12.04.2013 00:05

Pozdě bycha honiti

 

Spěchal chodbami směrem k Severusovým pokojům tak rychle, až za ním jeho dlouhý bílý vous vlál, rolničky na jeho konci zběsile cinkaly a on si musel podkasat hábit tak, že mu byly vidět snad i podvazky na ponožkách. Kdyby věděl, že bude dneska běhat, tak si oblékl kalhoty, jenže kdo mohl tušit, že bude Severus tak rychlý ve svém bádání a že se nepřijde předem poradit.

Jistě, Albus to tušit měl, a proto si teď v duchu nadával do bláznů. Stejně jako proklínal hrad za to, že jeho ochranná kouzla na krbech jsou tak účinná. Když si ho Severus jednou zamknul, tak to mohl být jedině on, kdo ho také odemkne, a dokonce ani jeden z momentálně nejmocnějších čarodějů světa se přes ně nemohl dostat. Kdyby ano, tak už tu dávno Tom uspořádal večírek pro sebe a své Smrtijedy. Byla to stará magie hradu, chránící všechny nejen před útokem zvenčí, ale i před skutečnými, nefalšovanými, zákeřnými útoky jednoho obyvatele na druhého. Na dětské šarvátky se takové věci samozřejmě nevztahovaly. Nad tím se hrad jen pousmál, zakroutil hlavou a dál se nezajímal. A někdy se, merlinžel, nezajímal stejně ani o závažné věci, jako byla Severusova indispozice. Měl vlastní hlavu a záměry, kterým mnohdy nerozuměl ani Albus.

Kdyby hrad nebyl trucovitý, tak by teď neskákal po schodech do sklepení jako potrefený kamzík a nebál se o mladého lektvaristu. Nejen o Severuse, ale i o jeho dítě.

Ve své podstatě se nestalo nic tak hrozivého, jen za Minervou přišli dva třeťáci, že se pan profesor Snape nedostavil na ranní hodinu. Dosti znepokojená učitelka přeměňování se hned letaxovala do ředitelny a vyptávala se, jestli Severus nebyl v noci 'náhle indisponován'. Nebyl. Nikdy neměl tak naspěch na Smrtijedské setkání, aby nemohl alespoň prohodit krbem zprávu do ředitelny v nějakém krátkém psaníčku. To znamenalo, že Severus nepřišel na hodinu z nějakého jiného důvodu, a jediným důvodem, co by ho zdržel od dodržování povinností, byla vážná nemoc nebo smrt.

Usoudil z toho tedy, že v lepším případě je Severusovi jenom špatně z těhotenství, v horším, že našel lektvar, pomocí kterého své dítě zabije, použil ho a teď je mu hodně zle v mnoha smyslech toho slova. Albus ten lektvar znal, špatné namíchání nebo špatné požití v kombinaci třeba s obyčejným rajčetem, mohlo způsobit vážné problémy, dokonce i smrt.

Dobře si vědom všech rizik se nejdřív pokusil najít Harryho. Pro všechny na hodině Dějin čar a kouzel to byl velký šok, včetně samotného profesora, když se sám ředitel objevil ve dveřích a sháněl se po Harrym. Nejdřív Hermiona s Ronem popírali, že by věděli, kde je, když jim ale řekl, že jde možná o něčí život, tak přiznali, že se mladík ulil, aby s mladou Ginny Weasleyovou mohl jít někam ven. To byl krajně neurčitý pojem 'šel někam ven'. On nebyl všemocný, nemohl si jen tak z prstu vycucat, kde na mnoha akrech zahrad, lesů, luk a strání kolem Bradavic se může Harry nalézat. Léčitele by potřeboval, leč ho neměl, tak nechal Harryho být a svůj hněv na něj odložil na později a pospíšil si poslat vzkaz Poppy, ať na něj čeká u Severusových dveří. Přes ty by se v případě potřeby dostal tím, že vyhodí celou stěnu do vzduchu.

Konečně zdolal schodiště, prudce zabočil, sklouzl se po hladkých podrážkách svých papučí, takže parádně vybral zatáčku a pak už jen urazil těch posledních pár metrů k Poppy nervózně postávající u vchodu k Severusovi.

„Pokoušela jsem se na něj doklepat, jenže neotvírá,“ hlásila hned lékouzelnice. „Zkoušela jsem i pár zaklínadel na odemčení, ale nestačila. Dovnitř se nedostanu.“

Rázně přikývl. Přistoupil ke dveřím a přejel po jejich dřevě rukou. Cítil Severusovu magii ve vrstvách pečlivě nanesenou na dřevě. Nebylo to nic speciálního, jen to, co používal vždy. Obvyklá zámková a odpuzovací kouzla, aktivující se automaticky společně s celohradní večerkou, kdy se zhasínaly louče. Mohl být stejně dobře v tu dobu venku nebo uvnitř, v obou případech by se dveře zamkly.

Odstoupil zase zpět, vytáhl hůlku a párkrát mávl. Ať si Severus myslel, co chtěl, dostat se dovnitř přes tyhle jednoduché obrany bylo pro Albuse snadné, to jen lékouzelnice nebyla tak zběhlá v překonávání zámkových a ochranných kouzel. Její moc a nadání pravděpodobně končily někde kousek nad Alohomora. Druhým mávnutím dveře otevřel a vstoupil dovnitř jako první. Uvítala ho tam samozřejmě tma, takže mávl rukou a rozsvítil potřebné svíčky a svícny v okolí. Tady v přední části Severus nebyl, musel tedy být v ložnici, jen zvláštní, že na ně ještě nevletěl s hůlkou v ruce. Znepokojen tímto faktem a následován v těsném závěsu Poppy se rychle vydal ke dveřím do spací části. Při cestě na něco šlápl. Byla to kniha jen tak pohozená na zemi. Jen pohnul rukou a ona mu sama vylétla do dlaně. Stačilo ji jen rozevřít, aby poznal, co je to za publikaci. Znamenalo to jediné, Severus našel, co hledal, nejspíš už někdy včera nebo předevčírem a dnes to udělal. Kniha se snad sama vlastní vůlí otevřela přímo na stati o magickém těhotenství, zakončené receptem na interrupční lektvar. S pocitem něčeho zabodnutého v srdci pevně zaryl nehty do kožené vazby knihy.

„Co to je?“ zeptala se Poppy a nahlédla mu přes rameno. „Ach, Morgano, velká léčitelko, on to vážně udělal,“ povzdechla si tichounce.

„Ještě nevynášejme urychlené soudy,“ odpověděl jí, ač už sám neměl moc nadějí. Nevěřil, že by si Severus prostě jen tak rozmyslel svůj plán dítěte se zbavit. Měl ho začít přesvědčovat hned, víc na něj zatlačit, navrhnout mu například variantu, že se o dítě postará, když ho odnosí. Nebyl ještě nemohoucím starcem, chystajícím se v příštím měsíci umřít a byl si jist, že následujících dvacet let ještě přežije.

Jenže to neudělal, upokojil se myšlenkou, že Severus nebude přeci tak zdatný. Byl hloupý. Nikdo na škole nebyl tak cílevědomý a kontrolychtivý jako mladý lektvarista. Už jen těhotenství byla ztráta kontroly nad sebou samím, proto neviděl mladík jinou alternativu, než dítě zabít. Pro vlastní naivitu ztratil Albus to, po čem po celý život toužil.

Společně s knihou odložil na pohovku i svou lítost a vykročil rychle ke dveřím ložnice. Byl v půlce, když se prudce rozrazily a na jejich prahu stál s napřaženou hůlkou Severus, opírající se o futro dveří. Vypadal na pohled doopravdy příšerně. Rozcuchaný, bledší než obvykle, krvavé oči, byl prostě takový... Jako kdyby před okamžikem viděl smrt, stojící mu u nohou postele.

„Co to...“ zeptal se místo vyslání kletby, už to znamenalo, že je mimo sebe. „Pane řediteli?“ opatrný dotaz, jako kdyby se přesvědčoval, že se mu to jenom nezdá.

Najednou už se neubránil skutečnému zoufalství. Viděl mnoho lidí zemřít, jistěže ano, a byli i tací, kteří umírali kvůli němu, včetně těch, kterým defakto řekl, aby zemřeli, jenže smrt nenarozeného dítěte bylo něco, co za život přímo nezažil ani on. Sto let bez spatření zmaření života ještě předtím, než začal, za to děkoval Prozřetelnosti snad každý den, stejně jako za mnoho jiných věcí. Dnes ho ale opustila a ukázala mu, jak to vypadá.
„Ach Severusi... je mi to tak líto...“ zašeptal tiše, ale to už byl skoro u mladého lektvaristy, „Tak líto, můj chlapče.“
Vztáhl ruku a zlehka se dotkl mladíkovy tváře. Bylo mu to dovoleno, Severus jen mrkal, podobný vyplašenému zvířeti, a nedělal vůbec nic. Albus ho proto objal. Ovinul mu ruce pevně kolem zad a přitáhl si ho co nejtěsněji k sobě i přes hubenou paži omylem nešikovně vklíněnou mezi jejich těly. Bylo to snad poprvé, co ho takhle držel, s nosem mezi mastnými prameny černých vlasů. Když byl Severus chlapec, jak si teď vybavoval, brával ho občas kolem ramen. Pokaždé to bylo, když si přišel stěžovat na Jamese Pottera a jeho Poberty, nebo když ho přivedl nějaký učitel s podezřením, že mu jiní žáci ve škole ubližují. Malý chlapec, později mladíček, vždycky jen strnule seděl či stál, hlavu spíš odvrácenou stranou, ramena sevřená v křeči a neutíkal jen proto, že se bál trestu. Ředitel byl přeci ředitel, tomu se neodporovalo, zároveň se mu však nic neřeklo. Zaryté mlčení o mnohém bylo jednou ze Severusových předností, stejně jako jeho prokletí. Mlčel i teď. Nehybný v Albusově náruči, přesto však ne zcela křečovitý, spíš se zdál být nepřirozeně uvolněný.

Za zády uslyšel prudký nádech, jako kdyby Poppy zadržovala slzy.

„Může mi někdo konečně říct, kdo umřel, že ho všichni oplakáváte?“ zavrčel mu Severus u ucha. „Jestli ministerská sova přiletěla s partem mého otce, tak doufám, že jste ho přinesl s sebou. Chci si ho už roky vystavit na stěnu mezi mé lektvarové diplomy.“

Odtáhl se, momentálně zmatený jako už dlouho ne. Nepředpokládal, že by Severus přiznal třeba jen záchvěv bolesti nad ztrátou svého dítěte, který by jistě musel cítit, to bylo přirozené, zároveň si nemyslel, že by po něčem tak důležitém vtipkoval. Spíš to viděl na agresivitu, podrážděnost, návaly melancholie podobné těm, co společně prožívali krátce po prvním Voldemortově pádu a tím pádem po Lilyině smrti. Nebylo to správně, snad jedině že by...

Položil ruku na Severusovo břicho a soustředil se. Chvíli to trvalo, vždy to chvíli trvalo, než našel tu správnou strunu ve své mysli, na kterou hrála magie ostatních čarodějů. Když ji zachytil, pak podvědomě věděl, cítil moc toho, jehož se dotkl. Nebylo to to, co viděl Harry, nepromítla se mu před očima aura, ač to byla schopnost, kterou léčitelům vždy záviděl. Jeho vnímání bylo daleko více nejisté, nestálé a hlavně subjektivní, přesto právě teď zachytil kromě mladíkovy drsné, zocelené a trochu temné magie i zářivou, čistou a neuvěřitelně silnou, pomalu nabírající další sílu v Severusově nitru.

„Tys to neudělal,“ vydechl a tentokrát nechal své štěstí úmyslně vyplout na povrch. Cítil, že se mu oči naplňují slzami úlevy. Zato Severusův obličej zkameněl a potemněl. Ustoupil trochu dozadu, přerušuje veškerý kontakt mezi nimi.

„Ne, neudělal,“ pronesl zvláštním plochým hlasem, neobvyklým i pro něj. „Proto jste sem vtrhli uprostřed noci? Chtěli jste se přesvědčit, jestli v sobě pořád mám tu věc?“

„Uprostřed noci? Je devět ráno, Severusi. Nedostavil ses na první vyučovací hodinu a my,“ ohlédl se krátce po přikyvující Poppy, „jsme se báli, jestli jsi neudělal něco neuváženého bez našeho dozoru.“

„To není možné. Já nikdy nezaspím,“ ohradil se dotčeně mladík, evidentně nevěřil, že mu Albus říká pravdu, protože vzápětí mávnul hůlkou a vyvolal si datum a čas. Jen překvapeně zamrkal, když se před ním rozsvítil ciferník jasně hlásající, že je deset minut po deváté. Náhle vypadal zmateně, ba až bezradně a křehce, alespoň takovým se zdál být v Brumbálových očích. Kdyby mohl, tak by ho znovu objal, tak jako to udělal před chvílí, byl si ale jist, že by to mladík neuvítal.
„V těhotenství jsou poruchy spánku běžné, ať už nespavost nebo naopak přílišná spavost,“ vložila se do toho Poppy. „Nevypadáte moc dobře, profesore, jestli bych se na vás s dovolením mohla podívat...“ naznačila pohyb, jako kdyby k němu chtěla vykročit.

„Nepotřebuji žádnou pomoc,“ odmítl rázně. „Dokážu se z kocoviny vyléčit sám, těhotenství nebo ne. Stejně jsem si chtěl vzít na dnešní dopoledne volno, jen jsem... zapomněl vám to říct, pane řediteli. Takže vám to říkám teď, vybírám si na dnešek pár hodin dovolené z těch tří set dní, co mám nastřádaných za všechny ty roky.“

Albus se podíval po lékouzelnici, ta se podívala na něj a pak se zamračila na mladého lektvaristu. Oba měli jasně na jazyku to samé, že by neměl v těhotenství pít, jenže to teď bylo podružné. Podstatné bylo, že oba věděli, proč si nejspíš Severus bere dovolenou. Kniha hovořila sama za sebe.

„Svou dovolenou samozřejmě dostaneš,“ přikývl vážně a upřel na lektvaristu vážný pohled. „Jen si myslím, že bychom si ještě měli teď všichni sednout a probrat alternativy. Měl bys totiž vědět, že to, co se chystáš udělat, není tvá jediná možnost. Nechtěl jsem s tebou o tom mluvit tehdy na ošetřovně, protože jsi byl velice rozrušený a já doufal, že až se uklidníš, tak třeba změníš...“
„Může mi někdo vysvětlit, kde se ve všech v mém okolí bere ta touha starat se o nějakého spratka? Co víc, starat se o mého spratka?!“ přerušil ho Severus velice neurvale. „To je to, co jste mi chtěl navrhnout, že? Já to donosím a porodím a vy se pak budete pyšnit miminem stejně mocným, jako jste vy sám. Chcete něco vědět? Takovou radost bych vám neudělal, ani kdyby to nebyl výsledek machinací Pána zla, ale pouhá hříčka přírody. Už jen z principu to dítě nikomu nedám, kdybych si ho nechal, protože oni by to měli bez práce. To já bych se s tím tahal devět měsíců a musel to rodit. Obrovskou magickou dírou v břiše!“

„Není nutné být na pana ředitele hrubý,“ zastala se Albuse lékouzelnice, ač se ji o to neprosil. „Už jsme pochopili, že nemáte zájem se o dítě starat, jen si oba myslíme, že ho není nutné hned zabít.“

„Já ho nezabíjím, do mozkomora,“ zavrčel tichým hlasem. „Celé věky, přes všechna náboženství i zákony, se ženy zbavovaly nechtěných dětí ještě před jejich narozením. Proč je mi tohle právo upíráno a všichni kolem mě tlačí do toho, abych si tu věc nechal? Neudělám to, to je mé poslední slovo. Dám Vám jedině tak možnost být tu se mnou a postarat se o mě, kdyby nastaly komplikace. Jestli nechcete, tak jděte.“
Viděl, že Severusův názor je skutečně neotřesitelný, a on neměl žádný argument, kterým by ho přesvědčil o opaku. Mohl mu říct, že by se dítě dalo použít k boji proti Voldemortovi, jenže to už dozajista mladého lektvaristu dávno napadlo a zamítl to kvůli příliš velkému riziku. Též se mu mohl pokusit vnuknout myšlenku, že nositelé mocných čarodějů mají velkou úctu veřejnosti. Tak tomu skutečně bylo, jenže ta úcta trvala jen do jejich smrti, po ní ji pak většinou úspěchy jejich dětí mnohonásobně převážily a otcové byli zapomenuti nebo připomínaní jen vlastními potomky. To Severus také moc dobře věděl. Dalo se zkusit objasnit mu, že v době těhotenství bude mít přístup k magii dítěte, tak jako tomu je i u běžného těhotenství, jen u toho magického je to silnější a samotný zdroj je mnohonásobně větší. Jenže to už mladík nejspíš také věděl, takže si byl dobře vědom toho, že po narození dítěte bude opět jen tak mocný, jak byl předtím. Nemělo to trvalý efekt, takže to defakto nebylo k ničemu. Napadla ho i myšlenka, hluboko v koutku jeho stařecké mysli, kde sídlil stratég a vojevůdce, že by mohl Severuse donutit dítě odnosit tak trochu násilím. Nezavřel by ho do hradní hladomorny, to ne, ale mohl naznačit, že když to udělá, dítěte se zbaví, tak mu přestane poskytovat ochranu a udá ho. Tím pádem by šel lektvarista okamžitě do Azkabanu, obviněný z mnoha zločinů, v první řadě nejspíš z vraždy a mučení. Sám by vyvázl z obvinění z křivé výpovědi a dalších přečinů díky svému jménu a také proto, že uměl opravdu dobře hrát sklíčeného starce, doufajícího ve své dobrosrdečnosti v nápravu provinilce, za něhož cítil zodpovědnost, protože byl kdysi jeho nadaným a oblíbeným žákem.

Nic z toho ale udělat nedokázal. Opravdu snad byl tím dobrosrdečným starcem, doufajícím v Severusovu nápravu a v to, že si zvolí správně. A v případě, že nezvolí, za ním tedy hodlal stát jako opora. Nemohl skrýt neskonalou lítost, stejně jako bolest srdce už jen ze samotné představy, že lektvarista skutečně ukončí život vzácnému dítěti. Přešel k pohovce a pomalu, unaveně se na ni posadil. Běh dolů ho zmohl, až teď si to pořádně uvědomoval, když na něj zároveň dolehla i jistá beznaděj situace.

„Já tvé rozhodnutí respektuji, chlapče, a zůstanu tu s tebou, pokud mě o to žádáš,“ povzbudivě se usmál.

„Jsem lékouzelnice, nemusím se svými pacienty ve všem souhlasit, abych se o ně starala. Poskytnout jim ošetření, útěchu, respekt a vyslechnout jejich přání, je má povinnost. Přísahala jsem tak při Morganě a svou přísahu nikdy neporuším,“ řekla se vší vážností, ba až slavnostně, Poppy.

Mladík mezi nimi chvíli těkal pohledem, jak si nejspíš nebyl jistý, jestli jim věřit tak rychlou porážku, pak jen mírně přikývl hlavou a bez dalšího slova přešel k policím u zdi, odkud sundal dřevěnou skříňku. Byla z magického dřeva, stejného, z jakého se vyrábí hůlky, obvykle používaného k uložení lektvarů, které potřebovaly během zrání působení magie. Mezi ně patřil i tento zvláštní interrupční lektvar. Zjevně se tedy Severus rozhodl, že když už tu všichni jsou, tak rovnou přejde k věci.

Albus sledoval, jak skříňku otvírá a vytahuje z ní na první pohled neškodně vypadající lahvičku s růžovým obsahem, přičemž uvažoval, jaké to bude. Sledovat smrt dítěte... netušil, ale brzy to pozná.

Vzhlédl k Poppy, ta se netvářila nijak. Zakryla všechno profesionální maskou lékouzelnice. Se zvláštním uvědoměním mu došlo, že ona jistě nevidí vyvolaný potrat poprvé. Nepracovala v Bradavicích odjakživa, strávila několik dlouhých let také u Munga, kde prý byla svědkem mnoha zlých věcí. Nikdy to blíž nespecifikovala, jen při své žádosti o místo řekla, že už dál nechce vídat to, co v nemocnici, a doufala, že tady v Bradavicích se už s ničím takovým nesetká. Slíbil jí, že nikoliv, tehdy bylo největším zraněním ve škole, když jeden spolužák nafoukl hlavu druhému, ale za těch posledních šest let, co sem chodil i Harry, se musela Poppy potýkat s nesčetným množstvím úrazů nespadajících pod běžné školní zranění. V loňském roce pak léčila ty, co byli zraněni v bitvě. Také nic pěkného, přestože jich bylo jen pár, protože konflikt, i přes své strašlivé poselství, netrval víc než jedinou hodinu. Bude se jí pak muset omluvit.

„Vy to chcete udělat teď hned?“ zeptala se, nejspíš pro jistotu a ještě trochu strnula v rameno.

„Teď, za půl hodiny, za hodinu... to na věci nic nemění. Nebudu tu s vámi dobu sedět mlčky a zbytečně plýtvat časem,“ posadil se vedle Albuse na pohovku. „Mám ještě odpolední vyučování, na které bych rád šel.“
„S tím musím zásadně nesouhlasit,“ prohlásila rázně lékouzelnice a složila si ruce na prsou. „Chci, abyste dnes celý den odpočíval, šetřil se, nejlépe ležel. Umíte si vůbec představit, jaký je to pro organismus šok?“

„Umím,“ odpověděl jí prázdně, „ale to nic neznamená. Za celou dobu, co tu učím, jsem nikdy nebyl nemocný, nevzal jsem si volno na celý den, ani když mi bylo hodně zle, a nehodlám s tím teď začínat. Beztak mi to těhotenství zasáhlo do života víc, než jsem chtěl.“

„Poppy má pravdu. Tvou žádost jsem vztáhl na celý den, ne jen na dopoledne. Nemusíš se dnes vracet do školy, ostatně ani zítra nebo pozítří. Klidně si můžeš vzít dovolenou na celý příští týden,“ navrhl mu odpočinek, doufaje, že ho následky jeho neuváženého činu nezasáhnou v takové míře.

Nezdálo se však, že by to Severus jakkoliv oceňoval. Jeho výraz spíš jasně říkal, že je mu to proti mysli víc než cokoliv, co mu kdy Albus nařídil, doporučil nebo do čeho ho vmanipuloval.

„Ne, žádná týdenní dovolená. Dnes to ukončím a už nikdy o tom nechci slyšet ani slovo. Rozumíte?“ sjel je oba temným pohledem, pod kterým se obvykle většina lidí třásla strachy. Lékouzelnice uhnula pohledem kamsi do prázdna, Albus ten se nebál ani trochu, jen přikývl, že chápe.

Mladý kouzelník přestal pouštět hrůzu na všechny strany. Zlehka, zkušeným chvatem lektvaristy, vytáhl palcem zátku, zaraženou pevně do křišťálové lahvičky. Chtěl ji zvednout k puse, Albus ho sledoval a Poppy jej přerušila.

„Chci se na ten lektvar nejdřív podívat. Kdyby byl špatně namíchaný, pak věřím, že by vás mohl i zabít, takže pokud mi dovolíte...“
„A vy snad víte, jak má vypadat?“ zeptal se Severus příkře, věda, že její odpověď bude muset být ne. Žádný lékouzelník ani lektvarista v Británii už přes sto let tento lektvar nenamíchal, nebylo ho třeba. Pravdu však měla lékouzelnice v tom, že by ho měl zkontrolovat někdo, kdo ho zná.

„Já vím. Podívám se na něj,“ nežádal o svolení, jen si prostě lahvičku vzal ze Severusových rukou. Povšiml si při tom, že jsou chladné, ba až ledové a jemně se chvějí. Zahleděl se do mladíkových černých očí, chtěl skrz ně vyčíst, v jaké je lektvarista náladě, narazil však na těžko zdolatelnou, možná dokonce zcela nezdolatelnou, černou zeď. Nakonec ale nemusel nic číst, stačilo, že Severus uhnul pohledem a podíval se někam do stěny.

Svíral lahvičku v ruce. Bylo by teď snadné ji upustit na zem, rozbít a nechat zmizet knihu ležící hned vedle jeho ruky, nemyslel si ale, že by to k něčemu bylo. Severus si lektvar úspěšně namíchal jednou, dokázal by to bez mrknutí oka udělat znovu i bez receptu v knize, měl na ně dokonalou paměť, a navíc si každý nový recept, který se naučil, zapsal a uložil do své vlastní knihy, obsahující mimo jiné i desítky a desítky metrů jeho lektvarových pokusů. Takže ne, nemělo by to smysl.

Čichem, zrakem i magií zkontroloval lektvar. Byl samozřejmě dokonalý, přesně jak se dalo očekávat.

Vrátil ho bez váhání nebo komentáře zpátky do mladíkovy nastavené ruky. Nevzdával se ho snadno, opravdu ne, jen neměl jinou možnost. Příliš málo času, příliš moc urputný a zavilý lektvarista. Kombinace hříček osudu, která mu nebyla nakloněna.

Mladý muž se opřel do pohovky, lahvičku držel mezi prsty a prohlížel si její obsah. Zdál se být hypnotizován, ztracen v myšlenkách kdesi mimo tento svět. Strnulý, podobný soše rozhodující se, jestli obživne nebo ne. Váhal snad nad tím, jestli dělá správnou věc? Pokud ano, tak co teď měl Albus udělat? Byl mocný a starý, jenže tahle situace mu byla neznámá. Jedním slovem by mohl způsobit, že mladý muž lektvar odloží, stejně jako že ho do sebe jedním loknutím obrátí. Promluvit bylo jako vstoupit na ostrou hranu meče, ze kterého můžete kdykoliv spadnout.

Mlčení mohlo mít dost dobře stejný účinek. Dotek by mohl skončit katastrofou.

Naklonil se blíž, až na hranici snesitelné vzdálenosti, olízl si rty, částečně skryté za vousy, a nadechl se, aby promluvil. V tu chvíli se Severus pohnul, prudce vrazil Albusovi lahvičku do rukou a vystřelil z místnosti směrem do koupelny, jako bodnutý šídlem. Přes dvoje otevřené dveře bylo okamžik na to slyšet dávivé zvuky.

Lékouzelnice se pohnula vpřed, byl rychlejší, vyskočil a zastoupil jí cestu. Strnula na místě.

„Půjdu za ním a pokusím se s ním ještě promluvit. Pohlídej to, prosím,“ s těmi slovy jí vtiskl do ruky lahvičku. Převzala ji, pevně sevřela a přikývla.

„Kdyby měl bolesti nebo například zvracel krev, tak mě okamžitě zavolejte. Jinak tady počkám,“ pokynula k pohovce.

Ještě než zmizel v ložnici, tak zahlédl, jak si Poppy sedla, pak už veškerou jeho pozornost upoutal Severus. Už nezvracel, naopak, stál u umyvadla a omýval si obličej, jen tiché hučení plnící se nádržky na vodu někde ve stěně signalizovalo, že vůbec někdo toaletu použil.

Přešel pomalu za mladíkova záda a pohlédl mu do očí přes jejich společný odraz v zrcadle. Lektvarista mu pohled tentokrát oplácel dokonce bez toho, aby se cokoliv snažil říct. Věděl, že mu Albus nemůže číst myšlenky skrz odraz očí, proto se tomu přestal aktivně bránit a jeho vnitřní boj se teď zračil na černé hladině jeho zorniček. Ani z toho nemohl vyčíst nic konkrétního, dostat odpověď na otázku, jestli je to mladý muž stále ochotný udělat nebo ne.

„Nedokážu to,“ promluvil tiše po dlouhé době, kdy si vzájemně hleděli do očí bez toho, aby na sebe skutečně pohlédli. „Nevím, co se... jen to prostě nedokážu. Do háje!“ tiše zaklel a přikryl si rukou tvář skloněnou k umyvadlu.

„To nevadí, chlapče,“ dovolil si opatrně položit svou starou dlaň na nahrbené rameno. „Všechno bude dobré. Nejsi tady na to přeci sám, máš mě a uvidíš, že i všichni ostatní ti pomohou, až tu šťastnou novinu zjistí.“

„Nepřipadá v úvahu!“ vykřikl a prudce se k Albusovi obrátil. „I když si to nechám, tak to nehodlám roztrubovat všude po chodbách. Nechci zvláštní zacházení jen kvůli těhotenství, to není smrtelná nemoc a já bych jednoduše nesnesl, aby se na mě lidé dívali jako na... relikt staré magie. Bohatě stačí, že to na hradě vědí celí tři lidé.“
„Tři?“ povytáhl obočí, do dvou ještě počítat uměl, on, Poppy a... „Ach, předpokládám, že máš na mysli Harryho. Jsem si jist, že musel vidět změny v tvém magickém poli stejně jako samotnou druhou podstatu, patřící dítěti, ale pochybuji, že si to spojil. Vyrůstal u mudlů, tam, pokud vím, muži nemohou počít a nosit dítě.“
„On si to nejen spojil, on za mnou dokonce včera večer drze přišel a obtěžoval mě tu skoro dvě hodiny,“ složil si ruce na prsou, ale jak byl pobledlý a udýchaný, tak to vůbec nebudilo ten strašný dojem, jaký by mělo. „Měl tu přednášku na téma práv nenarozených dětí a práv každého dokázat, že je užitečný. Nedokázal jsem ho vyhodit, protože... jsem vyprazdňoval žaludek do toaletní mísy. Určitě se vám brzy donesou podrobnosti, až svým kamarádíčkům detailně popíše, jak Severus Snape visel přes okraj záchodu a máchal si vlasy ve vlastních zvratcích. Budou z toho nadšení.“

„Nemyslím si, že by Harry někomu řekl o tom, v jakém stavu tě včera viděl. Není z těch, co roznáší pomluvy,“ nesouhlasil se Severusovou obavou a zároveň se jeho hněv na mladého Nebelvíra výrazně zmenšil. Uvědomoval si, že to byl právě možná Harry se svým plamenným proslovem, který donutil Severuse změnit názor. Dobře si pamatoval, jak moc umí být chlapec přesvědčivý, když jsou jeho emoce pohnuté a bouřlivé. Jeho výčitky za smrt kmotra byly nejen upřímné, ale svým způsobem i pravdivé a dokázaly Albusovi říct mnoho o tom, kde se mýlil. Jestli udělal to samé Severusovi, tak ač to bylo k těhotnému nevhodné, mohlo to pomoct mu prozřít a spatřit, jaký neuvěřitelný dostal dar, když mu Prozřetelnost svěřila do rukou mocné a krásné dítě, které právě čekal. Nejspíš si to ještě neuvědomoval vědomě, na to byl příliš v šoku a příliš rozpolcený, ale podvědomě už věděl.

„O tom si povíme večer,“ zasyčel a prudkým pohybem hlavy si odhodil pramen vlasů z čela. Tohle už byl daleko víc Severus, kterého znal, než ten, jehož ráno překvapili v jeho pokoji.

Vlídně se na něj usmál. Chtěl mu poděkovat za jeho rozhodnutí, jenže věděl, že slovy by prostě nedokázal vyjádřit své pocity, a i kdyby ano, tak Severus by jejich význam nepochopil. Netušil, že má něco, po čem Albus vždy toužil, ani to, že odteď je na prvním místě seznamu nejchráněnějších lidí na světě... dobrá, s nepříjemným pocitem si musel racionálně přiznat, že až na druhém, Harry byl dítětem věštby, jediný schopný zabít Voldemorta, ale na tom veskrze nezáleželo. Být na prvních dvou místech znamenalo, že pro vás Albus Brumbál položí život; kdo jiný tohle mohl říct.

„Teď, když mě omluvíte, se půjdu připravit na vyučování,“ chtěl ho Severus vystrnadit, nedovolil mu to.

„To v žádném případě,“ zamítl rázně v prvním z mnoha popudů Severuse chránit. „Lektvarové výpary jsou většinou toxické, i při použití filtrů na obličej se do těla dostávají škodliviny, když je tomu člověk vystaven osm hodin denně. Škodí to tvému tělu i dítěti. Lektvary už učit nebudeš, dokud neporodíš.“
„Děláte si srandu?“ zasyčel pobouřeně. „To mám celých následujících osm měsíců sedět zavřený tady ve sklepení nebo nanejvýš dělat dozor při jídle? Já nejsem žádná nemohoucí stará důchodkyně.“
„Neurážej starší lidi, Severusi, a nezapomínej, že tu s jedním mluvíš,“ napomenul ho měkce. „Neřekl jsem, že přestaneš učit, spíš bych ti mohl nabídnout jiné místo.“
„Obranu?“ vyhrkl hned mladík. „V tom mi těhotenství nepřekáží. První čtyři ročníky mohu vyučovat jen z učebnice, u pokročilejších pak postačí, když kolem sebe rozestavím obranný štít během jejich praktických ukázek, jak zvládají kouzla.“
„Místo Obrany je prokleté a ty to víš. Žádný profesor v něm nesetrval déle než rok,“ namítl, poukazuje na jeden z několika důvodů, proč nechtěl, aby mladý lektvarista učit Obranu proti černé magii.

„Správně. V mém případě je jasné, že budu učit jenom rok. Pokud jsem to správně spočítal,“ nespokojeně nakrčil nos, „tak bych měl rodit v květnu, to je konec roku a zhruba i doba, kdy většinou lektoři Obrany odpadají. Ať pak bude cokoliv, tak budu mít rozhodně víc práce s utíkáním před Pánem zla než s tím, abych se vrátil k učení.“
To byl částečně pádný argument. Přijmout někoho, kdo zaručeně nebude moci druhý rok nastoupit, kletbě doslova nahrávalo na smeč. Pravděpodobně, jak znal dlouhodobá prokletí, tuto skutečnost kouzlo rozpozná a nebude se snažit Severuse odstranit dřív, než je zdrávo. Další rok se pak bude muset mladík rozhodně věnovat dítěti. První rok života je důležitý, stává se při něm nejvíce nehod, dítě potřebuje nejvíc péče, prostě bude muset být po ruce jen tomu malému, které porodí.

„Dobrá, ještě si to rozmyslím,“ uvolil se nakonec a pohlédl na mladého čaroděje přes okraj brýlí. „Takže mohu Poppy říct, aby ten lektvar vylila?“

Musel si na odpověď počkat a ještě ji rozeznat v nepatrném přikývnutí. Bohatě mu to stačilo ke spokojenosti, věřil, že když Severus nadobro změnil názor, tak už to tak, snad nějakou dobu, také zůstane.

„Necháme tě o samotě a nechám ti sem poslat koš citrónů... oh ano, moc dobře jsem si všiml, jak se jimi v posledním týdnu neustále živíš,“ potutelně se usmál, když viděl mladíkův překvapený záblesk v očích. „Nikdy nepodceňuj zrak strace, i když nosí brýle. Občas tě překvapí.“
„Jak jen by vás mohl někdo podceňovat,“ řekl, tentokrát formálním hlasem, jakým spolu mluvívali například na poradách.

„Jistě, kdo by mě podceňoval,“ pousmál se, o pár lidech by věděl. „Teď musíš odpočívat a dobře se o sebe starat!“ zdůraznil to zvednutým prstem. „A kdybys kdykoliv cokoliv potřeboval nebo po něčem toužil, tak víš, kde mě najdeš. Udělám si na tebe čas, ať se bude dít cokoliv. Na tebe vždycky. Rozumíš?“
„Naprosto, pane řediteli, přijdu, pokud budu něco chtít,“ zalhal přirozeně, jak uměl lhát jenom Severus, a pouze ti, kteří ho znali, jako právě Brumbál, věděli, že lže. Nikdy by o nic nepožádal, na to byl příliš hrdý, to si starý čaroděj moc dobře uvědomoval a byl připravený na perných devět měsíců, kdy bude muset odhadovat lektvaristovy touhy podle nepatrných náznaků, případně experimentovat s tím, co by se mohlo nastávajícímu otci líbit.

Na nic na světě se netěšil tak moc, jako právě na tohle. V duchu už spřádal plány ohledně přestěhování mladíka do jiných pokojů na hradě, kde bude mít pokojíček i pro miminko. Takový, který samozřejmě sám Albus adekvátně vyzdobí. Viděl by to na roztomilé medvídky, štěňátka nebo možná hrochy. Hroši byli rozkošní. Takoví zavalití, s nohama jakou sloupky od stolu a malinkatýma ušima. Postýlku z magického dřeva. Pamatoval si moc dobře, jak jemu jako malému, těsně po nástupu do Bradavic, hrozně vadila normální postel. Obyčejné dřevo, stokrát použité, nemělo žádnou chuť, zato magické dřevo bylo sladké a příjemně z něho brnělo celé tělo. A hračky, dostane od dědy Albiho spoustu hraček. Obrovské plyšáky, panáčky na hraní nebo třeba i domácí zvířátko. Kočku, možná morče.

„Pane?“ probral ho z extatického zamyšlení Severusův netrpělivý hlas, tázavě se na něj proto podíval. „Chtěl bych se převléct, což při vší úctě nemohu, když tu stojíte.“
„Ach, ano, promiň chlapče, už odcházím... už odcházím,“ omluvil se spěšně a vycouval z místnosti.

Jen co vyšel ven z ložnice, už na něj Poppy upírala své velké oči plné obav. Zářivě se na ni usmál a ukázal palcem nahoru. Pochopila okamžitě, hůlka se jí v ruce jen mihla, stačilo jedno poklepání a lektvar blafnul krátkým plamenem, než zhasl, jak ho v lahvičce zapálila. Její úsměv, rozlévající se jí po tváři, byl nejupřímnější a nejveselejší, jaký u ní kdy viděl, jinak to byla žena stejně obrněná proti světu, jako Minerva. Dnes však, v tuto vzácnou chvíli, se děl zázrak rozmrazující i ten nejsilnější ledový povlak na srdci.

Neváhal, vytáhl ji za ruce z pohovky a pevně objal. Začala se mu tiše smát do ramene a objímala ho se stejným nadšením, jako on ji. Byli jako pár nastávajících prarodičů těsně po tom, co jim syn oznámil, že bude otcem. Nejlepší na tom bylo, že až to nebude moci Severus držet v tajnosti, což bude jistě velmi brzo, tak se bude moci podobně radovat ještě s Minervou, Pomonou a možná i Hoochovou. Také měl v hlavě živý obrázek štěstím brečícího Hagrida či Filiuse padajícího překvapením z jeho stohu knih, obvykle položeného na židli. Tolik štěstí, co je ještě čeká, jasně převažovalo všechna nebezpečenství, která na ně Voldemort uchystá ve snaze získat Severusovo dítě. Byl si tím jist stejně jako tím, že slunce vychází na východě, vždy tomu tak bylo a bude.

„Já vím, že jste pořád tady!“ dolehl k nim z koupelny nanejvýš otrávený hlas.

Podívali se po sobě, oba od bezhlasného smíchu přešli v tiché hihňání a vyplížili se ven na chodbu. Až tam dali opět průchod svému nadšení, když se podruhé objali, nehledíce na podezřívavě si je prohlížející obrazy, a začali se štěstím smát naplno. Albus taky brečel, Poppy měla tohle naštěstí víc pod kontrolou, takže vytáhla kapesník a hned mu ho iniciativně nabídla. Byl jí vděčný, s jedním svým si asi dneska nevystačí.

Jeho nadšení ho neopustilo po celý den, ani při tom jednom nepříjemném rozhovoru, a kdyby se ho někdo zeptal, proč dnes tak moc juchá i na své poměry, tak by se jen potutelně usmál a odvedl by řeč jinam.

 

°°0°°

 

Hleděl skrz obrovské skleněné desky ve stropě do sice modrého nebe, ale s pár šedavými mraky v dálce. Zády se opíral o strom s dokonale hladkou kůrou, který při pohledu jeho vnitřním zrakem zářil víc než cokoliv jiného tady. Podle profesorky Prýtové, jak si pamatoval už z první hodiny, to byl magický strom, používaný k výrobě hůlek. Nerostl v bradavickém skleníku z žádného konkrétního důvodu jako třeba, že by se z něho dělaly hůlky, prostě tu byl stejně jako desítky a desítky jiných, často ohrožených druhů magických i nemagických rostlin. Zároveň, když rozostřil zrak a pohlédl na auru stromu, tak mohl v jeho koruně zahlédnout několik malých, pohybujících se magických podstat. Kůrolezové si tam korzovali mezi větvemi nerušeni tím, že pod nimi sedí dva kouzelníci. A nerušeni samozřejmě ani tím, že na hradě je jeden těhotný čaroděj a jeden mladý čaroděj, sedící zrovna pár metrů pod nimi, se o něj strachuje, ač je tu se svou dívkou.

„Tohle byl nejhezčí nápad, co jsi kdy měl, Harry,“ povzdechla si Ginny spokojeně a přesunula si hlavu víc na jeho prsa. „Děkuji,“ natáhla se k němu a políbila ho na tvář.

Usmál se. Bylo to pěkné držet ji v náručí. Zvykl si na ten pocit něčí tělesné blízkosti natolik, že už jen občas vnímal prázdné místo uvnitř. Tak málo ho lidé objímali, když byl malý, že pro něj teď byla Ginnina přízeň doslova rájem. I tak ale nepřestával v koutku mysli myslet na Snapea a jeho problém. To, že se chystal zabít své dítě, byl prostě příliš závažný problém, aby ho mohl Harry jen tak hodit za hlavu. Nejen proto, že byl léčitelem, to čistě proto, že byl takový, jaký byl. Strachovat se o jiné mu bylo vlastní už předtím, než objevil své schopnosti, nebo spíš než ony objevily jeho.

„Chtěl jsem ti vynahradit, že jsem tě včera to... no, nechal samotnou,“ osvětlil upřímně „Pro všechno to nadšení na lékouzelnictví jsem zapomněl na naší schůzku.“

„To nevadí. Chápu, že se toužíš stát lékouzelníkem, čím také jiným, když jsi léčitel. Hodlám tě v tom rozhodně všemi deseti podporovat,“ prohlásila smrtelně upřímně s úsměvem na tváři.

„Díky, jsi skvělá,“ opětoval jí úsměv, zlehka jí přejel rukou po tváři a pak si ji přitáhl k polibku.

Obvykle to bývala ona, kdo jako první políbil jeho, dnes měl ale dojem, že by se jí měl hodně věnovat. Včera ji skutečně, kvůli problému se Snapem, hrozně zanedbal, právem na něj pak byla naštvaná, když se vrátil do věže. Usmířil si ji však rychle, kupodivu stačila prostá omluva. Kdo by to byl řekl, že jednoduché 'omlouvám se, že jsem nepřišel' bude stačit k tomu, aby mu nedala pár facek, jak Hermiona zvěstovala, že udělá. Někdy měl dojem, že jsou holky bláznivé, už jen když je pozoroval. Jednou jim nestačily ani všechny květiny světa, aby klukovi odpustily, a jindy, jako v jeho případě, stačilo říct, že se chce stát lékouzelníkem.

Měl dojem, že bavit se s klukem, či si ho pokusit usmířit, by bylo snazší. To bylo nekomplikované. Jeden den se pohádali, druhý se smáli stejnému vtipu, jak to bylo třeba často s Ronem, a na to, co se stalo den předtím, už si ani nevzpomněli. Zato holky... viděl už hromadu holčičích hádek, vyčítaly si věci, co si vzájemně udělaly v prvním ročníku. Prvním ročníku...! Bylo vůbec možné, aby si to pamatovaly? On si z prvního ročníku pamatoval na jednu jedinou hádku s nejlepším kamarádem, to když hráli šachy při cestě za Kamenem mudrců a Ron se rozhodl obětovat sám sebe. Všeobecně si na moc hádek nevzpomínal, zato když se zeptal Hermiony, tak mu začala vypočítávat, kdy se hádali nad šachovou partií, jindy nad novinami, pak zase na famfrpálovém hřišti, či po hodině lektvarů. Nepamatoval si to, jen koukal, o čem to kamarádka mluví.

Jejich polibek i jeho uvažování o složitosti dívčí povahy – ano, dělal obojí současně – přerušilo decentní, leč dostatečně hlasité odkašlání.

Oba se lekli, nejdřív jednou a pak hned podruhé, protože se nad nimi tyčila profesorka McGonagallová s příznačně přísným výrazem ve tváři říkajícím, že se na něj velice hněvá. Asi nic vás ze vzájemného objetí vleže na zemi nepostaví tak rychle na nohy, jako právě profesorka přeměňování pozvedající důrazně jedno obočí.

„Pane Pottere, slečno Weasleyová, víte doufám, že vás hledá půlka hradu?“ pustila se okamžitě do peskování hlasem, pod kterým se dalo jen poslušně sklonit hlavu. „Pan ředitel si vás naléhavě žádal, pane Pottere, ale nebyl jste k zastižení ani na své hodině ani v Nebelvírské věži. A vás, slečno Weasleyová, zase postrádal profesor Kratiknot. A já vás tu najdu, jak... se miliskujete uprostřed skleníků a zanedbáváte školu. S takovým přístupem se vůbec nedivím, že Nebelvír od začátku roku přichází o obrovské množství bodů, nemluvě vůbec o skutečnosti, že vy oba jste dost staří a dost uvědomění, aby vám bylo jasné, že pro pana Pottera je nebezpečné opouštět hrad bez dozoru nebo dokonce, nedej Merlin, pozemky školy. Co mi k tomu řeknete?“

Podívali se po sobě. Moc toho na obhajobu říct nemohli, byli totiž vinni v plném rozsahu. Šli za školu, aby mohli být spolu, to byl jasný fakt stejně tak, jako jim bylo známo, že je někdo může chytnout nebo potrestat dodatečně za záškoláctví. Riskovali to a tentokrát doplatili.

„My se omlouváme, paní profesorko,“ řekla Ginny kajícně.

„Hlavně já se omlouvám, je to především moje vina a byl to můj nápad. To já jsem Ginny navrhl, aby se mnou šla sem a nešla do školy. Možná by... mohla být potrestána o něco míň?“ navrhl opatrně.

„Je sice šlechetné a gentlemanské, že se snažíte na sebe vzít většinu viny, pane Pottere, ale slečna Weasleyová je už soběstačná mladá žena, která jistě ví, kdy říct ne,“ významně se podívala na Ginny takovým způsobem, že to Harry moc nepochopil. „Ač to dělám nerada, tak musím každému za váš prohřešek odebrat Nebelvíru po deseti bodech a také udělit školní trest do konce měsíce. Teď vás vezmu zpátky do hradu, vy, pane Pottere, půjdete se mnou za ředitelem a vy, slečno Weasleyová, se dostavte hned na další hodinu. Přijdu si to zkontrolovat.“
„Ano, paní profesorko,“ řekli ve stejný okamžik.

Pokývla vážně hlavou, obrátila se, až za ní hábit zavlál skoro stejně efektně jako za Snapem a vyrazila k východu. Následovali ji mlčky, radši se ani za ruce nevedli, aby ji čirou náhodou moc neprovokovali. Dvacet bodů za jedno odpoledne bylo víc než dost, to zase bude v kolejní místnosti remcání, jak to Harry dělá, že je zvládá okrádat o desítky bodů během týdne. Asi jim bude muset připomenout, že je většinou schopen jim ty desítky bodů zase vrátit na konci roku nějakým svým neuváženým činem. Děsil se, co to bude tentokrát, když tak úspěšně započal letošek.

Ve vstupní hale naplněné žáky, protože byla přestávka, jim McGonagallová dovolila se, jak sama řekla, seriozně se rozloučit. Bylo mu jasné, že tím asi polibek nemyslela, takže jen tak pohladil Ginny po ruce a ona mu to více méně oplatila. Bylo to jejich nejdivnější rozloučení, co kdy zažil. Pak už dívka odspěchala jedním směrem a on se rychle vydal za McGonagallovou do ředitelny. V duchu při tom uvažoval, proč ho tak moc Brumbál shání. Napadlo ho, jestli to třeba není kvůli Snapeovi. Vnitřnosti se mu nepříjemně stáhly, jak mu přišlo na mysl, že možná lektvarista potratil – bylo to vůbec možné u magického těhotenství? Nebyl si jistý – nebo se dítěte zbavil a mělo to následky i pro něj. Jestli potřebovali nutně jeho pomoc a on tu nebyl, protože se schovával ve skleníku společně s Ginny, tak si to do konce života neodpustí.

Podíval se na profesorku přeměňování, jak se tváří.

Vypadala rozzlobeně, to zcela určitě, ale nijak zarmouceně nebo rozrušeně, to znamenalo, že se nic nikomu nestalo. Kdyby byl Snape nebo kdokoliv jiný zraněný, pak by se jí to určitě dotklo. Její rozzlobenost a klid zároveň ho trochu upokojil. Uvidí, co mu ředitel chce, až za ním dorazí.

Profesorka ho vzala nahoru po schodišti, stejně jako po cestě sem mlčela a pak mu jen řekla, aby počkal v předkanceláři, dokud si ho ředitel nezavolá. Následně ho opustila a sama vešla do ředitelny. Přes dveře samozřejmě neslyšel, o čem se baví, jen se dohadoval, že to bude nejspíš o něm a o Ginny, hlavně pak o jejich záškoláctví. Když už čekal přes deset minut, tak vážně začal být nervózní, co se děje, v tu chvíli konečně McGonagallová vyšla ven a z ředitelny se ozval Brumbálův hlas. Nezněl tedy z dálky nijak přívětivě. Ne, ředitel na něj a snad na nikoho nikdy nekřičel, jedinou výjimkou bylo to ve čtvrtém ročníku, kdy se na něj vrhl kvůli jeho jménu vypadlému z poháru, ale stejně se dalo podle tónu poznat, jestli se zlobí, je pobavený, veselý nebo třeba smutný.

Vešel do dveří, nebo spíš tak nakoukl a rozhlédl se po, na první pohled, prázdné místnosti.

„Jen pojď dál, Harry, už na tebe netrpělivě čekám,“ vyzval ho Brumbál a vynořil se zpoza dveří.

„Dobrý den, pane řediteli,“ pozdravil ho s pokorou a vešel dovnitř. Dveře se za ním samy zavřely. Ohlédl se po nich. Často uvažoval nad tím, jestli jsou tak začarované nebo to dělá ředitel. Bývalo těžké odhadnout, kde končí magie hradu a kde Brumbálova.

„Sedni si, Harry,“ pokynul mu ředitel k židli a sám se přesunul na druhou stranu stolu do svého vysokého křesla. „Jistě víš, proč jsi tu?“
„Protože jsem byl za školu a vy jste mě nemohl najít, takže jo, vím, proč jsem tu,“ přitakal, když si sedal. Židle, nebo spíš křeslo bylo jako vždycky pohodlné, přesto se v něm nepříjemně sedělo, když proti vám byl Brumbál se svým zpytavým pohledem.

„Omlouvám se, pane, opravdu. Stalo se něco, kdy jste potřeboval mou pomoc? Jestli ano a jestli ještě můžu pomoct, tak jsem úplně a na sto procent tady,“ řekl pevně, doufal, že také dostatečně přesvědčivě.

„Nestalo, ale stát se mohlo,“ přísně si Harryho změřil, až mladík zrudl ve tvářích. „Z dobrého zdroje vím, že sis vědom unikátního stavu profesora Snapea. Dnes ráno byly potíže a já jsem si jist, že kdybys tam byl s námi, tak by všechno proběhlo jinak a lépe.“
Červeň se mu z tváří vytratila ještě rychleji, než se mu na nich objevila. Věděl, že včera Snapea zcela nepřesvědčil, jen doufal, že ho nalomil natolik, že bude alespoň chvíli uvažovat. Vědomí toho, že se mu to nepodařilo a to dítě zemřelo, ho velice tížilo. Bylo to, jako by měl v břiše obrovský kámen z úzkosti. Vyčítal si, že se chtěl věnovat Ginny místo toho, aby hned po probuzení běžel za lektvaristou, jak ho brzy ráno napadlo.

„On udělal...“

„Ne, neudělal. Jeho unikátní stav bude pokračovat ještě několik měsíců, ale bylo to opravdu o fousek. Kdyby to dnes ráno udělal, pak bychom možná potřebovali tvou pomoc. Upřímně, madam Pomfreyová ani já přesně nevíme, jaký by na něj lektvar měl účinky. Mohly nastat komplikace, se kterými bys nám mohl pomoci jedině ty. Bylo od tebe nezodpovědné, že ses ztratil ze školy a to nejen kvůli profesorovi Snapeovi nebo tvému vlastnímu bezpečí, ale i kvůli škole,“ jeho oči i výraz zjihly, když viděl, jak Harry přešel od šoku zase k provinění. „Byl jsem taky v tvém věku a také jsem byl zamilovaný. Vím, že v takových chvílích jde všechno stranou, alespoň máš ten pocit, ale ty i já jsme vždy trochu vybočovali z normálu a museli jsme si uvědomit, že by pro nás mělo být důležité spíše blaho jiných. Tedy... myslel jsem si, že ty si to také uvědomuješ.“
Malinko přikývl. Cítil se trapně, jen tak tu sedět a být peskován. Samozřejmě že pro něj bylo blaho ostatních přednější nejen proto, že byl bojovník proti zlu a Voldemortovi, také proto, že byl léčitel. Nic pro něj nebylo důležitější než ostatní, kdyby tomu tak nebylo, nemohl by léčit. Zároveň s tím, když si tohle uvědomoval, se mu v hlavě vynořila myšlenka, proč to vlastně byl s Ginny. Neměla žádnou souvislost s tématem Snape nebo jeho odpovědnost, jen si najednou říkal, že dnes vzal dívku ven proto, aby jí vynahradil nezájem, aby byla šťastná, usmívala se. Na tom samozřejmě nebylo nic špatného, kdy zároveň necítil, že vzít ji ven, pro ně bylo jen... jít ven. Bylo to nepříjemné uvědomění. Byl rád, že ona je šťastná, nebyl rád, že je s ní. Měl rád její fyzickou blízkost, ale její osobnost mu někdy šla na nervy. Bylo to takhle správně? Nebyl si jist a teď to nejspíš ani nebylo podstatné.

„Uvědomuji, pane, přísahám,“ nemohl říct nic jiného.

„To jsem rád. Stejně tak důležitá je i škola sama, to také, doufám. víš?“ malinko pozvedl obočí a shlížel na Harryho přes okraj svých brýlí. „Musíš se účastnit všech hodin, dobře se učit, mít dobré známky. Myslet na svou budoucnost.“
„Promiňte, ale to si nemyslím. Je jedno, jaké budu mít výsledky, stejně se nebudu moct po OVCích prostě jen pustit někde do práce nebo třeba jít k Mungovi na stáž jako budoucí lékouzelník,“ řekl, viděl totiž svou budoucnost velice jasně. „Nevím sice, kde budu, jestli tady, na jiném bezpečném místě nebo na útěku, stejně nebudu moci dělat, co chci. Tak co záleží na tom, jestli chodím do školy nebo jaké mám známky? Pro mě je podstatné znát praxi, tu z knih nevykoukám.“

„Válka nebude trvat navěky, Harry. Až skončí, tak se budeš chtít usadit třeba s mladou slečnou Weasleyovou, a na to potřebuješ vzdělání. Jinak práci nenajdeš. Ani pro tebe není diplom jenom kus papíru,“ povzbudivě se usmál. „Nu tak, Harry, ty víš, že je to pravda.“
„Není to pravda,“ odporoval prostě. „Jako léčitel nepotřebuji k léčení vzdělání, je to má přirozenost a zvládám to dobře. Zastávám názor, že to, co mě může naučit madam Pomfreyová, mi bude stačit. A když porazím Voldemorta... buď budu obrovsky milovaný hrdina, nebo mě bude chtít veřejnost někam zazdít, abych nebyl na očích. Neříkejte, že to tak není. Ani v jednom případě nebudu moct někde normálně pracovat.“
„Ty jsi tak tvrdohlavý, chlapče, docela jako mezek. Uděláš si názor a stojíš si za ním až do posledního dechu, což je samozřejmě správně, jen je s tebou občas špatné vyžití,“ sice mu spílal, ale tvářil se při tom vesele, i jeho tón takovým byl. „Hrozně se v tom podobáš profesoru Snapeovi. Dát vás dva dohromady by mohlo být moc zajímavé a užitečné, kdybyste si vzájemně dokazovali své protichůdné názory tak dlouho, až byste museli dojít ke kompromisu.“
Z neznámého důvodu se Harrymu rozbušilo srdce a uvnitř ho zalila stejná teplá vlna, jako když se přiblížil k Tonksové nebo později pak ke Snapeovi. Zatlačil to co nejvíce do podvědomí, kam až to šlo.

„Mám skvělý nápad!“ lusk Brumbál prsty, v očích mu zablýsklo šibalstvím a v Harrym v tu chvíli trochu hrklo. „Profesorka McGonagallová ti uložila školní trest, je to tak?“
Zkoumavě se na ředitele podíval. Nemohl z něho samozřejmě nic vyčíst, jen mu viděl na očích, že zase chystá něco, co se mu nejspíš nebude líbit. Možná. Možná se mu to líbit nakonec bude, člověk nikdy nevěděl.

„Ano, ale neřekla mi, kdy se mám zastavit,“ přitakal obezřetně.

„V tom případě se s ní domluvím, že tvůj školní trest přebírám na sebe, prodlužuji ho na neurčito a přiděluji ti speciální práci. Budeš se starat o profesora Snapea,“ pravil slavnostně a vítězoslavně dohromady.

„Cože to?“ nevěřil vlastním uším, stejně jako vlastnímu nitru, nadšenému z toho, že bude trávit čas se Snapem. Další vlna příjemného tepla se mu převalila přes vnitřnosti. Jistěže si uvědomoval, jak nadšený uvnitř bude, až bude se Snapem, svým způsob mu to nevadilo, ale racionálně byl lektvarista pořád... prostě parchant. A byl. Přesvědčoval o tom sám sebe, přes veškeré léčitelské nadání i nadšení z dítěte a fakt, že je Snape těhotný. Prostě Harry Potter nesnáší Severuse Snapea a naopak.

„Profesor Snape teď bude potřebovat, aby někdo dohlížel na to, jak se stravuje, co dělá, jestli se drží dál od lektvarů, jak spí a tak dále. Také mu musí někdo pomáhat, kdykoliv to bude potřebovat, a já třeba nejsem stále na pozemcích školy,“ všechno to popisoval s neuvěřitelným nadšením, pro něj to byla zábava a radost. „Kdo by mohl být lepší než léčitel?“
„Nejspíš se brzy zabijeme... ne, tedy on zabije mě, protože já bych mu nemohl zkřivit ani vlásek na hlavě. To mi totiž moje moc nedovolí. Kdykoliv se k němu přiblížím, tak je to jako s Tonksovou. Mám chuť začít šišlat a líbat mu břicho. Je to divné,“ potřásl nespokojeně hlavou. „Nebude to fungovat.“
„Oh, to si nemyslím,“ mrkl ředitel. „Až zjistí, jak moc zle mu může být a že opravdu potřebuje pomoc, pak bude mít rád po boku někoho, koho bude mít plné právo peskovat a nepřipadat si přitom jako prosebník o laskavost. Kdo by byl v takové roli lepší než ty?“
Dovedl by si představit celou spoustu lidí, co nejen, že se nechávají peskovat, nejspíš to mají i rádi. Takový Ron vůči Hermioně nebo Neville, kterého zase drezírovala Lenka svým pestrobarevným bičíkem plným nesmyslů. Přesto cítil, jak přikyvuje, a slyšel sám sebe souhlasit.

„Tak jo, já to tedy zkusím,“ teď se dokonce začal pitomě usmívat.

„V tom případě jsme domluveni. Vzkážu to profesorce McGonagallové a ty se dnes po vyučování alespoň na dvě hodiny dostavíš za profesorem Snapem,“ plánoval Brumbál, samý úsměv a samé nadšení.

Zjišťoval, že to nadšení začíná sdílet. Náhle si uvědomil cosi jako, páni, v Bradavicích bude mimino, či něco takového. O dětech opravdu nikdy neuvažoval v tom smyslu, že by je měl, u všeho všudy ani dítě zblízka neviděl, přesto věděl s naprostou jistotou, že malé děti bude zbožňovat. Jak Remusovo dítě, až se narodí, tak i později Snapeovo. Asi to mělo co dělat s jeho schopnostmi, ale co na tom záleželo, podstatné bylo, že bude moci sledovat, jak přijde na svět nový život. Na to se dalo říct jedině; paráda.

„Vynasnažím se udělat všechno pro to, aby mě hned nevyhodil,“ přislíbil vážně.

Ředitel, spokojený s tím, jak to vyřešil, ho brzo pustil, jen se ho ještě krátce vyptal na jeho vztah s Ginny. Sestávalo se to jen z dotazu, jestli má dívku rád, když odpověděl, že ano, tak se ředitel jen zvláštně usmál a pokýval hlavou. Pak se spolu rozloučili a starý kouzelník ho poslal na další hodinu, přičemž se s ním rozloučil kornoutem zmrzliny, co vytáhl jen tak ze vzduchu. Neprotestoval v tom smyslu, že už mu není deset. Zmrzlina byla zmrzlina, ta chutná, ať je vám deset, sedmnáct nebo klidně sto padesát. Zvláště když promeškáte oběd.

Na odpolední hodiny se dostavil, měli McGonagallovou, opět. Někdy měl dojem, že ji vídá častěji, než je zdrávo, zejména dnes ji viděl už podruhé a klidně by si to odpustil vzhledem k tomu, jaké pohledy na něj vrhala. I když, zase až tak mu to nevadilo. Předzvěst návštěvy těhotného Snapea mu přinášela až překvapivě dobrou náladu. Byla tam sice i nevole, lektvarista byl pořád stejně nesnesitelný jako vždycky, jenže se těšil na dítě jako na málo co.

Výjimečně mu Hermiona nezačala hned po vyučování spílat za další promarněné body, víc ji zajímalo, jak si to s Ginny užili. Řekl jí, že to bylo fajn, než profesorka McGonagallvá přišla, a že si to Ginny snad užila. Jen co to vyslovil, už se začal Ronův obličej podivně kroutit do grimas, kdy se obával, jestli náhodou nehodlá puknout vzteky, tak raději rychle upřesnil, že sledovali kůrolezy a nic jiného. Uklidnilo ho to, alespoň už při večeři nic neříkal, i když to mohlo být způsobeno tím, že vedle nich seděla Ginny a povídala. Stěžovala si na trest, samozřejmě jak jinak, přestože byl spravedlivý, stejně jí vadilo, že bude každý večer trávit u profesorky přeměňování. Věnoval jí jen okrajovou pozornost, jelikož se Snape nedostavil na večeři a on přemýšlel, kde asi může být. Dělalo mu to starosti, stejně jako Brumbálovi a madam Pomfreyové, ostatní profesoři si jeho zmizení nevšimli, spíš se zdálo, že je atmosféra u stolu neobvykle uvolněná.

Lektvarista se nedostavil během celé večeře a to si Harry naschvál přidal, aby tu mohl být co nejdéle. Když nedorazil a i Ron už měl jídla víc než dost, tak se s kamarády rozloučil – dostalo se mu spoustu přání pevných nervů - a zamířil do sklepení. Tentokrát na chodbě potkal daleko víc zmijozelských, rozhodně víc, než by potkat chtěl, zdálo se ale, že alespoň někteří se od něj raději drží dál. Docela by ho zajímalo, z jakého je to důvodu, tedy samozřejmě kromě toho, že je Harry Potter, což je ale nikdy moc nezastavilo.

Tentokrát už nemusel váhat, které dveře jsou do lektvaristových pokojů, už totiž žádné další, kromě jedněch jediných, neviděl. Tedy ještě jedny naproti, jenže ty asi vedly prostě jen do dalších pokojů, kterých bylo na hradě hromady, věděl jen, že nejsou součástí iluze matoucího kouzla. Zastavil se u Snapeových dveří, zaklepal a čekal. Čekal dlouho, pak klepal znovu a znovu a ještě jednou, když mu tak dlouho nikdo neodpovídal, tak vytáhl hůlku a chtěl dveře zkusit odemknout. Už skoro přikládal hůlku ke klice, když se pohnula a dveře se začaly pomalu otvírat.

Zase v nich stanul zelený lektvarista, tentokrát ale zelený docela jiným způsobem. Působil dojmem člověka s vážnou střevní chřipkou, co odmítá ležet v posteli a místo toho svá rozbouřená střeva dráždí uklízením nebo něčím stejně fyzicky náročným. Každopádně, i kdyby byl třeba od hlavy k patě posetý růžovými vředy, tak by to neměnilo nic na pocitu příjemného tepla, jenž se Harryho okamžitě zmocnil. Kupodivu neměl z muže dojem, že je nemocný, neměl to nutkání ho léčit, byla tu jen potřeba prohlížet si zářivé toky jeho a jeho dítěte.

„Co chcete, Pottere?“ zavrčel Snape přes pootevřené dveře.

„Jsem tu pro to, abych se o vás jako léčitel staral během vašeho těhot...“
„Ticho, ty malá zbytečnosti kouzelnické společnosti!“ zahřímal lektvarista na celou chodbu a než se Harry nadál, už ho držel muž za loket a vtahoval dovnitř. „Nerozkřikujte tu věc na celou chodbu, jasné? Když jste dokázal držet jazyk za zuby celý den, tak to zkuste ještě o pár měsíců déle.“

Bylo to zvláštní, ale skoro se pro sebe potutelně usmál. Myslel si, že dostat se ke Snapeovi do pokoje bude nadlidský úkol, pokud nebude zase opilý, jenže se mu to povedlo rychleji a bez snažení. Teď, když byli sami v zavřeném pokoji, přestalo existovat cokoliv venku a byl jenom naštvaný lektvarista ve svém černém kabátci, s rukama zkříženýma na prsou a mezi jeho boky tepající rudá koule. Být to Tonksová, tak už se mu sápe po břiše, takhle si dovolil jen užívat si ten příjemný pocit, sledovat rudou kouli a pitomě se usmívat.

„Víte vy vůbec, že jsem na vás mluvil, pitomče?“ zeptal se Snape nebezpečně tiše.

„Chtěl jste, abych nemluvil o vašem těhotenství, tak to neudělám,“ pomalu zvedl pohled od jeho břicha. „Teď, ani zítra, nikdy, jenže to stejně bude za chvíli znát, takže...“
„Jsem si moc dobře vědom, že těhotenství bude brzy patrné,“ zavrčel v odpověď. „Nepotřeboval bych ani své základní lékouzelnické vzdělání, abych to věděl. Teď mi řekněte, kdo vám nakukal, že bych potřeboval, nebo, nedej Merlin, chtěl vaši pomoc?“
„Kromě vašeho zeleného obličeje? Můžete desetkrát hádat,“ nedokázal si odpustit trochu popíchnutí, to by nebyla konverzace mezi nimi dvěma, aby na sebe byli milí.

Lektvarista udělal jednu ze svých znechucených grimas, kdy své emoce vyjádřil jen zkřivením rtů. Pravděpodobně by na to měl mít nějaký patent u patentní společnosti nebo alespoň zbrojní průkaz, tak originální a typické to bylo. Harry jen stěží potlačil další touhu se usmát. Těhotenství a tyhle grimasy dohromady; komu by to nepřišlo roztomile vtipné? Zarazil se. Ne, rozhodně si tedy nemyslel, že je Snape roztomilý, vtipný možná, roztomilý nikdy. Pomyslně kopl svou léčitelskou magii někam, když mu podsouvala takové pitomosti.

„Brumbál. Jistě, to jsem si mohl myslet, že na mě nasadí své nejlepší lidí,“ vypadalo to, že Harryho čeká dlouhá přednáška. „Copak nestačí, že mám jedno děcko v břiše, se kterým se musím tahat, ještě mi druhé přilepí na krk. Předpokládám, že za chvíli mi sem budete chtít nastěhovat i své stupidní kamarády. Jsem snad matka celého nebelvírského plémě?“
„Se vší úctou, pane, já už nejsem dítě a vy byste si měl sednout, něco sníst, protože vážně vypadáte...“ ztichl.

Snape totiž zbledl, přitiskl si ruku na pusu a zmizel. Tohle už spolu jednou prožili, proto Harry tentokrát neváhal ani ve dveřích do koupelny, během chvíle byl u lektvaristy a přidržel mu vlasy. Zvracel jen krátce a jen vodu, ale chvěl se přitom po celém těle. Byl z toho tak šokovaný, že nechal mladého léčitele, aby ho několik minut hladil po zádech, než od sebe Harryho odstrčil a dosedl na zem. Neměl snahu se zvedat, mladík mu nic nevnucoval, jen si zase sedl na zem naproti němu jako včera, jen tentokrát byl Snape rozvalený u záchodové mísy a opíral se o její okraj.

„Je vám takhle špatně dlouho?“ zeptal se s obavou. K těhotenství zvracení patřilo, to byla věc jasná všem. K těhotenství a kocovině patřilo zvracení dvojnásob. To ale neměnilo nic na věci, že to bylo pro lektvaristu a jistě i pro dítě škodlivé.

„Celý den,“ odpověděl úsečně a toaletním papírem si utřel pusu. „Kdykoliv něco sním, něčeho víc se napiju, i když je to jen obyčejné voda, tak to jde okamžitě ven. Celý den tu sedím zavřený jako zvíře v kleci, protože se bojím, co bych dělal venku, kdybych musel zase...“ udělal neurčité gesto k záchodu. „Nemůžete mě té nevolnosti zbavit?“

Znělo to jako žádost o pomoc vyslovená ve formě rozkazu. Přesně to, na co upozorňoval Brumbál, když říkal, že kolem sebe chce mít Snape někoho, koho by mohl požádat o pomoc, a přesto mít dojem, že mu poroučí. Uvědomil si, že mu to nevadí, ne v případě, že to prospívá dítěti. Jeho léčitelská magie byla vážně danajský dar, když si vzpomněl, jak pěkně by ho měla za normálních okolností vytočit Snapeova žádost. Přesto, kdo ví, třeba to takhle je lepší, ty hádky a vzájemné urážení bylo někdy únavné.

„Nemám pocit, že jste nemocný,“ podotkl.

„Nejsem nemocný? Nepovídejte!“ odfrkl si. „Samozřejmě že nejsem nemocný, jenom si tu celý den zkouším vyvrhnout žaludek do toaletní mísy, protože je to nová disciplína kouzelnické olympiády a já se chci letos účastnit. Samozřejmě že jsem nemocný!“

„Ať se dívám, jak se dívám, tak jediné, co vidím, je vaše dítě,“ odporoval beze zlosti, skutečně, stačilo se jen podívat dolů a spatřil poklidně si tepající kouli rudé magie uvnitř mužova břicha, dokonce dítě ani nevypadalo znepokojené. „Možná by vám pomohly sušenky,“ navrhl. „Ve filmech dávají pokaždé zázvorové sušenky. Zázvor tlumí žaludeční nevolnosti, tak mi to přijde docela logické.“
„Jsme snad ve filmu?“ povytáhl obočí. „Nesnáším vůni zázvoru, když s ním pracuji při výrobě lektvarů, tak se mi zvedá žaludek i za normálních okolností, tak jak by mi mohl zázvorové...“ nedořekl, místo toho se naklonil nad záchodovou místu a znovu se vyzvracel.

Ani tentokrát na to Harry nic neřekl, jen mávnutím hůlky vyčaroval sklenici, přesně jako večer předtím, a naplnil ji vodou, aby mu ji pak vtiskl do ruky. Snape ji přijal, nepoděkoval, jak jinak, jen si vypláchl pusu a nejspíš si pak dal malý došek vody, i když možná jen smočil rty ve sklence, než ji odložil na zem.

„Doufám, že to byla dost jasné ukázka toho, co můžete se svými zázvorovými sušenkami dělat? Nechci jíst nic a pravděpodobně nebudu nic jist ani následujících několik měsíců,“ vrčel možná pro sebe, beztak už se tu s Harrym bavil podezřele dlouho bez toho, aby se ho snažil vykázat.

„To je nesmysl. Musíme jen přijít na něco, co budete moct jíst bez toho, aby vám bylo špatně. Nejíst nic není řešení,“ odporoval, věděl totiž své. V prvním a druhém ročníku mu bylo špatně po každém opulentním jídle v Bradavicích, proto se mu snažil vyhýbat a jedl spíš sladkosti a malé věci. Až časem se naučil, jak jíst nebo co jíst, aby mu špatně nebylo.

„Mě to neříkejte, já to vím, nejsem idiot,“ odsekl Snape a znovu se napil, tentokrát vážně, protože jeho velký ohryzek poskočil nahoru.

„Dobře, tak vám to říkat nebudu,“ vrátil mu to podobným odseknutím, místo toho rozostřil, zaměřil se na magii dítěte a předklonil se tak, že byl u lektvaristy rozhodně blíž, než bylo vhodné. „Hej ty tam! Přestaň tatínkovi dělat zle, jinak to špatně dopadne i s tebou. Musí hodně jíst, rozumíš? Co takhle si dát čokoládové sušenky? Nebo třeba ovesnou kaši?“ vykládal dítěti tak, jak to viděl dělat Tonksovou. Reagovalo, skutečně ano, tepání se zrychlilo a záře nabrala na intenzitě. Mohlo to být jak samotným jeho hlasem, tak i tím, že byl tak blízko. Třeba si ho dítě pamatovalo od včera, když se ho dotýkal, nebo lépe řečeno když klidnil jeho i Snapea. Tonksová vždy tvrdila, že když se jí dotkne, tak cítí, jak se malý uvnitř uklidňuje. Nebylo by na škodu zkusit uklidnit dítě, třeba se tím zároveň i uklidní Snapeův žaludek, vždyť právě to malé bylo defakto vino jeho nevolnostmi. Než si stačil teorii ověřit tím, že se dotkl mužova břicha, tak ho přerušil hluboký vrzavý hlas nad jeho hlavou.

„Můžete mi nějak rozumně vysvětlit, co to děláte?“ poslední tři slova vyslovil velice důrazně a jeho plamenné černé oči se upíraly na Harryho s veškerou svou strašnou intenzitou. Tentokrát, přes pocit štěstí, se mladý Nebelvír trochu zachvěl a rozhodně se prudce odtáhl. Uvědomil si, že díky těhotenství zapomíná na to, kdo Snape je. Přísný, jízlivý lektvarista a hlavně Smrtijed. Teď se v něm ta, jinak skrytá černokněžnická stránka ozvala v jasné jiskře jeho pohledu.

„Chtěl jsem jenom dítěti vysvětlit, že jíst se musí,“ odpověděl neutrálně a pokrčil mírně rameny, snažil se při tom budit dojem naprosto neútočnosti. „Zkusíme ty sušenky, než budete zase zvracet? Nebo kaši, ta je skoro stejná jako sušenky, jen je v ní navíc mlíko.“
„Merline, to jsou stupidní rady. Nemáte ani nemenší ponětí o tom, co těhotný člověk potřebuje nebo co mu uleví. Vymýšlíte si a plácáte první hloupou věc, co vás napadne. Co si to vůbec Brumbál myslel, že byste mi tu mohl být jen trochu užitečný,“ pohrdavě si Harryho změřil, jak to udělal vzhledem k tomu, že seděl na zemi a mladík klečel, takže byl víš, bylo nejspíš obrovskou vesmírnou záhadnou.

„Jsme léčitel, tak prostě vím, co potřebujete,“ ohnal se tímhle argumentem, ač nebyl ani trošku pravdivý. Věděl, kdy má léčit, věděl, jak má svou magii použít, když léčil, ale všechno to kolem jako jak ulevit od těhotenských nevolností, mu bylo velkou neznámou. Tlumočil, co viděl ve filmech, jak se chovala Tonksová a co dělala a tak nějak co mu přišlo logické.

„Pcha,“ odfrkl si muž a pozvedl oči v sloup. „Tak dobrá... zázvor nesnáším, kaši také. Zázvor víc, kaše je přijatelná. Můžete mi donést vločkovou kaši, bez ovoce a bez medu, místo něho cukr.“
„To není vločková kaše, ale vločky máčené v mlíce.“
„Budete kritizovat moje chutě nebo mi donesete to jídlo?“ přimhouřil zlověstně tmavé oči.

„Nebudu vám nosit nic, zavolám Dobbyho... Dobby!“ jen trochu zvedl hlas, to bohatě stačilo, aby se po jeho pravici s lusknutím zhmotnil skřítek. Protentokrát byl Dobby oblečený slavnostně, pokud se tedy pletené soupravě od Hermiony včetně dlouhé sukně dalo říkat slavnostní oblečení. Mělo to podivnou modravou baru, ovšem když se mu to líbilo.

„Dobby zdraví pána Harryho Pottera,“ uklonil se směrem k Harrymu, „a zdraví i profesora Snapea. Chce pan profesor zázvorové sušenky nebo zázvorovou limonádu? Dobby může udělat. Dobby může udělat i zázvorový čaj,“ hrdě vypjal hruď.

„Co mají všichni s tím zázvorem?“ zasykl Snape. „A proč jste ho sem vůbec volal, Pottere? Teď poběží za svými malými skřítčími kamarády vyprávět, že je hrozivému Snapeovi špatně.“
„Dobby nikomu nic povídat nebude, že ne, Dobby? Profesor Snape nechce, aby se dostalo ven, že je... ehm nemocný, tak o tom prosím pomlč, jestli můžeš,“ požádal skřítka, ten sice pokýval souhlasně hlavou, jenže při tom vypadal trochu nechápavě. „Mohl bys donést vločkovou kaši s cukrem bez medu a ovoce?“
„Rád přinese pro pana Snapea. A přidá ořechy. Dobby myslí, že by pán měl jíst ořechy,“ vážně promluvil, i když při tom poskakoval z nohy na nohu. „Ořechy moc dobré pro malé.“

Harry jen šokovaně mrkl, Snape bohužel takové štěstí neměl, zrovna pil, proto musel celý doušek vody vyplivnout do záchodu, jinak by se jím začal dávit. Oba se podívali po malém skřítkovi. Zatímco Snape se díval velice zle, tak mladý léčitel prostě jenom překvapeně. Skřítek se bál asi obou jejich pohledů, přinejmenším toho lektvaristova určitě, protože se přikrčil, přestal poskakovat a klouzal velkýma očima z jednoho pána na druhého.

„Ty chlupatá příšero, kdo ti to řekl? Tady Potter? Brumbál? Poppy?“ vystartoval po něm okamžitě lektvarista, dokonce ho chytl za šaty a přitáhl ho k sobě.

„Nechte ho, vždyť on nic neudělal!“ vykřikl Harry okamžitě a pokusil se skřítka vytrhnout Snapeovi z rukou. Tím vznikla komická situace, kdy se dva muži, klečící na zemi, přetahují o modré cosi, z čeho trčí obrovské uši a hrozně to naříká. Nepřetahovali se ale dlouho, Dobby měl svou vlastní hlavu a hlavně si chtěl zachránit holý život vzhledem k tomu, že se začal přiškrcovat na vlastní dlouhé šále, za kterou ho Harry rval pryč od Snapea, takže se s nejistým 'tup' přemístil na druhou stranu koupelny přímo na okraj vany. Zručně tam balancoval na hladkém povrchu.

„Dobby nechce pánům ublížit. Dobby si pánů váží. Dobby se ale bude bránit, když ho pánové ohrozí,“ pravil vážně, koule na oba dva očima.

„Ty se nemáš co bránit, máš mlčet a dělat, co ti kouzelníci řeknou,“ vrčel lektvarista, ale k dalšímu útoku se neměl, vypadalo to podle další bledosti ve tváři, že je mu opět špatně od žaludku.

„Dobby svobodný skřítek. Nemusí nikoho poslouchat,“ vypnul hrdě hruď. „Dobby ale chce pomoct, tak odpoví panu Snapeovi. Všichni skřítci vědí, že pán čeká mládě. Všichni skřítci jsou moc šťastní. Malí jsou hezcí, i malí kouzelníci.“

„Jak to skřítci vědí? Protože já tobě ani nikomu jinému nic neřekl,“ zamračil se na Snapea, který už otvíral pusu, aby ho pořádně vypeskoval za to, komu co o jeho těhotenství vyžvanil. „Madam Pomfreyová také jistě ne, tak snad ředitel vám to řekl...?“ navrhl opatrně, nechtěl před Dobbym o Brumbálovi mluvit třeba jen vzdáleně špatně, z nějakého důvodu měli skřítci ředitele obzvlášť v oblibě.

„Nikdo nic Dobbymu neřekl,“ zakroutil hlavou skřítek. „Dobby vidí, jak pán září. Vidí, jak pánovo břicho září. Dobby a skřítci vědí, že pán čeká malé.“

„No jistě,“ pleskl se Harry do čela. „Určitě musí být skřítci schopni vidět magickou auru, podobně jako já. To nás mělo hned napadnout, vždyť nejsou jediní magičtí tvorové, kteří to dokážou. Třeba jednorožci, proto taky chodí za pannami, které mají v magickém poli takovou jinou... příchuť,“ vyjádřil opatrně, jak to viděl on, kupodivu na rozdíl od Snapea, tohle se naučil rozpoznávat okamžitě a instinktivně, nebo spíš svým instinktům v tomto případě věřil.

„Skvělé! Budou za mnou pobíhat po pozemcích jednorožci. To se bude výborně vzdorovat studentským vtipům, že umaštěnec Snape je ještě pořád panic,“ zavrčel si pod nos Snape. Zřejmě se mu špatně klečelo na zemi, tak se posadil na sklopený záchodový poklop z tenkého kusu čehosi, nikdy nebyl schopen identifikovat, z čeho ty věci jsou, ale umělá hmota to nebyla. Harryho v tu chvíli napadlo, jestli se to s ním neprolomí.

„V Bradavicích už žádní volně žijící jednorožci nejsou, viděl jsem umřít posledního,“ připomněl tuto neradostnou zkušenost.

„Vskutku? Ani jsem si nevšiml, protože tu jsem jenom učitelem a ne společenskou hvězdou. Navíc; bylo to předtím nebo potom, co jsem si rovnal kosti v noze zlámané Chloupkem?“ vysmíval se jeho hloupé poznámce lektvarista, jak si Harry hned uvědomil, naprosto právem. Každý věděl, že svobodného jednorožce v Bradavicích už člověk neuvidí. Snad právě proto mužovu poznámku nijak nekomentoval.

„Mohl bys skřítkům říct, aby o profesorově těhotenství nemluvili s žádným čarodějem,“ požádal místo toho Dobbyho o diskrétnost. „Prozatím to chce držet v tajnosti, dokud jen to bude možné. Je to tak?“ podíval se nahoru na Snapea, ten jen cosi zavrčel, co snad měl být souhlas. „A teď tu kaši, prosím.“
„Dobby udělá všechno, co pánové řeknou,“ přitakal skřítek, snad na obojí, a zmizel.

„Neřekl jste, jestli chcete ty ořechy nebo ne, kdyžtak je... hej, kam jdete?“ zeptal se, když spatřil, jak se lektvarista zvedá a bez toho, aby se třeba jen otočil, odchází pryč. Alespoň se zastavil, když na něj Harry promluvil.

„Kam myslíte, pitomče? Jsem celý promrzlý od sezení na studené podlaze, tak si jdu sednout na pohovku, když to prozatím vypadá, že nebudu znovu zvracet,“ odvětil nevrle, jen tak přes rameno, a zmizel ve dveřích.

Jen pokrčil rameny, vyhoupl se lehce na nohy a rychle muže následoval přes ložnici zpátky do hlavní místnosti. Našel ho tam, jak upravuje dřevo a uhlíky v krbu a připravuje, že ho zapálí. Krátce zaváhal, jestli by mu měl nabídnout pomoc, když to ale vypadalo, že to lektvarista zvládá bez problémů, tak se prostě jen klidně bez zeptání, posadil na křeslo. Když tu má strávit ještě následující víc jak hodinu, tak při tom nebude stát nebo klečet na zemi. Není sluha.

„Nikdo vám nedovolil si sednout, Pottere,“ upozornil ho tichým hlasem Snape, měla to být výhružka či napomenutí, nefungovalo to.

„Já jsem si dovolil sám,“ odpověděl s klidem, který opravdu cítil, zatracená léčitelská magie. „Ještě nějaký čas tu s vámi strávím, tak při tom nebudu stát.“

„To máme za pět bodů jako odmlouvání profesorovi,“ vzpomněl si lektvarista najednou, že by taky mohl odebírat body.

„Třeba i za deset, stejně si nestoupnu,“ hádal se klidně, ještě si při tom na truc udělal větší pohodlí.

„Jste nesnesitelný, nevychovaný spratek, Pottere,“ odsekl Snape a plamen pod mávnutím jeho hůlky vzplanul tak vysoko, až konec jeho nejvyššího jazyka zmizel v komíně. Rychle se však uklidnil a začal vesele plápolat rudooranžovým nízkým plamenem. V duchu se zamyslel, proč vůbec muž zapálil oheň. Byla mu snad zima? Harrymu ne, teplo tu sice nebylo, ale přijatelné to bylo. Všeobecně bylo všechno přijatelné a on se cítil příjemně ve Snapeově blízkosti, jedno, jak to bylo paradoxní.

„Víte, že mě nemůžete ničím vytočit tak, jako dřív?“ zeptal se lektvaristy, co se právě posadil na pohovku a dělal, že ho okázale ignoruje. „Ve vaší přítomnosti... tedy, asi v přítomnosti všech těhotných lidí, cítím takové teplo, klid, prostě je mi příjemně, dokonce i když jste to vy a štěkáte na mě. Můžou za to moje schopnosti. Je to skoro jako vaše Nitrobrana, opravdu, dokonce i...“ trochu zaváhal, jestli mu to říct, ale přeci jen byl to Snape, kdo ho učil, jak se bránit Voldemortovi, „mám dojem, že ke mně do hlavy nemůže, teď po tom, co jsem objevil svoje schopnosti. Myslíte, že je to možné?“

Kupodivu to, co říkal, Snapea asi zaujalo, protože se k němu obrátil a podíval se přímo do Harryho zelených očí. Ucítil mírnou závrať, na pár vteřin jako kdyby mu přes zorné pole přeběhla mlha a pak bylo všechno zase normální. Moc dobře věděl, co lektvarista právě udělal, a zle se na něj zamračil.

„Není. Vaše Nitrobrana je pořád děravá jako síto a já rozhodně nejsem roztomilý!“ přimhouřil zlobně oči. „Jak už jsem vás jednou žádal; laskavě si svoje sodomické sklony ventilujte někde jinde.“
„Sám jste sodomita,“ ohradil se, „Já ne, já totiž nejsem ten, kdo je tu těhotný s chlapem, víme?“

„Merline, jsem fascinován! Harry Potter ví, co je to sodomie. Věděl jste to vždy, nebo jste se musel zeptat chodící encyklopedie slečny Grangerové?“

„Vyhledal jsem si to v Britannice,“ odsekl.

Nejspíš by mu na to vzápětí lektvarista řekl něco v tom smyslu, jak je úžasné, že se vůbec naučil číst, kdyby je nepřerušil Dobbyho návrat. Nesl hned dvě misky, se kterými balancoval v jedné ruce, a v druhé přinesl koš plný na půlky rozkrájených citrusových plodů, některé Harry ani neznal. Třeba takové miniaturní jakoby červené grepy, velké asi tak jako poslední článek palce nohy. Určitě nebyly mudlovské, museli je vypěstovat někde tady v bradavických sklenících.
„Dobby přinesl pánu Snapeovi citrony a jiné kyselé věci. Pán je má rád...“ nechal vyznít do ztracena trochu s otázkou, když pokládal citrusy na stůl a misku vkládal do Snapeových rukou. „Dobby přinesl i pro pána Harryho Pottera. S meruňkou, jak má pán rád.“
„Děkuji, Dobby,“ projevil skřítkovi vděčnost, zatímco lektvarista okomentoval jeho výběr jídla – nejspíš ten – křivým znechuceným pohledem na misku, co mu Dobby podával. „Jestli chceš, tak můžeš jít. Asi už po tobě nic chtít nebudeme.“
„Dobby rád posloužil a půjde,“ uklonil se skřítek a zmizel.

„Takhle se chová člen SPOŽÚSu?“ zeptal se Snape, popichuje Harryho s evidentní radostí.

„Ano, tak se chová,“ opět se trochu zamračil. „Když jsem Dobbyho osvobodil, tak za mnou přišel a požádal mě, jestli bych si ho nevzal. Nechtěl být bez pána a tvrdil, že jde skřítka přivázat k pánovi kouzlem. Já to kouzlo neznal, bál bych se ho ve dvanácti zkoušet a nemyslel jsem si, že ho musí někdo vlastnit, aby mohl žít. Tak jsem mu vysvětlil, že je dost chytrý na to, aby se sám o sebe staral a rozhodoval si, co chce a co nechce udělat. On se ale bál, že něco zkazí nebo udělá špatně, tak jsem mu nabídl, aby za mnou chodil, když si nebude vědět s něčím rady. Ze začátku chodil často, teď už moc nechodí, každopádně za to všechno, co jsem prý pro něj udělal, mi slíbil, že kdykoliv ho zavolám, tak přijde a udělá pro mě, co budu chtít. Těší ho, že mi může dělat jídlo nebo třeba pomoct najít učebnici, když ji ztratím, ale do ničeho ho nenutím. Může vždycky odmítnout bez toho, aby se musel potrestat nebo abych ho já potrestal. Nepatří mi, je můj přítel... zvláštní přítel, ale přítel.“

„Oh, jak poetické... přátelství s domácím skřítkem. Jsem si jistý, že o tom ve stáří napíšete celou jednu knihu pamětí velkého Harryho Pottera.“
Raději to ani nekomentoval, cítil, že naštvání na Snapea začíná pomalu ale jistě být silnější než jeho léčitelské já, podobně jako tomu bylo včera. Strčil si proto do pusy lžičku, jinak by možná odsekl něco moc ošklivého, a rychle polkl. Dával si do pusy jedno sousto za druhým, až měl misku skoro prázdnou, potom vzhlédl ke Snapeovi, co ten dělá, a spatřil, že nejen že nemá misku prázdnou, ale sedí a žvýká, jako kdyby to byla pořádná flákota masa, ne jemná vločková kaše.

„Vám nechutná?“ zeptal se opatrně.
„Je to přijatelné, jedl jsem už horší věci a zatím se mi nechce zvracet, což beru jako velký pokrok,“ odpověděl kupodivu klidně.

„To je sice skvělé, ale proč se v tom tak nimráte, když se vám nechce zvracet?“ nechápal, on celý den nejíst a mít prázdný žaludek ještě po zvracení, tak by do sebe první věc, po které by se mu blít nechtělo, naházel jedním vrzem. Měl by hrozný hlad.

„Mastikuji,“ zavrčel Snape a Harry otevřel naprázdno pusu. „Jestli nevíte, co to je, tak si to vyhledejte v Britannice a ne, není to synonymum pro to, co si myslíte, že to synonymum je.“

Neptal se, měl dojem, že nechce slyšet o ničem, co se týká Snapea a mastikace nebo masturbace nebo čemkoliv jiném, týkajícím se toho, co právě lektvarista dělal a nazýval to divnými cizími jmény, ať to bylo cokoliv. Prostě nechtěl vůbec nic vědět a sklonil hlavu zase zpátky ke svému jídlu. Někde kousek od sebe uslyšel podivný zvuk, jako když vypustíte z parního stroje páru. Zvedl pohled a střetl se s černýma očima, dívajícíma s na něj s něčím, co by popsal jako zoufalství z hlouposti. Tak se on díval často na svého bratrance Dudleyho.

„Mastikace je žvýkání neboli kousání,“ osvětlil mu muž, takže bylo jasné, že to nebylo nic sprostého. „Dobře rozkousaná strava se smísí s dostatečným množstvím slin z pusy a v žaludku pak nepůsobí takové problémy. Doufám, že tím předejdu dalšímu zvracení. Stačí jako vysvětlení?“
„Jo, proč jste ale prostě nemohl říct, že to důkladně žvýkáte, proboha? Vytahujete na mě divná slova, která... to je jedno,“ odmávl to.

„Protože jsem akademik a takto prostě mluvím, jestli mi chcete znepříjemňovat na Brumbálův příkaz život ještě následujících osm měsíců, tak si budete muset zvyknout, nebo si s sebou nosit slovník. To je na vás.“

„Budu si nosit slovník,“ zamručel do své už prázdné misky, neodložil ji ale pryč, jen si ji položil na kolena.

Bylo ticho přerušované jen občasným ťuknutím Snapeovy lžičky o jeho misku. Všechna sousta, přesně jak řekl, důkladně rozkousal, na to, jak byla malá, víc než důkladně. Bylo to vlastně docela zábavné ho chvíli pozorovat, změna proti Ronovi, co do sebe jídlo strkal po kusech velkých jako dlaň a polykal ho v celku. Zase ne nic tak zajímavého, aby tím strávil všechen čas. Rozhlédl se po místnosti. Do teď mu nedošlo, že tu nejsou očekávané odpornosti naložené v láhvi, nýbrž jen stěny pokryté knihovnami nebo závěsy visícími až od stropu. Kromě pohovky, kávového stolku a dvou křesel u krbu, na kterých společně seděli, tu byli také dva stoly. Jeden menší, zato masivnější, spíše v rohu a za ním kožené křeslo s vysokým opěradlem. Jeden větší uprostřed místnosti, přesně naproti dveřím, se dvěma židlemi na každé straně. Ten druhý byl jednoznačně jídelní. Napadlo ho, jestli tu Snape jí jenom sám nebo si sem třeba někoho vodí. Ve stejnou chvíli mu došlo, že se ani nezeptal, koho to dítě je. Muselo mít druhého otce, možná někoho, koho Harry zná.

„Neznáte,“ odpověděl mu Snape na otázku, kterou ani nezformuloval, a zároveň mu nedovolil pokračovat. „Tohle je také součást vašeho léčitelského nadání?“
„Co přesně tohle?“ zeptal se jenom, otázka, jestli mu čte muž myšlenky, by asi nebyla na místě, pravděpodobně je četl, ano.

„Fakt, že tu s vámi trávím už dvě hodiny bez toho, abych se vás pokusil vyhodit nebo proměnit v housenku a předhodit svému pavoukovi,“ objasnil, co tím myslí. „Máte jako léčitel nadání lidi kolem sebe nějakým způsobem uklidňovat? Chci to vědět hlavně proto, že vůči hypnóze jsem zcela imunní, jakožto nitrozpytec, ale vůči tomu, co dokážete vy, nikoliv. To je, mírně řečeno, znepokojivé. Dokonce vám říkám, proč to chci vědět, což už není ani tak znepokojivé, jako skutečně k vzteku.“

„Nejspíš to nějak umím, asi. Faktem je, že lidé, co jsem léčil, říkají, že je to příjemné cítit můj dotek, a dokážu... no, dejme tomu, že když to při léčení bolí mě, tak už to nebolí je. Nikdy jsem se o to nezajímal,“ mírně pokrčil rameny. Skutečně mu za ty dva měsíce nikdy nepřišlo na mysl, že by se třeba o svém nadání informoval v knihách. Všichni kolem dělali páni na to, že byl léčitel, jen jemu samému to nijak převratné nepřišlo. Asi jako s hadím jazykem, prostě ho měl, byl jeho součástí od chvíle, co si pamatoval, tak proč se nad tím podivovat nebo se snažit přijít na nějaký jeho hlubší význam.

„Copak se nezajímáte ani o vlastní nadání?“ zeptal se prudce Snape, nespokojený s celým Harrym, jak se zdálo podle pohledu, kterým ho sjel od hlavy až k patě.
„Vlastně máte pravdu. Měl bych si o něm víc přečíst, nebo se zeptat Poppy, ale zdá se mi, že ani ta nic moc neví. Podle všeho už je to hodně dávno, co se v Anglii vyskytl léčitel, nejspíš dýl, co se tu vyskytl těhotný muž,“ usmál se. „Není to zvláštní, že jsem tu já, léčitel, a vy, těhotný muž? Shoda náhod...“
„Nebo řízení paní Prozřetelnosti,“ podotkl Snape.

Na to jen pokrčil rameny. Stejně jako nevěřil v Boha, tak nevěřil ani v kouzelnické bohy nebo co to bylo, takže žádná paní Prozřetelnost ani matička Smrt mu neříkala víc, než Ježíš. Věděl, že to je, bylo mu jasné, že lidé v to věří, a kouzelníci přinášejí Prozřetelnosti i Smrti oběti, on sám nikdy nic takového nedělal, a přesto, jak řekl Snape včera, byl obdařen darem. Nejspíš, pokud vůbec existuje, u ní nehraje roli, jak moc ji lidé milují.

„Nejspíš už by bylo načase, abyste šel, Pottere. Nestrpím vaši přítomnost už ani o pět minut déle, mám spoustu nedodělané práce a vy jste svou povinnost také splnil,“ přerušil lektvarista jeho uvažování o mytologii. „Jděte a zítra už se nevracejte.“
„Je mi líto, pane, mám školní trest na neurčito a mám si ho odpykávat s vámi, taková je vůle ředitele,“ přes svá slova vstal. „Zítra se tu zase objevím takhle po večeři. Na koleji řeknu, že mám u vás trest za to záškoláctví, protože McGonagallová má moc práce. To abychom každý neříkali jinou polopravdu.“
„Čekáte snad, že se mě někdo z vašich milých spolužáků zeptá, jestli si u mě odpykáváte trest? Myslím, že to by se raději prokleli sami, než to za ně udělám já,“ ušklíbl se. „O tom vašem trestu se mnou si každopádně s ředitelem promluvím, nehodlám vás tu jen tak trpět, když mi k tomu nedá někdo dostatečný důvod.“
„No jak myslíte, tak si klidně na držení vlasů při zvracení obstarejte někoho lepšího,“ vrátil mu to bleskově. „Já jdu, když už mě tu nechcete. Dobrou noc... dobrou noc, mimi,“ usmál se na Snapeovo břicho, což lektvaristu ani trochu nepotěšilo, a došel ke dveřím. Chvíli u nich počkal, jestli se s ním muž třeba nerozloučí. Nerozloučil. Ani se moc nedivil, slušnost vůči studentům nebyla profesorovou silnou stránkou. Vyšel ven na chodbu a nadýchl se chladného vzduchu sklepní chodby. Zdál se mu ještě mrazivější, než byl, teplo, které podvědomě cítil po celou návštěvu u Snapea, se rozplynulo a nahradila ho... lítost? Opravdu litoval toho, že už není v lektvaristově společnosti? Jak moc to bylo proti koštěti, tak bylo evidentní, že tomu tak je.

Vyběhl nahoru po schodech a jen co byl v patře, narazil ve výklenku na Crabba, ládujícího se muffiny, až se mu za ušima boule dělaly. Vytahoval je z krabice a zatímco si jeden dával jednou rukou do pusy, tak druhý už vyndával ven, aby si ho připravil k rychlé konzumaci.

Harry se potutelně usmál.
„Nazdar Crabšenko,“ pozdravil svého zmijozelského spolužáka jeho neoblíbenou přezdívkou, kterou ho častovali nebelvírští.

Crabbe, jelikož měl v puse jídlo, se na něj jen zle podíval, jeden muffin upustil a začal špinavou rukou šátrat ve vestě, jak nejspíš hledal hůlku. Mohl ho snad zneškodnit, dokonce i kdyby tu hůlku našel, jenže Nebelvír si nezasloužil další odebrané body, a že by jistě šel Zmijozel žalovat Snapeovi, a pak prostě neměl potřebu se s Crabbem porvat.

„Mám pro tebe zprávu od profesora Snapea,“ jak to řekl, tak Crabbe přestal hledat a s plnou pusou zahuhňal něco jako 'co' nebo tak něco. „Vzkazuje ti, že bys měl víc mastikovat,“ předal mu údajný vzkaz od Snapea a zazubil se.

Ještě si poskytl ten luxus se chvíli zdržet, aby viděl, jak Zmijozel otevřel pusu, div mu z ní nevypadlo nažvýkané jídlo, a pak rychlou se rychlou chůzí ztratil ve spleti hradních chodeb, kdyby se náhodou Grabbe rozhodl běžet ho proklít.

Do Nebelvíru dorazil o chvíli později, Ginny už tam byla a mnula si zápěstí. Hned, jak se vedle ní posadil, mu mrzutě oznámila, že má ruku celou od psaní polámanou, všichni ji politovali, on samozřejmě také a na otázku, co dělal on, odpověděl, že u Snapea krájel přísady. Za to si vysloužil od kamarádů dvojnásobnou lítost včetně toho, že ho jeho dívka pohladila svou namoženou pravačkou.

Jeho poslední myšlenka večer, než usnul, byla, že si zítra musí začít obstarávat knihy o mužském těhotenství a těhotenství všeobecně.

 

6. Bleskově odhalené tajemství ~o~ 8. Překvapivá vstřícnost