2. kapitola
Dívka u Temže
Zdál se mi podivný sen. Znovu, tak jak od incidentu s dokumenty několikrát, se mi zdálo o Nortonově smrti, tedy o tom jak jsem jej zastřelil. Už jsem mačkal spoušť, když se celá scenerie změnila. Pořád jsem byl u té říčky, ale nebyla noc, nýbrž den. Seděl jsem na rozkládací stoličce, v ruce prut nahozený do vody a Holmes se rozvaloval vedle na dece s rukama za hlavou a stéblem trávy v puse. Byl jsem z té náhlé změny zmatený, takže jsem jen tiskl prut v ruce a střídavě hleděl na jeho lakovaný povrch, lesknoucí se hladinu řeky a přítele ležícího na písčitém břehu. Holmes nadzdvihl cestovní čepku, kterou tak rád nosíval, když jsme vyráželi někam mimo Londýn a upřel na mě šedé, bystré oči. Chtěl jsem mu něco říct, ale pod pohledem, který na mě vrhal, mi slova vázla v hrdle. Zvedl se na kolena, čepku nechal ležet na dece a položil mi obě dlaně s dlouhými, pavoučími prsty na stehna. Vzhlížel ke mně s hlavou zakloněnou a otázkou ve tváři. Pustil jsem prut, který bez jediného zvuku dopadl na zem, kde jednoduše zmizel, a přejel prsty po vystouplých kostech obličeje klenoucích se nad propadlými tvářemi. Bylo znát, že zřejmě už zase několik dní nejedl.
Zatím co jsem bříšky prstů zkoumal konturu jeho čelisti, jeho dlaň pomalu klouzala nahoru po mém stehnu. Dech se mi zrychlil a srdce rozbušilo. To, co jsme dělali takhle na veřejnosti, bylo nebezpečné, ale o to víc vzrušující.
Mohla jsem se tomu oddat bez zábran, zapomenout na to že nás někdo může vidět, ale to bych nebyl já. Opatrný Watson co vždycky dbá na bezpečnost jak svou, tak i Holmesovu.
Rozhlédl jsem se a to jsem neměl dělat.
Mladý Norton a jeho dva přátelé z fotografie stáli v kruhu těsně vedle nás a upřeně pozorovali, co děláme.
Vyděsil jsem se tak moc až mě to vytrhlo ze spánku, nebo to možná byl také hluk ozývající se od dveří.
Vymotal jsem z pomačkaných a zmuchlaných peřin, dopotácel se k županu, navlékl si ho a vydal se za hlukem. Po cestě jsem ještě zběžně v zrcadle zkontroloval, jestli nevypadám moc jako chovanec psychiatrické léčebny zralý na svěrací kazajku. Shledal jsem, že vypadám jen jako po flámu a pokračoval v cestě.
Naklonil jsem se přes zábradlí a pohlédl dolů ke dveřím, kde paní Hudsonová zrovna skoro násilně stahovala z uniformovaného policisty mokrou pláštěnku. Všeobecný lomoz také doplňoval svým štěkáním Gill.
„Vtrhne sem v nekřesťanskou hodinu a ještě hodlá roznášet po celém domě vodu!“ hudrovala z plných plic. Byla jen v tmavě červeném županu nataženém na dlouhou noční košili a na hlavě měla síťku. Musela už spát, když byla takhle oblečená, takže jsem se jí ani nedivil, že tak nadává. Nejen že vstávala za rozbřesku, chodila taky pozdě do postele, takže potřebovala každou minutu spánku jako sůl.
Raději jsem nevstupoval mezi rozohněnou ženu a její kořist, ze zkušeností jsem věděl, že je to nebezpečnější než pobyt v přední linii a vydal se do pokoje, zanechávaje policistu jeho osudu. Tak jako tak ho naše bytná jednou propustí k nám nahoru a my se dovíme, proč k nám zavítal uprostřed noci. Čas, který nám její výlev poskytne, můžu využít k tomu, abych se trochu probral a zkulturnil na nejvyšší míru, jakou to v téhle situaci jde.
Holmese jsem zastihl stojícího jen tak uprostřed místnosti, byl už, nebo spíš stále ještě v domácím obleku a vypadal zdánlivě klidně. Zřejmě jen já jsem mohl postřehnout to chvění pod ledovím povrchem které se chystalo vybuchnout ve vodopád nelichotivých slov na naší bytnou, mě a úroveň britského zákonodárství , jestli paní Hudsonová policistu tak do třiceti vteřin nepustí nahoru.
Ignoroval jsem to, utáhl si pevněji župan, alespoň rukama prohrábl a urovnal rozčepýřené a také trochu zpocené vlasy a klesl do svého křesla.
Naštěstí jen chvíli na to, co jsem se opřel o polstrování křesla, dovnitř vtrhl mladý policista. Viděl jsem, jak se Holmes už nadechoval, aby ho pozdravil, nebo spíše se rovnou zeptal co se děje, protože za jistých situací můj přítel postrádal jakoukoliv zdvořilost, jenže policista mu zákeřně zkazil plány. Do deštěm smáčené tváře se mu vlilo horko, zacouval, zabouchl za sebou, načež zaklepal na dveře.
Holmes pozvedl oči k nebi a přejel si v zoufalství rukou po obličeji, zato já jsem jen stěží přemáhal smích.
„Viděl jsi to?“ zamumlal ke mně. Neodpověděl jsem, protože to byla jen řečnická otázka.
„Dále!“zavolala a radši skryl svoje energické nadšení za maskou klidu.
„Dobrý večer,“ mírně se uklonil policista jen co zase vešel, „Omlouvám se že vás budím tak pozdě v noci...“
„Mě se omlouvat nemusíte, já nespal. Omluvte se naší drahé bytné a doktoru Watsonovi.“ Ne, on si prostě nemohl odpustit, aby mladíka trochu nepotrápil.
„Ehm... ano, tedy... omluvím,“ zakoktal se mladík a já pojal podezření, že tímhle tempem a s tímhle přístupem se nikam nedostaneme. Evidentně nám měl něco vyřídit, proč by taky jinak narušil náš noční klid, jenže měl zřejmě z Holmese strach. Kdo ví, jaké pověsti se o něm šířili po policejních stanicích. Už jsem i zaslechl, že někdo mého přítele považoval za čaroděje, nebo člověka posedlého ďáblem. Lidská hloupost totiž nezná mezí.
„Uklidněte se, vůbec nic se nestalo. Už jsem zvyklý,“ ujal jsem se slova dřív, než ho mohl Holmes nadobro připravit o nervy další svou poznámkou, „Co jste nám měl vyřídit?“
„Jak víte, že jsem vám měl něco vyřídit?“ zeptal se na oplátku. Holmes si složil obličej do dlaně v naprostém zoufalství a já sním výjimečně souhlasil, někoho tak zmateného a málo chápavého jsme na Baker Street dlouho neměli. Naštěstí si včas uvědomil svůj omyl a raději pokračoval. Byl jsem mu vděčný, že ještě víc nedrásá přítelovi už beztak podrážděné nervy.
„Inspektor Lestrade mi nařídil, abych vás okamžitě i s doktorem Watsonem,“ kývl mým směrem, „přivedl. Ohledně vraždy,“ dodal trochu důležitě.
„Konečně jsme se někam dostali!“ spráskl ruce Holmes, „Žádné informace po vás chtít nebudu, protože to by bylo plýtvání drahocenným vzduchem. Jděte dolů – po cestě se pokuste nerozčílit znovu paní Hudsonovou – a počkejte na nás,“ vykázal ho s pokoje.
„Jestli je tohle budoucnost naší policie, tak Bůh nás chraň,“ řekl ještě dřív, než se za mladíkem zavřeli dveře, „Nač ještě čekáš?!“ pobízel mě taky ne zrovna galantně.
Sice jsem chápal, že chce být na místě činu co nejdříve, já ostatně taky, ale to neznamenalo, že vyrazím do deště jen v pyžamu a papučích. I tak jsem se o míň jak deset minut později v drkotající drožce marně pokoušel uvázat si vázanku tak, aby to nevypadalo, že jsem si na krk zavěsil housku.
Případ nás tentokrát zavedl do nepoužívaného doku, kolem kterého už se to hemžilo jako vždy skoro nadbytečným množstvím policistů. Při pouhém pohledu z okýnka Holmesovi už pocukával koutek oka rozčilením. Bylo totiž jasné, že zase, opět, tak jako tisíckrát předtím stačili hordy neotesaných policistů zničit celé místo činu.
Holmes svižně vyskočil z drožky a vrhl se do davu uniforem rozháněje je holí jako hejno slepic, než narazil na kohouta, tedy inspektora Lestrada. Ten jak ho uviděl, zachmuřil se, protože už věděl, že to zase schytá.
Já šel pár kroků za přítelem, tedy mimo zónu výbuchu, ke kterému se schylovalo.
„Dobrý večer Holmesi... Doktore Watsone,“ kývl na nás oba, ale klobouk nesmekl, naopak si strčil demonstrativně ruce do kapes. Sváděl s námi, tedy spíše hlavně s Holmesem, stále boj o hlavní slovo, ale naštěstí patřil ve Scotland Yardu k těm bystřejším, takže když skutečně o něco šlo nechal se vést.
„Dobrý večer Lestrade,“ opětoval mu Holmes pozdrav nebezpečně přátelským hlasem, já pro jistotu jen kývl, abych zbytečně nečeřil vody, „Jestli už to vaše stádo pošlapalo všechny důkazy potřebné k dopadení vraha, tak by se s dovolením podíval na místo činu. Třeba tam ještě najdu něco, co jste nestačili zničit.
„Ujišťuji vás, že tentokrát se místa činu nikdo nedotkl,“ zamumlal inspektor, „Musím vás varovat, že je to opravdu... nepěkné,“ zvolil opatrně slovo, „Policistovi s dvacetiletou praxí stačil jeden pohled, aby musel jít zvracet do Temže,“ varoval nás velmi důrazně a zároveň vysvětlil několik pobledlých tváří, kterých jsem si všiml, načež se vydal k jednomu ze skladišť.
Podívali jsme se s Holmesem po sobě a on krátce pozvedl obočí, než se vydal za inspektorem. Oba už jsme viděli lecos, odrazy nejtemnějších stránek lidství jako je chamtivost, zášť, vztek, ale i pouhá nevysvětlitelná potřeba ubližovat jiným, takže jsme oba byli zvědaví jestli to co spatříme, překvapí i nás, nebo to bude jen další neprolitá slza nad nesmyslně ztraceným životem.
Místnost byla skutečně prázdná, až na jediného uniformovaného policistu postávajícího v rohu. Trochu pobledlého, ale tvářícího se statečně. Nejdřív jsem si prohlédl jeho, byl mladý, i když ne tolik jako ten co pro nás přišel a dobře upravený, než jsem upřel pohled na tělo uprostřed místnosti.
Musel jsem dát Lestradovi za pravdu, bylo to strašné. Už jen samotný fakt, že to byla mladá dívka, život zmařený v podstatě dřív než začal, byl zlý, když se k tomu přidalo, že byla dočista nahá a její tělo neslo stopy týrání, bylo toho pomalu trochu moc i na mě. Navíc tady ve vlhku nějakou dobu ležela, takže už začínala zahnívat.
Pro jistotu jsem si vytáhl kapesník a přiložil ho k puse, abych zmírnil smrad.
Lestrad a já jsme se zastavili těsně za dveřmi, zato Holmes postoupil ještě o půl kroku do místnosti. Zůstal stát bez hnutí, ruce složené v bok a prohlížel si celou scenerii.
Tělo mrtvé blondýnky s roztaženýma rukama i nohama skoro přesně ve středu místnosti, naprosto nahá, s jasnými otisky po poutech jak na zápěstích, tak na kotnících a s ránou v břiše. Navíc ještě sešedlé tím jak začaly pracovat přirozené přírodní procesy.
Ze svého úhlu jsem jasně viděl, jak se Holmesovo obočí pomalu přibližuje k sobě a na čele se mu dělají dvě hluboké vrásky.
Lidé říkali, že nemá city, že má srdce z ledu, nebo že dokonce postrádá svědomí, ale ti co ho znali, věděli, že nehledě na to jak logicky, precizně a prakticky přistupuje k řešení vraždy, svědomí se mu v hrudi kroutí, že připustil, aby se něco tak strašného stalo v jeho městě. V jeho Londýně, který tak miloval. Soucítil s oběťmi a jejich rodinami tak hluboce a zároveň v naprosté tichosti až jsem o něm měl až strach, když dával tomuto svému smutku prostor ve svých táhlých melodiích.
Pomalu zatnu ruku v pěst, jasný znak toho, že uvnitř jeho hrudi teď bouří nefalšovaný vztek. Jedno pozitivum to mělo, teď už nebylo nic, co by mu zabránilo jít za vrahem, jako honící pes běží za kořistí a stíhat ho tak dlouho dokud ho nepřivede na šibenici.
„Začneme,“ zamumlal spíše pro sebe a promnul si ruce, aby se zbavil toho napětí, co ho ještě před pár okamžiky svíralo.
Opatrně, téměř po špičkách se přesouval k mrtvé, po celou dobu sledujíc zem kolem sebe. Těžko říct jestli mohl ve vlhkém blátě najít nějaké stopy, kromě těch policejních. Vsadil bych se, že tahle budova je během přílivu alespoň na pár centimetrů zaplavená vodou, takže otisky bot a jiné podobné stopy byly zřejmě pryč, ale Holmes dělal všechno s naprostou pečlivostí a podle předem připraveného schématu.
Přidřepl ze strany k dívčinu tělu a sepjal ruce do stříšky. Nehýbal se, jen očima pátral po jejím nahém těle. Ani tam toho zřejmě nemohl nic najít, snad kdyby měla nějaké šaty, mohl by odhadnout odkud je, čím se živila nebo najít něco co by ukázalo na vraha, jenže takhle nahá měla na sobě akorát ty podlitiny a ránu v břiše. Navíc i jí musela omýt voda.
„Tak co soudíte, pane Holmesi?“ zeptal se inspektor, když už se mu detektivovo mlčení a nehybnost zdála příliš dlouhá.
„Watsone...,“ zavolala si mě k sobě, ignorujíc naprosto dotaz, který mu byl položen. Přešel jsem k mrtvé a snažil jsem se přitom jít stejnou cestou jako předtím Holmes. Jak jsem se blížil, hnilobný smrad zesílil a rány na jejím těle se staly zřetelnějšími a reálnějšími. Přidřepl jsem naproti detektivovi a vyčkával, co bude dál. Předpokládal jsem sice, že bude chtít znát můj lékařský názor, ovšem nehodlal jsem mu jej vnucovat dřív, než mě o něj požádá.
„Tak?“ tázavě ke mně vzhlédl. Kromě toho neměl ve tváři jinou emoci, všechny pečlivě skryl někde hluboko v sobě a já doufal, že je brzy vypustí napovrch, aby ho netížily v mysli. Oddálil jsem si kapesník od úst, jelikož jsem potřeboval mluvit.
„Žena. Věk dvacet až třiadvacet let,“ začal jsem, jako kdybych diktoval pitevní zprávu, „Pravděpodobná příčina smrti je bodná rána v břiše. Mrtvá je tak necelé dva dny, přestože už začal proces hnití. Je to tu hodně vlhké takže se všechno urychlilo,“ chtě nechtě jsem se musel naklonit nad její zmrzačené tělo, protože jsem si musel blíž prohlédnout rány, které ho pokrývaly.
„Vidím tu jak podlitiny, tak řezné a sečné rány, navíc i popáleniny,“ zadrhl jsem se v řeči, musel jsem totiž spolknout hořkou chuť trávicích šťáv, které se mi vyhrnula na jazyk, „Proboha Holmesi!“ vydechl jsem polohlasně, když už jsem byl schopen mluvit, „Tu ženu někdo delší dobu surově týral! U většiny těch zranění jsem si totiž jist, že vznikly před smrtí, některé dokonce i dost dlouho, protože jsou z velké části zhojené. Navíc to bodné zranění nebylo okamžitě smrtelný, zřejmě krvácela i dvě desítky minut než zemřela. Jaká zrůda mohla něco takového spáchat?“ Ptal jsem se ho, přestože jsem věděl, že mi neodpoví.
Zakroutil mírně hlavou ve spíše bezděčném gestu.
„Byla znásilněna?“ zeptal se místo toho.
„Jak to mám asi při tolika ranách poznat?!“ odsekl jsem. Nechtělo se mi to zkoumat, protože i když jsem měl ženské tělo na pitevním stole, připadalo mi takové bádaní nevhodné. Dokázal jsem se přes to přenést, samozřejmě byl jsem profesionál, to ale neměnilo nic na tom, že mi to bylo nepříjemné. Zvláště když na mě upřeně hleděli tři lidé. Přemohl jsem svoje zábrany, trochu se naklonil stranou a putoval pohledem do jejího klína.
„Kdyby tu neležela tak dlouho a pravděpodobně jí nejméně třikrát neomyla voda, tak bych snad mohl najít krev, takhle vidím jen podlitiny na vnitřní straně stehen,“ přešel jsem zase k profesionálnímu tónu, který mi pomáhal takovéto situace zvládat, „Snad při pitvě najdu něco bližšího, ale podle toho, že je takhle zmrzačená a většinu těch ran jí musel udělat, když byla nahá, se to dá předpokládat.“ dodal jsem.
„Škoda,“ zamumlal, když vstával, „že voda smyla všechny důkazy. Mám takovou teorii, že stejně jako se některé specifické látky díky kterým se dá určit povolání člověka ukládají v játrech, tak se i vylučují ve všech tělních tekutinách,“ strčil si ruku do kapsy, „Kdybychom měli vzorek vrahova semene, mohli bychom provést testy... hmm.“ Zamyšleně si promnul bradu.
„Echrm!“ ozvalo se od dveří důrazné odkašlání, které mělo přilákat naší pozornost. Postavil jsem se a odstoupil kousek stranou, jelikož jsem nechtěl být tak blízko té mrtvé. Vůbec mi to nedělalo dobře, zejména proto, že se mi bůhvíproč vybavila Susan, která byla oběti až nepříjemně podobná.
„Ah ano!“ luskl prsty a rychle se přesunul zase zpátky k Lestradovi, mimo ústřední místo činu. O mnoho pomaleji a méně nadšeně jsem ho následoval. Mnohem raději bych utíkal rovnou domů, než se tu zdržoval v rozhovoru.
„Vrah je levák jak už jste jistě podle četných ran na levé tváři oběti stačil zaznamenat,“ bylo jasné, že nic takového inspektor nezaznamenal, ale nehodlal to přiznat, „Pro změnu na pravé nosí široký prsten, který se zřetelně otiskl v podlitinách na jejím těle. Z velikosti popálenin usuzuji, že kouří široké doutníky. Díky vodě vám ale nepovím jaký druh konkrétně. Je tak o půl stopy nižší než já, čemuž napovídá úhel pohmožděniny od stříkačky na levé straně jejího krku. Vrah pravděpodobně použil uspávadlo ve stříkačce k únosu. Nedržel jí tady, ani jí tu nezabil, dopravil sem tělo až po smrti. Samotná oběť...,“ podíval se zpátky směrem k tělu, „Samotná oběť pochází ze střední třídy. Zřejmě dcera nějakého menšího obchodníka. Nehty, které nejsou polámané bojem s pouty, jsou pěstěné, stejně tak vlasy a celá konstituce jejího těla vypovídá o tom, že během svého krátkého života nepoznala těžkou práci.“ Odmlčel se a dlouze pohlédl na zasmušilého Lestrada.
„Já už jsem vám sdělil všechno, co vím, teď je myslím řada na vás, abyste mi řekl, co přede mnou zatajujete,“ vyzval ho vcelku klidně, už se dávno přesvědčil, že když se na Lestrada moc rozčiluje, nebo dokonce křičí, zabejčí se a není ochotný poskytnout ani důležité a pro případ naprosto zásadní informace.
„Asi to není první takto zabitá žena,“ zamumlal a srazil si klobouk trochu do čela, jakoby se jím chtěl krýt před nějakým útokem.
„Asi?“ zeptal jsem se trochu příkřeji, než jsem prvně plánoval, „Jak můžete říct asi? Něco takového,“ ukázal jsem na mrtvou, „se přeci nedá s ničím splést.“
„Asi před měsícem jsme z Temže vylovili tělo mladé blondýnky, které už tam nějaký čas bylo. Koroner to označil za utonutí a dívku pohřbili na státní náklady. Všechno bylo v pořádku, než strážník Pattison,“ kývl hlavou k muži celou dobu tiše stojícímu v rohu, „který byl na místě výlovu té první mrtvé dnes prohlásil, že podle něj měla stejná zranění jako má tahle.“
Holmes mlčel a dlouze se zahleděl na strážníka. Já byl taky potichu, jelikož slova, co se mi honila hlavou, byla nadmíru hrubá ba až sprostá, protože jestli je to pravda a skutečně ta první žena byla obětí našeho vraha, pak se dalo další vraždě zabránit. Zejména pokud by se případ dostal do Holmesových rukou.
„Pojďte sem strážníku Pettisone,“ vyzval muže v rohu a pokynul mu rukou.
„Pane!“ zasalutoval jen, co přistoupil blíž, ale ne Lestradovi nýbrž Holmesovi, inspektora spíše ignoroval.
„Pohov strážníku. Tady nejsme na přehlídce,“ odbil ho Holmes, neměl podobné projevy, jak říkal falešné úcty, které se praktikovaly u policie nebo u armády moc v lásce, „Vy si myslíte, že to není první oběť. Co vás k takové domněnce vede?“ Strážník se musel Holmesovi zalíbit, protože jinak by se s ním do podobné debaty nepouštěl.
„Inu pane, už na té první mrtvé jsem si všiml dvou zvláštních věcí,“ začal trochu zdráhavě, „Zaprvé byla docela nahá. Už jsem pár utopených viděl, mužů i žen, ale nikdy nebyli nazí. Proud, šrouby lodí, kamení a odpad z nich sice může strhat šaty, ale zůstane alespoň něco, nejčastěji prádlo, protože to je pevně stažené provázkem nebo stuhami. Rozhodně ani sebevrah se před skokem z mostu nesvlékne donaha, leda tak boty. A zadruhé,“ skousl si dolní ret, jakoby mu to co musí teď říct, bylo hodně nemilé, okamžik na to jsem pochopil proč, „lékař tvrdil, že dlouhé rány, co měla na zádech, jsou od lodního šroubu, jenže jsem nikdy neviděl, že by vedly odshora dolů, vždycky napříč tělem jak mrtvola plava.“ ramena mu několikrát škubla v dalším návalu rozpaků. Bylo mu nepříjemné obviňovat soudního lékaře, že nedělá svou práci pořádně, protože to bylo stejné jako obvinit jiného policistu z toho, že něco zpackal. Sám jsem tohle povolání vykonával už skoro deset let, takže jsem věděl, že já a mí kolegové jsme, společně s žalobci a soudci, bráni do jakési širší policejní rodiny. Policisté si z nás sice tropili žerty, ale když přišlo na věc, tak se vždycky semkli ku pomoci.
„Proč jste to někomu neřekl už před měsícem?“ pokračoval Holmes chladně.
„Já se nechtěl dostat do potíží, pane. Když řadový policista jako já začne vykřikovat, že jeho nadřízení nedělají práci, jak se patří, tak ho to přivede akorát do maléru,“ doznal bez okolků a bez toho aniž by dbal na to, že ho Lestrad slyší, asi doufal, že ho Holmes podpoří, „Přeložej ho, nebo napařej samý noční směny a to já si nemůžu dovolit.“
Chvilku jsem z výrazu přítelovi tváře měl dojem, že se na policistu rozkřičí, nebo ho počastuje nějakou jízlivou poznámkou, ale pak kupodivu jeho obličej zjihl, dokonce se mírně usmál.
„Já to chápu strážníku Pettisone. Teď když se vám s ženou narodilo dítě, chtěl jste mít klid. Máte na límečku košile trochu zaschlých dětských zvratků,“ dodal na strážníkův překvapeně tázavý pohled, „A vzhledem k tomu, že by se vám hodilo víc peněz, které sebou nese povýšení, budete pracovat tady s inspektorem.“
„Vážně?! Že o tom nic nevím,“ naježil se okamžitě Lestrad a já se mu ani nedivil. I já měl dojem, že Holmes trochu přestřelil, když si dovolil určovat, který policista bude povýšen.
„Tak jste se to právě dozvěděl,“ opáčil detektiv klidně, on si zřejmě nemyslel, že překročuje svoje pravomoce.
„Podívejte Holmesi,“ pozvedl Holmesovi prsty proti obličeji, „I když jste amatér, tak si vašeho názoru cením, ale nemáte právo zasahovat do služebních povinností mých policistů.“
„Ne, to jistě nemám,“ souhlasil nevyvedeným ani trochu z míry, „Pak tedy má slova berte jako doporučení. Tenhle muž je bystřejší a všímavější než většina vašich detektivů, takže by si zasloužil dostat adekvátní příležitost. Teď když mě omluvíte... Tady už nemám víc, co bych zjistil. Poroučím se.“ Mírně se uklonil, spíše jen tak symbolicky a vykráčel ven, jak se říká středem.
„Možná byste měl dát na jeho rady Lestrade. Copak někdy radil špatně?“ nabádal jsem ho, „Rád jsem vás poznal strážníku Pettisone a pozdravujte ženu s dítětem.“ Přes jistou nevůli, kterou jsem k němu choval díky tomu, že se neozval už dřív jsem věřil Holmesově úsudku, že je to bystrý muž, „Nashledanou,“ rozloučil jsem se a doufal, že až se příště setkáme, bude to na společném obědě a ne nad další mrtvou dívkou.
Dohonil jsem Holmese, který už netrpělivě postával u drožky.
„Lestrád bude mít velké problémy, až zjistí, kdo žena byla,“ zamumlal mi těsně u ucha, když jsem nastupoval.
„Ty víš kdo to je? Znáš ji?“ dotázal jsem hned, co jsme se usadili a zároveň si snažil vybavit fotografie například ve společenských rubrikách novin, protože jsem si nedovedl představit jiné místo, odkud by jí mohl Holmes znát.
„Ne, nemám ani zdání, kdo je to konkrétně,“ odvětil záporně, „Kdybych věděl, nebo alespoň tušil tak to rovnou povím. Všiml jsem si ale, že měla dvakrát propíchlý boltec pravého ucha. Patří zřejmě k hnutí Madam B., jak se přezdívá jedné z hlavních bojovnic za ženská práva posledních deseti let. Právě druhá dírka v uchu, do které si dávají drobnou stříbrnou v podstatě nenápadnou pecičku, je jejich poznávací znamení. Je to jistější než prsten, protože podle třetí dírky se poznají i v případě že si nemohou náušnici vzít a nenápadnější než například tetování. Nehledě na to, že je to podstatně méně bolestivě a dá se to udělat i doma, zadarmo, což neomezuje jejich pole působnosti jen na určitou společenskou třídu.“
O podobných spolcích šířících se jak po Evropě a Británii, tak i za oceánem už jsem mnohé slyšel. Vesměs jsem s jejich stanovisky souhlasil, protože jsem nikdy nezastával názor, že ženy jsou hloupé a méněcenné, ale nelíbili se mi některé jejich výroky dělající z mužů tyrany. Navíc jsem nezastával názor, že by ženy mohly vykonávat jakoukoliv práci. Prostě jsem si nedokázal představit ženu pracovat na stavbě, v doku nebo v dolu. Jako lékař jsem věděl, že ženské tělo je prostě jinak stavěné, je křehčí a slabší. To není mužská nadutost, ale prostá evoluce.
„Domníváš se tedy, že by to mohlo způsobit bouře, až se roznese, že byla zavražděna a jakým způsobem?“ zeptal jsem se více méně zbytečně i mě bylo jasné, že to strhne vlnu nevole a emocí.
„Obávám se, že by to mohlo mít nedozírné následky, zvláště pokud je má domněnka, že i předešlá oběť patřila k tomuto hnutí správná.“
„Považuješ tedy Pettisona za natolik spolehlivý zdroj informací?“
„Nemám důvod nepovažovat. Je to inteligentní a všímavý muž, jen zaslepený city k rodině,“ trhavě se pousmál, „Víc nám ale poví pitva naší dnešní oběti a exhumace předešlé. Byl bych rád, kdyby ses toho ujal ty, protože úsudek jakéhokoliv jiného doktora pro mě nemá takovou váhu jako tvůj.“
„Samozřejmě. Udělám to,“ souhlasil jsem, potěšen jeho chválou, dřív než jsem si stačil uvědomit, že mě to bude stát několik hodin přežívání ve studené pitevně a neskutečném hnilobném smradu.
Holmes mi krátce položil dlaň na koleno, měkce, bezmála smutně se pousmál, potom se zaklonil a po zbytek naší nedlouhé cesty jen beze slova vyhlížel z okýnka.