mu muž říkal a zároveň si užíval příjemné chvění pod pasem, co se objevilo pokaždé, když Snape dlouho mluvil. Jeho hlas byl pro Nevilla jako hypnotikum a afrodisiakum zároveň.

Dnes ale hodinu vynechali, protože byl poslední zápas ve Famfrpálu první poloviny sezony. Všude už byla zima jak v morně, lidé na tribunách mrzli zabalení do vrstev oblečení, šál, čepic a rukavic a hráči přimrzali ke svým košťatům.

Hrál Mrzimor proti Havraspáru.

Obvykle se k takovému zápasu dostavili jen mrzimorští a havraspárští, tak půlka nebelvírů a pár lidí ze zmijozelu, kteří sázeli na všechny zápasy. Pak samozřejmě celý učitelský sbor. Dnes byli ale tribuny narvané a to z jednoduchého a prostého důvodu, všichni ze školy měli dojem, že by tohle mohl být letos poslední famfrpálový zápas. Umbridgeová totiž neskrývala nevoli nad tak nebezpečným sportem, který podle ní nemá v Bradavicích žádné zabezpečení pro žáky a ti se mohou prý zranit. Navíc říkala něco o tom, že pokřikování po tribunách podrývá kázeň a učitelé nadšeně vyskakující při každém gólu jsou prý nezpůsobilí učit. Ještě dodávala, že za Hoochovou a famfrpálové vybavení se platí zbytečně moc peněz. Za takové řeči na ni zle koukali dokonce i zmijozelští.

Všichni se tedy tlačili a jásali proto, že si chtěli užít možná poslední zápas, až na Nevilla. Ten tu byl spíš proto, aby mohl sledovat Snapea. Zrušená hodina ho mrzela a zneklidňoval ho fakt, že nemohl tento týden s lektvaristou mluvit. Stýskalo se mu po jeho hlase i po něm samotném. Vynahrazoval si to tím, že se díky Lence dostal mezi havraspárské a tak těsně k tribuně učitelů, že mohl tak Snapea pozorovat. Nejen to, lektvarista se na něj několikrát podíval, když se momentálně na hřišti nedělo nic zajímavého, a probodával ho svým černým zrakem. Pokaždé z toho zrudl v beztak mrazem červené tváři a usmál se na něj. Jednou, jedinkrát se mu zdálo, že se snad tenká linka mužových rtů také zvedla v čemsi jako úsměv. I kdyby to byla jen představa, rozechvělo ho to až do morku kosti.

Krátce se zahleděl na mrzimorského chytače, který měl zlatonku na dosah, ale ta mu v poslední chvíli uklouzla, takže se opět nebylo nač dívat ani nad čím jásat. Odvrátil proto pozornost od hřiště a podíval se do profesorských tribun.

Snape zrovna vstával a tvářil se při tom podivně bezvýrazně, jako kdyby ho někdo bodl do zadku a on to na sobě nechtěl dát znát. Protáhl se mezi profesory, ignoroval pokus Umbridgeové ho zachytit a něco mu říct, a zmizel vchodem do tribun ke schodům dolů. Odcházel neznámo kam.

"Snape jde pryč!" zakřičel Lence do ucha, aby přehlušil dav jásající nad golem Havraspárských.

Kamarádka také jásala, poskakovala a mávala vlajkou, takže křičet jí do ucha bylo vážně obtížné. Přestala jásat a stočila pohled k profesorské tribuně.

"Třeba si vsadil na Mrzimor a nechce vidět, jak ho převálcujeme!" zvolala v odpověď, "Jo! Jo! Jo! Havraspár do-to-ho!" skandovala, zřejmě tedy ani pořádně nevnímala, o čem se spolu bavili

Nevyčítal jí to, vždyť byla velká fanynka famfrpálu. Ne tak šílená, aby padala do mdlob před famfrpálovými hráči nebo tak posedlá, že by znala celou národní sestavu včetně jejich rodin, ale živě se o sport zajímala. Jenž o co se Lenka nezajímala, že?

"Jdu pryč, už mě to nebaví!" znovu zakřičel směrem k ní, ovšem nedostal valné odpovědi, tak se jednoduše odporoučel.

Protáhl se davem ke schodům, rychle dolů po nich a směrem k hradu. Hluk zápasu nechal za sebou a vešel do naprosto tiché vstupní haly. Na podlaze byli vlhké stopy, rozmazené dlouhým pláštěm, mířící směrem k jednomu z vchodů do sklepení. Dlouze na ně hleděl, jak zvažoval, že by Snapea následoval a... co by přesně pak udělal si nebyl jist. První myšlenka byla vloupat se mu do pokojů a přepadnout ho tam polibkem, za což by si vysloužil určitě nějakou ošklivou kletbu. Druhé, ta snesitelnější, byla že prostě zaklepe a odůvodní svůji návštěvu žádosti o doučování na další den.

Neudělal ani jedno z toho a zamířil do nebelvírské věže. Pozdravil se s Buclatou dámou a musel si vyslechnout jedno její pěvecké číslo, než ho konečně pustila dovnitř a navíc si při tom stěžovala, že chtěla mít chvíli klidu na zkoušení ,když jsou všichni na zápase.

"Říkám vám, že jí se m taky poslal Voldemort!" rozčiloval se zrovna Harry přecházející před krbem tam a zpět.

Neville se zastavil a sledoval ho. On a Hermiona s Ronem byli jediní nebelvíři, které neviděl při zápase na tribunách. Kamsi se po cestě na zápas ztratili a jak vidno, vrátili se zpět do hradu.

"Nemůžeš za všemi vidět jeho přívržence. Víš, jak to je třeba se Snapem," nadhodila Hermiona zamítavě.

"Ale v něm jsem měl pravdu!" zamával Harry rukou v dalším návalu hněvu, "Je to Smrtijed, co na tom, že špehuje pro Řád!"
"Harry nekřič, sakra, o tomhle vůbec nemáme na veřejnosti mluvit!" napomenula ho opět Hermiona, což už Neville moc nevnímal.

Severus Snape. Jeho Severus, byl Smrtijed? Ne, to nebylo možné, nechtěl, aby to bylo možné. Aby to byla pravda. On nemohl být zlí Smrtijed mučící a zabíjející nevinné a bezbrané. Stejně tak přeci nemohl znát Bellatrix Lestrangeovou a neříct mu o tom. To přeci... Sevřel se mu žaludek tak silně, až se mu začalo chtít zvracet. Nemohl se zamilovat do muže, jež byl stejná zrůda jako Smrtijedka, co prakticky zabila jeho rodiče a proměnila je mučením v bezduché loutky. Co mučila i jeho samotného. Špatně se mu dýchalo. Ten pocit znal, měl ho pokaždé, když se dostavil jeho strašlivý sen. Lékouzelník říkal, že je to úzkostný záchvat způsobený strašlivými vzpomínkami, promítanými do jeho snu. Jenže tentokrát nespal, nezdála se mu sen, teď prostě jen zjistil, že muž kterého miluje víc než sám sebe a svůj život a o kterém si myslel, že s ním chce strávit život i kdyby to znamenalo jen ho z povzdálí sledovat, je vraždící monstrum ve službách psychopatického aspiranta na vládce světa.

Buď se pozvrací nebo rozbrečí.

Ron si ho všiml, podíval se přímo na něj a zamračil se.

"Harry, kouni za sebe," upozornil svého kamaráda na Nevillovu přítomnost.

Harry se obrátil, podíval se na něj a oči se mu rozšířily. Vypadal chvíli dost překvapeně, skoro šokovaně, než se zamračil a praštil pěstí do opěradla křesla, div že ho tím neporazil. Neville sebou trhl, jak se lekl té prudké rány. Napadlo ho, že další by mohla následovat do jeho obličeje. Harry si to neuvědomoval a jeho nejbližší přátelé to asi odmítali vidět, ale s přibývajícími dny byl mladý hrdina nebelvíru stále vzteklejší a podrážděnější, než kdy předtím. Jako natlakovaný kotlík, který mohl kdykoliv a jakkoliv vybuchnout. A navíc vrhal po lidech kolem takové,pohledy, že to až nahánělo strah.

"Do prdele!" zaklel vztekle.

"Říkal jsem, že máme jít radši na zápas," zabručel Ron, "ale copak mě někdy někdo poslouchá?"

"Neville," postavila se Hermiona a vykročila jeho směrem, bezděčně couvl, takže se zastavila, "Nevím co všechno sji slyšel, ale nesmíš o tom nic nikomu říct, rozumíš? Je to hrozně důležité. Vůbec jsme tu o tom neměli mluvit a tys neměl mít šanci to vyslechnout, jenže někteří z nás," bleskla pohledem po zasmušilém Harrym, "si nedají říct."

"Já nic neslyšel," řekl bezbarvě. To říkal vždy. Nevilla Longbottoma si nikdo nevšímá, tak před ním nikdo nic netají. Dávno se proto naučil, že je lepší dělat, že nic neslyší, nic nevidí, nic neví a tím pádem se mu nikdy nic nemůže stát.

Mohl to hrát, ale nemohl skutečně neslyšet. Nevědět, že jeho milovaný je Smrtijed a že láska k němu je zrada všeho v co kdy věřil

"Nic jsem neslyšel," zopakoval podruhé, sklopil pohled ke svým zabláceným botám a rychle se vydal přes pokoj ke schodům. Cítil pohled svých přátel, jež ho vyprovázeli, a vůbec se mu to nelíbilo. Potřeboval se rozeběhnout, zavřít v ložnici a být nejlépe se svými květinami. Nic ho nemohl lépe uklidnit, než moci položit ruce na své rostliny a přilít vody semímku dusivky. Takový byl jeho svět.

"Neville! Neve počkej!" zastavil ho Harry.

Strnul na prvním schodu a sevřel zábradlí v dlani. Nemohl utíkat, když na něj kamarád mluvit, to bylo neslušné a on byl dobře vychovaný chlapec.

"Nechtěl jsem, abys na to přišel... zvláště ne takhle... je mi to líto, Neville," mluvil na něj se skutečnou lítostí, která ale vůbec nepomáhala.

"Nevím, o čem mluvíš," odpověděl mu na to, opět dutě a bezbarvě, pak už to nevydržel a rychle vyběhl po schodech do pokoje. Slyšel za zády ránu a třeskot, to když Harry znovu praštil – nebo možná kopl – do křesla, které to tentokrát nevydrželo a spadlo na zem. Hlasy, co se v hádce začaly odzdola ozývat, utišil tím, že za sebou zavřel dveře ložnice.

Stáhl si rukavice, čepici, kabát i svetr, skopl boty a hned zamířil do rohu a k oknu, kde měl své květiny vyskládané na stolcích a parapetu. Měl štěstí, že Harry si nepřál spát u okna, protože ho prý ruší světlo z venku, a proto mohl mít tuhle postel on. Tak měl své květiny stále při ruce, stejně jako světlo a teplo proudící oknem.

Rozechvělými prsty začal probírat listy rostlin. U některých prostě jen tak, aby cítil uklidňující strukturu jejich listů, jiným otrhával uschlé a zažloutké lísky, aby zbytečně nehnily. Dotekem kontroloval, jestli jsou všechny zalité a snažil se na nic nemyslet. Hlavně nemyslet na Snapea a skutečnost, kým je.

Za zády se mu ozvalo zaklepání, pak zavrzení dveří otevíraných a zavíraných a nakonec kroky, přibližující se až k němu. Byl to Harry, který právě stanul po jeho boku. Neříkal nic, jen vyhlédl na chvilku z okna, než se obrátil k Nevillovi.

"Neve, měli bychom si promluvit," začal klidným hlasem, tedy zdálo se, že z něj už předešlý hněv zcela odešel.

"Jak už jsem říkal, nic jsem neslyšel, nic nevím a nic nepovím," odpověděl mu tak, jak jistě přítel očekával, že odpoví.

"Naopak, já chci abys posouchal a věděl. Neville...," oběma rukama stiskl Nevillovi zápěstí a zabránil mu pokračovat v nervozním probírání rostlin, "Pojďme si spolu o tom promluvít, prosím."
Dlouze se nadechl a obrátil na Harryho, přikývl a odstoupil od parapetu. Netušil, co by mu chtěl kamarád říct, ani co si s jakoukoliv informací počne, ale proč by ho nevyslechl.

Následoval ho k jeho posteli, kde mu Harry naznačil, aby si vedle něj sedl. Vlezl tedy na postel, Harry za nimi mávnutím hůlky zatáhl závěsy a pak vše pojistil několika kouzly proti odposlechu. Tedy předpokládal, že jsou proti odposlechu, ve skutečnosti znal jen jedno z nich a ostatní vypadala, že jsou daleko pokročilejší magie, než jakou obvykle používá páťák.

"Říkal jsem ti, že nechci vědět nic o tobě a Snapeaovi... to, že ho máš rád, ale...," začal Harry, "Podívej, to, co ti teď řeknu, je tajné. Nesmíš o tom mluvit, já sám bych o tom neměl mluvit, ale myslím si ,že ty si zasloužíš znát celou pravdu a všechny podrobnosti, které víme my s Ronem a Hermionou... taky s Ginny a dvojčaty," podle všeho tedy do jakéhosi velkého tajemství bylo zasvěceno víc lidí, než se na první pohled zdálo, "To, co si dole slyšel je pravda, Snape je skutečně Smrtijed, ale už není na Voldemortově straně," nezněl moc přesvědčivě, aby byl Neville k sobě upřímný, "Teď špehuje pro odbojářskou organizaci proti Voldemortovi které se jmenuje Fenixův řád. Brumbál ji založil už za první války a byli v ní i tvoje rodiče."
"Moji rodiče?" zeptal se a vzpomněl si, jak několikrát babička říkala, že rodiče stáli proti Voldemrotovi a proto zemřeli. Netušil ale, že to došlo až tak daleko, že by bojovali. To se mu nikdy babička nezmínila, ovšem dávalo to smysl, vždyť proč by Voldemort poslala čtyři Smrtijedy na dva obyčejné bystrozory.

"Ano, podívej," trochu odhrnul závěs, sáhl do šuplíku a vytáhl fotografii, "Vidíš, tady jsou tvoji rodiče... tady moji," ukázal dva páry na fotce a pak ji předal Nevillovi do ruky.

Převzal si ji a zahleděl se na ni. Jeho matka se tu na fotce usmívala, tu a tam se naklonila k Harryho matce a dotkl se jejího ramena. Zrzka jí to oplatila úsměvem. Zdálo se, že ty dvě jsou přítelkyně, možná dokonce hodně dobré, když stály vedle sebe. I jeho otec se usmíval, ten se zase pro změnu obracel hlavu k... Překvapeně zamrkal. Viděl ho sice jen na plakátech a snímcích v novinách, kde vypadal jako divoké zvíře, zatím co tady byl usměvavý, učesaný a upravený, ale rozhodně to byl Sirius Black.
"Jo, je tam i Sirius Black," předešel jeho dotaz Harry, "Je nevinný a všechny ty vraždy na něj hodil jeden zrádný krysí parchant a Smrtijed dohromady. Ten zároveň i stojí za Voldemortovým vzkříšením v loňském roce. Je to dlouhý příběh, jednou ti ho určitě povím, ale teď...," odmlčel se a zamračil, "Já Snapeovi nevěřím, to ti říkám rovnou, ale Brumbál mu asi věří. Říkám asi, protože většina z toho, co jsem ti řekl, jsou jen dohady, ovšem rozhodně podložené fakty, dlouhým pozorováním a posloucháním za dveřmi," jemně se pousmál, sice to znělo jako vtip, ale asi nebylo, "Odmítají nám cokoliv říct, protože je to prý tajné... jsme na to moc mladí... jsme ještě děti... Jako kdyby nechápali, že jsem Harry Potter," to pohrdání v hlase bylo až bolestně zřejmé, "Jsem v tom celém zapletený už od malička, ať chci nebo ne. A nevím, jak mám bojovat, když ani pořádně nic nevím," zase se odmlčel, "To ale není to, co jsem ti chtěl říct. Chci prostě jen abys věděl, že Snape je sice Smrtijed, ale většina lidí, kterým věřím, je přesvědčena o tom, že je na naší straně. Pro tebe to asi nic neznamená, ty je neznáš, ale pro mě je to hodně, takže...," nechal vyznít do ztracena a vyčkával, co na to Neville řekne,

Sklopil pohled zase k fotce a podíval se na usměvavé tváře svých rodičů. Všichni ti lidé okolo byli podle všeho jejich přátelé, kterým jistě důvěřovali a alespoň někteří z nich ještě žili. Takže, jestliže ti lidé na fotce věřili Snapeovi, pak by mu zřejmě věřili i rodiče. Bylo to sice trochu alibistická logika, ale byla to logika, jež mu dodávala klid.

Pokud Snape teď pomáhal Voldemorta porazit, pak se změnil. Možná dřív byl Smrtijed, možná to byla jen mladická nerozvážnost. V době největšího rozmachu Voldemorta musel být hodně mladý, snad jen o pár let starší než sám Neville, a lidé v takovém věku dělají chyby. Nejspíš to byla jen chyba, velká chyba, za kterou jistě Snape platí nebezpečím, které musí podstupovat, když špehuje u Voldemorta pro Fenixův řád. Chyby se mají odpouštět, zvláště lidem, které milujete, tak proč by Neville nemohl Snapeovi odpustit, že je Smrtijed. Vždyť to přeci nic neměnilo na jeho přitažlivosti nebo všem tom dobrém, co pro něj lektvarista udělal, či jak vlastně mile se k němu choval – na své poměry samozřejmě. A určitě nebyl mezi Smrtijedy, co ublížili jemu a jeho rodičům, díky kterým byl občas tak sám. Ti byli všichni pochytáni nebo zabiti a žádný z nich, alespoň co věděl, se nezmínil o Severusi Snapeovi jakožto člověku, který by jim pomáhal při mučení rodiny Longbottomových. Nemohl za dušení, smrt rodičů ani za Nevillovy problémy.

Měl to vnitřně vyřešeno. Snape pyká za svoje činy, tak mu bude v jeho trestu oporou. To přeci lidé dělají, že jsou svým milovaným oporou.

"Řekni mi víc o těch ostatních lidech," požádal Harryho, měníc trochu téma, "Neznám žádné přátele mých rodičů, dokonce jsem měl občas dojem, že ani žádné neměli."

"Já o nich taky moc nevím. Tohle je Pastorek, tady Molly Weasleyová a vedle to jsou prý její bratři a tady to je Arthur Weasley, ostatní neznám, ale jestli to vážně chceš vědět, tak se ti o prázdninách zeptám Remuse nebo Siriuse," nabídl ochotně.

"To by bylo fajn. Díky," vděčně poděkoval. Cokoliv, co mohl zjistit o svých rodičích, ho potěšilo. Babička mluvila hlavně o otci, o matce už méně a o tom, co dělali nebo jaké lidi znali, to se nezmiňovala nikdy. Snad jí pak bylo teskno, nevěděl, ale mrzelo ho to. Harry mu opětoval chápavým úsměvem. On věděl, jaké to je přijít o rodiče.

"Není za co... hmm, Neve, myslíš že bys nám chtěl s něčím pomoci?" zeptal se najednou Harry, podivně se mu zablýsklo v očích. Takovým tím způsobem, kdy člověk věděl, že mu každopádně řekne ano.

"S čím?" zeptal se opatrně, přeci jen, co by po něm mohl chtít, mohlo být nebezpečné. Vyloženě se nebezpečí nebál, ale nutně se do něj nemusel pouštět, že?

"Myslíme si... já, Ron a Hermiona... že to co nás Umbridgeová učí, je úplně na prd. Brzy přijde válka, každý rozumný člověk to ví, a že budeme umět pojistit pergamen proti kopírování, nám v boji nepomůže. Leda tak že bychom po Smrtijedech házeli nezfalšovatelné výhružné dopisy. Takže nás napadlo, že bychom se učili obranu sami," Neville mu na to přikývl, protože ten nápad se mu líbil, "Ty, jak jsem si všiml, víš o spoustě lidí spoustu věcí, takže bys třeba mohl vědět o pár lidech, kteří by se k nám rádi přidali."
"Pár lidech!" vykřikl bezděčně, "Napíšu ti abecední seznam se svým jménem v čele. Umbridgeová štve všechny, drtivá většina z nich si myslí že její hodiny stojí za prd a znám spoustu těch, co si šeptají o tom, že proti ty víš komu jim bude její vyučování houby co platné. Jsou ze všech kolejí, dokonce i ve zmijozelu by se našlo pár mudlorozených, co to mají těžké a možná by se chtěli přidat. Takže mi jen dej pergamen, brk a do dvou minut budeš vědět, koho oslovit."

Harry se potěšeně usmál, přesně tím způsobem, co lidi kolem donutilo se také začít usmívat a být štastnými, že jim mladík věnuje pozornost. Vyklonil se mezi závěsem dolů z postele, vytáhl své učebnice,zahrabené pod nočním stolkem, a z nich podal Nevillovi pergamen a brk.

Chopil se ho, naslipnil špičku a začal sepisovat.

Předcházející - Následující

Poznámka autorky: Tentokrát jak vidíte je kapitola spíše ve vážnějším duchu, v příštím díle bude zase trochu srandy a pak se musím přiznat že povídka opravdu spadne spíše k tomu vážnějšímu tónu. Pochybuji že se budete bát nebo něco takového, to neříkám, jen už to nebude takové lehké a zábavné. Doufám ale že i tak se bude líbit.

Za komentáře k předchozí kapitolo zase děkuji spoustě lidi, takže: yellow, Merope, mathe, belldandy, Bobo, Lynn, Profesor, xlovexx, mariaa, xinef a Casiopea. Těším se na vaše další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.