19.04.2013 00:05

Překvapivá vstřícnost

 

Jen co se ráno probudil, zastihla ho brzká ranní nevolnost, která se hned po oholení a osprchování změnila v ranní nevolnost. I když choval k vločkové kaši stále nedůvěru, přestože zbytek včerejšího večera strávil bez zvracení, tak si ji u skřítků objednal. Byla hotová rychle a snědl ji za pět minut. Se žaludkem mu to neudělalo nic, zvláště když si pak zakousl dva pěkné a dobře rostlé citrony. Během snídaně mu dorazil vzkaz od Brumbála, že se má v deset stavit v ředitelně na rozhovor s Giftem, bylo tedy zřejmé, že se mu konečně rozhodl ředitel vyhovět a dát místo profesora obrany. Těšilo ho to míň, než by čekal, že bude, přestože měl škodolibou radost z toho, že Gift přijde o své místo. Nebo se přinejhorším přesune k lektvarům, které, jak dobře známo, devadesát procent lidí nesnáší.

Zjistil, že do desíti má dost času, proto si dal druhou porci kaše, jelikož ta první ho nasytila jen z části a potěšila tím, že ji nevyvrhl, a pak se oblékl s úmyslem vyrazit ven děsit studenty alespoň na chodbách, když nemůže učit.

Když si natahoval kalhoty, tak se chvíli zastavil a přejížděl si rukou po břiše. Nic moc tam neviděl, ani necítil, snad jen možná měl podbřišek trochu nafouklejší. Stejně tak dobře se mohl jenom hodně najíst, nic víc. Jak klouzal rukou po kůži, tak si tak rekapituloval, jak se sem vůbec dostal. Začalo to časem s člověkem, kterého by mohl označit za otce svého dítěte – nechť ho pohltí bezedná propast – pokračovalo jeho snahou se té věci uvnitř zbavit a skončilo tím, že včera ráno stál před zrcadlem, díval se na sebe a byl rozhodnut si dítě nechat. Nebylo nic mezi tím. Žádné racionální uvažování o tom, jestli se o něj zvládne postarat, co bude říkat okolí, jak a kdy se ho pokusí Pán zla unést, aby mohl dítě mít stále pod dozorem ani to, jak vůbec bude těhotenství probíhat. Nic, jen vědomí, že to dítě chce. Snad to bylo sobeckým strachem ze ztráty pocitu, že není sám. Bezedná samota by se jistě dostavila hned po tom, co by tu věc zabil. Věc nebo dítě? Už se v tom sám moc neorientoval.

Vztekle se zamračil nad svou ubohou lítostivostí, jako kdyby byl nastávající svobodná matka. Postaral se sám o sebe, když byl malý, prakticky se vychoval a staral se i o vlastního otce, postarat se o dítě bude proti tomu hračka. Navíc, až už mu nebude hrozit nebezpečí, tak ho prostě svěří do rukou někoho, kdo ví, jak to s dětmi chodí. Ani ti Weasleyovi by nebyli nejhorší, dětí odchovali hodně a ze všech vyrostlo to, co lidé průměrní označují za slušného člověka. Navíc, pokud přežije válku a nezavřou ho pak do Azkabanu, tak by mohl svého potomka navštěvovat, kontrolovat, jestli se mu dostává dobré péče, a všeobecně vědět, že je mu dobře.

To byla ale budoucnost nesmírně vzdálená, v první řadě musí přežít následující měsíce, pak se uvidí, co bude.

Přestal myslet na dalekou budoucnost a vyrazil ven. Musel dát studentům najevo, že je naprosto v pořádku a rozhodně na ně nezanevřel. Na jejich tvářích bylo vidět, že jsou jeho přítomností doslova nadšení. Nejspíš si mysleli, že když vynechal jeden den vyučování, tak jim dnes v sobotu dá svatý pokoj také. Nedal. Nachytal pět dvojic muchlujících se v různých koutech hradu, hromadu děcek všeho věku i obou pohlaví hrajících si s nějakým žertovným vynálezem společnosti W&W nebo alespoň bombou hnojůvkou, a jednu Nebelvírku upozornil, že na školních pozemcích se chodí s celým oblečením, když kolem prošla s průsvitným zadkem na sukni. Nejspíš to bylo něčí zákeřné kouzlo podle toho, jak začala ječet a zakrývat se, ale stejně jí ty body s gustem odebral předtím, než mávnutím hůlky dal její oblečení do pořádku. S pláčem utekla pryč.

Byl by to tedy veskrze příjemné sobotní dopoledne, kdyby nemusel nejméně osmkrát na záchod jen za dobu, co prošel obývanou částí hradu. Začínal si připadat jako vodovodní kohoutek, když se stavoval těsně před desátou po několikáté na pánských toaletách blízko ředitelny. Nesnášel močení na veřejných toaletách, na studentských záchodech ještě méně. Už jako student vždycky čekal, až všichni odešli, pak šel teprve dovnitř, zamknul za sebou a vykonal potřebu. Totéž musel dělat i dnes, jako kdyby byl student. Jenže on si prostě nemohl dovolit, aby ho některý ze žáků viděl rozkročeného nad mušlí, proto taky dodržoval za normálních okolností pravidelný pitný režim, díky kterému si došel po snídani, po obědě a pak až večer, kdy měl k dispozici svou vlastní toaletu.

Samozřejmě se při odchodu srazil s nějakým páťákem, co mířil pryč. Kluk hned začal koktat, že myslel, že je toaleta uzavřená, stačil jeden Severusův pohled, aby mu sklaplo a raději šel přeci jen vyhledat jiný záchod.

Do ředitelny dorazil na čas. Samozřejmě jak jinak taky, ovšem místo Gifta a ředitele ho tam očekával jen ředitel. Získal strašné podezření, že profesor Obrany, vbrzku bývalý, se tam za víc jak hodinu neobjeví. Bohužel, jen co se s Brumbálem pozdravil a usadil se, zjistil, že má naprostou pravdu, protože starý čaroděj vytáhl – Merlin chraň Severuse – časopisy s módou pro miminka, časopisy se zbožím pro miminka a časopisy s kouzelnickými hračkami pro miminka i větší děti.

„Uvažoval jsem, jakou koupit kolébku. Co bys říkal na tohle?“ postrčil k ubohému, šokovanému lektvaristovi jeden z otevřených časopisů.

Naklonil se nad ním a nahlédl na strašné růžové cosi plné kytiček, motýlků, ptáčků a stromů, což všechno bylo též nerealisticky barevné a pobíhalo to po celé kolébce. Vedle bylo totéž vyvedené v modré barvě a poznámka, že na požádání mají též v zelené, žluté, fialové, červené, broskvové a indigové. Na obrázku vedle pak bylo prakticky to samé, jen se tam vyskytovala lesní zvěř a pod tím byla pro změnu postýlka s africkou zvířenou, jako s žirafami a slony. Větší kýč ještě v životě neviděl a to se účastnil slavnostních hostin na Malfoy Manor k Dracovým narozeninám. Upřímně se mu dělalo nevolno a těhotenstvím to nejspíš nebylo.

„Asi budu zvracet,“ prohlásil znechuceně.
„Oh, to je docela obvyklé. Tady...“ vyčaroval mu Brumbál stříbrný lavor a podstrčil mu ho na ten časopis. Severusovi se hned ulevilo, když se nemusel na ty obludnosti dívat.

„Je mi na zvracení z těch obrázků,“ zavrčel, vzal jak lavor, tak i časopis pod ním a odstrčil to co nejdál od sebe. „Já měl dřevěnou mudlovskou postýlku, co mi vyrobil Tobias, a nad tím dřevěné točící se... tamto, co se dává nad mudlovské postýlky. Dokonale mi to vyhovovalo, nikdy jsem si nestěžoval a bylo to normální. Mimo jiné to výborně hořelo, když jsem to těsně po prvním pádu Pána zla pálil uprostřed obýváku mého domu. Vřele pochybuji, že moje dítě bude moci tuto otřesnou odpornost stejně obřadně spálit, až bude chtít zúčtovat se svými vzpomínkami na dětství.“

„Zbytečně to dramatizuješ, Severusi,“ chlácholil ho ředitel veselým hlasem. „Když nechceš prohlížet postýlky, tak můžeme vybrat nejdřív barvu dětského pokoje,“ s těmi slovy přistrčil Severusovi pro změnu další časopis, kde rozhodně nebyla barva žádného pokoje, byly to ukázky stěn pomalovaných všelijakými hýbajícími se kýčovitými obrázky.

Jak moc nesnášel fakt, že je napůl mudla, tak dnes pocítil poprvé za svůj život vděk k vlastnímu otci, který nejspíš nedovolil zavést takové kouzelnické hnusy do domu. Jen a jen díky tomu byl Severus ušetřen hrozných dětských traumat z pozorování dvou hořících fénixů poletujících po stěnách jeho modře vymalovaného pokoje. Popravdě, měl dojem, že trauma z toho bude mít dnes – dodatečně.

„Nechci ani rozhodovat, co bude na stěnách v pokoji,“ odsunul pryč další časopis. „Zbývá mi třicet týdnů. Za tu dobu se může stát všechno možné. Může vyhrát Pán zla a já budu uvězněn v jeho kobce. Můžu umřít. Můžu potratit. Můžete umřít vy. Pod Bradavicemi se konečně otevře chřtán pekelný ve snaze pohltit Pottera a spolkne při tom celý hrad. Uvažovat o dětském pokoji má smysl tak dva týdny před porodem,“ zamračil se na nadechujícího ředitele. „Teď chci vyřídit Gifta a jít se najíst ohavné vločkové kaše.“

Ředitel si ho nespokojeně změřil. Zmařil mu zábavu, to bylo zřejmé, a proto si zasloužil trest v podobě Brumbálova dotčeného pohledu. V dřívějších dobách by ho nejspíš vytrestal navíc nucenou konzumací citronového bonbonu, jenže dnes starý čaroděj věděl, že Severus citrony rád, tak mu nic nenabídl. To byl nejspíš také trest.

„Tak dobrá,“ přitakal nakonec ředitel, „nechám profesora Gifta zavolat skřítky.“ Mávnutím ruky nechal zmizet časopisy ze stolu, takže deska byla opět pokrytá jen pár pergameny s rozvrhem a financemi, a přes skřítka dal profesorovi obrany vzkázat, aby se dostavil do ředitelny.

Zdržel se poznámky, že už je načase, a raději vstal, aby přešel za Brumbála. Jestli bude Giftovi předávat ředitel vyhazova, či jen přemístění na nemilovanou pozici učitele lektvarů, tak chtěl být v pozici síly, poněvadž jen tak se mohl tomu hloupému bystrozorovi teprve pořádně vysmát do obličeje. Sice po něm Brumbál hodil pohled koutkem oka, obočí důrazně pozvednuté, ale protentokrát neřekl nic, jak by jindy měl plnou pusu řečí. Bylo to docela... zábavné, když si Severus uvědomil, že Brumbál, jeden z největších čarodějů této doby, jestli vůbec ne, společně s Pánem zla, úplně nejmocnějším, mu něco dělá k vůli kvůli věci, co v sobě nosí. Bezděky si přejel rukou po břiše.

Gift se dostavil rychle, nejspíš musel někde poslušně panáčkovat za dveřmi nebo netrpělivě očekávat, až si ho páneček Brumbál zavolá k noze. A byl nemile překvapen, když viděl i Severuse s arogantně zvednutým koutkem, stojícího vedle ředitele po jeho pravici a vyhlížejícího naprosto dokonale spokojeně. Musel určitě něco tušit, protože přes místnost šel jakoby obezřetně.
„Dobrý den. Přál jste si mě vidět, pane řediteli?“ zeptal se, přičemž se neúspěšně snažil lektvaristu ignorovat.

„Ano, jistě, proto jsem po vás poslal skřítka, že ano. Tak, prosím, posaďte se. Citronový bonbon?“ pokynul mu k místu a podstrčil citronový bonbon, na který Severus jen pohlédl a už ho chtěl Giftovi vyrvat z ruky, nebo spíš mu urvat ruku a ten bonbon si pak vzít. To rukou by při cucání mohl profesora obrany navíc i mlátit, to by byla zábava.

„Ach, děkuji, pane,“ vzal si bonbon s předstíraně vděčným výrazem, rozbalil ho a začal cucat. V ten okamžik musel lektvarista obdivovat, že má opravdu schopnost se krásně přetvařovat, když si připomněl, jak hrozně kyselé a zároveň sladké ty bonbony jsou. Dnes na to měl chuť, jindy by raději cucal skleněné střepy.

„Obávám se, že se nám tu, pánové, vyskytl menší administrativní problém,“ promluvil Brumbál vážně a opřel se lokty o stůl. „Profesor Snape, nadaný lektvarista s jistě velkou budoucností, to přehnal při nadšeném experimentování, zasáhl ho jeho vlastní lektvar a díky tomu už letos nebude moci učit lektvary.“
„Vážně?“ Gift se podíval na Severuse a ten mu pohled oplatil stejně zle, „Tak to je mi opravdu líto, že se s ním tak brzo po seznámení budu zase muset rozloučit. Předpokládám, že ho nahradí někdo jiný?“

„Oh, ve skutečnosti jsem se rozhodl, že nejlepší by bylo, kdybyste vy převzal lektvary a profesor Snape se ujal obrany,“ říkal to s takovou lehkostí, jako kdyby to skutečně byl jenom malý přesun dvou profesorů, ke kterým běžně docházelo. „Nechci totiž o tak zkušeného učitele lektvarů, jako je profesor Snape, přijít. Už jsme si tu na něj všichni zvykli, děti ho respektují, v učení je opravdu skvělý... takže od pondělka převezmete jeho hodiny a on zase vaše. Plat vám samozřejmě zůstává stejný, všichni profesoři ho mají takový bez ohledu na to, jaký vyučují předmět. Jen bych to, s dovolením, potřeboval tady podepsat,“ postrčil před Gifta po stole potřebné dokumenty.

„Co když odmítnu vyučovat lektvary?“ zeptal se opatrně Gift, jeho oči, až teď lektvaristovi došlo, že mají jemně namodralou barvu, se upřely pevně na Severuse, jako kdyby se ptal spíš jeho než ředitele.

„Pak budu nucen, Merlin žel, ukončit váš pracovní pobyt tady, což by byla velká škoda,“ pravil starý kouzelník s lítostí.

„Nenajdete nikoho dalšího na obranu,“ argumentoval Gift tak stupidně, že se Severus málem ani neubránil ještě širšímu úsměvu nad jeho marným snažením.

„Ani ho nebudu muset hledat,“ nedal se ředitel vůbec vyvést z míry. „Obranu bude učit profesor Snape. Na každé volné místo v Bradavicích tlačí deset vhodných zájemců, stačí jen, když vyberu toho, který mi bude nejvíc sympatický. Místo zde na škole je nesmírně prestižní, to byste měl vědět,“ shlédl na profesora Obrany s veškerým svým umem, kdy dával najevo, že je laskavý starý profesor s dlouhým vousem, který je nesmírně moudrý a poradí si s každou těžkou situací.

Pozoroval, jak se Gift pod tím pohledem kroutí jako ryba na háčku a zvažuje své možnosti. Zvažoval je s ním. Měl od oddělení bystrozorů s největší pravděpodobností nakázáno, aby v Bradavicích slídil, což jistě pečlivě plnil. Nemohl si dovolit přijít o místo, jinak by přišel i o to druhé, místo bystrozora. Jeho úkolem jistě bylo udržet se na postu profesora co nejdéle, zřejmě nezáleželo na tom, jaký to bude předmět, protože pomalu přikývl.

„Takže tady podepsat?“ jen se mírně ujišťoval, beztak už se chápal brku z kalamáře a podepisoval se do příslušných kolonek.

Sledoval to se sadistickým nadšením. Už viděl, jak se Gift potýká se všemi těmi nemehly, neschopnými namíchat ani základní lektvarovou směs. Nebude ho muset ze školy ani vystrnaďovat, prostě ho nechá jen dost dlouho máchat v břečkách, tvořených zejména prvními ročníky a Gifta odtud budou přiotráveného brzy odvážet k Mungovi. Jediné, čeho litoval, bylo, že se Gift nepotká v hodině lektvarů s Longbottomem. To by teprve okusil, co je to bezbřehý pocit zoufalství a beznaděje rodící se profesorovi v srdci, když shlíží na naprosté nemehlo s oběma rukama levýma.

Gift odložil brk a Severus si zakryl škodolibost ve tváři maskou z něčeho, co by asi nazval kolegiální slušnost.

„S radostí budu sledovat, jak se vám v mých hodinách daří, pane kolego,“ řekl konverzačně a vysloužil si za to zlý pohled, jak hrozně ho to jen těšilo.

„Jsem si jistý, že to bude skvělé. Máme tu přeci mnoho nadaných žáků, pana Pottera například,“ zdůraznil na oplátku Gift jméno jeho nejméně oblíbeného studenta, slabě řečeno. Netušil však, že Severus má velmi dobré ovládání, zejména co se týče poznámek ohledně Potterovic spratka, takže na to odpověděl jen pozvednutím obočí a mírným přikývnutím.

„Jestli už je to vše, pane, tak jsem Pomoně slíbil pomoc ve skleníku,“ řekl zvedající se bystrozor, zřejmě zklamán tím, že Severuse nenaštval, jak plánoval, a proto se teď vydával na útěk. Navíc s takovou stupidní výmluvou. Nikdo nechtěl nikdy Prýtové pomáhat ve sklenících, protože to znamenalo, že skončíte s rukama popálenýma a bolavýma. Jediný dost šílený na to byl Longbottom, za což nejspíš mohl fakt, že jeho rodiče byli umučeni až do katatonického stavu a on se na ně odmalička chodil dívat. To by poznamenalo každé dítě, takže něco takového Severus nikdy neudělá. Zařekl se, že Tobiase svému potomkovi představovat nebude, to by ho totiž také poznamenalo.

„Ovšem, samozřejmě. Jsem moc rád, že jsme se tak krásně domluvili,“ usmíval se Brumbál na všechny strany jako samo slunce a skoro až blahosklonně kynul Giftovi ke dveřím. „Přeji vám krásný den a užijte si toho, že je ještě slunce. Cítím v kolenou, jak se už blíží první podzimní bouřkové mraky.“
„Jistě, budu si to užívat. Na shledanou,“ rozloučil se profesor, nyní už lektvarů, a odporoučel se z místnosti.

Potom, co se za ním zavřely dveře, se rozhostilo ticho, přerušované jen šustěním a občasným zajiskření Fawkesova peří, jak si ho, děním v místnosti naprosto nezaujatý fénix, probíral. Podíval se na fénixe, ten mu pohled opětoval s nebývalou intenzitou na to, že obvykle Severuse ignoroval, potom zvedl šešulku a oklepal se. Z nějakého důvodu měl dojem, jako kdyby se na něj pták usmál. Vrátil mu to zamračením. Fawkes byl sice krásné zvíře, o tom by se s nikým nehádal, přesto ho neměl moc rád. Všeobecně neměl rád živá zvířata, obvykle smrdí, všude nechávají výkaly a jinou špínu, přičemž fénixové i při své vznešenosti nejsou jiní.

Nechal Fawkese, ať se dál čepýří, a úkosem pohlédl na Brumbála, mlčenlivě si prohlížejícího dveře, kterými odešel Gift. Oba čekali, až bude naprosto jisté, že je profesor dost daleko, pak jako první promluvil Severus.

„Lektvaristé jsou vesměs čarodějové nesnášející jakoukoliv společnost, děti zejména, a lidé je přijímájí jen proto, že nemají na výběr. Bez lektvarů by byla kouzelnická společnost ztracená. Díky tomu je místo lektvaristy na školách nejméně oblíbené a je o jeho obsazení logicky nejmenší zájem,“ malinko se ušklíbl vzpomínkám na své mládí. „Kdybych před šestnácti lety nebyl v nepříjemné sociálně-politicko-finanční situaci, tak byste mě sem na místo učitele nedostal ani hůlkou vraženou v zátylku a Křiklan by dál vyučoval klidně až do sta let.“

„Jistě,“ usmál se na něj nahoru Brumbál, „To víš ty, to vím já, ale profesor Gift to zcela zjevně nevěděl.“

„Lhal jste,“ to nebyl dotaz, nýbrž konstatování.

„Oh, já mu jenom řekl, že na místa učitelů v Bradavicích se stojí fronty, netvrdil jsem, že je tomu tak i u lektvarů. Nepodsouvej mi, chlapče, něco, co jsem nikdy neřekl,“ nasadil svatouškovský tón i výraz, ze kterého se Severusovi dělalo vždycky zle, znamenal totiž, že už ředitel zase něco kuje nebo dokul. V obou případech ještě nenastala situace, kdy by se mu výsledek zcela zamlouval.

„Jistěže,“ zamručel a opatrně zase přešel k židli, už nebyl důvod dělat povýšeného a ze stání ho bolely oteklé nohy.

„Předpokládal jsem, že budeš trochu víc nadšený, když máš teď své vytoužené místo. Nebo jsi ho snad nechtěl?“ zkoumavě si Severuse změřil modrýma očima plnýma malých ledových jiskřiček.

„Ale ano, chtěl.“
„Tak klidně můžeš projevit svou radost. Máš k tomu prostor i mou plnou podporu,“ zablýskl mezi vousy zuby v úsměvu.
„Jak chcete,“ zavrčel. „Pane řediteli, jsem rád, že jste dostal rozum a svěřil místo profesora Obrany proti černé magii do mých rukou a konečně jste přestal najímat zlé černokněžníky v turbanu, nebezpečné šelmy s rozumem čivavy, naprosté nýmandy s otřesným vkusem na módu, bláznivé napůl slepé bývalé bystrozory, co ani nejsou bystrozory, ministerské řiťolezce – to dokonce dvakrát, a nešikovné zoofilky s modrýma vlasama. Z hlouby svého srdce vám za to místo děkuji.“

„Inu, čekal jsem spíš něco jako 'Juchů, mám obranu!' a že bychom si pak bouchli dětské šampaňské, ale tohle víc vyjadřuje tvůj pohled na věc,“ usmál se bezstarostně, jako kdyby mu Severus právě neřekl nic urážlivého.

„Juchů, mám obranu,“ zopakoval po něm bez jakéhokoliv skutečného juchání, pak se dlouze nadechl. „Není to tak, že bych neměl z toho místa radost, jen to přináší jisté uvědomění. Pán zla od svého návratu chce, abych se toho místa ujal, a mně se to podaří zrovna ve chvíli, kdy už se mu tím nemohu zavděčit. Částečně tak obrana ztrácí jistou svou produktivitu vzhledem k naší věci a vítězství ve válce,“ odmlčel se a podíval se na Brumbála ,sedícího naproti se stále stejně uvolněným výrazem, jako doposud.

Napadla ho ošklivá myšlenka. Brumbál mu teď řekne, že by se měl ještě jednou vrátit za Pánem zla, až bude povolán, neřkuli jít za ním z vlastní iniciativy a pochlubit se mu místem profesora obrany, čímž by od něj ještě naposledy mohl získat nějaké informace. Nebyl si vůbec jistý, jestli by dokázal být starý čaroděj tak nemilosrdný, nebo ne. Zdálo se, že má dítě, které čekal, z nějakého důvodu rád, i když má velikost nehtu na malíčku, jenže to nic neznamenalo. Pottera měl rád také, tomu Severus pevně věřil, přesto ho nechal bez mrknutí oka vystavovat se nebezpečí místo toho, aby toho kluka pořádně hlídal a zabránil mu dělat hlouposti, a ještě ho chtěl do budoucna použít k poražení Pána zla. Proč by tedy nemohl ohrozit dítě i Severuse, ať už smrtí, vykucháním zaživa nebo vězením někde hluboko pod Malfoy Manor, to vše kvůli ještě poslednímu střípku informací.

Ani si to pořádně neuvědomil a ochranitelsky si položil ruku na břicho.

Kdyby ho o to Brumbál požádal, tak prostě odmítne. Bude čelit jeho hněvu, pokud přijde, nebo se před ním ukryje někde hodně daleko. Koneckonců, vždyť vize opuštěného ostrova v Tichém oceáně se dala uskutečnit i s dítětem. Schovat se dokud válka neskončí, nebo zůstat tam navždy, pokud vyhraje Pán zla.

„Hodláte mě ještě za Pánem zla poslat?“ zeptal se přímo, podle toho, jak se bude Brumbál tvářit, se pokusí odhadnout, co ho čeká.

„Co tě to u Merlina napadlo, jistěže ne!“ řekl důrazně, upřímně pobouřený Severusovým dotazem. „Jediné Cruciatus nebo jiná kletba by mohla tvé dítě zabít nebo poznamenat na celý život. Takovému riziku tě nebudu vystavovat za žádných okolností. Tvé iniciativa byla sice nejvýznamnějším zdrojem informací o tom, co dělá Voldemort a jeho stoupenci, ale nebyla jediným. Řád se bez tebe dokáže obejít, tvou prioritou je dítě, bez výjimek.“
„Neproklel by mě, ani nemučil, né hned. Tu věc stvořil z nějakého důvodu a mým mučením by ji poškodil,“ připomněl tuto skutečnost, na kterou všichni svorně zapomínali. Tedy on ne, on si ji uvědomoval stále, to jen ti všichni aktivisté za práva nenarozených dětí ho nutili uvažovat o jiných věcech, jako jsou postýlky například.

„V první řadě tomu neříkej věc, je to dítě, člověk jako ty i já,“ napomenul ho Brumbál, na což se dalo jen nesouhlasně ohrnout ret, „a zadruhé, pořád si nemůžeme být jisti souvislostí mezi jeho prokletím a tvým těhotenstvím. Já chci pevně věřit na zázraky.“
„To je taková pitomost! Nebudeme si vnucovat, že Pán zla není zodpovědný za můj stav,“ zavrčel, jak jen mohl tohle Brumbál pořád tvrdit. Měl by konečně začít uvažovat tak, aby pochopil, jak zlé to je v mnoha ohledech toho slova.

„Pokud vím, tak za ten jsi odpovědný ty sám a muž, se kterým jsi byl v době početí,“ když tohle řekl, tak to znělo prakticky jako vtip.

„Já tu ale mluvím o skutečnosti, že mohl mou magii zdeformovat ještě jinak, než pouze k účelu možnosti početí. Copak jsi o tom doteď nepřemýšlel? Co se narodí? Já na to myslel celý včerejší den, na to a na nic jiného. Bude moje dítě vůbec řádně člověk? Třeba bude mít dvě hlavy, šest očí nebo třeba jen... rudé oči,“ odmlčel se, když zjistil že jeho hlas stoupá k hysterickému podtónu. „Nechci přivést na svět dalšího Pána zla.“

„Nepřivedeš, Severusi, to mi můžeš věřit. Kdybych si myslel, že je to možné, pak bych souhlasil s tvým předchozím rozhodnutím. Opravdu,“ natáhl se a položil dlaň na Severusovu ruku opřenou o hranu stolu. „Znám starou magii a zhruba tuším, co ti udělal. Nezměnil samotnou tvou podstatu, jak si možná myslíš, jen donutil tvou magii zničit vlivy mudlovské krve. Jsem přesvědčen, že kdyby ses ponořil do historie své rodiny z matčiny strany, tak bys našel alespoň jednoho muže, který porodil dítě.“

Severus dal ruky pryč zpod Brumbálovy a narovnal se, o své rodině od něj slyšet nechtěl, ani o jedné straně. Ředitel to respektoval, nerozváděl to dál a zase se stáhl.

„Zdeformovat něčí magii nebo do něj třeba jen vložit magickou sondu lze udělat jen v přímém kontaktu. Musel by ti ten den stát tváří v tvář, aby to dokázal. Ponouknout tvou magii, aby útočila na tvou mudlovskou krev, mohl udělat z dálky. Myslím...“ odmlčel se a potřásl hlavou. „Obávám se, že bys přesně neporozuměl tomu, proč to tak je. Je to vysoká magie, vyšší, než jakou jsi schopen ovládat a chápat i ty, inteligentní a mocný čaroděj. Budeš mi v tom muset zkrátka věřit a také věřit Harrymu, protože on je, díky svému léčitelství, pochopení o něco blíž než ty.“
Zamračil se na ředitele. Nikdy se nesetkal s ničím, co by nedokázal pochopit. Jen se spoustou nesmyslů, které se ani pochopit nedaly, protože to prostě byly nesmysly. A že by Potter chápal cokoliv složitějšího než expelliarmus? O tom opravdu vážně pochyboval.

„To, co cítíš, obava, že tvoje dítě není normální, je přirozené. Znal jsem za svůj život spoustu těhotných žen a všechny měly v určitou dobu dojem, že v sobě nemají lidské dítě nebo že je jejich dítě nějak postižené. Je to jenom divný pocit vyvolaný těhotenstvím, který nemá nic společného s Voldemortovým vměšováním do tvé magie ani s tím, že mělo skutečné následky a jaké,“ chlácholivě se usmál, už zase, začínalo to Severusovi jít na nervy. „Za pár měsíců, až ucítíš, jak se dítě hýbe a že žije, to zaručeně přejde.“
Otřásl se. Představa, že se v něm něco hýbe, mu v tuhle chvíli přišla naprosto děsivá. Měl pro něco takového jediné synonymum – parazit. Ti ve vás také lezou, hýbající, vycucávají z vás krev nebo magii, podle toho, jestli jsou mudlovští nebo kouzelničtí. A také se vám do těla dostanou bez toho, abyste je zvali. Stejně jako to dítě. Objevilo se v něm bez toho, aby byl vůbec připraven na takovou alternativu a to, že je divné, si nemyslel z nějakého výlevu těhotenských hormonů, bylo to zcela a naprosto racionální uvažování.

„Můžu věřit tomu, že máte pravdu, přesto musíme dávat pozor na tu... dítě,“ zvolil slovo, které si Brumbál přál, ač mu pořád do pusy prostě nešlo. „Nemůžeme tušit, co z něho vyroste už jen všeobecně proto, že bylo tak unikátně počato. Dřív se děti z magických těhotenství stávaly černokněžníky, Morgana je příklad za všechno.“
„Morgana se na sklonku svého života kála a stala se léčitelkou, uzdravující jak čaroděje, tak mudly bez rozdílu. Vládla, jak víš, stejnou mocí jako Harry a to, že ji v mládí využívala k páchání zla, nemělo nic společného s jejím početím, jako spíš s výchovou,“ dlouze se na Severuse podíval. „Takže ano, musíme tvé dítě sledovat. Ty ho budeš sledovat, jako ostražitý milující otec mu budeš stále v patách až do konce svého života, protože přesně tak to rodiče dělají. Jejich dítěti může být sto a jim sto čtyřicet a stejně je to pro ně jejich malý chlapeček nebo malá holčička. V tomhle jsme si jisti, že mu poskytneš tu nejlepší výchovu.“
„To není o...“ dlouze vydechl, asi tu byl jediný, kdo se nechce nechat zmámit falešnou nadějí na naprosto skvělý život se smradlavým miminem pod ramenem. „Myslím, že tahle debata podle očekávání zaběhla jinam, než jsem plánoval. Chci vědět jedině to, jestli smím zůstat na hradě a být tu v bezpečí před Pánem zla, nebo jestli mám pro sebe a... to dítě hledat jinou alternativu? Chci to vědět hned, protože naplánovat útěk před ním není tak snadné.“
„Severusi, chlapče, Bradavice jsou tvůj domov, takže je jasné, že zůstaneš pod jejich ochranou, jak dlouho budeš chtít. Pokud na tom budeš trvat, klidně vyhlásím pro tebe oficiální status azylanta na půdě školy.“

Až tak daleko zacházet nechtěl, beztak by to nemělo význam. Byl to jenom papír, chránící člověka ani ne tak před skutečným útokem, jako před právní exekucí například v podobě zatčení bystrozory. Něco jako dřív měli mudlové v kostelech. Pokud od ředitele někdo dostal azyl v Bradavicích, pak dotyčného nemohl nikdo z ministerstva na hradních pozemcích zatknout a násilím odvléct. Takže proti přívržencům Pána zla to nemělo naprosto žádný účinek, ti se totiž zpravidla nevyznačovali dodržováním zákonů. Přesto... pouze Brumbál sám nebo celý Starostolec v jednohlasném výnosu mohli zrušit takový azyl. Z toho vyplývalo, že se mohl hodit.
„Ano, to chci,“ pravil rázně. „Gift je obtížný hmyz, který mi už teď, dva týdny po začátku školy, létá kolem hlavy a leze mi na nervy. Nikdo mi nevymluví, že sem nebyl poslán proto, aby sledoval vás, dění ve škole a mne. Nechci se za pár měsíců jednoho krásného rána probudit s jeho bystrozorským odznakem před nosem a žádostí, abych ho doprovodil na krátký výslech na bystrozorské oddělení Ministerstva kouzel. Moc dobře vím, že pro mě odtamtud vedou jen dvě cesty; do loďky nebo nohama napřed.“

„Budiž,“ přikývl Brumbál bez jediného slůvku protestu. „Já Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, stávající ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, ti tímto, Severusi Tobiasi Snape, oficiálně uděluji azyl na pozemcích školy. Tak se staň,“ jak domluvil, tak to někde v úrovni jeho očí zajiskřilo, ze vzduchu se zhmotnil pergamen a dopadl na stůl. Brumbál ho, opět bez jediného mrknutí podepsal, ofoukl inkoust, aby rychleji uschnul, a pak ho přes stůl podal Severusovi.

Nevěřícně si ho převzal. Před šestnácti lety o něj ředitele požádal, měl strach, že by si pro něj i přes veškeré Brumbálovy přímluvy mohli kdykoliv přijít bystrozoři a odvést ho do Azkabanu. Vždy by se našlo něco, co starému kouzelníkovi neřekl, a proto to nemohl vyjmenovat ve své dlouhé obhajovací řeči. Ředitel ho rázně odmítl, že to prý není třeba, Severus věděl, že skutečným důvodem byl fakt, že ho tím, mimo jiné, měl Brumbál na háčku. Dnes se nezdráhal mu tento kus vzácné listiny vydat.

Rozvinul ji a přelétl očima dlouhý latinský text. Vesměs tam nebyla kouzla, byl to prostě jen starý právní dokument, ale byla to azylová listina Bradavic. Skutečně ji držel v ruce. Pevně ji stiskl, kdyby si to Brumbál rozmyslel a zvedl hlavu s nefalšovaným úsměvem pravého Zmijozela na tváři.

„Děkuji, pane řediteli,“ sklonil hlavu v projevu úcty.

„Není za co, chlapče,“ usmál se. Severusovi už ten úsměv ani nevadil.

„Pokud už mě nepotřebujete, tak bych se šel podívat na svou novou učebnu a trochu ji pozměnit k obrazu svému,“ plánoval hned nějaké skutečné, pro běžné lidské oko ohavné, obrazy pro to, aby si studenti konečně uvědomili, co všechno svede černá magie, „a také pečlivě uložit ten dokument,“ pokynul pergamenovým svitkem ve své ruce.

„Nepotřebuji, ale nezapomeň ve svém nadšení na oběd. Uvědom si, že teď jíš za dva, víc než za dva, udržet magické těhotenství je energeticky náročnější než normální. Budu tě tam čekat a zkontroluji si, jestli dobře jíš,“ trval Brumbál na něčem pro Severuse momentálně odpornějším než představa vaření mnoholičného lektvaru za aktivní spolupráce Nevilla Longbottoma.
„Ano, pane,“ zabručel a vstal. Netušil, jak se z oběda vyvléct, jistě ale věděl to, že jídlo, které by do něj chtěl starý čaroděj nacpat, by nikdy nebyl schopen strávit. Těšil se na své citrony a více méně i na vločkovou kaši, věci jako pečeně, bramboráčky, kávová zmrzlina nebo meruňková marmeláda mu přinášely pocit na zvracení, jen na ně pomyslel.

Rozloučil se s Brumbálem a nechal se svézt po schodišti dolů. Těsně za vchodem se musel prsty opřít o stěnu, nic víc si nedovolil, protože se mu zatočila hlava, až mě dojem, že se mu opět zatmí před očima a on skončí na podlaze chodby v mdlobách. Sklonil hlavu, díval se na točící podlahu a v duchu proklínal stavitele Bradavic ,nepřipravené na těhotné ředitele a ředitelky, takže ke schodišti nepřistavěli alespoň objevující se a mizící pevnou iluzi zábradlí. Jak jen by to po cestě dolů potřeboval.

Když tak sledoval špičky svých bot, tak mu došlo, že si ani nestěžoval na Pottera, jak moc byl překvapen skutečností, že vážně drží v ruce Bradavický azyl. S tím už se nic dělat nedalo, nebude se do ředitelny vracet po tom nesnesitelném schodišti jen proto, aby si zanadával na spratka, na kterého nadával už tisíckrát. Neměl to zapotřebí, jedině by se tak udýchal. Prostě bude do budoucna Pottera ignorovat, například až za ním dnes přijde na ten svůj trest od ředitele. Rozhodl se pro to jako pro nejjednodušší cestu.

Jen co se mu ulevilo a konečně zvedl hlavu, tak na konci chodby spatřil Gifta. Stál rozkročen a s rukama složenýma za zády, jak učí bystrozory stát, když nejsou v pozoru. Sledoval Severuse dlouhým pohledem svých modrozelených očí, zkušených v odhalování černokněžníků, jako byl sám lektvarista. Vrhl na Gifta pohrdavý úsměv, obrátil se, až za ním jeho pověstný plášť zavlál do všech stran, a bez ohlédnutí se vzdálil chodbou.

Po cestě směrem ke své nové učebně si několikrát bezděky přejel rukou po břiše. Ještě včera považoval tu věc spíše za prokletí, kterého se z nějakého neznámého důvodu nemůže zbavit, dnes, když se podíval na to, jak mu Brumbál splnil každé přání, mu došlo, že je to vlastně dar. Dar obrovské moci nad mocnými muži.

Potutelně se pro sebe usmál.

Měl něco, co chtěli všichni; Pán zla, Brumbál a pravděpodobně také nejméně půlka kouzelnické veřejnosti, lačnící po všech neuvěřitelných zázracích, potencionálně využitelných v boji proti zlu. Až nadejde ten správný čas, tak všem ukáže, co má za trumf v rukávu a bude se jím chlubit. Ale ještě ne, ještě bylo příliš brzy a všechno bylo moc nejisté. Za pár měsíců, až nebude muset předkládat žádné důkazy svého stavu, tehdy nadejde ta správná chvíle.

I když se mu dělalo zle z rychlejší chůze, zadýchával se a už zase musel na záchod, tak si, alespoň proto tuto chvíli, říkal, že být těhotný je vlastně skvělé.

 

°°0°°

 

Hned ráno po probuzení ho na stolku čekal vzkaz od madam Pomfreyové – nejspíš ho přinesl nějaký skřítek - že ho místo jejich první páteční hodiny čeká dnes po obědě v nemocničním křídle. Málem se propadl studem, když to četl. Vzpomněl si až teď, že měl včera schůzku s lékouzelnicí a místo toho strávil dvě hodiny na ředitelův rozkaz u Snapea. Vřele doufal, že mu Pomfreyová odpustí, až jí vysvětlí, že se staral o těhotného lektvaristu. To byla celkem dobrá omluva za to, že ji nechal čekat, ne? Až skončí u Pomfreyové, tak bude muset právě za Snapem zaskočit a do toho vmáčknout ještě čas strávený s Ginny a přáteli, to vůbec nemluvil o faktu, že na zítřek svolal výběr do týmu. Byl teprve druhý týden školy, ještě se nevědělo, co plánuje Voldemort, a on už nevěděl, kam dřív skočit.

Den se s ním táhl ve znamení hektického lenošení, vážně. Byl s Ronem a Ginny v jejich pokoji, což by bylo fajn, kdyby netrávil všechen ten společný čas hledáním toho či onoho. Na oběd šel v uniformové košili, protože mu někam zapadlo jediné slušné triko, se kterým se nemusel bát vlézt do Velké síně. Teď odpoledně prozatím hledal nejdřív penál s brky a teď pergamen.

„To tu nemáme žádný čistý pergamen?!“ vykřikl rozzlobeně a hodil počmáraný kus pergamenu na noční stolek. Ginny k němu zvedla hlavu od časopisu, který si četla na jeho posteli.
„Mám ti přinést nějaký svůj?“ zeptala se věcně.
Trochu se zhrozil. Měl ji rád, jenže její pergameny měly na obou stranách řadu květinových vzorů, sice jednoduchých, i tak to ale byly květiny. Něco takového by raději vůbec ve své ruce nechtěl držet.

„Ne, to je dobré, já tu nějaký najdu, až tvůj bratr přestane předstírat zaujetí četbou Přeměňování prvků a půjde mi pomoct hledat,“ zablýskl okem po Ronovi, úspěšně schovaném za obrovskou učebnicí. Kamarád k němu jen zvedl pohled přes okraj učebnice.

„Já pergameny nemám, půjčuju si od Hermiony,“ objasnil, že je hrozná podpantofel.

„Hmm, skvělé. Až spolu začnete spát v jedné noční košili, tak mi řekni,“ zabrblal si spíš pro sebe.

„My spolu nespíme!“ ohradil se Ron, nejspíš dál než za 'až spolu začnete spát' nedošel.

„No právě a to je ten problém,“ řekla jeho sestra z postele a zářivě se usmála směrem ke svému bratrovi. Ten jen nad jejím chováním pozvedl oči v sloup, přičemž Harry jejich roztržku vnímal jen okrajově. Zrovna lovil stoh pergamenů pod svým nočním stolkem, ručně, než mu došlo, že si ho může přivolat hůlkou. To také udělal, díky bohu namířil správným směrem, takže mu vážně do ruky vletěly jen ty na zemi a ne všechny ostatní v okolí.

„Uf... konečně jsem našel použitelné,“ vydechl ulehčeně.

„Nač je vůbec budeš v sobotu potřebovat?“ otázala se dívka, postavila se na posteli na kolena a objala Harryho kolem krku, když už ho tu měla tak při ruce. Automaticky ji zlehka objal kolem zad, spíš jen tak symbolicky, zejména proto, že je Ron sledoval pořád zpoza té učebnice, přičemž už se ani nesnažil předstírat, že si čte.

„Včera jsem měl trest se Snapem, dneska si musím nahradit hodinu u Pomfreyové. Zítra pak mám... co se dole děje?“ přerušil svou řeč, když k němu zezdola dolehly veselé hlasy, znějící jako kdyby se jim z prázdnin vrátil oblíbený student. Jediný, kdo byl pořád mimo kolej, byl samozřejmě Neville, tak že by to byl on...

„Neville?“ navrhl Ron, jako kdyby mu četl myšlenky a už vstával. „Nemůžeš si na sebe vzít... já nevím, hábit? Ta sukně je hrozně krátká,“ podotkl, když procházel kolem postele, ze které Ginny právě slézala dolů a sukně se jí při tom skutečně vyhrnula, skoro až bylo vidět prádlo. Vážně jen skoro, trochu chybělo k tomu okamžiku, kdy by poznal, co nosí pod oblečením a... zjistil, že ho to vlastně nezajímá. V hlavě mu prostě vytanula představa bílých bavlněných kalhotek, nic víc. Zvláštně ho znepokojilo, že nemá touhu dívat se přítelkyni pod sukni. To by snad mělo být normální, říkal si v duchu, když následoval Rona a Ginny nadávající mu za to, že je puritánský suchar, dolů do společenské místnosti.

Dole byl skutečně Neville, obklopen skupinkou, skoro by se dalo říct, obdivovatelů a nesměle se usmívající na všechny kolem sebe. Byl oblíbený už předtím, v boji se osvědčil tak dobře, že konečně všichni pochopili to, co Harry věděl dávno, že to není žádný nešikovný hlupák. Potom, co se vrátil do školy jako ženatý muž, získal ještě větší popularitu. Asi bylo něco pro něj nepochopitelného na tom, že je Neville ženatý. Byl zamilovaný a bylo mu už sedmnáct, tak se prostě oženil. Nejspíš v tom byla ta celá představa toho, že spí s Lenkou v jedné posteli a že spolu mají sex. Také celkem jasné věc, byli manželé, to jen, jak to tak vypadalo, to bylo pro všechny kluky jejich věku něco naprosto převratného. Jeho to až tak moc nezajímalo.

Nebylo to vůbec v tom, že by sex nechtěl, samozřejmě že chtěl a často o něm přemýšlel, jen o jiných věcech přemýšlel častěji a nikdy netrpěl obsesivní fascinací vším, co se sexu týkalo. Nevyvinula se u něj ani teď, když měl Ginny. Bylo pěkné ji objímat a líbat, ale necítil nikdy potřebu strkat jí ruce pod oblečení jako rozumu zbavený tvor.

Zůstal trochu stranou, zatímco se Ron vítal s Nevillem. Hluk přilákal i Hermionu, učící se nahoře v pokoji, takže se také přišla pozdravit. Takový Dean, který dřív Nevilla ignoroval, dokonce i když spolu spali v jednom pokojil, byl z mladíkovy návštěvy doslova nadšený.

Bylo to hezké chvíli nebýt středem pozornosti a mít za společnost jenom Hermionu, která se k němu brzy mlčky připojila. Bylo to pěkné asi tak dvě minuty, než si ho Neville všiml a protáhl se k němu davem.

„Tak ses konečně utrhl, abys nás, svobodné mládence, navštívil,“ zavtipkoval zlehka.

„Ehm, tak trochu,“ trochu se začervenal. „Vlastně jsem tu spíš kvůli té knize, co jsi vzal z knihovny. Zdá se, že jsme se s Lenkou stali spolupachateli její loupeže, protože ty jsi s ní utíkal pryč z knihovny a my tam předtím s tebou podle výpovědí očitých svědků seděli u jednoho stolu. A jelikož ty ses od čtvrtka v knihovně neukázal, tak jsme to byli my dva, kdo od madam Pinceové dostali ultimátum. Máme tu knihu do pondělka přinést, jinak nám ji naúčtuje. Mám dojem, že při jejím stáří bychom ji s Lenkou spláceli jdo smrti“

„Uhm... kniha,“ zaváhal, měl jen matnou představu, kde by mohla být, snad u Snapea. „Jasně, kniha, co jsem vzal z knihovny... já ji popravdě tak trochu... zapomněl jinde než tady, ale vím, kde jsem ji zapomněl! Přinesu ti ji večer, dobře?“
„No dobře, Harry, ale vážně... protože s Lenkou opravdu nemáme na to splácet škole půl knihovny, co ty jsi vypučuješ,“ nakrčil nos, „Chápeš, rodina a tak všechno kolem...“

„Co si vůbec Harry vypůjčil, že je po tom takové sháňka?“ trochu se podivoval Ron.
„Knihu z oddělení s omezeným přístupem. Lékouzelnickou o zvláštních vrozených nadáních, přirozené zvěromagii a tak. Hodně ho zaujalo... hmm.... magické těhotenství,“ napráskal na něj Neville. „Vůbec nevěděl, že existuje.“

Zrudl z toho ve tváři, protože se celý okruh jeho přátel na něj podíval jako na naprostého pitomce. To se mu stávalo pokaždé, když se zeptal na něco, co každý věděl, jen si nikdo neuvědomil, že on mezi kouzelníky nevyrůstal ani není knihomol jako Hermiona, tak prostě neměl, jak se to dozvědět. Navíc tohle bylo vážně... jednalo se tu o Snapea, těhotného Snapea. Náhle mu tak nějak došlo, že lektvarista je gay. Nikdy sice neuvažoval o tom, jaké to je mít za známého homosexuála, ale teď, když se nad tím zamyslel, tak si to představoval jinak než s lektvaristou. Vlastně tak nějak si představoval, že gay musí být víc zženštilý, což Snape rozhodně nebyl. Zajímavé.
„No co? Já to nevěděl,“ pokrčil rameny a jal se bránit. „První věc, co ti rodiče nebo pěstouni řeknou, je, že holky mají děti a kluci ne. Dokonce i tak mizerní opatrovníci jako Dursleyovi to udělali. Taky jsem se to učil v mudlovské škole.“
„Ve škole, vážně?“ nevěřil Neville.
„Ano, mudlové mají ve škole biologii a tam se učí mnoho věcí týkajících se zvířat i lidského těla. Také mají fyziku nebo chemii. Při pohledu zpět mi dochází, jaké hrozné hlouposti se tam mudlové učí,“ pravila zamyšleně Hermiona.
„Proč se vůbec zajímáš o mužské těhotenství?“ nechápala, z nějakého důvodu znepokojená, Ginny.

„Protože jsem léčitel a zajímá mě to všechno,“ pokrčil ledabyle rameny, šlo mu lhát překvapivě dobře. „Což mi připomíná, že musím jít, podruhé už nesmím přijít za madam Pomfreyovou pozdě, jinak by mě asi sežrala. Až se vrátím, tak se vrátím.“ Políbil Ginny, na líčko, pořád ho pronásledoval Ronův pohled, a ani si moc nevšiml toho, jak podivně se Hermiona zatvářila. Stejně by asi nic nevyčetl z jejího vysoce zvednutého obočí.

Pospíšil si k nemocničnímu křídlu. Cestu znal dobře, tam i zpátky šel či byl nesen už tolikrát, že by musel být naprostý pitomec nebo slepec, aby si to nepamatoval. Bude jen zajímavé tam být bez toho, aby do něj Pomfreyová píchala při diagnostice hůlkou. A hlavně, co bude zajímavé, byly informace o mužském těhotenství, které hodlal z lékouzelnice dolovat po zbytek jejich dnešní první lekce.

Zaklepal na dveře lůžkového oddělení a po chvíli opatrně nahlédl. Nikde nikdo nebyl, žádná zatažená zástěna, takže výjimečně ani žádný pacient. Vešel dovnitř a rozhlédl se po tom, kde by mohla Pomfreyová být.

„Haló, je tu někdo?“ zavolal tázavě.

Hned na to se žena vynořila zpoza částečně skleněné zástěny. Oděná byla jako obvykle a momentálně s sebou v náručí nesla obrovskou hromadu prostěradel a povlečení, na ruce jí pak visel látkový pytel.

„Konečně jste skutečně tady, pane Pottere,“ přivítala se s ním se svou typickou prudkostí, pak se trochu zarazila a pohlédla na něj přes svůj náklad. „Omlouvám se. Jen jsem počítala, že se ukážete už včera, tak jsem speciálně nechala nepřevlečené postele a právě jsem se do nich chtěla pustit sama... jsem ráda, že jste dorazil.“
„Ehm ano, já měl včera nějakou práci s... profesorem Snapem,“ řekl to opatrně, vždycky mohl někdo poslouchat.

„Ano, já vím,“ přitakala a trochu spustila ruce s prostěradly, aby na sebe líp viděli. „Je dobře, že se teď profesoru Snapeovi věnujete právě vy. Jsem s ředitelem stejného názoru, že vaše přítomnost mu bude jenom prospěšná, a vám se také líbí s ním být, že ano?“

„Je to zvláštní, ale ano, je mi v jeho přítomnosti tak nějak teplo,“ přitakal celkem i ochotně, nestyděl se za to. Cítil, že to k němu patří a on se kupodivu moc často za to, kým je, nestyděl. Štvalo ho to, to ano, ale nestyděl se za to.

„To je typické. Život a životní síla tak na léčitele působí, jak jsem četla,“ přešla k němu a bez dalšího mu vrazila povlečení, která držela, do rukou. „Dnes začneme tím, že mi pomůžete převléct povlečení. Budete to jenom držet, já budu svlékat z postelí ložní prádlo a nové si od vás brát.“
Ani tentokrát neváhala a rovnou přistoupila k první posteli. Neměl moc na výběr, musel ji následovat, balancuje s prádlem v jedné ruce a pergamenem a psacími potřebami v druhé. Vypadalo to, že dnes si asi poznámky hned tak dělat nebude, tak pergamen s brky položil na první noční stolek.

„Proč to nepřevlečete kouzlem?“ zeptal se, když viděl, jak lékouzelnice stahuje povlečení z postelí ručně.

„Protože kdybych to udělala, tak by magie zůstala na polštářích, na peřinách, prostě všude,“ krátce se na něj podívala, než první várku nacpala do pytle. „Cizorodá magie může způsobovat prokletému pacientovi ještě větší potíže. Proto se všechno povlečení pere bez magie, ve speciálním lektvaru, který odstraní jak magii mou, tak i pacienta a ponechá jen jemnou magii hedvábí.“
„Aha, to je to, jak jste říkala, že čaroděj nesnese působení magie jiného čaroděje dlouho, že ano?“

„Přesně tak. Je skvělé, že si to pamatujete,“ pochválila ho, změna od hodin se Snapem. „Z podobného důvodu jsou všude v nemocnicích kovové postele. Kovy, na rozdíl od dřeva nebo živých předmětů, magii pouze přenášení, neuchovávají ji. Na stejném principu funguje i kámen. Tady, když se podíváte dolů,“ poklepala na něco nohou, Harry se koukl a ona to byla dřevěná příčka pod nohami postele, „je dole dřevo, to je naopak velice dobrým absorbentem magie. Takže zde dochází k tomu, že škodlivá magie z prokletí doslova klouže po kovu z postele a dole se pak vsakuje do dřeva. Díky tomu je pacient stále v magické čistotě. Jednou za měsíc dřevo odstraníme... u Munga se to dělá i jednou za den... a dáme nové, magicky čisté.“

„Uhm, budu si to pamatovat. Pacienta dát na kámen a pod nohy mu dát dřevo,“ přikývl, byl to vtip jen napůl. Předpokládal, pokud tedy chápal správně, co mu lékouzelnice vysvětluje, že tak by to mohlo fungovat podobně.

„To je velice dobrý nápad. Provizorní čistící lůžko. Zajímavé, já bych na nic tak jednoduchého nepřišla,“ z jejího hlasu zněl až nepříjemně jasně obdiv.

„Hmm,“ zamručel neurčitě a přistoupil k druhému lůžku, kam se zrovna Pomfreyová chystala. Dokud se nezačala lékouzelnice chovat obdivně, tak byl jejich rozhovor docela fajn, stokrát lepší než čekal. Předpokládal, že první, co mu řekne, bude, jak moc je zklamaná, že včera nepřišel, to se vyřešilo hned, Brumbál ho opravdu omluvil. Druhé, co by mu mohla vyčítat, je fakt, že jí neřekl o Snapeovi. Možná jí nedošlo, že se tenkrát ptal právě na něj. Napadlo ho, že by jí to měl říct. S poctivostí člověk nejdál dojde, a pokud se na něj bude zlobit, tak ať se to odbude rychle.

„Madam“ oslovil ji a ona vzhlédla od soukání polštáře do povlaku, „tenkrát na začátku roku, jak jsem se vás ptal na druhou magickou podstatu, tak to jsem mluvil... no, víte o kom. Chtěl jsem se omluvit, že jsem vám hned neřekl, oč jde...“
„Jsem sice stará, pane Pottere, ale prozatím doufám ne senilní, abych si nespojila dvě jednoduché věci,“ napomenula ho zlehka, snad i s dotčením.

„Tak jsem to nemyslel, jen jsem měl dojem, že vám to nedošlo vzhledem k tomu, že na mě nejste naštvaná,“ vysvětlil, proč o tom vůbec začíná. „Chtěl jsem se za to omluvit. Neměl jsem před vámi nic zatajovat, když to mohlo být potencionálně nebezpečné.“
„Nemohlo,“ nesouhlasila. „Věřím, že kdyby mu skutečně cokoliv hrozilo, tak byste to poznal. A co se týče toho, jestli se na vás zlobím, tak ano, zlobila jsem se, pak jsem nad tím uvažovala a něco mi došlo... Čím pro vás je profesor Snape?“ položila zajímavou a překvapivou otázku.

První reflex byl říct, že ničím, pojal to tak, že se ho ptá na něco osobního. Až po pár vteřinách mu k jeho hanbě došlo, že to myslela úplně jinak. Poděkoval tomu, že si může zvednout ložní prádlo kousek před obličej a díky tomu není vidět, jak se tváří rozpačitě. Pak se nad jejím dotazem zamyslel. V tom, čím pro něj je Snape, měl docela jasno. Byl jeho odpovědnost. Byl jeho...

„Pacient. Myslím, že je můj pacient, jestli to dává smysl. Cítím za něj a za jeho zdraví odpovědnost, jedno, že on mě u sebe vůbec nechce. Není to hloupé?“ zamračil se, protože když to řekl nahlas, tak to znělo daleko hůř, než když si to jen myslel.

„Právě naopak. Lékouzelníci,“ převzala si od něj další prádlo a natáhla prostěradlo na právě svlečenou postel, „skládají přísahu zaštítěnou Hippokratem Velkým, Morganou Milostivou, Luciusem Moudrým a Svatým Mungem. Tito čtyři největší léčitelé ji během let rozšířili, ale už Hippokratés Veliký do ní vložil jednu z prvních a nejzákladnějších svátostí lékouzelníka; až do vlastního posledního vydechnutí zachovat tajemství pacienta. Chápu proto, že jste mi o jeho stavu říct nemohl, bylo by to porušení důvěry mezi léčitelem a pacientem.“

„Takže to chápete?“ zeptal se trochu opatrně.
„Naprosto,“ pravila rázně a neméně rázně strčila poslední špinavé prostěradlo do pytle. „A jsem na vás hrdá, že to tak cítíte. Soukromí pacienta měla být první věc, co jsem vám chtěla vtloukat do hlavy a tak jsem ráda, že nemusím. Můžeme se tak rovnou vrhnout na lékouzelnickou teorii, spíše než se zabývat řešením morálních problémů.“
„Mě by ale vůbec nevadilo to probrat. Jde totiž o to, že se chci víc dozvědět o profesorově problému a teď si právě nejsem jist, jestli se vás můžu ptát. Není to porušení jeho soukromí?“

„Nemusíme vůbec mluvit konkrétně, zejména pokud se tohoto týče,“ převzala si od něj poslední povlečení. „Podívejte, mám vás učit a co vás začnu učit jako první je jen a jen naše věc. Jestli budeme chtít začít s magickým těhotenstvím, tak to prostě uděláme. O tom, proč to řešíme, není třeba mluvit.“

To se zdálo jako logické. Koneckonců, taky co by řešili konkrétního. Mohl by jí vyprávět, že Snape celý včerejšek prozvracel a kromě kaše nic nedokázal pozřít. Nejspíš by jí to dělalo starosti, o tom byl přesvědčen, jenže co by s tím asi tak udělala. Dala by mu možná lektvar proti žaludeční nevolnosti, pokud ho těhotný muž smí, a doporučila by mu klid. Ve své podstatě mu naordinoval to samé a vločkovou kaši s ořechy.

Mluvit teoreticky stačilo.
„Fajn, takže první dotaz,“ ruce měl už prázdné, tak se opřel o parapet a sledoval, jak stele postel. „Pochopil jsem... tak nějak... jak se to dítě... hmm... udělá. Smíšení magických podstat a tím vytvoření třetí. Dává mi to smysl, dokonce si to i umím představit,“ skutečně uměl, stačilo zavřít oči a viděl, jak dvě barevné zářící koule splývají v jednu. „Ta třetí podstata se pak usadí v těle kouzelníka v magické bublině... nechápu, proč se tomu říká bublina, když je to spíš bublina a v ní kokon, no to je jedno... prostě roste v té bublině. Je to divné, když člověk vyrůstá mezi mudly, ale z pohledu magie to jde. Jen mě zajímá, kdy dochází k tomu mísení magii?“ trochu se zarazil. „Chci říct, pochopil jsem, že tam hraje roli... euhm... víte co... jenže existuje víc... možností, jak...“
„Ptáte se, jestli je k mužskému těhotenství nutný anální styk nebo stačí jen orální či ruční práce?“ vybalila to na něj Pomfreyová naprosto zpříma, že mohl jen s pokleslou čelistí němě přikývnout na souhlas a začít se podobat barvou v obličeji rajskému jablku. Také se trochu lekl, že by se třeba mohla zeptat, jak přišel k tomu, že existuje víc možností, jak provozovat sex. Mohl by jí na to odpovědět, že mu to prostě došlo, což by asi vyznělo docela dost blbě.

„V první řadě si ujasněme, co je z magického hlediska pohlavní styk. Z tohoto pohledu se jedná o anální nebo vaginální kontakt, v případě homosexuálního kouzelníka pak nezáleží na tom, jestli je v aktivní nebo pasivní roli. Takže odpověď je taková, že pro mužské početí je nutný anální styk, ano. Vždy je těhotný muž v pasivní roli, což je ale něco, co se ze společenského hlediska nahlas neříká. Podle dnešních morálních zásad je to prý archetypální rozložení rolí, které není v souladu s ministerskou politikou,“ dalo by se říct, že se tomu ušklíbla. „Stručně řečeno, nesmíme veřejně tvrdit, že muž, který je schopen počít, je zároveň v sexuálně sféře spíše ženským elementem.“

V hlavě si to musel pomalu přeložit do normální řeči, z čehož vyplývalo, že těhotný muž je ten, co se nechal opíchat jiným mužem. To se docela neshodovalo s tím, jakým způsobem Snape vystupoval na veřejnosti. Když si teď, ke svému zděšení, nastínil, jak si myslí, že by se lektvarista v posteli choval, tak to spíš viděl na arogantního milence, co nemá cit pro ostatní a hlavně chce mít pořád navrch. Přitom se zdálo, že byl naopak ten submisivní a ochotný... raději ani nedokončoval myšlenku směrem k tomu, že je Snape ochotný roztáhnout nohy a někomu nastavit zadek. To už byly vody příliš kalné a nebezpečné, než aby si je troufal prozkoumávat.

„Aha,“ vypadlo z něj neurčitě, „Tak ehm, to už chápu. Ještě... psalo se jen o mužích, takže nikoho jiného se to netýká? Myslím normálních párů nebo třeba dvou žen.“

„Na to se také raději podíváme trochu obšírněji,“ zatáhla pytel, položila si ho vedle nohy a založila si ruce na prsou. „Když mají dva kouzelníci sex, tak za každých okolností dochází ke kontaktu jejich magií, tedy k jistému splynutí, a nezáleží na tom, jakého jsou pohlaví. To jen pak ženská magie má schopnost převzít kromě fyzického materiálu svého partnera také magický materiál. Z obojího dohromady vytvoří plod s magickou podstatou, který už pak vyrůstá klasickým způsobem. To doufám víte, jak probíhá?“ tázavě pozvedla obočí, na to naštěstí mohl přikývnout, takže pokračovala. „Čaroděj schopný počít má tuto schopnost také a pak má i schopnost vytvořit magickou bublinu, posléze také dejme tomu vak z tkání, kolem nové magické podstaty, přes kterou si podstata přebírá pouze jeho fyzický materiál a formuje ho do podoby plodu. Co se týče lesbických párů, tak k tomu může dojít také, je to však nesmírně vzácné, ještě vzácnější než mužské početí. V případě, že k tomu dojde, tak se nevytvoří bublina jako u muže, ale nová magická podstata prostě jen přebere stávající ženský materiál a normálně se v podobě plodu usadí v děloze. Nejzásadnější rozdíl mezi mužským těhotenstvím a dítětem vzešlým ze dvou žen spočívá v tom, že dítě v prvním případě je živeno magií a žije v magii, zatímco v druhém případě roste normálně. Díky tomu jsou kouzelníci narození z mužského magického těhotenství tak silní, jsou totiž magií prostoupeni už jako zárodky v těle svého otce. Děti zrozené z ženského magického těhotenství pak bývají nadprůměrně nadané, nikdy však nedosáhnou síly svých protějšků z mužského těhotenství.“

V duchu si zapsal, že míchání antikoncepčního lektvaru je opravdu naprostá nezbytnost, když viděl, kdo všechno může mít děti. Nemohl být nešokovaný, vyrůstal, jak vyrůstal, a přestože velká část jeho samého říkala, že překvapení je jen projev hlouposti, stejně překvapený byl.

„A co antikoncepce? Vím, že pro normální páry je tu lektvar, myslím tedy pro... homosexuální páry jestli je taky něco.“
„Samozřejmě. V případě žen, pro jistotu, postačí klasická verze ženského antikoncepčního lektvaru. Pokud by náhodně došlo k prolnutí magie do té míry, že by vznikla další magická podstata, tak prostě nedojde k uchycení plodu v děloze a tím pádem ani k těhotenství. U mužů je to trochu složitější... Budeme mluvit dál, ale mám spoustu práce, takže pokud mi pomůžete,“ naznačila rukou k pytli, neptal se, co po něm chce, hodil si pytel přes rameno a následoval ji lůžkovým oddělením. „U mužů existuje kouzlo a protikouzlo, což je dobré. Pokud muž zjistí, že se může stát nositelem plodu, tak aplikuje kouzlo jednou a pak každý rok pro jistotu a tím je chráněný. Zároveň ho může kdykoliv zrušit, pokud pocítí touhu mít dítě. Problém tu myslím nastává v tom, že to částečně uzamkne jeho magii,“ dovedla Harryho k vozíku a otevřela plátěné víko, takže mohl dovnitř přihodit svůj pytel. „V praxi jsem to samozřejmě neviděla, ale co jsem se zatím informovala, tak by takové uzamčení mohlo mít vliv na jeho magické nadání. Tím pádem je jasné, že musí kouzlo použít, mít sex a pak ho zase zrušit. Což se ve své podstatě neliší od klasické antikoncepce, která má účinnost nanejvýš týden.“

Zvážil, jestli by se měl na kouzlo zeptat nebo alespoň se dotázat, kde by ho našel, pak mu to ale přišlo hloupé. On ho přeci k ničemu nepotřeboval znát a lékouzelnice by z toho mohla vyvodit nějaké závěry. Raději to tedy nechal být.

„V tom případě mám nejdůležitější otázku. Už je mi jasné, jak jde dítě dovnitř, ale jak jde ven, chápete? Vím, jak je to... u žen... porod mi vysvětlili už v mudlovské škole, jenže muž nemá žádný...“ naznačil neurčitě rukama.

„Vhodný otvor?“ navrhla s mírně pozvedlým obočí. „Ne, to skutečně nemá, ale jsme přeci v magickém světě, pane Pottere. Vy stále vše vidíte velice mudlovsky,“ jemně se pousmála. „V případě ženského magického těhotenství jde dítě přirozenou cestou, v případě mužského se jedná o něco jako císařský řez, až na to, že k němu dojde samovolně. Přibližně zde,“ přejela si rukou po břiše někde v místech, kde odhadoval, že je to pár centimetrů pod pupíkem, „se během těhotenství začne vytvářet takzvaný porodní šev. Ten prostupuje jak kůží, tak i magickým a fyzickým vakem kolem dítěte. Během porodu tento šev praskne, vytvoří se vhodný otvor a dítě lze vyjmout ven podobně jako při císařském řezu.“
Nemohl si pomoct, ale z té představy se mu udělalo zle. Zraněný byl už tolikrát a tak těžce, že jeho mudlovští vrstevníci by neměli půlku končetin, nemohli by se hýbat od pasu dolů, neměli oko a po loňské tahanici s Voldemortem, kdy se hryzl do jazyka tak moc, že si ho skoro uhryzl, by neměli ani jazyk, přesto otvor v břiše... Navíc ještě takový, co se udělá sám od sebe. Červeň jeho tváří rychle zmizla do přirozeně světlého odstínu a pak ještě víc zbělela, až musel dozajista vypadat jako před smrtí.

„Otvor?“ zopakoval opatrně. „Díra prostě v těle?“

„Ano, přesně tak,“ přikývla. „Oproti běžnému porodu je to celkem snadná a rychlá věc, obvykle trvá praskání porodního švu společně s otočením dítěte, aby šlo hlavičkou napřed, okolo dvou hodin, samotný porod pak pár minut zejména za asistence zkušeného porodníka,“ trochu zaváhala. „Podle toho, co nás učili, je to jako u císařského řezu, strčí se ruce dovnitř, dítě se uchopí a vytáhne ven. Nic složitého.“

„Nic složitého...!“ skoro vykřikl. „Udělá se mu díra v břiše a podle vás to není nic složitého?!“

„Pokud si uvědomíme, že u prvorodiček trvá první fáze porodu v podobě kontrakcí šest až dvanáct hodin, ne-li třeba i dvacet a samotný porod pak půl hodiny minimálně, tak mi přijde, že dvě hodiny bolestí jsou proti tomu nic,“ pravila přesvědčeně.

Dobře, v tom měla pravdu. Dvě hodiny proti dvanácti; co je lepší, viděl jasně hned. Náhle mu připadalo, že vystavovat někoho dvanáctihodinovému utrpení je strašné. Netušil, kde se to v něm vzalo, nikdy nemyslel na číkoliv porod až doteď a přišlo mu, že přinutit například Ginny zažít tolik utrpění, by bylo... prostě strašné. Bylo to přirozené, jistě, jenže se v něm jeho léčitelská část vzepřela proti něčemu takovému, být vinen za bolest navíc milovaného člověka.

„Dvacet hodin bolestí? Nikdy nechci mít děti. Nikoho nemůžu nutit, aby pro mě tohle udělal,“ zachvěl se v duchu i skutečně.

Pomfreyová překvapeně zamrkala, vypadala upřímně nechápavě. Nejspíš tomu tak skutečně bylo, ona byla lékouzelnice, nikdy nemusela pocítit ničí bolest. Zato on ji cítil při každém léčení, vlastně trpěl bolestmi víc než lidé jeho věku ještě předtím, než se v něm probudily léčitelské schopnosti. Dokázal soucítit s kýmkoliv, kdo by musel dlouho snášet bolest.

„Oh, pane Pottere...“ jemně se usmála, „nebuďte hlupáček. Ženy rodí už od nepaměti. Není to příjemné, to jistě ne, a ano, je to bolestivé. Ženy při tom hází věcmi, křičí, nadávají, brečí, osočují svého partnera i lékouzelníka a sestry, co se o ně starají. Některé i kopou, tlučou pěstmi nebo kousají. Přesto, jakmile porod skončí, to malé se vyloupne na svět celé rudé, mokré, voňavé a brečící, tak je zapomenuta všechna bolest. To co bylo i to co bude. Celý svět přestane existovat, zůstane jen malé tělíčko přitištěná na prsou. Ten pocit z pohledu na vlastní dítě... ten nenahradí nic, vůbec nic... Omlouvám se,“ řekla se vzlykem a obrátila se k němu zády. Podle toho, jak zvedla ruku, poznal, že si otírá hřbetem oči.

Váhavě se natáhl a položil jí ruku na rameno. Neodstrčila ho ani se nestáhla, jen se trochu napnula. Na okamžik, než se uvolnila zpod jeho dlaně a zase se k němu obrátila čelem. Vypadala opět normálně, skoro, jen oči měla zarudlé. Usmál se na ni ve snaze ji trochu utěšit, pak i on zvážněl.
„Vy máte děti, madam?“ zeptal se opatrně, možná to bylo téma, o kterém mluvit nechtěla. Nejspíš podle její reakce.

„Oh, ne... měla jsme, ale už nemám. Je to dávno, co můj syn zemřel, tak si s tím nedělejte starosti, pane Pottere,“ poplácala ho po rameni, usmála se a protáhla se kolem něho do místnosti. „Ukážu vám, jak a čím vyčistit vyšetřovací lůžko pro pacienta, potom bychom se mohli podívat na základní diagnostická kouzla. Pokud tedy už nemáte otázky ohledně mužského těhotenství?“

Stála dál od něj, pevně svírala okraj své zástěry a byla napnutá. Nejspíš už by se nechtěla vracet k tématu dětí žádným způsobem, včetně skutečnosti, že Snape jedno mít bude. Harryho by sice zajímalo, co se jejímu synovi stalo, jestli za to mohl Voldemort nebo někdo jiný, ale samozřejmě se nezeptal. Nebylo by to slušné. Přes veškeré jeho četné pobyty v nemocničním křídle se neznali dost dobře na to, aby se jí vyptával.
„Ne, to mi stačí, jen pak třeba někdy... víte, vědět víc o tom, jak se starat o těhotného člověka a o dítě,“ odpověděl jí, na což ona kupodivu zareagovala úsměvem.
„To vám ráda odpovím na jakoukoliv otázku,“ řekla ona ulehčeně a vyzvala ho, aby šel za ní.

Bylo to zajímavé odpoledne, během kterého se naučil zbavovat předměty nežádoucí magie a ponechávat jen jejich vlastní. Zdálo se mu, že viděl reziduální magii na předmětech snad odjakživa, jen tomu nikdy nepřikládal velkou důležitost. Bylo to všude. Magické stopy promíchané jedna s druhou v obrovský barevný mišmaš. Někde víc, někde míň. To až když se pořádně podíval kolem sebe tady na ošetřovně, mu došlo, že každý předmět, každý druh například látky, má jinou barvu a texturu, stejně jako čarodějové nebo magická zvířata. Byla to vlastně docela zábava navracet zašedlým věcem jejich původní lesk.

Diagnostická kouzla mu zase pro změnu připadala zbytečná. Dokázal je použít hned napoprvé, v tom problém nebyl, jen mu připadalo snazší se nemocného dotknout a tak zjistit, co mu je, než nad tím mávat hůlkou. Pomfreyová mu vysvětlila, že i pouhým dotekem plýtvá svou vlastní sílu. Že je magie v těle omezená, věděl už dávno. Ze všech těch bojů, kdy cítil, jak v něm uvnitř jakoby ubýval plamen. Samozřejmě se pak zase navrátila do původního stavu, po pár hodinách spánku a vydatném jídle, ale co je vám to platné, když potřebujete bojovat nebo léčit hned. Takže ano, nakonec pochopil smysl diagnostických kouzel, která jeho léčitelskou část magie nevyčerpávala.

Na večeři musel kvaltovat, protože se u lékouzelnice tak trochu zapomněl, jak to bylo zajímavé. Nejspíš by to do něj někteří neřekli, ale on se rád učil, opravdu. Jenže se učil za pochodu, žádné sezení v hodinách nebo nad knihami jako pitomec. To ho jedině vyčerpávalo. Po večeři, během které sledoval, jak do sebe Snape naházel dvě pořádné mísy kaše, šel za lektvaristou do sklepení.

Narazil na nedobytně zavřené dveře, klepal několikrát, ale nikdo mu neotevřel. Ani se nezdálo, že by někdo za dveřmi byl. Dělalo mu to starosti. Sice viděl muže u jídla, že je naprosto v pořádku, živý a zdravý, ovšem kdo ví, co se mohlo stát od chvíle, kdy sám dojedl a dostal se sem.

„Dobby!“ zavolal si na pomoc skřítka, který se okamžitě objevil vedle jeho nohy.
„Volal pán Dobbyho?“ zeptal se skřítek, zvedaje k němu velké oči.

„Ano, mohl bys jít prosím dovnitř, zkontrolovat profesora Snapea, a když tam bude, mu říct, že mi má otevřít. Díky.“
„Doby udělá,“ kývl skřítek a zmizel.

Chvíli, během které se nic nedělo, začal Harry nervózně přecházet podél zdi. Jak mohlo být těžké najít Snapea v jeho tak třípokojovém bytě a vyřídit mu jednoduchý vzkaz. Jen co si to pomyslel, tak se skřítek opět objevil.
„Profesor Snape je v pořádku a vzkazuje Harrymu Potterovi, že si má sebrat svou stupidní nebelvírskou odvahu i rozkazy pana ředitele Brumbála, zabalit je do své dětské taštičky a jít si hrát s kamarády. Prý už další dítě doma nechce,“ odrecitoval mu Dobby.

„Tak mu řekni, že o něj mám strach a jen chci vidět, jak se mu vede, a dodej, že se chová jako hysterická ta... prvorodička,“ vzpomněl si na správný výraz, skřítek přikývl a zmizel.

Objevil se o chvíli později s trochu vyplašeným výrazem.
„Pan profesor vzkazuje Harrymu Potterovi, že mu za drzost vůči profesorovi odebírá deset bodů a prý si má pan Harry Potter najít méně nebezpečnou zábavu než ho dráždit, jinak za to bude pikat. Také vyhrožoval Dobbymu, že když se vrátí, tak ho namele do párků, usmaží na oleji, nacpe do housky a bude na Příčné prodávat jako limitovanou edici skřítčího hot-dogu,“ opět odrecitoval a používal dlouhé věty, zdálo se, že když jen opakuje, tak mu jde mluvení líp.

„Je vůbec možné, aby byl někdo tak hrozně... hrozně... nesnesitelný,“ to byl hodně slabý výraz. „Řekni mu, že budu sedět před dveřmi, dokud nevyleze, i kdyby to mělo znamenat, že tu budu celou noc. Jednou bude muset ty zatracené dveře otevřít a navíc já potřebuji knihu, co jsem u něj zapomněl.“

Ne, ani v nejmenším odsud nehodlal jen tak odejít. Pocit odpovědnosti za Snapea a za jeho dítě byl příliš silný, aby jen tak šel, dokud ho neuvidí. Těžko říct, jestli to Dobby chápal, prostě jen vydal zvuk podobný povzdechu a zase se přemístil za dveře. Tentokrát tam byl o něco déle, až měl Harry obavu, jestli ho tam vážně Snape nezačal strouhat nebo ho třeba neproklel. Nakonec se ale objevil i s knihou v ruce.
„Pán profesor vzkazuje, že je prý Harry Potter ignorantský tupec neschopný dávat pozor na své věci a že mu nestojí ani za jediné slovo. Prý, že jestli chce pán Harry Potter zůstat venku a umřít z nastuzení, tak klidně může. Prý ráno s velkou radostí konečně překročí jeho chladnoucí mrtvolu,“ vychrlil ze sebe skřítek a strčil mu do ruky knihu.

Prudce se nadechl nosem. Takhle z dálky jeho klid nefungoval, když byl Snape přes dveře, tak začal zase konečně cítit ten pocit, že je vytočený na nejvyšší obrátky jen při myšlence na lektvaristu. Prudce se nadechl, jak se snažil uklidnit, moc to nepomohlo.

„To je idiot,“ zavrčel si pro sebe. „Fajn, tak mu řekni...“

„Dobby nechce předávat další vzkaz. Dobby není poštovní sova,“ přerušil ho skřítek rázně a zamračil se na něj, jak jen to skřítci umí. „Také si Dobby myslí, že když už si pán Harry Potter a Severus Snape pořídili mládě, tak se nemají hádat. To malému škodí. Dobby teď odchází.“
Jak řekl, tak také udělal, zanechávaje tam Harry s knihou v ruce a pusou překvapeně otevřenou. Nestačil vykřiknout, že dítě, co Snape čeká, rozhodně není jeho, protože on by se ho nedotkl ani prstem. Byl to nesnesitelný chlap, jedno, že jako těhotný měl na mladíka uklidňující vliv. S někým takovým by nevydržel chodit ani deset minut, jedině by se vzájemně pozabíjeli.

Stal tam před dveřmi a hypnotizoval je nejméně dalších dvacet minut, pak to vzdal a obrátil se k odchodu. Pocítil ale v sobě lítost ze ztráty toho přízračného pocitu tepla a klidu. Také měl dojem, že neplní svou povinnost.

Povzdechl si. Zkusí to říct Brumbálovi, že nechce Snape spolupracovat, nebo po Dobbym pošle vzkaz, samozřejmě tentokrát už za patřičnou kompenzaci pro skřítka. Měl spoustu nepoužitelných triček, tak mu nechá nějaké vybrat jako odměnu.  

 

7. Pozdě bycha honiti ~o~ 9. Vynucené dohoda o opatrovnictví