26.04.2013 08:34

Vynucená dohoda o opatrovnictví

 

Opatrně vystoupal s láhví po schůdcích a odložil ji na poličku přesně pod obrázek člověka zkrouceného Cruciatem. V láhvi byl lidský mozek vypitvaný z mrtvého, umučeného Cruciatem až k šílenství. Prokousal si žíly, když se ho snažili u Munga hospitalizovat. Jeho mozek se dostal Severusovi do ruky celou řadou pokoutních machinací, takže byl získaný nelegálně a vůbec by ho tu neměl ukazovat, jenže to byl vážně skvost. I při pohledu z dálky byly na mozku velké šedomodré skvrny, kde buňky díky kletbě doslova explodovaly.

Pobaveně se ušklíbl a zhodnotil okem umělce celou expozici. Napravo byl obraz kouzelníka zas a znovu zasahovaného Avadou a zleva pro změnu vyobrazení muže, který surově zabíjí vlastní manželku a za jeho zády stojí čaroděj mířící na něj hůlkou. Jen hlupák by nepoznal Imperius. To vše bylo umístěné přesně na stěně proti vchodu do učebny, takže každý, kdo vstoupil, to viděl. Dovedl si živě představit obličeje řady studentů všech věkových kategorií, jak upírají na obrazy pohledy plné hrůzy. Mnozí z nich některou z Neodpustitelných viděli na vlastní oči a to bylo jenom dobře. Když si je budou zas a znovu zde připomínat, tak jim možná dojde, jak moc je Obrana proti černé magii důležitá a že ji opravdu nemohou flákat. Ve své podstatě existovaly právě jen tyto tři kletby, proti kterým se nadaný, schopný a vzdělaný kouzelník nemůže bránit.

„Můžeš mi vysvětlit, co to děláš, Severusi?“ zahřímal za ním ředitel div, že leknutím nesletěl na zem.

Prudce se obrátil na schůdcích a jen tak po slepu se chytl vrchní příčky. Kdyby nebyly schůdky připevněné k zemi kouzlem, tak už by letěl mramoru vstříc i s nimi v rukou. Takhle se mu jen zatmělo před očima a svět se roztočil jak na zběsilém řetízkáči.
„Momentálně se snažím nespadnout,“ zavrčel v odpověď, svíraje horní příčku ještě pevněji než před chvílí. Nezvedal pohled od podlahy, kam se uchýlil, když se snažil nespadnout a zároveň si tím získával čas, jak Brumbálovi vysvětlit, proč dává lidský mozek v lihu do učebny, kde budou malé děti.

„Ty nemáš vůbec na žebříky lézt,“ napomenul ho starý čaroděj a už se ho chopil rukou kolem pasu. „Opatrně slez dolů. Víš, co by se mohlo stát, kdybys spadl, chlapče? Mohl by sis ublížit.“

Snažil se nezačít nadávat, když se ho starý kouzelník dotkl. Neměl to rád, kdy už to lidé konečně pochopí, hlavně kdy už to konečně pochopí Brumbál. Přesto poslušně slezl dolů, stejně si byl jistější s oporou, ale jakmile už měl pevný mramor pod nohama, tak se odtáhl a narovnal.

„Kdybyste na mě nevybafl zpoza zad, tak by žádný pád nehrozil. Jsem schopný vylézt na žebřík,“ zněl trochu dotčený nedůvěrou v něj chovanou, když to říkal.

„To si jenom myslíš. Zatočí se ti hlava a neštěstí je tu. Než by sem vůbec někdo takhle při neděli dorazil se podívat, tak by mohlo být pozdě pro tebe i pro všechny jiné,“ bylo jasné, kým ty jiné myslí. „Právě proto jsem ti dal k ruce Harryho, měl ti pomáhat se vším, co nemůžeš dělat pomocí magie a je to pro tvé zdraví nebezpečné. Jenže se dnes ráno od něj dozvím, že jsi ho vyhodil, a pak tě tu najdu, jak riskuješ svůj život balancováním na žebříku. Co mi k tomu povíš?“
„Že je Potter žalobníček chodící brečet vám do hábitu,“ odfrkl si s pohrdáním a založil ruce na prsou.

„Ach, Severusi..“ povzdechl si starý čaroděj, kroutě při tom hlavou. „Ty neposloucháš mé dobře míněné rady. Proč nevěříš mému úsudku?“

Znervózněl z ředitelova dotazu plného výčitek. Protože, pravda, proč nevěřil ředitelově úsudku. Věřil mu, jen tu byl problém s Potterem. Nechtěl být v jeho společnosti, zejména od doby, co se ten spratek choval tak merlinrovně jako dokonalý pan vznešený léčitel. A ještě zejména od doby, co viděl Severuse ohnutého přes mísu, jak zvrací. V tu chvíli, když se to dělo, necítil stud, ale jakmile se za Potterem zavřely dveře, tak měl chvíli dojem, že se propadne hanbou.

„Já vašemu úsudku věřím, jen odmítám trávit čas ve společnosti Harry Pottera. Po celé roky se choval jako nesnesitelná štěnice, tak jsem ho také bral, nebudu na něj měnit názor jen proto, že se pár týdnů chová jako dospělý člověk,“ přimhouřil zlobně oči. „Ba co víc, chová se, jako kdyby byl nadřazená bytost se svou schopnosti nahlížet lidem do soukromí, nepřirozeným klidem a předstíranou touhou mi pomáhat.“
„Nic z toho, co popisuješ, není předstírané. Patří to k jeho nově objevenému nadání. Chápu, že zejména ty nejsi možná ani schopný uvěřit, že o tebe má upřímnou obavu, ale opravdu ji má,“ položil Severusovi ruku na rameno nehledě na to, že se lektvarista pod jeho dotekem napnul, „Takže, já ti tu pomůžu doupravit učebnu, pak půjdeme společně na oběd a ty pak půjdeš na famfrpálové hřiště a dohlédneš na bezpečnost žáků. Harry tam totiž tou dobou bude vybírat hráče do nebelvírského famfrpálového týmu. Tobě prospěje čerstvý vzduch i procházka a já se budu cítit lépe, že můj nejlepší muž dává na Harryho pozor. Pak se spolu vrátíte a on ti pomůže s čímkoliv, s čím budeš potřebovat. Jasné?“
„Pane řediteli, já odmítám s Potterem trávit třeba jenom jednu...“
„Ptal jsem se, jestli je ti to jasné?“ pozvedl obočí.

„Ano, ale...“
„Pšt!“ zvedl mu Brumbál prst před obličej.
„Pane řediteli...!“ pokoušel se o rozhořčenou obranu.

„Řekl jsem 'pšt',“ zakýval mu prstem před obličejem. „Teď mi pověz, co kam chceš dát?“ přívětivě se usmál a pokynul rukou k věcem vyskládaným na stole.

Když už mu nemohl říct, co si myslí, tak to dal alespoň dostatečně jasně znát pohledem svých temných očí a výrazem ve tváři. Ať si to Brumbál v jeho mysli přečetl nebo jen odhadl, donutilo ho to překvapeně pozvednout obočí a, k Severusově nelibosti, mu zacukaly koutky v čemsi jako úsměv.

„To bylo velice neuctivé, chapče,“ konstatoval vesele a už se měl do práce.

Nekomentoval to, nemělo by to cenu. Ředitel se prostě rozhodl, že mu bude znepříjemňovat život nejspíš následujících osm měsíců až do porodu místo toho, aby dal Severusovi svatý pokoj v jeho namáhavé situaci. Byl s tím tedy smířen, více méně, jestli bude muset snášet Pottera výměnou za výhody vycházející z jeho stavu, které mu Brumbál doposavad tak ochotně poskytoval, tak tedy zatne zuby a bude hodný malý chlapec. Ostatně, roky byl hodný malý Smrtijed, což bylo trochu náročnější zaměstnání než být Brumbálův mazlíček.

Možná.

Svůj názor částečně změnil, když viděl starého čaroděje pobíhat po místnosti a ručně ukládat Severusovy vzorky do vysokých polic. Bohužel měl ještě tolik slušnosti a svědomí, i přes svou kariéru přisluhovače Pána zla, že mu prostě přišlo studno nechat starého muže lézt po žebříku nahoru a dolů, zatímco on sám si jen tak stojí a nic nedělá. Nebo v tom možná bylo jeho těhotenství. Ano, bylo to těhotenství, nikdy nebyl tak soucitný s ostatními ani s Brumbálem a ředitel evidentně všechno zvládal naprosto skvěle. Dokonce si při práci pobrukoval, zkoumavě si prohlížel exponáty nebo všelijak natáček obrazy, jako kdyby se snažil zjistit, jak je malíř chtěl správně mít na stěně. Na svých sto let měl víc energie než leckterý padesátník.

Po práci si pak jenom oklepal ruce, mávnutím poslal schůdky do rohu, kde je připevnil ke stěně a zářivě se na mračícího Severuse usmál. O chvíli pak už nebohého lektvaristu vláčel na oběd, aniž by třeba jen budil lehké zdání unavenosti. Jediný z nich dvou, kdo se cítil mizerně, byl Severus sám. Ne kvůli černému svědomí, prostě byl unavený a soustředit pozornost na ředitelovo štěbetání během jídla, mu na energii ještě bralo. Uvítal by moci si místo opulentního oběda, který se do něj rozhodl Brumbál nacpat, věnovat četbě nebo dokončování své učebny – bez ředitelovy pomoci by totiž bylo několik hodin co ručně dělat.

Ve své podstatě proto bylo pak úlevou být poslán pryč z hradu najít Pottera. Alespoň už nemusel poslouchat Brumbálovo vyprávění o všech známých, co mají děti. Bylo to tak nápadné, až měl Severus sto chutí říct, že to má tedy ředitel jít vykřičet do světa, jenže mu bylo moc dobře jasné, že to je nejspíš přesně účel všech těch historek. Proto si také pevně stál za svým, dokud to nebude vidět, nechce, aby to někdo věděl.

V jednom měl starý čaroděj pravdu, venkovní vzduch mu skutečně prospěl. Bylo zvláštní, že doteď se nikdy necítil mimo své sklepení nebo chodby hradu tak dobře jako dnes. K tomu ještě mohl po cestě napomenout a odebrat body žákům, co po sobě například házeli jiskřícími včelkami nebo dvojici páťaček, které si drze vykasaly trička a vystavovaly břicho slunci. Tady byly v Bradavicích, ne na pláži, ve škole se musí dodržovat i ve volném čase nějaká základní slušnost.

Už z dálky viděl a hlavně slyšel budoucí nebelvríské famfrpálové hráče. Byl na každém výběru těch zmijozelských a jeho žáci nikdy nenadělali takového hluku, nepořádku a nelítali neuspořádaně nad hřištěm v chumlech.

Prošel šatnami, pod tribunou a ven na hřiště, kde zastihl Pottera v tichém rozhovoru s Weasleym, ani jeden si při tom nevšímal, že příslušníci jejich koleje poletují bez dozoru nad hřištěm, někteří se pošťuchují a dva si dokonce vyhrožovali, že si vzájemně spálí košťata. Přitom byl Potter jako kapitán odpovědný za hráče a Weasley byl prefekt, takže byl odpovědný za všechny. Jenže to byli ti dva, tedy neschopní pitomci, co nepohlídají ani sami sebe. S hrůzou a odporem si uvědomil, že Weasley je při svém lajdáctví zároveň i členem Fénixova řádu. To to tedy Řád vyhrál a dopracoval.

Vytáhl hůlku, zvedl ji nad hlavou a společně se zelenou světlicí ji nechal zaznít jako siréna. Jakmile mu děcka poletující nad hřištěm věnovala trochu pozornosti, tak si přiložil hůlku k hrdlu a použil sonorus.

„Dolů! Všichni okamžitě dolů!“ zavolal na ně.

Teprve až jeho vměšování vůbec upozornilo Pottera s Weasleym, že přišel, kdyby si jen tak sedl do tribuny a nic nedělal, tak by ho nejspíš během celého výběrů hráčů ani nezaznamenali. Zato teď, když donutil ostatní snést se dolů na zem, se k němu oba dva vydali s rozhořčenými výrazy ve tváři. Musel se tomu jen v duchu uchechtnout. Seberte nebelvírovi jeho hračku a hned se začne vztekat.

„Pane,“ pozdravili oba skoro svorně, jen Potterův pozdrav byl takový zvláštně zastřený a jeho oči na krátko putovaly k Severusově pasu. Neměl nejmenší zájem na tom, aby ho kluk okukoval uprostřed hřiště, jedno, že tu nejspíš šlo jen o to, že viděl magickou podstatu dítěte. Proto si složil ruce na prsou a zároveň si pláštěm zakryl tělo. Nejspíš to pomohlo rozptýlit Potterovu pozornost, protože zvedl oči nahoru.

„Stalo se něco, pane, že přerušujete výběr hráčů?“ to byl Potter, jak ho znal, neustále trochu naštvaný a s útočným tónem v hlase.

„Nestalo se nic, jen na vás mám dávat pozor a nehodlám tu pobíhat po celém hřišti s vytasenou hůlkou, čekaje na to, kdy a kdo spadne z koštěte. Jestli chcete vybrat hráče, tak to dělejte spořádaně, jeden zájemce po druhém. V chumlu poletujících těl stejně neposoudíte ničí nadání,“ dal Potterovi jednoduchou, logickou a pravdivou odpověď, opravdu nechtěl sledovat každou vteřinu výběru, jestli se někdo nechystá zabít pádem z koštěte.

„Při vší úctě, jste zmijozelský ředitel, nemáte právo zasahovat do výběru našich hráčů,“ přešel do přímé ofenzivy Weasley, jako všichni z jeho rodiny odhodlaný se začít hádat.

„Nebudu vám zasahovat do výběru, je mi jedno, jakého nešiku si do týmu zvolíte, pouze zajišťuji bezpečnost,“ sjel pohrdavým pohledem zájemce, půlka jich byla děvčata. „A dejte pozor na západní vítr, ať vám nezvedne sukně.“
Nechal rudé adeptky do týmu se dál červenat, stejně jako si nevšímal Weasleyova nevraživého pohledu vrženého do jeho zad a přesunul se k dolnímu hrazení tribun. Tam se postavil, složil si ruce na prsou a stál. Sice ho bolely nohy, cítil, že je má oteklé, ale nehodlal předvést slabost tím, že si sedne na lavičky pro zálohy. Nejspíš si za to od Pottera vysloužil několik starostlivých pohledů, naštěstí se ale kluk tentokrát víc věnoval výběru hráčů, než jeho těhotenství, takže měl klid na sledování svých budoucích nepřátel.

První šel Potter, hned potom, co se s Ronem a ještě jedním bývalým hráčem Nebelvírského týmu pohádal o tom, jestli musí dokazovat svou obratnost. Samozřejmě že Potter předvedl dokonalou hru, zlatonku měl okamžitě, vyhýbal se potloukům tak elegantně, jako tančí baletka na jevišti, a na zem dosedl s lehkou samozřejmostí. Ač nerad, musel uznat, že nejenže to Potter umí, navíc mu to na koštěti nehorázně sluší, což byla věc, kterou pozoroval už dlouho. Ne že by se mu ten kluk snad líbil, Merlin chraň, a navíc byl v dokonalém, symbiotickém vztahu se zlatokopkou Weasleyovou, ale měl prostě své přirozené chlapecké kouzlo zděděné po otci.

Šli po něm dva další zájemci o místo chytače, jenže ty by si nevybral ani omylem.

Zbytek sestavy byl více méně stejný jako vloni, až na jednoho odrážeče a střelce. Na místo střelce se přihlásila Tina Normanová, vysoká černoška z šestého ročníku, spíš samý sval a šlacha než ženské křivky, což jí nejspíš pomohlo i při hraní. Předvedla perfektně mířenou ránu z domácí půlky hřiště přímo skrz obruč protihráče. Byla tak dobrá, až musel doufat jen v Potterovu naprostou stupiditu, která zajistí, že ji nevybere. Merlinžel tak tupý nebyl, takže ji vybral. Zatímco Severus se snažil nezatnout jí zuby do krku, s tímhle totiž budou mít Nebelvíři pohár zase v kapse, tak Normanová jen pomrkávala obrovskýma očima a stále se dokola ptala, jestli ji fakt vybrali nebo špatně slyšela. Měl sto chutí na ni zařvat, že i on přes půl hřiště slyšel obdivné vzdechy všech ostatních hráčů, když její odpálený camrál proletěl obručí.

Během výběru posledního hráče se na hřiště z tribun dostavila Grangerová, aby se připojila k Weasleymu a cosi s ním začala tiše probírat. Krátce si ty dva změřil pohledem, než nad klukovou tupostí zakroutil hlavou. V ženách se nevyznal ani trochu, nikdy se dokonce ani nesnažil, ale dávno už se naučil racionálně vypozorovat znaky toho, kdy má žena o někoho zájem. Grangerová ho měla a Weasley byl debil. Co mu ovšem záleželo na těch dvou, on měl v patě jinou třísku. Novou základní sestavu Nebelvírského famfrpálového týmu, která se nadšeně seřadila udělat svou první fotografii v tomto roce. Když je tak viděl, docházela mu strašná skutečnost, že ani letos nebude k vítězství nad lví kolejí stačit přerazit Zabinimu o záda jeho koště tak, jak to udělal v loňském roce. Zase budou druzí a bude za to moct zejména Potter.

Ráznou chůzí se vydal k hloučku oslavujících hráčů a v duchu už se usmíval představě, jak si dnes před večeří i po večeři na Potterovi smlsne. Když už ho musel trpět ve své blízkosti, tak proč ho nepotýrat za to, že mu ničí život dokonce i v oblasti famfrpálu.

Přiblížil se všem za záda a zrovna se chystal na ně vybafnout, když se mu do nosu dostal strašný smrad. Bylo to cítit jako mrtvola posypaná mařinkou vonnou. Žaludek mu z toho puchu okamžitě vyskočil až na patro. Málem se neudržel, aby se znechuceně nezeptal, kdo tu tak strašně páchne, místo toho zapojil svůj nos, aby to zjistil. Měl ho dobře trénovaný, však také lektvarista potřeboval všechny smysly, aby věděl, kdy je lektvar hotový, rozpoznal různé směsi nebo vůbec posoudil, jestli je jeho výtvor v pořádku. Proto velice rychle jako původce toho puchu identifikoval Grangerovou.

Kdo by si pomyslel, že malá mudlovská šprtka si také potrpí na kosmetiku. Každopádně tentokrát to s voňavou hrozně přehnala, tak moc, až měl sto chutí jí říct, že smrdí jako skunk. Opanoval se však. Přeci jen, i když by ji rád ponížil na veřejnosti, musel dodržovat určité hranice a čichání ke studentům je rozhodně překračovalo. Jestli si ale bude stoupat moc těsně vedle něj nebo mu stejně nasmraděná přijde do učebny, tak už jí něco řekne.

„Pottere,“ oslovil kluka a snažil se při tom dýchat spíš pusou než nosem, „mám pro vás do večeře práci v kabinetě. Až se osprchujete a převléknete, tak vás budu čekat u východů z chlapeckých nebelvírských šaten.“

„Ale pane,“ přerušila jeho plánovaný dramatický odchod všetečná Grangerová, „v neděli nikdy nejsou školní tresty. Je to jedna ze stanov školy.“

„Kdo říkal, že jde o školní trest? Pan Potter se zcela dobrovolně přihlásil, že mi bude nesmírně rád a ochotně pomáhat,“ vyslal výsměšný pohled směrem k Potterovi. „Ve skutečnosti si to doslova vymanil u ředitele, protože podle všeho nesmírně touží po mé společnosti, a když se mu jí nedostává, tak si chodí stěžovat samotnému profesorovi Brumbálovi jako malý rozmazlený kluk, kterému berou hračku. Hmm, neměla byste na mě začít žárlit, slečno Weasleyová?“ bleskl koutkem oka po mračící se zrzce.

„Při vší úctě, pane, pochybuji, že s vámi chce Harry trávit třeba jen deset minut. Na to je jeho život a čas příliš vzácný,“ zareagovala bleskově malá Weasleyová, až moc drzá na to, jak byla bezvýznamná zlatokopka.

„To je dobré, já s profesorem Snapem půjdu vážně dobrovolně a opravdu jsem se přihlásil,“ namítl Potter jakoby ve snaze Severuse bránit, to se mu ani trochu nelíbilo.

„Promiň, Harry, že se mi tomu nechce věřit,“ bránila zase pro změnu Grangerová svého adoptivního syna Pottera a přistoupila o krok k lektvaristovi. V ten okamžik se mu do nosu dostalo tolik toho hrozného voňavkového puchu, až se mu z toho zatočila hlava a žaludek se tentokrát obrátil docela naruby. Vydatný oběd si začal nezadržitelně razit cestu jeho hrdlem ze žaludku ven. Modlil se ke všem svatým mudlovským i těm kouzelnickým, aby se tu nepozvracel před celým nebelvírským týmem. To by byla tak hrozná potupa, že by to nejspíš bez následků neunesl.

„Správně, jako prefekti bychom měli jít s vámi za ředitelem...“ chtěl Weasley nejspíš říct něco podstatného, jenže Grangerová se zase pohnula, větříček ze západů zavál s plnou silou a další masivní dávka smradu Severuse zasáhla ve své plné síle.

„Dělejte si co... chcete,“ málem to ani nedořekl.

Pak už se jen stačil dopotácet k tribunám, opřít se o ně rukou a vyhodit svůj žaludek na písčitou cestičku k lavičkám záložníků. Nemohl to zastavit, kontrolovat své tělo náhle sevřené v záchvatu zimnice, jak tam stál na rozklepaných nohách, předkloněný nad vlastními zvratky a cítil v zádech šokované pohledy Nebelvírů. Teď doufal, že bude mít Potter dost rozumu a nechá ho být, nebo se pod ním otevře země a pohltí ho, aby nemusel čelit tomu ponížení. Jenže se nastalo ani jedno z toho, kluk podle očekávání byl během minuty vedle něj i s lahví vody a podstrkoval mu ji pod nos, zatímco ho začal hladit po zádech. Hladil po zádech před těmi všemi.

„Tady, pane,“ vnucoval mu vodu starostlivým hlasem.

„Nesahejte na mě, Pottere!“ zavrčel na něj prudce a narovnal se. Hodlal si udržet alespoň zbytky své důstojnosti, když se obrátil vstříc těm umouněncům stojícím v řadě jako diváci v hledišti, pusy otevřené a oči vykulené. Jejich jedinou záchranou před stižením ohavnou kletbou byla skutečnost, že byli všichni tak šokovaní a snad i vyplašení, že si nikdo nedovolil utrousit jediný vtípek na jeho osobu. Prostě jen tak mlčky stáli, občas se koukli jeden na druhého a vypadali bezradně. Kromě Pottera postávajícího po jeho boku s výrazem mučedníka se dokonce ani Grangerová, jinak slečna do všeho strkám nos, neodvážila jít mu na pomoc. Dobře dělali. Nestál by o to.

„Co koukáte, jako kdybyste ještě nikdy nikoho neviděli zvracet?“ sykl jejich směrem, moc dobře věda, že i na tu dálku ho slyší. „Za tupé zírání odebírám za každého z vás po bodu. Čekám na vás, Pottere.“
Teď vážně musel rychle ze scény. Kdyby se k němu Grangerová znovu přiblížila, neručil za to, že by nevyhodil zbytek oběda, který mu ještě v žaludku zůstal. Přitáhl si pevně k tělu plášť a s veškerou důstojností, co mu ještě zůstala, rychle zmizel pod tribunami. Ještě za sebou zaslechl náhlý příval štěbetajících hlasů, ve kterých nerozeznával jednotlivá slova. Kdyby ano, nejspíš by odebral víc než dohromady asi devatenáct bodů nebo dvacet, nemohl si vybavit, kolik lidí vůbec na hřišti bylo.

Zapadl do zmijozelských umýváren, zamkl za sebou mávnutím hůlky a šel si rychle vypláchnout pusu. Nejdřív se pečlivě zbavil hořké pachuti na patře, pak se na sebe podíval do zrcadla nad umyvadlem. Na sírově bledé tváři měl drobné rudé skvrnky. Vypadal, jako kdyby měl náběh na dračí neštovice. Sice to bylo lepší ještě než včera, stejně jako se zdálo, že zachránil většinu jídla a nevyhodil ho všechno na zem, ale i tak vypadal jako těsně před smrtí. Alespoň ze svého pohledu a pocitu. Nedovedl si ani představit, že by tohle někdo zažíval víc než jednou za život, třeba taková Molly Weasleyová, co byla prakticky celé své mládí nepřetržitě těhotná nebo alespoň kojící.

Namočil si ruce a položil si je na tepající tepny na krku. Bylo mu horko a pak zase zima, podobný stav, jako když se doplazil domů ze Smrtijedského setkání, během kterých Mistr projevil svou krajní nelibost nad neschopností svých poddaných. Ne, cítil se ještě hůř, po setkáních se mu už zvracet nechtělo, to většinou měl dávno prázdný žaludek a občas i vnitřnosti, ze kterých to vyšlo druhou stranou, takže další zvracení nepřipadalo v úvahu.

Teď ano.

Rozhodně tomu nehodlal podlehnout. Nebyl by to on, kdyby se nechal porazit zrádností vlastního těla. Pohodil hlavou, takže mu vlasy padly přes tvář, zakrývajíce rudé skvrny, a zároveň tak díky tomu budil dojem extrémně nenaladěného netopýra. Obvykle když takhle vypadal, právě po Smrtijedských setkáních, se mu lidé vyhýbali na sto honů, čehož chtěl dosáhnout i dnes.

Vyšel zase ven z umýváren, prošel chodbou a spatřil Pottera trpělivě vyčkávajícího v ústí chodby. Oblečený byl jen do ohavného mudlovského trika a džínsů a jeho jinak se bujně kroutící vlasy mu vysely zplihle podél obličeje. Ten pitomec si je po sprchování ani nebyl schopný vysušit. Jestli kvůli tomu nastydne, tak to nebude Severusova vina, má dost starostí s vlastním spratkem, aby se ještě staral o dalšího.

„Jdeme,“ zavelel napůl úst a bez toho, aby kontroloval, jestli za ním Potter jde, vyrazil ostrou chůzí pryč. Byli asi tak v půlce cesty k hradu, když musel zpomalit, protože začal cítit, jak mu dochází vzduch. Předstíral proto, že jen srovnává krok s Potterem, jelikož ten vedle něj díky své malé výšce a krátkým nohám spíš klusal, než šel. Nejspíš kvůli tomu neměl čas si Severuse všímat, to až teď se na něj podíval... vlastně ne na něj, ale do něj. Pichlavý pohled rozostřených očí, jak si kluk prohlížel jeho auru a auru věci, co v sobě měl.

„Nedělejte to, Pottere!“ zavrčel na něj. „Nedívejte se na mou auru, je to, jako kdybyste mě viděl nahého, tak s tím okamžitě přestaňte. Odebírám vám dalších pět bodů za opakované zírání.“
„Odeberte si jich klidně třicet, pane, mně na tom nezáleží,“ odpověděl mu Potter tak zatraceně klidně a vlastně až vesele, že se z toho dělalo Severusovi až zle.

„To máte za další pět, protože se chováte drze,“ řekl a doufal, že tentokrát se kluk alespoň trochu naštve. Vždy byl vzteklý, když jeho kolej přicházela o body, dnes jich opět za odpoledne ztratili přes třicet, takže by měl běsnit. Přesto zůstával klidný, jen nakrčil nespokojeně nos.

„Mně to nevadí, jak říkám, odeberte mi jich klidně sto, ředitel má knihovnu dostatečně velkou,“ jak to kluk vyslovil, tak po něm Severus vrhl krátký tázavý pohled zpoza černých vlasů. „To máte tak, ředitel potřebuje protřídit a přeskupit svou knihovnu, ale už si netroufá ve svém věku lézt na žebříky a ty knihy se nesmí přenášet magicky, takže mě požádal, jestli bych mu nepomohl. A protože jsou ty knihy vážně těžké, velké a vzácné, tak za každou přenesenou knihu udělí Nebelvíru jeden bod. Zrovna dnes ráno jsem mu pomohl přenést deset knih a asi mu večer pomůžu s dalšími deseti. Ta knihovna je skutečně hodně velká... opravdu,“ když to říkal, tak se trochu uculil.

„Rozumím. Zpráva přijata a zařídím se podle ní,“ zamručel nazpět.

Jistěže, co si myslel, že bude moci Potterovi brát body dle libosti po celou dobu jejich nucené spolupráce. Za takových okolností by se Nebelvír v následujících osmi měsících dostal do takového mínusu, že by to doháněli ještě pravnoučata letošních prváků. Takže se ředitel moc dobře pojistil, že jeho milovaná kolej zůstane stále tou nejlepší, alespoň podle bodovací tabulky. A ne, nikomu nebude podezřelé, že udělí tolik bodů Potterovi jen tak pro nic za nic, protože Severus, nyní pečlivě poučen, že odebírání bodů nepovede k odstranění kluka z jeho života, se odebírání bodů vzdá a vymyslí něco jiného. Pro začátek krájení něčeho hodně ohavného zároveň jako trest za ten schopný famfrpálový tým.

Došli společně k jednomu ze zadních vchodů hradu většinou používaných hráči, nadšenci do bylinkářství vracejícími se ze skleníků nebo profesory. Malé dveře, dřevěné, dvouveřejové. Severus se natáhl po klice, ale Potter byl o něco rychlejší. Bez toho, aby si to plánoval, se dotkl mladíkovy ruky. Byla teplá, jemná skoro jakoby hedvábná. Nepamatoval si, že by se kdy dotýkal ruky s takovou kůží. Bylo to zvláštně příjemné.

Prudce proto ucukl rukou a vrhl neskonale zlý pohled na Pottera, což mu vydrželo asi tak pět vteřin. Kluk byl ve tváři celý rudý jako vyzrálé jablko. Jeho zelené oči se sklopily a... opět se podíval na Severusovo břicho, načež uhnul pohledem a stiskl kliku.

„Jestli se mi opovážíte ty dveře podržet, Pottere,“ zavrčel, spíš aby rozmíchal tu podivně napnutou atmosféru, „tak přísahám, že vám utnu ruce v ramenou, našiji vám je na temeno hlavy a donutím vás vytleskat mi Ministerskou hymnu.“

Potter uhnul od kliky, uhnul i od dveří a ustoupil stranou poskytující Severusovi dostatek prostoru aby si otevřel sám. Nebyl nemohoucí těhotná žena s břichem velikosti almary a sto kily k tomu. Do tohoto stavu se nikdy nehodlal dostat. Rozhodně neplánoval trávit těhotenství sezením ve svém pokoji, jedením čokolády a čtením si ženských románů, nad kterými bude brečet. Cítil se strašně, někdy hůř než to, jenže nic, co kdy prožil, ho nezlomilo. Nedonutilo ho to se vzdát a spoléhat se na pomoc jiných. Nebude s tím teď začínat.

Prudce rozrazil dveře a nechal je klidně klukovi jdoucímu za ním vlétnout rovnou do obličeje. Od ztráty brýlí ho uchránila jen chytačská dovednost, kdy dokázal dveře včas přibrzdit. Jen se tomu přes rameno ušklíbl. Byla by to větší sranda, kdyby o ně přišel, ale člověk nemůže mít všechno, že ano.

Sešli společně, mlčky, do sklepení a Severus zamířil k učebně lektvarů. Bude tam s Potterem sedět, zatímco bude kluk krájet přísady a bude... nevěděl přesně, co bude dělat, nejspíš se prostě jen posadí za svůj bývalý stůl a nebude dělat nic, jen si užije ten krásný pohled. Drzý spratek kuchající žáby, vymačkávající mrvomízu nebo dělající cokoliv nechutného, co nikdo jiný dělat nechce. Ten pohled už se mu do konce roku nenaskytne, vzhledem k tomu, že už nebude učit lektvary.

Otevřel před Potterem dveře do učebny lektvarů a nechal ho vejít jako prvního.

„Dobrý den, profesore Gifte,“ pozdravil Potter někoho v místnosti.

Severus v duchu zaklel. Jak bylo možné, že má takovou smůlu a pár minut po tom, co si vyzvrací žaludek, se musí setkat s ministerským čoklem. Nedalo se nic dělat, musel vejít dovnitř za Potterem a střetnout s bývalým profesorem obrany. Stál zrovna u skladu a, Severus nevěřil vlastním očím, on ho prohrabával, jako kdyby v něm něco hledal. Přísady klidně vyskládával bez ladu a skladu na stůl, snad jako by nevěděl, že některé dvě ingredience vedle sebe nesmí být postaveny, protože se buď zničí navzájem působením své magie, nebo se stane ještě něco horšího.

„Ahoj, Harry,“ potykal Gift Potterovi, jako kdyby byli staří známí. „Dobrý podvečer, profesore Snape. Copak tu děláte?“
„To bych se spíš měl zeptat já vás,“ zamířil okamžitě k přísadám vyskládaným na stole. „Ocásky ze stříbrných ještěrek položené vedle bodlin afgánského slunečního kaktusu? Chcete způsobit výbuch školy, pane kolego, nebo jenom znehodnotit mou sbírku přísad? Dovolte, abych vás uvědomil, že některé ty přísady jsem nakoupil na vlastní náklady, aby nadaní studenti z pokročilých lektvarů, kteří by to mohli někam dotáhnout, měli dostatečné prostředky k provádění svých experimentů. Jako jejich kantor byste měl mít stejné ohledy.“
„Jen jsem si prohlížel vaši impozantní sbírku. Všechno pak vrátím na své místo, když vidím, že máte dokonce na poličkách vyryté popisky,“ nedal se Gift zastrašit, spíš naopak, a mluvil s výsměchem. „A vy, pane kolego, dovolte, abych upozornil i já vás; tahle třída už není vaše, ale moje a já si v ní mohu dělat, co chci.“
Nevěřil vlastním uším. On, lektvarový mistr prvního stupně, propracovával učebnu i sklad do všech detailů jen proto, aby za pár let přišel nýmand z ministerstva se vzděláním s bídou třetího stupně a kazil mu jeho práci. Ne, nebude si potěšení ze získání obrany kazit tím, že se tu bude rozčilovat na ministerské psy. Za to mu to opravdu nestojí.

„Počkat, jak to, že je to vaše třída?“ vpadl jim do toho Potter, samozřejmě jak jinak. „Je to lektvarová učebna, profesor Snape učí lektvary.“
Nejdřív chtěl pozvednout oči k nebi, když viděl, jak si Potter hloupě třepí hubu na jeho nepromyšlenou obranu, jenže pak mu došlo, co to znamená. On netušil, že se stal Severus učitelem obrany, nikdo mu to neřekl, ač byli s ředitelem evidentně jedna intrikánská ruka. Považoval to za dárek prozřetelnosti tu možnost říct to klukovi zpříma z očí do očí.
„Ve skutečnosti se mýlíte víc než kdy jindy. Došlo k menšímu administrativnímu přesunu, kdy profesor Gift převezme mé místo vyučujícího lektvary a já převezmu jeho místo učitele Obrany proti černé magii,“ informovala kluka škodolibě.

A vychutnal si pohled na jeho upřímně šokovanou tvář měnící se ve zlost. Konečně. Potter měl zlost, i když ji nedal přímo najevo. Jen se mu tak podivně zaleskly oči. To byla rozkoš, donutit ho konečně se rozzlobit i přes veškerý jeho léčitelský klid.

„To jsem netušil,“ procedil přes zuby.

„Vím, proto jsem vám to teď řekl,“ pravil tentokrát samolibě, zároveň se bavil i nechápavým výrazem na Giftově tváři. Když si to tak uvědomil, tak on je spolu v jedné místnosti při rozhovoru ještě nikdy neviděl. Lidé neznalí, lépe řečeno nechápající, způsob, jak se spolu on a Potter dorozumívali, si mysleli, že lektvarista prostě jen nemá rád jednoho studenta o trochu víc než všechny ostatní. Takový pár se vždycky najde, pouze v Severusově a Potterově případě byly projevy nesnášenlivosti poněkud výraznější než je obvyklé. Jenže mezi nimi bylo prostě víc. Část byla nenávist a část byla rutina uklidňující oba dva v chaosu jejich života.

„Já myslím, že je to skvělé. Myslím, profesore Gifte, že konečně najdete předmět, ve kterém mě vážně budete moci něco naučit,“ přešel kluk zase do klidu, ale strčil si ruce do kapes, co většinou značilo, že je tam vzteky svírá v pěst.

„To je docela možné, protože v obraně bys mohl klidně nastoupit bez zkoušek do bystrozorského výcviku,“ odpověděl mu na to bystrozor s úsměvem.

„Je nádherné, když si žák a profesor padnou do noty, teď, pokud budete tak laskav, kolego, a půjčíte mi svou učebnu, tak bych tu rád zadal panu Potterovi školní trest,“ pokoušel se vyexpedovat Gifta pokud možno do lesa sirén, ne-li rovnou do mudlovského pekla.

„Oh, samozřejmě že budu tak laskav a půjčím vám svou učebnu,“ usmál se sladce profesor Gift, upřímně mrkl na Pottera, že to spíš vypadalo jako tik mentálně retardovaného a blahosklonně se vzdálil z učebny, aby se tak řeklo. Rozhodně nešel na Severusův vkus dost rychle.

„Budete učit obranu?!“ vyletěl Potter sotva se za Giftem pořádně zavřely dveře.

„Ano, budu, jsem rád, že vás to tak nesmírně těší. Výzdoba učebny se vám myslím bude také líbit,“ představil si vztekajícího se kluka, jak musí sedět v jím vytvořeném, ne zrovna milém prostředí a bylo mu krásně po těle.

„Mně je ukradená učebna nebo její výzdoba, ale Obrana je prokleté místo. Kdo na něj nastoupí, tak většinou umře nebo se mu stane něco ještě horšího. Jediná Tonksová stačila otěhotnět dřív, než jí prokletí dostihlo a zabilo,“ zlobil se kluk ze zcela jiných příčin, než z jakých doufal, že se bude zlobit.

Evidentně mu nevadilo, že ho bude Severus učit obranu tak, jak by mu to zcela jistě vadilo ještě v loňském roce, on se bál, že se při tom lektvaristovi něco stane. Veškeré škodolibé nadšení a z toho pocházející veselá nálada ho okamžitě přešlo. Předpokládal, že se Potter naštve, když tak neučinil, tak ztrácelo místo učitele obrany na své atraktivitě ještě víc, než když bylo jasné, že to nevyužije k zavděčení se Pánovi zla.

„To je sice pravda, ale v mém případě to nehraje roli, já stejně letošek nedoučím, což je všem zainteresovaným jasné už teď,“ přimhouřil oči, Potter totiž opět zčervenal ve tvářích. „A pak, výpary z většiny lektvarů jsou toxické neřku-li smrtelně jedovaté pro jisté druhy parazitů. Jestliže chci ty parazity udržet z výzkumných důvodů naživu, tak se musím vyhýbat veškerému lektvarovému umění, včetně vlastních experimentů, natožpak břeček, které mi předkládáte v hodinách vy.“

„Aha, to mě nenapadlo. Ale je to vlastně pochopitelné. Co se dostane do vašeho těla, to se nejspíš dostane i k...“ nechal vyznít do ztracena, jen krátce ulpěl pohledem na Severusově břiše.

„Někdy mě váš postřeh doslova oslňuje, Pottere,“ pronesl bezbarvě, nemělo cenu na něj dorážet, když nereagoval. „Naskládejte ty přísady zpátky do skladu.“
Potter jenom přikývl a bez řečí se začal věnovat práci. Už podruhé za den mohl proto Severus sledovat cizího člověka, jak za něj pracuje. Nebylo to vyloženě nepříjemné, ostatně komu by se nelíbilo nemuset nic dělat jen udílet rozkazy, jen cítil ztrátu samostatnosti. Nebyl na tom prozatím tak zle, že by nezvládl jednoduché věci a zároveň ho napadlo, že možná, až opravdu bude mít břicho velikosti balonu, tak to všechny kolem omrzí a nikdo mu nepomůže ani s tou nejmenší věcí. Zakládal si na své samostatnosti, jenže ho právě zachvátila panická hrůza z toho, že to nezvládne. Třeba se přeceňoval, jak to ostatně dělal vždycky. Jeho životním zvykem bylo nasadit si laťku tak vysoko, že jiní stále dokola tvrdili, že to nepřeskočí, a pak ji s vypětím sil a překonáním vlastních omezení přeskočit jim navzdory. Pro otce nebyl ani muž, pro spolužáky byl nickou, pro Malfoye, ke kterému se chtěl vetřít kvůli Pánovi zla, byl polokrevným šmejdem, přesto všem ukázal, kým může být a jaký má potencionál.

Byl tady, Severus Snape, vystudovaný lektvarista, jeden z nejlepších v celé Anglii, Smrtijed, zároveň člen Fénixova řádu, profesor v Bradavicích, přítel Albuse Brumbála a ještě k tomu těhotný, uctívaná to vzácnost. Nakopal všechny, co ho podceňovali, rovnou do zubů svou vysokou botou s vyztuženou špičkou, jenže teď tu stál před překážkou, kterou by nemusel sám zvládnout.

Dítě nebyl smrtijedský výcvik ani špionážní činnost nebo míchání lektvarů. Dítě potřebovalo lásku, péči, opatrování, nic z toho Severus nedostal a neuměl dávat. Sakra, naposledy, když se mu malá Mrzimorka rozbrečela ve třídě, tak na ni řval tak dlouho, že samým pláčem zmodrala a div neupadla pod stůl v mdlobách. Kdyby nezazvonilo, nejspíš by se to vážně stalo. Zmocnila se ho zlá představa jeho samého jako šíleného alkoholického rodiče, co v jedné ruce drží lahev a v druhé třese se svým malým kojencem, dokud ho nezabije. To nechtěl. Nezabil to dítě teď, když měl možnost to udělat čistě a bez právních následků, tak to neudělá ani do budoucna.

Jedinou možností bylo najít někoho, komu to dítě buď hned svěří, nebo kdo ho naučí, jak se o něj starat. Ne ve smyslu vyměňování plen nebo dávání najíst, byl si jist, že to je triviální záležitost, jež zvládne během jedné hodiny výuky, měl na mysli někoho, kdo ho naučí dítě... milovat? To byl nejspíš ten správný název vzájemného vztahu otce a syna nebo dcery. Všeobecně se to tedy říkalo, ne že by znal ve svém okolí moc rodin, které by to také praktikovaly. Rodiny například jeho žáků, co pochopil z doslechu, byly tři a více osob žijících na jednom místě, stravujících se u jednoho stolu a fungujících ve svých vlastních světech. Mohl takovou péči, jako Zmijozel, dát i svému potomkovi, ovšem nechtěl to. Viděl své žáky; neurotičtí, sadističtí, hysteričtí hypochondři či závislí na všem možné, případně veškeré varianty dohromady. To nebyl osud, co by chtěl připravit svému dítěti.

Jenže kromě Brumbála neměl ve svém okolí nikoho, kdo by byl dost Nebelvír a něco takového ho naučil. A Brumbál byl prostě Brumbál, nedalo se definovat, proč to nemůže být on, komu by dítě případně svěřil, nebo komu by svěřil svou výuku.

No a pak tu byl Potter.

Merlinorovný velký léčitel, hrdina a mesiáš kouzelnického světa. Nesnesitelný spratek s tváří třídní celebrity zděděnou po otci a štěstím tak neskutečným, že někde po světě museli lidé na záhadné nehody umírat po desítkách, protože víla štěstěna byla stále za patami jen Nebelvírskému zlatému chlapci. Sedmnáctileté mládě, nejen ochotné starat se o dítě, které ani není jeho a horlivě ho bráni za všech okolností, ještě schopné díky výjimečnému nadání snášet Severuse bez záchvatů zuřivosti a sprostého nadávání. To vše bez řádné odpovědi, protože 'jsem léčitel' neustále opakované až k zbláznění nebyla odpověď, ani to nebyl plán do budoucna.

„Pottere, přestaňte pracovat a sedněte si sem ke mně,“ vyzval ho, více méně bez většího přemýšlení, a pohybem hůlky nastavil jednu ze židlí před katedru, za kterou seděl.

Kluk uklidil láhev, kterou svíral v ruce, a posadil se na židli. Podíval se na něj tak temně, jak momentálně dokázal, a Potter mu to oplatil zamračením. Přinejmenším tedy se sebou nehodlal nechat vyloženě zametat, což už během času, co spolu strávili, také dokázal. Na to, jak na něj řval před pár dny v koupelně, Severus samozřejmě nezapomněl. Jeho rozhořčená obhajoba nenarozeného života byla možná tím spouštěcím momentem, kdy si uvědomil, že si dítě nechá.

„Přes veškerý odpor, který k vám chovám, myslím chápu, proč máte potřebu se o mě starat. Připustím, že je na vinně vaše moc. Neobvyklá magická nadání mívají obvykle mnohá úskalí pro ty, kteří jimi vládnou. Například zvěromagie; kdo se stane zvěromágem, není schopen ovládnout Nitrozpyt. Metamorfomagie zase znesnadňuje užívání lektvarů ke změně podoby,“ odmlčel se, tohle Pottera nezajímalo, tak přešel k tématu. „Takže ano, připouštím vaše právo se o mě starat jakožto léčitel, protože takový je váš úděl ve světě. Všichni hrajeme roli v soukolí života, někteří z nás si ji zvolí, jiným je předurčena. Tím chci říct, že už dál nebudu brojit proti vaší snaze mi pomáhat.“
„To je... nejspíš skvělé,“ vypadal váhavě, zřejmě překvapený tím, jak klidně a rozumně k němu Severus promlouvá. „Chci říct, nečekal jsem, že mi to dovolíte tak snadno. Já jsem vlastně spíš... myslel jsem, že vás budu muset pronásledovat a tak. V ničem by mi to nezabránilo, opravdu nemůžu dělat nic jiného, než vám pomáhat, protože jen být ve vaší přítomnosti nebo vás vidět mě nutí vám pomáhat a chránit vás. Jen prostě...“
„Na rozdíl od vás jsem dospělý člověk. Můžete mi lézt na nervy víc než kdokoliv jiný, to neznamená, že nejsem schopný se k vám chovat korektně, pokud si tento přístup zvolím,“ byl opět znechucený tím klukem na nejvyšší míru, když viděl, že ho Potter považuje za člověka se slabou vůlí a sebeovládáním. „Budu vás ve své společnosti tolerovat, jestliže nemám na výběr kvůli vaší zatvrzelosti a ředitelově vizi nás dvou, jakožto šťastných rodičů. Než se k něčemu takovému snížím, tak chci vědět, jestli si vůbec plně uvědomujete následky svého chování. Pokud vás teď pustím ke svému dítěti, byť třeba jenom jako porodníka,“ odmlčel se a zachvěl. „Ne, to byl nadnesený výraz, nedovolil bych vám dotknout se mě, takže ne jako porodníka, ale jako prenatální asistentku, tak chci vědět, co hodláte dělat, až se to dítě narodí?“

„Pak bych mohl být pro to malé třeba... já nevím... strýčkem?“ navrhl opatrně. „Tedy pokud mi dovolíte ho ještě někdy vidět.“

Náhle mě dojem, že je Potter vážně mentálně retardovaný. Mluvil tu o tom s takovým klidem, jako kdyby to nic neznamenalo. Něco v tom smyslu, budu se o vás starat během těhotenství a pak budu strýčkem vašeho dítěte. Prosté a jednoduché podle představ toho hloupého malého kluka.

„Takhle to nefunguje, Pottere,“ zavrčel. „Děti nenarozené ani narozené nejsou hračky. Nemůžete dnes uspokojovat svou potřebu mi pomáhat vycházející z vašeho léčitelství a po narození dítěte si prostě jen stoupnout opodál a dělat, že se vás to netýká.“
„Chcete mi tu snad navrhnout, že mám být druhý otec se vším všudy?“ vykulil na něj Potter oči, měl je díky tomu velké jako tenisáky a skoro i té zelenkavé barvy.

Zamračil se. Ano, svým způsobem to dělal, hledal někoho, kdo mu dítě pomůže vychovávat s nebelvírskou laskavostí a bude kontrastem pro jeho zmijozelskou odtažitost. Někoho, kdo bude na dítě šišlat, mávat plyšovými medvídky, hrát loutkové divadlo a dělat obličeje. Brumbála zavrhl, nikdo jiný, kdo by měl zájem o jeho věc kromě Pottera, tu nebyl, takže byl jedinou alternativou. Prozatím, třeba do budoucna najde někoho, kdo bude umět šišlat líp než Potter, ale teď tu byl jenom on. To ovšem neznamenalo, že mu jen tak dá za pravdu.

„Ne, snažím se tu o přesný opak. Dokázat vám, že se ve své pošetilosti snažíte pustit do něčeho, na co nejste připravený,“ usoudil, že to znělo hodně otcovsky a to se mu vůbec nelíbilo, navíc tušil, že co řekne dál, bude ještě horší. „Je vám sedmnáct, nemáte potuchy o tom, co děti potřebují a jak se jim věnovat, sám jste ještě dítě, ale snažíte se ujmout potomka někoho úplně cizího. Tohle si uvědomujete, pane Pottere? Muže, se kterým to dítě mám, neznáte a nikdy ho ani nepoznáte, i kdyby se k němu začal hlásit. Protože jestli mi přijde do ruky, tak ho zabiji velice pomalu a velice bolestivě. Takže chápete všechny tyto rozměry vaší snahy?“

Zdálo se, že se snad Potter skutečně zamyslel. Přinejmenším se mu na tváři objevil takový připitomělý výraz, co Nebelvíři mívají, když se usilovně snaží rozhýbat soukolí jejich zrezlého mozku. Bylo velkým pokušením pokusit se zjistit, co se za skelným pohledem zelených očí asi odehrává za vnitřní polemiku.

„Neuvažuji nad tím a myslím, že nikdy nezačnu,“ řekl konečně Potter. „Všechno, co tu povídáte, vím, vím, že to dítě není moje a vím, že starat se o vás je proti všemu, co jsem kdy udělal nebo řekl, a je mi to jedno. Nevysvětlím vám to, protože vy nevidíte a nevnímáte to co já. Navíc, nikdo, kdo si pořídí první dítě, neví, jak se o něj starat, takže tohle není argument.“

Byl nechutně klidný a racionální. Vyznívalo to teď skoro jako rozhovor uvědomělého dospělého s uvědomělým dospělým. Nerad si to přiznával, ale možná, pouze možná, už nebyl Potter nechápavé a ukvapené malé dítě jako ještě před prázdninami, třeba byl už více vyspělý. Ať už za to mohla skutečnost, že společensky byl považován za muže, nebo nadání, kterým vládl. Ať tak či tak, dokud se bude chovat takhle přehnaně milostivě, tak to bude Severuse jen popuzovat. Ano, jistěže byl rozhovor s ním snazší, když na lektvaristu nevrčel a neplival mu nadávky do obličeje, zároveň byl ale nepřirozený. Jestliže tedy milostivě povolí Potterovi jeho péči a přizpůsobí se Brumbálovu přání až do té míry, že nechá Pottera ve svém životě, jak mu bylo vnucováno, tak s tímhle bude muset kluk přestat.

„Dobrá, dovolím vám starat se o mě, ale nesmíte se chovat jako nesmyslně laskavý léčitel. Žádné držení dveří, žádné podávání věcí, žádné hlazení po zádech když zvracím. Pokud možno žádné dotýkání všeobecně. Držte si odstup, nechte mě starat se o sebe samotného a uvědomte si, že nejsem smrtelně nemocný člověk, co bez péče nepřežije ani následujících pět minut,“ vyjmenoval pár základních věcí, které mu na Potterově přístupu hrozně vadily. „Takové jsou moje podmínky, za kterých přijmu, že se mnou budete trávit ty stupidní dvě hodiny denně a budete na mě dávat pozor. Také požaduji, abyste se mnou a dítětem zůstal minimálně v prvním roce jeho života. To znamená, že budete žít tady v Bradavicích, protože já je nemíním opustit ani na krok, dokud nebude Pán zla mrtev. A zároveň se budete po celé ty dva roky vyhýbat smrti, což pro změnu znamená, že se necháte bez řečí chránit Řádem, nebudete vzdorovat Brumbálovi, pokud vám něco nařídí, a za žádných okolností se nepokusíte jen tak sebrat a jít zabít Pána zla. Přijměte tyto podmínky, nebo se navždy kliďte z mého života i ze života mého dítěte.“

Zrekapituloval si v hlavě, co řekl, a jen žasl, jaké stupidity vypustil z pusy. Za svůj život už slyšel lidi vznášet všelijaké podmínky, například Lestrangerová uzavírala dohody s rodinami, na které pořádala útok se Smrtijedy po boku, ve kterých si vymaňovala, že je nechá žít, pokud jí připraví to nejlepší jídlo, jaké kdy jedla. Byla tak sadistická, že opravdu nechala matky věřit, že jejich děti a manželé přežijí, pokud něco uvaří. Klidně kvůli tomu šílená Smrtijedka trávila zbytečné a nebezpečné hodiny v domech obětí, jen aby se dobře najedla a pak stejně všechny pozabíjela. Jenže on, do háje, nebyl přeci Bellatrix Lestrangerová a rozhodně nesháněl pro své dítě druhého otce, jelikož přesně jako tato snaha jeho podmínky vyzněly. On chtěl jen někoho, kdo mu ukáže, jak se o dítě postarat. To bylo něco jiného. Chtěl najít rovnováhu mezi fackou a rozmazlováním tak, aby byl lepším rodičem než kdokoliv jiný. Musel být, byl Severus Snape, byl nejlepší ve všem, do čeho se pustil, tak musel být nejlepší i v rodičovství.

„S tím nesouhlasím,“ řekl Potter a Severus si v duchu hned pomyslel, že tedy přeci jen nebude mít Pottera u sebe a na krku. „Když budu s dítětem dva roky, tak jak bych potom mohl prostě odejít? Jak jste řekl, děti nejsou hračky, když se ujmu role... hmm... druhého opatrovníka, tak se vším všudy. To znamená, že jediné, co by mi zabránilo to malé dál vídat, by byla moje smrt. To je zase moje podmínka.“
Zaskřípal zuby. Celý život muset snášet Pottera? Netušil, jestli je toho schopný jen proto, aby se stal dobrým rodičem. Možná občas, kdyby chodil na návštěvy, by se to dalo snést. Pořád to byl on, kluk s povahou tak odlišnou od Severusovy, že jejich vzájemná nesnášenlivost byla přirozená a pouze jen podporovaná lektvaristovou minulostí i současností. Je to stejné, jako když dáte dva magnety stejnou stranou proti sobě, budou se odpuzovat, i když Brumbál by řekl, že stačí jeden magnet obrátit a hned se k sobě přitáhnou. Severus však pochyboval, že by se kterýkoliv z nich mohl tak moc změnit, až by se měli rádi – byl vůbec on schopný mít někoho skutečně rád? Nejspíš ne, proto taky hledal člověka, co ho to naučí.

„To je přijatelné pouze v případě, že za a; vyhrajeme válku a všichni přežijeme. Za b; založíte si vlastní rodinu s někým jiným a mě a mé dítěte budete jen navštěvovat jako ten strýc, kterým chcete být,“ vznesl tedy další podmínky, když už byli v tom vyjednávání.
„Fajn, tak jo,“ přitakal Potter, „jen nesouhlasím s tou rodinou. Nevím, co bude, možná ani nebude nikdo, s kým bych chtěl rodinu mít. Možná budu chtít zůstat sám. Ale ano, když mě nebudete chtít vídat každý den, tak se nebudu vnucovat. To jen prostě, když uvažuji o tom, že bych se o někoho malého staral, tak vím, že bych se nedokázal jen tak otočit zády a už ho nikdy nevidět.“

Pocítil znepokojení. Bylo zřejmé, že Potter, sedmnáctiletý kluk bez rodičů, vyrůstající u neschopných opatrovníků, jež ho dokonce týrali, má v sobě víc rodičovského instinktu než Severus, dospělý muž ve věku, kdy už bylo setsakra načase, aby si pořídil první dítě. On se evidentně těšil na všechnu tu odpovědnost přicházející s rodičovstvím, zatímco Severus se spíš těšil na to, až buď předá dítě někomu schopnějšímu, nebo až děcko samo usoudí, že už dál nesnese jeho společnost – odhadoval, že to bude tak po čtrnácti až šestnácti letech život – sbalí si kufry a uteče z domova. Dostával se tak, defakto nechtěně, do opravdu zahanbující situace.

„Nuže dobrá, to je přijatelné,“ souhlasil chladně, zachovávaje si důstojnost.

„To znamená co? Že jsem... hm... opatrovník dítěte, co čekáte, nebo tak něco?“ zeptal se Potter už zase spíš tupý než uvědomělý.

„Ne, jste můj osobní léčitel,“ ano, tento status byl pro Pottera přijatelný a i do budoucna se s ním mohl ohánět na veřejnosti. První těhotný muž po stu letech, takže je logické, že si našel tu nejlepší možnou péči – léčitele. Tomu se žádný lékouzelník nevyrovná, ani kdyby se stokrát snažil. Nikdy nezpochybňoval samotnou Potterovu léčitelskou moc, jen jeho schopnost ji použít a příčetnost paní Prozřetelnosti, která dala tak vzácný dar do rukou takového hloupého kluka.

„Osobní léčitel? To zní docela zajímavě... líbí se mi to,“ vypadal upřímně potěšeně takovým statusem.

„Pokud chcete, mohu vám za vaše služby platit. Přirozeně né v kuřatech a žábách, jako to bylo zvykem dřív, ale v galeonech. Řekněte si cenu,“ navrhl platbu mimo jiné proto, že pak to byl obchodní vztah, něco za něco, ne milost od Pottera a tolerance od něj.

„Nechci peníze, mám jich sám víc než dost,“ odmítl spíš lhostejně, než například dotčeně.

„Naopak, rozhodl jsem se, že na tom trvám. Vlastně,“ šelmovsky se usmál, došla mu zvláštní věc, o které předtím nepřemýšlel. „po Mistrově zásahu jsem čistokrevný čaroděj, pokud správně rozumím ředitelově obratu, že vypálil mou mudlovskou krev. To znamená, že mám nárok na změnu statusu a tím pádem je přirozené, že si začnu užívat tradičních výhod spjatých s čistokrevností, bohatstvím a mocí v jednom. Například je běžné, že mají čistokrevné rody rodinné lékouzelníky starající se o ně po celé generace. Budete tedy mým rodinným lékouzelníkem a Léčitelem.“

Viděl, jak Potter váhá, opět přemýšlí, v jeho případě to snad bylo na den až moc přemýšlení, takže začal mít obavu, aby se klukovi nezavařil mozek.

„Dobře, ale za symbolickou částku, ano? Já vážně peníze nepotřebuji ani nechci, tedy chci, ale ne za to, že vám pomáhám nebo pomáhám komukoliv jinému. To je má povinnost, ne zaměstnání,“ objasnil svůj, dle Severuse, deformovaný pohled na svou existenci a svůj úděl ve společnosti. Nebral mu ho, hádat se s Nebelvíry o tom, co je jejich povinnost a co naopak už přesahuje povinnosti kohokoliv lidského, bylo nad jeho síly vždy. Nakonec ze všech hádek sice vyšel jako vítěz, protože Nebelvír neměl argumenty, zato všeobecně byl poražený, nedokázal nikoho přesvědčit, že dělá hovadiny, když se přehnaně stará o blaho jiných.

„Deset galeonů na měsíc pro začátek?“ navrhl opravdu jen symbolickou částku, za to by ho normální lékouzelník nanejvýš tak zkoukl jedním okem, možná, pokud by byl štědrý, by pronesl diagnostické kouzlo, jehož výsledky by ale už neprozradil.

„Tak jo,“ přikývl bez přemýšlení, nejspíš vážně nestál o peníze.
„V tom případě...“ natáhl k němu přes stůl ruku, „uzavřeme kouzelnickou smlouvu, tím se vše, co jsme tu dojednali, stane závazným a porušení podmínek bez dohody a souhlasu druhé strany by mělo následky. Souhlasíte s tím?“

„Souhlasím,“ uchopil Severuse za ruku. Díky tomu si zase mohl vychutnat, ano vychutnat, dotek té jemné ruky. Nebyl na ní jediný mozol, ač věděl, že Potter pracuje rukama až pozoruhodně často na to, že byl dospělý čaroděj a ve všem si mohl vypomoci magií. Podobně jako Brumbál, i on pracoval rukama, dokonce sázel ve skleníku rostliny, přesto neměl na dlaních jediný mozol. Na rozdíl od Severuse samotného, on měl ruce jednu velkou skvrnu, mozol nebo řez od nože.

„Já, Severus Tobias Snape, tímto stvrzuji smlouvu magií své krve,“ řekl slavnostně.

„Já, Harry James Potter, tímto stvrzuji smlouvu magií své krve,“ zopakoval Potter a po jeho slovech se obě jejich spojené paže na krátko rozzářily. Severusova modrofialově a Potterova rudozlatě. Přesně takovou barvu magie, agresivní, vznětlivou by čekal, takže nad tím ani nepozvedl obočí. Zato kluk evidentně viděl uzavření kouzelnické smlouvy poprvé v životě, protože měl opět oči roztažené překvapení.

„Doufám, že mě to nezabije jako neporušitelný slib,“ konstatoval Potter, jen co stáhl ruku a začal si ji mnout, jak brněla. To bylo po uzavření smlouvy běžné, on to už párkrát zažil, protože to nebylo poprvé, co si pojišťoval dodržování dohod.

„O tom jste se měl informovat předtím, než jste uzavřel dohodu, hloupý kluku,“ povzdechl si. „Ne, jistěže vás to nezabije. Obvykle následky úmyslného porušení kouzelnické smlouvy jsou hnisavé vředy, padající vlasy, vypadané zuby a nehty, případně krvácení z tělních otvorů. Vše je léčitelné a zmizí v okamžiku, kdy druhá strana odpustí porušení smlouvy, nebo přistoupí na oboustranné vypovězení s případným dodatečným vyrovnáním za vzniklé škody,“ ubezpečil ho, že nebezpečí nehrozí, nikdy by smlouvu nenavrhl, kdyby to znamenalo Potterovu potencionální smrt. „Všechny dodatečné změny ke smlouvě se zaznamenávají automaticky, pokud se na nich oba shodneme. Navíc bychom teoreticky měli o uzavření smlouvy informovat ministerstvo, aby ji mohli otisknout na pergamen a její přesné znění uložit v písemné formě v ministerské kartotéce. V našem případě by to myslím nebyl nejšťastnější tah, spíš by mělo zůstat vše čistě mezi námi.“
„S tím souhlasím,“ samozřejmě neměl problém s porušením zákonů, jak by zrovna on mohl mít. „Nikomu na ministerstvu nic není do toho, co my děláme. Ještě mám v živé paměti, jak jim loni trvalo pět hodin, než se konečně shodli a poslali nám na pomoc bystrozory. Do té doby jsme se stačili se Smrtijedy a Voldemortem vypořádat sami.“
Měl, zdá se, alespoň tolik rozumu, aby nevěřil ministerstvu. Po všech těch hloupostech, co se jich za svůj krátký život dopustil, to byl jednoznačný krok kupředu k osvícení. Třeba časem i pochopí, jak svět kolem něj doopravdy funguje pod vší tou příkrasou nebelvírské naděje na lepší zítřky.

„Ne, to vskutku není,“ narovnal se nepřirozeně v zádech. „Doukliďte ty lahve, Pottere, podle všeho mám od ředitele zakázáno lézt na žebřík, takže je to výhradně na vás. Vaše první povinnost mého léčitele.“
„To není problém,“ zazubil se Potter a v minutě byl zpátky u ukládání lahví s přísadami do skladu.

Zamračil se na jeho záda. Potter jeho osobním léčitelem, defakto opatrovníkem pro jeho nenarozené dítě a učitelem toho, jak se má člověk správně chovat k dítěti. Musel sám sebou částečně pohrdnout, že se k něčemu takovému snížil. Jeho zmijozelské já se nad ním pohrdavě ušklíbalo. Zahnal ho do kouta. Účel světí prostředek, mít po ruce léčitele je nesporná výhoda, i když je tím léčitelem nesnesitelný spratek Harry Potter.

 

°°0°°

 

Zastavil se uprostřed schodiště ze sklepení, chvíli jen tak tiše stál a pak se začal pohihňávat. Nemohl uvěřit tomu, co se před půl hodinou událo dole v lektvarové učebně. Uzavřel se Snapem, tím Severusem Snapem, co ho nesnáší až za hrob, dohodu o tom, že se může starat o něj a jeho dítě. Byl z toho nepatřičně šťastný. Léčitelská část v něm na sebe byla hrdá, že dokázal umluvit svého pacienta k nejlepší z léčeb z jeho rukou. Na druhé straně ta část Harryho Pottera, co lektvaristu přirozeně nesnášela, jenom žasla, co se to kolem ní děje. Dohromady byl spokojený. Být nablízku těhotnému muži bylo blaho nerovnající se ničemu, co kdy zažíval. Moci mu pomáhat, chránit ho a starat se o něj, bylo uspokojující stejně, jako představa zabití Voldemorta. Patřilo to k jeho povinnostem a navíc i radostem.

Neměl sebemenších námitek ani proti tomu, že bude v životě toho dítěte po zbytek svého života. Cítil. že to dítě potřebuje, aby se o něj staral, nezáleželo při tom, čí bylo. Kdyby například Tonksová přišla o Remuse nebo naopak, pak by totéž pocítil i k jejich dítěti, tím si byl naprosto jist. Remusovo dítě však nepotřebovalo opatrovníka nebo dohled, mělo dva milující rodiče. To Snapeovo dítě nemělo, mělo jenom mrzutého lektvaristu, proto potřebovalo jeho.

Kdyby se pokusil své pocity někomu popsat, nejspíš by to nezvládl vůbec slovy vyjádřit. Kdyby zvládl, vyšlo by to na stohy pergamenu. Nebyl si jistý, co v tom je, jestli on sám, nebo jeho léčitelské moc. Čím víc s ní žil, tím méně ztrácel přehled o tom, jaké to bylo předtím. Neměl pocit, že by ho nadání ovládalo, spíš jen se smývaly kontury mezi jím samým a jeho nadáním. Nevadilo mu to, nepřipadal si tím omezený. Necítil, že by v následujících pár měsících upadl do lítosti nad každou v prstu zadřenou třískou. O tom to nebylo. Bylo to spíše o postupujícím vnitřním klidu, ano, tak by to nazval. Možná se tomu říkala dospělost a s ní přicházející odpovědnost, on v tom viděl jenom své léčitelské nadání.

Vyběhl rychle po schodech a zamířil na večeři, předpokládal, že tam už na něj budou čekat a také že ano, zejména Ginny byla netrpělivá. Všechny ujistil, že je naprosto zdravý a živý, ani nedělal nic odporného, a pak svou dívku objal kolem ramen šťastný z toho, jakou dohodu dnes se Snapem uzavřeli. Ginny se na něj malinko překvapeně podívala, načež se široce usmála.

Svět byl skvělý a nic ho nemohlo pokazit.

 

8. Překvapivá vstřícnost ~o~ 10. Neznalost neomlouvá