29.10.2014 21:12

Mírně se zamračil na kelímek s kávou, který před ním stál, a zvažoval, proč si ho vůbec ještě dává. Nějak už delší dobu pochyboval, že na něj má káva účinek, možná ne všechna káva, ale rozhodně tato slabá vodnatá hnědá břečka, kterou servírovali v kantýně S.H.I.E.L.Du.

„Nese se zvěst, že z Furyho osobního kávovaru teče kafe tak silné, až leptá sklo,“ odhadl Clint jeho myšlenky a odpověděl na ně.

Roztržitě k němu obrátil. Myšlenky měl u kávy, ale také u jejich návštěvnice, která ho rozhodně zajímala víc než obsah hrnku. Začínal pochybovat o tom, jestli bylo správné nechat Starka ji tu provést. Ve skutečnosti to zcela určitě nebylo podle bezpečnostních protokolů S.H.I.E.L.Du, jenže to naneštěstí mohl říct o daleko víc věcech, které se v téhle budově odehrávaly, včetně chování samotného ředitele, jež poslouchal rozkazy svých nadřízených jen v případě, že se mu líbily. Ty ostatní okázale ignoroval, či udělal přesný opak. Na to, že byl S.H.I.E.L.D teoreticky vojenskou nebo alespoň polovojenskou organizací, tady znamenaly rozkazy až směšně málo, zvláště pak v oddělení Avengers, což byla vlastně skupina nezávislých osob, která mezi sebou udržovala příměří hezky den od dne a misi od mise.

Takže ne, nemohl udělat chybu, protože Brigit byla jenom malou tečkou v zápiscích prohřešků proti disciplíně. Divil se, proč ho to ještě překvapuje nebo si s tím láme hlavu. Jak by řekla Natasha: zelený mozek se z hlavy vyndat nedá. Nejspíš měla pravdu, nedokázal být ničím jiným než vojákem, kdyby to uměl, dávno už by dělal něco jiného, než pořád dokola zachraňoval svět a prostřídával to nekonečnými dny nudy tady na ústředí. Nekonečnými. Jak vlastně moc nekonečnými? Nebyl si jistý, rozhodně za těch osm let, co byl opět naživu, prý nezestárl o jediný den a neudělala se mu jediná jizva, ať už na těle nebo v těle, která by ho činila starším. Teoreticky vzato by tu mohl být ještě mnoho a mnoho desítek let, aniž by se přiblížil důchodovému věku. Třeba déle, než bude Barton vůbec naživu, uvědomil si při pohledu na svého přítele, který na druhém konci stolu srkal špagety se sýrovou omáčkou.

„Kde myslíš, že je Stark se svou dívkou?“ zeptal se, aby prolomil ticho.

Barton strnul jako přimražený a zvedl pohled, půlka nabrané porce špaget mu zůstala stále na lžíci a druhou měl v puse. Tak vydržel několik okamžiků, než jídlo poněkud neslušně vcucl do pusy a olízl si rty.

„Nejspíš někde po budově. Kolik tu máme kumbálů?“

Opravdu by ocenil, kdyby se lidé kolem něj trochu častěji zdržovali komentářů mířících na intimní aspekty života, které měli všichni v obrovské oblibě. Od Furyho a jeho nadávání lidem do velkých penisů, až po Natashu a její občasné, i když šokující náhledy do sexuálních radovánek, které zažila. O Starkovi, který jim poskytoval detailní popisy nikoliv občasně, nýbrž pokaždé, když se sešli, nemusel ani mluvit.

„Měl by si s tou prohlídkou pospíšit, jestli tu budou ještě, až se vrátí Fury, nebude z toho nadšený. A když se dozví, že jsem to Starkovi dovolil…,“ odmlčel se, jelikož Bartonovy koutky zacukaly v nepatrném úsměvu. „Nech toho, pořád jsem váš velitel. Oficiálně. To, že mě tak Stark nebere, je něco jiného. Já cítím odpovědnost za to, co děláte, ať už na misi nebo v běžném životě, a týká se to i jeho.“

„S tímhle se svěř Starkovi, až bude pít jednu ze svých drahých whisky, a pak se dívej, jak se udusí. Hlavně mě k tomu nezapomeň přizvat,“ odvětil Barton pobaveně, v jeho případě to znamenalo, že skoro vypadal, jako kdyby neměl obličej vytesaný z nějakého tvrdého kamene. „Ta žena nemusí být hrozbou.“

„A proto sis tedy s sebou vzal do jídelny luk?“ Pokynul hlavou ke zbrani vyloženě posazené na židli vedle Clinta. Ten v odpověď jen mírně pokrčil rameny.

„Už tři měsíce je naprostý klid. Začínal se nudit, bylo mu smutno a chtěl se podívat mezi lidi. I luky mají své potřeby. Štíty ne?“ zeptal se, nenápadně poukazujíc na štít, který ležel opřený o stůl napravo vedle Stevovy nohy. Nemohl popřít, že se pro něj stavil hned po tom, co Stark zmizel se svou přítelkyní ve výtahu a s Clintem ukončil hovor, ale ne tak docela proto, že by se obával o bezpečnost, jednoduše ho musel vyzvednout od techniků, kteří ho čistili od slizu, co na něm téměř nesmyvatelně ulpěl při jejich posledním úkolu. To byla docela dobrá výmluva pro jeho přítomnost tady, nebo snad ne? Rozhodně ji za dobrou považoval, jen nedostal šanci se s ní ohánět, zvuk sirén totiž narušil jejich poklidný oběd.

„Příště dávej pozor na to, co si tvůj luk přeje,“ požádal Bartona, což nejspíš lučištník už ani neslyšel, protože byl dávno na cestě ke dveřím. Popadl svůj štít a rozeběhl se za ním.

Hlášení rozléhající se po celé budově oznamovalo, že se vetřelec dostal přímo dovnitř a postupuje směrem nahoru, přes všechna nadzemní patra do třicátého a pak dokonce do třicátého prvního. To zachytil ve chvíli, když už byl s Bartonem na schodišti k dvacátému devátému. Ani na jediný okamžik nezapochyboval o tom, kdo je tím vetřelcem, a byl přesvědčen, že Clint to vidí úplně stejně. Otázkou bylo jenom, co chce žena dělat nahoře na střeše, kam evidentně mířila. Nedalo se dostat dolů jinak než skočit na chodník nebo do vody, ani jedno by obyčejný člověk určitě nepřežil. On sám měl problém s hloupým dvacátým patrem a neznal nikoho, kdo by neměl, snad s výjimkou Thora. To znamenalo, že musela mít nějaký druh vzdušného odvozu, snad vrtulník.

Na dvacátém devátém patře, když museli proběhnout chodbou k druhému schodišti, našli jednu z obraných jednotek S.H.I.E.L.Du. Většina z nich ležela v bezvědomí, zmlácení jako kdyby se postavili do cesty tanku, pár bylo ještě ve stavu, kdy by se mohli alespoň potácet, kupodivu však nikdo mrtvý, jako kdyby si dala práci nezabíjet je. A že je zcela určitě zabít mohla, když se dokázala probít přes dvacet plně ozbrojených a cvičených mužů.

Sklonil se k jednomu z nejvíc zraněných, aby zkontroloval, jestli žije, což dalo Bartonovi náskok. Bezohlednost se v tomto případě lukostřelci vyplatila, když Steve konečně vyběhl do patra, srazil se jen s přibíhajícím Starkem a z Bartona viděl už jen záda mizející za rohem.

„Kde hoří?!“ zeptal se Stark.

Na to odpovídat neměl čas, mohl se jedině tak napůl spolehnout, že má Stark u sebe něco víc než svůj telefon a multifunkční kuličkové pero, nebo se alespoň bude držet dál. To druhé by uvítal víc, když slyšel, jak udýchaně zasténal cosi o špionských děvkách, jakmile společně vyběhli zpoza rohu a spatřili jeho přítelkyni poklidně postávat uprostřed chodby se zakrváceným kopím v ruce. Její naivně přihlouplý výraz, ve kterém předtím v hale špulila rudé rty, byl dočista pryč. Nahradila ho potměšilým úsměvem a nebezpečným leskem v očích, se kterým putovala od Bartona, jež na ni mířil svým lukem, k Romanové, která stála na druhém konci chodby se zbraní pevně v rukách.

Žena byla v pasti. Jedinou únikovou cestou se zdálo být skočit třicet pater dolů nebo se probojovat, ale to druhé bylo nepravděpodobné. Zneškodnit agenty S.H.I.E.L.Du byla jedna věc, na to stačil dostatek tréninku a zkušeností, ale uhnout před Clintovým šípem a Natashinou kulkou nebylo v téhle situaci možné. Musela to vědět, přesto se tvářila klidně. Nedobré znamení, které ho předem varovalo, to mu ale nemohlo zabránit splnit svou povinnost a pokusit se ji lapit živou a nezraněnou natolik, aby ji mohli vyslechnout a dozvědět se, pro koho pracuje a proč se vloupala až sem.

Postoupil o několik kroků kupředu, štít připravený, ale druhou ruku zvednutou ve smířlivém gestu.
„Nemáte kam uniknout. Složte zbraň a vzdejte se a bude s vámi podle toho zacházeno. Nerad se peru s ženami,“ dodal s mírným úsměvem.
„Já taky. Proto po nich střílím,“ zaslechl za sebou tichý hlas, který se však až překvapivě zřetelně prosadil v kulisách zvuku sirén. Rozhodně tím k uklidnění situace nepřispěl.

Starkova přítelkyně, kterou už tedy pravděpodobně nebyla, ohrnula rty v povýšeném výrazu, se kterým sjela Steva stejně jako Bartona, pak však kupodivu mírně přikývla a uvolnila napnutý bojový postoj. Skoro vypadala, jako kdyby si jen tak vyšla za slunného dne na procházku. Kopí pozvolna v její ruce kleslo v pomalém pohybu, než ho nechala spadnout s kovovým třesknutím na zem před své nohy. Jedno drobné kopnutí botou na vysokém podpatku a odkutálelo se metr a půl jeho směrem.

„Máte mě. Vzdávám se,“ řekla a zvedla obě ruce nahoru.

„Ani on není tak důvěřivej, aby na to skočil, že ne?“ zeptal se Stark, ten to ovšem udělal dost hlasitě, že by ho bylo slyšet, i kdyby se ocitli pod plnou palbou.

Ne, nebyl tak hloupý, bral její kapitulaci takovou, jaká byla. Falešná, ale poskytující možnost ji zneškodnit, pokud se dostane dostatečně blízko. Kopí, ať ho vzala kdekoliv, muselo být největší zbraní, kterou vlastnila, a leželo poměrně daleko. Vše ostatní, co by mohla mít při sobě, se muselo vejít do rukávu, a takových zbraní, které by mu opravdu mohly způsobit potíže, nebylo ani v dnešní době zase tolik. Byl si jist, že Natasha s jeho plánem nesouhlasí, její čelisti se v protestu pevně napnuly a zbraň v ruce, jako kdyby chtěla vyskočit a jít mu dát facku, ale zase tolik možností neměl, pokud tu nechtěli stát a čekat, komu povolí nervy jako prvnímu. Někdo to prostě musel zkusit.

Přistupoval pomalu, dokud nebyl téměř nad odhozeným kopím. Celou dobu hleděl ženě přímo do očí, hledajíce v nich náznak toho, že by chtěla zaútočit, ale nedokázal nic rozpoznat. Jak předtím zářily naivitou, teď se zdály být jako zelené matné sklo, za kterým se zcela jistě něco míhá, stíny a siluety, ale není možné je rozeznat. Snad jen viděl špetku pohrdavého výsměchu. Jestli patřil ten výsměch k domněnce, že se teď pro její zbraň skloní a bude zranitelný, pak ji rozhodně musel zklamat.

Přišlápl prudce okraj kopí, to vystřelilo nahoru a... pravděpodobně zmizelo někde napůl cesty, protože jediné, co stiskl v dlani, byl vzduch. Udělal tu chybu, že se na několik vteřin překvapeně podíval na svou prázdnou ruku, když pak vzhlédl, spatřil jen záblesk škodolibě rozšklebené tváře a zakrvácené stříbro, které se blíží k jeho obličeji. Neuvěřitelně silný úder do tváře ho poslal ke zdi a hlavně mu vyrazil jednu stoličku. Sesunul se po zdi dolů a v duchu zaklel, nejen nad tím, že opravdu neměl rád, když mu dorůstaly zuby, hlavně kvůli zvuku výstřelů a svištění tětivy. Vyhoupl se zpět na nohy a překvapeně shledal, že nehledí na prostřílené ženské tělo. Ne, ve skutečnosti byla žena postřelená, a to poměrně vážně podle čtyř otvorů v její zelené, teď už se do rudočerna barvící halence, ale přesto stála a v ruce držela Bartonův šíp, který musela chytnout pár vteřin předtím, než si prorazil cestu skrze její levé rameno. Její zranění by člověk těžko přežil, natožpak ustál, ona však vypadala stále dokonale klidně, snad jako kdyby necítila bolest, naopak se po její tváři rozšířil zle pobavený úsměv.

Následujících několik vteřin se protáhlo v dlouhé hodiny. Stejně jako on, si i ostatní uvědomili, že toto není prostý člověk, takže strategie musela být úplně jiná. Ta strategie, kterou neměl čas nikdo z nich vymyslet, zvláště on ne, přestože viděl blížícího se tvora jako první, možná ještě dřív než obsluha zbraní k ochraně vzdušného prostoru budovy, která po něm vzápětí začala střílet. Jednoduše dokázal těžko pochopit, že proti němu letí tříhlavý drak, nebo alespoň něco, co se tříhlavému draku podobalo. K dobru si mohl přičíst bod za to, že i ostatní obrátili překvapené tváře k oknu.

„Co to sakra je?!“ okomentoval to Stark přesně těmi slovy, které by použil i on sám, kdyby se to slušelo.

„Můj malý chlapec,“ řekla žena, znělo to přitom mateřsky a krátký laskavý úsměv se mihl po její tváři, než ho opět nahradil povýšený škleb. Bleskla po Steveovi posměšným pohledem, pak bleskl šíp, jak se s ladností obrátila a vrhla ho po Natashe. Neměl příliš času postřehnout, jak moc je zraněná, viděl jen, že ji hrot zasáhl do ramene nebo možná do paže, on sám musel uhnout, protože skleněná výplň se roztříštila, jak ji prorazilo obrovské letící tělo.

Bylo to velké nejméně jako slon a nebyl to ani drak, ani cokoliv jiného, co by si kdy dokázal představit. Mělo to tři hlavy, každý však byla jiná. Prostřední, vrčící a štěkající, vypadla jako psí, z tlamy, zpod ohrnutých pysků, čněla řada bílých ostrých tesáků, kdy největší z nich byl jako jeho předloktí. Druhá se opravdu zdála jako dračí. Měla dozadu ohnuté ostré rohy slonovinové barvy a protáhlou tlamu pokrytou šupinami, které se táhly až na její delší krk. Nakonec tu byla třetí, hadí hlava, syčící na vše okolo a ukazující dlouhé zuby v horní čelisti, ze kterých na zem kapala průsvitně žluté tekutina. Nemohlo být pochyb o tom, že to bude jed.

Nejpodivnější však bylo tělo. Tvarem připomínalo psí, ale z větší části ho pokrývaly oranžové a zelené šupiny, mezi kterými se občas vyskytly chomáče černých drsných chlupů, kterých přibývalo směrem k břichu. Břicho samotné bylo pokryto pouze chlupy. Černými a šedavými. Na šupinatých zádech byla dvě obrovská blanitá křídla pryskyřicové barvy. Vzadu se pak táhl dlouhý ocas, po jehož délce byla řada ostnů zahnutých směrem nahoru stejně jako rohy na dračí hlavě.

S konečnou platností musel seznat, že je to ohavnost proti bohu, která opravdu vzdáleně připomíná draka.

„Drak…,“ řekl nevěřícně a dostatečně nahlas, aby ho alespoň někteří slyšeli.

„Žádný drak, ale chiméra. Až do teď dočista bájný tvor, jehož tělo je tvořeno směsicí různých zvířat,“ opravil ho Stark, poněkud pedantsky a ironicky, vzhledem k tomu, že se k němu dračí hlava obrátila, nejspíš kvůli hlasitosti jeho slov, a začala chrlit oheň.

Strhl ho na zem a zakryl je štítem právě včas. Zářivě rudý plamen se s hučením opřel do kovu nad jejich hlavou, tříštil se jako proud vody a olizoval podlahu kolem nich. Stark měl tolik zdravého rozumu, že si zakryl hlavu a přikrčil se bez jediné poznámky v jeho stínu. Moc dobrý tah, vzhledem k tomu, že podlaha kolem nic začala praskat a tavit se. Nebýt štítu, který zlehka skřípěl, jak kolem něj oheň proudil, nejspíš by z nich z obou zbyla jenom malá hromádka do černa ohořelých kostí. Vlastně z nich mohla být i tak. Síla, se kterou proud ohně narážel do štítu, ho nutila napnout svaly a teplota všude kolem začala být neúnosná. I kdyby to on přežil, Stark opravdu jen stěží. Zapřel se tedy ze všech sil a pomalu se postavil, jedna noha, druhá, tlačil štít proti plamenům v úmyslu ho nacpat té nestvůře až do krku. Tak daleko se ale nedostal, další sada výstřelů, následovaná kupodivu hlasitým smíchem, ale také vlčím zavytím, zřejmě donutila zvíře zaklapnout tlamu. Jak oheň zhasl, mohl dobře vidět Natashu střílející do těla bestie, ovšem bez většího úspěchu, a Clinta, který bleskurychle uskakoval před útočící hadí hlavou.

„Tak jo, jedno z těch zvířat je drak,“ zaskřehotal za ním Stark drápající se na nohy.

Využil příležitosti, kdy byla dračí hlava zaměstnaná ohlížením se po Natashe, a vší silou do ní uhodil hranou štítu. Mělo to jen malý účinek, ale získal dost času, aby se mohl podívat přes rameno a zkontrolovat, jak na tom Stark je. Vypadal očouzeně, ale žil, dokonce vrávoravě couval dozadu.

„Bez obleku jsi k ničemu, Starku. Zmiz odsud!“ zavolal a nečekaje na odpověď, se znovu rozmáchl proti dračí hlavě.

„To rozhodně nemám v úmyslu!“

Neměl čas ani možnost se s ním hádat, tentokrát musel uskočit před dalším silným proudem ohně, kterým ho drak pronásledoval několik metrů, než se mu podařilo proklouznout pod krkem samotné hlavy a rychle kolem těla směrem k Brigit, pokud se tak vůbec jmenovala. Nedostal se k ní, protože když se protáhl pod křídlem kolem zadních nohou, smetl ho ostnatý ocas a přirazil s obrovskou silou ke zdi. Bylo to stejně příjemné, jako když ho naposledy srazila malá dodávka. Cítil a slyšel, jak jeho žebra zapraskala. Bolestně sevřel čelisti. Jeden z ostnů byl až nepříjemně blízko jeho hrudníku, a jediné, co ho drželo stranou, byl druhý osten, který se zabodl do zdi těsně vedle něj. Ocitl se v pasti, ze které se musel dostat. Uhodil hranou štítu do ocasu. Jednou a pak ještě jednou. Sevření nepovolilo, zato se musel skrýt před další várkou ohně, které ho minula jen o pár centimetrů - nejspíš proto, že si zvíře nechtělo popálit vlastní kůži. Ale právě tento strach donutil tvora s ocasem nepatrně pohnout, dost na to, aby Steve dokázal vpáčit štít a ruce mezi ostny a odtlačit ho dost na to, aby se vyhoupl nahoru a seskočil na druhé straně.

Dostal se tak tváří v tvář ženě, jejíž pobavený smích, doposud se rozléhající chodbou, v mžiku ustal. Přimhouřila oči a kopí se zalesklo, jak jím zručně zatočila ve vzduchu. Pozvedl štít. Byl připraven na to, co mu ukáže. První útok byl veden z boku. Železo zadrnčelo o železo, drobné vibrace mu rozechvěly ruku, tak silný byl úder. Opětoval hranou štítu vedenou zespodu. Další třesknutí, když kopím snadno vykryla jeho útok. Činila tak s mrštností a elegancí někoho, kdo prošel mnoha souboji, a na koho mají i Stevovy silné údery menší účinek, než by měly mít. Přesto se mu ji podařilo zahnat do kouta, téměř ji měl, když tu se za jeho zády ozval hrozivý řev. Byla to směs psího vytí, rozlíceného řvaní draka a vysokého svištění podobného kňourání kočky, které někdo dupl na ocas. Ale to nebylo to, co ho donutilo obrátit se přes rameno. To až hluk bortících se stropních panelů, výbuchy světel a také rozzuřeně vyděšený výraz v ženiných očích.

Ohlédl se.

Bartonovi se nějakým způsobem nejspíš podařilo dostat pod zvíře, k jeho citlivému chlupatému břichu, a rozetnout nožem jeho kůži v dlouhém řezu od zadní nohy skoro až k psí tlamě. Zvíře se v bolesti vzepjalo na zadní a dračí hlava prorazila stropní panely svými rohy. Zakrvácený Clint, s krvavým nožem sevřeným mezi zuby, pilně střílel jeden šíp za druhým do odhaleného břicha, zatímco Natasha se s vervou proti zvířecímu břichu vrhla pouze s noži v rukách. Z čeho měl tvor kůži, bylo záhadou, vypadalo to, že má pod srstí šupiny, protože rány sice krvácely a některé z šípů se pevně zatly do masa, ale zvíře nevypadalo, že by mělo padnout. Každý útok ho jen víc a víc přiváděl k nepříčetnosti a kalil jeho oči bolestným hněvem. Už taková zvířata viděl. Divoké psi na bojištích stejně jako v ulicích opuštěných měst, kteří se o své životy báli tak dlouho, až zešíleli a začali nepříčetně toužit po krvi.

Chvilka nepozornosti, kdy sledoval své souputníky, ho stála silnou ránu do obličeje, která ho donutila uhnout stranou a sklonit se. To ho nejspíš zachránilo před dalším přímým střetem s ocasem, který o něj tentokrát jen lehce zavadil, shodil ho na zem, a s plnou silou nabral ženu. Zahlédl jen matně, jak sklouzla po zemi až ke zdi, víc nestihl, musel uhnout před úderem tlapy. Pak dalším a dalším. Zdivočelé zvíře kolem sebe dupalo, mlátilo hlavou a chrlilo oheň naprosto nepředvídatelně. Postřehl, jak byl Barton málem vystrčen z okna a Natasha schytala pořádnou ránu tlapou do břicha. Jediný, kdo se držel na nohou, byl Stark, jež se kryl za sloupem.

„Zpátky!“ zavolal na ostatní.

Ještě jednou uhnul před dupající tlapou a pak se poněkud nedůstojně odkulil z dosahu. V mžiku byl opět na nohou a rychle začal couvat do prázdné chodby, co nejdál od tvora, aby zároveň neztratil z očí ženu, která byla stále ještě na druhé straně. Měla velké problémy. Jakmile Clint s Natashou uposlechli jeho rozkaz a stáhli se z dosahu běsnícího tvora, jeho veškerá zuřivost se upřela na jediného živého člověka v jeho okolí. Pustil se do ženy zuby i drápy a také svým ohněm. Přestože před jeho útoky bravurně uskakovala a odrážela je kopím, bylo jen otázkou času, než bude zasažena.

„Bellusi, ne! Přestaň, Bellusi!“

Křik, který byl nejspíš snahou o to zvíře uklidnit, neměl žádný účinek. Žena byla zatlačena nebezpečně blízko zdi, kde měla jen málo prostoru kam uniknout. Pohnul se vpřed, aby jí pomohl, jenže musel znovu uskočit před smýkajícím se ocasem. Sám zcela určitě ženě pomoci nemohl, nechat ji zemřít také nechtěl, v jeho hlavě se však začal pomalu rodit plán. Pokud se jim podaří zneškodnit hlavu chrlící oheň a sehnat nějaké provazy, mohlo by to jít.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Clint, luk připravený.

„Zachráníme princeznu?“ navrhla Natasha.

„Ani za dalších sto milionů na mém kontě,“ zavrčel Stark.

„Nenecháme ji tu zemřít,“ rozhodl Steve hlasem nepřipouštějícím diskuzi. „Nejdřív zneškodníme dračí hlavu, potom budeme potřebovat provazy. Jako dítě jsem viděl, když rasové chytali toulavé psy. Počkali, až pes stoupne do smyčky, tu pak stáhli a další mu hodili na krk.“
„V Rusku to dělají dodnes,“ zaznělo od Natashi.

„Dobře, musíme...“
„Létta eam!“ rozezněl se místnosti rozkaz v jazyce, kterému nerozuměl, ovšem svou silou a razancí přehlušil vše; hučení sirén, neustávající prskání volných elektrických drátů i vytí a vrčení šelmy. Žena, z jejíchž úst zazněl, stála sama, obě ruce zvednuté nahoru a čelila tvorovi bez další obrany, i své kopí odhodila. Zvíře při zvuku jejího hlasu skutečně strnulo uprostřed pohybu.

„To jsem já, ty hloupý volku!“ vykřikla podruhé.

Její tělo obestřela jemná zlatá záře, která rozmyla veškeré obrysy a znovu je zformovala v někoho docela jiného. Šokované zalapání po dechu od Starka a zlostné zavrčení od Bartona mu potvrdilo, že ho zrak nešálí. Stál před nimi Loki. Živý, zdravý a evidentně až moc čilý, i když měl na čelisti jeden hluboký rudý šrám, který předtím Steve zanechal na ženině tváři hranou svého štítu. Nemohlo být tedy pochyb, Starkova přítelkyně Brigit byla ve skutečnosti Loki, který se nějakým podivným způsobem, o kterém vlastně nechtěl vůbec nic vědět, stal ženou a potajmu se vplížil na ústředí. Jeden bláznivý, psychopatický, po světové nadvládě toužící Asgarďan byl přímo před nimi. Tomu se prostě říkalo vydařené odpoledne.

„Asi mi bude špatně,“ zhodnotil to Stark mdlým hlasem.

Dovolil si jediný pohled na jeho pobledlou tvář s výrazem, který říkal, že si ve skutečnosti nedělá ani trochu srandu. Musel uznat, že v tomto se Starkem soucítil. Na jeho projev soucitu teď ovšem nebyl čas. Jakmile se před zvířetem Loki objevil ve své vlastní podobě, uklidnilo se až nepříjemně rychle a stačil jediný pohyb argarďanovy ruky, ve kterém ukázal jejich směrem, aby se k nim tvor s jistotou obrátil všemi třemi hlavami. Strach z šestice očí zmizel a nahradilo ho bojové odhodlání. Teď už to nebyl první splašený útok, nebylo to ani vyděšené šílenství, nyní měl za sebou svého pána, který mu dal naprosto jasný a srozumitelný příkaz koho má zlikvidovat. Dodalo mu to jistotu, se kterou začal pomalu postupovat proti nim, křídla zvednutá a napůl roztažená ve výhružném postoji, nedbaje na to, že mu z břicha na zem cvrnčí podivná rudozelená krev. Pod jeho těžkými kroky praskala jak světla a sklo, tak i popadané stropní panely. Psí hlava si olizovala z pysků vlastní krev, dračí vyfukovala výhružně obláčky kouře a hadí se s divokým syčením zvedala a kymácela. Nemusel ani rozkázat, aby ostatní před takovým poměrně hrůzu nahánějícím zjevem pomalu couvali.

„Tak jo, čas na plán B. Zdržte to tu!“ řekl Stark opět sebejistým hlasem, pak se obrátil a v okamžiku zmizel za ohybem chodby.

„Plán B je útěk?“ zeptala se Natasha neodvraceje pohled od přibližujícího se zvířete.

To si nemyslel, Tony byl mnoho věcí, které se mu nelíbily, ale zbabělec rozhodně nebyl. Ať běžel kamkoliv, teď bylo jejich úkolem rozptýlit tvora, dokud se jako posila nevrátí.

„Je to tři na tři, můžeme ho zmást. Rozestupte se!“

Jeho slova byla všeobecně přijata. Natasha si vzala hadí hlavu a snažila se jí hlukem, pokřikováním a třískáním zbraní do zdi přilákat k sobě. Barton, přesně podle svého zvyku, zkusil poněkud tišší způsob připoutání pozornosti psí hlavy: prostřelil jí jedním přesně mířeným šípem ucho. Hlasité zavrčení, podobající se skoro štěknutí, dávalo znát, že si ho hlava rozhodně všimla. Díky tomu jemu zůstala ta poslední. Ani se tomu nedivil, byl jediný z nich, kdo dokázal vzdorovat ohni šlehajícímu z její tlamy a ani jí k sobě nemusel lákat, zdálo se, že si v něm našla nějakou zálibu, protože byl jediný, kdo to od ní schytal. Navzdory tomu, stejně jako snahám ostatních zvíře zmást, to prostě nevycházelo. Tvor se zastavil ve svém postupu směrem k nim, ale nevypadal přitom ani trochu zmateně. Jeho oči byly už opět klidné, skoro by řekl, že soustředěné, a pohyby pomalé, jak vyčkával, než oni zaútočí první. Ne jako prostý pes zahnaný do kouta a čekající ránu, daleko spíše se to podobalo předešlému Lokiho klidu.

„Nějaký další plán, kromě střílení a bodání? Protože to je k ničemu,“ konstatoval Clint.

Loki se pobaveně zasmál.

„Žádný z vašich prostých triků nebude na mé dítě fungovat. Bellus není zvíře, vy omezení Midgarďané, je to můj syn a Asgardský princ. Myslíte si, že ho zmatete trochou hluku? Za svou bláhovost zaplatíte životem, jedinou útěchou vám může být, čí vznešená tlama vám rozerve hrdlo a spálí vaše kosti na popel. Nyní, pokud mě omluvíte, počkám na svého syna venku na čerstvém vzduchu,“ dodal Loki posměšně ke své poněkud nechutné a rozhodně matoucí řeči, obrátil se a, spíše než utekl, povýšeně odkráčel směrem ke dveřím schodiště vedoucího na střechu. Ani se podle všeho nenamáhal předpokládat, že by kdokoli z nich přežil a mohl ho stíhat.

Semkl pevně rty a udělal jeden nerozumný krok kupředu. Plamen následoval okamžitě. Uskočil před ním dozadu, jak vypaloval elegantní půlkruh před zvířetem, čím nutil i ostatní se znovu přeskupit. Tohle bylo jednoduše k ničemu. Zvíře se k nim opět začalo pomalu přibližovat, za hlasitého vrčení, syčení a oddechování obláčků páry. Připadal si kvůli tomu trochu jako myš utíkající před kočkou.

„Kavalérie na cestě!“ zahlaholil za ním přibíhající Stark do rychlého drnčení koleček vozíku.

Jestli se u zvířete projevil instinkt nebo inteligence bylo jedno, viděl jen, že se Stark stal okamžitě terčem dalšího ohnivého útoku. S pobouřeným vyjeknutím se rychle schoval za sloup a Clint s Natashou udělali to samé, jen na druhé straně chodby. Stáhl se směrem k nim.

„Pekelná potvora!“ odplivl si Stark, potom hodil z vozíku na zem dva svazky tenkého, kovově se lesknoucího lana, a oba je kopl směrem k Bartonovi a Natashe. „Tady. Jeden nohy a ocas, druhý hlavy kromě dračí. A my vojáčku,“ pustil si na oči ochranné brýle a stáhl zlatý ohnivzdorný oblek až pod bradu, „si zahrajeme na hasiče,“ dokončil a obrátil velkou nádobu naloženou na vozíku tak, aby bylo vidět na nápis.

Steven při pohledu na ceduli vážně přikývl, stejně jako Natasha s Clintem. Neměl proti plánu žádné výhrady, ve skutečnosti by sám těžko přišel s efektivnějším způsobem jak udusit plameny dračí hlavy. Bez meškání naznačil, že vyrazí na tři. Stačil napočítat jen do dvou a Natasha bez varování opustila úkryt a využila situace, jak se dostat na psí hlavu. Clint ji, jak jinak také, okamžitě následoval a s ladností se začal proplétat mezi dupajícíma nohama, jak se zvíře snažilo ženu ze své prostřední hlavy setřást.

Vrhl se za nimi.

Po cestě k noze odrazil hryznutí psí hlavy, čehož Natasha hned využila a protáhla jí provaz pod krkem. Vyhoupl se na zmítající se nohu a využil sílu křídla samotné bestie k tomu, aby se dostal na její záda. Šupiny byly kluzké od směsice krve a prachu natolik, že musel přidřepnout, jinak by se na zmítajícím se a vzpínajícím zvířeti neudržel. Pod rukama cítil horkost, téměř žár, který nepříjemně pálil do dlaní, jakoby tam někde uvnitř hořel obrovský krb. Horkost se táhla nahoru, od dvou pálících bodů na zádech až k chňapající dračí hlavě, jež se ho snažila chytit. Několikrát musel odrazit její útok štítem. Málem se mu to stalo osudným, když z druhé strany zaútočila hadí hlava, která mu téměř zatnula dlouhé jedovaté zuby do stehna. Naštěstí nebyl na divočící šelmě sám a Natasha pohotově přehodila smyčku přes kroutící se hadí krk a trhla k sobě. Na krátký okamžik musel obdivovat její sílu, když dokázala sama držet dvě hlavy. Zubatý úsměv mu jasně řekl, že přesně ví, kam jeho myšlenky míří. Kývnutím jí poděkoval a přisunul se po dračím krku až k tlamě.

Jeden velký rozmach ve správnou chvíli, kdy byla hlava zvednutá, a podařilo se mu zaseknout jí svůj štít mezi čelisti. Zaskřípělo to podobně, jako když se škrábe nehty na tabuli. Odporný zvuk následovaný přívalem ohně, jež mu ožehl konečky prstů. Zatnul zuby. Pekelně to bolelo, když se mu kůže a maso škvířilo a nehty pravděpodobně hořely, ale štít nepustil. Počkal, dokud se zvíře nevyčerpalo z bolesti, jak mu páčil čelisti od sebe, pak se přehoupl přes jeho hlavu a vahou vlastního těla mu vyvrátil dolní čelist. Zároveň ho tím donutil se sklonit, což ještě přispělo Bartonově snaze srazit ho na zem.

„Starku!“ zavolal. On byl připravený.

Stark byl u něj v mžiku, nedbal ani na tlapu, která po něm sekla, jen se jí celkem zlehka vyhnul a zastavil se rovnou před dračí tlamou. Kovový konec hadice mu zachrastil nad hlavou, jak ho Stark zastrčil přímo do tlamy.

„Kryjte se, bude tu spoustu páry!“ zakřičel na ostatní.

Pro Steva samotného to moc neplatilo, neměl se jak krýt, vyjma svého vlastního štítu, který měl už beztak nad hlavou. Jen zavřel pro jistotu oči, alespoň tento smysl by si chtěl nechat, když už dozajista přišel o hmat na několik příštích týdnů.

„Promiň, zlato, tady se nekouří.“

Kohoutek na bombě zaskřípal, hadice zažbluňkala a z hrdla nad jeho hlavou se vyvalil obrovský oblak páry. Tlumený nářek, téměř srdcervoucí, se přes pevné Natashiny uzly dral z psí tlamy, a nad jeho hlavou se ozývalo bublání, jak se tvor dávil nejspíš tekutinou, kterou do něj Stark lil, ale také vlastními slinami a zelenkavou krví, která se zvířeti začala valit z tlamy a stékat ne zem. Nedokázal si pomoct a pocítil lítost. Bylo to sice pekelné stvoření, jistě vytvořené nějakým hrozným Lokiho experimentem, a museli ho zneškodnit, ale tohle se zdálo být až zbytečně kruté. A bolestivé.

Zvíře se ve svém utrpení vzepjalo s veškerou silou, kterou nejspíš ještě mělo a kterou upnulo jen k záchraně vlastního života. Jedno z křídel, to, které neměl Clint pevně ve své moci, se napnulo a mocně máchlo ve vzduchu, až rozetnulo vše obtékající mlhu. Ač to bylo neuvěřitelné, i to stačilo k tomu, aby se tvor vznesl, sice jen o pár desítek centimetrů, ale přesto. Další a další švih je zvedal výš, tak vysoko, že jistě museli být blízko stropu, a že jeho nohy už jen visely ve vzduchu. Mohl to ale jenom cítit, neviděl nic. Šedavý příkrov mu zahalil výhled na cokoliv, co se kolem dělo, a z tvora samotného stejně jako ze Starka zbyly jenom stíny. Ostatní byli siluetami zmítanými podle toho, jak sebou tvor ve vzduchu máchal ze strany na stranu. Bylo jenom otázkou času, kdo z nich povolí jako první.

Byl to Barton, ale ne svou vlastní vinou. I přes hustou mlhu mohl stále vidět jeho stín, jak nejdřív je a pak padá vzad. Nějak se muselo stát, že je bestie dostrkala až k rozbitému oknu, a Clint z něho vypadl. Neslyšel křik, nadávky, nic, co by udělal normální člověk, kdyby padal z dvacátého patra, ale nějak nepředpokládal, že by se podobný spontánní výbuch emocí Bartona vůbec týkal. Pokud se mu nepodařilo se zachytnout, nejspíš jen při cestě vstříc betonu zavřel oči a rozpřáhl ruce, aby umřel tak, jak žil.

Nedalo se předpokládat, že se Natasha udrží o moc déle. Jakmile její stín spadl z psí hlavy na zem, udělal to samé. Pustil jeden konec štítu, vyhákl ho z dračích zubů a spadl na zem.

Zvíře jen zmateně zavrávoralo ve snaze se opět řádně postavit na nohy. Náhle zbavené veškeré zátěže, s provazy uvolněnými kolem nohou, křídel i hlav, stejně jako hadicí, která mu volně vypadla z tlamy a tekutina z ní začala proudit ven. S hlasitým řevem a rachotem škobrtlo zadní nohou o okraj okna a těžký ocas, který Steve viděl, jak klouže do prázdna, ho začal táhnout dolů. Zamotané do provazů, zraněné a v mlze nejspíš téměř slepé, několikrát máchlo tlapami po zemi, jak se pokoušelo nespadnout.

Musel před nimi uskočit dozadu až ke stěně. Ostré drápy chrastily po kamenné podlaze, klouzající pryč, a do toho se mísilo Starkovo nadávání někde z levé strany. Zaskřípělo to a zavrzalo a pak nastalo ticho. Úplné a naprosté ticho, ani sirény už nezněly. Byl to jen nepatrný okamžik, který samozřejmě musel Stark přerušit další vlnou sprostých nadávek, nesoucích se tentokrát někde z místa kolem vypadlé hadice, kde ho také viděl na kolenou a kašlajícího. Zvedl od něj pohled a spatřil Natashu pomáhající Clintovi zpátky do budovy. V duchu si dovolil jeden hluboký oddech nad tím, že byli všichni naživu, ale nemohl si ho dlouho vychutnat, protože byl evidentně prozatím jediný, kdo měl ještě dost sil pustit se za Lokim.

Naposledy je zkontroloval pohledem a vyrazil. Rychle nahoru po schodech až k násilím vyraženým dveřím na střechu, a ven na hladký povrch jedné z přistávacích ploch. Rozhlédl se ze strany na stranu, neviděl nic, ovšem slyšel hudbu. Podivuhodnou, táhlou hudbu, podobající se nejspíš ukolébavce, ale znějící v tónech, které nebyly žádné lidské hudbě, co kdy slyšel, příliš podobné. Také část jejího rozsahu byla mimo pro normálního člověka slyšitelné zvukové spektrum, i on ji zachytával jen okrajově.

Vydal se po její stopě, ale nemusel jít příliš daleko. Stačilo pouze obejít vyvýšenou část střechy nad východem a uviděl Lokiho stát uprostřed štěrkem pokrytého povrchu, hlavu zvednutou do nebe a u rtů přiloženou flétnu sotva tak velkou, jako dlaň s prsty. To z ní se linula zdánlivě libá hudba, která mohla pravděpodobně způsobit cokoliv, od uspání celého města až po přivolání bouře. Nedivil by se ničemu z toho. Čím dřív Lokiho píšťalu umlčí, tím lépe.

Poslal svůj štít vzduchem a ten neomylně trefil cíl, srážeje Lokiho na zem, od kterého se zároveň odrazil a lehce vlétl zpátky do Stevovy ruky. Docela dost to bolelo, pro příště si byl jistý, že bude nosit rukavice všude.

„Loki, princi Asgardský,“ pomalu se vydal k němu, přičemž mluvil dost nahlas, aby ho pomalu se sbírající muž slyšel, „tímto vás jménem S.H.I.E.L.Du zatýkám za válečné zločiny, kterých jste se dopustil na obyvatelích planety Země. Je vám zaručeno právo na etické zacházení, právo na spravedlivý soud, právo na obhajobu a také právo na zajištění základních potřeb během zadržení. Vzdejte se bez boje a nic se vám nestane,“ odříkal velmi pečlivě, nechtěl udělat procesní chybu, která by zajistila Lokiho okamžité vydání na Asgard. Zasloužil si být souzen tady na Zemi, pro tentokrát určitě.

Od Asgarďana se ozval bublavý smích, který rychle přešel v krátké vyštěknutí a následné ticho. Loki se k němu obrátil, dřepl si klidně na zadek a začal oklepávat ruce, zatímco Steva sledoval pobaveným pohledem.

„K popukání. Naposledy, když jsem byl na Midgardu skutečně souzen, mne upálili zaživa za čarodějnictví. Zažít to nebyla takové zábava jako se na to dívat, ale to už jsi poznal jistě sám,“ dodal a pohlédl na jeho popálené ruce.

Přehlédl Lokiho zjevnou provokaci, ale zamyslel se, jak mohl někdo přežít upálení zaživa. To nebylo jednoduše možné. I když, třeba u tohoto konkrétního Asgarďana ano, jelikož rány po kulkách, jak se zdálo, nedělaly Lokimu naprosto žádné starosti, a možná už se dokonce zacelily. Napadlo ho, jakým způsobem by ho bylo možné zabít, pokud vůbec měli zde na Zemi něco dost účinného po ruce.

„Thor tvrdil, že jsi mrtvý. Prý jsi obětoval svůj život při záchraně jeho a doktorky Fosterové, tomu se mi ani nechtělo věřit, a jak vidno, měl jsem pravdu.“

„Co říci?“ pokrčil Loki rameny a pomalu se vyškrábal na nohy. „Pravil to Thor, někdo, kdo je v opilosti schopen chtít dobít Jotunheim na cvičném dřevěném koni. To myslím hovoří za vše.“

„Tvoje žerty jsou nemístné. Thor těžce nesl tvou domnělou smrt a cenil si tvého hrdinství. Jsem si jistý, že bude šťastný, až zjistí, že jsi naživu,“ podotkl, přestože věděl, že hádat se tímto způsobem s Lokim asi nebude dobrý nápad.

„Věz, že tím jsem si jist i já. Můj nevlastní bratr byl vždy zbytečně sentimentální, jednou ho to bude stát život, zvláště, jestli se mi postaví do cesty,“ ukázal zuby v dravčím úsměvu. „O to víc lituji, že tu již nebudu, abych spatřil jeho šťastnou tvář.“

Steve se zamračil.

„Nemáš jak odsud uniknout.“

Neměl to říkat, věděl, že ne přesně ve chvíli, kdy poslední slabika opustila jeho pusu a zároveň se mu nad hlavou mihl černý stín. Zvedl pohled, ale zachytil jen nejasný obrys mizící mu za zády, to až když se obrátil, uviděl Lokiho zvíře, které dávno považoval za mrtvé nebo vážně zraněné, jak se plnou rychlostí řítí směrem k němu. Ocas plný ostnů připravený zasáhnout ho stojícího nechráněně uprostřed volného prostranství.

Přidřepl a kryl se štítem. Náraz nepřišel, tvor se mu elegantně vyhnul z pravé strany, jen prohrábl koncem ocasu štěrk, a zabočil přímo k Lokimu. Rozhodně nemínil dovolit, aby se ta obluda stala bohovým dopravním prostředkem. Vrhl se po ní a téměř, téměř uchopil jeden z ostnů na ocasu ještě předtím, než se Loki stačil chytnout jednoho z visících lan omotaných kolem psí hlavy a vyhoupnout se zlehka nahoru. Nebylo možné ho zadržet, tvor mávl vší silou křídly, až štěrk vyletěl do vzduchu, a rychle se začal vzdalovat směrem k západu, odkud vítr zpět přinášel Lokiho smích.

 

3. část

oo0oo

5. část