5. kapitola
Až do konce dnů
Opřela se o kamenné zábradlí, krátké lehké šaty se jí třepotaly ve větru a z růžové cukrové hmoty, kterou lidé nazývali cukrová vata, odletovaly provázky vykrystalizovaných sacharidů s vodou. Jako většina pozemšťanů milovala Amanda sladké a nehodlala se své závislosti na něm zbavit, i když byl několikrát svědkem jejího naříkání, že po sladkém tloustne. Logické řešení jejího problému by bylo přestat ho jíst, což jí taky navrhl, ale ona se na něho podívala, jakoby jí řekl něco sprostého.
Přistoupil k zábradlí a položil na něj ruce. Bylo chladné a hrubě opracované, nepříjemně tlačilo do dlaní, ovšem výhled na moře měl cosi do sebe.
„Vážně si nedáš ani jediné sousto? Na ochutnání,“ vnucovala mu Amanda nenápadně cukrovou vatu. Zamítavě zakroutil hlavou.
„Myslím, že obsah cukru i v pouhém jediném soustu by pro mě mohl být kritický,“ odmítl, v živé paměti měl ještě „opilost“ z Vánoc.
„Jasně! Vánoce!“ zasmála se. Bylo to skoro, jakoby mu četla myšlenky, i když to samozřejmě nebylo možné.
Sarek znal celou řadu národů, které jedly pouze rukama, ale podle něho to Amanda ovládala nejelegantněji. Dvěma prsty vytáhla tenký pramínek cukrové vaty, natočila si ho na prsty a pak z nich slízla, načež si prsty důkladně olízala a usmála se na něj. Byl to trochu zdráhavý a nesmělý úsměv, který se jí na tváři objevil, jak vypozoroval, pokaždé když dělala něco lidského a měla obavu, že by s tím nemusel souhlasit. Jenže Sarek souhlasil se vším lidským, co dělala, protože to byla její součást.
Stáhla z dřevěné tyčky poslední kousek růžové cukrové hmoty, snědla ho a pak se obrátila čelem k moři.
„Myslím, že prasknu, jak jsem se přejedla,“ zaúpěla a přiložila si ruku k břichu, „A co ty? Chutnaly ti ty jablka na špejli? Zmizelo to v tobě a ani si na to nic neřekl.“
„Chuťově byly uspokojivé, snad jen to bylo poněkud malé sousto,“ ohodnotil lidské pouťové jídlo, co mu Amanda vnutila.
„Malé sousto!“ vykřikla, „Snědl si jich pět! Tomu říkáš malé sousto?“ napřáhla mu proti obličeji prst. U jiného člověka by to mohl považovat za projev agrese, ale u ní ne, ona byla dokonale mírumilovný člověk, někdy dokonce pochyboval, že by byla schopna násilí k ochraně vlastního zdraví. Jediné, kdy se zachovala agresivně, bylo, když si myslela, že Sarekovo zdraví je v ohrožení. Měla nesmírně rozvinutý ochranářský pud.
„Dovol, abych ti připomněl, že vulkánci dokážou sníst až trojnásobek toho co lidé a navíc jsem nejedl už třetí den,“ objasnil, proč se mu zdálo pět jablek málo.
„Neřekl si mi, že si nejedl,“ zamračila se, „Kdybych to bývala věděla, tak jsme šli do nějaké normální restaurace tě pořádně nakrmit a ne na pouť, kde se člověk akorát přecpe sladkým. Ještě někam zajdeme,“ rozhodla pevně.
„Zjistil jsem, že v mém žebříčku, ač se to příčí vší logice, je čas strávený s tebou nad potřebou jídla.“ Snažil se, aby to znělo jako lichotka, lidé svým protějškům často lichotili a Sarek nechtěl, aby byla o cokoliv ochuzena.
„To je ale pěkná hloupost, víš to?“ zamračila se na něj takovým výhružným způsobem, jakoby říkala, že jestli svoje priority nepřehodnotí, bude zle. Kdoví, co ho zrovna na tomhle výrazu rozhoupalo, dodalo mu odhodlání a jistotu, ale stalo se tak.
Přisunul se k ní blíž, tak aby jeho slova neslyšel pár, který zrovna přisedl na lavičku kousek od nich.
„Tak mě můžeš pozvat k sobě na jídlo, pokud tvá spolubydlící není doma,“ navrhl, mírně modifikujíc „zvaní na kávu“ což bylo jakési tajné lidské heslo jak říci, že chce člověk dělat intimní věci. Sice nic takové nezamýšlel, tedy ne v lidském slova smyslu, ale určitě k tomu budou potřebovat soukromí a klid.
„Ty bys chtěl přijít... na jídlo?“ zopakovala ve tváři nevěřícný výraz smíšený z jistou úzkostí. Ta úzkost se Sarekovi nelíbila, neměl v úmyslu přivádět jí do rozpaků, nebo vyvolávat negativní emoce jakéhokoliv druhu.
„Můžeš odmítnout,“ ubezpečil ji rychle snad až trochu zbrkle.
„Ne... Ne!“ zakroutila hlavou, „Já chci jíst! Tedy tím myslím, že chci, aby si dneska zašel na jídlo, protože jídlo je důležité. Stejně jako jiné věci... jsou důležité,“ koktala zmateně a tvářila se docela nejistě. Dokonce i jemu došlo, že ho pochopila po lidském způsobu, ale rozhodl se ji pro teď neopravovat a ještě víc nekomplikovat situaci. Potřebnou korekci jejího názoru udělá, až budou v klidu a soukromí jejího bytu.
„Chceš zajít ke mně na to jídlo?“ pozvala ho už o poznání jistějším hlasem. Odpověděl jí jen kývnutím, nepovažoval za nutné cokoliv víc říkat, na všechno bude čas později.
Přesto, že po cestě to vypadalo, že opět nabrala svou sebejistotu, při otvírání dveří použila svou kartu špatně a to hned třikrát po sobě. Z jejích gest, výrazu i z toho co z ní cítil, byla znát nervozita, kterou ale považoval za zbytečnou.
Nechal jí vejít jako první a počkal, až ho vyzve ke vstupu, pak teprve vešel do jejího soukromí. Rozhlédl se kolem. Kdysi se mu do ruky dostala kniha z klasické pozemské literatury s názvem „Alenka v říši divů“, bylo to o dívce, která prošla skrz zrcadlo do světa, kde se vyskytovala celá řada fantastických postav a přesně jako ona si teď Sarek připadal. Byt, ve kterém se ocitl, se nijak nepodobal jednoduchému funkčnímu stylu vulkánského domova doplněného většinou o staré rodinné relikvie. Tohle byl naprostý chaos, od pohovky přes kterou bylo naházené oblečení, přes nepraktické uspořádání nábytku až ke kuchyni, která nejen, že nebyla oddělená od obývacího pokoje, ale navíc vypadala, že jí od jejího postavení nikdo nikdy neuklidil.
Zatím co se rozhlížel, začala Amanda pobíhat po pokoji, sbírat poházené věci a mumlat do toho omluvy za to, že je tu takový nepořádek. Zůstal stát vprostřed místnosti, klidně vyčkávajíc dokud jí její přehnaná a zbytečná činnost neunaví a konečně ho nevyzve, aby se posadil, protože sám by si nedovolil sednout si.
„Nechceš se posadit?“ navrhla, když už nebylo co by mohla narychlo zastrčit někam mimo dohled a otřela si ruce o šaty.
„Rád, děkuji,“ poděkoval a přešel k pohovce. Když se na ni posadil, tak se pod ním zbytečně měkké polštáře prohnuly a on do nich zapadl jako do bláta. V duchu si udělal mentální poznámku, že jí bude muset zakázat něco takového nastěhovat do jejich domu.
Amanda chvíli zaváhala, než se posadila vedle něj.
„Chtěl jsem si s tebou vážně promluvit, někde kde není riziko, že nás kdokoliv vyruší,“ začal dřív, než by se mohla uchýlit k něčemu jako je třeba líbání a to muchlovaní, „Neustále narážíme na barieru mého mlčení, co se týče partnerských vztahů u Vulkánců a já myslím, že nastal čas abych promluvil. Chci ti objasnit vše do té nejmenší podrobnosti, aby ses mohla rozhodnout, jakým směrem náš vztah povedeš. Je ale důležité abys věděla, že vše co ti sdělím, musí zůstat jen mezi námi a nesmí se to dostat dál, budeme totiž hovořit o věcech, o kterých spolu nemluví ani samotní vulkánci a zná je jen několik málo vyvolených cizinců.“
Její modré oči se na něj upíraly se zmatkem, ale zároveň i zvědavostí a pochopením jeho snahy o soukromí.
„Je pro mě obtížné o tom mluvit, navíc se to nedá slovy patřičně popsat, proto bych tě chtěl požádat o svolení ke splynutí našich myslí.“ Když dořekl tuhle poslední část, najednou se v něm vzedmula vlna nervozity, rychle ji potlačil, než mohla jakkoliv ovlivnit jeho soustředění a s očekáváním upřel svou plnou pozornost na Amandu.
„Ty chceš provozovat splynutí myslí se mnou?“ vydechla nevěřícně. Přikývl, řekl vše, co chtěl a opakovat to by bylo nelogické, teď už záleželo jen na ni jak odpoví.
„Tak dobře... souhlasím, ale,“ napnul se, obával se nějakého „ale“, které by celou situaci zkomplikovalo, „nesmíš se smát mým hloupím a nelogickým myšlenkám. Dobře?“
„vulkánci se nesmějí,“ připomněl ji.
Jako každý se i on učil jak chránit svou mysl před nežádoucími vpády cizích emocí a myšlenek, jak naopak nepromítat vlastní vědomí, když to není žádoucí, tak i jak správně iniciovat Dotek, ale dělal to jen jednou a jeho partnerem byl vulkánský léčitel. Přesto si byl jist, že to dokáže.
Oprostil svou mysl od rušivých okolních vjemů, zbavil ji veškerých ochranných bariér a nechal rozvinout, takže vnímal Amandinu přítomnost daleko jasněji, než kdy dřív.
Vztáhl ruku k jejímu obličeji a mysl k její mysli. Vyhledal telepaticky body a přitiskl na ně prsty, už jen to stačilo, aby pocítil vzrůstající zmatek a zachytil kaskádu obrazů. Obojí nechal jen ták splývat, nesnažil se to od sebe oddělit.
„Má mysl k tvé mysli. Moje myšlenky k tvým myšlenkám...,“ odříkal nahlas i v duchu spojovací mantru a natáhl své vědomí hluboko do jejího.
Bylo to jiné, než s léčitelem, kde našel dokonale uspořádané myšlenky a bariery, které mu nedovolily jít tam, kam nebyl pozván. Tady měl všechno, od jejích dětských vzpomínek, až po myšlenky, které se jí zrovna honily hlavou v jednom jediném chaotickém uzlu. Pro jiného stejně nezkušeného vulkánce by to mohlo být matoucí a děsivé, ale Sareka to doslova uchvátilo. Chtěl pochopit, jak s něčím takovým v mozku vůbec dokáže fungovat, ale na podobný výzkum nebyl nyní prostor.
Ve světě vědomí mohli být jasné myšlenky v podobě slov, tak obrazy, nebo celé příběhy. Mohl jí tu vysvětlit něco, s čím by se potýkal celé hodiny během pár minut a navíc vyjádřit emoce a city k tomu vázané. V reálném světě nemohl, ani by to nedokázal.
Odtáhl svou mysl od její, propustil ji a přerušil jejich spojení. Tenké nitky vědomí se mezi nimi táhly ještě několik vteřin potom, co oddálil prsty od její tváře, pak se ale rozplynuly jako ta větrem odnesená cukrová vata a Sarek opět osiřel ve své vlastní mysli.
Otevřel oči, které při jejich splynutí zavřel, aniž by o tom věděl, a zvědavě jimi utkvěl na Amandě, čekajíc co teď řekne. Zároveň hodnotil, jestli jí nová zkušenost příliš nezasáhla.
Vypadala ale docela klidně, seděla s očima zavřenýma, dýchala pomalu a pravidelně a ruce jí volně spočívaly na kolenou. Když už se zdálo, že tu prosedí takto celou noc, otevřela oči a zvedla k němu pohled, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Olízla si rty a dlouze se nadechla.
„Já nevím, co mám říct,“ zamumlala tiše. Tohle sice nebylo přesně, co čekal, ale nebylo to ani odmítnutí, kterého se obával.
„Musel si mi tohle říkat zrovna teď?“ zeptala se zprudka, strnul a začal rychle uvažovat, co by na to měl odpovědět, ale ona ho nepustila ke slovu, „Hodně jsem teď uvažovala o tom jak komplikované by mohlo být naše milování a tohle... Upřímně Sareku mě to vyděsilo. Já vím, že to je pro tvůj druh přirozené, tak jako pro lidi je přirozené... já nevím, něco. Jenomže s mými zkušenostmi.“ Vstala a začala přecházet po místnosti, žmoulíc v rukou jeden svůj rukáv.
„Chápu, že Jack Harverd se k tobě choval hrubě a násilnicky ve všech aspektech vašeho soužití, včetně toho sexuálního, ale já bych ti nikdy úmyslně nezpůsobil bolest nebo tě nezranil. To ani během Pon Farr. Jedním ze smyslů našeho splynutí bylo ti právě tohle vysvětlit. Měl jsem dojem, že si to pochopila.“
„Já to pochopila,“ posadila se, ale jen tak na krajíček sedačky a dál nervózně pracovala rukama na rukávu, „Jenže ty si nepochopil mě... a já se taky o tebe bojím, kdybychom zůstali spolu a museli to společně prožívat...“
„Nechápu, jak to myslíš,“ přiznal se. Skutečně netušil, co se mu Amanda snaží říct a zalitoval, že před pár okamžiky přeci jen nevěnoval větší pozornost tomu, aby si prohlédl její myšlenky, když měl tu vzácnou příležitost.
„Obáváš se snad, že by mi mohlo vadit, že si měla intimní styk s jinými muži než se mnou?“ vyhrkl první věc, která ho najednou napadla, „Z toho nemusíš mít obavy. Nemohu říct, že se mi to zamlouvá, ale chápu lidský způsob hledání partnerů a z evolučního hlediska je to velmi logické.“
„A v tom je právě ten problém!“ vydechla, „Já ještě nikdy žádný intimní styk neměla, s nikým. Jsem panna.“ Tváře se jí zbarvily do růžova a sklopila oči na svoje ruce
„Pak jsou naše zkušenosti prakticky totožné,“ řekl přesvědčený, že tím ji uklidní. Doufal v to, protože mu začínal být jejich rozhovor nepříjemný.
„Prošel jsem v životě jen jediným Plak Tow a z průběhu celého aktu si pamatuji jen útržky.“
„Napil ses na kuráž?“ zeptala se s nervózním smíchem, byl to jeden ze vtipů určených k odlehčení atmosféry.
„Ne, ale ráno mi bylo zle od žaludku, jako kdyby ano,“ připojil se k jejímu vtipkování, protože už ze zkušenosti s ní věděl, že jí podobné odlehčení pomáhá překonávat emocionální výkyvy. Byl si skoro jist, že tímhle utišil alespoň část jejích obav, a že budou moct tohle ponižující téma uzavřít a pokud možno se k němu nevracet, dokud to nebude bezprostředně aktuální, jenže ona měla jiný názor.
„Sareku jenže ty mě pořád nechápeš,“ povzdechla si, „Nemluvím tu o tom Pon Farr ani o nějakých lidských způsobech hledání partnerů, nýbrž o obyčejné anatomii. Jsem člověk a ty vulkánec, nebo ještě lépe řečeno; jsem lidská žena a ty vulkánský muž. Jsou tu fyzické rozdíly,“ znovu si dlouze povzdechla a snad ještě o odstín zrudla, dokonce se jí do růžova zbarvila ramena, „Když jsem o naše milování uvažovala, napadlo mě, že prostě,“ rozhodila zoufale rukama v neurčitém gestu, které u ní už viděl, když si nevěděla s něčím rady, „budeš pro mě příliš velký.“
Nejdřív ji nepochopil. Nedocházelo mu, jak souvisí jeho výška se sexem, pak se nad tím zamyslel, protože mu to připomínalo jeden z mnoha dvojsmyslů, který lidé používali. A když mu došlo, co tím Amanda myslela, v duchu poděkoval své vulkánské výchově a kontrole těla za to, že už ho v mládí naučili jak ovládat zelenání se, protože v tuhle chvíli by byl zelený úplně celý.
„Chápu,“ odpověděl, ovšem jen proto, aby získal trochu času se blíže nad problémem, který předestřela, zamyslet. Nikdy o sexuální stránce jejich vztahu neuvažoval na čistě fyzické úrovni, daleko více starostí mu dělalo, jak jí vysvětlí Pon Farr a některé partnerské zvyklosti, které se k němu vážou a pak samozřejmě mentální pouto mezi manželi. O možnosti podobné komplikace neuvažoval.
„Myslím, že tohle nebude zásadní problém. vulkánci a lidé jsou z osmdesáti tří procent anatomicky totožní a to včetně vnějších pohlavních orgánů,“ řekl nakonec a napadlo ho, jestli už někdy nějaký vulkánec ve vesmíru vedl podobný rozhovor se svou družkou či manželkou. Zřejmě ne, když on byl první, který si vybral pozemšťanku.
„Ano, to já vím. Informovala jsem se, takže taky vím, že velikost ztopořeného penisu u vulkánského muže je nadprůměrné podle lidských měřítek,“ argumentovala ona.
Musel sáhnout do svých zásob sebeovládání, které používal, jen když jednal se zvláště zavilým protivníkem, aby vůbec dokázal pokračovat v debatě a nevydal se na zbabělý útěk. Snad právě to, že vulkánci byli původně válečníci, pro které bylo odejít z boje pohanou, ho ještě drželo na místě.
„Ne však extrémní a lidské tělo je přizpůsobivé,“ soustředil se na dýchání, „Možná by ses měla zeptat lékaře, ke kterému chodíš. Mohl by být ten pravý k poskytování těchto informací.“
„Jasně. To bych mohla. Dokážu si to živě představit,“ hořce se ušklíbla, „Dobrý den pane doktore, mám dotaz. Není penis mého vulkánského přítele pro mou vagínu příliš velký?... Slyšíš, jak moc přirozeně to zní?“ zeptala se s jasnou dávkou ironie, se kterou si Sarek nevěděl rady. Nebylo už nic, kromě nabídky, aby to otestovali, co by mohl říct a k nabídce by se uchýlil jen v krajní nouzi.
„Je to lékař. Měl by se zachovat korektně a dát ti odpověď.“ Vážně začal uvažovat o rychlém taktickém ústupu, protože tohle už překračovalo všechny běžné kodexy chování mezi vulkánci, že se dál ani zajít nedalo. Jenže kdyby se teď omluvil s tím, že je mu rozhovor nepříjemný, zřejmě by se k němu už nikdy nevrátili a to by mohlo být příčinou konce jejich vztahu. A Sarek chtěl, aby ten vztah pokračoval a vyvrcholil manželstvím.
„Kdyby byla odpověď, že je to možné, jaký by to byl pocit?“ zeptala se jen tak do prostoru, nejspíš, protože Sarekovi se nezdálo, že by mohl být dotaz určený jemu. Jak by mohl tušit, co by prožívala. Jistě pokud by se propojili a poté měli sex, pak by díky jejich poutu měl naprosto jasnou představu o jejích prožitcích, ale teď nevěděl nic.
„Dost stačí, že to bolí poprvé, zažívat bolest pokaždé kdybychom se milovali, bych asi nedokázala.“
„Amando, přes mentální propojení sdílejí partneři vše, pozitivní a negativní vněmy a bolest je jen stav mysli. Ty jí možná nedokážeš ovládat, já však ano a mohu ti s ní pomoct,“ vzal to s tohoto úhlu pohledu a zároveň si začal připadat, jakoby tu Amandu přesvědčoval, aby, jak by řekl pozemšťan, se s ním vyspala. Přišlo mu to hrozně potupné.
„Dokážeš, ale ne během Pon Farr,“ už ta slova používala s naprostou lehkostí, se kterou by je nikdy žádný vulkánec nevyslovil. Vnesla do nich lidskou otevřenost, která byla kupodivu osvěžující.
„Co kdybych nedokázala utišit tvůj oheň, protože bych se ti plně neoddala ve strachu z bolesti?“ zeptala se velmi vážně, „Pak bys zemřel strašnou smrtí a já bych umřela s tebou, ale ne kvůli nějakému přervanému mentálnímu poutu, ale smutkem. Umřela bych totiž i teď, bez toho aniž bychom byli propojeni, jelikož tě miluji.“
„Láska není logická, ale chápu tě a přijímám to,“ sklonil mírně hlavu. Nevěděl jak z toho ven, nebylo východisko.
„Tahle debata nám nepomůže dojít k odpovědi, pokud ji chceme znát, museli bychom provést praktický test.“ Byl si na devadesát procent jist, že jeho sebeovládání právě selhalo a konečky uší se mu zbarvily do zelena, ovšem aby si to mohl vizuálně potvrdit, musel by mít u sebe zrcadlo, což neměl.
„Co? Pro tebe by bylo naše první milování jen nějaký test?“ zareagovala prudce emocionálně a rozhodně ne pozitivně.
„Tak to nebylo myšleno,“ bránil se chabě tušíc, že už nemá šanci zachránit situaci, že se Amanda naštvala a to hodně.
„Možná ne, ale znělo to tak,“ odsekla napruzeně, pak si znovu povzdechla, „Musíš mě pochopit, pro mě je to poprvé velmi důležité. Až do teď jsem nepoznala muže, se který bych... chtěla fyzicky splynout, chápeš?“ naléhavě na něj pohlédla.
„Chápu to. Má to pro tebe osobní i kulturní význam. Pokusím se být příště méně... neomalený,“ slíbil.
„Ty nejsi neomalený, prostě jsi, jaký jsi. Říkáš věci jasně a bez příkras, což mě někdy pěkně štve,“ svěřila se mu, pak ho vzala za ruku. Obrátila ji dlaní vzhůru a palcem přejela po liniích dlaně. Zamyšleně se při tom mračila a byla soustředěná do sebe. Zvědavě jí pozoroval zas a znovu toužíc po tom, aby mohl vstoupit znovu do její mysli a přečíst si, co se jí honí hlavou, nad čím tak hluboce uvažuje.
„Možná bys měl jít,“ zašeptala po skoro třech minutách, kdy jediný zvuk v místnosti byl jejich dech a vzdálené hučení vozidel. Obrnil se, aby nedal najevo zklamání. Nevěděl sice, co čekat, ale doufal v něco víc, než dostal, alespoň ho ale neodmítla.
„Půjdu, pokud si přeješ v soukromí přemýšlet.“ Jemně vyprostil svou ruku z její a vstal, ona ho napodobila, takže stanuli jeden proti druhému. Bylo mezi nimi jen třináct centimetrů prostoru, přesto cítil, že je mu vzdálenější, než kdy dřív. Napadlo ho, že pokud by tohle byl konec jejich vztahu, ponese si s sebou alespoň vzpomínky na její úžasnou jiskřící mysl, které se mohl krátce dotknout.
„Miluji tě Sareku,“ řekla pevným hlasem a usmála se. Jestli to mělo být ujištění, že ho neopustí, tak mu klid nepřineslo, protože cítit cit či emoci bylo něco jiného, než konat podle ní. Dokonce i u lidí.
„Jsi mou součástí,“ odpověděl formulí, kterou používali manželé, jenže u nich měla hlubší smysl. Doufal jen, že to Amanda pochopila. Krátký polibek na tvář, který mu dala, mohl být znamením, že pochopila, ale nemusel.
Z jejího bytu se vydal na ambasádu s jasným cílem navštívit Soketa. Bylo to jen logické rozhodnutí. Léčitel mu mohl pomoci pochopit mnohé včetně jeho vlastních emocí a Amandiných obav.
Léčitel ho přijal neprodleně i přes pokročilou noční hodinu.
Sarek do jeho kanceláře, která byla zároveň i něčím, co by lidé nazvali vyšetřovnou, vstoupil s patřičnou úctou a zároveň zvědavostí. V místnosti byl meditační oltář, mnoho svíček, znak Soketovi rodiny a vysoké křeslo, ve kterém léčitel seděl.
V šeru vypadal velmi majestátně a zároveň jako něco neživého, dojem umělosti potrhoval fakt, že seděl opravdu velmi strnule. Sareka v ten okamžik bezděky napadlo, kdy naposledy šel léčitel spát. Někteří mistři vydrželi bez spánku, pouze o meditaci, rok, prý i déle, ale nikoho, kdo by to dokázal, neznal.
„Přivádí tě sem osobní nesnáze, posaď se a mluv,“ vyzval ho a pokynul rukou k taburetce u svých nohou. Sarek poslušně přiklekl a zvedl k němu obličej.
„Dnes jsem prolnul svou mysl s Amandinou. Vyjevil jsem jí zapovězená témata a ukázal srdce vulkánu. Nedokážu se však vyznat v jejích reakcích,“ svěřil se krátce, zbytečné řeči byly nelogické.
„Rozumím,“ kývl a vztáhl k němu ruku i mysl, „Ukaž mi své myšlenky a vzpomínky a možná ti poradím.“
Neodpověděl na jeho výzvu slovy, nebylo třeba, pouze uvolnil bariery své mysli, aby do ní mohl léčitel vejít bez zábran.
Dotek Soketova poklidného, soustředěného a zároveň zvědavého vědomí se nepodobal ohnivé bouři v Amandině hlavě. Léčitel si prošel vzpomínku po vzpomínce, jako si člověk mohl prohlédnout jednotlivé snímky starého lidského filmu na pásce a s odstupem vše zhodnotil.
„Soužití dvou kultur a ras přináší neočekávané problémy,“ podotkl, když opustil Sarekovo vědomí.
„To ano,“ souhlasil, „Pokoušel... pokoušeli jsme se najít odpověď, ale bylo to nemožné.“
„A nač ji vůbec hledat Sareku?“ pozvedl tázavě obočí.
„Nerozumím. Odpověď je myslím důležitá pro pokračování našeho vztahu,“ kontroval.
„Na něco se tě zeptám a chci, abys mi odpověděl upřímně, bez trvání na našich kodexech,“ začal léčitel vážně, krátce se odmlčel a pak pokračoval, „Cítí k tobě tvá vyvolená sexuální náklonnost?“
„Tvrdila to a její činy to dokazují,“ odpověděl bez zaváhání. O tom, že po něm Amanda touží, kupodivu nikdy nezapochyboval.
„A ty pociťuješ potřebu fyzického spojení, když si v její blízkosti?“ položil druhou otázku, aniž by se jeho hlas zachvěl, nebo aniž by ho jen o jedinou decibelu ztišil.
„Ano, v některých okamžicích cítím velmi silnou potřebu fyzického spojení a vždy ji potlačím,“ dodal rychle, nechtěl, aby si léčitel pomyslel, že má nedostatek sebekontroly, „Vím, že provozovat sex za jiným účelem, než je plození nebo biologická nezbytnost je nelogické.“
„Vskutku?“ řekl nezaujatým tonem, „Pro lidskou psychiku je sexuální složka vztahu velmi důležitá a pokud je její mysl a tělo v rovnováze, podepisuje se to na fyzickém i mentálním zdraví. To platí i u lidí. A až vaše mysli spojí v prchavém a věčném doteku bude pro tebe její duševní rovnováha ještě důležitější, než je nyní. Je logické udělat vše pro duševní i fyzické zdraví své manželky.“
„Pokud by ale sex mou ženu zraňoval, pak to není logické,“ odporoval trvajíc si na svém, přestože přesně nevěděl co to je.
„Sareku, ač se to ne vždy tak jeví, je vesmír v rovnováze. Pokud byste nebyli fyzicky kompatibilní, sexuálně by vás to k sobě netáhlo,“ zvláštně na Sareka pohlédl, snad jakoby chápavě, kdyby to bylo možné, „Není-li možné na naše otázky nalézt odpovědi v logice, je dobré nechat události plynout vlastním tempem, dokud k nám odpovědi samy nedorazí.“
Sarek přikývl. Pak ho napadlo něco docela jiného, na co se chtěl zeptat, ale léčitel svou odpovědí, předběhl jeho otázku.
„Ano, dokázal bych to,“ kývl. Tím slyšení skončilo, už nebylo o čem víc hovořit.
°°0°°
Bolelo ji z toho u srdce. Přišla o něco, co vlastně ještě ani neměla a přesto se rmoutila jako kdyby ano. Do chvíle, než doktor pronesl tu jednu větu, netušila, že může být člověk tak nešťastný kvůli ztrátě něčeho, co nikdy neměl.
Sarek byl úžasný, milovalo ho a on jí také, tím si byla jistá, i když to byl vulkánský způsob lásky. Mohl jí dát vše, chtěl jí to dát a ochotně. Takže snad tohle byla za to daň, aby vesmír zůstal v rovnováze. Hořce se pousmála, nechtělo se jí brečet, jen jí nebylo do smíchu.
„... DNA vulkánců a lidí není plně kompatibilní. Můžete počít, proto byste měli používat potřebnou ochranu, ale plod dlouho nepřežije. Jeho genom se rozpadne. V zájmu vašeho duševního i fyzického zdraví bych se o dítě nepokoušel...“
Ta slova jí zněla v hlavě jako dunění bubnu, který nechce ustat. Přišla se do ordinace ztrapnit svým směšným, ustrašeným dotazem a odešla sice s odpovědí, která jí těšila, ale i s bolestí na srdci.
Prošla halou ambasády, pozdravila vulkánku za pultíkem, která jí už nevěnovala ani pohled a vyšla do své kanceláře. V duchu se připravovala jak to Sarekovi řekne. Nebyli manželé, neplánovali prozatím děti, ale podle ní bylo fér, aby to věděl dopředu, stejně jako on jí řekl o Pon Farr a mentální poutu mezi manželi. Mohla si tak zvolit jestli by byla ochotná to přijmout.
„Můžu dál?“ zeptala se nakukujíc mu do pracovny. Krátce přikývl a pokynul jí rukou dovnitř.
„Přišla si právě vhod, chtěl jsem s tebou mluvit.“ Vstal a přešel k pohovce, kde se posadil a znovu jí pokynul, tentokrát, aby si k němu sedla.
„A já chtěla mluvit s tebou. Je to důležité,“ sedla si, jak chtěl. Ať jí plánoval říct cokoliv i pro její odhalení bylo dobré, když člověk seděl. V sedě se nepodlamovala kolena.
„Pak tedy začni,“ vyzval jí měkkým hlasem, jakým mluvil jen s ní, to už věděla.
„Dala jsem na tvou radu a informovala se u doktora ohledně toho problému... no však víš jakého,“ přikývl, ale neřekl nic, „Prý si s tím nemám dělat starosti, říkal a díval se na mě jako na slabomyslnou,“ ušklíbla se, trochu vesele, „Jde tu o jinou věc... víš on říkal, že my dva nemůžeme mít děti. Prý by DNA takového... míšence zkolabovala.“
„Já vím,“ odvětil prostě tím svým nezaujatým, poklidným hlasem, „Už před dvaceti lety, to jsi ještě nebyla ani na světě, vydala vulkánská vědecká rada prohlášení, ve kterém bylo řečeno, že míšení lidí a vulkánců, ať už přirozené nebo umělé, je nemožné. Dochází k regresivnímu rozpadu genetického kódu na lidské a vulkánské komponenty a následně ke kolapsu buněk. Takový plod má životnost od čtyř týdnů do devatenácti měsíců od prvního dělení zárodeční buňky. Poskytnu ti k tomu tématu potřebný materiál, pokud tě to zajímá, ale musím tě varovat, že to je poněkud emocionálně náročné čtení.“
„Jak dlouho to víš?“ zeptala se. Nějaká prohlášení a materiály o umírání dětí ji nezajímaly, začínala se zlobit, protože jí nic neřekl.
„Od doby, co mi před deseti měsíci oznámili mé nové umístění na Zemi. Prostudoval jsem si všechny dostupné materiály, včetně těchto,“ vysvětlil, jakoby to byla naprostá samozřejmost a to, že ona o tom nevěděla, nebylo nic divného.
„A oznámit to Mě ses chystal kdy?“ptala se dál hlasem ztišeným potlačovanou zlostí.
„Nebylo relevantní, abys to věděla. Neváže nás žádné pouto, nejsme si zaslíbeni a ani nejsme manželé. Jen bych tě zbytečně rozrušoval,“ argumentoval dál, jakoby se nic nedělo.
„Ach tak!“ odfrkla si, „A co si mi ještě zatajil v zájmu toho, abych se nerozrušovala? Dítě, které máš se svou první ženou? Harém milenek na nějaké cizí planetě? Co?“
„Tvoje dotazy nejsou logické,“ odvětil, „ale v jednom máš pravdu, už bylo dost nevyřčených slov a neprojevených citů. Chci to změnit,“ řekl to s takovou vážností, až to nahánělo strach a chvění po celém těle, „Za dva dny a osm hodin opouštím Zemi a vracím se na Vulkán.“
„Ty mě opouštíš?“ vydechla zděšeně.
„Ne, chci, aby si odjela se mnou,“ zakroutil hlavou, „Amando, chci se dotknout tvé mysli, nyní a pak už navždy. Chci odhalit všechny své vzpomínky a myšlenky v jediném okamžiku naprostého souznění. Chci, aby ses stala druhou polovinou mé mysli, mým rádce, přítelem, milenkou a hlavně manželkou.“
„Ty mě žádáš o ruku?“ nevěřila tomu, co slyší. V jeden okamžik se tu hádají o tom, co jí zatajil a v druhém jí žádá o ruku. Byla to absurdní situace.
„Ano. Soket je ochotný a hlavně schopný propojit naše mysli již dnes.“
„Chceš po mě, abych si tě jeden den vzala a druhý navždycky odletěla na jinou planetu?“ ujišťovala se, že správně rozumí a jemu zároveň říkala, co po ní chce, „Nechala tu rodiče, přátele.... proboha vždyť já ještě ani nedostudovala!“
„Neodjíždíš na druhý konec galaxie,“ řekl smířlivým tonem, trochu jakoby mluvil s dítětem, to jí zvedlo mandle, „Až zařídíme potřebné věci na Vulkánu, tak si vezmu volno a pojedeme tvé rodiče a přátele navštívit. Své studium můžeš dokončit na Vulkánu, stejně jsou tam ideálnější podmínky a nemusíš zůstat jen u výuky malých dětí. I dospělí vulkánci ocení výuku standartu a lidské kultury.“
„A co svatební obřad? He?!“ snažila se zoufale argumentovat, i když vlastně nevěděla proti čemu. Stát se jeho ženou přeci chtěla, ale teď se v ní proti tomu všechno bouřilo.
„Zásnuby trvají na vulkánu týden oslav. Nemůžeme narvat týden do dvou dnů. Nemáme stroj času!“
„To jsou pouze staré tradice, není nutno je dodržovat a mohou se odložit,“ trval si dál klidně na svém, „Už jen pouhé úspěšné propojení myslí je zárukou dobrovolného svazku manželů a podpis léčitele, který ho provedl dostatečným právní dokumentem.“
„Mluvíme tu jen o vulkánských tradicích a co ty moje? Na ty nemám právo?“ pozvedla obočí, „Máš mi dát zásnubní prsten, požádat mého otce o mou ruku. Pak se koná zásnubní večírek a pár měsíců na to svatba. Na obojím jsou přátelé, rodiny, pije se, jí, tancuje a je zábava.“
„Dodržíme i lidské tradice, jsou-li pro tebe důležité, ale až na to bude čas.“ Zdálo se jí, že vůbec nehodlá pochopit, co mu tu říká. Jakoby prostě už teď byla poslušnou vulkánskou manželkou, co sklapne podpatky, když jí manžel něco nařídí. Štvalo jí to, nehodlala se takhle podřizovat a vůbec nezáleželo na to, že to byla jen hra.
„Ne,“ vydechla. Šlo jí to přes rty těžce, bolestně, ale řekla to.
„Nechceš už se sem vracet?“ zeptal se zmateně, zřejmě vůbec nic nepochopil. Polkl slzy, které se jí draly do očí. Nechtěla už kvůli němu znovu brečet. Vlastně měla dojem, že ho nechce už nikdy ani vidět.
„Moje odpověď je ne, nevezmu si tě,“ řekla to celou větou, jasně, tak aby to pochopil a vstala. Natáhl se po ní, udělal to jistě bezděky, ale přesto sevřel dlaň krátce kolem jejího zápěstí.
Zatoužila se mu vytrhnout, utíkat pryč, někam daleko, kde by ho už nikdy nepotkala. Chtěla, aby odešel, míhalo se jí to zas a znovu v hlavě, jaký klid bude mít až tu nebude.
V jeho tváři se odrazila hluboká bolest.
Strnula, morbidně uchvácená jedinou vteřinou, kdy mu z obličeje spadla maska kontroly a na povrch se vydralo něco z jeho citů, co nikdo neměl nikdy spatřit. Pak to bylo pryč, nahrazené ještě bezbarvější výrazem, než jaký kdy viděla na jeho tváři.
Pustil ji.
Couvla, pomalu do středu místnosti. Mimo jeho dosah, dál od něj a zároveň se mu chtěla vrhnout do náruče.
„Sareku...,“ promluvila na něj v zoufalé snaze alespoň o to, aby jí nezačal nenávidět. Slzy jí při tom dusily v krku a pálily v očích.
Vstal, prudce a rázně, a obrátil se k ní zády. Sepjal ruce za zády, hrdě se narovnal. Najednou z něho čišela taková nadřazenost a povýšenost, že i jediný pohled na něj musel každého soudného člověka urazit,
„Nedále nebudu vaše služby potřebovat, slečno Graysonová,“ promluvil stejně odměřeným hlasem profesionála, jaký měl, když spolu hovořili poprvé, „Vaše hodnocení předám panu Swenovi. Myslím, že vaší příkladnou práci mohu doporučit i velvyslanci, který mě zastoupí. Můžete jít.“
Sklonila hlavu až na prsa.
„Rozumím,“ zamumlala a tiše, jako se spráskaný pes plíží ke své boudě, opustila místnost.
°°0°°
Soket se narodil s výjimečně silnými telepatickými schopnostmi, tak se stal tím jediným, čím mohl, léčitelem. Ponořil se do studia logiky víc, než ostatní, ovládl svou mysl do hloubky a naučil se i směrovat mysl jiných. Neuznával jiný způsob života, než život v logice a kontrole emocí, případně jejich odbourání do míry, jaké to jen bylo možné.
Pak ho požádali, aby odletěl na Zemi a staral se o tam usídlené vulkánce. Neodmítl, nezaváhal, bral jako povinnost, že je bude léčit a nenechá je v rukou primitivních lidí, kteří neměli o mysli, ale ani o těle, dostatečné vědomosti. Přicestoval s domněnkou, že na Zemi není nic, co by ho zaujalo, jenže pak prodělal šok.
Zjistil, že lidé sice nekontrolují své emoce, ale nejsou to primitivové. Že měli a mají filosofii, vědce, umělce nad jejich prací se může i logice oddaný vulkánec hluboce zamyslet. Zjistil, že jejich kultura je stejně zajímavá a v mnoha ohledech i stejně vzácná jako vulkánská.
Pozoroval je z povzdálí. Nejdříve přetáhl lhůtu tří měsíčního umístění jednou, pak podruhé a než se sám nadál trávil na Zemi pátý rok.
Jednoho dne, shodou okolností to bylo, když poprvé spatřil Sareka, snad proto, že to byl teprve druhý nezaslíbený vulkánec, se kterým se setkal, se sám sebe zeptal „Proč nikdy vulkánec a pozemšťan nespojili svoje životy?“
Nejdřív to byla pouhá myšlenka, které se ovšem měla dnes stát skutečností a on měl být ten, kdo jí přivede v realitu. Jenže se asi něco ošklivě pokazilo, protože meditační svíčka poklidně dohořela a zhasla a Sarek s Amandou se nedostavili.
Musel zjistit, co se stalo.
Sarek stál prostě jen tak v kanceláři a byl bolestně zmatený. Nezáleželo na tom, jak se to snažil zakrýt, nakolik své emoce potlačil a jaké si vybudoval mentální bariéry, před Soketem se nedalo jen tak něco skrýt.
„Nedostavili jste se,“ promluvil, když dostatečně a nenásilně prostudoval Sarekovo rozpoložení. Nemusel se ptát, co se stalo, bylo to víc, než zřejmé ze zoufalého křiku jeho mysli ztlumeného pod příkrovem logiky.
Obrátil se k němu, pomalu a utkvěl na Soketovi zdánlivě netečným pohledem v kamenné tváři.
„Odmítla mou nabídku,“ uvedl důvod a hned přidal omluvu, „Měl jsem vás informovat, že se nedostavíme, ale... zapomněl jsem. Omlouvám se.“
„Omluva přijata, příčina byla dostatečná,“ jak by řekli lidé, mávl nad tím rukou, „Teď mluv.“
„Není, co bych řekl, skutečnost je taková jaká je,“ odmítl se podělit s hrdostí jemu vlastní.
„Tvá mysl do světa ale doslova křičí,“ podotkl.
„Omlouvám se. Utlumím projevy svých myšlenek,“ přislíbil a taky se o to pokusil. Soket s jistou dávkou obdivu sledoval, jak podle velvyslanec Sarek, o kterém se hovořilo jako o vulkánci s divokým srdcem, dokázal upevnit své mentální bariery, tak, že skrz ně skutečně skoro nic neprosakovalo ven. Muselo ho to ale stát mnoho sil.
„Naopak, projev je v řeči,“ zatlačil na něj znovu. Nemínil nechat celou situaci takovou, jaká podle všeho byla.
„Dobrá tedy,“ souhlasil, snad trochu podrážděně, „Odvrhla mě, stejně tak jako má první žena. Zvolila si pro svůj život jinou cestu, která nevede po mém boku.“
„Je to lidská žena. Lidé jsou velmi omylní.“
„Ona se nemýlí,“ odporoval, „Z mých pozorování a logiky vyplívá, že chyba je ve mně. Má první žena byla vulkánka vyznávající logiku nadevše. Naprostý opak nelogické a emocionální Amandy. Přesto obě usoudili, že nejsem vhodný k tomu, aby se mnou strávily své životy. Vím, že chyba je ve mně, jako v osobě,“ řekl to s přesvědčením, které se Soketovi zcela nelogicky nezamlouvalo, „Pocházím ze starého rodu, jehož kořeny lze dohledat až k samotným prvním příznivcům Suraka, jsem pokrevně spřízněn s T'pau, moji předci zasedali ve vulkánské radě a můj děd vedl první kontakt s lidskou rasou. Po krvi jsem vhodnou a logickou volbou, osobně zřejmě ale postrádám potenciál svých předků.“
„Připouštím, že stoprocentní neúspěšnost má už relevantní hodnotu, ale pořád myslím, že se unáhlujete,“ projevil svůj názor, „Její odmítnutí je již minulostí, je neměnné a proto je nelogické se jím zabývat. Jednejte v přítomnosti a měňte změnitelnou budoucnost. Vyhledejte si jinou družku.“
„Já si družku našel a nemíním si hledat jinou. Pokud mě nechce, pak zůstanu po zbytek svého života sám a v ústraní. Nehledě na to, jak krátký to bude život,“ byl rozhodnutý a nic podle všeho jeho nelogické rozhodnutí nemohlo změnit, „Teď si přeji být sám.“
Chtěl argumentovat, že oddanost ženě, která vede ke smrti, navíc velmi bolestivé a potupné, je nelogická, ba až nesmyslná, ale postoj, který Sarek k celé věci zaujal naznačoval, že by nebyl ochotný přijmout logické argumenty.
Jeho mysl se zřejmě dostala do smyčky beznaděje, která se dala rozetnout pouze Amandiným přijetím jeho nabídky, Sarekovou smrtí nebo jinou ženou. Jinou ženu Soket neměl, zabít Sareka bylo nelogické, proto jedinou možností jak mu pomoci, bylo přesvědčit Amandu, že udělala chybu.
Krátkým pokývnutím se rozloučil a odspěchal do své kanceláře, aby učinil všechny potřebné kroky.
Jeho učeň, Tovek, se dostavil dvě minuty a dvanáct sekund po tom, co ho zavolal do své kanceláře. Soket si v duchu poznamenal, že je to Tovekův osobní rekord, který jak léčitel předpokládal, příště o několik vteřin vylepší. Jen ho zajímalo, kdy Tovek dosáhne své hranice.
„Napíšeme obřadní list. Připrav pergamen a psací potřeby. Vše bude zaznamenáno v obřadní vulkánštině,“ vyzval ho hned, jak vstoupil a v duchu zvažoval, jestli jí bude vůbec Amanda rozumět. Pokud ne, ať si ji dá přeložit počítačem.
„Jak si přejete učiteli,“ kývl pokorně hlavou, vyhledal potřebné předměty a posadil se na zem, aby mohl začít.
„Bude to žádost o neprodlené dostavení se k Koon-ut-kal-if-fee,“ řekl s přirozenou lehkostí, jakoby mluvil o počasí a milostivě přehlédl šok, který se Tovekovi krátce mihl po tváři.
„Učiteli,“ začal obezřetně, hlasem i na vulkánce nepřirozeně klidným, což Soket kvitoval s hrdostí na svého žáka, „v první řadě nejsme na Vulkánu, nejsou zde obřadní místa, kam by se měla dostavit. A pak, už víc jak osm století se nestalo, že by kterákoliv vulkánka odmítla vstoupit v tak významný čas svého druha na svatou půdu. To už je pravděpodobnější, že vyvolá výzvu.“
„To je vše pravda,“ souhlasil s jeho analýzou, „V našem případě je však nejpodstatnější fakt, že se žádné Koon-ut-kal-if-fee konat neplánuje. My pouze chceme, aby si to Amanda Graysonová myslela.“
„Nerozumím. Budeme jí lhát? Z jakého důvodu?“ vyptával se.
„Nebudeme jí lhát, pouze učiníme kroky, které by stejně byly vykonány, poněkud dříve, než to je nezbytně nutné,“ vysvětlil, „Sarek si vybral za družku právě Amandu Graysonovou a odmítá jakoukoliv jinou. Ona zase odmítla jeho. Logicky by tedy v budoucnu neodvratně nastala situace, kdy by Sarek upadl do Plak Tow a žádal si přítomnost své vyvolené. Léčitel za něho odpovědný, by pak učinil to k čemu se na ní chystáme my.“
„Pokud ho ale nechce, pak my nemáme právo ji nutit,“ podotkl a bylo znát, že je z léčitelova chování přinejmenším zmatený, ne přímo rozhořčený.
„Z mých pozorování a z lidské literatury vyplívá, že lidé si uvědomí hodnotu toho co mají, až v okamžiku kdy hrozí, že o to nenávratně přijdu.“
Vnímal ze svého žáka nedůvěru, ale přešel to, vědouc, že až se jeho plán podaří, bude pro lepší věc.
„Stejně nepochopí smysl sdělení,“ podotkl.
„Ona zná i tento aspekt naší kultury, takže pochopí.“
„Ale vždyť je to pozemšťanka!“ teď už v tom byla i pro necvičený sluch a mysl slyšet negativní emoce, „Nemá právo znát tyto věci.“
„Má, pokud se stane Sarekovou ženou,“ odpověděl přísně, „A teď pište.“
°°0°°
Ignorovala Aiain nepřátelský pohled, kterým ji už od včera večer její kamarádka častovala. Když se jí svěřila, že odmítla Sarekovu nabídku k sňatku, tak jí blondýnka vynadala tak, až stačila Amanda jen překvapeně mrkat. Mluvila o promarněné příležitosti a podobných věcech. Jakoby to snad Amanda nevěděla, jakoby snad nelitovala, že řekla ne.
Litovala, už od okamžiku, co na ni Sarek tak chladně promluvil a dal najevo, že vše, co mezi nimi bylo, je jen minulost, se kterou si nehodlá lámat hlavu. Podle vulkánského hesla, že co bylo, už nejde odestát, vykročil se vztyčenou hlavou dál. A jí nechal vzadu na cestě.
Přesně tak to cítila, byla si doslova jistá, že Sarek už se pro ni netrápí.
„Prosím Aiao nech toho,“ požádala úpěnlivě svou kamarádku, která se na ni zase zamračila.
„Nenechám. Ne, dokud se nesebereš a nepudeš to vyžehlit,“ odsekla, „Už podruhé děláš tu samou hloupost. Jsi naprosto nepoučitelná.“
„Tak to není, jen nechci,“ odmlčela se. Co vlastně nechtěla? Aby s ní jednal jako se svým majetkem? Byl to vulkánský zvyk, to věděla a nikdy dřív jí to starosti nedělalo. Nebo to bylo tím, že musela narychlo opustit rodiny? Bála se toho tak moc, nebo se jí prostě jen nechtělo jít? Nemilovala Sareka dost na to, aby odešla?
Potřásla hlavou. Nemělo smysl už to řešit. Skončilo to. Nebylo cesty zpět, Sarek odlétal na Vulkán, kde si najde jinou ženu a bude šťastně žít bez věčného řešení kulturních rozdílů až do smrti. To už tu ale Amanda nebude, při jeho dlouhověkosti.
„Jdu otevřít,“ zahučela Aia. Amanda sebou jen cukla, protože si ani neuvědomila, že někdo zvonil. Vstala a šla za Aiaou, čistě jen ze zvědavosti koho si to zas přivedla domů.
„Ahm dobrý podvečer,“ pozdravila rozpačitě blondýnka vysokého vulkánce stojícího za dveřmi. Jeho ještě netečnější výraz než měli ostatní a znak připnutý na šatech jasně ukazoval, že je to student léčitelství.
„Amanda Graysonová?“ těkal pohledem mezi nimi.
„To jsem já,“ zamumlala Amanda, neméně zmatená jeho přítomností jako Aia, „Stalo se něco?“
„Tohle vám mám předat.“ Podal jí svitek.
Nejistě ho rozvázala a rozvinula. Byl nový, stejně tak i inkoust na něm, ale jednoznačně obřadní. Ještě nikdy nic podobného neměla v ruce, ani ji nikdy nenapadlo, že by mohla mít. Přejela pohledem znaky na svitku, byla to stará obřadní vulkánština, většině z toho nerozuměla až na několik skoro děsivých slov.
„Co to znamená?!“ dožadovala se u vulkánce vysvětlení.
„Znamená to, to, co to znamená,“ odpověděl trochu kostrbatě, standart mu nebyl blízký. Bez dalšího slova se otočil a odešel.
„Hej! Počkejte!“ volala za ním zbytečně, „Co to má znamenat? Vždyť já to ani pořádně nepřečtu! Slyšíte mě!“ Sice za ním vyběhla ven a hnala se chodbou, ale on byl rychlejší. Už jen zahlédla jeho hábit, jak zmizel ve dveřích zavírajícího se turbovýtahu. Byl pryč a ona nevěděla nic.
„Co se stalo? Co ti to donesl?“ zeptal se která zrovna také doběhla.
„Sarek on je....,“ zarazila se, nemohla to Ani říct a porušit tak slib, který dala Sarekovi, „Musím ho teď hned najít, jinak se mu něco stane.“
„Co?“zeptala se Aia, ale už neměla šanci dostat odpověď, protože Amanda, stejně jako předtím vulkánec, zmizela v turbovýtahu.
Teď už chápala proč Sarek tak pospíchal na Vulkán a chtěl si ji okamžitě vzít. Potřeboval družku, potřeboval jí, protože prožíval Pon Farr. Jediné, co nechápala, bylo, že jí to neřekl. Snad se za to styděl, nebo nechtěl, aby si ho vzala jen proto. Jenže teď buď zemře, nebo si vezme jinou ženu, kterou nebude chtít. To nemohla dopustit. Za žádných okolností ne, protože ho milovala.
TAXI se táhlo městem zoufale pomalu, jelikož byla zácpa. Jasně se jí při tom v hlavě vybavily sliby politiků, že s jejich novými dopravními zákony nebudou žádné zácpy ani nehody a přitom to bylo pořád stejně. Jenže teď by opravdu potřebovala, aby alespoň jeden ministr dopravy nelhal.
Poslední úsek k letišti se naštěstí táhl po zemi, takže vystoupila a vzalo to pěšky. Čas běžel, měla jen dvacet minut na to, aby překonala skoro pět kilometrů. Marně si vzpomněla na hodiny tělesné výchovy, které trávila místo na cvičišti s ostatními vsedě pod schody s knihou v ruce. Teď by se jí trochu lepší kondička hodila.
Proběhla parkem kolem sochy Zefrana Kochrana ukazujícího k nebesům, přes silnici mezi brzdícími vozidly a obrovskými prosklenými dveřmi do letištní haly.
Rozhlédla se kolem sebe, přes dav lidí mnoha ras nic neviděla. Stoupla si na špičky, ale i to bylo k ničemu. Před nosem jí prošla drobná, tak metr vysoká, zelená osoba nesoucí na hlavě šestkrát tak velký komínek zavazedel. Amanda jen překvapeně zamrkala a protáhla se jí rychle za zády.
„Let 992, loď Fenix, směr Vulkán, bude odlétat ze sila 12 za deset minut. Cestující nechť se dostaví k vchodům 5,6 a 7,“ hlásal zrovna příjemný ženský hlas, načež tu samou zprávu začal opakovat ve vulkánštině a pak v dalších jazycích. To byl Sarekův let, který musela Amanda stihnout. Oddechla si, deset minut byl hodně času, jen kdyby věděla, kde jsou vchody 5,6 a 7.
Doběhla k mapě a zoufale na ní začala hledat. Nemělo by to být těžké, nejednalo se o národní park s rozlohou stovek kilometrů, ale halu. Jenže Amanda byla odjakživa naprosto tupá na mapy a orientaci všeobecně. Dokázala se ztratit i v obchodním době přes navigaci skeneru. Správné vchody se jí podařilo najít až při dalším hlášení, které přišlo o pět minut později a navíc zjistila, že je na úplně opačném konci haly.
Musela si pospíšit. Kličkovala davem zhruba směrem kde tušila, že by vchody mohly být. Po cestě se zapletla mezi dvacetihlavou rodinu andorianů, kteří nešetřili i peprnějšími nadávkami. Potom málem čelně narazila do obrovské opice s modrou srstí a dvěma nosy, co to bylo za druh netušila, každopádně se mu ve standartu omluvila, ale asi jí moc nerozuměl, protože z něho vyšlo jen pár skřeků. Kdo ví, jestli byl vůbec inteligentní a nebyl to jen něčí ztracený domácí mazlíček.
Nakonec se zastavila kousek od fontány, kde měla výhled na všechny tři vchody. Stejně nic pořádného neviděla, tak si vylezla na okraj kamenného obrubníčku a opřela se o jedno z ramen fontány. Na ruku jí tekla voda, ale to jí nevadilo.
Až u vchodu 5 uviděla skupinu tří vulkánců, kteří svým nevýrazným béžovým vzhledem vyčnívali s převážně extravagantního oblečení ostatních.
„Sareku!“ zavolala, jak hlasitě jen dokázala, ale buď ji neslyšel, nebo ji úmyslně ignoroval. Ať tak nebo tak, byl už skoro u kontroly cestovního povolení.
Seskočila z fontány, ale bota ji podklouzla, takže skončila nohou rovnou ve vodě. Zaklela, trochu peprněji, než by bylo na její pohlaví vhodné a vylezla ven. Nohu nejen, že měla mokrou a v botě jí čvachtalo, navíc ji bolela. Nedbala na to a kulhavě se rozběhla ke vchodu pět.
„Sareku! Sareku!“ volala jako zběsilá, i když nevěděla, jestli ji vůbec slyší. Dávno už ho při své malé výšce ztratila ze zorného pole, jen tu a tam zahlédla cíp pískového hábitu. Protáhla se mezi dvěma za sebou jedoucími vozíky se zavazadly a dostala se na volný prostor, přes který viděla Sareka a dva společníky, jak předkládají cestovní povolení.
„Sareku!“ zavolala znovu a už s nadšením, že se jí to podaří, že ho dostihne včas, se rozeběhla přes ten malý volný prostor. Ale nic se nepodařilo, jak mělo. Stihla by to, kdyby jí do cesty nevběhl malinký orionský pes s osmi nohama. Pokusila se ho ještě oběhnout, ale on byl rychlejší a vlétl jí rovnou pod nohy. Zakopla o něj, při pádu na zem slyšela, jak kdesi za ní úpěnlivě zakňučel a pak už se jen rozplácla po kamenné podlaze jak široká tak dlouhá. Narazila si dlaně, kolena a nechtěně se kousla do rtu, takže jí po bradě začala téct krev.
Zůstala ležet na zemi, lidé se kolem ní srocovali, ale nikdo se moc nehnal ji pomoct. Spíše jen tak okukovali. Nevadilo jí to, jen jí v hlavě znělo, že už je pozdě na to vstávat, protože Sarek už je určitě na druhé straně přepravního boxu. Neslyšel ji, neviděl, neví, že tu byla a ona už nemůže nic napravit. Dokonce ani neví, kde Sarek na Vulkánu bydlí.
Silné, horké ruce jí sevřely ramena a začaly ji zvedat na nohy. Zaklonila hlavu, aby se střetla s pohledem svého zachránce. Uviděla Sarekovu stále klidnou, vyrovnanou tvář a jeho tmavě hnědé oči, které se leskly jistými obavami o její zdraví. Postavil ji na nohy snadno, jako by byla panenka a nevážila ani kilo.
„Sareku.“ Cítila, jak se usmála doslova jako pitomec. Krátce zhodnotil její vzhled pohledem, uchopil ji pod loktem a odvedl k lavičce.
„Sedni si,“ nařídil ji. Poslechla bez jediného zaváhání, stejně jí hrozně bolela kolena a bylo nepříjemné stát v mokré botě.
„Tady. Přitiskni si to na ret, abys zastavila krvácení,“ podal jí bílý látkový kapesník. Nevěděla, že něco takového vulkánci vůbec mají, ale teď se to hodilo.
„Vezmu si tě, odletím s tebou na Vulkán, třeba hned teď,“ zahuhlala přes kapesník přitisknutý k puse, „Nenechám tě zemřít. Miluji tě“ Povzbudivě se na něho usmála, doufaje, že to pomůže.
„Nerozumím,“ zareagoval na to upřímně zmateně.
„Já vím, co se děje, Soket mi to všechno napsal,“ ztišila hlas k šepotu, „Kdyby si mi řekl, že už nastal tvůj čas, tak bych nezaváhala ani na okamžik. Pochopila bych proč na mě tak naléháš a proč se musíš tak rychle vrátit na Vulkán.“
„Já se nevracím na Vulkán rychle, naopak jsem tu o tři měsíce déle, než jsem měl být,“ argumentoval, „Navíc tě mohu ujistit, že neprožívám Pon Farr a nevím, co tě na tu myšlenku přivedlo.“
„Ale Soket... on...,“ zašátrala v kapse odkud vytáhl pomačkaný svitek, „Poslal mi tohle, pochopila jsem to tak, že ti hrozí... nebezpečí.“
Sarek si od ní svitek převzal, rozevřel ho a nahlédl dovnitř. Zřejmě mu stačilo přečíst jedinou řádku, aby byl víc než překvapený. Obočí mu vyletělo vzhůru a rozhodně se zatvářil hodně překvapeně, vlastně skoro šokovaně.
„Tohle je vskutku.... fascinující,“ vyjádřil se nakonec, když dočetl, „O podobných výzvách jsem četl jen ve starých kronikách, viděl jsem jeden přepis, ale ve skutečnosti jsem ji nikdy neviděl. Musí to být jistě několik století, co ji nějaká žena dostala. Budeš jistě jediná přinejmenším v tomto kvadrantu, která ji vlastní a je pro ni určena.“
„Výborně, můžu to prodat do muzea,“ odsekla s hořkostí. Najednou si připadala jako hlupák, kterého někdo napálil. Netušila, že vulkánci mají tak zvrácený smysl pro humor. Možná tu někde Soket stál a teď se zplna hrdla smál, tomu jak se tu ztrapnila. Mokrá, pomačkaná, zpocená, potlučená a s krvavou pusou. Ohromná zábava.
„To ne! Není to něco, co se veřejně ukazuje jako nějaká rarita,“ zamítl prudce její nápad s muzeem, „Netuším, proč ti to Soket poslal, snad učinil unáhlený závěr z jednoho mého prohlášení,“ přemýšlel nahlas.
„Jakého prohlášení?“ zeptala se spíše pro formu, pocit, že si tu z ní tropí šašky, sílil.
„Řekl jsem,“ váhavě se odmlčel, „že nechci jinou družku a manželku než tebe, už nikdy. Byl jsem a stále jsem, rozhodnutý uchýlit se do soukromí svého domu a žít dokud to bude možné.“
„Dokud nezemřeš? To myslíš vážně! Není to logické,“ nechtělo se jí tomu věřit. Nebylo logické, aby něco takového udělal, když bylo jistě mnoho žen, které by ho chtěly.
„Ne vše je o logice, je to také o cti, sebeúctě a jiných důležitých věcech. Dvakrát jsem hledal družku a dvakrát zklamal. To není náhoda.“ Trochu sklonil hlavu a nahrbil záda, jakoby mu na to dopadla neznámá tíha.
„Nezklamal, vždyť jsem tady,“ řekla naléhavě. Bezděky mu položila ruku na tvář. Ucukl, sevřel jí v zápěstí a sundal si její dlaň z tváře, výraz měl při tom dokonale netečný.
„Ne, Amando. Ne na veřejnosti,“ požádal ji přísně, dál ji ale svíral zápěstí. Snad na to zapomněl, nebo to udělal úmyslně.
„A v soukromí mohu?“ zeptala se s laskavím úsměvem, vyprostila svou ruku z jeho stisku a zvedla dva prsty, „Chci se stát tvou přítelkyní, družkou, milenkou a manželkou. Setrvat s tebou v prchavém doteku navždy.“ Pokusila se vytvořit něco, co alespoň připomínalo jednu z mnoha vulkánských formulací, která se používala vždy jen k jedinému účelu.
Snad váhal, jelikož nevěřil jak moc vážně to myslí, ale ona si to skutečně přála. Teď to pochopila jasně a čistě. Zároveň se v duchu smála Saketově mazanosti, vyzrál na ni a donutil jí si uvědomit co má, dřív než to mohla skutečně ztratit.
„Chci být tvou součástí a přeji si, aby ses ty stala mou,“ odpověděl a přitiskl svoje prsty na její. Bylo rozhodnuto.
°°0°°
Přejel jí rukou po spánku, pod prsty cítil jemné chloupky a ještě jemnější pramínky vlasů. Dotýkat se jí teď bylo úplně jiné. Mělo to jiný význam. Bylo to silnější, než co kdy dřív poznal, včetně doteku myslí, kterým prošel se svou první ženou během Pon Farr.
Mírně se pohnula ze spánku a vydala nejasný povzdech. Lidé když snili, často se to projevovalo i na jejich těle, to věděl, ale teď poprvé toho byl svědkem.
„Pak už ti nebudu muset všechno vysvětlovat?“ Zeptala se ho Amanda před tím, než léčitel spojil jejich mysli. Chtěl by říct, že nebude, ale nebyla to pravda. Splynutí mu na jeden prchavý moment dovolilo v oslnivém záblesku spatřit celý její život. Její vzpomínky byly neúplné, zastřené, často evidentně doplněné fantazií, ale i tak se toho o ní dozvěděl vše a zároveň nic. Bylo mu dovoleno vidět, jak nadšená byla, když se poprvé sama postavila na nohy, její první dobrou známku ve škole, její první noc strávenou studiem v knihovně, pak i první okamžik kdy ho viděla. Od té chvíle byla její mysl naplněná právě jen jím, Sarekem, prolínaly ji vzpomínky na něj, myšlenky na něj a pocity s ním spojené. To bylo důležité, do těchto pocitů se ponořil a doslova se v nich utopil.
Pochopil a přijal její city k němu, porozuměl smyslu jejího odmítnutí, i když ona sama ho nedokázala vyjádřit, ovšem i tak pro něho zůstávala záhadou. Záhadou, kterou toužil řešit po zbytek jejich společného života. Těšil se na to a byl odhodlaný investovat do toho všechno své úsilí.
Až když opustil její mysl, uvědomil si, že to co mu připadalo jako hodiny utápění se v její mysli, bylo sotva deset minut. V místnosti byli už sami, Soket se moudře vytratil, než se znovu vrátili do vlastních myslí a vlastních těl.
Amanda brečela, nejdříve se obával, že jí to příliš vyděsilo, ale hmatatelné štěstí, které od ní klouzalo po jemném poutu hluboko na okraji jeho mysli, ho ubezpečilo, že vše je v pořádku. Objal ji, přitiskl si ji na hruď, ale neřekl jediné chlácholivé slovo. Nebylo třeba mluvit, stačilo jen se vzájemně dotknout.
Vzlykala mu do šatů dlouho, někdy usedavě, pak zase s nádechem smíchu, až ji nakonec přemohly emoce docela a ona únavou usnula. A tak se stalo, že už jí tu tři hodiny, strnulý v jediné nepohodlné poloze v pololehu na pohovce svého apartmá, držel a nechával spát na svém hrudníku.
„Může být člověk opilí splynutím myslí?“ zeptala se spánkem trochu ochraptělým hlasem.
„Netuším, jaké následky to může mít u člověka,“ odvětil polohlasně.
„Já se cítím opile,“ zamumlala, potom se tichounce zasmála. Cítil, že je v rozpacích, ovšem už věděl, že to nejsou špatné rozpaky, ale ty dobré. Bylo doslova fascinující, že jedna emoce mohla být vykládána jako pozitivní i jako negativní.
„Tohle je naše svatební noc,“ pozvedla k němu poprvé svoje modré oči, ve kterých se blýskalo šibalství, doslova ho z ní cítil, „Víš, co to znamená v naší kultuře?“
'Jistě,' odpověděl, aniž by použil hlas, jen v myšlenkách. Chtěl vyzkoušet jestli jejich spojení dosahuje takové hloubky, aby ho mohla slyšet beze slov. Jen svou myslí. U vulkánských párů to tak bylo, ale tam byli oba telepaté.
Zamračila se.
„Slyším tě a rozumím, ale nemyslím, že bych ti dokázala odpovědět. Nejsem telepat,“ trochu úzkostlivě nakrčila nos.
'Zkus to,' pobídl ji opět, 'Stačí chtít mi něco říct, vyslovit to, ale nepoužít přitom hlas,' poradil ji, i když sám nevěděl, jestli to u ní tak bude fungovat. Pro něho to bylo něco jiného, on byl telepat, i když slabý.
Semkla rty, nakrčila nos i čelo, soustředění z ní přímo sálalo. Mohl cítit jak se její mysl trochu klidní, jak se ustaluje v jasnější proud, na který byl ve vlastním vědomí zvyklý a pak se zaměřuje na něj.
'Miluji tě,' sdělila mu jasně a čistě, kromě toho ho ale zaplavila i silnými emocemi, které se pro její vnímání k těm dvou slovům vázaly a nejasnými obrazy jich dvou, při kterých se ona začervenala a on by se zazelenal, kdyby toho byl schopen. Takhle sebou jen trochu cukl a dlouze se na ni podíval.
Bylo to nevyhnutelné, chtěli to oba až zoufale. On určitě. Vzedmul se v něm přirozený majetnický pud každého vulkánce. Získal její mysl, její duši a teď si žádal její tělo, nehledě na to jak nelogické bylo mít sex jen tak z čisté potřeby.
Vstal, jí vytáhl na nohy a přitiskl do náruče. Ruce ovinul kolem jejího těla, až cítil tep jejího srdce na hrudi a křehkost jejího chladného těla. Podepřel jí bradu a pozvedl její obličej ke svému.
Políbil ji. Konečně už pořádně věděl jak, její vzpomínky a chabé zkušenosti mu poskytly základní informace. Teď to stačilo jen vyzkoušet.
Pohnul rty proti jejím a ona mu odpověděla stejně, rukama ho přitom objala kolem krku, aby si ho přitáhla blíž k sobě. Cítil chuť jejích slin v puse, když prohloubila polibek a zjistil, že to vůbec není nepříjemné, ani nechutné, jak se mu to zdálo dřív. Ač nechtíc, odtáhl se od ní, ale jen proto, aby ji uchopil za ruku a odvedl do své ložnice.
Na prahu se ho pustila, opřela se o futra a nahlédla dovnitř, jakoby vstupovala do nějakého tajemného prostoru. Nechal ji, aby se sama rozkoukala, i když na jedné posteli a meditačním koutku neviděl nic zajímavého, a mezitím si sundal hábit a vrchní tuniku, obojí pečlivě složil na své místo.
„Potřebovalo by to sem nějaké květiny,“ podotkla a obezřetně došla až k němu. Cítil obavy, očekávání, radost, nervozitu. Jeho svět doposud prostý mnoha odstínů emocí byl naplněn změtí, kterou s sebou přinesla ona. Nebylo to vůbec špatné, vlastně naopak, už by to nechtěl jinak.
Položila mu ruce na tvář, nechtěně tak prohloubila jejich spojení, ale to vůbec nevadilo. To zachvění silných emocí, také její touhy, mu příjemně rozechvělo páteř. Jindy by ten pocit potlačil dřív, než by se stačil dostat do slabin, ale tentokrát byl víc než žádoucí, nechal ho proto plně rozvinout.
Sklouzla rukama po jeho krku k zapínání, se kterým se její drobné, rozechvělé prsty začaly těžce potýkat. Chtěl jí pomoct, ale byl odmítnut dřív, než to stačil vyslovit. Ne hlasem, nýbrž zamítavou myšlenkou. Učila se rychleji než by si myslel, že je možné.
Respektoval její přání a místo toho, aby jí pomáhal, sám se pustil do svlékání jejího oblečení. Kdyby byli oba vulkánci, tak by se svlékli samy pro zefektivnění celého procesu, ovšem s ní to musel udělat po lidském způsobu a pro lidi bylo vzájemné zbavování oblečení důležitou součástí předehry. Přinejmenším Amanda to tam chápala.
Zatím co ona se pořád potýkala s teprve druhou sponou jeho šatů, on už svými šikovnými prsty porozepínal všechny knoflíčky na boku její halenky. Jelikož jí nechtěl přerušovat tím, že jí bude přetahovat oblečení přes hlavu, přesunul svou pozornost ke knoflíkům na sukni. V rychlosti rozepnul i je a s posledním knoflíčkem jí plně propínací sukně sklouzla z boků a spadla na zem, jako modrá kaluž u jejích chodidel. Sklouzl pohledem po jejích nohách, na vulkánská měřítka byly krátké a dost oblé, ale jemu se to líbilo.
Nervózně se zasmála.
„Ty už si mě skoro celou svlékl a já ti ještě nesundala ani košili,“ zamumlala trochu rozpačitá a pobavená zároveň. Zvedl ruce k vlastnímu zapínání. Tentokrát už ho neodehnala a nechala ho, aby si porozepínal všechny spony a sundal oblečení z těla. Po jeho tunice, následovala její halenka.
Zvědavě si ji prohlížel. Ňadra měla na vulkánská měřítka velká, hnědé, ztuhlé bradavky svítily z jejího růžového těla.
Zkoumavě přejel prsty po jejím krku, přes jedno ňadro, dolů po břiše až k okraji bílých kalhotek, které byly posledním kousek látky zakrývajícím její tělo. Povzdechla si, záchvěvy vzrušení zavířily její myslí. Objala ho kolem krku, stoupla si na špičku a políbila ho, přitiskla tak své tělo k jeho nahému hrudníku. Objal ji kolem pasu, zejména proto, aby neztratila rovnováhu, když balancovala na špičkách a také proto, že toužil mít ji v objetí.
Byl to neobvykle vzrušující pocit, jak se její chladná kůže k němu tiskla. Jasně cítil její bradavky otírající se o jeho kůži, vnímal vlhké rty líbající jeho krk a pak ruku. Nejdřív mu přejela po žebrech, jakoby je počítala, pak po boku a nakonec zamířila dopředu ke slabinám. Nerozepnula mu kalhoty, jak očekával, nýbrž přejela přes látku prsty po jeho z části vzrušeném penisu. Potlačil povzdech, který se mu dral na rty, vulkánci nevzdychají, nikdy.
Další záchvěv tichého smíchu se mu otřel o ucho, společně s chladným vzduchem z jejích plic.
„To zatím není tak strašné,“ prohlásila. Moc dobře věděl, co má na mysli a její slova ho proto donutila k jemnému úsměvu, i když nechtěl. Sklonil se k rameni, na které vtiskl několik polibků. Její tělo chutnalo slaně, a přestože se prakticky nehýbala, bylo pokryté vlhkou vrstvou potu.
„Ještě nejsem plně vzrušený,“ odpověděl ji
Odtáhla se, pohlédla mu do očí a pak mírně kývla, jakoby říkala, že to bere na vědomí. Tlakem do ramen ho donutila posadit se na postel. Nebránil se jejímu vedení, protože ji chtěl poskytnout všechen prostor, jak jen šlo. Nedokázal si ani představit, že by jí byť neúmyslně ublížil.
Posadila se mu obkročmo na klín, rukama se mu opírala o ramena a zhlížela na něj trochu z výšky. Její klín se mu otíral o rozkrok, trochu se posunul, aby ten kontakt byl intenzivnější. Další vlna vzrušení mu nahnala krev do penisu, bylo to příjemné a nepříjemné zároveň. Už neplánoval nic daleko do budoucna, teď už jen chtěl, aby mu sundala kalhoty.
Vyslyšela jeho přání, ač bylo nevyslovené. Už o poznání zručněji rozepnula přezku na jeho kalhotách a stáhla mu je z boků. Na rozdíl od něj, je nesložila, ale hodila někam stranou. Teď nad ním stála a hleděla mu do rozkroku v překvapení. Také si do něho shlédl. Sám tam neviděl nic extrémně zajímavého, jen svůj vzrušený penis čnící do prostoru.
„Nemusíme mít dnes pohlavní styk, pokud tě to zatím příliš děsí,“ ubezpečil ji, jeho mysl se rychle vrátila z toulek v jejich vzájemné vášni a odpoutala se od prožitků těla, „Existují i jiné metody vzájemného uspokojení.“
„Ne, to ne,“ zakroutila zamítavě hlavou, „Jen budu muset do budoucna sepsat příručku se svými poznatky o vulkánské anatomii.“ zasmála se vlastnímu vtipu, on to nijak nekomentoval, podle něho to nebylo nutné. Stejně to nemyslela vážně, tedy skoro ne.
„Pojď ke mně, Amando,“ vyzval ji a natáhl k ní ruku. Uchopila ji. V ten moment mu do mysli prosákly další obrazy, tentokrát už ne tak příjemné, jako ty které od ní vnímal doposud. Byl to nejasný obraz jí ležící na posteli a jeho jak ji zraňuje v násilném milostném aktu. To byla představa, kterou bylo nutno korelovat.
Za boky si ji vtáhl mezi kolena, kde jí nohama majetnicky sevřel. Zatím co jemně líbal její břicho, užívaje si tichých povzdechů, které tím vyloudil z jejího hrdla, stáhl bílé kalhotky z jejího těla. Stejně zvědavě jako si předtím prohlížel její ňadra a hnědé bradavky, teď pohledem zkoumal její klín. Na rozdíl od vulkánek ho měla pokrytý hustou vrstvou do zlatova zbarvených chloupků. V celkovém náhledu na její tělo to bylo velice estetické.
Klesl zády na postel, její tělo stáhl sebou. Cítil, jak se jeho penis přitiskl na vnitřní stranu jejího stehna, jak se otírá o její chladnou kůži a byl to ten nejúžasnější pocit, co zažil. Obrátil ji prudce pod sebe, tak se mohl o její stehno líp otírat.
'Amando. Milovaná,' zašeptal v její mysli v tiché žádosti o pozvání k hlubšímu splynutí. Pochopila a souhlasně přikývla. Přiložil jí prsty na obličej, už ani nemusel vyslovit spojovací formuli, aby se mu její mysl otevřela v celé své chaotické nádheře. Její emoce ho zaplavily ještě intenzivněji než předtím, včetně jejího sexuálního vzrušení, které bylo ale proti jeho vlastnímu divoce bouřícímu v jeho mozku a odrážejícímu se v tepajících slabinách, ustrašené a malé. I tohle bylo nutno napravit. Uchopil ji pomyslně za ruku a vtáhl ji k sobě, zaplavoval ji ohněm, který mu hořel v mysli, dokud necítil, že se v reálném světě pod ním nesvíjí a nevzpíná v intenzivní potřebě tělesného spojení. Pak jí do mysli vnukl představu milování, jak si ho představoval on. Zpočátku pomalého, neuspěchaného, posléze intenzivního vedeného až k bouřlivému vrcholu a hlavně bezbolestného. Ta představa pomalu, ale jistě nahradila její zbytečně násilnou.
Odtáhl prsty od její tváře, spojení sice trochu zesláblo, ale nevrátilo se k prchavému doteku, jaký společně sdíleli ještě před několika okamžiky. Byl to vulkánský způsob jak v okamžiku největšího emocionálního uvolnění své pocity sdílet s druhem.
Pohlédla mu do očí s výzvou. Nemusel být v její mysli, aby pochopil, co chce a co také hodlal udělat.
Vtlačil špičku penisu do chladného, vlhkého vchodu jejího těla. Nepostupoval rychle, měli dostatek času a on měl až nadbytek sebeovládání. Cítil své vlastní prožitky, chladnou vlhkost přijímající jeho penis centimetr po centimetru, tak i její. Horkost vnikající do těla a přinášející jak rozkoš, tak i štiplavou bolest.
Narazil na krátký odpor, po jehož překonání Amandinou myslí proletěl ostrý záchvěv bodavé bolesti a zároveň cítil, jak mu zaryla prsty do ramen. Natáhl se k bolesti, která tak násilně přerušila jejich počínající okamžik naprostého tělesného i duševního soužití a nechal ji proniknout do vlastní mysli. Nezmizela, jen se rozprostřela přes nekonečný prostor jejich spojených myšlenek, takže vyzněla jen jako neurčitý záchvěv.
Ocenila to tím, že mu vyšla intenzivně boky vstříc. Využil její nabídky naprostého oddání se a sobecky si ji vzal. Nejen její tělo, ve kterém se už cítil jako by byl vždy jeho součástí, tak i mysl. Jejich společný chtíč, vášeň, potřeba se mísily v obrovském víru. K uším mu doléhaly zvuky z reálného světa, její roztoužené vzlyky, šustění látky, vlhké zvuky jejich třoucích se těl.
Výbuch uspokojení nejdřív jako jiskřící ohňostroj zaplavil její mysl a stáhl do toho výru i jeho. Musel se bránit, nechtěl ukojit svůj chtíč jen v myšlenkách a fyzicky zůstat neuspokojený a neuspokojitelný, což by se snadno mohlo stát.
Nebránil se ale dlouho, nemusel a naopak on vtáhl jí do ještě větší bouře, než kterou ona si vůbec dokázala představit. Cítil, že ho znovu doplnila svým vlastním orgasmem, nejen duševním ale i fyzickým. Vnímal, jak se pod ním v reálném světě znovu prudce vzepjala a vykřikla v prožívané rozkoši. Tiskla ho v sobě, nejen fyzicky, ale i v myšlenkách v zoufalé touze, aby ji nikdy neopustil. Konejšivě ji hladil, po těle a i po duši, dokud se neutišila. Potom, ač toužil stejně jako ona navždy zůstat v tomto okamžiku souznění, opustil v jednom doteku prstů na její tváři, společný vír emocí a potom také její tělo.
Klesl na záda vedle ní. Příjemně ukojený emocionálně i fyzicky, snad jen trochu ztuhlý v zádech. Pootočil hlavu k Amandě. Ležela s očima zavřenýma, hrudník se jí stále divoce zvedal, i když dech už se jí pomalu uklidňoval. Sjel pohledem po jejím těle. Nezdálo se, že by byla nějak zraněná, ani na její růžové kůži nespatřil jediný červený otisk ruky, který se obával, že najde. Když se propadl částí mysli do nefyzického světa, bál se, že by mohl neodhadnout svou sílu a příliš ji stisknout, ale nic takového se naštěstí nestalo.
Otevřela oči a pootočila k němu hlavu. Do očí se jí už podruhé za večer nahrnuly slzy, tentokrát si ale nebyl jist, jestli jsou to slzy štěstí. Obrátila se k němu, přitiskla se mu na hruď, doslova jakoby se do něho chtěla vpít. Pomalu ji objal kolem zad.
„Au,“ vydechla tiše.
„Zranil jsem tě?“ začal se strachovat. Co když to neproběhlo tak dobře, jak se zdálo. Přes tenká vlákna napnutá mezi jejich vědomím k němu doléhala, kromě uspokojení a štěstí, i trocha bolesti.
„Ne, jen to trochu štípe,“ zakroutila hlavou, takže se zároveň zavrtala nosem víc do jeho krku, „Mám dojem, že jsem umřela a přišla do nebe,“ sdělila mu se smíchem, „Je to vždycky takové?“
Zamyslel se nad její odpovědí. Způsob sdílení emocí, který jí dnes předvedl byl běžnou složkou vulkánského sexuálního života, takže teoreticky by měla odpověď znít „ano“, jenže on měl dojem, že v jejich spojení bylo něco víc. On si vybral Amandu dobrovolně a Amanda si vybrala dobrovolně jeho, nebyli si zaslíbení od dětství, podle jeho mínění to muselo něco znamenat. Na rodiči určenou družku se dalo zvyknout, dalo se ji přijmout s veškerou otevřeností, ale nebylo tam na počátku to něco navíc. To čemu by lidé řekli láska.
'Pro nás to bude vždy takové,' přislíbil v myšlenkách, aby svým slovům dodal váhu emocí, které cítil a intimitu, kterou nemohl vyjádřit dokonce ani šeptáním v posteli.
'Miluji tě,' odpověděla mu ona stejně, už bez záplavy emocí tak jako poprvé.
'Jsi mou součástí.' Tentokrát mu skutečně porozuměla. Bezezbytku, bez otázek, pochopila jak to myslí a co k ní cítí. Usmála se a políbila ho krátce na rty.
„Na naše společné zítřky,“ řekla.
KONEC
Poznámka autorky: Kdoví proč mám trochu dojem že tato poslední kapitola je trochu parodického rázu, nebo spíše psaná s nadsázkou. Myslím že byste ji tak měli i číst.