29.10.2014 21:19

Elektronický zámek dveří jeho auta téměř neznatelně ťukl, když se zamkl, a obklopilo ho téměř dokonalé ticho a čistý vzduch proudící přes filtrační systém vlastní výroby. Výjimečně byl opravdu rád, že na odpoledne hlásili deště a on si proto vzal auto se střechou. Skutečnou, nefalšovanou střechou, ne tou zatahovací ve stylu Iron Mana. Pocit, který přinášela celistvá kostra auta, byl docela jiný. Jak směšné, vzhledem k tomu, že Tony věděl, rozdíly v bezpečnosti a vzhledu jsou zanedbatelné. Dokázal je i vypočítat, zhodnotit, poměřit a odříkat specifikace každého bezpečnostního prvku každého svého auta, ať už technickou nebo počítačovou část. Zatraceně, většinu těch aut vyrobil téměř od prvotních součástek. Neexistoval žádný logický důvod, aby se v tomto autě cítil bezpečněji než v jiném, bez střechy, přesto to tak bylo.

Prudce uhodil rukou do volantu.

Pocit zlosti na sebe samého a znechucení přecházející téměř v pocit na zvracení se v něm měnilo ve velmi výbušnou směs. Netušil, co v něm vzbuzuje ty pocity víc, jestli to, že ho dokázal Loki obelstít, nebo způsob, jakým to udělal. Loki v jeho posteli… doteky Lokiho rukou… jeho měkká a hladká kůže… zachvěl se, jen si na to vzpomněl. Přes tu podivnou skutečnost, že měl v posteli ženu, co byla předtím mužem nebo něco v tom smyslu, se teprve pomalu dostával a nevěděl jistě, co si o tom má myslet, ale rozhodně byl znechucený skutečností, že spal s Lokim. Psychopatem se světovládnými tendencemi, masovým vrahem, šílencem, superzločincem a všeobecně dost nepříjemným člověkem. S Lokim, pro všechno na světě, s Lokim!

„Kurva!“ uhodil do volantu podruhé. „Kurva! Kurva! A ještě jednou kurva!“ pokoušel se ze sebe dostat vztek, místo toho jenom pojmenovával, čím Loki je, a to ho štvalo ještě víc. „Potřebuju sprchu, dlouhou, horkou sprchu, abych ze sebe ten hnus dostal, a vyhodit všechno, čeho se Loki dotýkal… nebo rovnou vydesinfikovat celý byt. Jo, to by mohlo pomoct,“ odsouhlasil si, „vyhodit všechen nábytek, vytrhat podlahu, oškrábat zdi, všechno vydesinfikovat a znovu zařídit. Nebo bych mohl postavit rovnou celou novou věž,“ napadlo ho posléze, to by rozhodně bylo jednodušší, ale přeci jen postavit někde novou věž by bylo dost komplikované, už jen ta zatracené stavební povolení, bude muset stačit rekonstrukce jeho deseti pater. „Jarvisi, potřebuji, abys naplánoval a uskutečnil kompletní rekonstrukci mého bytu ve Stark Tower. Všechno, co jde sundat a vyhodit, nech sundat a vyhoď, pak to chci nové. Jen to nejlepší a nejdražší, co seženeš, jako vždycky.“

Deset vteřin se nic nedělo, dvacet, pak dokonce třicet a jeho příkaz nedostal žádnou odpověď. To nebylo normální. Pokud byl Jarvis v provozu, odpovídal okamžitě bez ohledu na to, odkud ho volal.

„Jarvisi?“ zkusil to znovu, ale opět bez odpovědi. „Jarvisi, nemám náladu na žerty! Okamžitě se ozvi!“ Ani tentokrát nic, i když byl jeho hlas naštvaný. „No tak, Jarvisi. Vím, že jsme se pokoušeli naučit tě dělat kanadské žertíky, ale neodpovídat mi není vtipné. Nikdy a za žádných okolností!“

Vše, co řekl, zůstalo bez odpovědi, slyšel jen neznatelný šum ulice z venku. Už si ani nepamatoval dobu, kdy by promluvil a nikdo mu neodpověděl. Mít Jarvise stále někde kolem sebe bylo pro Tonyho stejně přirozené jako dýchání. Teď ho napadlo, že měl Loki dva dny přístup k jeho počítačům, dokonce k dílně, a mohl tedy Jarvisovi udělat cokoliv. Přeprogramovat ho a přimět k čemukoliv. Ne, nebylo by možné ho změnit nenávratně, na to by určitě i Loki potřeboval mnohem víc času, ale těžko se dalo odhadnout, kolik by toho musel smazat, aby Jarvise zase zprovoznil, a mazat… to znamenalo ořezávat z jeho osobnosti.

S upřímnou obavou sešlápl plyn a vklouzl s autem do městského provozu. Všude bylo plno, bez Jarvisovy přesné navigace podle satelitů měl dojem, že naprosto netuší, kam jede, a nižší počítačové zařízení přímo v autě bylo naprosto k ničemu. Takhle mu bude trvat cesta nejméně dvanáct minut. Další na pořadu dne bude vymyšlení létajícího auta, poznamenal si pro sebe.

„Pane?“ ozvalo se náhle nesměle.

„Zatraceně, Jarvisi, co s tebou bylo?!“ štěkl, vlastně s ulehčením.

„Nejsem si přesně jist, cítím se zmatený, pane,“ odpověděla mu UI nadále bez obvyklé výbojnosti zakryté pokorou. „V mých programech byla provedena řada změn, které mě přiměly vpustit do vašeho bytu vetřelce. Tento problém jsem již vyřešil. Přepsal jsem své programy a vetřelce eliminoval, ale...“

„Ale co?“ zavrčel a zabočil, proplétaje se bez zaváhání mezi auty.

„Je tu ještě jeden příkaz, který se mi nedaří přepsat ani smazat, a ten říká, že mám zabít Anthonyho Starka v okamžiku, kdy vkročí do Stark Tower,“ řekl po krátkém tichu, během kterého se Tony stačil dostat o minutu blíž ke své věži.

„Ale hovno. Něco takového je v přímém rozporu s tvým prvotním příkazem. Prostě ten cizorodý program smaž,“ nařídil nekompromisně.

„Nezle provést, pane,“ odvětil Jarvis.

„Nemožné. Je to program přímo odporující nejzákladnějšímu souboru příkazů, řiď se jimi, tak jako vždy,“ zopakoval svůj příkaz, i když věděl, že omíláním dokola toho samého ničeho nedosáhne.

„Nelze provést, pane,“ řekl Jarvis znovu. „Omlouvám se, ale nenacházím způsob jak ho smazat, neboť se na jiném místě opět nakonfiguruje. Nelze ho ani ignorovat, nebo nad něj nadřadit soubor základních příkazů. Podle mých propočtů existuje jen nepatrná šance, že by se to mohlo stát, ale zdá se, že je jim roven, přestože mne zároveň nutí jednat v rozporu s nimi. Toto dilema je nezpracovatelné.“

Jistěže bylo nezpracovatelné. Nejednalo se totiž o problém v programu, pokud nepočítal to, že Loki nějakým způsobem nastrčil do Jarvisova mozku nezničitelnou minu, šlo tu hlavně o problém morální. Volbu mezi správným a špatným v nejhlubším smyslu vrozené morálky. Jarvis neměl šanci se rozhodnout, takový problém dalekosáhle přesahoval jeho programy i všechny modelové situace, které spolu probírali. Bylo to legrační. Stvořil umělou inteligenci, tady a teď byl na prahu toho přimět ji zkusit přesáhnout sama sebe… měl téměř povinnost se o to pokusit… měl v to doufat. Místo toho si byl jist, že by to pouze způsobilo jeho smrt nebo řetězový kolaps Jarvisova systému, pokud by byl vůbec před tak náročnou volbu postaven.

„Vchod mám na dohled, budu v laboratoři do jedné minuty. Chci, aby ses vypnul, pokud je to možné. Jde to?“

„Podle mých dosavadních poznatků o cizorodých programech jsme tento rozhovor neměli ani vést, proto považuji za pravděpodobné, že mi nebyla vnucena pojistka proti vypnutí, ale nemohu to vědět jistě. Bylo by bezpečnější nepokoušet se sem vůbec vstoupit, pane,“ namítl velmi nesouhlasně.

„Pozdě, už jsem tu.“

„Pak tedy doporučuji smazat všechno od bodu 950,285, aby bylo naprosto jisté, že se nepřátelský příkaz znovu neobjeví,“ navrhl Jarvis s nemilosrdností vůči sobě.

„Zbláznil ses?“ Být UI skutečný člověk, právě mu dá pořádný pohlavek. „Nesmažu půlku tvé paměti, jen abych zlikvidoval jedinou nemravnou myšlenku.“

„V tom případě vás nemohu do věže vpustit, pane.“

„Fajn. Dávám ti své slovo, že smažu a přepíšu všechno, co bude nutné, bez ohledu na to, kolik tvé paměti nebo osobnosti to postihne. Spokojený?“ přislíbil, protože si byl vědom, že mu Jarvis opravdu může znemožnit vstup do věže, nebo alespoň na nějakou dobu. Byla by to prostě zbytečná ztráta času.

Po jeho slibu nastalo delší ticho, než bylo příjemné, jako kdyby počítač dlouze uvažoval, nebo se zasekl. Hrozně nesnášel, když to Jarvis dělal, zvláště ve chvílích, jako byla tato, kdy si nemohl být jistý, jestli právě celý jeho program nespadl jako domeček z karet kvůli neřešitelnému problému, před který byl postaven.

„Znám vás většinu vašeho života, pane, a proto jsem si jist, že mi právě lžete,“ promluvil nakonec Jarvis velmi vážně, „budu ale předstírat, že vám věřím, protože chci, aby má existence pokračovala v nezměněné formě i nadále. Nicméně předtím než vstoupíte, byste si měl uvědomit, že pokud uděláte něco hloupého, co způsobí vaší smrt, bude na vás kvůli tomu řada lidí hodně naštvaná. Kupříkladu já. Doufám tedy, že se takového hloupého chování vyvarujete a uděláte vše, co bude nutné.“ Krátce se odmlčel, ale bylo zřejmé, že chce říct ještě něco. „Za těchto okolností by také bylo vhodné vám sdělit, že posledních devět let, kdy jsme společně bojovali proti zločinu a chránili Zemi, považuji za nejlepší období své existence a děkuji vám za to. Snad se za chvíli opět uslyšíme, pane, teď, když mě omluvíte, se vypnu.“

Opět se rozhostilo ticho, znamenající, že se Jarvis opravdu vypnul, takže mu Tony ani předtím nestačil říct, že opět plácá nesmysly. Nejlepší období existence? Koho by vůbec něco takového po posledním roce ještě napadlo? Leda tak někoho tak naivního, jako byl počítačový program.

Potřásl hlavou a rychle z ní dostal nelibé temné myšlenky, které se tam vkrádaly. Nebyl na ně čas, tak jako ostatně nikdy, ale teď víc než kdy dřív. Jeho soukromý výtah stoupal nahoru rychle a právě zastavil u jeho dílny. Opatrně nahlédl dovnitř, neopouštěje při tom relativní bezpečí výtahové kabiny. Místnost byla díky zapnutému nouzovému osvětlení potemnělejší než obvykle. Nejnovější, ať už dokončené nebo rozpracované obleky, byly ve svých kójích podél stěny. Roboti byli nehybní. Všichni, až na Dummyho, jehož skřípavé a cvakavé zvuky, které by poznal kdekoli a kdykoliv, se ozývaly z jednoho z rohů. Vypadalo to tedy, že žádné nebezpečí nehrozí, proto pomalu vyšel ven a zamířil za zvukem pohybujícího se robota.

Jakmile spatřil, co tam Dummy dělá, na tváři se mu usadil pobavený výraz. Složil si ruce na prsou a shlédl na skupinku tří kravaťáků, kteří tam na zemi seděli svázaní tenkými vodícími lany a v puse měli nacpané hadry špinavé od strojních olejů na promazávání robotických spojů. Podlitiny, odřeniny a rány vypadaly, že se poprali se skupinou velmi odhodlaných domácích pomocníčků, a někdo je pak, jako třešničku na dortu, zastříkal celou lahví hasící směsi. Tím hrdým pekařem byl bezesporu Dummy, který se nad nimi samou pýchou dmul a klepal svým svěrákem šťastný, že Tonyho vidí.

„Ale, ale… Jarvis se nezmínil, že vás taky dárkově zabalil,“ jemně se ušklíbl a sáhl dolů, aby jednomu z nich vytáhl olejnatý hadr z pusy. „Tak ke komu patříte, ať vím, kam poslat poděkování? A neříkejte, že k tomu světovládnému asgardském magorovi, protože ten by si o lidi, jako jste vy, neotřel ani pokálenou botu. Má to v hlavě pomíchaný a myslí si, že je bůh.“

„Naser si, Starku!“ odsekl uvolněný muž.

„Špatná odpověď,“ povzdechl si teatrálně a strčil mu hadr zpět do pusy. Pak se obrátil na Dummyho: „Zatáhni je do isolační komory a strč jim tam nádobku s acidum butyricum. Uvidíme, jak dlouho jim to jejich machrování vydrží.“

Dummy souhlasně zacvakal, chopil se lana, kterým byli muži svázaní, a odtáhnul je směrem k isolační komoře naprosto lehce i přes jejich značné, přes hadry plivané protesty, kopání a zmítání. Ignoroval ten hluk a zasedl k počítači. Dotekem aktivoval holografickou desku a nechal si načíst Jarvisův program. Dobře známé sloupce a řádky znaků, o kterých se mu už mnohokrát zdálo. Doopravdy zdálo, a nejednou právě podle těchto snů Jarvisův program rozšířil. Nikdo ho tedy neznal tak dobře jako Tony a neměl ho tak hluboko vtištěného do podvědomí. Ve skutečnosti byl Jarvis a jeho program svým způsobem Tonyho součástí. Přesto by tak jako tak nemusel hledat dlouho, protože ta věc – ani ne program nebo příkaz, ale něco docela jiného – přeběhla přes Jarvisovu mysl v podobě záblesku dobře známé zelené barvy, kontrastující se zbytkem kódu. Vypadalo to jako živé, proměnlivé a skákající z místa na místo pokaždé, když se to pokusil zadržet. S tichým zaklením musel uznat, že tohle Jarvis sám vyřešit opravdu nemohl, když i jemu dělalo problém vůbec to udržet na místě. Vlastně ho napadlo, jestli by na to nebyla lepší spíš síťka na motýly. Nakonec se mu to přece jen podařilo zahnat do slepé uličky, doslova. Odřízl posledních necelých dvacet hodin Jarvisova života a tam zelený blesk uvěznil. Létal v holografické krychli z kódu od rohu k rohu jako pingpongový míček zavřený v krabici. Teď, víc než dřív, to budilo dojem čehosi živého, co se snažilo dostat ven z vězení, snad dokonce s jistou dávkou inteligence. Nebýt to příliš nebezpečné, pokusil by se tuto část programu uchovat v zabezpečené části systému a dál studovat, alespoň přijít na to, co je to, jelikož o prostou umělou inteligence se podle jeho mínění nejednalo. Snad něco jako červ, skutečný, živý červ, jenom v počítačovém programu, a složený z energie, kterou Thor nazýval magie. Bůh věděl, že by se Tony ničemu takovému nedivil. A navíc vždycky rád zavíral žížaly do sklenky a sledoval, co budou dělat.

„Nebýt v Jarvisově mozku, ty malá mrško, užijeme si spolu ještě hodně zábavy, takhle se musíme rychle rozloučit. Pryč s tebou.“

Když to řekl, myslel tím smazání, ne že mu zelený záblesk, sotva se k němu přiblíží, sklouzne po ruce a skutečně vyskočí z programu do reality. Vyděšeně vyletěl ze židle a bez hanby před zeleným světlem zmítajícím se a tančícím na zemi ustoupil o několik kroků zpět. Dummy mu, ve svém vskutku neomylném smyslu pro rozpoznání požárů, okamžitě přispěchal zpoza zad s hasicím přístrojem a pustil plnou dávku na tančící jiskru. Jestli to skutečně pomohlo, nebo to byla náhoda, nedokázal poznat, každopádně zelený plamen zhasl a rozplynul se ve stejně zelený dým, který jednoduše zmizel.

Napjatě čekal, jestli se ve chvíli, kdy se kouř dostane do filtračního systému laboratoře, ozve biologický alarm, ale nic takového se nestalo. Buď nebyl toxický vůbec, nebo alespoň ne podle měřítek, která znali lidé. I tak si mírně oddechl, když opět, už klidnější, zasedl k počítači a spustil Jarvise. Světla zesílila a všechny senzorické kopule u stropu se rozzářily, jak se do nich opět vrátil život. Sledoval je mírně obezřetně, přikrčený pro případ, že by se mu nepodařilo všechno to svinstvo zničit, a Jarvis se ho rozhodl trvale odstranit z povrchu zemského. Ne že by mu přikrčení bylo co platné proti laserům k řezání titanu nebo zbraním některého z jeho obleků, ale reflex byl zkrátka reflex.

„Vítám vás doma, pane Starku,“ ozval se Jarvis, tak jako téměř vždy, když se Tony vrátil; ani náznak, že by chtěl zaútočit.

„Nahlas svůj stav, Jarvisi,“ přikázal, stále si totiž ještě nebyl jistý, jestli po něm přeci jen nezačne počítač střílet.

„Všechny mé systémy pracují v rámci normálních parametrů, zaznamenávám však osmnáct hodin a třicet dva minut chybějící paměti a na poschodích osm, tři a šest vašeho bytu se nachází dohromady šest vetřelců,“ oznámil mu Jarvis stručně.

„Je některý z nich ještě nebezpečný?“

„Ne, pane,“ odmítl. „Jeden je uvězněn ve vašem šatníku číslo dva, musím vám tedy s politováním oznámit, že všechny vaše obleky od Armaniho došly trvalého poškození. Další tři se nacházejí zde ve vaší dílně, bezpečně uzavřeni v dekontaminační a isolační komoře…“

„Jo, o těch vím.“

„A dva jsou uzavřeni v mrazáku číslo šest. Ty bych doporučil přesunout jinam, neboť je tam nebezpečně vysoká teplota.“

„Chtěl jsi říct nízká,“ opravil ho trochu zamračeně. Možná, že mu Lokiho blesky v programu udělaly víc děr a zpřeházely ho natolik, že si pletl slova.

„Ne, pane, je nebezpečně vysoká,“ odporoval Jarvis sebejistě. „V zájmu zachování jejich života a zdraví jsem byl nejspíš nucen mrazák vypnout. Možná by bylo vhodné vás upozornit, že se jedná o zmrzlinový mrazák, ve kterém se právě nachází padesát litrů kakaové, čtyřicet osm litrů borůvkové, čtyřicet jedna litrů vanilkové, padesát pět litrů kávové a třicet devět litrů šmoulí zmrzliny. Pokud nechám mrazák vypnutý, za jednu hodinu a dvanáct minut se všech dvě stě třicet tři litrů zmrzliny rozteče.“

„Hej! Neopovaž se nechat roztéct mou zmrzlinu!“ vykřikl dotčeně, takovou hroznou škodu by přes srdce nepřenesl, zvláště kdyby přišel o šmoulí a kávovou.

„Jelikož nemáme žádné cely, přesunu je do mrazáku číslo tři, kde se nachází mražená zelenina,“ navrhl pro všechny přijatelné řešení. „Teď, pokud by to nebylo příliš smělé, bych rád věděl, co se stalo? Absence osmnácti hodin mého života je znervózňující. Doufám, že jsem vám nezpůsobil žádné komplikace.“

„Vůbec ne, znáš to…,“ mávl Tony ledabyle rukou. „Trochu jsi včera zapařil, pozval pár holografických koček a přehnal to s rychlým stahováním her, takže jsi nad ránem odpadl polonahý v Central parku.“

„O tom si dovoluji pochybovat, pane,“ podotkl Jarvis, z jeho hlasu bylo cítit, že se určitě ve svých obvodech ušklíbá. „Tato příhoda je až nepravděpodobně podobná vaší vlastní, jak vás před deseti lety nalezli koupajícího se v jezeře uprostřed Central parku jen ve slipech a košili. Zatkli vás za potulku, buzení veřejného pohoršení, obnažování se na veřejnosti, opilectví a slovní napadení policisty. Ve vězení jste strávil čtyřicet hodin, aby vás následně propustili na padesátitisícovou kauci. Soudce vám pak, kromě pokuty za nedostavení se k soudu a propadnutí kauce, uložil trest ve výši sto padesáti pěti hodin veřejně prospěšných prací.“

„Ty taky zkazíš všechnu legraci,“ zamručel rozmrzele. „Fajn, byl tady Loki, vloupal se do tvého systému a přeprogramoval ho. Musel jsem vymazat posledních osmnáct hodin, abych se zbavil změn, které ve tvých programech provedl. Věř mi, že kdybych mohl ořezat míň, udělal bych to; tohle bylo nezbytné minimum.“

„Rozumím a děkuji vám, pane, jsem si jist, že jste pro záchranu mé paměti udělal vše,“ poděkoval počítač skutečně vděčně. „Teď bych rád věděl, jak se Loki dostal přes můj bezpečnostní systém? Bez své paměti si nejsem vědom žádné bezpečnostní vady, ale je zřejmé, že existuje, jinak bych nevpustil někoho, kdo se nachází na předních deseti příčkách zločinců S.H.I.E.L.Dem označených za nejnebezpečnější pro Zemi.“

S povzdechem si promnul bradku. Rozhodně si nemínil připomínat způsob, jak se Loki vloupal do jeho bytu, centrály S.H.I.E.L.Du a Jarvisova mozku, ještě teď ho z toho obcházelo mražení po celém těle. Odporem se zachvěl. Vážně, transsexuálku by přežil, i když se jim doposud vyhýbal a zase nějak extra netoužil detailně poznat, jak vypadá penis obrácený naruby. Možná… někdy… teoreticky by... toleroval... zkusil... muže. Kdyby tvrdil, že na to nikdy nepomyslel, lhal by si do kapsy, ve skutečnosti ho to od puberty čas od času prostě napadlo, když viděl nějakého chlapa, co vážně vypadal dobře nebo roztomile – to zvláště potom, co překročil třicítku. Jenže Loki! To bylo něco úplně jiného než sexuální orientace nebo menší experimentování. Loki byl bastard, který měl na rukou krev tisíců lidí, přesně na těch samých rukou, kterými se Tonyho dotýkal. Otřásl se podruhé a pak se zhluboka nadechl, odsouvaje všechny ty nechutné myšlenky někam stranou, aby vůbec dokázal promluvit.

„Víš, to je docela veselá historka, které se určitě za pár let zasmějeme nad sklenkou… Já jsem Lokiho doslova pozval do Stark Tower i do centrály S.H.I.E.L.Du a tím jsem mu umožnil změnit tvoje programy a ukrást,“ zarazil se a zamračil, „víš, že ani popravdě nevím, co že to ukradli… ale na tom nezáleží. Loki byl tady, v mém domě a... ach, čert to ven, on byl i v mojí posteli. Nevím, jak to ten parchant udělal, ale převlékl se za Brigit. Nějak se začaroval, změnil svoje tělo…“ zasekl se, jak se mu hlavou rozvířily neuvěřitelné myšlenky, některé děsivé a některé uklidňující, poslední stále stejně znechucené, jako byla představa toho, že spal s Lokim. „Fajn, právě mě napadla krásná myšlenka, že se mi to všechno jenom zdálo. Další ovládání mysli a iluze, to by bylo vážně fajn,“ upnul se slovem i myslí k té spásnější části jeho nápadů.

„Omlouvám se, ale musím vás ujistit, že slečna Brigit, tedy Loki, skutečně existovala, neboť se v mých paměťových bankách o ní nachází dostatek záznamů,“ nenechal ho Jarvis propadnout zbytečným iluzím, za což jeho směrem Tony vyslal kyselý pohled. „Také bych rád dodal, že schopnost Lokiho tak zásadně měnit svou fyzickou formu není ničím překvapujícím.“

„Počkej, počkej!“ zamával rukou. „Chceš mi snad říct, žes věděl, kdo je Brigit doopravdy?!“

„Sice nemám veškerou svou paměť, ale jsem si jist, že tak důležitou informaci bych vám sdělil i navzdory vašemu příkazu,“ řekl na to Jarvis, evidentně dotčený takovým nařčením. „Pouze konstatuji, že ze severské mytologie velmi jasně vyplývá, že je Loki schopen být čímkoliv a kýmkoliv. Je zřejmé, že nemůžeme brát legendy za absolutně platné, ale pokud vezmeme v potaz, co víme o Thorovi a jeho světě a porovnáme tyto informace s obsahem legend, čímž vyfiltrujeme lidovou tvořivost...“

„Méně slov a rychle k věci. Fakta a čísla, Jarvisi, víš, že nejsem schopen udržet při konverzaci pozornost víc jak pět minut. Mám na to i papír od doktora.“

„Omlouvám se, pane. Jde tu o to, že v mytologii Loki měnil podobu nejen na lidi, kupříkladu stařenu nebo koupající se ženu, ale také na zvířata. Konkrétně klisnu a lososa. Vzhledem k asgardské magii, která je zjevně postavena na přeskupování energie a hmoty na atomární úrovni, není vyloučeno, že je toho Loki skutečně schopen. Změnit se v jakéhokoliv člověka stejně jako v libovolné zvíře.“

„To by ale znamenalo, že si na sebe klidně může kdykoliv vzít mou podobu nebo třeba samotného Furyho a prostě si nakráčet do S.H.I.E.L.Du,“ projevil svou více než znepokojivou myšlenku, od které se ovšem odvíjela i jedna potěšující. „Což znamená, že jeho loupež nemusí být úplně moje vina… dokud si neuvědomím, že kdyby to dokázal, udělal by to tou snadnější cestou. Prostě paráda,“ dodal sarkasticky.

„Možná není tak detailní napodobení něčí formy v jeho silách a musí volit vzhled, který si sám vymyslí. Jeho magie má bezesporu také svá omezení, tak jako všechny nadlidské vlastnosti.“

„I tak je to velký problém, protože se může s klidem schovat v davu. Moderní doba s kamerou na každém kroku, foťákem v každém mobilu a GPS v každém tabletu je sice fajn, ale jak hledat tvář, které se může kdykoliv změnit?“ Sáhl po míčku ležícím na stole a bezděčně si jím začal pohazovat. „Kdyby existovala pro jeho proměny pravidla, bylo by možné sestavit algoritmus, který by Lokiho tváře a vzhled extrapoloval a rozeznával. Jenže nic takového nejspíš neexistuje, jestli jsou legendy o pstruhovi a koni pravda. Zatraceně, vždyť to nemá ani stejnou velikost a váhu. Jak by vůbec mohl být něčeho takového schopný? To mu zákon o zachování hmoty nic neříká? Odkud by bral atomy na vytvoření něčeho tak velkého, jako je kůň - cucá je snad ze vzduchu brčkem?“

„Omlouvám se za přerušení vašich myšlenek, pane, ale zdá se, že naši hosté obývající dekontaminační komoru s vámi chtějí hovořit. A dělají při tom velký hluk.“

„Na ty jsem skoro zapomněl!“ Lusk prsty a bleskurychle vstal.

Opravdu ho zajímalo, kdo to je. S kým se byl ochotný Loki spolčit a co mu nabídli za to, že je dostane do Stark Tower. Pár kandidátů na černé listině superzločinců by se určitě našlo, jenže poskoci žádného z nich nenosili drahá saka a kravaty a nevypadali jako gangsteři z detektivek padesátých let. Tyto své hosty by si klidně představil, jak se zapojí do přestřelky s Dickem Tracym. I to, jak byli svázaní a posazení uprostřed dekontaminační komory, vypadalo stylově, trochu jako futuristický román o zločincích zlatých dob mafie, kteří se propadli do budoucnosti. Byla skoro škoda sledovat, jak zmítajícím se a kopajícím mužům vytáhl pomocí dlouhé robotické ruky spuštěné ze stropu ty pěkné špinavé hadry z pusy. Jeden z nich se okamžitě pozvracel na vlastní kalhoty. Těžko říct, jestli za to mohla chuť strojního oleje, kterou musel stále cítit v puse, nebo pach jistě se dusivě šířící místností. Dobré na tom bylo jedině to, že to byl právě ten, který byl obrácený zády.

Jemně se ušklíbl a klepl do panelu vedle dveří.

„Tak jsem tady, kluci. Přál si tu někdo pizzu, nebo mluvit?“ zeptal se zvesela.

„Já, já chci mluvit, jen mě proboha dostaňte z toho hroznýho smradu!“ zakvílel jeden z nich.

„Drž hubu, ty kreténe!“ zaječel druhý, naštěstí k sobě byli obrácení zády, takže nemohl ptáčka zpěváčka nakopnout, jak měl určitě v plánu.

„Sám si drž hubu, vole, v tomhle smradu já tu zhebnu!“ štěkl nazpět nezvykle vysokým tónem. „Poslal nás Fabio Marciano, náš šéf. Měli sme tě nejlíp chytnout, nebo klidně i zabít a ukradnout jeden z těch tvejch obleků. Všechno to mělo jít hladce, protože prej ta tvoje počítačová osoba nebude aktivní, ale podělalo se to. Teď mě vodsud pustíš?“

„Ne, ještě ne. Nejdřív chci vědět, kdo je to Fabio Marciano?“

„Fabio Marciano je hlavou rodu Marcianů. To je mírně bohatá, původem italská rodina oficiálně obchodující v dopravních službách a vlastnící síť holičství a kadeřnictví rozkládající se po západní části Manhattanu. Podle policejních záznamů se však ve skutečnosti jedná o rod vládnoucí italskému zločineckému kartelu specializujícímu se na pašování běžných střelných zbraní a prostituci,“ přispěchal s odpovědí vždy informovaný Jarvis.

„To si děláš prdel, mě chtěli zabít italští mafiáni?“ nadšeně vykřikl Tony, když to slyšel. „No páni, to je vážně parádní! A měl jsem dostat elegantní betonové botky a expresní výlet do podmořského království?“

„Ne, tohle už neděláme,“ zamručel mafián rozmrzele. „Ne, vod tý doby, co v moři žije maník, kterej nám ty mrtvoly háže zpátky na břeh. Dneska už našinec nemá klid ani při odklízení odpadků.“

„Asi by se slušelo vás teď politovat, ale nějak… no, nebolí mě u srdce, že mají moji vrazi práci na prd,“ stále se vesele usmíval, i když jeho další otázka byla vážná: „I tak bych chtěl vědět, proč mě váš boss chce odkráglovat? Říká se to ještě u vás? Odkráglovat… odkráglovat… to slovo se mi vždycky líbilo.“

„Vážně hloupě žertuješ, Starku,“ připojil se do diskuze druhý, dosud mlčící nebo protestující mafián. „Ty a ten tvůj oblek nám maříte kšefty už spoustu let, ani nespočítám, kolik hochů kvůli tobě bručí v base, a ty se ještě ptáš, proč tě chce šéf zabít? Beztak nám ti superzločinci ničí pověst. Všichni chtějí ovládnout svět, vyhubit normální lidi, přeměnit normální lidi na zrůdy nebo superlidi… kdo má v tomhle kupovat a prodávat obyčejný holky? Každej druhej se zeptá, jestli nemá nějakou superschopnost nebo extrémně dlouhej jazyk. A co teprve zbraně! Kalašnikovy šly dřív na dračku, negři se s nima jebali po ulicích vostošest, dneska by chtěli lasery a sonický granáty. S tím ať mi jdou všichni políbit řiť!“

„Já? Já vám mařím kšefty? Čím, proboha?! Vždyť jsem byl největším producentem zbraní!“ ohradil se dotčeně. Neměl veskrze nic proti potírání jakéhokoliv zločinu, nejen toho globálního, ale nerad byl obviňován z věcí, které nespáchal. Reflex pěstovaný už od dětství.

„Zaměstnanci signora Marciana mají pravděpodobně na mysli vaše rekreační aktivity. Podle mých záznamů jsme před sedmi měsíci a dvaceti devíti dny v přístavu zastavili překládku zbraní, které patřily signoru Marcianovi,“ odpověděl na jeho otázky opět Jarvis.

„Eeehm,“ vydal nejistý zvuk, protože naprosto netušil, o čem to počítač mluví. „Nepamatuji se. Byl jsem v té době střízlivý?“

„Ano, pane, docela střízlivý.“

„Tak v tom to bude! Nikdy si nepamatuju nic, co dělám za střízliva,“ svěřil se s úsměvem oběma mafiánům, kteří na něj přes sklo dveří dekontaminační komory hleděli s velkou skepsí v očích. „Za chvíli vás vytáhnu ven, hned potom, co mi řeknete, za co Loki vyměnil s vašim šéfem můj život a techniku? Muselo to být něco daleko zajímavějšího než obleky Iron Mana.“

„Tak na to ti seru i já,“ plivl do teď sdílný mafián. „Vypořádat se s Bílým Fabiem je jedna věc, maximálně mi dá kulku do mozku, ale tamten chlap… ne, to je psychouš. Zabil stovky nevinnejch lidí, všechna ta krev mu kouká z vočí. Těch hnusných, hadích vočí, co pořád mění barvu. O něm já s tebou mluvit nebudu. Je to sémě satanovo!“

„Jak myslíš,“ pokrčil bezelstně rameny. „Fabio vás zabije, Loki by vás pravděpodobně taky rychle zabil, já na vás jenom zapomenu. Hmm, to se mi stává běžně, že zapomínám na spoustu docela podstatných věcí, takže tu klidně můžete zůstat den nebo dva, než si uvědomím, že vás tu mám. Samozřejmě, obvykle by mi Jarvis připomněl, že mám hosty, ale víte… asi bych to před ním neměl říkat, rozumíte, trochu ohledu k jeho citům… jenže on i Jarvis to má teď v hlavě trochu popletené.“

„To je bezesporu pravda,“ přitakal Jarvis iniciativně. „Už teď postrádám dvacet hodin své paměti a mám jisté neblahé tušení, že přijdu o další hodiny nebo možná i dny.“

Oba zločinci vypadali náhle skutečně zoufale a také zoufale nerozhodně. Oba nechtěli mluvit o Lokim, jeden z nich pak vůbec o ničem, ten třetí obrácený zády se zmohl jenom na táhlé zasténání a další dávivý zvuk, který nejspíš první dva rozhoupal k činu.

„Tak krutej nebudeš, Starku, si superhrdina,“ zkusit to na něj méně sdílný mafián s podlézáním. A přestřelil.

V tento okamžik se Tony totiž ani trochu necítil jako superhrdina a rozhodně k nim nechtěl být přirovnáván, protože všichni, které znal osobně a pracoval s nimi, byli také v područí S.H.I.E.L.Du; a připomínat mu zrovna tuhle vládně nevládní organizaci nebyl zrovna dobrý nápad. Rysy mu ztuhly, když sáhl po kontrolním panelu u dveří.

„Tak se dívej,“ pravil ledově klidně.

„Ne!“

Zoufalý výkřik ho zastavil, neřekl však nic a jen významně pozvedl obočí. Sdílný mafián, teď značně pobledlý ve tváři, se pokusil zhluboka nadechnout, jenže to v něm vzbudilo dávivý reflex, takže zase vydechl, jak nejvíc mohl. Takové věci samozřejmě moc nepomáhaly, jak Tony věděl, molekuly se na sliznici nosu a patra dostávaly vlastně bez ohledu na to, jestli člověk dýchal nebo ne, ale byla zábava to sledovat.

„Oukej, tak já ti to řeknu,“ svolil se sebezapřením, tvář bledou, buď z mírné otravy, nebo strachy. „Chtěl najít nějakou velkou kovovou bednu, která měla být na dně oceánu. Něco z toho jeho světa, asi. Moc divná věc, vážně. Nevim, proč ji chtěl najít, ani co je v ní, přísahám!“ dodal velmi vážně a vystrašeně. „Prostě chtěl najít jen tu bednu a za její souřadnice nám dal tebe a tvoji techniku.“

Dlouze se na muže zadíval. Klidně mu mohl lhát do očí, v tom jistě zločinec jako on neviděl žádný problém, přesto se zdál být naprosto upřímný.

„Myslím, že nelže. Co si myslíš ty, Jarve?“ obrátil se na počítač, který měl přístup k monitoringu jejich dechu, tepu a dalších tělesných funkcí.

„Pokud mohu soudit, pane, tak ne, nelže.“

„Fajn. Zlikviduj tu kyselinu máselnou a pusť v komoře odsávání a filtraci vzduchu na plný výkon,“ nařídil, pak se obrátil k mužům v komoře: „V klidu, do dvaceti minut budete mít zase čerstvý vzdoušek. Pak vás možná předám policii, ale nejdřív…,“ ošil se a zachvěl, „se budu muset vydesinfikovat. Už jen kvůli tomu rozhovoru o Lokim se teď cítím ještě víc špinavý. Fuj.“

Zanechal mafiány v Jarvisově péči a vyjel výtahem do patra. Opravdu se potřeboval vykoupat, smýt nejen všechny památky na Lokiho, ale i tu prozaičtější špínu, jako byl sádrový prach ze stropu nebo šedavé saze, které si při pokusu je umýt na pánských toaletách jen rozmazal po obličeji. A samozřejmě krev, naštěstí ne svou vlastní, nýbrž zelenou, pocházející od Lokiho tvora. Měl ji na saku a možná i někde jinde. Až se opláchne, bude muset to sako vzít do laboratoře a podrobit krev testům… nebo se na to taky vykašle. Nebyl to jeho problém, ale S.H.I.E.L.Du, a ti byli určitě dost schopní poradit si sami bez jeho pomoci, když si to kapitán Hook myslel. Proč by se o ně měl Tony vůbec zajímat, vydržel roky bez nich a jejich superhrdinských keců, vydrží i nadále.

„Našim hostům jsem udělal pohodlí a informoval jsem policii, že tu pro ně máme několik zadržených. Tvrdili, že tu budou za pět minut, očekával bych tedy minimálně deset, k nám nikdy moc nespěchají,“ ozval se Jarvis nad jeho hlavou, když už mířil do koupelny. „Na vašem saku zaznamenávám stopy nelidské krve, vezmu ho do laboratoře a začnu s testy. Mám o jejich výsledcích průběžně informovat S.H.I.E.L.D., nebo je informujete sám?“

„Žádné testy a žádné informování S.H.I.E.L.Du, řekni jim jen o tom, že Loki hledá nějaký asgardský artefakt na dně oceánu.“ Shodil sako z ramen na zem a nechal ho ležet. „S těmi vládními šašky jsem nadobro skončil, žádný S.H.I.E.L. D., žádní Avengers… kašlu na ně.“

Nedostalo se mu odpovědi hned, stačil se zcela svléct, než se Jarvis opět ozval.

„Smím se zeptat proč, pane?“

„A proč ne?“ zavrčel nazpět a vstoupil do sprchy. „Řekni mi jedinou dobrou věc, kterou mi to kdy přineslo? Jedině zlomeniny, pohmožděniny, problémy, které jsem nedokázal vyřešit, smrt a byrokratickou buzeraci. A teď Lokiho v mém domě.“ Zachvěl se, i když mu na záda dopadala teplá voda. „Nikdy, nikdy, jsem nechtěl spát s někým, kdo je Lokimu třeba jen vzdáleně podobný, a nestalo by se mi to, nebýt S.H.I.E.L.Du. Můj život byl před nimi tak snadný. Měl jsem svá krásná děvčata, drahá auta, slávu, pak jsem měl… Pepper,“ dodal polohlasně do šumu vody.

„Mluvíš jako malé rozmazlené dítě, Tony,“ zareagoval Jarvis, jeho hlas zazněl přes hučení místnosti velice jasně.

„Co si to právě řek?!“ vyletěl prudce, a kdyby měla jeho koupelna kohoutky, což neměla, právě by vodu zavřel pro ten správný dramatický efekt. Místo toho se začal ze sprchy potácet v proudech, které na něj tekly ze všech stran, a snažil se nahmátnout dveře, aby vyskočil ven a řádně Jarvisovi za jeho drzost vynadal. A taky za to, že nevypnul vodu hned, jak se Tony tak rozčílil.

„Omlouvám se, pane, ale parafrázoval jsem paní Starkovou,“ omluvil se počítač a neznělo to přitom ani trochu kajícně. „Říkala vám to vždy, když jste se chtěl vyhnout povinnostem, které jste považoval za nepříjemné, a to byly všechny. Pokaždé měla pravdu. Odejít od Avengers je dětinské rozhodnutí, kterého budete později litovat. Kdyby zde paní Starková byla, řekla by vám to samé.“

„To je hloupost. Ona nenáviděla S.H.I.E.L.D., Avengers i Iron Mana, kdyby se toho všeho mohla zbavit, udělá to. Řvala na mě kvůli tomu snad desetkrát do týdne. Jen by uvítala, že jsem odešel,“ odvětil méně naštvaně než předtím.

„Možná měla proti S.H.I.E.L.Du své výhrady, ale zcela určitě by jí daleko víc vadil váš zpustlý život,“ odpověděl Jarvis, znějíc přitom až příliš živě na prostý počítač. „Je pro mne těžké vídat vás den co den opilého, povalujícího se po bytě nebo balkónech nebo bezcílně bloumajícího od ničeho k ničemu. Kdybyste alespoň svůj část trávil venku, v barech, striptýzových klubech nebo jiných zábavních podnicích, bylo by to jako dříve, než jste přijal Iron Mana, jenže vy teď daleko víc pijete doma. Začal jste v den, kdy se paní Starková nevrátila domů, a neskončil jste dodnes.“

„Jarvisi…“ řekl polohlasně, nejspíš ho tím chtěl donutit k mlčení, místo toho z toho byl jenom povzdech, kdy se pára z jeho úst srazila na tabulce sprchového koutu, o kterou měl opřené čelo.

„Právě Avengers bylo něčím, co vás alespoň jednou za čas donutilo otevřít se světu a odhodit svou melancholii. Ty krátké momenty vždy prospěly vašemu duševnímu zdraví,“ jeho hlas zněl naléhavě, i když to nebylo možné, nejspíš. „Mou povinností je se o vás postarat, proto nemohu doporučit váš odhod z projektu Avengers.“

„Mluvíš o něčem, čemu nemůžeš rozumět. Netušíš a nikdy tušit nebudeš, co je to ztratit milovaného člověka,“ zavřel oči únavou, nebyl to zrovna rozhovor, který by vůbec kdy s někým chtěl vést, a s Jarvisem to bylo jako snažit se slepému vysvětlit barvy. „Ani jedna mise Avengers týdně nevyváží jedinou minutu s Pepper. Hrozně mi schází...“

„I já ji postrádám, pane,“ pokračoval Jarvis ve svém proslovu do Tonyho duše, teď jeho hlas zněl spíše měkce, „na mém týdenním nákupním seznamu stále figurují její oblíbené cereálie. Nebyl jsem schopen tuto konkrétně položku smazat, a proto se krabice cereálií hromadí ve vašem domácím skladu potravin. Nejspíš se jedná o poruchu v mém programu, na kterou jsem vás měl upozornit, ale neudělal jsem to, protože by se mohla paní Starková jednoho dne vrátit a chtít své cereálie.“

„Ona se nevrátí, je mrtvá. Nikdo kdo je mrtvý se jen tak nevrací, ne rok po své smrti.“

„Šance na její návrat je jedna ku dvěma stům šesti miliónů. Toto číslo jsem vyhodnotil jako reálnou šanci jejího návratu a proto budu vždy připraven,“ pravil Jarvis s naprostým klidem, kterého mohl dosáhnout jenom počítač, a přesto tvrdil něco, co by si uměl nalhávat pouze člověk.

Při představě, že Jarvis, na rozdíl od něj, stále ještě čeká na Pepperin návrat, mu uniklo hořké zasmání. On nečekal vlastně na nic, neplánoval nic, žil ze dne na den a prostě se jenom snažil nemyslet na to, že je mrtvá, ať už proto, že pil a byl s někým, kdo nemyslí, ale hezky vypadá, nebo dělal Iron Mana. Byl to podle něj skvělý život, co víc si přát než absolutní svobodu a mozek vygumovaný alkoholem a nebezpečím. To druhé mu projekt Avengers sice přinášel, jenže spolu s tím také odpovědnost, kterou nechtěl. Nedokázal se postarat ani o jednoho člověka, kterého měl chránit, jak by se mohl pokoušet chránit celý svět? To, že Lokiho přivedl do jejich vlastních řad, aniž by si něčeho všiml, také o mnohém vypovídalo. Pocitu selhání, který v souvislosti s tím cítil, se nedokázal zbavit. Nepřinášelo mu to stejnou bolest, jako když selhal v ochraně Pepper, ale bylo to potupnější.

„Do háje, nemůžu toho parchanta nechat vyhrát!“ Uhodil pěstí do skla, štěstí, že bylo nerozbitné a neprůstřelné.

Tady nešlo o odpovědnost nebo o pocit viny, jednoduše nesnášel, když se ho někdo snažil přechytračit nebo mu chtěl vyfouknout jeho majetek, jedno jakého druhu, rovnou pod nosem, přesně, jak se o to Loki nejen pokusil, nýbrž v tom skutečně uspěl. Byla to otázka jeho cti a pověsti, kterou musel obhájit, a to šlo nejlépe s pomocí Avengers. Vrátí se do S.H.I.E.L.Du a s Furym si to řádně vyříká, ostatně, ten chlap ho nemá co vyhazovat, když tam vůbec nepracuje, a Tony Stark si může být, kde chce, a dělat si, co chce, o Iron Manovi ani nemluvě.

„Rozumím tomu tak, že jste svůj odchod od Avengers přehodnotil,“ zazněl Jarvisův rozhodně potěšený hlas, to prostě nemohl zapřít. „Připravím pro vás vše potřebné. Užijte si sprchu, pane.“

Víc než zvážil odchod; rozhodl se najít Lokiho, chytnout ho a vytřást z něj tu jeho prohnilou asgardskou duši.

 

 

5. část

oo0oo

7. část