29.10.2014 21:21

Byl hladový tak, že by klidně žvýkal kamení jako obři z Muspelheimu, a proto se na oběd vskutku těšil. Jaké bylo nyní jeho zklamání, když na něj z talíře hledělo jediné kuřecí stehno, hromada zeleniny a pak cosi bílého, čemu Midgarďané říkali brambory, a co chutnalo trochu sladce a trochu slaně. Nechápal, proč toho lidé tolik snědí, nebylo to dobré, přesto se pokorně chopil nesmyslně malého a tupého nože a vidlice, která vypadala jako zmenšenina vidlí na přehazování hnoje. Tomu midgarďané říkali příbor a jedli s tím všechno jídlo, i když v jiných zemích, které navštívil, viděl pozemšťany jíst také dvěma tenkými klacíky – a přitom národy, které Američtí midgarďané považovali za chudé a zaostalé, jedli jídlo rukama tak, jako se jedlo na Asgardu. Docela zvláštní věc.

Stejně zvláštní bylo také ticho, kde se rozprostíralo po hodovním místě.

Nemyslel si, že to patří k midgardským zvykům. Když se bavil se svými lidskými přáteli, byl při jídle hluk, hlasitý hovor, smích a zábava. Pravdou ale bylo, že tehdy jedli jídlo rukama, třeba tu výbornou slanou pizzu, co pálila jako by polykal oheň, a zapíjeli to přímo z umělých nádob, nazývaných flašky, ne z malých a na první pohled křehkých sklenek, které stály před ním na stole. Třeba právě v tom byl ten zásadní rozdíl.

„Měli jste tu hezké počasí?“ prolomila Jane konečně ticho nervózním hlasem.

Zvedl k ní pohled od svého poloprázdného talíře a snahy nehltat, jak Midgarďané nazývali jeho způsob hodování. Jane byla nervózní, roztěkaná a zároveň šťastná a plná obav už od chvíle, kdy dnes ráno přistáli na dvoře jejích rodičů. S postupujícím časem její nervozita vzrůstala a teď vyvrcholila. Poznal to podle způsobu, jakým posouvala své brambory po talíři a těkala pohledem z jednoho svého rodiče na druhého. Jemně a nechápavě se zamračil, když ji sledoval. Podle všeho byla ze svých rodičů nesvá, ale Thor nechápal proč. Janein otec, pán tohoto stavení, George Foster, byl na první pohled klidný, tichý a trpělivý muž, jeho ostře řezaná tvář dávala na odiv upřímnost a jistou sveřepost a ruce zase ukazovaly, že je zvyklý na tvrdou, rolnickou práci. Byl to čestný a silný muž, tím si byl jist. Na druhou stranu lady Robine, žena páně Fostera, byla drobná, s jemnou tváří, kterou už zdobily vrásky, a malýma rukama, kterýma obratně nabírala jídlo a jistě také šila a vyšívala, podle mnoha výšivek všude po domě.

Byli to milí lidé, kteří ho vlídně přijali, i když jídlo za moc nestálo, ale to jim nevyčítal. Chápal, že jejich majetky nejsou ani na Midgarďany velké, a zvyky planety Země byly také jiné. Líbili se mu Janiny rodiče, už teď je měl rád a doufal, že je jeho náklonnost opětovaná.

„Letos bylo dost sucho,“ ujala se paní Robine slova, jelikož pán domu nevypadal, že by chtěl odpovědět. „Pamatuješ ten potok, co jsi přes něj s kamarády jako malá jezdila na kole a pak ses vždycky vrátila zabahněná? Tak ten letos skoro vyschl, několik týdnů se dal překročit.“

„Jistěže pamatuji,“ přitakala Jane s úsměvem rozlévajícím se po její nádherné tváři, jako když slunce vychází zpoza mraků, „vlévá se dole do Jankinsonova jezera. Přímo u toho splavu bylo lano visící ze stromu. Jako děti jsme se tam chodily na něm houpat a skákat do jezera. Byla to zábava, jen nás starý Jankinson každou chvíli vyháněl. I tak jsme tam chodili,“ promluvila směrem k němu.

„Och, to je pravda, Billy nám ji několikrát přivedl domů a hrozně se zlobil,“ zasmála se paní Robine měkkým hlasem.

„Já jako mladý s přáteli brázdil asgardské moře na zádech mořských hadů. Několikrát jsme vytvořili vlnu, která zaplavila přístav. Všeotec tím nebyl příliš potěšen,“ zavzpomínal s úsměvem na doby dávno minulé.

Loki tenkrát ukázal, že mořští hadi mohou být také přátelé, a naučil ho jejich řeč, alespoň dost na to, aby se s nimi dokázal domluvit. Zeptat se, jestli se může povozit, bylo přesnadné a odpovědí bylo vždy ano. Přes svou hrozivost i neblahou minulost, kdy neměli s Asgarďany dobré vztahy, byli mořští hadi vstřícná stvoření. Jeho úsměv mírně povadl. Od doby, kdy jeho drahý bratr před pěti lety propadl černou dírou, si na žádném hadovi nezajezdil, bez Lokiho to nemělo své kouzlo, zvláště když starý Jörmungandr už byl dávno po smrti.

„Mít Jankinson v rybníku mořského hada, Jane se na něm určitě povozí. Nikdy se ničeho nebála a ráda dělala zakázané věci,“ pokývala paní Robine vážně hlavou.

„Vím. To jest jeden z mnoha důvodů, proč Jane Fosterovou miluji,“ řekl stejně vážně, jemně uchopil Janeinu ruku a políbil ji na hřbet. Miloval její měkkou kůži vonící po fixech na psaní a křídě, i to, jak jí přes tvář vždy přeběhl téměř nesmělý úsměv, když jí vyznal své city.

„Thore...“ zamumlala tiše a opatrně svou ruku vyprostila z jeho, ale v jejích nádherných očích se objevilo teplo a jas, který ho vždy uváděl v absolutní úžas. Ke své přesladké Jane nacházel ve svém srdci city tak divoké a prudké, že je za celý svůj život nepoznal, a nezáleželo na tom, že byla jenom prostou Midgarďankou. Záře její duše byla pro jeho oči stejně oslepující, jako kdyby byla nejvznešenější z Ásů.

Pán George si mírně odkašlal, čímž na sebe upoutal Thorovu pozornost. Jeho obočí bylo vysoce vytažené nahoru ve velmi výmluvném gestu. Poslušen nevyřčenému příkazu zase uchopil svůj příbor do rukou. Midgarďané měli zvláštní zvyklosti co se romantických citů a lásky týče, jiné než v dobách, kdy tu byl naposledy. Už nebylo dávno rozšířeným zvykem, že by dívka zůstávala pannou až do svatební noci, zato však bylo méně vhodné dát najevo svůj cit, pokud jste byli mužem. A zvláště pak před rodiči své vyvolené. Podivná to věc. Láska a vášeň, to byl hnací motor boje, nemilovat znamenalo zemřít. Proč se bránit nahlas se vyznat z toho, co leželo v srdci, když právě to dodávalo muži takovou sílu? Nechápal.

„A co vůbec starý Bill dělá?“ zeptala se Jane po kratší odmlce.

„Prodal farmu a odstěhoval se pryč,“ odpověděl jí pán George. „Tak jako se odstěhovala víc jak polovina starousedlíků.“

„Proč?“ zeptala se Jane překvapeně.

„Na polích toho nevyroste už ani polovina a jablečné sady schnou a plodí malé, neduživé plody, které nejsou dobré ani jako hnojivo. Nikdo nemá na to starat se o statek, který mu nic nevynáší, a my také ne,“ dodal ponuře.

„Georgei! Řekli jsme si, že o tom dnes mluvit nebudeme,“ napomenula paní Robin svého muže velmi přísným hlasem.

„Nemá cenu to před Jane skrývat,“ namítl, kroutě při tom zamítavě hlavou. „Rozhodli jsme se prodat farmu, nejspíš už před dalším setím. Nemáme na nákup zrní ani na půlku polí a vím, že z toho stejně ještě třetina seschne. Jednoduše to nemá cenu.“

„Vy hodláte prodat naší farmu? Kdy jste mi to chtěli říct?!“ zvedla Jane hlas v rozhořčení podbarvené úzkostným strachem.

„Věděli jsme, že se ti ten nápad nebude zamlouvat, a proto jsme mysleli... já jsem myslela,“ opravila se paní Robine, „že ti to raději nebudeme říkat předem. Už jsme se rozhodli, nemůžeme jinak, a proto nemělo smysl, aby sis s tím dělala starosti.“

„Nemělo smysl... Je to můj domov, mami! Místo, kde jsem prožila celé své dětství. Nemůžete ho jen tak prodat. Vždyť - kam půjdete a co budete dělat? Farma byla pro vás to jediné, co jste měli.“ Janin hlas zněl zoufale, když to říkala.

Nebylo zvykem, že by ji tak viděl, ale chápal. Sám měl ještě v nedávných vzpomínkách ten čas, kdy byl odloučen od rodného Asgardu a nevypadalo to, že by se kdy mohl vrátit zpět. Jedno však nechápal; proč by měli Janeiny rodiče prodávat její rodný dům, když tu byl on. Mohl udělat mnohé pro záchranu domova své milované, stačilo jen, kdyby o to byl požádán.

„Ano, pro mě je farma vším, ale nemám na výběr. Nemůžu si dovolit držet ji další rok,“ řekl pán George chladně, až nemilosrdně. Thor znal mnoho mužů, kteří tak zastírali stud z vlastní porážky nebo z toho, co byla domnělá porážka. Byl si vědom toho, že to pro něj a jeho zamýšlenou pomoc nevypadá dobře, protože by hluboce urazil čest pána domu, kdyby mu nyní nabídl zlato, magii nebo rolníky pro práci na polích rodu Fosterů. Chápal, jak těžké by pro pána George bylo něco takového přijmout a zároveň věděl, že to Jane nepochopí. Žádná žena nebyla schopna chápat mužskou čest... no... možná Sif ano a snad také lady Natasha, ale Jane, i přes svou zářnost, krásu, laskavost, inteligenci i nebojácnost, tento talent postrádala.

„A nemělo by to ani smysl,“ nenechal pan George promluvit zhluboka se k protestu nadechující Jane. „Pole jsou otrávená chemikáliemi z chemičky, kterou vybudovali kus za městem. Nepřiznají to, nikdo jim to nedokáže, ale pouští svůj odpad do podzemních vod. Dělají to schválně, chtějí nás všechny vyhnat, skoupit naše pozemky a vybudovat tu nějaký chemický kolos, jako vždycky. Udělají pro to všechno a...“ odmlčel se k hlubokému nádechu, „nikdo je nemůže zastavit. Nemá smysl bojovat, naše farma je jedna z posledních. Už vyhráli. Také jim ji prodáme a půjdeme někam o dům dál.“

„To nemyslíš vážně, tati?!“ vykřikla Jane ohnivě. „Vždy si mě učil, že se nemám bát postavit bezpráví - jak se tedy teď můžeš vzdávat? Proti takovým lidem, nadnárodním korporacím, co ničí naše domovy, musíme bojovat a ne je nechat vyhrát. Vy naši farmu prodat nesmíte, musíte se jim postavit, podat žalobu...“

„Už jsme ji podali, zlatíčko,“ přerušila její výkřiky paní Robine s unaveným a smutným výrazem ve tváři, „udělali jsme všechno, co se dalo, aby to ještě bylo legální. Dokonce jsme sepsali i petici a zaslali ji senátorovi, ale nemyslím, že ji tam vůbec někdo četl. Pár chlapců z města, mladé horké hlavy, nasprejovali zdi budovy Blue Bird Chemical a nakupili jim před vrata hnůj. K nim byl soud nemilosrdný, skončili ve vězení na víc let, než si zasloužili.“

Nechápavě se zamračil, neboť se začínal ztrácet v podivném midgardském právu a soudnictví. Na Asgardu to bylo prosté, smlouvy se domlouvaly ústně, většina Asgarďanů až na samé výjimky věděla, že je nejlepší pracovat spolu a spolu dojít k cíli, a když se někdo dostal do sporu, vyřešil to smírčí soudce. Rychle, během jediného slyšení a nevratně. Těžší případy pak řešil Odin sám, ale těch nebylo mnoho. Midgarďané však měli neuvěřitelně dlouhé a složité zákoníky, naprosto nepodobné těm asgardským, které byly stručné a jasné, i když bylo pravdou, že politika sama byla na Asgardu daleko nebezpečnější a zákeřnější než ta midgardská. Přesto pozemské zákony nechápal. Pokud někdo škodil druhému, měl být potrestán rychle a přísně, to bylo prosté. A ničit cizí pole, jakkoliv, bylo na Asgardu rozhodně přečinem, za který byl trest přiměřený poškození. Nebylo mu jasné, proč to na Midgardu tak nefunguje a v čem byl v tomto případě problém.

„Proč vaše prosby nebyly vyslyšeny?“ zeptal se tedy. „Máte-li důkaz, že vašim polím někdo škodí, je třeba ho předložit soudu, aby byl viník potrestán.“

„Nevím, jak to chodí u vás, ale když máte tady co dočinění s někým tak bohatým a mocným, jako je společnost Blue Bird Chemical, žádný soud na světě vám neuzná důkazy, ať byste přinesl sebelepší. Je to zbytečné,“ pravil pán George poraženecky.

„Není to zbytečné, bojovat nikdy není zbytečné. I kdybyste nevyhráli, stačí jenom, když o tom budou lidé vědět. I to jsi mi říkal, tati,“ dodala Jane nyní spíše smutně, než rozzlobeně, a vstala. „Jsem zklamaná, že to vzdáváš tak snadno, a jestli s tím ty nechceš nic dělat, já se o to alespoň pokusím.“

Vyprovodil pohledem rychle se vzdalující Janeina záda. Zanechala ho zde s pánem a paní domu, kterým se na tvářích zračily tak hluboké chmury, jaké on nedokázal zahnat. Bylo zjevné, že je Janeina slova ranila, soucítil s nimi, ale zároveň souhlasil se svou milovanou. Nechápal midgardské zákony, ale věřil, že když se někdo cítí být obrán o svá práva, má svá práva hájit. Sám boj vždy považoval za dobrý způsob, teď už nejen boj s mečem v ruce, ale i na poli politickém. Snad by právě v kolbišti slov mohl najít podporu u svého přítele Anthonyho, který by lépe věděl, co dělat, předně však musel pomoci Janeiným rodičům, a k tomu potřeboval pomoc samotné Jane, pokud bude souhlasit.

Postavil se a mírně uklonil. „Má paní... jsem propuštěn od stolu?“ zeptal se formálně, nejspíš to na Midgardu nebylo zvykem, ale nechtěl udělat chybu a urazit Janeiny rodiče.

„Ach… ano ,“ pokývala hlavou, „jděte za ní, třeba ji přivedete k rozumu.“

„To se nikdy nestane, je tvrdohlavá jako mezek.“

Vyjádření pána George bylo sice vůči Jane neuctivé, ale musel s ním v koutku mysli souhlasit. Odhodlání jeho krásné dámy bylo někdy tak sveřepé, až přecházelo v tvrdohlavost a neschopnost uznat, že by mohl mít pravdu někdo jiný. Jedna z jejích vlastností, která ho přiváděla k zlosti, a pak nezřídkakdy ve výbuch horoucí vášně. Bylo to prosté, na Jane nebylo nic, co by nemiloval a neuvádělo ho to v úžas.

Znovu se uklonil, tentokrát hluboce, a opustil místnost a pak i dům. Venku se nadechl vzduchu a pohlédl do nebe. Zde bylo lépe než ve městech, ovšem ne tak, jako v dobách, kdy Midgard navštěvoval často. Ve vzduchu se tu na pozadí vůně vody a pole vznášel neurčitý pach, který mu až teď dával smysl. Mohlo to být chemické zlo, o kterém mluvili Janeini rodiče a které pronikalo do vzduchu z půdy.

Přešel přes prašný dvorek následuje Janeiny stopy, ale dřív než došel k cíli, kterým byla zjevně velká stodola vedle pole, přistoupil k první řadě obilí a ulomil jeden klas. Ještě měl zelenou barvu, neboť teprve začínalo léto a do zrání měl ječmen daleko, ale přesto, nebo právě proto, byly černé skvrny na listech i samotných kláscích velmi jasně vidět. A samotná rostlina nebyla zdravá. Cítil to v prstech, jakousi zlobu a temnotu, která skrz stéblo proudila. Zamračil se na obilí a utržený kus odhodil, potom si přidřepl a zabořil prsty do půdy. Teď to cítil jasně. Pálo to na kůži a vzbuzovalo to u něj pocit nevolnosti kolem žaludku. Ne dost silné, aby to rostliny zničilo okamžitě, ale natolik, že je to trápilo nejspíš již několik let a pomalu to užíralo půdě její život, sílu a krásu. Byl si jist, že může pomoci, ne však na dlouho. Dokud se bude zlá síla dál dostávat do půdy, ani jeho schopnosti nezabrání smrti tohoto pole a půda bude ještě dlouho otrávená. Může to ale zpomalit, a přinejmenším této úrodě dát nový život a tím oddálit nutnost prodání Janeina domova. O zbytek se postará později.

Vytáhl ruce z hlíny a důkladně si je otřepal.

Jeho další kroky vedly ke stodole a velkými dveřmi dovnitř. Nemusel se dlouho rozmýšlet, kde Jane najde, midgardské stodoly se až tolik nelišily od těch asgardských a co si pamatoval z dětství, nebylo nic zábavnějšího, než vylézt na seník a dívat se dolů, jak služebnictvo pracuje u koní nebo vynáší seno ven schnout. Vyšplhal rychle po žebříku nahoru. Jane uviděl ihned, seděla u okna a vyhlížela ven do polí. Tiše k ní přistoupil, i když věděl, že si ho všimla, protože k němu trochu naklonila hlavu, a sesunul se na zem naproti ní. Pro něj tu bylo trochu málo prostoru, strop měl ve stoje nebezpečně blízko temene hlavy, a když si sedal, stará prkna, ze kterých byla podlaha tvořená, povážlivě zaskřípěla. Byl tedy rád, že sedí.

„To jsme se asi neukázali jako rodina v moc dobrém světle,“ promluvila nakonec Jane.

„Tvůj otec je čestný muž a tvá matka laskavá žena. Mám je v úctě,“ ujistil ji velmi vážně, nechtěl, aby si myslela, že si jejích rodičů neváží.

„Ale hádáme se u stolu jako psi,“ povzdechla si zkroušeně.

„Moji rodiče se někdy bijí tak, že tady na Midgardu létají oblohou blesky a třesou se skaliska.“

„Ještě před pěti lety bych řekla, že je to z matematicko-fyzikálního hlediska nemožné,“ podotkla a její tvář konečně na krátko zase rozzářil úsměv, než opět zhasl. „Bojím se, že byla ta hádka opravdu k ničemu. I kdybych vybojovala zavření chemičky, našim to už nepomůže. Vím, jak na tom jsou. Dali všechny své úspory za moje studia, abych nemusela platit studentskou půjčku a mohla se naplno věnovat věcem, které mě baví. To díky nim jsem se stala jednou z nemladších profesorek na univerzitě. Kdyby mi nezaplatili školu, teď bych nejspíš za almužnu pracovala někde ve státním výzkumném zařízení a snažila se poplatit své dluhy. Jsem jim za to vděčná, jen se bojím, že někdy ne dost.“

„Bít se za jejich věc je projev velkého vděku.“

„Nevím, jestli to tak je, pokud jde o Blue Bird Chemical,“ zakroutila hlavou. „Vy takové lidi, jako je jeho majitel, na Asgardu prostě nemáte. Jsou to lidé, co půjdou klidně i přes mrtvoly jen pro trochu víc peněz. Dá se s nimi bojovat, legálně a čistě, ale zabere to spoustu času. Naposledy, když jejich chemička vyrostla ve vedlejším okrese, trvalo dvanáct let, než se jí zbavili. Dvanáct let... to je pro farmáře moc. Víš kolik let trvá, než se ten jejich chemický hnus rozloží? Někdy i patnáct, dvacet let. A na rychlou asanaci nikdy nejsou ve státní ani federační pokladně peníze.“

Rozuměl jen části toho, co říkala, zvláště té části o nedostatku obecního zlata. Na Asgardu ho bylo vždy dost; kdo potřeboval a dokázal, že ho potřebuje, dostal ho. Stejně jako sýpky přetékaly zrním, které bylo možné rozdávat lidu, pokud by byla neúroda. Ale neúroda nebývala téměř nikdy, možná pár desetiletí jednou za tisíc let. Vše zlé přešlo, vždy to byla jen otázka času, tak jako tady.

„Jestliže jsou léta tím, co pro svůj boj potřebuješ, pak ti je mohu snadno dát. Pojď se mnou.“

Postavil se, s jistou opatrností, trám nad jeho hlavou už byl až příliš nízko, a stáhl s Janeniných ramen deku, kterou rozhodně budou potřebovat, než jí nabídl ruku. Tázavě na něj pohlédla, ale svou dlaň vložila do jeho a klidně ho následovala zpět k žebříku. Sám to vzal dolů tou snazší cestou, prostě seskočil, a počkal, dokud Jane nesleze po příčkách.

„Kam přesně jdeme, Thore?“ zeptala se, když ho opět brala za ruku.

„Uvidíš.“

Vydala nespokojený zvuk, který od ní slýchal pokaždé, když nedostávala na své otázky žádné nebo správné odpovědi, ale nevyptávala se dál. Byl za to rád, neboť si nebyl jist, jestli by jí dokázal vše vysvětlit tak, aby to pochopila. On sám vlastně také nechápal, ne způsobem, jakým by mohl vysvětlit Jane nebo kterémukoliv midgarďanovi magie neznalému. Pochopil již dávno, v dobách svého dětství, že to, co cítí, když kráčí po polích a lukách, jednoduše není nic, co by se dalo vysvětlit, a také se o to už ani nepokoušel.

Zastavil se uprostřed pole a rozhlédl. Jane měla při své drobné výšce obilí až k prsům a jistě stěží dohlédla k okraji pole, ale on viděl dobře do všech stran. Byli přesně uprostřed. Dokonalé místo. Několika kroky sešlápl dost klasů, aby se na zem dala pohodlně rozhodit deka, při čemž ho Jane pozorovala s nesouhlasem v očích.

„Pošlapeme kus pole mých rodičů a pak si uděláme piknik? Milé,“ utrousila se sarkasmem v hlase.

„Ne, společně tomuto poli dáme nový život a sílu plodit,“ odvětil, přecházeje skutečnost, že netušil, co znamená slovo piknik.

Obrátil se k ní, aby čelil jejímu stále skeptickému a snad i trochu nahněvanému výrazu, se kterým k němu vzhlížela. Uchopil ji za ruce a zvedl si je ke rtům. Políbil jejich hřbety a pak i jejich dlaně. Cítil, jak se pod jeho dotekem Jane uvolnila a rezignovaně si povzdechla, jak ji opouštěla zlost, aniž by sama chtěla. Vítězně se na ni usmál, nevzdávaje se jejich dlaní, po kterých putoval rty.

„Dobře, takže nebudeme mít piknik, ale budeme tančit indiánské dešťové tance?“ zkusila to s humorem, který byl pravdě blíže, než mohla tušit.

„Ano, něco takového,“ souhlasil s drobným přikývnutí a pevně si ji k sobě přitáhl, až tiše vyjekla překvapením, že se náhle ocitla v jeho náruči. „Lež se mnou Jane Fosterová.“

„Co?“ zamrkala, tváře jí trochu zrudly a na rtech se jí usadil stydlivý úsměv. „Tady... uprostřed pole mých rodičů... a ještě uprostřed dne?“

„Ano,“ přitakal a vzal její krásnou tvář do dlaně, prstem obkroužil spodní ret, tak lákající k políbení, „tady a teď, Jane, neboť já po tobě toužím vždy, bez ohledu na místo nebo čas.“

„Thore...“ vydechla.

Pokud chtěla něco říct, nedal jí k tomu šanci a uchvátil si její rty jenom pro sebe. Jeho Jane, sladká jako lesní jahody a horoucí jako prameny, které vyvěraly v horách Asgardu. Stáhl ji k sobě na zem, do své náruče, kde bylo její místo. Jenom jeho. V tento okamžik mu náležel každý kousek jejího těla i kůže, poznačený dotekem jeho rukou a rtů a zpečetěný smlouvou Janeiných tichých vzdechů, se kterými se mu poddávala. Byla nádherná, když se nad ním skláněla, vlasy rozcuchané a oči tak jasné, jako kdyby mu vládla. Královna jeho života, paní jeho snů, vládkyně jeho srdce, pro kterou dýchal, žil i bojoval. Milovat ji, být hluboko v ní bylo vždy dokonale opojné a vzdouvalo to v něm vlny magie, silněji, než si kdy ve svém životě pamatoval. Hledala cestu, jak se vydrat na povrch, a jako jindy vynakládal mnoho soustředění na to uzamknout ji v sobě, tentokrát ji nechal proudit ven. Stékala mu po prstech, zádech, paží i nohou jako krůpěje potu a vsakovala se do země. Odrážela se také v Janeiných hnědých očích, dokud je nezavřela a její tichý výkřik plný uspokojení nerozřízl ticho. Přidal k němu ten svůj, hrdelní a nezastřený snahou být potichu, protože to by nikdy nedokázal, zvláště ne tentokrát, kdy bylo uvolnění tak dokonalé. Od chvíle, co byl s Jane, a trávil tolik času na Midgardu, si nemohl dovolit být zcela uvolněný, zvláště nemohl nechat znít tuto část své moci, a i když to byly jen pouhé roky, to napětí bylo nesnesitelné. Teď se rozplynulo.

Cítil se trochu líně a velmi příjemně, jak mu váha jeho milované spočívala na prsou. Pevně ji objal oběma rukama a zabořil nos do jejích zpocených hnědých vlasů, teď vonících po obilí, ve kterém společně leželi, a zaposlouchal se do jejího rychlého dechu. Milovaná Jane v jeho náruči, co víc by si ještě mohl přát. Jen spokojeně přivřel oči.

Tělo pod jeho rukama se jemně zachvělo, jak se Jane tiše zasmála.

„Myslím, že tě rodiče slyšeli,“ řekla polohlasně, teplo, které při jejích slovech cítil na rameni, kde měla složenou tvář, dávalo jasně znát, že se červená.

„Hmm,“ zamručel, úsměv mu zvedl koutky nahoru, „přijde tvůj otec s mečem v ruce bránit tvou čest?“ zeptal se, vtip to byl jen napůl, dokázal si pána George představit, jak se za svou dceru bije proti každému.

„Ne. Spíš by si na tebe vzal brokovnici a střílel do vzduchu,“ odpověděla se smíchem v hlase, a pohnula se mu pod rukama. „Dřív, když jsme ještě chovali psy, by nejspíš...“

Náhle se odmlčela. Mírně pootevřel oči a spatřil, jak Jane překvapeně hledí na pole kolem nich. Sám k němu obrátil pohled, jen aby viděl, že se stalo to, co očekával. Klasy už nebyly nízké, poseté stovkami černých projevů nákazy, nýbrž vzrostlé, silné, zdravě zelené a vypínající se nahoru ke slunci, které pálilo na kůži. I půda, na níž leželi, odděleni od její životodárné energie jen tenkou látkou, byla čistá a zvoucí k tomu, aby se člověk svlékl a skoro tak nahý, jako byli nyní oni, se položil do trávy a nechal se tou matkou všeho živého ukolíbat ke spánku. Tak mělo pole vypadat a tak ho vždy miloval, na pohled, na dotek i na přičichnutí k jeho zdravé vůni.

„To jsi udělal ty?“ zeptala se nyní už bez jediné známky humoru a natáhla se přes jeho hruď k nejbližšímu klasu. Její drobné prsty ho pohladily, jako kdyby se chtěla ujistit, že to není iluze.

„Ano.“

„Takže je to kouzlo?“ zeptala se, nedůvěra v jejím hlase nešla přeslechnout. Přestože viděla magii již několikrát, stále se pokoušela najít její, jak ona říkala, vědecké vysvětlení, které by ji přiblížilo pochopení principu magie. Neřekl jí to, neměl k tomu odvahu, ač to bylo zbabělé, ale její způsob nebyl správný, tak se k pochopení nemohla dobrat, neboť i přes svou krásu a intelekt nedokázala přijmout, že věda a technika a magie s duší jsou vlastně tím samým, jednotným světem, který nešlo tříštit na části. Prajednoduchá věc, kterou chápalo každé asgardské dítě již v útlém věku.

„Není to kouzlo, je to součást mne samotného, mé síly. Byl mi propůjčen ceněný a mocný dar navracet rostlinám jejich sílu a život. Tak jsem byl zrozen, takovou mám schopnost nevzcházející z vědomostí, neboť je to má přirozenost,“ pokusil se přiblížit to, čím pro měl jeho moc byla, slovy tak jasně, jak jen dokázal, aby to Jane mohla pochopit.

„Magie... tvoje magie?“ povytáhla nedůvěřivě obočí. „Pokud vím, říkal jsi, že nejsi čaroděj.“

„Nejsem. Být čarodějem znamená něco jiného,“ odmlčel se a zamyslel, až se mu na čele udělaly vrásky. „Vesmír je naplněn magií, proudí všemi devíti světy bez výjimky, jen některými silněji než jinými. Tvůj svět a jeho lid je také obdařen magií, ale vaše magie není tak silná jako asgardská a ta, která proudí žilami mého lidu. Zvláště pak mými žilami. To však neznamená, že jsou všichni čaroději. Být čarodějem znamená mít schopnosti svou magii užívat daleko víc, než kdokoliv jiný, a k tomu si osvojit nesmírné množství vědomostí jak ji užívat. Já nejsem čaroděj, nemohu být čaroděj, ale mám tento dar,“ pokývl k zeleným stvolům, „neboť jsem jedním z Ásů.“

„Nechce se mi věřit, že by tohle dokázal každý Asgarďan.“

„Ovšemže ne. Tak mocných projevů magie jsou schopni jenom Ásové.“

„Což je něco jiného než Asgarďané, protože...?“

„Každý Asgarďan má svou magii, ale pouze Ásové jsou dost silní, aby vládli božími zbraněmi, jako je Mjolnir. Jsou také vládnoucí třídou na Asgardu. Královská rodina, členové rady starších i se svými rodinami, a někteří čarodějové bez ohledu na svůj původ. Jsme strážci, ochránci a pány Asgardu,“ dodal slavnostně, byl na svůj životní úděl velmi hrdý.

„A nevolenými zástupci lidu,“ podotkla Jane.

Dlouze si povzdechl. Když přišlo na téma politiky, byl rozhovorem se svou milovanou někdy frustrovaný. Nejen kvůli vlastní nechápavosti, když se musel neustále ptát, ale i proto, že se jejich názory na to, jak zacházet s lidem, různily.

Posadil se a objal Jane kolem zad a ona se mu přitiskla k hrudi, ruce ovinuté kolem jeho krku, ovšem výraz nesouhlasu z její tváře nezmizel.

„Nikdy jsem nepochopil smysl vaší demokracie. Ásové a má rodina na Asgardu vládli dříve, než se tvoji lidé naučili užívat oheň. Najdou se občas tací, kteří nám chtějí náš trůn vzít, ale nikdy se proti nám nevzbouřil lid. Byla jsi na Asgardu a víš, že tam nikdo nestrádá a nikdo není nespokojen. Asgarďané nechtějí vaší demokracii, Jane, je příliš zmatená. Mnoho slabých hlasů ve velké síni. Jestli vám to tak vyhovuje, ponechte si ji, ale nám ji nevnucujte,“ řekl to hlasem nepřipouštějícím další diskuzi na toto téma, přestože věděl, že tím na Janeině tváři vyvolá nesouhlasné zamračení.

Doufal, že by časem mohla pochopit, jak to v jeho království chodí, jednou, až se stane jeho ženou a královou Asgardu. Pak jí snad konečně dojde, že lidský, zmatený způsob vlády není něčím, co by mohlo obstát ve vesmíru plném nebezpečí. Lidé jako celek budou muset jednou pochopit, že v jejich jednotě je síla, bez které se nemohou bránit. Jedno jak své jednoty dosáhnou.

„Hmm, politika tedy není něco, na čem se shodneme,“ prohlásila Jane smířlivě a darovala mu jeden, jemný polibek.

Souhlasně přikývl.

„A... Loki,“ vyslovila jeho jméno opatrně, po náležité odmlce vzhledem k poslednímu tématu, „by naše pole dokázal také uzdravit? On je čaroděj.“

„Nedokázal, něco takového není v moci čarodějů. S nadáním dávat život tímto způsobem je třeba se narodit, a Loki je přirozeně nadán jinak. Jeho mocí je hlavně změna tvaru a vzhledu věcí, včetně vzduchu samotného. Tím se zdá, že tvoří něco z ničeho, i když to tak vlastně není,“ mírně se zamračil. „A pak má řadu dalších nadání, které se naučil svým studiem magie a kouzel, což je právě ten způsob užívání magie, kterého já nejsem schopen.“

„Ani se studiem?“ Tázavě zvedla obočí.

„Ne, ani s ním ne.“

„Proč ne?“

Trochu pokrčil rameny v přiznání své nevědomosti.

„To ti já nevysvětlím, prostě to není v mých magických silách. Můžeš se zkusit zeptat mé matky, až příště navštívíš můj domov. Ona je velmi trpělivou učitelkou a v dobách svého mládí ochotně učila i vás, Midgarďany. Možná by ti na tvé otázky odpověděla tak, abys pochopila,“ mírně se zasmál, když mu došlo, co řekl. „Já totiž nikdy nepochopil. Magie není mým oborem.“

„Ale Lokiho, rozumím,“ souhlasně kývla, načež se v jejích očích objevilo krátké zaváhání, než opět promluvila. „Ty si myslíš, že je opravdu naživu, je to tak?“

„Heimdall ho nevidí v žádném ze světů, to však nic neznamená. Už je zřejmé, že se Loki dokáže před jeho zrakem skrýt, pokud chce. Nemůže se ale skrývat před zraky prostých lidí, kterých je ve všech devíti světech nespočet. Viděli ho nad ohnivými slujemi v Muspelheimu, kráčet po mrtvých pláních Helheimu, a dokonce byl také viděn v místech, kde se dá projít mezi světy do Jotunheimu,“ zachmuřeně stáhl obočí, to poslední mu dělalo velké starosti. „Snad se mohl jeden nebo dva z nich mýlit, ale ne všichni.“

Ve chvíli, kdy se k jeho sluchu poprvé dostala zvěst, že byl jeho bratr spatřen, nechtěl jí věřit a nechtěl se jí zabývat. Nešťastnou náhodou, řízením osudu či snad proto, že měla uši všude, se stejná zpráva dostala i k matce a její naléhání bylo právě tím, co ho přimělo začít pátrat, a to za Všeotcovými zády. Teď, po víc jak dvou letech, si byl téměř jist, že je to pravda. Ať se Loki vypletl z tenat smrti jakkoliv, opravdu byl naživu a putoval, nepozorován a potichu, mezi světy. Snad bez cíle ,nebo možná s jasným motivem, to se nedalo poznat.

„Měl bys to říct Avengers nebo alespoň svému otci,“ pobídla ho Jane vážně míněnou radou, která byla sice správná, věděl to, ale přesto zakroutil hlavou.

„Není třeba mé přátele zatěžovat pro ně zlou zprávou, když se nezdá, že by Loki chtěl navštívit Midgard. A Všeotec,“ odmlčel se a zamračil, „nechce o této možnosti ani slyšet. Prý svého mladšího syna již oplakal a já nemám matce dávat falešné naděje. Nevím, proč odmítá alespoň připustit možnost, že je můj bratr naživu, snad už na něj zanevřel, možná ztratil naději, že by se k nám mohl Loki vrátit, jen nechápu, proč tak brzy. Neuplynulo ještě ani jediné desetiletí, co odešel. Dříve se ztratil i na celé půlstoletí, sotva jsme o něm něco věděli a Heimdall vždy mlčel, poslušen své přísaze, že nevyzradí nic, co uvidí a není to pro Všeotce důležité. Vím, tentokrát předcházelo jeho odchodu mnoho zlých slov a další byla pronesena, když jsem ho musel přivést zpět na Asgard jako vězně, ale pořád je mým bratrem a Odin se jej nezřekl. Stále je asgardským princem, mým malým bratříčkem; jak bych ho mohl zavrhnout a zapomenout? Nehledat ho kde se dá? Ty mi rozumíš, Jane Fosterová, že ano?“ s prosbou o pochopení shlédl na svou milovanou.

„Lhala bych, kdybych řekla, že nechápu, ale stejně tak bych lhala, kdybych tvrdila, že mám tvého bratra ráda. Ať je naživu... nebo ne,“ dodala trochu nemilosrdně.

Nedivil se jí. Na Midgardu by se našla jen hrstka lidí, kteří ho měli rádi, i když na tom místě, které nazývali lidé internet, se ještě do teď nacházelo neuvěřitelné množství midgarďanů, kteří se domnívali, že je Loki skutečně bůh ve smyslu všemohoucí bytosti, a sympatizovali s ním. Rozuměl tedy Jane, že k jeho bratrovi neplane dobrými city, a nedokázal se za to na ni zlobit.

„Chápu.“

„Ne, nemyslím, že chápeš,“ řekla odmítavě, načež vzala jeho tvář do dlaní a pohlédla mu do očí, jemný starostlivý úsměv na rtech. „Jeho snaha ovládnout Zemi mi nedává moc důvodů ho mít ráda, ale co mi vadí víc, je, když vidím, jak tě trápí,“ něžně mu přejela prsty po čelisti.

S povzdechem se opřel do její dlaně, vtiskl na tu měkkou kůži polibek a pak klesl do Janeiny náruče. Cítil, jak mu ruce ovinula kolem zad, tak moc, jak jen mohla, a pak také jemný dotek jejích rtů ve svých vlasech. Její náruč, ač fyzicky slabá a křehká, mu vždy přinášela větší pocit bezpečí, bez ohledu na místo nebo čas, který nedokázal pocítit ani za vysokými hradbami otcova sídla. A také větší klid, než kráčet tichou, zasněženou krajinou.

Píp. Pííp. Píp. Pííp.

Naprosto nesnesitelný zvuk midgardského přístroje narušil jejich souznění. Nemínil se hnout ani o jedinou délku dlaně, naopak sevřel Jane ještě pevněji, aby neměla nutkání mu uniknout, a jednoduše ten hluk ignoroval. Jeho milovaná ale nebyla tak schopná v přehlížení zřejmého. Nejdřív se mu začala v náruči ošívat a trhat sebou, poté to nejspíš nevydržela a rukou sklouzla po jeho po zádech až dozadu ke kapse kalhot, odkud vylovila tu věc, které lidé říkali mobilní telefon. Zvuk ještě zesílil, když nebyl tlumen látkou.

„Je tam napsáno S.H.I.E.L.D. Asi bys to měl vzít.“

Nemohl mobilní telefon dál ignorovat, neboť mu ho Jane podstrčila rovnou pod nos a jeho otravný hluk ho udeřil do uší. S rozmrzelým zamručením se odtáhl od své milované a drobnou, křehkou, midgardskou věc si od ní převzal, jen stěží potlačuje nutkání ji jednoduše sevřít v ruce, rozdrtit, zbytky plastů a kovů hodit do pole a zase se vrátit k oblým, zvoucím ňadrům, na kterých měl doposud opřenou tvář. Nerozhodně se podíval na displej. Přítel Anthony ho s tím sice učil zacházet, ale zdálo se to být zbytečně složitě jednoduché. Tolik věcí, která jejich zrcadla dokázala, jako přenášet pachy a emoce, tento přístroj nedokázal, a pro prosté poslání zprávy, na kterou na Asgardu stačilo mít brk, pergamen a holuba, bylo třeba zmáčknout deset miniaturních tlačítek.

„Tady to velké zelené tlačítko,“ instruovala ho Jane trpělivě a ukázala na to malé zelené něco na přístroji.

„Hmm.“

Klesl na záda, stiskl tu malou zelenou věc a přiložil si telefon k uchu, jak doufal, správným koncem a řekl své jméno. Nebylo to vlídné přivítání, ale Midgarďanovi na druhé straně to muselo stačit, jasně přeci řekl, že si nepřeje být rušen, pokud to nebude nutné, a nebyl zvyklý, že jeho rozkazy nejsou vyslyšeny. Hněv ho ale přešel hned vzápětí, stačila jediná věta muže na druhém konci. Potvrzení jeho nadějí, stejně jako vyvolání velkých obav. Už nebylo pochyb o tom, že byly všechny zvěsti pravdivé a zároveň bylo nad slunce jasné, že se mýlil, když se domníval, že bratrovy kroky nepovedou na Midgard.

Jen co muž domluvil, vypnul hovor a zamračil se. Tázavé ticho, které přicházelo od Jane, ho přimělo se na ni podívat, ale ani její krásná, vlídná tvář nedokázala zahnat jeho chmury. Nemohlo je zahnat ani to, že mohl nahlas vyslovit to, co poslední rok doufal, že bude moci doslova vykřičet na všechny strany a přinést jako dobrou zprávu své matce. Musel se k vyslovení těch tří slov zhluboka nadechnout, jak měl hrdlo stažené.

„Loki je naživu.“

 

 

6. část

oo0oo

8. část