Jak je důležité míti Nevilla - 10. kapitola
Měl plán, který měl mnoho výhod, ovšem skýtal samozřejmě i jistý drobná rizika. Naštěstí právě ta by mohl snadno eliminovat, nebo, lépe řečeno, se mohl pomstít.
I když by to nepřiznal nahlas, prvním důvodem jeho plánu, a zároveň tím hlavním, byla pomoc Remusovi. Vlkodlak mu sice jasně zakázal cokoliv říct Potterovi nebo Blackovi, to však neznamenalo že nepotřebuje pomoct. Chřadl s každým novým dnem a Severus se na to jednoduše nemohl dívat. Ať ho za to třeba zastřelí, prostě mu na Lupinovi záleželo, přestože mu ani nedal dárek k narozeninám. Jenže to by nebyl sám sebou, kdyby se choval k vlkodlakovi laskavě a opečovával ho, to ať dělá Molly nebo jiní.
Druhou nezanedbatelnou výhodou a skvělým cílem jeho plánu bylo, že se zbaví Pottera a jejich hodin nitrobrany. Že byly důležité? Ano to byly, věděl to, stejně tak to věděl i ten malý spratek, jenže si myslel, že jeho spojení v Pánem zla by vlastně mohlo být výhodné. Hlupák. Cokoliv ho učit byla ztráta času. Nebyla možnost, že by vybudoval obranu, pokud sám opravdu a upřímně nechtěl chránit vlastní mysl před vpádem zvenčí. Nitrozpyt a nitrobrana byli hlavně o vůli, vnitřním klidu, jasných rozhodnutích. Váhání a nejistota ničily vše, co člověk ve svém mozku stvořil. Nemělo smysl Potterovi pomáhat, dokud se na vlastní kůži nepřesvědčí, že mu může Pán zla pomocí svých myšlenek skutečně ublížit. Pak... možná... pokud přileze ten spratek dostatečně pokorně a Brumbál mu nabídne něco, co chce, pak ho možná bude znovu učit.
Proto vybral několik svých vzpomínek z dětství a umístil je do myslánky, kterou pak pečlivě vystavil na to nejviditelnější místo. Tedy strčil ji za pootevřený závěs, což bylo stejné, jako kdyby k ní vyčaroval neonový nápis 'Nakoukni do mě'. Potter byl jak Alenka v říši divů, snědl každý koláček, na kterém bylo polevou napsáno 'Sněz mě'. Tak předvídatelný a hloupý.
Ovšem bylo tam riziko, že vyžvaní něco, co v myslánce uvidí. Ať Severus chtěl nebo ne, prostě byly ty vzpomínky ponižující, měl však ještě stokrát horší, které byly uschovány v hloubi jeho mysli nebo v malých flakoncích v tajné zásuvce v jeho ložnici. Takže toho se ani tak moc neobával. Navíc, i kdyby to Potter udělal, pak by mu to mohl s radostí vrátit. Taková vzpomínka na Potterovu vzpomínku, kterak leží zkroucený v rohu svého zatuchlého pokoje, kryje si hlavu, zatím co ho strýc bije páskem, byla rozhodně dobrá munice. Zvláště když se to odehrálo ani ne dva měsíce po tom, co se ten kluk postavil Pánovi zla a přežil. Severus věděl z vlastní zkušenosti, jak týrané dítě reaguje na odhalení jeho týrání. Ne, ani z daleka se nedostavovala úleva nebo vděčnost. Byla to jen zlost, ponížení, smutek a slzy. Krásná pomsta.
Jak dobře byl jeho plán vymyšlený, tak také zafungoval. Potter se podíval, Severus se ho pokusil navést na stopu a doufal, že má alespoň tolik rozumu, aby si něco domyslel – nutno podotknout že to zatím nevypadalo moc valně – a pak ho vyhodil. Teď už stačilo jen si to obhájit u Albuse, ale to by neměl být problém.
Potlačil úsměv, který se mu dral na obličej, poskládal svaly do neurčité masky, převážně se skládající z odtažitého hněvu a vrazil do ředitelny. Plášť za ním efektně zavlál a dveře skoro třískly o stěnu. Nástup měl rozhodně povedený a Albus mu okamžitě věnoval veškerou svou pozornost.
"Ten spratek už v životě nevstoupí do mého kabinetu!" zavrčel a práskl za sebou dveřmi, tady si to mohl dovolit, "Odmítám ho dál učit nitrobranu!"
"Severusi... měl by ses uklidnit," začal Brumbál jedním ze svých laskavých a vstřícných hlasů, "a povědět mi, proč se na Harryho zlobíš tentokrát."
"Protože je to malá slídivá krysa, co strká čumák tam, kam nemá!"
"Ano, to o něm říkáš neustále, takže si mi tím situaci moc neobjasnil," trochu pozvedl obočí, načež pokynul rukou ke křeslu na druhé straně stolu, "Co kdyby ses posadil, nechám ti přinést kávu a až se trochu uklidníš, tak mi všechno povíš."
"Já jsem dokonale klidný," nechal pokřikování a vztekání se a posadil se, "a řeknu ti, co se stalo rovnou. Já se snažím, věnuji mu čas, který bych mohl využít jinak, ale on se ani nepokouší porozumět. Odmítá to a teď navíc... bezostyšně a drze nahlédl do mojí myslánky. Rozumíš tomu? Co si ten parchant vůbec dovoluje slídit v mých věcech. Kdo si myslí, že..."
"Počkej, Severusi," zvedl ruku, starostlivě zamračený výraz ve tváři, "Co Harry v té myslánce viděl?"
"Nic podstatného."
Severus chvilku sveřepě zapírá, Albus ho přesvědčuje, aby se následně přiznal a všechno řekl. Tak to u nich bylo, taková hra a jeden z pilířů jejich přátelství. Pro tentokrát to zdlouhavé dohadování odehráli jenom kdesi v pozadí a přešli k věci rovnou.
"Severusi..."
"Jen mé vzpomínky z dětství," odpověděl, "Mimo jiné na jeho otce a to kým skutečně byl. Naštvalo ho to, ale nepoznamenalo. Nenechal bych nikde vzpomínky na svou smrtijedskou kariéru, nejsem takový hlupák. Ty jsou pečlivě uschovány."
"Ale vzpomínky na své dětství si nechal tak, že se k nim mohl dostat," podotkl Brumbál, jak moc dobře čichal něco nekalého nebo neobvyklého. Na to byl samozřejmě Severus připraven. Nepředpokládal že by mohl ředitele zcela oklamat, s tímto záměrem sem ani nepřišel, ale oba byli tajnůstkáři a neradi říkali nahlas tak devadesát procent toho, co si mysleli. Z toho vyplývalo, že i když bude Albus vědět, že to bylo celé promyšlené, tak nic neřekne.
"Asi ti to tak nepřijde, Albusi, když si tu celé dny posedáváš ve svém pohodlném křesle a jenom intrikuješ, ale my ostatní máme spoustu práce. V první řadě musím být stále k dispozici Pánovi zla, do čehož musím vměstnat tak deset hodin denně učení a opravování písemek. Někde mezitím musím stíhat podkuřovat Umbridgeové, vyhýbat se zbytku učitelského sboru, který mě nesnáší, kontrolovat celý Zmijozel, jestli například některý z mých žáků neplánuje něco pod taktovkou Pána zla. Hlídat Potterovic spratka a učit ho nitrobranu. Můžeš se mi pak divit, že jednoduše naházím své vzpomínky do myslánky, aby se k nim Potter náhodou při lekcích nedostal, a pak doufám, že nebude ten spratek tak drzý, aby do ní strkat nos. Dobrá!" mávl rukou v dramatickém gestu, "Byl jsem bláhový a udělal jsem chybu, to chceš, abych přiznal? Přiznávám. Nic to ale nemění na tom, že Potter neměl právo nahlížet do mé myslánky."
"Máš pravdu, můj milý," souhlasil Brumbál, sice ne úplně starostlivě, jak Severus očekával, že bude, ale lepší něco než nic, "Chci toho po tobě i po Harrym příliš, ale oba jistě chápete, jak moc je to důležité. Ovšem dobrá, brzy budou Vánoce, to jsou svátky klidu a míru, takže; co kdybyste si dali s Harrym pauzu? A po svátcích zase začali s vyučováním."
"Pauza nic nezmění," trval si na svém, proto tady taky byl, "Kluk se bude muset nejdřív opravdu chtít naučit bránit svou mysl, jinak to prostě nebude fungovat. A až to bude opravdu chtít, pak za mnou bude muset přilézt po kolenou, omluvit se mi a odprosit mě. Jinak nebudu ani zvažovat, že ho vůbec ještě někdy pustí třeba jenom do svého kabinetu."
Brumbál se zamračil, skutečně a nefalšovaně, tak moc, až měl v prvním okamžiku dojem, že to možná přehnal. Naštěstí se jeho výraz po chvilce změnil spíš v unavené smíření. Malinko pokýval hlavou.
"Možná máš i v něčem pravdu. Myslím si, že i můj předstíraný nezájem může mít podíl na Harryho podrážděnosti a jeho letošní naprosté neschopnosti se zařadit do společnosti. Stejně tak za to můžou štvavé novinové články a Umbridgeová. Všichni jsme ve stresu. Takže jestli chceš omluvu, Severusu, pak se ti jí pokusím získat. To je vše, co ti můžu slíbit," malinko se pousmál.
"To mi stačí," v duchu si dodal že mu to prozatím stačí. Potter opravdu musel přijít sám na to, že nitrobranu potřebuje, aby se jí skutečně začal učit. Ta omluva byla jen bonus, co si Severus vydupal jen tak z principu.
Nastalo ticho, které by se rozhodně nedalo nazvat požehnaným. Jistá napjatost v Albusově postoji naznačovala, že nechce, aby Severus odešel. To by mohlo znamenat, že si chce povídat. Ne že by vyloženě nechtěl trávit se starým čarodějem čas, vlastně se na jejich páteční čaj – v Severusově případě kávu – těšil, protože to bylo vždy příjemné, ale dole ve sklepení ho čekaly dva rozdělané lektvary, ve Velké síni zase Umbridgeová, která si bude chtít povídat u pozdní večeře, pak musel jít zkontrolovat zmijozelské a promluvit s Dracem a Pansy, jaká vládne nálada. Jeho háďata byla už podezřele dlouho naprosto v klidu a nikdo se ještě nepokusil zabít Umbridgeovou, i když jim všem lezla na nervy. To nebylo dobré znamení. Prostě musel být jinde než tady.
"Co mi povíš o Nevillovi?" konečně přešel Brumbál k věci.
To byl obrat tématu o sto osmdesát stupňů, nebo Severus přinejmenším nechápal, co má Longbottom a Potterovy hodiny nitrobrany společného. Snad jedině to, že v obou případech to bylo veřejně prezentováno jako doučování z lektvarů a částečně pravda to byla jen u Longbottoma.
Ať byla souvislost v Brumbálově mozku jakákoliv, nebylo by vhodné, aby zjistil cokoliv o tom, co spolu s Longbottomem skutečně dělá při jejich společných hodinách. Jistě by z toho byl ředitel nadšený, dendromág v jeho milovaném Nebelvíru, takové úžasné nadání, jenže jakmile by ho starý ředitel jednou uchvátil do své láskyplné náruče, tak už by ho Severusovi nikdy nenavrátil. To nedopustí. Longbottom byl jeho objev. Jeho úspěch. Prostě byl jeho a tečka.
"Nevím, co má Longbottom společného s Potterem," řekl tak odměřeně, jak jen to ještě bylo slušné. Přeci jen nechtěl Brumbála urazit.
"Nic víc, než jen to, že mu věnuješ mnoho času," skoro jakoby tím říkal, že by stejné množství času měl Severus věnovat i Potterovi, "Všiml jsem si toho nejen já, ale i mnoho dalších lidí. Vlastně si o vašem doučování povídá půlka školy."
"A pointa je...," nechal nedokončené, ať se vymáčkne Brumbál jako první, aby pak věděl, na čem je.
"Ze svého volna obětuješ čas jen pro dva druhy lidí. První jsou ti, které nesnášíš a v jejichž ponižování, urážení nebo hádání se s nimi nalézáš pobavení a potěšení. A pak jsou lidé, od kterých něco chceš nebo potřebuješ. Ti které máš rád, jsou pak o tvůj čas zcela ochuzeni, což vím z vlastní zkušenosti," zaklonil se v křesle a sepjal prsty na břiše, "Pan Longbottom nepatří do první skupiny. Znám ho, vím že ti jako cíl k ponižování tolik neposkytne, protože se neumí bránit a to není zábavné. Neumí se ani hádat. Z toho mi vyplývá, že musí mít něco, co chceš."
"Chci jedině to, aby prošel NKU," na ty se to dá svézt vždycky, "Učím tu už skoro čtrnáct let a za celou dobu se ani jedinkrát nestalo, že by některý z mých žáků nezvládl NKU. Ty víš, že jsem vychoval několik nadějných lektvarových mistrů. Prokopal jsem alespoň prvními pěti roky všechny hlupáky, troly, lemply a pitomce, co si mi do třídy nastrkal. Zvládl jsem protáhnout pokročilými lektvary Tonksovou, tedy ženu, co si v první hodině převrhla vroucí kotlík na nohy, popálila se a rozdrtila si jím prsty. To znamená, že Longbottom bude mít NKU z lektvarů alespoň za P, i kdyby to mělo znamenat, že nad ním po zbytek roku budu ve dne v noci stát a práskat bičem. Je to otázka mé hrdosti."
Tak, to by snad mohlo stačit k zahlazení Albusových dohadů. A nebo taky ne, jak se zdálo podle trochu poťouchlého výrazu starého čaroděje, které neznatelně klouzal do... žárlivosti? Dobře, to bylo divné. Věděl, že ho Brumbál, jak jednou sám řekl, platonicky miluje, čehož taky hojně využíval, když od ředitele něco chtěl, ovšem na projevy žárlivosti od nejmocnějšího čaroděje poslední doby jaksi nebyl připraven. Mohl ho teď Brumbál, jen tak z rozmaru, proměnit v žábu mávnutím ruky? Samozřejmě věděl že ne, ale stejně to byla natolik kuriózní představa, že v případě Albuse byla skoro reálná.
"Takže to vůbec není proto, že je Neville pohledný, chytrý, laskavý mladý muž a naprosto tvůj typ?" zeptal se a narovnal si brýle na nepříjemně jiskřících modrých očích.
Severus se nad jeho slovy ušklíbl. Netušil, kde přišel ředitel k představě, že ví, jaký je jeho mužský ideál, ale zcela určitě se mu Neville Longbottom ani neblížil. Dobře, možná měl také světlé vlasy a světlé oči, jako Severusova poslední posedlost jménem Remus Lupin, ale to bylo všechno. Drobná, nevýrazná podobnost. Rozhodně tedy nebyl Longbottom ideál, měl totiž úplně jiný ideál.
"Můj ideální muž se jmenuje Chulio, je to mladý Portugalec, co rád chodí doma nahý a do postele mi nosí k snídani biftek a velký hrnek kávy. Navíc ovládá deset jazyků, vyučil se lektvarologii u největších světových mistrů a umí zpívat," Brumbál na těmito jeho slovy tázavě pozvedl obočí, "Pusť si mudlovskou španělskou telenovelu a pochopíš."
Severus sledoval televizi naposledy před dvaceti lety, ale jednou zabavil dvěma mrzimorským děvčatům plakát jakéhosi herce, který podle jejich vysvětlení hrál ve španělské telenovele. Tedy ne, že by to vysvětlení chtěl slyšet, ale stejně mu ho řekli v domnění, že jim sníží trest. Plakát, jako všechno zabavené, putoval do rukou školníka Filche, co s ním ten úchyl dělal dál, to se dalo těžko říct.
"Takže jistě uznáš, že do opáleného muže výšky sto osmdesáti pěti centimetrů a sto kilo ve svalech má Longbottom asi hodně daleko."
"Vtipné, Severusi," sice se usmíval, ale jako zábavu to Brumbál zřejmě nechápal, "To tedy znamená, že se nemusím obávat toho, že by Umbridgeová projevila o váš vztah zájem?"
Sledoval starého čaroděje přimhouřenýma očima a zvažoval, jestli by si všiml, kdyby právě teď vyčaroval lopatu a praštil ho přes hlavu. Už jen to slovo 'vztah' zavánělo brumbálovstvím, až to hezké nebylo. Co tím ředitel sledoval nevěděl a upřímně to snad ani nechtěl vědět.
"Jak myslíš. Omezím Longbottomova doučování jen na jednu hodinu týdně, pokud ti to přinese klidný spánek," svolil k ústupku, což znamenalo že bude muset kluka nechat tápat v lektvarech a jen a výhradně se věnovat jeho nadání. Možná to díky Albusovi bude první Severusův žák, co neprojde NKU hned napoprvé, ale co, podstatné je, že rozvine své schopnosti.
"Tak jsem to nemyslel," mírně zakroutil hlavou a prohrábl si plnovous, "Jestliže jsi v Nevillovi objevil spřízněnou duši, nebo třeba jen člověka, kterého jsi schopen tolerovat, pak by ses toho neměl vzdávat. Jen pamatuj na to, že máš být opatrný a že existují určité hranice, které prozatím nesmíš překročit."
V hlavě si to rychle přeložil do srozumitelného jazyka a docela se nestačil divit. Právě dostal od Albuse oficiální povolení začít si něco s Nevillem, pokud to bude pouze na platonické úrovni nebo – což si doplnilo jeho zmijozelské já – po tom nezůstanou kouzlem zjistitelné stopy. Jinými slovy honění a kouření ano, anální sex ne. K tomu přičtěte jejich vzájemný poněkud unikátní vztah a fakt že tu byla řeč o Longbottomovi a vyjde vám jasný příklad toho, že hranice mezi bláznovstvím a genialitou je velice tenká.
Teď by se mohl s Albusem buď začít hádat, že se naprosto mýlí a že ho ten kluk zajímá tak málo, jako přebory v plavání mrzimorských děvčat, ale výsledek by byl takový, že by ředitel jen přikyvoval, oči by se mu vědoucně leskly a pak by dal Severusovi za pravdu, ovšem myslel by si své. Druhou možností bylo se nehádat, Brumbál by se tajemně usmíval a myslel by si své. Varianta dvě přinášela klid, pokoj a žádný adrenalin v krvi z toho, že by se rozčiloval.
"To je vše, cos mi chtěl ještě říct?" zeptal se tedy, naznačujíc, že by rád rozhovor ukončil.
"Ale samozřejmě že ano, Severusi. Nic víc ti říct nechci a navíc jsi to byl ty, kdo vletěl rozzlobeně do mé kanceláře," neopomněl připomenout a stejně tak se neopomněl při tom usmívat.
Nebylo od něj pěkné, že to sváděl na Severuse, ale co měl čekat. Rozhovor dopadl lépe, než by očekával, zejména když na konci zabrousili do kalných a hlavně podivných vod. Rozloučil se, poměrně dost rád, že odsud může zmizet dřív, než Brumbála zase popadne mánie mluvit o Longbottomovi a opustil kancelář.
Rychlým krokem si to zamířil směrem sklepení a několikrát při cestě zkontroloval hodinky. Zvažoval, jestli bude mít možnost vyhnout se Umbridgeové na její pozdní večeři, nebo ji bude muset ztrpět.
"Teď půjdeš hezky dovnitř. Uvidíš že se ti tam bude líbit. Až tě najdou, tak nebudeš chtít ven," uslyšel z chodby Zabiniho hlas, po kterém následovala dvojité zachrochtání připomínající smích, a chrastění brnění.
Ty všechny zvuky dohromady mohly znamenat jen jediné, Zabini si od Draca půjčil Crabbea a Goylea – od toho to chrochtání – a teď se pokoušejí strčit nejspíš nějakého mrzimora do znehybněného bradavického brnění. Strčit někoho do brnění byla poměrně náročný úkol. Byla to kombinace síly a magie, tedy ještě o něco obtížnější, než nacpat spolužáka do skříňky na tělocvik.
Váhal, jestli se tam na ně má jít podívat a nebo to nechat být. Mohl by toho využít k tomu, aby se vyhnul té strašlivé večeři, na druhou stranu však nechtěl svoje žáky trestat ani jim zbytečně domlouvat. Nacpat mrzimora do brnění není hrdelní zločin. Kdyby měl za takové maličkosti žáky své koleje trestat, pak by nedělal nic jiného. Oni potřebovali trochu uvolnění, když ho nedostali, začali teprve být skutečně agresivní.
"To není dobrý nápad Zabini, já už se tam nevejdu," odporoval mu Neville přiškrceným hlasem, "Rozvalíš ho a jak to pak budeš vysvětlovat?"
"Proč bych to měl vysvětlovat? Copak ty mě napráskáš, Longbottome?"
"Ne, ale..." snažil se bezúspěšně mladý nebelvír.
"Narvěte ho do toho brnění!" zavelel rázně Zabini a v ten okamžik se Severus rozhodl zakročit.
Rvát do brnění nějakého mrzimora, co ho ani pořádně nezná a nejspíš se jim jen v hodině rozčiluje, to mohli. Ovšem Longbottoma se nikdo nebude dotýkat. Trvalo příliš dlouho dostat ho alespoň částečně z ulity, aby mu to jeho vlastní žáci ještě ztěžovali. Ne. To nehodlal připustit.
"To by stačilo," promluvil, jakmile vstoupil do ústí chodby.
Všichni účastníci šikany, včetně Longbottoma, strnuli v prostřed pohybu. Zabini se opíral ležérně o hranu výklenku a doslova se vystavoval. Ten kluk koketoval i když nablízku nebyl nikdo, kdo by ho sledoval. To nejspíš zdědil po své matce, rozkošné černé vdově, doslova v obou smyslech toho rčení. Znehybněné brnění sebou chvělo u zdi a vypadalo docela vyděšeně, jak jen brnění může vyděšeně vypadat. Asi za to mohla skutečnost, že drkotalo chráničem dolní čelisti o horní část helmice. Crabbe a Goyle drželi Longbottoma pod podpažím a zrovna ho vláčeli k brnění.
Zamračil se na ně, na všechny čtyři, aby byl sám k sobě upřímný.
"Co se tu děje?" klouzal pohledem z jednoho na druhého.
Jako zázrakem se ruce obou Malfoyových svalovců přesunuly tak, že skoro jakoby Nevilla objímali kolem ramen a zad. Severus věděl, že ho ve skutečnosti drží, aby jim neutekl a nejspíš mu hůlkou vraženou do zad dávají najevo, že nemá ani ceknout. Sám Longbottom jen sklopil hlavu, přes tvář se mu při tom rozlil ruměnec ponížení.
"Nic, pane, jen si tu s Longbottomem povídáme o květinách," zareagoval Zabini okamžitě lží vyslovenou s naprostou přirozeností člověka co lže denně. Kdyby tu nešlo o mladého nebelvíra, pak byl nejspíš na svého studenta i hrdý. Naučit se tak brzo tak dobře lhát; Zabiniho čekala zářná budoucnost.
"Chápu," přikývl, "takže se tu vůbec nepokoušíte pana Longbottoma nacpat do brnění?" pozvedl obočí, všichni tři zmijozelští na něj koukali, jako kdyby ho viděli poprvé, "Také jsem zde studoval a učím už přes deset let. Znám všechny vtípky a vylomeniny páchané studenty" doufal, že tak hloupí jeho žáci nejsou, aby to nevěděli, "Vy jste se zatím ničeho nedopustili, proto se teď otočím, zajdu za roh a tam se zastavím u té překrásné tapiserie vyobrazující čaroděje bojujícího z drakem, načež si všimnu, že mi za zády přešel nezraněný a neprokletý pan Longbottom a v klidu zamířil do Velké síně na večeři nebo do nebelvírské věže. Právě odcházím...," naznačil, že se obrací.
"Počkejte, pane!" zastavil ho Zabini a dokonce předběhl a zatarasil mu cestu.
Pozvedl obočí jasně naznačujíc, že bude muset mít mladík hodně dobré vysvětlení a odůvodnění toho, že si dovolil vstoupit Severusovi do cesty. Protože pokud to nebude vážné, tak si pro něj vymyslí patřičný trest.
"Pane..," Zabini se rozhlédl a pak přistoupil skoro až moc blízko a ztišil hlas, "Je to nebelvír a navíc Longbottom, přece nechcete, abychom se chovali hezky k nebelvírům," řekl pohoršeně.
"Ano, je to Nebelvír a ano je to Neville Longbotom, student kterému už od začátku roku dobrovolně věnuji čtyři hodiny svého volného času a doučuji ho. Doufal jsem, že moji žáci jsou dostatečně chápaví, aby jim došlo, co z toho pro ně vyplývá. Evidentně jsem se spletl," odpověděl mu stejně tichým, skoro by se dalo říct spikleneckým hlasem, jen pohoršení vyměnil za pohrdání.
Zabini zamrkal svými dlouhými černými řasami, koukl na Longbottoma, pak zpět na Severuse a oči se mu rozšířily. Asi si to vyložil v tom smyslu, že Severus s Longbottomem spí. To sice nebylo zcela ideální, protože nebylo dobré, aby se takové pomluvy rozšiřovaly po škole, na druhou stranu to zajistí, že mladému nebelvírovi dají všichni ze zmijozelu pokoj. Jen se bude muset postarat o to, aby se to dostalo jen k nejužšímu kruhu zmijozelské elity, mezi kterou tedy Zabini patřil.
Poznámka: Zase se nám to trochu rozchází s Nerozhodnost lásky, kde teprve přijde Potterovo drzé nahlížení do myslánky, ale ono je to vlastně celkem jedno. Jak říkám, tahle povídka se dá číst bez znalosti NL a naopak.
Za komentáře děkuji těmto lidem: belldandy, Merope, yellow, Blesk, Ynne, Lynn, mathe, Profesor, Casiopea, mariaa, Senctumsempra a xinef. Těším se na další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě.