29.10.2014 21:25

Cesta výtahem nahoru do velícího centra byla naprosto nekonečná, téměř úmorná a nesnesitelně tichá. Ve svých výtazích zavedl hudbu z prostého důvodu - pro svůj příjemný pocit z jízdy, potažmo také proto, aby se tam lidé cítili dobře. Tady se nemohl cítit dobře ani bacil, proto byli nejspíš všichni zaměstnanci S.H.I.E.L.Du neustále tak napružení, jako kdyby jim někdo zavedl anální kolík pomazaný tabaskem. Zrovna jako ten bezpečák, který si ho z druhého rohu nepřívětivě prohlížel. Věnoval mu jeden ze svých profesionálně přátelských úsměvů, šťastný, že muž při dalším zastavení vyšel ven i se zbytkem černých zakuklenců. Nejspíš ještě stále prohledávali budovu, snad v marné snaze najít Lokiho nebo tu věc, co ukradl.

Zhluboka si oddechl, jakmile muž zmizel, a znovu se nervózně nadechl, když se před ním dveře otevřely a on musel vstoupit do centrály. Samozřejmě, že to udělal ledabyle, jako kdyby přeci vůbec nikdy neodešel, a jistěže se k němu všechny tváře obrátily. Brucova nejdřív překvapená a pak se ulehčeně usmívající tím plachým dětským úsměvem. Kapitánova sice také překvapená, zároveň však potěšená, skoro jako kdyby jeho milované štěně udělalo konečně loužičku na noviny – netřeba dodávat, že jemu to preventivně oplatil úšklebkem. Natasha se na něj usmála koutkem rtu a pohodila hlavou v gestu značícím, co že si to dovolil se tak opozdit, zatímco Clint, uklizený jako vždy kdesi vzadu, ho sledoval přimhouřenýma očima a s tváří stále jako vždy zcela nehybnou, takže nepoznal, co si o jeho návratu myslí. A nakonec tu byl... a kurva drát! Byl tu Thor se strašlivým výrazem, který se podobal černým bouřkovým mrakům těsně předtím, než se srazí v hrozivý orkán a odnesou celé město včetně obyvatel pryč.

„Musíme si promluvit, Anthony, synu Starkův!“ zahřímal na celou místnost a ukázal jeho směrem svým velkým kladivem.

Musel si přiznat, právě byl čas smrtelně zblednout a utíkat jako o život. Nebylo to sice poprvé, co na něj kvůli své sestře... bratrovi?... někdo mířil zbraní, ale bylo to poprvé, co by to žaloba nebo naopak tučné výkupné z prekérní situace opravdu nemusely vyřešit.

„Nebudu se ani ptát, jestli už to ví,“ zamumlal směrem k Brucovi, když opatrně, s rukama zvednutýma, postupoval kupředu.

„Tak jo, dobře, Thore, nejdřív se zhluboka nadechni,“ navrhl, což nebyla dobrá cesta, protože hromotlukovo široké zlaté obočí se ještě víc stáhlo k sobě, až z toho Tonymu v krku trochu zaskočilo. „Podívej, já vím, že jsi na mě za to všechno hodně naštvaný, ale já ti přísahám, že jsem naprosto netušil, že je to Loki. Na mou čest! Kdybych to věděl, nikdy bych se ho nedotkl... tedy chci říct, tvůj bratr je jistě u vás... ehm... považován za přitažlivého, nejvíc ve svém ženském těle... i když možná ne. Co já vlastně vím?“ rozhodil rukama v neškodném gestu. „Třeba to máte jako za starého dobrého středověku a transsexuály upalujete... čímž nechci tvrdit, že je tvůj bratr transsexuál... samozřejmě ne že by na tom bylo něco špatného... to jen, že já ho potkal jako ženu a proto jsem nepoznal, že je to on...“

„Anthony!“ přerušil ho Thor dalším zahřímáním, po kterém, k Tonymu nesmírnému překvapení, sklonil uctivě hlavu a položil si pěst na srdce. „Lokiho chování vůči tobě bylo nečestné a mně, jakožto jeho bratrovi a princi asgardskému, náleží povinnost se ti za něj omluvit a doufat, že mou omluvu přijmeš.“

I jeho geniálnímu mozku trvalo nepřiměřeně dlouho pochopit, že se ho tu Thor nejspíš nechystá uhodit svým kladivem do hlavy, nýbrž se upřímně omlouvá za Lokiho pěkně svinský podvod. Pro ujištění, jestli to chápe správně, se podíval po tvářích kolem sebe. Vypadalo to, že to vidí stejně, ale potvrzení přímo u zdroje bude ještě spolehlivější.

„Dobře, ujasníme si to. Ty,“ ukázal na Thora, „se tu omlouváš mě?“ ukázal na sebe.

„Ano,“ přikývl Viking velmi vážně, i pohled jeho očí prozrazoval, že to myslí až smrtelně vážně, „jsi ctěným občanem Midgardu, jeden ze zdejších pánů a můj přítel. Loki je princem asgardským, obelstít tě a zneuctít svými triky přineslo na mou rodinu hanbu, kterou chci smýt svou nedostatečnou omluvou.“

„Aha, takže nebude žádné - Thor velké kladivo. Thor bum, bum Tony?“

„Nepřeji si s tebou bojovat, příteli Anthony, ale pokud považuješ urážku svého jména za tak hlubokou, že ji vyváží jen prolití mé krve v čestném souboji, pak jsem ti kdykoliv k dispozici.“

„Oh, ne, ne,“ zamával rukama před sebou, „žádné prolévání ničí krve, zvláště ne té mojí. Je nejlepší, když mi zůstane v žilách, jakmile se dostane ven, může se stát, že ji nahradí alkohol, a to by nedopadlo dobře. Takže, žádné boje o ničí čest, ok? Omluva přijata v plném rozsahu a nikdy jsem neměl v úmyslu udělat nic jiného.“

„Děkuji, Anthony,“ uklonil se Thor podruhé. „Na okamžik jsem se obával, že by naše přátelství mohlo být Lokiho činy narušeno. To by mne velmi zarmoutilo.“

„Ne, to vůbec ne, jen mě ta omluva překvapila…“

Thor se nechápavě zamračil.

„Tony se nejspíš domníval, že ho chceš za jeho... hmm... intimitu s Lokim perzekuovat. Přeci jen jsi Lokiho bratr a nebylo by to poprvé, co by Tonymu chtěl něčí bratr způsob smrtelné zranění,“ objasnil Bruce.

Poděkoval mu za to ironickým pohledem, který si měl ale šetřit na někoho jiného nebo dokonce na víc lidí.

„Nebo něčí otec a manžel,“ dodal nemilosrdně Rogers, vrhající na Tonyho opravdu výmluvný pohled, ruce složené na prsou. Prostě mravokárce každým coulem, pro něj ten ironický úšklebek ještě vydoloval, ovšem pro Natashu, které ho naprosto bezstarostně zradila, už ne.

„Případně přítel, nebo jakýkoliv další člen rodiny některého z jeho děvčat. A pasáci, spousta a spousta pasáků,“ pravila velmi vážně.

„Hou, hou, zase tolik žárlivých chlapů se mě zabít nepokouší,“ ohradil se dotčeně.

„Nechápu,“ zamračil se Thor zmateně, „nemám důvodu na Lokiho žárlit ani bránit jeho čest. Ne v tomto případě. Loki není cudnou pannou, kterou se Anthony pokusil zneuctít, je to můj bratr, dospělý muž, bojovník a agardský princ, má právo ležet i dlít s kýmkoliv se mu zlíbí. Až na některé osoby, u kterých by to nebylo vhodné z politických důvodů, ale mezi ty Anthony nepatří,“ teď se obrátil zpět na Tonyho s výrazem prozrazujícím, že se chystá říct něco závažného ba až slavnostního. „Nemám žádných námitek, pokud bys chtěl i nadále léhat s Lokim, ať je v jakékoliv jeho podobě. Máš mé svolení, i když pochybuji, že jej využiješ,“ dodal trefně. „Mou čest trápí způsob, jakým se můj bratr dostal do tvého domu, přízně a náruče. Kéž bych mohl říct, že se to tobě stalo poprvé, to bych však sprostě lhal. Nejednou už Loki využil svou ženskou podobu pro získání výhody nad nepřítelem.“

Ujištění, že není první muž podvedený Lokiho převlékáním se za transvestitu, mu ve skutečnosti sebevědomí nijak nezvedlo. Do té doby si mohl alespoň připadat výjimečný tím, že se Loki snažil. Přeci jen sám sebe považoval za boha a ideálně vládce lidstva, svést člověka bylo pod boží úroveň a toho si mohl, teoreticky, Tony považovat. Ale takhle? Byl jenom jedním ze zástupu pitomců, co se nechali napálit.

„Pěkně děkuji za útěchu,“ prohlásil se značnou dávkou sarkasmu, který nebyl pochopen, protože Thor jen vážně přikývl hlavou, jak bral jeho slova jako skutečné poděkování. Legrační věc. Mluvil s Lokim dohromady tak dvě hodiny svého života, nepočítaje ty dny, kdy byl nasáčkovaný v jeho věži a hrál si na Brigit, a jedním si byl jist: každé druhé Lokiho slovo bylo protknuto ironií, sarkasmem, posměchem, výsměchem nebo vtipem v mnoha různých variacích. Jak mohl Thor žít po boku někoho takového stovky, kdoví jestli ne tisíce let, a nechápat, když je někdo sarkastický?

Loki... myslel na něj jako na osobu častěji, než bylo zdrávo, a zároveň mu to přinášelo vzpomínky na fyzicky až moc dobré poslední dva dny. Potlačil je. V tom byl dobrý, v potlačování emocionálních traumat a popírání skutečnosti. Tedy, ne že by si to sám myslel, ale všichni jeho psychoterapeuti byli toho názoru, že jeho nevyzrálé chování pramení ze snahy zastřít skutečný svět kolem. Byli to jistě vzdělaní a moudří lidé, proto jim věřil.

„Měl jsi nám o jeho schopnosti měnit podobu říct dřív, zvláště jestli ji zneužíval k přelstívání nepřátel už v minulosti. Nezapomeň, že teď jsme jeho nepřátelé my,“ řekl Rogers.

„Dobře řečeno,“ promluvil Fury přímo za Tonyho zády.

„Matko boží!“ vyděšeně sebou trhl a ustoupil stranou.

Fury stál opravdu přímo za ním, kam se nejspíš po špičkách připlížil od výtahových dveří. Zatracenej chlap, měl oblibě lidi kolem sebe děsit nejen tichými příchody, ale také hrozivým koulením svou jedinou oční bulvou. Nahlas by to Tony neřekl, ale ano, někdy mu kapitán Hook připadal docela strašidelný, zvláště uprostřed noci, když se jen tak zjevil ze vzduchu kousek od zadních světel auta, zatímco Tony, posilněný alkoholem, hledal v kapse klíčky, které dokonce ani nepotřeboval.

„Nemůžete se jen tak zjevovat! Normální lidé, když jdou, dělají hluk, třeba dupou a funí a... jak vůbec můžete chodit v koženém kabátu a nevrzat jako stará postel?“

„Léta cviku. Čekali jsme na vás, Starku. Kde jste byl tak dlouho?“ zeptal se, hledě na Tonyho přísně svým okem.

„Pokud si dobře vzpomínám, vyhodil jste mě. Tak jsem jel domů, kde mě čekalo pár nezvaných hostů, a chvíli trvalo, než jsem se s nimi vypořádal.“

„Domů? To mě překvapuje. Myslel jsem, že dojdete sotva tak ke svému autu,“ podotkl, koutky rtů mu při tom zacukaly v úsměvu, který byl obvykle vyhrazen pro posměch, než se proti tomu ale stačil Tony ohradit, Fury pokračoval: „Jaké nezvané hosty jste měl? Hlášení od policie mluvilo o šesti mužích.“

Ne, nepodivoval se, že o jeho mafiánech vědí, ale bylo mu líto, že se o nich nemůže rozpovídat sám. Stát se kořistí mafie jako v gansterských filmech, a být soukromým očkem, které před nimi prchá a zároveň se je snaží porazit, aby tak ochránil své jméno, zbavil se falešného obvinění a na konci příběhu se políbil s krásnou prsatou barovou zpěvačkou... to byl prostě Tonyho dětský sen.

„Muži Lokiho spojence, nějakého Fabia Marciana. Jarvis tvrdil, že je to opravdový italský mafiánský boss. Není to úžasné?“ zazubil se jako malý chlapec. „A říká se mu Bílý Fabio, schválně, jestli nosí bílá saka nebo jezdí nějakým senzačním bílým bourákem. Chtěl bych ho poznat a možná ho i pozvu na nějakou svou párty u bazénu. Chodí mafie na párty u bazénu?“

„Proč v Američanech ruská mafie vzbuzuje strach a italská nadšení?“ zeptala se Natasha.

„Protože ruská mafie nenosí stylová saka s kapesníčkem,“ odvětil Bruce.

„Loki kradl tady a oni u vás. Dozvěděl jste se, co chtěli vzít?“ přimhouřil Fury oko.

„Moje obleky a mě nejspíš plánovali zabít, ale to není tak podstatné. Zajímavější je, co chtěl Loki od nich za to, že je dostane do mé věže. Podle všeho mu měli najít nějakou obrovskou kovovou bednu, která by měla být na dně oceánu. Nic přesnějšího mi neřekli,“ potřásl zklamaně hlavou, „ale předpokládám, že je to něco asgardského nebo alespoň ne pozemského, protože načerno vyhozený radioaktivní odpad k sestavení špinavé bomby by Loki asi nehledal. Pro něj je to moc primitivně midgardské.“

„Nevím o ničem asgardském, co by se mohlo nacházet na dně vašich oceánů,“ oval se Thor, jeho výraz ale prozrazoval, že si svými slovy není jistý, „ale po válkách s Ledovými obry zůstalo na tomto světě mnoho cizí technologie, kterou vy teď díky vlastnímu pokroku nalézáte. Může to být cokoliv.“

„Tím se dostáváme zpět k tomu, co tu Loki ukradl...“

„A k nebezpečným svítícím věcem,“ přerušil Clint polohlasně Rogersovu větu.

„Téměř určitě to spolu souvisí a mohlo by ti to pomoci nám říct, co Loki hledá,“ dokončil započatou větu a pak sám aktivoval holografický obraz uprostřed stolu i obrazovky v okolí, na kterých se objevila fotografie kamene podobného diamantu tak o velikosti padesát nebo šedesát karátů.

O diamant se však určitě nejednalo, barva lomu neodpovídala a výbrus byl pro diamant víc než netradiční. Zevnitř, kdesi hluboko, spíš vypadal jako přírodní sklo. První, o co ho napadlo se zajímat, byla odolnost vůči tlaku, teplotě a tvrdosti. Než se stačil nadechnout, Bruce mu tyto údaje promítl vedle fotografie. Tonyho obočí okamžitě vyskočilo nahoru. Bylo to tvrdší než diamant, to zase takové překvapení nebylo, ale skoro stejně tvrdé, jako jeho vlastní prvek, a dokonce to mělo podobné i další hodnoty. Naprosto netušil, že takové neuvěřitelné poklady tenhle zatracený barák plný paranoidních vládních agentů schovává pod svou střechou. Kdyby to věděl, nehne se odsud ani na krok nejméně deset let, než jim tu prohrabe všechny tajné sklady... a popravdě si vezme všechno, co ho zajímá nebo co by mu pomohlo vyrábět ještě lepší produkty, než už beztak ve Stark Industries vyráběli.

„Je to krystal nalezený v povodí Nilu, o kterém naprosto netušíme... inu, co dělá nebo co to je,“ řekl Bruce velmi neurčitě, na něj až moc, i když byl docela často skoupý na jasné a explicitní výroky, které by čirou náhodou někdo mohl považovat za absolutně platné.

„Já možná tuším, co to je,“ zamumlal Thor, probíraje si svoje vousy v hlubokém zamyšlení, díky čemuž vypadal jako mračící se buvol. To by mu ale Tony samozřejmě do očí neřekl.

„Nebudeme se na to ptát desetkrát, Thore,“ zavrčel Fury.

„Je to asgardský magický artefakt, říká se mu Slzy královny nebo Slzy velké matky,“ odpověděl viking způsobem, který nic neříkal.

„Kromě toho, že musela mít královna odolné oční linky, když tohle vybrečela, nám to moc neřekne,“ konstatovala Natasha a s docela velkým zájmem se přesunula blíž k obrazovce. „Mimochodem, to nevypadá jako těžítko, já bych to zasadila do náhrdelníku nebo náramku.“

„Patří to do náramků,“ přitakal Thor. „Do náramků, které dříve nosil můj otec a které pro něj nechala zhotovit má matka. Je to však již dlouhý čas, co jsem některou z matčiných Slz spatřil, takže si nemohu býti jist, zdali je to skutečně ono. Snad, kdybych ji mohl potěžkat a sevřít, rozpoznal bych matčinu magii, ale takto... může to být stejně tak cokoliv.“

„To se vám běžně ztrácejí šperky z pokladnice a končí na cizích planetách? Jestli ano, super, půjdu si pro rejžovač zlata a zaletím si do Egypta, třeba taky něco najdu,“ neodpustil si Tony mírné popíchnutí, i když ve skutečnosti opravdu toužil ten kámen vidět naživo. Asgardský magický artefakt, klidně i něco, co vybrečela Thorova matka, to bylo fuk, jeho hlavně zajímaly ty fascinující hodnoty, které kámen vykazoval. Mít z něj jen desetinu, vystačilo by mu to na hraní alespoň pár měsíců.

„Ne, většina našich drahocenných šperků je bezpečně uzamčena a hlídána, to jen tento konkrétní byl ztracen... vinou jeho tvůrkyně... a je možné, že se dostal až na Midgard,“ dodal Thor trochu zamračeně.

„Dobrá, tvá matka to ztratila... to se stává... já ztrácím věci pořád...“ ozval se Bruce a přistoupil blíž k nim, hlavně k Thorovi, „ale... co to vůbec je? Je to tedy magický kámen s nadpřirozenou schopností? Je to technologie, třeba… třeba zdroj energie? Z čeho to je? Podle... podle naši přístrojů,“ stáhl si brýle a začal je nervózně čistit, jako se to stávalo velmi často, když musel souvisle mluvit, „je to voda v pevném stavu, nikoliv však zmrzlá. To není fyzikálně možné a neznám technologii, která by to dokázala.“

„Magie a technika. Technika a magie. Vy midgarďané si stále myslíte, že jsou to na Asgardu dvě rozdílné věci. Tak tomu není,“ jemně se zamračil. „Bude vhodnější, pokud vám řeknu příběh zrodu tohoto artefaktu, neboť se domnívám, že jen takto pochopíte jeho existenci,“ rozhodl dramaticky a nechal své kladivo padnout na stůl, div že ho nezlámal.

„Bude to dlouhé? Neudržím moc pozornost,“ postěžoval si.

„Můj příběh nebude rozvláčný, nejsme v hodovním sále ani diskusním fóru rady starších,“ ujistil ho Thor.

„Když i tak usneš, Starku, pustíme ti to pak ze záznamu společně s tvým chrápáním,“ utrousil sedající si Rogers.

„Au! To bolelo!“ položil si ruku na prsa. „Není hezké dělat si srandu z lidí trpících ADHD,“ řekl a se zadostiučiněním sledoval, jak se Rogers nechápavě zatvářil. „Vygoogli si to,“ poradil mu přátelsky.

„Skončili jste vy dva a necháte Thora mluvit, nebo vás mám vyhodit za dveře jako malí fakany?“ zavrčel na ně na oba Fury.

„Vlastně, kdybych mohl...“

„Sednout!“ rozkázal zvučným hlasem a zle na Tonyho bleskl okem.

V okamžiku, ani sám nevěděl jak, opravdu poslušně seděl vedle Bruce za oválným konferenčním stolem. Zatracená Hookova vojenská disciplína, uměl s ní nakazit všechny. Pro příště se Tony nehodlal nechat dát. Nejspíš.

„Podle vašich měřítek se můj příběh odehrál v dávných dobách, ale i dle asgardského počítání času uběhl již dlouhý čas,“ začal Thor vyprávět hlubokým hlasem, který se rozhodně více hodil ke skutečnému divadelnímu vypravěči, a ještě více Tonyho ponoukal něco říct, až se kvůli tomu musel kousat do vnitřku tváře. Téměř už se nadechoval k poznámce, ale Furyho přísný pohled ho umlčel.

„Stalo se to poté, co se Všeotci s asgardskými bojovníky podařilo vyhnat Ledové obry z Midgardu i ostatních světů a zatlačit je zpět do Jotunheimu. Tehdy se Odin rozhodl přimět Jotuny přijmout asgardské podmínky bez výhrad, v obavě z jejich dalších pokusů o získání nadvlády nad světy. Jedinou možností se jevilo dobýt samotný Jotunheim,“ jen co to vyslovil, v očích se mu bleskla hrdost společně s jakýmsi nebezpečným leskem, který se zdál být bojechtivostí, a sevřel prsty pevně kolem rukojeti kladiva. „Nastal tehdy vhodný čas, neboť se zima na Jotunheimu rychle blížila ke konci a teplé období od jara do podzimu je jediný čas, kdy na nekonečných ledových pláních přežije někdo jiný než samotní Ledoví obři. Přeskupil tedy asgardská vojska, poslal žádost o pomoc do všech světů a sjednotil pod svým velením mocnou armádu, která se vydala na pochod ku Laufeyovu hradu ukrytému v lůně vysokých, nezdolných hor s kamenným srdcem a ledovou tváří. Po cestě k hradbám vybojoval nejednu legendární bitvu s jotunskými pány. Jednou z neproslavenějších je střet jízdy na úbočích Deseti ledových ostnů...“ ztichl a trochu si odkašlal, bojový výraz z jeho tváře a nadšení z vyprávění na okamžik zakolísalo, „inu o tom někdy příště, až naše mysli nebude tížit obava a v našich rukách bude bublat chutný mok,“ odmlčel se podruhé, tentokrát se zmateně zamračil. „Kde jsem to skončil?“

„U cesty k hradbám do Laufeyova hradu,“ připomněla mu Natasha.

„Ano, ovšem, děkuji, lady Natasho,“ uctivě k ní pokývl hlavou. „Tak tedy, můj otec dorazil se svou armádou k vysokým ledovým hradbám Laufeyovy sluje, kde se jeho kroky zastavily před překážkou stoupající stovky sáhů nad hlavy i těch nejvyšších asgardských bojovníku sedících na nejstatnějších hřebcích. Tak vysoká byla ledová brána do údolí, a na deset koní za sebou zapřažených silná. Nešlo ji překonat. Stovky mužů se ji snažily otevřít, sám Odin se ji bezúspěšně pokoušel prolomit svou magií, ale dokonce ani trpasličí kladiva a krumpáče nebyla co platná, neb led byl tvrdý jako kámen, a když náhodou kov jeho kus odštípl, vymrzla díra dřív, než ji stačili rozšířit. Nedalo se přes bránu dostat, léto přešlo a podzim se rychle blížil ku svému konci, a otcova armáda mrzla v leženích před ledovou bránou, zatímco za ní se Laufey připravoval na útok v příkrovu prvních zimních bouří.“ Thorovo obočí se nespokojeně stáhlo k sobě. „Všeotec věděl, že dleli u bran příliš dlouho, a že pokud se nyní obrátí a odtáhnou pryč, Laufey jim zrádně vpadne do nechráněných zad. Nemohl tedy ustoupit, ale nemohl ani zůstat na ledových pláních po celou zimu, poněvadž i to by Laufeyovi poskytlo výhody, kterých by bezodkladně využil. I samotní vojáci by nemuseli zimu přežít. Nezbývalo mu nic jiného, než se obrátit pro magickou pomoc tam, kde ji vždy hledal i do té doby; ke své královně,“ hrdě pozvedl bradu, když to říkal, evidentně pyšný na svou matku. „Královna Frigga ho vyslyšela. Sama přešla přes lávku až k samotnému okraji Asgardu, zachytila do dlaně dvě kapky z vodopádu a proměnila je v kameny s velkou mocí. Ty pak nechala vsadit do náramků ukutých trpaslíky z kalené oceli a poslat zpět Všeotci. Až magie jejího daru společně s Odinovou mocí otevřela ledovou bránu do Laufeyova opevnění a vpustila asgardská vojska, aby mohla zvítězit v poslední bitvě nad Ledovými obry.“ Jeho hlas nabíral na síle, aby pak náhle padl v nesmělé odkašlání doprovázené skoro stydlivým pohledem. „Omlouvám se, přátelé, je to část naší historie, které je hluboce vryta do paměti každého Asgarďana. Bitva, ve které mnozí z nás přišli o své milované i o věci hmotné, kterých si cenili. Odin přišel o své oko a také o jeden z matčiných darů. Když držel bránu otevřenou pro své muže, jedena ze slz se rozpálila magií tak, že ani trpasličí ocel nemohla odolat takovému žáru a pukla. Tehdy slza spadla do vod tavícího se ledu, kde navždy zmizela, a pak jistě zamrzla kdesi v hlubinách jotunského světa. Tak Všeotec přišel o první slzu.“

„To znamená, že táta Odin nemá ani tu druhou. Mamka mu čistila šperky, vypadla jí někde na chodbě a dokutálela se až na Zem?“ otázal se Tony zvesela, docela překvapený tím, že si opravdu pamatuje celý příběh.

„Ano, i tak by se dala ztráta druhé Slzy vyjádřit,“ přitakal Thor, předešlá hrdost z něj vyprchala a nahradilo ho zamračení. „Váže se k tomu o poznání kratší a méně slavný příběh. Byl jsem dítětem, batoletem spíš. Příliš si na tu dobu nevzpomínám, neboť od ní uplynulo již nespočet staletí. Pamatuji si pouze, že měla matka s otcem velký spor, nejspíše o otcových činech v Jotunheimu, nevím však jistě. V jednu chvíli se velmi rozhněvala, strhla otci náramek z ruky a vyhodila ho s veškerou svou božskou silou ven z okna našeho paláce. Nejspíše tehdy dopadl až na Midgard.“

„Tvoje matka by měla přestat posilovat,“ poznamenal s křivým úsměvem. Vždy si představoval Thorovu matku jako postarší dámu se spoustou zlata na šatech, k takové představě se házení kamenů přes nespecifikovaně velkou propast mezi Asgardem a Zemí zrovna moc nehodilo.

„Nebo přestat házet odpadky na naši planetu,“ navrhl Clint další variantu.

„Jsem si jist, že to má matka neučinila s úmyslem vrhnout Slzu až na váš svět. Byla to pouze náhoda,“ zastal se ji Thor.

„Není důležitý, jak se sem ten kámen dostal, ale co s ním může Loki provést? A jak souvisí s železnou bednou pohřbenou na dně oceánu? Jak všichni doufáme, navždy a nenalezitelně pohřbenou, ať je v ní cokoliv,“ řekl Fury, stále tak zbytečně přísným hlasem, vzhledem k tomu, že mu nikdo neodporoval. Alespoň Tony si myslel, že je zbytečně přísný. Ten chlap si neuměl užívat legrace.

„Oba kameny musí být zasvěceny jedinému majiteli, jedna Slza je tedy Lokimu k neužitku, ať po nich prahne z jakéhokoliv důvodu. A její souvislost s technologií či magickým artefaktem, který by mohl spočívat na vašem mořském dně...“ Thor si promnul bradu, zamyšleně při tom stáhl obočí. „Ne, nevidím žádnou, ale mé znalosti jsou omezené. Opravdu netuším, co většího než mísa, by Heimdall na vašem světě mohl přehlédnout.“

„Už jsme tu měli věci větší než talíře a mísy, které nás přivedly do potíží,“ připomněla Natasha. „A nešlo jenom o ty, co tu zůstaly po útoku Chitaurů, ale i pár starších Asgardských zbraní. Philova hlášení jsou vážně zajímavá.“ Složila si ruce na prsou a vyklenula obočí.

„Čí hlášení? Jaká hlášení? My od někoho dostáváme hlášení?“ zeptal se Tony zmateně, nikdy nic o žádných hlášeních neslyšel.

„Ano, Tony. V centrálním počítači S.H.I.E.L.Du jsou hlášení z misí různých týmů a ty jako člen Avengers máš k tak... hmm... řekněme... polovině z nich přístup. Nedostal si bezpečnostní kódy?“ zeptal se Bruce polohlasně.

Možná dostal, kdysi, a nejspíš v obálce s nápisem 'Po přečtení snězte a zapijte vitriolem'. Něco takového by ani neotevřel. Ze zásady nevěřil žádnému bezpečnostnímu systému, který si sám nenaprogramoval, a také nikdy nepoužíval ke vstupu nějaké kódy, hesla a podobné nesmysly. Měl Jarvise a beztak si nebyl schopný zapamatovat ani číslo své sociální pojistky.

„Předpokládáme sice, že má artefakt na dně oceánu se Slzami přímou spojitost, ale třeba tomu tak není. Jak to naposledy řekl Bruce: Loki má mozek jako pytel koček. A každá ta kočka se honí za jinou myší. Soustřeďme se na jednu věc - ty Slzy. Dejme tomu...“ nadnesl napůl tázavě Rogers, vstal a pomalu došel těsně k obrazovce, zamyšleně se při tom mračil, až jeho dětská tvář vypadala skoro dospěle. „Dejme tomu, že by měl Loki obě. Co všechno by s nimi mohl udělat?“

„Loki je velmi mocný mág, jeho moc se ale nemůže rovnat té Všeotcově. Ani se Slzami by nebyl schopen tak velkých činů, jako je otevření ledové brány Laufeyovy sluje. Avšak zde na Midgardu by mohl způsobit velké nesnáze,“ uznal Thor neochotně.

„Jen na něj prosím preventivně neházejte zase další atomovku. Nevzal jsem si olověné spodky,“ ozval se při představě, že by tu v New Yorku mohla zase vypuknout stejná zábava jako před pár lety. „Ne, opravdu, žádnou atomovku,“ zvážněl a podíval se na Furyho. „Má jenom jeden ten kámen. Prostě ho najdeme, v tichosti chytíme a zase si tu Slzu vezmeme zpět k podrobnému prozkoumání. Nebo čert to ven, klidně ať si ji táta Odin vezme zpátky, jestli mu ji máma Frigga zase nehodí na hlavu. Hlavně ať s toho není stejný bordel jako posledně.“

„Tehdy měl Loki pod svým vedením velkou armádu Chitaurů, dnes je tu jen on sám. Navzdory tomu, že může stvořit iluzi sebe samého, může být jeho skutečné já jen na jednom místě a nemyslím si…“ stáhl Thor obočí k sobě, „nejspíš by nebyl schopen rozdělit moc do svých iluzí, a i kdyby přec ano, nikdy jich nevytvoří tolik, kolik bylo Chitaurů.“

„Mohl by mít místo toho armádu chimér,“ připomněla Natasha jejich milý zážitek s Lokiho drobečkem.

Viking se nechápavě zamračil.

„Loki sem přivedl tohle,“ obrazovka se po jednom jejím stisku opět změnila a ukázala záběry a fotografie chiméry, se kterou se utkali. „Drak nebo pes... nebo nevím, co to je, ale bylo to zatraceně odolné. Střelba nebyla k ničemu, nože se odrážely od kůže. Dokud tomu zvířeti Stark nenastříkal do krku deset litrů chladící směsi, nedalo se to zastavit. Jestli má těch zvířat Loki víc, z Manhattanu zbydou ohořelé trosky.“

Thor se dlouze zahleděl na video, s opravdu zaujatým výrazem, dokonce naklonil hlavu na stranu, takže připomínal zlatého retrívra, a pak se najednou hlasitě rozesmál. Vesele, uvolněně, téměř nadšeně.

„To není Lokiho voják, je to jenom jeden z jeho zplozenců! Takové malé roztomilé štěně, i když jak zřu tu obrazovku, přinesl vám nejednu prekérní situaci. Jen doufám, že nikdo nebyl vážně zraněn, někdy jsou hry s Lokiho dětmi trochu... náročné i pro asgardské bojovníky nebo dokonce mne,“ řekl k naprostému překvapení všech.

„Ehm, rád bych tě na něco upozornil; my si s tou věcí nehráli, ona se nás pokusila zakousnout, upálit zaživa a otrávit,“ zareagoval Tony za souhlasného zamručení ostatních. „Tohle je další věc, o které ses nám zapomněl zmínit,“ ukázal na obrazovku, když vstával, „že Loki vytahuje z rukávu chiméry velikosti slona, které chrlí oheň jako drak. Až si jich nadělá stovky...“

„Nemožné,“ zakroutil Thor důrazně hlavou, „trvá měsíce, roky, někdy i desetiletí, než Loki zrodí některé ze svých dětí, a nikdy je nevysílá do bitev, ač ho o to Všeotec opakovaně žádal. To mládě pouze chránilo Lokiho samotného, nic víc.“

„Je mi u prdele, jaké měla ta bestie úmysly. Teď je někde v ulicích města, schopná zabíjet na počkání, takže jediné, co mě zajímá, je, jak to co nejefektivněji zabít?“ zeptal se Fury věcně, on nikdy kolem horké kaše nechodil.

Tentokrát Thorův obličej potemněl do až příliš vážného výrazu.

„Je mi líto, páně Fury, ale nemohu vám dovolit Lokiho potomka zabít. Je členem asgardské královské rodiny. Pokud byste jej usmrtili, vneslo by to stíny do našich diplomatických vztahů. Ani jeden z našich světů nechce porušit křehkou politickou rovnováhu, kterou jsme nastolili. S tím jistě souhlasíš,“ nepoložil to jako otázku, daleko víc to znělo jako pokárání od staršího bratra.

Však se také Fury nebojácně napřímil, vrhaje na Thora přesně ten temný pohled svého jediného oka, kterým by dokázal Tonyho docela snadno umlčet nebo alespoň ubrat na decibelech jeho hlasu. Ovšem proti mimozemskému bohovi, který o sobě sice neprohlašoval, že je bůh, jako to dělal jeho maniakální bratr, jen se prostě občas cítil jako pán světa, to moc velký efekt nemělo. Opětoval kapitánu Hookovi pohled se stejným chladem, s jakým by to dělal Clint. Sakra, jak teď Thorovi tuhle schopnost záviděl.

„Moment,“ vstoupil jim do toho vojáček, kupodivu ne se snahou je uklidnit, vypadal spíše nesvůj. „Loki také prohlašoval něco o tom, že je to zvíře asgardský princ. Nechce mi tu doufám nikdo naznačit, že tohle,“ ukázal na obrazovku, „Loki opravdu... porodil?“

„Zajímavá myšlenka,“ prohlásil Bruce zaujatě, bylo k nepochopení proč. „V mytologii je skutečně popisováno, že... hmm... porodil osminohého hřebce Sleipnira, až doposud mi nepřišlo na... mysl, že by to mohla být pravda. Není to člověk, nemůžeme předpokládat, že musí nutně mít...“

„Můj bratr nemá lůno, ze kterého vystupují nestvůry!“ zahřímal Thor tak hlasitě, až se po něm pár lidí sedících za počítači v okolí nenápadně otočilo.

„V klidu, svalovče, Bruce se zajímal jen z vědeckých důvodů a vojáčkovi ještě nikdo nestačil vysvětlit, jak se dělají děti,“ uklidnil Thora předtím, než stačil vytasit kladivo v obraně cti své rodiny. „Víš, Steve,“ ledabyle hodil Rogersovi ruku kolem ramen, „to, co chodí po dvou nohách, nerodí nic čtyřnohého, šestinohého ani osminohého. To je základní zákon přírody.“

„Další základní zákon přírody je, že se muži nemění v ženy, a přesto to Loki umí. Po oživlém slizu v kanalizaci a chimérách létajících po obloze bych se nakonec nedivil, kdyby se Loki proměnil v čubičku a vrhnul deset štěňat,“ odpověděl mu na vojáček, nicméně to řekl tak vážně, že se na to dalo těžko reagovat dalším vtípkem.

„Lokiho změna podoby nemá s jeho potomky nic společného, ani jako zvíře by nemohl vrhnout mladé... myslím,“ doplnil Thor trochu tišeji a značně nejistě, za což si vysloužil nejeden dlouhý pohled. „On své děti vytváří, modeluje je z prvotní hlíny života, podobně jako tak činí s vlastní formou, formou čehokoliv kolem sebe nebo samotného vzduchu. Nedává jim život samotný, vezme ten existující a spojí ho v jeden celek. Fyzicky i astrálně.“

„Takže... tedy... něco jako genetické inženýrství?“ zeptal se Bruce, pohrávaje si se svými brýlemi.

„Tato slova neznám.“

„Jak to vysvětlit... jednoduše... hmm... gen je návod, podle kterého vše živé roste v celistvého, dospělého jedince. Taková miniaturní zatočená věc v každé buňce každého z nás. Vezme Loki tyto návody a spojí je dohromady?“

„Ahá! Ty máš na mysli prvotní plán života!“ vykřikl Thor náhle s pochopením. „Ano, přesně to můj bratr dělá.“

„Pak není divu, že si nepostavil z chimér rovnou celou armádu. Kdyby je jen tak vytahoval ze vzduchu, jako to dělá s jinými věci, už by ji dávno měl, takhle potřebuje spoustu genetického materiálu a nějaký druh inkubátoru na plod,“ krátce se odmlčel, jak v hlavě konstruoval představu něčeho takového. „Ano, to by určitě šlo, vytvořit komory na přechovávání plodu. Spotřebovalo by to ale spoustu energie.“

„V tom případě by to mohl být způsob, jak Lokiho najít. Naše satelity zachytí silné energetické zdroje,“ zapolemizoval Fury.

„Zdlouhavé,“ ozval se zezadu, z velké dálky druhé strany stolu Clintův poměrně tichý hlas, „jsme v New Yorku, celé je to tu jeden velký energetický zdroj a Starkova věž přesvítí všechno.“

Musel uznat, že v tom má Clint pravdu. Jeho věž byla opravdu obrovským majákem, který svým energetickým výkonem snadno zastínil vše kolem sebe, dost na to, že i jeho vlastní satelity by musely po něčem, oproti obloukovému reaktoru věže vlastně malém, pátrat čtvereční kilometr po čtverečním kilometru. Snadno by to také mohlo být umístěné hluboko pod zemí, odstíněné tunami betonu, olova, nebo čímkoliv, co si Loki vycucá z prstu. Našli by to, nakonec jistě, ale zabralo by jim to nejméně deset až dvanáct hodin.

„Pokud vůbec ještě další chiméry tvoří. Má jednu velkou, proč nemá rovnou dvě? Tři? Deset? Sto? Musí je tvořit po jednom? Tak to není akutní nebezpečí,“ pokrčil Baron mírně rameny. „Stopoval bych jídlo.“

„Já bych si dal mexiko, ale co má naše večeře společného s Lokim?“ zareagoval okamžitě, jako jediný, ostatní spíš nedůvěřivě nebo tázavě hleděli na Clinta.

Bartonův obličej dostál jen malé změny, trochu netrpělivosti se v něm odrazilo v tom, jak mu zacukaly nozdry. Opřel se o stůl, ruce složené na prsou, a pohlédl na ně přes rameno jako uražená sova, kterou někdo právě vyrušil ze spánku.

„Dřív jsem choval německou dogu, vážila skoro devadesát kilo a za týden toho snědla desetkrát tolik co já. Nejradši měla kotlety. Tohle…“ neznatelně kývl ke zvířeti na obrazovce, „sežere za týden desítky, možná i stovku kilo žrádla a pochybuji, že si dává psí konzervy. Loki ho musí krmit masem. V divočině, na venkově by si žrádlo ulovilo samo, tady jsme ale na Manhattanu. Kde ho pro něj bere?“

„Má pravdu,“ ukázal na něj Bruce brýlemi. „Tak velký tvor,“ přesunul pomyslné ukazovátko na zvíře na obrazovce, „spotřebuje obrovské množství potravy jen k prostému přežití. A kdyby ho Loki chtěl využívat i jinak, musel by toho žrádla obstarat ještě víc.“

„Takže hledáme ukradené konvoje s kvalitním hovězím masem z Texasu? Ideálně takové, co se ztratily blízko přístavu,“ doplnil ještě, načež sám kývl hlavou k obrazovce. „Je to obrovské zvíře, někam ho schovat musí a jako kýčovitou sochu moderního umění vystavenou v Central parku ho asi nemaskuje. Tipoval bych to na některý opuštěný sklad nebo fabriku v přístavu, tam je dost místa pro celý sloní cirkus.“

„V tom by pro jednou mohly být prospěšné newyorské policejní složky, které jinak stojí za hovno,“ prohlásil Fury, ruce složené na prsou, načež obrátil hlavu k Thorovi. „Což ale neřeší problém jak chytit Lokiho a zvláště tu jeho bestii. Seru na diplomatické vztahy, já nejsem ambasador a nechci jím být, i kdyby váš svět něco takového našemu světu nabídl. Pro mě je prioritou bezpečí našich lidí. Jestli je ohrozí,“ ukázal prstem na obrazovku, „bez milosti ho nechám zabít, jedno jestli to třeba Loki i sám porodil.“

„Rozumím, páně Fury, a chápu to, přesto prosím o shovívavost v zájmu nás všech. Nech mě s Lokiho zplozencem nejdříve promluvit, než na něj pošleš své bojovníky nebo dokonce mé přátele.“ Věnoval všem v místnosti jeden ze svých dramatických pohledů.

„Je to zvíře, Thore, co si s ním chceš vyprávět?“ Celkově nechápal lidi, kteří mluvili na zvířata nebo je dokonce vlastnili. Zvířata páchla, pouštěla chlupy, kadila návštěvám pod nohy a byla otravnější než Dummy ve svých nejhorších dnech, kdy se nehnul od hasičáku a pokoušel se na hasící pěně klouzat po Tonyho laboratoři, takže v ní roztřískal všechno, co nebylo přibité.

„V celku slušně vycvičené zvíře, poslouchající Lokiho bez verbálního příkazu a slyšícího na unikátní zvuk,“ doplnil ho Rogers.

„Ne, mýlíte se,“ zakroutil Thor mocně hlavou, „Lokiho zplozenci nemají status člena královské rodiny jen tak zbůhdarma, pro Lokiho potěchu nebo aby nebyla zabíjena, mají ho hlavně vstříc svému intelektu. Každá jednotlivá podstata, kterou můj bratr užívá k plození svých dětí, pochází od tvorů obdařených magií, takových, která svým nitrem souzní s Asgarďany nebo Midgarďany, i navzdory své formě. Vy jim říkáte kouzelná zvířata. Díky tomu jsou Lokiho děti nesmírně inteligentní, a pokud budu mít s tímto konkrétním možnost mluvit, mohl bych ho přesvědčit, že nejsme nepřátelé.“

„Jestli ho Loki vychoval, určitě mu do hlavy vtloukl, že první co má udělat, až uvidí tebe nebo nás, je kousat, škrábat a chrlit oheň. Já bych to tak udělala.“

Jak krásně nemilosrdná uměla někdy Natasha být, zvláště když uvažovala, co by si pro ně mohli protivníci připravit. Od prostého popisu nudného mučení, jak to sama nazvala, až ke kreativnímu užívání včelího jedu nanášeného do drobných otevřených ran na místech, která neměl Tony ve zvyku označovat vědeckými názvy.

„Možná. Já jsem však Thor Odinson, princ asgardský. Když mluvím, vždy jsem vyslechnut.“ Vypnul povýšeně hruď, až se jeho plátová zbroj ve světle zaleskla, nebo to možná byl jeden z jeho zábavných bleskových efektů, co by se Tonymu hodil na párty. Vždycky k Thorovým výkřikům o asgardském princi přistupoval trochu skepticky, stejně tak teď, a vyjádřil to dostatečně znuděným výrazem.

„Asi se předávkoval zdravým sebevědomím,“ zamumlal směrem k Brucovi.

„A na tebe díky tomu zbylo málo?“ zareagoval přítel obratem a věnoval mu pro něj příznačný nesmělý úsměv, za kterým skrýval svou vybroušenou ironii.

Oplatil mu to drobným ušklíbnutím.

„Jeden pokus, nic víc!“ zvedl Fury prst.

„Výzvu přijímám a děkuji,“ sklonil Thor mírně hlavu.

„Konec porady! Ztrácím s vámi nevyzrálými pubescenty víc času, než je zdrávo!“ zavrčel ředitel, což byla také výzva k tomu, aby se připravili.

On už byl, jeho oblek spočíval, dalo by se říct, na dosah ruky, stačilo jenom lusknout. Doslova. Ovšem lusknutím prstu by nezodpověděl otázky, které se mu draly na rty při pohledu na Thora a samozřejmě se týkaly Lokiho ženské podoby. Zbytečně by si nalhával, že je jeho zájem jenom vědecký, byl rozhodně setsakra osobní. Potřeboval... ne, to bylo moc silné slovo, silným slovům tohoto druhu se raději vyhýbal. On chtěl vědět, jak moc je Loki ženou, když je ženou, nějak nedokázal na svém jinak sprostotou pokrytém jazyku zformovat tu potřebnou větu, jako třeba: 'Thore, když je tvůj bratr ženská, předělá své tělo tak, že má skutečnou vagínu? Víš, protože bych rád věděl, kam jsem strkal ptáka.' Za něco takového by ho Thor nakonec možná přeci jen praštil kladivem, nehledě na to, že, ano, Tony se styděl to vyslovit.

Nervózně se ošil.

Nejspíš začínal mít opravdu velký problém. Vzato kolem a kolem, pokud vydoloval z paměti všechny ty psychožvásty, kterými ho jeho doktoři zásobovali už od dětství, vždycky když ho někdo dotáhl na konzultaci, opravdu mohl mít problém. Podobná traumata, nevyřešené sexuální otázky, to mohlo mít prý dokonce vliv i na potenci. Představa, že by jeho malý Tony přestal fungovat, jak má, ho děsila víc, než nutnost vyptávat se Thora nebo vzpomínka na Lokiho ruce na těle.

Do prdele s tím! Prostě odtáhne Vikinga stranou a bude předstírat, že je děsně zaujatý fyzikálními principy změn hmoty. Měl však tu smůlu, že se jeho plány shodovaly s Brucovými, až na to, že jeho změna Lokiho formy zajímala docela vážně, bez osobní stránky. Jen výjimečně nesnášel svého jinak milovaného Avengera, ale tentokrát, když mu zastoupil cestu k Thorovi, by ho nejraději nakopal do zadku.

V puse mu zůstal horký uhlík a on ho potřeboval na někoho plivnout, jinak mu propálí díru do jazyka. Schytal to první člověk, který kolem něho procházel k výtahu. Bleskově té nevinné oběti zastoupil cestu.

„Takže tys měl psa? Skutečného, živého psa, ne nějakou psychopatickou iluzi způsobenou děsivou izolací mimo civilizaci?“ vypálil na Clinta a upřímně se mu ulevilo. Horkost na jazyku zmizela.

„Jmenovala se Lady,“ odpověděl mu Barton jako vždy stručně a, kupodivu, s nějakým výrazem hodně podobným nostalgii.

„Podle filmu Lady a Tramp?“

„Ehm,“ přikývl, „a taky mám rád Pocahontas.“

Zamrkal, jelikož si opravdu nebyl jist, jestli to Clint myslel vážně, nebo si z něj střílel. Bylo zatraceně těžké to u něj poznat, to Fury alespoň vrhal koutkem oka přesně mířené blesky sarkastického pohledu, když vtipkoval. Ale, vzhledem k tomu, že se Natasha usmála, zhodnotil to spíše jako vtip. Jenže kdo to mohl vědět jistě, ti dva sdíleli soukromé vtípky, do kterých ostatní nezasvětili ani po řádce let.

Věnoval mu jeden z profesionálně pobavených úsměvů, ale popravdě se cítil poněkud mizerně, když zůstal bezcílně stát v řídícím centru a jediný, s kým by si mohl popovídat, byl Rogers. Malý, mravokárný, poctivý a nebezpečné morální pan voják.

Zatraceně.

 

7. část

oo0oo

9. část