16.02.2014 23:59

Jedna a jedna jsou… (26. týden)

 

Rozhlédl se po temné noční chodbě, jestli ho nesleduje Noriska, která byla nejspíš jedním ze dvou živých tvorů, společně s ředitelem Brumbálem, co ho mohla vidět i skrytého pod neviditelným pláštěm. Nikde široko daleko ani kočičí noha, mohl tedy směle vyrazit k vrzajícím dveřím schodiště do sklepení. Dveře opravdu vydaly do tiché chodby, kterou jen z velké dálky zněla smutná meluzína sedící na jednom z ochozů hradu, nepěkný zvuk, který nebyl večer nebo během dne tak zřetelný. Na chvilku se zarazil a podíval se za sebe, jestli se neblíží někdo, kdo by ho chtěl přistihnout; když nikoho neviděl, vykročil ze schodů. Musel si tady zesílit světlo hůlky, jinak by nic neviděl, ale úspěšně dorazil dolů a stanul před Severusovými dveřmi. Měl by se potichu vplížit dovnitř, doufaje, že tím neaktivuje nějaká kouzla, jenže se nedokázal přinutit zvednout ruku a otevřít si.

Zůstal tam strnule stát před bariérou z černého tvrdého dřeva, která se mu náhle začala jevit jako paralela k muži, za kterým se chystal a zejména kvůli důvodu, proč přicházel. Důvodu, který nervózně svíral v ruce a nevěděl co s ním. V případě Ginny si myslel, že to bude snadné, nějak zvlášť mu na tom u ní nezáleželo, i když ji nechtěl urazit, ale u Severuse bylo podstatné, aby dárek přijal s radostí.

Nadechl se a jako statečný Nebelvír přiložil ke klice svou hůlku, aby použil odemykací kouzlo, které mu lektvarista za mrzutého vrčení a hrozného prskání milostivě svěřil, a vstoupil potichu do jeho komnat. Nechtěl ho probudit, vždyť bylo sotva jedna ráno, chtěl mu sem prostě jenom položit na stolek svůj dárek k Valentýnu a zase se potichu odplížit pryč. Beztak to tak bude nejjednodušší, žádné hádání se a hlavně bude muset Severus dárek přijmout nebo mu ho alespoň nebude moci hodit na hlavu.

Shodil plášť z hlavy, aby mu nepřekážel a začal rozvažovat, kam by mohl svůj dárek položit. Na stůl možná, nebo na kávový stoleček či přímo na pohovku nebo židli? Vůbec nevěděl, kam se Severus ráno podívá poprvé nebo kde by si toho nejdříve všiml. Při té myšlence se zamračil, vadilo mu, jak málo toho o lektvaristovi ví, přestože spolu měli vztah. Příliš málo na někoho, s kým spal.
„Ani se nehni!“ uslyšel za zády zasyčení, které nemohlo patřit nikomu jinému než Severusovi.

Strnul, přesně jak mu bylo nakázáno, protože si byl absolutně jist, že mu míří do zad hůlka a nechtěl pohybem vyprovokovat zásah nějakou nepříjemnou kletbou.

„To jsem jenom já, Harry... Potter,“ dodal své příjmení trochu jako hlupák.

„Pottere… Pottere! Můžeš mi objasnit, co tady děláš uprostřed noci?“ zeptal se Severus podrážděně, ale z jeho hlasu a z pocitu, který měl Harry v zátylku, bylo jasné, že už dal hůlku dolů.

Obrátil se, krabičku skrytou pod neviditelným pláštěm a podíval se na svého milovaného, ozářeného jen jediným světlem svíčky, co měl v rukách. Chtěl rovnou vytáhnout vlastní hůlku a rozžehnout alespoň pár svíček, ale to už se svíčky i krb samy zapálily a začaly plápolat veselým plamenem osvěcujíce dokonale celou místnost. Dobře tak viděl Severuse v... noční košili? Nebyl si jistý, co to dlouhé tmavě zelené, co má na kalhotách a visí mu to až ke kolenům vlastně je, jestli dlouhý svršek od pyžama nebo krátká noční košile. Nevěděl ani, zdali spíše užasle zírat nebo se začít smát, nakonec skončil u toho užaslého zírání. Vidět totiž zrovna jeho v noční košili byl zážitek na celý život.

Navíc si přesně nebyl jistý, jestli to není ještě víc fascinující, když si k tomu promítl Severusovu fialovomodrou auru a rudou tepající auru dítěte. Ty barvy společně dávaly jakýsi prazvláštní smysl, jak se spolu v jeho mysli prolínaly a on přesně od sebe nedokázal určit, která je skutečná a která je jenom v jeho mozku. Drobné jiskření v oblasti zad, nohou a na pár dalších místech na těle, značící zánět svalů nejspíš od námahy, vypadalo jako vánoční ozdoby. Ano, přesně tak Severus vypadal, jako vánoční stromek potažený fialovým řetězem s modrými koulemi a rudou hvězdou posazenou na úplně špatném místě. Přehodnotil své stanovisko, že by měl být šokovaný a začal se vesele pohihňávat.
„Předpokládám, že moje šaty jsou jistě velice zábavné, ale všechno ostatní je mi malé nebo mě to táhne,“ zavrčel Severus svou stížnost na oblečení, jistě si dobře vědom, na co Harry tak zírá, a rázně sfoukl svíčku. „Až se dosměješ, ocenil bych, kdybys mi konečně řekl, co děláš u mě doma uprostřed noci? Navíc bez těla,“ dodal o něco méně podrážděně, spíš zvědavě a sklouzl svým temným pohledem po Harryho těle.

Přestal se pohihňávat, i když to nebylo snadné, a shlédl na sebe, aby zjistil, že má na sobě svůj neviditelný plášť, takže je z něj vidět jenom hlava. Rychle si stáhl plášť z ramenou, čímž ale odhalil doposud skrytou krabičku bonbonů. Nebylo možné, aby si jich Severus nevšiml a také to okomentoval dalším pozvednutím obočí a výmluvným výrazem, říkajícím, co si přesně o dárku k Valentýnu myslí. Nastalo díky tomu ticho, ve kterém se rozhodně ocitnout nechtěl.
„Šťastný Valentýn!“ přerušil trapnou situaci a zvedl bonboniéru před sebe.
„Vplížíš se ke mně v jednu ránu, abys mi dal valentýnku?“

„Ehm… Ano…?“ nadnesl trochu tázavě, zatím nebyl ze Severusova výrazu schopen určit, jestli se zlobí nebo ne. „Chtěl jsem, abys ji dostal hned ráno mezi prvníma. Mohl jsem poslat Dobbyho, jenže… vlastně nevím, proč jsem ho neposlal, asi jsem ti to chtěl doručit osobně. Není to nic velkého, vím, že neslavíš Valentýn, ale nedalo mi to…,“ odmlčel se, protože si uvědomil, jak hrozně žvatlá, a dlouze se nadechl pro odvahu. „Tady, sedni si, ať zbytečně nestojíš a otevři si to,“ vyzval ho a pokynul k pohovce.

„Dobrá tedy, ať to máme za sebou a můžeme jít oba spát,“ zabručel lektvarista méně nevrle, než by se od něj v téhle situaci dalo čekat a s heknutím se spíš tak svalil na pohovku a pohodlně si natáhl své dlouhé nohy před sebe.

To se dalo považovat za lepší reakci, než čekal, proto udělal krok k Severusovi, naklonil se nad ním, a jak se patří, když s člověkem slavíte Valentýna, ho zlehka políbil na rozpraskané rty. To byl velice nepříjemný pocit, proto se odtáhl a přejel po nich prstem. Během chvíle, sotva si to uvědomil, zacelil drobné trhlinky i zanícený koutek a Severus měl zase pusu jako… třešeň asi ne, spíš jako růžový okvětní plátek, jen kdyby ji pořád tak nekřivil. Beztak měl pusu pořád rozpraskanou od toho, jak se mračil. Odpovědí na polibek a vyléčení, mu bylo další pozvedlé obočí, ale žádný křik, naopak muž napřáhl ruku ve výzvě.

Položil na ni krabičku, hodil plášť na opěradlo pohovky a dřepl si vedle Severuse.

„Šťastného Valentýna ještě jednou,“ řekl s úsměvem a snažil se nevypadat moc šibalsky potěšeně, když lektvarista bez remcání začal rozvazovat rudou mašli na krabičce. Zvědavě ho sledoval, protože se vážně těšil, co na takovou hromadu cukrovinek, co pro něj s Dobbym připravil, bude říkat. Pravda, nikdy ho neviděl jíst sladké v opravdu velkém množství, až na ty opravdu nechutné cereální tyčinky, co si je prostě nebyl Severus schopen odpustit, ale předpokládal, že ze všech možných dárků, co by mu mohl k Valentýnu dát, je právě bonboniéra to pravé. Určitě by neocenil něco jako kytici nebo řetízek, možná tak jedině kdyby květina byla přísada do lektvaru a řetízek mohl roztavit na pokovení svého kotlíku.

Trpělivě čekal, dokud Severus nerozváže mašli a neposkládá ji, sledoval přitom jeho štíhlé prsty, jak rychle pracují. Některé věci, které milenec dělal, byly podivně vzrušující, i když neměly se sexem pranic společného a kupodivu něco tak prostého jako rozvazování stuhy k nim patřilo.

Konečně Severus i otevřel krabici a nahlédl dovnitř na řadu vedle sebe naskládaných bonbonů spíš jako do kotlíku obsahujícího neznámý lektvar. Po důkladné analýze, která vyvolala Harrymu na tváři ještě silnější pobavený výraz, teprve vyndal první bonbon.

„Jsi králem všech klišé,“ konstatoval Severus a strčil si čokoládu do pusy. „Hmm, to ujde,“ dodal ještě napůl s plnou pusou. „Předpokládám, že teď ode mě čekáš něco na oplátku.“
„Ne, nic nečekám, vím, že Valentýn neslavíš, jenže já stejně...“
„Tvá valentýnka je v pravé zásuvce mého stolu. Dojdi si pro ni sám, na vstávání mě příliš bolí záda,“ přerušil ho Severus, jenom tak kývl hlavou směrem ke stolu a rovnou si do pusy strčil další bonbon.

„Tys mi koupil něco k Valentýnu?“ zopakoval tupě, protože tohle si ujištění rozhodně zasluhovalo. Severus nad jeho dotazem pozvedl s mírným povzdechem oči k nebi a spolkl další bonbon, ani ho přitom pořádně nerozkousal
„Ano, koupil,“ odpověděl. „Když ses o tomto hloupém svátku zmínil, použil jsem eliminační metodu logiky, kdy jsem dospěl k názoru, že mi koupíš bonboniéru nebo jinou sladkost. A také mi bylo hned zřejmé, že na mě budeš nejméně měsíc upírat štěněčí oči za to, že jsem ti nic nekoupil na oplátku, abych uctil tento svátek lásky a všech fungujících vztahů. Raději, než to muset snášet, ti něco dám.“

„Ehm, dobře,“ přitakal upřímně, pořád zmatený skutečností, že něco dostal, ale potěšený.

Zvedl se z pohovky a rychle přešel k Severusovu pracovnímu stolu. Pravá zásuvka nebyla zamčená, i když by to u někoho natolik opatrného, jako byl majitel stolu, očekával. Otevřel ji a na vrstvě papírů vypadajících jako písemky byla položená asi jako dlaň velká krabička bez obrázků, mašlí nebo čehokoliv valentýnského, prostě jenom hnědá papírová krabička. Když ji zvedl, byla poměrně lehká. Prohlédl si ji ze všech stran podobně, jako předtím Severus nahlížel do bonboniéry, kterou mu přinesl.
„Nevybuchne to, až to otevřeš. Pokud mi nevěříš, přines si to sem, ani já bych nedal nic výbušného vedle těhotného člověka,“ zavolal na něj Severus, aniž by se otočil, někdy to vypadalo, že má oči i vzadu.

Malinko se ušklíbl, ale vrátil se zpátky na své místo na pohovce, krabičku přitom pevně svíral v rukou. Nebyla těžká, asi v ní nebyl flakonek s lektvarem nebo něco na ten způsob, jenže ji stejně nechtěl upustit. Jak znal Severuse, dal mu něco rozbitného a měl by škodolibou radost, kdyby s tím práskl o zem.
„Jedovatého doufám taky ne,“ neodpustil si malou poznámečku a pustil se do otvírání krabičky.

„To klidně,“ odvětil Severus tak lehce, jako kdyby nad tím snad někdy opravdu uvažoval a olízl si od čokolády špinavý prst. „Injekční stříkačkou bych aplikoval pomalu působící jed s krátkým poločasem rozpadu v mrtvé tkáni přímo do marmeládové náplně a pak, dřív než by začal jed působit, bych tě poslal zpátky do nebelvírské věže s tím, že jsem unavený.“

„Zní to, jako kdybys někdy opravdu uvažoval o tom, jak mě otrávit,“ podotkl zamračeně a zvedl hlavu od krabičky.
„Ovšemže,“ přitakal Severus a olízl si druhý prst. „Neexistuje v mém okolí žádný člověk, u kterého jsem neuvažoval, jak ho otrávit, tebou počínaje, přes všechny tvé přátele a Ministrem kouzel konče, i když jsem ho viděl osobně jenom jednou v životě. Nicméně to pro mě bylo ve velmi nepříjemné situaci.“

„Aha,“ zabručel, bavit se se svým milencem o tom, jak vás chce zavraždit a všechny přátele taky, nepatřilo zrovna k nejoblíbenějšímu způsobu trávení Valentýna. Raději obrátil svou pozornost zase zpátky ke krabičce, otevřel ji a nahlédl dovnitř. Byla tam zlatonka, ale evidentně ne skutečná, kdyby byla skutečná už by tu nejspíš poletovala kolem a on by ji musel honit. Bylo mu tedy hned jasné, co je to zač; čokoládová zlatonka z Medového ráje, která měla snad dvacet vrstev různě chutnajícího obsahu, co ho mohl člověk vrstvu po vrstvě slupovat, slízávat nebo se do ní klidně zakousnout. Samozřejmě bylo všechno magicky stlačeno do velikosti zlatonky, přestože to byla původně koule velikosti camrálu. Většinou, když se někdo zlatonku z Medového ráje snažil sníst celou, skončil na ošetřovně s hroznou bolestí břicha.

Byla to skvělá cukrovinka, opravdu, problém ale byl, že obsahovala nechutně velké množství buráků. Jedna vrstva byla celá z burákového másla a v dalších čtyřech byly nějakým způsobem přítomné, což ze zlatonky pro Harryho dělalo naprosto nepoživatelný pokrm. Nicméně i tak to bylo od Severuse hezké, že si vůbec vzpomněl, vždyť nemohl vědět, že nejí buráky.

„Abych dodržel další zvyklost; Šťastný Valentýn,“ řekl Severus, ale zrovna moc jako přání to neznělo, bylo to asi tak upřímné, jako když přál Veselé Vánoce.
„Díky. Vůbec jsem nemyslel, že... vážně díky,“ nevěděl, co by měl říct a hlavně se přitom nesnažil tvářit zklamaně, vždyť už jenom to, že mu Severus něco dal, bylo naprosto neuvěřitelné.

Naklonil se, zlehka mu položil dlaň na tvář a políbil jeho čokoládou chutnající rty. Bylo to daleko lepší, než kdyby se pokoušel sníst tu cukrovou zlatonku, co mu ležela na koleni. Sladké, opojné a hlavně, líbat Severuse bylo prostě skvělé. Ani se mu nechtělo ho pustit, jenže samozřejmě musel, beztak by asi lektvarista nechtěl pokračovat vzhledem k tomu, že si hned potom, co se Harry odtáhl, strčil do pusy další bonbon. I když byl sexy pořád, v tento okamžik z jeho hubeného těhotného těla sálal nezájem o sex nebo cokoliv sexuálně intimního až neskutečným způsobem. Neuvěřitelná změna od včerejška, kdy se tvářil a choval úplně jinak.
„Hodláš to někdy jíst nebo si to schováš jako upomínku na první Valentýn se mnou? Tvé sentimentální nebelvírské povaze by to bylo podobné,“ pokračoval Severus v mírném utahování.

„Jasně, že si to sním,“ odsouhlasil hned, ovšem nejspíš ne dostatečně nadšeně, protože jeho milenec pozvedl vyzývavě obočí, proto mu nezbylo nic jiného než přiznat pravdu. „Já jsem za tu zlatonku moc vděčný, je to skvělé, jenom... ehm, obsahuje hodně buráků a ty já nejím... Ale to nevadí!“ zamával rychle rukama. „Budu ji jíst po vrstvách a ty co mi nechutnají... ehm, prostě je nechám nebo dám Dobbymu nebo bych se mohl přesvědčit a...

„Žádné buráky tam nejsou,“ přerušil ho Severus. „Nechal jsem udělat jednu speciálně pro tebe bez buráků. Místo arašídového másla je tam lísko-oříškový krém a všude jinde buráky prostě vynechali nebo nahradili jinými ořechy. Moc dobře vím, že nejíš podzemnici olejnou v jakékoliv formě.“
„Vážně? Ty vážně víš, co nejím?“ zeptal se přihlouple a překvapeně zejména.
„Pottere,“ povzdechl si lektvarista přes stištěné zuby. „Den co den, deset měsíců v roce už skoro sedm let tě sleduji při snídani, obědě i při večeři. Musel bych být absolutní idiot, abych si nevšiml, že vybíráš buráky z jídla nebo že si vůbec nedáváš jídla, ve kterých jsou. Tvá schopnost vytahat i nejmenší kousky z Biskupského chlebíčku je skoro až fascinující. Kdybys takovou pečlivost projevoval i při krájení přísad do lektvarů, mohly by ti jít daleko lépe.“

„Myslím, že moji kamarádi o mé nechuti k burákům nic nevědí,“ podotkl. „Určitě ne paní Weasleyová, protože pořád vaří jídla s buráky a dává mi je.“
„Jak říkám; pouze idiot by si toho nevšiml.“

„Ne všichni lidé mají touhu mě den co den sledovat i při jídle,“ jemně se pousmál, když to říkal a zabořil prsty do sladké koule, aby z ní sloupl první vrstvu těsta, konkrétně marcipánu.
„Já tu touhu také neměl, sledoval jsem tě, protože to byl můj úkol. Tvé bezpečí bylo a je mou prvořadou povinností,“ konstatoval Severus, další dva bonbony zmizely v jeho puse. Už dojedl první patro, jelikož vytáhl ven prázdné papírové plato a hodil ho na kávový stolek. Sklouzlo po něm a skoro spadlo na zem.

„Jaký bude mít význam, když řeknu, že mě nemusíš chránit a měl bys chránit jenom svou dceru?“ zeptal se, i když by to spíš raději mínil jako rozkaz.

„Žádný,“ odpověděl klidně a další bonbon v něm zmizel jako v černé díře. „Pořád je prvořadé tvé přežití, alespoň dokud ona,“ přejel si rukou po břiše, „je bezpečně uvnitř. Je to možná Albionská panna, která má přinést světový mír, ale nikde není psáno ani předpovězeno, že to je právě ona, kdo porazí Pána zla.“

Mlčky se na něj díval. Nápad chodit sem nebo spíš rovnou neodejít, když předal dárek, se mu zdál momentálně hodně špatný. Vůbec si celého Valentýna odpustit, když viděl, jak se Severus chová a jak mluví. V jeho slovech sice nebyla nesnášenlivost jako ve všech minulých letech, avšak jejich třeskutá upřímnost a otevřenost, kterou by měl spíše považovat za dar, byla ještě víc zničující, než ty nejhorší nadávky, které mohl Severus kdy vymyslet a vrhnout na něj při hodině. Byla zraňující.

„Nedívej se na mě tak,“ zamračil se lektvarista. „Dobře víš, že to není mířeno proti tobě, jen jsem pragmatický.“
„Nemusíš být pragmatický pořád,“ zamručel nazpět. Zlost, kterou na Severuse měl za jeho slova, mu stoupala krkem, aby se prostě jenom zasekla o jeho Léčitelství a nechala ji udušenou Tímhle tempem se jejich první Valentýn zkazí docela, zvláště když na to lektvarista patrně neměl co říct, protože prostě sklonil pohled ke své bonboniéře opřené o břicho a pokračoval v jejím luxování, jako kdyby Harry vůbec nic neřekl.

S tichým povzdechem udloubl poslední kousek z vrchní vrstvy své vlastní valentýnky rozhodnutý ho rychle sníst a prostě odejít, když tu asi není vítán.
„Omlouvám se,“ dolehlo k jeho uším polohlasné skoro zašeptání.

Překvapeně zvedl hlavu a střetl se s černýma očima, které se upíraly přímo na něj se silou a intenzitou, jako kdyby mu chtěly provrtat díru do hlavy. Severus ho sledoval nesmírně upřeně, už nejedl a místo toho přejížděl rukou po straně svého břicha.
„To nic,“ odpověděl, víc nevěděl, co by mohl na omluvu od Severuse Snapea říct, aby ho tím zároveň neurazil a nevyprovokoval další nežádoucí výměnu názorů.
„Podej mi ruku,“ vyzval ho Severus a natáhl tu svou ve zvoucím gestu.

Nekomentoval to, jenom položil svou dlaň do lektvaristovy. Severus si zlehka vytáhl košili na pravé straně, jenom tolik, kolik bylo nezbytně nutné, aby mu pod ni mohl vsunout ruku a položit ji na své břicho kousek nad pasem kalhot. Látka pyžama sklouzla zase zpátky, takže zakryla jejich ruce přitištěné na napnuté kůži klenoucího se břicha. Chvíli se nedělo nic, asi tak půl minuty, jako kdyby se i čas zastavil a pak ucítil, jak mu do ruky něco uhodilo. Ne jen jednou, hned několikrát, docela tvrdě na to, že malá musela být ještě opravdu malá a hlavně velice energicky. Nevědomě, i když tentokrát s radostí, mrknutím otevřel své léčitelské oko, takže mohl vidět, jak se dítě v břiše vesele rudě tetelí a vysílá proti jeho ruce výboje magie. Cítil ji také na své kůži společně s kopanci nebo možná úhozy ruky, nebyl si jistý, co to je. Jakoby se chtěla mísit s jeho magií jen o pár odstínů světlejší a červeně zářící kolem ruky, kterou měl položenou na Severusově.
„Ona kope! To je tak úžasné!“ Slyšel svůj nadšením vysoký hlas a bylo mu úplně jedno, že zní jako pitomec.
„Probudila se, když jsme se hádali. Nejspíš to bude jedna z mnoha věcí, které nemá ráda. Naše hádky se jí prostě nelíbí,“ zamručel Severus a svou vlastní ruku vytáhl zase ven zpod košile. Zřejmě tím chtěl naznačit, že mazlení s jeho břichem končí, ale Harry to ignoroval. Dál měl položenou ruku na břiše a vychutnával si ten okamžik, kdy mu bylo dovoleno bez větších ksichtů si pohladit mimino.

Přejel rukou kousek stranou, jen tak mimoděk, jak chtěl zkusit, jestli neucítí něco víc z jiného úhlu a s překvapením a nadšením shledal, že se malá nejspíš posunula jeho směrem a znovu ho silně kopla. Provedl malý experiment, kdy dal ruku podstatně dál a čekal, úspěšně, že ho bude následovat.
„Koukej, ona honí mojí ruku! Když jí dám jinam, tak...“
„... se do ní snaží uhodit, já vím,“ přitakal Severus, tentokrát svou nevoli nad dotekem dal najevo jasně, když si jeho ruku vytáhl zpod košile. „Dělá to už... nějakou dobu. Občas...,“ odmlčel se, než si s povzdechem urovnal košili na boku, „když mám ráno nebo večer při čištění zubů čas a ona nespí si.... testuji, jak daleko od ní mohu dát ruku, než ji přestane vnímat a snažit se do ní trefit.“

„Do teď jsem si toho nikdy nevšiml. Jo, když se dotknu tvého břicha, cítím, jak se tam hýbe, ale nikdy se mi nehnala za rukou,“ trochu blábolil, dobře to věděl.

„Do dnes jsi nebyl nikdy ve stavu, abys to plně vnímal,“ namítl Severus a udělal pohyb, jako kdyby se chtěl protáhnout, ale nakonec si to rozmyslel, takže z toho vyšlo jenom převalení na pohovce. „Je už nejméně půl druhé ráno, Pottere. Já musím brzo vstát, kvůli dozoru u snídaně a potřebuji se alespoň trochu vyspat. Můžeme tuto frašku už ukončit a jít do postele?“

„Jasně, promiň, neplánoval jsem, že mě tu přistihneš při vloupání,“ vesele se usmál a vyhoupl na nohy, jeho první kroky samozřejmě mířily před Severuse, kdyby potřeboval pomoct. „Potřebuješ pomoct?“
„Až budu potřebovat, řeknu si, do té doby bych ocenil trochu místa,“ zamručel v odpověď.

Jen se pousmál a ustoupil jen potřebný kousek stranou, pokud by přeci jen bylo třeba vstávajícího těhotného muže přidržet nebo zachytit. Nebylo, sice ke své opoře použil jak opěrku ruky, tak opěradlo celé pohovky, ale vstal docela sám a pořád svižně. Jedním kosým pohledem s mírně úšklebně pozvedlým koutkem rtů okomentoval Harryho snahu, načež vykročil směrem k ložnici.

Harry si z pohovky vzal svůj neviditelný plášť a šel za ním. Udělali tak jen pár kroků, než se Severus ve dveřích do ložnice obrátil a zamračil se.

„Kam si myslíš, že jdeš?“
„Do postele, přece,“ odpověděl bezstarostně. Ani si sám nebyl jist, jestli tím chce lektvaristu jenom trochu popichovat nebo se vážně hodlá uložit se s ním přes veškeré protesty a nebezpečí. Možná že to druhé, bylo to lákavé až neskutečně, prostě si jenom zalézt k Severusovi do postele, obejmout ho kolem břicha a vychutnávat si jeho hřejivou blízkost, nejen hřejivou magii, ale i teplé tělo.
„Na tohle já nemám čas ani náladu,“ povzdechl si lektvarista a promnul si kořen nosu. „Vážně potřebuji alespoň čtyři hodiny spánku, jinak zítra přizabiji některého z tvých spolužáků z Nebelvíru. Mohl by sis prosím na sebe natáhnout svůj plášť...,“ chytl lem Harryho pláště, ale místo, aby opět mladíka vyhodil, se zarazil a promnul látku v prstech, „Co je to zač?“

„Neviditelný plášť,“ odpověděl pravdivě. Stáhl si plášť z ramenou, kde ho měl přehozený a nechal Severuse, aby si ho klidně pořádně ohmatal. Ještě před rokem by ho dokonce ani nenapadlo svému kdysi nenáviděnému profesorovi ukazovat něco tak vzácného, jako byl jeho plášť, dnes mu to však přišlo přirozené.
„To už jsem viděl také, že je to neviditelný plášť,“ zavrčel Severus mírně nevrle. „Ptal jsem se, co je to zač nebo ještě lépe odkud ho máš?“

„Je to plášť po tátovi. Myslím, že mi ho v prvním ročníku dal Brumbál k Vánocům.“
„Alespoň už vím, jak se Potter dokázal vyhnout přistižení při všech grázlovinách, které během studia dělal,“ zamručel si pod nos, „i to, jak jste mi celá léta unikali vy. Myslel jsem, že je v tom něco takového, ale...,“ zamyšleně se odmlčel. „Je to zvláštní plášť. Látka neodpovídá tkanině ze srsti polovida a necítím z něj žádná známá kouzla, jaká najdeš na jiných neviditelných pláštích. Je takový... hluchý, vlastně úplně bez kouzel. Z jakého je to materiálu, nevíš?“
„Netuším,“ pokrčil rameny. „Dostal jsem jenom plášť, ne návod na jeho výrobu. Tuším jedině, že bude hodně starý, prý to bylo rodinné dědictví ještě po mém dědovi.“
„Tak dlouho žádné kouzlo ani látka z polovida nemůže vydržet. Nanejvýš padesát let, pokud je to hodně kvalitní práce, a už předtím je plášť prakticky k neužitku, protože řádně nekryje,“ plášť si převzal úplně. „Mohu si ho vyzkoušet?“
„Určitě, ale nevím, jak ti bude. Mně byl vždycky na délku akorát...,“ odmlčel se a zamračil, jak mu něco došlo. „A jo, vždycky mi byl na délku akorát, jako kdyby se prodlužoval s tím, jak jsem vyrůstal. Ronovi také je, i když je o skoro dvě hlavy vyšší.“
„Kouzlo ke změně velikosti nemůže na neviditelné pláště fungovat,“ řekl pevně Severus tím tónem, kdy říkal, že on ví o všem všechno líp a hádat se s ním nemá vůbec cenu. Proto Harry mlčel, jen znovu trochu pokrčil rameny a ustoupil o půl kroku dozadu, jinak by neměl lektvarista dost místa si plášť kolem sebe přehodit.

Udělal to jedním rychlým zkušeným pohybem člověka, co si přehazuje dlouhé a neskladné pláště přes záda den co den a zahalil se do něj od ramen dolů. Jeho tělo zmizelo, zcela se ztratilo z Harryho zorného pole, ovšem jeho léčitelský zrak fungoval dál úplně stejně. Viděl tedy lektvaristovu modrofialovou auru stejně jako tepající podstatu v jeho hrudi, stovkou tenkých nitek propletenou s druhou, tentokrát rudou tepající podstatou v břiše, jejíž tep se začal zrychlovat. Zamračeně sledoval, jak malá začala vysílat do všech stran nejdřív malé, ale pak větší rudé blesky, které pomalu začaly přecházet v jiné barvy, nabíraly na intenzitě, až samotné jádro začalo probleskávat jinou barvou.
„Severusi, možná by sis to měl sundat,“ prohlásil vážně, spíš přísně a natáhl se pro plášť způsobem, kdy očekával bitvu o něj. Jaké bylo jeho překvapení, když lektvarista přitakal a rozepnul sponu u svého krku. Stáhl si ho bez remcání, naopak docela pospíchal, aby už ho měl z ramenou pryč a vzápětí už ho Harrymu strčil zmuchlaný do náruče.

Pevně ho sevřel a podíval se do mužovy náhle pobledlé tváře, na které se perlil pot. Také dech měl zrychlený, všeobecně nevypadal moc dobře, možná až na pokraji zhroucení se do nejbližšího křesla. Starostlivě k němu vztáhl ruku, chtěl ho podepřít, jenže Severus se stáhl a položil si ochraně ruku kolem břicha. Zase ustoupil dozadu a hlavně hodil plášť stranou. Ať se stalo cokoliv, ten nenápadný napůl neviditelný kus látky tím byl vinen.
„Cítil jsi, jak malá...?“ naznačil rukou k břichu.
„Něco se jí na tom plášti nelíbilo,“ přitakal Severus. „Už jak jsem se ho dotkl, byla neklidná, potom co jsem si ho oblékl, začala doslova šílet. Máš na něm nějaké kouzlo proti zcizení?“
„Ne, nemám na něm nic takového. Nevím, proč se jí nelíbil, ale moje vina to není,“ mírně se ohradil. „Už je ti líp?“
„Ano, ale,“ pohlédl na plášť ležící na zemi, „tu věc už tu nechci nikdy vidět a nechci, aby se přibližovala k mojí dceři.“
„Dobře, určitě. Odnesu ho hned pryč a nikdy už si ho sem k tobě nevezmu,“ souhlasil okamžitě, ani by ho nenapadlo sem plášť znovu nosit, jestli dělal Severusovi z nějakého důvodu zle. „Měl by sis lehnout, jsi dost bledý a vážně už je noc. Pomůžu ti do postele,“ neřekl to ani jako dotaz ani jako prosbu, byla to spíš měkce leč důrazně řečená žádost.

Nedočkal se protestu, snad vyjma jednoho z mnoha temných pohledů, kterým ho Severus počastoval předtím, než se otočil a zašel pomalu do ložnice. Než ho následoval, ještě jednou se podíval na plášť ležící naprosto neškodně na zemi jako hromádka stříbřitě průsvitné látky. Nebylo na něm nic zvláštního ani nebezpečného, byl to pořád ten samý plášť, co ho používal celé roky a přesto se z nějakého důvodu Severusově dítěti nelíbil.

Zamračeně zakroutil hlavou a zašel za lektvaristou do ložnice. Už ho tam našel, jak si lehá do postele, proto jenom zkontroloval, že si vážně lehne a je celý přikrytý. Také pohledem přejel přes noční stolek, na kterém byla voda a krabice od sušenek. Všechno tedy vypadalo naprosto v pořádku, vlastně víc než to, klidně by si hned za Severusem vlezl do postele, kdyby neviděl, že musí odpočívat.

„Potřebuješ ještě něco?“ zeptal se pro jistotu.
„Přečíst pohádku a pusinku na čelíčko, mami. Co asi myslíš?“ zamručel Severus a přitáhl si peřinu až na prsa.
„Pusu ti dám s radostí.“ Vesele se usmál a dřív, než mu v tom mohl ležící muž nějak zabránit nebo se smýkat, mu dal jednu pořádnou mlaskavou pusu přímo na čelo. Zvuk, který následně lektvarista vydal, se nedal popsat jinak, než jako vzteklé zaprskání velké divoké kočky.
„Vypadni, promerlina, Pottere a ten odpornej plášť si vezmi s sebou!“ vykázal ho Severus velice rázně a dokonce zlobně, bledou ruku napřaženou směrem ke dveřím ven z ložnice. Potlačil potutelný úsměv, co se mu trochu tlačil na rty, protože vidět tuto postelovou scenerii by jistě pobavilo a rozněžnilo každého. Dobrá, pár lidí by mohl vražený výraz na Severusově tváři i vyděsit, znal je, třeba Nevilla, jenže aby to děsilo i jeho, nesměl by ho tolik milovat a už vůbec by nesměl cítit léčitelské teplé uspokojení v jeho přítomnosti.
„Dobrou noc,“ rozloučil se už pořádně.
„Dobrou noc a hlavně už jdi,“ vrčel Severus, když se přesouval směrem na bok.

„Vždyť už jdu,“ bránil se, couvaje směrem ke dveřím, otočil se až u nich, ještě aby naposledy ve světle krbu procházejícím dveřmi dovnitř zkontroloval, že se na něj upírají dvě černé lesknoucí se oči v bledé tváři, než za sebou zavřel dveře. Byl si jistý, že těsně předtím než úplně zapadly, slyšel něco ve smyslu 'budit mě uprostřed noci si troufneš jenom ty', ale nebyl si úplně jistý, jestli se mu to nezdálo nebo si to nevysnil, takže se zpátky nevracel, aby se zeptal.

Sebral ze země svůj plášť a přehodil si ho přes ramena. Necítil z něj nic, žádnou špatnou magii, pořád to byl jeho starý plášť, hladký na povrchu, lehký jako pírko a mírně svítící neidentifikovatelnou magií, ovšem to viděl jenom v případě, kdy se na něj podíval svým léčitelským zrakem. Takový prostě byl odjakživa, tím si byl jistý.

Stáhl si plášť dopředu, zapnul ho sponou a přes hlavu si přetáhl kápi hezky až dopředu přes obličej. Teprve takhle mohl vyrazit ven do chodeb hradu, ještě si předtím z pohovky vzal svou cukrovou zlatonku a hůlkou zhasl všechny svíce a přidusil krb.

Naposledy zkontroloval místnost a vyšel ven, směr nebelvírská ložnice.

 

°°0°°

 

Vyspal se absolutně příšerně a to kvůli šílenému Harrymu Potterovi, který se rozhodl ho navštívit uprostřed noci s valentýnkou v ruce. Měl velké štěstí, že donesl bonboniéru, kterou mohl z poloviny rovnou sníst, jinak by za svůj vpád v jednu ránu vyslechl něco moc nepěkného. Nic to však neměnilo na tom, že se ráno cítil jako bolavá, v pračce vyždímaná žínka. Neměl snad na těle jediný sval, zejména pak na zádech, který neměl sevřený v křeči, a jeho malá dcera se zdála být dnes také poněkud neklidná. Snad to mělo něco společného s jejich včerejším setkáním s neznámým kouzlem vrženým na Potterův plášť.

Zamyšleně se zamračil, když si natahoval a připínal hábit. Jistě, občas malá zareagovala na magické podněty v okolí, třeba když nějaký hloupý žák špatně provedl kouzlo a magie z něj se neřízeně rozlila do okolí. Tehdy se dítě v jeho břiše většinou převalilo nebo vyjádřilo nespokojenost. Jenže to bylo úplně něco jiného, než bodavé přívaly magie, co mu včera sevřely břicho. Nenazval by to odporem, ne vyloženě, ale rozrušením ba až rozčílením a nervozitou. Neměl pro to rozumné vysvětlení, ač, pravda, byl ten plášť opravdu zvláštní, protože opravdu nebyl ze srsti polovida ani se mu nezdál magický, i když být musel, jinak by nefungoval a jeho dcera by na něj nereagovala. Kdyby se neobával dalšího kontaktu s pláštěm, určitě by si ho od Pottera vypůjčil, aby na něm provedl nějaké testy a vyzkoumal, co je to hergot zač. Stejně to ale jednou udělá, ne dnes nebo zítra, ale až se malá narodí a pokud bude dost času, ve kterém nebude muset prchat ať už před Pánem zla nebo před veřejností a Ministerstvem, mohl by si ho půjčit a přeci jen lépe prohlédnout. Tehdy už by neměl být nebezpečný.

„Kdybys mi tak mohla říct, co se ti na něm nelíbilo,“ povzdechl si směrem ke svému břichu a přejel po něm rukou. Nedostal odpověď, také asi nebylo, co by jeho dcera řekla, a proto to nechal být. Plášť byla jenom bezvýznamná, i když zábavná hádanka, která jeho život nemohla nijak ovlivnit.

Otevřel dveře svého pokoje a narazil tam na obrovský hmyz.

Trelawneyová mu stála na prahu, půllitry brýlí jí zvětšovaly oči do nemožných rozměrů, látky, které měla kolem sebe omotané, připomínaly podzimní listí, a jak měla zvednuté ruce před sebe, svíraje kapesník zelené barvy, připomínala obrovskou kudlanku nábožnou nebo možná spíš strašilku, protože ty na rozdíl od kudlanek nebyly nebezpečné.

Shlížel na ni dolů a ona vzhlížela k němu, pomrkávaje, jako by byla zmatená vůbec tím, co tu dělá. Nezaměnitelný odér brendy linoucí se z ní dával znát, že je opět nebo spíše stále opilá. Nepamatoval si pořádně doby, kdy by opilá nebyla, takže lehká ovíněnost byla v jejím případě normou, každý se začal starat až v případě, když opravdu vrávorala chodbou od zdi ke zdi a padala na zem.
„Dobré ráno, profesorko. Přejete si?“ otázal se zdvořile, jak jenom to šlo, ale zabouchl za sebou dveře pokoje, kdyby ji náhodou napadlo chtít vejít dovnitř třeba na čaj.
„Chci vám něco říct,“ zamumlala Trelawneyová rozechvělým hlasem, z jejího dechu byl přitom cítit alkohol ještě víc než z ní celé.
„Ano?“ tázavě pozvedl obočí. Snažil se být trpělivý, jelikož ze zmijozelské místnosti se právě vynořili dva třeťáci a zrovna procházeli kolem nich se zdánlivým nezájmem na tváři.
„Měla jsem sen, byl o vás... ne... ne o vás, ale on byl... byl o vás taky,“ breptala zmatená jasnovidka. „Žena, slepá žena, které šelma rozervala krk... tolik krve úplně všude... ona ke mně mluvila... o vás mluvila a o Albionu. Vaše dítě už nemůže dál hlídat... nemůže být... nebude moct být jeho ochránce. Slepá žena, co ví.“

Pevně stiskl čelisti k sobě. Nesmyslné blábolení namol opilé bláznivé čarodějky nebylo něco, co by zrovna dnes chtěl poslouchat a už vůbec se tomu nechtěl věnovat. Nikdy.

„Jestli potřebujete něco na spaní, lituji, nemohu vám pomoct. Momentálně nesmím vařit žádné lektvary. Zajděte si na ošetřovnu za madam Pomfreyovou, je dostatečně kompetentní a schopná vám namíchat správný lektvar přímo pro vaše potřeby,“ cedil mezi zuby s největší zdvořilostí, jaké byl schopen, ne že by na tom záleželo, Trelawneyová stejně vypadala, že se za chvíli rozbrečí, ať říkal cokoliv. „Teď mě omluvte, mám dozor u snídaně a musím tam být proto brzo.“

Obešel ji, ale tím se jí bohužel nezbavil. Chytla ho drze za loket, doslova se na něj přivěsila pevně oběma rukama a přitiskla se mu k boku celým tělem. Celá se třásla a pach alkoholu stoupající z jejího těla byl doslova nesnesitelný, až se musel odklonit dozadu, jinak by se mu obrátil žaludek naruby. Nebýt těhotný, nevadilo by mu to, nesčetněkrát se probudil po ránu na pohovce se zhruba stejným smradem, ale teď to ještě přidávalo na jeho nevoli způsobené tím, že se ho vůbec dotýkala. Nebýt zvláštního zachvění magie v břiše, nejspíš by ji ze sebe důrazně setřásl, takhle na ni zle shlédl.
„Pusťte mě!“ vyzval ji důrazně, leč ne hlasitě nebo prudce a trochu trhl rukou, jak se snažil vyprostit.
„Vy to nechápete,“ zamumlala, vůbec si přitom nevšímala jeho snahy se osvobodit. „Lektvary nepomohou, Prozřetelnost ke mně promlouvá a varuje mě, před šelmou, která chce zabíjet. Já nevím... myslím, že ji máte zastavit.“
„Já nemohu zastavovat vůbec nikoho,“ zavrčel a tentokrát už se jí důrazně vytrhl. „Vřele doporučuji dát si pořádný hrnek kávy a pohár povzbuzujícího lektvaru před první hodinou, ať alespoň vypadáte střízlivě. A s vaším snem si zajděte za ředitelem Brumbálem, pokud o něm chcete někomu sáhodlouze vyprávět, mě to totiž nezajímá ani trochu.“
„Brumbál mě neposlouchá. Říkám mu věci... myslím, že mu je říkám, ale já nevím,“ sevřela si hlavu dlaněmi, jako kdyby se jí právě začala točit, čemuž by se vůbec nedivil. „Mám dojem, že už jsem mu to všechno řekla a on nic neudělal. Proto jsem šla za vámi. Jsou věci, na které si nepamatuji.“
„Nedivím se, alkohol způsobuje výpadky paměti běžně. Jděte za Brumbálem a mně dejte pokoj,“ zasykl, teď už skutečně nepřátelsky. Stačilo to k tomu, aby od něj kousek ustoupila a vyplašeně zamrkala. Doufal, že tím se jí zbavil nadobro nebo alespoň na dobu, kdy bude moci utéct z jejího dosahu. Neměl ani ten sebemenší zájem poslouchat její výmysly, byť v nich figuroval Albion. Ať si stokrát předpověděla Potterův osud, sny nejsou věštecká vidění, která se dostaví v transu, jak tomu bylo před lety. Odmítal je brát v potaz, zvláště když to byly nesmyslné bláboly, a odmítal se s ní o nich bavit.

Ještě ji sjel temným pohledem, pod kterým se přikrčila a ztuhla, právě jako ta strašilka, když se nad ní mihne stín ptáka a obrátil se k ní zády, jak jí dával najevo, co si o jejích řečech myslí. Vřele doufal, že se za ním nevrhne, protože ve svém stavu už by ani jí neutekl, přestože by se za ním ve své opilosti spíš vrávorala, než běžela. I když ji neslyšel šourat se za ním, přidal do kroku, jak jenom mohl a po schodech nahoru do chodby vyrazil tak prudce, až se v půlce prvního schodiště musel zastavit a opřít se o stěnu, aby se pořádně vydýchal. Opřel se rukou v zádech, která ho bolela ještě víc než za normálních okolností.

Nezůstal tak ale dlouho, touhle dobou už za ním ta obrejlená strašilka mohla mířit. Co nejrychleji se dostal nahoru do hlavních chodeb a smísil se s pomalu se courajícími převážně zmijozelskými studenty mířícími do Velké síně. Do ní se dostal rychle, nebyl úplně první, ale kromě Brumbála, který si tam dával svou nejspíš druhou snídani, tam bylo jen deset studentů jeho vlastní koleje. Ti neměli ve zvyku dělat u jídla rozruch, vlastně všeobecně nedělali rozruch, potížisté byli jednoznačně Nebelvíři.

Posadil se na své místo a celkem v klidu se i najedl, jen kdyby ho celou dobu nerušila rudá valentýnská výzdoba, již ředitel jakoby naschvál tlesknutím vyčaroval přesně ve chvíli, kdy zasedl za své jídlo. Okomentoval to zamračením, ze kterého si samozřejmě Albus nic nedělal, naopak odpověděl širokým veselým úsměvem korunovaným faktem, že měl vousy nabarvené na růžovo. Ani to nekomentoval, prostě ignoroval všechny ředitelovy výstřednosti včetně hábitu s malinkatými srdíčky a andílky, kterým se pyšnil. Stejně úspěšně ignoroval i všechny ostatní své valentýnsky naladěné kolegy, dokonce i McGonagallová si míchala čaj lžící zakončenou srdíčkem a ještě se zmínila, že je to 'roztomilé'. Co bylo nejhorší, Gift podle všeho dostal hromadu valentýnek od studentek a studentů, protože se mu růžová a červená psaníčka doručená sovami hromadila během celého jídla, až si z nich mohl udělat na palce tlustý štůsek a Severuse tato skutečnost z neznámého důvodu hrozně štvala. Valentýna oslavil ze všech učitelů jistě nejlépe, s člověkem, se kterým měl cosi jako vztah, krabicí bonbonů a relativně dobře strávenými tak dvěma hodinami ani ne, snad to tedy bylo způsobeno prostým faktem, že Gifta neměl rád, obtěžoval ho a vše dobré, co se mu stalo, bylo nežádoucí.
Trhl sebou, když mu na rameni přistála ruka. Ani se nemusel otáčet, aby věděl, že je to Brumbál, stařecké hubené prsty, které viděl koutkem oka, bohatě k identifikaci stačily stejně jako vous, který se mu vzápětí otřel o tvář, jak se k němu ředitel naklonil.
„Přijď po vyučování ke mně do kanceláře, Severusi. Už došly ty papíry, co musíš podepsat,“ řekl potichu.
„Dobře, pane řediteli, budu tam,“ odvětil a střelil pohledem stranou po Giftovi, jehož upřené sledování cítil ve spánku.

„Budu se těšit,“ poplácal ho Albus po rameni, načež se vztyčil a obrátil ke Giftovi. „Oh, vidím, že vás mají studenti opravdu rádi. To je skvělé! Lektvary jsou díky vám oblíbeným předmětem.“

Severus zaskřípal zuby, až to musel slyšet každý v okolí.

„Děkuji, pane řediteli, snažím se,“ usmál se Gift podlézavě.

„Já vím, že ano, Olivere. Dobrou chuť vám oběma,“ pokynul jim ředitel svorně a odplachtil ve svém barevném hábitu pryč.
„Vidím, že jste žádnou valentýnku nedostal. Není vám to líto?“ naklonil se k němu bystrozor s rádoby vstřícným úsměvem a svými slovy vyvolal, že Prýtové trochu zaskočilo sousto a McGonagallová se mírně zvědavě naklonila nad stůl, jako kdyby opravdu chtěla slyšet odpověď na Giftovu otázku.
„Ne,“ zavrčel. „Této obtížné zátěže se mi podařilo po třech letech působení na škole zbavit. Stačilo, když jsem přinesl valentýnky do třídy a před zraky jejich odesílatelů je spálil. Od těch dob si mi nikdo netroufne poslat ani jedinou kýčovitou třpytku natožpak celé přáníčko,“ střelil po Giftovi kosým pohledem. „Vřele vám doporučuji to samé, než skončíte jako duch oběšence strašící v dívčích koupelnách.“
„Proč bych měl kvůli valentýnkám skončit jako duch?“ nechápal profesor lektvarů a evidentně se mu to nelíbilo.
„Neznáte Oběšeného Profesora, co s oblibou lije náctiletým studentkám na hlavu vodu a tříská dveřmi od kabinek?“ položil spíše řečnickou otázku, stejně bylo zřejmé, že nezná. „Škoda. Vyhledejte ho a zeptejte se na to, jak skončil jeho skrývaný poměr s nezletilou studentkou. Jistě si rád popovídá o svém soudním líčení a následné sebevraždě,“ sice ohledně tohoto ducha lhal, to však na dopadu jeho slov na Gifta nic neměnilo.
„Naznačujete snad, že udržuji nevhodný poměr s některou ze studentek?“ zavrčel podrážděně.
„Já ze zásady nic nenaznačuji, rovnou vznáším obvinění, když už se vůbec zajímám o osud jiných,“ složil příbor na dokonale vymetený talíř od snídaně. „Teď mě omluvte, půjdu projít Velkou síň, jestli některý ze studentů neporušuje školní řád.“
S náladou zlepšenou i přes Brumbálova slova prošel kolem naštvaného profesora Lektvarů. Nebyl jediný, koho to pobavilo, i jeho dcera k němu vyslala veselé zachvění plné pobavení nad zlobně se tvářícím bystrozorem. S mírným úsměvem, spíš bezděčně, si celou dobu, kdy kontroloval všechny stoly, od kterých studenti pomalu odcházeli, přejížděl rukou po břiše.

Docela dobré naladění, i přes otřesnou celohradní výzdobu, mu zůstalo celý den. Někdy člověka může potěšit pouhá drobnost, jako naštvat někoho jiného a takovou radost mu nezkazí ani sledování oblizujících se studentů na chodbách. Beztak jim, ještě aby se víc potěšil, mohl sbírat body po desítkách za pohoršení učitele a nedodržování dobrých mravů. Byla to prostě zábava kazit všem nepříčetnou radost z Valentýna a netěšilo to jenom jeho, stejnou škodolibou, i když přesto, jak se mu zdálo, něžnější radost z toho měla i jeho dcera, pokud samozřejmě nespala.

Pottera kromě oběda neviděl, neměli spolu žádnou hodinu ani se nepotkali na chodbě, a ač by se za to nejraději proklel do desátého kolene, cítil touhu ho vyhledat, alespoň aby ho viděl sedět na chodbě a učit se. Nebyl si jistý, jestli za to může jeho dcera, která se po něm rozhodně během dne sháněla, nebo je to jeho vlastní přání. Nebylo to ale natolik silné, aby se nemohl ovládnout a prostě to ignorovat. Ostatně měl dnes daleko větší starosti než sledovat, kde je Harry Potter, musel za ředitelem a přinejmenším si převzít stoh pergamenu, po jehož podepsání se Brumbál stane po jméně otcem jeho dcery, a navíc Pottera zcela jistě večer uvidí.

Jenže ani tak, přes veškerá svá rozhodnutí, nedokázal Pottera zcela vyhnat z hlavy a přistihl se, jak stojí před chrličem ke schodům vedoucím k ředitelně a zamyšleně si hladí břicho, zatímco zcela bez zábran klouže v myšlenkách k hladkému mužskému hrudníku a jemně se rýsujících svalech, které zdobily Potterovo tělo. Jistěže takové myšlenky měly svůj efekt a kupodivu nejen na jeho penis, který si právě začal velice jasně vzpomínat na pocit, jaký Severus zažíval, když měl Potterova ptáka hluboko v sobě, stejně tak lehkým chvěním reagovala i jeho dcera. Dohromady to bylo skoro až perverzní.
„Nech toho!“ zavrčel si pod vousy, těžko říct, jestli to říkal sobě, své dceři nebo svému penisu, případně všem a nikomu.

Nadechl se, aby řekl heslo, ale to už se před ním chrlič otevřel a ven vyšla Trelawneyová. Vypadala o poznání lépe než ráno, nebyla tak bledá a uřícená, už ani tím alkoholem nepáchla na všechny strany a hlavně se zdála být docela i střízlivá. Její obrovské oči byly jako obvykle nepřirozeně rozšířené a upřené na něj. Zamračeně si ji měřil, očekávaje další příval slov o její noční můře, jaké proto bylo jeho překvapení, když se nic takového nestalo.
„Ach, Severus Snape. Já jsem tak ráda, že vás vidím!“ oslovila ho. „Musíte dávat velký pozor na svoje dítě. Hrozí mu velká nebezpečenství, kdybyste jen tušil, co všechno jsem viděla ve své kouli, když jsem nahlédla do osudu Albionské panny. Taková nádhera a velkolepost smíšená s bolestí. Oh ano, přesně tak to tam bylo,“ přitakávala si, ač její slova byla na stejné téma jako ráno, tón byl úplně jiný, prostě jenom obvykle afektovaný a teatrální. „Nemohu vám ale říct víc, některé věci musejí zůstat pro normální lidi zahalené závojem neznámého. Takový je úděl nás, zřících, muset se trápit vědomostí a ponechávat ostatní v nevědomosti.“
„Já nic vědět nechci,“ přerušil její monolog. „Zvláště nepotřebuji, abyste za mnou chodila v šest ráno a vyprávěla mi o svých nočních můrách plných šelem a slepých žen. Merlin s vámi kolegyně.“

„O čem to mluvíte? Já jsem za vámi nebyla,“ odvětila mu nakolik zmatená, že i nechala stranou všechno své vykřikování o křišťálových koulích a velké vědomosti věštkyně.
„Ale ano, byla. Dnes, jak jste se ke mně připotácela a mluvila o své noční můře,“ zavrčel, litující, že s tím nechtěně začal.
„Já nemám noční můry. Já mám věštecké sny!“ opravila ho důrazně a zašermovala rukou. „A o vás jsem žádné věštecké sny v poslední době neměla. Což je docela zvláštní, ano to je... myslela bych si, že mi Bohyně bude šeptat do ucha o Albionské panně a ona přitom mlčí. Budu se muset jít pomodlit za její přízeň,“ její hlas přešel v mumlání k sobě samé a obešla Severuse, jako kdyby na chodbě pomalu ani nebyl a už vůbec, že se spolu před půl minutou bavili.

Vyprovodil ji chodbou zamračeným pohledem.
„Ano, také se mi to zdá divné,“ přitakal na dceřino tázavé zachvění, kterým jako kdyby říkala, že se jí na profesorce jasnovidectví něco nezdá. Byla sice ráno opilá, jenže ne dost na to, aby si nepamatovala, kde se nachází a že za ním přišla. Určitě, pokud by si nepamatovala svou přítomnost ve sklepení, něco by jí řekl samotný sen. Z dění v opilosti se člověku vybavovaly útržky, třeba když slyšel zásadní slovo nebo útržek věty, i když měl, jak se říkalo, okno. Mysl byla zvláštní věc, přestože si vědomě lidé příliš nepamatovali, do části paměti mezi vědomím a podvědomím se ukládalo mnohonásobně víc, než si necvičený jedinec dokázal vybavit.

Potřásl hlavou. V tomhle muselo být něco jiného, kdyby jí tu ještě měl, zkontroloval by, jestli si neprolila hrdlo lektvarem zapomnění, aby se tak zbavila všech svých nočních můr. Nebo jestli její mysl někdo nezmanipuloval... Obrátil se zpátky k chrliči a zamračil se na něj. Vyšla z Brumbálovy kanceláře docela zdravá a při smyslech, na její poměry samozřejmě, a ráno přitom vypadala na zhroucení. Ať ho pohltí bezedná propast, jestli v tom není spojitost. Ředitel mohl udělat hned několik věcí, kterými přiměl Trelawneyovou zapomenout, jak na svůj sen, tak na skutečnost, že o něm někomu řekla. Lektvar, kouzlo, přímá manipulace mysli, tvrdilo se, že i fénix dokáže svým zpěvem donutit člověka zapomenout nebo si naopak vzpomenout na věci, na které by si ani pamatovat neměl. Otázkou bylo, proč to udělal, kromě samotného faktu, že členka profesorského sboru bloudící v alkoholovém obluzení chodbami školy nedělá zrovna dobrý dojem. Nebyl si jist, jestli se ho na to zeptat nebo ne. Pokud nebude chtít odpovědět, stejně neodpoví, bude si mlít svou, třeba o pomalu se zlepšujícím počasí hlásícím jasný příchod jara. Pokoušet se z Brumbála něco dostat se zdálo asi tak snadné, jako vlézt do sopky a přinést si trochu roztaveného kamene.

Zamračil se ještě o trochu víc. Ne, nemělo to smysl zkoušet, zvláště když měl jít za ředitelem kvůli uznání otcovství. Nebude se chtít ničím jiným zabývat, na to ho znal dostatečně dobře, možná jedině tak, když na to opravdu přijde řeč.

Řekl heslo a vstoupil na ty stupidní schody. Rozhodl se, jen tak mimochodem, že kdyby se tu někdy stal ředitelem, rozhodně je okamžitě zruší dřív, než se na nich někdo zabije.

Stanul před dveřmi a než zaklepal, ještě naposledy se zamyslel nad Trelawneyovou a jejím snem, který se mu náhle začal zdát přeci jen trochu zajímavý, když si dal ředitel práci s jeho zakrytím. Potom zaklepal a počkal, dokud nebude vyzván.

Už se ani nepodivoval nad andílkem visícím za Brumbálovými zády, ale fénix se srdíčkem kolem krku ho přeci jen překvapil. Byla to novinka letošního roku a vřele doufal, že se to nestane pravidlem. I když, nezdálo se, že by to ptákovi nějak vadilo, docela v poklidu si probíral peří na noze, jen na chvilku blesk černým okem po Severusovi, než se zase vrátil k očistě.
„Posaď se, chlapče,“ pokynul mu Brumbál k nízkému křeslu, jako kdyby snad hodlal stát. Na to už, jak sám uznával, opravdu neměl záda ani nohy v pořádku.

Sesunul se do křesílka a protáhl si bolavé nohy. Nejspíš ho za chvíli lýtka už prostě neunesou nebo se mu zlámou obratle, jedno z toho. Pokud ho samozřejmě dřív nezabije dýchavičnost či asi stovka dalších radostí těhotenství.
„Ani by mě nenapadlo zůstat stát,“ ujistil Brumbála a složil si ruce na břiše. „Můžeme přejít k věci? Chtěl bych už jít na večeři.“
„Ale jistě, bude to určitě během chvilky,“ vykouzlil Albus jeden ze svých úsměvů, pod kterým se obvykle skrývalo něco mírně nekalého, což v tomto případě, jak doufal, byl jenom stav svitku, který vzápětí ředitel položil na stůl. Sám svitek nebyl zajímavý, prostě svitek, ale přetažený byl kovovým kroužkem, nad kterým byl pár centimetrů nahoře magicky uchycený malý andílek držící velké srdce s nápisem 'Krásný Valentýn!'. Shlížel na to jako na něco opravdu odporného a vážně uvažoval o tom se zvednout, odejít k sobě a očekávat, až mu Brumbál pošle svitek v nějakém normálním balení, třeba jen převázaný stuhou a v pouzdře.

„Připadalo mi to zábavně stylové,“ svěřil se starý kouzelník, šibalská jiskra mu ozařovala oči a jeho hlas byl spiklenecky ztišený.

Nahlédl na něj přes toho otřesného andílka a donutil se ke zdvořilému přikývnutí. Sice cítil moc ve svých rukou, ale přece tu nebude vrhat po Albusovi Brumbálovi kletby jen kvůli kýčovitosti, s jakou obvykle všechno zabaloval.
„Je to... rozkošné,“ zvolil opatrně slovo a natáhl se pro svitek. Naštěstí andílek zmizel, jen co ho vzal do ruky, stačilo jenom stáhnout zlatý kroužek a svitek rozvinout.

Nebyl vůbec dlouhý, ani v nejmenším tak, jak by očekával. Rozroloval se mu po břiše tak do délky pěti možná pěti a půl dlaně, což bylo na tak důležitý dokument až směšně málo. Všechny smlouvy v kouzelnickém světě byly formulovány do nejjemnějších podrobností, zejména proto, že jejich nedodržení mělo následky a také prostě proto, že to byl zvyk kouzelnické společnosti. Smlouva délky a stručného obsahu, jakou právě svíral v rukou, nabízela nekonečné množství možností, jak ji obejít či zneužít, to věděl dřív, než se pustil do jejího čtení.

Žádný soudný právník by nikdy Albusovi nedoporučil sepsat něco až nesmyslně stručného, co by ho mohlo stát víc než jenom majetek. Cítil za tím tedy nějaký úskok vůči sobě, způsob jak ho bude chtít ředitel ošálit či dokonce připravit o dítě. Zmocnila se ho hněvivá úzkost.

„Co má tohle znamenat?“ pozvedl svitek do vzduchu.
„Přesně to, na čem jsme se dohodli. Uznám tvou dceru zasvou v plném rozsahu, v jakém je to v naší situaci možné,“ pravil Brumbál poklidně. Ruce měl složené na stole a jeho modré oči byly měkké, bez známky přetvářky nebo třeba jenom záchvěvu potměšilosti. Byly jako ledové kvádry, částečně průhledné, velice pečlivě umístěné do dveří jeho mysli tak, aby nikdo nemohl dovnitř, ale všichni chtěli zvědavě nakukovat skrz modrou chladnou plochu.

„Uznání otcovství a předání jména je v našem případě závazná kouzelnická smlouva mezi dvěma kouzelníky zaštítěná Ministerstvem, ze které pro oba, ale také pro Ministerstvo vychází práva a povinnosti,“ odcitoval nejstručnější definici, jakou byl schopen sestavit. „Žádná taková smlouva nemůže mít jen pět dlaní. Nejméně dvacet nebo třicet, možná i padesát. Má to být dokument, který můj právník bude zkoumat alespoň dva dny, než ho budu moci podepsat. Myslíte, že tohle podepíši a nebudu v tom hledat žádnou kličku jen proto, že je to stručné?“ do hlasu se mu vkrad hněv vířící v jeho hrudi a na něj mu malá odpověděla přívalem uklidňujícího magického tepla.
„Není v tom klička, Severusi, a nerozčiluj se, škodí to dítěti,“ vlídně se usmál a zaklonil se v křesle, ruce vpletl do vousu. „Nepotřebuji metry dlouhý právní dokument, pokud neexistuje nic, co bych od tebe požadoval nebo co bych nebyl ochoten dát tvé dceři. Dávám jí své jméno, uznávám ji za svou po krvi i magii, zavazuji se tě od podpisu smlouvy sponzorovat a po narození tvého dítěte podepsat již připravenou závěť, ve které odkazuji devadesát procent svého majetku výhradně jí. Na oplátku za to nechci moc, pouze být hned druhý v pořadí na její opatrovnictví po tvé rodině, přesně jak zákony nařizují, a závaznou možnost trávit s ní alespoň deset hodin týdně. To není moc, myslím si. Pokud tě tento druhý dodatek k tvým povinnostem zajímá, najdeš ho hned v bodu dvanáct ze čtrnácti.“

Automaticky shlédl na pergamen k příslušnému bodu a musel shledat, že vše v něm bylo až křišťálově jasně a stručně definováno, což bylo zároveň hrozně ošemetné.

„Proč byste něco takového dělal?“ Stále nevěřil, že by to šlo příliš snadno. Život není snadný, nemůže být, jinak by v tom byl zmatek. Život byl odjakživa o překonávání překážek a vlastních omezení, proto nemohl uvěřit, že by mu někdo dal cokoliv prakticky zadarmo.
„Ach, Severusi,“ povzdechl si čaroděj tak hluboce, až to náhle vyvolalo dojem, že je velmi starý. „Odpověď je prostá, prostší než si myslíš a není tím pravým důvodem, že je tvé dítě Albionská panna, i když je to skutečnost, která mi nahrává. Já si prostě jen vždy přál dítě, ale Prozřetelnost mi nikdy nedopřála možnost ho jakýmkoliv způsobem mít. Sponzoroval jsem už mnoho mladých lidí, které jsem poznal tady v Bradavicích a kteří neměli peníze nebo možnosti dosáhnout svých vysněných cílů, jenže to není to samé jako... pocit,“ zvedl před sebe ruce, jako kdyby něco držel, „ten pocit mít v rukou dítě, o kterém můžeš tvrdit, že je tvé tak, jak jen dítě může být, aniž by vyšlo přímo z tvého těla nebo z tvé krve. Bez zažití tohoto pocitu je život velmi prázdný bez ohledu na vše, co člověk vykoná a jak hluboce se zapíše do paměti národa. Pamatuješ, před několika měsíci,“ opět složil ruce na stůl, „jsem ti říkal, že hrdinové po sobě sice nechají stopu slávy, ale neumírají šťastní?“

Malinko přikývl, ale mlčel, nevěděl, co říct, jen shlédl na pergamen ve svých rukách. Hněv se vytratil, ne však jeho vlastní vinou, to dítě v jeho těle k němu vyslalo hlubokou lítost a sladké teplo lásky, vše určené a směřované na Brumbála. Ona rozuměla slovům starého čaroděje a soucítila s ním způsobem, jakého nejspíš Severus ani nebyl schopen, protože nikdy nebyl soucitným člověkem. On se na to musel podívat racionálně.

Položil ruku na své břicho, tentokrát to myslel jako jasné utišení a pomohlo to, a zamyslel se místo toho, aby podléhal emocím své dcery. Na tom, co Brumbál říkal, bylo cosi racionálního, protože emocionální podtext byl prostě hloupost. Albus měl velký majetek a velké jméno, předání opravdu zajišťovalo jeho rodu věčný život, zvláště když ho předal dítěti stejně silnému, jako byl on sám. Silný rod Brumbálů, logické a prosté, jen bylo otázkou, jestli je to dostatečná záminka pro vzdání se všeho způsobem, kdy nebude snadného návratu. Zříct se dítěte, jež člověk jednou uznal za své, bylo v kouzelnickém světě velice těžké. Člověk se o takové dítě nemusel nutně starat ani mu nemusel dávat peníze, tím se lišily kouzelnické zákony od mudlovských, ale své jméno a spojení se sebou neodpáral. A jméno stejně jako pokrevní příbuznost nebo magické spojení byla v kouzelnickém světě nesmírně důležitá věc. Jakmile by se Brumbál jednou zřekl veškerých možností vyvázat se ze závazku otce po jméně díky smlouvě, co držel Severus v rukou, prakticky by neměl žádnou cestu, jak jít zpět, což by určitě poškodilo například jeho bratra, pokud ne další příbuzné, jestliže nějaké měl.

„Jak budou na smlouvu reagovat vaši příbuzní? Dáte mé dceři všechno, co máte, bez možnosti si to vzít zpět. Nebudou s tím souhlasit.“

„Nemám žádné příbuzné,“ zakroutil Brumbál mírně hlavou.

Popuzeně přimhouřil oči, právě mu ředitel jasně lhal, nejspíš nevěda, že ví o jeho bratrovi.
„A co Aberforth Brumbál, váš bratr. Vím, že je to krčmář u Prasečí hlavy, viděl jsem jeho pravou podobu nezastřenou kouzly a je vám podobný skoro jako vejce vejci, takže se mi ho nesnažte zapřít,“ řekl důrazně, hlasem ztišeným do nebezpečného šepotu.
„Myslel jsem si, že díky svému těhotenství prohlédneš naše malé kejklířské triky,“ pousmál se Brumbál nevyvedený z míry, jak také jinak. „Ano, mám jediného bratra o pár let mladšího, než jsem já, ale pouze on je mou rodinou a ujišťuji tě, že jemu jen pramálo záleží na našem jméně nebo majetku. Miluje špinavé pohodlí své krčmy s malou špeluňkou v patře, kde spí, své kozy, svůj tuřín a starou zástěru, co nosí od svítání do temné noci.“
„To neznamená, že nebude chtít majetek, až zemřete nebo že nebude chtít tuto smlouvu zpochybnit,“ pozvedl ji v důrazu, stejně tak jasně a vážně formuloval i svůj tón, proto nechápal, co vyvolalo na Brumbálových rtech široký úsměv a bublavý smích v jeho hrudi.
„Nebuď blázen, Severusi, můj bratr o všem ví, nenechal bych ho neinformovaného. Jeho jedinou odpovědí bylo, že všechen náš majetek, jméno, Albionskou pannu i tebe klidně může odnést hejno mozkomorů. Je naprosto typickým příkladem čaroděje své sorty, nezajímajícího se o politické dění nebo třeba jen mezilidské vztahy. Jistě chápeš jak to myslím,“ mírně přimhouřil oči, když to říkal, vypadal jako vědoucí liška.

Chápal a nedivil se, když byl Albus Brumbál tak mocný, bylo jenom logické, že jeho bratr byl úrovně dvanáct a jak známo, takto mocní čarodějové byli zpravidla samotáři až překvapivě často žijící v mudlovském světě, kteří mívávali pramalý zájem o něco tak pozemského a prostého jako majetek. Mnozí z nich byli obdařeni zvláštním nadáním, které je vůbec drželo mimo civilizaci a ti ostatní byli prostě natolik mimo realitu nebo zbabělí, aby se do civilizace snažili dostat.

„Rozumím, jenže to není dostatečná záruka,“ namítl.

„Myslel jsem si to a proto,“ sáhl do svého stolu a vytáhl o poznání tlustší svitek, „jsem svému bratrovi dal pro případ všech pochyb podepsat toto,“ řekl, zvedl svitek nahoru, co nejvýš to šlo a jedním klepnutím ho rozvázal. Svitek se rozroloval rychle, dopadl na zem, běžel skoro tři metry až k bidlu s fénixem a ještě jeho konec dopadl na dřevenou plochu pod bidlem. Fénix trochu rozzlobeně máchl křídly, protože jeho sedátko se díky nárazu pečeti na konci pergamenu rozhoupalo.
„V tomto dokumentu mu plně daruji hospodu, kterou jsme vlastnili napůl, další drobný majetek, který pro něj má osobní význam a jeden trezor v bance, jenž mu jistě vystačí až do konce života. Je to skromný člověk a má výdělek z hospody. Nic z toho nebude moci vrátit, ty to nebudeš moci jako případný správce majetku své dcery požadovat zpět a on nebude moci nic požadovat po tobě. Dokonale právně kryté, můžeš si to přečíst nebo odeslat svým právníkům, pokud máš zájem,“ pravil vlídně, jako kdyby tu právě nerozvinul třímetrový svitek. Jen přečíst to by trvalo několik hodin.

„Neměl jsem v plánu ti to ukázat, protože jsem nechtěl, aby sis myslel, že ti nedůvěřuji. Ten dokument byl totiž zamýšlen spíše jako ochrana Aberfortha před tebou než naopak, což ti jistě došlo,“ dodal ještě, opět jako kdyby tu nevznášel nařčení z toho, že by byl Severus zloděj.

„To zrovna nebuduje vzájemnou důvěru,“ zavrčel, podrážděný hlavně proto, že Brumbál to odhadl velice dobře. Jestliže šlo o majetek, jméno nebo postavení jeho dcery, využil by všech prostředků k jeho absolutnímu získání a koneckonců, ani on sám by nepohrdl možností víc rozhazovat za drahé přísady, staré knihy a svitky nebo lektvarové vybavení. Uměl si představit, že když už by jednou něco dostal, nepustil by to.
„Ale Severusi...,“ zakroutil hlavou Brumbál, opět ten úsměv podobný shovívavosti, a jedním pohybem zase sroloval svitek zpátky. „Moc dobře tě znám, jsi Zmijozel každým coulem a já nejsem hlupák stavící se bosýma nohama mezi hady. Není to nic proti tobě osobně, naopak oceňuji tvou schopnost být... všeočekávající.“

Musel si to přiznat, Brumbál měl naprostou pravdu a, i když to nebylo pro něj výhodné, udělal vůči svému bratrovi správný tah. Ano, věděl, že je tak trochu parchant a vůbec mu to nevadilo.

Shlédl zpátky na svou vlastní smlouvu a pustil se mlčky do jejího čtení, dobře si vědom toho, že Brumbál si klidně počká. Periferním zrakem zahlédl, jak ředitel zakládá svitek svého bratra zpátky do stolu, potom se pohodlně opřel ve svém křesle a začal cosi sledovat na stropě, rukou přitom natáčel pramen vousů na svůj prst. Odvrátil od něj pozornost zcela a jenom četl jednu řádku smlouvy za druhou. Příliš jasná, taková, že se v ní Brumbál vzdával všeho a nic na oplátku nechtěl, přesně jak říkal. Když bylo něco snadné, považoval to za podezřelé, tak tomu bylo i tentokrát a jediné, co ho nutilo váhat, byl souhlas jeho dcery. Bylo těžké odolávat příjemnému teplému a spokojenému magickému chvění proudícímu mu z břicha do celého těla, přestože racionálně věděl, že ona může mít těžko potuchu o tom, co se tu děje.

„Lepší nabídku nedostaneš, Severusi, a ty to víš,“ přerušil Brumbál ticho naplněné váháním.

Zvedl k němu hlavu a zamračeně přikývl. Opravdu nemohl dostat lepší nabídku, než byla tato, všechno za nic, jen kdyby tam nebyla žádná možnost kličky, to by víc ocenil. I přesto položil smlouvu na stůl a přivolal si brk strčený v kalamáři. Už si to ani neuvědomoval, prostě jenom natáhl ruku a psací potřeba mu do ní sama vplula. Ještě jednou se zastavil, nahlížeje na řádku k podpisu jako na něco neznámého.

„Jak mohu vědět, že se mě nakonec nebudete chtít zbavit a dítě si nechat?“ zeptal se náhle a zvedl hlavu.
„Máš dojem, že to chci udělat? Myslím tím, máš upřímný a hluboký dojem, že to udělám, nebo jenom obyčejnou zmijozelskou podezřívavost,“ upřesnil ředitel svůj dotaz, na který chtě nechtě musel mírně zakroutit hlavou v odmítavém gestu. „Tak vidíš. Nesnažím se tě nijak... ochcat a momentálně by to bylo pro mě i nejspíš nanejvýš obtížné. Minule, s Remusem, jsi dal jasně najevo svou moc, chlapče, a já to respektuji. Jsme rovnocennými partnery.“

Nepopíral to, v hrudi se mu díky Brumbálovým slovům rozlinula jistá hrdost ba až pýcha. S tímto pocitem se opět sklonil ke smlouvě a napsal své jméno.
„Zajímala by mě ještě jedna věc,“ zvedl hlavu dřív, než stačil napsat také příjmení. „Proč jste si sám nikdy nepořídil vlastní dítě?“
„Shledal jsem vysoce obtížným najít ženu, která by mě přitahovala,“ pousmál se Brumbál vesele.
„Moc dobře víte, že tak jsem to nemyslel,“ mírně se zamračil. „Jste z magického těhotenství, jako takový musíte mít schopnost počít vlastní dítě. Proč jste to nikdy neudělal?“

Brumbál mírně naklonil hlavu na stranu, nepřirozeně klidný a narovnaný v zádech. Chvíli mlčel, načež se natáhl přes stůl a položil Severusovi ruku na předloktí. Pokusil se z nevyžádaného doteku vytrhnout, jenže stará hubená ruka ho pevně sevřela a prsty se mu ovinuly kolem zápěstí jako okovy. Skoro to až bolelo.
„Velice trefná otázka,“ pravil tichým, vyrovnaným hlasem, modrý lesk v očích. „Jak jsem říkal, zkoušel jsem mnohé a přesto mi Prozřetelnost a Osud nikdy nedopřáli mít vlastní dítě. Bylo to pro mě velice těžké, myslet si, že mám tu možnost a čelit očekáváním ostatních a nemoci je dodržet,“ sevřel Severusovu ruku ještě pevněji, tentokrát už to skutečně bolelo a modřiny byly jistotou. „Proto jsem požádal všechny známé, aby pomlčeli o mém původu a oni byli tak laskaví, že to pro mě udělali. Uděláš to pro mě také, Severusi?“

Trhl rukou, jak se snažil osvobodit, nešlo to. Nedokázal ani uhnout stranou, jen hleděl Brumbálovi zpříma do očí a uvědomoval si, jak pomalu přikyvuje na souhlas, i když to vůbec neměl v úmyslu. Jenže jak mohl říct ne? Jak mohl odmítnout... co po něm vlastně ředitel chtěl, aby udělal? Náhle si vůbec nedokázal pořádně vzpomenout, jenom věděl, že musí souhlasit.
„Ano, pan... au!“ jeho přitakání na něco, co po něm Brumbál chtěl, ač nevěděl, co to bylo, přešlo ve výkřik bolesti, když ho dcera docela brutálně nakopla do břicha způsobem, jaký ještě nikdy nezažil. Už si zvykl na její ranní rozcvičku, jenže tohle s ní nemělo vůbec nic společného, vypadalo to spíše jako cílený brutální útok proti němu. Pustil brk a položil si ruku na nakopnuté místo, ani si přitom nevšiml, že druhou mu stále starý čaroděj pevně drží.

„Co se stalo?“ zeptal se Brumbál, jeho stisk trochu povolil.
„Nevím. Hrozně mě nakopla,“ bezděčně si třel místo, kam dostal ránu. „Kde jsme to skončili?“ zvedl hlavu k řediteli, připadal si náhle nějaký zmatený a hlavně nechápal, proč ho Brumbál drží za ruku. Vykroutil se a automaticky si narovnal manžetu na kabátci.

„Chtěl ses podepsat a pak tě malá kopla,“ připomněl mu ředitel.

Přikývl na souhlas a vzal do ruky brk, i když ho držel a podle půlky podpisu na pergamenu bylo zřejmé, že ho skutečně něco vyrušilo uprostřed psaní, nebyl si vůbec jistý, jestli to byla skutečně jeho dcera. Cosi nepopsatelného a také magické chvění v břiše mu říkalo, že nebyla, jenže to byl natolik nepolapitelný pocit, že ho prostě musel nechat uniknout mezi prsty. Jednoduše dokončil svůj podpis a přesunul smlouvu i s brkem směrem ke starému čaroději sedícímu na protější straně stolu.
„Myslím, že je malá rozrušená z toho, co tu podepisujeme. Jsem si jistý, že to svým způsobem chápe. Děti, i ty nenarozené, jsou vnímavější, než si my dospělí myslíme,“ mluvil Brumbál, zatímco krasopisně vykružoval všechna svá jména do patřičného místa na smlouvě. „Tak, to bychom měli.“ Mávnutím ruky usušil vlhký inkoust na smlouvě, ještě jednou ji přelétl pohledem a potom vztáhl ruku přes stůl k Severusovi.

Zvedl ruku a sevřel Brumbálovu kostnatou, jemnou jako pergamen a hřející jeho magií. Jako vždy, když se ho dotkl, i tentokrát se dítě v jeho břiše magicky zatetelilo, což tentokrát nebral jako něco pozitivního. Ještě pořád na ni byl naštvaný za ten příšerný kopanec, a proto ji ostentativně ignoroval.
„Já, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, tímto stvrzuji právě podepsanou smlouvu magií své krve,“ pravil starý čaroděj velmi vážně ba až slavnostně.
„Já, Severus Tobias Snape, tímto stvrzuji právě podepsanou smlouvu magií své krve,“ řekl stejně vážně, i když rozhodně ne slavnostně, neviděl důvod proč. Nebylo vyloženě co slavit.

Jejich ruce zazářily magií, jeho vlastní fialovomodře s drobným rudým jiskřením, téměř neznatelným, které zcela jistě patřilo jeho dceři a Brumbálova proměnlivě, duhově, jako kdyby se jeho aura nebyla schopná rozhodnout, jakou chce mít barvu. Závan šimravé magie mu přejel po předloktí a jejich smlouva byla tímto zpečetěna. Právě se Albus Brumbál stal oficiálně otcem dítěte, jež Severus nosil. Ve skutečnosti se nic nezměnilo, přesto to bylo jasně jedním z nejdůležitějších momentů v jeho životě a podle všeho i v ředitelově, protože jeho oči se zalily slzami.

Pustil jeho ruku a znejistěl, opravdu netušil, co by měl asi tak dělat, kdyby se mu tu starý čarodě,j nedej merlin, rozbrečel. Cítil se kvůli tomu trapně.
„Omlouvám se,“ zamumlal Brumbál a vytáhl z kapsy vyšívaný růžový hedvábný kapesníček, kterým si decentně osušil koutek oka. „Jsem tak dojatý, až to neumím ani slovy vyjádřit. Konečně budu otcem.“

„Jistě, to je v pořádku, chápu to,“ řekl na to zdvořile, i když nechápal vůbec nic. Byl těhotný, na tuto skutečnost si už zvykl, stejně jako se pomalu dostával do toho, že jednou bude mít dítě, kterému bude měnit pleny a vychovávat ho, a také svou dceru milovat. Ovšem nic z toho ho nečinilo nadšeným nebo snad dojatým z představy rodičovství. Pořád to zůstávalo něčím, co musel dělat a co by nedělal, pokud by dostal na výběr ještě předtím, než otěhotněl. Proto tu teď seděl a cítil se nanejvýš nepříjemně, nejen proto, že měl hlad, i když to taky celou situaci ještě gradovalo.
„Začínám mít hlad. Mohli bychom jít společně na večeři a tam to... oslavit,“ navrhl jistou možnost, jak se už konečně dostat z trapné situace i z ředitelny samotné a pokud možno se přesunout směrem k jídlu. Obvykle, když jenom naznačil, že by něco zakousl, lidé v okolí hned navrhli Velkou síň nebo se dokonce vytasili s jídlem. Tentokrát to nebyla výjimka.
„Skvělý nápad!“ přitakal Brumbál, hlavně už přestal dojatě posmrkávat do kapesníku. „Jen pošlu ty papíry na Ministerstvo.“
„Dobrá. Počkám na vás dole na chodbě,“ zamručel, nemusel tu přeci sedět, zatímco bude ředitel odesílat lejstra, žaludek ho hnal směrem k Velké síni, a čím blíže jí bude, tím lépe se bude cítit.

„Jistě, budu dole v cukuletu.“
Záviděl mu, když Brumbál vzápětí svižně vyskočil a mávnutím si za sebou přivolal právě podepsanou smlouvu, zatímco spěchal ke knihovně najít na svitek pouzdro. Také by rád tak vesele a bez zábran vyskočil z nesmyslně nízkých křesel. Zapřísáhl se, že to křeslo jednou spálí na popel, kolik starostí mu už jak dlouho přinášelo, nicméně to mu nepomohlo ani vstát ani se odkulhat ke dveřím – někde si natáhl lýtkový sval a teď hrozně bolel.

Snažil se za sebou zlostně nebouchnout dveřmi, což se naštěstí povedlo, jen si tím ale uvědomil nebo snad způsobil další bolest. Na zápěstí. Přejel si po něm rukou, netušil, proč ho bolí, ale doufal, že by mu s tím mohl Potter večer pomoct.

 

°°0°°

 

Nejspíš se už nikdy nebude moci podívat na Hermionu, aniž by se nezačal hrozně smát. Kamarádka sama o sobě nebyla ničím vtipná, to vůbec, jenže její přívěsek v podobě malého kompasu, který podle vlastních slov bude nosit na krku už navždy, vyvolával úžasnou vzpomínku na Rona dusícího se kaší.

Stalo se to hned ráno na snídani, kam dorazil sice nevyspalý, ale dobře naladěný, to natolik, že vřele objal Ginny a políbil ji s přáním šťastného Valentýna na čelo. Pravda, nebylo to k ní úplně férové vyvolávat zdání, že se těší na společně strávené chvilky o svátku zamilovaných, když za tím stálo Severusovo noční přijetí, ale lepší když byla šťastná, než aby se trápila. Ono totiž všechno fungovalo naprosto dokonale. Scházel se se Severusem, který už neremcal ani netlačil na pilu a oficiálně chodil s Ginny, takže nikdo neměl žádné podezření a všichni byli šťastní. A hlavně, jeho nejlepší kamarád Ron byl stále jeho nejlepším kamarádem, co nemá holku, a proto se mu mohl beztrestně posmívat kvůli události u snídaně.

Hermioně přiletěla sova s krabičkou s velkým srdcem nadepsaným 'Od tajného ctitele'. Tehdy si Ron strčil do pusy první lžíci kaše, to ještě nikdo nepovažoval za zajímavé, ovšem ta druhá lžíce do ještě plné pusy, co si tam narval ve chvíli, kdy začala Hermiona rozvazovat mašli a trhat papír, už byla trochu podezřelá. Třetí následovala hned na to, když dívka vytáhla z krabičky řetízek s přívěskem. Čtvrtá se do plné pusy vešla opravdu už jen stěží, to už Ron v obličeji rudl a vypadal jako křeček, zato Hermiona vypadala nadšeně a všem svůj dárek ukazovala. V okamžiku, kdy se natahovala k ostatním dívkám, aby jim dárek lépe ukázala, nacpal si Ron do pusy pátou lžíci, kdy už mu kaše pomalu lezla nosem. Hned na to, přesně ve chvíli, kdy Hermiona zcela vážně prohlásila, že si už ten náhrdelník nikdy nesundá, vyprskl Ron všechnu kaši zpátky do talíře, celý rudý se omluvil, že musí jít a pak prostě utekl z Velké síně.

Ginny udělala obličej jasně říkající, co si myslí o inteligenci svého bratra a Harry sotva potlačoval hlasitý smích, když ho šel hledat na nejbližší chlapecké záchodky a také našel; s hlavou strčenou pod vodovodní kohoutek a mumlajícího cosi o zatracených Weasleyovských pihách.

Nebylo těžké uhodnout, co se kamarádovi stalo, těžší bylo z něj dostat přiznání. Vlastně mu to zabralo celý den, během kterého Ron střídavě rudl buď když se setkal s Hermionou, nebo když se ho na to vyptával, jednou taky ve chvíli, kdy prošli kolem hloučku páťaček bavících se o Hermionině přívěsku. Růžová výzdoba, srdce, líbající se páry a valentýnky létající doslova vzduchem také kamarádovi zrovna nepřidávaly na statečnosti. Nakonec se mu to z něj podařilo dostat až po poslední hodině. Ne že by zažil jakékoliv překvapení, ale říct to bylo pro Rona jistě zdravé.

„Dobře... fajn... zopakuj mi, co že jsi udělal?“ zeptal se ho při cestě chodbou znovu, tentokrát už jenom proto, aby ho potrápil.

„Haha, jen se mi posmívej. Zasloužím si to,“ zamrmlal Ron, načež si povzdechl a pokračoval. „Vážně jsem jí nejdřív chtěl dát jenom přání, jenže pak z přání byla čokoládová žabka, z té bonboniéra a ani nevím jak, najedou jsem prodával camrál s podpisem, co mi dal Snape k Vánocům, abych jí mohl koupit ten miniaturní kompas. Stál mě skoro všechno, co jsem za ten camrál utržil a pak... pak jí ho nechám poslat jako anonymní ctitel,“ se zaúpěním se praštil do čela učebnicí přeměňování, kterou s sebou nesl.
„Neboj, pořád jsi statečný Nebelvír, vůbec si jí ho dal a to se počítá. Taky sis ho mohl nechat na věčné časy jako upomínku dávné školní lásky... oh, bože, musím přestat být v místnosti, když Ginny čte ty dívčí romány, protože si začínám připadat, že mluvím jako...,“ odmlčel se, skoro řekl 'jako gay', ale zavčas to nahradil lepším slovem, „pitomec.“

„To mi tak pomůže,“ zamručel kamarád, řekl heslo a už se protáhl do společenské místnosti Nebelvíru. Zastavil se pár kroků za vchodem, takže do něj Harry málem narazil nosem a srazil si tak brýle. Jedním pohybem si je narovnal.
„Podívej se na ni... není ona krásná?“ povzdechl si zamilovaně.

Podíval se na Hermionu sedící vedle Ginny na pohovce před krbem. Měla ty své rozčepýřené vlasy tentokrát stažené do culíku, cosi kamarádce živě ukazovala v knize, kterou měla rozloženou na klíně a byla... byla to prostě Hermiona, stará dobrá Hermiona jako před šesti měsíci, jako včera a přesto se kdesi v té krátké době stalo, že jí Ron zcela propadl. Už dřív si na ni myslel, jenže nikdy tak hrozně nevzdychal a hlavně se nikdy nerozhoupal ani k hloupé anonymní valentýnce koupené za pár svrčků dole u Třech košťat.

Zamračil se. Jak se mohl tak hrozně svým přátelům vzdálit, když ani nevěděl, kdy se Ron tak hrozně zamiloval do jejich nejlepší a skoro jediné kamarádky? Věděl to, ztratil se v Severusově sarkasmu a teple, které přinášelo léčitelské nadání, když byl v blízkosti těhotného muže.

„Já jsem spíš na drobné zrzky,“ pokusil se svou neznalost zakrýt vtipem. „Ještě jsem dneska nedal Ginny valentýnku, zkus se nám do toho nehihňat, když tě Hermiona náhodou osloví,“ požádal Rona zcela vážným hlasem a dostal odpověď v podobě úšklebku a plácnutí do zad.

Přistoupil k Ginny, naklonil se přes pohovku a zlehka ji políbil na tvář.
„Krásný Valentýn,“ řekl to tak upřímně, jak jenom mohl.

„Krásný Valentýn i tobě. Pojď, sedni si sem ke mně, mám pro tebe valentýnku,“ zabroukala něžně, potom loupla okem po Ronovi, který si právě sedal do křesla. „Možná bys nám mohla udělat trochu místa, Miono,“ požádala Hermionu.
„Máš pravdu, to bych mohla,“ přikývla Hermiona a místo na druhé křeslo se přesunula k Ronovi na opěradlo, kde se pohodlně opřela. Způsobila tím jedině tak to, že se zrzek začal dusit vlastní myšlenkou nebo možná tím čokoládovým bonbonem, co bez rozpaků ukradl z nejbližší bonboniéry.

Když si sedal vedle Ginny, výmluvně zakoulel na kamaráda očima, jestli si tam Hermiona nesedla schválně, tak je nejspíš jelen on sám, nejen jeho patron.

„Tady,“ položila mu jeho dívka na klín malou krabičku hnědé barvy, která byla až nepříjemně známá. Viděl ji před pár hodinami, prakticky doslova. Rozevřel krabičku, kde, jak očekával, byla zlatonka. Úplně stejná, jakou mu dal Severus, přesně na chlup ona. Shlížel na ni a nějak nevěděl, co na to říct.
„Podle mě nejlepší cukrovinka, jakou lze v Medovém ráji koupit. Dvacet dva vrstev, nugát, jahodová marmeláda, arašídový krém...“
„Chci se rozejít,“ vypadlo z něj dřív, než si vůbec stačil uvědomit, co se to chystá říct.

Všechno kolem jako kdyby ztichlo, nebo možná skutečně ti, co slyšeli jeho slova, přestali mluvit a čekali, co bude dál. Kdo rozhodně upadl v šok, byl Ron s Hermionou, oba jenom tupě zírali podobně jako Ginny. Těkal pohledem z jedné překvapené tváře k druhé a začal si připadat jako největší parchant na světě.
„Co-cože?“ vzpamatovala se jako první Ginny.
„Promiň... omlouvám se, neměl jsem ti to říkat dneska. Byla to obrovská chyba. Je mi to tak líto, Ginn,“ snažil se zoufale, přezoufale zachránit situaci, jenže věděl, že co řekl, už nemůže vzít zpátky. „Prosím, odpusť, že jsem...“
„Je Valentýn... jak se můžeš chtít rozejít na Valentýna,“ zamumlala Ginny.
„Prosím, poslouchej mě, chci ti to vysvětlit, jen si se mnou pojď někam na chvíli sednout...,“ tentokrát to byla snaha o to jí říct, kde je nebo spíš co je příčinou jejich rozchodu a na to si byl jistý, že potřebuje soukromí.
„Já od tebe nic nechci ani nepotřebuji slyšet!“ vykřikla dívka na celou místnost, tentokrát už bylo jasné, že opravdu všichni ztichli a kdo do teď nemlčel, byl Ginniným výkřikem dokonale oněmělý.
„Ginny, prosím...,“ snažil se dál, dokonce se jí zlehka pokusil chytnout za ruku. Vytrhla se mu s prudkostí, jakou u ní nikdy nezažil.
„Nešahej na mě!“ vyskočila z pohovky, zlostná a zároveň se slzami v očích. „Moc dobře vím, o co jde! Myslíš si, že to nevidím? Všechno ostatní je ti přednější než já. Škola, válka, lékouzelnický výcvik a dokonce i Snape! Snažila jsem se být chápavá, vážně snažila, ale já také potřebuji mít místo ve tvém životě, jenže to místo už obsadil někdo jiný!“
„O čem to mluvíš?“ zeptal se šokovaný tím, že by třeba nějak svou ženskou intuicí mohla vycítit jeho vztah se Severusem.

„Kdo by dokázal přehlédnout výraz v tvojí tváři. Máš ho, i když jsme spolu, protože pokaždé myslíš na tu druhou, ať je to kdokoliv. Já jsem vážně chtěla... chtěla jsem,“ vzlykla a ustoupila dva kroky dozadu, div že nenarazila do Levandule, co se asi snažila být co nejblíž a všechno slyšet. „Přála jsem si, aby to mezi námi fungovalo a dala jsem ti proto všechno. Jak ty ses mi odvděčil? Za mými zády sis našel jinou!“
„Tys podvedl mou ségru?!“ vložil se do toho podle očekávání Ron, který se právě vzpamatoval a vyskočil z křesla, div že Hermiona nespadla na zem.
„Ne, já jsem nikoho nepodvedl,“ zalhal a sám jasně slyšel, jak nevěrohodně to zní. „Prosím, Ginn, když mě to necháš vysvětlit.“
„Nic vysvětlit nechci! Zradil jsi mě, mojí důvěru a mou lásku! Pošlapals to bez jediného mrknutí oka! Co si o sobě vůbec myslíš?!“ pokračovala v křiku. „Myslíš si, že jsi Harry Potter, tak si můžeš dělat, co chceš a spát s kým chceš?! Neměla jsem si to nikdy nechat líbit. Jsem tak hloupá, když jsem doufala v nás dva, zatímco ty sis užíval jinde!“
„Tak to není!“ zvedl hlas, z části v tom byl hněv, ale hlavně spousta studu.
„Moje setra by neříkala, že si ji podvedl, kdyby to nebyla pravda. Ona není žádná lhářka!“ křičel teď už i Ron.

„Tohle není nejlepší místo ani čas na řešení vašeho sporu,“ vložila se do toho Hermiona s jasnou snahou je všechny dostat pryč ze společenské místnosti, kde byla půlka Nebelvíru svědkem jejich hádky. Nemělo to smysl.
„Nepleť se do toho, Ronalde!“ zavrčela Ginny pro změnu na svého bratra.
„Já se tě jen snažím bránit!“ Zvedl ruce do výšky a zamával jimi směrem k Harrymu v jakémsi neurčitém gestu, snad výhružky.

„Jenže já tvoji ochranu nepotřebuji a nechci! Už mi není deset! Umím si stát za svým bez tvé pomoci, a když se s ním,“ mávla rukou k Harrymu, „chci vypořádat sama, tak to také udělám. Je to naše věc, ne tvoje!“

Díval se na ty dva, zlost mu bublala v hrudi, míchala se se studem a také s pocitem viny. Nejen že Ginny ublížil svým nesmyslným zbabělým lhaním, které ani nedokázal dotáhnout do konce, ještě ji podle všeho rozhádal s bratrem. Jak se stalo, že klesl tak hluboko a uchýlil se k předstírání... toho co předstíral, ať to bylo cokoliv. Vztah, romance nebo krytí svého pravého já, všechno to bylo zbabělé a nečestné.

Přes hádající se dvojiie zahlédl Tinu, stojící opodál s lízátkem v ruce a nechápavým výrazem na tváři. Vypadala naprosto v pohodě s tím, čím je a jediné, co jí momentálně dělalo nervy, byla hádka uprostřed nebelvírské společenské místnosti. Napadlo ho, jak krásné by bylo být stejně smířený s tím, co je už úplně od začátku, nejlépe si to uvědomit dřív, než potkal Severuse a nikdy se proto nedal dohromady s Ginny. Všechno by to bylo snazší, nikdo by tu teď nekřičel a hlavně by nepadla na ničí hlavu vina ať už objektivní nebo subjektivní.

Měl to prostě udělat už dávno, říct to před mnoha týdny a nesnažit se udržet při životě něco, co nikdy ani živé nebylo. Byl už nařčen a pošpiněn tolikrát, že se to stalo součástí jeho života a snad i něčím, čeho se bál víc, než Voldemorta. Všechno to byly nepravdy nebo vyloženě vykonstruované lži a ústrky od mocnějších, kteří se ho snažili zbavit nebo zmanipulovat, či možná pošpinit jen tak pro radost. To že byl homosexuál, nebyla lež, byla to pravda, za kterou nebylo nutné se stydět, a náhle nevěděl, proč se vůbec kdy styděl.
„Jsem gay.“
Tentokrát určitě všechno utichlo a každý, kdo se ještě neobrátil a úspěšně předstíral, že třeba čte knihu nebo píše úkol, se otočil jeho směrem. Upřelo se na něj nejméně třicet párů očí, hodně překvapených a pár vyloženě šokovaných. Jen na pouhých třech mu záleželo; Ginniných, Ronových a Hermioniných. Pátral v jejich tvářích po opovržení nebo výsměchu, nenacházel ho, i když jejich výrazy byly všelijaké. Hermiona vypadala, jako kdyby spatřila dlouho hledanou pravdu, která jí stále unikala, Ron, ten jen v šoku pootevřel pusu a mrkal, jako sluncem oslněný jelen a Ginny... nejdřív překvapení a po něm hněv?

„Ne, to nejsi,“ popřela Ginny důrazně a složila si ruce na prsou, rty zkřivené v rozzlobené grimase. „My dva jsme... ne, ty rozhodně nejsi na kluky.“
„Ale ano, jsem. Jsem gay... homosexuál. Líbí se mi kluci a to je důvod, proč nám to nefunguje. Jsem teplej!“ rozhodil skoro bezradně rukama, náhle nevěděl, co víc říct nebo udělat. „Řekl jsem to.... řekl jsem to nahlas. Ach, bože, to je... je to taková úleva.“
„Ne, já neuvěřím, že...,“ odmlčela se. „Při Merlinovi, ty... Jak jsi mohl?!“

Nestihl jí říct víc nebo třeba odpovědět na její otázku, kdyby čirou náhodou odpověď znal. Obrátila se, proběhla místností a zmizela na schodech do dívčí části ložnic. Vrhl se za ní, jenže mohl jen první dva schody, dál by ho ochranná kouzla Bradavic nepustila a pochyboval, že hrad pozná, když se někdo přizná k homosexualitě a pak ho pustí do dívčích ložnic.

„Ginny!“ zavolal na ni nahoru, jediné, co jako odpověď uslyšel, bylo prásknutí dveří někde nahoře v patře. Ve ztichlé místnosti se to podobalo prásknutí hromu, které ale nepřineslo vysvobození z ticha. Stále mohl slyšet hlasitý tlukot vlastního srdce, svůj dech a praskání dřevěného zábradlí, které pevně drtil v ruce. Kdyby teď upadl Křivonožkovi chlup, nejspíš by to také všichni slyšeli.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ prořízl Ron hustou atmosféru dotazem.

„Rone...,“ napůl ho napomenula Hermiona, ale spíš se to zdálo jako snaha ho nenásilně zastavit.

Pevně sevřel oči, jen na jeden dlouhý nádech, než se pomalu obrátil a postavil se svému dlouholetému kamarádovi, nejlepšímu kamarádovi tváří v tvář, aby čelil jeho oprávněnému hněvu. Právě zlomil jeho sestře srdce, za to si zasloužil dostat ránu, možná i zlámat čelist a vyrazit pár zubů. Naprosto to přiznával, bez výhrad to byla jeho vina. Ne kvůli tomu, kým byl, ale protože byl příliš zbabělý, aby se svému životu a orientaci postavil už dávno. Za to si zasloužil být potrestán, věděl to a přesto se bál Ronova hněvu, protože nechtěl ztratit kamaráda.
„Myslím. Jsem gay,“ zopakoval to podruhé, tentokrát už to nevyvolalo ticho, nýbrž šumění hlasů po celé místnosti.
„To si celou dobu vodil mou ségru a mě za nos? Proč? Všichni jsme si mysleli, že se vezmete a ty budeš konečně členem Weasleyovic klanu a ty teď přijdeš... a řekneš tohle!“ rozhodil bezradně rukama.
„Nechtěl jsem vám lhát, Rone, jen jsem to dřív nevěděl,“ snažil se to vysvětlit krátce, i když popsat mu, jak a proč dospěl k názoru, že se mu líbí kluci, by vystačilo na několikahodinový rozhovor.
„Tohle nemůžeš nevědět a pak vědět!“ vykřikl kamarád.
„Není to tak snadné, já jsem nikdy...“
„Je to setsakra hodně snadné! Prostě jsi na chlapy nebo nejsi, nemůžeš se během života jen tak z ničehož nic rozhodnout, že už se ti holky nelíbí,“ potřásl hlavou, trochu znechuceně. „Nechápu, proč jsi to udělal. Ty máš všechno, co si jen můžeš přát, my ti můžeme dát jenom naše přátelství a Ginny lásku, jenže to ti asi bylo málo, co? Víš... já už ani nechci vědět, proč jsi nás obelhal, je mi to jedno. Táhni k bezedné propasti a už se nikdy nevracej! Nechci se na tebe ani dívat!“
„Rone...“

Nedokázal zastavit ani jeho, když vyrazil východem ven do chodeb a nejspíš by za sebou práskl rámem obrazu, kdyby to bylo možné a Buclatá dáma mu to svým křikem nezakázala.

Harry zůstal sám uprostřed společenské místnosti pod pohledem mnoha očí a uvědomil si, že to všechno dopadlo nejhůř, jak jen mohlo. Zničil Ginny Valentýna, což si nezasloužila, rozhádal se s ní i s Ronem a přiznal se ke své orientaci nejspíš tím nejhorším možným způsobem, na jaký si dokázal vzpomenout. Trapnější by to už bylo, jenom když by vylezl na Astronomickou věž a vykřičel to do světa přímo z ní. Nejraději by se propadl někam hodně hluboko nebo ukradl obraceč času a všechno zase vrátil tak, jak to bylo předtím, než vyslovil tu hloupou větu – akorát netušil, kterou má na mysli, jestli rozchod s Ginny nebo své přiznání, že je gay.

„Harry, ty si vážně...“

„Do toho ti nic není, Coline!“ přerušil vztekle mladšího spolužáka, který se nejspíš chtěl zeptat, už potřetí, jestli je opravdu gay. Nehodlal to znovu opakovat a nechtěl odpovídat na podobné otázky.

Zpražil všechny, kteří by snad chtěli něco říct, opravdu zlým pohledem, včetně trochu zamračené Hermiony, a dospěl k názoru, že teď je čas pro jeho dramatický odchod dřív, než se na něj sesypou dotazy. Ne že by si dělal iluze o tom, že budou spolužáci mlčet, ale nechtěl to poslouchat.

Obrátil se k nim zády a vyběhl po schodech do svého pokoje. Nepráskl za sebou dveřmi, to by bylo dětinské, ale pevně je zavřel a opřel si o ně čelo. Cítil se opravdu mizerně. Předešlý krátký okamžik úlevy po přiznání se zcela rozplynul. Toužil momentálně jenom zalézt pod peřinu, přikrýt si hlavu a tiše umřít nebo ještě lépe zalézt k Severusovi pod peřinu a už nikdy nevylézt. Ano, to by bylo určitě nejlepší, jenže Severus by mu to nedovolil a mílovými kroky se blížící OVCE také ne.

Zaklepání na dveře se mu v hlavě rozlehlo, jako kdyby mu někdo praštil do mozku. Prudce ucukl dozadu.
„Harry, to jsem já,“ ozvala se zpoza dveří Hermiona.

Povzdechl si. Neměl šanci se vyhnout ještě jejímu spílání, takže tomu bude čelit silně a statečně, protože čím dříve se bouře přežene, tím dříve vyjde slunce. Ustoupil o pár kroků dozadu.
„Je otevřeno,“ zavolal na kamarádku.

Hermiona vešla a následně za sebou pevně zavřela dveře stejně pečlivě, jako to předtím udělal on. Podívala se na něj a on na ni. Netvářila se naštvaně ba dokonce ani ukřivděně z toho, že lhal její nejlepší kamarádce, spíš vypadala klidně a vyrovnaně, jak prostě ona uměla být.
„Tak fajn, jdi do mě, ať už to máme za sebou,“ povzdechl si, připravený na všechno, jen ne na to, co se stalo.

Kamarádka udělala dva dlouhé kroky a potom ho velice pevně objala kolem krku. Obličej mu díky tomu docela zmizel v culíku trčícímu do strany a vůně dobře známého šamponu ho příjemně konejšila. Nejdřív váhavě položil ruce kolem jejího těla, když se neodtáhla, objal ji pevněji. Ulehčeně se uvolnil. Nemohl to popřít, přesně tohle, pevné a vroucné obětí od přítele, právě potřeboval spíš než všechen ten křik. Předešlá úleva z přiznání se pomalu začala vracet a věci se mu díky Hermionině objetí zdály zase o něco vlídnější než před chvilkou.
„Ty se na mě nezlobíš?“ zeptal se opatrně.
„Ovšemže ne, Harry,“ ujistila ho a odtáhla se, ale jejich objetí nepřerušila. „Dobře, možná trochu ano, za to jak nevhodnou chvíli sis vybral a za to, že mi Ginny ani nechce otevřít dveře, ale celkově; jsem na tebe pyšná.“
„Pyšná? Vážně?“ otázal se překvapený její reakcí.
„Moc pyšná, Harry,“ ujistila ho vážně a vzala jeho ruce do svých. „Muselo být těžké to v sobě tak dlouho dusit a pak jít a všem to říct, ale... myslím, že to vysvětluje hodně věcí, kterých jsem si na tobě za všechny ty roky našeho přátelství všimla a jen se stydím, že jsem to nepoznala dřív a nepomohla ti. Nebo tě alespoň nevyslechla.“
„Já jsem vlastně... jaké věci?“ přerušil sám sebe dotazem, vážně ho zajímalo, jakých asi tak věcí by si měla nebo mohla všimnout, které by prozradily jeho homosexualitu.
„Všechny a žádné,“ zlehka se usmála. „Třeba tvůj zájem o děvčata, který byl nulový i v porovnání s Nevillem. Jediné děvče, které se ti kdy líbilo, byla Cho a přiznejme si to, ona nikdy nevypadala moc jako holka a věkem se to nezlepšilo. Rozumíš; plochá jako prkno,“ naznačila rukou rovné prkno před vlastním hrudníkem, „a s Ginny jsi také nechodil na vlastní popud, říkala mi, že to byla ona, kdo vás dal dohromady. Nebo způsob, jakým se bavíš s děvčaty, bez červenání, blekotání a hloupých obličejů nebo vtipů. A taky tvoje chování a oblečení... nesnažíš se jím dělat na okolí dojem jako ostatní kluci, nejspíš proto, že široko daleko není moc lidí, na které bys chtěl dělat dojem.“

Otevřel pusu a zase ji zavřel. Opravdu vypadal jako gay nebo to Hermiona jenom přeháněla? Doufal v to druhé, protože pořád ještě nechtěl vypadat jako gay, rozhodně nechtěl skončit jako Brumbál, v květovaném hábitu a veselých botách s mašlí. Jestli je to ale jeho osud, pokud všichni homosexuálové vyzrají do starého ředitele, asi se s tím bude muset smířit.
„Měl jsi mi říct dřív, že se necítíš dobře s... se vztahem s Ginny a celkově se vším. Mohla jsem ti pomoct,“ mírně mu vyčítala Hermiona.
„A co bys dělala, kdybych ti to řekl? Nemohla bys mi pomoct,“ namítl.
„Asi máš pravdu,“ přitakala, jako obvykle trochu neochotná uznat, že by si nevěděla rady. „Mohla jsem tě alespoň vyslechnout... můžu tu být pro tebe teď, jestli mě potřebuješ.“
„Já to zvládnu,“ ujistil ji vážně. Došlo mu, že teď musí jít za Severusem a všechno mu říct. Tady už nezáleželo na jeho hloupé dávno zapomenuté podmínce, šlo tu o to, aby se o všem nedozvěděl ze školní šeptandy. Už si beztak rozhádal Ginny a Rona, nechtěl od sebe také svou neupřímností a otálením odradit svého lektvaristu.

„Chápu, pokud bys přeci jen...“
„Vím, jsi tady,“ jemně se usmál a konečně pustil její ruce. „Musím teď jít za Snapem, čeká mě a hrozně nesnáší, když se opozdím. Nechci s ním mít problémy a jeho zdraví taky nesvědčí, když se rozčiluje.“
„Nemůžeš to pro dnešek vynechat? Snad i Snape by to snesl,“ navrhla, mezi obočím se jí přitom udělala vráska nesouhlasu.
„Osobní problémy nesmí zasahovat do mých povinností Léčitele a lékouzelníka. To není můj výmysl, jsou to pravidla madam Pomfreyové.“
„Dobře, ale i přesto...“
„Já tam chci jít,“ přerušil ji. „Nechápeš? On na mě nebude divně zírat jako ti dole ani mi nebude vyčítat moje chování k Ginny. Nejspíš mi řekne, že jsem idiot a pak budu celé dvě hodiny sedět na gauči jako idiot.“

„Možná, že na tom něco bude,“ neochotně přikývla na souhlas. „Stejně si myslím, že to nemusíš dělat.“
„Já vím,“ ale chci, dokončil si v duchu. Nikde by vlastně nebyl raději, než se Severusem.

Váhavě se naklonil a dal Hermioně pusu do vlasů, neudělal to poprvé v životě, ale rozhodně mu to poprvé připadalo hrozně teplé. Dřív mohl alespoň předstírat, že je za tím nějaký úmysl v podobě nenápadného svádění krásného děvčete, jenže teď už nikomu nic takového nenalže.

„Tak tedy běž a já se pokusím ještě promluvit s Ginny, třeba už se trochu uklidnila a bude ochotná mě poslouchat.“
Neřekl na to nic, prohlásit, že v to doufá, mu přišlo hodně patetické až vyloženě hloupé. Jen mlčky přikývnout bylo daleko lepší. Ještě jednou pevně stiskl kamarádce ruku v povzbudivém gestu, které ona mu vrátila a společně vyšli ven z pokoje. Bylo to dobře, alespoň ho dole ve společenské místnosti nechtěl nikdo oslovit, i když ho stíhali jasně zvědavými pohledy. Nebyl si jistý, jestli by tak zareagovali na každé veřejné odhalení či jestli za to mohl způsob, jak se to dostalo ven, nebo, samozřejmě, jak jinak než fakt, kdo se ke své homosexualitě veřejně přiznal a kdy. Snad to bylo všechno dohromady a snad to brzo odezní, protože by asi nesnesl, aby jediný, kdo si ho neprohlíží, byla Hermiona a Tina, která s obvyklým nezájmem, ztracená kdesi mimo sebe, dloubala pohrabáčem do krbu a ani se k němu neobrátila čelem. Jo, kdyby takhle zareagovali všichni, bylo by to pro něj nejlepší, jenže to by asi chtěl moc.

Oddechl si, jen co se za ním zavřel rám obrazu. Na chodbě zatím nikdo o ničem nevěděl a už se sklánělo k večeru, navíc valentýnskému večeru, takže byli všichni na koleji nebo zalezlí někde po koutech se svými milovanými protějšky. Vzhledem k situaci bylo deprimující na to myslet stejně jako procházet hlavní chodbou, u jejíhož stropu se vznášely lampiony ve tvaru rudých srdcí. Kéž by už bylo po půlnoci a ta otřesná výzdoba už zmizela. Naštěstí ve sklepení nebyla, zmijozelští sice podle všeho Valentýna slavili, ale jejich kolejní ředitel více méně ne, rozhodně ne veřejně, a proto tu asi výzdobu neměli.

Stanul před Severusovými dveřmi a zažil pocit, že tímhle už si prošel. Dnes těsně po půlnoci tu stejně tak nerozhodně stál, ruku skoro zvednutou ke klice, jenže tentokrát zaklepal. Ani netušil, proč to dělá, snad se potřeboval před tou novinou nějak vhodně uvést, možná mu to prostě jenom přišlo příhodné. Každopádně zaklepal ještě jednou, když se dveře neotevřely, a začal zvažovat, že vstoupí. To už ale zavrzaly a v nich stál Severus.
„Pottere?“ pozvedl tázavě obočí.
„Musím ti něco říct.“
Lektvarista na to neřekl nic, jenom ustoupil stranou a přidržel dveře, aby mohl Harry vstoupit.

 

34. V sítích a mezi pastmi

~o~

36. ... jsou dva kroky zpět