29.10.2014 21:16

Seskočil ze hřbetu na betonovou podlahu skladiště. Bellus ho vzal zpět. Jeho přirozeným instinktem bylo vracet se do hnízda, ve kterém se narodil. Jeho inteligence byla větší než prostého zvířete, ale nebyl ještě dost vyspělý, aby dokázal rozhodnout, jestli je jejich skrýš stále ještě bezpečná nebo nikoliv. Nebyla, ve skutečnosti byla sotva obyvatelná díky vyraženým střešním oknům a rozdupanému a rozházenému midgardskému vybavení, které byl nuce nashromáždit, aby tu přežil. Přehlédl tu spoušť jen krátkým pohledem. Ve své podstatě ho to nezajímalo, dostal, co potřeboval, teď se hodlal soustředit hlavně na to, jak slzy co nejdříve použít. Sáhl do kapsy a zároveň s tím si strhl náhrdelník z krku.

Dal oba kameny vedle sebe. Měly stejný tvar, stejný lesk, byly stejně těžké, zněly stejnou magickou písní a patřily k sobě jak dvě poloviny srdce. Poznával je, nebo alespoň jeden z nich, z útlých dětských let, kdy zdobil zápěstí Všeotce. Věděl o nich vše, do podrobností, které znala jen sama jejich tvůrkyně, a proto si byl jist, že jejich barva je prostě špatně. Modrá a zelená. Kdyby to neznělo víc než hloupě, řekl by, že jsou pokažené, jenže magické předměty se obvykle jen tak rozbít nemohly, zvláště ty, které vytvořila snad nejmocnější čarodějka Asgardu.

Sevřel krystaly pevně v rukou, potlačujíc potřebu jimi mrsknout o nejbližší zeď. Ničemu by to nepomohlo, nerozbily by se a jen stěží by to vyřešilo jeho problém. Musel najít klidné místo, kde nebude pravděpodobné, že ho S.H.I.E.L.D najde, a tam se teprve pokusit přijít na příčinu podivné barevnosti Slz. Nic jiného ho nezajímalo, včetně nepříjemného pocitu v hrudi a žaludku, který značil, že se průstřely od kulek rychle zatahují a srůstají.

Do ramene ho šťouchl horký vlhký čenich. Odstrčil ho stranou.
„Teď ne Bellusi.“

Žalostné zakňourání, které mu odpovědělo, také ignoroval, nejdřív chtěl najít něco, do čeho krystaly odděleně uzavře, aby na sebe nemohly působit. Co však přehlédnout nemohl, byla tupá rána těžkého těla padajícího na zem. Obrátil se po zdroji toho zvuku a srdce se mu okamžitě úzkostně sevřelo, stejně jako žaludek. Bellus ležel kousek opodál na boku, dračí hlavu složenou na zemi, a zakrvácené břicho se mu těžce zvedalo a zase klesalo. Až teď viděl, že ta midgardská zvířata jeho chlapci ublížila víc, než se na první pohled zdálo. Uschoval krystaly v rukávu a přiklekl k Bellusovi.

„Můj milý, co ti to ti odporní hrubiáni udělali,“ zamumlal částečně tázavě, i když věděl, že mu na to Bellus stěží odpoví. Neznal ještě tolik slov, aby popsal svou bolest. Byl na to ještě příliš malý, teprve se učil pojmenovávat základní věci, poznávat vlastní jméno a Lokiho, chtít po něm cokoliv víc mohl zkusit až do budoucna. Teprve ve chvíli, kdy vůbec bude vědět, jak inteligentního tvora zplodil.

„Isä?“ zasyčela hadí hlava, ta vždy zachovávala ze všech tří největší rozvahu.

„Je to v pořádku. Nemusíš se bát,“ slíbil velmi vážně a pohladil psí hlavu.

Svými slovy si ale nebyl úplně jist, ještě nevěděl, co je s dračí hlavou, která se prakticky nehýbala. Tlamu měla zkrvavenou, ale ne rudou midgardskou krví, nýbrž svou vlastní zelenou. Na první pohled na ni ale žádné tak velké zranění neviděl. Musel ji zvednout nahoru, za psího kňourání, a důkladněji prohlédnout. Až pak mu došlo, že krev musela jít zevnitř, snad společně se zvratky, nebo mohla být vydávena ven z plic, ale to by byla spíše červeno zelená, ne jen zelená. Temně rudé oko se pomalu z části otevřelo a to, co se v něm zalesklo, ho donutilo se zle zamračit a sevřít rozzlobeně čelisti. Byla tam vepsána bolest, velké utrpení, které si jeho Bellus nezasloužil.

„Hodný Bellus, isä?“ zakňourala psí hlava.

„Velmi hodný Bellus,“ odsouhlasil nesoustředěně, zrovna opatrně otevíral šupinatou tlamu, aby se mohl podívat dovnitř.

Žaludek se mu při tom pohledu natlačil nebezpečně vysoko do krku. Už si dávno zvykl na mrtvé i zraněné, nezáleželo mu na nich, jenže tohle bylo docela něco jiného. Spálený jazyk, popálené a krvácející patro, ze kterého se loupaly kusy kůže a masa, a krvavě praskající hrdlo patřilo Bellusovi. Ten byl jeho, jen jeho, stvořil ho takového, jaký byl a nikdo mu nesměl tak brutálně ublížit. V duchu se zapřísáhl, že jednou všem těm samozvaným ochráncům Země udělá to samé. Sváže je a nalije jim do hrdla kyselinu a pak se bude dívat, jak jim vyžírá jazyk.

Sklonil se a zlehka políbil šupinatou čelist. Hlava si pod jeho dotekem smutně povzdechla a neznatelný obláček páry vyklouzl z jejího nosu. Pohladil ji po šupinách na krku. V omezených podmínkách, které tu měl, nebylo mnoho, co by mohl udělat pro Bellusovo rychlejší uzdravení. Nezbývalo nic jiného, než se spolehnout na jeho vlastní regenerační schopnosti a magii, která mu kolovala tělem.

„Bude to dobré, zotavíš se, jen to potrvá po nějaký čas. Byl jsi statečný. Jsem na tebe hrdý,“ řekl měkce k dračí hlavě, která hned v odpovědi vyfoukla další obláček kouře. Hadí hlava se k němu sklonila a ovinula se mu kolem ramene. Její drobnější a hladké šupiny se mu otřely šustivě o kožené nárameníky, jak se naklonila, aby viděla na svou souputnici. Ta psí zakňourala a opřela si mu čumák o koleno. Položil na ni ruku a prohrábl černé husté chlupy.

„Ostatní rány ale mohu zhojit hned,“ slíbil, když se opatrně vypletl z pasti, do které ho Bellus uzavřel.

Přešel k rozházené hromadě, kde nejdřív hledal pohledem. Rychle ale zjistil, že to k ničemu není, takže si opět dřepl na zem a začal mezi rozbitými věcmi tápat rukama a přehazovat je z jedné strany na druhou. K velké nelibosti zjistil, že část věcí, které by potřeboval a které by Bellusovi ulevily, je roztříštěná na kousky, rozlitá všude po podlaze, špinavá nebo jinak znehodnocená. Pod rozbitou obrazovkou jednoho z počítačů ale našel Léčitelovu ruku. Tento Asgardský léčitelský přístroj koupil velmi levně od obchodníka, procházejícího mezi světy se stejnou lehkostí jako Loki sám, protože se dotyčný domníval, že je rozbitý. Byl, nikoliv však neopravitelně. Ve zručných rukách vedených znalou myslí ho bylo snadné opravit, alespoň do té míry, že mohl pomoci s Bellusovými zraněními… například se zacelením otevřeného břicha, ze kterého vypadávají střeva. Nic menšího by s tím u Asgarďana, natožpak Midgarďana, nejspíš neléčil.

Vrátil se se svým úlovkem k Bellusovi, který zatím zvolil nejspíš nejvíce pohodlnou pozici na levém boku, kde mohla dračí hlava v klidu odpočívat, a zřejmě se chystal usnout právě tady. Na tvrdé zemi uprostřed odpadků plných střepů a špíny.

„Vstávej!“ nařídil mu nekompromisně a zatáhl za řetězový obojek natolik, že zvedl vláčné zvíře na všechny čtyři.

Nebyl to zrovna nejjemnější způsob, jenže jednat jemně s něčím, co ve stoje bylo téměř dvakrát tak velké jako on, bylo celkem nemožné. Pokud ho nechtěl tlačit po podlaze až k jeho pelechu, neměl ani na výběr. Beztak, přestože dostal Belluse na nohy, musel použít hodně síly, když ho při cestě k jeho místu podpíral, aby se tam tvor vůbec dopotácel. Lepkavá zelená a rudá krev se přitom Lokimu dostala snad všude, byl si jist, že ji má i pod koženým brněním. Nic příjemného, ale snesl to. I tak byl rád, když Bellus konečně padl do své hromady matrací a hadrů různého druhu.

Bellus se svalil na bok stejně jako předtím a natáhl tlapy. Odhalil tak své pořezané břicho a také slabiny, ve kterých měl zaseknuto několik zbytků kovových šípů, jak je nejspíš přehryzal ve snaze si usnadnit pohyb. Vypadalo to velmi bolestivě a Loki věděl, že to bude ještě bolestnější, až je bude vytahovat ven.

„Teď to bude trochu bolet. Musíš to vydržet, ano Bellusi?“ zeptal se velmi vážně, psí hlavu si přitom přidržel za mohutnou chlupatou čelist. Hlava tiše zakňourala, zatímco hadí vydala zlobné zasyčení, kterým okomentovala nelibost nad další bolestí. „Bolest. Bojí.“

„Já vím, ale jsi statečný válečník, ty to zvládneš. Hlavně mne zase nekousni, naposledy trvalo dva dny, než mi srostly kosti v noze,“ dodal, živě vzpomínaje na ty dva dlouhé dny kdy kulhal opřený o hůl. Síla, kterou měl Bellus v kterékoliv ze svých čelistí, byla obrovská, už když byl ještě malé štěně - a co teprve teď. Bylo to jen neuvěřitelnou shodou náhod, či snad jeho dětskou nešikovností, že nikoho z midgarďanů nezabil už v prvním okamžiku. Loki vřele doufal, že, pokud vůbec nejsou mrtví, alespoň mají zlámané všechny končetiny. Jedině tak se dalo Belusovo minulé, nynější i budoucí utrpení a bolest vyvážit.

Položil ruku na Bellusovo břicho, aby ho alespoň trochu přidržel. Potom sevřel první zbytek šípu, sám se zhluboka nadechl a trhl. Chlupaté tělo se pod jeho rukou vzepjalo, zoufalé zavytí psí hlavy rozechvělo vzduch v místnosti, ale kousnutí se Loki nedočkal. Bellus byl opravdu statečný a to celou dobu, kdy vytrhával jeden hrot za druhým. Pramínky rudozelené krve se valily z otevřených ran. Vytrhl poslední šíp a přihodil ho na hromadu k ostatním. Krátkým pohledem ještě zkontroloval, jestli našel všechny, když si byl jist, že ano, navlékl si Léčitelovu dlaň na ruku. Jeden zlatý kruh mu sevřel zápěstí a druhý samotnou dlaň, soubor drobných magických kamenů vpletených do spodní strany přiléhající ke kůži se mu zdánlivě vpil do ruky. Teď uvidí, nakolik to bude fungovat, dokud si nebude muset useknout celou ruku, neměl by to být problém.

Natáhl se nejdříve nad velkou řeznou ránu. Trocha soustředění a jemné, bělavé uklidňující světlo dopadlo na chlupatou kůži. Jak pomalu klouzal po ráně, řez se zatahoval a měnil v tenkou růžovou linku křehké kůže. Jakmile byla největší rána zacelena, přesunul svou pozornost k otvorům po šípech. Narazil také na několik po kulkách, ze kterých by bylo nutno vytahat projektily, jenže neměl způsob, jak to udělat bezpečně, vzhledem ke stavu dračí hlavy. Bylo jich dohromady jen pět, v místech, kde bylo hlavně maso a tuk, a nedostaly se dál než do podkoží. Rozhodl se je tam prozatím nechat, alespoň dokud se Bellusovi celkově neuleví.

„Hotovo,“ stáhl si léčitelský nástroj a položil dlaň tam, kde byla dlouhá tenká jizva, „Příštích pár hodin musíš odpočívat. Rány by se mohly znovu otevřít.“

„Rád isä,“ zasyčela hlava a otřela se mu hlavou o rameno.

„Tak i já tebe.“ Přejel dlaní po štíhlé hadí hlavě a jejím prohýbajícím se krku. „Spi, já musím na něčem pracovat.“

„Zůstat. Isä zůstane,“ nesouhlasila s ním psí hlava.

Velké blanité křídlo se zvedlo a zakrylo ho. V zádech cítil chrupavčitou kostru a vedle jeho hlavy se vynořil ostrý dráp, kterým jedno z ramen kostry končilo. S mírným povzdechem sklonil hlavu. Byla tu možnost pokusit se mu vysvětlit, že má hodně práce, jenže to bylo stejné jako vysvětlovat to tříletému dítěti s přihlédnutím k tomu, že vám to dítě může jedním máchnutím tlapy nepříjemně promáčknout žebra. Rozhodl se, že v téhle situaci bude lepší věnovat Bellusovi pár minut času, spíš než se s ním hádat.

„Dobrá. Zůstanu zde, dokud neusneš,“ svolil tedy a přesunul se opatrně tak, aby se mohl opřít o tělo mezi psí a hadí hlavou. Dračí hlava, ležící na zemi a pozorující vše spod přivřených víček, souhlasně zamručela a vyfoukla obláček páry, zatím co psí se pohodlně složila vedle jeho nohou. Jen poslední hlava nevypadala, že se chce hned uložit ke spánku jako ostatní, natáhla se směrem k hromadě oslintaných a okousaných knih a prohrábla ji, až se svazky z těch pár poskládaných sloupečků sesunuly na zem.

„Číst. Budeme číst, isä,“ zasykla a přistrčila jednu náhodnou knihu k němu.

Když po ní sáhl, v duchu okamžitě zaúpěl. Nebyla náhodná, Bellus ji musel poznat podle barvy a stavu destrukce, kterého byl sám příčinou. Jeho nejmilovanější kniha, kterou měl Loki vpálenou do mozku nejméně na dalších pět set let hezky slovo od slova, a neuvěřitelně ho dráždila. Svým obsahem, svou formou, obrázky, které v ní byly, prostě vším. Nikoliv kvůli dětskosti, s tím byl smířen, vadil mu lživý obsah, kterým midgarďané přesvědčovali své potomky o vlastní výjimečnosti.

Otevřel knihu na její první uslintané straně. Hadí hlava se spokojeným zasyčením klesla na jeho natažené nohy. Střelil krátkým pohledem ke třem párům očí, jež ho sledovaly. Neměl, kam by unikl, ani kdyby se hodně snažil, leda tak se teleportovat někam daleko, musel tedy udělat, co musel. Nadechl se a začal číst, nebo spíše odříkávat pohádku z paměti. Ošklivé káčátko. Pouť šedé koule prachového peří k zářným dálavám a duze, za kterou se promění v něco překrásného. Nic takového se nestávalo, nikdy, kdo byl ošklivý od dětství, zůstal ošklivým i v dospělosti, jedno jestli se ošklivostí myslela jeho schránka nebo jeho nitro. Fungovalo to tak v obou případech a ošklivost vždy zvítězila. Spíše než příběhu o krásách, které se vydraly z něčí duše, věřil pohádkám o služkách, které se staly princeznami. On sám byl princ, věděl, jak to chodí. Stávalo se, že když některý z Ásů nenašel kompatibilní družku ve své společenské třídě, obrátil pohled i k prostým asgarďankám, a když se některá k němu hodila a mohla mu porodit zdravého syna, stala se jeho ženou. Cesta od služky k něčemu hodně příbuznému princezně. Byli tu i hlupáci, jako Thor, kteří si našli midgarďanku a tu pak povznesli na Asgard, to bylo skoro víc než stát se z prosté služky mocnou královnou.

Bellus však měl právě tuto pohádku rád. Snad, možná, napadlo Lokiho, když obracel poslední stránku a krátce zvedl pohled na spící hlavy, to bylo proto, že kolem sebe neviděl žádného jiného tvora stejného jako on. Jistě nemohl pochopit vše, co mu četl, ale rozuměl tomu nespočtu detailních ilustrací, které v knize byly. Zůstávalo pravdou, že nikdo přesně takový jako Bellus nebyl a nikdy už nebude, ale v mnoha ostatních světech existovala stvoření mu alespoň podobná. Až získá, co chce, mohli by se všichni vydat právě do takového světa.

„… a tak káčátko roztáhlo svá křídla. Jenže už to nebylo ošklivé káčátko, byla to krásná labuť, která jedinkrát mávla křídly a vznesla se k modrému nebi,“ dokončil už z paměti, protože poslední stranu před časem Bellus vytrhl a sežral.

Zaklepl knihu a hodil ji na hromadu ostatních. Byl rád, že to má za sebou, i když ho tak jako vždy i tentokrát napadla myšlenka, jak moc by se midgardským dětem líbila jeho pohádka. Příběh o krásném žlutém kachňátku, co vyrostlo v labuť s malou korunkou na hlavě, jenže pak se rozpůlilo na dva kusy a vypadla z něj slizká příšera. To byl skutečný životní příběh. Děti by při něm brečely jako… inu jako děti.

Trochu si povzdechl a promnul nos. Jakmile začal uvažovat o příkoří vůči dětem, tak si mohl být jist, že únavy a frustrace na jeho bedra dopadá nepřiměřeně mnoho. Těžko by zastřel důvod, proč tomu tak bylo.

Vyňal obě slzy ze svého rukávu, položil si je do dlaně a zahleděl se na ně. Pohlédl do jejich hlubiny, nejdříve té zelené. Bylo to proměnlivé, přelévající se jedna barva v druhou, sice pozvolna, jako řeka u svého ústí do moře, ale bez ustání. Desítky odstínů, klouzající prameny barev, proplétající se ve složité uzly a opět se rozdělující v desítky drobných tekutých nitek. Známý pohled i pocit, který znal nejen z posledních měsíců, kdy měl krystal u sebe, ale ze všech let svého života a to stejně dobře, jako vlastní odraz v zrcadle.

Zatnul pěst a podíval se na druhý kámen. Ten netekl, prolínal se v nekonečném proudu, vypadalo to, jako když zevnitř praská a puká a každá jednotlivá prasklina dala život rudé žíle, která se rozbíhala nitrem slzy a ztrácela se v nekonečnu, aby opět někde vypukla v podobě květu. Desítky drobných ostrých květů, které když dosáhly své největší krásy, zmodraly a splynuly se zbytkem krystalu. Byl to led, do kterého se vsakovala rudá krev a pak opět vyvěrala na povrch, když se led na okamžik rozehřál, aby opět ztuhl v drobné krystaly.

Led. Ovšem. Padl hlavou na šupinatou hruď a hořký úsměv mu roztáhl tvář v grimase. Jak mohl být tak hloupý, že ho to nenapadlo při prvním pohledu. Slzy velké matky měly zadržet a násobit přirozenou sílu toho, v jehož držení byly, pokud s nimi uměl zacházet. Bez ohledu na druh nebo formu. Jenže, co když byla něčí přirozenost od útlého dětství násilně lámána na dvě poloviny, kdy jedna byla bez milosti přetvořena k obrazu Všeotcovu magií tak silnou, že jí nebylo rovno? Pak si nemohl krystal vybrat, kterou část bude následovat, jestli tu skutečnou nebo falešnou.

Podíval se zelený kámen. To byla jeho fraška, zelenající se jako louky Asgardu a jeho oči. Obrátil se ke své druhé ruce, kde bylo zobrazení jeho pravého já. Nekonečné ledové pláně Jotunheimu, ve kterých byla zmražena krev stovek statečných bojovníků. Dva naprosté protiklady, které nemohly společně fungovat. Mohlo ho to napadnout dříve, copak toho nevěděl o magii dost? Jakmile první slza v jeho ruce zezelenala, měl pochopit, že to není cesta, jak se dostat k ní, ale jen další slepá ulička, jenže stovky let života v příkrovu zeleně a zlata mu zcela zatemnily mysl. Zvykl si, že jeho barvou, jeho podstatou, je zelená, příroda kolem, jeho zvířata, a nedokázal ještě uvyknout tomu, že je ve skutečnosti jen modrý chlad přinášející všemu smrt. Vlastně to bylo zvláštní, že on, který dokázal využít každé příležitosti, ještě plně nepřijal všechny ty možnosti, které skýtalo být Ledovým obrem. Dechem i dotekem mohl vše kolem sebe zmrazit a sám přesto přežít, a to bylo daleko snazší a účinnější, než se snažit vytvořit a udržet život, tak jako to udělal s Bellusem. Stačilo prostě jít a ničit vše, co mu přijde do cesty, dokud se svět, každý svět z devíti, nestane tak ledovým místem, že nikdo kromě něj v něm nebude moci přežít.

Hlasitě se zasmál.

Paradoxní bylo, že přesně takto Jotuni uvažovali. Musel se za tu krátkou myšlenku sám nad sebou pohrdavě ušklíbnout. Byl Loki, jistě nejchytřejší mág všech devíti světů, měl přijít na něco kreativnějšího, než co napadlo tlupu kyji se ohánějících polonahých opic. A tentokrát výjimečně nemyslel Midgarďany.

„Isä?“

Podíval se po psí hlavě, která se napůl zvedla a teď ho pozorovala jedním svým velkým hnědým okem zářícím hmatatelnou otázkou. Nechal kameny padnout na zem, byly zbytečné, a natáhl se, aby položil ruku do jemné srsti.

„Moje úsilí a tvoje bolest byla zbytečná, Bellusi. Nejspíš beztak nedosáhneme toho, co jsme si předsevzali, a přitom by to bylo tak krásné,“ sevřel rty k sobě a zamračil se. „Ale ne, nebudeme se vzdávat našich plánů. Možná nejsou matčiny slzy řešením problému, přinejmenším ale už vím, kde je sarkofág. Téměř, vědí to ti bezvýznamní midgarďané. Bude snadné rozvázat jejich jazyky, ať už po dobrém či po zlém.“

Mluvil, i když věděl, že mu Bellus stěží rozumí, teď si ale všiml, že mu dokonce ani nevěnuje pozornost. Hlavu měl skloněnou a velmi usilovně olizoval oba kameny, vzdálený chrastivý zvuk znamenal, že při tom vrtí ocasem. Za jiných okolností by považoval za roztomile zábavné, že sebou dračí ocas vrtí stejně jako psí, jenže teď ne. Zamračil se a popuzeně zatahal Belluse za ucho.

„Je mi jedno, že nevíš, co říkám, alespoň se na mě dívej, když s tebou mluvím, ty hloupé zvíře.“

Bellus tiše zakňoural, ale hlavu skutečně zvedl a podíval se svýma velkýma očima na Lokiho. Ten dotčený pohled ho okamžitě opět zbavil veškeré zlosti a přiměl jemnému úsměvu. Těžko se dokázal skutečně zlobit na jeden ze svých mistrovských výtvorů.

„Víš co? Klidně si ty kameny ponech a hrej si s nimi, tvá pramáti by proti tomu nic nenamítala. Beztak jeden z nich zahodila, neboť jí přinášel jenom smutek a neštěstí,“ řekl a posunul kameny blíž k Bellusovi. „Ale jedno si pamatuj: jsou to slzy Velké matky, královny Asgardu, takže je to nejvzácnější hračka, kterou vlastníš. Ne abys je někde zahrabal a pak si nevzpomněl kde.“ Zvedl významně prst.

Popravdě netušil, jestli to myslí vážně, nejspíš byly ty kameny všeobecně příliš vzácné a drahocenné na to, aby sloužily jako hračka pro Belluse, na druhou stranu však skončil nejeden asgardský magický artefakt ještě hůř a matka… Matka milovala jeho zvířata a zvířecí přátele opravdu téměř tak, jako kdyby byli jejími vnoučaty. To ona první z paláce a všech asgarďanů vůbec vystoupila nebojácně na Jörmungandrův hřbet. Tím pádem mu kameny klidně mohl přenechat, když už mu beztak nemohly posloužit, jak plánoval. Bude muset najít jiný způsob, jak přervat řetězy, kterými byla rakev poutána k mořskému dnu.

„Ne Bellusova hračka. Isä,“ řekla psí hlava tak vážně, jak jenom zvíře promlouvat muže a položila velkou tlapu na kameny. Oba se samozřejmě zcela ztratily.

„Ano, asi vypadají trochu jako já,“ přitakal bezbarvě. Jistě byla z kamenů cítit stejná magie, jako z jeho vlastního těla.

„Voní jako isä. Zpívají jako isä. Jsou isä. Můj isä, jediný a můj.“

„Ne, ne jediný. Jsem dvojí, jako ty, chápeš? I když možná, že ty jsi skutečně jediným, zatímco já jsem něco, co bylo obráceno v cosi docela jiného. Tyto kameny,“ sáhl pod Bellusovu tlapu a vytáhl je ven, „představují lež a pravdu. Společně s tím, kdo je vlastní, mají být jedním, ale nejsou. Staly se symbolem duality, protikladů, které mne tvoří. Lež,“ zvedl zelený krystal, „a pravda,“ zvedl modrý krystal, „nemohou být jediný celek. Můžeš lež překrývat libovolným množstvím pravdy, můžeš i pravdu zvát lží, ale nikdy to nebude to samé. Já o tom musím něco vědět, vždyť jsem samotným bohem lži,“ zvedl modrou slzu, „Mohl bych vzít za svou pravdu, nejspíš by byla silnější než lež, kterou mě obestřeli. Nebo bych měl dát přednost té lži? Je to lež z moci toho, kdo stvořil její vězení, pak by to mohla být právě ta samá magie, která ho zláme. Těžko věřit, že by fungoval jen jeden. Měl jsem ho v držení dlouho, neměl žádnou skutečnou sílu, když byl sám. Možná…,“ odmlčel se, pohled upřený na kameny ve svých rukách.

Jemně se zamračil, jak ho něco napadlo. Třeba ve své podstatě nezáleželo na tom, jestli svou sílu nechává proudit skrze obě slzy, nebo pouze jednou z nich, mohlo být podstatnější, že mu obě patří, jedno jakým způsobem. Matka nikdy nemluvila o tom, že by bylo nutno je užívat společně, jen že slouží vždy jedinému majiteli. A Odin potom měl v přímém držení po nějaký čas jen jedinou slzu, druhá byla uvězněna hluboko v ledové jeskyni na Jotunheimu. Nedokázal si ale vzpomenout, jestli její sílu někdy použil, nebo byla jenom upomínkou připnutou na jeho zápěstí. Bylo to příliš dávno, aby si pamatoval, a byl tehdy ještě dítě, tak malý, že bez pomoci nenasedl ani na poníka. Nic tak vzdáleného si nemohl pamatovat.

Opřel se zpět o Bellusovo tělo.

Byla tu možnost nespoléhat se na vědomosti, na své domněnky a znalosti, a jednoduše udělat krok do neznáma. Prostě zkusit, jestli to bude fungovat nebo ne, byť s rizikem, že zabije sebe a pravděpodobně zničí toto město. Příliš nejisté na jeho vkus, a nebezpečné tak, že za jiných okolností by o tom ani neuvažoval. Teď si to však rozhodl nechat projít myslí a zvážit všechna pro a proti.

 

°°0°°

 

Zdravotní sestra mu zkušeně ovíjela obvaz kolem dvou nejhůře popálených prstů, u kterých rozhodla, že, na rozdíl od ostatních, které potřela pouze mastí, potřebují obvázat. V ošetřování menších zranění, jako bylo tohle, neviděl u sebe moc smysl, stejně ty obvazy při nejbližší příležitosti z ruky sundá, ale i tak se na mladou ženu vděčně usmál. Už jen starostlivost a péče, se kterou k němu přistupovala, byla vítaná. Mohla se ale radši věnovat Starkovi, který právě vytáhl ze saka placatku a začal ji do sebe obracet, jeden lok za druhým, takže to vypadalo, že si nejspíš za chvíli způsobí otravu alkoholem. Nebo Clintovi s Natashou, i když ti si obvykle veškerá případná malá zranění ošetřovali navzájem, někde daleko od všech ostatních. Kdyby to nebyla impertinentní otázka, zeptal by se Bartona, jestli mezi nimi není víc než jenom ozbrojené příměří.

„Měli bychom Tonymu tu lahev vzít, než ji celou vypije a pak padne Furymu k nohám,“ ozvalo se za ním polohlasně. „Jsem si sice jistý, že by to ředitel jako pokání přijal, ale Tony by se pak po vystřízlivění cítil ještě hůř než teď. A bůh ví, že ho moc dobře chápu, když si vezmu, že je to celé i moje vina...“

„Nebyl si to ty, kdo sem Lokiho přivedl,“ připomněl Brucovi a povzbudivě se na něj usmál.

Víc lidí za to neslo vinu, on sám v první řadě, Stark jako druhý a Bruce… ještě do detailů nevěděl, co se stalo, protože si to nechávali pro ředitele, ale podle všeho zanechal jakýsi artefakt bez dozoru v místnosti, kde byl Loki. Proč nebo co ho vedlo k domněnce, že je to bezpečné, nevěděl, jen si byl jistý, že to dělá Brucovi starosti, protože si opakovaně nervózně čistil brýle, přičemž si pro sebe cosi mumlal a povzdychával. To dělal už od chvíle, co do řídícího centra vběhl jako velká voda, jen co byl odvolán poplach. Nešťoural do něj ve chvíli, kdy se tu objevil, a nehodlal šťourat ani do budoucna, taktika 'nedráždíme doktora Bannera, pokud to není nezbytně nutné' byla jednohlasně odsouhlasena všemi, kteří věděli něco o jeho druhé tváři. Navíc by to nebylo fér, Bruce měl tolik výčitek svědomí za své činy, ať už v podobě Hulka nebo ne, že by to bylo jako kopat do zraněného. Ohavný pocit si to jenom představit.

Výtahové dveře se otevřely a stanul v nich Fury. Jeho tvář byla jako vytesaná z žuly, když si je z dálky prohlížel svým jediným okem, klouzajíc jím od jednoho k druhému, jako dravý pták vyhlížející v davu myší tu nejchutnější. Byl to jeden z jeho naprosto tichých vstupů na scénu, kdy se zdálo, že samotná řídící místnost sklouzla jaksi do pozadí a zvuky hučení počítačů, klepání klávesnic a hlasy ztichly.

Přestože mu bylo dávno řečeno, že nemá salutovat nebo stát v pozoru, raději se postavil. Všem obtížným situacím, zvláště takovým, k jaké se právě schylovalo, bylo nejlepší čelit ve stoje a se zády v pozoru, což znamenalo, že Stark udělal přesný opak. Padl na nejbližší židli. Alespoň že Clint sklouzl ze stolu a pozvolna se přesunul kousek dál od všech. Vypadali pak méně jako skupina školáků, kteří neprošli testem.

Nebylo ale jisté, jestli to ředitel ocenil. Pomalu přešel ke stolu a zastavil se u něj, ještě jednou je všechny přejel pohledem, než si složil ruce na prsou a svěsil hlavu. Jeho neobvyklé ticho značilo, že se chystá rozpoutat opravdové peklo, na což Bruce za Stevovými zády zareagoval dalším nervózním pulírováním svých brýlí, až to skoro vypadalo, že si za chvíli vylomí skla ven z obrouček.

„Dobrá,“ začal Fury mírně, nezvedaje k nim pohled, „stal se tu jistý drobný bezpečnostní incident, jehož oznámení mě vyrušilo při obědě s poměrně důležitými lidmi. Ne že bych se vyloženě bavil, ale neudělalo mi ani trochu radost, muset si vymýšlet důvod proč odcházím, když oni nakonec stejně zjistí, že jsem lhal, ať chci nebo ne. Takže, v podstatě chci vědět jedinou věc: Jak!“ uhodil rukama do stolu, až sklenice, které na něm byly postavené, poskočily a zadrnčely, „se Loki dostal dovnitř?!“

Bruce si opět nasadil své brýle, nerozhodný, co by měl teď říct. Clinton na druhou stranu zjevně věděl přesně co říct; mlčet jako hrob a ani se nehnout. Natasha pak udělala zhruba to samé, jen při tom vypadala o něco elegantněji, i přes nepěkný šrám na rtu. Tím pádem odpověď byla jedině na Starkovi, který se také s hlubokým nádechem přiznal.

„Byl jsem to já. To já sem Lokiho přivedl. Naprosto dobrovolně a bez toho, aby nějak kekjkloval s mou myslí, ovládal mě nebo udělal něco podobně… magického,“ přiznal se Stark a velmi vážně při tom na ředitele pohlédl. „Ale přísahám, že jsem netušil, kdo to je a vážně, vážně bych to rád zapomněl, pokud by to bylo vůbec možné. Naneštěstí je ta informace vpálená hluboko do mojí mozkové kůry a teď ji pomalu rozežírá zevnitř.“

„Vzal jste ho sem? Prostě jen tak?“ ptal se Fury ostře. „Pro jeho krásné modré oči…“

„Vlastně byly zelené…,“ přidal Bruce jako vždy nesmělou upřesňující poznámku, za kterou si vysloužil od ředitele ostrý pohled, který ho donutil zmlknout.

„Nebo se snad převlékl za prsatou hostesku a propašoval se sem v dortu?“

„Zhruba něco takového, pane,“ nadhodila Natasha.

Clinton se přesunul potichu k počítači a stiskem na jedné z větších obrazovek po pravé straně vyvolal záběr z bezpečnostní kamery, na kterém byl Loki ve své ženské podobě. Když na něj teď Steve hleděl, ve skutečnosti viděl jistou podobnost s Lokiho skutečným vzezřením, jako byly hnědé vlasy, ale hlavně tu ironii skutečnosti, že domnělá Brigit měla na sobě zelenou halenku, černé kalhoty, zelené boty a zelené doplňky. Přesně ten samý odstín, který nosil Loki na své uniformě. Do očí bijící provokace a výsměch jejich nepozornosti. Byl si naprosto jist, že se Loki někde na druhém konce města, zalezlý v padoušském dopěti, náramně směje, jak je napálil.

„Kdo to do psí mateři je?“ štěkl Fury.

„Loki, pane,“ odpověděl mu stručně Steve. „Loki, který nějakým způsobem změnil svůj vzhled na ženu, a tak se dostal až sem téměř nepovšimnut.“

„Takže jste sem nepřivedl Lokiho, Starku, ale jednu ze svých pouličních šlapek!“

„Navzdory tomu, co si všichni myslí, já si pouliční šlapky platit nemusím,“ odsekl Stark prudce, zřejmě se už dostal z prvotního šoku a teď se vracel do svých hulvátských kolejí. „Ty ženy, které se mnou jsou, protože je to jejich práce, jsou ve skutečnosti větší dámy, než silikonové manželky našich vážených senátorů.“

„A to je snad omluva pro vaše nezodpovědné chování?“ zavrčel Fury.

Pohledy, které si teď se Starkem vyměňovali, by mohly zabíjet, stačilo opravdu jen málo. Rozhodl se pokusit oba uklidnit dřív, než ředitel vytáhne pistoli a ustřelí Starkovi jeho vždy až příliš rychlý jazyk. Předstoupil tedy blíž k nim.

„Nebyla to jenom jeho vina, pane, ale také moje. Nedbal jsem bezpečnostních protokolů a dovolil jsem Starkovi ji - ho vzít dovnitř, i když jsem si byl plně vědom, že to představuje riziko. Beru za to na sebe plnou odpovědnost,“ pravil vážně, udělal chybu, kterou už nehodlal opakovat, a rozhodně se k ní byl odhodlaný kdykoliv přiznat. „Jako jeho veliteli by měl trest padnout hlavně na mou hlavu, pane…“ Chtěl dodat, že by se ale předtím, než bude potrestán, měli soustředit na to, co zmizelo a jak to může Loki využít, když byl přerušen Starkovým pobaveným štěkavým smíchem.

„Jsem děda všech Avengers a všechny je vezmu pod svá ochranná křídla,“ parodoval Stark jeho hlas a to velmi nevěrohodně. „Posloucháš se, jak hrozně pateticky někdy zníš?“

„Pokud ti uznání vinny a přijetí odpovědnosti přijde jako patetičnost, pak mi nevadí být patetický,“ odpověděl klidně. Nechtěl se hádat, zároveň ale nemínil držet ústa zavřená, pokud ho chtěl Stark urážet.

Stark byl na nohou v minutě.

„Nikdo tady odpovědnost nepopírá! Možná kdyby sis vytáhnul ze zadku svoje superhrdinský silikonový legíny, došlo by ti, že se cítím setsakra mizerně a vážně nepotřebuji ještě navrch poslouchat tvoje bohorovné kecy o tom, jak odpovídáš za moje činy. Já si za ně odpovídám sám a tvoji pomoc nepotřebuji,“ odsekl vztekle nazpět.

„Oh, o tom nepochybujte, Starku,“ ujistil ho Fury až příliš milým hlasem. „Odpovídáte za to, že jste,“ sebral mu z ruky placatku a bez mrknutí s ní mrskl do nejbližší obrazovky, který vybuchla v záplavě jisker, „zatracený líný alkoholik, jehož arogance nás jednou bude všechny stát život. Dostal jste všechno, co jste si jen mohl od S.H.I.E.L.Du přát, všechnu volnost, jakéhokoliv výzkumníka, technologii i pomoc, kterou jste si nedokázal utáhnout na své konta, a jediné, co jsem za to očekával, bylo, že budete opatrný. Nic víc. Bylo to snad pro váš geniální mozek,“ luskl prsty Starkovi rozhodně nepříjemně blízko spánku, „moc obtížné pochopit?“

„O to jsem se nikdy neprosil, ani o tu skvělou příležitost být tady!“ odsekl Stark a rozhodil rukama do stran ve všeobjímajícím gestu.

„Výborně, pak tedy víte, kde jsou dveře,“ ukázal mu Fury k výtahu.

„S největší radostí,“ zavrčel, popadl své sako pohozené na stole a bez jediného zaváhání vyrazil ke dveřím.

„Tony, počkej!“ zavolal za ním Banner, znělo to snad i trochu zoufale, „nemůžeš teď jen tak odejít. Budeš… budeš litovat. Prostě jen… jen se zase posaď a pomoz nám najít Lokiho.“

„Ne!“ řekl Stark opět za zaváhání, ale alespoň se k Brucovi obrátil. „Mám dost toho zatraceného zachraňování světa s Avengers, mám pomalu dost i Iron Mana a bylo mi dostatečně jasně řečeno, že vy máte dost mě, a to po jediné chybě… chybě, po které se mi chce zatraceně zvracet, a mám chuť se vydrbat v kyselině sírové. Tohle místo,“ ukázal kolem sebe, „mi jedině leje splašky na hlavu a to, co se dnes stalo, je jenom špička ledovce. Kdybych odešel už dávno, mohla Pepper ještě žít…,“ dodal už o poznání tišeji, až to vyznělo jako povzdech.

K tomu se nedalo mnoho co říct. Byť neznal podrobnosti, věděl, že byl Stark jinde, než si myslel, že měl být. Ani ostatní nepromluvili, včetně Brucea, který si opět stáhl brýle a tentokrát jen sevřel jednu jejich nožičku v ruce. Stark po krátkém tichu potřásl hlavou, obrátil se a výtah ho pohltil.

Ticho se protáhlo i po jeho odchodu. Steve putoval pohledem od zamračeného Brucea, ke Clintovi, který stále neměl žádný výraz, a Natashe, jejíž obočí bylo vysoce vyklenuté, až k řediteli Furymu, jehož oko přísně sledovalo dveře výtahu, jako kdyby čekal, že se Stark vrátí a on ho bude muset vyhodit opět, tentokrát oknem.

„Při veškeré úctě, pane, to bylo zbytečné,“ promluvil opatrně jako první. Neschvaloval Starkovo jednání, žádné, ať už jeho přivedení Lokiho sem, nebo cokoliv, co dělal v posledním roce, ale z týmu by ho nevyhodil. Stále to byl Iron Man a také, což musel jednoduše uznat, brilantní vědec. Bylo zbytečné podstoupit riziko, že o někoho takového přijdou.

„Ani nebylo, Stark se chová za poslední rok hůř než kdy dřív, to ale nemění nic na tom, že už se nejspíš nevrátí. Spát s Lokim je pro něj jedna věc, spojovat nás se smrtí své ženy je pak něco jiného. Na někoho musí svalit vinu a S.H.I.E.L.D je dobrý cíl pro kohokoliv,“ řekla Natasha něco, s čím musel souhlasit.

Fury ale zamítavě potřásl hlavou. „Vrátí se. Má koule pověšený na projektu Avengers, kdyby z něj odešel, přijde o ně, a to Stark nikdy nedopustí,“ složil si ruce na prsou a přísně na ně na všechny pohlédl. „Bylo a je mi stále líto smrti paní Starkové, obdivoval jsem ji pro to, jak dokázala Starka zvládat, ale před měsícem to byl rok, co zemřela. Našel si svůj způsob jak truchlit a měl na něj dost času, ovšem všechno musí jednou skončit a přivedení Lokiho až sem byla poslední kapka. Stark vychladne a vrátí se. Já teď chci vědět, co Loki vzal a jak to, že to vzal?“ obrátil se na Brucea.

Nemuseli s ředitelem všichni souhlasit, ale neodmlouvalo se mu, pakliže něco řekl. A řešení krádeže rozhodně bylo důležitější než Starkovo chování, bez ohledu na to, že bylo příčinou problémů.

„Ach… odpovědět na to jak, bude asi snazší,“ řekl Bruce a promnul si kořen nosu. „Ona, tedy on, za mnou přišel do laboratoře, když jsem pracoval a já… Jednoduše jsem ho tam nechal samotného, protože jsem potřeboval chvíli na… uklidnění. Jeho společnost, když byl… ehm… žena, byla poněkud… moc na moje slabé nervy.“

„Co? Šel jste si ho snad vyhonit na pánské záchody?“

„Oh ne… nene,“ odmítl Bruce nervózně, jak byl v rozpacích, zněl skoro, jako kdyby se smál. „Ne, kdybych se o něco takového pokusil, nejspíš by ten druhý opět zdemoloval půlku podzemních laboratoří, což by nám sice nejspíš ušetřilo starosti s prchajícím zlodějem Lokim, ale ne… Byl jsem se venku nadýchat čerstvého vzduchu.“

„Dobře,“ uznal Fury po krátké odmlce, „a v době vašeho dýchání čerstvého vzduchu vzal ten chmaták co?“

„Můj poslední projekt, jeho číslo je šest set devadesát tři, krystal nalezený v povodí Nilu,“ opět si nasadil brýle. „Zajímavá věc, podle některých našich analýz je to voda, další zase tvrdí, že vůbec neexistuje.“

„Fascinující. Čím je nebezpečný?“ přerušil ho ředitel trefnou otázkou.

„Podle všeho ničím, jen se hezky leskne, a jak říkala slečna Skye, hodil by se jako těžítko. Dokáže sice přijímat libovolnou energii, pokud je zaměřena přímo na něj, a to včetně světla, a zanechává v něm stopy, ale nenašli jsme žádný způsob, jak ji opětovně uvolnit nebo jinak využít,“ mírně pokrčil rameny. „Možná je to nakonec opravdu jenom asgardská noční lampička, nic víc, protože světlo je jediná věc, kterou generuje. Jako ty legrační hvězdičkové samolepky pro děti… Ten druhý je má rád, uklidňují ho,“ dodal, když se na něj všichni s jistou skepsí podívali.

„Musí to být něco víc. Loki by nevynaložil tolik úsilí, aby se sem dostal, pokud by si chtěl posvítit při čtení,“ namítl Fury.

„Podle mých zkušeností se svítící předměty obvykle do něčeho strkají, a pak se dějí nedobré věci,“ připojil se Clint. „Doporučuji zeptat se Thora co to je.“

„Doporučení je s nelibostí schváleno,“ přikývl Fury, načež se obrátil ke zbytku místnosti a zařval: „Kde je Thor?!“

Přes místnost, konzole počítačů a pracovníky, se přehnala jedna krátká a rychlá vlna šumu, než se jeden z nich postavil do značně odbytého pozoru, přeci jen to byl civilní pracovník a ne voják, a upoutal tak na sebe pozornost.

„Tady na Zemi, pane. Podle všeho je,“ podíval se stranou na svůj počítač, „v Kansasu na návštěvě u rodičů doktorky Fosterové a mám tu záznam, že nechce být rušen, pane.“

„Na to mu z vysoka kašlu. Dejte mu vědět, ať dostane svůj zadek sem!“

„Ano, pane.“

Steve nebyl jediný, kdo po těch slovech vyhlédl ven z okna do slunečného dne, jako by čekal, že se obloha hned zatáhne Thorovým příchodem. Sice to nebylo pravděpodobné, i jemu to bude chvíli trvat, ale byla to, alespoň pro něj, lepší zábava, než sledovat obrazovky počítačů v okolí.

 

 

4. část

oo0oo

6. část