29.10.2014 21:43

Dračí hlava na tom ještě nebyla po pouhých pár hodinách spánku dobře, ale slunce se začalo blížit k západu, a jak věděl velmi dobře, už teď bylo s podivem, že je ještě nenalezli. Museli pryč. Udělat takové rozhodnutí bylo snadné, probudit Belluse a vysvětlit mu, že si má připravit jednu jedinou oblíbenou věc, kterou vezmou s sebou, bylo už něco trochu jiného. Zatímco on snadno shromáždil použitelné věci ze zbytků svého nastřádaného majetku, Bellus mu mezitím za zády nanosil celou hromadu svých hraček. S povzdechem si promnul spánek a tvář, jak shlížel na kupu okousaných věcí. Jeho trpělivost byla již beztak napnuta do nepřiměřených mezí, musel se násilím uklidnit, aby na Belluse zbytečně nechrlil hněv. Nebyl tím vinen, byl dítě, některé věci stále těžko chápal a počty mezi ně rozhodně patřily.

„Pravil jsem jednu věc, nikoliv jednu věc na jednu hlavu a deset dalších jako zásobu,“ řekl trpělivě, zvedaje z podlahy ohryzanou midgardskou napodobeninu medvěda, kterou pro něj obstaral na tržišti pod velkým kolem, na kterém se Pozemšťané pro zábavu vozili. „Jedna věc. Takto vypadá jedna věc, Bellusi. Jediný předmět, ne víc, a pospěš si, nebo nebudeš mít nic.“

Hodil oslintané zvíře zpět na zem, kde klidně mohlo zůstat zapomenuto. Většina Bellusových věcí nebyla už pranic k užitku, staly se z nich rozedrané hadry, které dělaly jen nepořádek, jenže bylo tak těžké některou z hraček mu vzít a vyhodit. Nářek, který pak spustil, se dal zde na Midgardu jen těžko skrýt, protože i když se nacházeli na tak opuštěném místě, jako bylo toto skladiště, neustále tu někde opodál poslouchaly cizí uši. Právě proto dostal Bellus víc než kterékoliv Lokiho předešlé dítě, nebo to také bylo proto, že na něj byl opravdu hrdý. Do teď sice netušil, co ho napadlo pokoušet se zplodit dalšího tvora zrovna zde na Midgardu, snad to bylo osaměním a touhou po něčem známém, ale nelitoval. Tři druhy, tři různé schopnosti, tři životní síly. Vše velmi pečlivě spleteno v jediném tvoru, který žil, dýchal, přemýšlel a rostl do krásy. Byl hrdým otcem, ale také umělcem, který postoupil na novou úroveň svého řemesla. Otázkou bylo pouze, kam se vydat dál? Jakou další mez v umění plodit roztodivné tvory by ještě mohl překročit? Doufal, že v brzké době bude mít místo i čas to zjistit, a také navíc sílu, která by mu mohla pomoci.

Do zad ho šťouchla hladká hadí hlava. Obrátil se. Přímo před ním čněly ostré psí zuby, mezi kterými byla stištěná kniha. Vyprostil ji ven, oklepl od slin a podíval se na její přední rozmočenou stranu. Z nápisu už kus chyběl, ale ten proklatý obrázek šedé koule na červených nohách a duhy klenoucí se nad ní byl stále dobře zřetelný. Opět příběh o ošklivém káčátku měnícím se v krásnou labuť. Teď už nemohlo být pochyb, a musel by sám sebe označit za hlupáka, nikoliv mistra náznaků a manipulace, aby nepochopil, co se Bellus snaží vyjádřit.

Chytl ho za tlamu a přidržel ji, nahlížeje do jeho hnědého oka.

„Hloupé zvíře, co si myslíš, že jsi?“ zamračil se na něj. „Jsi vrcholem mé tvořivosti, dokonalý takový, jakým jsi a budeš. Znectíváš mou práci, pokud si myslíš, že jsi něčím méněcenným. Řekl jsem to už mnohokrát - sebevíc nenávidím Všeotce, stále jsem asgardským princem a ty jsi můj potomek. Přestaň s nesmysly,“ hodil knihu na zem a jedním mávnutím ruky ji zelenými plameny proměnil v popel, „a buď hrdý na svůj původ a užitečný svému otci. A žádný pláč! Nejsem zvědavý na tvé skřeky!“ dodal zvedaje prsty nahoru před psí hlavou, které se z hrdla začalo ozývat táhlé kňourání.

„Isä...“ zasykla hadí hlava trochu plačtivě, zatímco psí klesla až dolů na zem. Poslední z hlav byla sice trochu nachýlená dolů v únavě, jako zlomená paže, která ještě nestačila začít srůstat, ale zpod přimhouřených víček hleděly ublížené oči.

„Dal jsem ti úkol... a ne, nemyslím vybrání hračky... splň ho k mému potěšení. Není na tom nic těžkého. Rozumíš mi?“

„Bellus rozumí, Isä.“

Spolehl se na jeho porozumění tak, jak ještě bylo v této situaci vhodné a k užitku, ostatně úkol, který mu zadal, nebyl nijak těžký. I pro jeho dětskou a zároveň zvířecí mysl velmi snadno pochopitelný. Přesto by bylo lepší, kdyby ho vůbec nemusel plnit. Bezpečnější pro ně pro oba, ale zvláště pro Belluse.

Přejel po krku hadí hlavy a zasmušil se. Uvědomoval si, že pokud bude Bellus svůj úkol muset splnit, byla tato chvíle možná tou poslední, co s ním takto v klidu mluví. Náhle mu bylo líto, že spálil jeho oblíbenou knihu, ostatně to byla jenom kniha, sebevíc znechucení Lokimu její obsah přinášel. Už se ale nedalo nic dělat, ani on nedokázal navrátit to, co zmizelo v popelu, ale mohl Bellusovi vybrat jinou hračku. Takovou, kterou měl sám rád natolik, že se jí nikdy nezbavil.

„Něco ti dám,“ řekl a vytáhl Bellusovu první hračku.

Velice nepovedená napodobenina hmyzu, který se vyskytoval na Midgardu, s červenými tečkovanými krovkami a šesti nohama. Slunéčko sedmitečné, tak mu smrtelníci říkali.

„To bývalo tvé,“ ukázal Bellusovi předmět a ten ho začal očichávat všemi třemi hlavami. Horký vzduch z nozder přinesl Lokimu dost nepříjemný pach, trochu od toho odklonil hlavu, ale statečně držel, než si Bellus svou hračku očichal a tázavě na něj pohlédl. Zřejmě si na ni nepamatoval, nebylo divu, když mu ji zabavil jen pár dní poté, co se narodil.

„Narodil ses právě zde, na tomto místě, před sedmi měsíci a nebyl to zrovna klidný večer, to věz. Sotva jsi přišel na svět, objevil se tu Muž ze železa. Předpokládal jsem, že nás ochránci tohoto světa nalezli, ale nebylo tomu tak. Jeho cílem byl jen prostý Midgarďan,“ jemně se ušklíbl, nebýt té události, nejspíše by nadále hledal sarkofág svépomocí a bezúspěšně, podivná to náhoda. „I tak jsem tě musel vzít pryč, protože bys nás mohl svým pláčem prozradit. Bylo to vcelku zábavné, když jsem se s tebou, zabaleným v dece, objevil v parcích tohoto města a nesl tě mezi nic netušícími smrtelníky. Kdyby tě spatřili, nejspíš by je obestřel děs a hrůza, a to se stát mohlo, neboť jsi byl k neutěšení. Toto byla první vhodná hračka k tvému umlčení, kterou jsem viděl. Tři nohy,“ ukázal na tři chlupaté koule visící na provázcích, „na tři tlamy. Nevzdal ses jich, dokud jsem je nezaměnil za tři láhve s mlékem a krví.“

Zachrastilo to, jak se šupiny a ostny otíraly o podlahu, když Bellus šťastně kmital ocasem. Po veškerých předešlých chmurách a ukřivděnosti nebylo ani stopy. Loki se na něj usmál a poplácal ho po napůl šupinaté a napůl chlupaté kůži mezi hlavami. Odpovědí mu bylo tiché spokojené zabroukání ze tří směrů a všechny tři hlavy se k němu také naklonily, až jimi byl zcela zastíněn. Bellus byl den od dne větší, popravdě ani Loki sám netušil, jaké velikosti dosáhne.

Hadí hlava se náhle prudce zvedla, psí ji následovala okamžik na to a dračí se jemně otočila stejným směrem jako její souputnice. Následoval jejich příkladu a podíval se k vysokým vratům skladiště.

„Co se děje?“ zeptal se, i když tušil, že musí Bellus někoho slyšet přicházet.

„Přicházejí. Páni bolesti přicházejí,“ zamručela psí hlava, odhalující své ostré zuby v grimase vzteku.

Hadí hlava se začala houpat ze strany na stranu a napínat kupředu, společně s tím, jak Bellus ukročil směrem ke dveřím. Chytl ho okamžitě pevně za kůži a strhl zpět. Nebyl důvod bojovat s Midgarďany, kteří se je pokoušejí nalézt, naopak by to bylo zbytečně nebezpečné a zmařilo by to jeho plány. Pořád se snažil být nenápadný, navzdory nepořádku, který udělal v jejich vlastím opevnění.

„Ne. Nebudeme útočit jako první. Odejdeme potichu zadem. Rozumíš? Nevydej ani hlásku,“ varoval ho přísně a natáhl se pro svou brašnu.

Bellus tiše, souhlasně zamručel. Musel se spolehnout, že jeho syn udělá, co mu právě slíbil, protože pak by mohl snadno zakrýt jejich existenci. Bude stačit jen mávnutí rukou a nespatří je ani nejbystřejší oko. Ale zvuk tak snadno zakrýt nemohl. Ohýbat realitu přes zvuk u tak obrovského tvora, jakým byl Bellus, bylo příliš obtížné.

Pro jistotu Belluse, kdyby chtěl udělat něco neuváženého, chytl za obojek a vykročil s ním směrem k zadní části skladu.

 

°°0°°

 

Dosedl na rozpraskaný beton před bránou na přístavním mole, kde se měl setkat s ostatními. Přejel senzory nejbližší okolí, jenže jak očekával, nenacházel nic zajímavého. Jenom sklady s prázdnými přístavními kontejnery, nebo naplněné vším možným, od elektroniky z Číny až po konzervy s tuňáky. Nic, co by třeba jen připomínalo Lokiho přítomnost. Beztak nedohlédl daleko. Ze vzduchu by mohl rychle prosklenovat daleko větší oblast, ale to odporovalo jejich plánu, který byl veden v duchu nenápadnosti. Všichni se shodli, že pokud tu ten božský bastard ještě je, bude lepší ho přepadnout ze zálohy, v klidu a bez velkého hluku, a on prý se svým oblekem budí moc pozornosti. Choval se výjimečně jako hodný chlapec, když teď poslušně čekal před bránou na pana hlídače, až jim přijde odemknout. Večer si za takovou trpělivost zaslouží pořádně velkou sklenku chlastu a... ne, porno na pár dní raději vynechá. Z představy sexu, ač to bylo neuvěřitelné, měl momentálně docela nepříjemný pocit kolem žaludku, kterému se ale hodlal věnovat hned po tom, co prostřelí Lokimu díru do hrudníku. Jo, to bude nejspíš nejlepší léčba na jeho trauma.

Ozval se náraz do země, jak Thor dopadl kousek vedle něj.

„Byl jsem tu skoro o minutu dřív, kámo. To se běžně nestává, snad nám nezačínáš stárnou,“ zavolal na pomalu se přibližujícího vikinga.

„Ne, příteli, ale mám hlad. Téměř jsem neodolal a odbočil z cesty zakoupit nějaký ten pokrm. Vaše města jsou naplněna kromě pachu spalování také nejednou libou vůní,“ odpověděl Thor, zasouvaje své kladivo zpět k pasu.

„Jane tě dost nekrmí?“ Pozvedl obočí, i když věděl, že to Thor dost těžko může vidět.

„Nikoliv, má sladká Jane mi dává vše, po čem toužím, ovšem její rodiče...“ zamračil se, jako kdyby se chystal říct něco strašidelného, „zdá se, že si nepotrpí na hostiny.“ Jeho slova byla podpořena opravdu hlasitým zakručením v žaludku.

Nekrmit Asgarďany pravidelně byl nejspíš problém, takže si to připsal na seznam jako další věc, kterou může Lokiho mučit, až ho najde. Zavře ho do skleněné cely a bude před ním jíst nejlepší gelato přivezenou rovnou z Itálie. Hezky po malých kouscích, ano, přesně to udělá. Hmm, ani netušil, kde se v něm náhle vzalo tolik krvelačnosti. Nehodlal si ji ale nechat vzít, plány na to, co všechno Lokimu udělá, ho utěšovaly a pomáhaly mu účinně potlačovat reálnost celé situace.

Černé auto, bez pořádného označení firmy nebo koneckonců i poznávací značky, zastavilo v celé své nenápadnosti drahný kus od brány a začali z něj vystupovat ostatní, docela jako školáci z autobusu na školním výletě. A pak že on byl nápadný, tohle teprve poutalo pozornost - vidět členy slavného Avengers týmu, jak se jdou společně na procházku po skladišti posetém přístavním mole. Ještě by si také mohli nést piknikový košík.

„Tak co, lidi, najdeme hlídače a požádáme o klíče?“

„Budu nahoře,“ oznámil Barton všem, když kolem něj procházel, pak se lehce vyšplhal po mřížích, přehoupl mezi ostny a dopadl na druhé straně brány. Nečekal na ostatní, až a jak se dostanou přes bránu, a zmizel směrem k jednomu z nejbližších skladišť. Tony jeho postavu sledoval nahoru na střechu, kde by mu nebýt systémů jeho obleku dokonale zmizela.

Natasha se ani neobtěžovala něco říct, jen ho obešla a proklouzla mezi velmi ledabyle zajištěnými vraty, přivázanými k sobě jenom volným řetězem se zámkem. Bylo tam místo právě tak akorát na štíhlé ženské tělo, proto bylo s podivem, když ji Rogers následoval a bez potíží se dovnitř také protáhl. To Thor, který by tamtudy dozajista neprostrčil ani ruku, udělal dva kroky zpět a pak mříže jednoduše přeskočil.

Pokrčil nad tím rameny.

„Jen jsem chtěl být slušný, je docela možné, že jsem ještě v podmínce za... něco, co si sice nepamatuji, ale všichni svědci tvrdí, že jsem to udělal,“ konstatoval a přelétl na druhou stranu.

Věnoval pozornost Rogersovi, který měl dozajista nějakou brilantní strategii, třeba právě tu, kterou vzápětí navrhl.

„Půjdu s Romanovou na východ. Vy jděte na západ. Nenápadně, nejen že chceme Lokiho přistihnout nepřipraveného, hlavně po dnešku už nikdo z nás nemá zapotřebí další nepořádek. A je šest večer. Touhle dobou normální lidé v okolí večeří...“

Thorův žaludek udělal další hlasitý a nespokojený zvuk. Natasha pozvedla obočí a Rogers se zatvářil v prvním okamžiku trochu zmateně, jak si nejspíš neuměl vysvětlit, odkud hluk přichází, pak překvapeně zamrkal. Nemohl si pomoct a musel se nad tím uchechtnout. Viking jen omluvně pokrčil rameny a promnul si rozpačitě zátylek.

„A jestli nic nenajdeme, zajdeme si do Burger Kingu,“ dodal Steve k evidentně všeobecnému nadšení, zvláště tomu k Thorovu, „beztak bychom nemohli dělat nic jiného, než čekat na další Lokiho tah, a nevidím rozdíl v tom, jestli budeme sedět na ústředí nebo u jídla.“

„Tomu říkám slovo pravého muže!“ ukázal Tony na Rogerse.

„Pravdu díš, příteli,“ pokýval Thor hlavou.

Kapitán si mírně povzdechl a potřásl hlavou.

„Jdeme.“

Kapitán s Natashou vykročili jedním směrem, on s Thorem zase druhým. Prostě taková menší procházka mezi obrovskými skladovacími halami, kdy větší část z těch, kolem kterých procházeli, byla prázdná nebo obsazená jen pár bednami. Veskrze nudný pohledy, které ho opět nutily myslet na Lokiho a jeho triky, kterými všechny obelstil, zvláště jeho. Za normálních okolností, vždy, když byl nervózní jako teď, strčil ruce do kapes, kde si začal hrát s mobilem nebo třeba vytáhl míček a pohazoval si s ním, prostě cokoliv, co zaměstnalo jeho ruce, jenže oblek neměl žádné kapsy. Další věc, kromě létajícího auta, kterou bude muset v nejbližší době změnit - dát na oblek Iron Mana kapsy. V duchu se při té představě uchechtl, rychle ho ale smích přešel, když si uvědomil, že tu má Thora a může se vesele vyptávat. Jen se k tomu rozhoupat.

„Takže, kdy ses nám chystal prozradit to velké tajemství, že může být tvůj nezvedený bratr kýmkoliv z nás?“ nadhodil otázku, od které se mohl pomalu propracovat až k jádru svého zájmu.

„Nemůže být kýmkoliv,“ odmítl Thor. „Může na svou pravou podobu seslat nespočet iluzí, ale nemůže proměnit svou formu v to, co již je. Vše, co existuje, může existovat pouze jednou.“

„Jaký je v tom rozdíl? Být někým nebo vypadat jako někdo je pořád to samé... ne?“ tady se ptal trochu jako hlupák, protože ho v prvním okamžiku samozřejmě napadlo, že vytvoření iluze je něco jako hologram zastiňující pravou podobu – což by koneckonců sám také snadno dokázal – a změna formy znamená... to právě přesně nevěděl co. Přeskupení buněk a orgánů? Obrácení chromozomů naruby? Nebo snad byl dokonce Loki schopen měnit svou formu na atomární či subatomární úrovni? Pak by mohl být nejen kýmkoliv, ať už člověkem nebo jakýmkoliv zvířetem, ale také čímkoliv, třeba skálou, stromem, letadlem, prostě čímkoliv. Což by bylo zajímavé, protože pak by to nutně znamenalo, že je schopen si uchovat vědomí i ve formě, která podle jejich nynějších měřítek nemohla vědomí uchovávat.

„Iluze je pouze klam, je to stín, který obestře skutečnost a šálí především zrak. Iluze se dá prohlédnout, pokud je oko bystré. Pakliže ale můj bratr změní svou formu, stává se tím, čím zamýšlel být. Pro všechny naše smysly a na všech úrovních. To je důvod, proč nemůže změnit svou formu na tebe nebo na mne,“ pokynul mezi nimi rukou. „My jsme, naše místo v bytí je již obsazeno, kdyby se pokusil stát námi...“

„Tak by se námi opravdu stal,“ dokončil za něj, což Thor okomentoval překvapeným pohledem. „Možná nerozumím magii, svalovče, ale chápu fyziku. Přitažlivost atomárních forem a...,“ odmlčel se, jelikož teď se vikingův obličej naplnil zmateností a mávl tedy nad tím rukou. „Neřeš, kámo. Jednou ti zkusím pučit učebnice fyziky pro střední školu a když ti to půjde s ní, tak se pak možná pustíme do něčeho složitějšího.“ Mírně se uchechtl, než přešel k další otázce: „Pokud to chápu správně, Bri... ona byla Lokiho formou? Byla tedy naprosto skutečná od prstů na nohou až po konečky vlasů, a to i... uvnitř?“

„Tážeš se, zdalis ležel spíše s mužem nebo se ženou?“ prokoukl ho Thor až nepříjemně snadno a jeho mocné obočí se při tom stáhlo v zamračení, které se zdálo být spíš nejisté než rozzlobené.

„Řekněme, že tvému bratrovi nevěřím ani nos mezi očima,“ zamumlal v odpověď a jal se zdánlivě zaujatě prohlížet naprosto nezajímavý obsah skladu, kolem kterého procházeli.

„Loki je vždy, bez sebemenších pochyb tím, kým chce být. Pokud se rozhodne stát ženou, je jí po tělesné stránce zcela... Jeho vnady, klín i lůno, vše je skutečné, tak jako u ženy...“ odmlčel se, nebo spíš jeho hlas vyzněl do ztracena. „Omluv mne, příteli, je těžké smýšlet a hovořit takto o mém bratrovi, nejen pro to, že je mým bratrem, ale i z mnoha jiných důvodů, avšak chápu, že chováš jisté pochybnosti...“

„Jo. Jo, pochybnostma bych to rozhodně nazval,“ přerušil ho dřív, než mohl ty pochybnosti nějak více rozmazávat. Už teď měl podivný pocit kolem žaludku, rozpolcenost mezi tím, jestli je rád, že strkal ptáka do správné díry ve správný čas, nebo je to vlastně ještě horší.

„Nerozumím midgardské kultuře příliš, tuším však, že tvá situace není pro midgardského muže nikterak příjemná,“ vyjádřil to Thor velmi mírně, když si Tony uvědomil, jak silně se jeho vnitřnosti teď svírají. „Nevím, zdali ti to bude útěchou, ale vím, že Loki ve své ženské podobě ležel s mnoha muži. Ne pro výhodu v boji a ze lstivosti, nýbrž pro potěchu obou a s jejich plným vědomím. Pro žádného asgardského bojovníka by nebylo hanbou podlehnout na loži Lokimu Odinsonovi bez ohledu na to, v jaké formě by se v ten čas nacházel.“

Ušklíbl se, což samozřejmě Thor nemohl pod jeho maskou vidět, jaká to škoda... nebo možná štěstí, protože šklebit se představě jeho zvráceného bratra, jak se peleší ve své ženské formě s nějakým fousatým svalovcem, by se už asi dalo považovat za nactiutrhání. Vnitřně se otřásl. Neměl si něco takového představovat, i když to bylo šíleně sarkasticky k smíchu. Štíhlá, i když dobře stavěná Brigit, a nějaký šílený motorkář. Do hajzlu, to bylo jak porno s prvotřídně vypadající herečkou v hlavní roli, a to bylo setsakra děsivé. Ne, nesměl myslet na toho božsky už-ne-tak-docela-chlapa v jakékoliv sexuální souvislosti, jelikož to bylo... vzrušující. Sakra! Jeho nesnesitelně činorodý mozek a zvrácená představivost mu přinášely vzpomínky na Lokiho ženskou formu, jak na něm rajtuje a její prsa skáčou nahoru a dolů... jak zaklání hlavu dozadu při orgasmu.

Potlačil zaúpění.

Mohl být opilý a Loki byl určitě zatraceně prolhaný bastard, ale stejně byl přesvědčen, že ji udělal. Udělal... ženskou nebo chlapa? Musel si zakázat na to myslet a zkusil stočit svůj mozek na nějakou jinou kolej, a to hezky rychlostí Iron Mana. Nedobře udělal, místo toho mu jeho představivost vesele podstrčila obraz dostihové klisny černé barvy a pár útržků ze zoofilního porna, co z něj kdysi ze zvědavosti a podle hesla, že zkusit se má všechno, zhlédl pár minut – a pak se vyzvracel do odpadkového koše, což tedy mohlo být způsobené i antidepresivy zapitými polovinou lahve whisky. Každopádně to jeho lásku ke zvířatům zmenšilo z nuly na mínus nekonečno.

„Ta koňská byla určitě nejoblíbenější,“ zamumlal si pro sebe.

Třesknutí kovu o zem protnulo jeho děsivé představy docela vítaně, ale pohled na Thora, který vytáhl své kladivo a třískl jím o beton, a na jeho rozzlobený výraz v obličeji, už Tonymu takové nadšení nepřinášel. V prvním okamžiku netušil, co to svalovci přelítlo přes nos, až pak mu došlo, že zase mluvil dřív, než myslel, a neuvědomil si, že má zapnutou komunikaci, takže se jeho poznámka dostala i mimo bezpečí uzavřeného prostoru obleku.

„Už bylo vyjasněno, Anthony, synu Starkův, že můj bratr neplodí podivuhodná stvoření, jakým byl Sleipnir! A já nebudu nečinně sedět a poslouchat, jak někdo takové lži o Lokim vykládá! Byť bys to byl i ty, můj přítel! Odvolej nyní svá sprostá slova, smrtelníku, nebo se se mnou bij o jejich pravdivost!“ zahřímal, ukazuje své kladivo v bojovém gestu.

„V klidu. To byla jenom neškodná poznámka, co mi ulítla!“ bránil se, jelikož vážně nestál o to se s Thorem bít, jedno, že měl na sobě svůj oblek. Vlastně právě proto, že ho měl na sobě. Byl totiž docela nový, promazaný, naleštěný a vypulírovaný do nejvyššího lesku, prostě ozdoba každého dobrého večírku. Stačila jedna rána Mojmírem do prsou a bude muset strávit večer pečlivým vyklepáváním blatníků.

„Moje pusa má vlastní obloukový reaktor s nekonečnou zásobou paliva. Prakticky vzato je to první perpetuum mobile na světě,“ ukázal na svou pusu skrytou za maskou. „Chápu to všechno dokonale. Žádná klisna a žádné děti. Loki je dokonale bezdětný, až na jeho vyklonované mazlíčky. Vlastně všichni daleko široko jsou bezdětní... předpokládám tedy. Zatím se žádná žaloba o otcovství, která se dostala k mým právníkům, neukázala jako opodstatněná, takže jsem měl asi v životě štěstí. Žádní malí smradlaví svišti u nikoho z nás.“

Ještě několik okamžiků si ho Thor naštvaně prohlížel, než opět pomalu posunul své kladivo k pasu a rázným krokem vyrazil pryč. Následoval ho mlčky, alespoň pro tuto chvíli, pořád ještě mohl přijít o svůj naleštěnej oblek a možná i zadek, pokud zase něco neuváženého plácne.

„Měl jsem je,“ ozval se najednou Thor a zastavil se u jednoho pootevřeného skladu, do kterého nahlédl.

„Co?“ zeptal se zmateně. Sám nenahlížel nikam, již zběžným průzkumem viděl, že uvnitř není nic zajímavého.

„Děti,“ odpověděl viking k jeho nesmírnému překvapení.

„Ty máš děti? Jako vážně děti? Malé kudrnaté, blonďaté a naprosto dokonalé božské děti?“ zeptal se nevěřícně.

Jednoduše si nedovedl Thora představit s dítětem, jak ho vychovává nebo se o něj stará. Ne snad proto, že by si to neuměl představit vůbec, znal kolem sebe spoustu zodpovědných dospělých, kteří vážně odváděli dobrou práci při péči o něj, takže by jistě zvládli i dítě, jenže Thor... Vypadal mladě a choval se mladě, bláznivě zábavně, když do sebe obracel jednu lahev piva za druhou, aniž by se třeba jen trochu začervenal, a pak se hlasitě smál a zpíval sprosté odrhovačky ve všemožných jazycích světa. Musel si dát ruku na srdce a jako skoro dospělý přiznat, že vidět to jen jednou a už by mu do péče nesvěřil ani fíkus, natož pak živé dítě.

„Měl, ale již nemám. To poslední dospělo ke konci své životní pouti před víc nežli třemi stoletími,“ řekl na to Thor a znělo to skutečně zarmouceně. „Nebylo asgarďanem, jeho krev byla smíchána s midgardskou a čas si pro něj přišel dříve, než jsem stačil plně pochopit jeho existenci ve svém životě. Bylo to tak se všemi. Přišly rychle a nečekaně a odešly potichu a brzy.“

Netušil, co by měl říct. Na vyjádření soucitu, opravdového lidského soucitu bez špetky sarkasmu nebo šibeničního humoru jednoduše nebyl stavěný, sebevíc ten soucit skutečně cítil. A on ho cítil, když se díval do Thorovy zármutkem zastíněné tváře a jeho chmury ho téměř nutily natáhnout ruku a poplácat Asgarďana po hlavě jako ztraceného psa. To byl přesně ten šibeniční humor, který nikdo nepochopil.

„Asi... no... nejspíš bych měl říct - je mi líto...?“ zkusil to s drobným otazníkem na konci.

Netušil, jestli zněl jeho hlas přes modulátor obleku tak soucitně, jak chtěl a plánoval, ale nejspíš ano, jelikož k němu Thor vyslal vděčný úsměv.

„Nad jejich smrtí jsem již truchlil, ale děkuji příteli. Vážím si tvých slov útěchy,“ řekl neméně vděčně, jako se usmíval, a poplácal Tonyho po rameni s takovou silou, až oblek zaduněl.

„V pohodě. Kdykoliv,“ odbyl zlehka Thorův vděk, nikdy se s ním neuměl vypořádat. „Ví o tom vůbec tvá astrofyzička? Nějak mám dojem, že kdyby věděla, asi by ji to moc nepotěšilo.“

„Nebylo důvodu o tom s Jane hovořit, netýká se jí to,“ řekl Thor velmi rozumnou věc. „Již není nikdo, kdo by usiloval o mou přízeň, ať už žena či dítě. Má mysl, činy i tělo patří jedině mé přesladké Jane. Avšak jednoho dne jí o tom povím, až nadejde čas, kdy mi dovolí, abych ji obtěžkal.“

V duchu si jeho slova přeložil do normální lidské řeči neskládající se z veršů a vzletných slov a nestačil se divit.

„Wow... ty už s ní máš naplánované i děti, chlape? Tak to je vážný,“ a nejspíš tě někdo praštil do hlavy tvým vlastním kladivem, dodal v duchu tu část, kterou by přeci jen vypouštět z pusy neměl. Jo, některé věci neříkal dokonce ani on, zvláště, když se bál o svůj zánovní oblek.

„Ano, příteli,“ pokýval Thor vážně hlavou, „nesmírně Jane miluji. Mé srdce pro ni zpívá a má duše plesá. Ona je tou pravou, tou, kterou chci učinit matkou svých dětí. Již jsem na to připraven!“ dodal mocnějším hlasem a vypnul hruď. „Tentokrát nezaváhám, neučiním žádnou chybu a budu o ně pečovat od prvního do posledního okamžiku. Ani na jediný den je neopustím.“

„Jo, to se obvykle cení, když se otec dítěte přizná k otcovství a je ochotný platit horentní alimenty,“ přitakal vážně nevážně. Jeho by nejspíš některé z děvčat oškubalo do hola a zbyly by mu jenom spodky.

„Majetky jsou tím nejmenším, co bych svým potomkům mohl dát,“ odvětil viking a myslel to skutečně vážně, to bylo znát. „Ač je zahanbující to přiznávat, dříve jsem nebyl svým dětem dobrým otcem. Život mnoha z nich mi unikl mezi prsty, když jsem na jejich existenci po mnoho let zapomněl, neschopný si uvědomit, jak pro vás smrtelné čas rychle ubíhá. Dočkával jsem se hrůzných překvapení, kdy jsem jeden den choval na klíně malou dívenku a druhý už z ní byla stařena s mnoha vlastními potomky. Bylo to...“ odmlčel se, zasmušilý výraz ve tváři. „Nikdy jsem nebyl jako můj bratr, který dokázal pro své děti ztratit i poslední dech a neopustit je ani na jediný okamžik, dokud ony samy nevykročily na svou vlastní pouť.“

„Tos musel být setsakra špatný otec, když tě předčil i Loki s tím svým krmením do misky a vyčesáváním srsti,“ jemně se ušklíbl.

„Nehovořím tu o Lokiho zvířecích zplozencích, ale jeho midgardských dětech.“

„Stop! Sešlápni brzdu, vikingu!“ zvedl ruku v gestu, kterým Thora zadržel, kdyby chtěl pokračovat. „Tvůj psychopatický bratr měl nějaké děti? No, do háje... Co provedly? Potopily Atlantidu? Vypálily Řím? Vymyslely Trojského koně? Způsobily zánik Mezopotámie?“

„Netuším, o čem to tu hovoříš, Anthony,“ stáhl nechápavě obočí. „Můj bratr měl nemnoho dětí, rozhodně méně než já sám, a žádné z nich se nedopustilo činů, které jim přisuzuješ. Naopak, nejedno z nich na tomto světě vykonalo mnoho ctěných a dobrých skutků, a jen málokteré bylo válečníkem. Jejich síla spočívala v zářné mysli, jež podědily po krvi svého otce, nikoliv v moci silných zbraní.“ Poklepal rukou na svoje kladivo.

„Jo, no, když to říkáš,“ řekl na to se skepsí v hlase, nějak nevěřil, že by z toho asgardského bastarda vzešlo cokoliv lepšího než nějaké děsivá příšera. „Jestli jsou všechny už... po smrti, a tudíž tu na nás nevykouknou z nějakého strašidelného, temného rohu, je mi vlastně fuk, kolik měl Loki dětí. Nejsem váš táta,“ uchechtl se, jak si představil tvář taťky Odina, když mu jeho synové nosili jednoho potomka za druhým. „Tedy ale musím říct, jestlis měl ty spoustu dětí a Loki taky, Odin musel být přímo nadšený, že má tolik následníků trůnu.“

„Žádný z našich potomků nemohl být následníkem trůnu,“ odmítl Thor jeho představu velmi rázně a vážně. „Jen málokdo, komu koluje v žilách midgardská krev, byl přijat na Asgard, a ještě méně jich získalo status občana. Naše právo neumožňuje, aby midgarďané či ti, jež jsou s Midgardem spříznění krví, vlastnili na Asgardu majetky, pakliže nedokáží svou vysokou cenu jako bojovníci, učenci, mágové či alespoň umělci. A žádný takový nemůže mít právo na Asgardský trůn, i kdyby byl potomkem samotného Odina. Nemohou být ani členy královské rodiny, byť by jim kolovala v žilách královská krev.“

„Midgarďané nemohou být členy královské rodiny, ale obrovská tříhlavá zvířata vypěstovaná ve zkumavce, ano?“ skepticky vyklenul obočí, i když to Thor nemohl vidět. „Tak to je pěkný. Tomu se u nás, kamaráde, říká diskriminace a spousta lidí ji fakt nemá ráda. Máme proti ní i zákony.“

„My nepohrdáme Midgarďany, mnozí z nás naopak tento svět milovali a milují. Já hlavně. Ale vaše životy jsou krátké, odcházíte dřív, než my plně dospějeme a staneme se právoplatnými občany Asgardu. Taková je k mému vlastnímu zármutku pravda a já, ač nechtě, rozumím, že dát smrtelnému právoplatné místo mezi téměř nesmrtelnými nebo dokonce Ásy, by přineslo nespočet zmatků. Většina z nás to chápe stejně,“ zasmušile se zamračil, „avšak ne všichni s tímto souhlasí a přijímají to bez výhrad a s respektem. Loki to nikdy nepřijal. Jak sám říkal, spatřoval ironii v tom, že jeho zvířecí zplozenci nám mohou být rovni a skutečné plody jeho slabin nikoliv. To proto své výtvory začal nazývat dětmi a navzdory názorům všech se k nim choval, jako kdyby skutečně byly jeho potomky.“

Myšlenka, že zrovna Loki, psychopatický bastard s armádou mutantů z vesmíru, který se pokusil vyhladit půl planety, mohl chtít rovnoprávnost lidí s Asgarďany, mu přišla víc jak kuriózní. To by ho nenapadlo ani po celé tubě léků proti bolesti nebo v extrémním kofeinovém opojení, kdy byl schopný pobíhat po bytě polonahý a blábolit o fyzikálních teoriích.

„Seš si jistý, že mluvíš o tom samém bratrovi, jako byl ten, co se nám tu pokoušel vládnout?“ chtěl se ujistit. „Vysokej, hubenej, černé vlasy a spousta megalomanských řečí... jestli je to nějakej jinej, tak chápu, ale u něj? Ne, ani za sto let neuvěřím, že by se zrovna on pral za práva Země, třebas i takovou dětinskou vzpourou. Nemá sebemenší úctu k žádnému člověku. Prohlašuje o nás, že jsme podřadní tvorové, a přesně tak se k nám taky chová. Já jsem toho důkazem,“ ukázal na sebe. „Kdyby měl ke mně nebo k lidem jen sebemenší respekt, nikdy by neudělal něco tak podlého, jako se převlíct a vlízt mi do postele.“

„Tak to není, Anthony...“

„Ale je, svalovče!“

„Lokiho činy zde na Midgardu byly špatné, nikdo to nebude popírat, ale můj bratr má mnoho dalších tváří, které jste neměli tu možnost poznat,“ namítl Thor v další snaze chránit zadek svého zatraceného bratra. „Naše matka říká, a já jsem nakloněn jí věřit, že jeho snaha vládnout vašemu světu byla jenom projevem touhy nalézt své místo ve vesmíru. Je druhorozeným princem a...“

„Oh-ou, tady se hezky zastav a mlč!“ přerušil ho. „Jestli má tvůj brácha nějaké pubertální problémy s nedostatkem pozornosti vašich rodičů nebo třeba nevyřešenou otázku sexuální identity a orientace, tak ať si ji vyřeší sám se sebou a netahá svoje duševní choroby na můj svět! My na to nejsme zvědaví a... zatraceně, já na to rozhodně nejsem zvědavej! Nepotřebuju jeho zadek ve své posteli, kde...“

Přímo před obličejem mu vyskočila tabulka hlásící, že ho volá Rogers, a to dokonale přerušilo naštvanou litanii rodící se mu na rtech.

„Přijmout,“ zavrčel, beztak už netušil, co chtěl Thorovi ještě říct.

„Našli jsme Lokiho skrýš, vypadá, že už je prázdná, ale potřebujeme tvoje skenery. Přijďte sem. Je to skladiště s číslem sto devatenáct, sektor A9 – východ,“ oznámil kapitán stroze.

„Jasně. Jsme na cestě. Ukončit,“ odpověděl neméně stroze, pak se obrátil na tázavě se mračícího Thora. „Východ, sektor A9, skladiště sto devatenáct,“ přetlumočil mu, co Rogers říkal.

Víc se o Thora nestaral, ať si najde to skladiště sám. On se jediným odrazem vznesl ze země a zamířil k cíli.

 

 

8. část

oo0oo

10. část