29.03.2013 00:05

V naději

 

Po baletním představení v podání mladých čistokrevných čarodějek od dvou do pěti let byla nudnější a otravnější už jen jediná věc – páteční profesorské porady. Úplně nejnezáživnější byl Brumbál předčítající příjmy a výdaje. Severus měl rád svůj životní standart tady v Bradavicích, dokud nebyl ohrožen, tak se netrápil tím, kde na něj ředitel bere finance, i kdyby vytahoval galeony z kapes samotného Pána zla. Nezajímalo ho to ani dnes, takže se Brumbálův hlas měnil v monotónní hučení, ze kterého si bralo informace jeho podvědomí, aby je pak v příhodné situaci použil. Opravdu, on si pamatoval i to, nač se nesoustředil, proto ho mimo jiné lidé tak nesnášeli. Dokázal jim odcitovat, co řekli před deseti lety jen tak mezi řečí na druhé straně učitelského stolu.

Přesně to dělal teď, budil dojem, že neposlouchá, a loupal si při tom citron, odkládaje jeho slupky na hromadu po své pravici. Rozdělil žluté ovoce na dílky, rozestavěl si je po talíři a začal odebírat jeden kousek za druhým a strkat si je postupně do pusy. Cítil, že ho z druhé strany stolu pozoruje zamračená Minerva, vedle ní neustále polykající Pomona a ještě vedle profesor Gift a jeho skrytě otevřené nepřátelství násobené tím, že se mu stejně jako profesorce bylinkářství sbíhaly sliny, a to ho vážně štvalo. Co dělali ostatní, mu bylo jedno, rád provokoval svým chutným citronem tyhle tři.

Citrony. Jediná věc, která mu v poslední době skutečně chutnala. Nejspíš taky vyléčila tu jeho otravnou žaludeční chřipku. Od nemilé příhody v koupelně, kdy si vážně myslel, že je nemocný, se mu nic podobného nestalo. Sice se cítil slabý, po ránu se mu točila hlava a stále se musel často zastavovat, když se svou typickou ráznou chůzí procházel po chodbách, ale svým způsobem se cítil dobře. Pocit osamělosti, dřív tak příznačný pro jeho svět, dočista zmizel a zůstaly po něm jen vzdálené vzpomínky.

„Tímto uzavírám výčet našich příjmů a předpokládaných výdajů pro tento školní rok a poskytuji prostor pro vaše připomínky jak k rozpočtu, tak k chodu školy nebo studentům. Prostě cokoliv, co nám chcete říct,“ vyzval je vlídně Brumbál ukončující tak už tradičně každou úvodní řeč profesorské porady a se skoro blahosklonným gestem jim pokynul, aby se zapojili do debaty.

Severus zatím neměl co říct, dostatečné a patřičné důkazy proti skupinkám výtečníků ze školy obvykle nastřádal až ke konci druhého měsíce, tak si oloupal další citron a pustil se do něj.

„Já bych s dovolením ráda něco řekla,“ přihlásila se o slovo McGonagallová. „Nechtěl jsem to vynášet na světlo, ale budu muset. Jistě jste si všichni všimli naprosto katastrofálního skóre Nebelvírů ve školním poháru. Já vím, že mají moji žáci výbojnou povahu a že je jen na mně, abych je uřídila, jenže s nimi nemůžu nic udělat, když nevím, kde je problém.“

„Já s Nebelvíry, jako celkem, nemám vůbec žádné potíže,“ ozval se hned Gift, velká vlezdoprdelka všem mocným. „Našlo by se pár velkých výtečníků, ale například slečna Grangerová je velice spořádaná, vychovaná a inteligentní mladá žena.“

„Vidím to stejně. Sice jsem vyháněl dva třeťáky, co se mi vloupali do kabinetu, a také jsem jim odebral body za něco tak nehorázného, jenže...“ Kratiknot se krátce zasmál, „za takovou neuvěřitelnou vynalézavost, s jakou se dostali přes má zaklínadla, jsem je prostě musel zase ocenit.“
„Ano, ano, já jsme na tom stejně, pan Neville se přihlásil na několik mých zahradnických soutěží a tam je po bodu už jen za účast.“
„Levandule je zlatíčko... óóó, je to tak. Vidím v ní obrovský talent. Každým týdnem čekám, kdy se její vnitřní oko otevře a ona prozře skrz závoj tajemna do dálek budoucnosti... Taky vaří skvělou horkou čokoládu se želé žížalkami.“

Od ostatních profesorů přišlo vesměs to samé, spíš chvála nebo neutrální postoj, tak to šlo tak dlouho, až celá místnost ztichla a jediné, co bylo slyšet, byl Severusův citron, který právě lupal. Ano, další, za poradu to byl už pátý.

„Vy nám k tomu nemáte co říct, profesore Snape?“ otázal se ředitel mile, shlížeje na Severuse přes okraj svých brýlí podobně jako na žáka málo se hlásícího v hodině.

Odložil citron, vzal si do ruky ubrousek, jenž mu sem skřítci pohotově připravili, a utřel si do něj pomalu jeden svůj hubený prst za druhým. Jestli chtějí znát jeho názor, tak ať si na něj počkají. Ubrousek odložil a změřil si netrpělivé, rozzlobené tváře svých kolegů.

„Nebelvíři jsou do jednoho stejná nezvedená pakáž ,obklopující Pottera jako fanouškovský dav, valící se na pochybnou celebritu nízkých kvalit. Z koutků jim při tom tečou sliny nadšení a na tváři mají fanatický výraz, jasně svědčící o jejich nízkém až nulovém intelektu. Podle mého názoru, Nebelvír ani není kolej, to je zvěřinec, jen se bojím, že kdyby ho školní rada rozpustila, tak by se to stádo přehnalo přes bradavické pozemky a poničilo tamní endemickou faunu a floru. A ano, jsem to já, kdo jim tak masivně odebírá body. Zažalujte mě za to, drahá kolegyně,“ vrhl na McGonagallovou jeden ze svých perfektních pohrdavých pohledů a pak už jen se zadostiučiněním sledoval, jak se stará čarodějka celá napnula a zachvěla podobně jako bublina jedovatého plynu před prasknutím.

„Vaše nevraživost vůči mé koleji je známá a ani se s ní netajíte, přesto si myslím, že existují určité hranice. Odebrat panu Potterovi třicet bodů jen za to, že se vás zeptal na lektvarovou výuku, myslím už přesahuje meze dobrého vychování,“ zprdla ho McGonagallová vlastně s elegancí, protože při tom nezvýšila hlas, a přesto ho vytočila až do nebe.

Ne svými slovy, ale tím, že si ten spratek za ní šel nejspíš stěžovat, jak je na něj Severus zlý. Viděl rudě. Chtěl Pottera chytnout pod krkem za to, že tu byl veřejně napomenut.

„Ten spratek vám...“ odmlčel se.

Byl McGonagallovou napomínán častěji, než by si sám přál. Pořád v ní bylo zakořeněné cosi, díky čemuž ho brala trochu jako studenta vzhledem k tomu, že ho učila celých dlouhých sedm let. Nikdy ho to nevytočilo tolik, že skoro promluvil dřív, než přemýšlel. Nechápal, kde se ten náhlý, nepotlačitelný hněv vzal, ale teď, když už o něm věděl, ho dokázal zahnat a zamyslet se. První, co ho kupodivu napadlo, bylo, že si Potter nemohl jít stěžovat, zvláště ne na rozhovor o lektvarech, když nikdy žádný neproběhl a třicet bodů mu odebral na začátku roku kvůli úplně něčemu jinému. Kluk mluvil o podivné magii, o rudé záři v Severusově břiše, sledoval ho a špicloval, co lektvarista dělá. Proto mu ty body odebral. Jenže to Potter, zdá se, nikomu neřekl. Držel jejich rozhovor v tajnosti, ba co víc, vymyslel si výmluvu. To bylo divné. Viděl za tím účelovost, musela tam být, to znamenalo, že ji zkazí pravdou. Nebo alespoň poloviční pravdou.

„Pan Pottere mě sledoval a slídil, co dělám, potom měl drzé poznámky a choval se neuctivě. Jestli vám řekl cokoliv jiného, tak prachsprostě lhal, jak už má Potter obvykle ve zvyku. Odebrat třicet bodů si plně zasloužil,“ trval si na svém neoblomně.

„Nevidím důvod, proč by vás měl kterýkoliv student sledovat. Být jimi, tak bych se od vás držel dál,“ utrousil Gift zdánlivě na obranu McGonagallové, Pottera a celého Nebelvíru, ve skutečnosti z prosté zášti vůči Severusovi.

„Protože to Potter dělá celých šest let, co tu studuje. Nejen on, celá jeho parta, včetně zbylých členů Strašlivého tria, má utkvělou představu, že jsem středobodem zla,“ ušklíbl se té myšlence, pokud někdo byl středobodem zla, tak buď Pán zla, nebo zde přítomný a mlčenlivý Brumbál. „Vlastně si to myslí všichni studenti. Jsem sémě Satanovo. Jsem vyvrženec lesa Sirén s úkolem jim znepříjemňovat život. Jsem pravá i levá ruka Toho jehož jméno nevyslovujeme. Když chcete někomu popřát k dobré práci, tak řeknete 'Merlin ti to požehnej', opakem na této škole je 'Snape ti to pokaž'. Jako nejskromnější ze skromných říkám, že tolik pamětihodných nadávek, kolik jich na mě studenti v čele s Potterem vymysleli, si ani nezasloužím,“ vyplivl znechuceně.

„My všichni tu víme, že k tomu mají dobré důvody. Jestli vás Harry Potter sledoval, tak asi věděl proč,“ promluvil fanatický obdivovatel Zlatého chlapce, profesor Gift.
„Jestli chcete Zachránci kouzelnického světa líbat boty, tak vás naléhavě žádám, abyste to nedělal přede mnou. Mohl by se mi z toho zvednout žaludek. Ničím totiž nepohrdám víc, než podlézavými ubožáky,“ zašel nejspíš už i za hranicí prosté slušnosti.

Gift vyletěl ze židle jako píchnutý šídlem do zadku. Na krku mu naběhla tepající žíla, mírně nahrbený postoj stejně jako ruka položená na boku, kde bystrozoři nosili hůlky zavěšené v koženém pouzdru, značily, že je klidně připraven i k boji.

„Zvedněte se a řekněte mi do očí, že jsem ubožák,“ zavrčel profesor Obrany překvapivě ledovým hlasem.
„To by snad stačilo, pánové,“ napomenul je Brumbál, pro teď zatím mírně, jen ten, co ho znal, pod tím cítil jasnou nelibost, že se před ním někdo hádá, která by klidně mohla vyústit v rozzlobení. Sice nikdy nevyústila, vždy totiž bohatě stačilo jen připomenout, jakou mocí vládne, a všichni kolem se uklidnili. Severus zvlášť, on věděl, co znamená pocítit na vlastní kůži moc. Až do dnes ho to zastrašilo, jenže teď se ho zmocňovala zlost stejnou měrou, jako dojem neskutečnosti světa kolem dodávající mu pocit, že může všechno. Hodlal vyskočit a vmést Giftovi do tváře ohavnou urážku daleko za hranicí slušného chování.

Pohnul se nahoru a někde uprostřed pohybu mu došlo, že nevstává, ale padá směrem k zemi. Slyšel, jak několik hlasů vykřiklo jeho jméno, ty hlasy se vzápětí na krátko ztratily v naprosté tmě, aby se před ním černá záclona za pár okamžiků odhrnula a odhalila skutečnost, že leží na zemi a všichni se kolem něj v kruhu sklání.

Zamrkal.

Ne, neležel na zemi. Země totiž nebývá teplá, látková a fousatá. Hlavou ležel na klíně Albuse Brumbála starostlivě na něho shlížejícího modrýma očima ve starém, vrásčitém obličeji. Takhle zespoda vypadal opravdu strašně, jako žába, a vousy a dlouhé vlasy ten dojem nijak nezlepšovaly. Jak tak ležel dlouhé vteřiny, tak ho napadlo, jak se vůbec na Brumbálův klín dostal. Necítil bolest v zátylku ani jinde, takže nedopadl na tvrdou zem pod svými zády. Někdo ho musel během pádu zachytit a on měl dojem, že to byl nejspíš sám starý čaroděj.

„Slyšíš nás, Severusi? Nu tak, chlapče, řekni něco,“ promluvil na něj jemným hlasem Brumbál a položil mu starostlivě ruku na tvář.

Severus se pod jeho dotykem otřásl. Příliš intimní. Nevyžádaný. Nesnášel, když se ho lidé dotýkali bez dovolení. Prudce se zavrčením odstrčil pergamenově zbarvenou stařeckou ruku ze své tváře a posadil se. Přinejmenším se o to pokusil, spíš to vypadalo tak, že se převalil na bok a musel se opřít o zem, jak se mu opět zatočila hlava.

„Nic mi není, jen se mi točí hlava a tím, že na mě budete koukat, se to nespraví,“ zavrčel na přihlížející, přesto to říkal spíš do země, jak si netroufal zvednout nahoru pohled v obavě, že zase omdlí. „Co jste na mě použil za kletbu, Gifte?“

Z jakého jiného důvodu než kvůli sprostě vržené kletbě učitele obrany by skončil v mdlobách na zemi? Otázkou bylo, co použil, aby pak Severus mohl vymyslet patřičnou pomstu za ten ohavný pocit na zvracení, co právě prožíval. Viděl to na lektvar způsobující po vypití vředy v jícnu, žaludku a střevech, nejlépe svědící vředy.

„Nic. Ani jsem nevytáhl hůlku, přísahám,“ odpověděl mu Gift kupodivu rozechvělým hlasem. Bylo to ze strachu ze Severusovy pomsty, zloby ostatních, nebo se upřímně lekl, to se nebyl schopný rozhodnout. Ve všech případech ho těšilo, že je profesor obrany na nervy z jeho zhroucení. Mdloby samotné ho už tak netěšily ani to, že se tu stále válel na zemi neschopný vstát, ale byla trochu útěcha vidět, když trpí i jiní.

„Nelžete!“ odsekl mu vztekle.

„Musím se profesora Gifta zastat, Severusi, a ujistit tě, že v téhle místnosti nebyla použita žádná magii vyjma mé vlastní před pár okamžiky, kdy jsem tě zadržel při pádu na zem. Oba jste se sice chovali nepříčetně, na magii ale nedošlo,“ vložil se jim do toho Brumbál smířlivě.

Severus jen zaskřípěl zuby. Ty jejich mlčenlivé, starostlivé pohledy. Nebyl tu žádný Zmijozel, který by mu poskytl tu útěchu v ponížení být přehlížen, když se válí po zemi jako ubožák. Vzepřel se na rukách a přesunul se pomalu do kleku, zhluboka při tom dýchal a rozháněl tak temný stín dalších mdlob tančících mu nízko v zorném poli.

„Trochu ustupte, ať může vstát,“ odháněla čumící profesorský sbor McGonagallová.
„Nemám podat vodu?“ starala se pro změnu Prýtová.

„Tady by spíš bodla trocha brandy nebo whisky,“ mínil Filius.

„Já tu mám trochu v butylce,“ hlásila hned Sybila a podle šustění látek vytáhla něco ze svého objemného šátkového hábitu, kde se schovávala snad i nějaká ta křišťálová koule nebo pytlík čaje vhodného k věštění.

„Nesmysl, Sybilo. Schovej ten svůj chlast, k ničemu Severusovi není. To se chce hned zvednout a rozchodit to,“ prohlásila přesvědčeně pro změnu Hoochová.

„Já bych spíš zavolala Poppy,“ navrhla Vektorová.

„Jestli všichni nezmlknete a nedáte mi pokoj, tak vás proměním v krysy a použiji na lektvarové pokusy,“ nezavrčel to, spíš to rozhněvaně vykřikl. Jejich rady mu byly vážně na nic, ještě by mu opravdu mohl někdo podstrkovat sklenku čisté vody. Tu by mu nejspíš šplíchl do obličeje s veškerou rozzlobenou náruživostí a potěšením z utrpení jiných.

K jeho nesmírné úlevě se opět rozhostilo ticho, takže měl dost prostoru se pomalu zvednout z nedůstojné polohy klečmo na zemi. Když se nesnažil překonat sám sebe, svou malátnou hlavu, tak se mu podařilo stoupnout si na nohy bez toho, aby se před ním svět roztočil jako na dětském kolotoči. Dlouze se nadechl, narovnal a odrhnul si vlasy z čela. Jedno trhnutí ramenou v téměř profesionálním gestu přesunulo jeho padající hábit zpátky, kam patřil. Důstojnost Severuse Snapea byla zpět v takové míře, v jaké mohla být, vzhledem ke všem těm starostlivým idiotům kolem a jeho vlastní zřetelné rudosti v obličeji, která mu tepala tvářemi. Nikdy se nečervenal, ani když mu bylo špatně, dnes to bylo snad úplně poprvé za celý jeho život.

Sjel je všechny temným pohledem. Červenající se nebo naopak pobledlý, v mdlobách či při plném vědomí, všem muselo být jasné, že za žádných okolností neztrácí na své temnosti a netoleruje, když ho lidé obskakují jako ubohého nemocného Nebelvíra.

„Už je ti lépe, chlapče?“ otázal se opatrně Brumbál, nejspíš si byl moc dobře vědom, že je Severus velice blízko skutečnému výbuchu zlosti.

„Jsem dokonale v pořádku a zdraví, děkuji za zájem, pane řediteli. Takže snad abychom pokračovali v poradě,“ nepřipustil jenom možnost, že by si lidé vůbec měli všimnout jeho mdlob. Ne, to se prostě nestalo. Posledních pět minut si musí ostatní pro své vlastní bezpečí vymazat z hlavy, jinak jim je vymaže on, což nebude ani trochu příjemné.

„To si nemyslím, Severusi,“ zakroutil ředitel hlavou. „Omdlel jsi nám tu naprosto bez příčiny a poslední dobou se chováš zvláštně. Také vypadáš jinak. Musíš si zajít na ošetřovnu za Poppy, aby tě prohlédla.“
„V žádném případě! Nepotřebuji lékouzelníka, jsem dostatečně kompetentní a schopný se diagnostikovat a vyléčit sám,“ zamítl rázně.
„Je mi líto, ale musím na tom trvat. Jestli tě trápí nemoc, pak se mohou nakazit studenti nebo může tvoje indispozice způsob nějakou nehodu. Ještě dnes si zajdeš za Poppy,“ nenechal se Brumbál odbýt, jako kdyby snad někdy dřív jen tak ustoupil.

Nejdřív se vztekle podíval na starého čaroděje. V jeho případě to mělo pramalý vliv, poklidně Severusovi oplácel pohled, jako kdyby to bylo úplně normální a vlastně zábavné. Stejným pohledem si změřil ostatní, až na McGonagallovou pro jistotu všichni nasadili výraz jemného nezaujetí. Už jen svými slovy dokázal Severus znepříjemňovat život nejen žákům, ale i profesorům. Velká část z nich prostě jen nechtěla mít nepříjemnosti, ta menší se ho skutečně bála, jako například ježibaba z věže. Ta se pro jistotu schovala za záda profesora obrany, který také výjimečně vynechal svou neustávající zášť vůči Severusovi někde zapomenutou.

„Jak si přejete, pane řediteli,“ souhlasil lživě s lehkou samozřejmostí a podpořil to mírnou uctivou úklonou.

„Tak prosím, Severusi... až po tobě. Rád tě na ošetřovnu doprovodím a dohlédnu, že tě po cestě zase nepřepadne slabost,“ pokynul mu ředitel s laskavým úsměvem ke dveřím.

Zaskřípěl zuby. Věděl moc dobře, že Brumbál ví. Ředitel se nenechal ošálit jeho lží, kdy doufal, že prostě za Poppy nepůjde a bude se skrývat na hradě tak dlouho, dokud se na jeho nemoc nezapomene. Sice by to trvalo tak dva měsíce, protože ředitel měl sloní paměť, ale Severus byl naprosto přesvědčen, že i tak dlouho by se dokázal ukrývat před jeho všetečným dolézáním a hledáním. Jenže takhle bude muset hned teď jít s Brumbálem v závěsu za Poppy a skutečně se nechat vyšetřit, protože ředitel bude zaručeně sedět v čekárně, chroupat něco sladkého a čekat, až mu lékouzelnice oznámí, že se Severusem nic není.

„Děkuji, to jste laskav,“ procedil přes sevřené čelisti.

„V tom případě se vedení porady ujme profesorka McGonagallová, která nám pak se Severusem převypráví, co se tu povídalo zajímavého.“
„Rozumím, pane řediteli,“ kývla profesorka.

„A s vámi si, pane Gifte, pak chci popovídat, ano?“ Významně si změřil profesora obrany, který náhle zrudl ve tváři až po samé kořínky vlasů a se souhlasným zamumláním sklonil hlavu. Pro dnešek toho na něj bylo nejspíš přeci jen trochu moc, což Severusovi činilo nesmírnou radost. Jen stěží se mu podařilo zakrýt škodolibý úsměv deroucí se mu na tvář. Dobře k tomu posloužila myšlenka na otravné lékouzelnické vyšetření. Zase se zamračil

Neochotně vyšel z ředitelny následovaný Brumbálem, který s ním srovnal krok, jen co sjeli po schodišti a šli po chodbě. Nedíval se na něj, nedíval se ani na studenty toulající se těsně před večerkou venku, přestože by jim měl odebrat body, chtěl být co nejdřív na ošetřovně a uspokojit tak Brumbálovu starost.

Do čekárny před ošetřovnou vrazil, a než neméně rázně vstoupil na ošetřovnu samotnou, tak se neobtěžoval klepat. On tu být nechtěl, takže jestli se nebude Poppy líbit jeho neslušné chování, tak ať si ho klidně vyhodí. Bránit se rozhodně nebude. Se zavířením pláště se zastavil uprostřed místnosti a složil si ruce na prsou.
„Dobrý večer, pánové. Stalo se něco?“ ptala se okamžitě Poppy vycházející ze své pracovny za prosklenou stěnou v přední části ošetřovny. Neměla na sobě bílou zástěru ani čepec na hlavě, takže se nejspíš chystala jít už do svého pokoje, když ji tu přepadli.

Ředitel se ohlédl po Severusovi, jestli něco neřekne, když lektvarista zareagoval jen semknutými rty a pozvedlým obočím, tak se s povzdechem ujal slova sám.

„Severus nám omdlel přímo při poradě profesorského sboru. Musel jsem trvat na tom, aby šel za tebou a ty ses na něj mohla podívat. Je to jenom můj dojem, ale myslím si, že ho už delší dobu sužuje nějaká nemoc,“ projevil svůj nesmyslný názor ředitel.

„Mám trochu střevní chřipku a vy všichni z toho naděláte, jako kdybych umíral na zasažení kyselinovou kletbou. Nejsem z cukru, abych se rozpustil po pár kapkách deště,“ obrátil se přímo na lékouzelnici. „Nepotřebuji ošetřit, nejsem nemocný.“
„O tom, jestli jste či nejste nemocný, rozhoduji výhradně já, v žádném případě vy a, při veškeré úctě k vám, Albusi, ani vy nemáte lékouzelnické vzdělání potřebné k diagnostikování pacienta,“ bez okolků se pustila i do ředitele, který na to odpověděl jen vážným pokýváním hlavou. „Vy, profesore Snape, jděte za zástěnu a sundejte ze sebe alespoň ten plášť, jeho ochranná zaklínadla mi ruší má kouzla. Vy, pane řediteli, prosím počkejte vedle. Ať máme soukromí.“
„Jistě... samozřejmě,“ s těmi slovy starý čaroděj urychleně opustil místnost.

Vyprovodil ředitele ven pohledem a představoval si při tom, jak se pokouší o útěk z ošetřovny, Brumbál ho hned za dveřmi chytá za límec a vláčí zpátky. Neměl úniku před osudem horším než smrt. Znechucen sám sebou, že se nechal do něčeho takového uvrtat, přešel za zástěnu, kde si odepnul všechny knoflíčky držící jeho plášť více méně na ramenou, přehodil ho přes zástěnu. Vyšel ven mlčky a posadil se na okraj dřevěného vyšetřovacího lůžka.

„Tak kromě mdlob máte jaké příznaky?“ zeptala se lékouzelnice stanuvší před ním trochu jako přísná matka kontrolující svému dítěti teplotu.

„Žádné. Nic mi není, jen jsem nejedl a málo pil, nebo naopak vypil moc whisky. Tím můžete své vyšetření ukončit a pustit mě pryč,“ odmítl jí říct o všech svých ostatních příznacích.

„S tímhle přístupem tu strávíte ještě hodně času. Moc dobře víte, že vás nepustím z místnosti, dokud si nebudu jistá, že jste zdravý,“ vytasila se s hůlkou, Merlin ví, jestli by ji nepoužila k tomu, aby Severuse připoutala při vyšetření k lůžku. „Všichni máme v živé paměti kouzlo, jímž vás ochromil nejspíš Ten jehož jméno nevyslovujeme. I když jsem po vašem vyléčení nenašla žádné následky kletby, tak to neznamená, že se nemohly dostavit teď. Můžete být v ohrožení života. Pár minut, co mi obětujete, snad není tak velká cena za váš život.“

Prudce se nadechl nosem. Jistě, vyšetření nestálo za to, aby ohrozil svůj život, jenže on prostě neměl dojem, že by umíral kvůli zákeřné kletbě z rukou Pána zla. Když lidé umírají, tak to vědí. To není báchorka. Prostě to vědí, možná ne mudlové, ale čarodějové cítí, když se k nim blíží Matička Smrt, aby je skosila a vzala jejich duše na Avalon. Vidí ji, cítí její dech na zádech a její ruce na ramenou. On měl pocit přesného opaku. Uvědomoval si svůj život intenzivněji než kdy dřív.

„Únava, nevolnost, zatmívání před očima, jiskřičky v zorném poli, bušení srdce a zadýchávání. Všechno jsou to příznaky střevní nebo jiné lehké nákazy. Nic, na co bych potřeboval lékouzelníka,“ shrnul sice své příznaky, ale stále odmítal její péči.

Lékouzelnice potřásla hlavou, ve své tvrdohlavosti příznačné pro snad každého lékouzelníka nebo i mudlovského lékaře prostě ignorovala, že Severus odmítá její péči.

„Lehněte si, ať se mi moc nehýbete, a já si prohlédnu vaši auru. Nejdřív se podíváme, kde by mohl být problém, a pak si ho prohlédneme důsledně. Tak honem, lehnout,“ mávla hůlkou a po Severusově pravici se objevil polštářek, na který si mohl položit hlavu.

Nebyl ani trochu nadšený, když si skládal hlavu na polštářek a nohy hodil nahoru na vyšetřovací stůl. Posunul se tak, aby byl uprostřed, protože věděl, že s ním za chvíli Poppy bude levitovat ve výšce a pevně se ještě pro jistotu chytil okraje. Nebál se, jen nesnášel pocit, že si s jeho tělem někdo dělá, co chce. Zažíval ho příliš často spojený s bolestí, než aby to snášel třeba i z rukou lékouzelníka bez mrknutí oka. Pevně zavřel oči a dlouhým výdechem se uklidnil.

Ucítil, jak se lůžko zvedlo, stabilizovalo dost vysoko, aby k němu Poppy mohla, a pak už jemné zabrnění po celém těle, když si zviditelnila jeho auru. Oči neotevřel. Nerad se na to díval. Měl pocit, že si lékouzelnice prohlíží něco, co by mělo zůstat vždy skryto, protože je to intimnější než nahé tělo. Proto také nesnášel Potterovu schopnost zřít magii ostatních bez kouzel. Co měl nějaký malý spratek právo lézt vám do soukromí.

Jak tu tak poklidně ležel na teplém dřevěném lůžku, tak se mu podařilo poprvé od chvíle, co omdlel, konečně zklidnit dech. Pomalý nádech a pomalý výdech. Cítil se daleko lépe, když měl dost kyslíku v těle. Napočítal do dvaceti nádechů a neslyšel, že by Poppy něco řekla nebo udělala, vypadalo to, že prostě jen stojí a civí na něj jako opařená.

Otevřel oči, obrátil k ní hlavu a skutečně; stála u lůžka, dívala se mu někam na břicho a v její tváři byla směs naprostého šoku a fascinace. Nezdálo se, že by byla rozčílená z toho, co vidí, jen prostě překvapená. Zamračil se na ni.

„Co na mě tak koukáte?“ skoro se na ni obořil, jen to znělo nedostatečně prudce, když se ho uvnitř zmocnila svíravá obava, že je něco špatně.

Nadzdvihl se na loktech dost na to, aby si viděl na břicho, kam mu lékouzelnice tak upřeně koukala, přimhouřil oči a rozostřil, díky čemuž mohl přes kouzelný filtr kolem svého těla vidět vlastní magii. Modrou a fialovou, moc dobře ji znal, ostatně ji neviděl poprvé. Spatřil ji pokaždé, když zažehl živý oheň, jelikož ten se zbarvoval podle odstínu čarodějovy magie. Co bylo jeho magii naprosto vzdálené, byl rudý pulzující magický uzlík velikosti slepičího vejce tepající dole pod jeho pasem. Tepal v rytmu srdce a s každým stahem vysával desítkami tenkých nitek Severusovy magie jeho sílu z magického jádra. Zvedl se mu z toho pohledu žaludek. Něco... parazit... kouzlo... ohavnost od Pána zla byla uchycená v jeho těla a živila se jako obrovské klíště. Chtělo se mu začít ječet z plných plic jako hysterická holka. Nikdy si nedělal iluze, že umře ve sto padesáti upoutaný na lůžku a obklopený početnou rodinou, myslel si však, že zemře v boji, ne vycucaný magickou sondou s pokřiveným tělem a v bolestech způsobených smrtí jeho magického jádra.

Ten Potterovic spratek to věděl! Viděl to a nic pořádného neřekl! Možná to byl dokonce i on sám, kdo tu sondu do Severuse vložil ve snaze se ho zbavit. Ne, to byla hloupost, kluk nebyl dost schopný něco takového vytvořit. Musel se uklidnit, musel přemýšlet. Musel sakra donutit Poppy, aby to z něj okamžitě vyndala.

„Vyndejte... tu... sondu... ven,“ pronesl každé slovo odděleně mezi dlouhými nádechy. Lékouzelnice na jeho hlas nereagovala, tak ji chytl za ruku a přitáhl si ji k sobě, div že mu nespadla na klín.
„Slyšela jste mě? Je mi jedno, co mi to udělá s tělem, hlavně ji okamžitě vyndejte!“
„To není magická sonda,“ překvapila ho svou odpovědí Poppy. „Myslím.. že je to něco úplně jiného. Pan Potter o tom mluvil, rudé podstatě ve fialovomodré magii. Nedošlo mi, že by se to mohlo týkat vás, teď už chápu. On si myslí, že vám to nechce ublížit, a já si to myslím také.“
„Co záleží na tom, co si myslí Potter?! Je to cizí magie! Nepatří tam! Vyndejte ji!“ nekřičel, naopak mluvil tak tiše, že nebýt lékouzelnice tak blízko, tak by ho nejspíš ani pořádně neslyšela. Severus totiž nikdy nekřičel. Neměl to v povaze.

„Neměli bychom se unáhlovat,“ opatrně stiskla Severusovo zápěstí, kterým ji stále držel za sukni, a pokusila se opatrně vyprostit. „Jestli je to to, co si myslím, pak to není zlo, ale zázrak. Dovolte mi sem prosím zavolat Brumbála, aby se na vás podíval. On je jediný žijící člověk, který to kdy viděl ve skutečnosti, takže jen on nám může dát jasnou odpověď.“

Pustil ji tak prudce, že zavrávorala dozadu. Evidentně mu nechtěli pomoct, dokud si jeho utrpení neprohlídne i sadistický Brumbál. Nemohl odsud utéct, když za dveřmi hlídal jeden z nemocnějších čarodějů doby, a nemohl se ani pokusil tu věc ze sebe vynadat sám, dokud tu je Poppy, jelikož by ho dozajista zadržela, i kdyby to znamenalo, že by jí odsekal kouzlem všechny končetiny. Cítil se v pasti, na čele mu vyrazil studený pot vzteku a hrůzy, ale krátce přikývl. Doufal, že snad hned potom poběží za ředitelem, nechá ho tu samotného, místo toho se jen na okamžik obrátila, aby mávnutím hůlky otevřela dveře a zavolala Brumbálovo jméno. Neměl šanci se pokusit té věci zbavit, i kdyby ji třeba vyřízl.

„Stalo se něco Pop...“ zeptal se, jen co nahlédl dovnitř, jenže sotva spatřil Severuse ležícího na lůžku, tak ztichl jako pěna. Jeho oči za brýlemi se rozšířily při pohledu na lektvaristovo břicho úplně stejně jako předtím ty Poppyiny. Byl ve stejném šoku jako ona a to nevěstilo nic dobrého. Překvapit někoho starého a mocného jako Brumbál bylo těžké, když se to někomu podařilo, pak to většinou znamenalo jen zlé věci, protože ten někdo byl zpravidla Pán zla.

„Jak... to přeci není možné,“ zamumlal, přistupuje k Severusovi krok sum krok ani ne tak ve strachu jako spíš proto, že se bál, aby se před ním nerozplynul nějaký snový zámek.

„Takže je to skutečně to, co si myslím?“ zeptala se lékouzelnice horečně. „Je to opravdu ono? Nedokážu to zasvěceně posoudit, protože jsem to vídala jen ve starých myslánkách na lékouzelnickém kurzu u Munga. Vy jste jediný člověk v Anglii, který to kdy viděl na vlastní oči.“

„To je... je to hrozně dávno. Před sto lety. Byl jsem ještě dítě... nejsem si jistý. Snad kdybych se mohl dotknout...“ váhavě se přiblížil k Severusovi až na dosah ruky a vztáhl k němu pravačku.

„Nikdo na mě nebude sahat!“ zasyčel a smýkl sebou z lůžka dolů. Zůstal opřený rukama o lůžko, nahrbený a chráněný dřevěnou deskou před těma dvěma, kdyby se k němu chtěli přiblížit. Sledoval je podezřívavě. Měli se bát, alespoň k čertu trochu, o jeho život, nebo jim na něm tak málo záleželo? Přinejmenším Poppy by měla svého pacienta okamžitě začít léčit, ne šokovaně koulet očima jako sestřička první den v nemocnici.

„Nedovolím vám přiblížit se, dokud mi neřeknete, o čem tu, do bezedné propasti, mluvíte?!“ teď už ten hlas mírně zvýšil, ke svému naprostému zděšení zněl dokonce zženštile, jak mu vyskočil o několik oktáv výš. Copak byl prototypem mudlovského gaye, aby kňoural v parodii na ženský jemný hlas?

„Myslím, že...“ promluvila Poppy a podívala se na Brumbála, jenž jí odpověděl kývnutím, „že byste mohl být těhotný.“

Několik dlouhých okamžiků se na ně díval, čekaje, že vykřiknou 'apríl'. Nebyl by to vtipný vtip, ne vlastně by to byl velice ohavný vtip hodný jedině tak floutků jako Potter, ale přinejmenším by to byl jenom vtip. Přenesl by se přes to, překousl svou hrdost, jak už to párkrát udělal, a naplánoval strašlivou pomstu na všechny, kteří se toho kanadského žertíku účastnili. Kdyby se tak jenom Brumbál trochu uchechtl, zacukaly mu koutky rtů, zvedl pobaveně obočí. Ne, nic z toho neudělal. Oba s Poppy byli neskutečně vážní.

Severusovi se udělalo mdlo. Musel se opřít břichem a celým předloktím o desku vyšetřovacího lůžka, jinak by se nejspíš sesunul k zemi. Cítil, že mu vyskočil krevní tlak rozčílením, což se zjevně nesnášelo s jeho 'požehnaným' stavem a způsobovalo, že mu svět před očima ztrácel kontury.

Těhotenství u muže. Jistěže o tom slyšel, vždyť kolikrát ho jeho známí škádlili tím, že by si měl dát pozor, komu nastavuje, aby si neudělal děcko. To ale byly jenom hloupé řeči primitivních bouchačů Pána zla, jako byl Crabbe. Každý vzdělaný čaroděj věděl, že poslední mužské těhotenství se na Britských ostrovech vyskytlo někdy před sto lety, přičemž se nikdy nedostalo na veřejnost, kdo to dítě zplodil, kdo bylo to dítě samé, nebo dokonce jakého bylo pohlaví. Vše sice bylo zaznamenáno na Ministerstvu, ovšem kvůli ochraně soukromí rodiny byly záznamy zapečetěny a vzhledem k tomu, že dotyčný potomek neměl vlastní dítě, tak se považovala tato vzácná schopnost, nebo snad anomálie, za zcela vymizelou z anglické kouzelnické společnosti. Přenášelo se to krví z matky na syna a z něho pak případně, pokud byl nositelem dítěte, na dalšího potomka bez rozdílu pohlaví. Sdílení deformace v podobě mužského těhotenství, bylo ještě ztíženo tím, že se případy početí vyskytovaly výlučně v případě, že byl muž gay a měl sex s jiným mužem. Společně s míšením s mudly, které tuto schopnost neutralizovalo, bylo logické, že vymizela.

Severus nemohl otěhotnět, nikdy ani neuvažoval o tom, že by mohl. Moc o své rodině nevěděl, ale že se kdysi vyskytlo něco tak vzácného jako mužské těhotenství, to by se mu matka zmínila. A i kdyby ne, tak na tom nezáleželo, byl přímým potomkem mudly a prostě se nemohl stát nositelem plodu. Nemohl, a přesto stal.

„Severusi?“ oslovil ho opatrně Brumbál, který se nenápadně přesunul po jeho bok. „Na mužské těhotenství neexistuje lektvarový test jako u běžného. Jediným způsobem, jak ho potvrdit, je prohlídka aury, kterou už jsi absolvoval. Poppy si není jistá a já bych se potřeboval dotknout tvého břicha... dokážu při doteku vycítit magickou podstatu čaroděje a pamatuji si, jak zní podstata plodu v mužském těle. Když mi to dovolíš...“ naznačil pohyb rukou směrem k Severusově břichu, nízko pod pas, prozatím skrytému pod hranou stolu.

Narovnal se. Bylo jasné, že vědět, oč tu jde, je prostě základní. Jestliže je těhotný, pak teprve může přemýšlet, kdo je otec – tím si byl celkem jist už teď – jak se to mohlo stát nebo proč mu to někdo udělal. On byl totiž přesvědčený, že je tím vinen Pán zla a jeho kouzlo na počátku prázdnin. Nějak mu to udělal. Buď umožnil, že otěhotněl, nebo to přímo zprostředkoval. Nemusel nad tím dlouze dumat, stejně jako nemusel přemýšlet, co udělá, jestli mu Brumbál potvrdí to šílené podezření ohledně těhotenství.

Ředitelova ruka se přesunula k jeho břichu, přitiskla se na něj a starý muž zavřel oči. Trvalo to podle jeho názoru až příliš dlouho, než Brumbál ruku odtáhl a... usmál se. Takže to znamenalo, že se všichni mýlí a žádné mužské těhotenství se nekoná. Je to prostě jenom magická sonda určená k jeho pomalé likvidaci. Nic ani vzdáleně příjemného nebo snad méně nebezpečného, avšak dostatečně známého, aby si s tím dokázala Poppy poradit.

„Severusi, jsi těhotný. Gratuluji,“ šokoval ho svým nadšeným výrokem ředitel usmívající se, jak už ho dlouho neviděl.

Zbláznil se. Brumbál se zaručeně už konečně zbláznil. Jak mu jen mohl gratulovat, když se Severus právě dozvěděl tu nejotřesnější zprávu ve svém životě. Možná neměl v sobě magickou sondu, což bylo dobře, ale měl tam mrňavého parazita, ze kterého by se potencionálně za pár měsíců stal větší parazit, potom smrdící a řvoucí parazit, následně vztekající se parazit, až by metamorfózou dospěl v pubertálního parazita. Představa, že by měl následující třeba jen měsíce věnovat pouhou špetku své síly tomu uvnitř, na co vůbec nechtěl ani nepomyslel, že by to měl, ho prostě naplňovala odporem. Byl to výtvor Pána zla a on nebude schránkou pro jeho pošahané experimenty.

Ne!“ zavrčel a zacouval o dva kroky dozadu dál od těch dvou nadšenců do dětí. „Všichni moc dobře víme, kdo za to může. Udělal to Pán zla, to on způsobil, že jsem těhotný. Může za to kouzlo, jež na mě seslal před dvěma měsíci. A nesnažte se mi tvrdit opak! Náhody neexistují!“ namířil na ně na opak svůj dlouhý prst. „Dostanete ze mě tu věc teď hned a je mi jedno jak.“
„Neměl by ses rozhodovat, když jsi rozrušený,“ snažila se Poppy o uklidňující tón, který ho ještě víc vytáčel, protože se obvykle používal na vážně nemocné nebo těhotné. „Nech si to projít hlavou, zvážit všechna pro a proti...“

„Nemusím zvažovat nic!“ přerušil ji rázně. „Je to zlé, o tom nemůže být pochyb. Všechno, co on stvoří, je kruté, zvrácené a ohavné. Nebudu jeho pokusným králíkem,“ zablýskl temným pohledem po lékouzelnici, jeho rty se zkroutily v úšklebku. „Jestli nejste schopná namíchat interrupční lektvar pro mužské těhotenství, tak si ho připravím sám a ani u toho nemusíte být. Dokážu se toho zbavit bez vašeho vměšování.“
Jestliže mu nepomohou oni, tak si pomůže sám. Nebylo by to poprvé, co se musel vyléčit z nemoci, uzdravit si rány nebo vůbec se o sebe postarat. Za celý jeho, zejména dospělý, život neexistoval snad ani jeden okamžik, kdy se o sebe nemusel starat sám, probít se životem bez pomoci silnějších. Když to zvládl doteď, přes všechny překážky, tak to zvládne i tentokrát.

Uděl krok směrem ke dveřím, Brumbál mu cestu zatarasil rychleji, než stačil udělat další dva. Stáli tam proti sobě, Severus rozrušený natolik, že byl schopný proti řediteli vytáhnout hůlku. Starý čaroděj s výrazem tak nehybným, že by klidně mohl být vyřezaný do starého vysušeného kmene stromu.

„Nemůžeš jen tak bez rozmyslu ukončit nesmírně vzácný život,“ promluvil Brumbál ne hlasem veselého pohádkového dědečky, nýbrž hlubokým šepotem prastarého mocného mága.

„Ach, ušetřte mě keců o tom, jak je lidský život vzácný!“ vyplivl. „Tenhle život není vzácný, protože je experimentem jedné zrůdy.“

Uvědomoval si, že jako správný Smrtijed by tak mluvit neměl, jenže co na tom záleželo. Byl tu Brumbál a Poppy, nikdo z nich zaručeně nebyl s Pánem zla, tak si tu mohl říkat, co chce. Beztak po tomhle už neměl v úmyslu vrátit se do jeho služeb, ani kdyby ho Brumbál prosil na kolenou se slzami v očích a sliboval mu modré z nebe. Ne, raději bude na útěku, k čertu, raději bude hnít v Azkabanu než tohle.

„Ty moc dobře víš, že o tom nemluvím,“ dva Brumbálovy kroky vpřed a jeden Severusův vzad, to aby nevypadal vyloženě jako zbabělec. „Můj čas se nachyluje, Severusi, a není nikdo, kdo by po mně zaujal místo. Harry je Vyvolený, je mocný, ne však dost mocný, aby mohl být mnou. Lidé potřebují silné, spravedlivé a laskavé vůdce. Nemohou bez nich žít, takový je svět,“ zvedl k Severusovi obě ruce v prosebném gestu. „Zvaž své rozhodnutí. Možná nám Paní Prozřetelnost seslala řešení. Až jednou zemřu, tak kouzelnický lid bude hledat někoho, kdo je povede, a tvé dítě by tím někým mohlo být.“
„Ať si ho hledají jinde. Znovu opakuji, že nejsem ničí inkubátor na vládce světa. A teď mi uhněte z cesty.“

Kupodivu Brumbál jen ustoupil stranou bez toho, aby se dál hádal. Severus nečekal, jestli si to starý čaroděj rozmyslí, nebo jestli se do toho Poppy přidá se svou trochou do mlýna, a rychle vyletěl z ošetřovny. Srdce mu tlouklo jako o závod, potil se, a až vpůli cesty ke sklepení si uvědomil, že nechal nahoře svůj plášť. Nevracel se pro něj, skřítci ho najdou a dopraví majiteli, ale štvalo ho z principu, že ho někde zapomněl. Těhotenství, dar Prozřetelnosti podle Brumbála a prokletí od Pána zla podle něj samotného, mu prostě zatemňovalo mysl. Právě teď stál uprostřed chodby, sice už zčásti klidný, zároveň však nerozhodný, kam vůbec chtěl jít. Samozřejmě do sklepení, jenže nejdřív musí do knihovny, konkrétně do části s omezeným přístupem.

Obrátil se na patě, knihovna byla opačným směrem než vchod do sklepení, co obvykle používal, a pospíšil si vyhledat lék na svou nemoc. Neřešil při tom žádné morální otázky ohledně toho, jestli je dítě dva nebo tři týdny staré ještě jenom zárodek nebo už živá bytost. Stejně tak ho nezajímaly Brumbálovy názory. Nebál se momentálně ani hněvu Pána zla za to, že mu pokazí jeho plány. Jakmile se zbaví svého problému, tak sbalí nejnutnější a bude se přenášet tak dlouho, dokud se nedostane třeba na Sibiř, tam by ho nemusel nikdo hledat. Nebo do Amazonského pralesa. Australských pustin. Do roubenky blízko vrcholu nejvyšší hory světa. Na ostrov v Tichém oceáně. Prostě někam, kde bude mít klid a bude nepravděpodobné, že ho tam někdo najde.

Do knihovny vkročil pomalu a rozhlédl se kolem sebe jen tak pro jistotu, kdo všechno tu je. Kromě knihovnice, která nejspíš i spala za pultem, zahlédl Grangerovou skládající si tlusté knihy na hromadu, pak je nadlehčila levitačním kouzlem a obrátila se. Zůstala stát, protože on byl kousek od ní. Snad tři metry. Nejspíš ji vyděsilo náhle ho tu vidět, z čehož pro tentokrát neměl ani poloviční radost jako jindy.

„Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravila ho, jemně se pousmála a mávnutím hůlky popohnala knihy za sebou. „Nashledanou, pane profesore.“
Vyprovodil ji pohledem, přičemž si všiml, že s sebou nese knihy o lékouzelnictví pro začátečníky. Byly pro Pottera. Přimhouřil oči. S ním si to také vyřídí, až vyřeší situaci. Kdyby se ten spratek řádně vyjadřoval, nebyl drzý a alespoň popsal, co vidí, tak by už dávno lektvarista neměl žádné starosti. To díky němu v sobě musel ještě další týden nosit jakýsi zvrácený zárodek, vzdálený pozůstatek staré magie. Za to bude Potter trpět tak, až si bude přát, aby se vrátila Umbridgeová, a navíc měla na hlavě kus Pána zla. Svou pomstu vůči němu sice ještě nerozmyslel, bude na to mít jen chvíli, než se odsud vytratí, ale byl si jistý, že něco najde.

Rychle prošel mezi obrovskými regály s knihami až dozadu k oddělení s omezeným přístupem, jedním poklepáním hůlkou na mříž si otevřel a vešel dovnitř. Byla tu jedna rozsvícené lampa, pod kterou se na zemi válela taška, a na stolku byly věci, přes židli visela havraspárská kravata. Zamračil se na ni. Doufal, že se s dotyčným havraspárem nestřetne, měli všetečné otázky v těch nejméně vhodných chvílích.

Obor lékouzelnictví byl v zadní části napravo, věděl to jistě, rozhodně tam nebyl poprvé a tady, v bradavické knihovně, se nic nepřesouvá na nové místo. Bez váhání zamířil tím směrem rovnou k nejzadnější, tudíž nejstarší části, kde se nenacházely jenom knihy, ale také svitky, dokonce několik egypských papyrusů. Přejel zrakem po knihách léčivých lektvarů na dávno zapomenuté kletby, přesunul se k léčení nemocí, co dnes zvládli lékouzelníci odstranit mávnutím hůlky, a skončil u zvláštního oboru neobvyklých lékouzelnických anomálií. Přivolal si několik knih, věděl, že v jedné ten lektvar je, před lety ho tu našel, když se ze zvědavosti díval. Problém byl, že ty knihy neměli nic na hřbetech, tak je člověk nemohl poznat. Recept našel až v poslední knize, samozřejmě, kde také jinde, přejel ho očima a zapamatoval si ho. Následně, po zralé úvaze, si vyčaroval kousek pergamenu a recept si i přepsal. Jeho paměť a soustředění byly narušené a nechtěl splést postup lektvaru, co by ho podle obsažených ingrediencí mohl klidně zabít. Vrátil knihu na její místo, pergamen si vložil do kapsy a obrátil se, což způsobilo, že se mu zorné pole zhouplo ze strany na stranu. Ve stejnou chvíli pocítil dole v podbřišku cosi jako bodnutí. Nebyl to skutečný fyzický pocit, jen měl na chvíli dojem, že se v něm něco zachvělo. Přitiskl si na to místo ruku. Vyslal k tomu místu všechny své nepřátelské myšlenky s veškerou jejich krvelačností. Následovalo další zachvění, bodnutí spojené s čímsi, co se nedalo popsat, zato mu to svíralo hrudník zevnitř ledovými prsty.

Zakázal si tomu pocitu podlehnout. Rozhodnutí učinil, bylo pro něj správné, pochyby neexistovaly. I tak ho rozptylovaly, snad právě proto si při odchodu nepovšiml blondýnky stojící v jedné z uliček a pohrávající si s bambulkami na konci svého copu.

 

°°0°°

 

Byl starý. Až příliš starý. Taková byla skutečnost. Prožil dlouhý, vesměs spokojený život. Zažil lásku, zklamání, nadšení, bolest, přátelství, zradu, vítězství, prohry i smutky všeho druhu. V posledních dvou letech, kdy cítil přízračné ruce Matičky Smrti kousek od svých ramenou, se stal prostě smířený s tím, že už neuvidí nic zajímavého. Poslední fascinující věc bude, až se ta nenápadná kráska, kterou občas vídal koutkem oka na chodbách Bradavic nebo z dálky, v barevných oknech hradu, nakloní nad něj a naposledy ho políbí. Upřímně se na ten polibek těšil, přestože bude od ženy a nejspíš bude studený, až mu ztuhne krev v žilách.

V tom přesvědčení žil, večer smrti popřál dobrou noc a ráno zase krásný den, až dnešek ho změnil. Spatřil totiž to, o čem si myslel, že zůstane jen vzpomínkou, kterou si právě ona vezme s sebou, když bude umírat. Viděl, po tolika dlouhých letech, nový život na místě, kde neměl existovat. Nesmírnou krásu přírody v její úchvatné rozmanitosti, kdy dala naději i těm, co ji sami ztráceli.

Severus byl těhotný. Skutečně těhotný, nosil v sobě dítě. O tom Albus snil po celý svůj život, doufal, že se mu to podaří, že přeci jen má tu potřebnou kapičku magie ve své krvi. Nestalo se. Měl nesmírnou moc pohnout skálou, zatmět slunce, rozbouřit oceán, ale k čemu mu to bylo, když nemohl mít něco tak prostého jako dítě z vlastní krve. Kolikrát ho napadlo, že je to možná způsob, jak Prozřetelnost vyrovnává svět. Jeho dítě by bylo zrozené z jeho nesmírné moci, a proto by logicky muselo být ještě mocnější. Možná tak mocné, že už by to narušovalo přirozený chod věcí.

On si přál být požehnaný, zatímco Severus to odmítal z hlouby své popraskané duše. Krásná ukázka toho, že člověk nikdy nedostane to, po čem touží, zato k němu přichází věci, co by raději nevlastnil. Kdyby tak šlo směňovat moc. Bez váhání by si vzal tu Severusovu i s jeho dítětem a dal by mu svoji všemi tolik chtěnou.

Ztracený v myšlenkách přistoupil ke své skříňce naplněné ampulkami se vzpomínkami. Jednu z nich si vybral, zaprášenou a zešedlou, úplně vzadu, kdy musel odsunout několik desítek lesknoucích se novotou, aby ji mohl vůbec vytáhnout. Sfoukl z jejího broušeného povrchu prach, rukávem ho otřel a nahlédl dovnitř. Vzpomínky se nekazily. Byly věčné jako obrazy zamražené v čase. I tato taková samozřejmě byla, jiskřila a přelívala se tam a zpět.

Přenesl ji ke své myslánce, nalil dovnitř a ponořil do ní tvář.

 

 

Seděl u svého domečku pro panáčky a panenky vypadajícímu jako chudší zmenšenina Bradavického hradu. O dvě třetiny méně místnosti, ale interiér i exteriér podobný. Tehdy, jako malý kluk, si samozřejmě neuvědomoval, co jeho domek na hraní skutečně je. Byl to domek. Mohl si oblékat své panáčky a panenky do spousty hedvábných šatů, pokládat je do replik postelí s nebesy, posazovat na dřevěné židličky nebo jen tak pohodit na veliké schodiště točící se uprostřed domečku a sledovat, jak po něm jednou nahoru. Život byl v tu dobu snadný. Prostý. Ještě nevěděl, jakou vládne mocí, když ve svých čtyřech letech uměl lusknutím prstu nechat nenávratně zmizet všechno, co se mu nelíbilo nebo co neměl rád.

„Albusi! Albusi!“ volal ho z dálky tatínkův hlas plný rozrušení. Ani to si tenkrát neuvědomil, jen ho obtěžovalo, že už ho zase někdo volá.

S mrzutě našpulenými rty a panáčkem v ruce vyběhl ze svého pokoje směrem za hlasem volajícím ho do přízemí domu. Po schodišti musel opatrně. Schody byly velké, musel pořádně natáhnout nohu, tak se při tom raději pevně držel dřevěných sloupků zábradlí vypadajících jako malí hadi. Občas se i nějaký z nich sám někam odplazil. To se pak tatínek zlobil, že musí nechat udělat nový.

Dostal se k patě schodiště, poslední schod seskočil a ještě si poskočil několikrát jako klokan. Rozzlobení už ho přešlo, ani netušil, proč se kdy zlobil. Zvláště, když mu došlo, že tatínek volá z jídelny. V jídelně se vždycky podávalo jídlo, když nebyl čas na jídlo, jako teď – vždyť jedl před chvilkou – tak se podával hořká voda pro velké lidi a zmrzlina nebo bonbony pro něj.

Nechal panáčka panáčkem někde u posledního schodu a ten kus, který ho dělil od tatínka, vzal sprintem. V plné rychlosti a s křikem se na něj vrhl. Nebyl ale dost rychlý, to nikdy, než stačil po tatínkovi skočit, tak se obrátil a popadl ho do náruče.

„Pusť! To není splavedlivé! Jsi velký...“ křičel se smíchem a kopal nohama.
„Taky jednou budeš,“ pousmál se otec, jeho modré oči zářily a světlé vlasy vypadaly jako kousky slunce kolem hlavy.

Položil malého Albuse na zem s lehkým syknutím a protáhl se. Chlapec k němu zvedl hlavu ze své malé výšky, nejdřív se podíval do tatínkových očí, potom na jeho bradku a nakonec skončil na velkém břiše. Vypadalo to, že je tatínek tlustý, ale nebyl, to už věděl. Dlouze mu vyprávěli o tom, že uvnitř toho velkého břicha je stejný malý kluk nebo holka, jako je on, a že se brzy vyklube na svět, aby si s Albusem hrál. Na to se moc těšil. Panáčci byli zábavní, někteří se uměli i hýbat, ale kamarádi odvedle byli lepší než panáčci. Až bude ten druhý malý kluk tady doma, tak už nebude muset ani chodit ven do sousedství, aby si mohl hrát. A když to nebude kluk, ale holka, tak jí bude oblíkat do šatiček jako svoje panáčky. Budou si spolu všichni hrát. Jenže ne s jeho panáčky. Ty nikomu na hraní nepůjčí, to zase ne, panáčci byli jeho, klukovi nebo holce ať koupí tatínci jiné hračky. Jeho panáčci už měli svoje životy, co jim vymyslel. Jeden rozdával zmrzlinu, jiný dával bonbony, další pekl sušenky a panenky zase uklízely nebo oblékaly panáčky. Všechno to dokonale fungovalo.

„Co dělá?“ zajímal se zvědavě a ukázal na tatínkovo velké břicho.

„Rozcvičku, bude to velký famfrpálový hráč. Chceš si sáhnout, jak se rozmachuje pravačkou?“ zeptal se tatínek se šibalskou jiskrou v oku.
„Ehm,“ přitakal.
Tatínek se po něm znovu natáhl, vysadil ho na stůl a pak vzal jeho malou ruku, kterou si položil na stranu břicha. Albus vystrčil jazyk mezi rty soustředěním. Už věděl, že musí chvíli počkat, než se bratříček pohne. Někdy strávil dlouhou dobu u tatínka na klíně, když si tatínek četl, s rukou na jeho břiše a čekal, až se něco stane. Vždycky se dřív nebo později něco stalo. Stačilo čekat dost dlouho, to on prý uměl moc dobře, být trpělivý, nebo jak to tatínek říkal. Teď byl taky trpělivý, stačila chvilka, než se bratříček pohnul. Zajiskřilo mu to pod rukou, jako když sáhnul na tatínkovu hůlku. Bylo to senzační. Vypískl radostí. Mohl tohle vážně dělat celý den.

„Ještě pár měsíců a budeš si moct sáhnout naživo,“ usmíval se tatínek. „Ach... budete spolu tak nádherní. Moji malí mocní chlapci změní svět. Ještě si to nedovedeš představit, Albusi, ale ty se díky svým sourozencům staneš chloubou kouzelnické společnosti. Budeš veliký, ctěný, milovaný i obávaný. Můj nejmocnější čaroděj na světě.“
„Budu mít moc bonbonů! Citlonových!“

„Budeš mít víc než to. Více než to...“ přislíbil mu šeptem, když si ho k sobě přitáhl na prsa.

Malý Albus vůbec nechápal, o čem jeho tatínek tak často mluví. Proč se spolu s druhým tatínkem kvůli tomu pořád hádají. Jeden chtěl, aby byl mocný a měl spoustu bonbonů, a druhý nechtěl, aby byl mocný a měl spoustu bonbonů. Netušil, proč to druhý tatínek nechce, někdy měl ale dojem, že ho tatínek nemá rád, a tak si říkal, že by ho taky neměl mít rád.

Tatínek se zlatými vlasy a bratříčkem v břiše ho rád měl. To Albus věděl jistě. Objal ho jednou rukou kolem krku a druhou se pořád natahoval po bratříčkovi. Mohli by mít spoustu bonbonů spolu.

 

Vytáhl hlavu z myslánky a potácivě se posadil na křeslo, jež se mu samo, bez toho aby na to víc jak pomyslel, přisunulo přímo pod nohy. Když se díval na svého bratra před tím, než byl vůbec na světě a slyšel otcova slova, tak mu vždy bolestně došlo, jak byli jeho rodiče šílení. Posedlí touhou po tom, že jako dva mocní čistokrevní čarodějové by mohli stvořit dítě stejně mocné jako samotný Merlin. Zkoušeli to několikrát, Albus narozený jako prvorozený byl největším úspěchem.

Stejně mocný nebo i mocnější človíček dřímal teď Severusovi pod srdcem a vznikl, aniž by z něj někdo chtěl udělat vládce světa. Přinejmenším v to doufal. To si přál. Skutečnost byla nejspíš jiná a pravdu měl Severus. Lví podíl na jeho těhotenství musel mít Tom. Našel způsob, ukrytý v nečernější magii, o kterém se jen tiše mluvilo, když nikdo neposlouchal, jak očistit lektvaristovu magii a přivést zpět jeho nejspíš dávno zapomenuté vzácné dědictví. Vypálil jeho mudlovskou krev, jak pravily staré svitky nabádající rodiče polokrevných, aby nechali své děti, a daroval tak Severusovi nesmírnou moc. Poprvé ve svém dlouhém životě udělal Pán zla něco dobrého, ač byl jeho úmysl jistě hanebný. Nejspíš chtěl využít lektvaristovo dítě k získání moci. Vysát ho podobně, jako by nejraději vysál samotného Albuse. Tomu se muselo zabránit za každých okolností, kdy nejjednodušší byl Severusův způsob. Zbavit se dítěte dřív, než se vůbec narodí.

Jenže to Albus nechtěl. Jeho srdce se bouřilo proti logicky uvažujícímu mozku stratéga a našeptávalo, že děti se přeci nerodí zlé, takže i to Severusovo by se dalo vychovat tak, aby nenávidělo všechno to utrpení světa i Pána zla, když bude ještě naživu. To byl bod, ve kterém se srdce a mozek shodovaly, dítě by se dalo použít.

Rozhodl se. Dnes nechal Severuse jít, protože si byl jist, že mu nějakou dobu zabere, než najde recept na interrupční lektvar, a než mu vyprší čas, tak vymyslí způsob, jak lektvaristu přinutit, aby si to dítě nechal. Pro dobro jeho. Pro dobro toho dítěte. Pro dobro celého světa.

 

4. Nabídka, která se neodmítá ~o~ 6. Bleskově odhalené tajemství